Britské listy


úterý 28. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Britská rasistická arogance na ruzyňském letišti:
  • Ruzyně: Úhly pohledu (Václav Pinkava) Slovensko za mečiarismu a komunismu:
  • Britská kniha o Slovensku, která nejde ke kořenu věci (Jan Čulík) Jak se BBC vrátila k výročí invaze Varšavského paktu do Československa:
  • Freedom Tram: Jak jedna pražská tramvaj unikla před sovětskou invazí na anglický venkov Kosovo 2001:
  • Sire, podejte mi pravítko (Jaroslav Pour) Oznámení:
  • 21. výroční světový kongres Československé společnosti pro vědu a umění se bude konat v Plzni Kauza znojemská rotunda:
  • Malby ve znojemské rotundě v roce 2001 (Petr Šimík) Stížnost Radě ČTK:
  • Vydáním zprávy byl porušen zákon o ČTK (Tomáš Pecina) Mladí Češi v zahraničí - reakce:
  • Případ Jitka - z druhé strany (Jiří Jírovec)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Dnes od 14.00 proběhne online rozhovor (chat) s brazilským novinářem Fabianem Golgem. (TP)

  • ČTK humanistická. Takto neuvěřitelně informovala včera dopoledne ČTK o situaci v Ruzyni. Absolutní neporozumění principu individuální odpovědnosti. Ostudné šíření stereotypních skupinových pomluv. Skutečně si připadám jako v Jihoafrické republice za dob apartheidu, anebo v nacistickém Německu. Snaží se ČTK vyrovnat listu Voelkischer Beobachter? (Za "Romové" si dosaďte "židé".)

    Britským ani českým cestujícím kontroly na Ruzyni příliš nevadí

    11:31 - 27.8.

    PRAHA 27. srpna (ČTK) - Předběžné kontroly, jimiž musí od dnešního rána na ruzyňském letišti opět projít všichni cestující, kteří odlétají z Prahy do Londýna, příliš nevadí nejen Britům, ale ani Čechům mířícím za kanál La Manche. Velká Británie zavedla předběžné kontroly na Ruzyni proto, aby zabránila nárůstu počtu českých žadatelů o azyl. Do Spojeného království přijíždějí žádat o azyl především čeští Romové, kteří se dnes zatím na letišti neobjevili.

    "Romové v Británii dělají totéž co tady. Kradou, vidíte je nezaměstnané, řvou. Je to hrozné, je to ostuda. Sama se stydím mluvit česky, když to vidím," řekla novinářům na ruzyňském letišti Věra Michálková, která ve Velké Británii žije už čtyři roky. Kontroly proto považuje za správné. "Je to rozhodně lepší, než zavedení víz. Takhle se do Británie nedostanou jen lidé, o které tam nestojí," dodala.

    "Já ty kontroly chápu. Jen si myslím, že je zbytečné, aby kontrolovali lidi, kteří Británii používají jako přestupní stanici," uvedl po absolvování pohovoru s britskými imigračními úředníky Tomáš Bernard. Úředníci se ho ptali na to, kam jede a jak dlouho zůstane v Londýně.

    Někteří cestující britské kontroly odsuzovali. "Zajímalo by mě, jak by se tvářili, kdybychom jim my dělali kontroly u nich a každý cestující by musel s úředníkem mluvit česky," řekl ČTK Lubomír Kment.

    Britští cestující na kontrolách nevidí nic špatného. "Praha je velmi krásné město, ale myslím si, že kdybych tady chtěl zneužívat azylový systém, tak bych ji navštívit nemohl," řekl ČTK cestující, který si nepřál být jmenován.

    (...)

    Bravo, ČTK! (JČ)

    Poznámka TP: Drobnou opravu - nikoli "Bravo, ČTK!", ale "Bravo, vládo!". Předchozí text je totiž bez nejmenších pochyb produktem "nové ruzyňské politiky" české vlády, která se pokouší ovlivnit veřejné mínění tím, že nalévá přes PR agenturu peníze do protiromské kampaně (kdo je v pozadí, nevíme, rukopis akce a osoba zadavatele naznačují, že by - snad? - mohlo jít o práci Tomáše Svobody). --- Pomineme-li, o jak neobyčejně špinavou hru tu běží (vláda proti části obyvatelstva už nejen konspiruje s Brity, ale platí vlivové agentuře za jeho ostouzení!), je otázkou, zda to někam povede, uvážíme-li, že minimálně na Českou televizi Kavanovy a Zemanovy hry nedosáhnou a ta ve včerejších Událostech nenechala nikoho na pochybách, že ustoupit nehodlá.

  • Stížnost Radě ČTK viz předposlední text dnešního vydání. (TP)

    Waled Bahnam a jeho děti Khalid, Majid a Resha

  • Včera vydala cizinecká policie rodině Iráčana Majida Majeda povolení k trvalému pobytu v ČR. Jeho případ je tím (snad) vyřešen, avšak obecný problém, korupce v cizinecké policii a bezostyšná praxe vynucování úplatků, bohužel trvá dál. (TP)


  • Pozor na předsudky, pane Hausenblasi. Poznamenává Milan Nový:

    Dne 24.8.2001 byl ve Vasich novinach clanek 'Ondrej Hausenblas, O zevseobecnovani Rasismus nebo skutecne nebezpeci' kde byli zminovani Arabove postavajici v Jindrisske ulici v Praze - p.Hausenblas se domniva, ze prodavaji drogy. To sice nemohu vyloucit, ale ONI (podle mych zkusenosti) HLAVNE JEN VYMENUJI PENIZE - za mirnejsich podminek nez normalni smenarna a (podle mne)poctive. S pozdravem M.Novy

  • Nešiřte letáky, mohli byste jít do vězení. Vilém Barák oznamuje, že Státní zastupitelství pro Prahu 8 zrušilo rozhodnutí policejního orgánu o odložení jeho případu a policie ho tak dál vyšetřuje pro trestný čin podněcování podle § 164 trestního zákona. Trestného činu se měl dopustit tím, že rozšiřoval letáky upozorňující na rizika sčítání lidu, za což mu nyní hrozí až dva roky vězení. Jeho případem se intenzivně zabývají mezinárodní organizace zaměřené na ochranu lidských práv. (TP)

  • Scarlatti se odkládá. Ceska Handelova spolecnost s politovanim sdeluje, ze inscenace opery Alessandra Scarlattiho 'L'Amor Generoso' pripravovane pro zamecke divadlo v Mnichove Hradisti na 5., 7., 8. a 9. zari 2001 musely byt zasahem vyssi moci (zraneni dirigenta a rezisera pri dopravni nehode a j.) prelozeny na 29. kveten, 31. kveten, 1. cerven a 2. cerven 2002.

  • Co je jinde považováno za samozřejmost, je v ČR "neslušnost". Otevřenost a přístup k informacím jsou základní podmínkou fungující demokracie. Americký Bílý dům zcela běžně publikuje, jaké přesně mají jeho zaměstnanci platy, viz zde; Rada České televize ve středu usoudila, že zveřejnění platů vysokých činitelů ČT by bylo útokem na jejich soukromí! :))) Jakýsi Horálek z téže Rady se vyjádřil, že žádost Britských listů o informace o rozpočtech pořadů ČT a platech jejích vedoucích pracovníků je "neslušná"! Jaksi mu vůbec nedošlo, že Česká televize má podle zákona povinnost tyto informace poskytovat. O středečním groteskním zasedání Rady České televize, z něhož vyplývá, že ČT je zřejmě skutečně už na šikmé ploše směrem k zániku, protože se Rada nedokáže chovat kompetentně, jsme psali zde. (JČ)

  • Plný "nekompromisních", ale často velmi zajímavých odpovědí, je onlinový rozhovor se Zdeňkem S. Blahou, který v Britských listech proběhl, ve čtvrtek odpoledne. Z.S.Blaha je ekonom s kanadským vzděláním, který v éře Vladimíra Dlouhého působil jako poradce na ministerstvu průmyslu a obchodu.

  • Přehled připravovaných, probíhajících i uskutečněných chatů je zde. Otázky lze posílat do všech chatů, které ještě neskončily. Ty jsou označeny světle modrým (nebo červeným, pokud rozhovor právě probíhá) symbolem hodin. (TP)

    Galerie Britských listů

  • Do fotogalerií jsme doplnili mnoho nových fotografií, mj. snímky, které Štěpán Kotrba pořídil ve spolupráci s Českým rozhlasem a které dokumentují jeho akci Africká odysea, narozeniny nosorožce v králodvorské ZOO, letecké záběry z východních Čech a fotografie parních lokomotiv, které nasnímal Tomáš Pecina v Lužné u Rakovníka. (TP)


  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer a pro Mozillu, na netscapové verzi se intenzivně pracuje. (TP)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s.
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Ruzyně: Úhly pohledu

    Václav Pinkava

    Mam ve zvyku si v patek podvecer poustet v radiu 'O Roma vakeren'. Naposled jsem se neubranil pocitu, ze jde o provladni propagandisticky porad.

    http://www.romove.cz/romove/vysilani/index.html

    Zaujal mne rozhovor s Petrem Uhlem, kde se vyjadril v tom smyslu, ze se jako novinar citi lepe, nejsa clenem vlady, nebot si uz muze dovolit kritizovat vladu, kdyz jeji pocinani nesouhlasi s jeho svedomim. Lec kritika na vlnach poradu nenansledovala zadna. Kritika? Cehopak asi?

    Porovnejme si clanek redaktora BBC Adama Drdy v Lidovkach zde, http://www.lidovky.cz/archiv.asp?n=L&r=anazory&d=27.08.2001, kde harcuje napric svedomim naroda po stejne vnitrne konsistentni linii jako drive zde

    http://www.lidovky.cz/archiv.asp?d=30.7.2001&r=anazory a nedba pseudoloajality k faktu, ze jeho zamestnavatel je 'British B.C.' Tak to ma byt.


    Vratme se na Ruzyn.

    Kdyz jsem (jeste za minulych kontrol) letel do Britanie s rodinou na dovolenou, vyfasovali jsme bez problemu 'propustky'.

    U okenka jsme tvrdili, podle pravdy, ze letime se spolecnosti Go-fly (www.go-fly.com). Ta uraduje bez letenek.

    Predlozili jsme platne britske pasy, prohodili par slov bez prizvuku, a voila, kus orazitkovaneho tvrdeho papiru s povrchovou upravou malirskeho platna. [ viz obrazek http://www.blisty.cz/files/2001/08/09/pas.jpg]

    Na druhem konci cesty, v letisti London Stansted nasledovalo prekvapeni, kdyz nas urednik pozadal, jestli letime z Prahy, pak abychom mu propustky predali.

    Pritom nas pred odletem nikdo neupozornoval, ze by propustky mely byt zapotrebi k necemu jinemu, nez byt vpusten na palubu letadla 'participating airline'. Na samotne propustce taky nic. Namitl jsem, ze si chci papirek ponechat jako suvenýr, ale urednik byl neoblomny. Kdyz prisla na radu moje zena a deti, urednik se ohradil, ze jedna propustka schazi - neumel chudak ani do peti pocitat. Neschazela, byla jen tzv 'v zakrytu' s jinou.

    A tak jsme prosli 'usnadnenym' odbavovacim rezimem.

    Pak nas napadlo, co by se asi byvalo odehravalo, kdybychom ty propustky skutecne vsechny (nebo ani jednu) nepredlozili. Mohlo by se prece stat, ze bychom tyto cary papiru zahodili, roztrhali vzteky apod. Navzdory nasim pasum s plnohodnotnym obcanstvim by nas urednici nejspis prudili, s podezrenim, ze jsme takto anonymni propustky prodali bokem nejakym tmavsim spolucestujicim!

    ( Hmm, lec na nasem letu zadni tmavsi spolucestujici snad ani nebyli, netusite proc? ;-)

    Pak nas napadlo, vzdyt bychom byvali mohli klidne 'cestovat' pravidelne stejnym zpusobem, az na to, ze bychom vubec necestovali! Jen bychom s nejakymi kufry vystali tu kratsi fronticku pro ty 'duveryhodne' z EU, a prodali ty snadno ukoristene propustky rovnou na Ruzyni nejake tmave rodince se ctyrmi detmi - evidence co do poctu cestujicich s propustkami by sedela perfektne.

    Kolik by asi stala takova propustka na cernem trhu, o exklusivnich pravech na exclusivni celosvetove novinarske zpracovani ani nemluve..

    Ale, nest, ma to hacek. Ta tmavsi rodinka by byla okamzite podezrela, tim, ze drzi propustky v ruce, a pritom je tmavsi. To musi byt nejaky omyl, rekl by si svetly stanstedsky urednik, a zacal by postupovat zcela postaru. Mate propustky? To jste je museli ukradnout! Sorry.


    Hadam, ze dotycna opatreni jsou skutecne 'docasna' v zabehlem smyslu delsi doby trvani - odhaduji to asi do roku 2005. Uderem naseho vstupu do EU nebude mozne, aby nasi obcane zadali v jine clenske zemi EU o asyl.

    Nezapomenme podekovat tem mezi nami, kteri svym horlivym zneuzivanim blbych asylovych pravidel Velke Britanie zvysuji tlak na EU, abychom byli prijati o neco drive - ovsem bez volneho pohybu pracovni sily...

    Ke zkraceni trvani tohoto ostudneho stanku bude asi zapotrebi zvolit v CR mene servilni vladu - a preklenovaci obdobi do vstupu do EU pak zaplnime oboustrannou vizovou povinnosti s Britanii tj standardnim a legalnim zpusobem jednani v mezinarodnich vztazich.


    Ale napadlo mne jeste neco, jako na dukaz ze nas svet ridi nejaci potouchli plivnici, s podivnym smyslem pro humor:

    Podle nedavno zverejnenych udaju http://www.unhcr.ch/statist/00trends/table.pdf trpi Britanie radove desetinasobnym mnozstvim zadosti o azyl nez CR. (viz http://www.mvcr.cz/uprchlici/priz.html)

    Britanie je zeme mala, a uz beztak prelidnena. Takze, tohle neni fair. Ale jestlipak jste vedeli, ze 'fair' take v anglictine znamena plavy, svetly typ cloveka. Jako byval napriklad Vaclav Havel, nez stravil tolik casu na slunci v Portugalsku.

    Fairovost Britanie vuci mensinam a znevyhodnenym skupinam spolecnosti je leckdy mimoradna.

    Zvazme, ze byvaly britsky ministr vnitra Jack Straw se nyni stal Blairovym ministrem zahranici a soucasnym ministrem vnitra je David Blunkett, od narozeni nevidomy. Jako Spravedlnost sama.

    http://www.homeoffice.gov.uk/ministers/blunkett.htm

    Alespon Blunkettovi osobne nelze podsouvat, ze by nekoho diskriminoval kvuli barve pleti.

    Lze doufat, ze se obrati tam, kde je problem - na revizi britskeho asyloveho zakona v praxi.

    Odkazy:

    http://www.guardian.co.uk/Refugees_in_Britain/Story/0,2763,528728,00.html#top

    http://www.channel4news.co.uk/home/20010125/Story01.htm

    http://society.guardian.co.uk/asylumseekers/story/0,7991,401296,00.html

    http://www.ind.homeoffice.gov.uk/default.asp?pageid=15

    Poznámka JČ: Aniž bych chtěl nějak oslabovat ironii páně Pinkavova článku, rád bych poznamenal, že BBC (např. britské Radio 4) nezaujímá ve věci britských imigračních kontrol v Ruzyni britské provládní stanovisko a bylo by zcela šokující, kdyby britské vládě lezl v této věci kamsi komentátor pražské redakce BBC. Považuji tedy nezávislost Adama Drdy za zcela samozřejmou, kterou není třeba chválit.

    Podle informací z kruhů mezinárodních lidskoprávních organizací jde ve věci ruzyňských kontrol o vážnou věc. Projde-li totiž Britům tentokrát tato nehoráznost, hrozí nebezpečí, že postupem času zavede takovéto předsunuté imigrační kontroly Evropská unie všude po světě a bude běžně rasisticky diskriminovat cestující z vybraných zemí třetího světa. Pokud to Britům projde, Jan Kavan se skutečně zapíše do historie mezinárodní obrany lidských práv (nebo spíše opaku) zlatým písmem. :(


    Slovensko za mečiarismu a komunismu

    Britská kniha o Slovensku, která nejde ke kořenu věci

    Kieran Williams (ed.) Slovakia after Communism and Mečiarism (Slovensko po komunismu a mečiarismu). Londýn, School of Slavonic and East European Studies, 2000, 131 str., 23 liber.

    Tuto recenzi napsal Jan Čulík anglicky pro dvojměsíčník Europe-Asia Studies.

    Zdá se, že Slovensko mělo vždycky smůlu.Z hlediska mezinárodních pozorovatelů bylo vždycky prakticky neviditelné. Od desátého století do roku 1918 vládli na Slovensku Maďaři, v letech 1918-1938 bylo součástí československého státu, který se hlásil k myšlence jednotného československého jazyka, státu i národa, nezávislé Slovensko za druhé světové války bylo loutkovým státem nacistického Německa, který poslal svou armádu do boje proti Sovětskému svazu a z vlastní iniciativy deportoval židovské obyvatelstvo do nacistických koncentračních táborů; po válce pak více než čtyři desetiletí existovalo Slovensko jako provincie v jednom ze států sovětského bloku. Od ledna 1993, tři roky po pádu komunismu v roce 1989, se stalo Slovensko nezávislou zemí: Československo bylo rozčleněno v důsledku údajně nesmiřitelných neshod mezi vítězi všeobecných voleb z  června 1992, českého "pravicového" "thatcherovce" Václava Klause a jeho ODS a slovenského "levicového" "postkomunisty" Vladimíra Mečiara a jeho HZDS.

    Bylo-li Slovensko prakticky neviditelné jako součást Československa, zdá se, že od roku 1992, poté, co se do jeho čela dostal populistický demagog a bývalý boxer Vladimír Mečiar, se stalo ještě neviditelnějším. V důsledku některých Mečiarových výstřelků, zejména v oblasti lidských práv, bylo Slovensko vyloučeno z první skupiny středoevropských států, které vstoupily v roce 1999 do NATO, což mnozí lide považovali za signál, že Slovensko "demokratický Západ odmítá". Jak uvádí v recenzovaném svazku Eduard Kukan (str. 20), v roce 1997 "konstatovala se smutkem" americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, že "oblast Slovenska je černá díra na mapě". Až v roce 1998 se Slovensku podařilo osvobodit se od Mečiara: (nepříliš efektivní) protimečiarovská "demokratická opozice" vyhrála volby a začala napravovat styky se Západem.

    Je nutno říci, že i když bylo během mečiarovských let Slovensko kritizováno za to, že je to neliberální postkomunistický stát, zatímco Klausova Česká republika byla tehdy chválena jako vzor prozápadní demokracie, založené na ekonomice volného trhu, nyní je zjevné, že postkomunistický vývoj v obou zemích se od sebe z kvalitativního hlediska zase tolik neodlišoval, i když Mečiar spáchal daleko více viditelných výstřelků než Klaus. Například privatizace hospodářství byla provedena dramaticky špatně v České republice i na Slovensku. Jak v tomto svazku zdůrazňuje Karen Hendersonová, Slovensko trpí tím, že vůči němu zaujímají západní sdělovací prostředky zbytečně nepřátelský, stereotypní postoj. Například, během mečiarovských let existovala na Slovensku proti vládě silná opozice v médiích i ve společnosti, zatímco česká veřejnost v tomto období zcela nekriticky podlézala Klausovi. Přesto však získala tehdy Česká republika na Západě pozitivnější image. Proč? Citát ze slovenského satirického autora Petera Pišťanka, který uvádí Robert Pynsnet (str. 104) v trochu jiném kontextu, tento jev možná trochu vysvětluje:

    "Tento národ [tj. Slováci] se nikdy nenaučí jak pořádně pracovat; beznadějně ho zmršila desetiletí komunistické vlády. U Čechů je to stejné - mezi Čechy a Slováky není žádný velký rozdíl. Možná že jsou Češi ještě línější a ještě více do sebe zahleděnější než Slováci. Na rozdíl od Slováků má však i ten nejblbější a nejlínější Čech fantastický dar výřečnosti: umí všechno vysvětlit, a tak vypadá důvěryhodněji. Slovák se bude chovat vzdorně, ale pracovat nebude. Čech taky nebude za žádných okolností pracovat, ale zatímco nepracuje, bude vykládat historky. V podstatě jsou Češi a Slováci stejní, jenomže Čech dokáže udělat na povrchního či neinformovaného pozorovatele ze Západní Evropy nebo z Ameriky aktivnější dojem."

    Slovakia after Communism and Mečiarism je kniha příspěvků, přednesených na semináři, věnovaném Slovensku, který se konal na School of Slavonic and East European Studies v Londýně v listopadu 1999. Jako taková tedy tato kniha nesplňuje očekávání, vyvolané jejím titulem - je to víceméně náhodně sebraný soubor textu z nějaké konference. Příspěvky účastníků ze Slovenska jsou zvlášť výrazným zklamáním. Projev slovenského ministra zahraničních věcí Eduarda Kukana není ničím jiným než jen konvenční captatio benevolentiae vůči Západu; Robert Fico "jeden z nejpopulárnějších politiků na Slovensku" (Str. 21) a zakladatel nové politické strany vysvětluje, proč je té strany zapotřebí: dosud se politikové na Slovensku jen hašteřili - jeho strana bude dělat skutečnou práci. Ostatní přispěvatelé ze Slovenska si také většinou stěžují, proč různé věci v jejich zemi nefungují, ale nejsou schopnější hlubší analýzy.

    Pro toho, kdo se chce něco skutečně dovědět o "Slovensku po komunismu a po mečiarismu" je pravděpodobně nejcennějším příspěvkem úvodní studie Kierana Williamse. Po stručném vylíčení historického vývoje Slovenska se snaží Williams vysvětlit podstatu mečiaristické politicky a ideologie. Mečiarismus se prezentoval jako "ekonomicky centristický, s etnicizovanými rysy" (str. 4 - 5). I když Mečiarova vláda opatrně postupovala směrem k tržnímu hospodářství, to, že většinu státních podniků rozkradli insideři (podniky byly v roce 1996 zprivatizovány jen za 28 procent své účetní hodnoty a v roce 1997 za pouhých 18 procent své účetní hodnoty, str. 7), znamenalo pro slovenské hospodářství katastrofu. Avšak podle Williamse selhali nakonec Mečiar a jeho kamarila proto, protože se jim nepodařilo vytvořit přesvědčivou neliberální ideologii, "přesvědčivý program autochthonní jinakosti", který by se mohl stát alternativou k západnímu pojetí demokracie. Sharon Fischerová, který v knize analyzovala stranickopolitickou propagandu z předvolebního období v roce 1998, naopak argumentuje, že Mečiar volby prohrál, protože si Slováci uvědomili, že Slovensko proměňuje v Evropě v párijský stát. (Je však docela dobře možné, že Mečiar politicky prohrál jen proto, že se nikdy neodvážil plně využívat slovenského nacionalismu a zejména nepřátelství vůči Maďarům.)

    Avšak celkem vzato tato kniha neposkytuje vyvážený a všestranný obraz politického a hospodářského vývoje na Slovensku v devadesátých letech, ani řádně neodpovídá na otázku, čím to bylo, že Mečiar byl u tak velké části slovenského obyvatelstva tak dlouho populární. Zajímavější a jaksi plnější než společenskovědní příspěvky v této knize jsou texty věnované literatuře, například docela zábavný výklad Timothy Beasleyho-Murrayho o tom, jak slovenští spisovatelé, trpící ideologickým vakuem po pádu komunismu, se nadšeně dali na vysoce specializované literární teorie ve snaze nahradit jimi marxismus, a podrobná analýza textů satirika-provokatéra Petera Pišťanka od Roberta Pynsenta.

    Další Pynsentův článek, který stručně líčí vývoj slovenské literatury a myšlení za poslední dvě století a její inklinaci buď směrem na Západ nebo zase na Východ a který také rozbírá skupinu současných slovenských autorů, jimž dal Pynsent přízvisko "genitalisté", tvoří dodatek k tomuto svazku. Úvod k článku si stěžuje, že když byl tento příspěvek publikován na Slovensku, určité jeho pasáže (v londýnské knize zvýrazněné tučně) byly "zcenzurovány", údajně "protože byly shledány ´neslovenskými´ nebo ´takovým rysem slovenské vysoké kultury, který je přijatelný na Slovensku, nikoliv však v zahraničí" (str. 115). Všechny "zcenzurované" pasáže jsou však vysoce sexuálně explicitní ("Usekl jsem si penis a narval jsem si ho do pusy. Chápeš to? Kvůli perfektní extázi. Budu žít z permanentních orgasmů...") a zdá se mi, že byly odstraněny ze  slovenského vydání nikoliv kvůli nacionalismu nebo politice, ale jednoduše z prudérie.


    Freedom Tram:

    Jak jedna pražská tramvaj unikla před sovětskou invazí na anglický venkov

    Tento pořad se vysílal v sobotu 26. srpna 2001 ve 20 hodin na rozhlasové stanici BBC Radio 4.

    Hlasatel: A nyní se vrátíme do léta roku 1968, kdy jedna obyčejná pražská tramvaj unikla před sovětskou invazí do Československa a dostala se až na anglický venkov do hrabství Derbyshire. Chris Bolby nyní vypráví příběh nepravděpodobné "hrdinky z doby studené války" v pořadu nazvaném The Freedom Tram.

    ("Hold tight, please!" [Prosím, držte se!") - zvonek a rozjezd staré pražské tramvaje.)

    Pracovník muzea: Zaprvé to není dvoupatrová tramvaj, nemáme tady ve sbírce příliš mnoho tramvají, které by nebyly dvoupatrové, ale tato tramvaj stojí velmi vysoko nad ulicí, podlaha je vysoko, tramvaj je natřena na červenobílo, její design je složitý, skoro to připomíná secesi. (Tramvaj brzdí.)

    Reportér: A není to v žádném případě tramvaj, kterou by člověk očekával tady na venkově v hrabství Derbyshire.

    Reportér: Trochu vrže stářím, namáhavě jede do kopce zde na kolejích Národního muzea tramvají v  Derbyshiru. Ale to není překvapující pro tramvaj, která měla tak dramatickou minulost jako tato tramvaj. Zrodila se v habsburské Praze, jezdila léty československé nezávislosti v letech mezi dvěma světovými válkami, nacistické okupace a komunistického převzetí moci. A pak si náhle udělala jméno, uprchla přes celou Evropu právě v době, kdy sovětské jednotky dorazily do Prahy, aby tam udusily politické reformy Pražského jara. Bylo to v době, kdy se zdálo, že jsou tramvaje proti armádám tanků bezmocné.

    (Česky mluvící tramvaják): Zastavila tramvaj, do níž začali Rusové střílet, tam ji poškodili... (anglický překlad)

    Reportér: Tahle tramvaj nečekala, až se stane terčem střelby a bude uvězněna. A její útěk z ní učinil nepravděpodobný symbol pro lidi po celém světě, kteří si přáli, aby i Češi mohli uniknout sovětskému područí.

    Byl to malý kousek Československa, který uprchl před Rusy.

    Reportér: Ale proč proboha mířila česká tramvaj vůbec do Británie? Tento příběh, v němž se mísí bizarnost a černý humor s tragédií invaze, měl kořeny v nadšení britských milovníků tramvají. V šedesátých letech byli ještě ve stavu šoku, poté, co britská města zrušila tramvajový provoz.

    Dobový zvukový záběr: A za čtyřiadvacet hodin budou tramvaje v Británii mrtvé.

    Dobový reportér: A když nastalo denní světlo onoho posledního dne, staré tramvaje stály, mhouřily oči do slunce, byly jak pozůstalí na vlastním pohřbu. Nevěděly, že se s nimi Londýňané onoho večera rozloučí tak dramaticky, že by jim to mohl závidět americký prezident.

    Reportér: Konaly se tehdy vigilie a britské tramvaje projížděly sentimentálně naposled ulicemi britských měst do smrtelně tichých remíz. Avšak pár nadšenců se rozhodlo zachránit vzorky svého oblíbeného dopravního prostředku a tito lidé vytvořili Národní tramvajové muzeum v bývalém otevřeném lomu ve vesnici Critch v hrabství Derbyshire. Netrvalo to dlouho a začali hledat po světě i zahraniční tramvaje. Jak vzpomínají veteráni muzea Winston Bond a Jeffrey Claydon, jezdili úplně všude, bez ohledu na to, jak obtížné to bylo.

    Pracovník muzea: Nadšenci je otevřený celý svět, takže jsme jezdili všude tam, kde bylo něco zajímavého a existence železné opony to pro nás činila ještě lákavějším.

    Mnoho našich členů cestovalo do nejvzdálenějších koutů světa. Byli zatýkáni, podstupovali pozoruhodná dobrodružství.

    Reportér: A to všechno kvůli tramvajím?

    Pracovník muzea: No samozřejmě. Kvůli čemu jinému? Reportér: Nejodvážnějším průzkumníkem byl nyní už zemřelý John Price, který cestoval volně po východní Evropě i v nejhorších letech stalinismu. Price byl známý tím, že si přesně pamatoval, jaké dopravní systémy jsou všude na světě, od Lipska až po Leningrad. Jeho bývalý kolega, Ian Yearsley, mi ukázal jeho pozoruhodné a naprosto falešné dokumenty, které si vyrobil, aby mu to ulehčilo pátrání v sovětském impériu.

    Pracovník muzea: Je to starý britský občanský průkaz z doby druhé světové války. (V Británii neexistují jinak občanské průkazy, pozn. JČ.) Tedy na jedné straně, ale on ten dokument rozšířil tím, že si tam přilepil fotografii - britské válečné občanské průkazy neměly fotografie - a otiskl tam velké množství nejrůznějších razítek, které si prostě vzal v práci, nebo je našel v cestovní kanceláři Thomas Cook, a  tak dále. Dokument je také podepsán jménem Phileas Fogg.

    Reportér: A s tímhle jezdil po východní Evropě a na ně to tam dělalo dojem?

    Československo v polovině šedesátých let bylo pro tento průzkum ideálním územím. Opatrně se otvíralo vůči Západu, vedoucí představitelé země se snažili uvolnit zemi z moskevského oběti během reforem, které vyvrcholily za takzvaného Pražského jara. A kromě toho, Češi měli významnou tradici výroby tramvají. Takže Britové navázali styky s inženýry z obřího podniku Tatra ČKD a domluvila se návštěva. Účastnil se jí i Ian Musgrove, který s láskou vzpomíná na českou pohostinnost:

    Musgrove: Technici nám jeli naproti až na východoněmecko-československou hranici. Vzali nás do restaurace na oběd. Dostali jsme sklenici toho, o čem jsme se domnívali, že je to suché sherry, ale nebylo to sherry, byla to silná slivovice. A to se téměř stalo hlavním motivem této návštěvy v Československu.

    Reportér: A co chtěli? Chtěli se s vámi jen spřátelit, anebo chtěli vyvážet tramvaje na Západ, nebo co?

    Musgrove: Jistě si mysleli, že je to pro ně příležitost navázat kontakty s lidmi na Západě. To byla totiž jediná možnost, jak se dostat na návštěvu Západu. Mohli jet jen, pokud dostali pozvání. Tak si asi mysleli, že jestliže se o nás budou dobře starat, je velmi pravděpodobné, že jim to oplatíme.

    Reportér: Když se světy slivovice a suchého sherry úspěšně spojily, Češi byli pozváni na návštěvu muzea v Derbyshire, kde na ně udělala velký dojem místní láska k tramvajím a dobrovolná činnost na jejich záchranu. Na večeři v restauraci v Londýně při návratu Češi učinili Britům neočekávanou nabídku.

    Jeffrey Claydon: Sešli jsme se na poslední večeři v Londýně v Earl´s Court v indické restauraci - mysleli jsme, že by to Čechy mohlo zajímat, protože v Československu nebylo mnoho indických restaurací. Takže jsme je tam vzali a v přátelské atmosféře, která vznikla - Češi velmi dobře umějí pít, jako Britové, přítomný hlavní inženýr navrhl kolegům, ale mluvil pro nás anglicky, že by nám mohli najít a věnovat tradiční starou českou tramvaj, aby v muzeu byla i tramvaj z Prahy.

    Dohodli jsme se, že to prozkoumají - a my jsme si nemysleli, že to k něčemu povede.

    Reportér: Ale vedlo. Češi nalezli nákladně zrestaurovanou tramvaj z roku 1905, s plnou výstrojí a se znaky českého království, které odstranili nacisté, když okupovali Prahu v roce 1939. Cílové tabulky u tramvaje zmiňovaly známé pražské pamětihodnosti jako Národní divadlo. Tramvaj vypadala, řekl jeden oslněný obdivovatel, jako nějaký nádherný habsburský aristokrat.

    V srpnu 1968 byla tato nádherná tramvaj naložena na tahač a měla se vydat na cestu Evropou do Derbyshire. Jenže přišla zpráva, že Československo se stalo obětí invaze Varšavského paktu. Reformy měly být zastaveny a hranice uzavřeny.

    Ian Musgrave: Každé další vydání ranních novin, každé zprávy v rádiu a večerní televizní zprávy jsme sledovali s tím, jak to vypadá - podaří se nám dostat tramvaj ze země?

    (Jízda dnešní pražskou tramvají)

    Reportér: Ale co Češi, kteří tramvaj do Británie vezli. Jaké měli pocity? Jedu to zjistit dnešní pražskou tramvají, jedu v podstatě po téže trase, po jaké jezdívala Tramvaj svobody, podél Vltavy, kolem Národního divadla, které monumentálně oslavuje českou totožnost. Jedu na návštěvu k jednomu z těch inženýrů, kteří podnikli onu epickou cestu v létě roku 1968 s Tramvají svobody.

    (hlášení v pražské tramvaji: Národní divadlo. Příští zastávka: Národní divadlo.)

    Reportér: V malém bytě na obřím panelovém sídlišti za Prahou jsem našel Karla Štumpera, obklopeného suvenýry ze svých cest jako prodejce tramvají. Živě si pamatuje, jak cesta s tramvají do Anglie v srpnu 1968 začala jako příjemná letní dovolená. Jeho kolegové a tramvaj přejeli přes hranici a dojeli do Norimberka v západním Německu. Vůbec nevěděli, co se děje v jejich zemi.

    Karel Štumper: V Norimberku, to možná máte vobrázek, bylo ... (překlad) na  jednom hlavním náměstí v Norimberku se objevily dívky v plavkách, vylezly na tramvaj, obklopily tramvaj, okrášlily tramvaj svými těly a tak nás přivítaly. To bylo velmi hezké.

    Reportér. Mnohem míň hezké však bylo, když jim místní lidi začali přinášet tranzistorová rádia, která vysílala zprávy o invazi. Jiný Čech, který jel s tramvají, Rostislav Šuran, vzpomíná, jak viděl v  televizi první strašné záběry. Rostislav Šuran: Pan hoteliér nás pozval na prohlídku televize, v německé televizi se o invazi vysílal dokumentární film. Viděli jsme hrůzy v Praze, hořící budovy, tanky v ulicích. Byli jsme velmi rozhněváni. Hoteliér nás upozornil, že se v místnosti také dívá na televizi ruský vojenský atašé. Čtyři z nás jsme vstali a chtěli jsme po skončení toho filmu dát tomu Rusovi pár facek. Ale vedle něho seděla jeho manželka a po celou dobu vysílání plakala, a to ho zachránilo.

    Reportér: Průvodcům tramvaje se nepodařilo spojit se ani se svými rodinami ani s českou vládou, a tak se rozhodli jet s tramvají dál. Ale teď začali vyvolávat obrovský zájem sdělovacích prostředků, jak dál cestovali přes Německo, Holandsko a pak lodí do Anglie. Jejich náklad dostal jméno "uprchlická tramvaj", "poslední tramvaj z Prahy" a - to bylo nejatraktivnější "Tramvaj svobody". Lidi psali na tahač křídou nápisy na podporu Alexandra Dubčeka, šéfa československých reformních komunistů, kterého Rusové odvezli do Moskvy.

    Ian Yearsley z britského tramvajového muzea, jehož úkolem bylo získávat pro cestu české tramvaje publicitu, byl najednou v absolutním obležení novinářů.

    Yearsley: Cesta tramvaje Evropou, což původně mělo být docela nezajímavé, se náhle stala velkou mezinárodní událostí. Náhle tady byla "Tramvaj svobody". Vyvolávalo to velký zájem tisku, rozhlasu, všech sdělovacích prostředků. Nečekali jsme to.

    Reportér: Myslíte si, že se začali o tu tramvaj zajímat, protože jim přišlo, že se může stát symbolem pro vyjádření velkého množství sympatií pro Čechy a Slováky?

    Yearsley: Ano, tak to bylo. Byl to kousek Československa, který unikl před Rusy.

    Reportér: Pro tramvajové muzeum v Derbyshiru byla ta obrovská publicita fantastickým přínosem. Rozhodli se o nadcházejícím srpnovém pondělí, což byl svátek, uspořádat na přivítání české tramvaje obrovskou akci. Byla to akce, jakou vesnice Critch nikdy předtím ani potom nezažila - zněly fanfáry, létalo se balóny a místní poslanec a bývalý ministr zahraničních věcí George Brown měl projev. Ken Heywood, obyvatel vesnice Critch, vzpomíná, jak nemohli vesničané věřit svým očím, že se jejich vesnice najednou stala mezinárodně slavná.

    Margaret Yearsley byla jednou z tisíců lidí, kteří se dostavili přímo v onen slavný den. (Dokumentární zvukový záznam) A dechovka místního uhelného dolu se připravovala na jeden ze svých nejprestižnějších koncertů.

    Ten uhelný důl byl dávno zlikvidován, ale dechovka horníků funguje nadále. Hudba zní vesnicí během zkoušek. Bývalí horníci tu ještě pořád mají společenský klub, kde jsem se setkal z veterány v dechovce, Rogerem Taylorem a Douglasem Carlinem. S nadšením se účastnili v srpnu 1968 tramvajové akce. Nazkoušeli československou národní hymnu, jíž příjezd české tramvaje měli přivítat. Ale v onen slavný den, když už seděli na horním patře jiné tramvaje v  Critchi, vznikl problém. Zjistili totiž, že si zapomněli noty v autobuse, jímž přijeli.

    Jackův tajemník o tom informoval policii a ta pak honila autobus po celém hrabství, než noty nakonec sehnala. Byli jsme velmi nervózní, měli jsme hrát československou národní hymnu a noty byly v autobuse.

    Policie nakonec noty našla a přinesla je. V rychlosti jsme je rozdali, nejsem si jist, jestli všichni dostali správné noty, každý hrál, co dostal.

    Reportér: Byla to scéna jak z nějakého filmu z české filmové nové vlny z šedesátých let. Anebo možná stránka z klasického českého románu Dobrý voják Švejk, kde grandiózní události vždycky končí jako fraška.

    Ale jakmile orchestr získal zpět noty a začal hrát československou národní hymnu, atmosféra, kterou zachytila nahrávka v Britském filmovém institutu, byla daleko střízlivější.

    (Historická nahrávka písně Kde domov můj z vesnice Critch. )

    Reportér: Pro Čechy, kteří to v tu chvíli poslouchali, daleko od své znásilněné země, zvuk hymny odsunul stranou veselí svátečního dne.

    Český svědek mluví česky: No, tak to byla zase nálada až smutná. Vzpomínám, jak jsem přijel do Critche a byly tam nejrůznější automobily-veterány a tramvaje a asi 40 000 lidí nás nesmírně vřele vítalo. A na horním patře jiné tramvaje byl orchestr a hrál naši československou hymnu. Bylo to velmi dojemné. Všichni jsme brečeli.

    Reportér: Rostislavu Šuranovi vhrkly slzy do očí i nyní, když na tu scénu vzpomíná. Češi byli vždycky zvyklí na to, že jsou zapomenutý malý národ, o nichž se - jak je nechvalně známo - vyjádřil v třicátých letech britský premiér Neville Chamberlain jako o "vzdálené zemi se svářejícími se národy, o nichž nevíme nic".

    Karel Štumper byl překvapen, jak silné byly ve vesnici Critch v roce 1968 sympatie pro jeho zemi.

    Karel Štumper: No, mě překvapilo, že tolik lidí o tom ví nebo že tolik lidí se o to zajímá. Protože předtím jsme vždycky měli pocit, že o nás nikdo neví. Nikdo nemá ani tušení, že existujeme.

    Reportér: Poslanec George Brown, který hrdě projel s pražskou tramvají po celé trase v tramvajovém muzeu, zahrnul ve svém projevu oslavné výroky i hněv nad tím, co se právě stalo v Československu.

    (dobové záznamy z jeho projevu)

    Reportér: Češi se trochu obávali intenzivního zájmu sdělovacích prostředků, protože se báli, že by to doma mohli odnést jejich příbuzní. Jeden přítomný Čech byl z politických důvodů vězněn už v padesátých letech. Svěřili se Winstonu Bondovi se svými obavami, vzhledem k tomu, že tisk od nich požadoval stále radikálnější a otevřenější odsouzení sovětské invaze.

    Winston Bond: Strašně se báli. Všichni jsme se radovali, jak výborná věc je ta Tramvaj svobody, ale pak jsme si uvědomili, že oni neměli dojem, že je to moc dobré, že to ohrozí jejích příbuzné, že budou zatčeni, až se vrátí domů, měli opravdu strach.

    Reportér: Jak reagovali, když jste s nimi mluvili o zájmu sdělovacích prostředků?

    Winston Bond: Mlčeli. Nebyli si moc jisti, co říct. Nechtěli, aby je nikdo v novinách citoval. Ze zřejmých důvodů, protože by za to mohli být potrestáni.

    Reportér: Jak Češi se slzami v očích poslouchali v Critchi svou hymnu, věděli, že i v Praze se neustále hraje hymna, ale za jiných okolností. Živé vysílání rozhlasu a televize zprostředkovalo hrůzu invaze posluchačům a divákům po celém světě.

    (Záznam československé hymny vysílané pražským rozhlasem ráno 21. srpna 1968, se zvuky střelby. Komentář.)

    Reportér: Ta reportáž zaznamenala napětí i emoce v ústředí Československého rozhlasu, kolem něhož docházelo k největším střetům v okupované Praze. A myšlenka Tramvaje svobody nebyla zrovna nerealistická ani v Praze, protože právě tramvaje stály uprostřed rozhněvaných davů Čechů, obklopených vojáky Varšavského paktu. Zdeněk Jiřík, řidič pražské tramvaje v roce 1968, mi vyprávěl, jak v den invaze došlo k vzniku vážného násilí.

    Zdeněk Jiřík: Zastavila tramvaj, do níž začali Rusové střílet, na Vinohradské ji poškodili. Tam došlo k prvnímu střetu mezi ruskou armádou a českými lidmi. Pak přijel autobus MHD, zastavil vedle tramvaje a byly postaveny na základě té tramvaje a toho autobusu, které zablokovaly ulici, první barikády.

    Reportér: Pan Jiřík silně věří v symboliku tramvají. Vzal mě do zamčené remízy v dnešní Praze, kde jsou uskladněny jako duchové staré, vyřazené tramvaje. Šli jsme kolem tramvaje ze stalinských padesátých let, měla ještě rudou hvězdu, srp a kladivo, sovětské vlajky a cílové tabulky s hrdinskými komunistickými jmény. Ale v druhé polovině šedesátých let, řekl mi pan Jiřík, byly tramvaje osvobozeny, jako celá země. Po vstupu vojsk z nich vlály československé vlajky, Tramvaje vozily materiál pro odpor proti okupantům a jejich elektrického vedení bylo dokonce využito jako antény pro vysílání svobodného rozhlasu. Tanky v prvních dnech invaze v roku 1968 provozu tramvají na několik dní zabránili, ale pak pan Jiřík a jeho kolegové začali zase jezdit.

    Zdeněk Jiřík: No ta nálada těch lidí byla pořád stejná, byla ponurá. Ale zároveň lidi vůči sobě daleko přátelštější než jindy. Vyměňovali si v tramvajích informace.

    Reportér: Doufali tehdy lidi, že jim pomůže Západ proti Rusům?

    Zdeněk Jiřík: Já se domnívám, že lidé si nemysleli, lidi nečekali pomoc ze Západu, z historie jsme věděli, že nikdo nám nikdy nepomohl.

    Reportér. Zdeprimovaní cestující v Praze by možná byli trochu povzbuzeni, kdyby viděli podporu, které se české věci dostalo v Critchi. Věděli by však také, že to v praxi neznamená nic. Západní vlády nenabídly praktickou pomoc na obranu Čechů a Slováků. Nechtěly narušit širší rovnováhu studené války.

    Takže se Češi v Critchi rozhodli, že jejich mise skončila. Tramvaj svobody byla doručena do nového anglického domova. Museli se vrátit k svým rodinám a budoucnosti v okupovaném Československu. Rostislav Šuran vzpomíná, jak stále více propadal depresi, když se blížil k československé hranici.

    Rostislav Šuran: Tam byla naše vlajka, státní, na půl žerdi, a naši celníci se bavili a byli tam taky mračící se ruští vojáci. Pohraničníci se nás ptali, proč se vracíme, protože tehdy se všichni snažili odjet. Byl jsem velmi zdeprimován a ten pocit zesílil, když o dva dny později bylo v mém podniku rozhodnuto, že mám jet do Sovětského svazu a opravovat tam tramvaje, které jsme tam vyvezli. Bylo to, jako vrátit se dvacet let časem do sovětského středověku.

    Reportér: Sověti se snažili udělat na Prahu dojem, jak jsou moderní. Vybudovali v Praze v sedmdesátých letech nákladné metro, které napodobovalo zřejmě moskevské metro. Ale tramvaje si zachovaly v pražských očích větší sympatie a když byl v roce 1989 svržen komunismus, mnoho dalších Tramvají svobody bylo vyzdobeno československými vlajkami a portréty Václava Havla, jak projížděly davy při sametové revoluci.

    A o více než deset let později jsou tramvaje stále tak viditelné jako kdykoliv předtím v nové, nezávislé, demokratické, zkomercializované a zmodernizované České republice.

    Reportér: A jestli chcete důkaz o tom, jak mají Pražané rádi své tramvaje, zajděte si do jedné z nejnovějších kaváren, která byla letos v létě v Praze otevřena. Je přímo uprostřed Václavského náměstí, kde se odehrálo tolik tragédií i triumfů v české historii, včetně agonie invaze z roku 1968. Tato kavárna se skládá ze dvou historických pražských tramvají, velmi podobných té, jaká v létě 1968 utekla do Británie.

    Majitel je Rudolf Přínek. Proč jste se rozhodl udělat z tramvají restauraci?

    Rudolf Přínek: Spoustu historických událostí, třeba pražské povstání v roce 1945, nebo invaze z roku 1968 zažily vždycky pražské tramvaje.

    Reportér: Jedna z prvních zákaznic tramvajové kavárny, Eva Pokorná, vzpomínala na Václavské náměstí po invazi, kdy se připojila k rozhněvanému davu, skandujícímu, aby Rusové odešli domů-

    Eva Pokorná: Lidi byli velmi rozhněváni. Byla to podivná situace. Všichni v této republice se museli učit rusky, nikdo neměl příležitost ruštinou mluvit, protože tady žádní Rusové nebyli, a náhle se tu objevili ruští vojáci a tak poprvé čeští lidé používali ruštinu k tomu, aby sdělili ruským vojákům, že tady v naší zemi nemají co pohledávat.

    Reportér: (jízda tramvají v britském muzeu) V kavárnách v tramvajovém muzeu v Critchi v Derbyshiru vládne jemnější nostalgie. Návštěvníci pohlížejí, jak kolem jezdí tramvaje, a k tomu hraje starý kolovrátek. Pražská Tramvaj svobody letos vozí v muzeu cestující. Byla znovu zaktivována. U veteránů muzea, jako je Winston Bond, vyvolává množství vzpomínek.

    Winston Bond: Je to jako všechny tyhle historky. Československo už neexistuje, jsou to dvě různé země, všichni stárneme - zdá se mi, jako by to bylo včera, přirozeně to nebylo včera - a vyrostla celá nová generace lidí, která ani neví o tom, že někdy bylo nějaké Pražské jaro. Takže, obávám se, tramvaj z Prahy by dál spala v důchodu, kdyby nepřišel někdo jako vy a neprobudil ji.

    Reportér: Ta tramvaj nezměnila historii ve světě, jemuž vládly tanky a diktatury. Umožnila však mnoha lidem, aby projevili své sympatie malému národu v srdci Evropy. Její nenapodobitelná cesta se stala symbolem rozhodnosti udržovat lidské kontakty navzdory obnovené železné oponě. Ken Heywood z Critche tohle považuje za podstatu tohoto pozoruhodného dobrodružství.

    Ken Heywood: Myslím si, vzhledem k tomu, že jsme dostali tramvaj z té oblasti, tak se nám všechno, co se tam dělo, mnoha způsoby daleko víc zpřítomnilo a přiblížilo.

    Reportér: Konec konců, po tom dni v srpnu 1968, pro tisíce lidí v Critchi i pro přítomné Čechy už nebylo Československo "vzdálenou zemí, plnou podivných, svářejících se národů", ale příjemnou zemí, která není dál, než jen jednu cestu tramvají.


    Kosovo 2001

    Sire, podejte mi pravítko

    (někde v na jihu sjednocující se Evropy)

    Jaroslav Pour

    V celé historii světa nešlo nikdy o nic jiného než o jeho dělení. Vždy někde probíhala dělicí čára, která měla něčemu bránit. Limes Romanum proniknout Germánům do říše Římské, nebo Čínská zeď proniknutí Římanům (= tehdejším Evropanům) do říše Středu. Tak nějak vznikaly hranice. Většinou brány jako limit (kam až lze beztrestně dojít), a jako meze (za které už beztrestně jít nelze). Tak se dělicí čára stávala zároveň obojím - mezílimitem. Skoro vždy se tak dělo bojemválkou. V čase těchto zjevných aktivit se místo střetů stále čistěji nazývalo frontou. V dávné historii měla tato fronta (bojová linie) smluvní tvar, válka měla svá pravidla a kdo je nedodržel, byl NA TO před bitvou upozorněn.

    Nedbal-li a prohrál, bylo to přičteno porušení pravidel.

    (Zpočátku jen špatné obětině příslušnému bohu - prostí pozůstalí pravidla většinou neznali).

    Nedbal-li a vyhrál, přepsala se vojenská pravidla.

    Většinou vyhrával ten, kdo pravidel nedbal - jak prostá je historická teorie soutěže.

    Tak pro větší úspěšnost začaly vznikat válečné teorie, pak akademie a nakonec doktríny. Ty se ale nutně musely prověřit v praxi.

    Teorie se dá prověřit na jednom kopci, doktrína pak už jen v rámci kontinentů.

    Pro velkou rozpracovanost některých aliancí postupně vymizela i povinnost panovníka jet v čele vojsk na bílém koni (prostě už nemohl být všude), zato nastala povinnost platit vojáky v konvertibilní měně - nadšenci většinou už padli mezi prvními.

    Takže : Prvního syna dáme do učení na vojevůdce.

    (je nejstarší a čím víc práce-tím víc zkušeností)

    Tam, kde sice byla výše zmíněná dělicí čára, ale zrovna se nic nedělo, probíhala bitva nekrvavá, leč neméně plná obětí. Mečem bylo slovo, štítem zlato, rychlým koněm slib, beranidlem zrada a žena pak terénem s bažinou. Byla to fronta utajená, kde uniformy nebyly od bláta a neměly ani polní šeď. Kvalifikací byl pak silný žaludek. Byla to fronta diplomatů. Bylo to čistší, levnější a tak hezky sofistikované.

    A tak : Druhého syna dáme učit diplomatem.

    (z prostředního máma kdysi dávno chtěla mít kněze)

    Byly říše, kterým se dařilo, ty pak určovaly SVÉ hranice (tím ovšem také ty cizí).

    K tomu ovšem potřebovaly mapy.

    Jednak aby panovník ocenil úsilí svých generálů (dlouhé a špatné cesty na okraj říše, lepší zábava a plánování dalších expanzí mu leckdy zabránily osobně navštívit vzdálená místa vítězství, kde stejně žili lidé, jejichž řeči nerozuměl) a pak také bylo nutno jmenovat guvernéry nových držav (někdy se jen zbavit nepohodlných dvorských kritiků, někdy prodat úřad aby bylo na nové války, nebo konkubíny) a postavit pohraniční pevnosti s ohledem NA TO, aby se mohly rozvinout ve vnitrozemská města.

    A tak pořád dál.. (až do Fašody, Chartúmu nebo Alama o Rýnu, Odře a Dunaji ani nemluvě..).

    A tak pořád dál…Sky is the limit…jak říkají novodobí latiníci.

    Mezi tím bylo dokázáno, že Země není placatá.

    Pro lepší orientaci v příštích bitvách byla rozdělena na čtverce s poledníky a rovnoběžkami.

    Tedy : Třetí syn nechť je kartografem.

    (nejmladší jako dítě nosil brýle a zavíral se v knihovně - tak nějak se stranil lidí)

    Ti tři synové stvořili novou vládu světa a nešlo je zlomit. Navzájem si pomáhali a nad jejich říší nezapadalo slunce. Protože už to pak šlo samo, zlenivěli a žili z  tradice. Sedávali u krbu, vzpomínali na staré časy mladosti a povídali si o svém řemesle se svými vnuky. Říkali jim, něco co znělo jako "status quo".

    Už jim ani nešlo o moc, byla to už jen hra, která je pomalu přestávala bavit. Chtěli své dílo už jen kultivovat - bylo to dobré pro obchod, alespoň se to zpočátku zdálo.

    A zdálo by se, že už jich nebude potřeba.

    Mezitím dospěla tato trojjediná bratrstva i jinde - ovšem na sejných principech a neméně lačnější.

    A tak se nutně objevil čtvrtý syn - adoptivní.

    (o jeho rodičích víme tak strašně málo)

    Nebyl tak urozený, neměl tak dlouhý rodokmen, ale nabídl jim starou hru s novými pravidly.

    Musel to udělat. Vlastnil banku a továrnu na letadla (na hranice říše už bylo pěšky daleko).

    Tak se z těch tří rodných a jednoho adoptivního bratra stali čtyři jezdci z Apokalypsy.

    Ve znaku měli čtyřcípou Hvězdu - větrnou růžici Všehomíra.

    Takto mohli mít bratři celý Svět, ale bylo výhodné ho nemít. Rozdělen na čtverce byl jak šachovnice, na každém poli opět čtverec semknutý do houfu jak falanga se štíty v ponosu. Jak krásná hra jsou ty šachy otče - a mají své souřadnice.

    Byli tak stále někde žádáni. A být stále žádoucí je sen každého politika (a prostitutky).

    !!!! A pak se (v ten tragický okamžik lidstva) druhý syn diplomat, skloněn nad mapou, obrátil na třetího syna kartografa, vyřkl tu osudovou větu : " Bratře, podejte mi pravítko", a vyznačil do mapy novou přímku. Zbylí bratři toho rodu měli radost, že se jim vrací mládí.

    Zbylí lidé z  jiného rodu měli strach, že mládí ztratí.

    A tak přestaly být hranicemi vody řek, hřebeny pohoří a břehy moří. Příroda přestala sloužit lidem té nešťastné planety.

    V prach obrácen věčný imperativ i memento.

    Kmeny rozděleny vprostřed, staleté rody rozervány přímkami rovnoběžek.

    Národy bez území a území bez národů.

    Exodus bludných milionů, hledajících alespoň místo pro svůj hřbitov.

    A stejně jako na dávných pergamenech dnes znovu bude ruka kartografa vpisovat do míst na mapě Modré planety barvou tak podobnou krvi : Hic sunt leones. (Zde jsou lvi.) Což znamená, že lidé už nevěří, že tam ještě někdo žije. Je vytyčena říše …..

    A tak se pod kopyty jezdců Apokalypsy mění úběžník map i dějin.

    M álo si všímají, že čtverce z přímek jejich vlivu mění tvar v elipsu, ne nepodobnou oprátce, jejíž smyčka se stále stahuje ze všech světových stran kamsi k bodu startu té dávné expanze, jakoby Gondvana, Všehomír i Člověk toho měli dost a chtěli začít znovu - snad lépe…

    Zatím to však ještě jde postaru. Ale poledníky a rovnoběžky stejně přímé jako koleje vlaků, které je kdysi vezli k světovládě se nutně protnou v posledním údolí na malém nádraží, kde na ně už čeká vlak s nápisem v řeči které rozumí : Last train to Norimberk (nebo snad Haag ??).

    A nebude to první třídou.


    Oznámení

    21. výroční světový kongres Československé společnosti pro vědu a umění

    21. výroční světový kongres Československé společnosti pro vědu a umění se uskuteční 24. až 30. června v západočeské metropoli Plzni. Záštitu nad kongresem přijal rektor Západočeské univerzity a primátor města Plzně.

    Hlavní nosnou ideou kongresu je "transformace české a slovenské společnost na prahu nového milénia a její úloha v současném globálním světě".

    Plzeň je mimořádně vhodným místem pro diskuse na toto téma. Do její pohnuté historie zasahovaly prakticky všechny slavné i tragické události českých dějin. Současná tvář Plzně, v níž opravené fasády domů, supermoderní hypermarkety a nová technologie industriální zóny kontrastují s monotónní šedí rozsáhlých panelových sídlišť, názorně odráží stav, rozporuplně pocity a dilemata české společnosti, která se uprostřed náročné postkomunistické modernizace integruje do Evropské unie a zároveň čelí bez možnosti dlouhodobější přípravy a zrání veškerým výzvám a nástrahám světové globalizace.

    Plzeň, která více než mnohá jiná středoevropská města nesla v minulosti tíhu postavení na rozhraní mezi východním a západním světem, by se v závěru června 2002 měla stát místem kritické reflexe minulosti, nezaujatého posouzení přítomnosti a střízlivého výhledu do budoucnosti české a slovenské společnosti v celosvětovém kontextu.

    Pro účastníky kongresu bude připraveno přes třicet diskusních panelů, které budou probíhat paralelně ve čtyřech přednáškových sálech v historickém centru města.

    Ucelený blok témat věnovaných obecným civilizačním a historickým otázkám zahrne diskusní panel Multikulturalismus - výzva, nebo ohrožení, Planeta Země v ohrožení?, Vliv jaderné energetiky na životní prostředí, Přežije Střední Evropa rok 2100?, Proteovská tvář totalitarismu - komparativní kritika komunismu, nacismu a fašismu a Tvář první republiky - legendy a skutečnosti.

    Přednášky zabývající se různými kulturními tématy zazní v rámci panelů Česká literatura na přelomu 20. a 21. století, Shakespeare v české literatuře (Problematika anglicky píšících autorů), Současná česká architektura, Český strukturalismus a jeho mezinárodní ohlas (osobnost a dílo Romana Jakobsona), Proměny českého loutkářství a Česká a slovenská hudba 20. století, Židé a středoevropská kultura, Současný český film a České a slovenské divadlo.

    Problematika vědy, vzdělání a ekonomie bude představena v diskusních panelech Univerzity a role vzdělání v 21. století, Možnosti současné lékařské vědy, Informační technologie, Ekonomické výhledy České republiky, Dějiny českého piva a Dějiny společnosti Škoda a česká průmyslová tradice.

    Na aktuální témata soudobé české a slovenské společnosti, politického a duchovního života a osudů, minulosti, přítomnosti i budoucnosti českých a slovenských komunit v zahraničí se zaměří diskusní panely Média a demokracie, Evropská integrace: euroskepticismus a eurooptimismus, Víra a česká společnost, Češi a Slováci v Americe, Česká a slovenská muzea, České a slovenské archivy, Úloha etnických organizací při zachování kulturního dědictví, Genealogie a Ústava a volební systémy: česká a americká zkušenost.

    Zvláštní sekce bude věnována nejrůznějším problémům nejmladší generace, které budou přiblíženy v diskusním panelu Asimilace a akulturace mládeže, Hnutí mladých, Studentské výměnné programy a Výuka českého jazyka.

    Doba vyhrazená pro jednotlivé příspěvky je dvacet minut, následovat by měla přibližně desetiminutová diskuse. Veškeré přednesené příspěvky budou otištěny ve sborníku Československé společnosti pro vědu a umění.

    Pro účastníky kongresu bude připraven bohatý a atraktivní večerní kulturní program, v jehož rámci budou mít zájemci možnost výběru mezi divadelními představeními, koncerty klasické, jazzové i lidové hudby a literárními pořady. Součástí programu bude i slavnostní recepce Československé společnosti pro vědu a umění. Na závěr kongresu organizátoři připravují dva alternativní hromadné zájezdy do západočeských lázní (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně) nebo na regionální architektonicky a historicky pozoruhodné hrady a zámky. Ubytování bude zajištěno v místních hotelích a penzionech, případně pro zájemce v univerzitních kolejích. Účastníci kongresu si ke svému stravování mohou vybrat z množství kvalitních a levných restaurací nacházejících se ve středu města, s jejichž majiteli bude dohodnuta rezervace vyhrazených míst.

    K účasti na 21. výročním světovém kongresu jsou srdečně zváni všichni členové Československé společnosti pro vědu a umění. Osloveni budou rovněž významní představitelé českého a slovenského politického, kulturního, intelektuálního a duchovního života včetně prezidenta republiky, předsedy vlády a předsedů obou komor parlamentu. Očekáváme zájem a aktivní účast nejširší veřejnosti.

    Organizátoři kongresu doufají, že se jim v úzké součinnosti s vedením Československé společnosti pro vědu a umění podaří v Plzni vytvořit podnětné a přátelské prostředí, které přispěje k hlubšímu porozumění velkým civilizačním výzvám, před nimiž na prahu jednadvacátého století stojí česká a slovenská společnost, a ke sblížení mezi domácími a zahraničními Čechy a Slováky.

    Zveme akademické pracovníky, vědce, experty, umělce, studenty, zaměstnance státních, nevládních a humanitních organizací, podnikatele, představitele místní správy, politiky, duchovní, lékaře a zdravotníky, právníky, literáty, novináře a reprezentanty médií, environmentalisty, odborníky na informační technologie a všechny, kteří se zajímají o výše zmíněnou problematiku, aby ve velkém počtu navštívili 21. výroční světový kongres Československé společnosti pro vědu a umění v Plzni a obohatili jeho program o své příspěvky.

    PŘEDBĚŽNÝ REGISTRAČNÍ FORMULÁŘ:

    Jméno : _________________________________________________________

    Instituce a postavení :________________________________________

    Adresa pro

    korespondenci:_______________________________________________________

    Telefon:___________ FAX::______________E-mail:________________________

    Název navrhovaného příspěvku:_________________________________________________

    Rád(a) bych se podílel(a) na organizaci diskusního panelu:

    _____________________________________________________________________

    Návrhy nebo doporučení:________________________________________

    Registrační formulář zašlete Mgr. Ivoně Škanderové, Fakulta humanitních studií, Západočeská univerzita v Plzni, Sedláčkova 38, 306 14 Plzeň, Česká republika, tel.: (420-19) 732 08 69; FAX: (420-19) 722 29 67; e-mail: yvonne@kaj.zcu.cz.

    V případě specifických dotazů se obracejte na Doc. RNDr. Ivo Budila, Ph.D., budil@ksa.zcu.cz nebo Mgr. Andreu Pešicovou, pesicova@rek.zcu.cz

    Dotazy a návrhy zasílejte též na adresu: SVU President, Miloslav Rechcigl, 1703 Mark Lane, Rockville, MD 20852; tel.: (301) 881-7222; FAX: (301) 881-9667; e-mail: rechcigl@aol.com,

    nebo Doc. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., děkan, Fakulta humanitních studií, Západočeská univerzita v Plzni, Sedláčkova 38, 306 14 Plzeň, Česká republika; tel.: (420-19) 732 08 69; FAX: (420-19) 722 29 67; e-mail: budil@ksa.zcu.cz.


    Malby ve znojemské rotundě v roce 2001

    aneb "Ukradená" minulost (2. část)

    Petr Šimík

    Po takřka detektivním pátrání v nejstarší části Kosmovy Kroniky české (I. kn., kap. 5-9) a jejím srovnáním s příslušnými partiemi na středověkých románských malbách v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, které byly dosud považovány za její téměř doslovný obrazový přepis, si Vám nyní dovoluji předložit výsledky své práce, shrnuté do jediné věty: Tzv. "Přemyslovská scéna" není přemyslovská! Nebyla namalována až v roce 1134 podle Kosmy, ale již v letech 1019-1034 za Břetislavovy správy Moravy (tzn. ještě před Kosmovým narozením) a představuje také zcela jiný příběh. Shoda některých detailů maleb s Kosmovým textem je způsobena tím, že Kosmas (1045-1125) před započetím své Kroniky nutně musel malby v rotundě několikrát vidět. A nechal se jimi "inspirovat".

    Obr. 7. Schéma výmalby hlavní lodi rotundy.

    Pohled z prostoru lodi vzhůru do kopule - orientace světových stran je proto osově převrácená. Čísla v hranatých závorkách v textu označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. "Přemyslovskou scénou", 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. [A] král Rostislav, [B] jeho manželka, [C] Metoděj, [D] Konstantin. [01] Král Sámo, [02, 03, 04] neidentifikovatelní panovníci, [05] Mojmír I.,[06] znovu král Rostislav, [07] král Svatopluk I. Veliký, [08] Mojmír II., [09] Bořivoj, [10] Spytihněv, [11] Vratislav, [12] Václav, [13] sv. Václav v přilbě s obráceným štítem, [14] Boleslav I., [15] Boleslav II., [16] Boleslav III., [17] Oldřich, [18] kníže Břetislav - první pražský Přemyslovec v plášti moravských králů. Následující dvě postavy jeho synů Spytihněva II. [19] a Vratislava II. [20] mají na hlavách nízké biskupské mitry. [21] Konrád I. Brněnský, [22] Břetislav II., [23] Bořivoj II., [24] Svatopluk Olomoucký, [25] Vladislav I., postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jediným panovníkem, na jehož určení se shoduje zatím většina hypotéz - král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.), [27] Soběslav I. Kolečka mezi jmény evangelistů představují umístění ohnivých kol cherubínů, kteří na nich stojí. Cherubínovi s tečkovaným kolečkem ohnivé kolo chybí. Ne, že by se nezachovalo, nikdy je ani neměl. Zpracoval a nakreslil Petr Šimík 1999.

    Co všechno bylo v rotundě namalováno v době, kdy Kosmas, někdy kolem roku 1100, mohl malby ve Znojmě vidět? V první etapě, která proběhla bezprostředně po zaklenutí rotundy někdy v letech 1019-1034 za Břetislava, byla celá rotunda vymalována včetně apsidy. V hlavní lodi, a té se nyní budeme věnovat, v prvním přízemním pásu byla namalována textilní drapérie. Nad ní, ve 2. pásu, mariánský cyklus (někdy též nazývaný christologický). Tvoří jej jednotlivé obrazy: Zvěstování P. Marii, Navštívení P. Marie, Narození Ježíše Krista, Sen sv. Josefa, Zvěstování pastýřům, Klanění tří králů, Vraždění neviňátek a snad Útěk do Egypta (dnes již zcela setřený). Ve 3. pásu byla vymalována, jak jsme si popsali minule, moravská historie. Osm panovníků v pláštích, každý se štítem a kopím s praporcem. Měli by představovat krále Sáma [01], další tři neidentifikovatelné předvelkomoravské panovníky [02, 03, 04] a konečně čtyři historicky doložená velkomoravská knížata: Mojmíra I. [05], krále Rostislava [06], krále Svatopluka I. Velikého [07] a Mojmíra II. [08]. Těmto osmi panovníkům je předřazena scéna, která ve dvou samostatných obrazech zachycuje slavný okamžik v historii Velké Moravy: příchod věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Moravu na pozvání krále Rostislava. Přestože zde nikdy žádný Přemysl namalován nebyl, je tato scéna ve vědeckých kruzích paradoxně označována jako "Přemyslovská". Král Rostislav [A] je dnes pokládán za "Přemysla-Oráče", jeho manželka (snad) dalmatská kněžna Miloslava [B] a Konstantin s Metodějem [C, D] za "Libušiny posly". (Posly, které Kosmas označil jako nevědomé a neučené sedláky a které údajně měl potom znojemský malíř obléknout do knížecích plášťů!?) Třetí pás maleb uzavírá donátorský pár po obou stranách vítězného oblouku při vstupu do apsidy. Oba donátoři, král Rostislav [A] s kostelem v rukou i jeho žena [B] s mešním pohárem a (snad) chlebem, opět v plášti. Ve 4. pásu zřejmě pokračoval mariánský cyklus (ve 2. pásu obrazem "Útěk do Egypta" zjevně neukončený) dalšími scénami ze života Kristova podobně, jako například v Kodexu vyšehradském. Ukončen mohl být obrazem Nanebevzetí P. Marie, což by odpovídalo původnímu zasvěcení rotundy. Zda již v této první etapě výmalby byli v kopuli umístěni i čtyři evangelisté, je težké určit.

    V druhé etapě výmalby, poté co Břetislav získal pražský stolec, tzn. v letech 1035-1055 byla buď část, anebo celé pokračování mariánského cyklu ve 4. pásu přemalováno. S naprostou jistotou to můžeme říci jen o severní polovině 4. pásu. Zde bylo namalováno prvních deset pražských Přemyslovců od Bořivoje [09] po Břetislava [18]. Z toho prvních devět po Oldřicha včetně [17] bez pláště, teprve desátý Břetislav, jako první z Přemyslovců v plášti. V plášti moravských králů (viz 3. pás), protože Moravu znovu získal. Zda byl v jižní polovině 4. pásu původní mariánský cyklus ponechán, anebo byl nahrazen významnými obrazy z Břetislavova života (osvobození Moravy od Poláků, únos Jitky, svatba na Moravě, narození synů, obnovení znojemské rotundy, přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy atd.), podobně jako ve 3. pásu dvěma obrazy z období vlády krále Rostislava, nelze rozhodnout. Nejpozději v této etapě museli být v kopuli namalováni také čtyři evangelisté a uprostřed holubice - symbol Ducha svatého (obr. 7).

    Za tohoto stavu Kosmas malby v rotundě několikrát viděl. První kniha jeho Kroniky také končí nastolením Břetislava. Teprve po Kosmově smrti (†1125) byla v roce 1134 v poslední třetí etapě přemalována i jižní polovina 4. pásu zbývajícími devíti pražskými Přemyslovci od Spytihněva II. [19] po Soběslava I. [27]. Po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I., na čestném místě proti apsidě, byl namalován první český král Vratislav I. [26]. Přesně proti dvojici Oldřicha s Břetislavem I. - rovněž otce se synem [17, 18]. A současně také přesně nad dvojicí krále Sáma se synem [01, 02] (obr. 7). Všech devět domalovaných panovníků má, tak jako již Břetislav, také atribut pláště. V kopuli byly mezi evangelisty doplněny ještě postavy čtyř cherubínů. Při této příležitosti došlo zřejmě i k dodatečnému zásahu do starších částí maleb ve 3. pásu.

    Vraťme se však ke Kosmovi a k tomu co napsal ve své Kronice po shlédnutí maleb v rotundě. Co jej v nich inspirovalo a co iritovalo. K tomu je nutno ještě předeslat, jaký byl jeho vztah k Moravě, k její historii. Ta pro Kosmu začíná až králem Svatoplukem, za jehož vlády slovanskou liturgii nahradila latinská. Proto také moravského Bořivoje, prvního pražského Přemyslovce, nechává pro jistotu pokřtít až za Svatopluka roku 894, kdy byl ctihodný Metoděj, biskup moravský, který jej měl pokřtít, již devět let po smrti (†885), a Bořivoj pět (†889). Zapřel i to, že byl arcibiskupem. Karel Hrdina (Kosmova Kronika česká, 1949, s. 7) o Kosmovi říká: "Jako nepřítel východní církve a slovanské bohoslužby potlačuje všechny zprávy o ní ...". Oldřich Králík (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, 1969, s. 9): "Kosmas sázavskou kapitolu v dějinách 11. století zcela zamlčel". Václav Huňáček (Ostrov mezi Břevnovem a Sázavou, 2000, s. 83) hovoří v souvislosti s Kosmovou kronikou o "ostře protislovanském falzu". Nyní snad při porovnávání obsahu maleb s Kosmovým textem lépe porozumíme Kosmovým pohnutkám (viz tabulka).

    Tabulka: Srovnání obsahu maleb v rotundě se zněním odpovídající části textu Kosmovy Kroniky české.

    MALBY V ROTUNDĚKOSMŮV TEXT
    Příjezd Konstantina a Metoděje v čele s Rostislavem (v pláštích), který jim s manželkou vyjel vstříc, do velkomoravského Znojma-Hradiště (obr. 9) Poselstvo, složené z prostých neučených a nevědomých sedláků, vyslané kněžnou Libuší, vedené jejím koněm, přijíždí k Přemyslovi do Stadic
    Rostislav v zakládací oráčské scéně s Písmem v ruce - vybudování nových hradeb ve Znojmě-Hradišti (založení města), obřad "svatého sňatku", založení mocné dynastie Přemyslovců Pohan Přemysl povolán od pluhu ze Stadic na knížecí stolec, sňatek s kněžnou Libuší;
    Libušina věštba: založení Pražského hradu mezi údolím Brusnice, horou Petřínem a vltavskými vlnami
    Konstantin a Metoděj, oba v plášti po levici a pravici Rostislavově - to jsou ty dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země (Legenda Beatus Cyrillus, Zach 4, Zj 11) Libušina věštba: Větší sláva a Voje útěcha - (Václav: Maior Gloria a Vojtěch: Exercitus Consolatio) dvě zlaté olivy, jež svými divy a zázraky po všem světě budou zářiti ...
    Konstantin a Metoděj vyjmuli z mošny Písmo, duchovní pokrm všech věřících, které předali Rostislavovi jako dar císaře Michala III. (obr. 10 a 11) Přemysl vyjímá z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra -vlídně jako hostitel zve muže poselstva ke "snídani" … svačili a vodu ze džbánu pili …
    Střevíce (společně s mošnou zavěšené na stromě) - obutí potřebné pro šíření evangelia pokoje (Ef 6, 15) Lýčené střevíce, které si Přemysl bere sebou, aby "naši potomci věděli, odkud vzešli ..."
    Poslední účastník této scény kněžna Miloslava, držící v rukou diadém či stuhu (odznak Rostislavovy královské hodnosti), je oděna v šatě krátkém jako mužská suknice "... toho času dívky naší země ... samy si braly muže, které a kdy chtěly, a jako skythský kmen Plavci neb Pečeněgové, v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili."
    Postava prvního panovníka [01] v plášti se štítem a kopím s praporcem, v nápisové pásce nad jeho hlavou text "SA(M)O", kterého si zvolil lid, protože se osvědčil Mužný Přemysl nezkrocený lid mocí zkrotil, upoutal zákony, uvedl v poddanství,"vydal všechna práva, jimiž se naše země řídí a spravuje, SÁM s Libuší SAMOU"
    Nejpozději od r. 1055 posloupnost vyobrazených panovníků končí postavou knížete Břetislava [18] v plášti Kosmas svoji první knihu Kroniky české (asi 1110) rovněž ukončil nastolením knížete Břetislava (k roku 1037)

    Uvažte sami, mohly malby vzniknout podle Kosmova textu? Tvrdím, že nemohly. Bylo to skutečně naopak. Kosmas malby v rotundě viděl a moc dobře věděl, co a koho představují. Když nic jiného, onen plesnivý chléb Kosmu usvědčuje. Plesnivý chléb jistě nejedli, tak špatně na tom určitě nebyli. Tomu nelze uvěřit. Myslím, že žádný z účastníků "hostiny" by nebyl schopen pozřít ani jediné sousto. Proč tento výraz Kosmas přesto použil? Musel k tomu mít nějaký důvod, určitý jasný záměr, když si jej nedokázal odpustit. Vždyť kdyby chtěl naznačit jen Přemyslův prostý původ, vystačil by i jen s chlebem a kusem sýra. Chléb rozhodně nemusel být ještě také navíc plesnivý. To už bylo cosi nadbytečného. Toto jediné slovo zcela postačuje jako přímý důkaz toho, že Kosmas malby v rotundě viděl. "Plesnivý chléb" (muscidum panem) je jasná narážka. Pokus o jakýsi pohrdavý úsměšek s neskrývaným urážlivým podtextem, který mohl v jeho době pochopit jen úzký okruh vzdělanců, který současně také znal obsah maleb v rotundě (to platí dodnes). Byl nepochybně namířený proti slovanské liturgii a knihám ve staroslověnštině psaným hlaholicí. Písmo, které Rostislav zřejmě původně držel v ruce, nepochybně hlaholicí napsáno bylo. Podle Kosmy to ale v jeho době byla pro věřící již strava stará, mechem obrostlá, zkažená a nepoživatelná (muscus mech). Proto biskup Jindřich Zdík (1126-1150), podle mnohých autorů Kosmův syn, později nechal knihu zamalovat a z Rostislava tak velmi jednoduše "vyrobil" pohana Přemysla, resp. ne on, on přece dal "jen" zamalovat Rostislavovi knihu (obr. 8). Pohana Přemysla z něj vyrobili až všichni pozdější vykladači této scény už v domnění, že malby vznikly podle Kosmovy kroniky. Ale na Zdíkovu omluvu je asi nutno současně uvést, že to vlastně udělat musel.

    Obr. 8. Ústřední postavy oráčské scény.
    Zleva Konstantin, král Rostislav a Metoděj. Všimněte si, že dvojice vpravo má jen tři ruce. Jedna ruka zmizela pod přemalbou pravděpodobně již v roce 1134. Srovnej s obr. 9 a 10. Snímek pořídil restaurátor ak. mal. František Fišer v roce 1947 před zahájením restaurátorských prací.

    Biskup Jindřich Zdík si v roce 1134 mohl vybrat. Buď opraví či přepíše otcovu Kroniku a všechny její opisy, anebo odstraní knihu ze znojemských maleb. Obojí současně zůstat nemohlo. Zdík si vybral druhou - jednodušší a snáze proveditelnou možnost. Nechal zamalovat knihu. A zřejmě i všechna jména v nápisových páskách včetně pražských Přemyslovců, pokud to již dřív neudělal někdo jiný, aby přítomnost velkomoravských panovníků na stěnách rotundy nebyla tak jednoznačná, aby se náhodou někdo nedovtípil. S lety přibývajícími od napsání Kroniky, ať už se někdo dovtípil nebo ne, narůstalo nebezpečí, že by si někdo mohl myslet, že malby vznikly podle Kroniky a ne naopak. Kosmův popis oráčské scény a její domnělý "obrazový přepis" by tak vyzněly jako znevažování Kristova učení (plesnivý chléb). I z tohoto důvodu musela kniha z maleb zmizet. Biskup Jindřich Zdík si tyto možné důsledky zřejmě včas uvědomil a konal. S knihou ovšem musela zmizet i levá ruka Rostislavova, která knihu původně držela (obr. 10). Chybějící levou ruku pak malíř nahradil pravou rukou Metodějovou. Prostě si ji "dočasně" vypůjčil (obr. 11). Co z toho nakonec vzniklo jste mohli vidět na obr. 8. Ale ani biskup Jindřich Zdík si nedovolil v rotundě zaznamenat Přemyslovo jméno. A neudělal to nikdo ani později. Pohan Přemysl, byť by to byl (alespoň podle Kosmy) mýtický předek panovnického rodu, se sotva mohl na malbách objevit. Církev si po stěnách kostelů v 11. a 12. století pohany nemalovala.

      
    Obr. 9.Detail trojice jezdců na koních, v popředí Metoděj s výrazným "V" vzorem na plášti. Srovnej s obr. 10 a 11.
    Obr. 10.Rostislav a Metoděj v oráčské scéně. Po odstranění přemaleb se dole uprostřed objevila dříve v lemu pláště skrytá Rostislavova levá ruka. Metodějovi (vpravo) byla jeho pravá ruka, "dočasně" zapůjčená Rostislavovi, opět vrácena. Srovnej s obr. 8.
    Obr. 11.Na detailu vystoupila Rostislavova levá ruka otočená dlaní vzhůru držící zespodu třemi prsty Písmo. Srovnej s obr. 8.
    (Pozn.: Obr. 9, 10 a 11 jsou reprodukcemi snímků, které ve znojemské rotundě pořídil v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel z Kroměříže v roce 1999, tzn. v době, kdy všechny přemalby byly již odstraněny.)

    Proto si dovoluji tvrdit: "V rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, národní kulturní památce, původně církevní stavbě, žádný Kosmův mýtický pohan Přemysl nikdy namalován nebyl a není!" Vědečtí pracovníci nejrůznějších pražských ústavů AV ČR ovšem tento názor nesdílí. Srovnej například M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv., vědecká redakce D. Třeštík, Praha 1999, s. 563, 565 nebo B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000, s. 8, 9, 35, 50, 55, 56, 63, 65, 66!, 70, 75, 76, 77, 78, 80. Autoři zde svůj mýtus o "povolání pohana Přemysla-Oráče od pluhu na knížecí stolec" na malbách v rotundě opakovali tolikrát, až mu sami uvěřili. Zcela jim uniklo, že křesťané si pohany v kaplích a kostelích v 11. a 12. století nemalovali. Ani v Čechách, tím méně na Moravě. Autoři neuvedli totiž jediný příklad z celé Evropy, který by tento očividný nesmysl mohl podpořit. Je to jen jejich "zbožné" přání, pochopitelné snad v dobách národního obrození, či v době bojů za uznání pravosti "Rukopisů". Ale dnes? Dnes je tato myšlenka stejně tak absurdní, jako kdyby nám chtěla A. Merhautová namluvit, že spolu s D. Třeštíkem nosili v čele prvomájových průvodů Kristův obraz. Kdyby něco takového řekl student u zkoušky, tak vyletí. Abyste to mohli beztrestně tvrdit, musíte být alespoň pracovníkem nějakého ústavu AV ČR, rozhodovat o tom, komu bude přidělen grant, čí článek vyjde ve sborníku, komu bude přiznána vědecká hodnost ap. Potom vám to projde. Najdou se samozřejmě i další "vědci", kteří vám budou vždy ochotně a uznale přikyvovat a dokonce vás i ve svých článcích citovat. Není pak divu, že stejnou informaci obdržíte na internetových stránkách majitele rotundy, MěÚ ve Znojmě (www.znojmocity.cz), i jejího odborného správce, JMM ve Znojmě (www.znojmuz.cz/mindex.htm), na velkoplošných poutačích po městě Znojmě, na propagačních materiálech prodávaných u rotundy, stejně tak, jako ji uslyšíte při odborném výkladu v rotundě.

    "Jistě znáte onen pobuřující pocit, který ve Vás vznikne, vykládá-li Vám někdo události ne tak, jak se opravdu zběhly, nýbrž tak, jak se mu to hodí do krámu, a předpokládá s urážlivou jistotou, že mu uvěříte." ... "Autoři často tvrdí věci, které člověk se zdravým rozumem nemůže považovat za pravděpodobné, ale v knize je to, jak se říká, černé na bílém a konec." (Zdeněk Jirotka: Saturnin, Praha 1985, s. 345, 347). Uvidíme, jak dlouho to bude znojemským zastupitelům a kompetentním odborným pracovníkům v muzeu trvat, než zareagují a zda vůbec. Budou tím, že "strčí hlavu do písku", snad podporovat nejnovější projekt pražského historika PhDr. Dušana Třeštíka, CSc. (Historický ústav AV ČR v Praze - Centrum medievistických studií, Praha) na vymazání Velké Moravy z dějin našeho státu (viz D. Třeštík: Mysliti dějiny, Praha 1999), který bychom mohli stručně nazvat: "Vzhůru do Evropy, ale bez Velké Moravy"? Zvítězí zdravý rozum nad pohodlností, alibismem a naivním pražským nacionalismem? Kdy skončí nepravdivé a matoucí informování občanů? Nemají snad právo na seriózní informace? Ještě by celou pravdu "neunesli"? Kdy už konečně bude dán malbám v rotundě jejich původní význam? Kdy se do znojemské rotundy opět vrátí "ukradená" moravská historie? Kdo jiný by se o to měl postarat, než její majitel a odborný správce? Budou snad čekat na "povolení" z Prahy? Ale toho se nikdy nedočkají, pražským "vědcům" se pohan Přemysl jako ústřední postava znojemských maleb náramně zamlouvá a sami na tomto reliktu komunistické éry rozhodně nehodlají nic měnit, jak nás již po desetiletí přesvědčují ve svých "vědeckých" publikacích!

    Jiná situace by byla, kdyby právě na této "celoevropské raritě" chtěli znojemští založit svůj plán na zvýšení návštěvnosti rotundy a potažmo příjmů do městské pokladny.

    Podrobné zpracování hypotézy včetně důkazů, citací, odkazů na literaturu a obrazové dokumentace najdete na internetové adrese: www.czechia.com/rotunda.


    Stížnost Radě České tiskové kanceláře

    Vydáním zprávy byl porušen zákon o ČTK

    Tomáš Pecina

    Rada České tiskové kanceláře
    Opletalova 5-7
    111 44 Praha 1

    V Praze dne 28. srpna 2001

    Re: Stížnost na činnost ČTK

    Vážení,
    dne 27. 8. 2001 vyšla na zpravodajském serveru ČTK České noviny zpráva nadepsaná Britským ani českým cestujícím kontroly příliš nevadí, jejíž text je uveden v příloze tohoto dopisu. Vzhledem k obsahu zprávy mám za to, že jejím zveřejněním bylo poru­še­no usta­no­vení § 2, odst. 1 zákona č. 517/1992 Sb. o České tiskové kanceláři, v platném znění (dále jen "zákon o ČTK"), zejména tím, že zpráva poskytla nevyvážený prostor jednomu názoru, který nebyl konfrontován s relevantními protinázory.

    Určité indicie (stylizace výpovědí a výběr jmen údajných řečníků) naznačují, že se v tomto případě nejedná o autentickou zprávu, ale byl - zčásti nebo zcela - republikován text vypracovaný vlivovou agenturou.

    Uvedené jednání považuji za mimořádně závažné pochybení České tiskové kanceláře a po­dá­vám

    stížnost na činnost ČTK

    podle ustanovení § 8, odst. 1, písm. f), zákona o ČTK.

    S pozdravem,

    Tomáš Pecina

    Příloha


    Případ Jitka - z druhé strany

    Jiří Jírovec

    Občas se člověku stane, že původní příznivý dojem z přečteného nebo viděného začne ochabovat do otázky – no a co? Naposled se mi to přihodilo při četbě první části deníku (v Británii ilegální) Jitky. Dýchla na mě romantika Londýna, nezávislost, přechytračení úřadů i volnost (patrně do úmoru podobných) večírků se stejně mladými lidmi, co mají dobrý pocit z toho, že se o sebe dovedou postarat.

    Když jsem ten text přehlédl jsem ten text ještě jednou, zdálo se mi, že z něj přečnívá postřeh "Londýn je rychlý a agresivní". Nejen Londýn, ale celý svět, řekl bych. A to v různých podobách. Bohatá část světa je například velmi agresivní vůči chudým. Což se projevuje se to nejen ve vztahu bohatých a chudých států, ale i uvnitř jednotlivých zemí.

    Tak jak roste rozdíl mezi bohatými a chudými, roste zjevně i potřeba ideologické berličky, která by umožnila posunout systémovou vadu do sféry odpovědnosti jednotlivce. V Kanadě se o to snaží Fraser Institute, což je pravicová instituce, která prodává analýzy ekonomických a sociálních problémů politickým stranám stejného ražení.

    Jedním z ideologických výplodů této instituce je téze, že chudoba je věc volby.

    Je to v podstatě prázdné heslo, protože týž myšlenkový směr není ochoten definovat chudobu a opomíjí, že v praxi stejně není dost všeho pro všechny. To samozřejmě neznamená, že by heslo nezabírá. "Spořádaný" občan má jistě tak nějak lepší pocit, když ví, že žebrák je na ulici ze stejně svobodné vůle, jako on u svého investičního portfolia.

    Zmíněné heslo by sice bylo možné vysvětlit i tak, že kapitalistická společnost je připravena dát každému podle jeho potřeb a není její vinou, že ten obejda, co mrzne na rohu pod nějakým hadrem, neví, že jeho potřebou nejsou desetníky do klobouku, ale tučné konto v bance, dům s bazénem a blonďatým příslušenstvím, které přilákalo cosi od Mercedesů nebo BMW v garáži.

    Normální život, jak víme, má s komunistickými ideály jen málo společného. Současná společnost potřebuje zaplnit špatně placená místa, která jsou nenáročná na kvalifikaci. Protože životní úroveň takto placených lidí se nikterak neliší od té, kterou poskytují sociální podpory, najde se uplatnění i pro Jitky z dovozu, které obětují mnohé – a nepochybně až příliš mnoho – ze svého života tím, že přijedou posluhovat za pakatel.

    Omlouvám se za následující vulgarismy – ale spisovný jazyk někdy není tak výstižný. Deník mezi řádky říká: přechcali jsme úřady, jsme tady a umíme si poradit. Na to lze říct – hovno, přátelé, nikoho jste nepřechcali. Imigrační úředníci nejsou blbci, kteří nevědí, že jedete do Británie pracovat. Připouštějí vás kontrolovaně ke žlabu, protože to je pro jejich stát výhodné. Jste přesně to, co potřebují – levné, bojácné pracovní síly, k nimž nemají žádnou povinnost. Nevztahují se na vás pracovní zákony, lékařské pojištění, pense, a konec konců ani ta sociální podpora. Bojí se jedině toho, že tam zůstanete (Kalifornie je dobrým příkladem toho, že přítomnost ilegálních pracovních sil je vítaná do té doby než začne požadovat alespoň trochu vzdělání a zdravotní péče.) Mají ovšem dosti prostředků, jak tomu zabránit. Mají vás v hrsti, protože jste jim před vstupem do země lhali (že tam nebudete pracovat) a následně porušili podmínky povolení vstupu do země. Máte pocit svobody z večírků, změn zaměstnání a přemisťování spacích pytlů, ale v podstatě jste se vmanipulovali do uťápnuté pozice z níž se jen těžko dopracujete k sebevědomí, které je tak důležité v současném agresivním světě.

    Půl roku, rok, a co dál? Svět je rychlý a jeho pomyslné vlaky mnoha lidem lehce ujíždějí.

    (Lze se samozřejmě ptát, kam ty vlaky vlastně jedou a jestli konečná stanice stojí za námahu dobíhání a riziko naskakování. Peníze, společenské postavení a kariéra jsou vidinou, kvůli níž většina lidí dělá takměř cokoli, aby ji nepropásla. Jedou ovšem přesně tam, kde je konsumní společnost chce a potřebuje mít.)

    Fraserovští ideologové by nejspíš řekli, že si Jitka zvolila chudobu (a dobře jí tak). Doufám, že Jitka uveřejní další části deníku, a že se posléze dočtu, co od svého kroku slibuje ona a jak daleko došla po cestě směřující od sebeponíženého ilegála k budoucnosti, která světlá hned za horizontem. Docela mě to zajímá.

    Poznámka TP: Jiří Jírovec planě moralizuje. Pocit českého ilegála bych přirovnal ke stavu horolezce, který se v poslední chvíli cepínem zachytil pevného sněhu nad lavinou. Jitka a její přátelé našli v Londýně pocit životní autenticity a navíc něco, o čem netušili, že může existovat: společnost, která funguje a - ať proti ní máme jakékoli výhrady - je založena na principu slušnosti a tolerance. Jestliže v Londýně vydrží několik let, nebudou už schopni návratu.

    Není to otázka peněz, jak mylně spekuluje J. Jírovec, nýbrž hierarchie hodnot, a skutečnost, že schopní mladí lidé odcházejí, je tragedií této společnosti, protože bez nich se její rozklad v to, co jsem popsal např. ve své katastrofické prognóze z roku 2006, nepodaří odvrátit.

    Dobrovolnou chudobu však volí ti, kteří zůstávají.

    Poznámka JČ: Nejsem si jist, zda si TP - bez prime zkusenosti - zivot v Britanii trochu neidealizuje. Jiste, je to spolecnost asi autentictejsi a slusnejsi - protoze snad zralejsi - nez spolecnost ceska, ktera se tezce potyka s dedictvim ctyriceti let komunismu. Ale presto je to spolecnost, ktera dokaze byt tezce brutalni. (A to nejen vuci lidem, kteri ziji v Londyne na ulici, ale treba i v podnikatelske sfere.) I jestlize si Jitka a jeji pratele v Londyne navykli na "autenticky zivot" (praci za par korun v bufetu) a nebudou se uz chtit do CR vratit, jak to maji udelat? To budou zit cely zivot v Britanii za par korun ilegalne? Jiri Jirovec ma pravdu, ze je system ma v podstate v hrsti.

    Poznámka TP: Je zcela na nich, jak se rozhodnou, tj. jestli zvolí (zatím) posluhování v bufetu ve víceméně normální zemi nebo návrat do České republiky, kde nic nefunguje, stále méně se smí a vrcholem politické svobody je - promiňte populismus - vybrat si mezi dvěma klony Mažňáka.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|