Jsme zralí pro evropskou spolupráci?

Václav Žák

Podle průzkumů veřejného mínění je naše zahraniční politika nejméně problematickou částí vládní agendy. Všichni ministři zahraničí se těšili solidní podpoře - téměř bez ohledu na to, co ve svém úřadě dělali. Jeden podporoval spolupráci středoevropských zemí, druhý ne. Lidem to bylo, jak se zdá, srdečně jedno. Jen kolem posledního ministra se strhla mela - nikoli ovšem kvůli zahraniční politice, ale z osobních důvodů. Nezájem o zahraniční politiku, resp. její určitá mytologizace, patří k nejproblematičtějším tradicím samostatné existence Československa i ČR. Za první republiky varianty zahraniční orientace neexistovaly: mezi blokem demokratických států, fašistických říší či SSSR nebylo na výběr. Ovlivnit zhroucení versailleského systému leželo mimo naše možnosti. Kocovinu z Mnichova způsobilo spíše to, že před možným selháním západních spojenců, které se dalo dlouho dopředu předvídat, zavírali oči nejen domácí politici, ale i intelektuálové. Do krize pak stát vstupoval, aniž si předem položil otázku, co bude dělat, pokud své závazky nedodrží ani ostatní spojenci.

Poválečná orientace na SSSR byla pochopitelná, avšak již nikoli nevyhnutelná. Do "socialistického tábora" jsme se do jisté míry zařadili sami, i když jen málokdo tušil, co nás tam čeká. Lze ovšem namítnout, že kdyby chtěl, tušit to mohl, pokud by si euforií z konce války a z osvobození nenechal z mysli zcela vymazat předválečnou zkušenost. Vždyť v málokterém jiném státě měli lidé k dispozici tak přesné informace (Slavík, Krejčí, Šalda, Masaryk a další) o tom, co se v Rusku skutečně děje. To je ovšem námitka zcela akademická: válka změnila vnímání světa a rozhodnutí nevracet se zpět lze stěží komu vyčítat.

Podcenění mezinárodního kontextu mělo rozhodující dopad i pro výsledek Pražského jara. Nakonec, jako důsledek jara "moskevského", se celý východní blok rozpadl. Od roku 1989 jsme se na několik let ocitli ve velmi vzácné situaci, kdy zahraniční vlivy nemají v domácí politice dominantní význam. Je to vzácné, avšak jen přechodné období. Časem nás opět pohltí silokřivky ekonomicko-politických her, vedoucí mezi Evropou, USA, Ruskem a východní Asií. Velmi proto záleží na tom, jakou si v této době získáme pozici. V zahraniční politice, možná ještě víc než v politice domácí, se dnes operuje s "dojmy". Velmocenská média se menšími zeměmi zabývají pouze okrajově, pokud v nich nedojde k nějaké katastrofě. Politiku vůči té které zemi pak udává pár mocných osobností, které obvykle jednají z popudu nějaké lobbyistické skupiny. Stačí si všimnout, jaký vliv na posuzování České republiky má např. americký senátor D'Amato.

Hry podle pravidel

"Národní zájem", tradiční pojem mocenské politiky, vždy úzce souvisel s konceptem suverénního národního státu a teorií sociálního darwinismu, podle níž nejen v přírodě, ale i ve společenských konfliktech přežívají jen nejzdatnější. "Stát" a "národ" byla v této teorii synonyma pro transcendentní jednotky, jimž se měl jedinec obětovat. Nemilosrdné prosazování "národních zájmů", podložené vírou, že bez koloniálních říší a "životního prostoru" je život národa ohrožen, znásobeno romantickou vírou ve "ctnosti války", uvrhlo svět v tomto století do dvou válek. Tragické válečné zkušenosti, holocaust, vyhánění celých etnik, účinky jaderných zbraní - to všechno vedlo k přesvědčení, že žádné partikulární politické zájmy nemohou ospravedlnit zničení světa. Koncept státní suverenity tak dostal trhlinu.

Stát versus instituce

Když prezident SRN Roman Herzog krátce po zvolení formuloval svoji vizi "národních zájmů", dal tomuto pojmu zcela jiný význam, než jak se mu rozumělo začátkem století. Herzog formuluje tři základní body: 1) je lepší žít se sousedy v přátelství než v rozmíškách; 2) je lepší dbát na důstojnost souseda než vystrkovat do popředí tu vlastní; 3) je lepší právo dávat, než trvat na vlastním.

To je zcela jiná perspektiva národních zájmů, než jakou prosazoval císař Vilém nebo Adolf Hitler. Samozřejmě, hospodářský zájem o ovládnutí trhů tím nemizí ze scény. Ale i šéfové velkých firem chápou, že mají-li si lidé kupovat jejich výrobky, musejí mít práci a slušnou mzdu.

Co z toho plyne pro českou zahraniční politiku? Především jasně definovat svou pozici, její přednosti a možná rizika. To se od samého počátku ještě nestalo: málokdo si uvědomuje, že Evropská unie a USA nepředstavují monoblok, ale naopak v mnoha ohledech soupeře. Působilo komicky, když český ministr financí Kočárník svého času prohlásil, že "po vstupu do Unie budeme prosazovat americké zájmy". Takové výroky svědčí o základním neporozumění zahraniční politice. Za druhé je třeba definovat strategické cíle a pečlivě volit slovník, jímž se "národní zájmy" mohou prosazovat tak, aby to pro ostatní země bylo srozumitelné.

Změnit myšlení

Souvisí to s podstatnou proměnou myšlení. Tradiční myšlenkové schéma používané v mobilizační politice vypadá následovně: vezme se znak, který se v nějaké skupině často vyskytuje, a přisoudí se celé skupině: "Židi jsou lichváři", "cikáni kradou", "buržousti jsou vykořisťovatelé", "komunisti jsou zločinci", "Sudeťáci jsou nacisti". Většinou se přitom postupuje zcela ahistoricky: považuje se za samozřejmé, že ti, kteří volili KSČ v roce 1946, volili současně Jáchymov a politické procesy; že voliči Hitlera v roce 1933 volili Osvětim a druhou světovou válku, atd. Odtud je už jen krok k vyvozování kolektivní odpovědnosti: "Němci nesou odpovědnost za holocaust". Klidně se to přisoudí i těm, kteří tehdy ještě nebyli na světě.

Je to velmi nebezpečný myšlenkový stereotyp, který podstatným způsobem přispěl k tragice dvacátého století. Nenávist k jiným rasám nebo k "třídním nepřátelům" se vnucovala a posilovala přesně stejným schématem. "Kolektiv" byl integrátorem všech křivd, které se staly některým jeho členům. Nikoho nezajímalo, jestli se podobné křivdy nestaly i jiným. Koneckonců, toto schéma má mnohem hlubší kořeny, od kmenových nepřátelství po náboženské války. Nejsem si jist, jestli si to dostatečně uvědomujeme. Na Západě vedla tragická zkušenost s holocaustem k proměně celého systému vzdělávání. Je totiž zřejmé, že mobilizační politika provozovaná jako umění štěpit společnost na přátele a nepřátele (Carl Schmitt) má výrazně větší úspěch ve společnostech s paternalistickou výchovou. V klasickém pojetí výchovy se student učí, co je správně. V novém schématu se učí kriticky myslet, což je něco úplně jiného. Učí se chápat, že na jednu věc jsou možné různé pohledy, že často ani při nejlepší vůli nelze rozhodnout, který je správný. Učí se přijímat jinakost jako něco normálního.

Kritické myšlení potřebuje odstup. Předpokládá, že se dokážeme povznést nad vlastní zájmy, pocity, vášně či tužby, že se aspoň pokusíme vidět věc očima toho druhého. To je klíčové: svobodná společnost musí kultivovat pozitivní myšlení, které nevede k násobení křivd. Mezi základní abecedu tohoto přístupu patří odmítnutí principu kolektivní viny, neboť vina je vždy pouze individuální. Při zkoumání nejcitlivějších polistopadových témat zjistíme, že ve všech případech máme co do činění právě se stereotypem kolektivní viny. Ať jsou to lustrace, postoj k sudetským Němcům, potažmo ke všem Němcům, vztah k romské menšině či k "nevděčným Slovákům".

Kudy vede dělící čára

To ovšem není pravda: vyrovnání s minulostí se v šedesátých letech stalo generačním sporem a zasáhlo celou (západoněmeckou) společnost. Upřímný stud velké části německé společnosti za nacismus je, myslím, mimo pochybnost. Bohužel, obávám se, že doma bychom podobnou reflexi marně hledali - ve všech citlivých tématech, o nichž jsem se zmínil, málokdo zpytuje svědomí, volá naopak po mocenském zásahu vůči "těm druhým". U nás převažuje názor, že "vyrovnání s minulostí" znamená potrestání "nositelů zla", jako kdyby dělící čára mezi dobrem a zlem neprocházela srdcem každého člověka. Kde je v takovém případě místo pro stud?

Ani v nejmenším nezpochybňuji právo Dušana Havlíčka vnímat česko-německou deklaraci kriticky. Upozorňuji pouze, že myšlenkové figury, jichž v článku používá, jsou nebezpečné. Optika kolektivní odpovědnosti vede k znecitlivění, nedůvěra maluje strašidla. Diskuse o česko-německé problematice (a nejen o ní) je tímto způsobem vidění těžce poznamenána. V rámci diskuse o deklaraci se vyskytovala tvrzení, která kancléře Kohla nepřímo přirovnávala k Adolfu Hitlerovi. Jaký to má smysl? Zabrání-li nám strach a nedůvěra rozlišovat, poškozujeme v posledku jen sami sebe.

Stereotypy kolektivní odpovědnosti

Není náhoda, že v Rakousku má velký úspěch izolacionistická strana Jorga Haidra. Stereotypy kolektivní odpovědnosti ("Češi kradou") a obranářské reflexy najdeme v rakouské společnosti stejně jako v české. Společné dějiny se nedají vymazat. Můžeme tedy realisticky očekávat, že by haiderovská propaganda nenašla v ČR ještě větší rezonanci než v Rakousku, když nám chybí těch 40 let života ve svobodné společnosti? Nelze přitom namítat, že Haider rovná se Sládek, a ten u nás není v parlamentě. U nás podporují izolacionismus "velké" politické strany, a to je horší. Klaus ani Zeman např. neříkají voličům, že vstup do Evropské unie bude mít i svou nákladovou stránku.

Je zřejmé, že evropská spolupráce bude na naši domácí politiku klást nároky, jimž zatím bohužel nedokážeme dostát. Názornou ukázkou je české zemědělství. Evropská unie nám v počáteční euforii po pádu železné opony nabízela asymetrické uspořádání, které by umožnilo adaptaci na evropskou konkurenci. Tehdejší "reformátoři" to odmítli - chtěli zahraniční konkurenci použít k tlaku na domácí producenty. ČSFR liberalizovala zahraniční obchod způsobem, který dnes vede k těžkým problémům celého sektoru - výsledkem je pouze snaha z integrace vycouvat. Netýká se to jen zemědělství. Řada podniků, které nemají vlastníky, jež by je nutili k restrukturalizaci, se dostává do potíží. Manažeři pochopitelně nepřiznávají, že jejich obtíže způsobuje přezaměstnanost, problémy s kvalitou, včasností dodávek atd. Vinu nesou "Němci", kteří podplácejí a ničí náš průmysl.

Jinými slovy, otevření české ekonomiky vyvolává sociální konflikty. Stále častěji se popisují v tradičních schématech někdejších křivd, oživují se přízraky z konce devatenáctého století. Jestliže se jako řešení současných potíží znovu prosadí národní egoismy, bude-li se chování mezinárodních institucí vykládat jako cílený záměr zničit ekonomiku, pokud opět převládne nedůvěra a konspirační myšlení, máme, či spíš nemáme se na co těšit.

Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc, Rafael Moreno Robles

Mluvčí polské disidentské organizace s půvabným názvem Pomerančová alternativa se za bývalého polského režimu, v roce 1987, vyjádřil jednoznačně: "Kdybych měl na výběr mezi generálem Jaruzelským a generálem Pinochetem, vybral bych si Marlenu Dietrichovou". Chtěl prostě říct, že generálové v politice znamenají zpravidla neštěstí, zatímco s filmovými hvězdami se občas dá i mluvit.

Se stejnou jednoznačností, ale zcela odlišně se k téže problematice postavil český ex-disident Václav Benda, když vyjádřil touhu s Pinochetem poobědvat a řekl o něm: kdybychom v Československu měli v roce 1948 muže s tak energickým odhodláním, nebylo by došlo k Únoru a dalším neštěstím několika desetiletí. Pinochet jako jedna z nejvýznamnějších osobností tohoto století odvrátil Allendův komunistický puč. A hotovo.

Na jedné z recepcí na latinskoamerických ambasádách, jichž se Václav Benda zúčastňoval dost pravidelně, jsme měli možnost mu sdělit: Allende nejenže nikdy nebyl komunistou, ale jako člověk malé a sporé postavy měl stálou potřebu prokazovat svou fyzickou výkonnost a rád se pral; za svůj život se dokázal porvat s více komunisty, než s kolika přicházel do styku Václav Benda.

Ten se tvářil nejen nevěřícně, ale zřejmě nás považoval za Marťany. Popravdě řečeno, Benda nebyl u nás první, kdo hodnotil Pinocheta pozitivně. Bez úvah, jaká jsou kritéria pro hodnocení velkých osobností - mravní, politická, objektivně historická (jak hodnotit Hitlera či Stalina?) - jen připomeňme, že první byl Valtr Komárek, muž o latinskoamerické problematice neskonale poučenější než Václav Benda.

Dále musíme zmínit ironii osudu nebo fakt, že nevděk světem vládne, neboť Komárek se při své návštěvě Chile soustředil pouze na zajímavé ekonomické výsledky Pinochetem zastřešených reforem, ale jako jediný vládní hodnostář na rozlúčkovém posezení s odcházejícím prezidentem (většina z pozvaných členů ostatních vlád si příjezd naplánovala tak, aby se setkání s generálem vyhnula) považoval za nutné vyslovit pozvání k návštěvě naší země.

Paradox měl pokračování - po návratu domů se Komárek setkal s velmi negativní reakcí veřejnosti na tuto svou iniciativu, ale zároveň přišel díky ní o značnou část vlivu na přípravu ekonomické koncepce, a ta ve velké míře pinochetovskou zkušenost kopírovala.

Ničeho nelituji, řekl letos v září, u příležitosti pětadvacátého výročí vojenského převratu, čerstvě penzionovaný generál Pinochet. Neměním svůj názor, prohlásil vzápětí Benda.

Soudní proces, či soud dějin?

Poté Pinocheta v Británii na žádost španělského soudu zadrželi a zase propustili (byť odvolací řízení zdaleka není u konce). Vyjádřilo se k tomu mnoho lidí, už jejich vzorek je poměrně komickou, ale signifikantní mozaikou. Začněme humorně, podle chilského listu Las Últimas Noticias: "Navrhujeme nejíst španělskou paellu, na školách zrušit vyučování angličtiny, čaj o páté přesunout na jinou hodinu (stačilo by 17,01).

Uvažovat lze i o vytvoření brigády vybavené diplomatickou imunitou, s úkolem potřísnit Velázquezův obraz Las Meninas v madridském Pradu a Big Benu odříznout provaz ..." Máme ovšem také vyjádření závažnější a nutící k přemýšlení.

Začněme u Amnesty International. Vychází z toho, že zločiny proti lidskosti nemají národní hranice a nemohou být ospravedlněny, jako v Chile roku 1978 zákonem o amnestii, tedy sebeamnestií, kterou si udělila Pinochetova vláda. Z tohoto hlediska je irelevantní rovněž Pinochetova diplomatická imunita - ostatně, ačkoliv vybaven diplomatickým pasem, nebyl v Británii v žádné diplomatické funkci akreditován. A Evropský parlament přijal drtivou většinou (184 pro, 12 proti, 14 abstencí - tedy i hlasy křesťanských demokratů, tj. Evropské lidové strany) doporučení, aby Pinochet byl vydán španělským soudům "co nejrychleji".

Od institucí přejděme k významným osobnostem. Baronka M. Thatcherová pozvala Pinocheta "na skleničku" ještě před jeho operací a žádala, aby mu byl okamžitě umožněn návrat do Chile.

Její argumenty oslovují národní cítění (Pinochet poskytl Británii základnu v době války s Argentinou o Falklandské ostrovy, čímž "zachránil" životy mnoha britských vojáků), a zároveň zdůrazňují právo Chilanů nalézat vlastní cestu vyrovnání s minulostí.

Překvapivě může znít názor Fidela Castra, opakovaně pronesený za jeho španělské návštěvy. Celoživotní Pinochetův odpůrce se tentokrát vyslovil proti vydání. Uvedl pro to několik důvodů a problém rozdělil na čtyři části. Lidskou (je to starý nemocný člověk), morální (zasluhuje potrestání), zákonnou (z hlediska práva je to sporné) a politickou (z Pinocheta se stane mučedník, a navíc to v Chile ohrozí křehkou demokratizaci). Analýza je to skvělá, i když Castro mluvil do značné míry o sobě a o své budoucnosti.

Ve zcela jiné myšlenkové rovině se pohybuje bývalý polský disident Adam Michnik. I on se vyslovil proti trestání Pinocheta, ale z důvodu zcela odlišného od pohnutek bývalého českého disidenta Václava Bendy. Apeluje na Španěly, neboť to byli právě oni, kdo přišli s "nejlepším vynálezem posledních desetiletí našeho století - demontáží diktatury cestou rozhovorů a kompromisů".

Mýty a skutečnost

Za prvé: Chile v roce 1973 procházelo krizemi všeho druhu - lze je studovat z pohledu ekonomů, sociologů, politologů či filozofů - a prezidentu Salvadoru Allendovi bylo jako prvnímu jasné, že vláda Lidové jednoty, které předsedá (pro politology je Chile lahůdkou jako světová rarita, kde po půlstoletí fungoval prezidentský režim ve spojení s multistranickým parlamentem), má své dny sečteny.

Z tradiční stopadesátileté třípólové politické konfigurace - levice, střed, pravice (díky níž byl Allende v roce 1970 zvolen prezidentem) - se stala dvoupólová a silně polarizovaná, a něco takového nemohl stranický systém ve své podobě vydržet.

Takže když se Allende při hledání východisek z krize rozhodl vypsat referendum o dosavadní hospodářské politice a o předčasných volbách (k čemuž ho Ústava na rozdíl od české opravňovala) a vyhlásil řadu dalších opatření, nehledal záchranu své vlády, ale záchranu chilské demokracie. Hovořit o nebezpečí komunistického puče je prostě pitomost. Chilskou demokracii chtěli zardousit jiní.

Za druhé: spiklenecké, konspirační tendence, tak blízké Bendovu uvažování, v Chile opravdu měly lidskou (tuzemskou) i materiální (zahraniční) základnu a vláda (Allende) o nich byla poměrně slušně informována - i o rozporech mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil a polovojenských opozičních organizací.

Očekávaný a obávaný vojenský, nikoli komunistický puč jejich rozmíšky oddalovaly. Jedním z iniciativních informátorů prezidenta o pučistických náladách v námořnictvu a letectvu byl čerstvě jmenovaný vrchní velitel pozemních sil Augusto Pinochet - a bez něho zase námořníci a letci neměli šanci na úspěch takové celostátní akce.

Zpětně se jeví jako osudná chyba, že v neděli 9. září se prezident radil o úmyslu oznámit veřejnosti 14. září záměr vypsat referendum (skutečně o záchraně demokracie) nejen s odstoupivším vrchním velitelem pozemních sil Pratsem, ale i s "kryptokomunistou" generálem Urbinou, jenž okamžitě informoval Pinocheta.

Tomu se zazdálo, že Allende mu nedůvěřuje, což nebyla pravda - Allende mu stále věřil. Teprve tehdy, tentýž den, se vzorně loajální generál Pinochet (byť v profesionální kariéře poněkud podvodný - titul profesora vojenské akademie získal na základě prokázaného plagiátu) definitivně připojil k pučistům.

Nad celou operací převzal řízení s tím, že nelze dopustit vyhlášení referenda, že akce musí začít již 11. září. Letečtí generálové a admirálové mu moc nevěřili. Hodlali ho postavit před hotovou věc, nechali si podepsat jeho souhlas a pro jistotu začali ještě před stanovenou hodinou. Tyto detaily nejsou nadbytečné, neboť pomáhají pochopit vývoj dnů i roků následujících.

Nebudeme podrobně rozebírat komplikované okolnosti Allendovy smrti, zmíníme jen to nejpodstatnější. Pinochet v kritických hodinách nabídl prezidentovi a jeho rodině letadlo k úniku do exilu; ostatní členové vojenské junty plánovali prezidentův převoz do kasáren Tacna a jeho "zasebevraždění".

Allende byl přesvědčen, že exil nemůže přijmout z principiálních důvodů, byť je to v Latinské Americe tradičně osvědčené řešení. Navíc nevěřil, že by letadlo mohlo dospět k cíli - znal své důstojníky alespoň v tomto ohledu, a tady nešlo jen o něj, ale o celou rodinu.

K myšlence sebevraždy neměl daleko už i z historických reminiscencí - jeho vzorem byl podobně skončivší prezident Balmaceda - ale prosím vás, dokážete se prostřílet nejméně šesti ranami od podbřišku po krk, a pak si ještě opatřit rány do spánku?

Čili za třetí: Pinochetovo Chile nebylo diktaturou vojenskou, ale velmi osobní, zejména od roku 1975, kdy koncentrace moci v Pinochetových rukou korespondovala i s prosazením ekonomické šokové terapie. Původní dohodu, že čtyři členové vojenské junty, tedy vrchní velitelé čtyř ozbrojených složek, se budou ve vrcholné státní funkci střídat, Pinochet rychle porušil. Všech svých vojenských konkurentů se postupně zbavil a nahradil je poslušnějšími důstojníky.

Snad nejpikantnější je případ vrchního velitele letectva Leigha, původně velmi fundamentalistického pučisty a inspirátora tvrdých represí. Jednoho dne našel svou kancelář dočista prázdnou, na jediném zbylém stole Pinochetem podepsaný dekret o své výslužbě.

Pro vojáky znamenalo svržení demokratické vlády nezanedbatelný zdroj sociální mobility - penzionované i aktivní plukovníky a generály dosadila junta do prestižních postů, např. je jmenovala guvernéry jednotlivých provincií nebo rektory univerzit. Hodnostářům uvolněným pro civilní sféru však Pinochet zakázal jak soukromý styk s armádou, tak s rodinnými přáteli, kteří zůstali v aktivní službě.

Tajná služba DINA hlídala celou společnost, armádu i civilisty, a vraždila i v zahraničí (USA, Argentina). Byla čímsi jako soukromým Pinochetovým podnikem; když propukl nějaký příliš velký skandál, obětoval jen některé řídící důstojníky. To je markantní odlišnost od aktivit, zaměřených na likvidaci našich lidí v zahraničí, které prováděla StB.

Důstojníci ozbrojených složek se těšili společenské prestiži i finančnímu přilepšení, neboť před podnikateli a jinými vlivnými civilisty jim bylo dovoleno tvrdit, že jsou v dobrých vztazích s některým členem junty nebo jiným vysokým hodnostářem - korupce v Chile je také kapitola sama o sobě. Každého jedenáctého září se nejvyšší velitelé scházeli v Pinochetově domě, aby mu vzdali hold; nižší vojenští hodnostáři oslavovali o den dříve ve Vojenském klubu v Lo Curro na rituální večeři. Letos se ta druhá oslava konala naposledy, na tu první se nikdo nedostavil.

Další, čtvrtý důležitý rozměr. Právník Jaime Guzmán (roce 1991 podlehl atentátu), ani ne tak hlavní politický poradce, spíše něco mezi Nejvyšším konstitucionalistou a Nejvyšším inkvizitorem, zdůvodnil cosi jako zákaz politiky a politikaření. Jen tak se prý prosadí neviditelná ruka trhu a osobnosti proti někdejším žábám na prameni - politickým stranám - pod dohledem nejvyšší mravní autority v zemi, tj. A. Pinocheta ("demokracie již nedokážou čelit marxistické infiltraci"). Parlament vlastně nemá co mluvit do zákonů, je to instituce zbytečná, místo něho bude fungovat Státní rada jako poradní orgán vojenské junty.

Toto lze datovat rokem 1976. Již roku následujícího musel Pinochet ustoupit tlaku jak vnitřnímu, hlavně od církve, tak vnějšímu - od prezidenta USA Cartera v souvislosti s jeho kampaní za lidská práva. Ohlásil dlouhodobý projekt reorganizace demokracie, opatřené přívlastky autoritární, chráněná, technicky vyspělá, integrační a participativní. V roce 1980 vyústil v novou Ústavu s účinností od 1.března 1981.

Rozlišovala dvě období: osmileté přechodné s platností řady dočasných ustanovení, a období definitivní. Na přechodné období Ústava zakotvovala prezidentství Pinochetovo a legislativní suverenitu čtyřčlenné vojenské junty. Zakládání politických stran a politické sdružování bylo nadále velmi omezeno, zesílily restrikce individuálních práv. Pro dalších osm let mělo platit v podstatě totéž, jen bez Pinochetova prezidentství. Po ustanovení, zakazujícím politické strany "marxistické inspirace", následuje v článku 18 výrok, že ani ty strany, které vzniknou dle zákona, si nadále nesmějí "monopolizovat" politickou reprezentaci, což má podpořit "nezávislé" politické osobnosti a kandidáty.

Zní vám to povědomě? Mohl by to vzít na vědomí i Václav Benda, jenž se nedávno vyjádřil o povaze demokracie v pojetí Hradu a o tom, že si nedokáže představit demokracii bez politických stran. Hlavně však mělo být ústavně posvěceno veto armády v chilském politickém životě a vyloučeno zasahování civilní moci. "Viděli jste někdy zemi, kde prezident nemůže měnit velení ozbrojených sil?", řekla letos v září Isabel Allendová, dcera někdejšího prezidenta.

Isabel je teď poslankyní, a už tento fakt naznačuje, že se cosi změnilo. Pro disent vůči méně "vojenskému" a více osobnímu režimu Pinochetovu se neustále rozšiřoval prostor, byť to vyžadovalo energii srovnatelnou s disentem českým a riziko nesrovnatelně větší. Pro ilustraci, o čem tu mluvíme: příslušník StB Kafka do svých výslechových metod zřejmě zařadil pálení písničkáře Třešňáka cigaretou, a nyní vyvázl s minimálním trestem. V Chile policisté při uliční demonstraci polili mladou dívku a jejího přítele benzínem a upálili je. Byl z toho velký, i mezinárodní skandál, ale beztrestný (dívka, byť s trvalými následky, přežila).

Za páté: Obnovující se nezakázané strany - historičtí protivníci křesťanští demokraté a socialisté - uzavřely již roku 1983 cosi mezi opoziční smlouvou a koalicí s požadavkem okamžitého návratu demokracie do Chile. V roce 1985 se jejich spolupráce prohloubila v tzv. Národní dohodě, na což Pinochetův režim poplašeně reagoval snahou o potvrzení svého mandátu přímo lidem, to znamená plebiscitem. Konal se roku 1988 se všemožným zastrašováním, včetně toho, že chudinskou podporu nedostanou ti, kteří se předem nezaváží hlasovat "ano" pro Pinochetovo setrvání.

Rodící se opozice kontrovala výzvami: říkejte ano, ale hlasujte ne. V sázce bylo hodně, takže se proti celé akci postavila část krajní levice. Případné a celkem pravděpodobné Pinochetovo vítězství by totiž znamenalo, že setrvá v úřadě až do roku 1997, tentokrát s legitimitou nikoli pučistickou, nýbrž z lidové konzultace.

Následovala řada překvapení. Tím hlavním bylo, že v tzv. Dohadování stran pro Ne se dokázaly sdružit téměř všechny povolené opoziční strany, to znamená 13 subjektů. Chyběli zakázaní komunisté, a to i z důvodů principiálních, neboť celou akci považovali za podvod a vyzvali k jejímu bojkotu. Dalším překvapením byl sám výsledek plebiscitu; 55% obyvatel se vyjádřilo proti dalšímu setrvání Pinocheta u moci, pro Pinocheta hlasovalo 43%.

Takže v roce 1989 následovaly všeobecné i prezidentské volby a v březnu příštího roku vystřídal Pinocheta v čele státu (s 55% většinou) křesťanský demokrat Patricio Aylwin. Vytvořil levostředovou širokou koaliční vládu, což vyznačilo oficiální konec autoritárního panství v Chile.

Vyrovnání s minulostí?

Je to bezesporu postup pomalý a obezřetný, změny jsou však patrné. V březnu 1998 Pinochet dle své Ústavy opustil armádu, zbylo mu jen doživotní senátorství. Armáda se od něj od té doby viditelně distancuje. Pikantní detail: po delším jednání s vrchní velitelem pozemních sil generálem Izurietou o tom, že ozbrojené síly se musejí zcela stáhnout z politiky a že to musí být pro budoucnost země "zlatým pravidlem", připomněl předseda vládní koaliční Strany za demokracii a někdejší ministr Allendovy vlády Sergio Bitar, že v téže budově Ozbrojených sil byl naposledy 13.9.1973. Odtud ho odvezli rovnou do koncentračního tábora na ostrově Dawson.

Mezi připomínkové akty 25. výročí vojenského převratu patřila letos i slavnostní mše v Maipú (akt k zamyšlení), kde mezi tisícovkou přítomných byli všichni členové vlády v čele s prezidentem Freiem a také všichni vrchní velitelé ozbrojených sil. Pinochet nebyl pozván. Santiagský arcibiskup Errázuriz tvrdě odsoudil zločiny vojenské junty. Připustil, že některé sice zůstanou legálně nepotrestány, nebude však přípustná "etická beztrestnost". A hlavně se dožadoval nových iniciativ k pátrání po pozůstatcích 1102 zaregistrovaných osob, které zmizely beze stopy.

A tu jsme snad u poslední poznámky týkající se vyrovnání s minulostí, což by mohlo Václava Bendu zajímat jako bývalého šéfa Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování. Pinochetův režim nebyl hoden žádného obdivu a dodnes si žádné zásluhy nemůže připsat, včetně roviny ekonomické. Bývalý diktátor si rozhodně zaslouží odsouzení. Lze však tuto záležitost svěřit soudům? Nepatří spíše historikům? Procesy smiřování nikdy nepřinášejí dostatečnou útěchu ani satisfakci rodinám postižených, zabraňují však opakování téhož nepřátelství, z něhož se podobné režimy zrodily, čili také předcházejí opakování podobných do nebe volajících nespravedlností.

Úsilí španělských soudců však má svůj nezpochybnitelný význam, stejně jako akce novinářů, kteří Pinochetovi znepříjemnili pobyt v řadě evropských zemí, také u nás. Je to připomínka politikům, že když na sebe berou odpovědnost za rozhodnutí a činy, musejí počítat s tím, že dříve či později se z nich budou zodpovídat. U soudů s možností odvolání, u dějin nikoli. Ani Václav Benda si nemůže na sklonku 20. století myslet, že zločiny ve jménu antikomunismu přestávají být zločiny.

V.Dvořáková a J.Kunc jsou čeští politologové - odborníci na problematiku Latinské Ameriky, R. Moreno Robles je chilský publicista.

Privatizace v Rusku:

Zločin století

Anna Williamsonová

Chudý člověk nedokáže myslet na druhé, když dělí koláč. Snaží se urvat největší kus pro sebe. To je čistě psychologický problém lidí, kteří vzešli z minulého režimu. Snad to ani není jejich vina, to je neštěstí. Alexander Omelčenko Následující text je ukázkou z knihy Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii, kterou napsala americká novinářka Anna Williamsonová. Ta už od roku 1987 mapuje pro řadu amerických novin a časopisů, včetně prestižního Wall Street Journal a The Spy Magazine, situaci v Rusku. V minulých šesti letech se soustřeďovala na ruskou ekonomiku. Zajímá se také o činnost polooficiálních agentur i světových finančních institucí, které měly Rusku pomáhat se zaváděním tržního hospodářství.

Autorka tvrdí: zločin je slabé slovo pro to, co lidé ze Západu za pomoci Agency for International Development (americké vládní agentury pro pomoc zahraničí - dále USAID), Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Rusku spáchali a pášou dál. Základním kriminálním aktem, který umožnil masivní rozkrádání, byla šoková terapie Jeffreyho Sachse a Jegora Gajdara a kuponová privatizace. Privatizace, trhy s cennými papíry a finanční instituce obecně - to vše se v Rusku zvrhlo v podvody, švindly a okrádání. Západní experti z Harvardu, kteří zde spekulovali s majetkem univerzity, a finančník George Soros se přitom předváděli jako dobrodinci.

Gašenkova ulice je asi tři nebo čtyři bloky za hotelem Peking, na Vnitřním okruhu, hlavní ulici obkružující střed Moskvy. Jeden pohled na chátrající domy stačil: šofér se chápavě ušklíbl a přikývl, když jsem mu ukázala na lesknoucí se budovu, stojící o samotě na druhém konci ulice. Už v první fázi ruských reforem svědčil luxus budovy o tom, kdo ji obývá - má neklamný znak všech domů, v nichž sídlí lidé ze Západu: před vstupem do budovy nerezové popelníky napěchované vajgly .

Čas od času jsem v ní navštěvovala několik nájemníků, ale protože jejich seznam nebyl vyvěšen, nevšimla jsem si, že mezi ně patří také osoba, kterou jsem hledala. Byl to Jonathan Hay, šéf Harvard Institute of International Development (Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj - dále HIID). O Hayovi mi Rusové, Britové i Američané říkali, že napsal ruské privatizační zákony. Na telefony ani na faxy neodpovídal. Musel být velmi obratný, že se mu podařilo získat takový vliv, ale měl zřejmě správné konexe a štěstí, že se objevil v pravý čas.

Když se Larry Summers stal v roce 1990 hlavním ekonomem Světové banky, předal rychle koláč na podnose Jeffrey Sachsovi a Andreji Šlajferovi, dalšímu profesoru ekonomie z Harvardu, který emigroval ze Sovětského svazu jako dítě, a opatřil jim prostředky, aby připravili "reformu" v Litvě. To jim posloužilo k posílení prestiže Harvardu při získávání nových prostředků na zahraniční pomoc. Na Haye, který právě odpromoval na právnické fakultě Harvardu, padl odlesk jejich slávy z Petrohradu, kde údajně pomáhali Čubajsovi s psaním "reformní" legislativy. Ovšem teprve když byl zvolen Bill Clinton prezidentem a ze Summerse udělal náměstka ministra financí, začal vítr do jejich plachet dout plnou silou.

Jelikož se na americké bilaterární pomoci měly podílet téměř všechny vládní agentury, Summers měl možnost - spolu se svým zástupcem Davidem Liptonem, který byl dříve společníkem Jeffreyho Sachse v jeho washigtonské soukromé firmě Sachs and Associates - řídit na ministerstvu financí ad hoc ekonomickou pomoc ruské reformě. Když USAID váhala, co má dělat s horkým bramborem ruských ekonomických reforem, ministerstvo prosadilo HIID jako efektivního zástupce moskevského programu USAID.

HIID brzy podepsal - bez jakéhokoliv výběrového řízení - s USAID kontrakt, na jehož základě během tří let postupně získal nejprve dva a pak 57 milionů dolarů. Kontrakt nepodléhal standardním pravidlům o výběrových řízeních, což se zdůvodňovalo absurdním tvrzením, že jde o "národní bezpečnost". Sachs tím získal kontrolu nad většinou americké pomoci Rusku. Rychle prosadil Haye, který nebyl pouze absolventem Harvardu, ale jako absolvent Puškinova jazykového institutu ovládal dokonale ruštinu, za manažera moskevského úřadu HIID. Andrej Šlajfer, chráněnec Summerse, šéfoval moskevské kanceláři HIID - z Oxfordu.

Koncem roku 1992 moskevský tým Jeffreyho Sachse připravil zprávu pro americkou vládu. Vláda, než kontrakt podepsala a pokud ovšem neměla v úmyslu rozvrátit hospodářství bývalého Sovětského svazu, měla návrh pečlivě prozkoumat. Inflace v té době dosahovala 2500 procent a detaily chybného privatizačního programu už byly známy. Jenže opatrnost nebyla v módě a profesorům z Harvardu s jejich motýlky a přáteli na vysokých místech nedokázal nikdo čelit.

Ekonomové Sachs a Aslund provozovali své moskevské operace do roku 1994; když došlo ke vzestupu Vladimíra Žirinovského, zasáhla je ze strany aparátu Viktora Černomyrdina studená sprcha. Přestěhovali se tedy na Ukrajinu, kde byli placeni z peněz ukrajinských daňových poplatníků. Ruské reformy z peněz USAID dál řídil na americké straně Hay a Šlajfer, na ruské Anatolij Čubajs, Maxim Bojko, Dimitrij Vasiljev a další. Místo lopotného budování institucí chlapci z Harvardu prodávali úředníkům USAID své kontakty, jejichž význam a schopnosti značně přeháněli. Kryti ministerstvem financí, přesvědčili vedení USAID, že se víc vyplatí investovat peníze do slibných ruských "podnikavců", které HIID vybere, než riskovat drobení zdrojů ve snaze tvořit konsenzus nebo asistovat při sjednávaní kompromisů mezi různými sociálními a politickými skupinami.

Od té doby harvardští chlapci provozovali svoji dezinformační kampaň, kterou hlavní média spolkla i s navijákem a servírovala je svým čtenářům a divákům. Když jejich příběh někdo zpochybnil, okamžitě mu vpálili cejch bolševika a začali křičet o komunistickém revanšismu, místo aby předložili účty z toho, co dělají. Zkrátka, základem americké politiky se stala strategie připomínající příchod Franklina Delano Roosevelta k moci, kdy jeho poradci během prvních sto dní vlády udělali v USA socialistickou revoluci. Nyní se dědici těchto poradců - nejlepší a nejchytřejší - pustili do kapitalistické revoluce v Rusku se všemi nástroji a penězi, které jim západní socialismus dal k dispozici. Jeden Rus, který za peníze amerických daňových poplatníků vedl public relation na základě zakázky HIID, poznamenal: Heslo bylo jednoduché a neměnilo se. Zákazníkem bylo Rusko, to znamenalo reformy, a ty zase znamenaly - Anatolije Čubajse.

O dva roky později přišly pro Haye a spol., rádoby americké mistry ruského teritoria, špatné časy. Letní proud dolarů do novorozeného kapitálového trhu se zastavil. Registrace akcií nestála za nic, existovaly sekundární emise akcií, které nebyly povoleny. Nikdo skutečně nevěděl, co komu v Rusku vlastně patří. Západ byl postrašen špatným řízením podniků a porušováním práv akcionářů, Rusům hýbal žlučí celý program. Když se na podzim zveřejnilo, za jaké ceny se státní majetek v kuponové privatizaci prodal, nevole přerostla ve vlnu rozhořčení.

Veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že Rusko získalo z privatizace polovinu toho, co získalo v privatizaci Maďarsko; přitom Maďarsko je velké jako menší ruská gubernie. Noviny Moskevský komsomolec hořce žertovaly, že by si fanouškové hokejového klubu Vancouver Canuck za 25 milionů dolarů, které zaplatili za čtyřletou smlouvu s "ruskou raketou" Pavlem Burem, mohli koupit automobilku v Gorkém i se stotisíci zaměstnanci; ta se prodala za 26,6 milionu dolarů. Každý den přinášela média neuvěřitelné zprávy: hotel Kosmos s čistým ročním ziskem deset milionů dolarů se prodal za 23 milionů, automobilka ZIL se jměním jedné miliardy dolarů za čtyři miliony, Elektrárenská společnost za 650 milionů dolarů a Gazprom, který podle odhadů disponuje třetinou světové zásoby plynu, byl prodán za 230 milionů dolarů. Přístavy, naftařské společnosti, high-tech firmy vojenského sektoru - to vše se prodávalo za babku.

Vladimír Polevanov, který v roce 1994 nahradil Čubajse v čele Státního výboru pro správu majetku a jeho privatizaci (dále GKI) prohlásil, že dokumenty GKI opravňují v mnoha případech nové znárodnění. Tvrdil, že kriminalizace procesu privatizace vedla k obrovskému praní špinavých peněz a ke vzestupu kriminálních vrstev v ruské společnosti. Podle něj nevznikla vrstva skutečných vlastníků, a z dopisů, které agentura dostávala od občanů, vyplývalo, že celou privatizaci považovali za podvod.

Polevanov konstatoval, že se nepodařilo splnit ani jeden ze záměrů, který měla podle prezidentských dekretů privatizace přinést; a co horšího, máme teď co činit s vrstvou zbídačelých vlastníků, kteří požadují od státu sociální výpomoc.

Ekonomka Larisa Pjaševová ve své analýze prohlásila: Tito hoši byli schopni provést největší privatizaci na světě, aniž vytvořili jediný soukromý podnik. Je to překvapivý doklad masové hypnózy, který snad jednou dokážou psychiatři vysvětlit. Byla to drahá, časově náročná kamufláž, po jejímž skončení byla vláda v každém údajně zprivatizovaném podniku stále silnější než nejsilnější privátní akcionář.

Ani Duma neměla radost. Parlament vyslovil nesouhlas s výsledky kuponové privatizace. Stejně tak odmítl autorizovat podmínky druhé etapy privatizace, která se měla provádět dražbami. Jelikož ruská ústava dává dispoziční práva k federálnímu majetku Dumě, znamenalo to, že prodej majetku podle prezidentských dekretů byl protiústavní. Zcela náhle o Vánocích 1994 příznivci nového znárodnění využili přestávky v obchodování a zabránili zahraničním expertům v přístupu do GKI. Rusové si toho nevšímali a ti, co si toho všimli, měli spíš radost. Když se v lednu cizinci vrátili, nastal rozruch. Polevanov to politicky nepřežil a koncem ledna skončil. Dveře výtahu v budově na Gašenkově ulici se otevřely a já vstoupila do recepce HIID. Nezahlédla jsem žádné barevné propagační brožurky a letáky - nezbytnou součást kanceláří, obsluhujících "zahraniční pomoc". Proběhla jsem kolem osamělé recepční a řekla sekretářce, střežící vstup do Hayovy pracovny: jdu okolo, a tak jsem se zastavila, abych si s panem Hayem domluvila schůzku, neboť po telefonu ho nemohu sehnat. Sekretářku to evidentně vyvedlo z míry. Za polstrovanými dveřmi se pak vzrušeným šepotem domlouvala s Hayem. Ignorovala jsem všechny náznaky, že moje návštěva není vítána, a přívětivě jsem trvala na svém. Nakonec mne do kanceláře uvedla.

Hay stál za stolem a byl zjevně rozčilený. Představila jsem se a řekla, co mne sem přivádí. Hay se zeptal, jestli znám jistého Mika McGawa. Zavrtěla jsem hlavou: ne. Hay mne v surrealistickém monologu informoval, že Mike McGaw je novinář, který vnikl do jeho kanceláře stejně jako já. On se k němu choval velmi přátelsky a otevřeně, ale ten novinář nejen v tisku kritizoval USAID, ale dokonce - podržte se - měl tu drzost svědčit v neprospěch USAID před americkým Kongresem! "Ne", řekl Hay, "po této zkušenosti nebudu s nikým mluvit". Zejména ne s těmi, kteří líčí Rusko jako zemi, která nemá ráda cizince, a pak kritizují USAID.

Pomyslela jsem si, že Hay má vážné problémy se společenskou komunikací. Protestovala jsem, že o zmíněném novináři nic nevím, ani o jeho výpovědi před Kongresem. Řekla jsem, že mne zajímá, jak úspěšná je pomoc Západu Rusku na jeho cestě mezi prosperující demokratické země, a že vlastnická práva považuji za měřítko tohoto úspěchu. Hayovy oči se zúžily. Zeptal se, co myslím "vlastnickými právy". Odrecitovala jsem obvyklý seznam: vysvobození jednotlivce z područí státu, vytvoření základny pro střední třídu a otevřené trhy, o což se jeho tým má snažit. Hay zareagoval jako pastor po otázce, jak onanuje. Nadechl se, zasyčel jak kobra a z očí zůstaly pouhé štěrbinky. Jistě - pokračovala jsem konejšivě a velmi opatrně - musí mít spoustu zkušeností s tím, jak složitým problémem je ustavení vlastnických práv ve společnosti, která nemá ani kulturní základnu, ani dějinnou zkušenost s jejich výkonem. Hay zvolna vydechl a pomalu odpověděl, že kultura nemá s vlastnickými právy nic společného. Oponovala jsem mu názorem, že mezi nimi vazba existuje.

Hay na mne chvíli zíral, pak vzal ze stolu list papíru a řekl: pokud se mu písemně zavážu, že všechny své výroky v interviewu bude moci před zveřejněním autorizovat, umožní mi schůzku. Ačkoliv jsem se pak s Hayem několikrát sešla - což si vyžádalo intervenci amerického velvyslance v Moskvě Thomase Pickeringa - nic o něm nevypovídalo tak, jako naše první setkání.

Venku jsem se zastavila u narvaných popelníků. Začalo se mi honit hlavou: jak je možné, že americké úsilí na podporu demokratické právní společnosti v Rusku vede čerstvý absolvent harvardské právnické fakulty, který nikdy neprovozoval právní praxi a nikdy nestál u soudu. Který má člověka za provinilého už předtím, než vůbec něco spáchal; který právo veřejnosti na informace považuje za obtížné žvásty; který si myslí, že peníze daňových poplatníků se mají svěřovat chytrým lidem - takovým, jako je on - bez řečí a bez kritiky. Který je přesvědčen, že za přístup k informacím musí novinář zaplatit tím, že se nechá cenzurovat; který považuje vlastnická práva za obskurní, téměř bizarní kuriozitu, jež s ruskou privatizací nijak nesouvisí...

Náhle jsem si vzpomněla na Vitajile Najšula, zastánce tržní ekonomiky, který si v televizi trpce stěžoval, že během jeho cesty po Spojených státech byla jediným místem, kde po něm chtěli sponzorský příspěvek na Komunistickou stranu USA, Harvardova univerzita.

Ruská privatizace nezačala v roce 1992. Již během posledních let Gorbačovovy éry se v "místech nahoře" děly podivné věci. Ministři a jejich úředníci se zmocňovali podniků, jejich zařízení prodávali jeden druhému, a poté podepisovali lukrativní kontrakty se zainteresovanými západními partnery. Ředitelé státních ústavů se stávali správci realitních kanceláří a obchodovali s nemovitostmi. Často si však ředitel založil na své jméno malou soukromou firmu, na kterou z veřejné instituce pozvolna převedl majetek a poté i nejvýnosnější zakázky a nejtalentovanější lidi.

Abel Aganbegjan, Gorbačovův ekonomický poradce, postupoval do písmene podle tohoto scénáře. Jako ředitel Ekonomického ústavu Akademie věd propojil v roce 1990 ústav s bostonskou firmou a vytvořil z ní společný podnik nazvaný Bain-Link. Ten šikovně vydělával na dovozech a později, po roce 1992, získal řadu kontraktů na konzultace od USAID a TACIS (obdoba programu PHARE pro země bývalého Sovětského svazu).

Andrej Kortunov (někdejší analytik Ústavu pro studium USA, dnes ve Fordově nadaci) tvrdí, že to, co se odehrávalo v akademických institucích, se dělo v celém průmyslu: Ředitel velkého podniku si zřídil malou soukromou firmu, na niž postupně převedl všechny lukrativní zakázky státního podniku, který řídil. Čím vyšší pozice, tím větší příležitost. Když jste Čubajs, založíte nadaci, třeba Nadaci pro občanskou společnost, jako to udělal on, abyste měl kde měkce přistát a zajistil si politickou budoucnost. Čubajs nadaci založil z prostředků GKI, který podporovala USAID z peněz amerických daňových poplatníků.

Igor Gajdar založil v roce 1992 hned tři nadace, což se mu velmi vyplatilo: jeho Institut pro transformující se ekonomiky vytvořil v roce 1994 společný podnik s Pioneer Group, nazvaný Pioneer Investment, což je fond pro investice v zahraničí s hodnotou 100 milionů dolarů. Záruky získal od OPIC, americké vládní agentury pro podporu soukromých investic v zahraničí.

Ze Sovětského svazu se peníze po léta stěhovaly do bezpečí západních bank skrze labyrint skrytých bankovních účtů. Mnoho let před moskevským pučem povolil Gorbačov komunistické straně vkládat peníze do malých podniků, výnosných obchodů s nemovitostmi, akciových společností, soukromých bank a jiných kapitalistických vynálezů, z nichž měly plynout zdroje pro perestrojku. Říká se, že na různých kontech zmizelo kolem 200 miliard dolarů, zatímco Gorbačov mezitím zatížil SSSR vůči Západu dluhem ve výši 90 miliard. Existují důkazy, že již v roce 1988 se čelní straničtí a státní představitelé SSSR vrhli na byznys. Za schůzky s průmyslníky a obchodníky si vládní představitelé začali účtovat desetitisícové částky v dolarech. Gorbačov a poté Jelcin tyto praktiky převzali. Na Západě si najali agentury, které pro ně otevřeně, na obchodní bázi vybírají peníze za privilegium, že se s nimi západní byznysmeni mohou setkat.

Ruský nacionalistický tisk se do amerických expertů samozřejmě pustil. List Zavtra (už od Gorbačovovy perestrojky tribuna nejhrubších ruských nacionalistů, antisemitů a lidí, varujících před Západem) obvinil Haye a další, že jsou agenty CIA; Hay sám prý využívá vnitřních informací k záludnému proniknutí do vojensko-průmyslového komplexu. Z téhož ho obvinila i Polevanovova zpráva. Šéfredaktor Zavtra Alexander Prochanov tvrdil, že západní odborníci dotvrzují všechna obvinění, neboť se je vůbec nepokoušejí vyvrátit. Když jsem se ptala Rogera Gala z mezinárodního finančního sdružení IFC, proč na útoky neodpovídali, odvětil bezstarostně: mysleli jsme si, že ty hlouposti nestojí za to. Andrej Kurtunov varoval před rozsáhlou kritikou Čubajsova spoléhání na zahraniční experty a jejich role v ruské transformaci: Podpora Američanů pouze jedné politické síle v zemi působí potíže. Udržováním omezených kontaktů ztrácejí schopnost pochopit, co se v zemi děje. Většina amerických agentur málo rozumí Rusku a nemá dostatečné znalosti, aby mohla doporučovat nejlepší rozhodnutí. Skupina, s níž se spojí, se často snaží monopolizovat kontakty na instituce poskytující zahraniční pomoc a stát se prostředníkem mezi americkými institucemi a ruskou společností. Američtí experti a média se zaměřují pouze na ty, kteří mluví plynně anglicky a vyznají se ve fungování amerického systému. To je však jen malý vzorek společnosti, který vůbec není reprezentativní. Patřím do této skupiny a mohu dosvědčit, že Američané mne kontaktují znovu a znovu. Ostatním politickým silám se takové pozornosti nedostává a tak jsou v soutěži znevýhodněny. Média jsou schopna uspořádat rozhovor se známým akademikem nebo politikem, který se umí vyjadřovat a vypadá dobře v "Nightline", ale ignorují nebo nevidí skutečné pány hry.

Chápu, že když je agentura financována z peněz amerických daňových poplatníků, musí sloužit jejich zájmům. Posuzováno z déledobé perspektivy je program pomoci řízen špatně. Ne všechno, co hezky vypadá dnes, je dobré také pro budoucnost. Dokonce bych řekl, že západní přítomnost v Rusku je kotraproduktivní. Zvyšuje totiž pravděpodobnost, že později se bude kyvadlo vychylovat na opačnou stranu dál, než bylo nutné. Tím, že omezil pozornost na "reformní blok" vybraný harvardskými experty, podpořil Západ Čubajse a Gajdara v soutěži s těmi demokratickými silami, které představovaly jiné společenské zájmy. Stovky milionů dolarů, které Čubajs kontroloval za pomoci Harvardského institutu, zlikvidovaly demokratickou opozici a ponechaly na scéně jedinou opoziční sílu - Komunistickou stranu Ruské feredace. Schopní a důvěryhodní lidé, klasičtí liberálové jako Larisa Pjaševová, Grigorij Javlinský, Boris Fjodorov, Leonid Grigorjev a demokratičtí socialisté jako Boris Kagarlický byli jednoduše ukřičeni americkými penězi. Javlinský, spolu s dalším reformátorem Jurijem Boldyrevem, byli schopni založit politickou stranu Jabloko, s níž se dostali do Dumy.

Boldyrev se stal náměstkem ředitele ruské obdoby Nejvyššího kontrolního úřadu, který prosadil proti vetům prezidenta Jelcina. Když jsem s ním mluvila, byl ještě členem horní komory ruského parlamentu. Nedivil se, že zpráva státního výboru pro kuponovou privatizaci přišla do Dumy s označením přísně tajné. Jako šéf kontrolního odboru Jelcinovy administrativy (od března 1992 do března 1993) se proslavil zápasem s korupcí. Jelcin ho po roce propustil na žádost moskevského starosty Lužkova, jemuž nebylo po chuti Boldyrevovo vyšetřování několika korupčních afér. Věci se však daly do pohybu. Boldyrev řídil 115 lidí, každý týden se scházel s Jelcinem a zkoumal asi 40 případů, většinou úspěšně. Zkorumpovaní úředníci byli potrestáni nebo propuštěni; nemovitosti, které si nelegálně přivlastnili, museli vrátit. Byla zveřejněna fakta o nevýhodných importních a exportních operacích, které prováděli političtí činitelé s veřejnými prostředky, a stejně tak informace o skandálním zneužívání moci. Jenže dokumenty zaslané prokuratuře tam většinou také skončily. Boldyrev si stěžoval: Prokuratura nám nebyla podřízena a my se nikdy nedověděli, jak vyšetřování dopadlo.

V den, kdy jsem se setkala s Boldyrevem, Jelcin potřetí navrhl za generálního prokurátora Alexeje Iljušenka, a prosadil svou. Horní komora byla totiž přesvědčena, že Iljušenko jede v korupci, a dvakrát předtím jeho nominaci zamítla. Za rok nato byl generální prokurátor přichycen, že ve složitém případu exportu ropy zvýhodňoval své příbuzné (byl v tom zapleten i "Gazprom" premiéra Černomyrdina). Podezření zákonodárců se potvrdilo. Boldyreva však především rozhořčilo, že Iljušenko byl pověřen vyšetřováním vraždy investigativního novináře Dimitrije Cholodova. S materiály, které mu Boldyrev doručil ohledně nelegálního prodeje zbraní a temných kšeftů s americkými vojáky v Německu, tedy věcmi, jimiž se Cholodov zabýval, neudělal Iljušenko vůbec nic.

Boldyrev, střídavě propadající záchvatům rezignace a vzteku nad zkorumpovaností Jelcinovy administrativy, tvrdil: Generálního prokurátora má jmenovat horní komora, ne prezident. Před dvěma měsíci vydal Jelcin dekret, ustanovující předsedy regionálních vlád - podle ústavy to však přísluší regionálním samosprávám. Jelcin soustavně porušuje ústavu, Američané ho přesto považují za hlavní stabilizační sílu Ruska, garantující průběh reforem. Je to neuvěřitelné. Boldyrevův výbor měl pravomoce antimonopolního úřadu a mohl též dohlížet na privatizaci. Čubajs však spolupráci sabotoval, přestože spolu s Jelcinem Boldyreva ujišťoval, že práce začne co nevidět. Po roce planých slibů přestal Boldyrev Čubajsovi telefonovat a konstatoval, že bez jeho přispění nelze privatizaci kontrolovat. Například výsledky privatizace rozsáhlých těžebních komplexů nebyly nikdy zveřejněny. Nikdo nevěděl, kdo a za jakých podmínek je získal.

Metodologie našich reforem se podobá tygrovi, požírajícímu kuřata. Privatizace je naprostým vítězstvím našich vulgárních liberálů, řekl mi Boldyrev. Reformátoři se rozhodli, že země potřebuje rychlou primární akumulaci kapitálu, a že je toho třeba dosáhnout doslova za každou cenu. A oni to udělali s plným vědomím, že pro prvotní akumulaci kapitálu nejsou jiné zdroje, než vyloupení vlastní země. Jak víme ze zkušenosti reforem v Latinské Americe, zahraniční investoři nestojí o liberální prostředí, spíš chtějí protekcionismus, korupci a autoritativní režimy. Když jsme chtěli reformu, měli jsme se opřít o střední třídu. Ale kde ji vzít, když více ztrácí než získává? A když zájmy občana nikdo nechrání?

Boris Fjodorov mi řekl, že v rozpočtu půjčky Mezinárodního měnového fondu na léta 1992-3 byly položky na dovoz a na podporu zemědělství. Lidé kolem Gajdara však v roce 1993 protizákonně rozhodli, že finanční pomoc bude rozdělovat organizace AKKOR. Boldyrev protestoval a požadoval revizi tohoto rozhodnutí. Nestalo se tak, a po šesti měsících vytvořili zodpovědní ministři spolu s fondy AKKOR Ruskou volbu, Gajdarovu politickou stranu. Boldyrev to komentoval: Nikdo ze zodpovědných lidí ve vládě a "Ruské volbě" nikdy neodpověděl na veřejná obvinění z finanční zpronevěry svěřených peněz. Když vyzval Čubajse k otevřené diskusi o tom, jak reforma skutečně probíhá, nedočkal se odpovědi.

Boldyrevův názor na zahraniční pomoc byl značně skeptický: Nedostáváme žádnou opravdovou technickou pomoc. Američani se starají především o sebe. Peníze z pomoci dostávají američtí experti, kteří studují trh a tržní příležitosti. V GKI se dostávají ke spoustě informací, které mají velkou cenu pro jejich obchodní zájmy. Američani na to mají plné právo, jsou-li Rusové natolik hloupí, že tyto informace nedokážou využít sami. Jiná věc je, že mohu těžko souhlasit s jednáním své vlády.

Čubajse podporují mezinárodní experti, kteří zde pracují za velmi dobré platy, pokračoval. Například v Carnegie Hall jsem potkal bývalého experta HIID, Anderse Aslunda. Vyslechl jsem celou sbírku jeho frází, které říkám vulgární liberalismus. Čubajs prý zprivatizoval 15 000 podniků. Ale jak? K čemu je to dobré, jestliže nefungují, neplynou do nich žádné investice, jejich majetek se rozkrádá a jejich výrobky jsou vytlačovány z trhu? Kdo je majitelem těch podniků?

Víme, že tam, kde se objevil držitel balíku akcií, získal je téměř vždy podvodem. Tito vlastníci nemají nejmenší snahu vkládat své peníze do továren. Západní experti, kteří jim svými idejemi pohnojili půdu, teď očekávají, že začne přinášet plody. Není to bláznovství?

Boldyrev nebyl nadšen ani americkými investory. Podle něj operují na ruském trhu investoři, kteří se naučili otevírat dveře na GKI úplatky: Znám řadu případů, kdy byly velké podniky záměrně přivedeny k bankrotu, ačkoliv byly životaschopné. Za babku je skupují americké podniky. Tito investoři mají "dobré konexe" v GKI a svou lobby v Dumě. Když dává úplatky Lockheed, jde mu o odbyt výrobků, říká Boldyrev. V Rusku je však jiná situace. Tady se dávají úplatky, aby se mohlo něco ukrást. Úředník GKI nemá žádný zájem o kvalitní investory jako je Ford nebo General Motors. Ti mu nic nedají. Zajímají ho firmy, od kterých mu něco kápne. Jako mnoho jiných, byl i Boldyrev ohromen západní neschopností pochopit, komu nebo čemu Gajdar a Čubajs slouží: Pět nebo šest procent reformátorů jsou fanatičtí fundamentalisté, kteří přesně vědí, co se má dělat. Nevadí, že před pár lety byli přesvědčenými marxisty. Snad z něj vystřízlivějí. Ale většina z nich si perfektně uvědomuje, co dělají. Když americký Kongres udělí Čubajsovi medaili oceňující jeho vůdcovství, nelze to považovat za nic jiného než za urážku. Lze to srovnat snad jen s jednomyslnou podporou Západu o rozstřílení našeho parlamentu.

Nedávno dávali v televizi Brookova "Pána much", uzavírá Jurij Boldyrev své chmurné poznatky. To je realita. Zbytek je civilizace, kterou je třeba všude na světě podporovat důmyslnými nástroji. Pokud se uvědomělá civilizace zhroutí, zbude to, co ukazuje film. Nekontrolovaná moc našeho prezidenta se stane mocí mafie, což znamená konec civilizace. Jen bych rád věděl, kde je ten anglický důstojník v nažehlené uniformě, který nás přijde zachránit.

Ukázky z knihy americké novinářky Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii připravil Václav Žák.