úterý 12. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politická kultura a hospodářství:
  • Cizinci, dvojí ceny a falešná česká tvrzení (Kazi Šťastnová) Česká politická kultura:
  • Lustrace, zákonnost a černobílé vidění (Jiří Jírovec)
  • Dopis Pen klubu: za všechno může ten Benda (Jindřich Pařík) Sdělovací prostředky:
  • Česká televize: Zdeněk Šámal a Neville Chamberlain: "vzdálená země, o jejíž obyvatelích nevíme nic." - To, co čem šéf zpravodajství ČT nemá ponětí: pokračujeme v recenzi Paxmanovy knihy The English (Jan Čulík) Názory:
  • Dvojí ceny jsou správné (Vladimír Wagner)
  • Dvojí ceny jsou obscénní (Miloš Kuhn) Dual pricing apartheid in the Czech Republic:
  • Foreigners, dual pricing and false assertions in Britské listy (Kazi Šťastnová) Děti Země:
  • Důkazy o spojení černé skládky s Českomoravským cementem mizí
  • Němečtí Zelení jsou proti stavbně dálnice z Drážďan do ČR Oznámení:
  • Právě vyšlo nové číslo časopisu Tramvaj Načerno

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.

    Co je nového v České republice:

  • Po všech sladkých řečech o novém světovém pořádku vzniká nová železná opona? ČR chce jednostranně zavést vízovou povinnost pro Bělorusko..

  • Ministerstvo vnitra nemá podle šéfa rezortu Václava Grulicha v letošním rozpočtu peníze na ekonomické zajištění 14 budoucích vyšších územněsprávních celků. Grulich se však přesto domnívá, že nové regiony vzniknou v roce 2000, jak to ukládá zákon. Česká republika by mělá být od 1. ledna 2000 rozdělena na  14 regionů, podle ústavního zákona přijatého v roce 1997.

  • Místopředseda Unie svobody Petr Matějů podpořil nedělní tvrzení Ivana Pilipa, že Miloš Zeman prý jedná se svým protějškem z ODS Václavem Klausem o devítiměsíčním prodloužení podpory vlády ČSSD výměnou za prezidentskou funkci pro Klause. Pan poslanec Pilip uvažoval správně a používal určitý informační zdroj, který mi není neznámý a z něhož také čerpám informace a potvrzuji tuto úvahu," řekl Matějů. Otázka je, zda je na informaci skutečně něco pravda, anebo zda se tu jen slovně podporují členové jedné strany. Sdělovací prostředky v České republice jsou až příliš posedlé slovními přestřelkami mezi politiky, na úkor skutečných zpráv. O možnosti, že se asi Klaus stane českým prezidentem, jsme však v Britských listech psali už dávno...

  • Lidovci navrhují zvýšení zákazu koupě cigaret v ČR ze šestnácti na osmnáct let.

  • Reakce.poznámce JČ tohoto znění, zveřejněné ve včerejších BL: Výchova k demokracii a k evropanství, míní Tomáš Pecina, musí zřejmě vypadat jinak. Bude nutno pracovat jemněji, nenápadněji a schovat "hořkou pilulku" toho, jak funguje pluralismus a demokracie, do nějakého sladkého bonbónu. přišla tato reakce:

    Je to mnohem horsi: myslim si, ze lakovani veci na ruzovo a  sebeglorifikace (podivejte se do NP, jak se na prvni strance doctete, ze  redakce spolupracuje s Kajou Saudkem, a jaky je to genialni malir, nejspis nejvetsi genius od doby Leonarda da Vinci ) nejenze v Ceske republice neprestanou prevladat, ale jeste zesili, zvlast pri predpokladanem katastrofalnim ekonomickem vyvoji, a  ze tato prevazujici absence kriticnosti a sebeklam privedou Ceskou republiku zugrunde vic, nez predchozi totalita.

  • Chvála na adresu Vratislava Kušky. Peter & Eva napsali: Bravo k vasemu clanku o dvojich cenach. Nemohli bychom to vyjadrit lepe. Obchodni praktiky v Cechach zalozene na aroganci, ignoranci a zavisti maji za nasledek ztraty na vsech stranach. A zbytecne k tomu. Happy New Year, E&P.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Drzost českého ministra školství. Všude po světě usilují vlády o to, aby byly nové generace, které nyní procházejí školami, počítačové gramotné. Je to nesmírné důležité, má li země hospodářsky přežít. S rozumnými, naléhavými otázkami o případném šíření počítačů a internetu do českých škol se obrátil na ministra školství Eduarda Zemana za Svět Namodro Jan Wagner. Svět Namodro je velmi čtený internetový deník. (Bohužel, výše uvedený odkaz nefunguje v důsledku redakcí neopravitelné technické chyby. K článku se dostanete prostřednictvím odkazu "http://svet.namodro.cz/go/r-art.asp?idROVNÍTKO990105370" - to rovnítko tady právě nemohu zobrazit. JČ) Tisková mluvčí ministerstva školství Vladimíra Al Malikiová mu odpověděla, že ministr prostě na otázky odpovídat nebude, a basta. Pokud to není nedorozumění (doufejme, že ano, že ministr to tak snad nemyslel, v tom případě by měl záležitost ale rychle napravit), tímto byzantským východňárským způsobem záležitost končí? - České sdělovací prostředky by měly na tuto nepřijatelnou praxi nyní široce poukazovat a Eduarda Zemana znemožnit. Takhle si nepředstavujeme demokracii. Kde to jsme, pokud ministři, kteří jsou nikoliv absolutními vládci, ale pouze dočasnými spravovateli veřejných věcí, odpovědnými veřejnosti znepokojené veřejnosti prostě odmítnou odpovědět na zcela regulérní otázky? Tohle by Eduardu Zemanovi nemělo projít. Občané by si asi taky měli jmenovitě stěžovat na Zemana u svého poslance. Já vím, že poslanci většinou ignorují poštu od veřejnosti, ale někde se začít musí.

  • Vydírání v Českém rozhlase? Upozorňuji na pohnuté svědectví Miroslava Hrušky z ostravského rozhlasu, který si dovolil kritizovat to, co viděl jako jmenování nekompetentních osob do vedení této instituce, a dokázal rozkrádání. Odměnou mu byl vyhazov. - Nabízíme stránky Britských listů pro případné vysvětlení všem stranám, které jsou do tohoto případu zapleteny anebo s ním nějak spojeny. Dosud nereagoval nikdo. Jak píše Milan Kundera, (parafrázuji) "Nic nebude potrestáno a všechno bude zapomenuto". Nepatří v ČR mezi novináři k dobrému tónu kritizovat sdělovací prostředky. (Vzpomínám na to, jak když jsem byl v létě představen v deníku Právo Robertu Denglerovi, skoro uskočil, jako kdyby uviděl ďábla.) Co se stane? Všichni budou o případu Miroslava Hrušky tiše vědět a mlčet, a nestane se nic. - Přesvědčte mě, prosím, že tomu tak není. JČ

  • Začal vycházet nový literární časopis Tramvaj Načerno. Právě vyšlo jeho první číslo v novém roce.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Cizinci, dvojí ceny a falešná česká tvrzení

    Kazi Šťastnová

    Vážený pane Čulíku,

    chtěla bych se stručně vyjádřit k některým opakovaným falešným tvrzením mnoha čtenářů, reagujících na dva články Andrewa Stroehleina o nových předpisech pro pobyt cizinců v ČR a o praxi dvojích cen.

    Zaprvé, podle mého názoru je naprosto základní chybou dávat rovníko mezi americká Social Security Numbers (občanovo číslo sociálního zabezpečení, v Kanadě Social Insurance Numbers) a českou občankou (popř. rodným číslem, pozn. JČ).

    Zdaleka není nutné se prokazovat v Americe a v Kanadě legitimací národního pojištění (na níž ani, což je důležité, není fotografie) tak často, jak často je v ČR vyžadována občanka.

    Většina lidí, které znám, by měla potíže vůbec doma najít legitimaci národního pojištění a mnoho z nich si prostě zaimprovizuje a vymyslí si nějaké číslo, když po nich číslo národního pojištění někdo chce.

    Není to číslo, které občan dostane při narození, a mnoho mladých lidí je v pracovním poměru po dlouhá léta, aniž by toto číslo vůbec měli. Jak na to poukazuje Jiří Jírovec, čísla obyčejně začne být zapotřebí při vyplňování prvního daňového přiznání, ale mnoho studentů, kteří zůstávají registrováni u svých rodičů, odkládá dokonce i toto jeho použití.

    Co se týče tvrzení, že je nutno prokázat se číslem národního pojištění při získávání určitých základních služeb, jako je konto v bance, je důležité k tomu dodat, že je často při tom možno využít jiné formy identifikace - což v žádném případě nelze v České spořitelně.

    V žádném případě se v Americe či v Kanadě nemusíte prokazovat číslem národního pojištění, když platíte pokutu v metru, když žádáte o průkazku do knihovny, když si půjčujete v půjčovně video, nebo když někoho jdete navštívít do práce.

    Ano, ve většině těchto situací se i v Americe a v Kanadě vyžaduje určitá forma identifikace (včetně průkazu s fotografií) ale důraz je na určité formě identifikace, totiž na nahraditelnosti jediného průkazu, což je něco, co v České republice v mnoha ohledech naprosto chybí.

    Podle mého názoru je jedním ze základních, výmluvných a odrazujících rysů života v České republice to, že je většině lidí naprosto nepochopitelné, jak by občan mohl prokázat svou totožnost něčím jiným než občankou.

    A všeobecně se to týká úsilí předložit jakýkoliv dokument, napsat jakýkoliv dopis, formulovat otázku nebo žádost. Pro lidi v ČR je naprosto nepochopitelné, když to uděláte způsobem, který není absolutně totožný s tím, jak to dělá v 99,999 % procentech případů 99,999 % místních občanů.

    Zadruhé bych ráda ukázala, že některé argumenty ve prospěch dvojích cen, které se vyskytly na stránkách Britských listů (Holba, Paleta, Derian) i jinde jsou nepravdivé.

    Jedním tímto argumentem je, že dvojí ceny jaksi odpovídají přirozeným machinacím trhu a jsou jen projevem touhy vydělat v "civilizovaném liberálním tržním prostředí" (Holba).

    Tyto argumenty využívají logiku "cenové hladiny" a "dvojího druhu zákazníků". Obojí je nesmysl, hovoříme-li o cenových rozdílech, běžných v mnoha českých muzejích, galeriích a památnících. Údajně je tedy "cizinec" oním druhým typem zákazníka, na něhož je zaměřeno vyšší vstupné.

    Proto tedy Němci, Ukrajinci, Brazilci, Jugoslávci, Bulhaři a všichni ostatní Nečeši tvoří jeden druh zákazníka a Češi sami o sobě tvoří druhý typ, brilantního, skutečně tržního vykuka.

    Kromě toho, jestliže je to taková poctivá a běžná podnikatelská technika, proč se přitom často používá tak nepoctivých metod, jako že cena pro Čechy je uvedena slovy v češtině a cena pro cizince číslicemi?

    Uvažování o cenových hladinách také neplatí, jestliže nevezmeme v úvahu cenové hladiny zemí, z nichž pocházejí všichni zahraniční návštěvníci.

    Onoho dne, kdy začnou podniky, které účtují dvojí ceny, dělit turisty podle konkrétních hospodářských výsledků jejich rodných zemí, a podle průkazů občanství budou pak účtovat těm cizincům, jejichž cenová hladina je stejná nebo nižší, české "našinecké" ceny, přijmu argument, že dvojí ceny jsou projevem existující hospodářské reality.

    Tvrzení o tom, že v Americe existují také dvojí ceny, je prostě nepřesvědčivé. Ano, možná je pravda, že Disney poskytuje místním obyvatelům Floridy desetiprocentní slevu (Novotný), i když to nemohu sama potvrdit, ale to zdaleka není pravidlem, jako je tomu v České republice. Vstup do mnoha státních muzejí je v Americe ve skutečnosti zadarmo (viz. např. Washington, DC.) a většina ostatních muzejí má jedinou cenu anebo nabízí místním daňovým poplatníkům minimální slevu. V žádném případě nediskriminují mlhavou skupinu označenou výrazem "cizinec" a nedávají přednost stejně mlhavé skupině "našinců".

    Argument, že členové automobilového klubu či zaměstnanci konkrétních firem mají právo na určité slevy, je naprosto chybný, protože tyto slevy jsou odměnou za to, že jste se rozhodli zakoupit si členství v daném autoklubu anebo jsou premií či pobídkou od zaměstnavatele.

    Proč by měl člověk dostávat obdobnou odměnu jen proto, že shodou okolností vlastní české občanství, to nikdy nepochopím.

    Prakticky jsou všechny výše uvedené úvahy nejen falešné, ale v první řadě jsou absurdní, protože faktem je, že dokážu-li mluvit česky bez silného cizího přízvuku, smím platit "našineckou" cenu, jestliže česky bez cizího přízvuku mluvit neumím, bez ohledu na své občanství, bez ohledu na to, kde platím daně a bez ohledu na cenovou hladinu mé rodné země musím platit cizineckou cenu.

    Podobně, jestliže se prokážu občankou, kdykoliv se to po mně chce, (příliš) mě neobtěžují byrokraté, a možná se i dočkám požadované služby. Jestliže se občankou neprokážu, budou mě byrokraté obtěžovat a existuje vysoká pravděpodobnost, že požadovaná služba mi bude odepřena anebo ji dostanu až po zbytečně zdlouhavém procesu a po spoustě vyplýtvaného času a energie.

    Veškeré pokusy umístit tyto existující skutečnosti do kontextu normální hospodářské a právní praxe a do kontextu zasloužených práv českých daňových poplatníků nejsou ničím jiným než chabými, nepodloženými pokusy ospravedlnit dvě nespravedlivé a primitivní praktiky.

    Kazi Šťastnová

    (Kazi Šťastnová je redaktorkou časopisu New Presence. Anglický originál jejího článku najdete jinde v tomto vydání Britských listů - viz Obsah.)

    Černobílé vidění - příspěvek do diskuse o lustracích

    Jiří Jírovec

    President Václav Havel se ve svém novoročním projevu zmínil o falšování historie. Prestože neprozradil, které a kým, lze se domnívat, že jde o českou historii, pojímanou tak, jak se to zrovna komu hodí do krámu - pravda sem, pravda tam.

    Co vlastně ze své moderní historie víme? Z éry Rakouska-Uherska, První republiky, Protektorátu, období 1945-48, 1948-89 i z historie nejmodernější ? Co víme o osobnostech (odmysleme si masarykovské tatíčkování) a o životě v té které době ? Co víme o politických hnutích a  stranách, o čestnosti i podvodnosti politiků, úspěších i nezdarech ? A kolik toho vlastně chceme vědět ?

    A i to málo, co víme se neustále potvoří, se všemi důsledky, které opouštění vlastní historie přináší. Neschopnost objektivní analýzy 40-ti let komunistického režimu je toho nejlepším důkazem. Složitá síť sociálních, politických, ekonomických a vnitro- i zahraničně-politických vztahů byla zjednodušena na poučku, že šlo o zločinecký režim. Toto jednoduché heslo bylo sice užitečné pro lidi, kteří po roce 1989 potřebovali potřít opozici zleva, ale neumožňuje pochopení současného světa ani počínání několika generací, které v té době žily.

    Polemika mezi Ondřejem Neffem a Tomášem Pecinou je toho nejlepším příkladem. Narazili na sebe dva lidé, kteří, byť patrně jednu generaci od sebe vzdáleni, ze zmíněného hesla původně vycházejí. Tomáš Pecina si k němu vyteoretizoval, jak se lidi měli chovat. Vytvořil si metr, jímž poměřuje ostatní - třeba Vladimíra Neffa. A Ondřej Neff najednou vidí, že to není všechno tak jednoduché, protože jeho otec do toho schematu přece nepasuje - tak jako třeba váš, nebo můj.

    Aby bylo jasno, neberu Tomáši Pecinovi jeho názor, ani nezpochybňuji jeho osobní odvahu postavit se v budoucnosti na odpor zlu, až se s ním setká. Poukazuji toliko na skutečnost, že nadměrné zjednodušení věcí často vede k nesprávným závěrům.

    Lustrační zákon, který v rozepři hraje svoji roli, je výsledkem takového zjednodušení historie, protože, ať již z jakýchkoli důvodů, vychází z omezující teze o absolutní zločinnosti komunistického režimu (takže v boji proti němu je vše dovoleno).

    Podle mého názoru se politikové, kteří se dostali k moci po roce 1989, měli zaměřit především na to, aby převzaté, doplněné, či nově přijaté zákony byly dodržovány - jinými slovy měli obnovit zákonnost v zemi a povzbudit občany k tomu, aby stáli za svými právy s tím, že - na rozdíl od komunistického režimu - najdou v demokratických strukturách (místních orgánech, soudech, parlamentu, vládě i presidentovi) zastání. Pokud se lustrační zákon stal součástí tohoto procesu, pak měl být formulován a dodržován tak, aby byly znemožňěny nové křivdy na občanech.

    Nová garnitura politiků se měla zaměřit především na nápravu základních nedostatků předcházejícího režimu:

  • neexistující kontrolu moci
  • její zneužívání k osobnímu prospěchu
  • nerespektování vlastních zákonů a tím i práv občanů
  • nezákonné soudní a policejní praktiky
  • zcela neprůhlednou tajnou složku policie (Stb)
  • korupci

    Tedy - měli to alespoň zkusit. Míru úspěšnosti jejich počínání nechť čtenář posoudí sám.

    Lustrační zákon nemohl sám o sobě moc dokázat. Už kvůli tomu, že jen ten největší optimista se mohl domnívat, že českoslovenští gauneři byli výhradně v komunistické straně a navíc na místech, která lustrační zákon postihoval.

    Druhá strana lustrační mince je ještě problematičtější. Zákon totiž vytváří dojem, že ten, kdo byl negativně prolustrován, je automaticky "slušný člověk" a naopak. Vytváří tak pocit falešné bezpečnosti, že se nemůže nic stát, prolustrovaným přece můžeme věřit a nemusíme je kontrolovat.

    Jenže zárukou této bezpečnosti, tedy alespoň přibližného fungování demokracie, není a nemůže být předběžné síto, které navíc platí jen pro někoho, ale zákony, které platí pro všechny stejně. Zákony, které zprůhlední celý systém a jejichž dodržování bude úzkostlivě střeženo.

    Tato skutečnost mnoha lidem uniká - podle mého názoru právě kvůli černobílé interpretaci minulosti.

    Řeknu to jinak. Zákonnost nelze obnovit tím, že přijmeme zákon, který potenciálně poškozuje nevinné lidi a už vůbec ne tím, že tento zákon přesuneme z roviny ochrany společnosti do roviny vyřizování účtů, že umožníme jeho obcházení a zneužívání.

    Ve státech, kde je zákonnost považována za objektivně nezbytnou, lze požádat soud, aby prozkoumal, zda určitý zákon není v rozporu s principy, které mu jsou nadřazeny (ústava, listina lidských práv, mezinárodní dohody).

    Podle mého názoru by v Kanadě neměl (lustrační) zákon 254/1995 Sb. (novela původního zákona 451/1991 Sb. vycházející z nálezu Ústavního soudu částka 116/1992 Sb.) naději na přežití ani den poté, co byl masově porušen paragraf 19. (Nepřežil by to samozřejmě ani ministr vnitra a patrně ministerský předseda. Malá ukázka: Ministr ontarijské vlády nedávno padl kvůli tomu, že ve svém projevu prohlásil, mu matka mladistvého delikventa, nazvěme ji paní Smithová, děkuje, že jejího syna ve vězení převychovali. Potenciálně tím porušil zákon, který zakazuje zveřejňování jmen nezletilých provinilců. Na základě jeho projevu si totiž někdo mohl, kdyby chtěl, mladíkovu totožnost zjistit a tak se ministr odporoučel.)

    Paragraf 19 tohoto zákona totiž zní: "Zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo nálezu nebo zveřejňování osvědčení nebo nálezu samotného, jakož i zveřejňování jakýchkoli podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího písemného souhlasu občana zakázáno. "

    V okamžiku, kdy byl zveřejněn seznam spolupracovníků Stb, tedy v roce 1992, byl zmíněný zákon de jure zlikvidován, protože bylo masově porušeno základní právo každého občana, který, ať již z jakýchkoli důvodů musel lustračním procesem projít.

    Pokud se někdo domnívá, že se nic moc nestalo - přece šlo "jen" o komouše a fízly - dopouští se zásadního omylu. Jestliže nový režim dovolil, aby se různým občanům měřilo různým metrem a oživil heslo o lese a třískách, pak se dostal se do stejné pozice jako jeho komunistický předchůdce. Přehlédne-li se jedna nezákonnost, načne se tím řetěz dalších.

    Dá-li se navíc negativní lustrační osvědčení koupit (podle Andrew Stroehleina za 10 000 Kč), jde nejen o porušení zákona vlastizrádného rozměru, ale o velmi špatnou vizitku poměrů v ČR. Není totiž možné, aby o této věci nevěděli lidé, kteří mají dodržování lustračního zákona v pracovní náplni. Buď jsou neschopní nebo zkorumpovaní, což je ještě horší.

    S přihlédnutím k výše uvedenému tvrdím, že lustrační zákon 254/1995 Sb je již dávno mrtev, takže diskuse o něm je bezpředmětná. Ptát se musíme na to, kdo je za tuto ostudu mezinárodního formátu zodpovědný. A ovšem i na to, jak je možné, že se s novou nezákonností společnost tak snadno smiřuje.

    Jiří Jírovec

    Zdánlivě nesouvisející poznámka JČ o Clintonovi: V pondělí ráno jsem slyšel v rádiu reportérku Britského rozhlasu smažit jakéhosi čelného amerického republikánského senátora ohledně nadcházejícího Clintonova procesu. Reportérka se ho ptala, proč trvají Republikáni na tomto procesu, když drtivá většina amerických občanů ho nechce. (Jeremy Paxman jako hlavní titulek reportáží z Ameriky k tomuto tématu oznámil v pátek začátkem pořadu BBC Newsnight: "Amerika - cožpak tam všichni zešíleli?") - Republikán se před reportérkou hájil, že na průzkumech veřejného mínění nezáleží, že jde o ústavní záležitosti, zákony, které se musejí dodržovat, ať si občané v zemi myslí cokoliv.

    A dodal, tento Republikán: "Vždyť my jsme se to naučili od vás!" (Mínil Angličanů).

    A citoval Thomase Moora, podle něhož je velmi nebezpečné kácet zákony, jak se komu zlíbí podle momentální situace. Vykácíme-li je totiž podle toho, jak se nám to momentálně hodí, nemáme pak nic na svou ochranu, přijde-li skutečná bouře.


    Za všechno může ten Benda

    (Otevřený dopis Českému Pen klubu)

    Jindřich Pařík

    “Eeeee, eeeee, eeeeey."

    “No, tak ještě jednou, pane senátore!"

    Humorista Čtvrtníček doprovází na cimbál svérázného senátora. Filmový trik jej nekompromisně zostudí. Národ leží smíchy na břiše.

    “Vidíte ho, vola!"

    “Nejdív k holiči, pak do senátu!"

    “Kolik platíš vizážistovi!"

    Co nám ten nešťastník provedl?

    Všechno!

    Václav Benda je snad samotným osudem předurčen k tomu, aby to odskákal. Nemotorný, neholený, nešika. Než řekne slovo, zapomene řeč. A jak se pro něj hledal ďůleček - od inspektora armády, přes hlavního bolševikobijce až se konečně uchytil jako senátor.

    Beeeenda....

    Matematik. Filosof. Křesťan. Po čtyři léta žalářovaný komunisty. V kriminále místo aby psal dopisy Olze, které byly určeny kdekomu, snad s výjimkou té Olgy, tvoří pro své děti pohádky.

    Pro svých šest dětí.

    Vidíte, skutečný nešika.

    Že dosud nepotrestali žádného z čelných komunistů?

    Eeeee, Beeenda.

    Že Zilke nedostal metál?

    Eeeee, Beeenda.

    S Pinochetem na večeři se mu zachtělo. Růžový Amík vzkazuje muklovi Bendovi otevřeným dopisem: “Styď se obludo!"

    Smějí se mu za zády i do očí. V hospodách je většinou strejdů považován za prototyp neschopného vyžírky. Vola, co se neumí vyžvejknout.

    Všeho málo. Česká morální superstar Havel otevřeně prohlásil, že Benda lže. Nepomůže mu, že má pro svá tvrzení důkazy.

    No dobře, odskáče to tedy věrný hradní ušatec. Kdo má pravdu? Nepodstatné!

    Zilke na večeři do Lán, Bendu za katr.

    Ty, slovutný český Pen klube, ano ty výkvěte české literatury, ty, co se otevřeným dopisem zastáváš hodného rrráčkujícího Vašíka, což ty chloubo demokracie nevidíš, že za vším stojí meeeečící Václav!

    Papír do stroje a novou petici! Požadujte exemplární trest!

    Nebude to v historii naší vlasti poprvé co literáti vyjádří svůj občanský postoj!

    Kdoví ne-li titíž...

    Psovi psí smrt!

    Pane Bendo, vím že je psáno, uhodí-li tě v levou tvář nastav pravou. Jenomže Vás už jenom nefackujou, vás už kopou do zadku. S rozběhem. O kopání do zadku v Písmu nic nestojí.

    Musíte se bránit!

    Musíte, pane Bendo!

    A ty slavný český Pen klube, pohádky jsou také čtení, nemyslíš?

    10.1. 1999

    Jindra Pařík


    ČT: Zdeněk Šámal a Neville Chamberlain: "vzdálená země, o jejíž obyvatelích nevíme nic."

    Motto:

    "Udržovat si zpravodaje v Británii, která není na události příliš exponovaná země, je pro Českou televizi zbytečný luxus," uvedl šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal.

    MFD, 8.12. 1998

    Britský ministerský předseda Neville Chamberlain se před šedesáti lety, v období kolem Mnichova vymlouval, proč Velká Británie nemůže splnit smlouvu o obraně Československa proti agresorovi, tedy Hitlerovi, protože jde o "vzdálenou zemi, o jejíchž obyvatelích nevíme nic".

    Chamberlain přirozeně mluvil nesmysly. Když nic jiného, tak byl ve dvacátých a třicátých letech v Británii velmi dobře známý a populární Karel Čapek, jehož díla vycházela v anglických překladech (jen se podívejte do anglického vydání Zahradníkova roku, které tou dobou vyšlo anglicky asi patnáckrát).

    Podobné nesmysly nyní, ve světě, který je v důsledku komunikačních technologií daleko menší než před šedesáti lety, nyní pronáší šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal.

    Nad výše uvedeným citátem se zhrozili mnozí. Je mi líto, že Zdeněk Šámal takovýmito výroky prokazuje svou negramotnost, politickou neinformovanost a nedostatek úsudku.

    Jeho výrok jde ovšem velmi přesně k samému jádru věci, k základům neporozumění, o čem by měla být novinářská práce.

    Nejde totiž, pane Šámale, o "události", o povrchní, každodenní útržky informací, pěnu dne, jakými většinou častujete diváky ve zpravodajských relacích vaší stanice. Nejde v první řadě o zprávy, ale o porozumění světu.

    Jde o sledování hlubinných trendů, o předvídání vývoje, o dobrý úsudek, o schopnost obecněji analyzovat situaci, v které se moje společenství octlo.

    Velká Británie je jednou z nejstarších demokracií v Evropě. Historie anglické demokracie se datuje of listin práv a svobod jménem Magna charta z roku 1215, jíž tehdejší anglický král Jan uznal práva a výsady baronů, církve i svobodných občanů. První záznam o zasedání britského parlamentu, pane Šámale, je z roku 1081.

    Více než devětsetletá tradice anglického parlamentu stojí za pozornost i v České republice. Angličané jsou pragmatici a je velmi záhodno sledovat, jakým způsobem řeší problémy, které existují i v České republice.

    Je toho mnoho, jak by se Česká republika mohla poučit z úspěchů i chyb britské demokracie, a to k svému prospěchu.

    Ono je ovšem vlastně jedno, pane Šámale, že jste se rozhodl zrušit londýnskou redakci České televize. Prostor, který jste ve vysílání dávali svému londýnskému zpravodaji, byl stejně tak minimální, že stejně nikdy žádné téma nemohl řádně vyložit a vysvětlit.

    Takže vlastně je to vítaná finanční úspora.

    Navzdory tomu, že Zdeněk Šámal neví, že je velmi výhodné pro blaho jeho země podrobně sledovat způsoby, jimiž funguje britská demokracie a tato velmi dynamická země, budeme se i nadále v  Britských listech touto tematikou podrobně zabývat.

    Vracíme se proto dnes znovu ke knize moderátora vynikajícího zpravodajského pořadu televize BBC Newsnight Jeremy Paxman o Angličanech.


    Má cenu zabývat se Angličany a lze se od nich něčemu výhodnému přiučit, nebo jsou to výstředníci, jejichž život je pro ostatní evropské státy irelevantní?

    Několik dalších úvah nad knihou Jeremy Paxmana "The English"

    Je podnětné sledovat vývoj britské civilizace, nikoliv proto, že v Británii shodou okolností žiju, a proto to snad doporučuju, ale proto, že Británie je kolébkou evropské demokracie a navzdory mnoha záporným rysům britské společnosti prokazují Britové dosti podstatný individualismus a kritičnost - téměř anarchicky nejsou schopni - na rozdíl od občanů jiných evropských zemí - respektovat úlohu státu. Tato anarchická kritičnost je velmi zdravá. Británie sice není - v důsledku jiných svých dlouhodobých problémů - zrovna nejbohatší zemí na světě, avšak dá se říci, že se v současnosti velmi dynamicky a dosti zdárně rozvíjí a přizpůsobuje nově vznikající počítačové a globální éře. Významnou roli v tom zřejmě hraje právě ona anarchická kritičnost.

    Britské listy možná jdou na nervy některým čtenářům v Čechách právě touto kritičností, do určité míry převzatou od Anglosasů.

    Anglosasové jsou lidé, kteří mají tendenci ve všem hledat nedostatky - a po jejich nalezení je odstraňovat, a tak se dostat kupředu.

    Procházím-li českými sdělovacími prostředky, vidím diametrálně odlišný přístup. Budují dojem, že česká realita je v podstatě v pořádku. Skutečnost je legitimní a uspokojující. Pokud informují o  skandálech či nedostatcích, informace je většinou povrchní a jejím účelem není dostat se k jádru problému a k podstatě skutečnosti - jejím účelem je občana nezávazně, únikově bavit - aby bavící instituce na tom co nejvíce vydělala.

    Jenže při takovémto zdánlivě příjemném a lehkém přístupu nám unikne realita mezi prsty - nenapravujeme-li nedostatky skutečnosti, která je nutně vždycky nedokonalá, dostaneme se do stále větší izolace od reality, což pro nás nakonec bude nutně mít dosti nepříjemné důsledky.

    Britové - či Angličané - možná mají celou řadu výstředních vlastností cenná a poučná je však právě jejich věcně kritická analytická schopnost řešit problémy.

    Před vánocemi jsem v Britských listech citoval několik stránek z nové knihy čelného britského televizního novináře Jeremy Paxmana The English, jíž se Paxman pokusil definovat a historicky vystopovat některé základní charakteristiky anglického národa.

    Andrew Stroehlein protestuje vůbec proti pojmu národa, alespoň některé typické rysy "anglickosti", které Paxman nachází a hledá jejich historické kořeny, působí nicméně docela přesvědčivě.

    Pokusím se jeho argumentaci shrnout.

    Jeremy Paxman: The English

    V roce 1836 přistála paní Frances Trollopová v Calais a slyšela rozhovor, který vedl jeden mladý muž, který právě poprvé navštívil Francii. Doprovázel ho zkušenější cestovatel, znalý způsobům světa mimo bílé útesy doverské. Paní Trollopová vzpomíná na rozhovor. "Jaký to strašlivý smrad," zvolal neinformovaný mladý muž a zacpal si nos kapesníkem. "To je smrad kontinentu, pane," odpověděl mu zkušený cestovatel. A tak tomu také bylo.

    Anglická xenofobie

    To je pasáž, jíž zahajuje Jeremy Paxman druhou kapitolu své knihy The English, v níž rozbírá historickou nedůvěřivost a xenofobii Angličanů vůči cizincům, zejména Francouzům.

    Obscénním pohlednicím či fotografiím se v Anglii říkalo "French postcards", prostitutky byly "francouzskou konzulární gardou", návštěvě prostitutky se říkalo "taking French lessons", syfilis byla "francouzská choroba". Veškeré špatné či netypické chování bylo v Anglii charakterizováno jako "francouzské."

    Anglické střední vrstvy nicméně francouzský způsob života vždycky obdivovaly. Celkem vzato projevovali Angličané během historie rozpornou, kontroverzní lásku a zároveň nenávist vůči Francouzům. Dramatikové jako Corneille a Racine byli v Anglii obdivováni více než Shakespeare, básníci Pope a Addison napodobovali francouzský styl. Obecně se však prostí Francouzi a Angličané vzájemně nenáviděli.

    Anglický charakter, argumentuje Paxman, do značné míry určila výsada být izolován ostrovní zemí od ostatní Evropy. Do šestnáctého století nebyla Anglie velkou námořní mocností - Angličané žili na venkově a moře kolem nich bylo obranou, bezpečím, jistotou.

    Ostrovní neuróza je hluboce zakořeněná v anglické mysli, právě proto je evakuace britských vojsk před německými nacisty v květnu 1940 z Dunkirku tak mocným symbolem. Pojem ostrovní izolovanosti má v představivosti Angličanů zvláštní místo. Jeho symbolem jsou díla jako je Defoeův Robinson Crusoe anebo Stevensonův (Stevenson byl ovšem Skot) Ostrov pokladů.

    V důsledku ostrovní izolovanosti si podle Paxmana Angličané vypěstovali velkou sebedůvěru, nepoznali však skoro vůbec, jak to chodí jinde. Přátelství se Spojenými státy Angličanům nahradilo potřebu složitě se angažovat na chaotickém a nepřehledném evropském kontinentě.

    Angličané se začali považovat za Bohem vyvolený národ, jako někdejší Izrael, jehož úkolem bylo zcivilizovat svět. Zajímavé ale je, že anglikánská církev, která vznikla proto, že se anglický král Jindřich VIII. chtěl rozvést, nemá skoro vůbec žádnou teologii. Paxman píše:

    Jednou jsem se zeptal anglikánského biskupa oxfordského, v co musí člověk věřit, aby se mohl stát členem jeho církve.Na tváři se biskupovi objevil výraz určitého zmatku. "To je zajímavá otázka," odpověděl, jako kdyby ji ještě nikdy neslyšel.

    Nelze si představit ortodoxního rabína ani římskokatolického kněze, že by takto odpověděli. Když biskup pokračoval, začal typickou anglickou větou: "No, je to různé."

    "Závisí to na tom, do jakého chodíte kostela. Evangelický kostel bude požadovat, abyste upřímně konvertoval. Tradiční anglo-katolický kostel vás bude učit křesťanskou ortodoxii, která se skoro neodlišuje od katolického náboženství."

    "To ale nejsou zrovna systematická teologická pravidla," namítl jsem.

    "Anglikánská církev nevěří v pravidla," odpověděl biskup. "Chce, aby lidi měli prostor a svobodu. Stačí, abyste chodil do kostela a k přijímání. Tím se ukazuje, že jste věřící."

    To je mlhavost, která kritiky anglikánské církve neobyčejně rozčiluje.

    Angličané ovšem historicky projevovali nepřátelství vůči katolictví, "bylo by však chybou považovat historickou anglickou animositu vůči katolictví za důkaz nadšení pro protestantismus," píše Paxman. V Anglii existuje dlouhá historie nepřátelství vůči nekonformistům, kteří brali bibli příliš vážně. John Bunyon, autor známého náboženského románu Cesta poutníkova (vzdáleně podobného Komenského Labyrintu) strávil ve vězení v Bedfordu téměř dvanáct let za to, že kázal bez povolení.

    Husitství v Čechách znamenalo likvidaci převážné většiny uměleckých děl, obrazů a soch, z předchozí, vynikající české středověké umělecké tradice.

    Něco podobného, daleko hlubšího, se odehrálo v Anglii po roce 1536, kdy se anglická církev odtrhla od katolické římské církve a byly zrušeny kláštery.

    Když byla římskokatolická církev v Anglii zbavena světské moci, znamenalo to daleko víc než vyvlastnění pozemků, budov a pokladů, píše Jeremy Paxman a pokračuje: Celá dlouhá středověká tradice malířství a sochařství, která se dále rozvíjela jinde v Evropě, byla v Anglii rázem zlikvidována. Nemůžeme nijak pochybovat o obrovském rozsahu vandalismu. Mezi likvidací klášterů v roce 1536 a smrtí Olivera Cromwella o 120 let později nezůstal v Anglii kámen na kameni, jediné nedotčené zákoutí, kde by náboženští fanatici nezničili náboženské umění, které pro ně bylo falešnými římskými modlami. Dokonce se hovořilo o tom, že by se měl zlikvidovat i neolitický památník Stonehenge.

    (...)

    Avšak - a zde nacházím české paralely (JČ): anglická umělecká tradice se vydala jiným směrem. Vizuální umění bylo nahrazeno uměním verbálním. Vzniklo anglosaské osvícenství, které přišlo o sto let dříve než osvícenství v ostatní Evropě. Angličané se naučili oceňovat SLOVA. Nevíme, zda by kdy existoval anglický Titian, Raphael nebo Michelangelo. Reformace a její dohra však vytvořily Williama Shakespeara, Christophera Marlowa, Johna Donna, Johna Bunyona a Johna Miltona.

    Vznikla literární tradice, která patří mezi nejsilnější a nejvýznamnější v západním světě. Angličané se stali národem posedlým slovy. Projevuje se to dodnes v absurdně nadproduktivním britském nakladatelském průmyslu, který vydává více než 100 000 původních, nových titulů ročně - je to víc knih, než kolik jich vychází ve Spojených státech. Anglie produkuje více výtisků novin na jednoho obyvatele než snad kdekoliv jinde na světě. Projevuje se to nezastavitelným proudem dopisů do redakcí novin, zábavou v anagramech, ve hře scrabble, v kvízech a v křížovkách, v životnosti britského divadla, v množství antikvariátů, jimiž je zahlcena polovina městeček v celé zemi. (...)

    Stát se národem, který zbožňuje slova, to mělo také podle Paxmana hluboké politické důsledky. Když William Tyndale a Miles Coverdale přeložili bibli do angličtiny, bylo to zakázáno a bylo to vítězství radikalismu nad zájmem duchovenstva. První obětí byla autorita církve: už nikdo nepotřeboval hierarchii duchovních, když si každý mohl přečíst a interpretovat bibli sám. To, že bible byla zpřístupněna všem, mělo obrovsky podvratný potenciál.

    (...)

    Autorizovaná verze bible krále Jakuba vyšla v roce 1611. Okamžitě zdemokratizovala vzdělání a vytvořila celou řadu okřídlených frází a výroků, které lidé používají dodnes. Mnohdy ani nevědí, že jsou z bible. Většinou je to dílo Tyndalovo.

    (...)

    Když se John Milton pokusil ospravedlnit, proč byl anglický král popraven, citoval přesvědčení, že Bůh člověka stvořil k obrazu svému: proto je veškerá autorita králů a knížat "jen odvozená, je jim dočasně svěřena občanstvem pro společné dobro všech". Anglický postoj "Já znám svá práva" je velmi silně založen na tomto přesvědčení, že Bohem určený není královský stav, ale svoboda občanů.

    (...)

    Právě v boji s církví a státem, v úsilí získat přístup k bibli ve vlastním jazyce, a pak bible využívat k tomu, aby si lidé vytvořili mezi sebou vlastní, individuální vztahy a také vztah k držitelům moci, spočívá duch aktivního anglického individualismu. Je to jedním z důvodů, proč nebylo nikdy nutné, aby Angličan či Angličanka dopouštěl, aby jejich totožnost splynula s totožností státní. A je to také jedním z důvodů, proč žije v Anglii tolik výstředníků.


    K Paxmanově knize se ještě vrátím.

    Jan Čulík


    Ještě k dvojím cenám: další názory:

    Dvojí ceny

    Vladimír Wagner

    (Viz též příspěvek Kazi Šťastnové a Miloše Kuhna v tomto čísle Britských lisů, viz Obsah)

    Vazeny p. J. Culiku,

    o systemu dvojich cen v muzeich, na koncertech ci v restauracich v turistickych centrech uz byla napsana rada prispevku, ktera byla v posledni dobe vyvolana velmi  ostrym odsouzenim A. Stroehleina, ktery je oznacil za podvadeni, okradani, nespravedlivost a hanebnost, jak plyne z citatu z jeho prispevku:

    "Je to logicke alespon pro podvodniky, kteri pred nekolika dny otevreli Muchovo muzeum v Praze. Vstupne do muzea je padesat korun pro "nasince" a sto korun pro ostatni lidstvo (vasince) je nespravedlive a je to nespravne."

    "Trik vyuzivani ceskeho jazyka na skryvani podvodnych umyslu je ostudny."

    "Je z toho zjevne, ze duvodem pro rozdilne ceny pro domaci lidi nejsou relativni rozdily v bohatstvi narodu. Skutecnosti je, ze v dusledku jazykove bariery cestiny je proste velmi jednoduche okradat lidi, kteri nerozumeji cesky. Lide, kteri se takto chovaji pro podnikani by se meli stydet."

    Odsudek je to velmi ostry, ale, jak poukazala rada prispevku, velmi zjednoduseny a sporny. Jak bylo uvedeno, podobna praxe, se objevuje i v jinych statech vcetne USA. Rada argumentu pro podporu tohoto systemu byla jiz uvedena. Chtel bych upozornit na jeste jeden aspekt. Ceny v techto oblastech uzivanych turisty jsou tlaceny nahoru prave movitymi zapadnimi turisty.

    Je to krasne videt na rozdilu cen hudebnich ci baletnich predstaveni (ktera jsou navstevovana cizinci) a cinohernich predstaveni (ktera navstevuji pouze nasinci). Kdyby se ceny v muzeich vseobecne prizpusobily cenam zapadnim, prilis beznych domacich by je nenavstevovalo. I mene movity clovek je totiz ochoten vice utratit na turistickem zajezde (je to jednou za rok, uz se tam znovu nemusi dostat, obcas se muzeme trochu rozsoupnout), nez doma v beznem zivote.

    Pro muzea, divadla i ty restaurace v centru je vsak vyhodne udrzet si i sve domaci zakazniky, nebot tito je nenavstevuji jen vyjimecneji, ale mohou je navstevovat, pokud se jim pro to vytvori podminky, daleko casteji a v konecnem dusledku jde o nezanedbatelny ekonomicky efekt prospech techto zarizeni.

    Pokud jde o Andreho uplatnovany pristup "spravedlivosti" jde vlastne jen o kompenzaci vuci mistnim "nespravedliveho" zvysovani cen zpusobeneho bohatymi turisty. Navic pokud jde o statem dotovana muzea, divadla ci koncertni telesa, tak je to jeste vic "spravedlive", nebot tyto dotace jdou z penez ceskych obcanu. Stat ma navic prioritni zajem na rozvijeni kulturniho povedomi zejmena u svych obcanu.

    Pokud to dokumentuji na svem priklade: Kdyz jsem byl z manzelkou a  synem na vylete ve Virginii, tak jsem tam za listky do muzei platil ceny v prepoctu hodne vysoke ale protoze to byla vyjimecna situace, ktera se tezko bude casteji opakovat, tak jsem to dal rad.

    Pokud bych vsak mel zaplatit podobnou cenu za muzea u nas, tak bych je musel navstevovat stejne vyjimecne. Diky slevam pro "nasince" muzeme nektera zajimava navstevovat nejen pri zmenach ruznych expozic i nekolikrat behem roku. Totez se tyka koncertu v Praze. Diky tomu si i moji kluci zvykaji na  pravidelnou navstevu kulturnich akci.

    Jak i Andrew uvadi, jedna se pri popisu cen o uvedeni plne ceny a potom v cestine o uvedeni slevy pro ceske obcany. A prave to, ze je to uvedeno cesky je take napadano Andrewem. Nikde (v pripadech, ktere jsem videl) tedy neni uvedena neprijatelna formulace uvedena Vratislavem Kuskem: "Formulace "Cizinci dvoj az desetinasobek" je naprosto neprijatelna." Pochopitelne se sleva deklaruje s ruznou mirou taktu a mohou existovat i pripady jeji prezentace formou nevhodnou.

    Myslim vsak, ze tato praxe je prijatelna a spravedliva. Uznavam, ze v tak relativnim pojmu jakym je spravedlnost, muze mit Andrew nazor jiny, ale snad by si jako "objektivne se tvarici novinar prodchnuty duchem zapadni demokracie" mohl v tomto pripade odpustit invektivy o okradani a podvodnicich.

    Vladimír Wagner

    Reakce na "dvojí ceny"

    Miloš Kuhn

    To, že delegáti na technické konferenci v Nice platili registrační poplatek 3000DM, zatímco delegáti ze střední a východní Evropy jen 750DM není diskriminace, ale pouze standartní promoční taktika firmy Microsoft za účelem proniknutí nových trhů. Pokud by se český restauratér chtěl řídit příkladem firmy Microsoft, musel by cizincům nabízet jídelní listek na němž by ceny byly nikoliv dvojnásobné, ale o čtvrtinu nižší než na menu, které předkládá svým českým "štamgastům".

    Moje žena, s kterou žiji již více než třetinu století, pochází ze staré, konzervativní Yankee rodiny. V cizině se řídí heslem: "When in Rome, do as the Romans do"; což by se dalo volně přeložit jako: "jednej s domorodci jako rovný s rovným". Dvojí ceny tuto její zásadu znemožňují. To je jeden z důvodů proč jsem ji doposud nebyl schopen přimět k návštěvě České republiky. (Také absolutně nesnáší jakoukoliv stádovou turistiku, která je ve všech zemích které trpěly pod sovětskou hegemonií stále ještě velmi oblíbena. V obrazárně se chce dívat na obrazy tak dlouho jak se jí líbí, a to v klidu a bez postrkování a žvatlání nějakého průvodce. Jsem si absolutně jist, že není sama, kdo tak myslí.)

    Zdá se, že Češi nejsou schopni si uvědomit že dvojí ceny a dnešní neuspokojivá ekonomická situace v České republice jsou úzce spojeny.

    Mnoho konservativních podnikatelů a investorů se totiž domnívá, že země, která se zdráhá odstraňovat neřesti jako dvojí ceny, se také bude zdráhat dodržovat zákony. Mlhavě formulované zákony jsou snadno obcházeny; přitahují korupci a odpuzují poctivý obchod.

    Ihned po listopadu 1989 mnoho mezinárodních podniků vyslalo své zástupce na delší dobu do České republiky za účelem seznámit se s tamějšími poměry. Ve většině případech byly jejich posudky nepříznivé.

    Jak cizinci vnímají existenci dvojích cen, vyjadřuje velmi nelichotivě vtip, který prošel řadou mezinárodních cestovních kanceláří. (O jeho pravdivosti nejsem příliš přesvědčen - stejně tak ale vystihuje současnou situaci zcela pikantně):

    Turista z Německa který trochu rozuměl česky, navštívil Prahu a po několika půllitrech Prazdroje ho nátura přiměla k návštěvě veřejných záchodků. U vstupu viděl sedět starší paní za malým stolkem s miskou pro drobné a s cedulkou: 1Kč a pod tím s menšími písmeny (Češi 0.50). Turista nemohl pochopit proč musí platit 2x tolik co Češi za přirozenou potřebu, zvláště když už platil 2x tolik za české pivo.

    Miloš Jan Kuhn

    http://www.megalink.net/~bmkmjk/eseje.html

    Foreigners, dual pricing and false assertions in Britské listy

    Kazi Šťastnová

    Kazi Šťastnová works for the New Presence monthly in Prague. Česká verze tohoto článku je titulním příspěvkem tohoto vydání Britských listů, viz Obsah.

    Dear Mr Culik,

    I would just like to make a few brief comments regarding some recurring false assertions made by many of the respondents to Andrew Stroehlein's two articles about new foreign residency regulations and the practice of dual pricing.

    First, I see a fundamental error being made in setting an equivalency between Social Security Numbers (or, as in Canada, Social Insurance Numbers) and an obcanka.

    It is hardly necessary to produce a SSN card (which notably does not contain a photograph) as often as an obcanka is required in the Czech Republic. In fact most of the people I know would be hard pressed to retrieve the actual card and many often improvise a number if necessary. It is not a number assigned at birth and many young people work for years without having one. As Jirovec points out, it usually becomes necessary at the time of one's first tax return, but many university students who remain registered as their parents' dependants postpone even this use of it.

    As for having to produce this document when obtaining certain basic services like a bank account, here the important thing to mention is that another form of identification can often be substituted in its place - certainly not the case at Ceska sporitelna.

    You definitely do not have to flash it when paying a fine on the subway, getting a library card, renting a video, visiting someone at their place of work etc.

    Yes, most of these things do require some form of identification (including picture id), but the stress is on some form, that is on the substitutability, which is something that is utterly lacking here in many respects.

    In my opinion, one of the fundamental, telling and dissuading aspects of life in the Czech Republic is the utter incomprehensibility of producing anything but an obcanka, ever.

    And, in general, of producing any document; formulating a statement, question or request; attempting to do anything in a way which does not conform to the way that 99.999 % of the local obcane have done it 99.999% of the time.

    Secondly, I would like to dispel some common arguments repeatedly used in favour of dual pricing, on the pages of BL (Holba, Paleta, Derian) and elsewhere. One is that dual pricing somehow conforms to the natural machinations of the market and is just a manifestation of the desire to earn a buck in the "civilizovanem liberalnim trznim prostredi" (Holba). These arguments employ the logic of "cenove hladiny" and the "two kinds of customer." Both of which are nonsensical when talking about the differentiation made at many Czech museums, galleries and monuments: ours vs. foreigner. Presumably, the "foreigner" is that second kind of customer, which the higher entrance fee is aiming at. Hence the German, the Ukrainian, the Brazilian, the Yugoslav, the Bulgarian and any other non-Czech citizen all make up one kind of customer and the Czech makes up the other all on his own, brilliant, true market savvy. Moreover, if this is such an honest and common business technique why are such dishonest methods so often employed in applying it, such as writing out Czech prices in long hand and foreigner fees in numerals?

    Considering in terms of cenove hladiny is equally invalid, unless one is about to start taking into account the cenove hladiny of the countries of origin of all foreign visitors. The day that the establishments charging dual prices start sorting visitors into groups according to their home country's economic indicators, and upon proof of citizenship charge those coming from countries with comparable, or worse, cenove hladiny to the Czech Republic nasi prices, is the day that I will accept dual pricing as a manifestation of existing economic realities.

    Claims of comparable dual pricing in the United States are simply inadequate. Yes perhaps Disney does give 10% discount to residents (Novotny), although I cannot confirm this myself, but this is by far not the rule, as it is in the Czech Republic. Many state museums are, as Stroehlein points out, in fact free of charge (viz. Washington D.C.) and most of the remaining ones charge one price or offer minimal discounts to local taxpayers. They most certainly do not discriminate against an ambiguous group entitled "foreigner" and favour an equally ambiguous group entitled "nasi." The argument that auto club members and employees of specific firms enjoy certain discounts is utterly misplaced since these discounts are a type of reward, for choosing to purchase a membership in the auto club say, or a type of bonus or incentive on the part an employer. Why one should enjoy a similar reward for coincidentally having Czech citizenship, I will never understand.

    In effect all of the above deliberations are not only bogus but primarily absurd, since the fact of the matter is that if I am able to speak Czech without a strong accent I get charged the nasi price, if I am not, regardless of my actual citizenship, where I pay my taxes or the cenova hladina of my home country, I do not. Similarly, if I produce an obcanka upon demand I do not get hassled (too much) and may actually receive the necessary service, if I do not I do get hassled and there is a high probability that I will not receive the service or will be granted it only after an unnecessarily prolonged process and a whole lot of wasted time and energy.

    Any attempts to place these existing realities in the context of normal economic and legal practices and the deserved rights of Czech taxpayers are nothing but weak, unfounded attempts to justify an unjust and primitive practice.

    Kazi Šťastnová

    Důkazy o spojení černé skládky s Českomoravským cementem mizí

    Jindřich Petrlík, Děti Země

    V poslednich dnech roku 1998 zjistily Deti Zeme, ze odpad z demolic Kralodvorske cementarny nejspise skoncil na cerne skladce u Vraze u Berouna na pozemku Josefa Litowczyka. Deti Zeme zdokumentovaly, ze zde konci i odpad klasifikovany podle vyhlasky Ministerstva zivotniho prostredi jako nebezpecny (napriklad smesny stavebni odpad, rukavcove filtry, drevo z demolic). Diky male operativnosti uradu zatim firma Litowczyk odklizi dukazy, ktere by mohly byt pouzity v ramci setreni. Jeste pred koncem minuleho roku byly odklizeny rukavcove filtry a pytle vapenneho hydratu s oznacenim Ceskomoravsky cement, zavod Lodenice.

    V rijnu 1993 sice vydal Okresni urad v Beroune uzemni rozhodnuti na terenni upravy, behem nichz mela byt zarovnana rokle na sever od Vraze za ucelem rozsireni plochy obdelavane zemedelske pudy. Josef Litowczyk v rozporu s tim tvrdi, ze zde mini provadet recyklaci odpadu. K provozovani zarizeni k nakladani s odpady je podle zakona navic nutny zvlastni souhlas.

    Vydane povoleni ma platnost dva roky. Je otazka, zda v teto lhute byly terenni upravy skutecne zahajeny. Predtim mela byt z upravovane plochy skryta ornice a ulozena na mezideponii, ktera neni nikde v okoli patrna.

    Zavazenou rokli proteka potok a je zalesnena. Jde tedy o tzv. vyznamne krajinne prvky a pred vydanim uzemniho rozhodnuti melo byt vedeno rizeni o vyjimce ze zakona o ochrane prirody a krajiny a nejspis i rozhodnuti o souhlasu se zasahem do krajinneho razu.

    V rozhodnuti na terenni upravy je navic jasne receno, ze "zavazka a vyrovnani terenu bude provedeno vyhradne nezavadnou zeminou z vykopu a ze skryvky. "V rozporu s rozhodnutim zde konci odpad, vcetne jeho potencialne nebezpecnych slozek.

    Deti Zeme na zaklade novych zjisteni rozsirily svuj podnet k prosetreni cele zalezitosti adresovany Ceske inspekci zivotniho prostredi a Okresnimu uradu v Beroune - referatu zivotniho prostredi.

    Pres vsechny vlastnicke propletence zustava faktem, ze spolecnost Ceskmoravsky cement nesplnila podminku Ministerstva zivotniho prostredi "Zajistit v obdobi vystavby maximalni zpetne vyuziti odpadu z demolic a vykopu". Zda bude dodrzeno zbylych triatricet podminek uvedenych ve Stanovisku o hodnoceni vlivu je proto otazkou.

    Telefonni spojeni:

  • Josef Litowczyk: 0602/223189

  • Mgr. Ivan Kus (Ceskomoravsky cement, a.s.): 0311/641005

  • APB (firma, ktera odpad z demolic lidviduje): 019-7916942

    Na pozadani muzeme dodat fotografickou dokumentaci.


  • Němečtí Zelení proti stavbě dálnice z Drážďan do ČR

    Děti Země

    Němečtí Zelení proti saské dálnici A17

    Po ostré diskusi uvnitř německé strany Zelení/Aliance 90, která je ve vládní koalici se Sociálnědemokratickou stranou (SPD) na spolkové úrovni, bylo na konci prosince 1998 potvrzeno, že němečtí Zelení jsou proti výstavbě dálnice A17 od Drážďan směrem na Prahu. O této skutečnosti, která bude mít jistě velký význam v další diskusi o osudu dálnice, informovala Děti Země saská ekologická organizace Grüne Liga.

    Přestože Zelení jsou proti výstavbě dálnice A17 již od roku 1991, konzistentní postoj strany zpochybnili někteří její členové na spolkové úrovni - např. předseda dopravní sekce Zelených Arno Schmidt nebo mluvčí poslanecké frakce ve Spolkovém sněmu Rezzo Schleuch. Jejich názory, že již nelze zabránit další výstavbě dálnice však zvrátili členové z Drážďan a ze Saska (např. Antje Hermanuová). Pro výstavbu dálnice A17 se naopak vyslovila saská část SPD, i když ještě před loňskými volbami do Spolkového sněmu byly zásadně proti.

    V této souvislosti je nutné také připomenout, že v únoru 1995 se poslanci za Zelené, PDS, SPD a Nezávislé v zastupitelstvu města Drážďan vyslovili proti vedení dálnice A17 přes okraj města, čímž přehlasovali členy CDU. Tento verdikt však zvrátilo městské referendum dne 5.11.1995, které za masivní podpory vládnoucí koalice CDU/CSU a FDP podpořilo trasu dálnice A17 blíže městu.

    Velkou nadějí pro odpůrce dálnice jsou v roce 1999 dvě zásadní události - volby do Saského sněmu (Lantag), kam za Zelené kandiduje i vlivný šéf Grüne Liga Saska a hlavní odpůrce dálnice Stefan Schönfelder a také nová diskuse o výstavbě dálnic v Německu, kterou na únor 1999 naplánoval spolkový ministr dopravy Müntefering (SPD).

    Z celkové délky cca 44 km dálnice A17 dosud není postaven ani metr (např. český úsek Lovosice - Ústí nad Labem - státní hranice měří rovněž cca 44 km), i když dne 21.8.1998 byla zástupci CDU manifestačně před volbami zahájen první výkop krátkého úseku v délce 4 km u Drážďan. Stavba zatím dále nepokračuje, neboť není jasné, zda bude financována ze spolkových peněz nebo z Evropské unie. Celkové náklady jsou odhadnuty na nejméně 2 miliardy marek.

    "Přestože na obou stranách hranic existuje silný politický tlak za každou cenu vybudovat dálnici A17/D8 v předložené trase, dosud zjevné a politikům ještě neznámé problémy mohou tomuto záměru v blízké budoucnosti definitivně zabránit", tvrdí vedoucí dopravní sekce Dětí Země Miroslav Patrik.

    Další informace lze získat u Grüne Liga Sachsen: Stefan Schönfelder nebo Matthias Karich, tel. 00-49-351-4943354 a fax 00-49-351-4943450.


    Oznámení: Nové číslo časopisu Tramvaj Načerno

    Vazeni pratele, pred chvilickou se dostalo na Sit nove cislo TRAMVAJE NACERNO. Jeho obsah:

  • První rok (Tramvaje) není posledním rokem (lidstva). Kateřina Karlíková vás ve svém úvodníku zdraví v novém roce a věří, že zkázyplné prognózy nás mohou nechat v klidu
  • Napadlo mě na refýži... Tramvajové nostalgie Miloše Koeniga nás vracejí do Československa. Krátká vzpomínka na plzeňské jízdy načerno či českobudějovickou elinku
  • Básníci v Tramvaji - Robert Ibrahim: Odpadky, Někdo pověsil slona na kolíček za chobot, Jana Husáková: Nespavost, Víla, Martin Kocek: Obyčejný den, Pavel Svoboda: 27, Věra Kumstátová: Novoroční
  • Dětský svět aneb "Mám spálu nebo spály?" - téměř reportérský záznam debaty se zvídavým dítkem o přenosných nemocech v podání Magdy Kučerové
  • Ivo Buch v Novinové zprávě informuje o sjezdu vegetariánů. Výživné čtení?
  • Postřehy odjinud - Oholená lýtka jsou fenoménem snad už celosvětovým. Přímo ze Spojených států, "kde to všechno vzniklo" referuje Václav Větvička
  • Černí pasažéři aneb Who's Who?, tedy představení autorů
  • Jízdní řád Tramvaje Načerno aneb stručná pravidla pro ty, co chtějí stihnout uzávěrku příští Tramvaje, která vyjede z vozovny 25. ledna

  • A na konci je samozřejmě tiráž.

    http://www.mujweb.cz/www/tramvaj_nacerno/online.htm


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|