Zlatý poklad Republiky československé
K pořadu, který se bude vysilat v České televizi v neděli 26.
března 2000 ve 20 hodin
V anglické verzi vyšel tento článek v časopise Central Europe
Review.
Dnes už nemá Česká republika žádné zlaté rezervy. Ceny zlata klesají a
většina hlavních evropských mocností prodává své nadbytečné zásoby. Česká
národní banka nyní nakoupila za poslední své zlaté rezervy obligace EU
(Eurobonds).
K tomuto prodeji došlo na základě údajně spolehlivé rady od Světové
banky a také pro možnosti tvůrčího účetnictví, jaké nabízejí ty obligace
EU. Poskytují daleko větší množství možností, jak splnit všechny ty
důležité finanční podmínky a konvergenční kritéria a zajišťují zdravěji
vyhlížející hospodářství, než jak by to dokázalo udělat zlato.
V důsledku toho už nemá Světová rada pro zlato Českou republiku na
svých seznamech. Česká republika se nyní octla na seznamech těch zemí,
které nemají zlaté rezervy, a z nichž je většina charakterizována
přízviskem "rozvojové země". Tyto státní zlaté rezervy vznikly poprvé během
první Československé republiky (1918 - 1938) a byly udržovány během
dramatických událostí "extrémního století" (jak ho charakterizoval historik
Eric Hobsbawm). Teď už přestaly existovat.
Pozoruhodnou a složitou historii těchto bývalých zlatých rezerv líčí
dokumentární film České televize "Zlatý poklad", který vyrobili Martin
Skyba a Anděla Špindlerová a který se bude vysílat na ČT 2 v neděli 26.
března. Film popisuje, jak byly tyto rezervy vytvořeny, ukradeny a pak
navráceny, během jejich šedesátileté historie, než byly nakonec prodány.
Sám jsem přispěl ke vzniku tohoto filmu svým studiem v britských státních
archivech Public Records Office, týkajícím se role britské vlády při
původní krádeži tohoto zlata.
Větší než zlato
Celá tato záležitost je zajímavá právě proto, že tyto rezervy měly
daleko větší hodnotu než pouze čistě finanční. Byly pojítkem s minulou
středoevropskou a historií a s předchozími inkarnacemi České republiky,
pojítkem, který vedl od likvidace "nové Evropy" v roce 1939 přes celou dobu
války k poválečné bipolární konfrontaci až po dnešní "nový světový
pořádek".
Zvláštní na těchto zlatých rezervách bylo to, že vznikly tak, že
čeští občané posílali vládě příspěvky. Mnoho lidí mělo k těmto penězům
emocionální vztah, na rozdíl například od pocitů Britů či Francouzů vůči
svým vlastním zlatým rezervám.
Pod vedením prvního, kontroverzního prvorepublikového ministra
financí dr. Aloise Rašína vznikly tyto rezervy prostřednictvím
celonárodních sbírek v letech 1919-1924. Zlaté rezervy nového
Československa byly financovány veřejnou sbírkou občanů, obdobně jako bylo
postaveno pražské Národní divadlo na základě dvou veřejných občanských
sbírek.
Ať byly nedostatky a neúspěchy meziválečné československé demokracie
jakékoliv, stát byl úspěchem po finanční stránce. Součinnost průmyslového
dědictví z doby rakousko-uherského mocnářství, spolehlivé cenné papíry a
intenzivní obchod se zbraněmi znamenal, že Československo přežilo
hospodářskou krizi začátku třicátých let lépe než většina zemí. V roce 1919
neměl stát v podstatě žádné rezervy, v roce 1926 měla nově založená
Československá národní banka čtyřicet tun finančního zlata a před rozkladem
československého státu v září 1938 bylo na československých kontech 94 tun
zlata.
Všechno to se mělo změnit s mnichovskou dohodou, stejně jako se měl
změnit osud zlata.
Našetřeno pro horší dobu
Během třicátých let přesunovala československá vláda tajně zlato do
zahraničí vzhledem k rostoucí hrozbě nacistického Německa. Uložila většinu
tohoto zlata do Bank of International Settlements (BIS) v Basileji a do
dalších západních bank. Banka BIS byla založena v lednu 1930, aby ulehčila
mezinárodní transfery financí. Měla být zcela nezávislá, aby se
odpolitizovaly pokračující platby reparací a splácení půjček.
Zdálo se, že je to spolehlivé místo, kde budou tyto rezervy
uchráněny, avšak ze zpětného pohledu je zjevné, že to vypovídá daleko více
o pochybné víře československého prezidenta Edvarda Beneše v
nedotknutelnost mezinárodních institucí v meziválečném období, než o
samotné spolehlivosti banky BIS. Benešova víra byla samozřejmě pošetilá,
protože se posléze ukázalo, že se tyto mezinárodní instituce podřizují
vůli "velmocí" a nikoliv mezinárodnímu právu.
Plenění československých zlatých rezerv začalo jako součást
mnichovské dohody ze září 1938, v jejímž rámci mělo Československo
poskytnout 14,5 tun finančního zlata jako krytí pro měnu, kolující v tzv.
"sudetských" oblastech. Ale vzhledem k tomu, co se stalo se zbytkem těchto
rezerv, je zajívamý zejména druhý "finanční Mnichov" z března 1939.
Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohl být hůře
Od října 1938 existovala druhá Česko-slovenská republika s pomlčkou
jen krátce, do 15. března 1939, kdy na "pozvání" prezidenta Emila Háchy
vstoupily do země jednotky wehrmachtu. S nimi přicestoval dr. Friedrich
Mueller, zvláštní komisař německé Říšské banky, jehož kroky ho hled vedly
do Národní banky pro Čechy a Moravu v Praze.
Tam požadoval s revolverem v ruce, aby ředitelé banky podepsali
dopisy, požadující, aby bylo převedeno 23 tun zlata z českého konta BIS u
Anglické banky v Londýně na jiné tamější konto BIS.
Anglická banka tuto žádost promptně splnila. (1)
Když tuto skutečnost opožděně objevil britský tisk
a když se o tom debatovalo v květnu a v červnu 1939 v britské Dolní
sněmovně (2), zavládlo všeobecné rozhořčení, a byla
vznesena mnohá obvinění, zejména, že byl na bezmocném českém obyvatelstvu
spáchán druhý, "finanční Mnichov". Jeden poslanec, Winston Churchill, se o
této věci argumentoval zvlášť důrazně, že touto transakcí získali Němci
obrovské miliony na vedení války.
Avšak skutečnost za touto transakcí byla trochu složitější - nešlo o
pouhou nekompetenci.
Lidé se často chybně domnívají, že Britové, zejména britská vláda
neměla Čechy ráda, a že to vysvětluje chování Londýna v době Mnichova a v
březnu 1939. To je příliš velké zjednodušení, neboť se zakládá na chybném
předpokladu, že ve třicátých letech britská politická elita trávila určité
množství času přemýšlením o Československu. Nebylo tomu tak.
Je pravda, že někteří známí lidé se snažili vystupovat proti Čechům
a to, že měl Beneš styky s Quai d'Orsay a se Společností národů znamenalo,
že měl v Londýně jen málo přátel. Ale všeobecné pocity vůči Československu
byly v Británii víceméně neutrální, zejména ve srovnání s postojem britské
vlády vůči Německu nebo Francii.
Ztracená země zlata a zbraní
Avšak tento postoj se začal měnit po Mnichovu. Tehdy se také začala
měnit předmnichovská politiky Nevilla Chamberlaina, který do té doby
pomíjel ministerstvo zahraničních věcí. Kromě toho tehdy začalo docházet
britské vládě, že okleštěné Česko-slovensko bude pro Třetí říši obrovskou
hodnotou.
V roce 1935 bylo Československo největším výrobcem a vývozcem zbraní
na světě. V obrovské továrně Škoda v Plzni a ve zbrojovce Brno se vyrábělo
daleko větší množství tanků, lehkých zbraní a dalšího vojenského vybavení,
než kolik se jich vyrábělo v Británii. Zdá se nyní stále pravděpodobnější,
že právě tyto zbrojovky chtěl Hitler získat v březnu 1939 a britská vláda
si to uvědomila pozdě.
Když později napadly německé armády Polsko, Francii a Rusko, často
to bylo v českých tancích, s českými zbraněmi a s českou municí.
Toto bylo skutečně ničivé dědictví Mnichova a mnichovanství, nikoliv
mýtická víra, že je nepřípustné vyjednávat s diktátory, o čemž jsme byli
přesvědčování, mýtická víra, kterou Západ znovu vytáhl loni na Balkáně.
V březnu 1939 byla už politika britské vlády jiná. I když bylo mnoha
lidem v britské vládě jasné, že je osud Česko-Slovenska zpečetěn, zejména
protože ochranu jeho hranic mnichovští signatáři nikdy neratifikovali,
nechtěli dovolit, aby padlo české zlato do německých rukou.
To, že bylo zlato převedeno, jak potvrzují archivy
(3), nebylo důsledkem toho, že by Britové neměli Čechy
rádi anebo že by byli nekompetentní, ale proto, že převládlo upřímné
přesvědčení, že neexistuje možnost, jak by britská vláda mohla transferu
zlata zabránit. Konec konců, BIS byla nepolitická
organizace, vytvořená specificky proto, aby do její činnosti nemohly
zasahovat národní vlády. To byl argument, který později nespokojeně přijala
československá vláda v exilu. (4)
Je ironické, že tím, že Británie trvala na nezávislosti BIS
(přestože o půl roku předtím netrvala na nezávislosti Československa),
umožnila přesun tohoto zlata na jiné konto BIS a tedy do Německa.
Avšak Británie podnikla rychlé kroky, aby zachránila jiný
česko-slovenský kapitál ve Spojeném království. Konta a kapitál v hodnotě
několika milionů liber byla okamžitě zmrazena a nakonec poskytnuta českým a
slovenským exulantům, kteří během války přišli do Británie. Z toho bylo 25.
října 1940 zpětně poskytnuto asi sedm milionů liber Británii, v době, kdy
byla tato země v podstatě ve stavu bankrotu. Oplátkou za to pomohli Britové
financovat činnost české exilové vlády a československou nezávislou brigádu
a letectvo v Británii.
Vítězi...
Ale tím to všechno neskončilo. Celkem se zmocnilo nacistické Německo
za války 45 tun zlata z Československa a návrat tohoto zlata byl těsně
spojen se začátky studené války. V důsledku překáže,
které vytvořily tajné Trojstranné komisi pro zlato britská a americká
delegace v září 1946, (5), návrat československého zlata
byl zdržen až do roku 1982.
Důvody pro toto zdržení byly převážně politické. Americká armáda
objevila v roce 1945 většinu zlata, odcizeného Německem, v dolech Kaiserode
ve městě Merkers. (podrobnosti zde)
Prostřednictvím Trojstranné komise pro zlato mělo dostat patnáct evropských
ústředních bank dvě třetiny nacisty ukradeného finančního zlata. Do roku
1958 bylo zlato vráceno většině západních zemí. Polsko muselo čekat do roku
1976, Albánie do roku 1996.
Situace s Československem byla koncem čtyřicátých let složitější,
protože se Československo brzo dostalo ohledně celé řady finančních otázek
do sporu se Spojenými státy a s Británii. Spory se soustřeďovaly na
reparace americkým majitelům v souvislosti s československým znárodňováním
a na britské nároky ohledně půjčky, kterou Británie poskytla v roce 1938
Československu, aby ho odškodnila za Mnichov. Británie později použila
těchto peněz k odškodnění různých jednotlivců a organizace za ztráty, které
utrpěly v důsledku německé okupace a zbytek půjčky plus úroky nyníá vázal
návrat československého zlata.
Tyto spory vážně poškodily
anglo-americko-československé vztahy v době, kdy to bylo pro Československo
velmi nevýhodné, (6) a to pomohlo vytvořit na Západě
dojem, že je Československo v sovětském táboře už dávno před komunistickým
převratem v únoru 1948.
Během šedesátých a sedmdesátých let využívaly všechny strany zlatého
problému jako nástroje propagandy. Nakonec v roce 1982 dala československá
vláda najevo, že splní britské požadavky, a 18,5 tun zlata bylo tajně
dopraveno z Curychu do Prahy. Je otázka, zda byla tato československá
kapitulace důsledkem skutečnosti, že se tou dobou začaly finanční problémy
východní Evropy zhoršovat. Trojstranná komise pro zlato byla s konečnou
platností zrušena v září 1998.
Ani deset let po pádu komunismu nedospěla historie zlata ještě k závěru. V
důsledku "sametového rozvodu" nyní vydírá Česká republika Slovensko tím, že
mu nechce poskytnout asi šest tun zlata, dokud Slovensko České republice
nezaplatí všechny dluhy. Stále se vyšetřuje, co dělalo za války s odcizeným
zlatem Švýcarsko, stejně jako Británie a Amerika.
Zřejmě ještě uplyne několik let, než bude napsána definitivní,
konečná historie zlata bývalého Československa.
Odkazy:
Public Records Office, Kew, nacistické zlato
http://www.pro.gov.
uk/popularhistory/nazigold.htm
Internetové stránky britské vlády, zabývající se válečnou
konfiskací nepřátelského majetku
http://enemyproperty.gov.uk/
Konference o nacistickém zlatě, Londýn, prosinec 1997
http://193.114.50.5
/events/nazigold/speeches.html
Americké ministerstvo zahraničních věcí o Trojstranné komisi pro
zlato
http://www.state.gov/www/regions/eur/tripartite_gold_commission.html
Bibliografie National Archives and Records Administration o
nacistickém zlatě
http://www.nara.go
v/research/assets/bib/ngold.html
Otázky mezinárodního práva vztahující se k nacistickému zlatu s
odkazy
http://www.lib.uchica
go.edu/~llou/nazigold.html
Poznámky:
Kliknete-li na ^, vrátíte se
na původní místo v textu.
- Podrobněji je to popsáno v článku od Kubů, E,
"Czechoslovak gold reserves and their surrender to Nazi Germany", in
Nazi Gold The London Conference 2-4 December 1997, The Stationary
Office, 1998, pp 245-248, český překlad jeho londýnské přednášky je v
Britských listech z 8. prosince 1997 zde. ^
- Viz britské parlamentní debaty, Hansard
Parliamentary Debates, Fifth Series, Volumes 347 & 348, H M Stationary
Office, 1939. ^
- Viz například diskuse obsažené v FO 371
22895, Public Records Office Kew. ^
- Táborský, E, The Czechoslovak Cause, H F
& G Witherby Ltd, 1944, pp. 60-61. ^
- Viz Historians, LRD, Nazi Gold: Information
from the British Archives: Part II : Monetary gold, non-monetary gold and
the Tripartite Gold Commission, FCO, No 12, May 1997, pp 11-25.
Dokument je možno stáhnout na http://www.fco.gov.uk/
news/keythemepage.asp?30 Viz též stránky amerického ministerstva
zahraničních věcí o Trojstranné komisi pro zlato
http://www.state.gov/www/regions/eur/tripartite_gold_commission.html ^
- Další informace o tom, jak přispěly tyto
finanční kontroverze v letech 1947 - 1948 k rozkladu československo -
západních vztahů, viz Brown, M D, "Historical amnesia and post-Cold War
attitudes in the Czech Republic: A reappraisal in the light of new archival
research", in The Masaryk Journal, Vol 3, Issue 1, January 2000. ^
