středa 18. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká společnost - článek pro polský list Gazeta Wyborcza:
  • Buďte na nás přísnější, žádají Češi svou policii. Ohlédnutí za událostmi při zasedání světových finančníků v Praze (Tomáš Pecina) Další výpovědi o policejním násilí:
  • Výpověď o týrání a násilí ze strany policie (svědectví Jeana Philippa Josepha) Spor o Temelín:
  • Je rozumné bojkotovat rakouské společnosti? (Štěpán Kotrba) Reakce:
  • Myslíte si snad, že mají demonstranti právo vraždit? (Dalibor Matušínský) Premiér a sdělovací prostředky:
  • Rovnoprávnost pro Miloše Zemana! (Pavel Jonák) O nedůvěryhodnosti KSČM:
  • Pro dobrotu na žebrotu... Zeman a Grebeníček v televizi (Martin Stín)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Buďte na nás přísnější, žádají Češi svou policii. Ohlédnutí za událostmi při zasedání světových finančníků v Praze . Tomáš Pecina napsal na objednávku polského deníku Gazeta Wyborcza analýzu toho, co se v Praze odehrálo od antiglobalizačních demonstrací. Uzavírá, že to bude mít v dlouhodobější perspektivě na českou společnost ozdravný vliv:

    Patrně nejdůležitějším přínosem zasedání MMF/SB je, že až pominou emoce, dojde k veřejné debatě o důležitých otázkách, které prozatím zastiňuje hysterie. Zasedání bylo terapií možná šokovou, přesto však, jak se zdá, v konečném efektu účinnou; svoboda je nedělitelná, kvalitu demokracie neurčuje postavení většiny, ale menšin, tyto a další základní poučky byly Čechům předvedeny v praxi takříkajíc pod okny. A v tomto smyslu bylo půldruhé miliardy organizačních a bezpečnostních nákladů na zasedání finančních institucí velmi dobrou investicí, možná nejlepší, jakou kdy Česká republika do své demokracie vložila.

    Viz první text dnešních Britských listů. (JČ)

  • Svoboda shromažďovací je po antiglobalizačních demonstracích nyní v ČR v podstatě ochromena, jak jsme - bohužel - předpověděli: Stačí, aby policisté (nebo skinheadi) poslali na shromáždění několik maskovaných demonstrantů, a svoboda shromažďování tím byla v ČR zlikvidována. Nepsal jsem o novém pendrekovém zákonu už 26. 9.? poznamenává Tomáš Pecina. Jak totiž uvedlo včerejší Právo,

    Podle novely zákona o právu shromažďovacím bude policie moci rozehnat demonstraci, jestliže se na ní objeví lidé se zahalenou tváří."Novela umožní, že kukly či roušky na obličejích demonstrantů se stanou jedním z důvodů pro rozpuštění shromáždění," potvrdil Právu Jiří Hájek z tiskového oddělení ministerstva vnitra. Paragrafové znění novely by mělo být hotovo již do konce příštího týdne.

    Takže až bude třeba ODS chtít za příští možné vlády třeba Čtyřkoalice demonstrovat proti vládní politice, bude stačit, aby odpůrci ODS na shromáždění poslali pár maskovaných mladíků a aby byla demonstrace zakázána. Demokracie je dost křehká věc. (JČ)

  • Další důkazy o týrání osob zadržených policií ve dnech 26.-28. září v Praze. OPH podávají několik trestních oznámení. OPH shromažďuje stále více důkazů, které potvrzují, že v noci 26.9. a následujících dnech se na některých služebnách Policie ČR v Praze dopouštěli někteří příslušníci policie násilností, ponižování a dalších nezákonných postupů vůči předvedeným osobám. Podle výpovědí zahraničních svědků, z nichž někteří neměli s protesty proti MMF a SB nic společného a  přihlásili se nezávisle na sobě, policisté týrali zadržené bitím obušky a pěstmi, kopáním, a to i ve chvíli, kdy leželi na zemi, bitím hlavou o mříže až do vyražení zubů, mnoho hodin trvajícím klečením a zaškrcováním rukou příliš utaženými pouty. Předvedeným bylo odpíráno právo na právní pomoc, jídlo a spánek, policisté je hrubě uráželi a nejméně v jednom případě jim vyhrožovali. OPH v této věci chystají několik trestních oznámení. S dalšími informacemi o těchto případech, identitou a konkrétními svědectvími jednotlivých osob a zněním podávaných trestních oznámení Vás seznámíme na tiskové konferenci. Ta se koná v Brně dne 18. října 2000 od 11.00 hodin v Místodržitelském paláci, Moravské náměstí 1a, v prostorách kavárny “Pod obrazy”. - Tiskové oddělení OPH Marek Veselý, tel.: 0608/721 098 05/575229, fax: 05/45214429

  • Senátor Zeman a cizí peří. Vladimír Zeman, senátor za Unii svobody, má své voliče rád (zejména nyní, když jsou volby přede dveřmi). Proto jim do schránky nechal doručit leták nadepsaný: Nákladem S. O. S. 2000 a senátora Vladimíra Zemana, spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím (zde). V něm se občanovi poněkud polopatistickým jazykem vysvětluje, jak zmíněný zákon používat a k čemu všemu je mu dobrý. Celé to má háček: předkladateli a hlavními autory zákona byli Oldřich Kužílek a Michael Žantovský (ODA) a jak Britským listům potvrdil první z nich, V. Zeman se na přípravě zákona nijak autorsky nepodílel. Inu, normální je nelhat, že, pane senátore? --- Podařilo se nám spojit i s Vladimírem Zemanem. Ten se výrokem O. Kužílka cítil dotčen: považuje se prý za spoluautora zákona, protože se, jak pan senátor vysvětlil, iniciativně účastnil jeho prosazování. Na dotaz, zda se V. Zeman nějak podílel i na textu zákona, nám bylo řečeno, že o něm se svými kolegy často diskutoval. (TP)

    Spěchá!! Výhodná nabídka zaměstnání v zahraničí. Knowledge Media Institute britské The Open University hledá pro projekt Clockwork pracovníky se znalostmi aplikované umělé inteligence a internetových technologií.

  • Milan Šmíd publikoval 16. října další novou Louč.

    Zdá se mi, že se Milan Šmíd zlepšuje. Toto vydání Louče mi připadá, rozumné, mírné, uměřené, analytické, informativní a inteligentní. Šmíd registruje celou řadu důležitých mediálních událostí minulých dní, které jsme sice zaznamenali, ale pro jiná, silně aktuální témata jsme jim tentokrát nemohli v BL poskytnout místo.

  • Jan Hurych vydal elektronickou knihu svých příspěvků, zveřejněných na internetu. Je k dispozici na adrese:http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/bol3718.zip.

  • Jak píšu anglicky v aktuálním vydání týdeníku Central Europe Review, je zjevné, že násilí, jemuž byli na českých policejních stanicích koncem září vystaveni zahraniční i čeští občané, nelze považovat za výjimečný rys, ale je velmi pravděpdoobné, že je to zažitá součást české policejní kultury.(JČ)

  • Souvislosti. Nové kulturní (a tedy samozřejmě nikterak ziskové) revue Souvislosti (www.osf.cz/souvislosti), přináší dosud nepublikované texty a fotografie básníka Vladimíra Holana, edici Holanových vpisků do Bible, studii Jana Jandourka o Josefu Škvoreckém, rozhovor s Tomášem Halíkem a Přemyslem Rutem o Popelci umělců, muzikologickou anketu, co je či není "duchovní hudba" a mnoho dalších podstatných článků, rozhovorů a recenzí.

  • Pomozte zachránit ohrožené památky. Viz http://www.volny.cz/kampanila. Pokud je to možné, dejte vědět o této stránce i svým přátelům.

  • Česká literatura na internetu. Píše Radek Sárkozi: Pripravili jsme pro Vas soutez. Poznejte vyznamneho ceskeho spisovatele a ziskate dozivotni clenstvi v Klubu Off-line ZDARMA ! A vlastne ho ani nemusite poznat. Cenu ziska i jedna vylosovana odpoved a odpoved nejvtipnejsi... Viz http://www.ceskaliteratura.cz.

  • O palachovském komplexu méněcennosti a o hystericky nepřiměřené reakci české veřejnosti, politiků a policie na antigobalizační demonstrace, jejímž důsledkem byla na policejních stanicích xenofobní brutalita vůči cizincům, píše anglicky Jan Čulík zde v  časopise Central Europe Review, nositeli evropské novinářské ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě.


  • Ve spolupráci se Štěpánem Kotrbou a agenturou Tendence jsme zde (kliknutím na ikonu se dostanete do archívu starších, případně i novějších snímků - najdete jich tam velké množství) zveřejnili fotografie z pražských antiglobalizačních protestů. (Každou fotku zvětšíte kliknutím na ni; fotky mají popisky, které se objeví, když na jejich malou verzi přesunete myš):
    E-PHOTO OF PRAGUE S26
  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Buďte na nás přísnější, žádají Češi svou policii

    Ohlédnutí za událostmi při zasedání světových finančníků v Praze

    Tomáš Pecina

    Praha, Václavské náměstí, 26. září 2000 večer. Střepy, slzný plyn. Dva policisté vlečou po zemi zadrženého demonstranta, třetí ho vší silou kopne, čtvrtý přidá úder pendrekem. Tento agenturní záběr z pražských událostí doprovázejících demonstrace proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky obletěl svět: odvysílaly ho snad všechny významné televize - kromě českých. Zpravodajské redakce všech čtyř místních stanic se rozhodly, že občané nejsou připraveni uvidět záběr, který by narušil představu o bezchybné práci policie a o brutalitě demonstrujících.

    Svoboda? Proč ne, ale pořádek je důležitější!

    Jaká změna se to s Čechy udála za jedenáct let? Nebyli to právě oni, kdo v listopadu 1989 zaplavili pražské ulice, když policejní komanda surově zbila na Národní třídě demonstrující studenty a zahájili tak to, co vstoupilo do historie jako Sametová revoluce?

    Češi se příliš nezměnili; ponecháni však sami sobě a svým médiím, během několika málo dnů se z volnomyšlenkářů a ostentativních nekonformistů stali stoupenci tvrdé ruky, volajícími po rozšíření pravomocí policie a omezení shromažďovacího práva. Ano, Svoboda je stále nejvyšší hodnotou, míní nyní Češi, ale ještě důležitější je Pořádek!

    Když tři dny po událostech 26. září provedla agentura pro výzkum veřejného mínění bleskový průzkum, vyplynulo z něj, že 63 % obyvatel České republiky si přeje, aby policie směla používat při zásazích proti masovým shromážděním smrtelně nebezpečné gumové projektily, a tři čtvrtiny dotázaných navrhují zakázat účastníkům veřejných shromáždění zakrývat si obličej, aby je policie mohla snáz identifikovat.

    Přisadili si i politici: Václav Klaus, předseda pravicové Občanské demokratické strany (ODS), označil všechny demonstrující za organizované zločince, Miroslav Macek z téže strany prohlásil, že policie měla do demonstrantů střílet, s odsouzením demonstrujících a pochvalou policie přispěchal i president Václav Havel. Mladý a velmi nezkušený ministr vnitra Stanislav Gross se pýřil a dmul pýchou a o dva týdny později neváhal doporučit svému rakouskému kolegovi, aby nasadil policii i proti demonstrantům blokujícím na protest proti spuštění jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně rakousko-českou hranici.

    Co se vlastně stalo? Vyplenili snad demonstranti historické jádro Prahy? Vraždili civilní obyvatelstvo? Uložili do pražského metra otravný plyn? Nic z toho - v Praze se pouze odehrála jedna z nejúspěšnějších mediálních kampaní všech dob.

    Pozvání, které přišlo příliš brzy

    O konání společného zasedání světových finančních institucí se rozhodlo přibližně v roce 1992, dávno před tím, než se k odporu proti Mezinárodními měnovému fondu (MMF) a Světové bance (SB) zmobilizovali levicoví radikálové a rok co rok konali v místě zasedání masové protestní akce.

    O osm let později je už jasné, že bezpečnostní zajištění takové akce představuje velmi náročný úkol. Česká policie proto vyčlenila na ochranu zasedání přibližně 300 milionů korun, další více než miliarda měla být zaplacena za přípravu a organizaci zasedání samotného. Nepopulární a vzhledem odpuzující komunistický kulturní dům na pražském Vyšehradě byl přestavěn na Kongresové centrum, organizátoři nakoupili desítky luxusních limuzín, policie se zvlášť kvůli zasedání vybavila novými vysílačkami a nakoupila stovky motocyklů a několik vodních děl.

    Obyvatelstvo v okolí Kongresového paláce bylo dlouho před zahájením akce nejrůznějšími způsoby omezováno: v celé čtvrti nesměly parkovat automobily, lidé byli vpouštěni pouze po předložení dokladů, nefungovaly obchody, přestala hrát divadla a školní děti - dokonce v celé Praze - dostaly mimořádné prázdniny. Aniž by se město obtěžovalo upozornit obyvatele předem, pro účely MMF a SB byly staženy z linek zvláštní nízkopodlažní autobusy pro vozíčkáře. Okolí místa zasedání se mezi místními začalo přezdívat Zakázané město.

    České ministerstvo vnitra publikovalo nejrůznější doporučení, jak se vyhnout očekávaným nepříjemnostem: obyvatelům radilo zásobit se potravinami nebo, ještě lépe, z Prahy na celý týden odjet. Zvlášť důtklivě byla zrazována před účastí na manifestacích místní mládež.

    V kritickém týdnu bylo do hlavního města soustředěno několik tisíc policistů z celé země, asi dva tisíce z nich byli tzv. robocops, vybavení plastovými štíty, helmami a zvláštní ochrannou výstrojí.

    V tu chvíli se verze dalšího dění rozchází: realita je podstatně jiná než její obraz v téměř všech místních médiích.

    Dichtung und Wahrheit na konci tisíciletí

    Skutečnost o pražských nepokojích je velmi prozaická. Dojít k podobnému střetu mezi demonstranty a policií v jiném městě, stěží by se o tom mluvilo a psalo déle než několik dnů. Jinak tomu bylo tak v Praze.

    Ve zkratce se dá říci, že v den S26 (tj. 26. září) se demonstranti pokusili obklíčit Kongresový palác a policisté se rozhodli udržet je za každou cenu v uctivé vzdálenosti. Na několika místech došlo k potyčkám, při nichž létaly dlažební kostky a zápalné láhve (tzv. Molotovovy koktejly). Nikdo naštěstí nepřišel o život a ani počet zraněných nebyl zvlášť vysoký: obě strany hovoří přibližně o dvaceti až třiceti lehce zraněných osobách. Jádro demonstrujících bylo nemilitantní, násilností se dopouštělo nejvýš několik desítek lidí.

    Vzplálo několik (značně improvizovaných) barikád, což finančníky, sledující boj prosklenými stěnami Kongresového paláce, pochopitelně znepokojilo, a protože policie nebyla schopna zajistit bezpečnost v ulicích, rozhodla se odvézt účastníky summitu MMF/SB z místa zasedání pražskou podzemní drahou. Nakonec se finančníci rozhodli své zasedání z bezpečnostních důvodů o den zkrátit a narychlo opustili Prahu.

    Odpůrci globalizace se dostali do všech světových médií a mohli si připsat další úspěšnou akci.

    Policie, která rychle pochopila, že její zásah nebyl zvlášť úspěšný, se rozhodla eliminovat další riziko masovým zatýkáním. Kdokoli vypadal jako demonstrant a vyskytoval se 26. září odpoledne v pražských ulicích, měl smůlu. Zatčeno a na 48 hodin uvězněno bylo více než pět set osob, zpravidla účastníků pokojných demonstrací nebo náhodných chodců. "Přednost" měli mladí lidé, o nichž policisté usoudili, že vypadají jako demonstranti, a cizinci bez rozdílu věku.

    K menším incidentům pak došlo ještě ve večerních hodinách. Za oběť jim padlo asi deset výloh, kromě oblíbeného cíle, nadnárodních restauračních řetězců McDonalds' a KFC, i několik poboček místních bank a prodejna Mercedesu. Policisté, po celodenním nasazení již velmi nervózní a plní emocí, proti těmto skupinkám výtržníků zasáhli pozdě, ale o to brutálněji. Z této části akce pochází i záběr zmiňovaný v úvodu tohoto článku.

    Největší násilí se pak odehrálo na policejních stanicích, kam byly předvedeny stovky osob. Podle svědectví zadržených postupovali policisté s neobyčejnou brutalitou zejména vůči cizincům. Surové bití, často i spoutaných osob, nadávky, ponižování, odpírání spánku, jídla a vody, to byly běžné praktiky, které česká policie vůči zadrženým používala.

    Aniž by se policie obtěžovala s prokazováním viny (byť jen účasti na demonstracích), správním rozhodnutím vykázala přes sto cizinců ze země. Na příslušném rozhodnutí prostě stojí, že cizinec se dopustil porušení veřejného pořádku ve třech pražských čtvrtích - místo a druh přestupku nebyly upřesněny. Ještě předtím jim ale policie umožnila krátkou exkurzi do internačního tábora Balková u Plzně, kde sice až na výjimečné případy nedocházelo k dalšímu bití, ale podmínky tam přípomínaly nacistický koncentrační tábor, včetně pruhovaných mundúrů a čísla vězně na zápěstí (i když bylo vyznačeno pouze fixem).

    Policejní brutalita vyvolala vlnu protestů v celé Evropě, před asi deseti ambasádami v různých zemích se konala protestní shromáždění, deníky, včetně tradičních a seriózních, jako francouzský Le Monde nebo britský Guardian, publikovaly drastická svědectví týraných osob.

    Podle českých médií se ale stalo něco zcela jiného...

    Mlčte, já to viděl v televizi!

    Ještě den před úterkem 26. zářím sdílely místní sdělovací prostředky všeobecnou skepsi vůči policii: přípravy byly kritizovány jako přehnané, ministr vnitra byl ještě v neděli ve veřejnoprávní České televizi vysmíván moderátorem a opakovaně musel divákům vysvětlovat, proč nepovažuje výdaje na bezpečnost zasedání MMF/SB za nadměrné.

    První střet demonstrantů s policí to zcela změnil. Redaktoři televize a rozhlasu, když uviděli, co se děje, byli ohromeni. Částečně se v nich projevil pocit viny za předchozí výčitky vůči policii, částečně to bylo něco, co většina z nich nikdy nezažila (poslední podobné nepokoje se v Praze odehrály v srpnu 1968).

    Do éteru se rozběhly zprávy o "válce" v hlavním městě, o "zničeném" centru, večer pak o desítkách "vyrabovaných" obchodů. Televize opakovaly drastické záběry ze střetů, aniž by řekly divákům, že se všechny nepokoje odehrály na malém prostoru a o několik set metrů dál se lidé nerušeně procházeli v parcích.

    Ve večerních zprávách se pak objevily dva centrální motivy, které kampaň provázely po celou dobu (a trvají vlastně až dodnes): policista-hrdina, u něhož byla zdůrazňována jakási až archetypální českost (nejčastěji chlapec z venkova, povolaný jako posila do hlavního města), a cizí levicový militant.

    TV Nova, nejsledovanější a profesionálně nejkvalitnější česká televize, mnohokrát opakovala záběr na policejní čepici ležící na dlažbě poblíž kaluže krve. Sekvence z potyček byly pečlivě sestříhány tak, aby policisté vyšli v nejlepším možném světle. Když se následujícího dne objevily zprávy o policistech v civilu, kteří se aktivně účastnili ničení výkladních skříní, všechny televize neskrývaly odpor k těm, kdo takové smyšlenky rozšiřují (mezitím byla existence policejních provokatérů prokázána i z dalších zdrojů a doložena fotografiemi). Ředitel Novy Vladimír Železný věnoval hrdinství policistů část svého týdenního self-promotion pořadu: o policistech mluvil něžně, používal pro ně označení "ti naši" a nešetřil slovy kritiky a znechucení na adresu odpůrců MMF a SB.

    Opakem byl aktivista, kvintesence cizosti a nepřátelství. Češi, kteří jsou zejména mezi turisty známi nedostatkem pohostinnosti a jejichž vlast i hlavní město slynou kapsáři, loupeživými taxikáři a vyděračskými dopravními policisty v míře, která by odpovídala spíš balkánskému než středoevropskému prostředí, dostali konečně jasný důkaz, proč je záslužno nenávidět cizince. Oni zničili naše město, to byl obsah všech implicitních i nepřímých sdělení televizního zpravodajství.

    Obraz nepřítele byl posilován i jazykovou bariérou. Přestože prakticky všichni, kdo do Prahy přijeli (snad s výjimkou některých Poláků a Ukrajinců), ovládali angličtinu, na obrazovku se nedostal nikdo z nich. Čechy názory vetřelců nezajímaly, chtěli mít svou jednoduchou verzi věcí. Od nesrozumitelnosti je jen krok k agresivitě. Vynikla Česká televize: v jednom záběru její kameraman dokonce stylizovaně "prchá" - s běžící kamerou na rameni - před (evidentně neexistujícími) anarchistickými útočníky.

    Protestující uspořádali k zasedání MMB/SB několik alternativních akcí, včetně třídenního "kontrasummitu", avšak jaký je obsah sporu, jehož vnějším projevem jsou pražské události, se český divák neměl šanci dozvědět. Místo analýzy mu byly servírovány barvotiskové interpretace a ideologická klišé, a je třeba říci, že průměrný Čech je přijal s ulehčením; oč jednodušší je obdivovat hrdiny v uniformě s obuškem a odsoudit feťáky, vandaly a výtržníky, než si ztěžovat život úvahami o komplikovaných vztazích moderního světa...!

    Pozoruhodné je, že mediální obraz událostí zcela zastínil skutečnost. Lidé, kteří si udělali obrázek z televize a z novin, se cítili povoláni vyslovovat kvalifikovanější soudy a vyvyšovat se nad ty, kdo měli z demonstrace S26 přímou zkušenost. Marně se snažila menšina soudných novinářů vysvětlovat, že střety byly spíš lokální, že demonstranti byli ve skutečnosti k novinářům velmi přátelští a že na ničení výloh se podílelo z desetitisícové armády protestujících jen několik, nejvýš několik desítek osob - mnozí z diváků se s pravdivosti a přesností televizních reportáží (a dokonce i komentářů) zcela identifikovali.

    Kořeny úspěchu

    Mediální kampaň "osvětlující" události při zasedání MMF/SB skončila tak fenomenálním úspěchem zejména ze dvou důvodů: 1. česká veřejnost naprosto nepochopila motivaci demonstrantů a 2. aparát policie a ministerstva vnitra měl celou kampaň pod kontrolou a podařilo se mu obsadit klíčová média vlastními nebo loajálními lidmi.

    Něco podobného jako v září 2000 se v Praze odehrálo i v lednu 1969. Student filosofie Jan Palach se tehdy demonstrativně upálil na protest proti sovětské okupaci. Lidé, kteří se v té době již většinou poddávali počínající normalizaci, byli nad jeho činem naprosto konsternováni; částečně Palacha odsuzovali, částečně adorovali. K něčemu vzdáleně podobnému došlo tedy i nyní. Češi, kteří si zvykli na pohodlný, nekonfliktní životní rytmus, byli najednou vytrženi obrazem, který je musel v nejvyšší míře zneklidnit a vyvolat nepříjemnou vzpomínku: co spatřili v ulicích své metropole, bylo naprosté a nestylizované odhodlání odpůrců ekonomické globalizace vyjádřit veřejně svůj názor a podstoupit pro jeho obranu osobní riziko. Střet kultury pivní prostřednosti s autenticitou politického názoru nemohl skončit jinak než hlubokým traumatem, a médii vyvolaná psychóza byla jedním ze způsobů, jak toto trauma vytěsnit.

    Ocenit je třeba i mediální přípravu policie. Policejní složky si již dlouho před zasedáním vytipovaly televizní redaktory, od nichž výměnou za exkluzivní záběry z policejních akcí vyžadovaly oddanost a zaujaté reportáže. To se v době kampaně zúročilo. Zaujaté až psychotické reakce reportérů a moderátorů byly pravidlem, v několika debatách, které se k tématu pražských událostí na obrazovce odehrály, nedostali odpůrci globalizace nejmenší šanci - jak by také mohli, když mezi diskutujícími ve studiích byli přímo novináři spolupracující s policií a s ministerstvem vnitra!

    Samozřejmě se lišila úroveň manipulace: komerční TV Nova nedala druhé straně vůbec prostor k vyjádření názoru, reportérka druhé komerční stanice TV Prima začala na představitelku Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEG) téměř hystericky křičet, Česká televize se kontroverzním otázkám raději vyhýbala.

    Podobná, i když o něco lepší, byla situace v papírových denících. Největší bulvární Blesk a polobulvární Mladá fronta Dnes zastávaly tvrdou linii, levicové Právo rovněž odsuzovalo demonstranty a chválilo policii, ale dokázalo si do značné míry udržet odstup, liberální Lidové noviny se sice uchylovaly k absurdním generalizacím, ale na rozdíl od ostatních papírových deníků např. nepotlačily informace o policejní brutalitě.

    Téměř dokonalý byl úspěch policejní přípravy na Internetu, z něhož se v České republice pomalu začíná stávat autentický alternativní opinion maker. Stránky největších serverů se změnily v jedno velké diskusní fórum. Nejčastěji zastoupeným názorem byla nenávist k demonstrantům a víra v policejní verzi událostí: policie nikoho nebila, vše jsou výmysly zhýčkané levicové mládeže. Mnozí diskutující naopak usoudili, že policie má právo bít zadržené, pokud se dopustili trestného činu nebo zastávají zavrženíhodné politické názory. "Nebili je" a "Zbili je příliš málo" - takové bylo základní myšlenkové rozpětí těchto diskusí.

    Média selhala ve své demokratické funkci na celé čáře: novináři tyto stereotypy prakticky vůbec nekorigovali a často dávali průchod proudu vlastních emocí.

    Absurdní a zároveň smutně charakteristický byl výlet Ondřeje Neffa, vydavatele významného internetového deníku Neviditelný pes, do internačního tábora české policie pro cizince v obci Balková. Protože se odehrál až dva týdny po pražských událostech, nebyl tam už nikdo ze zadržených. Neff si promluvil s pracovníky tábora i s táborovou lékařkou, zeptal se jich na jeden konkrétní případ a napsal o tom článek, v němž obvinění demonstranta "vyvrátil". Personál tábora je prý milý a sympatický, zadržení demonstranti se chovali "vzpurně" a byli ke svým dozorcům hrubí.

    Národ primitivů?

    Jak širokou podporu měly takové názory v populaci? Zdá se, že přece jen menší, než jaký dojem se zejména televizní propagandisté snažili vyvolat.

    Češi jsou v politice spíš pragmatiky a skeptiky a zpravidla odmítají jakékoli monolitně prezentované ideologie. Jít proti názoru, který se předkládá za oficiální, se však málokdo odváží; proto vznikla paradoxní situace. Na jedné straně lidé dávali ostentativně najevo, jak obdivují policii a pohrdají demonstranty, na druhé straně však už začínali pochybovat.

    Když jsem tři dny po kritických událostech napsal do internetových Britských listů článek, v němž jsem se mimo jiné snažil vysvětlit, že násilí je v dnešním světě jedinou cestou k medializaci, dostal jsem elektronickou poštou velký počet reakcí. Většina se kupodivu nestavěla k demonstrantům odmítavě a chtěla diskutovat právě o tématech, která byla v médiích nejvíc tabu - brutalita policie, odpovědnost organizátorů a účastníků demonstrace za násilí páchané relativně malou částí demonstrantů, důvody, proč policie nasadila provokatéry, zda na Západě policie v podobných situacích rovněž nepostupuje nepřiměřeně tvrdě apod.

    Uvědomil jsem si, že společnosti zoufale schází demokratická Kinderstube: v důsledku politického vývoje v roce 1989 není demokracie něčím, co by se postupně vyvinulo a etablovalo, ale pro mnoho lidí se stala jakýmsi novým dogmatem, vzorcem jednání, který se sluší následovat. Řada agresivních názorů je tak vlastně vyjádřením nejistoty: protože lidé neměli skutečný vlastní názor, přijali raději (mediálně fabrikovaný) názor většinový.

    Řada lidí rovněž - a to bylo překvapující - vyslovila velké uznání českým organizátorům protestních akcí ze sdružení INPEG, jejichž mluvčí Viktor Piorecký a Alice Dvorská mnohokrát v průběhu kritického týdne vystoupili v médiích. Ta je naprosto iracionálně obviňovala z odpovědnosti za veškeré násilí, jehož se účastníci akcí dopustili, a zpravidla jim vůbec nedala šanci se hájit (moderátor České televize v přímém vstupu do diskusního pořadu vyzval A. Dvorskou, aby se Pražanům omluvila, v jiné televizní debatě téhož dne Dvorská prakticky ani nedostala slovo).

    Několik mých korespondentů naopak oceňovalo perfektní vystupování, přirozenou inteligenci, sebeovládání a tolerantní přístup obou mluvčích, a zejména u charismatické Dvorské schopnost racionální a neemotivní argumentace. Bylo zřejmé, že by s mluvčími sami chtěli diskutovat, slyšet jejich názory - k tomu však, jak bylo řečeno, hysterická média vůbec nedala příležitost.

    Poplatek za demokracii

    To je také první z přínosů, které zasedání MMF/SB České republice dalo. Málokdo z místních obyvatel se dokázal identifikovat s rokujícími finančníky, ale zato o sobě dali hlasitě vědět představitelé mladé generace; v české politice se objevilo něco, co se zdálo být dávno odloženo jako nepotřebná rekvizita - idealismus. Jak bylo řečeno, akce S26 byla - v globálním měřítku - jednoznačným mediálním úspěchem INPEGu, a mladým vůdcům akce nelze v žádném případě vyčítat nedostatek organizačních schopností.

    Dále se ukázala mediální moc Internetu. Jakkoli se policejní mluvčí zapřísahali, že na policejních služebnách nedocházelo k žádnému týrání zadržených, osobní výpovědi poškozených, které přicházely z celého světa, byly vystaveny na Webu a usvědčily policisty ze lži. Přestože česká vláda ústy svého premiéra sáhla k nejsilnější munici a prohlásila tyto zprávy za součást dezinformační kampaně organizované "zahraniční zpravodajskou službou", nakonec bude muset nezákonnosti přiznat a to přispěje k reformě policie a k vytvoření systému efektivní veřejné kontroly nad její činností, zejména při masových akcích podobného druhu.

    Třetím a patrně nejdůležitějším přínosem zasedání MMF/SB je, že až pominou emoce, dojde k veřejné debatě o důležitých otázkách, které prozatím zastiňuje hysterie. Zasedání bylo terapií možná šokovou, přesto však, jak se zdá, v konečném efektu účinnou; svoboda je nedělitelná, kvalitu demokracie neurčuje postavení většiny, ale menšin, tyto a další základní poučky byly Čechům předvedeny v praxi takříkajíc pod okny.

    A v tomto smyslu bylo půldruhé miliardy organizačních a bezpečnostních nákladů na zasedání finančních institucí velmi dobrou investicí, možná nejlepší, jakou kdy Česká republika do své demokracie vložila.

    (psáno pro polský deník Gazeta Wyborcza - článek tam vyjde příští týden.)


    Výpověď o týrání a násilí ze strany policie, spáchaném během zadržení 26., 27. a 29. září 2000 v Praze

    Tyto dokumenty byly sestaveny ve čtvrtek 29. září, po slyšení dvou francouzských státních příslušníků, kteří byli zadrženi během demonstrací, organizovaných proti summitu Mezinárodního Měnového Fondu a Světové banky, v Praze 26. 9. 2000 a propuštěni 29. 9. 2000 během odpoledne po intervenci francouzského konzulátu v internačním táboře v Balkové.

    Tato svědectví byla získána odděleně, jedno po druhém, v úřadě francouzského konzula a v jeho přítomnosti. Navíc kromě přímé výpovědi dvou francouzských státních příslušníků, jsme mohli konstatovat, že od doby oněch zadržení nebo těsně potom, více prvků (přítomnost podlitin v obličeji, na hrudníku a nohou, kulhání, zduřelé rty, jasně viditelné stopy po poutech a odřeniny zápěstí na jedné z těchto dvou osob).

    Další výpovědi byly posbírány od osob zadržených 27. nebo 28. září a propuštěných ještě téhož dne, nebo o den později. Tyto rozličné výpovědi pouze potvrdily výpovědi těchto dvou Francouzů.

    Svědectví Jeana Philippa Josepha

    Události předcházející zadržení svědka jsou potvrzeny autorem této výpovědi, který byl v daném okamžiku přítomen na místě nikoliv vzdáleném od svědka, a který mohl sledovat vývoj událostí až do zadržení.

    Úterý 26. září odpoledne:

    Jean Philippe Joseph nejprve následoval "žlutý" průvod. Průvod vyšel z náměstí Míru a šel ulicemi Rumunská a Legerova až k Nuselskému mostu, který byl zcela zablokován policií, podporovanou vodními děly a (obrněnými transportéry).

    Když přišli sem a zjistili, že není možný průchod ke Kongresovému centru, kde se scházeli účastníci summitu, rozhodli se členové žlutého průvodu, že setrvají před mostem. Členové italské organizace YA BASTA! tedy vytvořili kordon naproti policistům a rozhodli se tam zůstat, dokud to jen bude možné. Měli v úmyslu blokovat přístup ke Kongresovému centru tak dlouho aby tam zablokovali přítomné účastníky kongresu.

    Okolo jedné hodiny jejich přítomnosti, napjaté, ale zcela nenásilné, se objevili zvěsti o násilných srážkách s policií v jiném průvodu, který pokračoval o něco níže v Nuselském údolí, v "modrém" průvodu.

    Brzy potom dorazila informace, že třetí průvod - "růžový" - dorazil na místo určení a stejně jako žlutý průvod se rozhodl symbolicky blokovat příchody ke Kongresovému centru, aby tak překážel v cestě ke Kongresovému centru a zpomaloval odchod účastníků kongresu. Jedna malá skupina osob přítomných ve žlutém průvodu se rozhodla přejít údolí a vydat se na druhou stranu k ulici Marie Cibulkové. Svědek se tam vydal doprovázen několika Francouzi, mezi nimiž byl i autor této výpovědi, který cestou požádal jednu členku OPH aby přišla na místo.

    Když jsme přešli údolí, abychom se dostali na druhou stranu mostu, slyšeli jsme exploze několika slzných granátů, stejně jako mnohé sirény (policejní vozidla, sanitky). Ulice Jaromírova ve směru k Ostrčilovu náměstí byla na konci zcela přehrazena a přicházeli odtamtud novináři a několik členů OPH, všichni svědkové násilností střetů, které se tam odehrávaly mezi policií a demonstranty.

    Naše malá skupina opět vystoupala ve směru ke stanici metra Vyšehrad a odtamud se vydala směrem k ulici Marie Cibulkové. Když jsme přišli na místo, spatřili jsme, že se "růžový" průvod, doprovázený sambovým orchestrem, drží naproti důležitému policejnímu zařízení. Několik okolních ulic vedoucích ke Kongresovému centru bylo zablokováno policejními kordony a bariérami. V některých těchto ulicích byly organizovány "sittings" (sedací blokády) přímo před policejním zařízením. V jiných byly vytvořeny "filtrages" (demonstranti se chytili za ruce, aby tak symbolicky zablokovali cestu a překáželi v přístupu účastníků kongresu do Kongresového centra). Na žádném místě, které jsme navštívili, jsme nezaznamenal žádnou stopu po násilí, ani žádné násilné choutky,

    Blokáda Kongresového centra trvala asi jednu hodinu, aniž by se vyskytl jakýkoliv i ten nejnepatrnější incident. Sedací blokády i lidské řetězy systematicky uvolňovaly cestu sanitkám přijíždějícím, nebo odjíždějícím z Kongresového centra, stejně jako obyčejným kolemjdoucím, nebo obyvatelům. Zastavováni byli pouze účastníci kongresu, se kterými se rozvíjela diskuse, zpravidla v nekonfliktním duchu ze strany demonstrantů i kongresistů.

    Přemístil jsem se k sedací blokádě v jedné postraní uličce (směrem k ulici Na Bitevní pláni) ve chvíli, kdy se jeden z policejních zátarasů otevřel, aby mohl jeden z delegátů Kongresu vyjít ven z Centra. Blokáda se nepohnula a kongresista se pokusil projít, šel přes osoby sedící na zemi. Doprovázeli ho 4 policisté, kteří chtěli aby se demonstranti pustili. Ti zavolali další osoby, které přišli udělat kordon a podali si ruce, aby kongresistovi zablokovali cestu ven. Jeden z policistů tedy uchopil svůj obušek, násilně chytil jednoho demonstranta, který stál před ním, přimáčkl ho ke zdi jednoho domu a bil ho. Brzy se k němu připojil další policista, který demonstranta násilně spoutal. Ostatní demonstranti se brzy znovu přiblížili, stejně jako novináři, kteří celou akci fotografovali. Někdo vykřikl: "Nafilmujte jejich čísla" (Je hodno povšimnutí, že oproti tomu, co bylo normálně očekáváno jsem neviděl identifikační čísla na přilbách policistů, ale pouze pod kapsičkou vesty). Téměř okamžitě potom policisté uvolnili svoje sevření a vrátili se za policejní zátaras, doprovázeje sebou i kongresistu. "Sitting" byl tedy obnoven.

    Okolo 16:30 se rozšířila novina, že žlutý průvod upustil od blokády na druhém konci mostu a že se vrátil na náměstí Míru. Příchod do Kongresového centra z této strany byl tedy otevřený. Blokáda držená "růžovými" tak neměla žádnou skutečnou hodnotu a část demonstrantů se rozhodla vrátit v průvodu poté, co upozornila zbytek přítomných. Skupiny demonstrantů v okolních ulicích byly upozorněny a demonstranti se začali po skupinkách stahovat zpět. Skupina Francouzů odešla pohromadě.

    Něco po 17:00 na rohu ulice Viktorínovy a potom, co se demonstranti začali stahovat zpět, došlo k prvnímu policejnímu útoku, bez jakéhokoliv předcházejícího upozornění a aniž bych slyšel, ani v tu chvíli, ani předtím, oznámení o rozpuštění shromáždění policií. Na demonstranty byl hozen slzný granát, který způsobil malý panický pohyb směrem k ulici 5. Května. Někteří demonstranti se v běhu zastavili a otočili se. Policisté se tedy stáhli a vrátili se zpět na svou výchozí pozici. Demonstranti zůstali na ulici a čekali na opozdilce, jiní odešli pěšky, nebo odjeli tramvají číslo 18 zpátky na Václavské náměstí.

    Jean Philippe Joseph, stejně jako ještě jeden Francouz, Xavier Nouhliann, zůstali na místě a připojili se k sedací blokádě, která byla blízko u ulice Petrovy (?).

    Odehrál se další policejní útok, a některé osoby, přítomné na tom místě byly zadrženy, protože se účastnily blokády. V žádném momentě jim nebyly sděleny důvody jejich zadržení. Přítomní novináři a členové OPH byli vytlačeni od zatýkání a nikdo nemohl doprovázet zadržené.

    Zadržené osoby byly naloženy do policejního auta a odvezeny k nějaké policejní služebně (policejnímu komisariátu), jejíž jméno Jean Philippe Joseph nezná. Tam byly vyloženy a postaveny do řady s roztaženýma nohama a rukama položenýma na stěně auta, kvůli provedení tělesné prohlídky. Různé věci jim byly zabaveny. Jeanu Philippu Josephovi zabavili jeho brýle. Zeptal se policisty anglicky, jestli by je mohl dostat zpátky, protože je potřebuje, ale místo odpovědi dostal facku.

    Brzy po tělesné prohlídce byli zadržení znovu naloženi do auta a odvezeni na policejní stanici Lhotka.

    Od večera v úterý 26. do večera ve středu 27.

    Když přijeli na stanici (komisariát) Lhotka, zadržení požadovali přítomnost advokáta, nebo právo si zavolat, což jim bylo kategoricky odmítnuto.

    Byla jim provedena nová tělesná prohlídka během které policista Jeanu Philippu Josephovi odebral různé osobní papíry jako lístky na metro, lístek z hotelu ... a zničil je. Jean Philippe Joseph protestoval, ale policista se na něj rozběhl, mával obuškem, tvářil se, že ho uhodí a křičel: "Fuck you!" a různé jiné nadávky.

    Potom byl zadrženým předložen formulář psaný česky, který měli podepsat. Některé osoby žádaly, aby jim byl přeložen. Na stanici byl přítomen překladatel, který překládal - nepřesně - různé formuláře. Všechny osoby byly zadrženy na stejném místě a za stejných podmínek, přesto nebyly formuláře pro všechny stejné. V některých byli obžalováni (zde asi obviňováni) z "odepření poslušnosti pořádkovým silám, z rebelie a z ublížení na zdraví policistů", v některých ne.

    Jean Philippe Joseph, který měl u sebe mobilní telefon, který mu ještě nevzali, zatelefonoval na číslo organizátorů demonstrace a ptal se, co by bylo třeba dělat. Bylo mu doporučeno, aby podepsal listinu, jinak, že bude procedura propouštění komplikovanější. On a další zadržené osoby tedy podepsaly listinu, kterou jim policie předložila.

    Zadržené osoby byly umístěny po 6-ti v celách o rozměru 15m čtverečních. Jean Philippe Joseph byl v cele s Xavierem Noulhiannem a čtyřmi Basky. Na této policejní stanici zůstali celkem 24 hodin, aniž je navštívil právník, člen OPH, lékař, nebo kdokoliv jiný zvenčí.

    Dostali během 24 hodin 2x najíst, ačkoliv české zákony ukládají, že by měli mít jídlo vždy po 6 hodinách. Jídlo pokaždé sestávalo ze dvou krajíců chleba a pár koleček mortadelly. Mnoho zadržených byli vegetariáni a žádali o možnost mít vegetariánské jídlo, což je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Tak jim byl odebrán salám a museli se spokojit s dvěma krajíci chleba.

    (na jiných místech a především v centru cizinecké policie na Olšanské museli zadržení za jídlo platit, což nám bylo řečeno a potvrzeno četnými svědectvími zadržených osob).

    Služebna, kde byl Jean Philippe Joseph umístěn, nebyla vůbec zařízena na spaní a všichni museli spát na zemi, aniž by dostali alespoň deky.

    Od večera ve středu 27. do večera ve čtvrtek 28.

    Po 24 hodinách zadržování na tom místě byli zadržení převezeni do centra cizinecké policie na Olšanské, u Žižkova, centra, přes které byli transportováni skoro všichni, kdož byli zadrženi těsně po demonstracích 26., nebo tam byli přiváženi během 27. a 28. 9. ke kontrole.

    Při svém příjezdu byli svědkové vystrašeni extrémním napětím, které na tom místě panovalo. Zadržené osoby byly systematicky slovně napadány, přítomní policisté vypadali agresivně, obraceli se na ně s křikem a postrkováním, někdy dost bezohledně. Byla provedena další tělesná prohlídka. Lidé byli svlečeni, byly jim přeříznuty tkaničky od bot, odebrán pas a/nebo identifikační průkaz, hodinky, stejně jako další osobní věci (které jim byly na konci zadržování vráceny). Je však pozoruhodné, že jinému francouzskému občanu, který vstoupil na území České republiky bez pasu, pouze s průkazem totožnosti, byl tento mimovolně odebrán a on byl vyhozen do ulic Prahy na konci svého zadržení bez jediného identifikačního dokladu. Francouzský konzulát mu musel vystavit provizorní dokument, aby mohl opustit území České republiky.

    Na policejní stanici byly další osoby, z nichž některé vypadaly, že jsou vážně raněné. Byl tam jeden mladý Němec, viditelně zbitý na hlavě, krvácející na uchu, který vypadal otřeseně, jeden francouzsko-izraelský občan, Yoshua Tzarfaty, se obličejem oteklým na několika místech (oči, rty), s poraněnou nohou a trpící pohmožděním žeber, stejně jako americký turista s vylámanými zuby.

    Další zadržení francouzští občané, kteří také byli na cizinecké policii, mi řekli o nějakém Američanovi jménem Price, který byl zraněn na hlavě, a který tvrdí, že byl zbit na této stanici.

    Ve služebně cizinecké policie na Olšanské strávili noc ze středy 27. 9. na čtvrtek 28. 9.

    Jean Philippe Joseph vypovídá, že bylo zakázáno mluvit a pokud někdo učinil pokus o komunikaci se svým sousedem, jeden policista se zvedl, přiblížil se k němu a zakřičel na něj, mávaje nad ním svým obuškem. Občas policista z legrace naznačoval úder obuškem, čímž rozesmíval ostatní přítomné policisty.

    Některým ze zadržených nebylo dovoleno odejít na toaletu. Když si říkaly o povolení anglicky bylo jim odpovídáno: "No, you are wrong, you are wrong". Pročež se jeden rozzlobený demonstrant rozhodl vykonat potřebu v cele. Policisté zasáhli a odvedli jej do místnosti, z níž se vrátil po několika minutách vyděšený a uklidněný (=nikoliv rozzlobený).

    Jednu chvíli bylo několika osobám povoleno jít na toaletu. Když tam dívky odcházely, policisté si stoupli za ně a smějíce se, dělali obscénní gesta se svými obušky.

    Na tomto místě někteří ze zadržených slyšeli o mučení a surovém nakládání. Jeden Němec byl přivázán za nohy i za ruce a měl zlámané prsty. Nemohli jsme si však toto ověřit. Bylo by proto vhodné se informovat na německém konzulátu v České republice.

    Americko-rakouská 17-ti letá dívka Silvie Yolanda Mach, zadržená, mladistvá, jejíž rodiče, ani zákonný zástupce nebyli neprodleně informováni o zadržení, což jest přímo uloženo českým právním řádem byla obviněna z "neuposlechnutí, odporu a nadávání úřední osobě", zachvátila jí panika nebo hledala záchranu a  skočila z prvního patra policejní úřadovny, zlomila si nohu a ruku a dnes leží v Thomayerově nemocnici. Budeme-li věřit českému rádiu, měla by se vrátit do vězení až se zotaví.

    Noc ze čtvrtka 28. na pátek 29. odpoledne

    Jean Philippe Joseph, Xavier Noulhiann a Yoshua Tzarfaty byli společně s dalšími zadrženými Francouzi a jinými cizinci převezeni v noci ze čtvrtka na pátek do tábora v Balkové u Kracína nedaleko Karlových Varů, v okrese Plzeň-sever.

    Po příjezdu do tábora byli úplně svlečeni, byly jim zabaveny jejich věci (včetně oblečení). Potom jim bylo zapsáno číslo zadržení po délce celé paže modrým inkoustem a poté byli oblečeni do pruhovaných pyžam. Sám jsem mohl vidět čísla napsaná inkoustem na pažích dvou Francouzů, kteří mi sdělili svá svědectví.

    Takováto praktika je skutečnou urážkou všech Čechů, Židů, Cikánů a odpůrců nacistického režimu za Protektorátu Čechy a Morava, kteří byli deportováni do koncentračních táborů, jakož i všech ostatních deportovaných. Že se takováto praktika děje vcelku normálně v demokratické zemi nelze v žádném případě tolerovat.

    Tímto označením bylo zadrženým dáno najevo, že se nacházejí ve speciálním režimu, že byli zbaveni práv a že nemají právo ani na jeden telefonát, či návštěvu během tří týdnů.

    Poté byli uvedeni do cel. Lidé stejné národnosti byli odděleni.

    Policisté přinesli znovu jídlo obsahující maso. Vegetariáni mezi zadrženými se dožadovali práva na vegetariánské jídlo, což bylo kategoricky odmítnuto. Všichni zadržení se proto rozhodli držet hladovku. Po deseti minutách policisté jídlo odebrali všem zadrženým.

    Možná jako trest za hladovku policie bránila zadrženým ve spánku, policisté nechali rozsvícena všechna světla a mluvili hlasitě celou noc.

    Pátek 29. ráno

    Velmi brzy ráno byli zadržení, kteří se pokoušeli dospat noc, vzbuzeni ranami na dveře a křikem: "Wake up!" a nadávkami.

    Později ráno vyvolalo ohlášení příchodu zástupce francouzského konzulátu a konzula změnu postoje ze strany policistů. Francouzi byli shromážděni a byly jim vráceny věci.

    Poté co se přesvědčil o jejich přítomnosti, konzul žádal o návrat společně s francouzskými zadrženými a stál si za jejich doprovodem do Prahy. Původní záměr českých policistů byl dát zadržené do auta a odvézt je na česko-německou hranici a tam je zanechat.

    Je hodno zaznamenání, že až do rána neměla konzulární služba přesný seznam všech zadržených osob, ani míst jejich zadržování. Na otázky ze strany francouzského konzulátu odpověděla česká policie, že není možné dát přesný seznam, protože se zadržené osoby nacházejí na různých místech. Mnoho zadržených bylo identifikováno a lokalizováno buď na základě svědectví osob přítomných zadržení, nebo držení, nebo v důsledku telefonátů rodin, které byly upozorněny přáteli přítomnými na místě. České úřady v žádném případě neulehčili zahraničním konzulátům práci.

    Ani v tuto chvíli si nejsme úplně jisti, že všichni zahraniční občané byli propuštěni, ani tím, že by zahraniční konzuláty měly přehled o všech zadrženích.

    (Další svědectví z tohoto bloku vyšla ve včerejším čísle Britských listů. Jak si čtenáři povšimnou, svědectví se navzájem potvrzují.)


    Spor o Temelín: Je rozumné bojkotovat rakouské společnosti?

    Štěpán Kotrba

    -----Original Message-----
    From: william.pesek@debis.cz [mailto:william.pesek@debis.cz]
    Sent: Tuesday, October 17, 2000 4:40 PM
    Subject: FW: vyzva
    Importance: High

    -----Original Message-----
    From: Jan Klak [mailto:klak@moira.cz]
    Sent: Monday, October 16, 2000 5:20 PM
    To: Viktor Kucera; stolba@komercpoj.cz; Pavlína Adámková; objednávky; mario@moira.cz; mandula pavel; Ljuba Jordanová; Kržová Šárka; krok@iol.cz; Katerina Jandova; Jan Zaruba; Ing. Ladislav Dekany; Grzegorz Hota; David Vašek; cksalvia; Andrea.A.DVORACKOVA@sb.com; Alexandr Litov; adela.petru@atlas.cz


    Subject: Fw: vyzva

    Pripojte se ke spontalni odvetne akci vuci rakouskym spolecnostem, stejne jako Rakousko bojkotuje dovoz ceske elektriny od CEZ. Akce bude spocivat v tom, ze v tydnu od 23.10. do 30.10 budou bojkotovány vsechny cerpaci stanice OMV po cele republice.

    Rozeslete tuto vyzvu co nejvice motoristum vsude po CR.

    Takovéto reakce končí třetí světovou válkou

    Konflikty se neřeší eskalací napětí, ale rovnoprávnou diskusí a dohodou o sporných otázkách. Vždy ale dle zásad o nevměšování do vnitřních záležitostí cizího subjektu (ať již osoby, nebo státu), respektování jeho oprávněných zájmů (na obou stranách sporu).

    Tento spor není o odvetě - vy nám a mi zase vám (rozbijeme ústa, vyhodíme do povětří televizní vysílač, zavřeme hranice...), tento spor je a měl by být o předvídatelné komunikaci a iracionálních obavách a rizicích z provozu nějakého zařízení.

    Řešení je jen jedno. Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat.


    Myslíte si snad, že mají demonstranti právo vraždit?

    Dalibor Matušinský

    Vážený pane Kotrbo,

    Přestože je Váš příspěvek psán věcně a (alespoň z mého pohledu) bez chyb, v závěru se jedné naprosto zásadní dopouštíte. A to větou:

    A ANI ZÁKON, ANI DEMOKRACIE SE NEDÁ OBHAJOVAT GUMOVÝMI STŘELAMI. A TO ANI V PŘÍPADĚ, BYLY-LI BY POLICEJNÍ.

    Zákon a demokracie se totiž nejen mohou, ale musí hájit i za použití ostrého střeliva, tanků, bomb, popřípadě atomových zbraní. Záleží jen na tom, proti komu jsou použity.

    Pokud někdo vykrade banku a drží v ruce pistoli, má policie právo jej zastřelit, a to bez soudu, protože je ozbrojen a hrozí, že zbraň použije a tím někoho usmrtí.

    Pokud skupina teroristů chystá vražedný útok, může proti ní být nasazena těžká válečná technika.

    A pokud dav teroristů útočí kameny a zápalnými lahvemi, může být odpovědí střelba. Ona dlažební kostka je totiž smrtící zbraň a hození kostkou proti člověku je pokusem o vraždu. A je jedno, jestli je oním cílem policista, nebo třeba Váš syn.

    Ano, zákon platí pro všechny. I pro ty, kteří se zaštíťují těmi nejvznešenějšími myšlenkami. Nebo si myslíte, že demonstranti mají právo vraždit?

    Poznámka JČ:

    Pane Matušínský, nemáte pravdu. Běžně je aplikován princip tzv. "přiměřeného násilí" k dané situaci, cílem použití policejního násilí totiž musí být zabránit násilnostem pokud možno bez zranění a ztrát na životech, ne je působit, případně zadržené z pomsty ponižovat. To je brutální a středověký způsob jednání.

    V kolika případech skončili policisté či vojáci v Severním Irsku před soudem, protože nerespektovali - často ve stresu - princip přiměřeného násilí. Vzpomínám na velký skandál (rozvířila to v Británii televize, svým dokumentárním filmem Death on the Rock, Smrt na skále) kdy před časem začali střílet příslušníci britské špionáže na Gibraltaru na údajné teroristy z IRA u nějakého automobilu, usmrtili je, posléze se zjistilo, že ani neměli zbraně.

    Při letošních antiglobalziačních demonstracích v Londýně v květnu policie nezasahovala, když demonstranti poškozovali pomníky, protože velitelé rozhodli, že by to eskalovalo násilí a že za to žádný kámen pomníků nestojí.

    Demonstranti "nemají právo vraždit" - používají-li násilností, měli by být postaveni před soud, který bude rozhodovat, zda byl jejich čin trestným činem anebo politickým protestem. Policie by však měla násilnostem, během nichž "dochází k vraždám" (to bylo v Praze?) efektivně zabraňovat.

    Policie musí jednat profesionálněji a násilí neutralizovat, nikoliv ho způsobovat či lidi zabíjet. To zvlášť není možné v zemích, kde není trest smrti, tedy po celé Evropě.


    Rovnoprávnost pro Miloše Zemana!

    Pavel Jonák

    Po čtyřiceti letech nezastřené služebnosti a podřízení tvrdé cenzuře si česká publicistika plnými doušky užívá nezávislosti a svobody slova, ať již skutečné či zdánlivé.Mám však pocit, že od nástupu týmu Miloše Zemana do Strakovy akademie se současně její velká část posunula od nezávislosti na vládnoucích kruzích až k takové míře kritičnosti, že při troše zlé vůle by se dalo hovořit o protivládních postojích.

    Projevuje se to dokonce i v chování veřejnoprávní televize, která se často stává velmi nepříjemným kritikem vlády. Čerstvým dokladem je například reportáž o personální politice ministra Grosse, vysílaná 16. 10. 2000 v pořadu Fakta. S obsahem jejího sdělení se plně ztotožňuji. Vytkl bych jen neúplnost souboru představených osob a nevýraznost upozornění na tragičnost skutečnosti, že se v reportáži setkali lidé, kteří při protirežimních manifestacích v letech 1988 a 1989 stáli proti sobě na opačných stranách barikády, přičemž ti tehdy bití jsou nadále dole, zatímco jejich pronásledovatelé se s pomocí lidí z okruhu Miloše Zemana drze zabydleli ve vysokých státních funkcích. Nicméně mě zaráží, že takto kriticky se ČTV nevyjadřovala k personální politice dřívějších rádoby pravicových vlád, byť by se k tomu také ne jedna obdobná příčina našla.

    Opojení z nezávislosti publicistů a svobody slova nachází zvláštní výraz ve vztahu novinářské obce k Miloši Zemanovi. Je obecně znám jeho záporný postoj k novinářům, vyjadřovaný často hrubým způsobem, nedůstojným osobnosti jeho vysoké intelektuální úrovně a mocenského postavení a - mimochodem -

    podivně kontrastující s velkorysou noblesou, s kterou "válcoval" v Sedmičce 15.10. soudruha Grebeníčka.

    Odpovědnost za tento nedobrý vztah mezi vedením ČSSD, popř. vládou a zejména premiérem na straně jedné a novináři na straně druhé je na straně politiků: ti totiž nezvládli jeden ze základních prvků svého řemesla, jímž je nalezení pohodového modu covivendi se "sedmou velmocí". Snad je to důsledek Zemanova podhodnocením vlivu novinářů na veřejné mínění.Jeho názor je ovšem naprosto mylný. Jako důkaz uvádím viditelný posun ve společenském vědomí ve věci poválečného odsunu Němců. Je nepřehlédnutelný a  nepochybně je výsledkem soustavného cíleného úsilí určité skupiny novinářů (motivované ovšem pouze ušlechtilostí mysli a dobrotou srdce).

    Na druhé straně se nelze divit nevrlosti předsedy vlády, kterého občas média představují jako burana, utápějícího rozum v pivě a becherovce. Nevidím zvláštní rozdíl mezi označením za opilce a za idiota. Přitom sám napadené novináře rozhodně za idioty nepovažuji a o skutečném vztahu předsedy vlády k alkoholu nemám informace. Bez ohledu na to nemohu přiznat právo urážet ani jedné straně.

    Popouzet může i přehnanost různých výpadů proti Miloši Zemanovi kvůli celkem bezvýznamným záležitostem.Chtěl bych v této souvislosti komentovat například bamberskou aféru.Všichni, kdo jsme po čtyřiceti letech izolace od účasti na správě věcí veřejných, podnikání a od styku s "kapitalistickou cizinou" nějakým způsobem vstoupili do veřejného života, jsme byli bez ohledu na vzdělání a předchozí zkušenosti nedostatečně připraveni na nástrahy svobodného světa. Zřízením vlastní firmy nebo zvolením do politické funkce se nikdo z nás nestal přes noc z amatéra zkušeným profesionálem.

    A mnozí jsme se stali obětmi různých šizuňků, kteří využili příznivých podmínek a přicestovali k nám z vyspělejších zemí s bezohledným cílem dosažení laciného zisku prostřednictvím celé záplavy podvodných nabídek finančních prostředků nebo "mimořádně výhodných" obchodů. Jejich návrhy byly často tak sofistikované, že slušný (rozuměj: socialisticky naivní) člověk si neuměl vůbec představit, že by nemusely mít reálný základ a mohly by být vymyšleny jen pro jeho okradení.

    Je například znám případ podnikatele, který zaplatil 50.000 DM za příslib obstarání stomiliardového úvěru od švýcarské pidibančičky a dokonce pak přímo v kancelářích banky podepsal fingovanou úvěrovou smlouvu, která později posloužila k pokusu o jeho vydírání, aniž by dostal jedinou korunu.Ten dobrý muž ještě po pěti letech od oné příhody stále věří, že by mohlo být možné touto cestou získat prostředky na financování jeho fantaskního podnikatelského záměru.Při vší úctě k intelektu a vzdělání Miloše Zemana nevidím žádný zvláštní důvod, proč by neměl "naletět" právě on, když se pádu do pasti nevyhnuly celé zástupy dalších, které rovněž nelze považovat za hlupáky. Bamberk je drobná provozní nehoda a nestojí za pozornost, která je mu stále věnována.

    Nepřiměřený povyk se strhl také kolem účasti premiéra při zahájení provozu Temelína. Nemyslím, že jeho přítomnost byla bezpodmínečně nutná.Ale také na ní nevidím nic závadného.Temelín je patrně technicky nejnáročnější a nejnákladnější stavba, která zde v moderní historii státu vznikla. Jeho budování bylo provázeno spory a pochybnostmi, pro vládu bylo zdrojem trvalých nemilých starostí a mimo to byl po dlouhá léta těžkým břemenem pro naši národní ekonomiku.

    Přes všechnu spornost tohoto podnikatelského záměru je však Temelín také vizitkou technické vyspělosti a pracovní zdatnosti svých budovatelů. Bude-li fungovat bez poruch,bude to příznivé sdělení o nás pro potenciální investory. Bude to lepší reklama pro Českou republiku než hokejové vítězství v Naganu. A s dokončením JETE nepochybně odpadl vládě s krku těžký kámen úkolu na hranici jejích fyzických možností.

    Lze proto pochopit, že čelní představitelé státu svou přítomností vyjádřili radost z dovršení velkého díla a úlevu ze zbavení se dlouhodobých starostí. Vrcholem nespravedlnosti postojů publicistiky k chování Miloše Zemana v souvislosti s Temelínem je pak pondělní výkřik Bohumila Doležala v Lidových novinách,dožadujícího se uspíšení odchodu Miloše Zemana z politiky.

    Kroky, které česká vláda a naše další kompetentní orgány ve věci Temelína podnikly, jsou standardní a žádný stát, který v Evropě postavil atomovou elektrárnu, jich neučinil více. Novinářské hysterické volání po demisi premiéra je opodstatněné právě tolik, jako by byla jeho případná výzva redakci Lidových novin,aby přestala poskytovat své stránky novinářům, kteří soustavně a cíleně sugerují české veřejnosti pocit permanentního provinění či dědičného hříchu proti našim německy mluvícím sousedům. Předseda vlády si ovšem není s novináři roven, proto takový požadavek vyslovit nemůže.Kdyby to přece jen udělal,byl by právem obviněn z ohrožování svobody slova, zavádění cenzury a podobných zvráceností. Má jediné právo: být i nadále ostřelován a třeba denně vyzýván k abdikaci.

    Předseda vlády samozřejmě není ani neomylný, ani vzorem dokonalosti. Například jeho až lehkomyslná vstřícnost k "recyklovaným" příslušníkům předlistopadových mocenských struktur je právě vzhledem k poznatkům o charakteru tradičních vztahů komunistických stran k sociálním demokratům zarážející.Inflace malicherných útoků na něj však má především ten důsledek, že oprávněná, o věcnou analýzu skutečnosti se opírající kritika skutečně důležitých věcí nemusí dojít k jeho sluchu, protože se rozplyne v šumění hloupostí.

    Ostatně i s nezávislostí, objektivitou a svobodou projevu jeho kritiků není vše zcela jednoznačné a průhledné.Ač máme svobodu projevu, s částečnou výjimkou Necenzurovaných novin věčného rebela Petra Cibulky nelze u nás zveřejnit názory a poznatky, vymykající se linii převažující části médií, byť by nešlo o extremistické nebo jinak nebezpečné projevy. A jsou mezi námi lidé, kteří nikoho nezabili, nevytunelovali žádnou banku, neválejí se opilí v příkopech, ani neholdují drogám,ale jejich jméno je přesto spolehlivou průvodkou textu k cestě do redakčního koše. Vedle toho každé noviny mají své majitele. Ti i samozřejmě vůbec nevšímají, jaké názory "jejich" redaktoři prosazují (sic!) a zajímá je jen zisk.Je samozřejmě pouhou náhodou, že mezi politickou linií listu a jejich zájmy, popř. potřebami přidružené lobby,občas vznikne dosti dobře čitelná souvislost. Stejně jako mě znepokojuje otázka, kdo financoval přítomnost výtržnické části demonstrantů z 26.září, občas přemýšlím nad tím, kdo a proč financuje vytrvalé a opakované publicistické působení na vědomí národa ve směru, o němž není zcela jasné, kam povede.

    Rovněž mi není jasné, kdo by zaplatil půlroční ztrátu výroby Temelína, pokud by ČEZ přistoupil na požadavky Rakouska a naší domácí "prorakouské" lobby na půlroční přerušení spouštění. Otázka je zneklidňující i proto,že se přesně neví, kdo a podle jakých kriterií by prováděl supervizi již vykonaných kontrol, a proč by na to potřeboval právě přesně půl roku. Mám obavy, že z požadovaných šesti měsíců by nejméně čtyři padly na jalové diskuse o tom, co a jak je vlastně třeba udělat a koho tím pověřit, přičemž cena takto mile traceného času by byla vyjádřena nejméně v desítkách milionů korun.


    O nedůvěryhodnosti KSČM

    Pro dobrotu na žebrotu...

    Martin Stín

    Novácký pořad Sedmička dne 15.10.2000 byl zážitkem pro milovníky černého humoru. Pod taktovkou moderátorky

    Jitky Obzinové v něm velmi inteligentně a korektně diskutoval předseda vlády s komunistickým vůdcem Grebeníčkem. Jedna z pasáží jejich duelu překonala svou groteskností snad vše, co kocourkovského se dalo dosud v pořadech podobného druhu slyšet.

    Z výroků pana Grebeníčka stojí za zaznamenání, že jeho strana se hlásí k  odkazu TGM a ctí také Dr. Edvarda Beneše, pro kterého se mimo jiné neúspěšně snažila získat vysoké státní vyznamenání in memoriam. Stejně tak se strana hlásí k odkazu Husa a  Palackého. Dále nelze přehlédnout, že přes značné úsilí jak premiéra, tak moderátorky, se nepodařilo přimět voždě komunistů, aby se jednoznačně distancoval od nositelky okupačního režimu, Komunistické trany Československa. Nelze než souhlasit s ním v tom, že účastníci protirežimních manifestací v r.1989 netušili, čím vším zaplatíme za rozpad sovětského imperia a jím vyvolaný konec vlády komunistické strany. Jde jen o to, zda to premiérovi připomněl ten správný člověk a zda byl Miloš Zeman tím správným adresátem kritiky za činnost politické garnitury, které tak dlouho "šel po krku", až úspěšně "vešel do Strakovky hlavním vchodem". Přímo fackou Miloši Zemanovi jak za korektní chování při debatě, tak i obecně za pohodové soužití strany růže s bývalými komunistickými aparátčíky byla Grebeníčkova výtka, že v ČSSD aktivně působí dokonce i lidé, kteří byli příslušníky aparátu KSČ v padesátých letech, tedy v době nejtvrdšího totalitarismu. Inu, Miloši Zemanovi se za dobrotu dostalo zasloužené odměny...

    Vztah komunistů k Masarykovi je dobře známý. V době předválečné byli jeho rozhodnými odpůrci a pomluvači. Svůj vztah k němu na krátkou dobu konjunkturálně změnili v průběhu druhé světové války. K volbám v r.1946 vydali dokonce leták, v němž se deklarativně hlásili nejen k Masarykovi a Benešovi, ale i sociálním prvkům v učení Ježíše Krista. V té době tvrdil soudruh Nejedlý, že komunisté jsou jedinými oprávněnými dědici všech pokrokových tradic českého národa stejně, jako se dnes pan Grebeníček hlásí k "Husovi, Palackému a Masarykovi".

    Ještě počátkem r.1950 připravovali komunisté mohutné oslavy 100. výročí TGM, nad kterými převzal osobní záštitu Klement Gottwald. Zápal pro Masaryka je však v  tichosti rychle opustil a v následujícím období překonali svou záští k Masarykovi i nacisty. Například krásný Masarykův pomník na hodonínském náměstí přežil nacistickou okupaci na svém místě pod bedněním s říšskými orlicemi, ale komunisté jej zlikvidovali beze stopy. Stejně se vedlo i celé řadě dalších památek na Masaryka, které byly sice na přání nacistů uklizeny, nikoli však zničeny, aby se pak dočkaly definitivního zániku za vlády "dědiců nejlepších tradic národa".

    Nyní se doba změnila a Grebeníčkovi komunisté by si opět rádi zvýšili popularitu s pomocí Masarykova jména.

    Takové názorové veletoče jsou systémovým prvkem komunistické politiky. Marx-leninská teorie strategie a taktiky poskytuje velmi spolehlivý pseudovědecký podklad pro jednání, které posvěcuje nejen libovolné účelové změny postojů, ale i infiltraci oficielních struktur režimu, jenž má být zničen . Pan Grebeníček prokázal, že on i jeho strana si tuto část marx-leninismu dokonale osvojili a stali se tak důstojnými pokračovateli oné quislingovské organizace, které se v pořadu za žádnou cenu nechtěl zříci.

    Poznámka JČ: Je bezpochyby, že KSČM odmítáním odsoudit bezpráví komunistického režimu poškozuje svou integritu. Jenže je také nasnadě, že rituální útoky na představitele KSČM v tomto smyslu jsou už po jedenácti letech pádu komunismu dosti nudné a banální - je to nepříliš imaginativní kopání do mrtvoly. Jisté také je, že KSČM spoléhá na voličskou podporu i určité vrstvy obyvatelstva, která zaujímá k nynějšímu režimu v ČR záporný postoj - KSČM by bezpochyby tuto podporu ztratila, kdyby bezpráví komunistického režimu odsoudila. To je asi jako Václav Klaus nikdy nepřijme princip keynesiánského hospodářství anebo Miloš Zeman trh bez přívlastků a je asi zbytečné a banální je k tomu v televizi nutit. Jiná věc je také, zda je možné uplatňovat na komunistickou stranu jako takovou princip kolektivní viny. Důležitá věc je také, jakou vůbec historickou souvislost má nynější KSČM s někdejší vládnoucí Komunistickou stranou Československa - mocenským nástrojem ruského zotročení Čechů a Slováků. Argumentuji, že po pádu Sovětského svazu už není komunismus tím, co býval, a zášť a strach před ním je v nové situaci dost anachronistický. Teď existují jiné strašáky. Asi je to tak, jako když po roce 1918 měli Češi pořád strašný strach z Habsburků a česká rozvědka pořád sledovala různé pletky rakouských hraběnek, až jim ušlo, že se v Německu dostal k moci Hitler. Asi by bylo rozumnější začlenit KSČM řádně do praktické politiky v ČR, tito "komunisté" by museli opustit své hloupé kecy a museli by začít něco pořádného dělat, jinak by ztratili podporu voličů.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|