Co je nového v České republice

Aktualizace ke kauze Klekánice, 17.15:

ČT: "Vůbec žádný tlak na nás Sazka nevyvíjela." - Skutečně?

A ještě další velmi důležitá věc. Dnes v 16.58 vydala ČTK tvrzení mluvčího ČT Jiřího Trávy, že prý "od vysílání Klekánice ČT ustoupila bez nátlaku Sazky". Informace Britských listů se od tohoto tvrzení poněkud odlišují. Viz níže uvedené dva texty, které v minulých dnech rozšířila Sazka. Důvěryhodný zdroj konstatuje, že ve srovnání s tím, co se v posledních dnech dělo verbálně, jsou tato dvě prohlášení jen velice mírná:

Sazka a.s., odbor propagace a PR
K Žižkovu 4
190 93 Praha 9

DATUM: 2. října 2000

Od: Doubravová Stanislava

KOMU: Domácí redakce ČTK

2. října 2000 Tiskové prohlášení SAZKA, a.s., k avizované reportáži pořadu Klekánice

Dále SAZKA, a.s., podala trestní oznámení na Petra Bohuše, vedoucího redakce zpravodajství České televize Ostrava. Údaje, které jmenovaný redaktor uvedl v rámci upoutávky k reportáži KLEKÁNICE, považuje SAZKA, a.s., za účelové a zavádějící.

SAZKA, a.s., dále v daných souvislostech sděluje, že vzhledem k některým dalším událostem z poslední doby považuje celou záležitost za účelovou akci, která má za cíl poškodit pověst a očernit dobré jméno této společnosti u jejích akcionářů a zejména pak v očích sázející veřejnosti. Protože má SAZKA, a.s., důvodné podezření, že se jedná o pokus o vyvolání umělé aféry a o snahu zneužít veřejnoprávní médium formou odvysílání tendenčně pojaté reportáže, podala SAZKA, a.s., dne 14. září 2000 na Obvodní ředitelství Policie ČR v Praze 9 trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle ustanovení § 206 odst. 1 trestního zákona a dále trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 trestního zákona.

2. října 2000

Prohlášení zástupců akcionářů SAZKA, a.s.

Nabyli jsme přesvědčení, že v případě reportáže České televize Klekánice, týkající se akciové společnosti SAZKA, tomu tak rozhodně nebylo. Zaznamenali jsme, že Česká televize - Studio Ostrava připravuje pořad, který podle pracovního scénáře redaktora Ovečky měl evidentně poškodit dobré jméno společnosti a na základě lživé konstrukce diskreditovat její vlastníky a členy vedení. Zástupci řídících orgánů a managementu SAZKA, a.s., se s dramaturgyní pořadu, paní Lenkou Polákovou, a dalšími zástupci ostravského studia setkali a nabídli jim plnou součinnost pro přípravu objektivní reportáže. Přes tento krok, nebo právě proto, nebyla nabídka více než měsíc vyslyšena a naopak pokračovala příprava pořadu nepochopitelným způsobem - o nás, bez nás. Vrcholem se stala upoutávka na pořad Klekánice, která zašla nejenom za hranici novinářské etiky, ale pravděpodobně i za hranici práva.

Protože považujeme postup ostravského studia České televize za naprosto nekorektní, za cílený a záměrně škodící útok, využíváme jediné možnosti mediální obrany, kterou je toto prohlášení:

1) akcionáři SAZKA, a.s., a jejich zástupci ve statutárních orgánech řídí společnost v souladu se zákonem, kdy zisk společnosti a její výtěžek jde výlučně na veřejně prospěšné účely, zejména do oblasti tělovýchovy a sportu

2) akcionáři SAZKA, a.s., odmítají jakékoliv vměšování cizích subjektů do řízení a činnosti plně privátní společnosti

3) akcionáři SAZKA, a.s., považují akci ostravského studia České televize za krok, který má úmyslně a účelově poškodit dobré jméno společnosti a uškodit tělovýchovnému a sportovnímu prostředí

4) akcionáři SAZKA, a.s., apelují na závažnost stavu, kdy dochází ke zneužití veřejně právního media ve prospěch zájmů třetích osob

5) akcionáři SAZKA, a.s., očekávají vysvětlení důvodů přípravy neobjektivní reportáže a zejména skandalizující upoutávky na pořad Klekánice ze strany vedení České televize a požadují prostor k vyjádření stanoviska oprávněných zástupců společnosti

6) akcionáři SAZKA, a.s., současně podnikají opatření k ochraně společnosti právní cestou.

V Praze dne 2.10.2000

za ČSTV - Ing. Vladimír Srb, předseda
za ČOS - Ing. Miloslav Pleskač, starosta
za ČASPV - PaedDr. Miloslav Tempír, předseda
za AČR - PaedDr. Roman Ječmínek, prezident
za STSČ ČR - Ing. Hynek Kohl, předseda
za ČSS - Jaroslav Pekař, prezident
za ČOV - MUDr. Milan Jirásek, předseda
za ATJSK ČR - Jindřich Stádník, prezident
za OREL - Ladislav Šustr, starosta
Text tohoto prohlášení je v plném znění uveřejněn na internetové adrese : www.sazka.cz.

Aktualizace, středa 4. října 14 hodin:

Demonstranti z Prahy si stěžují, že je ve vazbě bila policie

Pozorovatelé, sledující v Praze dodržování lidských práv, vyjadřují znepokojení nad tvrzeními, že s aktivisty, kteří jsou stále ve vazbě, je po protiglobalizačních demonstracích v českém hlavním městě minulý týden špatně zacházeno.

Tvrzení propuštěných osob, že v policejní vazbě docházelo k sexuálním a fyzickým útokům, vyšetřuje nyní organizace Amnesty International, vzhledem k tomu, že o tom svědčí stále větší počet aktivistů.

Mluvčí britského velvyslanectví v Praze uvedl, že si Britové na vyslanectví na nic takového nestěžovali. "Výpovědi o české brutalitě jsou vysoce nepravděpodobné, ale pokud dostaneme oficiální stížnosti, předáme je na ministerstvo zahraničních věcí," uvedl.

Během demonstrací a po nich bylo zatčeno asi 850 až 1000 osob. Demonstrace se konaly v souvislosti s výročním zasedáním Světové banky a Mezinárodního měnového fondu minulé úterý a účastnilo se jich as 12 000 až 15 000 aktivistů z celého světa.

Právní pozorovatelé konstatují, že "několik stovek" osob je stále ještě ve vazbě a že se mnozí lidé pohřešují, i když pravděpodobně určitý počet odjel nenápadně domů.

Skupiny aktivistů protestují tento týden proti údajné policejní brutalitě u českých velvyslanectví po celé Evropě, včetně Británie, Itálie, Norska a Polska.

Bylo zatčeno údajně asi 500 cizinců, včetně velkého počtu Němců a Španělů.

Podle policie bylo obviněno 25 osob, včetně šesti Čechů. Všech 34 zatčených Britů bylo už propuštěno. Jednadvacetiletý univerzitní student z Londýna sdělil listu Guardian, že byl večer po demonstraci 26. září před Kongresovým centrem českou policií zatčen v hospodě.

Ruce mu policisté svázali páskou z umělé hmoty tak pevně, uvedl, že mu napuchla zápěstí. Byl donucen svléci se donaha, byl prohledán, byl vyfotografován a pak byl vězněn v cele čtyřikrát čtyři metry s dalšími 35 lidmi.

Když se kdokoliv pokusil spát, probudilo ho ostré světlo a policista, který tyčí přejížděl po mřížích cely. Student svědčil, že byl u toho, když byli lidé donuceni se svlékat o naha a když byli nazí, byli fackováni.

"Mně se skoro nic nestalo, ve srovnání s Italy a s Izraelci, na které ukazovali a bili je velmi fašistickým způsobem," uvedl.

"Když vezli 25 z nás na třetí místo, museli jsme utíkat směrem k autobusu dvěma řadami policistů, kteří nás bili do ledvin obušky a pěstmi. Byly tam i ženy a policisté se smáli, když nás bili. Pak několika lidem tekla krev z nosu."

Stejně jako jiní zadržení konstatoval student, že mu po většinu doby byl odepřen přístup k tlumočníkovi, byl donucen podepsat dokumenty v češtině, kterým nerozuměl,a byl mu odepřen spánek a jídlo.

Podle Občanských právních hlídek - skupiny, jejíž členové, včetně několika právníků, monitorovali dodržování spravedlnosti během protestů - viděli dva norští turisté, kteří se vydali na policejní stanici na severu Prahy, informovat policii, že jim byl ukraden mobilní telefon, "viděli celou řadu lidí, pouty přivázaných ke stěně, kteří byli silně biti".

Jiná svědectví tvrdí, že zadržené ženy byly donuceny se svléknout do naha a v přítomnosti mužských policistů dělat různé cviky.

Britská žena, které je mezi dvaceti a třiceti lety a trpí epilepsií, byla údajně policisty donucena, aby ve vězení napodobovala epileptický záchvat a dostala facku, když si odmítla vzít lék, který jí byl přinesen.

Právní pozorovatelé i Inpeg, organizátor hlavní demonstrace, konstatují, že lékařské zprávy potvrzují policejní brutalitu.

Česká policie byla silně chválena za to, jak si poradila s pouličním násilím, avšak většina zatčených, jak se zdá, byla zadržena na ulicích dávno po demonstracích a neměli žádnou přímou souvislost s násilím, kterého se dopustilo tvrdé jádro několika stovek anarchistů.

Právní pozorovatelé a Inpeg konstatují, že si najímají právníky a budou se soudně bránit v případech údajné policejní brutality. OPH také plánuje trestní stíhání proti české policii, která se dosud k těmto obviněním skoro nevyjádřila.

"Tohle není žádná podivná země jako Ukrajina a nemáme informace o tom, že by bylo s někým zacházeno špatně," konstatovala mluvčí pražské policie. "Je to nesmysl, ale pokud má někdo pocit, že s ním bylo zacházeno špatně, mohou jít na oddělení stížností a kontroly."

http://dailynews.yahoo.com/h/p/ap/20000926/wl/czech_world_economy_pro_ewg.html

http://search.news.yahoo.com/search/news_photos?p=prague&c=news%5fphotos&n=10&b=41&h=s

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Z odvysílaných záběrů jasně vyplývalo, že redaktoři ČT opakovaně a bez úspěchu žádali vedení Sazky o vyjádření a odpověď na své otázky.

Upoutávka na Klekánici, která byla během pondělka opakovaně uváděna a ještě před půlnocí byla přístupná na webové stránce České televize, byla slibná:

Sazka. Jde o jednu z nejúspěšnějších společností ve státě? Generální ředitel Sazky tvrdí, že bez ní by prý nevyrostl žádný další Jágr nebo Nedvěd. Do sportu dávají stamilióny. Je to hodně nebo málo? Jak hospodaří se všemi vydělanými miliardami? Proč nám při natáčení lidé spojení se Sazkou vyhrožovali anebo naopak nabízeli lukrativní zaměstnání; proč chtěli zastavit naše natáčení? Reportáž o českém loterijním impériu uvidíte v Klekánici, tentokrát v novém vysílacím čase v úterý ve 21.40 na programu ČT1.

V plánovanou vysílací dobu se však objevila hlasatelka, medovým tónem ohlásila zrušení pořadu a pak pronesla větu, při níž každého, kdo je v problematice Sazky orientován, muselo zamrazit: "Vzhledem k tomu, že chceme poskytnout dostatečný prostor druhé straně, bude jí dána možnost k vyjádření. Klekánici uvidíte v nejbližším možném náhradním termínu, o kterém vás budeme včas informovat." Neboli, přeloženo do běžné řeči, přiznáváme, že jsme podlehli nátlaku a Klekánice poputuje do trezoru, její autory - ne-li celé ostravské studio - pak zřejmě nemine exemplární potrestání.

Je možné, že pořad je nekvalitní, jednostranný a neměl být uveden, avšak je naprosto nehorázné, aby se publicistické pořady rušily na nátlak soukromého subjektu (notabene největšího inzerenta ČT) v den plánovaného uvedení.

Karel Koecher

Ve sobotní příloze MF Dnes Věda a počítače vyšel v pátek 22. září sloupek o matematickém myšlení, jehož autor je ředitel Ústavu pro informace ČSAV (Milan Mareš: O lešení a myšlení). Na první pohled roztomilý sloupek se snaží čtenáři vysvětlit, že matematické myšlení je vlastně jako každé jiné, "jen se snaží dívat z trochu jiného úhlu a vyprávět o něm trochu jiným jazykem". Podle představy autora "matematické myšlení vzniklo někdy v pravěku, když se skupina lovců vydala na lov, třeba sobů. Vyšli tehdy na nevelký vršek, uviděli dvě stáda a upadli do rozpaků, ke kterému se vydat. Tehdy se, v jinak rozpačitém hloučku, ozvali dva podivíni. Jeden řekl: ´Tamti jsou blíž.´ Ten druhý odporoval: ´Ale tamtěch je víc.´ A tak vznikla matematika."

Že matematické myšlení je věc pozorování, k němuž "stačí vnímat věci bez zatvrdlých klišé a umět viděnou skutečnost trochu zobecnit" pak pan Mareš ukazuje na názorném příkladu karteziánských souřadnic a systému analytické geometrie René Descarta (pan Mareš ho píše inovativně Des Cartes). "Traduje se o něm, že kdysi ze svého okna pozoroval zedníky na lešení. Jeho schopnost uvědomovat si souvislosti se projevila, když si všiml, že k tomu, aby popsal polohu každého zedníka, nepotřebuje složité obrázky nebo jiné podrobnosti, že mu úplně stačí, když uvede dvě čísla - patro, a oddíl lešení. Schopnost zobecňovat první jednoduchou myšlenku už pak z jednoduchého postřehu udělala souřadnice a celý systém byl hotov."

Ponechme stranou, že čísla na určení poloh zedníků na lešení jinde než na plošné ilustraci musejí být tři a ne dvě, jde konec konců o rozverné povídání ve kterém je malicherné hledat mouchy. Oč skutečně jde, jsou daleko víc než mouchy.

Opravdu se to o Descartesovi a těch zednících traduje? Kdeže a kým? Jak tomu skutečně bylo s objevením systému analytické geometrie se totiž ví velmi přesně. Dokonce na den kdy k němu došlo, a kde. Bylo to v předvečer svátku svatého Martina, 10. listopadu 1619, v  městě Ulm v Bavorsku za války třicetileté (Descartes byl totiž důstojníkem na katolické straně - to má pan Mareš správně). Toho desátého listopadu, jak to později vyprávěl svému životopisci Bailletovi, Descartes uviděl nesmírně jasné světlo, upadl do mystického vytržení, a měl tři po sobě jdoucí neobyčejně živé a podivné sny, o nichž pak řekl, že změnily jeho celý život. V prostředním z těch snů se mu zjevil systém analytické geometrie, a ve třetím mu byl dán magický klíč, kterým lze odemknout všechna tajemství přírody a jímž lze sjednotit všechny vědy.

Ale ponechme stranou mystické okolnosti toho objevu, i když jsou zajímavé. Stavy vytržení i sny se nakonec dají, byť s velmi hypotetickými předpoklady, vysvětlit z předchozích zážitků. Jádro mého sporu s výkladem pana Mareše je jinde. Descartův objev té noci byl objevem neskonale větším než je pouhý prakticky užitečný objev skutečnosti, že polohu bodu v prostoru lze jednoznačně popsat souřadnicemi, jimž se dostalo jména kartesiánské. To je totiž jen ta nejprimitivnější aplikace poznání, které oné noci Descartes nabyl.

Podstatou toho poznání bylo něco neskonale velkolepějšího. Šlo totiž o fundamentální předěl nejen v historii matematiky, ale vůbec v historii západního myšlení: o poznání, že geometrické vztahy, zákonitosti a objekty lze vyčerpávajícím způsobem popsat prostřednictvím matematické discipliny, konkrétně algebry, kterou nikdo do té doby s geometrií nespojoval, a že tato disciplina ji může zcela nahradit. A  že prostřednictvím matematiky lze zřejmě stejně objevným a vyčerpávajícím způsobem vyjádřit i další pravdy o našem vesmíru. To je ten magický klíč z Descartova snu. Jak všichni víme, fantastická exploze vědeckého poznání 17.století s Newtonem v čele se začíná ihned poté - Descartes, Kepler, Galileo a Newton byli de facto současníci - a pokračuje až dodnes.

Z filosofického hlediska, přesněji řečeno teorie poznání, vzniká ale s matematikou jako klíčem k vědění nemalý problém. Jakým poznáním je sama matematika? Matematické zákonitosti a pravdy totiž nepotřebují žádný odkaz na smyslové vnímání, kriteria matematické pravdy nevyžadují experimentální ověření. Jistě, vznik některých matematických subjektů byl nepochybně inspirován reálným světem, ale žádná z těch inspirací není nezbytná k jakékoli matematické definici, všechny matematické subjekty a vztahy matematika nejen může, ale i musí definovat zcela abstraktně, výlučně intelektuálním procesem a nezávisle na smyslových vjemech. Jinými slovy, svět matematiky smyslové vnímání k ničemu nepotřebuje.

To ovšem působí značný problém materialistickým fundamentalistům pro které žádné poznání, které by bylo nezávislé na smysly vnímané realitě, nemůže existovat. A tak tedy vyvíjejí snahu matematiku s tou "objektivní" realitou co nejtěsněji svázat, a popřít její intelektuální svébytnost. To této kategorie patří, přes svou infantilitu, i povídání o tom, že matematika vznikla srovnáváním velikostí stád sobů. Počty, možná. Ale matematika?

Laskavý čtenář si povšimne, že mluvím o materialistických fundamentalistech, a ne o materialistech všeobecně. Je docela dobře možné zastávat světový názor, že podstata všeho, co existuje, není spirituální, a nemít přitom problém se schopností lidského intelektu vytvářet svébytné soustavy vědění, jejíž struktura je čistě věcí axiomatické volby, jako je soustava vědění matematického. Takovým materialismem je na příklad koncepce zvaná v anglosaském světě naturalismus, jehož předním představitelem byl filosof přírodních věd a matematiky Ernest Nagel. Materialističtí fundamentalisté s tím ale mají nepřekonatelný problém, protože žádný fundamentalismus nemůže připustit existenci svébytné, autonomní intelektuální činnosti nezávislé na čemkoli jiném než vlastní logice.

Samozřejmě, neobviňuji pana Mareše že je materialistický fundamentalista a že chce potlačovat intelektuální činnost jakéhokoli druhu. Myslím si, že byl veden snahou, jistě sympatickou, demythizovat matematiku, ukázat ji jako ničemu lidskému se nevymykající disciplinu. Jenže zřejmě ještě pod dojmem výkladů z dob jiných k tomu přistoupil způsobem, který v dokonalém souladu s marxistickými dogmaty ve svých důsledcích k nepoznání deformuje podstatu matematického poznání a jeho roli v západní civilizaci.

Když jsem se po dvaceti letech vrátil ze Spojených států, děti některých mých přátel buď propadaly z matematiky nebo byly na propadnutí, a rodiče se obraceli se na mě, abych situaci zachránil. Snad vůbec nejhorší problém byl s analytickou geometrií. Stačilo ale otevřít učebnice, z kterých se ty děti učily, a bylo jasné proč. Jak se během těch let za totality začala analytická geometrie učit a jak se bohužel učí dodnes - je děsivé.

Když jsem odjížděl, měli jsme jedny z nejavantgardnějších a nejlepších středoškolských učebnic na světě. Prezentace analytické geometrie, zaměřující se na její faktické rozpuštění v algebře a včlenění do širokých matematických souvislostí byla metodická a křišťálově jasná. Po dvaceti letech jsem místo toho našel výklad, který prezentuje analytickou geometrii ve vektorové aplikaci, jako specializovanou inženýrskou disciplinu, prakticky bez jakéhokoli vysvětlení vztahu mezi geometrickými pojmy a matematickými formulemi.

Není divu, že tomu ty děti nemohly rozumět. Je možné, že jsem paranoidní, ale nemohu se ubránit závěru, že taková prezentace analytické geometrie pro středoškoláky nebyla nijak náhodná.

Ty děti prostě nesmělo napadnout že lze dojít nějakého platného poznání abstraktní intelektuální úvahou, nezávisle na smysly vnímané realitě a možnosti technického využití. Zabránit tomu bylo třeba za každou cenu, i tu, že většině dětí ten výklad musel být nepochopitelný. A že nutně musely nabýt dojem, pro život zrovna ne příliš prospěšný, že s jejich inteligencí je něco špatně.

Snaha odmythizovat matematiku, vysvětlit že strach z ní je zbytečný a ukázat, že pochopit základní matematické pravdy je v moci každého normálně inteligentního člověka je, to se ví, na místě. Ale nedá se toho dosáhnout tím, že se matematika vydává za něco jiného než je - že se předstírá, že je jako celek odrazem smysly vnímané reality a že řídí toutéž logikou jako ona. Matematika je logická, smyslově vnímaný svět má také logiku. Ty dvě logiky rozhodně nejsou identické, a cesta k pochopení matematického myšlení musí vycházet právě z toho, že ty rozdíly identifikuje. Všimli jste si potíží, které mají středoškoláci s chápáním v podstatě tak jednoduchého matematického pojmu, jako je imaginární číslo? Pokud se budou držet názoru, že čísla označují množství, že jsou jakýmsi zobecněním čehosi vnímaného, pak tu potíž nikdy nepřekonají. Abyste jim vysvětlili že jsou to čísla jako všechna ostatní, s nimiž vstupují do vztahů, musí se jim vysvětlit nejenom, že i  neoznačuje žádné množství, ale že v podstatě ani 1, 2, 3, 4, 5 a tak dále žádné množství neoznačují, ale že jsou to jakési šachové figurky ve hře s přesnými pravidly a že i když 1, 2, 3, 4 či pí se dají použít k označení množství či délky či úhlu, je to sice velmi užitečné, ale pro hru zvaná matematika zcela nepodstatné.

Zvláštní doba ve které žijeme, kdy je možné řešit matematické problémy a stavět matematické stroje a nemít základní ponětí o čem matematika vlastně je.

Andrew Stroehlein

Tento článek je k dispozici v angličtině v Central Europe Review na této adrese.

Na první pohled není to, že Dánsko odmítlo euro při referendu minulý čtvrtek příliš velkým neúspěchem pro evropský projekt jako celek. Tak, jak se to stalo po jejich původním odmítnutí Maastrichtské dohody, Dánům se brzo dostalo další příležitosti, aby "hlasovali správně".

Ale lidové odmítnutí jednotné měny - a nemyslete si ani na okamžik, že by byl výsledek hlasování jiný ve snad nejmocnějším evropském státě, totiž v  Německu, kdyby dostali Němci také právo hlasovat o této záležitosti - prozrazuje hlubší a více znepokojující trend v evropském hnutí - totiž trvalou mezeru mezi euroarchitekty a veřejností.

Zdravé ingredience, arogantní kuchař

Evropská unie jako všeobecný pojem je dobrý nápad a její celkový cíl dlouhodobého míru a prosperity podporuje převážná většina lidí na celém kontinentě.

Často si lidé neuvědomují, jak úspěšně se Evropská unie etablovala jen během několika desetiletí. Po celém století katastrofálních "velkých myšlenek" v Evropě je docela pozoruhodné, jak dobře se ujala "velká myšlenka" evropského projektu.

Problémy ovšem začínají, jakmile se dostaneme na úroveň podrobností - a živá debata ohledně eura to dokazuje.

Euro, alespoň teoreticky vzato, není špatný nápad a má dokonce celou řadu docela konkrétních výhod, které se líbí celé řadě lidí i zájmů, od velkého byznysu až po skromného turistu.

V případě Dánska neselhala celá všeobecná evropská myšlenka, ani konkrétně projekt jednotné evropské měny ale otevřeně elitářský postoj politiků, kteří stojí v čele evropského hnutí. Lidé rebelují proti svou podstatou nedemokratickým institucím, na nichž je evropský projekt založen. Lidem jde na nervy, když se jim říká, jak mají "hlasovat správně".

Obyčejní lidé proti příliš mnoha "těm nahoře"

Navzdory mnoha svým velmi významným úspěchů jsou, jak se zdá, eurofilské elity daleko více mimo kontakt s normálními lidmi než kdy předtím. Nejde jen o to, že lidé v Evropě stále ještě považují svou jednotlivou národní totožnost za daleko důležitější než svou totožnost evropskou, ale jde o to, že nejsou přesvědčeni, že vzdají-li si své národní suverenity, přinese jim to více výhod než nevýhod.

Otázky a kritika, které vznášejí odpůrci eura a odpůrci prohloubení Evropské unie vyvolaly pozitivní reakce v celé řadě evropských zemí, v EU i mimo ni. Ekonomové argumentují pro a proti euru s minimálním dopadem na veřejné míní, ale když začnou kritici konkrétně poukazovat na to, že ztráta suverenity se vlastně rovná transferu moci od volených institucí k institucím nevoleným, eurofilům nezbývají žádné silné protiargumenty. Jen se nepřesvědčivě snaží hájit autoritu nevolených orgánů a euroelit, které se nezodpovídají ze své práce nikomu.

Ve věku rostoucí skepse vůči politice jako takové je to přístup, který jen posílí podezření veřejnosti. Absence důvěry v euro, u Dánů i na peněžních trzích, ukazuje, že existuje absence důvěry v celý, obecný, evropský projekt.

Lidé nejsou přesvědčeni, protože ti, kdo je měli přesvědčovat, eurofilské elity, už dlouho ignorují svou povinnost informovat a vzdělávat veřejnost ohledně toho, co v Bruselu vlastně dělají, i svou povinnost poskytnout obyčejným lidem určitou kontrolu nad tímto procesem.

A nyní ztratil evropský proces dynamiku. Už samotné slovo "Brusel" se stal po celé Evropě, na Východě i na Západě, synonymem nesrozumitelného rozhodování. To, co mělo být lidem vysvětleno jako historická příležitost pro miliony lidí, nyní vypadá jako promarněné miliony pro oportunisty.

Větší obavy

Otázka je širší než euro a samozřejmě se týká nejdůležitějšího úkolu, jemuž v současnosti čelí evropský kontinent: totiž rozšiřování EU směrem na východ.

Eurozóna není Evropská unie a neúspěchu projektu jednotné společné měny není nutně katastrofou celého evropského projektu. Ale pokud klesá důvěra v samotnou Evropskou unii, je její rozšíření bezpochyby ohroženo a to ohrožuje i mír a prosperitu v Evropě. Eurofobové vyhráli důležitou bitvu, ale válka pokračuje a pokud si z tohoto neúspěchu vezmou eurofilové poučení, a naplní své úsilí větší otevřeností a vytvoří pro ně určité demokratické mechanismy, získají opět důvěryhodnost a evropský projekt bude moci dál pokračovat.

Lidé se musejí cítit součástí těchto procesů: dny, kdy bylo možno všechno řídit seshora bez otevřenosti či vstupu obyčejných lidí jsou pryč. A buďte si jisti, že to platí stejně tak pro kandidátské země, jako pro členské země EU.

"Odborníci" na EU a  Západ činí zásadní chybu, když předpokládá, že na Východě mohou automaticky spoléhat na podporu pro EU. Až do nynějška zastával Západ názor: "No, oni jsou chudí, tak budou vždycky chtít vstoupit," ale arogance takového přístupu jen irituje lidi v kandidátských zemích a je znepokojující, že to ohrožuje postavení místních eurofilských politiků.

Postoj "Brusel ví všecko nejlíp", jak se projevil v beznadějně chybné reakci EU na Haidera, znepokojuje v Evropské unii daleko víc lidí než jen euroskeptiky. Na starém Východě existuje vážná skepse: je stále ještě nutno lidi přesvědčit, že Brusel jim poskytne něco výhodného, zejména po nedávných velmi intenzivních bojích ohledně zemědělského obchodu a po mnoha odkladech rozšiřování EU. Evropská unie ztrácí na Východě důvěryhodnost, a to nejen proto, že je příliš vzdálená normálním lidem. Lidé už příliš nedůvěřují poctivosti vyjednavačů EU, a to o to víc, do nedávno udělal Verheugen vážnou chybu. Chybou nebylo nutně to, co řekl, ale jeho naivní předpoklad, že nikdo mimo Německo si jeho slova nepřečte a nebude se o ně zajímat.

Zůstává základní otázka: už je tomu jedenáct, proč není dosud žádná z těchto zemí členem Evropské unie?

Stejně jako společná měna euro je rozšiřování EU na východ také "velký projekt", který naplňuje lidi entuziasmem, ale také skepsí, a to na Východě i na Západě.

A jestliže zůstane míra otevřenosti a nutnosti se odpovídat ze svých činů občanům na nynější zoufale nedostatečné úrovni, pak bude nynější neúspěch eura v  Dánsku jen drobnou maličkostí, ve srovnání s naprostou sociální, politickou a hospodářskou krizí nejistoty, jíž by Evropa musela čelit, kdyby se rozšíření EU nezdařilo.

Reálnými obavami i legitimním znepokojením lidí je nutno se řádně zabývat na evropské úrovni, a pokud je zapotřebí více demokratických mechanismů, aby se to mohlo uskutečnit, nechť jsou vytvořeny. (Dobrým začátkem by bylo, kdyby dostal občany zvolený Evropský parlament více pravomocí.)

Pokud zaujmou šéfové EU stejně elitářský postoj vůči rozšiřování EU do středovýchodní Evropy, jaký zaujali v otázce eura, celý proces ztratí důvěryhodnost a vznikne nebezpečí, že se rozloží. A Evropě bude hrozit skutečně znepokojující míra nestability.

Václav Pinkava

Reakce na článek Jana Chlebouna.

Myslim, ze vas clanek http://www.britskelisty.cz/0010/20001003o.html#14 je prilis vyhroceny jednim smerem, poznamka pana Culika pak prilis smerem druhym (mel by si "pecliveji" precist vas clanek jeste jednou, aby vas nehazel do stejneho pytle s odlisnymi kritiky BL :-)

Klady Britských listů

Nosnou vlastnosti BL je protivinstvi nazorove konvenci. Poslanim BL (mohu-li posoudit) je rozvirovani diskuse kolem ruznych zasadnich temat, aby se v mysleni ctenaru netvorily usedliny - a pokud se myslenkove bahno uz utvari, vcas jej rozkvedlat, nez zpetrifikuje.

Dalo by se tomu rikat buricstvi, nebo spise oponentura ad extremis, zkouska ohnem. Srdnate oponovani etablovanym nazorum (leckdy i opravnenym) nutne povede k dojmu, ze BL zastavaji (z hlediska ceske spolecnosti) okrajove ci mensinove stanovisko, cili BL jsou do jiste miry 'nepratelske'.

Tato nepratelskost je vsak optickym klamem, nebot sam pan Culik mnohokrat uvedl explicitne, ze si nenarokuje patent na rozum.

Jde mu, soudim, predevsim o povzbuzeni z myslenkove letargie a pohodli, z toho ukolebani, ktere dovoluje totalitnim rezimum snadno vladnout. Nejen "lide, ctete!", ale "lide, premyslejte!".

Stanoviska BL jsou a budou de facto stanoviska 'opozice', ale neni to vlastne aktivismus - nebot se nezastava nejakeho propagandistickeho nazoroveho proudu. I v pripadech kde BL, zda se, haji nejakou 'linii', (kupr romska otazka) jde spise o nahodu, nebot si dovedu predstavit i BL zbrojici proti bezbrehe toleranci a asimilaci narodnostnich mensin.

Je to opozice bez vlastniho nazoroveho schematu ci programu (vyjma nazorove plurality jako takove), nebot nazor BL byva v zasade zamernym protipolem nazoru etablovanych.

Spravny Advocat Diaboli nema vlastni program, neni v ortodoxnim smyslu aktivistou. Ma vsak urcitou roli, jeho prinos je, ze mate s kym sermovat,a ze sermuje zdatne.

Oponent definuje sva stanoviska reaktivne, at rekneme cokoli jakkoli, bude nam to zpochybnovat. Pokud nas dany nazor teto zkousce nepodlehne, aniz by se kontaktu zrekl, vyjde silnejsi, vyzkouseny.

BL jsou zkusebnou nazoru, a nektere zkousky jdou ad extremis, jak uz to u zkousek byva.

BL vsak nejsou dlazebni kostkou.

Ceska spolecnost dozraje tehdy, az dokaze nazorove 'blasfemie' brat v uvahu, aniz by se nich bala, nebo je snazila umlcet, nebo je odstavovala a sverepe ignorovala - zacpavala si usi.

Zápory Britských listů

Na druhe strane, zastavat takovy zasadni program oponentury neznamena, ze oponent ma vzdy pravdu - libive argumenty typu 'kdysi se tradovalo ze je zeme placata, a vida, kacir mel pravdu' jsou velice zradne.

Hrozi mesiassky komplex, opojeni z vlastni vyrazenosti a okrajovosti. I outsider musi byt schopen reflektovat zdravou miru sveho outsiderstvi a nalezt takovou formu komunikace, ktera neodradi ctenare ci posluchace, ktera jim nedava do rukou plane argumenty, ze co je v BL, to je tedy urcite blabol.

Pan redaktor Culik, clovek nadprumerny lec vztahovacny ;-), si musi davat pozor, aby nepodlehl bludu podle hesla Jonathana Swifta "when a true genius appears in the world, you may know him by this sign, that the dunces are all in confederacy against him" - kdyz prijde na svet clovek skutecne genialni, poznate jej podle znameni, ze hnupove jsou vsichni proti nemu spiknuti".

Jako priklad teto tendence necht slouzi poznamka JC v tom duchu, ze se citi byt pocten zatracenim od druhorade eticke komise syndikatu novinaru - prece zneuznani od zneuznanihodnych neni zadny dukaz vlastni profesionality v dane cause.

Zatim jsem nezaregistroval jediny pripad, kde by pan Culik uznal vlastni chybu a omluvil se na strankach BL.

Proto ma setsakra zapotrebi kritiky a oponentur zvenci. To, ze je otevrene zverejnuje, neni vzdy jen proto, aby kritiku pod carou "setrel" - byt k tomu inklinuje prilis casto.

Toto veskrze ceske pocinani mi pripomina onu zakladni alegorii v bratrove animovanem filmu (Geri's game - ukazky na http://mujweb.cz/www/Jan_Pinkava) kde sachista hraje sachy sam ze sebou, tedy na obe strany, pricemz ale vyhraje jen ten spravny, sympaticky, a toho dosdahne podvodem, nebot v koncovce obrati sachovnici a de facto zmeni barvu a pozici kterou zastava (za priklad necht slouzi uvodni a zaverecna argumentace o tom co je podstatne v cause Stetina).

Bilance

Paradoxem BL je, ze vlastne usiluje o uznani od tech samych cechacku, ktere zatracuje. BL ma zajem byt uznanym mediem prave za svou srdnatou protivinskou roli - uzvanavanym a respektovanym zdrojem informaci pro ceskou spolecnost. Je to neco jako nevdecna role pravnika, ktery v zajmu fair play srdnate obhajuje vinika, ci naopak obvinuje nevinneho - a chce byt respektovan za svou profesionalni dovednost. Zaslouzi si to, - pokud je vzdy skutecne spickovy, ovsem.

Preji panu Culikovi, aby se dozil takoveho veku jako Geri, aby mel alespon nejakou sanci dozit se uznani od te pomyslne budouci nazorove pluralitni ceske spolecnosti, kterou se snazi spoluvytvaret, spetkou soli do oci ospalcu vhazovanou.

:-)

Poznámka JČ: Je to dobrý profil Britských listů, ale má určité nepřesnosti. Dovolte mi je vymezit:

1. Zaprvé, Britské listy neprotestují jako advocatus diaboli abosolutně vůči všemu. Berou za základ svého vidění skutečnosti redaktorovu více než dvacetiletou zkušenost z britské reality, se všemi svými klady a zápory. Oproti české skutečnosti má britská realita velkou výhodu, že je v mnoha ohledech civilizačně stabilizovaná. Celá řada věcí je prostě vyzkoušených, co funguje a co je nebezpečné, na základě praxe mnoha desetiletí. Při posuzování české reality vycházejí BL z této zkušenosti. Pan Pinkava to dobře ví, i když se možná s Janem Čulíkem zcela neshoduje v jeho interpretaci Velké Británie - vrátil se do ČR nejen z určitého nacionalismu, ale tuším také proto, že mu Angličané šli na nervy. Jan Čulík má oproti tomu vůči Václavu Pinkavovi dosti podstatnou výhodu, protože žije mezi - vůči cizincům (kromě Angličanů) nesmírně tolerantních Skotů. Tedy: nekritizujeme apriori všechno jen pro kritiku, ale věci, které považujeme za závažné. Je fakt, že není v našich silách zároveň většinou věci chválit - myslíme si, že nemusíme psát o tom, co není třeba napravovat.

2. Mylná je představa - pan Pinkava v této souvislosti podléhá mírně patologickému českému prostředí - že jsou názory Britských listů nějak okrajové. Názory Britských listů jsou v mezinárodním kontextu právě naprosto mainstreamové, názory české většinové společnosti, jsou v tomto kontextu podivné a okrajové.

3. Britské listy ani Jan Čulík neusilují v  české ani v žádné společnosti o jakékoliv uznání, ceny či chvály. Jan Čulík žije na tomto světě příliš dlouho a zažil příliš mnoho na to, aby nevěděl, jak mizivou cenu má jakékoliv skupinové uznání - a jak často je ovlivňováno partikulárními zájmy a intrikami. Většinový konsensus nebývá příliš kvalitní - i když na něj v demokracii lidé musejí mít právo: jednotlivci musejí mít zároveň právo ho zpochybňovat. Určující je pro Jana Čulíka jeho vlastní zdravý rozum, podle něhož i na základě kritických či pochvalných připomínek zvnějšku posuzuje své okolí. Britské listy vydává proto, že je přesvědčen, že je to české společnosti konstruktivně nápomocné. Tyto texty jsou zde k dispozici - kvůli žádnému skupinovému ocenění to neděláme.

4. Jistěže je hloupost prohlašovat, že výrok jakéhosi druhořadého novinářského grémia (Etická komise Syndikátu novinářů) je určující v kladném či záporném smyslu - napsal jsem, že je to pro mne poctou spíše jako ironické, teatrální, nepříliš vážné gesto.

5. Není pravda, že se Jan Čulík ani Britské listy nikdy za nic neomlouvají - naopak počet chyb, které se v Britských listech vyskytují, je - zejména v důsledku jejich amatérského rázu - jistě zbytečně velký. Od jiných českých sdělovacích prostředků se BL neodlišují patentem na rozum, ale :

Otevřeností do jedné dosti zralé západní civilizace

Otevřeností vůči nejrůznějším názorům (to vytváří určité problémy editoriální politiky, protože bývá těžko určit, co je už cenzura a co právo čtenáře nebýt nuděn opakovanými banalitami z pera extrovertních, někdy nepříliš přemýšlivých výstředníků) a aproximací k pravdě, to jest systematickým opravováním veškerých chyb.

Kritičností a analytičností

6. Veškerá kritika a oponentura je samozřejmě vítána, zejména pokud je racionální a inteligentní. Ale i hloupá a emocionální kritika je užitečná - vypovídá často mnohé o tom, jak někteří lidé v  ČR uvažují. Proto stojí za to ji zveřejňovat už jen jako dokumenty.

7. Poznámky pod čarou a na okraj. Nejsou míněny jako konečné editorovo autoritativní slovo (vzpomínáte, pane Pinkavo, jak je ironizuje časopis Private Eye: "That´s Enough." (Ed.) - Myslíte si, že bych někdy poté mohl ještě psát autoritativní poznámky?) - Ne, ty jsou tam skutečně proto, aby čtenáři uvažovali o dvou opačných argumentech, tak jako by se opačné argumenty vyskytly v dobrém rozhlasovém či televizním rozhovoru. Píšu je proto, že mám pozitivně zjištěno, že některé věci některé čtenáře nenapadnou, a to je škoda: je dobré je na určité skutečnosti upozornit.

Juliana

Vážený pane Čulíku,

někdy si nejsem jistá, jestli má cenu číst v novinách články o vědě. Naposledy mě tato pochybnost přepadla, když jsem si v LN 27.9. přečetla článek s bombastickým názvem: "Vědci hledají v klonování recept na  nesmrtelnost" a podtitulkem "Naklonovaná zvířata už nevykazují známky předčasného stárnutí. Podle expertů to znamená, že klonovaní jedinci mohou žít mnohem déle."

Pokusy, kterými se tento článek zabývá, vysvětlím raději sama. Pak se vrátím k Lidovkám.

Před časem se ve vědeckém i jiném tisku objevily články, které popisovaly telomery klonovaných ovcí. (Telomery jsou části chromozomů, které se při dělení buněk postupně zkracují. Buňky starých živočichů mají telomery krátké a už se nemůžou dělit.) (Některé vědeckopopulární články charakterizují telomery jako určitá "víčka" na koncích chromozomů, něco jako mají na konci tkaničky od bot, pozn. JČ.)

Klonované ovce (Dolly a dva sourozenci) měly telomery kratší než kontrolní neklonovaná zvířata stejného věku (Nature 399: 316, 1999). Podle jednoho z modelů stárnutí by to znamenalo, že klony budou stárnout rychleji než neklonovaní jedinci.

Mezitím američtí a kanadští vědci klonovali krávy. Ke klonování si vybrali hodně staré buňky, které už měly 95% života za sebou. Získali přesně opačný výsledek. Telátka měla telomery naopak DELŠÍ (Science 288: 665, 2000) než kontroly. Vznikla otázka proč. Je příčinou různých délek telomer u klonů odlišnost ovcí a krav, anebo použití různých klonovacích technik?

Nyní přicházejí pokusy na myších. Američtí a japonští vědci vypěstovali šest generací klonů (Nature 407: 318, 2000). Postupovali tak, že z vajíčka odstranili buněčné jádro a pak tam přenesli jádro klonované buňky. Jádro buňky takto klonované myši opět vpravili do vajíčka. A tak dále až do šesté generace. Mohli by tak pokračovat až do nekonečna, ale jediná vzniklá myška šesté generace byla svojí pěstounskou matkou sežrána.

Když se vědci podívali na telomery, zjistili, že se v každé generaci o něco prodloužily. Testovali i chování klonovaných myší. V rychlosti učení, síle a zvídavosti se nijak nelišily od neklonovaných živočichů a žádné známky předčasného stárnutí na  nich nebyly pozorovány. Jedna myš z páté generace klonů žije už rok a půl a  těší se dobrému zdraví. Na myš je to docela vysoký (i když nikoliv extrémní) věk.

Metoda má zatím nízkou účinnost. Pouze z jednoho až dvou procent oocytů s  přenesenými jádry se narodí živé myši. (U krav je uváděna účinnost pět procent.) Vědci spekulují, že by mohlo docházet k selekci těch dárcovských jader, které mají delší telomery. I tak jsou experimenty nadějné. Časem by mohli vzniknout živočiši, nesmrtelní nikoliv ve svých potomcích, ale ve svých klonech.

Nyní k Lidovkám. Uvádějí, že pokusy prováděl T. Wakajama z New Yorku. Vědec se jmenuje T. Wakayama. Teď sice pracuje v New Yorku, ale experimenty prováděl v Honolulu. Práce se kromě amerických účastnily i japonské laboratoře. O telatech LN píší, že je "světu představili američtí badatelé". Možná je představili, ale na pokusech pracovaly i dvě kanadské laboratoře. Jsou snad v LN a ČTK samí amerikanofilové, kteří neuznávají vědecký přínos jiných než amerických pracovišť?

Skvostem je popis telomerázy. (To je enzym, který prodlužuje telomery.) Podle LN "Enzym, který propůjčuje věčné mládí". Buňkám v kultuře možná věčné mládí propůjčuje, ale zda ho propůjčuje celému organismu, to není jisté. Autoři původního článku o klonovaných telatech píší: "It is not known whether the longevity of these animals will be reflected by telomeric measurements, although cells derived from cloned fetuses had an about 50% longer proliferative life-span than those obtained from the same-age nonmanipulated fetuses." Lidovky to překládají: "Klonovaná telata tak mají velkou šanci žít o padesát procent déle." It is not known... (Není známo, zda bude dlouhověkost těchto zvířat ovlivněna telomerickým měřením...)

A pak věřte novinářům.