Není divu, že si Einstein zvolil k emigraci Spojené státy a ne Británii

Tato recenze knihy Louise Londonové, Whitehall and the Jews, 1933 - 1948 - British immigration policy and the Holocaust (Cambridge University Press, cena 30 liber) od Julie Pascalové vyšla ve středu 5. dubna v deníku Independent.

Obraz Británie, pohostinné vůči uprchlíkům, se za posledních dvacet let postupně rozpadá, jak se otvírají vládní archívy a jak se noví uprchlíci dožadují vstupu do země. Dosud však neexistovala podrobná studie politiky britské vlády vůči židům, ohrožovaným Hitlerem. Obdivuhodná kniha Louise Londonové je znepokojujícím čtením.

Ve třicátých letech neměla Británie žádné zákony pro uprchlíky. První imigrační zákon byl schválen až roku 1905 a omezoval vstup do země pro uprchlíky, jakými byli moji praprarodiče. Výzkum Louise Londonové dokazuje, že britská vláda v meziválečném období si schválně nevytvořila vůči uprchlíkům žádný politický postoj a nechala problém Hitlerovým židovských obětí na starost soukromým organizacím. Vláda vytvářela dojem, že pomáhá židům, ale nedělala nic.

Vládla obava, že kdyby Británie dovolila židům uprchnout z Německa do této země, posílilo by to britský antisemitismus! Od roku 1933 bylo některým židům dovoleno přicestovat do Británie, ale vláda jim finančně nijak nepomohla a účelem mělo být pomoci britské zaměstnanosti.

Takže příchozí židé v Británii neměli žádné kontakty, neměli přístup k žádné pomoci. Žadatelé o vstup do Británie museli dostat záruky od židovských organizací a museli slíbit, že jejich pobyt v Británii bude dočasný. Povolení usadit se v Británii měli dostat jen "osoby nesporně věhlasné, jako například profesor Einstein" (ten si vybral k emigraci Spojené státy).

Hovořilo s o tom, že by židé mohli být vysláni do britských kolonií, ale britská vláda usoudila, že se nebudou schopni přizpůsobit životu na venkově. Kdyby však bývala britská vláda přijala židy pro kolonie, tisíce lidí by uniklo Hitlerovým plynovým komorám. Neville Chamberlain vystihl postoj britských vládních kruhů, když napsal v roce 1939 v dopise sestře: "Bezpochyby židé nejsou sympatický národ, sám je nemám rád, ale to nestačí k tomu, vysvětlit pogrom." Britská vláda byla ochotna vpustit do země židovské ženy a zaměstnat je jako služky či chůvy v bohatých rodinách, ale nereagovala na prosby lidí s vysokou kvalifikací či univerzitních učitelů. Nebyla to humanita, bylo to sobectví.

Je šokující, že Whitehall nezměnil svůj postoj, ani když se dověděl o existenci vyhlazovacích táborů. V roce 1943 vznikla veřejná kampaň po otevření dveří uprchlíkům z německa, poté co Victor Gollanz, známý nakladatel, zveřejnil svůj slavný text Let My People Go. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že 78 procent britského obyvatelstva podporovalo názor, aby byli židé vpuštěni do země. Ministerstvo zahraničních věcí bylo zavaleno dopisy. E.M Forster a Harold Nicolson napsali dopisy deníku Times. Během debaty v Horní sněmovně v roce 1943 žádal canterburský arcibiskup, aby byli do Británie vpuštěni židé, ale lord Cranborne, zastupující vládu, jeho projev odmítl a kritizoval ho, že chce omezovat záchranu na jedinou konkrétní skupinu obyvatelstva. I když britská veřejnost reagovala vůči židům se sympatiemi, vláda zůstala tvrdohlavá.

Dokonce ani po válce - poté, co britští vojáci viděli Belsen - se politika britské vlády nezměnila. Dělníci byli v Británii vítaní, pokud to nebyl židé. Británie naléhavě potřebovala nové pracovní síly a povzbuzovala přistěhovalectví z východní Evropy a z pobaltských států, aniž by přitom příliš zkoumala jejich válečnou historii. Tak se stalo, že se nyní zjišťuje, že mnozí bývalí členové SS žijí v Británii v předměstském komfortu.