Britské listy


pátek 27. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká kinematografie:
  • Zakažte Čulíkovi mluvit, já jsem docentka! (Olga Sommerová)
  • FAO: Kdo dostal ceny a k čemu snad festival byl (Jan Čulík) Politika:
  • Vzory chování voličů a neúčast ve volbách (Noam Chomsky) Česká televize:
  • Dopis České televizi: Kolik stojí vaše pořady? (Tomáš Pecina) Neonacisté a jejich písňová tvorba:
  • Je pořád hezká, ta naše písnička česká? (Jan Rataj) Oznámení:
  • Feministická skupina 8. března vydala první číslo nového zpravodaje Americký summit v Quebec City:
  • Den druhý: Lidé a politika (Judy Rebick)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Jan Čulík je v Olomouci, dnešní Britské listy proto připravil Tomáš Pecina. Příspěvky do Britských listů, prosím, posílejte na adresu redakce (redakce@blisty.cz). (TP)

  • Oprava. V e-mailu bulletinu olomouckého festivalu AFO/INFO si stěžoval autor Jiří Holna, autor filmu Fotograf František Drtikol na to, že "člen mezinárodní poroty veřejně prezentuje svůj názor na shlédnutá díla ještě před vyhlášením výsledku". Mínil tím recenze Jana Čulíka v Britských listech. Holna poukázal také na to, že Jan Čulík se ve své recenzi jeho filmu dopustil věcné chyby: film o Drtikolovi nebyl vyroben v České televizi, ale soukromou filmou 4 FILM. - Holnovu touhu o utajování informací respektujeme, i když ji nesdílíme - nechápeme, proč by měla být diskuse nad obeslanými filmy utajována. Omlouváme se mu, že jsme omylem uvedli, že jeho film byl vyroben v ČT a nikoliv soukromou firmou. Jiří Holna je nicméně od roku 1997 režisérem pořadu České televize Artefakta a jeho film o Drtikolovi obsahoval celou řadu chyb, charakteristických právě pro domovský styl ČT, proto ta chyba, kterou tímto opravujeme. (JČ)

  • ČT o sobě aneb svoboda lhát. Pokusili jsme se prověřit, kolik pravdy je na včera uvedeném tvrzení České televize o tom, že Rada Evropy kritizovala údajné propojení Jiřího Hodače s ODS. Na webové stránce Rady Evropy je příslušný stenozáznam k dispozici, a kupodivu, o České televizi se tam dočteme cosi úplně jiného. Ach, ty sladká, přesladká svobodo slova! (TP)

  • David Hrbek nás upozornil na nový internetový časopis Dialog a na svůj rozhovor s moderátorkou České televize Danielou Drtinovou. Časopisu přejeme úspěch, avšak rozhovory jako ten s Drtinovou nás neoslovují: redaktor, který místo pokládání inteligentních otázek leze lokální celebritě do zadku, nebude asi mít potíže svá interview získat, avšak žurnalistická hodnota takového produktu je nulová. Principem novinového rozhovoru je vytvářet tázanému korektní, inteligentní názorovou opozici, nikoli dát mu neomezený prostor, aby podpořil své oblíbence (v tomto případě např. ministra Grosse) a mohl bez jakékoli korekce nebo oponentury hanobit ty, které považuje za své nepřátele. (TP)

    Obálka anglického vydání

  • Tento týden (snad) vyšel v ČR český překlad knihy Briana Greena Elegantní vesmír, i když se kniha těžko shání, požadujte ji! Kniha o teorii relativity, kvantové mechanice a hledání jednotné fyzikální teorie všech částic a sil, zejména tedy o takzvané superstrunové teorii, se zásluhou vtipných analogií a metafor stala v anglosaském světě bestsellerem a vydobyla si i cenu Královské společnosti za nejlepší populárněvědeckou knihu roku 2000. Domácí stránku českého vydání spolu s ukázkovými kapitolami najdete zde. Knihu do češtiny přeložil Luboš Motl. (JČ)

  • Policie vyšetřuje Tomáše Pecinu pro pomluvu, jíž se měl dopustit v Britských listech v souvislosti s vyklizením Ladronky. Vyplývá to z předvolání, které reportér BL minulý týden obdržel (minulé předvolání pouze uvFFádělo, že T. Pecina se má dostavit k "úřednímu jednání", a TP proti němu podal stížnost). --- Myslím, že je to ta nejlepší zpráva, jakou mohli bývalí obyvatelé statku Ladronka dostat: pokud dojde k hlavnímu líčení (a nic si v tuto chvíli nepřeji víc), u soudu se bude vyslýchat, promítat a budou se prohlížet fotografie. A na závěr jednání by mohl padnout jeden neobvyklý procesní návrh... (TP) - Gramatické znalosti Policie ČR. Zajímavé je, že předtištěný policejní formulář obsahuje poněkud negramotný výraz "aby jste" (tuto chybu dělávají žáci v páté třídě) - normálně česky se říká a píše "abyste". (JČ)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem minulý týden - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Odpověď Olgy Sommerové Janu Čulíkovi

    Zakažte Čulíkovi mluvit, já jsem docentka!

    Olga Sommerová

    (Ve festivalovém bulletinu Academia film Olomouc č. 4 z 26. 4. 2001 vyšel tento článek Olgy Sommerové, jímž reaguje na zhodnocení některých českých filmů od Jana Čulíka.)

    V dnešní MF Dnes (24. 4.) jsem si přečetla rozhovor s Janem Čulíkem, porotcem Academia filmu.

    Mnohokrát v životě jsem slyšela soudy samozvaných kritiků umění. Právě tak Čulíkovy nehorázné soudy ve mně znovu vyvolaly otázku po neadekvátně velké moci médií, pokud se stanou hlásnou troubou nekompetentních názorů, demagogie či špatných úmyslů.

    Jan Čulík měl odvahu přijmout na Academia filmu místo porotce a soudit dokumentární filmy, kterým nejenom vůbec nerozumí, jak vyplývá z jeho rozhovoru, ale dokonce v sobě nese jedovatou slinu obrazoborce, jemuž by mělo být z bezpečnostních důvodů zakázáno vyjadřovat se k práci druhých. Jan Čulík haní české dokumentární filmy také proto, že je, jak říká, zvyklý na jiné. V těch českých kameraman nepoužívá stativ, v záběru jsou vidět světla, nedej Bůh, aby byl vidět třeba režisér v zrcadle nebo mikrofon pod horní kantnou. Film se rázem ocitá v klatbě, je neprofesionální. Nejde přece vůbec o obsah a myšlenku, ale o kosmetické vady, které je třeba pokárat. Vážený porotce se asi nikdy nezúčastnil natáčení dokumentárního filmu, který je vytvářen za nepředvídatelných podmínek a interpretuje život, nikoliv módní přehlídku. K filmu Jiřího Holny o Drtikolovi má tuto výhradu: “Ve filmu se říká, že je slavným fotografem, a na slovo fotograf se Drtikol objeví s malířskou paletou v ruce. To jsou základní školácké chyby.” Kritik zřejmě netuší, že film je audiovizuální médium čili pracuje s obrazem i zvukem zároveň a tudíž se v jednom záběru můžeme dozvědět naráz dvě informace, že byl fotografem (zvuk) a také malířem (obraz). Vysvětluji to panu Čulíkovi školácky, tohle ví na FAMU každý student prvního ročníku. Moje kolegyně, česká dokumentaristka, která pracovala pro švýcarskou televizi, mi kdysi s úžasem sdělila, že tamní dramaturgové ve filmech vyžadují princip, který nazvala “vidím hřebík, říkám hřebík”.

    Naprostým vrcholem Čulíkovy neznalosti charakteru dokumentární tvorby je tato myšlenka:

    “Západní tvůrci se skromností komunikují téma, zatímco čeští tvůrci prostřednictvím tématu komunikují sebe. Já to říkám ostře, ale je to kontrast mezi ješitností, skromností a vědomím veřejné služby.”
    Dokumentární film není vědecké pojednání, ale tvůrčí interpretace reality. Je adekvátní literárnímu eseji, v němž esejista užívá fakta, s nimiž si svobodně hraje, aby tak vyjádřil svou jedinečnou myšlenku. Proto musí být dokument vždycky subjektivním vyjádřením postoje svého tvůrce. Nikdy nemůže být objektivní. Dávám panu Čulíkovi tuto přednášku, protože jsem na téma Dokumentární esej napsala před dvaceti lety svou diplomovou práci na FAMU, na škole, která zřejmě pro pana porotce upadla do klatby. Je to škola česká, a proto taky české filmy byly pro pana Čulíka velkým zklamáním. Neznalost principu dokumentárního filmu dává panu Čulíkovi odvahu tvrdit, že český dokumentarista je ješitný na rozdíl od skromného západního. A  Čech či Češka nemají povědomí o tom, co je veřejná služba.

    Vzhledem k tomu, že na rozdíl od autora této jedovaté pomluvy znám všechny dobré české dokumentaristy, považuji jeho tvrzení za urážku sebe i svých kolegů.

    Doufám, že se páně Čulíkův výlet do oboru dokumentárního filmu už nikdy nebude opakovat, jinak Pánbůh s námi!

    doc. Olga Sommerová
    vedoucí katedry dokumentární tvorby FAMU


    Ohlédnutí za olomouckým filmovým festivalem

    Kdo dostal ceny a k čemu snad festival byl

    Jan Čulík, Praha

    Včera v 16 hodin oznámil Martin Štoll, předseda mezinárodní poroty filmového festivalu Academia Film Olomouc, v níž kromě něho zasedali slovenský režisér Dušan Trančík, šéfredaktor Britských listů Jan Čulík, polská filmová kritička a teoretička Barbara Kosecká a polonista z Olomoucké univerzity Václav Burian, jaké ceny byly uděleny. Výmluvným komentářem o kvalitě českého dokumentárního filmu byla skutečnost, že nepočítáme-li cenu za studentský film, český film obdržel jen jedinou cenu: všechny ostatní ceny šly po právu do zahraničí.

    Hlavní cenu festivalu dostal vynikající film Údolí, The Valley (Velká Británie 1999, 70 min.), od režiséra Dana Reeda. Film byl natočen v produkci britského kulturního komerčního televizního okruhu Channel Four. Je vynikající výpovědí o etnické a nacionální nesnášenlivosti srbských a albánských obyvatel Kosova, kteří se chovají úplně stejně, zpívají stejné písně a jsou obětí stejných nacionalistických mýtů, které vedou k vraždění. Film zdaleka není jen novinářským zpracováním kosovského tématu. Je hlubokou filozofickou výpovědí o překážkách, které ochromují lidské vnímání a myšlení. Vyznačuje se pozoruhodnou intenzitou a zároveň nesmírným klidem. Podle informací britsko-rakouského režiséra Frederica Bakera, autora filmu Stalin: Rudý bůh, je pozoruhodná soustředěnost a klid dílem vynikající kamery polského kameramana Jacka Petryckého. (Mimochodem, film Údolí - The Valley, ač v České republice dosud zcela neznámý je mezinárodně proslulý. Svědčí o tom i reakce Frederica Bakera, který se mi včera při obědě svěřil, že jakmile se dověděl, že je v soutěži v Olomouci tento film, sdělil svým spolupracovníkům: "Je to jasné: ten film vyhraje hlavní cenu.") - Byli jsme potěšeni, že bylo Britským listům oznámeno z České televize, že se na základě recenze tohoto filmu v BL rozhodla snímek zakoupit a odvysílat.- Buďme neskromní a navrhněme, aby ČT uvažovala o odvysílání i ostatních oceněných filmů (včetně vynikajícího českého studentského filmu o Karlštejnu). Bylo by to velmi užitečným příspěvkem k debatě o tom, kam směřuje česká dokumentaristika, protože v konfrontaci s oceněnými filmy by vyšlo najevo - alespoň podle českých filmů, jimiž byl obeslán olomoucký festival - že asi do dost samolibé slepé uličky.

    Cenu za dokumentární pořad jsme udělili společně dvěma filmům, irskému snímku My chlapci, Us boys (Severní Irsko-Velká Británie, 1999-2000, 52 min.) režiséra Lionela Milla. Je to příběh dvou bratrů, žijících na samotě na chudé farmě v Severním Irsku. Film je neobyčejně působivým svědectvím o údělu stárnutí. Skoro nic se v něm neděje, než že sledujeme každodenní život dvou zcela obyčejných starců - bratrů, z nichž jeden posléze se musí podrobit operaci, skončí v domově důchodců a zemře. Bylo by zajímavé podrobně analyzovat, co je podstatou jeho magičnosti, protože porota na něj po celou dobu 52 minut zírala doslova mesmerizována. Je to film svou intenzitou skutečně veliký.

    Zároveň tuto cenu obdržel pozoruhodný dokumentární film Stalin - Rudý bůh, Stalin - Red God (Velká Británie - Rakousko, 2000, 56 min.) britsko-rakouského režiséra Frederica Bakera. Film původně vznikl pro rakouskou televizi a když o něj projevila zájem britská BBC, Baker ho pro ni přestříhal. V Olomouci jsme viděli britskou verzi, která pluralitně konfrontovala bez komentáře opačné názory a úhly pohledů. Baker se na tiskové konferenci ve čtvrtek na dotaz Jana Čulíka přiznal, že rakouská verze filmu měla komentář: Rakušani jsou totiž podle něho prý poněkud středoevropsky zvyklí na to, že jim někdo autoritativně vysvětlí, jaká je správná verze událostí: britské televizní publikum, zejména publikum kulturního pořadu Arena, pro nějž byl film Stalin - Rudý bůh z rakouské verze přestříhán, by takový "učitelský" přístup netolerovalo. Film Stalin - Rudý bůh ukazuje, že za Stalinovy hrůzovlády v Rusku byl tento diktátor považován obyvatelstvem téměř za božstvo, s neomezenou mocí nad životem a smrtí obyvatel. Hrůzné výpovědi svědků Stalinova teroru konfrontuje film s živoucím Stalinovým kultem v dnešní Gruzii. Frederic Baker se dostavil do Olomouce spolu se svými dvěma kameramany: hovořilo se také o tom, že film byl natáčen v Gruzii za nesmírně obtížných podmínek - elektrický proud tam jde jen hodinu denně. Přesto odvedli tito filmaři naprosto dokonalou, profesionální práci. Proto jsou poněkud nepřesvědčivé výmluvy a bědování některých českých dokumentaristů, že jejich filmy "nemohou být dokonalé", protože vznikají za "obtížných podmínek". Zajímavý na filmu Stalin - Rudý bůh byl zejména jeho kulturní aspekt. Film stojí na rozhraní kulturní a politické tématiky a právě to mu dává napětí.

    Cenu za vědecký, populárněvědecký a vzdělávací pořad dostal film Dobrodružná medicína. Nové směry v očním lékařství (Německo, 2001, 25 min.) režiséra Andrease Neuhause, který velmi přístupnou a poutavou formou, za pomoci nejnovější počítačové technologie vysvětlil některé pozoruhodné nové léčebné techniky.

    Cenu za multimediální vzdělávací program obdržel CD ROM Slavní generálové 20. století (Velká Británie, 2000) firmy Marshall Media, kdy českou lokalizaci dělal podnik Jimaz. Je to profesionálně udělaný, velmi informativní CD ROM s pozoruhodně kvalitní grafikou.

    Cenu Evalda Schorma za pořad o umění dostal český film Petra Slavíka Zápisky z podzemí (ČR, 2000, 59 min.). Je to velmi dobrý snímek o ruské undergroundové kultuře za komunismu. Film je vyroben pečlivě a zcela profesionálně a obsahuje množství překvapivých informací. Je na něm znát, že na něm autoři pracovali po dobu několika let.

    Cenu primátora města Olomouce jsme udělili neobyčejně silnému filmu Den, který zmizel v kabelce (Německo, 2000, 58 minut) režisérky Marion Kunzové. Je to také film o stárnutí: na osudu pacientky domova důchodců, která je tam vykořeněna a chce jít "domů" vypovídá neobyčejně dojemným a intenzivním způsobem o lidském údělu.

    "Special mention" - zvláštní ocenění - dostal íránský film Den pro Zinat (Írán, 2000, 56 min.) režiséra Ebrahima Moktariho. Pozoruhodně živým způsobem zaznamenal úsilí jedné energické vesnické zdravotní sestry účastnit se nově zorganizovaných komunálních voleb - navzdory nevůli místních mužů - muslimů, podle nichž se má žena zdržet jakékoliv aktivity.

    Cenu Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových dostal studentský absolventský film z FAMU od Karla Žaluda o vesnických podnikatelích na Karlštejně Stav obležení (ČR 2000, 26 min.) Žalud má obrovský, formanovský talent vyhmátnout ve veřejných projevech činitelů a potentátů jejich vrozenou stupiditu, která je zdrojem množství humoru. Bez komentáře, pouze určitým způsobem naslouchání, dokáže odhalovat hlubinné motivy jednání lidí: úsilí karlštejnských občanů působí komicky, ale zároveň tragicky. Žaludův film daleko předčil většinu ostatních českých filmů, jimiž byl obeslán olomoucký festival.

    Cenu studentů - o níž hlasovali místní studenti, nikoliv mezinárodní porota - udělili tito studenti rodině Sommerových: Jakubu Sommerovi za jeho studentský film Homo sapiens 2000, o třech podivínech - samorostech. Je to film inteligentní, ale výběrem postav, které si autor zvolil ke studiu, trochu flirtuje s  bulvárností, a využívá vůči divákovi manipulace. O cenu se Jakub Sommer dělí se svou matkou Olgou Sommerovou, docentkou z FAMU, která dostala cenu olomouckých studentů za svůj velmi nedokonalý film Zábradlí. Studenti pochválili režisérku, že prý tímto filmem vytvořila záslužně analytické zhodnocení fenoménu Divadla na Zábradlí. Nevíme, zda si při tom studenti vypnuli mozky, anebo bylo motivací pro udělení ceny něco jiného, protože, jak už jsme psali, film Sommerové je slabý, a je jistě vším možným, zejména výpovědí o kamarádšoftech pražských umělců, v žádném případě však není autoritativním inteligentním zhodnocením fenoménu Divadla na Zábradlí, jaké by si svým významem zasloužilo. Je to nemyslivá, povrchní a  banální práce, která si cenu nezaslouží. Možná však mají olomoučtí studenti jen nízké požadavky.

    Academia Film Olomouc byl letos pozoruhodnou přehlídkou mezinárodní dokumentaristické tvorby a pro českou dokumentaristiku možností porovnat své výsledky v mezinárodním kontextu. Je smutné, že musíme konstatovat, že drtivou většinou česká dokumentaristika ve srovnání s mezinárodní dokumentaristikou selhala.

    Na festivalu se promítaly tři kategorie filmů:

    1. České filmy, většinou nepřemýšlivé a nezaostřené, mnohdy s vážnými profesionálními nedostatky. Většinou pocházely z České televize. Pro autora tohoto shrnutí to bylo překvapením: neměl dosud podobnější přehled o nejnovější české dokumentaristické tvorbě z  České televize a domníval se, že v ČT je špatné (a nyní už i lživé) jen zpravodajství. Bylo pro něho velkým zklamáním zjistit, že na velmi nízké úrovni je i dokumentaristika z ČT. Pozoruhodně to dále vysvětluje loňskou rebelii proti Jiřímu Hodačovi: je totiž naprosto nehorázné, že takto špatné filmy mohly být dlouhodobě financovány z peněz českých televizních koncesionářů. Muselo být zjevné, že nový ředitel, znalý mezinárodních poměrů, prostě penězovod neumětelským režisérům zastaví. Proto jistě i na jejich ochranu muselo dojít k rebelii.

    2. Na festivalu byla také celá řada mezinárodních filmů relativně průměrné až dobré kvality, natočených však - na rozdíl od mnohých filmů z České televize - při dodržování základních profesionálních požadavků.

    3. V poslední kategorii byla naprostá špička - patřilo mezi ní přibližně patnáct filmů, které jsme vybrali do konečného výběru, ale už předtím jsme se sjednotili na těch několia filmech, které pak dostaly ceny. Kvalita všech cenami ohodnocených filmů je nesporná: na tom, že mají dostat cenu, se shodli všichni členové poroty. Intenzivní diskuse se až do poslední chvíle však v porotě vedly o to, jak tuto vlnu vynikající filmařské práce dostat do předem daných škatulek existujících cen.

    Práce poroty byla velmi stimulující. Od samého počátku šlo o brainstorming. Seděli jsme v promítací síni od devíti ráno do devíti, jednou až skoro do jedenácti hodin večer. Hovořilo se živě a intenzivně o všech promítaných filmech. Režisér Dušan Trančík si povšiml nějakého pozoruhodného rysu, ten dále rozvinul Martin Štoll, k tomu dodal svou poznámku Jan Čulík, a tak to šlo dál dokola. Členové poroty se v podstatě shodovali v hodnocení většiny filmů, jejich nedostatky a kvality byly totiž naprosto zřejmé, takže nebylo o ničem moc co diskutovat. Uvažovali jsme spíše - často zcela svorně - nad tím, proč proboha má ten či onen film tak do očí bijící nedostatky, anebo čím to je, že dobrý film na nás působí takovou magickou silou. Tu a tam poukázal některý člen poroty na určitý rys právě promítaného filmu, který si ostatní hned tak neuvědomili a nad tím se pak rozvinula diskuse. Kvůli Polce Barboře Kosecké se o promítaných filmech diskutovalo převážně v angličtině.



    Noam Chomsky

    Volební výsledky v prezidentských volbách v USA

    Vzory chování voličů a neúčast ve volbách

    Noam Chomsky

    Ve svém komentáři k volbám v listopadu 2000 (Z magazine, leden 2000) jsem pouze naznačil významné otázky, umožňující prozkoumat podrobněji fungování současné demokracie: vzory voličského chování a neúčast ve volbách. Od té doby se k této problematice objevily užitečné komentáře, zejména cenná analýza od Roy Teixiera (American Prospect, 18. prosince), ze které budu čerpat.

    Jak je zvykem, voleb se neúčastnila zhruba polovina oprávněných voličů, v  závislosti na výši příjmu. Zůstává pravdou, že "voličská účast patří mezi nejnižší a třídně nejvíce asymetrické v industrializovaném světě" (Thomas Ferguson a Joel Rogers). Tato charakteristika takzvaného "amerického excepcionalismu" bývá věrohodně přičítána "naprosté absenci socialistické nebo dělnické masové strany jako organizovaného soutěžitele na volebním trhu" (Walter Dean Burnham).

    Voliči s vyššími příjmy preferují republikány, ale myšlenka třídního principu ve volbách ještě zdaleka nevysvětluje, proč by měla strana otevřeně podporující velký business sklidit polovinu hlasů. Volební blok, který poskytl Bushovi největší část úspěchu, obsahoval klíčovou podporu: bílé pracující ve střední až nižší příjmové třídě, zejména mužského, ale i ženského pohlaví. Velkým rozdílem přitom podporovali v zásadních politických otázkách Gorea a mezi voliči, které zajímají spíše politické otázky než "kvality", Gore hladce uspěl. Ale genialita politického systému tkví v tom, že politické otázky se v něm stávají irelevantními. Pozornost voliče se má zaměřovat v první řadě na styl, osobnost - zkrátka na cokoliv kromě okruhu témat, která primárně zajímají soustředěná centra soukromé moci, která z velké části financují předvolební kampaň a mají v rukou vládu. Jejich společné zájmy nejsou denním tématem, zcela v souladu dobře přijímanou Fergusonovou teorií "investiční teorie politiky".

    Klíčové je, že otázky týkající se hospodářské politiky se v předvolební kampani nesmějí vůbec objevit. Jedná se totiž o otázky, které mají zásadní význam jak pro širokou veřejnost, tak pro soukromou moc a její politické představitele, ale s opačnými znaménky. Svět velkého businessu jednoznačně podporuje - což není překvapivé - "neoliberální reformy", globalizaci v režii velkých společností, smlouvy o právech investorů nazývané "smlouvy volného obchodu" a další prostředky, které vedou ke koncentraci bohatství a moci.

    Nikoho také nepřekvapí, že veřejnost má většinou názor opačný. Z toho logicky plyne, že takováto témata nejsou pro předvolební kampaně vhodná.

    Z pohledu veřejnosti se stal nejvýznamnějším hospodářským problémem USA počínaje rokem 1998 obchodní deficit, kterému je věnována větší pozornost, než deficitu daňovému nebo rozpočtovému; lidé chápou, že tento problém znamená méně pracovních příležitostí, na příklad, když si americká společnost postaví továrnu za hranicemi USA, ze které bude dovážet výrobky na americký trh. Pro svět velkého businessu je klíčovou prioritou volný pohyb kapitálu: přináší vyšší zisk a poskytuje také mocnou zbraň proti dělnickým organizacím v podobě hrozby přesunem míst - technicky vzato protizákonné, ale vysoce účinné, jak demonstruje Kate Bronfenbrenner ve významné studii doplňující její předcházející výzkum ( "Uneasy Terrain: The Impact of Capital Mobility on Workers, Wages and Union Organizing," Cornell 2000).

    Takovéto hrozby přispívají k "narůstající nejistotě mezi dělníky", kterou stoupenci Alana Greena a další přivítali jako významný faktor přispívající k ozdravění ekonomiky limitováním mezd, dávek a inflace, které by byly z hlediska finančních zájmů nevítané. Ale takovéto otázky nesmějí narušovat volební proces: široká veřejnost má volit (když už vůbec) na základě okrajových činitelů.

    I toto schéma je povědomé; zmiňoval jsem se například o roce 1984, kdy Reagan vybojoval "drtivé vítězství", ačkoliv voliči byli proti jeho legislativnímu programu poměrem 3:2. Takovéto volení proti zájmu je pochopitelné u lidí, kteří se cítí bezmocní a berou už jako samozřejmost, že zemi řídí "lidé z vysokých kruhů, kteří se o sebe dobře postarají"; je to polovina populace v roce 1984, a o pár let později, když se "neoliberální reformy" pevně uchytily, je to už 80 %.

    Přirozeným důsledkem těchto "reforem" je marginalizace většiny obyvatelstva, protože rozhodovací proces se přenáší hlouběji do nepostihnutelných soukromých mocenských systémů, a "virtuální senát" investorů a půjčovatelů může díky finanční liberalizaci vykonávat "právo veta" nad vládními rozhodnutími. Regulace kapitálového toku a směnných kurzů podle systému z Bretton Woods, který vytvořily USA a Británie v polovině čtyřicátých let, uznával systém "zakotveného liberalismu", ve kterém bylo možné vést sociálně demokratickou politiku v rámci liberalizované politiky mezinárodní. Rozpad systému o 30 let později se stal jedním z významných prvků tažení proti obávané "přemíře demokracie" šedesátých let (abychom použili slova zprávy Trojstranné komise z roku 1975 na téma "krize demokracie") a za obnovení mlčenlivé pasivity obyvatelstva a možná i za návrat těch zlatých časů, kdy "Truman dokázal vládnout zemi s pomocí relativně nízkého počtu právníků a bankéřů z Wall Street," jak nostalgicky vzpomínal americký zpravodaj Samuel Huntington.

    Jak pravil jeden z jeho velkých tvůrců James Madison, účelem ústavního systému původně bylo "chránit menšinu bohatých před většinou." Politická moc, vysvětloval, musí být v rukou "bohatých mužů národa", mužů, kterým lze věřit, že "zajistí trvalé zájmy země" - práva majetných - a budou tyto zájmy bránit proti "rovnostářským náladám" široké veřejnosti. Pokud by se veřejnosti dovolilo účastnit se bez omezení voleb, varoval Madison své kolegy, zmiňované "rovnostářské nálady" by mohly vést k opatřením zlepšujícím situaci těch, kteří "se dřou a vzdorují těžkostem života a tajně vzdychají po rovnoměrnějším rozložení jeho krás." Pozemková reforma byla prvním nebezpečím, které Madison předpovídal; nyní je význam širší.

    V moderním pojetí je široká veřejnost považována za "nevzdělané, ale všetečné ignoranty," kteří by měli být spíše "pozorovateli událostí", než jejich aktéry (Walter Lippmann); jejich úkolem je pouze periodicky vybírat mezi zmiňovanými "odpovědnými muži", kteří mají pracovat hantýrkou Světové banky v "technické izolaci" a "zajišťovat trvalé zájmy." Této doktríně, kterou demokratický politolog Robert Dahlem nazývá "polyarchie", se snižováním vlivu veřejnosti v  rámci "reforem" dostává pevnějšího institucionálního zakotvení.

    Demokracie má být budována jako právo výběru mezi komoditami. Vůdcové velkého businessu vysvětlují potřebu vystavovat veřejnost "filosofii marnosti" a  "neexistenci smyslu života", jejímž cílem je "zaměřit lidskou pozornost povrchnějším směrem, kterým leží většina módní spotřeby."

    Možná pak lidé přijmou, ba dokonce přivítají, své nesmyslné životy v roli poddaných a zapomenou na komické nápady, že by si mohli spravovat své věci sami. Přenechají svůj osud v rukou odpovědných lidí, kteří se sami označili za  "inteligentní menšinu", kteří se starají o službu a administrativu moci - jejíž těžiště ale samozřejmě leží jinde, což je skrytý, ale klíčový předpoklad. Z tohoto hlediska, které je mezi elitou dost rozšířené, neukazují poslední volby na nedostatky americké demokracie, ale spíše na její triumf.



    Pro vydání v Britských listech vybrala a připravila
    Helena Svatošová, Praha
    Přeložil Jan Rausch, Praha
    Foto: MIT Press

    Originál (v angličtině): ZNet Magazine -
    Voting Patterns and Abstentions, únor 2001
    Background (v angličtině): The 2000 U.S. Election
    další články autora (v angličtině): Noam Chomsky


    Dopis České televizi

    Kolik stojí vaše pořady?


    Tomáš Pecina

    Česká televize
    oddělení pro styk s veřejností

    V Praze dne 26. dubna 2001

    Vážení,

    děkuji za odpověď na mé dotazy z 25. 1. 2001, kterou jsem tento týden obdržel. Jak vyplynulo z následné korespondence mezi Britskými listy a panem Damiánem Kaušitzem, sdělená čísla neodpovídají skutečným nákladům na výrobu pořadů a nevyjadřují tedy odpověď na to, na co jsem se ve své žádosti ptal.

    Proto zasílám k této věci další žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a žádám o sdělení, jaké jsou skutečné náklady (tj. ve Vaší terminologii externí i interní) na výrobu jednoho dílu následujících pořadů:

    1. Přesčas
    2. Katovna
    3. Sněží
    4. Naostro
    5. Paskvil
    6. Na hraně
    7. Klekánice
    8. Fakta
    Zároveň bych Vás chtěl zdvořile upozornit, že stanoví-li k uskutečnění určitého úkonu zvláštní předpis (např. zákon o svobodném přístupu k informacím) lhůtu odchylně od předpisu obecného (např. správního řádu), uplatní se ustanovení legis specialis. Myšlenka, že v tomto případě lze obě lhůty sečíst, jak vyplývá z dopisu pana prozatímního ředitele Balvína, mne sice pobavila, ale nejsem přesvědčen, že by s ní Česká televize v případě soudního sporu uspěla jinak, než že pobaví rovněž soudce.

    Děkuji,
    s pozdravem,

    Tomáš Pecina
    Britské listy


    Je pořád hezká, ta naše písnička česká?

    Jan Rataj

    Ze skinheadské politické voničky

    Od dob národního obrození se česká píseň pojí s poněkud selankovitými představami vroucné, tklivé líbeznosti a pokojné ušlechtilosti. Jan Neruda ji charakterizoval jako "něžnou, měkkou, plnou nevýslovné dobroty"; podle romantických badatelů odráží její plachost či teskná žalobnost mírný český charakter, duši a filozofii. Za svou národní hymnu si Čechové spontánně zvolili píseň v sladkobolném E-dur. Nenechali se přesvědčit stoupenci útočněji laděné hudební symboliky, podněcující národ k činům a výboji. V českém prostředí nicméně vznikala též bojovná politická píseň, hlásající kolektivní soudržnost, solidaritu a sílu.

    Dokladem sebevědomé české emancipace z neplnoprávného postavení v habsburské monarchii koncem 19. století byly sokolské pochodové výzvy Lví silou, vzletem sokolím kupředu kráčejme, které gentlemansky zvaly své škůdce v boj. Meziválečné proletářské zpěvy razantně odmítly "sentimentální lhaní měšťácké písně" a deklamovaly: Soudruhu, heslem naším zhyň kapitál, k výzvě leninské čas nastal! V období pomnichovské druhé republiky, kdy rasové pojetí národa a heslo Nic než národ se staly státním programem, texty pro mladé národovecké šiky slibovaly: Až očistíme národa kmen, jen národ náš bude žít! Za protektorátu zněly ve školách a na stadionech nacistické pochody i české rytmické deklamovánky o česko-německém kamarádství, které již nerozeštvou židé a zednáři. Masové písně s budovatelským obsahem a výhružnou či žertovnou dikcí houfovaly českou mládež v období stalinismu: Zbystřeme zrak a své sražme řady, boj dosud neustal, třídní nepřítel plíží se všady, na stráži své stůjme dál!

    Násilnický verbalismus

    Česká písňová tvorba však nikdy nepoznala tak brutální slovník a nevybízela tak jednoznačně, otevřeně a bez metafor k zabíjení, jako skinheadské písně devadesátých let. Předvojem revitalizovaného fašismu a nacismu v Československu se koncem 80. a počátkem 90. let stala importovaná krajně pravicová odnož subkultury "holých lebek". Skinheadské hnutí převzalo fašistické metody politického aktivismu a techniku propagandy, jejichž klasickou součástí je bojová píseň. Ve fašistickém utilitárním kolektivismu sehrála mimořádnou sjednocující úlohu. Nenáviděný politický nepřítel je kriminalizován a současně líčen jako morální zrůda, proti níž jsou ve jménu absolutního dobra dovoleny všechny prostředky včetně zabíjení.

    Hudební texty prolíná fundamentální černobílý etický kodex, jímž skinhead ospravedlňuje a mravně zdůvodňuje své antihumánní činy a postoje. Skinheadská hudební vystoupení jsou nejdokonalejší promyšlenou propagandou archaických a antidemokratických hodnot fašistického a nacistického typu mezi mladou generací, včetně cílů vyhlazovací rasové války a nacionální revoluce přímým řezem. Dosah těchto textů překročil rámec hnutí a napomohl mobilizovat i jiná ultrapravicová hnutí. Hodnotovou a motivační orientaci a cíle českého fašismu budu demonstrovat na rozboru textů několika "holohlavých" kapel.

    Stejně jako kdysi nacistické, i dnešní skinheadské textové songy se vyznačují agresivním výrazivem proti "společenské špíně" (političtí protivníci, barevní, židé, přistěhovalci, etnické či jinak orientované menšiny) a stále se opakujícími sborovými refrény - údernými hesly, které vyzývají k násilnému činu proti totálně znectěnému nepříteli, většinou k vraždě.

    Násilnický verbalismus vychází z psychologického scénáře. Magicky zaklíná posluchače, graduje jejich vášně přestávkami na kolektivní skandování a hajlování. Fanatická nenávist a solidární vůle se přenášejí z jednoho na druhého. Často a lehce, tak jako v minulosti, přerůstají tyto vulkanické verbální projevy ve skupinové násilné útoky - přímé akce. To, co by osamělý jedinec neudělal, v davu učiní. Hudební doprovod sestává povětšině z jednoduché, dynamické rytmické hudby v rychlém tempu a zvýrazňování druhé doby v dvoučtvrtečním taktu. Skinheadské kapely označují tento žánr za styl Oi!, Hard White Rock neboli White Power Music. Uznávají pouze hudbu bílých skladatelů a interpretů, všechno ostatní, bez ohledu na kvalitu, označují s despektem za "opičí rámus".

    Nesmíš věřit všemu, co si přečteš v novinách, nemysli si, že když jsi slušnej, nemusíš se bát, nás vůbec nezajímá, kradeš nebo pracuješ, my Tě stejně dostanem, pro nás jsi jen hnusná veš, zabijem, zabijem, zabijem všechny! Tvůj rod nemá cenu - to ti řekne každý z nás, co si myslíš, k čemu bych Tě měl mít rád, slzy - to nás nedojímá, chceme vidět Tvoji krev. Tahle země bude zdravá, Ty jsi na ní černej vřed, zabijem (10x), zabijem všechny! Nebudeš stát při nás. Tvoje barva není bílá, nebudeš tu dál, žena, děti, nezajímá, seber je a táhni pryč, bude válka rasová, už se blíží první zteč! Zabijem (10x), zabijem všechny! Konec písně: dávky ze samopalu.
    Základní náplní písní je propagace "rasové svaté války" (Rahowa), převratu, nastolení autoritářského národního státu. Mladý neonacista či fašista je získáván pro vznešený, patetický cíl, je v něm vzbuzována historická odpovědnost za zachování bílé rasy a "očištění" národa od "podřadných ras":

    Zmateně bloudíš ulicemi, nepoznáváš svoji vlast, je celá pošpiněná od podřadnejch ras. Jak to teď vysvětlíš svým dětem a budou se Tě ptát, proč ve stopách otce nešels bránit vlast. Výčitky svědomí potlačí v Tobě strach, probouzí se a chceš bojovat! Koukej, bratře můj, nejsi sám, je nás víc, za národem hrdě stůj, teď přišel čas rozpoutat boj poslední, náš prapor bude znovu vlát!
    Odpovědnost posiluje kult bílých hrdinných válečníků, jejichž odkazu, podle orientace příslušného skinheadského hnutí, je věnována řada textů: Vikingů, Keltů (odinismus), středověkých rytířů, římských legionářů, amerických kovbojů a vojáků konfederace, hrdinů Valhally, knížete sv. Václava, gen. Radoly Gajdy i čs. legionářů, příslušníků SS, Rudolfa Hesse, Iana Stuarta aj.

    Nikdy nechtěl národ v rukách cizinců, pak půl století trpěl v celách kolaborantů, věděl proč a za co musí těžce bojovat a my v jeho odkazu musíme pokračovat. Nenáviděl komunismus, proti němu bojoval, byl obětí humanistů - v našich srdcích žije dál! Rudolf Hess, Rudolf Hess - bojovník za bílou jednotu - svoboda pro celou Evropu, odešel opravdový typ árijského národa...

    Nic než národ

    Písně propagují škálu tradicionalistických charakterových vlastností a morálních hodnot, ve své aplikaci protikladných individuální svobodě, rovnosti, bratrství, humanitě, pluralitě, diskusi a toleranci: bezvýhradnou službu jednotlivce zájmům národního, popřípadě rasového celku (Nic než národ), kamarádský kolektivismus, kázeň, pořádek, věrnost, víru, fyzickou sílu, bojovou tvrdost, hrdinné pojetí života, čest. Častým námětem, sloužícím zřejmě k utužení kázně a ilegality je postava kamaráda, který zradil hnutí a rasu. Zničující odplatou je kmenové vyvržení a smrt:

    Horší než ta špína, já budu rád, až tě přikryje hlína, na tvým pohřbu se budeme smát! Oni tě nepustí a budeš rád, že s podmínkou vyvázneš, až někoho od nás potkáš, živ neodejdeš!
    Skinheadi se pokládají pro svou cílenou národní angažovanost a antiliberální hodnotovou orientaci za nejuvědomělejší výkvět české mládeže. Živí nenávist k obdobné, leč diametrálně odlišné angažovanosti mladých z levého politického spektra. Pohrdají svými vrstevníky, kteří podlehli komerční zamerikanizované zábavě, holdují drogám, alkoholu, kouření a techno-partám, čtou časopis Bravo a sledují televizi MTV. Za průvodce životem si vybrali "smečku rapujících psů z Brooklynu". Ve jménu "vyšších cílů" nabízejí kamarádskou sounáležitost a "svaté" aktivity z okruhu svého násilnického politického hesláře.

    Rozšířená je sebestylizace do pózy elity národa, rytířů a ochránců svého utlačovaného lidu:

    Vlast i národ nade vše, chceme zavést pevný řád, vyhnat židovský cizáky a azylantskej smrad. Na komunisty, anarchisty platí jenom bič, cikáni tu maj svý jistý a je jich tu čím dál víc. Českej národe zvedni hlavu, nenech se Židem ovládat, nenech si od politiků na hlavu srát. My jsme elita národa, víme co je pro vlast dobré, my se budem bít do roztrhání za lidi bílé, za rasu a národ...
    Na prvním místě hodnot je motiv vlastní matky, která často splývá s rodnou zemí, kterou je nutno chránit: Za svoji zem život v boji položím pro tebe, mámo...

    Neofašisté vystupují důsledně proti míšení ras. Pěstují kult bílé rasově čisté dívky. Rovnost ras neexistuje, vše dobré a velké pochází od rasy bílé:

    Čisté jsou její myšlenky, bílé děti jejího rodu, hrdě brání svoji rasu, nikdy nepodlehne moru židobolševismu. Za bílá práva bojuje, árijská krev v ní koluje, je krásná jako polární zář, je pyšná na svou bílou tvář. Nenávidí podlidi, kteří chtějí špinit její krev, je jako hvězda jasná, co svítí mezi špínou měst...
    Skinheadi hájí tradiční rodinu v árijské sestavě a tradiční úlohu ženy jako strážkyně rodinného krbu. Eugenický program požaduje ekologicky čisté prostředí a cílenou sociální politiku státu, zaměřenou na populační růst českého národa. Vystupují nejen proti pornografii, ale i proti feminismu a požadavkům lesbiček a homosexuálů na společenské zrovnoprávnění:

    Perverzní chtíč mezi stěnami záchodků. Ty miluješ jinak, to už jsem slyšel, oplzlé úsměvy v růžovém světle, krvavá zrůda homosexuál! Jako krysa slídíš ulicí, lákají tě dětské tváře. Ty potřebuješ naše pochopení, ty demonstruješ za svá práva, ty bastarde, jednou se setkáme, nenávist v očích, já jsem tvůj osud, nikdo neuslyší tvé volání, zemřeš tak uboze, jako jsi žil!
    Sympatie části české veřejnosti získávají skinheadi požadavky na co nejtvrdší postih kriminálních deliktů a svým důsledným odporem proti drogám (i měkkým) a násilnými ataky proti jejich prodavačům:

    Drogy jsou tvé řešení - zemři bez odpuštění. Jsi méně než zvíře, a to je pravda. Zemři, budeme se ti smát...
    Řada textů opěvuje životní styl skinheadů, jenž se projevuje zálibou v pivu, fotbalu a fyzických pouličních střetech. Pivo bylo i kultovním nápojem předválečné Národní obce fašistické. O pivních výkonech generála Gajdy a generálního tajemníka NOF Jana Scheinosta kolovaly legendy. České pivo je předmětem nezřízené národní hrdosti:

    Hostinskej, rozjasni svou smutnou líc, přišli jsme sudy vypít, tak co chceš víc. Dneska se nebudem ani moc prát, vždyť jsme si přijeli sem zachlastat. To pivo plzeňský je pivo naše, to nám už máma dávala místo kaše. Česká země piva ráj, kamkoli přijdeš, český pivo znaj, český pivo znaj, český pivo znaj! Lidi jsou zblázněný vodkou a džinem, já jako správnej Čech se opiju pivem!
    Píseň poodkrývá i účelovost skinheadského fotbalového fandovství: Fotbal je jen záminka, to snad každej ví, šarvátky a bojůvky - to je to hlavní. Texty často obsahují populistické apely nebo náborovou agitaci:
    Lidi, vyjděte ze svých domů, pojďte se přidat k nám... Střetli jsme se očima, byl jsi však nejistý, tupě jsi oněměl, přidej se! Určitě to stojí za to, krev je dražší nežli zlato.
    Předválečný český fašismus i soudobý neofašismus spojuje kult militantního boje a násilného "očistného" aktivismu. Skinheadská píseň opěvuje pouliční boj:

    Naše boty se lesknou v paprscích slunce, sobotní ráno je stvořené pro boj. Ledový vánek nese vůni krve, jak vlci větříme svoji kořist, pouliční boj! Skinheads neustoupí, já vím, že můj kamarád mi vždycky kryje záda, skinheads vládnou, jak vlci se vrhají na tupá ovčí stáda. Zdar anarchisto, první kopance a rány pěstí - porce i pro tvý kámoše. Byl to dlouhý den, přichází noc, vítězné písně, přátelská obětí. Pak jdeme do klubů pozvednout sklenice, navždy si zapamatuji tyhlety chvíle! ... Skinhead, skinhead jde se rvát, nebude ke všemu zády stát, chce vyčistit tenhle stát.
    Z politických zásad, které skinheadské texty propagují, je na čelném místě staronové nekompromisní ultrapravičáctví, pohrdání a nenávist ke všem "levičákům" a antikomunismus:

    Ve všech městech na ulicích zavládne nový řád, vyženeme žiďáky a bolševický smrad, rozdupeme to všechno svinstvo, co se staví proti nám! Nový řád! Nový řád! Nový řád! Nechme samet sametem, s komoušema zametem. Přestavba to nespraví, všichni jsou už zkažení, kdo to tady napraví, správnou cestu napoví? Oi, oi, je jediná cesta, která vede doprava...
    Specifickým antilevicovým motivem je agrese vůči těm odnožím skinheadského hnutí, které jsou orientovány doleva (Red skins) nebo antirasisticky, a levičáctví je jim podsouváno (Sharp):

    Říkáš, že jsi lepší skinhead než já, Ty jsi ale blázen, otáčející se doleva... Pro mě jsi bastard bez práva žít, věř mi, až se potkáme, užiju si bolest, kterou pocítíš...
    Dominantním atributem politických písní je integrální nacionalismus, rozšířený o biologický rasismus:

    Kde jsou naše bílá práva, právo na domov a svoji zem, budem stát za bílou rasou, náš boj my vyhrajem!

    Sražte hvězdu šesticípou!

    Na předním místě rasistické propagandy, stejně jako u předválečných českých fašistů, je militantní antisemitismus ve své nacionalistické, křesťanské i sociální variantě. Jak je to možné, když v České republice je židovská národnost početně minimální a na rozdíl od meziválečného období pro běžného občana v každodenním životě neidentifikovatelná? V epoše globalizace a otevřenosti však působí s nebývalou razancí staré schéma o židovském plánu na světovládu; o České republice jako státu s židovládou, řízenou světovým židovstvem. To údajně ovládá světové finanční trhy, média, vlády a mezinárodní organizace včetně OSN, stojí i za průmyslem ohlupující zamerikanizované pakultury atd.

    Židé jsou prý rovněž projektanty moderních komunistických, socialistických, demokratických ideologií, tzv. zvrhlých náboženství i konceptu občanské společnosti. Židovská lobby manipuluje bílou rasou, která se tak údajně dostává na pokraj své existence. Součástí této spiklenecké vize je i snaha očistit nacistické rasové protoochránce, spočívající v popírání holokaustu:

    Probuďte se, válečníci naší český země, sražte hvězdu šesticípou, co chce zářit na nebi. Probuďte se, válečníci bílé Evropy, všude proudy krve nepřátelských Židů... Zhroutila se vláda sionistů, záleží jen na nás, kdo nám bude vládnout. Sražte konečně na kolena ty židovský psy, ty židovský psy, ty židovský psy!
    Novým motivem českého neofašismu, který nemá návaznost na minulost našeho fašismu, je biologický rasismus ve vztahu k lidem barevné pleti. Úplnou novinkou je heroizace Ku-Klux-Klanu:

    Co to ke mě leze - černý pleti muž - oi! Co to ke mě leze - mám dýku nebo nůž? Nechci ho tu vidět, tak co si mám počít, přelámat mu hnáty nebo ho rovnou zabít? My jsme národ bílejch lidí, nechcem tady anarchii, nebudem tu s nima žít, naše bílý ruce, jak ocel tvrdá pěst a bude v týhle zemi, bude klid! ...Vítej novej den, krásnej bílej den, hnusnej černej kmen lehne popelem! Černá noc je nad zemí, negry do ulic vyhání, jejich kůže je černá jako noc, každý bílý se jich štítí, kdy přijde KKK na pomoc? KKK myšlenka je bílá, KKK svou nenávist skrývá, KKK poráží černé raby, KKK zničí negra navždy! Bílé kápě město už vítá, v naději teď lidem svítá, že jim černoch hlavu neustřelí, parta negrů holku neznásilní, děti radostně si budou hrát! Konečně negři utíkají, už ví, ale ještě nevěří, že útěkem nic nespraví, že tenhle den je jejich poslední!

    Pryč s Romy a cizinci

    Český neofašismus dovedně využívá komplexu problémů, které se po roce 1989 vyhrotily kolem romské otázky. Může navázat na stupňující se protiromské, nikoli biologicky rasistické postoje majoritní společnosti. Vlády nedokázaly zastavit propad zaměstnanosti a následnou kriminalizaci nezanedbatelné části romského etnika, nevypracovaly kvalitní vzdělávací a profesní přípravné programy, které by se s pomocí státních institucí daly realizovat. Na druhé straně oficiálně podporovaný program na etnické (nikoli občanské) uvědomování z velké části asimilovaných či poloasimilovaných Romů tyto lidi de facto segregoval z české společnosti, nepřispěl k jejich integraci a nevyřešil podstatu problému. Navíc postavil část společnosti (mnohdy nemístně kaceřovanou za nedostatek tolerance i k jevům asociální povahy) a Romů proti sobě.

    Romská elita vzniklá v devadesátých letech je nepočetná a roztříštěná. Bohužel, ani pro většinu romského obyvatelstva, ani pro majoritní společnost není uznávanou a respektovanou autoritou. Bez zapojení do cílené systémové práce státu zůstává štábem bez vojska a bez širších sympatií. Rasisté mají žně bez práce, líčí Romy jako nežádoucí přistěhovalce:

    Obsadili náměstí, kavárny a bary, teď se všichni divíte, komu jste Čechy dali. Nenechám se v noci od Cikána podříznout. Neplatí nájemný, na záchody kašle, kdy už v týhle zemi chcípnou? Kdo je tady nechce, ať jde s námi do kola... Tohle nikdo nevidí, že svou přítomností Cikán naše krásné Čechy haní....nejsou nikde doma, budou ronit slzy, narvat je do plynu a sbohem...
    Důležitou součástí agitace holých lebek je sociálně, konkurenčně a národně motivovaný odpor proti cizincům, přistěhovalcům a azylantům, kteří kradou a škoděj našemu národu..., flákaj se a zabíjej a slušnejm lidem se nelíběj.

    Cizinci jsou vnímáni jako uchvatitelé českého domova, emisaři mezinárodního podsvětí, zrádci svého národa a šiřitelé hodnotových nákaz. Jako by se v nové podobě opakovala rétorika meziválečného českého fašismu proti demokratickým politickým emigrantům, jimž první republika poskytovala útočiště. Novým jevem dnešního globalizovaného světa je narůstající ekonomické přistěhovalectví z východní Evropy a třetího světa.

    Každý den víc, přes hranice, už jich tu jsou tisíce... Cizinci, to není národ, cizinci žít tu nemají nárok, cizinci, to je naše země, cizinci, teď vás poženeme, Oi! Hned jak sem příjdou, mají volno od našich daní, musíme na ně makat... Cizinci k odchodu přišla doba, my jsme tady doma! Jakej negromil to tady všechno zkazil tím, že těm zvířatům poskytl azyl... Všichni tyhle azylanti berou slušnejm lidem práci, občanství naše by chtěli, vlastní národ zradili... Ubytovny azylantů hoří, není čas se rozmýšlet, teď musíme rychle jednat, útok!... Konec písně: exploze domu.
    Písně okázale demonstrují lásku k rodné zemi a národu. Texty často snoubí motivy národní hymny s fragmenty básní z dětských čítanek:

    Tam, kde voda hučí po lučinách, tam, kde bory šumí po skalinách, tam, kde v sadě skví se jara květ - tam zemský ráj! A to je má rodná země česká - domov můj - Bohemia. Tam, kde laně ze studánky pijí, tam, kde vánek zpívá melodii, tam, kde lípa rozkvétá - tam zemský ráj!
    A jaký je obraz soudobé Prahy, konstanty české identity, viděný tradicionalistickýma očima skinheada?

    Stíny domů už se dlouží, Pražané šli domů spát, i poslední turisti opouštějí Pražský hrad. Tam, kde ve dne hlídá polda, stojí v noci černá kurva, nemusím Ti chlapče lhát, žiješ tu jak cizák. Praha město veliké, jeho sláva dotýká se hvězd, je to podivné, že se jí ještě říká matka měst. Praha, Praha, Praha, že se jí ještě říká matka měst! Cikánů má nastokrát víc, zdrogovaní anarchisti, skinheadi jsou na obtíž, město, kde kdysi žil Gajda, dnes ovládá židů banda. Měl by si se přestat bát, aby ses mohl synům do očí podívat.
    Současné politické elity v České republice jsou pranýřovány za národní nihilismus, za nedostatečné hájení českých zájmů v Evropě. Kritika je spojována s vidinou budoucího národního státu:

    Náš národ v Evropě sklízí jen posměch... Nic než národ! Nic než národ! Nic než národ! ...Chopili se vlády nad zbídačenou zemí, opojení mocí, ctí jsou nedotčení, zapomněli, kdo je národ, komu patří tato zem, zrazují svou zemi před oklamaným národem, tahají k nám Balkánce a jiné teroristy... Ze svých výšek nedotčených pohrdají národem, armáda se předvádí na akcích OSN, policie, ta se sama potýká se zákonem, občané si budou muset sami zákon do svých rukou vzít a bojovat za svou zemi, za právo tady žít! ...Láska k vlasti je dnes zločinem, přesto věřím, že přijde den, kdy svůj prapor rozvinem!
    Proklamovaný pocit národního ohrožení jde ruku v ruce s kritikou systému parlamentní demokracie a její politické praxe:

    Rozhlédni se kolem sebe - není o co stát, korupce plná policie - prý má zločin potírat. ...Příliš mnoho politiků, příliš mnoho moci na náš malý stát, v nepřehledném zmatku, nebezpečné noci, bují úřednický aparát! O sobě tvrdí, že jsou vláda lidu, přitom jen svoje vlastní zájmy hájí. Chtějí být mocní, chtějí být slavní, pořád dokola omílají minulost, disidenti, topiči, že oni jsou ti praví, to je už pryč - čeká nás budoucnost, ale v ní místo pro ně není. Kdo plivete do tváře národa, za to vás čeká tvrdý trest. Televizní noviny probraly vám hlavu..., krotitelé davů nemají žádnou čest, sami stojí vzadu... Pěst, pěst, pěst... Smrt pro vrahouny a úchylácký svině, ve věznicích se jenom válí a my na ně platíme, zločinecká mafie se justici směje, soudcové jsou nestranní a každý si prdel kreje. Dejte zákon do rukou těch, kdo ho mají mít, ti nenechají český národ v bahně svinstva hnít! ... Posuzuješ svět z oken limuzín, ochránče lidských práv!

    Bardi temných instinktů

    Neofašistická kritika soudobé parlamentní demokracie nepostrádá v duchu starých stereotypů historický optimismus. Aktivisty neustále posiluje víra, že přijde zítřek, nový čas, nový svět. Rozhodující střet však nebude bez krve:

    V Babylon se mění naše města, synagogy vrhají temný stín, po pádu komunismu stejné lži, přišel pravý čas zasáhnout do dějin! ... Někdy jsou dny, kdy bys všeho nechal, myslíš, že nemáš sílu snášet to dál. Jenže pokaždý končí to stejně, ty totiž nejseš z těch, co by se jen tak vzdal... Budem vaše noční můry, problém, co nemá řešení, nikdo nás nezastaví v našem boji a nikdy nezměníme naše myšlení. Každým dnem nenávist roste v nás. Jsme bílá síla, nás nic nezlomí. Jsme jako čas, jdem stále vpřed, plně odhodlaní zvítězit! Zítra proleješ svou krev, za budoucnost našich dětí, za svobodnou zem!
    Po převratu zavládne hierarchizovaný řád, spočívající v organickém státě silné ruky, v němž bude vládnout elita pro lid, v němž bude pořádek a klid, tradiční normy, rasová převaha a jistota Čechů a bude platit zásada krev a čest, jediný vůdce, nech se vést!

    Lze zastavit zhoubné bujení bardů temných instinktů? Je to v silách pouhé (jinak potřebné) výchovy k jinakosti? Mnohé z citovaných postojů jsou nepřiměřenou a zavádějící reakcí na skutečné problémy naší společnosti: dopady globalizace, nedynamické výsledky ekonomické a politické transformace a prohlubující se sociální nerovnováhu, na pochybnou kvalitu české demokracie, přetrvávající absenci právní jistoty a vymahatelnosti práva apod.

    Nekonají čeští hlasatelé multikulturality svou necitlivou aplikací této ideji medvědí službu? Je účelné plát jedním dechem, často nekriticky, pro etnická práva a výjimečnost menšin a současně ostentativně až pohrdlivě bagatelizovat tradice, hodnoty a normy české majority? Je české národní povědomí opravdu synonymem šovinismu, xenofobie, antievropanství a dalších hříchů dneška?

    Žije ještě česká inteligence, která cítí sounáležitost a odpovědnost za bytí a rozvoj českého národního společenství, schopná jej demokraticky kultivovat? Nevede pošetilá národní nevšímavost většiny demokratické intelektuální elity národ do situace, kdy je ponechán se svými zájmy sám sobě na pospas aktivistickým bardům temného zítřka? Opravdu je tak jisté, že jejich polnice už nikdy úspěšně nezatroubí k nástupu?

    (Autor je historik a politolog. Článek vyšel v časopise Listy.)


    Oznámení

    Feministická skupina 8. března vydala první číslo nového zpravodaje

    Feministická skupina 8. března tento týden vydala první číslo svého zpravodaje Siréna, ve kterém informuje o aktuálních akcích, událostech a výročích. Zpravodaj Vám můžeme zaslat v RTF formátu. Obsah Zpravodaje si můžete také prostudovat na našich nových webových stránkách:
    http://fs8brezna.ecn.cz, najdete zde také nové příspěvky a rubriky. Pokud máte zájem, přispívejte. Tento týden by měla být v provozu také anglická verze našich webových stránek. Zpravodaj vychází také v tištěné podobě, zdarma nebo za dobrovolnou cenu 3kč.

    Na červenec plánujeme vydání prvního čísla magazínu Přímá cesta, které bude věnováno kritické analýze rodiny z anarcho-feministického a radikálně feministického pohledu.

    31. května se v klubu 007 v Praze na Strahove koná benefiční koncert pro Feministickou skupinu 8. března, vystoupí Hard Corové skupiny. Podpořte nás!!!

    OBSAH ZPRAVODAJE:

        Kdo jsme? - krátké představení Feministické skupiny 8. března. {Svet}
        Zpráva z Mezináradního dne žen - 2001 v České republice {Tamara}
        Haymarketské spiknutí - 1. máj 1886 a Anarchistický 1. máj 2001 {Ling}
        Pro-life vs. Pro-choice - zpráva z pro-life pochodu v Praze - {Anaka 66}
        Emma Goldman - portrét významné anarchistické myslitelky a revolucionářky {Anaka 66 a Ling}
        Ne Evropské Unii - reakce na návštěvu Romana Prodiho v Praze {Ling}
        Zprava o antifašistické demonstraci v Hradci Králové - 24. března 2001 {Ling}
        Feministická diskuse v rytmu života ženy - přednáška FS8.3. na Miladě - {Vojta}
        Raději používat mozek, než zneužívat "volných rukou" aneb je reklama na sady hands free od firmy Nokia jen "nevinný žertík"?(Anaka66)
        Přehled pořádaných akcí

    Za Feministickou skupinu 8. března Linda Sokačová.

    Fs8.brezna@centrum.cz, http://fs8brezna.ecn.cz, 0605 128 408.


    Zaujatá reportáž z antiglobalizační demonstrace II.

    QUEBEC CITY: LIDÉ A POLITIKA

    Judy Rebick, Quebec

    Tento víkend se tvář kanadské politiky změnila. Stalo se to tady, v Quebec City na masové demonstraci proti globalizaci. Hlavní byly tři věci: Lidový Summit. Konfrontace. A objev, že Není Míru Pro Mírné.

    LIDOVÝ SUMMIT

    Lidový Summit byla koalice odborů a nevládních organizací z amerických kontinentů. V sobotu uspořádal summit pestrou a barvami hrající demonstraci, které se účastnilo asi 60.000 lidí. Lidé pochodovali bok po boku šestiproudovým bulvárem. Toho odpoledne jim cesta do Nižšího Města trvala asi hodinu. Masu demonstrantů tvořil různorodý mix mnoha kultur. Byly zde i obří figuríny, pouliční divadlo, hodně se bubnovalo a tancovalo. Emma Goldman by byla pyšná.

    A zatímco tisíce šly vycházkovým tempem do nižší části města, stovky dalších - většinou mladých - se vrhaly do bitev s policií v okolí nechvalně proslulého perimetru obklopující místo zasedání Summitu Amerik.

    Včerejší rozhodnutí pořadatelů Lidového Summitu vést trasu pochodu stranou perimetru vyvolalo mezi demonstranty velký rozpor. Hlavní proud pochodu zahnul vpravo. Ti, kteří se chtěli zapojit do bitek, zatočili vlevo. Většina účastníků následovala čelo pochodu a zahnula doprava, ale mnoho lidí bylo nespokojených, že se nejde na perimetr, a že místo toho skončil na parkovišti několik kilometrů od místa akce.

    Pořadatelé pochodu vysvětlovali, že by bylo nebezpečné zavést tak mohutný dav do úzkých uliček starého města. Diskuse o taktice použité tento víkend bezpochyby ještě nějaký čas neutichnou.

    KONFRONTACE

    Souběžně s pochodem proběhlo i několik dalších divokých srážek s policií. Tyto konfrontace také přitahovaly největší pozornost médií.

    Na nejméně dvou místech sváděli demonstranti s policií boje, které připomínaly spíše válku, než demonstraci. Ve své novinářské kariéře jsem nikdy nebyla svědkem tak dobře organizovaného a vytrvalého boje mezi demonstranty a policií. U perimetru se bojovníci rozmístili po dvou stranách široké silnice. Postupovali vpřed a následně se stahovali před slzným plynem, proudy vodních děl a nakonec i plastickými náboji. Pořád dokola celé odpoledne a dál do noci.

    Podle Ligue des droits et libertés (Quebecký svaz občanských práv a svobod) bylo sobotní násilí eskalováno zejména taktikou policie. André Paradis, výkonný ředitel této organizace, uvedl na nedělní tiskové konferenci, že policie změnila svůj postup ve třech ohledech: Za prvé, policie nasadila slzný plyn od první chvíle střetu. Za druhé, policie použila agresivnější zbraně, jako jsou vodní děla a plastikové náboje. A za třetí, policisté opustili perimetr a hnali protestující do obytné oblasti, kde došlo ke škodám na majetku, poprvé za 48 hodin trvajících protestů.

    Podle svazu - který měl v poli třicet pozorovatelů - se pouze 5 procent protestujících v konfrontaci s policií chovalo násilnicky. „Většina demonstrujících v Horním Městě (v okolí perimetru) zpívala, tancovala a chovala se mírumilovně,“ uvedl mluvčí Sam Boske.

    V průběhu dne se k přímé akci přidával rostoucí počet odborářů a členů dalších skupin, jako je Rada Kanaďanů, aby podpořil mladé lidi v bojích proti policii.

    Celý jeden den před plánovanou demonstrací byl aktivistický vůdce Jaggi Singh zatčen na ulici pěti policisty v civilu. Slyšení ohledně kauce je přitom plánováno až na středu. Singh je obviněn z toho, že porušil podmínky předcházejícího propuštění na kauci, účasti na nepokojích a držení zbraně. Zmiňovanou zbraní je přitom maketa katapultu, který v pátek střílel na policisty plyšové hračky.

    NENÍ MÍRU PRO MÍRNÉ

    Jak v pátek, tak v sobotu jsme mohli vidět případy masové občanské neposlušnosti, kterou projevovalo dobrých 6.000 lidí. Tito demonstranti byli ochotni pro své názory čelit slznému plynu a policii. Ale kromě nich byla i s řadou mírumilovných demonstrantů nakládáno s výjimečnou brutalitou.

    Anna Dashtgard je organizátorem Všeobecné fronty proti Světové obchodní organizaci. Popisovala situaci, kdy na straně ulice poblíž plotu perimetru sedělo na zemi asi 500 lidí. Zatímco lidé zpívali a ukazovali znamení míru, přiblížila se pohotovostní policejní jednotka a obklíčila skupinu ze dvou stran. Po pouze jediné výzvě začala policie metat slzný plyn přímo doprostřed skupiny.

    „Nikdy jsem nic takového nezažila,“ řekla Dashtgard - která se rovněž účastnila protestů v Seattlu a Windsoru. „Bylo to tak surové.“

    Po rozprášení se někteří lidé na různých místech znovu zformovali. Jedna skupina protestujících byla napadena zcela bez výstrahy. Podle jejich svědectví si policisté tentokrát vybrali otřesové bomby. Jiné skupině se dostalo upozornění, že policie vyklidí ulice. Většina protestujících - vystrašená zejícími ústími děl se slzným plynem, mířícími přímo na ně - odešla. „Policie převálcovala těch pár, co zůstali,“ řekla Josephine, aktivistka, kterou zážitek hluboce otřásl.

    Kdo se přiblížil místům, kde byl perimetr prolomen, pocítil bolestivé pálení slzného plynu. Ale přesto tisíce lidí, většinou mladých, vystupovaly po schodech do Horního Města. A právě tam pokračovaly srážky mezi policií a protestujícími celý den.

    Plastické náboje zranily několik lidí, včetně jedné ženy, která byla zasažena do krku. Musela jí být chirurgicky otevřena průdušnice.

    Podle informací Quebeckého svazu občanských svobod bylo do nedělního rána zatčeno 450 lidí. Lidé se ocitli ve věznicích, bez možnosti kontaktu se svými právníky nebo rodinami, a také bez jídla. Zatčení lidé mužského i ženského pohlaví byli před ostatními svlečeni a ponecháni nazí. Toto zacházení skončilo po intervenci svazu.


    Judy Rebick je se označuje za "publicistku a sociální agitátorku", kromě toho je vydavatelkou nového interaktivního on-line magazínu RABBLE.
    Pro vydání v Britských listech vybrala a připravila Helena Svatošová, Praha
    Přeložil Jan Rausch, Praha
    Foto: C. Hayeur, agentura KLIX Kanada, SF IMC


    Aktuality (v angličtině): SF IMC
    Background (v angličtině): RABBLE


  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|