středa 24. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby NATO a Kosovo:
  • Stane se Kosovo evropským Vietnamem? (Independent) Postavení žen v ČR:
  • Názory mladých žen z Prahy podle amerických sociologů (JČ)
  • S Alexandrou Berkovou o postavení žen v ČR (JČ)
  • Původ ženy: nová kontroverzi budící kniha proti darwinismu
  • Reakce: Jírovec nerozumí situaci žen Demokracie: Co si počít s komunisty?
  • Máme komunisty tolerovat? (Jan Mezdříč, Jiří Wagner, Miroslav Stuchlík, Ferdinand, JČ) Mají se pronásledovat komunisté?
  • Úvaha při příležitosti udělování Oscarů (Independent) Došlo po uzávěrce:
  • Poznámka k analýze Roberta Fiska, zda se můžeme vyhnout nové válce (v Kosovu) (Jiří Jírovec)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • Krize kolem Kosova nediskredituje Severoatlantickou alianci, naopak potvrzuje její nezastupitelnou úlohu jako ochránce míru v Evropě a lidských práv, řekl ČTK generální tajemník NATO Javier Solana. (Co lidská práva v členské zemi NATO Turecko?) ČTK zdůrazňuje, že se vedení NATO "intenzívně radí o postupu vůči krizi v Kosovu s vládami všech členských zemí, včetně České republiky, Maďarska a Polska, které sotva vstoupily." - "Jsou konzultovány jako vlády kterýchkoli jiných členských států NATO," řekl Solana. Solana předpokládá, že pokud NATO zaútočí, bude to mít negativní vliv na vztahy s Ruskem, doufá však, že nebude ničivý. (Jak to Solana ví? Poněkud katastrofičtější scénář předkládá včerejší deník Independent, viz shrnutí v dnešním čísle BL.) Trochu jiný pohled než Javier Solana má na kosovskou operaci Jiří Jírovec, v příspěvku v závěru dnešních BL, který došel po uzávěrce.

  • Český parlament schvaluje vyslání armádní polní nemocnice a nevyzbrojeného dopravního letounu do Makedonie na podporu případné vojenské akce NATO Kosovu.

  • Dvě pětiny Čechů si myslí, že současný všeobecný vývoj v České republice nikam nesměřuje. Vyplývá to z březnového výzkumu Střediska empirických výzkumů. 26 procent lidí , je přesvědčeno o tom, že politická a ekonomická situace v České republice se vyvíjí správným směrem. 34 procent lidí jsou pesimisté. Téměř polovina občanů, 49 procent, v březnovém průzkumu vyjádřila přesvědčení, že polistopadové zřízení má více předností než předchozí režim. Tento počet je dlouhodobě stabilní. Zhruba třetinu občanů tvoří přívrženci komunismu - což je tedy deset let po jeho pádu pozoruhodné a svědčí to asi o tom, že se husákovskému režimu česká společnost přizpůsobila daleko více, než se předpokládalo.

  • Téměř stejný počet občanů by nyní volil ČSSD i ODS. Podle březnového výzkumu Střediska empirických výzkumů by ČSSD volilo 24 procent obyvatel a ODS 23,6 procenta. Výrazně posílila i KSČM, pro niž by nyní hlasovalo 14,2 procenta lidí. Toto procento je alarmující a vinu na něm nesou politikové hlavních politických stran, kteří by se měli vzpamatovat, anebo neprodleně odejít. 14,2 procent voličské podpory pro komunisty je zdá se výzvou pro všechny politiky hlavních českých stran, aby odešli z politické arény, kde prokázali takovouto neschopnost, a uvolnili místo nové krvi.

  • Jak dává česká vláda peníze českých poplatníků západní bance BERD. Píše k tomu Jan Berdník: S opravdovym zajmem jsem si precetl dnesni clanek. Dekuji. V argumentaci vazeneho kolegy postradam (vedle diskutovanych variant) tu, kterou jsem uvedl v zaveru sveho vota: Ze se muze jednat o kompenzaci za 'nahubek' pro minoritni partnery, napriklad za vzdani se/odlozeni prava jit ke konkursnimu soudci. Ukazuje se take, ze zkusenejsi (zahranicni) minoritni spoluvlastnici si typicky nenechaji libit zachazeni, ktere je bohuzel v novych demokraciich po dosti spontannich privatizacich dosti caste (vyhladoveni DIKu fondy, ...). Treba se nam vsem dostane i off-line informace od FNM ci jineho kvalifikovaneho pramene.

  • Internet je v ČR cenzurován cenovou nepřístupností.článku v BL, jak britská vláda cenzurovala denní tisk uvalováním vysokých daní, aby si ho nemohli kupovat obyčejní lidé, napsal Ron Sydney: Prijemne mne prekvapil vas clanek o cenzure danemi. Jak se da staleti stara myslenka oprasit a zmrskat chudinu tehdy i dnes. Vice nez 2 roky presvedcuji lidi pismem i osobne, ze dnesni hanebna situace pristupu na internet v Cesku je planovana vladou, ktera preziva jen diky omezeni informaci.Takova aktivita je mozna jen v podminkach monopolni dohody mezi zlocinci a zlodeji. Viz napr. tento článek.

  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a tuším také snad časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Časopis je sice na titulní straně CD ROMU prezentován poněkud nešťastně (Jak nás vidí zvenčí Jan Čulík - pravidelní čtenáři BL vědí, že časopis nijak nerozlišuje mezi "námi"či "jimi", lidmi z Čech či ze zahraničí, a že názory redaktora BL jsou jen jedněmi z mnoha) přesto však je CD ROM myslím užitečným profilem Britských listů, který je nyní k dispozici i uživatelům počítačů, kteří nejsou napojeni na internet. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Stane se Kosovo evropským Vietnamem?

    ptal se v úterý 23. února deník Independent.

    Stažením mezinárodních pozorovatelů z Kosova spálilo NATO poslední most důvěryhodnosti, argumentuje Rupert Cornwell. Kdyby nyní NATO neučinilo nic, rovnalo by se to stejné zradě, jako byl Mnichov v roce 1938 nebo Budapešť v roce 1956. Nikdo ovšem neví, co se bude dít dál. Generálové mají vždycky tendenci znovu vést poslední válku. Jenže v případě Kosova, jaká to byla válka?

    Kosovo ovšem není Vietnam. Méně než 10 procent z 2 miliónů kosovského obyvatelstva jsou Srbové. A Bělehrad nebude ochoten, tak jako byl Hanoj, vytrpěl celou generaci bombardování, aby si zajistil své cíle. Ale Kosovo a Srbsko není ani Irák - divoká, pustá rovina, kde není kam se schovat a kde se nepřítel nemůže bránit. Srbský a kosovský terén je hornatý, je to trochu jako Švýcarsko. Jednotky jsou rozptýleny, zakopány v kopcích, tradičně se bojuje o každý metr.

    NATO má více než 400 nejmodernějších stihaček, Srbsko má asi 80 sovětských letadel, většinou stárnoucích Migů 21. Avšak, i když je možno zničit střediska protivzdušné obrany, Bělehrad má mobilní radarové jednotky a mnoho personálu se střelami země-vzduch.

    NATO zřejmě bude nejprve útočit na komunikace a jednotky protivzdušné obrany a pak na skladiště munice. Ale před osmi lety rozsáhlejší útok nevyřadil v Iráku jednotky řízených střed Scud.

    Vzdá se tentokrát Miloševič tak rychle, jako před čtyřmi lety, kdy se podrobil Miloševič daytonským dohodám?

    Potíž je, že Bosna byla nezávislý stát, Kosovo je z právního hlediska součástí Srbska.

    A NATO bude mít celou řadu velmi vážných potíží. Přirozeně musí usilovat o co nejmenší množství civilních obětí. Přitom však přicházejí zprávy, že Bělehrad už schválně přesunul skladiště munice do oblastí hustě obydlených civilisty. Bomby, které dokáží přesně zlikvidovat jen jediný malý cíl, musejí být odpalovány ručně z letadel. Dá se tedy čekat, že při útocích zahynou letci NATO. To bude mít v členských zemích NATO nejisté politické důsledky.

    Nikdo dost dobře neví, co se stane, odmítne-li Miloševič kapitulovat. Jakmile zaznamená NATO ztráty na životech na své straně, začne vítězit logika války. Letecké útoky pak budou pravděpodobně rozšířeny na silncie, železnice a elektrárny. Tak se ale stane NATO de fakto letectvem Kosovské osvobocenecké armády, poskytne jí možnost, aby zahájila pozemní ofenzívu.

    A na rozdíl od situace v Bosny, toto všechno bude bez souhlasu Organizace spojených národů. Bude se to dít navzdory otevřené opozici dvou z pěti stálých členů Rady bezpečnosti, kteří mají právo veta. Jeden z těchto členů je tradičním spojencem Srbska, Rusko.

    V této situaci budou nervy v Londýně a v Paříži napjaty k nesnesení. A co když se Miloševič ani teď nevzdá, a jeho armáda, za pomoci zásob z Ruska, zmasakruje etnické Albánce?

    Pak dojde k realizaci nejhoršího možného scénáře. Buď bude muset NATO rozšířit bombardování a způsobit tak, aby se Srbové postavili za svého vedoucího představitele, anebo bude muset NATO poslat do oblasti pozemní vojska.

    Jinými slovy, to bude invaze do "suverénní" Jugoslávie a začátek pozemní války proti Bělehradu.

    Šéf britských liberálních demokratů tento týden varoval Západ právě před tímto scénářem. Logicky by jediným možným řešením byl nyní kompromis, v němž by všechny strany získaly méně, než chtějí - autonomní Kosovo, součást Srbska, v němž by mír udržovaly mírové sbory NATO.

    Avšak pokud se to nepodaří, vznikne, jak varuje Ashdown, "velká pozemní válka na evropském území, největší v druhé polovině dvacátého století".

    Obdoby pro to pocházejí z první, nikoliv z druhé světové války. Možná jsou vzdálené, ale nikoliv o to méně hrůzné, varuje Independent.


    Nikdo nehovořil o pojmu svoboda

    Ještě jednou Mladé ženy z Prahy

    Jan Čulík

    Už před časem jsem
    předběžně psal o knize 14 rozhovorů s mladými Pražankami, Young Women of Prague, kterou vydali Alena Heitlinger a Susanna Trnka v roce 1998 v nakladatelství Macmillan. Dnes se k těm rozhovorům chci vrátit.

    Monika

    Snad není od věci se nejprve podrobněji zastavit u pár jednotlivých rozhovorů. Pozoruhodným byl hned první, s Monikou. Tato dívka, jako všechny ostatní, byla absolventkou střední školy pro zdravotní sestry, v době rozhovoru však pracovala jako televizní moderátorka. Silně dýchá z rozhovoru absolutní nedostatek jakéhokoliv vzdělání, nebo širšího rozhledu, přitom je však rozhovor prodchnut obrovskou sebejistotou interviewované.,

    Autorky o ní mj. píší v úvodu:

    Pohovor se konal u baru. Zpočátku bylo Moničino "divadelní" chování téměř ohlušující. Byla oblečena v dokonalých šatech, zaujímala asertivní postoj a šířila kolem sebe mocný, zjevně pečlivě kultivovaný, dojem filmové hvězdy. Zajímavé bylo, že sama v rozhovoru začala rozvádět, jak velmi důležité je pro ni, aby vypadala krásná. (...) Monika měla velmi pevné představy o Spojených státech, které jsou podle jejího názoru baštou liberalismu. Mluvila o jednom americkém homosexuálním fotografovi, kterého interviewovala v televizi. Velmi podporovala práva homosexuálů a konstatovala, že nechápe, proč mladí lidé v Čechách vyjadřují předsudky vůči homosexuálním mužům či lesbičkám. Zastávala názor, že ve Spojených státech takové předsudky neexistují. Monika velmi ráda hovořila, ale sama: nezajímala se příliš o jiné názory, ani se je nepokoušela vyvolat.

    Nechci přirozeně opisovat celé rozhovory, ale namátkou snad jen pár Moničiných výroků, které mě zaujaly:

    Monika se narodila své matce, když jí bylo 19. Matka dělala propagandu v zahraničním vysílání Českého rozhlasu. (Monika se k tomu v rozhovoru nijak nevyjadřovala - žádné etické hodnocení nebylo potřeba.) "Myslím, že má matka byla v práci velmi spokojena. Později studovala na univerzitě."

    V patnácti letech se rozhodla, že jejím životním cílem bude v životě se bavit. Rebelovala proti škole, pokusila se ji opustit, byla zraněna při autonehodě a pak se stala televizní novinářkou, absolutně bez jakékoliv kvalifikace, dodávám já.

    Co se týče potratovosti - to, zda má mít žena potrat, je otázkou její individuální volby. Ani zde neuvažovala Monika o žádných morálních aspektech této otázky. Mentálně nemocní lidé by měli být sterilizováni.

    Monika bydlí stále ve čtyřiadvaceti ještě doma u rodičů. Maminka jí vaří. Domácí práce by měla dělat služka. V Americe, v Británii, ve Francii je dnes život stejný jako v České republice.

    Francouzské a německé ženy jsou velmi ošklivé. Je to odporné. Němci jsou nesympatický národ a Monika nemá ráda jejich jazyk. Němky mají krátké nohy, "takže si tam nikdy nekupuju kalhotky". České ženy jsou nejkrásnější na světě, ale mnoho z nich dosud nemá čas a možnosti, aby se o sebe staraly tak, jako to dělají ženy v jiných zemích. Tam jsou ženy vychovávány tak, aby se o sebe staraly. Celé generace už sledují reklamy v televizi, které je nabádají, aby si kupovaly pleťový krém. Kosmetika vydělává velké peníze a měli bychom do ní investovat.

    Feministky jsou proti potratům, protože nemohou mít děti.

    Západní ženy nemají více svobody než české ženy. Peníze zaručují svobodu. Revoluce Moničin život vůbec nezměnila. Změnilo se jen to, že může cestovat.

    Monika je atheistka, jako dítě měla strach ze smrti. V současnosti se zabývá reinkarnací, hypnózou, psychoanalýzou a numerologií.

    Magda

    Zastávala při rozhovoru velmi protiamerické postoje. Její rodiče se rozvedli, když jí byly čtyři roky, ale matka se pak znovu vdala. I Magda žije stále se svými rodiči, protože nemá v Praze možnost najít si vlastní byt. Jako Monika, ani Magda nemá trvalého milence, má celou řadu otevřených přátelství k mnoha lidem, žije ve skupině přátel, s nimiž jezdí na hory a na výlety. Nechce se vdávat, ale chce mít děti.

    Škola pro zdravotní sestry byla dobrou přípravou pro život.

    Nemít děti je velmi sobecké. "Dodnes si dokážu hrát jako dítě, stejně jako mí přátelé", konstatovala Magda.

    Oba partneři by měli dělat domácí práce, muži jsou ale jiní než ženy a měli by dělat tvrdou manuální práci. Magda není feministka.

    "Nedávno byla v televizi debata o feminismu. Dívala se na to naše celá rodina a zdálo se nám to velmi zábavné. Všichni hovořili o tom, jak jsou ženy takové chudinky, mají nižší platy a když jdou do zaměstnání, nedostanou tak dobrou šanci jako muži, protože zaměstnavatel předpokládá, že budou chtít mít děti. Ale to je logické! Je logické předpokládat, že muž je živitelem rodiny, a tak by měl za normálních okolností dostávat vyšší plat.

    Od samého začátku se od sebe muži a ženy lišily. Tak je to u zvířat. Lvice se stará o lvíčata a lev loví. U zvířat je to daná věc a u lidí taky. Teprve nyní se to někdo snaží změnit. Možná to bylo dřív horší, protože ženy musely chodit do práce, mít volební právo - to já vůbec nepotřebuju."

    "Sametová revoluce" můj život vůbec nezměnila. Neměla jsem velké plány. Moji rodiče jezdili i před revolucí pořád do zahraničí. Otec byl malíř na volné noze.

    Uvědomila jsem si, že se dá žit bez politiky. Člověk má jasněji v hlavě, když se pořád nesnaží sledovat, co se děje. (Není divu, že snaha sledovat české sdělovací prostředky vyvolává u člověka chaos, to se děje každému, JČ.) Chodím volit, je-li to nutné, ale o politiku se nezajímám. Tatínek se velmi zajímá o politiku a já důvěřuju jeho názorům.

    Jana

    Rodiče byli rozvedení. Maminka pracovala u Československých aerolinií jako úřednice. Chtěla ale být učitelkou. Studovala na vysoké škole a dokončila všechny své kursy, ale nedodělala zkoušky, protože jí v tom zabránil otec. Otec nechtěl, aby studovala, a ona neměla dost síly na to se mu postavit. Chodila na přednášky tajně. Zjistil to a přivedl si jí zpátky. Její otec byl ze zásady proti vysokoškolskému vzdělání. Sám byl univerzitní profesor. Jeho žena taky. Moje matka měla bratra a sestru a ani jednomu z nich otec nedovolil, aby dodělali školu. Chtěl, aby pracovali a vydělávali a ne aby studovali.

    Když dnes někdo ukončí vysokoškolské vzdělání a nemá vlastní firmu, nebo nepracuje s počítači, vydělává míň než člověk bez vysokoškolského vzdělání. Doktoři vydělávají míň než stavební dělníci.

    Hlavní změnou od doby komunismu, jakou Jana pociťuje, je, že může cestovat. Nemá tušení, jaký byl život za komunismu.

    Když pracovala jako zdravotní sestra, práce v nemocnici byla zajímavá, ale nebylo dost času, lékaři nikdy neměli čas věci vysvětlovat.

    "V ideálním případě by šéf oddělení nebo nějaký jiný lékař měl sestrám vysvětlit, jakou mají pacienti diagnózu, jaké nové léky jsou k dispozici, a tak dál. Ale na to nebyl čas. I když si ho sestry udělaly, doktoři nikdy ne. Když jsem se na něco lékaře zeptala, odpověděl mi, "Tomu byste nerozuměla." A tím to skončilo.

    Petra

    Ruština je jako jazyk k ničemu. Pracovala v Německu, kde vládne pracovní segregace. Češky tam dostávají nižší plat než německé sestry. Nicméně je to víc než v ČR, ale česká vláda nedovolí český zdravotním sestrám pracovat v zahraničí déle než půl druhého roku.

    "Když jsem byla v Německu, viděla jsem, jak tam hodně mužů nakupuje. Jedou autem do supermarketu, odvezou nákup domů a nedělají z toho vědu. V ČR vidíte ženy, jak jdou z obchodů s deseti nákupními taškami v jedné ruce a dítětem v druhé. Je to otázka životního stylu. V ČR nemá tolik lidí auto. Nemáme supermarkety jako v Německu, ale závisí to na tom, jak si to manželé mezi sebou rozhodnou."

    (...)

    Shrnutí amerických autorek

    Úvodem zdůrazňují, že nechtějí zaznamenaný materiál nijak příliš subjektivně hodnotit, proto ho zveřejnily v úplnosti, aby si každý udělal vlastní závěry.

    Účelem série těchto 14 rozhovorů s mladými dívkami ve věku 23 - 25 let, absolventkami pražské střední školy pro zdravotní sestry, bylo zkoumat tvrzení některých autorů, že se prý po roku 1989 ženy v Československu /České republice rozhodly odejít z práce a vrátit se do světa domácnosti a rodiny.

    Podle Heitlingerové a Trnkové potvrzují tyto rozhovory, že názory současných českých mladých žen, aspoň podle tohoto vzorku, jsou daleko složitější. Interviewované ženy považují práci v domácnosti, svou roli matky a vztah k dětem za velmi důležitou, ale nepovažují to za jedinou možnost své osobní realizace. Většina interviewovaných žen považuje svou profesionální kariéru za stejně důležitou. Jsou přesvědčeny, že o dítě by se především měla starat matka, a rolí otce je především zabezpečit rodinu finančně, avšak byly by ochotny zařídit si existenci i jinak a souhlasí s názorem, že by se nv některých příapdech mohl otec vzdát zaměstnání a starat se o děti. Byly přesvědčeny, že domácí práce jsou úkolem ženy, ale muži musejí pomáhat.

    Většina interviewovaných žen odmítla současný západní feminismus. Spojovaly většinu jeho pojmů se zdiskreditovanou komunistickou propagandou týkající se rovnosti pohlaví. Při odmítání feminismu jako "levicové ideologie" byly interviewované ženy bezpochyby ovlivněny pohrdlivými informacemi o komunismu v postkomunistických médiích, konstatují autorky a poukazují na to, že interviewované ženy nikdy neměly v ruce žádnou feministickou publikaci.

    Co se týče angažovanosti v občanských aktivitách a v politice, mladé ženy z Prahy stále ještě vyjadřovaly velmi silnou nechuť stát se členkou jakékoliv organizace. Jejich nedůvěra vůči kolektivismu se projevovala rétorikou intenzívního individualismu, soustředěného kolem rodiny, což je velmi mocným pozůstatkem komunistické éry.

    Studie jak se zdá ukazuje, co potvrzují současné průzkumy veřejného mínění v České republice: obyčejní lidé v ČR jsou většinou odcizeni od politiky a nemají pocit, že mohou do politiky mluvit. Mnoho z nich se o politiku nezajímá. Pro autorky studie bylo velmi překvapivé, když zjistily, že většina interviewovaných žen konstatovala, že pád komunismu nijak neovlivnil jejich život. Považují "sametovou" revoluci za něco, co se odehrálo mimo ně. Stejně se skoro nikdo nezmiňoval o pojmu svobody. Nikdo z žen se nezmínil o tom, že po pádu komunismu je v ČR větší přístup k informacím ze západu. Ženy hovořily především o možnosti cestovat do zahraničí, mají-li na to peníze, popřípadě o možnost "obdivovat" (ne kupovat) "hezké věci v pražských obchodech".

    Autorky dospívají k závěru, že jsou prý ženy v jejich vzorku "novou generací" mladých žen v ČR, jejiž sebeúcta je založena na součinnosti identity matky i zaměstnankyně. Z osobní zkušenosti se mi však nezdá, že by se názory těchto mladých dívek v tomto ohledu příliš odlišovaly od názorů českých žen nejméně někdy od sedmdesátých let. Nezdá se mi, že by u mladé generace žen v ČR došlo v devadesátých letech k dramatické myšlenkové revoluci.

    Mám podezření, že ženy v ČR zastávají výše zmíněné názory už dost dlouhou dobu. Problém ale asi je, do jaké míry se ji daří o nich přesvědčit své manželské partnery. Jistě se to liší případ od případu, ale znám příliš mnoho žen v ČR, které si příliš často stěžují, že musejí svému manželovi vařit a posluhovat, protože "je na to tak zvyklý od maminky".

    Jan Čulík


    Se spisovatelkou Alexandrou Berkovou o českém feminismu

    Jan Čulík

    (Tento rozhovor se vysílal ve Svobodné Evropě v pořadu Hlasy a ohlasy v lednu 1993)

  • Paní Berková, my jsme spolu mluvili před časem o feminismu v Čechách a uplynula určitá doba, možná bychom se k tomuto tématu mohli stručně vrátit. Nějak mám dojem, že s vývojem a se situací žen jste stále více nespokojena. Je to tak?

    (Smích.) Ne nespokojena, ale abych pravdu řekla, vývoj mě trošku překvapil. Protože jsem naprosto předpokládala, že jak říká had Khá v Mauglí, my jsme jedné krve, ty i já.

  • Jako kdo?

    Že se lidé jedné krve ty i já prostě setkají. To znamená, lidi stejně smýšlející, stejně cítící. A hle, přihodilo se, že vlastně mužská reakce na ženské aktivity začala být buďto vyděšená nebo militantní nebo - nevím, jak to nazvat. Např - například poslední články v Mladých světech. V posledních Mladých světech bylo několik příspěvků. V brněnské televizi se odehrál ironizující rozhovor o ženských otázkách - to bylo ve studiu Netopýr. Průběh tohoto rozhovoru mě velice rozjařil, protože tam opět byl muž, který zaujal roli zlobivého dítěte a začal pošťuchovat a provokovat a vyzývat k boji. A vedle toho bylo asi sedm nebo osm žen, které všechny - předem nedomluvené - hovořily vlastně o tom - o tomtéž, že je třeba jakousi rovnováhu, harmonii, a tak dále, a tak dále. Takže to je věc, která mě strašně překvapila. Ale oni to říkaly ty americký feministky. Já jsem jim vůbec nevěřila. Oni říkaly, jen počkejte, jen počkejte. Oni proti vám vytáhnou. Takže -

  • Muži by ale mohli protestovat, že tady vám sem začínají zasévat extrémistické americké levičácké feministky různý jed a vy tomu propadáte. Je to tak?

    No mohli by, samozřejmě, ale nejdřív by museli si dát práci zjistit, jestli jsme extrémistické, jestli jsme levičácké, jestli jsme feministické. Protože myslím si, že pouze člověk, který nevzešel ze spojení muže a ženy může hovořit o  válce mužů a žen. Ale tady šlo o něco úplně jiného. A přihodilo se to, například, ve volbách, které mezitím proběhly, co jsme spolu mluvili, že pravicové organizace umístily ženy na téměř nevolitelná místa, zatímco levicové strany ženami vydláždily svoje vedoucí místa, a když se teď sejde parlament, tak je to samá ženská, a ty ženy, to jsou bojovnice, komunistky, a jsou to prostě ženy militantní starého typu, který jsou jako za to, že jsou ženský. Jestli to říkám srozumitelně, jo? Vnímáme-li schematicky svět a dělíme-li ho na muže a ženy, samozřejmě se pleteme, ale jsme na úrovni bolševika, který uvažoval: 'dělník, inteligent, muž, žena, dítě', a tak dále.

    Rozděl a panuj, že jo. V tomhleto parcelováno prostě to fungovalo, a v rámci tohoto parcelování bolševik obsadil a levicové strany obsadily ženy daleko hojněji než pravicové, protože prostě - z nějakejch důvodů. Nevím proč, ale je to tak.

  • Dalo by se říct, že třeba oni skutečně jsou té ženské rovnosti třeba nakloněni více, jenže vy říkáte, že oni to obsadili špatnými ženami?

    No, svými ženami, no. To jsou ženy, se kterýma teda bych nevlezla na jednu loď.

  • Takže, ženy dopadly blbě, protože, pravice se na ně vykašlala a levice - si tam dala své ženy. Takže kde jsou normální ženy?

    No, ty jsou (smích) - ty jsou někde doma. A asi se tomu divěj, co se děje. Protože ty ženy na levici, to jsou ženy vojačky. To jsou bojovnice. Ty vnímaj, že nejsou mužský, a takže bojujou jako ženský za to, co jim ta levicová partaj diktuje. Ale o tom ty ženský aktivity ve světě vůbec nejsou, a takzvanej feminismus o tomhletom vůbec není, to je něco úplně jinýho.

  • Tak čím se to tedy odlišuje? Jak se odlišují tyto socialistické ženy nebo levicové československé ženy od skutečného feminismu - nebo skutečného zastávání ženských práv, jak byste ho definovala vy?

    (Výkřik vyjadřující odpor k výše řečenému.) (Smích) No, to není ani boj za ženská práva. O co se my tady snažíme, to je zrušení subordinace. To znamená, že není partaj, která by rozhodovala o ostatních, nerozhoduje muž o ženě, nerozhoduje rodič o dítěti. Je to pokus o harmonii a o dorozumění.

  • Kdo je to, 'my'?

    Kdo 'my', co?

  • No, říkáte, 'my se snažíme o to zrušení té subordinace'. Kdo je to podle vás 'my'? Když, jak říkáte, jste se nedostaly nikam? Tak kde jste, v těch kuchyních?

    (Smích.) No, my jsme se nikam nesnažily dostat. Říkám, my, co spolu mluvíme, jak říká Poláček. Tady v Praze je to asi dvacet ženskejch a různě po okresních městech nějaký ženský, který se prostě nějak snaží určitým způsobem. Jde o to, že se snaží dělat jazykový kursy, aby si mohly zvýšit odbornost. Že když se jedná o takový věci, jako je otázka takzvaných samoživitelek, ty single rodiny, abortivum, jo, potrat, a tak dále, to jsou věci, který opravdu by měly být řešené na úrovni a ne být spláchnutý v rámci jakýchsi dutých humanismů.

  • Ale to si myslíte vy a několik pár roztroušených žen? A jakým právem to říkáte, když nemáte v tomto národě pro tyto věci vůbec podporu?

    No, já bych neřekla. Já bych neřekla. Já myslím, že ta podpora by byla, kdyby se hledala. A protože zatím nejsme partaj, nikoho jsme neoslovovali en bloc, tak partaj a masové hnutí neexistuje, ale jsem přesvědčená, že ženskejch, které myslí tímhletím směrem, je strašně moc. Drtivá většina bych řekla.

  • Jak by se to dalo dokázat?

    Na úplně na malinkým příkladě. Jedna kamarádka, která tady začíná jako vydavatelka, vydává nebo už vlastně vydala titul Endlich vierzig. To je Konečně čtyřicet. A inzerovala v denním tisku a myslím že ve Vlastě anebo někde a byla naprosto zděšená a omráčená obrovskou poptávkou, která vznikla a objednávkami, které se jí sešly. Že to vůbec netušila. To svědčí o  tom, že tady je rezervoár žen, které by chtěly být slyšeny a které mají k něčemu co říct a nechtějí být organizovány jako vojáci, jako pěšáci.

  • A co v této věci budete dělat, tedy? Když, jak vidím, vás ta Občanská demokratická strana tak strašně zklamala.

    Mně nezklamala Občanská demokratická strana! Jenom vnímám, že v parlamentě ženský prostě boužel nejsou, protože nebyly na volitelných místech, ale nám to budiž ukradeno, nejsme politickou partají -

  • Myslíte, že to byl záměr, teda, že právě Občanská demokratická strana dala ženy schválně na místa taková, aby se žádná nedostala do parlamentu?

    Nemyslím si, že by to byl diskriminační záměr, ale byla to situace naprosto klasická, že byly do jednoho vířidla, do jedné džungle hozeni ženy i muži pohromadě a ženy to nevydržely a selhaly.

  • Takže to není vinou té strany ani pana Klause, ale je to vinou těch žen. Já viníka nehledám. 'Vinou' ??

  • Kdo je tedy toho příčinou? Po volebním debaklu se přece vždycky hledají důvody a čeho je to vina. Je to příčinou automatické nadřazenosti mužů, kteří vedou ódéesku, anebo je to způsobeno něčím jiným?

    Automatická nadřazenost plyne z toho, že silnější vyhrává a  ženy tam silnější nebyly. Ale nebyly ne proto, že by byly horší, ale protože vůbec neměly tu šanci. A naše aktivity jsou jenom k tomu zaměřený, aby ženský v týhle džungli obstály. Aby příště, když budou hozené do stejný situace, aby dokázaly obstát a aby dokázaly podat úplně stejný výkon jako muži. Ony se lekly. Ony skutečně byly slabé, selhaly, nedokázaly se dostat na volitelnější místa.

  • Tak to bylo jejich vinou.

    Ach bože. To není vina. To je skutečnost. Vždyť ještě nedávno byly prodávaný vedle květáku na trhu, ženský. Kde k tomu mohly přijít. Vždyť je nádherný, že vůbec dokázaly za úplně jiný situace do toho parlamentu se dostat, že jo. Nebo do tý partaje a tam fungovat, protože jejich situace soukromá doma je úplně jiná než mužská. To neznamená boj proti mužům, ale to znamená, aby ony, ty které o to stojí, mohly a měly šanci podat stejný výkon.

  • Takže vlastně to není tak deprimující, protože aspoň to byla první etapa, která byla dosažena na této dlouhé cestě , no a jaké jsou další etapy. Co konkrétně se bude dělat dál?

    (Smích.) Na to mám jedinou větu: Směr je tu jediné, co víme o cíli.

  • Měla byste se vyjádřit konkrétněji.

    Konkrétněji? Panebože, my se musíme asi nějak stát institucí, což bude strašně těžká cesta, protože instituce je Svaz žen, kterej lže.

  • A to ještě existuje?

    Existuje, samozřejmě. Z naší aktivity vznikla Rada při České národní radě, komise pro ženu a rodinu a Svaz žen obesílá své členky a píše do novin, že je to z jejich iniciativy a tak dále. To je běžné, že bolševik krade nápady a krade všechno, přivlastňuje si a říká 'my, my, my, my'. S tím se musí počítat. Budeme se snažit -

  • V životě všichni kradou druhým nápady. To není jenom typická charakteristika bolševika, myslím.

    No, nápady se realizují. Bolševik je nikdy nerealizuje. On je má jako fangli. To je velký rozdíl. A protože on je nerealizuje, to znamená, že krůček po krůčku, formou nabalování sněhové koule se nyní my ženské, které máme zájem, se navzájem kontaktujeme, mimopražské, po celé republice, české, teda, na Slovensko jsme se nekontaktovali, protože čekáme, že se odtrhnou. A jde jenom o to, jaksi se narovnat, nadechnout a ženské, které o to stojej a chtějí, aby obstály, až se dostanou do stejné vřavy, jako ženy v předvolebním boji v  ODS.

  • Takže to bude nějaká organizace, ještě nevíte, jak se bude jmenovat?

    No my se jmenujeme. My se jmenujeme Nová humanita a jestli budou vznikat nové, nějaké sesterské organizace, to je možné, ale protože nepřijímáme pyramidální organizační systém, tak nejsme partaj, která by se nějak rozrůstala. Spíš vnímáme ženské, které jsou téhož hlasu. To jest: Jsme jedné krve, ty i já. Ať se dají dohromady se svými kamarádkami ve svém bydlišti, jakkoliv, jmenujou se jakkoliv, můžeme si být navzájem užitečné, můžeme se informovat o stipendiích, o kursech, o zvyšování kvalifikace, co se týče politiky a sociálního působení a tak dál.

  • Mně se zdá pořád ten váš program nebo co to je strašně mlhavý. Že se vy chcete dát dohromady a budete doufat, že se nějak prosadíte proti mužské nadřazenosti a nebudete to raději organizovat na příliš pevné struktuře, ať se v nějakém městě pár ženských taky dá dohromady... Stačí to?

    (Smích.) Je to hrozné, ale máte pravdu, samozřejmě. Ale já to říkám mlhavě. Je to naprosto konkrétní. Například teď je momentálně problém, ale skutečně problém, protože pozvánek na různé konference a sešlosti v zahraničí, ženských aktivit, je strašně moc, a nejsou ženské, které by tam byly schopné jet. To znamená ale ženské, které můžou na týden opustit rodinu a vyjet. A které mají jakousi jazykovou schopnost. To znamená aktivní němčina nebo aktivní angličtina. Měly jsme kurs asertivity jsme si daly dohromady, který financovala Naumann Stiftung, a teď se budeme pokoušet o další kurs, to znamená, že to je školení pro ženské, které by měly obstát v parlamentě a při situacích, kdy budou někde chtít fungovat a bojovat v mužském prostředí. Ale to není proti mužům. Chceme dokázat, podat stejný výkon jako muži. V témže prostředí.

  • A není to deprimující, že tyhlecty věci se mohou konat jenom tehdy, když to financuje zahraniční nadace?

    No, teď to není deprimující, je to potěšující, protože kdyby nebyly zahraniční nadace, tak ty domácí nemají nic.

  • Pan Klaus má obrovský finanční přebytek.

    Je to možný. Prostě nejsme takový kamarádi, aby mi něco dal. Ale on asi ví, co se svými finančními přebytky. My si prostě nějaké peníze na to seženeme, někde, no.

  • No tak já vám přeju mnoho úspěchů. A doufám, že až spolu budeme příště hovořit, tak bude situace žen vypadat ještě nadějněji, než vypadá dnes.

    Já doufám, že příště budu mít navrch já.

  • Děkuju.


    (Dosud není příliš velký počet žen v českém parlamentě. JČ)


    Původ ženy

    Nová kniha proti darwinismu

    Natalie Angierová není první feministka, která zaútočila na představu, že jsou ženy slabé, pasívní a jsou ochotny věnovat život budování hnízd pro promiskuitní muže. Je to ale první feministka, píše týdeník Observer 21. března, jejíž názory vyvolaly nyní obrovskou kontroverzi.

    Její kniha Woman: An Intimate Geography byla přivítána jako plná nových myšlenek, nejradikálnější publikace za celá desetiletí. Minulý týden věnoval týdeník Time této knize v článku pod titulkem Pravda o ženách celých devět stran. Angierová pracuje v deníku New York Times a zaútočila na velké cíle: na sociobiologii, evoluční psychologii, a dokonce i na darwinismus.

    Angierová je nositelka Pullitzerovy ceny za vědeckou literaturu. Redakce listu New York Times požádala vědkyni Helen Croninovou, aby napsala recenzi knihy Angierové. Jenže Croninová je neodarwinistka a kontroverze vznikla, když New York Times její kritickou recenzi odmítl otisknout.

    Croninová je autorka knihy The Ant and the Peacock a je to spoluředitelka Centra pro filozofii přírodních a sociálních věd na London School of Economics. Organizuje také program "Darwin at LSE", v jehoý rámci vycházejí menší knihy o debatách ve světě darwinismu.

    Croninová je feministka, zároveň ale stoupenec darwinismu. Kritizuje Angierovou, že prý při své kritice zkresluje seriózní vědecké studie.

    Jádrem debaty je prastaré téma: biologická odlišnost mužů a žen. Je rozdíl mezi pohlavími jen bezvýznamný a odráží jen jiné rozmnožovací funkce mužského a ženského organismu? Nebo obě pohlaví odděluje propast, mají muži a ženy odlišný neurální systém, odlišný metabolismus, odlišnou evoluční funkci? Dlouhá léta se vysmívají feministky úsilí biologů, kteří se toto snaží dokázat.

    Kniha Angierové je nejnovější pokus definovat feministickou genetiku. Předchozí pokusy zahrnovaly klasickou knihu Heleny Fisherové z osmdesátých let The Sex Contract, studie Donny Harawayové o primátech a knihu Mary Zeiss Stangeové The Female Hunter (Žena - lovkyně, 1997).

    Angierová není první feministkou, která vidí odlišnost pohlaví jako plus a nikoliv jako mínus. Takových knih ale vychází obrovské množství.

    Angierová oslavuje všechno, co je ženské a podle Croninové slučuje vědu a feminismus velmi reduktivním, hrubým způsobem.

    Jaké jsou hlavní biologické rozdíly mezi muži a ženami?

    Ženské tělo váží méně a má méně pevnou strukturu než mužské tělo. Průměrně mají ženy méně svaloviny než muži a více tuku. Jejich nohy jsou kratší a méně svalovité. Kosti žen jsou lehčí a menší. Celková síla žen a síla jednotlivých svalů je menší. Mají nižší všeobecný metabolismus, poměr mezi muži a ženami je 141/100. V porovnání k velikosti těla mají menší srdce a menší plíce než muži.

    Ženské sliny mají jiné složení než mužské sliny, což možná způsobuje, že ženy tráví potraviny pomaleji než muži, častěji dostávají střevní nemoce a zácpu.

    Ženy mají nižší úroveň hladiny serotoninu, látky, která reguluje náladu, a reagují lépe na léky, které mění úroveň hladiny serotoninu, jako je Prozac. Oestrogen pravděpodobně brání ztrátě paměti, která jde ruku v ruce s Alzheimerovou chorobou a s demencí, tím, že si neurony v mozku vytvářejí další nervová zakončení.

    Ženy zřejmě vnímají bolest jinak než muži. Zubařská studie zjistila, že ženy reagují lépe na látky proti bolesti.

    Infarkt u mužů začíná drtivou bolestí, kdežto ženský infarkt je pomalejší a trvá hodiny a nikoliv pouhé minuty, jako u mužů.

    U žen dochází k infarktům průměrně o deset let později než u mužů. Protože jsou ženy starší, většinou na infarkty umírají.


    Reakce: Jírovec nerozumí situaci žen

    Autorčino jméno a adresa jsou známy.

    Vcerejsi Jirovcuv clanek se nedal cist. Rodinna organizace, kdy manzelka podporuje karieru sveho muze a vidi v tom sve stesti, muze u nekterych fungovat, ale obcas se zvrtne. Bohuzel znam pripady podobnych manzelek, jejichz uspesni muzi si nasli mladsi reprezentativnejsi partnerky a ony sly v padesati hledat praci.

    Jirovec nema pravdu, co se tyka oceneni vzdelani. Soudi podle rodin inteligence. Ve vsech vrstvach vzdelanost cenena nebyla a tento pristup byl podporovan shora.

    Pres preference deti z delnickych rodin nedochazelo k moc velke socialni mobilite techto vrstev. Na gymnaziu jsem se jednou pohadala s obcankarem, ze preference deti z delnickych a rolnickych rodin neni spravna. Rekl, at studenti s timto puvodem zvednou ruku. Bylo nas pet ze triceti peti.

    Socialni mobilita v SSSR: Podobne na VS tuto pozitivni diskriminaci na nejakem marxaku studenti odsuzovali. Podobny pomer: 3/25. A to se pocitaly i delnicke puvody kategorie b (byl a neni, nyni je vojensky atase nebo reditel OKD) a vsechno to byly Cesky. Ze Sovetu a jinych cizincu nikdo.

    Zaver: ve vrstvach, ktere si vzdelani drive cenily, tyto hodnotove orientace zustaly, ostatni si vzdelani vazit nezacaly.

    Myslim, ze by bylo zajimave srovnat socialni mobilitu v dobach s ruznym hodnocenim vyznamu vzdelani, tedy za prvni republiky a za normalizace.

    Muzu Vam napsat jeste spoustu prikladu ze zivota. Ja jsem taky podle rodinneho zebricku hodnot studovat nemela. Mozna by mi jako sekretarce nebo mistrove na provoze bylo lip.


    Komunisté: tolerovat či netolerovat?

    Jan Mezdříč

    V BL 23.3. se dočítám o toleranci lidí u nás ke komunistické partaji.

    Viděl jsem "třešničkový" leták distribuovaný k MDŽ. Ejhle, co se nedočtu: Komunisté hodlají lidu nabídnout řešení tzv. současné společenské krize - druhou etapu socialismu. Ovšem napřed vědecky vyhodnotí tu první etapu a pak teprve (asi taky vědecky) naplánují druhou etapu socialismu. Takže tlení ideologické mrtvoly komunismu se odkládá!

    Můj otec byl komunistou, a přihlášku si podával dlouho před únorem 1948. Ale já se Vám soudruzi s třešničkami pěkně děkuju! Již Vaši předkové mávali mávátkem nejdemokratičtější demokratické demokracie a jejich otitulovaní teoretici toho nakecali, že je ani tým vašeho profěsorja Klanicy netrumfne.

    Možná, že v té další etapě socialismu už nebude tolik leopoldovů, jáchymovů a bytízů (omlouvám se čtenářům, že nevzpomenu teď všechny koncentráky na likvidaci odpůrců i možných odpůrců komunistů), ale socialismus se bez krádeží majetku, represí a myšlenkové sterility a totality dělat nedá. A to, co mají dejme tomu ve Švédsku, není socialismus.

    Soudruzi, opustivší po r.1989 mátušku stranu, aby se pustili do budování svého soukromého vlastnictví, nám věru nepředvedli, jak těm západním kapitalistům dají na frak! A co by nám ukázali teprve věrní soudruzi-teoretici!

    On ten socialismus je takový krásný, když soudruzi ideologové začnou předkládat lidu (lidem zpravidla ne) růžové obrazy lepšího příštího vymalované do kontur načrtnutých soudruhy teoretiky.

    Velmi bych se přimlouval, aby si soudruzi ten nový socialismus vyzkoušeli napřed sami na sobě, než nám svůj recept začnou nabízet ve velkém.

    Namísto všelikých televizních diskusních tyjátrů s nimi, bych uvítal, kdyby si, dejme tomu, od pana Karla, knížete Schwarzenberga, půjčili řádný kus země a na ní začali budovat své lepší příští.

    Praštěné? Ale ne, viděl jsem již pořed lety v Beneluxu, kterak pan baron zapůjčil půdu rudým družstevníkům a ti vskutku orali, seli a sklízeli a na traktoru vozili vlající rudý prapor. A teorie se jim z hlavy do mozolů vraziti ráčila.

    23.3.1999

    Jan Mezdříč


    Obava z Vítězného února trvá

    Jiří Wagner

    Motto:

    "To, ze temer padesat procent obcanu chce povazovat KSCM za demokratickou stranu (jak se take, navzdory sve pochybene ideologii, chova) neni dukazem toho, ze jsou tito lide dodnes "obeti" jakesi komunisticke pomylenosti, ale ze rozumeji demokracii, kupodivu lepe nez sam prezident Vaclav Havel."

    Britske listy, 23.3.99

    Vazeny pane Culiku,

    pokud pridate k volicum KSCM priznivce a potencialni volice CSSD a KDU-CSL, tedy dvou stran, ktere ke spolupraci s komunisty jaksi prirozene tihnou, dostanete cislo temer shodne s onemi necelymi padesati procenty obcanu, kteri podle Vas rozumeji demokracii lepe nez prezident Havel.

    Mozna, ze je tomu skutecne tak, ale nemyslite, ze ta druha polovina, aniz by rozumela demokracii mene nez ta prvni, se stale jeste nezbavila obav z komunistickych praktik, ktere demokracii zacinaji a Viteznym unorem konci?

    Se srdecnym pozdravem

    Jiri Wagner


    Komunisti nejsou politická mrtvola!

    Miroslav Stuchlík

    Současnou vládu považuje 49 procent občanů za nestabilní a 60 procent chce změnu vlády. 42 procent občanů by chtělo pravolevou koalici, ale to by se musela Unie svobody zbavit komunistobijce a experta na kopání do ideologické mrtvoly Jana Rumla. Změnu vlády požadují především voliči ODS a Unie svobody.

    Proboha o co Vam jde ? Copak komunisti jsou politicka mrtvola. V Nemecku by se po vic nez 50 letech po valce neodvazil nikdo soudny rict o fasistech, ze jsou politicke mrtvoly. V tom okamziku by sam byl politicka mrtvola. O co Vam jde pane Culik ?

    Podotykam, ze nejsem clen US ani jeji fanaticky privrzenec. Jen clovek, ktery v CR zije a kouka kolem sebe.

    Miroslav Stuchlík


    KSČM - strana demokratická?

    Ferdinand

    Obávám se, že názor, že komunisté jsou demokratickou stranou, se zakládá spíše na přání, než na faktech.

    Zastáncům tohoto názoru připomínám Sedmičku ze 16.února 1997. Zde Miroslav Grebeníček Karlu Ledvinkovi poněkud neprozřetelně potvrdil, že Manifest je stále základním dokumentem Strany, a že pokud se manifest rozchází se stanovami strany, má přednost manifest. A to i v té části, kde se hovoří o diktatuře proletariátu.

    A vzhledem ke své vášní pro logické hříčky neodolám, abych se nezeptal: lze počítat stranu, která se uchází o moc v demokratických volbách, leč s cílem další demokratické volby nepřipustit, za demokratickou?

    Ferdinand


    Poznámka Jana Čulíka

    Pane Ferdinande,

    Komunistická strana Čech a Moravy nepáchá atentáty, neproviňuje se trestnými činy, respektuje většinu parlamentních předpisů. Má hloupý, primitivní a nedemokratický politický program, proti němuž je jistě třeba energicky vystupovat.

    Proboha, to, že říkám, že komunisté musejí mít v parlamentu a ve společnosti stejná práva jako všechny ostatní politické strany, přece neznamená, že s nimi souhlasím, to je snad jasné!

    Jistě, pane Ferdinande, i nedemokratická strana musí mít v demokracii právo předložit voličům svůj nedemokratický program. Jinak to není demokracie.

    Potíž je, že vy nedůvěřujete voličům. Vy si nejste jisti, že by voliči "nehlasovali špatně". Možná, že po traumatickém zážitku čtyřiceti let komunismu je to pochopitelné. Není to ale demokratické.

    V Československu vznikl v roce 1948 komunismus, protože se země stala kolonií Sovětského svazu. Bez Stalinova vlivu by komunismus v ČSR těžko vydržel čtrnáct dní.

    V současnosti takovéto nebezpečí přece nehrozí. Hrozí jiná, vážnější nebezpečí. Jsme v jiné, naprosto změněné situaci. Je chyba být ve střehu jen před nebezpečími, které jsme už někdy v minulosti zažili, je možné, že nás oslepí natolik, že nebudeme schopni vnímat nová nebezpečí.

    Studená válka skončila. Nikde na světě nevládne komunismus, jen různé druhy fašizujících nacionalismů.

    Václav Žák připominá, že se československá rozvědka po roce 1918 tak strašně bála Habsburků, že tak dlouho sledovala různá habsburská hrabata a knížata a jejich milenky, že jí uniklo, že se v roce 1933 dostal v Německu k moci Hitler.

    Nedělejme tutéž chybu.

    Jen připomínám, že v době, kdy to bylo daleko nebezpečnější, totiž po dobu celé existence komunistického bloku, existovala v Británii legální Komunistická strana Velké Británie, vydávala svůj - Moskvou financovaný- deník Morning Star a v některých oblastech kandidovala ve volbách.

    Ve Spojených státech to bylo v některých dobách trochu jiné, viz níže.


    Mají se pronásledovat komunisté?

    Úvaha při příležitosti udělování Oscarů

    Při letošní oscarové ceremonii dostal za celoživotní dílo cenu i devadesátiletý režisér Elia Kazan. Venku na ulici demonstrovali proti Kazanovi lidé, kteří byli skoro téměř tak staří jako on. Proč?

    Kazan dostal svého prvního oscara v roce 1948, za klasicky liberální film - Gentleman's Agreement, který odhaloval antisemitismus v poválečné Americe. Ale čtrnáct dní před tím, než šel film do kin, píše v deníku Independent David Aaronovitch, byl autor scénáře tohoto filmu, Ring Lardner junior, jedním z deseti hollywoodských scénáristů, kteří byli povoláni před Výbor pro neamerickou činnost, která vyšetřovala infiltraci komunismu do amerického filmového průmyslu. Začátkem roku 1950 bylo všech těchto deset scénáristů uvězněno za pohrdání státními úřady. A všem deseti těmto lidem - a stovkám jiných - bylo znemožněno v Americe pracovat. Někteří, jejichž práce na nějakém filmu byla už dokončena, byli svědky toho, jak jejich jméno bylo z filmů odstraněno a titulky uváděly někoho jiného.

    V lednu 1952 byl před Výbor pro neamerickou činnost povolán i režisér Elia Kazan, jeden z nejslavnějších hollywoodských režisérů. Byl vyslýchán o době ve třicátých letech, kdy byl šéfem levicové divadelní skupiny. Bylo od něho požadováno, aby jmenoval ty své kolegy, kteří byli členy americké komunistické strany.

    Kazan to nejprve odmítl učinit. Pak ale, 10. dubna, se podrobil a jmenoval mimo jiné scénáristy Clifforda Odetse a Lillian Helmanovou. Před síní, kde se konala ceremonie letošních oscarů demonstrovali ti, kteří stále nemohou Kazanovi odpustit to, co považují pořád za jeho zradu.

    V sedmdesátých a osmdesátých letech, po vietnamské válce a v období sbližování s východem, se intelektuálové na obou stranách Atlantiku stavěli vůči mccarthyovskému pronásledování a všem těm, kdož s ním spolupracovali, zásadně záporně, pokračuje Aaronovich v Independentu. Několik filmů z této doby pojednává o zákazu výkonu povolání, jak to rozdělovalo přátele, kolik lidí to dohnalo k sebevraždě. Nejznámějším shrnutím kritiky McCarthyho je pravděpodobně drama Arthura Millera The Crucible, Tyglík, o pronásledování údajných čarodějnic v  americkém Salemu, které mimochodem velmi přesně pro středoevropské publikum evokuje atmosféru stalinských procesů.

    Avšak to, že Elia Kazan nyní dostal oscara za své celoživotní dílo, je důsledkem změny všeobecného postoje. Washington Post nedávno napsal, že Kazanův "způsob" byl špatný, ale proč to udělal (tj. udal své spolupracovníky), to bylo správné. Jinými slovy, bylo správné být antikomunista.

    Máme-li pokračovat v Millerově analogii, nynější myšlení argumentuje, že v Salemu skutečně byly čarodějnice. V temných letech rané studené války skutečně bylo Rusko reálným nebezpečím pro demokracii, a místní američtí komunisté byli Stalinovou pátou kolonou. Tento argument byl slyšen i v Británii, když vyšlo najevo, že liberální George Orwell předal britské špionáži seznam svých 35 známých, o nichž si myslel, že sympatizují se Sovětským svazem.

    Jenže, argumentuje dále Aaronovitch, Kazan musel vědět, že jeho deset známých - hollywoodských scénáristů, nikterak neohrožuje americký způsob života. Ten neohrožoval ani správce záchodků v New Yorku, který byl tou dobou také propuštěn, protože byl komunista.

    Vím, pokračuje Aaronovitch, je obtížné pro nekomunisty přijmout tuto argumentaci, ale hlavní motivací řadových komunistů za Západě v období studené války nebylo pomoci Stalinovi provést ve své zemi světovou revoluci.

    Snažili se porozumět světu, v němž viděli, že jsou přistěhovalečtí dělníci vykořisťováni, že jsou oklešťována odborová práva, že vládne nespravedlnost. A často, z dobrých důvodů, nevěřili svým vládám, protože viděli, že život není takový, jak ho vlády popisují. A proč by měly tedy svým vládám věřit, že to bylo v Rusku tak špatné, jak to ty vlády popisovaly?

    Potíž je, že v tom Rusku to skutečně tak špatné bylo.

    Přesto však to nebylo důvodem, proč Kazan udal své kolegy. Ve své autobiografii se Kazan zmiňuje o rozhovoru s Arthurem Millerem v roce 1952, kdy mu řekl: "Šéf studia Fox Skouras mi dal najevo, že už nebudu moci točit filmy, pokud neprozradím levičáky ve své skupině. A proč sakra bych se měl vzdát točení filmů? Proč bych měl utajovat jejich členství v komunistické straně, o němž si nemyslím, že by mělo být utajováno, a proč bych měl bránit lidi, o nichž vím, že je stejně někdo co nejdřív udá. Dlouhá léta komunisty nenávidím a nevím, proč bych si měl kvůli nim ničit kariéru."

    Pouhý měsíc poté, co před Výborem pro neamerickou činnost vystoupil Kazan, vystoupila tam Lillian Helmanová. "Nemohu měnit své svědomí podle toho, co je zrovna letos v módě," řekla výboru.

    Dobří Američané nepodporovali Stalina ze zlé vůle, ale proto, že se snažili zorganizovat si vidění světa podle jednoduchého mustru, argumentuje Aaronovitch. Řešením je ale - nechat věci probíhat volně a nenatahovat je na ideologické kopyto.

    Poznámka ke Kosovu

    Jiří Jírovec

    Pane Čulíku,

    posílám Vám poznámku ke Kosovu. Dnes ráno jsem poslouchal zprávy na třech různých stanicích. Třeba Vás bude zajímat, že dvě z nich uvedly, že Srbové využívají čas (kdy ještě probíhají jednání) k útokum na albánské vesnice v Kosovu. Třetí popsala tentýž vývoj slovy, že Srbové útočí na postavení povstalců v albánských vesnicích v Kosovu (tato verse je shodná se slovníkem používaným při zásazích Izraele v Libanonu).

    JJ

    Poznámka k analýze Roberta Fiska, zda se můžeme vyhnout nové válce (v Kosovu)

    Jiří Jírovec

    Analýza Roberta Fiska, týkající se situace v Kosovu, přetištěná v Britských listech z deníku Independent, se příliš nevymyká tomu, co lze slyšet a vidět v severoamerických sdělovacích prostředcích.

    Mezi její zajímavější části patří konstatování, že NATO udělá vše, aby se vyhnulo skutečné válce - tedy takové, v níž vlastní vojáci končí v igelitových pytlích. Fiskův další postřeh, že "místo Bestie z Bagdadu budeme nyní mít Bestii z Bělehradu" (aby se dal zdůvodnit vojenský zásah) je v souladu s tvrzením některých komentátorů, že si NATO hledá po padesátileté zahálce konečně práci.

    Zjevnou slabinou Fiskovy analýzy je, že kosovskou krizi zjednodušuje na problém několika válečných zločinců sloužících pod diktátorským Miloševičem a z ní vyplývající představy, že převrat v Bělehradě by nebezpečí války odstranil. Proto se v jeho textu vyskytují výrazy "zlomit Miloševiče", "aby Miloševičovi zatrnulo" a "Miloševičova hrozba bezpečnosti na Balkáně".

    V Kosovu ovšem jde o něco jiného. Jde o možnou změnu pojmu suverenita státu a právo na sebeurčení. Samozřejmě ne v universální rovině, platné pro všechny. NATO se chce současně povýšit se do pozice soudce a policajta zároveň v níž bude rozhodovat (v rámci vlastních zájmů), kdo má nárok na "lepší" a kdo dostane raketovou lekci.

    Na malé ploše Kosova můžeme vidět řadu typických problémů světa a v jejich zrcadle neschopnost (a pravděpodobně především neochotu) řešit je jinak než zbraněmi - k velkému potěšení těch, kteří na zbraních vydělávají.

    Kosovo je ekonomicky chudá oblast, která byla na obtíž relativně bohatým republikám jako Slovinsko a Chorvatsko. Není to tak dávno, kdy Albánci utíkající před Hodžovou vládou hledali útočiště a ochranu v Belehradě (obrazně i doslova).

    Možnost, že již tak chudí obyvatelé této oblasti budou po rozpadu bývalé Jugoslavie využiti pro politické a případně náboženské cíle ambiciózních politiků nemohla jistě uniknout pozornosti evropských politiků.

    Je zcela legitimní ptát se, proč nic neudělali, proč nepoužili Kosovo jako model ukázkového řešení jak ekonomicky povznést zaostalou oblast evropského kontinentu. Z lepší ekonomické situace by se jistě odvinula i větší náboženská a jazyková snášenlivost. Odpověď na tuto otázku je dvojí. Buď je Evropa v rukách hlupáků, kteří nejsou schopni nic předvídat nebo jim na pár lidech někde na Balkáně nesejde.

    Vyjednávání o autonomii ani případný vojenský zákrok nepovedou k vyřešení problému Kosova, protože ve hře jsou nejrůznější politické zájmy a nikoli osud obyvatel této oblasti. Jednání se ostatně podobají pokru v němž kosovská strana může předstírat souhlas (s pouhou autonomií), protože ví, že Srbové nepřistoupí na přítomnost cizích vojáků na svém území - a kdyby bylo nejhůř ohlásí se renonc a  NATO zamíchá karty znova. Tento přístup je dobře znám z Izraelsko-Palestinského konfliktu.

    NATO očividně podporuje (teroristy, povstalce, osvobozeneckou armádu - nech» si čtenář vybere podle svého přesvědčení) Kosova, ale nemá zájem na tom, aby vyvoj zašel příliš daleko. Jak by pak svět mohl zvládnout Kurdy, Basky, Timorce a třeba jednou Číňany v Kalifornii nebo Maďary na jižním Slovensku. O Palestincích ani nemluvě.

    Obávám se, že na lidech "dole", a» již v Kosovu nebo jinde v podstatě nezáleží. Násilí k němuž tam dochází se nijak nevymyká tomu, co se děje jinde. Teď na nás zrovna čučí ze všech sdělovacích prostředků a tak nás dojímá, že ani nevnímáme kolik lidí zrovna umírá někde v Africe nebo kolik dětí podléhá léčitelným chorobám jen proto, že při slově embargo nemyslíme víc než na ropovody. To až zase někdy jindy.

    Jiří Jírovec

    PS Otázka Roberta Fiska, jaká je pravděpodobnost, že by byli západní vojáci ochotni riskovat svoje životy pro Kosovany, je špatně položena. Měl se ptát zda jsou západní politikové ochotni riskovat svoje kariéry tím, že budou riskovat životy svých vojáků pro Kosovany - příliš mnoho mrtvých by se jim vymstilo. Vojáci do toho nemají co mluvit, ti jenom sloužejí do roztrhání těla.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|