A tak bych mohla pokračovat dále a dále, i když
vím, že se to vašeho uznání nedočká.
Sebeuvědomovací proces, který v romské komunitě probíhá, který každý soudný romista vypozoroval, lze
srovnat s obdobím českých dějin, které známe pod názvem doba národního obrození. Vzniká o mnoho početnější intelektuální vrstva než kdykoliv předtím, i když zdaleka nedosahuje parametrů většinového obyvatelstva. Lékaři, spisovatelé, novináři, inženýři, důstojníci atd. To je proces, který nezvratně odstartoval.
Za takové situace patří vděk za každou radu a pomoc od jiných. Nepomohou tomu plivance a nenávist typu pana Pospíšila. V posledních několika letech tento proces velmi brzdí vzrůstající rasismus a xenofobie.
Toho "komika" ze zpravodajství ČTV znám, je to můj dobrý přítel. Ondřej Giňa ml. je velmi talentovaný mladý muž. Co vás opravňuje k tomu ho nazývat komikem? Nechtěla bych vás vidět po jeho boku. Myslím, že toto vzájemné srovnávání by bylo více než jasné.
Utrpení, které Romové prožili na evropském kontinentu v průběhu sedmi století, bylo strašné.
Norimberské zákony fašistického Německa prohlásily komunitu Romů za méněcennou a určily ji k fyzické likvidaci.
V Německu zahynulo 100% Romů, v ČR 95%, v Polsku 75% atd. Tragický osud Romů je historickým příkladem toho, jak rychle může vyčleňování a diskriminace menšin vyrůst v genocidu a barbarství.
Proto trvá nebezpečí, že se minulost může v různých podobách opakovat třeba až po konečná řešení.
Ale to jsme si podle vás zavinili sami. Dokonce i to, že máme tmavou pleť. Nikdo si své rodiče nevybírá, nebo vy snad ano?
Naši pohnutou historii lze srovnat s historii Indiánů na severoameriikém kontinentu i s historii Afroameričanů z doby otroctví a pozdější.
V obou případech šlo o vyvražďování bílými lidmi pro etnickou odlišnost. Ani české dějiny neměly všechna
období plné slávy a lesku. Můžeme za to někoho vinit? Např. germanizace, mnichovská dohoda, české opevnění - ze kterého se nevystřelilo - poválečný vliv Sovětů, obsazení Československa vojáky SSSR r. 1968. To všechno má nejen svoje důsledky, ale i příčiny. Stejné je to u dějin Romů.
Chápu vaše vztekání nad větou, že česká společnost bude muset přecházet od postojů monokulturních k postojům multikulturním. Zde plně platí vámi vzpomínaný zákon o akci a reakci.
To co si myslíte o romském jazyku, je vaše nepřekonatelná neznalost. Romština je novoindický, indoevropský jazyk pocházející z nejstaršího jazyka světa, ze sanskrtu. My chápeme svoje společenské postavení v rámci České republiky jako soužití dvou kultur. Naše kultura je velice stará a bohatá. Je blízká a vychází z kultury indické. Jak jistě víte, Romové pochází z indických států Panjab a Rajastan.
Samotná Indie
vznikla 2-3 tisíce let před našim letopočtem. V době, kdy se tam rozvíjely vědy lékařství, matematika, astronomie apod., o českém státu ještě nebyla ani zmínka, neboť ten vznikl až v 10. století našeho letopočtu.
Navzdory tomu, že tak pěkně píšete o židovské národnosti, s čímž souhlasím, objevují se v Čechách škaredé nápisy " Jude raus!", občas se demolují židovské hřbitovy.
Navzdory tomu, že mluvíme jenom o Romech,
jsou napadáni a dokonce zabíjeni Afričané, Japonci, Arabové, Indové apod. Proč? Protože se snad chovají asociálně? Nebo jsou spíše etnicky odlišní! Jaká máte pro toto vysvětlení?
Pro koho jste pracoval vy a váš tatínek v poválečném komunistickém období? Nepamatuji se, že by na území ČSSR v té době byl kapitalismus. Nebo jste snad odmítal budovat socialismus? To by jste byl trestán
pro příživnictví. V tom případě by váš trestný rejstřík byl popsaný na rozdíl od mého a od rejstříku mého otce.
Pane Pospíšile, my jsme vaším zrcadlem. Stali jsme se zrcadlem vaší netolerance. Nepřizpůsobivým kolektivním nepřítelem demokratů, za něž se vy a vám podobní považujete.
Partneři typu
" Naši furianti " se s vlastním selháním těžko smiřují a začnou druhého k poslušnosti nutit. Ne náhodou vyplavila netolerance většiny exodus Romů. Snáze se nalézá hyena v generaci nezaměstnaných Romů odstrčených paternalismem ČSSR k výchově do zvláštních škol a polepšoven. Jsme holt výjimeční. Tak proč mít v Čechách jen obyčejné výtržníky a zlodějíčky z řad Romů. Krádež obyčejného zlodějíčka není intelektuální výkon srovnatelný s tunelováním celých podniků paralegální cestou.
Zrovna se teď v ČKD
ztratila jedna miliarda korun. Pravděpodobně ji ukradli opět Romové, není-liž pravda.
Evropou obchází strašidlo rasové nenávisti. Vy a vám podobní jste toho důkazem. Podáváte světu nezvratné důkazy o rasismu a xenofobii v ČR.
Na cestě nikam
Romové byli vyhnáni ze svých domovů rasisty, kteří jim vyhrožovali smrtí, britská vláda je však nepovažuje za "autentické" uprchlíky, napsal 7. června 2000 v deníku Guardian Jake Bowers-Burbridge.
Vřes pro štěstí! Kupte si vřes pro štěstí! Cikáni tak pořád ještě vyvolávají, když prodávají své zboží tak, jak to dělali po staletí. Cikáni sice možná prodávají štěstí, sami ho však měli jen málokdy. Jsou považováni za typické podvodníky a za absolutní zosobnění hospodářského vystěhovalce. Jsou to lidé, kteří nemají vlastní stát, který by jim byl obranou, neexistuje ani efektivní mezinárodní organizace, která by je ochraňovala. A jsou to výhodní obětní beránci, kteří mohou být beztrestně zneužíváni jako údajní "falešní" žadatelé o asyl.
Za obrazem lidí, kteří se dají na cestu do zahraničí, kdykoliv začne ekonomický vítr vát jiným směrem, se skrývá příběh rasového pronásledování, které neuznávají vlády, jež se nyní zabývají tímto národem, což definoval český prezident Václav Havel jako "lakmusovou zkoušku občanské společnosti". Jenže jak obstála Velká Británie v této lakmusové zkoušce?
Ladislav Baláž je romský uprchlík v obležení. Už před mnoha dny mu přestala jít elektřina v jeho bytě v severním Londýně, jeho švagrová zemřela na rakovinu, poté, co jí bylo z rasových důvodů odmítnuto léčení a Baláž se právě dověděl, že skinheadské gangy řádí ve městě na severní Moravě, odkud odešel.
Většina Britů, které Baláž potkává na ulici, ani neví, že je to cikán.V životě nevlastnil maringotku a máte pocit, že by nedokázal rozeznat předek koně od jeho zadku. Jeho olivově zbarvená kůže by možná prozrazovala jeho původ v daleko bělejší Británii před 100 lety, ale v současnosti se zcela hodí do multikulturního davu.
Balážovi se líbí jeho nová anonymita, kterou získal na ulicích severního Londýna. "U nás doma, v Orlové, mě označuje barva pleti," říká. "Po setmění jsme nikdy nevycházeli ven. Víte, v České republice jsou jen dva druhy lidí: ´bílí´ Češi a ´černí´ Romové. Za posledních deset let usmrtili skinheadi 32 Romů. Můj přítel Milan byl jedním z nich. Ubil ho před mým domem gang skinheadů, protože pro ně to byl pouhý cikán."
Baláž byl útokem nesmírně rozhořčen a hledal pro přítele spravedlnost. Nalezl však spíše spiknutí, o němž by si člověk myslel, že je typičtější pro Jihoafrickou republiku za apartheidu než pro zemi, která se uchází o vstup do Evropské unie. "Soudní znalec mi řekl, že Milana přejel náklaďák," říká Baláž, "jenže my jsme viděli, jak ho ti skinheadi zabili, na vlastní oči."
O šest týdnů později, v červnu 1998, dostal Baláž anonymní dopis podepsaný "Satanská sekta k.k.k., SS". V dopise se pravilo: "Bůh tě varuje, rychle odsud vypadni. Hitler měl žít ještě dva roky, pak by už nebyli žádní cikáni. Chceme Moravu, očištěnou od černých cikánů." Ladislav utekl s Martou a s šesti dětmi do Británie, kde nyní žijí ve vakuu. Je jedním z tisíců údajně "falešných" žadatelů o asyl, na které útočí bulvární tisk.
Konvence OSN z roku 1951 o statutu uprchlíků údajně zaručuje ochranu každé osobě, která uprchla z vlastní země "v důsledku ospravedlnitelného strachu z pronásledování na základě rasy, náboženství, národnosti, členství sociální skupiny či politické organizace". Ale předpisy britského ministerstva vnitra, vydané soudcům, odmítají uznat, že jsou Romové terčem pronásledování, navzdory tomu, že toto pronásledování neustále znovu a znovu dokumentuje Amnesty International, Rada Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a americké ministerstvo zahraničních věcí.
"Britské ministerstvo vnitra zastává názor, že nejste autentický uprchlík, protože jste Romka," říká soudce v Taylor House v Londýně, kde se projednávají imigrační odvolání, s osvěžující otevřeností. Žena, k níž soudce hovoří, nemá právníka a je jasné, že tím její případ skončil. Je tu přítomen také dr. Donald Kendrick, svědčí o pronásledování Romů v Polsku, poté, co si ověřil, že žadatelčino jméno patří na seznam polských Romů.
Kendrick je neúnavným bojovníkem za práva Romů už třicet let. Je mu nyní 70 a tráví většinu svého času tím, že dobrovolně pomáhá uprchlíkům bojovat za právo na azyl. "Každý den se projedává alespoň deset případů," konstatuje. "Chodím sem, kdy jen mohu, vyberu si případ a snažím se dokázat vládě, že tihle lidé jsou skutečně pronásledováni pro svou rasu. Pár případů jsme vyhráli."
Jenže těch pár případů je jen kapka v oceánu Z 5000 romských žadatelů o asyl, kteří přijeli do Británie, dostaly jen tři rodiny právo zůstat v této zemi. Je to mnohem nižší procento než u jiných žadatelů o asyl. Podle údajů z Refugee Coucil dostává hned v prvním kole azyl 54 procent žadatelů. Rozdíl mezi tím, jak se zachází s uprchlíky odjinud a jak se zachází s Romy je něco, co Kendrik - jak zdůrazňuje - zažil po celém světě.
Valerie Bočková mi vypráví ve svém malém bytě v předměstském Clacton-on-Sea v Essexu o České republice. Krb v jejím obývacím pokoji, ozdobený rodinnými fotografiemi, vypadá jako každá jiná sbírka rodinných fotografií nějaké nadšené maminky - ale pak Valerie vysvětluje, proč tam ty portréty má. Ukazuje se, že je to hrůzná svatyně romského utrpení a rodiny, roztrhané na kusy rasovým násilím a nepřátelstvím vládních úředníků.
"Chytili ho skinheadi a nacpali mu do pusy jed," říká Valerie a dívá se na starý portrét svého bratra. Bylo to v roce 1993 a jemu tedy bylo jen 17 let. Bylo to strašlivou známkou skutečností, které měly nastat. Británie je pátou zemí, v níž Valerie hledá útočiště. Moc ho nenašla.
Když přiletěli na letiště Stanstead u Londýna, její manžel, Vilém Bock, byl zatčen, tři dny byl vyslýchán a pak byl uvězněn v Tinsley House nedaleko Gatwicku.
Valerie drží v ruce dopis o zatčení svého muže, jako by to byla stvrzenka z úschovny zavazadel. Jazykem, jemuž nerozumí, jsou v dokumentu uvedeny důvody pro zatčení jejího muže takto: "Rozhodl jsem se vás zadržet, protože musím provádět další šetření a mám na vás další otázky." 87.30 liber, které Valerie s dcerou dostávají každý týden, sotva stačí na potraviny a na účet za elektřinu a topení. Nemůže si v žádném případě dovolit zlevněnou jízdenku do Gatwicku za 37.35 liber na návštěvu svého manžela. "Chtěla bych jíst maso, ne jen pořád sušenky," říká a ukazuje nám svou víceméně prázdnou ledničku. Jak se zdá, navštívit manžela je pro uprchlíka luxus.
Valerie má s sebou v Londýně jen jedno ze svých čtyř dětí, desetiletou Marii. Její syn Štefan je v Norsku, dcery Berta a Valerie jsou v Kanadě. Za pouhé dva měsíce v Británii se Marie domluví anglicky a má stoické porozumění lidstvu, k němuž bezpochyby dospěla jen na základě tvrdé osobní zkušenosti. "Někteří lidé jsou dobří, jiní jsou zlí," konstatuje o obyvatelích města Clacton. Vysvětluje, že dětem v ulici bylo zakázáno, aby si s ní hrály, ale některé děti ve škole se zajímají o to, proč tady je.
Valerie pláče poté, co hovořila telefonicky se Štefanem. Chtěl bych jí říct, že všechno dopadne dobře a že její rodinné jméno, Bock, znamená v anglické romštině "štěstí". Ale nakonec to neřeknu. Nějak mám pocit, že by neocenila tu ironii.
(Jake Bowers-Burbridge strávil poslední tři roky na cestách, hledáním svých romských předků.)
Nálepkování v množství větším než malém
Václav Pinkava
Jaroslavu Teplému:
Dobry den,
Uvadite velice podnetne postrehy ohledne diskuse o rasismu ... az na ty
zjednodusene geneticke teorie :-)
S tou terminologii Cech/Rom, zda pouzivat/nepouzivat je to svizelne, protoze
bavit se o necem znamena pojmenovat to, takze diskuse o rasismu mezi Romy a
neromy se nalepkovani nevyhne. To vsak neplati o vseobecnem zivote o popisovani
jevu v nem skrze media. Uvadet etnikum nejakeho provinilce je vlastne varovat
verejnost proti jemu podobnym - a zasnu, jak v ceskych mediich je kazdy
pozornosti hodny okradajici stankar Vietnamec, kazdy nadenik bez pracovniho
povoleni Ukrajinec, kazdy bankovni lupic rusky mluvici, atd. Tunelare ci
pseudopodnikatele pozname jako Cecha jaksi bez privlastku, nicmene beda tomu,
kdo je cestny podnikatel, pokud nosi konsky ohon, fialove sacko a bile ponozky.
Taky si takoveho radeji preventivne zaradime mezi podezrele nez mu sverit sve
zivotni uspory.
Zasadni vlastnost percepce organismu je tzv pattern recognition, a bezdecne se
dopoustime uvah, ktere jsou korelacni, ne kausativni. To jsem ale rekl osklive
necesky. Je napriklad pravda, ze noseni tmavych bryli za volantem zpusobuje
tani silnicniho povrchu? Neni, ale korelace je mezi temito jevy skvela.
Je li nekdo utvrzovan ve vsimani si vedlejsich souvislosti, jako ze hloupa zena
je zaroven blondyna, neubrani se predsudkum.
MediA maji dbat na to, aby rozlisovala jevy asouvislosti kausalni a vedlejsi.
Z vlastni zkusenosti v Britanii mohu rict, ze se v tamejsich mediich mnohem
mene nez v ceskych uvadi jako klicovy prvek nejakeho sdeleni typu 'kdo co kde
jak udelal, kladne ci zaporne', jaky ma dotycny clovek pohlavi, rasovy ci
etnicky puvod, vek, obleceni, jake vyznava nabozenstvi, jake ma konicky,
zamestnani atp - pokud ovsem nejde primo o tuto tematiku, nebo o snahu jej jako
jednotlivce dokreslit napriklad v ramci nejake TV souteze. Pokud lide pochoduji
v Belfastu, to ze to jsou tzv. protestanti, dulezite bude, nebot budou za tuto
vlastnot vybrani a napadeni tzv. katoliky - ci naopak. Vetsinou je sice
evidentni z tisteneho slova kdo kam zaraditelny je - napriklad podle jmena, ale
nezyraznovat to. Zbytecne to vytvari ono prostredi, kde jsou ciny brany nejprve
jako ciny nejakeho jednotlivce, pak teprve jako trofej ci vlastnost skupiny.
Vyjimkou byvaji vyrazne uspechy sportovnich teamu, kde media rovnou mluvi o
uspechu celonarodnim "Britain gets Gold!" ...
Takze bych ze primlouval za rozumny pristup, ne nejake absolutni zakazovani
nalepkovani.Jak cituje Benjamin Kuras ve sve knize Nebyt Golema, [nepamatuji si
presne zneni] stara zidovska moudrost pravi, ze 'antisemita je ten, kdo nesnasi
Zidy vic, nez je bezpodminecne nutne.' Velmi vtipne receno, s hlubokym
nadhledem.
Rasista je ten, kdo nesnasi lidi odlisne od jeho sameho vic, nez je
bezpodminecne nutne.
A nesnasenlivost je jako droga, ktera v mnozstvi mensim nez malem neni k
osobnimu pouziti, ale skodi cele spolecnosti...
Dosud neuplatněné nároky restituentů jsou ohroženy vydržením
k upozornění p. Jana Sammera v BL 2.6.2000:
Osoby, které se chtějí domoci fyzického vrácení domů zabavených komunistickým režimem z důvodu emigrace vlastníka, je nutno upozornit na institut vydržení podle § 134 Občanského zákoníku ČR.:
(1) Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě ... po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
(3) Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.
Podle § 130 odst. 1 věta 2. Obč. zákoníku:
V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Vydržecí doba podle českého práva je tedy poměrně krátká a původním vlastníkům domů (ev. jejich dědicům) hrozí, že se nedomohou fyzického vrácení kvůli vydržení nemovitosti novým nabyvatelem.
Obce držbu nabyly dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tedy ode dne 24.5.1991, běží držitelům desetiletá vydržecí doba. Žalobě na vydání věci nebo určení vlastnictví, která bude podána po uplynutí vydržecí doby a opírá se o protiprávní odnětí vlastnictví státem, nebude soud moci vyhovět, pokud se držitel dovolá vydržení a nebude mu prokázáno, že již dříve věděl o neoprávněnosti nabytí věci.
Za oprávněnou držbu se považuje stav, kdy subjektu, který věc drží (tj. nakládá s věcí jako s vlastní), svědčí nabývací titul (smlouva nebo jiná právní skutečnost, např. obci ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.) a není mu známo, že tento nabývací titul je neplatný.
Obecné upozornění v tisku, že obce prodávají některé neprávem zabavené nemovitosti, podle mého názoru nemá dostatečnou právní relevanci, aby na jeho základě bylo možno dovozovat nedostatek dobré víry držitele a tedy neoprávněnost držby. Pokud se tedy někdo chce úspěšně domoci fyzického vrácení komunistickým režimem zabaveného domu, je třeba, aby urychleně současného držitele (zjistit si v příslušném katastru nemovitostí, zda je jím obec nebo už další nabyvatel) výslovně upozornil (doporučeným dopisem s přiloženými kopiemi dokladů prokazujících: vlastnictví nemovitosti před protiprávním zabavením, protiprávnost zabavení a nejde-li o původního vlastníka též dědickou posloupnost) na to, že drží neprávem zabavenou nemovitost, a tedy není držitelem oprávněným. Je-li držitelem obec, je třeba jí vyzvat, aby nemovitost neprivatizovala, neboť jí pravděpodobně vznikne povinnost jí vydat a je-li držitelem nový nabyvatel, měli by být vyzváni držitel i obec k odstoupení od kupní smlouvy s tím, že obec prodala nemovitost neoprávněně, neboť může být uplatněn restituční nárok a s takovýmito nemovitostmi obec nemůže volně disponovat, ale je povinna je vydat tomu, kdo prokáže oprávněnost restitučního nároku a řádně jej uplatní (viz judikatura soudů k - zákonodárci poněkud nešťastně formulovanému - ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.).
Jaroslav Štemberk
Opočenská sbírka obrazů: právně i formálně nezvládnutá reportáž
Události, 6. 6. 2000:
Studio, moderátor Giňa (mluví pomalu, srozumitelně): "Kristina Colloredo-Mansfeldová z Rakouska pohrozila, že ze zámku v Opočně odveze vzácnou sbírku obrazů, pokud jí stát nevrátí zámek samotný. Krajský soud rozhodl, že jí Památkový ústav musí vydat 68 děl ze zámecké obrazárny jejích předků. V několikaletém sporu o budovu zatím soud rozsudek nevynesl."
Záběr na obraz, hovoří neidentifikovaný reportér (špatně intonuje, drmolí, větám skoro není rozumět): "Kristina Colloredo získá 68 vzácných obrazů italských mistrů ze 16. až 18. století v hodnotě několika set milionů korun".
Titulek: Občané Opočna.
Muž v tmavých brýlích: "Pokud je to její a bude to podle soudu a podle práva na to nárok mít, tak ať si bude mít možnost to odvízt."
Žena: "Akorát si myslím, že dyž jednou se toho otec paní Kristiny vzdal, strýc taky, takže už by to mělo bejt vyřízený."
Záběry na sbírku zbraní, neidentifikovaný reportér (tempo mluvy, tedy spíš tempo drmolení, dosahuje rekordních hodnot): "Kristina Colloredo [cca. tři nesrozumitelná slova] pohrozila, že obrazy odveze, pokud jí stát nevrátí také rodový zámek. Požaduje další sbírky za několik miliard korun, např. zbrojnici s unikáty ze starého Říma."
Před zámkem, Zdeněk Filip (KDU-ČSL), starosta Opočna, v tmavých brýlích, znepokojeným tónem: "Věřím tomu, že Památkový ústav by dokázal zámek naplnit, ale už to by nikdy nebyly tak krásné a ucelené sbírky, jako jsou tam dnes."
Neidentifikovaný reportér: "Spolupracovníci Kristiny Colloredo její hrozbu sbírky odvézt mírní."
Růžena Valášková, zástupkyně Kristiny Colloredo-Mansfeldové: "I když ta budova nebude zatím vydána, tak já věřím, že se se státem dohodnou."
Jiří Švec, ředitel Památkového ústavu, Pardubice: "My jsme nakloněný dohodě, protože chceme, aby zůstaly ty sbírky na zámku v Opočně, kam patří."
Neidentifikovaný reportér (tempo řeči závratné): "Poté, co rozsudek krajského soudu nabyde právní moci, bude muset Památkový ústav v Pardubicích obrazy Kristině Colloredo-Mansfeldové vrátit [vyslovení této věty zabralo neidentifikovanému reportérovi - prozraďme, že šlo o Vlastimila Weinera, i když divák to zatím neví - méně než šest sekund; bravo: zkoušel jsem to a pod osm a půl se bez ztráty srozumitelnosti nedostanu]. Vlastníkovi sbírky, českému státu, pak zbyde ještě jedna možnost opravného prostředku: dovolání k Nejvyššímu soudu. Toho Památkový ústav patrně využije. Vlastimil Weiner, Česká televize, Opočno."
v
(Celková délka: 1 minuta 30 sekund)
Nebaví mě opakovat to znovu a znovu: minuta a půl na seriózní probrání podobného tématu nestačí, a i když Weiner mluvil jak o závod, hodnota poskytnuté informace je minimální.
Giňův úvod byl tentokrát příkladný, formulací i přednesem. Tím ovšem, bohužel, moje spokojenost s výkonem České televize končí.
Titulek se jménem reportéra musí přijít okamžitě poté, co reportér začne mluvit. To je v seriózní televizní práci absolutní příkaz; odhlášení (sign-off) na konci, jímž se reportér divákovi připomene, je naopak nepovinnou součástí spotu.
Názory bezejmenných místních obyvatel jsou pro V. Weinera evidentně balastem. Co řekl první dotazovaný občan, by mělo být v právním státě samozřejmostí, naopak zmínka druhé občanky nesmí zůstat bez vysvětlení: Kdy se příbuzní paní Kristiny obrazů vzdali? Kdy podruhé? Za jakých okolností? Na takové jemnosti nebyl v "nadupaném" příspěvku čas, jelo se dál.
Sluneční brýle dokážou udělat z člověka mluvícího do kamery mafiána: zpravodajský tým měl požádat starostu Filipa, aby - ve svém vlastním zájmu - brýle odložil.
Otřesné bylo ovšem vystoupení památkáře Švece. Sbírky nejsou kočka, aby patřily někam. V právním státě patří sbírky někomu, a je na vlastníkovi, aby rozhodl o jejich umístění. A další důležitá věc, která by neměla profesionálnímu novináři unikat: instituce státní správy musí sice hájit zájem státu, ale nemá právo vést soudní spor jen proto, aby o několik měsíců odsunula nutnost vydání věci (už proto ne, že v případě prohraného sporu zbytečně zatíží státní kasu procesními výdaji). Platí zásada, že soukromník smí vše, co zákon nezakazuje, kdežto stát smí jen to, co zákon výslovně povoluje, takže pokud právníci Památkového ústavu došli k názoru, že žádost o vydání sbírek a/nebo budov je oprávněná, nemají právo takovému vydání bránit ani je zdržovat. Až na výjimky každý případ, kdy státní správa prohraje soudní spor, svědčí o chybě státního úředníka, z níž by také měly být vyvozeny disciplinární důsledky.
Kromě toho je nepřípustné hovořit o českém státu jako o vlastníkovi sbírky: o vlastnictví rozhoduje soud a Vlastimil Weiner se nesmí, není-li záležitost předem jasná, stavět na jednu stranu sporu; o státu je proto nutné v zájmu zachování korektnosti hovořit jako o pouhém držiteli sbírky.
Otázkou je, proč televize svěřila toto náročné téma evidentně právně bezvědomému reportéru, a navíc, jak je patrné, závodnímu řečníku, rozhodně ne brilantnímu analytiku a mysliteli.
Měla by Rada ČT zasedat veřejně?
Každá jednoduchá odpověď bude špatná. Je třeba se vrátit k tomu, jak sama tato otázka vznikla, o co jde.
Nedávno jsem v kruhu přátel, debatujících v občanském sdružení, registrovaném pod velkolepým názvem Centrum strategických studií pro rozvoj a obranu demokracie, uvažoval nad tím, kde se bere a čím se udržuje moc, vliv a síla Václava Havla, když jeho úřad je víceméně reprezentativní - cynik by řekl: teatrální až revuální, nebo taky loutkový. Do značné míry je to v lidech, tvořících skupinu Hradu, jejichž je nejviditelnějším představitelem. Ti jsou rozeseti nebo přímo rozmístěni na klíčových místech státu a jeho správy, ve většině politických stran, v nejdůležitějších médiích, někteří mají vedle toho nebo navíc významné hospodářské funkce a postavení.
Uvedu pár příkladů z elektronických médií - a tím se už těsně přiblížím k možnosti lépe odpovědět na úvodní otázku. p>
Český rozhlas - současný generální ředitel Václav Kasík, dříve Rádio Alfa, je jedním ze zakladatelů Československého dokumentačního střediska, spolu s Karlem Schwarzenbergem, Jiřinou Šiklovou, Jiřím Oberfalzerem (Nadace Forum 2000) a dalšími, vesměs známými stoupenci Václava Havla. Stálým spolupracovníkem, analyzujícím zpravodajské pořady, je Klement Lukeš, hradní archivář, dříve pracovník aparátu ideologického oddělení ÚV KSČ. Poznamenávám, že ze stanice Radiožurnál koncem loňského roku odešel redaktor Antonín Zelenka s tím, že Český rozhlas přestává plnit veřejnou službu, ztrácí veřejnoprávní charakter (viz Právo 7.6.2000).
Česká televize - bývalý dlouholetý ředitel Mathé je nyní Havlovým kancléřem. Mathé v ČT zavedl neprůhledný způsob financování, dovolil prosazování lobbistických zájmů preferovaných tvůrčích pracovníků a producentů. ČT založila nadaci Člověk v tísni, členem jejíž dozorčí rady je např. Jan Urban (bývalý mluvčí OF). Nadace spolupracuje s agenturou EPIcentrum, založenou ruským politikem Grigorijem Javlinským. Korespondenty EPIcentra jsou stálí přispěvatelé ČT Petra Procházková a Jaroslav Štětina. Také zde tedy nelze mluvit o nestrannosti a objektivním, vyváženém pohledu - také ČT ztrácí veřejnoprávní charakter.
(Tuto formulaci Petr Bradáč opravil, viz text pod jeho příspěvkem a viz též BL z 25. a 26.7. 2000, JČ.)
A teď: Právě proto, že lidé Hradu ztratili pozice v ČT a v Radě, je Rada ČT nyní předmětem kritiky pro údajné podléhání politickým tlakům, když předtím poslušně přihlížela k zájmům Hradu; pro neprůhlednost a neveřejnost rozhodování, které za ředitelování Mathého nikomu nevadily.
Když byla ODS ve vládě, dostávala (už jen proto, že její lidé měli přístup k informacím, důležitým pro zpravodajskou funkci ČT) značný prostor v ČT; Václav Klaus začal křičet, až když byla ODS v ČT zatlačena do kouta a prostor zcela nevyváženě (vůči ODS) začaly dostávat Hradu milé strany (US, dříve ODA), jejich politici a imagologové. ČSSD po příchodu k moci pochopitelně začala dostávat výrazně víc prostoru, než předtím, tak ji nová nevyváženost a trvající nedostatek nestrannosti tolik nepálil.
V tomto kontextu volání "více světla" do rozhodování Rady ČT má svůj nepominutelný politický význam.
Nicméně, racionální jádro má každé volání po průhlednosti činnosti a rozhodování osob a orgánů občany nebo veřejnost zastupujících. Řešení spatřuji v několika opatřeních (zčásti napodobujících vládu nebo jiné orgány rozhodující o předmětech veřejného zájmu):
zveřejňování programu všech zasedání Rady a identifikace projednávaných podkladů
obsáhlá tisková prohlášení, pravidelné tiskové konference za účasti těch členů Rady, v jejichž působnosti jsou právě projednávané otázky (předpokládám, možná naivně, že členové Rady si mezi sebou rozdělili působnost, tedy sféry trvalého dohledu a iniciativ, jako třeba ve francouzské "velké radě" CSA)
poskytování plných textů Radě předkládaných materiálů, zčásti všeobecně na internetu, zčásti individuálně podle zákona o svobodě informací
informační vstřícnost tajemníka Rady (tam, kde má jasné podklady) a členů Rady (všech, zejména v "jejich" oblastech, s tím, že jeden může být navíc universálním mluvčím, nebo jím bude předseda).
Veřejnost samotných zasedání Rady je z řady už v tisku uvedených praktických důvodů ne vždy účelná - mohlo by to vést k manipulaci Rady (a-nebo jejích členů) nátlakovými skupinami parciálních zájmů - ale v některých případech může být namístě (výběrová řízení a veřejné zakázky, projednávání návrhů na volby a jmenování vrcholového managementu a klíčových "tvůrců obsahu", apod.).
Poznámka JČ:Výše uvedené výroky Petra Bradáče o organizaci Člověk v tísni a o Epicentru Grigorije Javlinského atd. vyvolaly posléze kontroverzi, viz Britské listy 23.6. 2000 a dále od 27.6. denně. Mimo souvislost s tímto článkem Petra Bradáče totiž vyslovil Jan Čulík názor, že je psaní Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové pod vlivem Grigorije Javlinského. Petr Bradáč se posléze ke kontroverzi znovu vyslovil dne 25. a 26. července 2000 (jeho plný text viz Britské listy z těch dní) a svůj výše uvedený výrok takto opravil:
Možná jsem mohl argumentovat obratněji, třeba takto: ČT založila nadaci Člověk v tísni, členem jejíž dozorčí rady je např. Jan Urban (bývalý mluvčí OF). Nadace spolupracuje s tzv. agenturou Epicentrum, kterou se zaštiťují dva stálí přispěvatelé ČT Petra Procházková a Jaroslav Štětina. Jistě je jen náhodnou shodou jmen, že neexistující agentura Epicentrum, působící mj. v Moskvě, nekriticky vychvaluje ruského politika Javlinského, jehož mozkovým trustem je jiné moskevské EPIcentrum. - Také zde tedy nelze mluvit o nestrannosti a objektivním, vyváženém pohledu - také ČT ztrácí veřejnoprávní charakter.
Poznámka TP: Problém je v tom, že neveřejně zasedající Rada část svých usnesení - tu důležitější - do zápisu prostě nedá a výchozí dokumenty ke svému rozhodování nezveřejní, a bude se dít to, co se dělo za Jiráka, jen o něco zastřeněji: radní osobně zainteresovaní do různých úrovní televizní hierarchie (jako Václav Erben) nebo svázaní se stranami (Jana Dědečková, František Mikš aj.) budou místo ve veřejném zájmu rozhodovat tak, jak je to výhodné pro jejich klienty nebo partajní šéfy. Myšlenka Petra Bradáče je naprosto správná (stejně jako to, co nedávno napsal Václav Žák), jen je v momentální situaci zcela irelevantní.
Bída mediální legislativy
(Na okraj odvolání ředitelky odboru hromadných sdělovacích prostředků na ministerstvu kultury)
Bill Clinton vedl své předvolební kampaně pod heslem: "It´s the economy, stupid" (Jde o ekonomiku, blbečku). V tomto duchu lze říci o legislativní úpravě celé mediální oblasti: "It´s the liberty, servant" (Jde o svobodu, slouho… Svoboda je to, o co tady běží). Jinak řečeno, "svoboda projevu je pro pluralismus ve společnosti prvotní podmínkou" (srv. BL 29.12.1999).
Všechny zákony, dosud schválené nebo předkládané či připravované, regulující oblast prostředků komunikace (přístup k nim a obsah) a způsoby uplatňování svobody projevu, kterými jsou především
zákon o provozování vysílání a o jeho regulaci
telekomunikační zákon
zákony upravující vysílání veřejné služby specifickými subjekty a jejich správu
zákon o reklamě
zákon o ochraně hospodářské soutěže
zákon na ochranu spotřebitele, zákon tiskový, zákon autorský atd.
jsou pojímány
jednak jako zákony oborové, když upravují provoz v jednotlivých médiích nebo v jejich infrastrukturách,
jednak jako zákony obchodní, upravující podnikání v komunikačních médiích,
tedy vesměs jako zákony soukromého práva (vydávající soukromým subjektům konkrétní zákazy, pod hrozbou sankcí), případně práva veřejného (výslovně povolující jednotlivé činnosti subjektům zřízeným zákonem - tedy jen a jenom činnosti právě takové).
Co jim všem chybí, je étos svobody. Jejich tvůrci je předkládají a projednávají jednak odděleně, jednak neprovázané vzájemně, jako housky na krámě, bez sjednocujícího základního hlediska - totiž, že vždy jde o úpravy, postihující samu možnost naplňování základního lidského práva - svobody slova každému. p
Přitom v Evropě existuje dost příkladů legislativních úprav, spíše naplňujících tuto maximu, byť často jen formálně. Francouzský zákon o svobodě komunikace, právě podrobovaný důkladnému přezkumu parlamentem, italský zákon o zárukách (práv a svobod) v komunikaci mohly posloužit aspoň jako inspirace k úvahám předkladatelů a zákonodárců. Nebylo tomu tak. I nyní se obávám, že jen volám na (duchovně) vyprahlé poušti - přes hlubokomyslné řeči některých samozvaných kazatelů dolů k nám, do podhradí.
Mediální zákon - přituhuje
Petr Pleva - další neposlušná ovečka v Klausově stáji
Zajímavé zauzlení přinesla středa v parlamentním souboji členů Stálé komise pro sdělovací prostředky (dále jen "SKSP") a Ministerstva kultury ČR o podobu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání (dále jen "zákon"). Poslanec ODS a člen "SKSP" Petr Pleva předložil dva dny před projednáváním zákona v garančním výboru vlastní verzi zákona.
Zopakujme, že dosud byly ve hře 2 alternativy návrhů zákona. Původní ministerský návrh a tzv. Kučerův návrh, neboli komplexní pozměňovací návrh poslanců. V předchozích dnech RE-MEDIA informovala, že Kučerův návrh, který má podporu i mezi opozičními stranami, počítá s výrazně liberálnějším přístupem ke komerčním médiím. Návrh postupně vznikal v rámci jisté gentlemanské dohody na výjezdním zasedání komise, jehož byl Pleva aktivně přítomen. Podle jednoho z členů komise chtěli poslanci ČSSD touto formou zabránit neschválení vládního návrhu na plénu sněmovny a současně vyjít vstříc liberálním požadavkům ODS. Ministerstvo se ústy ministra kultury Pavla Dostála v dopise mediální komisi od Kučerovy iniciativy dosti nepochopitelně distancovalo a trvalo na vlastním, přepracovaném návrhu, který sněmovně mělo předložit.
O co tedy jde?! Zběžné srovnání dnešního Plevova návrhu a verze ministerské neoddiskutovatelně prokazuje, že jde o verze identické jak co do obsahu, tak co do metody zpracování. Obě verze např. mají 140 paragrafů, stejně dirigisticky navrhují omezovat a určovat mediální podnikání a doporučují tuhý státní dohled nad vysilateli etc.
Co tedy vlastně poslanec Pleva "svým" návrhem sleduje? Chce navrhnout kvalitnější verzi zákona, když aktivně spolupracoval na tzv. Kučerově verzi? V rámci "fair play" chce pomoci ministrovi opoziční strany nebo dokázat, že jeho vlastní názor a přesvědčení je nadstranické? Pane poslanče Plevo, myslíte, že byste nám, třeba jen formou diskusního příspěvku, mohl odpovědět?
Poznámka TP: I když zcela souhlasím s charakteristikou Dostálovy verze jako státně-dirigistické, mám trochu problém s údajnou liberálností poslanecké (Kučerovy) novely. Především si nejsem jist, zda je atribut 'liberální' slučitelný s automatickým prodlužováním vysílací licence na 24 let v případě TV vysílání a na 16 let u rozhlasu, a za druhé, a to je, myslím, důležitější, mezi jednotlivými segmenty mediálního trhu existují zásadní rozdíly. Není rozumný důvod, proč vyžadovat vyváženost a nestrannost informací (nebo i omezovat čas reklamy) u lokálního radia v Praze, kde na trhu je nebo může být dalších 20 soutěžitelů, ale neregulovaný terestrický televizní trh se dvěma účastníky s celoplošnou komerční licencí je svou povahou zatraceně neliberální; přiměřené (!) regulační zásahy ho de facto liberalizují. Možná se ale ve svém uvažování mýlím, v tom případě mne prosím, opravte.
Alzheimerova choroba
Chtěl ukončit utrpení své ženy. Dostal se proto v 84 letech před soud
Raymond a May Bouldstridgovi by za čtrnáct dní oslavili svou diamantovou svatbu, napsal včera deník Guardian. Namísto toho stráví čtyřiaosmdesátiletý Raymond Bouldridge čtvrtek 22. června sám, bude myslet nejen na smrt své ženy, ale také na svůj neúspěšný pokus o zabití z milosti, které vedlo k tomu, že byl odsouzen za pokus o vraždu.
V úterý byl Raymond Bouldrige z Milfordu-on-Sea v jihoanglickém okrese Hampshire odsouzen u winchesterského soudu k podmíněnému trestu vězení na jeden rok poté, co se přiznal k vině v rámci žaloby, která, jak uvedl předsedající soudce, nikdy neměla jít k soudu.
Soud se dověděl o tom, jak trpěla během posledních šesti let May Bouldridgová Alzheimerovou chorobou. Postupně se její stav zhoršil natolik, že neudržela ani stolici, ani moč, byla naprosto nepohyblivá a vyžadovala pomoc od dvou pečovatelů třikrát denně.
Letos v březnu však sdělil místní úřad Ray Bouldridgovi, že pokud si nenechá v domě zřídit technické zařízení na zvedání své manželky, pečovatelé budou odvoláni.
Obava, že zůstane bez pomoci, byla onou poslední kapkou, uvedl jeho právní zástupce David Lawrence.
Šílený zoufalstvím, Bouldridge se rozhodl ukončit svůj život i život své manželky. Připevnil na výfuk svého automobilu hadici, nastartoval motor, upevnil plyn malou hůlkou do pozice silné akcelerace, zavedl druhý konec hadice do okna ložnice a uložil se vedle své manželky k smrti.
Manželé přežili jen proto, že soused zaslechl hluk motoru automobilu, šel za hadicí a nalezl oba starce, jak ještě dýchají.
Vedle na posteli ležel dopis, v němž Bouldstridge obvinil jednoho sociálního pracovníka a majitele soukromé pečovatelské firmy z toho, co učinil. Napsal: "Nesou odpovědnost za naši smrt a jsou to nejzlejší lidé, z jakými jsem se v posledních letech setkal. Byl jsem varován, že nám budou odebrány sociální služby. Tito dva zlí lidé se rozhodli, že moje drahá žena nemá už dostávat žádnou péči," uvedl.
Paní Bouldstridgovou odvezli do domova důchodců, kde zemřela o měsíc později na plicní infekci. Po propuštění z nemocnice byl Ray Bouldstridge zatčen a obžalován. Sdělil policii, že hrozby od sociálních služeb ho vedly k tomu, aby se pokusil usmrtit svou manželku i sám sebe.
|V sobotu 11. března odmítli pečovatelé zvedat pani Bouldstridgovou manuálně, což znamenalo, že ji nemohl ani krmit, ani ji umýt.
Soudce, předsedající procesu, konstatoval: "Jsem zcela přesvědčen, že jste se stal obětí krutých a dlouhotrvajících okolností. Nevěděl jste, co si počít, a udělal jste něco, co je morálně neospravedlnitelné, i když lidsky velmi pochopitelné. Jsem přesvědčen, že v žádném případě nezasluhujete trest. Podmíněně vás propouštím, abyste si mohl zvyknout na život bez manželky, která byla vaší neustálou společnicí.
Rozhodnutí pohnat celou věc k soudu odsoudil Harry Cayton, předseda Alzheimerovy společnosti.
"Dokazuje to, jak obrovskému stresu jsou vystaveni lidé, kteří se musejí starat o příbuzné s Alzheimerovou chorobou, a že sociální služby zjevně neposkytují takové služby, jichž by bylo zapotřebí." Cayton uvedl, že Alzheimerova společnost podpoří Bouldstridgovu stížnost na místní oddělení pečovatelských služeb.
Úřad prokurátora hájil rozhodnutí pohnat Bouldstridge před soud: "Pokus o vraždu je vážná věc , Bouldstridge se přiznal a existovaly důkazy, že se na vraždu připravoval. O rozsudku musí rozhodnout soudce," řekl mluvčí.
Mluvčí oddělení sociálních služeb v okrese Hampshire uvedl, že je politováníhodné, že byl Ray Bouldstridge postaven před soud, stejně jako okolnosti, které k procesu vedly, ale odmítl kritiku zaměstnanců oddělení sociálních služeb.
Občané v ČR platí za zdravotní péči více než dost
Peteru Erbákovi bych chtěla říct, že nejsem tak zlotřilá, abych si myslela,
že se úplně celá medicína finančně vejde jen do veřejného zdravotního
pojištění. Již dnes si čeští občané připlácejí na většinu zdravotních
pomůcek, na většinu léků, na většinu stomatologických výrobků atd. Jde mi
však o základní pořádek pro využívání povinného zdravotního pojištění a pro
nezpochybnitelnost Ústavou zaručených nároků občanů.
Podle ústavní Listiny základních práv a svobod mají občané ČR právo na
"bezplatnou" zdravotní péči v rámci veřejného zdravotního pojištění. Termín
"bezplatná" není šťastný, protože pojištěnci a zaměstnavatelé platí z mezd
13,5 procenta do fondu zdravotního pojištění (v SRN platí v průměru 12 % ze
mzdy a ještě z toho stačí uhradit navíc i nemocenské dávky, dávky v
mateřství, pečovatelskou pomoc a příspěvek při úmrtí pojištěnce). Daňoví
poplatníci v ČR dále přispívají zdravotním pojišťovnám na zdravotní péči pro
nevýdělečné obyvatelstvo.
Finanční sílu českého zdravotnictví lze srovnat se západními zeměmi. Někteří
odborníci vycházející z dat ministerstva zdravotnictví ČR i OECD v týdeníku
Zdravotnické noviny zveřejnili údaje, podle nichž české zdravotnictví
finančně dohání např. Velkou Británii. Roční náklady na jednoho pacienta v
ČR vycházely v paritě kupní síly na zhruba 900 dolarů, náklady na pacienta
ve V. Británii se pohybovaly kolem 1300 dolarů. Mnoho nákladových položek
českých zdravotnických zařízení i zdravotních pojišťoven se samozřejmě
pohybuje v ryze českých cenách, tedy mnohem nižších, než jaké existují v
Británii. Česká nemocnice nakupuje rohlíky či prostěradla za české koruny,
anglická nemocnice má náklady na totéž vyšší.
Vyrušíme-li tedy některé rozdílné náklady českých a britských zdravotnických
zařízení na přidružené položky doprovázející lékařské či další výkony,
samotné "čisté" náklady na zdravotní péči pro pacienty - v paritě kupní síly
- by v obou uvedených zemích mohly být dost obdobné (pokud by se v ČR ovšem
tyto stejné peníze skutečně dostaly k pacientům, protože v českém
zdravotnictví se neskutečně plýtvá).
Teoreticky vzato: český a britský pacient by zřejmě mohl dostat úplně stejně
kvalitní endoprotézu. Jenže v ČR se ve vysoké míře používají levnější
kyčelní náhrady a oproti Británii je u nás také mnohem vyšší procento
reoperací - český pacient tedy nedostává stejnou kvalitu, ačkoli podle
ročního objemu peněz není české zdravotnictví tomu britskému příliš
vzdáleno.
Podle zákona o péči o zdraví lidu (je to strašně špatný zákon, ale tvoří
součást právního řádu ČR) mají občané právo na zdravotní péči v souladu se
současnými poznatky lékařské vědy. Patří k současným poznatkům lékařské vědy
30 procent reoperací kyčelních náhrad, když okolní západní země dokázaly
snížit počet reoperací pod 10 procent?
Jak se ministr zdravotnictví vypořádá se svým ústavním slibem, že bude
dodržovat zákony ČR?
České zákony spolu s ústavní Listinou předpokládají rovný přístup občanů ke
stejně kvalitní péči podle současné úrovně medicíny. Rovněž mezinárodně
uznávaná bioetická konvence, k níž se hlásí i ČR, předpokládá rovný přístup
občanů ke zdravotní péči v rámci veřejných prostředků, tzn. výlučně podle
medicínských kritérií (zakazuje se diskriminace z důvodu chudoby).
Přizná ministr v zákonu (ale musel by zřejmě změnit i znění ústavní Listiny
a také vzkázat Radě Evropy svou sabotáž mezinárodních úmluv), že se výše
uvedené principy v ČR zásadně mění a že chudí pacienti budou dostávat
medicínu na úrovni "minulých" poznatků vědy? Budou současné poznatky
lékařské vědy v ČR, konkrétně v oblasti kyčelních náhrad a očních čoček, jen
pro bohaté vrstvy?
Přizná česká společnost na mezinárodních fórech, v ústavní Listině i ve
zdravotnických zákonech, že se vzdáváme principu humanity? Pacienti levněji
ošetření totiž budou žít méně kvalitní život a v některých případech budou i
dříve umírat (60letý pacient nemusí již přežít druhou ortopedickou operaci,
když mu rychleji doslouží levnější kyčel).
Jde mi o to, aby se čeští politici učili hrát s občany férovou hru.
Ministerstvo zdravotnictví zatím veřejně přiznalo, že o zvýšení spoluúčasti
pacientů se dohodlo s lékaři! Ale co názor pojištěnců a zaměstnavatelů,
kteří zdravotní péči platí? Jak je možné, že se v ČR rozhoduje o veřejných
penězích bez veřejnosti?
Nemám strach, že by při zvýšení kvality ortopedických zákroků za pojistné
(pro všechny občany bez rozdílu) nezbylo na jiné druhy zdravotní péče.
Ministr B. Fišer 5. června na setkání s lékaři v poslanecké sněmovně mj.
uvedl, že by neměly existovat například porodnice, kde jsou během týdne jen
dva porody. Já se ho ovšem ptám, kdy konečně začne sloužit občanům (nikoli
jen 40 tisícům lékařů) a zruší všechny nevytížené porodnice, ortopedie i
mnoho dalších neracionálních zdravotnických pracovišť.
Co je kvalitní kyčelní kloub či kvalitní oční čočka a zda je lze pořídit pro
všechny občany z pojistného, o tom by měli rozhodovat pojištěnci - v SRN,
Rakousku, Švýcarsku, Nizozemí aj. si pojištěnci ve správních radách
pojišťoven sami vkládají do smluv s nemocnicemi podmínky zdravotní péče
včetně typů zdravotnického materiálu pro konkrétní lékařské výkony. Také v
Británii, Kanadě i USA mají občané možnost ovlivnit smluvní podmínky pro
zdravotnická zařízení v rámci veřejné zakázky (např. britské zdravotní
správy v rámci NHS musejí na veřejných schůzích dát prostor podnětům občanů
před rozhodnutím o zakázce pro nemocnice). Ve Velké Británii také existuje
nezávislá instituce pro hodnocení kvality zdravotní péče, která se mj.
věnuje i ortopedickým výrobkům.
V ČR tedy jde nikoli o finančně se hroutící zdravotnictví, ale o nalezení
seriózního ministra, který by konečně přetnul nezdravé lobbování úzkých
zájmových skupin ve zdravotnictví.
Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů
Češi a Romové - měl bych být šokován?
Když jsem dočetl článek Jana Čulíka v CER (The Czechs and the Romanies: a deep trauma), měl jsem dojem, že bych měl být šokován. Ale nebyl jsem šokován a ani jsem nebyl překvapen. Byl to, konec konců, jen jeden z dalších příkladů neschopnosti anebo možná neochoty české společnosti zabývat se složitými otázkami, které ji rozdírají. To, že všichni stoupenci názorů pana Pospíšila pocházeli z České republiky a většina z těch, kdo ho kritizovali, napsali ze zahraničí, je asi významná. Je snad možné, že ti z nás, kteří píší ze zahraničí, prostě situaci v ČR nerozumějí, anebo je to tím, že jsme se naučili jak žít v mnohokulturní, heterogenní společnosti, která s týmiž otázkami zápolí už po určitou dobu? Měli bychom snad charakterizovat pana Pospíšila jako "komunistickou svini", protože podle jeho logiky jsou všichni Češi zatracení vrazi - členové komunistické strany? To by bylo asi dost pošetilé, že.
Ano, mě taky okradli romští kluci, když mi bylo deset let. Ukradli mi padesát haléřů. Ale taky mi byla odebrána svoboda, lidská důstojnost a pár měsíců mého života, a to rasově zcela čistými českými chlapci v zelených uniformách.. Co myslíte, že bylo horší, pane Pospíšile? Měl bych vás za to pohnat k odpovědnosti? Konec konců, tomu se říká kolektivní vina.
Nesnášenlivost většinové společnosti vůči "jiným" není nic nového. Historie je plná příkladů, ať to byli germánské kmeny v římském impériu, pohanští věřící v katolické Evropě, skoro všechny domorodé kultury, s nimiž přišli do styku evropští (nebo jiní etničtí) kolonizátoři, neněmecké národy v Třetí říši, a tak dále. Argumentace, podkládající tuto nenávist, je už dlouho pozoruhodně stejná. Stejné jsou i důsledky: smrt a ničení. Cožpak jsme se z historie nepoučili o ničem?
Pan Pospíšil radí Romům velmi podobně tak, jak domorodým lidem v severní Americe radila americká vláda ještě tak před sto lety. Asimilujte se, přizpůsobte se nám a my vás možná začneme považovat za lidi. No, ono bylo dokázáno už před značnou dobou, že tyto rady nebyly v nejlepším zájmu domorodých národů Ameriky a vzhledem k nynějšímu stavu české společnosti do asi ani není v nejlepším zájmu Romů v dnešní ČR.
Pan Pospíšil se nedomnívá, že by byl nynější politický a morální marasmus v České republice relevantní. Má právo na svůj názor, Česká republika je (???) svobodná země.
Mimochodem, odkdy je slovo ODPOVĚDNOST součástí slovníku nové postkomunistické reality v té části Evropy, kterou milujeme?
Jiří Doskočil
After finishing Jan Culik's article (The Czechs and the Romanies: a deep
trauma)I thought I should be shocked. But I was not, and neither was I
surprised. It was, after all, just another example of Czech society's
inability, or perhaps unwillingness, to address some troublesome issues that
are tearing it apart. The fact that all supporters of Mr. Pospisil's views
were from the Czech Republic and majority of those who criticized him wrote
from abroad should raise a flag. Is it possible that those of us writing
from abroad simply don't understand, or can it be that we had to learn how
to live in a multicultural, heterogenous society that has been struggling
with same issues for a while? Should we call Mr. Pospisil a communist swine
since, according to his logic, all Czechs are bloody communist party
card-carrying butchers? That would be silly, wouldn't it.
Yes, I too was robbed by a few Romano kids when I was 10 years old. They
took 50h from me. But I was also stripped of my freedom, dignity and a few
months of my life by the pure-bread Czech boys in green uniforms. What do
you think was worse, Mr. Pospisil? Should I hold you responsible for that?
They call it collective guilt, after all.
Mainstream society's intolerance to "the others" is nothing new. History is
full of examples, be it germanic tribes in Roman empire, pagan worshipers in
catholicized Europe, just about any indigenous culture encountered by the
European (or any other ethnic) colonizers, non-germanic peoples of Europe in
Third Reich, you name it. The rasoning behind the hatred has been
amaizingly consistent. So were the results- death and destruction. Have we
not learned anything from history?
Mr. Pospisil's advice to the Romano people is pretty much the same as that
given to the indigenous peoples of the North Amarica by the U.S. government
some hundered years ago. Assimilate, just become like us and we may
consider you human beings. Well, it has been been proven quite some time
ago that this advice was not in the best interest of the native peoples of
America and, given the current state of Czech society, it does not seem to
be in the best interests of the Romano pople in Czech republic today.
Mr. Pospisil does not believe that current political and moral decay in the
Czech republic is relevant. He is entitled to his view, his is (???) a free
country. By the way, since when is the word RESPONSIBILITY a part of
vocabulary in the new brave post-communist reality in that part of Europe
that we love.
Ad Jaroslav Teplý šíří bludy o genetice
Jaroslav Teplý
Píše Juliana: BL 7.6.2000
Vazeny pane Culiku, J. Teply zase siri bludy - to bych chtela videt, kdo by dal penize na vyzkum geneticke kontroly usedleho zivota. I kdyz v Singapuru zkoumali genetiku zlocincu. (Jeden muj kamarad na tom delal, pak radeji odjel delat smysluplnejsi vyzkum do Kanady).
Od Prof. Koukolika, na nehoz se J. Teply odvolava, jsem kdysi cetla geneticke uvahy v casopise Tyden (nebo v
nejakem podobnem obrazkovem casopise do vlaku). Bylo tam dost chyb.
Pane Čulíku, jestliže Juliana myslí, že už zase šířím bludy, je to docela v pořádku, to já totiž dělám celý život poměrně s úspěchem, ty bludy se totiž často po čase stávají součástí objektivní reality. Nechápu ovšem, co mám společného s výzkumem genetické kontroly usedlého života, na který by nikdo nedal peníze a vůbec nic mi není do jejího kamaráda , který neshledává zkoumání genetiky zločinců dostatečně smysluplnou činností. Nemohl byste se přimluvit, aby Juliana příště svou rozmrzelost dávala najevo trochu méně pythickým způsobem?
Za poznámku o profesoru Koukolíkovi by ovšem Juliana zasloužila žlutou kartu. Je známo, že ve vědeckém světě se vedou debaty někdy doslova na ostří nože. Jestliže Juliana myslí, že Koukolík udělal dost chyb ve svém článku v obrázkovém časopisu do vlaku (což já překládám do hovorové češtiny, že vyjádřil své znalosti specialisty tak, aby si o nich mohli udělat základní představu i "obyčejní" lidé), měla se obrátit na onen časopis, nebo s tím vyjít na odborném foru, aby se k tomu i on mohl vyjádřit.. Vykládat suverénně takové věci v laických Blistech nevypadá moc hezky. Teď abychom čekali, až mu to někdo donese.
J.T. 7.6.2000
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 