Korupce, kterou objeví novináři, se v Británii trestá:

Naprostá katastrofa bývalého britského konzervativního ministra

V úterý 21. prosince skončilo naprostou katastrofou pětileté úsilí někdejšího náměstka ministra obchodu Neila Hamiltona očistit své jméno. Porota londýnského soudu totiž dospěla k závěru, že bývalý člen britské konzervativní vlády je zkorumpovaný lhář. Pro Hamiltona to znamenalo ponižující porážku a finanční zruinování - bude muset platit náklady soudního procesu i náklady osoby, které žaloval. Jen Hamiltonovy vlastní soudní náklady převyšují částku jednoho milionu liber - více než padesáti milionu korun.

Londýnská porota odsoudila Neila Hamiltona jako "člověka chtivého peněz, jehož vždycky zajímalo jedině, jak si polepšit ve své kariéře a neštítil se pro to ničeho". Toto prohlášení poroty bylo dramatickým vyvrcholením pět týdnů trvajícího soudního procesu, v jehož rámci žaloval Neil Hamilton majitele londýnského obchodního domu Harrods Mohammeda Al Fayeda za pomluvu. Naprostá soudní prohra Neila Hamiltona byla ukončením dlouhodobé kontroverze, v jejímž rámci vyšlo najevo, že konzervativní poslanec Hamilton si nechával od podnikatelů platit za interpelace v jejich zájmu v parlamentě.

Kontroverzi jako první zahájil deník Guardian v roce 1994, když tyto skutečnosti rozkryl. Dobří novináři určují politikům agendu.

Téměř po devítihodinovém rozhodování se vrátila v úterý porota do soudní síně. Na dotaz, zda její členové dospěli k závěru, že Mohammed Al Fayed u soudu dokázal zkorumpovanost Neila Hamiltona na základě "vysoce přesvědčivých důkazů", předsedkyně poroty odpověděla: "Ano".

V popředí soudní síně seděl Neil Hamilton s manželkou v zoufalství a přihlíželi tomu nevěřícně. Christina Hamiltonová skryla svou tvář do rukou a Neil Hamilton opakovaně potřásal hlavou.

Hamilton zažaloval Al Fayeda za pomluvu, které se měl Al Fayed dopustit v  dokumentárním pořadu televizní stanice Channel Four v roce 1997, v němž uvedl, že tento bývalý konzervativní poslanec požadoval a obdržel od něho za interpelace v parlamentě tisíce liber v hotovosti, dárkové kupóny pro obchodní dům Harrods a byl zadarmo ubytován a hoštěn v Al Fayedově hotelu Ritz v Paříži. Al Fayed u soudu argumentoval, že jeho tvrzení byla pravdivá.

Rozhodujícím důkazem v tomto případě byly skutečnosti, které byly zveřejněny na základě soudního příkazu pouhých několik dní před začátkem procesu letos v listopadu - se týkaly Hamiltonova tvrzení, že v roce 1989 pracoval a legitimním způsobem byl placen jako poradce pro firmu Mobil Oil. Vyšlo ale najevo, že pro firmu Mobil Oil neudělal nic jiného, než že v roce 1989 v parlamentě v jejím zájmu předložil dodatek k jednomu finančnímu zákonu a za to posléze vyžadoval honorář. Podle starobylých pravidel britského parlamentu je přijímat peníze pouze za jednání v parlamentě je korupcí.

Když vyšli Hamilton s manželkou od soudu, promluvil Neil Hamilton k novinářům: "Nikdy bych býval nezahájil tento soudní proces, kdybych byl vinen z obvinění, vznesených proti mě. Nelituju, že jsem soudní řízení začal, protože nemohu jít životem, aniž bych se nepokusil ze všech sil přispět k tomu, aby vyšla pravda najevo. Bohužel však to porotu nepřesvědčilo."

Naděje, že by se Neil Hamilton mohl vrátit zpět do politiky, byly tímto soudním rozhodnutím naprosto zlikvidovány. Předseda Konzervativní strany Michael Ancram konstatoval: "Zaregistroval jsem rozsudek poroty a doufám, že je tohle konec smutné a nepříjemné epizody, která poškozovala naši stranu. Doufám, že osoby, které v tomto případě vystupovaly, nyní odejdou z veřejné scény. Nemohou očekávat od této politické strany porozumění, pokud to neučiní."

Šéfredaktor deníku Guardian, který celou záležitost jako první odhalil, požadoval od Neila Hamiltona, aby se novinářům omluvil. Alan Rusbridger uvedl:

"Neila Hamiltona nyní shledal vinným parlament i soud. Dnešní rozsudek ospravedlňuje způsob, jak o záležitosti od počátku psal deník Guardian. Porota dospěla k závěru, že je Neil Hamilton zkorumpovaný. Reportážní práce deníku Guardian odhalila zkorumpované praktiky některých poslanců britského parlamentu v druhé polovině osmdesátých let a vedla k tomu, že parlament založil Nolanovu komisi pro vyšetřování neetického chování poslanců. Naše původní informace nebyly nikdy zpochybněny, navzdory pomluvám pana Hamiltona, jeho přátel a jeho právních poradců. Guardian nikdy nepochyboval o integritě svých reportérů a ti si nyní zaslouží od Neila Hamiltona omluvu."

Stručná historie případu

Guardian: "Lhář a podvodník"; "Zkorumpovaný, peněz chtivý lhář"

"Lhář a podvodník" zněl palcovými písmeny vytištěný titulek nad Hamiltonovou fotografií už 1. října 1996, kdy deník Guardian věnoval obrovský prostor této kauze. Znovu se k ní vrátil - jako většina britských deníků - po svém naprostém vítězství ve středu 22. prosince, a věnoval kauze celých první pět velkých stran svého listu.

Jak to vypadalo v soudní síni? Takto to vylíčil reportér Matt Wells:

Tentokráte Christina Hamiltonová neplakala. Porotci, kteří byli svědky jejího emocionálního charakteru o den dříve, zaznamenali jen dušený vzlyk, když byl vynesen rozsudek. Ostatní přítomní v soudní síni vydechli - Neil Hamilton se na židli složil.

"Jste si jisti, že pan Al Fayed prokázal prostřednictvím vysoce přesvědčivých důkazů, že se pan Hamilton choval jako poslanec parlamentu zkorumpovaně?" tázal se porotců soudní zřízenec.

Bylo to jako čekání na rozsudek smrti. Novináři stáli na schodech vedoucích k oddělení pro porotu a natahovali krk, aby viděli, jak bude Hamilton reagovat.

"Ano," ozvala se téměř neslyšitelná, ale zdrcující odpověď předsedkyně poroty.

Ani Neil ani Christine Hamiltonovi nevěděli, kam se obrátit. Nad nimi po jedné straně v oddělení pro porotce bylo šest žen a pět mužů, kteří je právě odsoudili jako lháře, před nimi se tyčil soudce, který rozhodl, že důkazy z případu poradenské "práce" pro firmu Mobil Oil jsou relevantní pro tento proces - což zpečetilo jejich osud - po jejich pravici seděl jásající George Carman, nemesis všech soudních procesů o pomluvu, a jeho tým a všude kolem byli nenávidění novináři, které z hlediska Hamiltonových tak zkreslili jejich případ.

Smrtelně bledá

A tak, když se začali právníci dohadovat o tom, kdy má zaplatit náklady tohoto epického soudního procesu, Neil Hamilton prostě pohřbil tvář v dlaních a občas si strkal pěsti do očí. Christine, smrtelně bledá, potřásala hlavou. Ovládla se a zuřivě se zahleděla na porotu, jako kdyby je za jejich rozhodnutí chtěla proklít. Nikdo se na ni nepodíval.

Když bylo rozhodnuto, kdo bude platit - další rána pro Neila Hamiltona, protože veškeré náklady musí zaplatit on - soudce Morland poděkoval porotě.

Teď už byla chodba před soudem č. 13 přeplněna stoupenci obou stran, právníky a zevlouny. Novináře se soustředili kolem dveří ze soudní síně a čekali na Hamiltonovy. Neil stál v soudní síni, hlavu v dlaních. Jeho právní zástupce požadoval, aby se přítomní uklidnili. Nechť novináři dají Hamiltonovým trochu klidu, protože musejí přijít k sobě.

O několik vteřin později se dav rozdělil a ze soudní síně vyšli Neil a Christine. V důstojném tichu šli do konferenční místnosti. "Kráčející mrtvola," kdosi zašeptal. Nikdo jim neřekl jediného slova.

Pozdrav vítězství

Když odešli zlomení Hamiltonovi stranou, aby tam uvažovali, jak čelit světu, na schodech k soudní budově se objevila jejich nemesis, Mohamed Al Fayed, obklopený stovkami fotografů a televizních kamer a pod ochranou policie a osobních strážců. Fayed všem popřál hezké vánoce, ale nic dobrého nepopřál svému protivníku o němž uvedl, že by měl trávit vánoce s jiným zkorumpovaným konzervativním poslancem, Jonathanem Aitkenem, který byl před několika měsíci za křivou přísahu poslán do vězení.

Jásání kontrastovalo s naprostým zoufalstvím v Hamiltonově táboře. Hamilton se snažil slovně se vyrovnat se zdrcující porážkou. Ale jeho slovům chybělo přesvědčení.

"Co to všechno znamená pro vás osobně," zeptal se jeden reportér zdvořile. Novináři obklopovali dvojici, o níž bylo u soudu prokázáno, že jsou to lháři a že je zkorumpovaná, v surrealistické atmosféře uctivosti. Bylo to, jako když někdo naruší pohřeb. Venku čekaly televizní kamery a obrovská dřevěná vrata soudní budovy byla zalita světlem stovek fotografických blesků, když Hamiltonvi vystoupili ven. Na dotaz, jestli je na mizině, odpověděl jednoduše a zdeprimovaně: "Jo," zašeptal.

Sbohem, Neile Hamiltone - jak pomáhají britské zákony proti pomluvě zkorumpovaným politkům

Tento článek šéfredaktora deníku Guardian Alana Rusbridgera vyšel ve středu 22. prosince.

Zapomeňte na chvíli na Neila Hamiltona a vzpomeňte na Tima Smithe. Smith byl v minulém parlamentu poslancem za Beaconsfield a do roku 1994 byl členem konzervativního vládního týmu a byl respektovanou součástí konzervativního stranického establishmentu. Nenápadně a v ústraní bral Tim Smith úplatky. Čelný podnikatel měl ve zvyku zaplatit Smithovi 2000 liber pokaždé, když Smith jeho jménem interpeloval v  parlamentě. Byly to peníze v hotovosti, v hnědých obálkách, lehce získané peníze, lehce se daly zapřít.

Jednoho dne se nepřítel toho čelného podnikatele o těchto úplatcích dověděl a napsal výhrůžný dopis Timu Smithovi, že ho odhalí. Smith se lekl a všechno to přiznal činiteli konzervativního poslaneckého klubu pro stranickou disciplínu. Tento činitel vyslechl Smithovu zpověď v soukromí a nechal ho jít. Rozhovor si nezaznamenal. Neinformoval žádné právníky. Neinformoval výbor pro chování poslanců, ani premiéra. Brzo poté byl Tim Smith jmenován náměstkem předsedy Konzervativní strany a stranickým pokladníkem.

Tak se to tehdy politickému establishmentu líbilo. Moment, musím se opravit - tak se to líbí každému politickému establishmentu v každé době. Z přirozeně pochopitelných důvodů je daleko pohodlnější dělat tyto věci mimo pozornost veřejnosti.

Politikové budou vždycky formálně šťavnit o tom, že má veřejnost "právo na informace". Potíž je, že praktickou realizaci tohoto principu politikové nemají rádi. Výmluvným důkazem toho je první pokus nynějšího labouristického minstra vnitra Jacka Strawa vypracovat zákon o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon je plný výjimek, které by utajovaly dokonce i zprávy o nehodách a o zdravotních a bezpečnostních podmínkách v podnicích.

Tim Smith nebyl žádný Oscar Wilde. Neměl v úmyslu riskovat, že ho někdo zruinuje u soudu za pomluvu, a tiše odešel z veřejného života poté, co se k věci přiznal, když o ní v říjnu 1994 deník Guardian poprvé otiskl informace. Avšak déle než šest let popíral Neil Hamilton bez výčitek veškerá obvinění a pomlouval každého, kdo mu odmítal uvěřit.

Reportéři listu Guardian jsou prý podle něho zkorumpovaní. Nepamatují si svědectví. Alison Bozeková, svobodná matka, která vystudovala práva ve volném čase, je lhářkou, placenou Mohamadem Al Fayedem. Parlamentnímu komisaři Siru Gordonu Downeymu říkal Hamilton Sir Gormless Dopey (Pitomý hlupák) - je prý příliš omezený na to, aby dokázal prohlédnout Fayedovy podvody. Parlamentní výbor pro etické chování poslanců je zaujatý a k ničemu. Na všech těchto výrocích teď už mnoho nezáleží. Tři samostatné tribunály: parlamentní komisař, parlament a soudy - nezávisle na sobě rozhodly, že je Neil Hamilton zkorumpovaný. Čím více se Neil Hamilton snažil celou záležitost zašmodrchat, tím nechutnější pravdy jsme se o něm dověděli.

Začalo to jako chtivé přecpávání se a pitka v hotelu Ritz při vyjednávání s Al Fayedem. Pak jsme se dověděli, že přijímal i peníze v hotovosti. Jak míjel čas, dověděli jsme se, že také přijímal nezdaněné honoráře od dalších firem, včetně tajných honorářů za karcinogenní žvýkačku. Požadoval peníze od občanů ve svém vlastním volebním okrsku za to, že je v parlamentě zastupuje, a od lobbistů si nechával platit za to, že jim představoval firemní zástupce. Pokud se mu podařilo vyhnout se placení daní tím, že si nechal koupit obraz nebo dovolenou, učinil to.

A pak následovaly honoráře za dodatky k zákonům. To, že požadoval 10 000 liber za šestislovní dodatek k finančnímu zákonu z roku 1989, zhnusilo i pracovníky firmy Mobil Oil, pro něž tehdy jednal. Hamilton věděl, že by to byl jeho konec, kdyby tohle někdy vyšlo najevo.

Byl si plně vědom rezoluce britského parlamentu z roku 1695, v níž se praví:

" Nabídka peněz nebo jakýchkoliv jiných výhod nějakému poslanci za podporování nějaké záležitosti, o níž se má jednat v parlamentě, je vážný zločin a bývá podvracením anglické ústavy."

Takže znovu o tom lhal každému, kdo se na to zeptal. Když byl dotazován, proč o tom neinformoval sira Gordona, přiznal se, že dospěl k závěru, že "Už nemám povinnost s ním vůbec hovořit otevřeně."

Čím více světla je vrženo na politické klima konce osmdesátých a začátku devadesátých, tím více je nechutné. Proto je dobré si pořád připomínat Tima Smithe a jeho soukromý rozhovor s parlamentním činitelem konzervativního klubu pro stranickou disciplínu. Nebo vzpomeňte na tichý příslib Jonathana Aitkena (ten je nyní za křivou přísahu ve vězení) siru Robinu Butlerovi. Anebo soukromá ujišťování o tom, jak je poctivý, od Jeffreyho Archera nynějšímu předsedovi Konzervativní strany Michaelu Ancramovi (Archerova kandidatura ve volbách londýnského primátora zkolabovala, když se ukázalo, že u soudu lhal, pozn JČ).

Kdyby to záviselo na parlamentu samotném, nikdy by se sám neočistil a celou tyto záležitosti by nikdy nevzal vážně. Musel to udělat tisk. V parlamentě byl vytvořen výbor pro neetické chování poslanců teprve až poté, co korupční praktiky poslanců zveřejnil Guardian a co se Sunday Times začal zabývat paralelními případy.

A to nás přivádí k britským zákonům o pomluvě. Poté, co prohrál Aitken a byl odsouzen do vězení - a nyní po Hamiltonově prohře - se lidé zmateně ptají: "Proč se soudí, když vědí, že nemají pravdu?" Odpověď je zřejmá: nedělali by to, kdyby nevěděli, že britský zákon o pomluvě silně zvýhodňuje žalobce - zejména žalobce, který hodlá skrývat určité důkazy nebo lhát pod přísahou. Vždycky to za to riziko stojí.

Všechno musí dokazovat ten, kdo je za pomluvu souzen. Až do listopadu 1999 neexistovala žádná ochrana pro novináře, kteří píší o politicích. Stávalo se, že žalobci dokonce odmítali i poroty, které jim nevyhovovaly. Náklady těchto soudních sporů jsou astronomické. Žalobci nacházejí četné způsoby, jak skrýt důkazy (Aitkenovy úvěrové karty, Hamiltonovy honoráře od Mobil Oilu). Žalobci často přesvědčují falešné svědky, aby u soudu lhali, až se jim od pusy práší (viz Aitkenův a Archerův případ).

Jeden slušný soudní rozsudek celou záležitost vůbec nemění. Představte si na okamžik, co by se stalo, kdyby Hamilton a jeho malá, ale rozhodná skupina obdivovatelů v procesu zvítězili. To bychom toho slyšeli o tom, jak tisk neprávem pronásleduje politiky. Vznikly by nároky na odškodné. Bouřilo by se o nutnosti omezit příliš velkou moc nezpodpovědného tisku. Tyto články nyní zveřejněny nebudou.

Avšak přetrvávají určité velmi vážné otázky: Jednal Guardian správně, že se rozhodl zveřejnit tvrzení o korupci Tima Smithe, anebo jsme to měli potlačit, když Tim Smith lhal našim reportérům, že se korupce vůbec nedopustil? Jestliže to bylo nesprávné, učinili by někdy vůbec někdo něco proti Smithově korupci? Vyšla by vůbec kdy najevo? A kdyby nevyšla najevo, co by to znamenalo o úrovni britského veřejného života?

Jestliže jsme jednali správně, když jsme zveřejnili tvrzení ohledně Smithovy i Hamiltonovy korupce, neměli bychom mít ochranu před soudním stíháním? Neměli jsem mít právo argumentovat - tak, jak smějí argumentovat americké noviny - že je to důležitá otázka veřejného zájmu, a proto novináři se nesmějí stát terčem soudních žalob? Anebo mohou šéfredaktoři novin a elektronických sdělovacích prostředků pokaždé zveřejnit jen ty informace, o nichž jsou stoprocentně přesvědčeni, že je žádné odborné soudní zkoumání - trvající týdny, měsíce, někdy i léta - nezpochybní?

Vznášíme-li tyto otázky, tím na ně vlastně i odpovídáme. Žádný šéfredaktor nemůže předem předpovědět, co vyjde najevo během zkoumání daného případu anebo jak budou vypovídat svědci před porotou. Hotelová stvrzenka, která zničila Jonathana Aitkena, vyšla na světlo světa v krabici od bot v hotelu Bristol ve švýcarských Alpách teprve v hodině dvanácté onoho soudního procesu. To jsme nemohli v žádném případě předpovědět. Ani jsme nemohli předpovědět, že Jonathan Aitken donutí svou manželku i dceru, aby u soudu lhaly. Deník Star nemohl předpovědět, že Lord Archer přesvědčí své přátele, aby mu u soudu dosvědčili falešné alibi. Deník Daily Telegraph má zřejmě tytéž pochybnosti, když se nyní připravuje vyšetřovat Romana Prodiho, který mu hrozí soudním stíháním.

Kdyby šéfredaktoři pociťovali, že mohou tisknout jen to, co schválí soudy, které nejsou novinářům vůbec nakloněny, museli bychom se spokojit s pohodlným světem důvěrných rozhovorů a ujištění za zavřenými dveřmi. Jinak totiž hrozí šéfredaktorům přísné tresty.

Právě vzhledem k tomu, jak destruktivní dopad má zákon o pomluvě na novinářskou práci, rozhodl americký Nejvyšší soud, že trestní zákon o pomluvě je neslučitelný s prvním dodatkem americké ústavy, která zaručuje svobodu projevu a tisku.

Čelný americký komentátor o defamačním zákoně celou záležitost shrnul takto: "Vzhledem k rizikům a nejistotě, které vznikají při procesu zjišťování pravdy, pravidlo, které trestá zveřejnění nepravdivých informací má důsledek, že vzniká autocenzura a potlačuje fakta, která jsou ve skutečnosti pravdivá."

Zdá se naštěstí, že se britský právní řád nyní posunuje více k americké praxi. Nedávné rozhodnutí lorda Nichollse obsahovalo tuto neobyčejně významnou pasáž, která - poprvé v historii - činí určité ústupky práci novinářům:

"Novináři jednají, aniž by viděli do budoucnosti. Skutečnosti, které jsou zjevné ze zpětného pohledu, nemusejí být v žáru daného okamžiku vůbec zjevné. Tisk vykonává životně důležitou funkci jak ohař i jako hlídací pes. Soudy by měly jen zřídka docházet k závěru, že zveřejnění určitých informací nebylo ve veřejném zájmu a že veřejnost neměla právo se o tom dovědět, zejména jestliže jde o informace z politické arény. Má-li soud v této věci pochybnosti, měl by rozhodnout ve prospěch novináře." Nichollsův verdikt však také obsahuje bohužel pro novinářskou práci celou řadu překážek.

Toto je území, o které se bude v nadcházejících letech bojovat. Avšak z případu Jonathana Aitkena, Neila Hamiltona a Jeffrey Archera vyplývá pro novináře poučení - je to poučení o tom, že musíme být otevření a že je absolutně nutné dávat lidém právo vědět, co jejich jménem dělají osoby, které občané volí a platí je, aby za ně pracovaly.

Milénium? Jaké milénium?

Co vlastně budeme 31. prosince oslavovat? I zbožní křesťané uznávají, že se Kristus nenarodil před 2000 lety. Existuje celá řada jiných důležitých událostí, které by mohly být počátkem našeho kalendáře. Abychom si příliš nevyskakovali, týdeník New Scientist shrnul historii vývoje vesmíru i planety Země a navrhl různá data, od nichž bychom mohli či měli počítat náš kalendář.

Začátek - Rok 13 000 000 000

Velký třesk, při teplotě trilionů a trilionů stupňů. Okamžitě se vesmír začal rozpínat a začal chladnout. O zlomek vteřiny později rozhodl vesmír, že bude vládnout hmota a nikoliv antihmota. Při vzniku vesmíru existovalo množství antihmoty, ale na každou miliardu antičástic bylo vždy miliarda a jedna částice. Hmota a antihmota se navzájem v ohni paprsků gamma zlikvidovaly, a zbyla jen hmota. Někteří vědci se domnívají, že antihmota ještě existuje vzdálených koutech vesmíru. Je-li tomu skutečně tak, první člověk, který si potřese rukou s návštěvníkem ze vzdálené planety, zažije možná docela nepříjemné překvapení.

Záře - Rok 12 999 700 000

Zpočátku byl vesmír tak hustý, že světlo nemohlo cestovat prostorem. Volné elektrony překážely fotonům a odrážely je, takže se fotony klikatily. Trvalo 300 000 let, než se kosmická mlha zvedla a elektrony se uklidily do atomů. Vesmírem začalo proudit světlo. A hmota, osvobozená od tyranie radiace, se začalo zhušťovat v galaxie.

Hvězdy - Rok 12 000 000 000

Po dlouhém období temnoty vznikly hvězdy a začaly vařit těžké prvky, uhlík, kyslík a železo, nutné pro pozdější vznik života. Následná smrt první generace hvězd vyvolala první exploze supernov a vznik prvních černých děr.

Na zdraví! - Rok 10 000 000

Ano, oblíbený světový intoxikant, etanol, existuje už hodně dlouho. Na povrchu zrn ledu ve vesmírném prostoru se utvořily molekuly etanolu a metanolu. Ale alkoholu bylo ve vesmíru málo.

Vznikl náš svět - Rok 4 600 000 000

Mladé Slunce ozářilo točící se disk kusů hmoty kolem něho a přitažlivost větších kusů přitahovala k nim další hmotu. Jedno toto středisko přitažlivost obíhalo kolem slunce ve vzdálenosti 150 milionů kilometrů - byla to naše planeta, zářící červeně za intenzivního bombardování, při němž vznikla.

Násilné zrození - Rok 4 500 000 000

Asi před 4 - 5 miliardami let se se Zemí srazilo těleso větší než Mars a provrtalo se až k jejímu jádru. Železná jádra obou těles splynula a tekutý povrch Země vyšplíchl do prostoru. Postupně z trosek vzniklo další těleso - Měsíc. Bez jeho stabilizujícího vlivu na zemskou rotaci by byl život na Zemi nemožný, neboť by podnebí na Zemi mělo obrovské rozdíly.

Začátek života na Zemi - Rok 3 800 000 000

Z prvotního guláše vznikly první buňky. Stopy potomků těchto prvních buněk byly nalezeny ve skalách v Austrálii, starých 3-5 miliard let. Stopy biologické činnosti byly zaznamenány i ve starších skalách v Grónsku, z doby před 3-8 miliardami let.

Na Zemi vznikl jaderný reaktor - Rok 2 000 000 000

V poříční deltě, která je na místě dnešního státu Gabon v Africe, soustředily přirozené procesy uran 235 a vznikly podmínky pro řízené štěpení jaderného materiálu. Řetězovou jadernou reakci zvládala pozemní voda a reakce trvala statisíce let - zahřívala vodu řek nad reakcí do bodu varu

Spojení - Rok 1 500 000 000

Došlo k významnému vývoji v historii složitých eukaryotických buněk, které umožňují veškerý vyšší život. Dva organismy se vzdaly samostatné existence a vytvořily si navzájem intimní poměr. Přibuzný bakterie, způsobující tyfus, pronikl do jiného jednobuněčného organismu a tam zůstal. Nakonec se tento bakteriální vetřelec vyvinul v mitochondrie, struktury, obsahující DNA, které produkují pro buňky energii.

Chlapec a dívka - Rok 1 000 000 000

Sex pravědpobně vynalezli červi. Předtím se všechny organismy klonovaly, ale tím nešlo organismus zlepšovat. Před miliardou až půlmiliardou let vzniklo u bezobratlých živočichů pohlavní rozmnožování. Oba hrdí rodiče mohli dětem poskytnouit směsici své DNA a tím vznikly možnosti vytvořit robustnější organismy, než jaké existovaly dosud. Sex poskytl organismům možnost pružněji reagovat na změny habitatu.

Konec dinosaurů - rok 66 400 000

Obrovská ohnivá koule jako asteroid o průměru asi 15 kilometrů zasáhla zemi u Mexika. Prach, který to zvířilo, způsobil na dlouhé měsíce tmu. Mnoho rostlin vyhynulo a dinosauři zemřeli hladem. Totéž postihlo všechny zvířata nad 25 kilogramů a mnoho dalších biologických druhů bylo zničeno intenzivní sopečnou činností, neboť láva pokryla 1 milion čtverečních kilometrů zemského povrchu. Vznikla ale éra savců.

Mluvme o tom - Rok 2 000 000

Jenže první příslušníci druhu Homo neměli dost velký mozek na to, aby byli schopni mluvit. Před dvěma miliony let se najednou mozek našich předků zdvojnásobil - z ubohých 450 kubických centimetrů na přijatelných 750 kubických centimetrů. Posílilo to racionální aspekty mozku. Asi v této době začali hominidi komunikovat prostřednictvím symbolů a slov.

Moc lidí - Rok 100 000

Asi kolem roku 100 000 se oddělil od jiných hominidů Homo sapiens sapiens. Tou dobou ještě existovalo na zemi množství jiných lidských ras, včetně neandrtálců, kteří se navzájem milovali a navzájem válčili. První přímý, i když sporný záznam moderního lidského člověka je 11 fosilizovaných koster z Nazaretu v Izraeli. Jsou 60 000 let staré.

Trochu hudby - Rok 93 000