úterý 18. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Minulý týden byl zajímavý z hlediska pojmenovávání politických seskupení pravými jmény - Nálepky (Václav Pinkava)
  • Kritika dohody o dohodě (Ivan Hoffman)
  • Král v převleku (Ivan Hoffman) Milan Šmíd několikrát k debatě o České televizi:
  • Jan Štern je mistrem dezinterpretace a v České televizi by neměl co dělat (Klíčovou větu Milanu Šmídovi z článku v Týdnu vyškrtli) (Milan Šmíd)
  • Polemika s Janem Čulíkem: měl či neměl by se vrátit Ivo Mathé do České televize? (Milan Šmíd)
  • Nesmysly Tomáše Marka v MFD (Milan Šmíd)
  • Co je je britský komerční kulturní okruh Channel Four - a jaká je jeho role ve srovnání s BBC (Milan Šmíd) Reakce:
  • Česká televize a kritika Jana Čulíka: Milan Šmíd se vlamuje do otevřených dveří (Jan Čulík) Článek Milana Šmída pro Týden,v BL však v plném znění:
  • Quo vadis Česká televize? (Milan Šmíd) Česká televize:
  • Ivo Mathé: V ČT jsme za mého ředitelování vypracovali projekt digitálního vysílání Ještě jednou ke Karlu Gottovi:
  • Lidové noviny: Bezpracné sprosťárny místo analýzy (Ladislav Nedbal)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

  • Upozornění: Titulky článků v Britských listech bývají redakční, zejména pokud autor pošle materiál bez titulku anebo s titulkem, který jasně neinformuje o obsahu článku. Je to běžná editorská praxe.

    Co je nového v České republice

  • Růst případů chřipky se minulý týden v České republice ve srovnání s týdnem předchozím zmírnil, i když nadále počet nemocných stoupal. "Celkem bylo hlášeno 2547 případů na 100.000 obyvatel, což je o 13 procent více než v týdnu předchozím," řekl hlavní hygienik.

  • Chce od vás lékař peníze? Pojišťovna vám najde jiného. Pokud se občan setká s tím, že od něj lékař bude vymáhat finanční dar nebo platbu, měl by to podle Svazu zaměstnaneckých pojišťoven odmítnout a ihned informovat o okolnostech případu zdravotní pojišťovnu. "Pojišťovna občanu pomůže s výběrem jiného fundovaného smluvního lékaře," řekl prezident svazu Vladimír Kothera.

  • Hladovku drží trestanci ještě v 11 věznicích. Počet vězňů, kteří protestují proti špatným podmínkám a zpřísnění vězeňského režimu, v pondělí ve srovnání porovnání s nedělním večerem mírně vzrostl. V pondělí nepřišlo k snídani nepřišlo 874 vězňů, což je 3,7 procenta z celkového počtu uvězněných.

  • Informace politiků o měsíčních příjmech lékařů ve výši 150.000 až 200.000 korun považuje prezident České lékařské komory David Rath za "hloupost či zlý úmysl".

  • Peníze z malé privatizace na školství i kulturu? Peníze ze zvláštního účtu státních finančních aktiv, získaných v malé privatizaci, se vláda rozhodla použít na pomoc školství, kultuře a zdravotnictví. O schválení návrhu zákona, kterým mají být peníze rozděleny, informoval mluvčí vlády Libor Rouček. Řekl, že 5,193 miliardy korun bude použito k "řešení finančních potřeb spojených se získáním objektů pro vysoké školy a regionální školství".

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je k dostání v internetovém knihkupectvi Eliška, (knihy.cz, informace o knize je na tomto místě), v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. Určitý počet výtisků by nyní měl být k dispozici znovu v internetovém knihkupectví Kosmas. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

  • Konkurs na lektora češtiny na Glasgow University. Katedra slavistiky Glasgow University hledá pro školní rok 2000-2001 lektora češtiny. (Jeden čtenář nás z Thajska nás upozornil, že jsme zde měli překlep.) Podrobnosti konkursu jsou zde.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Nad recenzí Viktora Šlajchrta knihy Jak Češi myslí a nad iniciativou Děkujeme, odejděte uvažuje anglicky v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě o tom, zda je vhodné pro porozumění postojům některých českých komentátorů a veřejných činitelů studovat marxismus, alespoň v jeho pokleslé oficiální verzi z reálného socialismu. (CER vychází v pondělí k poledni středoevropského času.)

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Minulý týden byl zajímavý z hlediska pojmenovávání politických seskupení pravými jmény.

    Václav Pinkava

  • Na zprávu o prohloubení opo-zištní smlouvy ČSSD a ODS reagoval Karel Kühnl, předseda US výstižně slovy, že vznikla "dvoustrana".
  • Mladí lidé založili novou stranu, která prý vychází z hodnot iniciativy "Děkujeme, odejděte!", ale nemá jméno.
  • Čtyřkoalice KDU-ČSL, US, ODA, DEU rokuje nad tím jak má vypadat nějaké jednotné logo, se kterým vzhůru do voleb...
  • Nálepky

    Máme tu emulsi natírací
    pěkně rozkvedlaný olej ve vodě,
    kálí na nás - růžomodroptáci,
    třetí cestou letí, v pohodě.

    Česká strana socdemokratická
    občanstvím se sotva znesvětí,
    bude širší, hlubší, dvoustranická
    dvoutvářná, jak Janus v podsvětí.

    KlausZeman, ve spoluopozici.
    Jak to nazvat? Obrať pořadí!
    růžky, ptáček nad Cé, O-tvor blicí
    kterým ČSSDO nás pokadí.

    V Pardubicích, tuším, vznikla strana
    "bez názvu" je, praumělecká,
    co to s námi je, prokristapána
    když si takhle hrajem na děcka.

    Přesvědčena, že je lepší, jiná
    plna vášně, plna emocí
    idealistická bublanina -
    úkryt třešní? Jak jí pomoci?

    Navrhuji jméno: tato strana
    bude jistě terčem žertíků;
    protiútok zdárná je obrana
    tak ať zove Srdce (z perníku).

    Bludným kruhem české politiky
    kvadratura, zdá se, problýská
    to snad ne, že by, na lepší triky?
    v zápalu hle, čtvery želízka

    Co to kují? Logo prý jednotné!
    V tomto slově hledej tajenku:
    bezděčný to humor, dávky notné
    neboť značí pojem, myšlenku ...

    Jaký emblém bych vám doporučil?
    Napadá mne jeden, chlapíci -
    stromo-lidový, za to bych ručil -
    kosočtverec jakýs, na špici.

    Václav Pinkava


    Kritika dohody o dohodě

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Sociální demokracie a ODS v pátek dlouho jednali o tom, jak překonat politickou krizi, kterou si před tím vzájemnými výpady a porušováním své povolební smlouvy způsobili. Je zajímavé, že ačkoli z tohoto jednání, kromě dohody, že se dohodnou, nic konkrétního nevzešlo, opozice nešetří tvrdou kritikou. Pouhé vymezení témat, u kterých míní ČSSD a ODS hledat společnou řeč, je vnímáno jako hrozba, že dojde k naprosté demoralizaci české politiky.

    Stejně tak lze ovšem říct, že případné dohody o státním rozpočtu, změně volebního systému, vstupu do EU, ale i dohody o podpoře vlády a komunikaci poslanců ČSSD a ODS povedou k tomu, že zmíněná demoralizace politiky pomine.

    V každém případě pokud ty smlouvy neexistují, nemá smysl je ani kritizovat, ani chválit. Než diskutovat o tom, co sepsáno není, by bylo rozumnější soustředit se na to, co máme k dispozici v paragrafovaném znění: Z vlády směřuje do parlamentu například návrh zákona o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna.

    Bylo by nepříjemné, kdyby k našim četným problémů přibyly ještě aféry kolem podmořské těžby manganu, mědi, niklu anebo kobaltu. Nepřijetí tohoto zákona by mohlo způsobit přímou odpovědnost České republiky za to, že fyzická osoba s bydlištěm, anebo právnická se sídlem na našem ™zemí poškodí mořské dno.

    Prakticky to podle vlády díky finančí náročnosti těžby pod mořem nehrozí, ale podnikatelské subjekty prý nelze podceHovat. Žvaha je to správná. Zákonu je třeba věnovat mimořádnou péči, překonat ™zce stranické a partikulární zájmy, nedopustit zpolitizování či ideologizaci zmíněné právní normy. Kdo ví, zda naše budoucí prosperita neleží v přiděleném průzkumném ™zemí na dně Tichého oceánu?

    17. ledna 2000.


    Král v převleku

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Určitě nejsme jedinou zemí, ve které se diskutuje o zdravotnictví. Například v Jordánsku je prý stav v některých nemocnicích tísnivý a nemocní jsou vystaveni dlouhému čekání.

    Takový je alespoň názor jordánského krále Abduláha druhého, který v převleku podnikl inspekci ve městě Zarka u metropole Ammánu. Člen králova doprovodu, který o inspekci informoval, neprozradil, jak byl král přestrojen, nicméně úplně nenápadný asi nebyl.

    Jedna zdravotní sestra novinářům řekla: "Když jsem viděla muže, který klade tolik otázek a zajímá se o osud nemocných, aniž se dal vyšetřit lékařem, pomyslela jsem si, že je to král."

    Příklad krále Abduláha je inspirující. Také naši vysocí ústavní činitelé by měli občas v přestrojení navštívit nemocnice a úřady. Když totiž svá setkání s občany předem hlásí médiím, pochopitelně se kolem jejich návštěvy inscenuje divadlo, ke kterému se navíc připletou novináři s mikrofony a kamerami.

    V takové atmosféře nezazní autentické názory lidí a běžný život občana jim zůstane utajen. V těchto dnech by například náš prezident, anebo náš předseda parlamentu měli v nenápadném převleku navštívit ordinace, ve kterých se objeví letáky České lékařské komory, žádající sponzorské dary pro lékaře.

    Ústavní činitele nepochybně upřímně zajímá, co si o takové věci myslí například člověk se zlomenou rukou. Není nad osobní zkušenost.

    Možná ministrům připadá riskantní zúčastnit se v převleku protestní demonstrace zaměstnanců, kteří nedostávají mzdy, anebo inkognito odebrat vězeňskou stravu.

    Mohli by tedy alespoň v přestrojení navštívit svá vlastní ministerstva. Když to dělá král v zájmu svých poddaných, tím spíše by si měl nezprostředkované informace z první ruky pořídit politik, který se o funkci musí ucházet ve volbách.

    Vysílá se v úterý 18. ledna ráno.


    Jan Štern je mistrem umění dezinterpretace a v České televizi by neměl co dělat

    Klíčovou větu Milanu Šmídovi z článku v Týdnu vyškrtli

    Milan Šmíd

    Praha neděle 16.ledna 2000

    Poté, co jsem před čtyřmi týdny odevzdal požadovaný materiál o České televizi pro časopis Týden a odjel jako každý rok do Finska za manželkou na dovolenou, jsem se zařekl, že si nějaký čas od sledování diskusí o médiích odpočinu.

    Naneštěstí je tu internet, ve Finsku tak snadno dostupný, který mne zásoboval názory, nad kterými se mi občas obracela kudla v kapse. Ale vydržel jsem nereagovat, alespoň po celou dobu dovolené. Až teprve dnes, poté, co jsem si v letadle při zpáteční cestě přečetl komentář Tomáše Marka v MF DNES (15.1. Potřebujeme veřejnoprávní televizi?) jsem to už nevydržel...

    Ale začnu od začátku. Kupodivu, článek, který jsem dodal do Týdne, redakce upravila jen minimálně, myslel jsem, že budou více nesouhlasit, nicméně jednu důležitou větu mi vyškrtli. (Protože článek je on-line na www.tyden.cz, tak doufám, že se nedopouštím žádné nepřístojnosti, když ho nabídnu i v původní needitované podobě čtenářům Britských listů.)

    Na rozdíl od editora Britských listů, který manažerský výbuch Ivana Kytky v redakci zpravodajství označil kdysi za "katastrofu pro českou demokracii" (omlouvám se za nepřesný citát, ale takhle nějak to Jan Čulík formuloval), se já osobně domnívám, že zpravodajství ČT není sice nic moc, dokázal bych si ho představit na lepší - především profesionálně televizně lepší - úrovni, nicméně ho nezatracuji, a naopak tvrdím, že Puchalský se snažil o vyváženost a politickou nezávislost ČT tak, jak ji poznal v BBC, o čemž mne nejvíce přesvědčil tím, jak se vyrovnal s problémem některých pořadů Nadoraz.

    Je známo, že tvůrci cyklu, kteří se proslavili jednostranností a neobjektivností reportáží "Soudkyně" a "Okolo Prahy cestička" (o stylu útoků na Kavana nemluvě, myslím, že na blistech je k tomu dokumentace, odmítli přijmout kritiku své práce a navíc Jan Štern šel do konfrontace s tím, že když Puchalský bude na svém kritickém stanovisku trvat, tak že to v "médiích proti němu rozjede." Tento slib také splnil, nebyl pro něj problém obejít své kamarády a přátele své matky z dřívějška a sehnat podpisy na petici. Na to pak Puchalský reagoval tím, že Šternovi dal padáka.

    O této situaci jsem se zmínil v následujícím odstavci:

    "Za Puchalského ředitelování se ČT podařilo říci sbohem samospádné nedělní Debatě Oty Černého a uvést nový a kvalitnější diskusní pořad V pravé poledne. Puchalský se nezalekl Jana Šterna, který na kritiku neobjektivních a kontroverzních pořadů Nadoraz odpověděl hrozbou mediální kampaně, kterou nakonec uskutečnil, aniž to cokoli změnilo na postoji vedení ČT. A Puchalský dokonce politicky "ustál" i nešťastný projekt majora Zemana, do něhož se nechal svými spolupracovníky vmanipulovat."

    Věta o Janu Šternovi samozřejmě z mého článku zmizela. Nezmiňoval bych se o tom (každý máme právo na názor a ten můj nemusí být rozhodující), kdyby Jan Štern nebyl náhle tak aktivní v médiích při hodnocení situace v ČT. Je to pochopitelné. Pád Puchalského mu otevírá šanci vrátit se do ČT a on by samozřejmě rád do nějaké vysoké funkce. Skromně sice v MF DNES tvrdí (rozhovor s Jakubem Ungerem "V ČT chybějí politické kauzy, tvrdí producent Jan Štern"), že se za dva roky poučil a do funkce by se příliš nehrnul, nicméně je evidentní, že by byl velice rád, kdyby ho někdo oslovil. Také proto se tváří poučeně (viz komentář v Lidových novinách: O televizi chceme vědět všechno) a snaží se veřejnosti prezentovat jako odborník na televizní produkci.

    Já mu tuto kvalifikaci odpírám. Ano, je třeba "vrátit do vysílání investigativní žurnalistiku", ano, je třeba "více politických kauz" do vysílání, nicméně jestli Jan Štern pokládá za investigativní žurnalistiku takové reportáže, kde reportér se stává nástrojem vyřizování účtů jedné kliky proti druhé klice, nebo takové reportáže, kde předem se určí, kde je zlo a kde je dobro, a pak se pro tuto konstrukci hledají a vymýšlejí argumenty, případně dezinterpretují fakta?

    To umění dezinterpretace Jan Štern převedl i ve zmíněném rozhovoru pro MF DNES, když zrušení své výpovědi z ČT u Obvodního soudu pro Prahu 4 se snaží prezentovat jako důkaz uznání správnosti reportáží "Soudkyně" a "Okolo Prahy cestička". Doslova tvrdí: "Je to satisfakce, a to hlavně pro Nadoraz. U soudu jsem po hrozně dlouhé době ty dvě reportáže znovu viděl a musím říci, že je to dobrá práce. Na všem se s odstupem času dá něco najít, ale v principu si za těmi materiály pořád stojím."

    To, že ČT má špatné právníky, kteří nedokážou správně zformulovat výpověď, je stará známá věc. Co já si pamatuji, ČST a později ČT většinu svých pracovních sporů prohrávala a dodneška prohrává. Ale spojit právnické neumětelství ČT, formální právní nedostatečnost své výpovědi z ČT se soudním potvrzením objektivnosti či kvality natočených reportáží, to podle mého názoru není příliš dobré vysvědčení pro novináře, který by se tak rád prezentoval jako nestranný a objektivní.

    Přiznám se, že mám nedůvěru k politickým kariérám, pokud za nimi nestojí výsledky. A Jan Štern vždy byl a také asi zřejmě i nadále bude kariérou, zaštítěnou více politicky, než odborně.

    Stačí vzpomenout deník Prostor, kterému Jan Štern šéfredaktoroval, a který od 1. dubna 1992 do prosince 1992, tedy za pouhých devět měsíců nadělal, někdo říká 60 milionů, jiný tvrdí, že až 100 milionů dluhů. Kdo to platil? Skupina Panok pana Hrnčiříka, který tuneloval plzeňskou Kreditní banku, jejíž dluhy platíme dnes my všichni. Ne vždycky ty tunelované peníze si totiž odváželi podvodní bankéři v kufrech do Švýcarska, ty peníze se prošustrovaly také v neefektivních továrnách a rozhazovačných podnicích, na nichž se přiživovali i řadoví občané, ba i novináři. Velkorysost provozu deníku Prostor neměla v dějinách české žurnalistiky obdoby, redakce zaměstnávala šest stálých fotoreportérů, proplácela svým redaktorům ze služebních cest i útratu z hotelových minibarů... atd. atd.

    Když zkrachoval Prostor, hledal se politicky vhodný intendant pro nezávislé zpravodajství 2. programu ČT v roce 1993, do příchodu TV NOVA, a tak se Jan Štern dostal do ČT. Nevím o tom, že by se za ten rok zpravodajství ČT2 nějakým způsobem zapsalo do zlaté knihy českého žurnalismu. Jak jeden teoretik (Bohuslav Blažek) prohlásil, jediný rozdíl od zpravodajství na ČT1 byl v tom, že jste to měli dříve odbyté (za 15 minut). V roce 1998 se Jan Štern hlásil do konkursu na ředitele ČT, ale neprošel.

    Ono se lehce utrácí z peněz, které dodají jiní. ČT je přímo ideální zdroj, přísun je zajištěn od televizních koncesionářů. A proto - dejte mi funkci, dejte mi peníze a točit si budu to, co já chci a co já a moji kamarádi pokládáme za správné a nikdo nám nemá do toho co kecat. Tak alespoň chápu postoj Jana Šterna, který zaujal při diskusi o pořadech Nadoraz s Puchalským při vědomí toho, jak je přes svou disidentskou minulost politicky silný v kramflecích. Jak se ukázalo, nebyl, což bylo dobré znamení o tom, že doba spěje k normálu, kdy nerozhodují politické zásluhy, ale zcela konkrétní fakta a výsledky.

    Ani nevím, proč jsem se tak široce rozepsal k Janu Šternovi. Možná kvůli jeho snaze tak aktivně zasahovat do diskuse o ČT a představovat se jako televizní profesionál (viz jeho komentář v LN, v němž dělá výčet problémů managementu ČT). Nicméně jestli někomu vadí "kýčovitý" Život na zámku a chtěl by mít jen samé Přítelkyně z domu smutku, pak pochybuji o tom, zda ví, o čem vlastně televize je. Neboť televize je přece MASOVÉ médium, tak proč by se měla stydět za to, že vyrobí - kromě řady jiných "náročných" věcí - populární, a přiznejme si, také umělecky povrchní rodinný seriál.

    Poznámka JČ: Blok o posledním nehorázném Nadorazu s oběma výše zmíněnými reportážemi je v Britských listech zde, analýza Jana Čulíka jednoho zcela nepolitického, ale přesto špatného, protože zejména nevěcného, zmateného a emocionálně hrubě manipulativního pořadu Nadoraz je zde, materiály o nepodloženém zostuzování Jana Kavana najdou čtenáři v tematickém archívu BL pod heslem Jan Kavan; texty o Kavanovi, o pořadu Nadoraz i celá řada věcných analýz Jana Čulíka o nedostatcích zpravodajství České televize vyjdou nejpozději v březnu 2000 v druhém knižním svazku výboru článků z Britských listů.


    Polemika s Janem Čulíkem: měl či neměl by se vrátit Ivo Mathé do České televize?

    Milan Šmíd

    Tím mohu plynule přejít k dalšímu materiálu, se kterým nemohu souhlasit, a to k varování Jana Čulíka před návratem Ivo Mathého do ČT v Britských listech (13.1.). Nehodlám se vyjadřovat k tomu, zda by se Mathé měl či neměl vrátit. Užitečnost tohoto kroku nechť posoudí jiní. To, co mně však vadí - kromě řady Čulíkovsky apriorních nedoložených tvrzení (zpravodajství ČT bylo za Mathého v kapse politiků... za Ivo Mathého byla novinářská práce ČT špatná... o tom, jak má fungovat veřejnoprávní TV stanice v oblasti žurnalistiky, nevěděl Ivo Mathé bohužel příliš mnoho... atd. atd.) - je pojetí funkce televize veřejné služby.

    Jan Čulík si možná ani neuvědomuje, jak je vlastně na stejné lodi s lidmi z Jirákovy Rady ČT nebo i s Janem Šternem, nemluvě o mnohých politicích a komentátorech, kteří televizi veřejné služby redukují výhradně na její žurnalistikou funkci. Proboha, proč ředitelem ČT musí být "profesionální novinář s dobrým manažerským zázemím"? A je skutečně tou hlavní funkcí veřejnoprávní televize býti "hlídacím psem demokracie"? Nebo je to jenom taková funkce, která vyplývá z nějakého širšího kontextu?

    Rada ČT před dvěma lety uvažovala v podstatě stejně jako Jan Čulík, neboť také ona apriorně kritizovala zpravodajství ČT (zpanikařena nízkou sledovaností Událostí změřenou v červnu 1997 peoplemetry) a nakonec dala přednost mladému novináři se zkušenostmi z BBC Jakubu Puchalskému, který vše měl zachránit (škoda, že se nestal pouze šéfem zpravodajství, podle mého názoru zde nemusel ztroskotat a mohl to zpravodajství pohnout dopředu), jakoby hlavní funkce televize se odehrávala ve zpravodajských relacích, a jakoby řízení ČT se mělo soustřeďovat na večerní zpravodajské a publicistické pořady.

    Já si dovolím citovat dosti autoritativní pramen, tj. ministerskou konferenci Rady Evropy, která před pěti lety přímo v Praze formulovala - na základě širokého konsensu a celoevropské perspektivy - hlavní úkoly televizím veřejné služby.

    Na prvním místě zde stojí:

  • poskytovat prostřednictvím svého programu (podtrhuji slovo "programu", nikoli prostřednictvím zpravodajství) orientační body pro všechny příslušníky veřejnosti, býti faktorem sociální soudržnosti a integrace všech jednotlivců, skupin a společenství... (podtrhuji slova "sociální soudržnost a integrace")

    Na druhém místě se uvádí:

  • poskytovat prostor pro veřejné diskuse, ve kterých mohou být vyjádřeny názory a náhledy co nejširšího spektra lidí.. (podtrhuji slova "prostor pro diskuse")

    A teprve na třetím místě je:

  • vysílat nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře (pokud je tak činěno na dobré úrovni, pak je jasné, že se tím plní vlastně i funkce hlídacího psa).

    Těch bodů je v té rezoluci víc (plný text viz Svět televize 4/94, str. 68-78) a já se nechci zaštiťovat citáty a evropskými autoritami. Citací prvních tří bodů chci jen podepřít obecně uznávanou zkušenost, že má-li médium tak široký společenský dosah, jako jej má současná terestrická televize, pak už svých charakterem musí být do jisté míry konsensuální. Bude-li televize na obrazovce jednostranně prosazovat jenom jednu jedinou pravdu (ať už je to pravda Čulíkova nebo Šternova, Vadasova či Justova), aniž by tuto pravdu nechávala procházet testem oponentury, nebo aniž by poskytovala prostor pravdám a názorům jiných, pak takové médium nespojuje, neintegruje, ale naopak rozděluje danou společnost (všimněte si, jak politicky a společensky konsensuální, nebo přinejmenším vybalancované je vysílání komerčních televizí se širokým dosahem).

    Nejdůležitějším úkolem televize veřejné služby ve věci zpravodajství, publicistiky a dokumentu není apriorně "šít do vlády a do politiků", jak si přeje Jan Štern a vlastně i Jan Čulík, ale jednak přinášet FAKTA a dále poskytovat PROSTOR pro diskusi, případně nastolovat AGENDU občanské, demokratické společnosti, tedy ty věci, na které komerční televize svoji podstatou a zaměřením ne vždy "dosáhne":

    Jan Čulík naštěstí o vývoji v ČT nerozhoduje, bohužel lidé, kteří uvažují jako on (politici, členové rady) často ano. A já mám pocit, že stále nechápou, co se vlastně v ČT odehrálo, a odvádějí debatu o ČT pod vlivem lobbistických zájmů do falešných kolejí. Ten problém ČT přece není ve zpravodajství (nebo alespoň JENOM či PRIORITNĚ ve zpravodajství).

    Jde o dosti jednoduchou věc: veřejnost si svými účastnickými poplatky platí veřejnou službu ČT, je to přes 4 miliardy Kč. Za tuto sumu by ČT měla vyrábět, nechat vyrábět či nakupovat pořady, které by tuto veřejnou službu naplňovaly. Konkrétní náplň té služby může být různá, leč evropské tradice ji shrnují do tří slov: informovat, bavit, vzdělávat (což nemusí znamenat vyučování, ale také šíření kulturních a civilizačních hodnot).

    Úkol managementu ČT v této situaci není ve své podstatě tak složitý. Programové vedení ČT musí sladit tři prvky: požadovanou strukturu pořadů pro vysílání, disponibilní finanční prostředky a možnosti výrobních kapacit, to vše v časovém harmonogramu, jenž umožňuje proporčnost, spojitost a nepřetržitost poskytované programové služby.

    Složitost a obtížnost tohoto v podstatě jenoduchého a naprogramovatelného postupu vzniká specifikou veřejnoprávního úkolu. Vzniká tím, že se od ČT žádá, aby nejen lacině importovala, ale aby také sama - mnohem nákladněji - produkovala a vyráběla. A navíc tato výroba je výrobou malosériovou, ne-li přímo kusovou (na rozdíl od komerčního vysílání, který se svým jediným cílem: bavit a zaujmout, může mnohem lépe rozvíjet velkosériové standardizované cykly). A aby to nebylo jednoduché, televizní výroba je navíc speciální výrobou závislou na tvůrčím potenciálu a zkušenostech personálu, které tento personál může získat převážně v televizním prostředí.

    Právě tady, v této oblasti došlo ke kolapsu, nikoli v nějakém zpravodajství. Pod slabým a nerozhodným programovým vedením se obvykle začíná živelně vyrábět to, co vyhovuje partikulárním zájmům a ne to, co potřebuje program. Jestliže není programová koncepce, jestliže se o projektech rozhoduje případ od případu a podle toho, jak se "prodají" příslušnému šéfovi, a nikoli podle toho, jak jsou potřebné v rámci celkově koordinovaného postupu, peníze začínají protékat mezi prsty, jdou tam, kde by nemusely být a najednou chybějí tam, kde by měly být.

    Jestliže ještě v listopadu není definován výrobní plán na příští rok (obvykle se o něm začíná diskutovat někdy na jaře, konečnou podobu nabývá v září, říjnu), je jasné, že stroj, který by měl plynule běžet, se pravděpodobně zadrhne. To, že se vzbouřili producenti, je pak zákonité. Jsou závislí na doplňkových odměnách, chtějí vyrábět. Totéž kameramani. V tomto smyslu skutečně jsou lobbistickými skupinami, které sledují své vlastní partikulární zájmy, podobně jako Fenič či jiní externí producenti. Na druhé straně jejich vzpoura signalizuje poruchy systému, které nelze přehlédnout nebo odbýt mávnutím ruky nad lobbistickou povahou protestů. Že se na těchto protestech přiživují ještě další zájmy (viz politici, ti, kterým Puchalský šlápl na kuří oko, ti, kteří by chtěli chytit vítr do plachet, jako Jan Štern apod.), je zcela jasné.

    Jan Čulík, který zřejmě čerpá i z dalších názorových soukromých e-mailů, nevylučuje, že "Puchalský musel odejít... protože se proti němu postavily vnitřní zakonzervované struktury se svými partikulárními zájmy..."

    K tomu se mohu vyjádřit jen obecně. Personál každého podniku si v jistém smyslu lze představit jako geologický řez vrstvami, jež sem byly ukládány bývalými šéfy a režimy. Je třeba pracovat s tím, co je k dispozici a geologické složení řezu měnit postupně, nejlépe ukládáním vrstev nových, kvalitnějších, a postupnou likvidací vrstev starých, nefukčních. Je jasné, že staré vrstvy budou vždy klást odpor. Ale takový je úděl schopných manažerů a reformátorů (a já si myslím, že Mathé mezi ně patřil), vybalancovat systém, aby pracoval a ne aby se hroutil, a především - přidávat nové vrstvy, které jsou kvalitní a funkční a nikoli takové, které funkčnost systému spíše zhoršují.

    Já vůbec nezávidím Radě ČT její dnešní situaci. Nebudou to mít jednoduché. Ovšem pokud budou při výběru vycházet ze stejného paradigmatu jako Jan Čulík, pak z toho nekouká opět nic dobrého. (Cožpak lord Reith, A. Milne, John Birt a další z plejády ředitelů BBC museli být novináři?) Doufejme tedy, že členové Rady ČT se za ty bezmála už tři roky ve funkci snad dostatečně poučili o tom, co to vlastně ČT je, jak pracuje, a že to jejich rozhodování není jen o politice (i když je to TAKÉ o politice).


    Nesmysly Tomáše Marka v MFD

    Milan Šmíd

    Nesmysly produkované Tomášem Markem v komentáři "Potřebujeme veřejnoprávní televizi?" (MF DNES 15.1.) mne nejprve "nadzvedly" tak, že byly vlastně tím hlavním a prvopočátečním podnětem k tomu, abych sednul k počítači a ve svém volném čase zase cosi sepisoval a pak zneužíval dobré vůle pana Čulíka, který mým názorům, včetně těch kritických směřujících k jeho osobě, tak tolerantně poskytuje prostor.

    Pak jsem ovšem zapochyboval o racionalitě svého rozhodnutí, neboť někdy doopravdy nemá cenu diskutovat s hlupákem, který si osobuje právo hovořit o věcech, kterým naprosto nerozumí, a je lepším nad ním mávnout rukou. Problém je ovšem v tom, že tyto nesmysly se objevily neoponované v nejčtenějším českém deníku.

    Abyste mi dobře rozuměli, já tak silná slova nevolím proto, že pan Tomáš Marek má jiný názor, než mám já. Já jiné názory respektuji, dobře vím, že nikdo nemá patent na rozum, a jsem ochoten přijmout i stanovisko někoho, kdo si myslí, že veřejnoprávní televize by měla být v České republice zrušena. Ovšem jestliže argumentace k tomuto požadavku postrádá jakékoli zakotvení v realitě, pak si dovolím obhájit své tvrzení, že Tomáš Marek je věci médií a televizního vysílání ignorant.

    Abych nedával nálepky bez důkazů:

  • dle Tomáše Marka politici argumentují tím, že televize veřejné služby je zárukou plurality a svobodného šíření informací, na což Tomáš Marek vytáhne Lucembursko a říká: podívejte, žádný takový kanál tam nemají a přitom netrpí nesvobodou;

  • dle Tomáše Marka prý stačí ke svobodnému přístupu k informacím pouze "vysoký standard informačních povinností státu a jeho institucí", jak tyto informace povinně dodávané státem budou ve společnosti šířeny, je zřejmě pro Tomáše Marka druhotný problém (podle něj se komerční stanice zřejmě budou předhánět v tom, jak tyto společensky relevantní a státem povinně dodávané informace sdělí občanům);

  • "cestu k prostředí nabízejícímu široké informační spektrum představuje privatizace obou kanálů (ČT)...zrušení systémů licencí na všechno od klasického vysílání přes satelit a kabel (sic !!!)".

    Nad takovými názory rozum už doopravdy zůstává stát (a to jsem jiné ponechal bez komentáře - např. návrh na to, aby "sociologicky" potřebné vzdělávací pořady vyráběly jakési neurčité nadace, mlžení ve věci konkurence a reklamního trhu apod.) Člověka užaslého nad takovou koncentrací nesmyslů a arogantní hlouposti napadají jenom otázky: Zná ten člověk vůbec, co to vysílání je, jakými komunikačními kanály se šíří, co to jsou vysílací frekvence, jaké mají fyzikální vlastnosti, proč se všude na světě - i v tom jmenovaném Lucembursku - k frekvencím udělují licence? Zamyslel se někdy Tomáš Marek, jaký charakter má ono tržiště, na kterém se vysílání odehrává? Jakého druhu je ono zboží, které je zde distribuováno? A jaké kvality by se od něj měly vyžadovat? Zamyslel se někdy nad tím, jakou funkci masová komunikace, a tím pádem i masová média, a tedy i televize, v moderní společnosti vlastně vykonávají?

    Problém je v tom, že stručně s Tomášem Markem diskutovat nelze, protože tam, kde je vědomostní prázdno, nelze nacházet společné body, na kterých se dá diskuse vybudovat. V takové situaci je možné pouze se tázat: čte ten člověk nějaké jiné než české noviny, zná ten člověk nějaké cizí jazyky, seznámil se někdy s tím, co se děje za našimi humny, jak je regulováno vysílání ve světě atd.atd.??

    Rád bych v této souvislosti - alespoň ve stručnosti - upozornil pana Marka, že na rozdíl od něj má Evropská unie ve věci tzv. veřejnoprávního vysílání dosti jasno, a svůj postoj k vysílání veřejné služby zakotvila do zvláštního protokolu k Dohodě o Evropské Unii, který byl přijat v Amsterodamu 17. června 1997. Hned v té první větě se říká

    "Considering that the system of public broadcasting in Member States is directly related to the democratic, social and cultural needs of each society a to preserve media pluralism", tj. "

    "Systém veřejného/veřejnoprávního vysílání v členských zemích EU má bezprostřední vztah k demokratickým, sociálním a kulturním potřebám každé společnosti a k zachování mediálního pluralismu." (bliží viz http://europa.eu.int)

    (Tady trochu odbočím - postoj řady českých novinářů a komentátorů a jejich neschopnost překročit rámec českého provincialismu, mne vždy připomíná jeden vtip, který se kdysi vyprávěl o Slovácích: Dva bačové sedí na kraji doliny a kolem jde cizinec, který se chce doptat na cestu. Ptá se anglicky, rusky, německy, francouzsky, bačové však nerozumějí a jenom kroutí hlavou. Když cizinec poodejde, jeden bača řekne druhému: Podívej na něj, tolik jazyků umí a stejně mu to nic není platné, hahaha ... a začnou se poklepávat po ramenou, jací jsou správní kabrňáci, a jak jim celý svět za hranicí jejich doliny může být ukradený. Arogance pana Marka navrhujícího zrušit "v naší dolině" televizi veřejné služby k postoji těch bačů nemá zase tak daleko.)


    Co je britský komerční kulturní okruh Channel Four - a jaká je jeho role ve srovnání s BBC

    Milan Šmíd

    Ale abych se neoháněl jen deklaracemi, ve zvláštním materiálu (vyjde v Britských listech zítra, pozn. JČ) přikládám překlad článku, který napsal kdysi před deseti lety Michael Grade, tehdejší ředitel nikoli veřejnoprávního, ale KOMERČNÍHO britského kanálu Channel 4. Za těch deset let se ve světě i v britské televizi mnohé změnilo, ne všechny předpovědi se naplnily, nicméně ten materiál uvádím hlavně proto, že se v něm zmiňuje práce a výsledky tzv. Peacockovy komise o BBC.

    Krátce shrnuto: V letech největšího rozkvětu thatcherismu ve Velké Británii se pod palbu zastánců volného trhu bez přívlastků dostala také BBC. Žádalo se od ní, aby opustila svůj piedestal de facto státem chráněné a dotované instituce, a aby vstoupila na televizní trh, kde by musela soutěžit o reklamní výnosy, což by údajně mělo podnítit růst její výkonnosti a efektivity.

    K tomuto problému konzervativní vláda sestavila v roce 1985 komisi, do jejíhož čela postavila Alana Peacocka. Poté, co se Peacock, žádný labouristický levičák, ale naopak správný pravicový konzervativec, v komisi seznámil s fungováním televize a televizního reklamního trhu, ve své zprávě, která vyšla v roce 1986, se vyslovil nikoli pro změnu ve financování BBC, ale naopak pro zachování statu quo BBC.

    Důvody, které uváděl, byly podložené podrobnými hospodářskými analýzami a rozbory speciálně získaných dat ze sociologických výzkumů. Vycházelo z nich, že pestrost a rozmanitost televizní nabídky je jednou z věcí, kterou veřejnost žádá a oceňuje, a že tato pestrost nabídky na britském televizním trhu má příčinu také v rozmanitosti a rozdílnosti financování veřejné BBC a komerční ITV. Kdyby BBC musela soutěžit s ITV o příjmy na reklamním trhu, vedlo by to k omezení této rozmanitosti.

    Na trhu vysílání se totiž objektivně prosazuje tendence, podle níž vysílající stanice mající k dispozici stejný zdroj financí se snaží v konkurenčním boji získávat co největší podíl na reklamním trhu, a to tak, že čím dál tím více se zaměřují jen na takové pořady, které mají šanci získat masovou, většinovou sledovanost. Tato orientace na stejný typ pořadů schopných přivést k obrazovkám tzv. většinové publikum vede k tomu, že začínají mizet tzv. menšinové žánry, a konečným výsledkem není obohacení, ale naopak ochuzení programového menu, ze kterého divák může vybírat. (Konec konců česká mediální scéna už v tomto ohledu také může nabídnout řadu zkušeností - stačí si ladit soukromé rozhlasové stanice).

    Kupodivu, sečtou-li se oni menšinoví diváci v prostředí, které jim poskytuje alespoň základní možnosti volby, pak ve svém součtu často představují větší část publika než ono "většinové auditorium". Výzkum Peacockovy zprávy ukázal, že průměrný britský divák se díval asi jen na dva až tři z deseti nejsledovanějších pořadů týdne, což poněkud odporuje i u nás šířenému přesvědčení, že Top Ten reklamního trhu naprosto uspokojuje většinu diváků. Podle britského výzkumu se totiž přibližně stejný počet lidí díval na tři jiné pořady na třech dalších programech.

    V každém z nás dříme zároveň většinový i menšinový divák. Kromě většinové "nenáročné zábavné řachandy" či akčního filmu na TV NOVA se rádi občas podíváme i jinam, podle svých menšinových zájmů. Smůla našich menšinových zájmů je však v tom, že jsou rozptýleny do více programů, což nevyhovuje reklamním agenturám.

    Jak Peacockova komise zjistila, prodej vysílacího času pro reklamu není trhem, který odráží preference diváka, ale trhem, v němž se spíše odrážejí preference reklamy, které s objektivně zjištěnými diváckými zájmy často nebývají totožné.

    Takže se dostáváme na rozcestí, čemu dát přednost. Byznysmenům s médii a reklamou, nebo divákovi? Já mám někdy pocit, jakoby čeští politici a novináři byli už natolik zmanipulovaní vysílacím průmyslem, že na média nejsou schopni pohlédnout jinak než jako na byznys, který má sloužit především k vydělávání peněz a teprve potom - možná - také k plnění nějakých funkcí v demokratické a kulturní společnosti (viz například článek Ivana Langera v Hospodářských novinách z 30. června 1999).

    Kam zavedla českou televizní scénu politika tržních komsomolců typu Tomáše Marka, je možné dnes pozorovat na našich televizních obrazovkách. Ano, uznávám, reklamní trh tady není nijak obrovský, ale přesto se domnívám, že za ty peníze, které z reklamního trhu TV NOVA dostává, by mohla předvádět více a lépe. Stačí srovnat úroveň programové nabídky TV NOVA dnes s její nabídkou před čtyřmi, pěti léty. Snad se příliš nezmýlím, když řeknu, že kdysi ta nabídka byla pestřejší, a že v posledních měsících a letech směřuje ke stále větší monotónnosti a stejnosti.

    A když se k tomu ještě přidá neschopnost veřejné ČT nabídnout divákům něco alternativního, případně i lepšího a zajímavějšího, pak není divu, že se o televizi diskutuje tak vášnivě jako v posledních dnech.

    Milan Šmíd

    P.S. Všem, kteří dočetli až sem, vyslovuji obdiv a uznání za jejich trpělivost nad rozvolněností (mírnější výraz pro ukecanost) mého psaného projevu. Je to právě ona rozvolněnost formátu, kterou mi internet - na rozdíl od tradičních médií - umožňuje a proto ji tak bohatě využívám.


    Česká televize a kritika Jana Čulíka: Milan Šmíd se vlamuje do otevřených dveří

    Jan Čulík

    Cením si příspěvků Milana Šmída k diskusi o roli a funkci české veřejné televize. Dovolte mi k tomu několik poznámek.

    Předem bych chtěl zdůraznit, že s tím, co píše Milan Šmíd, tak z osmdesáti až devadesáti procent souhlasím. Oblasti, v nichž se rozcházíme, jsou jednak dány Šmídovým někdejším zázemím v České televizi i v lokální pražské společnosti, jednak jsou důsledkem neporozumění mým argumentům.

    Mrzí mě, že mě Milan Šmíd jedním dechem dává na tutéž rovinu jako pány Šterna a Vadase, s nimiž, doufám, nemám naprosto nic společného. Tento Šmídův omyl je snad důsledkem jen toho, že já vyjadřuju své myšlenky konkrétně, jasně a bez obalu - nikoliv prostřednictvím mlhavého kroužení kolem tématu, jak to mají ve zvyku mnozí pražští intelektuálové. Ale posuzujte předložené argumenty, nikoliv jak důrazně jsou předkládány.

    Do mysli se mi vnucuje, že mé srovnávání s Vadasem a Šternem je vlastně nehoráznost: mohu však vinu dát jen sám sobě: pokud Milan Šmíd nepochopil, o co mi jde, a že se v podstatě s ním v jeho názorech shoduji, je to jen moje vina, že jsem své komentáře, připomínky a analýzy neformuloval dostatečně názorně. Selže-li komunikace, vinu má vždycky ten, kdo se pokouší komunikovat.

    Konkrétní připomínky k textu Milana Šmída

    Zdá se mi, že v některých ohledech si Milan Šmíd vytváří vlastní realitu, případně argumentuje bez základu věcných faktů. Hovoří o Kytkově "manažerském výbuchu". Kde jsou věcné důkazy, že k tomuto "výbuchu" skutečně došlo? Uvěřím, až budu svědkem veřejné diskuse mezi Kytkou a jeho kritiky v České televizi a budu si moci srovnat argumenty z obou stran. Zatím mám k dispozici argumenty pouze z jedné strany, lidí relativně blízkých Kytkovi (i když mezi "reformátory", kteří přišli do ČT s Puchalským, byly četné názorové rozdíly a nikdy neexistovala stoprocentně "jednotná fronta", kterou se nyní z "jeho lidí" uměle snaží vytvářet "vítězové", kteří v ČT zůstali.) Opačná strana nikdy žádný věcný názor, kromě toho, že Britské listy jsou goebbelsovské (Zdeněk Šámal), nebo že Čulík má s Kytkou kamarádšoft (Otakar Svoboda) nevyjádřila. Škoda.

    V České televizi jsem nebyl přítomen, když tam přišel Ivan Kytka, takže z vlastní zkušenosti nevím, co tam dělal. Avšak existují nejrůznější svědectví a shodou okolností vím, že při své práci Kytka využíval nejmodernější západní manažerskou praxi. (Čím to asi je, když byl tak špatným manažerem, že ho okamžitě nevyhodili z české sekce BBC, kam z České televize odešel... Že by holt BBC fungovala na základě jiných principů než ČT?)

    Historii píší vítězové: ti, kdo ve zpravodajství České televize převládli, šíří nyní představy, že byl Kytka nemožný. Mám diametrálně jiná svědectví od kvalitních profesionálů, kteří ovšem mezitím z televize odešli a nikdo je neposlouchá, neboť, jak se pozoruhodně stalinským výrazem vyjádřila jedna mladá česká novinářka, "jsou to bývalí lidé".

    Takže kdo to rozsoudí? Vzhledem k tomu, že je celá situace složitá, je myslím od Milana Šmída nevěcné označovat Kytkův pokus o reformu zpravodajství za "manažerský výbuch". - Ano, opakuji, to, že byl Kytka donucen k odchodu za pouhých sedm týdnů, aniž mu byl dán čas realizovat svůj projekt (už ta krátkost času ukazuje, jací byli lidé, kteří ho donutili k odchodu, amatéři) poškodila na dost dlouhou dobu rozvoj české demokracie. Mám k tomuto tvrzení dobré důvody.

    Čulíkovy výroky "zpravodajství ČT bylo za Mathého v kapse politiků... za Ivo Mathého byla novinářská práce ČT špatná... o tom, jak má fungovat veřejnoprávní TV stanice v oblasti žurnalistiky, nevěděl Ivo Mathé bohužel příliš mnoho..." označuje Milan Šmíd za apriori nedoložená tvrzení.

    Britské listy ovšem za dobu své existence přinesly pro všechny tyto výroky dost velké množství důkazů z různých zdrojů i z různých stran. Označit po všech těch článcích tyto výroky za "apriori nedoložená tvrzení" se zdá být dosti předpojaté.

    Ještě před nástupem Puchalského a Kytky od 1. dubna 1998 BL racionálně a věcně analyzovaly chyby v Událostech České televize. Kromě Britských listů existují nesčetná svědectví o srozumění mezi politiky a novináři České televize, mj. např. v memoárech Oty Černého (Klausův tiskový mluvčí Otovi Černému: "Oťas, neblbni, nebo Klaus nepřijde." - Mimochodem, i kdyby nešlo o ovlivňování pořadu Debata, zdá se Milanu Šmídovi snad normální, že Klausův mluvčí říkal moderátoru pořadu Debata, mezi nímž a politiky měla být rozsáhlá vodní hladina, jak říkají Britové, clear blue water, familárně "Oťas"? O tom, jak si Jan Ruml mohl víceméně sám určovat, jaké otázky mu budou dávány v pořadu Aréna, píše např. Martin Fendrych ve svých memoárech Jako pták na drátě.)

    Snad každý pracovník zpravodajství České televize může svědčit o tom, že se politikové pokoušeli často novináře v České televizi vydírat tím, že do studia prostě nepřijdou, pokud nebudou splněny jejich podmínky, týkající se partnerů v debatě nebo otázek. Toto jsou dost známé a dost dobře zdokumentované věci - znovu se o tomto problému nedávno zmínil Roman Prorok - a není myslím férové, bagatelizuje-li Milan Šmíd nepřípustný vliv politiků na Českou televizi tím, že tvrdí - nepodloženě - že pro to neexistují žádné důkazy.

    Jiná věc je, zda bylo možno v dané etapě postkomunistického vývoje mít v České republice veřejnou televizi lepší, než jak ji řídit Ivo Mathé. To skutečně nevím, ale jsem přesvědčen, že stálo za to a vždy stojí za to nesmiřovat se s průměrností a o zlepšování se pokoušet. Říkat svým podřízeným, že jsou nejlepší a že mají kritiku ignorovat, protože je zaujatá, je sice líbivé, ale otázka je, zda to odpovídá poslání veřejné televize.

    Co se týče výroku "za Ivo Mathého byla novinářská práce špatná" - mám k dispozici archív několika stovek zpravodajských a publicistických pořadů České televize z druhé poloviny devadesátých let. Uvedený výrok je podložen dlouhodobým sledováním - možná neférově srovnávám vysílání ČT s novinářskou praxí veřejnoprávní BBC. Pokud mi Milan Šmíd nevěří, budu muset holt vyprodukovat průřezovou obsahovou analýzu zpravodajského vysílání České televize v letech 1996 - 1998, abych ho přesvědčil, že nemluvím do větru, když říkám, že zpravodajství ČT bylo tou dobou špatné.

    Myslím, že není úplně přesvědčivé kritizovat Jana Šterna na základě jeho předchozí činnosti v deníku Prostor. Z toho se může vyvléknout: může argumentovat, že investice a "plýtvání peněz" - to všechno se dělo v dobré víře, v zájmu projektu. Daleko přesvědčivější by byla systematická, věcná, objektivní analýza jednotlivých pořadů Nadoraz, vyrobených v ČT právě pod vedením Jana Šterna. Jsou to publicistické pořady, které patří k tomu nejnižšímu a možná i nejpodlejšímu v historii televizní novinářské práce, snad s výjimkou komunistických televizních kampaní proti Chartě 77 koncem sedmdesátých let. Souhlasím s Milanem Šmídem, že Jan Štern jednal opakovaně neeticky při řízení pořadu Nadoraz. Natočené pořady to výmluvně prokazují - proboha, vždyť už jen existence tohoto vysoce pochybného pořadu, který vznikl za Mathého éry, společně s existencí pořadu Debata musí nezaujatým pozorovatelům stačit jako důkaz skutečně nízkých kvalit publicistických pořadů České televize.

    Neváhám říci přímo, že pořady Nadoraz byly skutečně kanální. Ty, které jsem viděl, bez výjimky nehorázně urážely základní lidskou slušnost. Proč? Neumělá a neprofesionální, nevěcná práce (příspěvky byly chaotické, iracionální a nedovyresearchované) byla doplňována emocionálně manipulativními praktikami, v nichž dosáhl výrobní tým pořadu Nadoraz skutečné dokonalosti. Některé věci je nutno říct naplno. Bylo pozoruhodné, že racionální, věcnou novinářskou práci tito lidé dělat neuměli: avšak psychologickými mistry insinuace a navozování nepodložených obvinění byli par excellence. Jak je možné, že Ivo Mathé tento strašlivý pořad ve své televizi trpěl? Jak se to slučuje s jeho tvrzeními, že za jeho vlády byla publicistika ČT vynikající?

    Plným právem Jakub Puchalský pořad Nadoraz zrušil: charakterizoval bych toto rozhodnutí jako možná vyvrcholení jeho ředitelské kariéry. Konečně se člověk, který se, jak se zdá, většinou obával činit radikálnější rozhodnutí, rozhodl učinit něco správného a razantnějšího. Potíž ovšem je, že i při tomto činu zůstal Puchalský na půl cestě. Nehorázný manipulativní pořad Nadoraz zrušil, jinou kvalitní investigativní novinářskou prací ho nenahradil. Nespornou skutečností je, že za Puchalského pak zpravodajství ČT dále nezadržitelně klesalo směrem k bulváru. Jak je možné, že tento pokles Milan Šmíd nevidí. Nesrovnává Šmíd zpravodajství České televize vůbec s anglosaskými zpravodajskými a publicistickými pořady?? Nemá snad ty pořady na své vysoké škole k dispozici?

    Milan Šmíd polemizuje s mým návrhem, aby byl novým ředitelem České televize nejlépe zkušený novinář s dobrým manažerským zázemím. Proč musí být ředitelem ČT zrovna novinář a proč by mělo být zpravodajství a publicistika nejdůležitější prací veřejné televize, ptá se Milan Šmíd a zaštiťuje se při tom bruselskými autoritami.

    Bylo by chybou přijímat jakékoliv autority jen proto, že jsou to autority, třeba i bruselské. Shodou okolností jsou při formulování cílů veřejné televize bruselské autority velmi rozumné. Stoprocentně souhlasím s charakteristikou, jakou citoval Milan Šmíd, že úkolem evropským veřejnoprávních televizí je

  • poskytovat prostřednictvím svého programu orientační body pro všechny příslušníky veřejnosti, býti faktorem sociální soudržnosti a integrace všech jednotlivců, skupin a společenství...

  • poskytovat prostor pro veřejné diskuse, ve kterých mohou být vyjádřeny názory a náhledy co nejširšího spektra lidí..

  • vysílat nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře.

    Otázka pro Milana Šmída: Jak si asi představuje, že televize veřejné služby splní úkol

    poskytovat orientační body pro všechny příslušníky veřejnosti, býti faktorem sociální soudržnosti a integrace všech jednotlivců, skupin a společenství...

    Výlučným vysíláním únikových či manipulativních zábavných pořadů to asi nebude.

    Proč navrhuju, aby se stal ředitelem České televize zkušený novinář s manažerským zázemím? Protože je v českém kontextu nutné, aby ředitel televize preferoval zpravodajství a publicistiku, chránil, zaštiťoval a rozvíjel je.

    Tím dojde k napravení nerovnováhy, která existovala za Iva Mathého, kdy nejdůležitější složkou České televize byly zábavně produkční součásti této instituce. Obávám se, že stane-li se v českém kontextu ředitelem České televize dobrý komik anebo dobrý produkční, filmový režisér či technik, zpravodajství a publicistika bude i nadále popelkou. V Británii nebylo zapotřebí, aby byl generálním ředitelem BBC nutně pokaždé novinář, protože význam zpravodajství a publicistiky je přijímán v britské společnosti bez diskuse. V tom v ČR vůbec neexistují paralely.

    Milan Šmíd varuje proti přeceňování politického významu České televize. Ano, je to potíž. Pro politiky je Česká televize především nástrojem, který mohou využít k propagandě. Bez nadsázky se dá říci, že právě zpravodajství a publicistika je - ať se nám to líbí nebo nelíbí - na veřejné televizi to nejdůležitější. Bude--li profesionální a kvalitní, bude hrát v demokracii velmi kultivující roli. Bude-li zanedbávána, bude demokracii ochromovat. O tom snad nemůže být sporu.

    Nevím, kde vznikla představa a kdo ji šíří, že Čulík zastává jakousi ideu, že veřejnoprávní televize musí být agresivní a jejím úkolem je politiky napadat. To je tragické nedorozumění, řekl by jeden známý český politik.

    Jan Čulík se zasazuje o vznik nezávislé, hrdé, analytické a samostatné novinářské práce, s autoritativním samostatným výzkumným zázemím, které nezávisí na tom, jaké informace poskytnou novinářům politikové. O agresivitě jen pro agresivitu nebylo nikdy řeči. Několikrát jsem kritizoval moderátory Jednadvacítky (Danielu Drtinovou) právě pro necitlivou agresivitu v zájmu agresivity. Taková žurnalistika je neprofesionální.

    Milan Šmíd je fascinován představou, že Jan Čulík má svou "jedinou pravdu". Bylo by užitečné, kdyby Milan Šmíd konkrétně, bod po bodu vysvětlil, co je to za "jedinou", ideologickou černobílou pravdu, kterou se JČ pořád snaží prosazovat. Píše-li Milan Šmíd:

    Bude-li televize na obrazovce jednostranně prosazovat jenom jednu jedinou pravdu (ať už je to pravda Čulíkova nebo Šternova, Vadasova či Justova), aniž by tuto pravdu nechávala procházet testem oponentury, nebo aniž by poskytovala prostor pravdám a názorům jiných, pak takové médium nespojuje, neintegruje, ale naopak rozděluje danou společnost

    bylo by dobré, aby dokázal, kde a kdy se Jan Čulík zasazoval o to, aby "televize na obrazovce jednostranně prosazovala jen jednu jedinou pravdu". Spíš bych řekl, že samotným účelem Britských listů od samého jejich počátku je "nechávat myšlenky procházet testem oponentury, poskytovat prostor pravdám a názorům jiným". Pokud to Milan Šmíd kupodivu nevidí, holt dělají Britské listy něco špatně.

    Informace Milana Šmída o tom, že Puchalský byl donucen k rezignaci právě proto, že jeho slabé ředitelování vedlo k tomu, že si každý mohl vyrábět bez systému, jaké pořady chtěl, a nakonec nebyly peníze pro silné lobbistické skupiny (interpretuji-li to tak správně) je zajímavá - ale chtělo by to celou věc podložit větším množstvím konkrétních faktů.

    Proč mám pochybnosti o návratu Ivo Mathého do České televize? Uznávám ho jako technického manažera (materiál, připravující Českou televizi na příchod digitální éry, který dnes zveřejňujeme v Britských listech, se zdá z technického hlediska velmi dobrý). Otázka je, jaký by byl posléze obsah navrhovaných okruhů. Ale možná že prostě chci příliš mnoho - a Česká republika nemá nikoho lepšího pro ČT, než je Ivo Mathé - a Česká televize se holt bude muset vrátit zpět do kruhů let 1992-1998.

    Pochybnosti mám proto, že Ivo Mathé opakovaně prokázal (mimo jiné i příspěvky do Britských listů na jaře a v létě 1998) že je hlavně velmi výmluvným obhájcem vlastní věci, a to na úkor ostatního. Snad to není příliš neférové a doufám, že se pan Mathé neurazí - ale svou intenzivní argumentací ve vlastním zájmu mi vzdáleně připomínal Vladimíra Železného. Myslím, že se oba pánové našli a jistě si byli celou řadu let důstojnými soupeři.

    Myslím, že se dá dokázat na různých příkladech - ale zase nejlépe by se to dokázalo veřejnou diskusí a konfrontací soupeřících stran - že při výřečné obhajobě vlastní práce a vlastního režimu v ČT (Ivo Mathé pravděpodobně - možná do určité míry právem - zastává názor, že když nebude, jak říkají Britové, "troubit na trumpetu vlastních zásluh" nikdo jiný to za něj v chaosu a relativitě české společnosti neudělá - nejúspěšnější v ČR je přece ten, kdo mluví nejhlasitěji ve vlastním zájmu!) trochu padají pod stůl drobty pravdy i faktů. Takže opravdu nevím.

    Opakuji, že za Ivo Mathého bylo zpravodajství ČT nekvalitní: jsem ochoten to doložit analýzou jednotlivých pořadů.

    PS. A ještě k citátu z Adama Michnika v článku, který Milan Šmíd napsal pro časopis Týden. Michnik podle něho konstatoval:

    "Proč nemáme v Polsku nějakou BBC? Protože tu nemáme Brity. My, Poláci, nemáme britskou politickou kulturu. Nejsou v nás myšlenky pluralismu, tolerance, common sense. To všechno nemáme a proto jsme odsouzeni k destruktivním hloupým konfliktům, při nichž každá politická frakce by chtěla mít televizi jen pro sebe."

    Rád bych k tomu dodal, že nekvalitnost českých televizí je zcela zjevně důsledkem slabosti českých státních struktur i slabosti české inteligence. Michnik si idealizuje kvalitu britské politické kultury. Stačí si pár dní kupovat bulvární deník Sun, s nákladem kolem pěti milionů výtisků (seriozní noviny mívají jen několik set tisíc výtisků denně) a hned poznáte, jak primitivní, nekulturní a zaostalá je britská společnost. Důležitá věc je, že v britské společnosti ovšem tento většinový primitivismus v bezbřehém relativismu, jaký uvedl do české společnosti Václav Bělohradský, prostě nevládne. Od třicátých let vznikly v Británii kvalitní veřejnoprávní a pak relativně velmi kvalitní komerční sdělovací prostředky prostě pevným rozhodnutím vládnoucích elit. Právě na těch elitách to závisí, jak to dopadne.

    Jan Čulík


    Quo vadis Česká televize?

    Milan Šmíd

    Článek Milana Šmída, zveřejněný v časopise Týden 3/2000, z něhož redakce vyškrtla klíčovou větu, kritickou vůči Janu Šternovi.

    Málokdo si uvědomuje, jak výjimečným úkazem ve střední a východní Evropě byl Ivo Mathé, který jako jediný z ředitelů veřejnoprávních televizí dosloužil svůj termín až do konce. Za dobu jeho úřadování se například ve Slovenskej televízii vystřídalo pět ředitelů. V Bulharsku se od pádu komunismu měnil televizní ředitel téměř každý rok.

    Znamená nedávná demise ředitele ČT Jakuba Puchalského, že tato doba stability u nás končí, a že se zařadíme do "normálu" postkomunistických zemí, kde k politickému folkloru patří neustálý boj politický stran o získání vlivu ve veřejném rozhlasu a televizi?

    ČT bez politické kurately

    Při zrození našich veřejnoprávních médií stály planety v mimořádně příznivé poloze, alespoň co do ochrany těchto médií před seismickými vlnami politických zemětřesení a vládních krizí. Veřejnoprávní Český rozhlas (ČRo) a Česká televize (ČT) vznikaly v letech 1991-1992 ve stínu federálního rozhlasu a televize, tudíž mimo hlavní zájmovou oblast tehdejší československé politiky.

    ČT a ČRo vznikly vlastně jenom proto, aby se dodržela federální symetrie poté, co Slováci si už v květnu 1991 prosadili svůj vlastní národní rozhlas a televizi. Začátkem roku 1992 se rozhořívala předvolební kampaň k červnovým volbám a ta měla zájem především o zpravodajství federálního programu F1, zatímco podvečerní zpravodajský magazin ČT na druhém programu ČTV politiky v podstatě nezajímal.

    Podle toho vypadala volba Rady ČT v České národní radě (30.1.1992) i výběrové řízení na místo ředitele ČT (jmenován 23.3.1992) - politici se do něj nemíchali a stranická příslušnost či loajalita nebyly tím rozhodujícím kritériem.

    Po rozpadu Československa, kdy se ČT 1.1.1993 stala hlavní televizí nového státu, ji od politického vměšování na čas uchránila liberalistická doktrina Klausovy koalice, která sice ČT permanentně kritizovala, ale řešení viděla v rychlém vytvoření konkurenčního prostředí, jak v rámci televizních programů (o licenci TV NOVA se rozhodlo 30.1.1993), tak uvnitř ČT do doby, než tato konkurence vznikne (vytvoření alternativního zpravodajského týmu pro ČT 2 v roce 1993).

    Svým způsobem se o ochranu ČT před politickými bouřemi zasloužila i TV NOVA, když se po roce 1994 ukázalo, že vláda nad veřejnoprávní televizí ještě nemusí být tím rozhodujícím klíčem k ovládnutí voličských mas.

    Co se změnilo?

    O tom, že veřejná televize pracuje špatně, že je podujatá ve prospěch té či oné strany, nebo naopak že nezávislost veřejných médií je stranami ohrožována - to jsou klišé, která se objevují téměř v každé diskusi o veřejnoprávních médiích, a nejen v České republice. Průběžně se vyskytovala i v každé parlamentní debatě k výročním zprávám ČT od roku 1993. Ale zatímco až do nedávna to byly jen platonické diskusní výpady bez zjevných následků, v současné době již přituhuje.

    Parlament se chystá na odvolání Rady ČT a není vyloučeno, že do nominace příštího ředitele ČT se promítnou politické vlivy více, než by bylo zdrávo. Co se tedy změnilo od dob Iva Mathého?

    Především se změnilo politické prostředí. Zatímco až do voleb 1996 pravicová koalice neměla příliš velké důvody ke stížnostem, protože hlavní média stála na její straně, a opozice byla slabá na to, aby svůj vliv mohla prosadit, od roku 1996 vzniká nová situace. Opozice posílila a na vládní strany se začala valit kritika za nedostatky ekonomické transformace.

    Do hry vstupuje politika a dobré úmysly

    Zatímco volba první, tzv. Grygarovy rady v roce 1992 proběhla na základě osobnostního principu, volba nové, tzv. Jirákovy rady v roce 1997 (27.2. a 2.4.) již vycházela ze stranických nominací. Devět členů Rady ČT nakonec vytvořili kandidáti těchto stran: 3 ODS, 3 ČSSD, 2 KDU/ČSL a 1 ODA.

    Těsně před volbou (24.2.1997) poslanecká sněmovna členům Rady ČT pronikavě zvýšila platy - 20 tisíc pro předsedu, 13 tisíc pro řadového člena měsíčně. Zda se tím měla zvýšit motivace členů k větší aktivitě nebo zda šlo jen o to, koupit si loajalitu zvolených radních, to vědí nejlépe poslanci.

    Faktem zůstává, že nová Rada ČT se energicky chopila svého poslání a ve svém programovém prohlášení z 9.4.1997 oznamuje, že se "vedle povinností uložených jí zákonem - bude postupně věnovat jednotlivým oblastem televizní tvorby a jednotlivým sférám fungování televize jako organizační struktury." Otevřeně se zde tedy říká, že Rada chce jít nad rámec zákona, který ji přisuzuje kontrolní, nikoli však řídící funkce, a že je odhodlána si svůj plat zasloužit tím, že se bude na řídícím procesu aktivně podílet. Je vysoce pravděpodobné, že tento přístup byl veden dobrými úmysly, kterými však - jak známo - je někdy dlážděna cesta do pekel.

    Zpravodajství na tapetě

    Krátce nato, v červnu 1997, nově zaváděný peoplemetrový výzkum přináší šokující výsledky sledovanosti večerního zpravodajství ČT, podle nichž na Události ČT v 19.30 se dívalo jen 8-10% diváků, zatímco Televizní noviny TV NOVA ve stejném čase dosahovala 30-35% sledovanosti. Od tohoto okamžiku bylo jasné, co se stane onou "oblastí klesající pod průměr", které chtějí členové rady podle svého programového prohlášení věnovat svou pozornost a "podílet se na hledání způsobů a strategií, jak podporovat dosaženou úroveň v dalším růstu,"

    Nejen rada, ale i někteří politici zpanikařili při pohledu na nízký rating Událostí ČT, ačkoliv například lidé v BBC z 15 procent sledovanosti svých večerních zpráv nedělají žádnou tragedii. Politici i rada začali Mathému čím dál tím častěji vyčítat, že se zpravodajstvím něco neudělá, nechápajíce, že Ivo Mathé je především producent, manažer, osoba navýsost odborná a spíše nepolitická, která respektuje rozhodovací pravomoce svých podřízených a radikální řezy dělá teprve tehdy, když je přesvědčen, že neohrozí systém a přinesou žádané výsledky.

    Ještě v září 1997 vedení ČT posunuje začátek Událostí na 19.15, ale to již nic nemění na tom, že když se v únoru 1998 vybírá nový ředitel, přednost dostává Puchalský (změna) před Mathém (stabilitou). Puchalský nastupuje do funkce 1.4.1998.

    Puchalského pád - dílo politiků?

    Je lidsky pochopitelné, že Puchalský se snaží svoji demisi zdůvodňovat politickými tlaky, aby zmírnil rozsah svého profesionálního selhání. To selhání ovšem spočívá spíše v celkovém nezvládnutí personální politiky a managementu organizace, která má 3000 zaměstnanců a 4,5 miliardy korun k utrácení, než v jednotlivostech, pro které na něj dnes útočí "velkohubí lobbisté" a "profesní a úzce zájmové kliky" - abych citoval slova komentáře Josef Chuchmy z MF DNES 16.12. -, nebo v nedostatečnosti zpravodajství a publicistiky ČT, za kterou Puchalského kritizují politici.

    O kvalitě a úrovni televizního zpravodajství by se dalo široce diskutovat, do dokonalosti má stále daleko. Nicméně ani zpravodajské redakci ani Puchalskému nelze upřít snahu nenechat se vtáhnout do siločar politických vlivů, pokoušet se o vyváženost pohledu a zachovat ČT nezávislost. Bilance v tomto ohledu je spíše pozitivní.

    Za Puchalského ředitelování se ČT podařilo říci sbohem samospádné nedělní Debatě Oty Černého a uvést nový a kvalitnější diskusní pořad V pravé poledne. Puchalský se nezalekl Jana Šterna, který na kritiku neobjektivních a kontroverzních pořadů Nadoraz odpověděl hrozbou mediální kampaně, kterou nakonec uskutečnil, aniž to cokoli změnilo na postoji vedení ČT. A Puchalský dokonce politicky "ustál" i nešťastný projekt majora Zemana, do něhož se nechal svými spolupracovníky vmanipulovat.

    Nicméně jestliže se proti řediteli vzbouří personál včetně lidí, které sám do funkcí ustavil, je zřejmé, že tady není cosi v pořádku, že tu došlo k selhání lidského faktoru.

    Systém proti selhání lidského faktoru

    Takové selhání se může stát vítanou záminkou pro všechny, kteří vztyčují varovný prst a říkají: vidíte, dali jsme jim příliš nezávislosti, musíme lépe dohlížet. Předseda mediální komise sněmovny Ivan Langer má sice pravdu, když cítí odpovědnost za bezproblémové fungování veřejnoprávního média, měl by však vědět, že nejlepší pojistkou pro hladké fungování jakékoli organizace je vytvoření takového systému, který dysfunkce včas odhaluje a automaticky napravuje.

    Namísto diskusí o tom, kdy a jak odvolat Radu ČT, by proto bylo možná užitečnější zamyslet se nad systémem řídících a kontrolních mechanismů veřejnoprávního média. Dosavadní Rada ČT je koncipovaná jako orgán kontrolní, od jejich členů se nevyžadují odborné předpoklady, jen reprezentace určité části veřejnosti. V podstatě jedinou výkonnou pravomoc jmenovat a odvolávat ředitele dostala proto, aby se tento akt více vzdálil od parlamentu a stranického handrkování.

    Co ČT i ČRo chybí, je orgán typu správní rady známý z německých veřejnoprávních médií (viz tab.1), v němž zasedají odborníci, orgán, který se spolupodílí na strategickém rozhodování, a do kterého může být přizvána i vláda nebo zástupci podnikové samosprávy. Případ Puchalského totiž ukazuje, že nejen zpravodajstvím je živa televize, a že často dobré úmysly a perfektní záměry projektů jsou k ničemu, pokud zůstávají jen na papíře nejrůznějších hlášení a výročních zpráv.

    Bohužel, naše mediální legislativa správní radu veřejnoprávního média nezná, a co hůře - nepočítá s ní ani nový zákon o vysílání, který nedávno prošel legislativní radou vlády, a který zcela nesystémově chce svěřit dozorčímu, kontrolnímu orgánu - Radě ČT - další řídící kompetence.

    Italská zkušenost varuje

    Není pochyb o tom, že vzniklou situaci se budou snažit využít všichni ti, kteří v současné politické situaci, kdy předčasné volby mohou vypuknout každým okamžikem, by si rádi zajistili v ČT svoji vlivovou agenturu. Současný zvýšený zájem politických stran o ČT je svým způsobem dobrou vizitkou její práce, neboť se ukazuje, že ČT je dnes nejdůležitějším televizním prostorem seriózní politické diskuse, v níž její menšinoví diváci mohou mít ve společnosti jako tzv. opinion makers (názorové autority) větší vliv než většinové publikum komerčních televizí.

    O tom, jak se bude vyvíjet vztah mezi veřejnoprávní televizí a politickými stranami, rozhodne v mnohém chování politických stran v parlamentu. Podíváme-li se za hranice (viz tabulky 1, 2), vidíme, že vazba na stát, parlament či vládu existuje téměř všude na světě. Jde jen o to, zda veřejná média jsou držena na dlouhé či na krátké oprati.

    Zkušenosti ukazují, že úzké připoutání veřejnoprávní televize k parlamentu a k politickým stranám nepřináší nikdy nic dobrého. Za odstrašující příklad může sloužit vývoj v Itálii, kde zákon z roku 1975 svěřil státní televizi RAI do správy parlamentu. A protože parlament měl neomezenou moc jmenovat a odvolávat členy správní rady RAI, došlo k parcelování, tzv. lottizzazione, jednotlivých televizních programů a redakcí pod vliv jednotlivých politických stran, které ve svých důsledcích vedlo ke zdvojování funkcí z politických důvodů, k vytváření míst pro stranické vysloužilce a k nehospodárnosti, jež přivedla RAI do obrovských dluhů, než reforma v roce 1993 tento systém rozbila.

    Zákony vše nespasí

    Ovšem ani sebedokonalejší legislativa nezajistí uspokojivé fungování systému veřejnoprávních médií, pokud ji nepodepře příslušná politická kultura. Nedávno na pražské konferenci Forum 2000 o tom hovořil polský novinář a politik Adam Michnik, když si stěžoval, že za deset let se nepodařilo v Polsku dobře zreformovat veřejná média. Doslova řekl:

    "Proč nemáme v Polsku nějakou BBC? Protože tu nemáme Brity. My, Poláci, nemáme britskou politickou kulturu. Nejsou v nás myšlenky pluralismu, tolerance, common sense. To všechno nemáme a proto jsme odsouzeni k destruktivním hloupým konfliktům, při nichž každá politická frakce by chtěla mít televizi jen pro sebe."

    U nás v České republice jsme "destruktivních a hloupých konfliktů" a bojů o televizi zatím byli ušetřeni. Ačkoliv se o ČT často a vášnivě diskutovalo, když přišlo k rozhodování, politici a parlament si netroufli překročit mez, která by toto veřejnoprávní médium zbavila politické nezávislosti. Vydrží jim tato zdrženlivost i do budoucna?.

    Milan Šmíd

    katedra žurnalistiky, UK v Praze, Fakulta sociálních věd a publicistiky


    Ivo Mathé: V ČT jsme vypracovali projekt digitálního vysílání

    Ivo Mathé

    Vazeny pane Culiku,

    snad bez souvislosti s nechutnymi tahanicemi okolo sefovani Ceske televize jste zverejnil nekolik svych textu (BL a LtN) na tema digitalni televizni vysilani, z jejichz obsahu vyplyva jisty Vas informacni deficit.

    V kontaktu s nim si stale nalehaveji uvedomuji, ze jsme - pres radu pochybeni - pri vedeni Ceske televize v letech 1992 az 1998 takrikajic "predbehli dobu". S urcitym odstupem umoznujicim kombinovat autenticke zkusenosti s celoevropskym prehledem, jenž mi by byl umoznen pozici v Evropske vysilaci unii (EBU), mohu nyni s klidnym svedomim konstatovat, jak pouceny z omylu i kladu ruznych koncepci sluzby verejnosti televiznim vysilanim byl originalni a progresivni (programove, produkcne, organizacne, personalne, odpovednostne atd.) nas model Ceske televize.

    Jen jako malou ilustraci Vam posilam kapitolu VI. z meho projektu

    "Televize verejne sluzby pro treti tisicileti", jenz sepsan na sklonku roku 1997 byl zverejnen v breznu roku 1998 (tudiz jeste před Kytkovym materialem a  dva roky pred Vasim sloupkem v LtN č.3/2000).

    Pekne zdravim,

    Ivo Mathé

    Poznámka JČ: V Literárních novinách č. 3/2000 jsem napsal, že o tom, že by se ČT, Nova a Prima připravovaly na digitální televizní vysílání, není příliš slyšet.

    VI. Úskalí nadcházejících technologických změn a s nimi související proměny role televizí veřejné služby

    Na téma konvergence, oborového splynutí nyní ještě specifického vysílání s komunikačními technologiemi, následně ohrožené perspektivy plnoformátové televize, volně šířené televize (free-TV), televize poskytující službu veřejnosti (public-service TV) po roce 2000 atd., apod. jsou nyní pořádány desítky odborných konferencí na celém světě.

    a) Digitální televize jako problém sociální a psychologický

    Již s ohledem na výše vyslovené - v části III. d) - mají podle mého názoru plnoformátové, volně přístupné vysílací okruhy perspektivu, zejména v zemích s jazykovou menšinou. V České republice napomáhají takovému stavu i silní komerční celoplošní vysílatelé ostře vedeným bojem proti rozvoji digitálního vysílání disponujícího mnohaproudou informační dálnicí pro konkurenci (přibrzďují vývoj - jako "štrajchpudlíci"). Taková situace zvyšuje důležitost volně přístupné služby veřejnosti televizním vysíláním. K její záchraně je však třeba aktivně přispět, neboť nekorektní tlak soukromých vysílatelů v České republice (dnes již pod unifikujícím deštníkem), zejména z ekonomických, a v našich podmínkách i z politických důvodů, nepoleví. Je třeba vytrvale získávat argumenty pro to, aby na informační dálnici byl vyhrazen i jeden veřejnoprávní pruh. Ten však nevznikne automaticky. K jeho vyhrazení bude potřeba politická vůle zúčastněných." (Raboy, Marc a kol.: Public Broadcasting for 21st Century, Academia Monograph 17, John Libbey Media, University of Luton 1996 s.14)

    I pro budoucnost České televize v nadcházejícím digitálním věku platí: "Musíme postavit do rovnováhy naši schopnost sebekritiky s příslušnou dávkou sebevědomí. A především, musíme si i nadále připomínat, že jedinou věcí, na které při vysílání záleží, jsou pořady." (Sir Bland, Christopher: Co je BBC? Fleming Lecture, Královský institut v Londýně 1997)

    VI. b) Pilíře Úlohy televize veřejné služby ve světě nových médií

    Vyjádřeno velmi stručně, jde o dosažení čtyř zásadních pilířů služby veřejnosti televizním vysíláním: kvality, rozmanitosti, inovace spojené s osobitostí a reflexe národní kultury.

    Vycházeje podrobněji z koncepce programu jde o:

    iniciaci a reflexi kvalitních dramatických, komediálních, hudebních a audiovizuálních uměleckých děl včetně výtvarného, vizuálního a reprodukčního umění,

    rozmanitost kulturních aktivit v České republice,

    srozumitelné, nestranné zpravodajství a publicistiku,

    podporu poctivé a informované diskuse na celostátní, regionální i místní úrovni,

    pořady vzdělávací povahy,

    široké pokrytí sportovních zájmů a zájmů spojených s volným časem,

    vysoký standard původních dětských pořadý,

    pořady odrážející život a zájmy místního i celostátního publika.

    VI. c) Česká televize a digitální vysílání

    Klasicky šířený dvacetičtyřhodinový programový servis je již skutečností. Velkým úkolem je nejen nepřetržitý zpravodajský servis, ale zejména jeho neustálé komplexní zkvalitňování. V nejbližších letech Česká televize představí specializovaný zpravodajský okruh šířený digitálně (zřejmě pod názvem ČT-News). Dalšími digitálními volně přístupnými programy by měl být okruh vzdělávací (prozatím nazývaný ČT-Univerzita) a komponovaný z archivních pořadý (zřejmě ČT-Zlatý fond ). K prvnímu pokusnému digitálnímu terestrickému vysílání dojde podle mého soudu lokálně již koncem roku 1998. Při zvažování dalších digitálně šířených okruhů (např. regionálních) bude z ekonomických důvodů nutno brát v úvahu podmíněný přístup diváků, případně spolupráci s komerčním subjektem.

    Digitalizace vlastních výrobních kapacit České televize bude pokračovat. V souvislosti s digitalizací příspěvkových tras (investicí do mobilních digitálních SNG a vysílacích a přijímacích stanic v Televizních studiích Brno a Ostrava, případně v dalších lokalitách) bude usnadněno dodávání, komunikace a výměna zpravodajských materiálů. Bude tak prakticky dovršena integrace všech studií (pracovišť) a kapacit České televize do funkčního technologického celku.

    Česká televize již zavádí a v nejbližších letech bude neustále rozvíjet nejmodernější "redakční systém", který současný vývojový stupeň nabídky výpočetní techniky dovoluje. Jedná se o stavebnicovou strukturu otevřenou pro budoucí implementaci softwaru vhodného ke kompletnímu zpravodajskému servisu a umožňujícího perspektivní kroky ke komplexní práci s audiovizuálními materiály v celostátním propojení.

    Ještě před již zmíněným zvýšením počtu vysílaných okruhů bude rozšířená nabídka služeb České televize obsahovat větší množství pořadý vybavených skrytými titulky (vč. pořadů "živě" vysílaných), zvláštní zpravodajství ve znakové řeči, zvýšený počet pořadů vybavených stereo či dvoukanálovou zvukovou modulací, v budoucnu po upřesnění vysílacích standardů i pořady s vícekanálovým zvukovým doprovodem ("domácí kino"), teletext na ČT2 (nabízí se zejména možnost tzv. expresteletextu v češtině, či čtyřjazyčná verze teletextu Euronews), v úvahu přichází i možnost vysílání skrytých podtitulků v jazycích národnostních menšin žijících v České republice, divákým bude nabídnuta i vyšší úroveň služeb typu VPS, po vyjasnění standardu bude zaveden tzv. elektronický programový prývodce (EPG), pronikavé bude obohacení vzhledu i obsahu internetové stránky České televize spolu s přípravou provozu živého vysílání tzv. systémem "RealVideo". V blízké budoucnosti bude nutné posoudit a ve spolupráci s komerčními subjekty zavést i vysílání datových služeb typu Intercast.


    Ještě ke Karlu Gottovi

    V dopise Ladislavu Nedbalovi upozorňuje Ivan Hoffman, že se do jeho pátečního textu v BL o Karlu Gottovi vloudila chyba v datu: článek pana Lukeše v Lidových novinách nevyšel 6. června, ale 6. ledna 2000. Ivan Hoffman si chyby povšiml až v rozhlasovém studiu, kde text přečetl správně - v Britských listech bohužel poznámka zůstala neopravena. Čtenářům se omlouváme. Na vysvětlení Ivana Hoffmana dále reagoval Ladislav Nedbal. JČ

    Lidové noviny: Bezpracné sprosťárny místo analýzy

    Ladislav Nedbal

    Pane Hoffmane,

    Tak jsem z toho vazne zmateny a vidim jen dve vysvetleni. Bud se Lidove noviny vydavaji ve vice verzich (ja jsem kupoval svuj vytisk v jiznich Cechach) nebo jsem podlehl (snad prechodnemu) pomateni smyslu pod vlivem prave nastupujici chripky. Pokud je spravna ta druha alternativa, omlouvam se Vam.

    "Gottuv" pripad nicmene pekne odhaluje neschopnost soucasneho kulturne-politickeho establishmentu (cesky se tomu rika verchuska?) vyporadat se s problemy kritickou a hlavne presvedcivou analyzou namisto bezpracnych sprostaren. Za sprostarnu povazuji napriklad prave zlehcovani a  urazky zalozene na veku nebo telesnem stavu kritizovaneho (o rase, politickem nazoru a pohlavi nemluve).

    Je zrejma i vysoka kontraproduktivnost postupu rychlopalnych intelektualu. Gottovi popularita naroste, v Hannoveru vystoupi a hlavne narostou preference komunistu.

    Muze se Vam to zdat jako nesmyslne spojeni, ale jsem si jist, ze existuje statisticky vyznamna souvislost mezi vulgarni medialni kampani a  instinktivnim priklonem do prostoru, kde uderkovi intelektualove neradi: v  dobrem propade soc.demokracie, casteji bohuzel komuniste.

    Komuniste by meli postavit tem nejrazantnejsim antikomunistum a muzum razneho slova pomnicek s podekovanim.

    Na mem rozhodnuti, ze chci odebirat noviny, kde pujde o reseni problemů a  nikoliv o bezobsazne urazky a ideologizujici manipulace se nic nemeni. Lidove noviny to v soucasne dobe jeste nejsou.

    I Vam preji pekny den.

    Ladislav Nedbal


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|