Co je nového v České republice

Nevim, kdo je Juliana, ale at se za tim pseudonymem skryva kdokoli, clankem o manipulaci a neschopnosti prelozit clanek v Lidovych novinach odvedl(a) uzasnou praci. Bravo! Takove a podobne clanky jsou duvodem, proc hodne lidi v Cesku rika, ze jsou pro ne BListy dulezite.

Vazeny pane Culiku, pokud Vam jdou treba nektere moje poznamky na nervy, tak si uvedomte, ze dusledne skeptickou Julianu jste stvoril sam. Ne, ze bych byla drive nejak zvlast nadsena z  medii a establishmentu, ale nektere pochybnosti jsem uspesne zatlacovala do podvedomi a tez jsem se nechala presvedcit, ze usudek obycejneho cloveka neni tak dobry jako mysleni medialnich intelektualu. Pod vlivem zpochybnujich clanku a poznamek v BL se mi odblokoval mozek, takze jsem ztratila zbytky ucty ke statotvornym intelektualum, premyslim si o vsech tematech - a vysledky ctete.

V dnešní MFD zase Marek rozumuje nad "nepochopitelným" rozsudkem amerického soudu, který omezil právo firmy Microsoft na monopol. Marek proti sobě klade to, co vidí jako "dve nezadatelna prava - pravo (Microsoftu) nakladat se svym majetkem, do nehoz patri i podil na trhu, podle vlastniho uvazeni." a  naproti tomu "nezadatelne pravo (obcanské spolecnosti) pozivat vsech vyhod trzniho prostredi..." - Tohle primitivní rozumování bylo ale přece už ve všech západních civilizovaných zemích dávno rozřešeno. Podobně totiž, jako je v zájmu dobrého fungování ekonomiky povinností vlády zajistit právní pořádek a nezlodějskost bank, vláda musí v zájmu dobrého fungování ekonomiky chránit konkurenčnost podnikatelského prostředí. V prostředí monopolů ekonomika nefunguje. (To by si mohl pan Marek pamatovat z komunismu.) Z toho důvodu je jasné, že údajné "nezadatelné právo Microsoftu dělat si, co Microsoft chce", je podřízeno společenskému zájmu, aby existovala konkurence. Zcela logicky tedy zasahuje stát a jeho soudnictví - jiná věc je, že americké ministerstvo spravedlnosti zřejmě jednalo v procesu proti Microsoftu trestuhodně pomalu.

Nic neilustruje krizi, která vzniká při nedodržování této zásady, výmluvněji, než dnešní zhoubný vliv televize Nova v České republice. Zaslepení "pseudopravičáci" typu Tomáše Marka ("pravicovost", jakou oni prosazují, nikde na světě neexistuje, protože by znamenala rozvrat - a když se jejich ideologie realizuje v ČR, rozvrat taky postupně vzniká) hovořili v ČR pořád o tom, že "Železný má právo komerční televizi vlastnit, to že ji získal zadarmo na základě úplně jiného projektu nevadí", "nic nevadí, jaké manipulativní šunty se v té televizi vysílají", "vůbec nevadí, že má Nova v ČR téměř monopolní postavení" (v Británii je hlavní terestrická komerční televizní síť v zájmu plurality rozdělena na šestnáct vzájemně si konkurujících regionálních stanic!). Důsledkem "práva společnosti CET 21 na podnikatelskou svobodu" je v ČR právě nynější nezvládnutelná situace, kdy Železný dokáže hravě ke svým cílům zmanipulovat každého politika, kterého potřebuje dostat do kapsy. Jsem velmi rád, že američtí soudci nebudou číst rozumy Tomáše Marka v Mladé frontě Dnes. Nechť je Tomáš Marek taky rád, že píše v MFD jen obskurním jazykem, mezinárodně nesrozumitelnou češtinou. Oni by se mu totiž lidé na širším mezinárodním fóru vysmáli.

Od Ivana Langera jsem zaslechl dost neuveritelnou myslenku - tu navic opakuji vsechny noviny a vsechny televize. (Jde o reakci na  clanek v Sunday Telegraphu(?), ze je u nas more ruskych spionu.) Je pry u nas spousta ruskych spionu proto, ze vlada jeste nebyla schopna zavest viza pro Ukrajince a Rusy. Prosim?

K vymluvam ministerstva zahranici, ze (Zielencovy) smlouvy nekdo vymazal z pocitace: Od kdy u nas plati smlouva v ciste elektronicke podobe? Chci rict, od kdy u nas plati digitalni podpis? Podle platnych zakonu MUSI byt smlouva na papire. Takze jake smazani databaze? Nejvys chybi rejstrik, kde je jaka smlouva ulozena...

Veden rčením jistého indiánského náčelníka "orel much nelapá" jsem dalek tomu, abych polemizoval nad texty v BL o televizní práci. Ale kritizuje-li ve svém svatém nadšení kdokoli kohokoli, měl se opírat o přesné a věcně správné informace. V opačném případě se sám vystavuje podezření z totální neprofesionality nebo ze lži. Obojí pak autora takové kritiky - alespoň v mých očích - diskredituje. Prohlašuji, že pořad ČT "21" jsem nikdy nemoderoval, nemoderuji a pravděpodobně ani nikdy moderovat nebudu. Roman Prorok.

Romanu Prorokovi se Britské listy omlouvají, že ho nedopatřením spojily v článku Vlasty Leporské s Jednadvacítkou.

Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

Milan Šmíd

V priloze posilam link na Securities and Exchange Commission, kde CME zverejnila navrh zpravy pro Valnou hromadu spolecnosti, ktera se ma konat 14. prosince.

Krome toho, ze se v CME ma zmenit spravni rada, navrhuje se zde konverze 8 dosavadnich akcii na 1 akcii. Pokud by tuto konverzi akcionari neschvalili (coz je nepravdepodobne, nebot Lauder ma spolecnost pod kontrolou), pak by akcie CME byly stazeny z burzy.

Zprava je znamenim toho, ze Lauder nechce nechat spolecnost CME padnout, a ze ji i nadale financne podpori.

Na klicove slovo "czech" dokument reaguje jen v jedinem pripade, a to u Johna A. Schwallieho, ktery bude mit pravo na plat za rok 1999 jedine tehdy, jestlize "CME nebo jeji dcerinna spolecnost nebo afilace ziska v Ceske republice licenci k televiznimu vysilani, nebo vstoupi do exkluzivniho smluvniho vztahu s drzitelem takove licence v CR"

Adresu posilam proto, ze se Britske listy staly referencim mistem pro zajemce o media a o spor o TV NOVA.

Milan Šmíd

http://www.sec.gov/Archives/edgar/data/925645/0000889812-99-003216.txt

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Zatímco doma čelí Miloš Zeman stále stejným otázkám ,zda odvolá ministra Davida a zda se omluví exministrovi Zielencovi, v Paříži dostal otázku krásnou, totiž zda je mu bližší francouzský socialismus, anebo Blairova třetí cesta.

Bylo by zajímavé vědět, jak rozluštili účastníci začínajícího jednadvacátého kongresu Socialistické internacionály jeho odpověď, že výsledky každé orientace je třeba hodnotit na základě dat zahrnujících volební výsledky a dynamiku ekonomických parametrů. Zda v tom návodu představitelé evropské levice shledali mistrnou diplomacii, anebo neschopnost přispět do debaty vlastním názorem, se můžeme pouze domnívat.

Jisté je, že až se premiér po návštěvě Francie, USA a Německa vrátí domů, srovnání francouzského socialismu a Blairovy třetí cesty z něj čeští novináři páčit nebudou. Čekají ho zde staří známí David a Zieleniec. Je to samozřejmě škoda.

Teoretické vyhodnocení problému, která z ideově blízkých cest může v českých poměrech rychleji přivést republiku k prosperitě, by premiér mohl využít při praktickém rozhodování, jaké ministry na tu, kterou cestu vzít s sebou. Je ovšem třeba zdůraznit ono "v českých poměrech".

Jedno řešení nemá ani ČSSD, ani žádná jiná z našich politických stran k disposici. Jde o řešení, které o víkendu v referendu potvrdili protinožci. Ti spatřují nejlepší záruku stability v konstituční monarchii. Poté, co odmítli republiku, Alžběta II. je ujistila, že by jim zachovala svou náklonnost, ať by referendum dopadlo jakkoli. Za projev důvěry pak slíbila, že jim jako královna Austrálie bude sloužit podle svých nejlepších schopností, jak se o to pokoušela v uplynulých čtyřiceti sedmi letech. Konstituční monarchii lze bohužel pouze zachránit, nikoli stvořit.

8. listopadu 1999.

Poznámka JČ: Jediný smysl, jaký má např. britská konstituční monarchie, je ten, že poskytuje politice a vládě nadstranický kontext (daňový úřad i všichni státní úředníci jsou "On Her Majesty's Service" - "Služebníci Jejího Veličenstva" (s tímto nápisem přicházejí v Británii poštou předtištěné tiskopisové obálky z berního úřadu), nikoliv "služebníci Tonyho Blaira" - je tedy obtížnější státní správu stranicky zpolitizovat. Jenže mnohé demokratické země si vytvořily záruky nadstranické státní správy i bez královny...

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Zajímavá situace - zatímco pro běžného občana je pokles nezaměstnanosti dobrou zprávou, analytici nám vlastně řekli, že nějakých padesát tisíc lidí patří do konce roku propustit kvůli ekonomice. Není třeba pochybovat o tom, že analytici vědí, jak se k sobě má počet zaměstnaných a efektivita ekonomiky.

Na druhé straně psychologové a sociologové vědí, jak nezaměstnanost devastuje jedince a společnost. Makroekonomicky je zřejmě nezaměstnanost zdravá, lidsky je ovšem ponižující a neakceptovatelná.

Tím pádem ale nelze shodit ze stolu zásadní otázku, zda je zde člověk pro ekonomiku, anebo ekonomika pro lidi. Pokud jsme přesvědčeni, že smyslem všeho je co nejefektivněji fungující ekonomika, pak je třeba se smířit s tím, že pracující člověk je zde jaksi navíc.

Jeho práci lépe a levněji zastanou chytřejší a výkonnější stroje a počítače. Pokud naopak soudíme, že kdo nechce pobírat podporu a chce pracovat, má na práci nárok, říkáme tím, že efektivnost není to hlavní, na čem záleží. Než najdeme nějaké zcela nové řešení, máme před sebou pouze dvě možnosti.

První je solidarita: Pokud zde není pro všechny, kdo ji chtějí, práce na plný úvazek, musíme všichni pracovat na poloviční a časem třeba na čtvrtinový. Druhou možností je nesmlouvavý boj: V něm hrstku těch totálně efektivních brzy zničí stres z práce, ty ostatní pak stres z toho, že ji nemají.

Poznámka JČ: Bohužel, další příklad, jak je Česká republika mimo normální svět. Nikde na světě nebudou ekonomové říkat takové hlouposti, jako že je nezaměstnanost (natož desetiprocentní nezaměstnanost!) dobrá pro ekonomiku! Asi existují trochu jiné nástroje, jak zlepšit efektivitu podniků, než vyhrožováním lidem pracovní nejistotou! Taková ekonomika je v tvrdé krizi. Moderní management je založen na tvůrčí spolupráci lidi na všech úrovních v podniku, ne na železné vládě seshora knutou, doprovázenou ještě výhrůžkami propouštění! Všechny normální vlády libovolného politického přesvědčení se snaží přirozeně nezaměstnanost snižovat - jen v ČR, zdá se, "analytikové" blábolí něco o tom, že je nezaměstnanost pro ekonomiku dobrá. Přečtěte si prosím Špidlův Národní plán zaměstnanosti, vypracovaný podle politiky Evropské unie. A proti tomu rozumují nyní čeští ekonomičtí "analytikové", že je v ČR dosud nezaměstnanost příliš malá?? Ano, jeden druh nezaměstnanosti je pro ekonomiku dobrý - nezaměstnanost právě těchto "analytiků". Doufejme, že k ní dojde brzo.

Vysílá se v úterý 9. listopadu ráno.

Dana Cihelková

Když britský Daily Telegraph dne 31.10 uveřejnil článek o ruských agentech v Praze a 3.11 o něm referovaly Britské listy, dalo se očekávat, že se česká média této informace chytí, už jen proto, že obsahuje vděčnou munici proti sociálně demokratické vládě, která, ač by měla být, není zvýšenými aktivitami ruských zpravodajských služeb znepokojena. Vlastně není znepokojen nikdo. Za Klause to nebylo v módě, v KDU - ČSL zřejmě ani nechápou, o čem je řeč, kdežto v US se toto téma odbývá poznámkami o agentománii a v ČSSD jsou tak zahledění do zlepšování vztahů s Ruskem, až ztrácejí přehled, komu to zlepšování vztahů prospívá více.

Jenže, ono to není ani z daleka taková legrace, jak by se dalo z tohoto hrobového ticha usuzovat. Nutno dodat, že se dá usuzovat mnoho, dokonce více, než by bylo režisérům českého politického baletu milé. Stěžejní otázkou je, co všechno tady Rusové po sobě zanechali? Představa, že za sebou uctivě zavřou dveře, by se možná uplatnila v romantické telenovele o hodném Gorbačovovi, ale ne v reálném životě zpravodajských služeb.

Jelikož jsem se na toto téma už vyjádřila několikrát a je trapné se opakovat, pouze připomínám, že v dobách reálně socialistických byla příslušnost ke KGB či GRU považována za známku "lepšího" společenského postavení. Není divu, že agenturní síť těchto "bohulibých" organizací byla roku 1989 odhadována na nějakých 30 až 32 tisíc duší českého a slovenského původu. Kam se poděly, ví jen Bůh a zasvěcenci z MV ČSFR. Nejen tehdejší federální, ale taktéž i pozdější české vlády se k jejich existenci zachovaly diletantsky. Představa, že s existencí KGB končí také existence těchto tajnosnubných bohatýrů, byla nejen krajně naivní, ale taktéž hazardní.

Proč? Položme si základní otázku, v čem spočívá činnost tajných služeb? V tom, aby se cestou porušování zákonů země, v níž působí, zmocňovaly různých státních a jiných tajemství, jejichž znalost může posílit pozici té vlády, která se těchto tajemství zmocnila.

Česká republika je pro Rusko zajímavá především svou geopolitickou polohou. Z hlediska strategického představuje klín do východního křídla Aliance, vedoucí přímo k hranicím hospodářsky nejsilnější země kontinentu - Německa. Z Prahy mohou ruské tajné služby působit tímto směrem celkem nerušeně. Opírají se totiž o silné zázemí, vybudované ještě v dobách totality. Jediná změna spočívá v tom, že už to nejsou důvody ideologické, co vede jejich snahy, ale důvody velmocenské.

Z pohledu, jak na tom dnes Rusko je, by se mohlo zdát, že je tento výraz silně nadnesený. Je však třeba vycházet ze způsobu ruského myšlení. To je přinejmenším od dob Ivana Hrozného imperiální. Na něm nic nezměnila bolševická revoluce v roce 1917. V dobách Brežněvových byl tento styl základním rysem tehdejší sovětské politiky.

Současná Jelcinova vláda, bez ohledu na to, do jakého hospodářského chaosu zemi dovlekla, jasně deklarovala, že nemá zájem sblížit se s EU a spolupracovat v rámci NATO. Z kontextu celé její politiky vyplývá, že uplatňováním "chytré" politiky bude "dojit" Západ tak dlouho, dokud to půjde. Nebuduje demokracii, i když tamnější systém má téměř všechny znaky pluralitní demokracie. Pod tímto povrchem však vzniká oligarchistický režim, jehož hybnou silou jsou kapitálové skupiny (oligarchové), soupeřící o politickou moc.

Zárodky ruského imparialismu jsou už patrny z rozdílů mezi expanzí ruského kapitálu na Západ a skutečností, že podniky ovládané tímto kapitálem nemají ani na mzdy svým zaměstnancům. Dalším charakteristickým rysem je smazávání rozdílů mezi podnikáním a organizovaným zločinem. Ruská vláda si s mafiemi nijak hlavu neláme. Ví, že ty jsou do systému tak vrostlé, že je nemožné s nimi nepočítat. Tamnější podnikatelské mafie se ani za zločinecké organizace nepovažují. Připadá jim normální, že jsou nad zákonem. Vždyť jejich bossové stáli v dobách komunismu taktéž nad zákonem.

Samotná ruská zahraniční politika, přestože její efektivnost je omezená vnitřními hospodářskými problémy, je z hlediska dopadů velmi psychologicky propracovaná. Hraje se všemi kartami a bez skrupulí. Když je potřeba, vytáhne kartu soucitu (důvody půjček od MMF), jindy sáhne po hazardu (přesun vojsk z Bosny do Kosova) a když je třeba přistoupí i k těm nejbrutálnějším formám násilí (válka o naftu v Čečensku).

Ruská moc nikdy nespočívala v průmyslové vyspělosti, ale ve schopnosti tuto moc koncentrovat a s využitím (mobilizací) toho, co má k dispozici, napřáhnout se do požadovaného směru.

Rusko na rozdíl od západních zemí vytváří svou politiku s výhledem na desetiletí, nikoli do čtyřletého období obrátky kapitálu, jak je převážně zvykem na západě. Tato skutečnost dává Rusku široký manévrovací prostor, umožňující mu opět pomýšlet na obnovu vlastních sfér zájmu. Je pochopitelné, že se navrací k politice vlivu v někdejším východním bloku. V období ústupu z něj zanechala KGB (GRU) po sobě rozsáhlou agenturní síť, jejíž vliv na místní poměry se nejen nezmešil, ale naopak posílil. V těchto souvislostech je třeba vzít v úvahu, že KGB získávala své spolupracovíky především v řadách skalních (nikoli bigotních) komunistů. Pro poměry v ČR bylo typické, že privatizace se stala v převážné míře jejich kořistí. V kolika případech šlo o ruské zájmy se zřejmě ještě dlouho nedovíme. To teprve ukáže zprůhlednění kapitálového trhu a vlastnických práv.

V dobách Pithartovy a Klausovy vlády byla problematika vlivu ruských tajných služeb silně zanedbána. BIS ovládaly skandály o nic menší než pozdější skandály politické, takže nebyl ani čas položit si otázku, komu prospívají. Přistoupením ČR k NATO se však situace stala vážnou nejen pro naší zemi. Vzato do důsledků, celá pečlivě a v klidu vybudovaná ruská zpravodajská síť se tímto "zadarmo" svezla až do Bruselu a nikdo zřejmě neví kolik pasažérů jelo načerno. V ohrožení jsou nejen vojenská tajemství (to by občany ani tak nebolelo), ale především tajemství pokročilých technologií (jejich ztráty se dříve či později promítnou do ztrát na světovém trhu).

Omezení vlivu ruských zpravodajských služeb v ČR bude pro Alianci a všechny budoucí české vlády velmi komplikovaným problémem. Především v ČR, kde kulminuje vliv generací zatížených "zvláštními vztahy" k někdejšímu Sovětskému svazu, vládne v určité části společnosti podvědomý respekt ke všemu, co přichází z východu. Rusové jsou si toho vědomi. Doby, kdy náčelníci krajských správ StB podávali hlášení svým "šéfům" z KGB v ruštině jsou už sice v nenávratnu, avšak kdykoli se tito "šéfové" objeví opět v Praze, byť v roli ctihodných podnikatelů, nutkání postavit se alespoň do uctivého předklonu zůstává.

Tento neblahý zvyk se projevil například v době rozhodování o přičlenění ČR k Alianci nebo během války v Kosovu. Rusové si ani nemuseli některé novináře platit. Nejen oni však zapomněli, že Rusko už není socialistické a není ani sociálním státem, v němž by bylo žádoucí hledat vzor. Je tudíž otázkou, zda postoje lidí, jimž momentální postavení umožňuje mít vliv na veřejné mínění (o politice se raději zmiňovat nebudeme), jsou formovány pouhými "zlozvyky" z dob totality nebo mají jiné pozadí.

Ve změněných poměrech je udivující, proč levicově orientované skupiny (strany) se ještě po deseti letech demokracie stále identifikují s Ruskem, jakoby nad Kremlem nadále svítila rudá hvězda. Kamenné pomníky, připomínající téměř půl století Čechům, kdo byl v jejich zemi skutečným pánem, samotní Češi sice zbourali, ale mnohdy si nevšimli, že ty instinkty, formující vztahy "pána a kmána", v nich zůstaly. Především v tom je třeba hledat příčinu, proč se dnes ruské zpravodajské služby mohou v Praze cítit jako doma.

Sociálně demokratická vláda Miloše Zemana se v tomto ohledu zřejmě rozhodla k taktice pštrosí politiky. Prý z důvodu zachování dobrých obchodních vztahů. Přehlédla však, že Rusko už dlouho není atraktivním obchodním partnerem, kterého je třeba si hýčkat. Ta výmluva už působí poněkud trapným dojmem. Bylo by tudíž na čase zeptat se otevřeně Rusů, proč si v Praze vydržují diplomatický sbor, počtem téměř o polovinu převyšující zastoupení v kterékoli západní zemi. Vědí - li to novináři na západě, zřejmě už ani nejde o veřejné tajemství, ale o hrozící skandál. Především nad tím by se měli zamyslet ti ministři (například Bašta, Grulich, Kavan), jimž občané svěřili svou budoucnost, a uvědomit si, že ČR se nemůže nechat vmanévrovat do pozice trojského koně ruských zájmů.

Poznámka JČ: Dana Cihelková píše: " privatizace se stala v převážné míře jejich kořistí skalních komunistů." - Připomínám, že na návrh Václava Žáka, aby čtenáři BL informovali o tom, kolik členů stranické nomenklatury přešlo v českých okresech do vedení soukromých firem, nereagoval nikdo, nebo skoro nikdo.

Petr Jánský

Výuka jazyků byl kdysi parádní obor českého školství, řekl bych vývozní artikl. Mám na mysli dobu "učitele národů" J. A. Komenského. Před Komenským se jazyk učil nazpaměť - slovíčka, gramatika, citáty, texty. Smysl slov i vět při memorování žákům unikal. Komenský přišel na to, že se slova mnohem lépe pamatují ve větách, kde si na příkladu nebo ukázce uvědomujeme smysl věty. Vybral proto 8000 slov "v životě potřebných", vytvořil z nich 1000 vět a z těch pak 100 odstavců (článků). Každý odstavec obsahoval jednoduchý a stručný popis části lidského vědění - od původu světa, přírodních živlů, vegetace, zvířeny, člověka a jeho činností, až po výklad morálních a psychologických témat. Dílu dal roku 1631 název Dvéře jazyků otevřené. Ale to nebylo všechno. K takto uspořádané látce přidal Komenský poznání, že žák si mnohem lépe zapamatuje látku, pokud je spojena s fyzickým konáním. Převedl proto kapitoly Dvéří jazyků do divadelních scén. Studenti, převlečení za dramatické postavy, předváděli a v dialozích popisovali probíranou látku, např. práci a nástroje řemeslníka. "Přitom se objevila obdivuhodná přeměna smýšlení, neboť naši herci hráli svou úlohu tak obratně, že jsme se dívali užaslí. Neboť ti, kteří dříve stěží mohli snésti oči dospělého a nemohli nic pronésti bez koktání, počínali si tu se slušnou volností!" (Pramen - Komenský: Životopis) Není divu, že se dílo stalo světově proslulým a dočkalo se mnoha překladů.

Kde je konec hrám?! Bolševik proměnil zemský ráj v pracovní tábor s robotní povinností. Vzdělaný a jazyky ovládající lid bylo to poslední, co by se hodilo do zadrátované republiky. Ruština od 4. třídy po maturitu, to bylo vše, co z Komenského zbylo.

Demontovat dráty nebo zbořit zeď není problém. Ale odstranit jazykovou bariéru je složitější, než si kdo myslel. 10 let po revoluci jsou výsledky hubené. Nejen, že se do škol nevrátila hra a Komenského metoda výuky, ale mladí lidé mají stále omezené styky se západním světem. Důvodem jsou finance. Aby mladý člověk mohl cestovat, musí si nejprve vydělat. Je prakticky nemožné na prázdniny sehnat brigádu. Tak studenti přerušují na rok studium a nechávají se zaměstnávat např. jako au-pair. Strávit rok života hlídáním dětí, namísto toho, aby mladý člověk mohl studovat nebo pracovat ve svém oboru, je trestuhodný přístup ministerstva školství a zahraničí.

Divím se, že znalost jazyků není podmínkou pro přijetí do EU. Alespoň jsem se o tom nic nedočetl v jinak kritické zprávě, kterou nám z Bruselu poslali. Ministr školství tak může v klidu podřimovat. Až se probere, bude pozdě. Pět minut po dvanácté je už nyní. Vzpomeňme jen, jakou paniku vyvolal v armádě požadavek angličtiny při našem vstupu do NATO.

Petr Jánský

Lubomír Fendrych

Julina vyjádřila před několika dny mínění, že v české hymně Kde domov můj se zřejmě ozývá určitá melodie z Mozarta. JČ

Par poznamek na tema plagiatu a  takzvaneho plagiatu v hudbe.

Predevsim Mozart stejne jako i jini skladatele slysi vlastnim vnitrnim aktivnim sluchem vsechno kolem a pretvareji a vyuzivaji slysene podle svych zameru. A ty zamery jsou rozhodujici. On totiz samotny tvar- takzvana podoba melodie - jeji obrys samotny - neni to podstatne, to je zpravidla fikce, ktera se muze "objevit" v podobe notoveho zapisu.

Podstatne je "co tim chtel basnik rici", takze obrysove velice blizke "Kocka leze dirou, pes oknem" a vsem dobre zname tema Smetanovy Vltavy je kazde o necem jinem. Rika se tomu intonovani, muze byt uzit i jiny termin, ale je snad zretelne, oc tu jde.

V diskusich na tohle tema s nemuzikanty narazim vzdycky na totez: domnivaji se, ze notovy zapis je totozny, nebo aspon velice blizky tomu, co chtel basnik rici.

Ale partitura je (a z podstaty veci vyplyva, ze ani jinak byt nemuze) spis rebusem, v nejlepsim pripade navodem k naslednemu "ruznocteni" tim ci onim interpretem. To je denni chleba kazdeho interpreta.

Navic ani znejici zvuk - dejme tomu v koncertnim sale - jeste neni hudbou - tou se stane az v hlave posluchace, az se stretne s jeho pozornosti, pripravenosti, emocionalnim naladenim, potrebami (nebo nesoustredenosti, zarputilosti... ) dusledkem cehoz byva, ze co posluchac v tomtez sale, to jina hudba - nezasahne-li osud ve forme "socialne emocionalniho sjednoceni" aspon casti posluchacu - kteri - treba tak jako v pripade interpetace S. Richtera, proste nepostrehnou ani ty jeho preklepy i kdyz treba ty skladby sami hrali.... ale to je na jine povidani. Jen naznacuji, ze veci nejsou tak jednoduche... A u nahravek to je jeste... ale uz dost.

Terminologicky, to jest hudebne vedecky, tohle moje povidani samozrejme neni koser - tim by to vypadalo jeste zamotaneji - ale hlavne aby bylo zrejme, oc tu v zasade jde.

Je velice zajimave, proc se Mozartovy melodie tak ujaly, ba zdomacnely prave v Cechach - nejspis tim, ze byly typove blizke stredoevropskemu, a tedy i ceskemu hudebnimu mysleni a vyjadrovani.

Dosavadni muzikovedne vysledky tomu nasvedcuji, jakoz i tomu, ze Mozart samozrejme nebyl jediny, kdo z teto bohatstvim hudby i rozsahlosti uzemi dulezite zasobarny uspesne cerpal.

Ostatne Cechu muzikantu bylo po Evrope te doby jak naseto a lecktery emigrant vdecil svym uspechum za to "slovansko melodicke", ktere probleskovalo jeho skladbami. At uz pusobil v Italii ci Nemecku. Ostatne samotny "folklor" ceskoslovensky a madarsky se prolinal.

A dale: Myslivecek a Mozart - to byli i osobne blizci muzikanti....

No a u kolebky klasicismu byl Mannheim - tedy v zasade Stamic.

Ostatne tusim, ze i v literature a na jevisti jedna a taz veta muze mit mnoho ruznych vyznamu - nehlede uz na sirsi kontext - jestli to je detska rikanka ci veticka v celeovecernim dramatu.

Ze ve vytvarnem umeni - vcetne umelecke fotografie - takove preintonovani taky existuje, nepochybuju.Pokud jde o tu fotografii, tam to vim dokonce i z vlastni praxe - prave tak jako v hudbe.

Jinak - mozna - se tim budu zabyvat v Hudbe a zvuku, jakmile tam budu mit nekde trochu vic mista. Stejne jsem tam uz nakousl otazku, co to vlastne je to "skladani hudby". A protoze jsem prakticky muzikant i teoretik, tak to bude nejspis poradne nudne, nective.... a vubec.

Jinak jsem rad, ze se o vaznou hudbu nekdo u nas mimo hudebni kruhy zajima. Dokonce i Britskych listech, jejich cetba pusobi, ze obycejny smrtelnik spis svesi usi neb politicka fraska u nas je uz v ramci virtualni reality. (Anebo detskeho hriste nedotknutelnych.) Cimz Vas zvu k navsteve Hudby a zvuku coby redaktor a z nedostatku financi i jejich jediny autor

na http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm

Na žádost Jana Čulíka, aby psal Lubomír Fendrych občas pro BL něco o hudbě, LF odpověděl:

Jestli mam neco psat o hudbe - no nevim, jednak datluju Hudbu a zvuk sam a je to na sedmdesatileteho dedka docela dost, jednak tohle ctenarstvo Britskych listu - secteli, znali, inteligentni, ale se zasobou bodlin... a se zajmy jaksi jinymi...

V  Hudbe a zvuku se snazim tem, kdoz najednou zacnou citit v dusi cernou diru, tu diru zaplnit poukazem ze porad tu je jeste vazna hudba, popular na to nestaci...

Kvuli tomu jsem obnovil Hudbu a zvuk (casopis okupanti kdysi zarazili), koupil pocitac a naucil se na nem. I ty recenze vybiram (z toho, co mi firmy laskave daji - neni toho moc) tak, abych mohl spis doporucovat dobre veci nez poucovat. Oni to ctenari o mne za ta leta vedi - hlasi se ke mne druha a uz i treti generace. (Recenzuju ctyricet let - tak 10 titulu mesicne.)

Holt dneska musi hudba pusobit i terapeuticky, jinak se vsichni zblaznime. Koukam - koukam a porad okolo sebe a v novinach vidim zuby a lokte a velikanske JA. Kupodivu zdaleka ne u  muzikantu - a vystridalo se jich v me jezevci nore uz vic nez stovka... tech skutecne dobrych..

Oni musi cvicit, zachazeji s emocemi, maji dost starosti, proste na intriky je malo casu (ne ze by nebyly vubec, ale neda se to srovnat s politikou). A ani ne s tim vedeckym prostredim - aspon co ja znam.

Docela bych byl na vrcholu blaha, kdyby se lidi odjinud - i z Britskych listu nekdy koukli na tu Hudbu a zvuk - pravda, ma sve ctenare, ale je vsem otevren.

No, uz radeji dost. Kdyz muziku (nebo mne coz je skoro totez)) bude neco opravdu moc palit - tak napisu. Ale radeji bych uvital nejake zvedavce coby ctenare Haz. Pokud budou potrebovat hudbu a trochu nefolrmalniho mezilidskeho kontaktu pres tu obrazovku.... Mejte se v C dur (to jest bez krizku)

Lubomír Fendrych

Pavel Kočička

Odborníky může iritovat, když se laici vyjadřují k vědeckým teoriím a když na stránkách neodborného periodika prezentují svoje důkladným studiem nepodložené názory. Jako člověk zabývající se do hloubky jedním oborem lidského bádání dovedu pochopit, že takový zapálený laik může specialistu poněkud dopalovat.

Přesto myslím, že v poslední době v Britských listech často diskutovaný obor, tedy teorie o vzniku života, evoluce, darwinismus ad., je možné z onoho laiky nedotknutelného piedestalu sejmout a dát ho k dispozici obyčejným smrtelníkům.

Na rozdíl třeba od nukleární fyziky tento obor lidského bádání přímo či nepřímo ovlivňuje bytí každého člověka. Jestli má pravdu teorie relativity či nemá, to se našeho běžného života zřejmě příliš nedotkne. Naproti tomu, ještě jsem nepotkal myslícího člověka, který by na otázku Kde jsme se tu vzali? odpověděl Je mi to úplně jedno, nebo Nevím, čemu věřit (resp. co je pravda).

Podle toho, jak si lidé na tuto otázku odpovídají, zaujímají stanoviska i k jiným podstatným věcem. A protože to jsou často stanoviska diametrálně odlišná, je jasné, že se "antagonistické" tábory příliš nemilují. Využívají každou vhodnou příležitost, aby svou pravdu veřejně hájily, aby druhou stranu v lepším případě zkritizovaly, v horším případě ponížily a zesměšnily.

A tak se v Lidových novinách a následně jako reakce na to v Britským listech objevilo několik laických pojednání na téma vznik života, jednou pod nadpisem Darwinismus, jednou pod nadpisem Debata o náboženství.

Už z těchto klíčových slov je zřejmé, o jak širokou oblast liského poznání a zájmu se jedná. Ať to bereme z jakékoli strany, základní tábory jsou dva. Jeden říká: život vznikl a vyvíjel se spontánně, druhý: život byl stvořen.

Jaké jsou dílčí výsledky zmíněného malého duelu? Skeptik asi  s Nohavicou řekne: pravdy se v těch řečičkách nedobereš. Optimista by si snad mohl odnést dva vzkazy.

Vzkaz první: Když mluvíme o vzniku života, nepleťme do toho nic jiného než vědu. Nulla cognitio extra scientiam - žádné poznání mimo vědu. Nelze-li něco dokázat, nepředstavuje to žádný problém. To, co je z hlediska vědy nejpravděpodobnější, můžeme brát za nezpochybnitelnou pravdu. 

Uplatňovat jiný přístup je manipulace s lidským myšlením. Mysleme racionálně a nenechme se splést - demokratický princip tu není na místě.

Vzkaz druhý: Neberme evoluční teorii jako jediné možné vysvětlení vzniku a následného rozvoje život na Zemi, jako jedinou možnou interpetaci toho, co pozorujeme ve zkamenělinách, dějích ve vesmíru, genetice. Nepotřebujeme kansasské zákony, čistá evoluční teorie nechť je nadále plnohodnotná varianta. Ale ne jediné dogma. Další variantou může být zavlečení života na Zemi jinými civilizacemi (asi už ne plnohodnotnou, protože nevysvětluje vznik života jako takového), další variantou ať je osobní Stvořitel tvořící v dlouhém čase. Proč nepřipustit i případné kombinace předešlých? Evoluce klidně ať má přednost, vyhovuje koneckonců přirozenosti většiny, ale ať nejsou ostatní zcela vytlačeni ze scény. Bude tím posílena svoboda rozhodování. Bude záležet na vnitřním založení člověka, k jaké variantě se jako jednotlivec přikloní.

Připojuji se tímto - už naposledy - ke druhému vzkazu. Podobně jako kniha Darwin před soudem od Philipa E. Johnsona (v češtině v roce 1996 pod názvem Spor o Darwina). Nevyšla z ruky vědce, ale vědou zapáleného právníka. Kdo se s dobrým právníkem dostal do styku, ví, jak dokáže být otravně precizní. Johnson ovlivněn svou praxí posílá evoluční teorii před soud, aby se hájila takovými důkazy, které regulérní soud může akceptovat. Je to náročné čtení, nezasvěcený čtenář asi hodně přeskočí, ale výsledný dojem zůstává: Z hlediska exaktního práva evoluční svědectví nestačí pro vynesení konečného ortelu.

Uvedená kniha (ostatně i  Ondřej Kadlec ve svém článku v LN) se záměrně vyhýbá rozvíjení a dokazování jiné teorie. Proč? Autor si je vědom, že takové dokazování působí na druhou stranu jako červené plátno na býka. Kdo by stál o obvinění z tmářství? Stačí nakonec jediné - povědomí, že věda nevylučuje aktivní přítomnost osobního Boha v procesech vzniku a rozvoje života. To další  je pak ona osobní zodpovědnost, o které píše Kadlec. Provokuje tě, člověče, tento závěr? Chceš vědět víc? Zkoumej tedy vedle vědy ještě další roviny - hledej v jiných pramenech, ve filozofii, v náboženství. Jedno je jisté, dostaneš se výš, budeš mít větší rozhled, budeš se rozhodovat zodpovědněji.

Postupuje-li člověk takto, zřídka se stane dogmatikem prosazujícím bez slitování jednu pravdu. Takovými dogmatiky jsou spíš lidé, kteří si nejdřív bez důkladného (rozuměj nejednostranného) zkoumání udělají nějaký závěr a potom ho dodatečně obhajují vědou. To je potom na kordy: švih - Kdo stvořil stvořitele? švih - Kde jsou mezičlánky? Většinou to jsou rány pod pás, protože odpověď ve skutečnosti nechce být slyšena.

Připouštím, že hledat odpověď na otázku Kde se vzal život? jinde než ve vědě, může být pro někoho nebezpečné. Víme, jaké škody napáchaly církve, známe ty moderní guru, léčitele, spasitele charizmatiky. Ale může toto být důvod pro odmítání rozumné diskuse, v níž se  strany vzájemně respektují? Nelze myslícímu člověku důvěřovat, že se v této oblasti bude rozhodovat zodpovědně? Duchovno je nepřehledné moře, ze kterého racionálně založený člověk možná utíká, protože dlouho nevidí žádný pevný bod. Je však na místě přísloví, abychom s vaničkou nevylili dítě. Naťukneme-li naši zeď kolem materialistického vnímání světa, připustíme-li, že DNK a RNK mají svého konstruktéra, možná se dokážeme vrátit i k Bibli, staletími ověřenému zdroji duchovního poznání. Je-li to slovo stvořitele, není lepší maják pro zkoumání duchovní dimenze života.