Sobotní ČT2: "Zpráva o stavu světa" drastickým způsobem odhalila zaujatost a nekompetentnost televizních novinářů
Reportér se ptá policisty: "A dostali ti drbani přes držku?"
Policejní důstojník odpovídá: "To si pište."
Nečekaná a šokující novinářská sebereflexe se otevřela před diváky ČT v rámci tematického večera věnovaného globalizaci. Uveďme hned na začátku, že osmdesátiminutová Zpráva o stavu světa autorů Filipa Nováka a Martina Schulze není tím, jako co se tváří - analytickým dokumentem o globalizaci. Autorům se, možná neúmyslně, podařilo sestříhat pořad, který podává, často za cenu brutální denunciace používající hrubé záběry dokumentující "práci" televizních reportérů v terénu, žalostný stav etiky pražské novinářské obce na straně jedné, a na druhé straně obrovskou a pro laika těžko pochopitelnou manipulační moc obrazového média. Výsledkem je mimořádně působivý film, který, jak jsem přesvědčen, zaslouženě vyvolá rozsáhlou polemiku.
Některé záběry z ulic, zejména ty, které dokumentují zacházení policie se zadrženými, byly odvysílány vůbec poprvé. Poprvé dostal velký samostatný prostor i mluvčí INPEGu Viktor Piorecký a pro diváka, který Pioreckého nezná osobně, mohlo být takové setkání překvapivé.
Zdaleka nejvýraznější pointou filmu jsou ale zmíněné "denunciační" sekvence, které si vzaly na mušku zejména reportéra ČT Patrika Kaizra, známého vstřícným až služebným poměrem k policii, a v jednom poměrně krátkém, ale likvidačním záběru pak dialog reportéra TV Prima (domnívám se, že šlo o Jiřího Borovce) s podplukovníkem policie Husákem. Husák si pochvaluje, jak jednotky policie "vyčistily" Václavské náměstí, Borovec se ptá "A dostali ti drbani přes držku?" a Husák odpovídá: "To si pište."
Neméně působivý byl i rozhovor s Pioreckým na kameru. Na otázku, jaké jsou jeho dojmy z uplynulého týdne, si Piorecký začne stěžovat na média. V tu chvíli se kamera zastaví a novinářka i kameraman mu vysvětlují, že kritika médií do televize nesmí. Piorecký se brání, že je-li mluvčím, musí přece tlumočit stanovisko své organizace, ale nemá šanci: reportérka ho pobízí, ať tedy říká cokoli, že oni si to upraví podle potřeby (což, jak víme, posléze skutečně udělali).
Trochu nespravedlivý je dokument k Janu Urbanovi, jemuž je v něm rovněž vyhrazen medailon: podle informací autora této glosy nepůsobil Urban při summitu jako policejní konfident, jak z kontextu může vyznít, ale - stejně jako při povstání na Kavčích horách - byl svého druhu zpravodajským a operačním důstojníkem Hradu s důležitou doplňkovou "zviditelňovací" a "imagovou" agendou.
Hlavní otázkou, kterou si nad bezesporu pozoruhodným a přelomovým snímkem musíme položit, je, proč se televizní novináři odhodlali k tak drsné sebereflexi - a já odpověď neznám.
Na diváka, který Kaizra s Borovcem osobně nezná, muselo viděné zapůsobit jako zjevení: jsou toto reportéři, kteří se pak postavili před kameru a podali nestrannou zprávu o střetech policie s demonstranty? Vzkaz předaný divákovi byl brizantní a nedvojsmyslný: nevěřte tomu, co jsme vám kdy ukázali, záběry vysílané v září jsme pro vás sestříhali a reportáže zmanipulovali tak, jak jsme v té době považovali za správné. Kdybychom chtěli, ze stejného materiálu bychom sestavili drastický film o neskutečné brutalitě (a tuposti) zasahujících policistů.
Druhé poselství směřuje do vlastních řad: jak Kaizr, tak Borovec překročili mez tolerance novinářské komunity a přestali požívat práva kolegiální ochrany. Vůči oběma je film nelítostný a měl by znamenat konec jejich profesionální kariéry. Prostředky, jichž bylo použito, tj. odvysílání pracovního materiálu, jdou ale tak daleko za hranici novinářské etiky a slušnosti, že si nezadají se zveřejněním výpisů z mobilů radních ve Vítkových Faktech.
To je třetí poselství Zprávy o stavu světa: v české komunitě televizních novinářů platí zákon džungle a redakce zpravodajství jsou prostředím bez etiky. Kdokoli se znelíbí většině, bude zlikvidován a zapomenut. Brutálně, efektivně, bez ohledu na použité prostředky.
K tomu poslal - dle mého soudu velmi případnou - reakci
V této souvislosti mi nejí jasné, jak mohli překročit něco, co neexistuje, protože již dlouho jsme svědky, že něco takového jako "novinářská etika" v ČR není. Jaký je rozdíl mezi tím, když novinář neodvysílá vyjádření pana Pioreckého, resp. odvysílá co se mu hodí, nebo mezi tím, když vysílá i k tomu příslušející pracovní materiál. Jakmile skupina novinářů překročí určité pomyslně definované meze a nezávislá autoritativní instituce (kterou stejně nemáme, ať mi někdo netvrdí, že je to Syndikát novinářů) je nesankciuje, tyto meze padají jako regulační nástroj a jsou následně překračovány kým chtějí. Je to jako kdyby veřejně skupina lidí páchala krádeže a nebylo jim v tom zabráněno, v tom případě pozbývá konkrétní zákon společenské praktické platnosti a krade každý.
Nevěřím, že může existovat samovolná, nevynucená, etika tam, kde někdo má moc ovlivňovat masy, zneužije toho cíleně či mimovolně. Koneckonců, pokud měli páni Novák a Schultze (jako že jsem zmíněný pořad neviděl) upozornit na skutečné zákulisí novinářské práce, je to přeci jen dobře, ať už to udělali z jakéhokoli popudu.
Jak může někdo porušit něco, co v praxi nefunguje, tj. reálně to neplatí?
Podotýkám, že můj názor je názorem člověka - nenovináře, tj. se třeba pletu, třeba takové normy existují, třeba jsou dodržovány a jejich dodržování kontrolováno nezávislou silnou institucí, třeba žijeme v Utopii a já jsem malá víla (to už je poněkud abstraktní :)
Přesně to vysvětlil poněkud užaslým novinářům na páteční tiskové konferenci místopředseda ČSÚ pro bezpečnost Jan Matějček. Když se Štěpán Kotrba vehementně dožadoval odpovědi na konkrétní a věcné bezpečnostní otázky, např. jak je to se zabezpečením objektu a počítačové sítě a zda jsou prověřeny všechny osoby, které přijdou s počítačovým systémem obsahujícím data do styku, byl pokárán a mluvčí ČSÚ mu udělila time-out, aby se dostalo i na ostatní novináře. Několikaminutové naprosto nekvalifikované blábolení bezpečnostního šéfa ČSÚ nakonec ale přineslo ovoce: uvěřila mu mladá reportérka TV Nova, která do příspěvku iniciativně zařadila i ilustrační záběr na bankovní sejf.
Vladimír Smejkal byl v těžké pozici, protože sám před několika měsíci sčítání napadl a prohlásil, že si odkládá stranou deset tisíc na pokutu. Nyní takticky připustil, že dotazníky možná vyplní, ale v žádném případě je nesvěří sčítacímu komisaři; předá je prý osobně předsedkyni ČSÚ (skoro totéž později prohlásil v rozhovoru s T. Pecinou i K. Neuwirt: věru cenný náznak občanům, do jaké míry mohou důvěřovat státní správě!).
Závěr z páteční tiskovky je nanejvýš tristní: jestliže dosud panovaly nad způsobem zajištění shromažďovaných dat rozpaky, nyní je střídá zděšení: osobní data nejenže zneužita být mohou, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou též zneužita budou.
O volbě nového ředitele ČT:
Proč se musí Česká televize zbavit špatných novinářů
Prozatimniho reditele Ceske televize vynesla do funkce
politicka dohoda poslaneckych klubu CSSD a ODS. Pokud
si dobre vzpominam, prave politicke handle o CT byly
podnetem vzpoury redaktoru verejnopravni televize a
pozdeji dokonce privedly do ulic desitky tisic lidi.
O tom, ze volba Jiriho Balvina vzesla z dohody spicek
klubu ODS a CSSD, nam Ceska televize v patek nic
nesdelila. Podle meho si vsak CT platime mimo jine
proto, aby nas o takovych vecech "verejneho zajmu"
informovala. Vsadim se, ze i mnoho privrzencu
televizni rebelie by chtelo vedet, jak to bylo
doopravdy s Balvinovou volbou. To se vsak od svych
"milacku" nedozvedi.
Ve skutecnosti to bylo takhle. ODS si dobre
uvedomovala, ze zadneho sveho kandidata na funkci
prozatimniho reditele CT neprosadi. ODS se proto
zamerila na eliminaci "rizik". Tim byl hlavne
ctyrkoalicni favorit Karel Kochman. Vyjednavac ODS
Petr Necas proto sdelil kolegovi Zdenku Skromachovi,
ktery vede poslanecky klub ODS, ze Klausovi lide
podpori osobu prijatelnou pro CSSD, coz ovsem nesmi
byt Kochman. Socialni demokrate se sice chvilku
hadali, protoze Kochmana silne prosazoval napriklad
ministr kultury PAvel Dostal, ale nakonec vybrali
Balvina. Pro ODS to byla volba prijatelna a oba kluby
tak dostaly instrukci volit Jiriho Balvina. Tak se
stal tento muz prozatimnim reditelem CT.
Aby to novinar minuly patek v parlamentu zjistil,
nemusel se zas tak moc snazit. Poslanci byli ochotni o
volbe hovorit vymenou za zavazek, ze jejich jmeno
zustane utajeno. Podrobne informace v sobotu zverejnil
jediny denik - Pravo. Avsak instituce, ktere se
problem tyka nejvice, dulezite informace prekvapive
nezjistila. Redaktor Marek Wollner namisto toho smesne
atakoval predsedu ODS otazkou, zda se nahodou na
Balvinovi nedomluvila ODS s CSSD. Myslel si opravdu,
ze mu to Klaus potvrdi?
Pro absenci dulezite informace o volbe reditele CT ve
zpravach te same verejnopravni instituce existuje
dvoji vysvetleni. Bud se poslanci z CSSD a ODS
televiznich Che Guevaru proste boji, a tak jim radeji
nic nerikaji. Nebo jsou redaktori CT opravdu neschopni
a informace si neumeji obstarat. At tak, ci tak, v
Ceske televizi nemaji co delat.
Je take slusne pripomenout, ze z hlavnich deniku
zverejnilo informace o volbe jen Pravo. MF Dnes a
Lidove noviny odvedly stejne spatnou praci jako CT.
Poznámka JČ: Jak na to poukazuje Tomáš Pecina, Pleslova analýza má možná dvě chyby:
1. Kochman nebyl čistě kandidátem Čtyřkoalice, všichni poslanci 4K pro něho nehlasovali.
2. Potíž je, že Jiří Balvín je v důsledku své nejasné minulosti v ČT a nejasného odchodu v roce 1997 vydíratelný. Pokud si tedy oposmlouva dělá iluze, že jeho prostřednictvím leccos v ČT prosadí, asi se mýlí. Citujeme z článku, který jsem včera napsal pro týdeník Reflex:
Jmenováním bývalého šéfproducenta uměleckých pořadů ČT Jiřího Balvína, snad nejnevýraznějšího a nejovlivnitelnějšího kandidáta prozatímním ředitelem České televize, potvrdili poslanci českého parlamentu, že jim nejde o upevnění nezávislosti veřejnoprávní ČT, ani o neúplatnou profesionalizaci jejího zpravodajství. Dali tím naopak najevo, že se vrhli do všeobecného boje českých politických seskupení o získání vlivu nad Českou televizí. Veřejnoprávní televize tedy v ČR s konečnou platností zanikla.
Do prosincového vzbouření nadržovala redakce zpravodajství ČT nenápadně Unii svobody a Čtyřkoalici: od tohoto vzbouření se stala otevřeně čtyřkoaliční televizí, o čemž svědčí i častá přítomnost čtyřkoaličních politiků na Kavčích horách a například přespávání Jana Rumla v televizním velíně. Jmenováním Jiřího Balvína nyní dávají zejména oposmluvní poslanci v parlamentě najevo naději, že ani v jejich věci není ještě nic ztraceno.Doufají, že se i stranám opoziční smlouvy podaří nějakou část politického vlivu, vykonávaného nad Českou televizí, Čtyřkoalici ještě urvat. Jenže Balvín není v ČT "trojským koněm" ČSSD a ODS. Je vydíratelný, a kdyby se pokusil o jakékoliv razantnější změny, interní struktury České televize ho zničí, stejně jako zničily Hodače.
Klíčem je skutečnost, že Balvínova minulost je nejasná. V roce 1997 byl údajně propuštěn z České televize proto, že se znelíbil tehdejšímu řediteli Ivo Mathému, který byl znám tím, že netrpěl rozkrádání televizních fondů. Podle jiné verze musel Balvín z ČT odejít, protože byl špatný manažer a nedokázal si uhlídat peníze. Podle nejcyničtější verze byl nucen Balvín v roce 1997 televizi opustit, protože se prý v ČT obohatil osobně. Z informovaných kruhů je známo, že je Balvín vydíratelný zejména v souvislosti s nesrovnalostmii v oblasti financování dabingu.
Nejasnost Balvínovy minulosti z něho pro poslance učinila nejatraktivnějšího kandidáta. Právě v důsledku nejasností spojených s jeho odchodem z ČT bude Balvín ve funkci prozatímního ředitele České televize slabým hráčem, pod tlakem od všech stran: od opoziční smlouvy, od Čtyřkoalice, od neformálních struktur Mathého stoupenců v České televizi a zejména od vítězné redakce zpravodajství, která od poloviny prosince 2000 opustila zbytky etiky veřejnoprávní novinářské práce a rezignovala na základní princip kritického odstupu od zpracovávaných témat (Jiří Hodač reportéry ČT v létě 2000 neúspěšně přesvědčoval, že i o problémech vlastní televize musejí informovat neosobně, kriticky a s odstupem, z různých, protikladných úhlů pohledu, jako by šlo o úplně cizí podnik).
Kurasův pohled na Velkou Británii je subjektivní a jednostranný
Ke Kurasovu článku v Lidových novinách o BBC a o nynější Británii
Jan Čulík
Zdá se mi, že Benjamin Kuras reaguje emocionálně, rozzuří se, utvoří si názor a jede. Při tom si někdy zapomene řádně ověřit informace a nezkoumá vždy analyzované téma férově ze všech úhlů pohledu. V týdeníku Respekt z 9. 3. 1992 citoval Kuras nepřesně jednu stránku z policejního spisu Jana Kavana, takže tím vznikl nepodložený dojem, že Kavan v normalizačních sedmdesátých letech spolupracoval s StB - všichni víme o tom, jak Kavana skandalizoval český tisk sedm let.
Nedávno jsem náhodou četl v Lidových novinách Kurasův článek o Severoatlantickém společenství - byl asi tak oslavný, jako se v padesátých letech psaly hagiografie na Josefa Vissarionoviče Stalina. Jenže o společenství NATO se na Západě vede docela zajímavá a otevřená debata: není totiž jasné, jakou přesně roli by tato organizace měla v budoucnu mít, vzhledem k nové situaci v Evropě, vzhledem k naléhání některých západoevropských politiků vytvořit sjednocenou evropskou brannou moc i vzhledem k americkému rozhodnutí vytvářet si vlastní protiraketovou obranu. Zajímavější by býval článek o všech těchto otevřených otázkách a nikoliv argumentace typu "Sovětský svaz - mírová hráz", uplatněná v tomto případě na NATO.
V dubnu roku 2000 kritizoval Kuras v Lidových novinách Britské listy a připsal chybně jejich editoru Janu Čulíkovi několik údajných přímých citací z tohoto internetového deníku, které byly jen subjektivními interpretacemi étosu Britských listů od kritika BL Josefa Fronka, uvedenými i ve Fronkově textu bez uvozovek.
Nyní se dovídáme, že když vyšlo najevo, že Greg Dyke jako kandidát na funkci generálního ředitele BBC poskytl před časem Labouristické straně dar 50 000 liber, "nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo neprotestoval, nikdo neupozornil, že to je zjevně stranickopolitické jmenování a porušení Charty BBC, nikdo nevyhlásil stávku". Není pravda, jak tvrdí Kuras, že se nad Dykovým darem Labouristické straně nikdo nepozastavil: vyvolala dost rozsáhlou celonárodní diskusi, jedním jejímž závěrem v podstatě bylo, že je Dykovo jmenování výhodné pro konzervativce: aby nebyla BBC obviňována z nadržování labouristům, bude na ně od Dykova jmenování muset být tvrdší. Několik ukázek z této diskuse z britských novin naleznete v Britských listech z 28. 6. 1999.
Součástí byly i dost ostré satirické šlehy: rozhlasová stanice BBC Radio 4 například odvysílala ironickou, záměrně zkreslenou reportáž, kdy se novináři ptali lidí na ulici, zda je Tony Blair "brilantní, vynikající, anebo pouze velmi dobrý premiér". Po Dykově jmenování ho sama BBC - právem interviewovala velmi agresivně - jak se také dočtete v Britských listech z 28. 6. 1999.
S Kurasovými články je potíž: všechno, co píše, je "v podstatě pravda", až na to, že kontext fakt, která uvádí, bývá podstatně složitější. Je tedy velmi složité a únavné je uvádět na pravou míru. Tak je například skutečně pravda, že se vedení BBC velmi kontroverzně rozhodlo nařídit v listopadu 1998 (viz Britské listy z 2. 11. 1998) svým rozhlasovým a televizním stanicím, aby nevláčeli Petera Mandelsona vysíláním za jeho homosexualitu, poté, co vyšlo najevo v pořadu Newsnight, že je Mandelson homosexuál. Kuras se však už nezmiňuje o tom, že proti tomuto nařízení vznikla mezi vedoucími pracovníky BBC vzpoura a že například (sám jsem to viděl) satirický pořad Have I Got News for You si z toho nařízení přímo v televizním vysílání udělal legraci: (moderátor pořadu Angus Deyton: "Ředitel BBC nám pod přísnými tresty nařizuje, že se v žádném případě nesmíme zmiňovat o tom, že je Peter Mandelson HOMOSEXUÁL!! - a sakra.") Ve vysílání rozhlasové stanice BBC Radio 4 se o této otázce pak konala debata, kde toto rozhodnutí vedení BBC ostře odsoudila Mo Molamová, tehdejší labouristická ministryně pro Severní Irsko, která ho charakterizovala jako "vážný omyl".
Velká Británie za labouristické vlády Tonyho Blaira není, navzdory tomu, co navozuje Benjamin Kuras, socialistická republika. Mnozí pozorovatelé pochybují, zda zůstala za Blaira, který převzal velkou část ekonomického i politického dědictví Margaret Thatcherové, Labouristická strana stále ještě "levicovou" stranou. (V současnosti se labouristé chystají k privatizaci londýnského metra.)
Myslím, že není úplně férové srovnávat skandály Blairovy vlády se skandály předchozích konzervativních vlád, kdy šlo třeba o poskytování osobních úplatků konzervativním poslancům za interpelace v parlamentě (v hotovosti v hnědých obálkách) a nejméně jeden vysoký konzervativní činitel (náměstek minstra obrany Jonathan Aitken) skončil ve vězení. (Možná jsem špatně informován, ale tuším, že žádný člen Blairovy vlády dosud za korupci neskončil ve vězení.)
Nejzávažnějším skandálem labouristů bylo v roce 1997, že labouristická vláda se sice v předvolebním programu zavázala zakázat reklamu na kouření při sportovních akcích, ale firma Formula One, která organizuje automobilové závody, dostala po volebním vítězství labouristů i nadále cigarety na svých automobilových závodech inzerovat. Vyšlo najevo, že šéf firmy Bernie Eccleston předtím jednal s Tonym Blairem a věnoval jeho straně milion liber. Když ale tento skandál vyvřel na veřejnost, Labouristická strana peníze Ecclestonovi vrátila.
Další dva labouristické skandály byly pak spojeny s Peterem Mandelsonem, ideologem nově pravicové Labouristické strany: po prvním musel Mandelson odejít z politiky, když dostal od kolegy ministra půjčku na koupi soukromého domu. Podruhé a zřejmě definitivně musel Mandelson odejít z politiky v minulých dnech, kdy byl obviněn, že údajně před třemi lety zatelefonoval jménem jednoho indického dárce finančních prostředků vládnímu labouristickému projektu náměstku ministra vnitra ohledně dotazu, jak by Ind mohl získat britské občanství.
Mandelson argumentoval v týdeníku Sunday Times (viz jeho článek v Britských listech 29. 1 2001), že si prostě tu epizodu na vzdálenost tří let řádně nepamatuje. Tento poslední Mandelsonův skandál má zřejmě složité pozadí: ve hře jsou antipatie britských novinářů vůči Mandelsonovi, který nedlouho před skandálem vydal prohlášení, aby ho i jeho rodinu nechali novináři na pokoji - tak se mu pomstili - a určitou roli hrály asi také antipatie mezi Mandelsonem, tiskovým mluvčím Tonyho Blaira Alastairem Campbellem a ministrem financí Gordonem Brownem.
Ano, Blairova vláda se soustřeďuje více než jiné britské vlády na mediální manipulaci, tzv. spin doctoring, a dosahuje v tom často nebývalých úspěchů. Ano, hlavním autorem této mediální manipulace je Blairům tiskový tajemník Alastair Campbell, který je za to upřímně nenáviděn a v britských médiích je často prezentován jako velmi kontroverzní osoba. (Televize Channel Four nedávno vysílala fingovaný, satirický pořad, jakoby natočený skrytou kamerou, v němž byl na prostoru téměř hodiny prezentován Tony Blair jako primitivní, neschopná loutka agresivního Alastaira Campbella, který Blairovi psal projevy, předepisoval mu, jak se má chovat na veřejnosti, diktoval mu reakce v parlamentě.) Nevím, nakolik je relevantní, jak píše Benjamin Kuras, že býval Campbell "levicový novinář". Taky je asi nepřesné jeho označení Campbella jako "politruka" - politruk vnucoval na stranických školeních nepružnou marxistickou ideologii - nedomnívám se, že by nynější britská labouristická vláda vůbec měla jakoukoliv ideologii, kromě směsice pragmatismu a úsilí vypadat co nejlépe ve sdělovacích prostředcích.
Ano, je pravda, že pod tlakem internetu, satelitních a kabelových televizních stanic, se vysílání terestrických televizních stanic ve Velké Británii mění a zhoršuje. Přesto však zůstává BBC pro Českou republiku stále daleko nedostižným vzorem. O kontroverzních otázkách se v BBC stále debatuje, a to často velmi ostře.
BBC ovšem byla, zejména za vlády Margaret Thatcherové, asi právem obviňována, že je semeništěm levicových intelektuálů - podvracela vládní politiku - a z toho, jak ji poslouchám - v těchto dnech zejména rozhlas - podvrací BBC vládní politiku i nadále. Je ovšem pravda, že ruka Alastaira Campbella je šikovnější než ruce někdejších konzervativních vládních propagandistů: za vlády Johna Majora docházelo v ranním rozhlasovém vysílání BBC v živých rozhovorech s ministry k neobyčejně dramatických sporům a konfliktům. To se dnes děje méně často - Campbell prostě ministry v kontroverzních věcech do rozhlasového studia nepustí.
Avšak zkusmo jsem přednesl Kurasovo tvrzení, že je BBC nyní hlásnou troubou pro vládní labouristickou stranu, několika dost nestranným britským občanům. Všichni to odmítli. Pozval-li si pořad Newsnight k diskusi o Mandelsonově nejnovějším skandálu a jeho rezignaci na veškeré vládní a stranické funkce do studia jen zástupce Labouristické strany, zdá se mi to v tomto případě relevantní: šlo totiž přece o skandál uvnitř Labouristické strany: šlo o špinavé prádlo samotných labouristů. Pozvat k probrání této závažné krize Labouristické strany v jednom pořadu právě jen činitele této strany se mi zdá ospravedlnitelné: konzervativci či liberální demokraté se budou asi těžko vyjadřovat k interním pnutím a osobním rivalitám uvnitř konkurenční strany: to je asi jako, kdyby si k diskusi o sarajevském atentátu v ODS pozvala Česká televize do studia sociální demokraty.
Ale je jistě možné (tento pořad jsem neviděl), i když nepříliš pravděpodobné, že i BBC dělá chyby. Nevěřil jsem svým očím, když v televizním zpravodajství o vzbouření v ČT dne 3. ledna 2001 prezentovala ve své reportáži z Prahy televize BBC jen jediný, tj. vzbouřenecký pohled, a neuvedla, že byl Jiří Hodač jedenáct let jejím vlastním zaměstnancem. Taky jsem si na to stěžoval a dostal jsem od příslušných činitelů zpravodajství BBC za pravdu.
To, že podle průzkumu veřejného mínění považuje podle Kurase 54 procent Britů Blairovu vládu za stejně zkorumpovanou jako předchozí konzervativce, je podle mého názoru výrazem zdravé skepse britských voličů vůči všem politikům. To, že se však chystá pro labouristy hlasovat daleko více občanů než pro konzervativce, bude těžko v důsledku propagandy sdělovacích prostředků - média mívají na volební preference dost malý vliv.
Jde o to, že nynější britská Konzervativní strana je bohužel - ano, bohužel, je to na škodu demokracie, protože konzervativci v Británi nyní nejsou schopni působit jako efektivní opozice - skutečně jen o málo více než okrajovou sektou euroskeptiků a většina národa si to o nich asi myslí. Britští konzervativci měli obrovskou šanci jmenovat šéfem své strany bývalého ministra financí Kennethe Clarka - člověka, chytrého jako opice, který vlastnoručně přivodil v posledních letech Majorovy vlády v Británii výrazný hospodářský boom, z něhož čerpají labouristé dodnes. Jenže pro tvrdé jádro euroskeptiků v Konzervativní straně (i John Major s nimi neustále zápasil) byl Kenneth Clarke příliš proevropský. Kennethe Clarka se labouristé skutečně báli, a kdyby býval byl on ve vedení Konzervativní strany, je dost dobře možné, že by se nyní chýlila vláda labouristů v Británii ke konci. Jenže Clarka nemohli konzervativní euroskeptici snést, a tak si zvolili do čela strany člověka bez výraznějšího charismatu - Williama Hagua. Bude trvat ještě dost dlouho, než se na scéně britské konzervativní politiky objeví nové, skutečně velké osobnosti. To, jakým způsobem se mezitím staví BBC vůči Konzervativní straně, na to asi nebude mít příliš velký vliv.
Britská demokracie není v žádném případě dokonalá a tendence ke koruptivní praxi existují v každé zemi. Přesto jsem přesvědčen, že i dnešní britská politická a mediální scéna může být v mnoha ohledech pro Českou republiku inspirací. Británie není a nikdy nebude socialistickou republikou "vlády jedné strany", jak se ve svém článku snaží navozovat Benjamin Kuras. Vždycky nakonec dojde k tomu, že britští občané začnou mít už určitého politického seskupení dost a vyženou je z vlády s příslušným randálem.
P.S. Navzdory tomu všemu, jak špatnou pověst má mezi britskými novináři Blairův tiskový tajemník Alastair Campbell, byl jsem potěšen, že má alespoň smysl pro humor.
V sobotu vysílal Channel Four přímým přenosem udílení jakýchsi výročních politických cen. Pořad uváděl známý moderátor padesátiminutových Channel Four News Jon Snow, ale cenu v každé tematické kategorii přišel na pódium udělit nějaký známý politik. Cenu za nejlepšího politického komentátora roku tedy přiběhl udělit neurvale vyhlížející Alastair Campbell. Slova se zmnocnil s nějakou drzou poznámkou, a pak pokračoval:
"Tři nominovaní v této kategorii jsou: Andrew Brown z deníku Independent (jízlivý úšklebek): - to jsem teda nevěděl, že to ještě vychází; Andrew Marr z BBC (pohled úkosem stranou, kde seděl Marr, výkřik plný pohrdání): Jidáši!; a Peter Riddell z deníku Times (pod vousy): "no tak, ten je v pořádku, ten je vod nás, od Ruperta Murdocha" (traduje se, že Tony Blair uzavřel propagandistickou smlouvu o neútočení s tiskem a televizí tohoto australského magnáta, pozn. JČ). "- cenu dostává: Andrew Marr. - No tak si to užij."
A Campbell byl pryč.
BBC, náš vzor?
České demokracii už nezbývá žádný pevný vzor, který by mohla napodobovat a převzít, který by se nedal zkorumpovat
ÚHEL POHLEDU
Benjamin Kuras, Lidové noviny 9. 2. 2001
Informační školení pro politiky
Vrchním politrukem Blairovy vlády je jistý Alastair Campbell, bývalý levicový novinář, který má pod kontrolou informace vycházející z vlády na veřejnost. Ten provádí pravidelné instruktáže, co vládní ministři smějí a co nesmějí veřejně říct. Téměř denně zástupcům médií sděluje přesně to, co on a Blair rozhodli, že veřejnost smí vědět, v jakém kontextu, sjakým vysvětlením, případně zamlčením. Účelem jejich propagandy je dbát, aby se Blairova vláda jevila jako jediná možná co největšímu počtu voličů. Názory veřejnosti Campbell podrobně zpracovává a spolu s Blairem jim svůj spin přizpůsobuje, aby se zdálo, že se jimi vláda řídí. Na nedávné dramatické - a již druhé - demisi vrchního zákulisního stranického komisaře Petera Mandelsona z ministerské funkce bylo nejpozoruhodnější toto: Musel z politiky odejít ne proto, že lhal parlamentu, nýbrž proto, že lhal Campbellovi, který pak bezděky tutéž lež sdělil médiím, čímž ze sebe udělal osla. Kdyby mu totiž Mandelson řekl pravdu, dokázal by ji zavčas překroutit tak, aby ji veřejnost dokázala spolknout i s udicí. Novináři, kteří vidí vládě do kuchyně, tvrdí, že Mandelsona odrovnal Campbell a že Blair to musel potvrdit, když viděl, že Mandelsonovy vady charakteru by mohly ohrozit volební šance strany. Když se Mandelson snažil veřejně - a dost trapně - hájit, Campbell ho jednoduše prohlásil za duševně vyšinutého. Campbellův úřad a moc jsou součástí vytrvalé demontáže tradiční britské Civil Service čili státní služby. Ta byla tradičně nestranická, dnes v ní převládají nově jmenovaní labourističtí straníci v nejvyšších funkcích.
Co se děje v BBC
Krátce po nástupu do vlády Blair (nebo že by Campbell?) do televize BBC nasadil nového generálního ředitele. Je jím jistý Greg Dyke, někdejší labouristický kandidát (ve volbách nezvolený), o kterém se ví, že straně daroval 50 000 liber. Nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo neprotestoval, nikdo neupozornil, že to je zjevně politické stranické jmenování a porušení Charty BBC, nikdo nevyhlásil stávku. Nikdo si ani nějakou dobu nevšímal, jak zpravodajské komentáře začínaly glorifikovat Blairovu vládu a konzervativní opozici přehlížet a znevažovat jako nějaký spolek zaostalých cvoků, kteří zaspali dobu a nic neumějí. Když v jednom programu hostující debatér odhalil Mandelsona jako tajného homosexuála, generální ředitel BBC vyhlásil pro všechny pracovníky zákaz se o Mandelsonově sexualitě jakkoli zmiňovat. Většině novinářů se to dařilo brát jako vtip, protože cenzura se přece v BBC nedělá, že... Konzervativní tisk si ale kousek po kousku začínal všímat, že v politických debatách BBC, které podle Charty BBC musí být "vyrovnané", postupně přibývalo debatérů labouristických a ubývalo konzervativních. A po Mandelsonově lednové demisi diváci hlavního večerního programu zpráv, komentářů a diskusí Newsnight sledovali, co si nikdo nemyslel, že kdy bude v Británii možné: politickou debatu devíti labouristů a známých labouristických stoupenců bez účasti jediného konzervativce či liberála. Na zkoprnělého diváka se z ní valilo toto: Vůdce opozice Hague si víc uškodil než pomohl, když si v parlamentní debatě dovolil zeptat se Blaira, zda jeho dlouholetá důvěra v Mandelsona neprozrazuje nedostatek soudnosti. Blair opáčil, že to naopak prozrazuje nedostatek soudnosti u Haguea a zaručuje to, že konzervativní strana nemůže být nikdy zvolena. Mandelson byl skvělý ministr, ve své funkci vykonal znamenitou práci a vláda i resort ho bude postrádat. Pronásledoval ho pravicový tisk a ničeho tak hrozného se nedopustil. (Jenom, rozumějme, chudák, telefonoval na ministerstvo vnitra, aby urychlilo udělení britského občanství dvěma indickým miliardářům, stíhaným v Indii za podvody, kteří darovali milion liber na stavbu Dómu milénia, jehož byl Mandelson vrchním vládním referentem. A pak, chudák, veřejně lhal, že na ministerstvo netelefonoval, ve víře, že mu to dosvědčí lidé, kterým telefonoval.)
Tragédie, ne skandál
Dále se divák z programu dověděl, že Blair se zachoval velkolepě, statečně a rozhodně, když za takovou maličkost vyhodil z vlády svého nejlepšího přítele a nejbližšího spolupracovníka, hle důkaz jeho etických a státnických kvalit a geniální soudnosti. Pro stranu a vládu - a celou nebohou Británii - je to tragédie. (Ne skandál a ostuda). Ale strana a vláda to svými schopnostmi a láskou k národu překoná a letošní volby samozřejmě vyhraje znovu. To proto, že konzervativní strana je nerelevantní spolek extremistů. A tak mnohým najednou dochází, jak jsou v nejnovějších průzkumech mínění možné tyto nesrovnalosti: 75 procent občanů souhlasí, že opětným jmenováním Mandelsona udělal Blair vážnou chybu. 63 procent souhlasí, že si touto aférou Blair poškodil premiérskou reputaci. 54 procent souhlasí, že Blairova vláda je stejně korumpovaná, jako byla předchozí vláda konzervativní. 84 procent souhlasí, že Blairova vláda nesplnila svůj předvolební slib, že nepodlehne korupci. V letošních volbách se ale chystá labouristy volit 49 procent, konzervativce 31 procent voličů. Britský národ, jak poznamenal jeden komentátor, se připravuje dobrovolně nastolit vládu jedné strany - navždy. Ale proč vás tím zbytečně deprimuji? Abych vás upozornil, že české demokracii už nezbývá nikde venku žádný jasný a pevný vzor, který by mohla napodobovat a převzít, kterým by se mohla řídit, který by se nedal zkorumpovat. Aby dnes Češi mohli mít tak kvalitní demokracii, o jaké debatují po televizních protestech, budou si ji muset vypiplat z vlastního písku, z vlastních představ, z vlastních hodnot, zásad a tradic. Ocitají se v osamění, z něhož je může vyvést jen nějaké to churchillovské: "Pánové, jsme na to sami. Nevím jak vy, ale mě osobně to vzpružuje."
Nepůsobil jsem sice na ÚV SSM, ale svůj díl viny nesu stejně
SSM má velký podíl na morálním relativismu a hradbě mlčení o nedávné minulosti v České republice 90. let.
Pohoršil jsem svého někdejšího kamaráda Štěpána Kotrbu tím, že jsem ve svém článku upozornil na někdejší působení paní Jany Bobošíkové na ÚV SSM. Obvinil mne, že využívám informací z doby, kdy jsem sám na ÚV SSM působil “jako nevolený spolupracovník, který se dobrovolně a sám přihlásil a s chutí zpracovával nějaký úkol”. Na ÚV SSM jsem sice nepůsobil a s jeho definicí toho, co jsem tehdy dělal, nemohu v žádném případě souhlasit, ale přesto jsem se tehdy pod záštitou SSM podílel na něčem, co později přispělo k nebezpečnému rozostření morálních kritérií v české společnosti 90. let.
Omlouvám se za rozvláčnost, ale nejprve musím vyložit Štěpánem Kotrbou zmíněnou část svého příběhu, aby bylo jasné, proč a z jakých pozic tuto organizaci kritizuji a proč se domnívám, že SSM na rozdíl od Mefistofela “chtíc konat dobro, vždy zlo vykoná”. Naprosto s ním nesouhlasím v hodnocení úlohy SSM ve druhé polovině 80. let, ale dodávám, že v pochopitelném mravním rozhořčení udělal jednu nesmírně záslužnou věc, totiž otevřel jedno velmi přísně tabuizované téma české společnosti.
O mé kariéře a jiné zvířeně
Členem SSM jsem byl v letech 1978 - 1986 v základních organizacích na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, Filozofické fakultě UK v Praze a v jednom vojenském útvaru v Táboře. Členství v SSM jsem ukončil tím, že mi při odchodu z vojny kdesi ztratili členskou legitimaci a já jsem o získání nové neusiloval, neboť mi to v pětadvaceti letech připadalo jaksi nepatřičné a poněkud směšné. S výjimkou základní vojenské služby jsem nikdy nebyl funkcionářem SSM ani na úrovni základní organizace.
Věc, vylíčená Štěpánem Kotrbou, se má následovně. V roce 1982 jsem spolu s jedním kolegou vymyslel a založil akci Umění a doba, která si kladla za cíl seznamovat pražské vysokoškoláky z jiných než humanitních oborů s dějinami umění. Důvod byl jednoduchý: spolu s několika kolegy jsme cítili do jisté míry špatné svědomí za to, že můžeme studovat své vysněné humanitní obory, v mém případě jednooborovou historii, kam se ovšem dostal jen jeden z deseti uchazečů, zatímco mnozí další skončili na strojní či stavební fakultě ČVUT nebo jiných vysokých školách, kam bylo snazší se dostat (nehledě na ty, kteří nemohli studovat vůbec, nebo se ke studiu neměli ani šanci přihlásit). Zároveň se v té době výrazně omezovala výuka humanitních předmětů i na středních školách a my jsme se báli ztráty kontinuity vztahu k humanitnímu vzdělání v řadách vysokoškoláků z technických a přírodovědných oborů. Uvědomovali jsme si, že absolventi vysokých škol na všech působištích, kam později přijdou, budou působit jako nositelé určitého kulturního standardu, a přáli jsme si, aby tento standard byl co nejvyšší.
Pokud jsme chtěli oslovit vysokoškoláky a organizovat rozsáhlou vzdělávací akci, která nakonec měla za sedm let své existence celkem přes 1850 absolventů, tj. těch, kteří prošli alespoň jedním semestrem, a současně jsme nechtěli být perzekvováni, nemohli jsme dělat nich jiného, než vyhledat záštitu SSM. Tu nám poskytla nejprve Městská vysokoškolská rada SSM a později jedno z ústředí vysokoškoláků (existovala dvě paralelní ústředí, jedno české a jedno federální, a já si už bohužel nevzpomínám, o které z nich tehdy šlo, a ze zkratky to neumím dešifrovat). Pokud vím, nikdo z postupně asi dvaceti lektorů akce Umění a doba nebyl funkcionářem SSM. Jednalo se vesměs o studenty vyšších ročníků FF UK učitelského studia kombinací s dějepisem, kteří tak získávali dobrou praxi - několik z nich úspěšně skončilo ve vědě. Paradoxně mezi námi nebyl jediný kunsthistorik. Z posluchačů mnozí rozhodně nebyli ani členy této organizace, ani k ní neinklinovali.
Na podzim 1982 jsme začali organizovat systematické kurzy, které se brzy staly velmi úspěšnými a zdaleka přesahovaly rámec působnosti SSM. Návštěvníky těchto kurzů byli i posluchači, kteří nejen se SSM, ale ani s vysokými školami neměli nich společného. Pohledem zpět: suplovali jsme tehdy poměrně efektivně úlohu těch, kteří podobné věci dělat měli (a mohli je dělat na mnohem vyšší odborné úrovni, než my), ale nedělali. Musím poněkud revidovat představu Štěpána Kotrby, že jsme spasili “mnoho mladých lidí” od toho, aby “bezcílně seděli na nároží či v hospodě a píchali si tehdy módní pervitin”. Takovou moc přednášky o dějinách umění a kultury nemají. Oslovovali jsme naopak cílevědomé lidi, kterým jsme poskytovali informace, jaké v obdobném rozsahu a struktuře tehdy jinde snadno a bez rizika dostat nemohli. Tím jsme přitahovali i zájem a pozornost lidí, kteří by jinak nikdy nebyli ochotni na žádné akci SSM z principiálních důvodů participovat. K této stránce věci se později vrátím podrobně.
SSM přispívalo do roku 1987 na tuto akci ročně 600,- Kčs (to není chyba, slovy: šest set korun) na tisk plakátů. V roce 1988 navíc vydalo skripta, jichž jsem spoluautorem (Kapesní dějepis českého malířství a sochařství I. - III., Cesty francouzského malířství XIX. století), která jsou dostupná ve veřejných knihovnách. Tím náklady na tuto akci jistě vzrostly, ale účetní stránku neznám. Jednalo se však o velmi špatně tištěné brožurky dosti odpudivého vzhledu a téměř bez obrázků. Autoři nedostali honorář. Podotýkám, že to byla skripta, v jejichž v textu nenajdete slovo "socialismus" či "socialistický", "třída", "třídní boj", nebo jakékoli jiné stopy ideologické indoktrinace. Má to jednoduchý důvod: zatímco obecné dějiny byly pod tvrdou ideologickou kuratelou, dějiny umění stály na okraji pozornosti, a tak bylo možné na jejich bázi vykládat českou historii bez záměrného zkreslení, o což jsme také usilovali. Proto jsme se většinou vyhýbali dějinám 20. století, protože tam už bychom museli buď lhát, nebo se dostat do přímého konfliktu s mocí, a nic z toho nebylo naším cílem.
Byl to samozřejmě z odborného hlediska víc než odvážný pokus, který trpěl školáckými chybami a jemuž se dnes usmívám, ale přesto tehdy víc než splnil svůj účel. O zcela neideologickém charakteru našich přednášek i skript ostatně svědčí to, že nejméně do roku 1994 byly jejich nelegálně pořízené kopie používány uchazeči o studium dějin umění jako praktická příručka k přijímacím zkouškám, a setkal jsem se s nimi nečekaně ve své pedagogické praxi ještě i v roce 1997, kdy už byla díky záplavě novější literatury nesmírně zastaralá. Pobavilo mne, když jsem v roce 1994 zjistil, že se xerokopie tří svazečků těchto skript prodává mezi studenty za 150 Kč...
Kromě toho jsme ještě uspořádali v letech 1987 a 1988 dva výlety autobusem po památkách východočeského baroka a jihočeské gotiky, kde náklady na dopravu hradilo SSM. Jednou jsme uspořádali školení svých lektorů, rovněž za peníze SSM. Tolik o věcné stránce celé záležitosti.
Pro úplnost a abych předešel dalším podezřením, chci dodat, že jsem v dubnu 1985 odmítl vstoupit do KSČ a nikdy jsem nebyl ani kandidátem, ani členem této strany. Odmítnutím vstoupit krátce před ukončením studia do KSČ jsem si způsobil dlouhou řadu nepříjemností, ale získal jsem také zajímavé životní zkušenosti (včetně toho, že se mi poštěstilo být roku 1987 nezaměstnaným za reálného socialismu, což nebylo nic příjemného), za které jsem - bez sarkasmu - vděčný, neboť mi velmi pomohly později.
K domněnkám Štěpána Kotrby: na ÚV SSM jsem opravdu nikdy nepůsobil a dokonce neznám ani jeho vnitřní strukturu, vzpomínám si jen, že mi ji tehdy jeden z našich společných známých objasňoval a že mi připadala velmi komplikovaná. Jediné, co mne s touto organizací spojovalo, byla akce Umění a doba. V době, kdy jsme se seznámili (1988) jsem už ani nebyl členem této organizace, ale to Štěpán Kotrba nemohl vědět. V té době, krátce po návratu z vojenské základní služby, jsem se totiž vlastní hloupostí a naivitou dostal do velmi značných existenčních potíží. Do této věci byli zasvěceni dva mí přátelé, kteří tou dobou skutečně působili na nejnižších stupních hierarchie ÚV SSM, a jedině díky jejich pomoci jsem nemusel “jít k lopatě”, jak se tehdy říkalo. Abych opět předešel možným podezřením, dodávám, že tito lidé po roce 1989 nepůsobili v politice, nepracovali ve veřejné správě a nepodnikali ani nepracovali v médiích.
Vzhledem k tomu, že jsem se jednání žádných volených orgánů SSM nikdy nezúčastnil a v budově ÚV SSM na Senovážném náměstí v Praze jsem byl za celý svůj život dvakrát nebo třikrát jako host (v souvislosti s technickou stránkou vydání výše zmíněných skript), nebylo pravděpodobné, že bych se někdy v oněch letech s Janou Bobošíkovou mohl potkat a seznámit. Z té doby si ji vůbec nepamatuji a údaje o jejím působení v těchto orgánech, které jsem zveřejnil ve svém článku, čerpám z její před několika týdny zveřejněné přihlášky*) do předlistopadové ČST z dubna 1989. O jejím působení na ÚV SSM vím čirou náhodou asi od roku 1996, ale o podrobnosti jejího angažmá v této organizaci jsem se až do přelomu let 2000/2001 vůbec nezajímal. Na druhou stranu právě z výše uvedených důvodů mohu lépe než mnoho jiných posoudit, co znamenají citované věty, obsažené v její přihlášce do ČST, a jakou cenu za ně musela zaplatit.
Po kariéře v SSM jsem nikdy nezatoužil, ač jsem jistě měl dobrou příležitost ji dělat a těžit z ní, stejně jako mnoho jiných. I o tom se zmíním dále. V profesní kariéře mi však akce Umění a doba naopak velmi škodila. Nebyl jsem však ochoten ukončit ji, protože jsem ji tehdy pokládal a dodnes pokládám za obecně prospěšnou a důležitou. Kvůli svému spojení s SSM však měla i své stinné aspekty, a o nich dnes chci psát především. Stejně jako jiné podniky, vysokoškolské kluby, divadla, Porta nebo třeba Hnutí Brontosaurus, totiž poskytovala prostřednictvím SSM předlistopadovému režimu cenné alibi. Polidšťovala jej a dodávala mu zdání legitimity.
Zapomenutá organizace
Je zajímavé, že tato snad nejmasovější organizace v ČSSR 80. let dnes zdánlivě nikoho nezajímá. Dočteme se o zločinech komunismu, ale v souvislosti s SSM se kromě občasného použití slova “svazák” v pejorativním slova smyslu, v poslední době paradoxně zejména o lidech, kteří pro své mládí ani neměli faktickou možnost být členy této organizace, občas hovoří a píše nanejvýš o “majetku SSM”, tedy o nemovitostech, zničených, zdevastovaných a divoce privatizovaných v 90. letech. Členská základna a mocenská hierarchie této organizace, protkávající tehdy celou společnost, jako když se vypaří. Pokud dnes o někom veřejně činném padne zmínka, že kdysi byl funkcionářem SSM, zapadne to zpravidla bez povšimnutí a společnost takovou skutečnost bez námitek toleruje.
Tento jev má jednoduchou příčinu. Velká část a možná většina lidí, které dnes můžeme zařadit do kategorie “opinion makers” v České republice, se v SSM ve větší či menší míře angažovala. Někteří se za to stydí, jiní méně, ale existuje mlčky přijímaný konsensus: veřejně se o tom nehovoří. V soukromí, mezi kamarády, si občas zavzpomínají na zážitky z oněch let, ale na veřejnosti se o tom mluvit nesluší. Tato tichá dohoda však způsobuje, že jsme mlčky tolerantní k věcem, k nimž bychom tolerantní být neměli, spoutáni tichým vědomím spoluviny.
Co vlastně SSM byl? Někdy kolem poloviny 70. letech, v době, kterou si sám nepamatuji, to měla být přísně výběrová organizace, která měla připravovat mladé kádry na vstup do KSČ, aby se doplnily její normalizačními čistkami prořídlé řady. Tehdy však paradoxně nebyla zdaleka tak nebezpečná jako později, když se programově změnila v masovou organizaci veškeré mládeže. Matně si vzpomínám na svůj vstup: v I. ročníku gymnázia vstoupila do SSM celá třída jako jedna základní organizace. Nějaký výbor, dvě schůze ročně, legitimace a příspěvky. Brali jsme to jako naprostou samozřejmost, o níž se neuvažuje a nediskutuje. Na druhou stranu jsme ani v nejmenším nebrali své členství v SSM vážně. Totéž na vysoké škole: studijní kruh byl zároveň základní organizační jednotkou SSM, kde se řešily současně organizační otázky studia a záležitosti SSM.
Když jsem v roce 1982 hledal záštitu pro Umění a dobu, nepokládal jsem patronaci SSM ani trochu za problematickou. Zpočátku bylo sice dost obtížné tuto myšlenku prosadit, protože tehdejší svazáčtí funkcionáři byli ještě velmi rigidní a podezíraví, ale když se s tím smířili, přidělili zanedbatelnou částku z rozpočtu, vyžadovali faktury a zprávu o tom, že akce opravdu proběhla, a tím to pro ně končilo. V té době mi ani okolnosti, za nichž jsem Umění a dobu zakládal, nepřipadaly podivné. Dokonce jsem ani nepokládal snahu režimu omezit přístup k humanitnímu vzdělání a snížit jeho kvalitu (a obojí jsem zřetelně pozoroval) za úmysl, ale v podstatě za nechtěné selhání vzdělávací soustavy, která se tehdy marně soustřeďovala na snížení technologického zaostávání ČSSR za západoevropskými státy.
Pro objasnění tohoto postoje musím definovat generaci, k níž patřím, a omlouvám se za nezbytnou a v mnoha případech jistě neoprávněnou generalizaci. V roce 1968 mi bylo šest let, v době Charty 77 patnáct. Poslech Hlasu Ameriky jsme sice chápali v podstatě jako povinný (kdo by toto vysílání neposlouchal, působil by mezi vrstevníky jako idiot), ale tyto zprávy z jiného světa měly pramalou souvislost s realitou, která nás obklopovala, a tak nás nikterak neburcovaly. Když jsme přicházeli do let vysokoškolského studia, byly už pro nás události kolem Charty věcí stejně archaickou, jako osmašedesátý. Vzpomeňme Byronova Dona Juana, když říká (cituji po paměti): ”Kde svět je sedm let starý? Jak skleněná koule roztříštil se v střepy!”. Byli jsme první skutečně důsledně “normalizovanou” generací. Pro naše předchůdce ještě o tři - čtyři roky dříve byl vstup do SSM morální otázkou, pro nás nikoliv. Právě tím začíná skutečně nebezpečná role této organizace.
Uvědomme si, že v té době se “normální lidé” (a nemám rád toto slovní spojení pro jeho nepřesnost) v podstatě pohybovali mezi dvěma liniemi. Na jedné straně to byla ochota jít k volbám (odmítnutím začínala sféra disentu a nevyhnutelné perzekuce), na druhé nepřijatelnost vstupu do KSČ (za touto hranicí začínala neomluvitelná kolaborace). Je to opět zjednodušující schéma, ale pro účely mého vyprávění postačuje. Právě v tomto intervalu působil v 80. letech SSM. Postupem let nabýval z původně úzkého charakteru mládežnické politické organizace podstatně volnější podobu. Obrazně řečeno, ďábel nabízel lidem od patnácti do pětadvaceti let celou jemně odstíněnou škálu smluv: pro ambiciózní tu byla hlasovací mašinérie, celá struktura od základních přes místní, okresní a krajské orgány až po ÚV SSM, kariéra, končící v podstatě automatickým přechodem do funkcí v KSČ a v politickém životě. Pro ty, jimž se tato cesta protivila, tu zase byla možnost volné spolupráce v řadě konkrétních aktivit od tábornické školy přes ochranu přírody až po kulturu. Zadat si každý mohl dle svého uvážení.
Po polovině 80. let se tato situace začínala měnit. Na jaře 1987 jsme s kolegy vedli velice intenzivní diskuse o tom, že musíme Umění a dobu dostat zpod patronace SSM, abych svou činnost dále nekompromitovali. Nakonec k tomu nedošlo, a to z jednoho důvodu. Do nejnižších stupňů hierarchie ÚV SSM přišlo tehdy několik mladých lidí, mých vrstevníků, kteří se velice odlišovali od běžné představy svazáckých funkcionářů. Byli vzdělaní, měli vkus, neschvalovali primitivní ideologické vidění světa a měli nesporné manažerské schopnosti. Byli na rozdíl od svých předchůdců a většiny ostatního aparátu SSM skutečnými idealisty. Věřili, že režim je v podstatě správný, ale protože svým rozhledem ostatní zdaleka převyšovali, domnívali se, že jej může spasit jen reforma a větší míra otevřenosti. Právě tito lidé kolem sebe dokázali shromáždit aktivity, o nichž tak nadšeně píše Štěpán Kotrba.
Musím s ním souhlasit v tom, že se tehdy pod záštitou SSM odehrávaly mnohé užitečné a jinak veřejně neuskutečnitelné aktivity od ekologie až po oblast divadelního života. Z publikací, které Štěpán Kotrba ve svém výčtu opomněl, připomínám např. české vydání dvou svazků úvah Antoine Artauda nebo věc tehdy zcela neuvěřitelnou, totiž vydání básní Bohuslava Reynka. Kryli před následky příliš otevřených projevů mnoho svých přátel a známých (i když jejich reálná moc zase až tak daleko nesahala) a protože sami věřili v to, co dělali, působili i navenek věrohodně. Jejich podpora byla natolik upřímná a intenzívní, že jsme ji přijali a Umění a doba za příznivých materiálních podmínek (možnost publikovat, reálný záměr založit časopis) dožila pod patronací SSM až do doby, kdy nás převrat na přelomu let 1989 - 1990 odvedl k jiným aktivitám.
Problém je v tom, že to nebyla zásluha SSM, ale nenápadné vynucování si loajality za povolení k věcem, které v občanské společnosti žádné svolení vrchnosti nevyžadují. Ano, SSM krylo časopis Kavárna AFFA Martina Mejstříka (a v řadách SSM se našli i další vůdcové revolty z listopadu 1989). Jistě, ve vysokoškolských klubech SSM se hrála představení a koncertovaly kapely, které by ideologové KSČ jistě neschválili. Ovšem, pod hlavičkou SSM mohly vycházet neprodejné publikace, které jinak neměly kromě samizdatu šanci spatřit světlo světa. Jenomže to vše se týkalo jen okruhu privilegovaných, kteří výměnou za toto zdání svobody platili právě přihlášením se k SSM.
Není normální, aby ten, kdo chce hrát divadlo, kvůli tomu musel vstupovat do monopolní mládežnické politické organizace. Není normální, aby určité časopisy a knížky mohly vycházet jen pro určitý okruh lidí a za tu cenu, že se jejich autoři, překladatelé a editoři uchýlí pod křídla takové organizace. Není normální, aby se ochránci přírody za právo vykonávat to, co si předsevzali, museli opět přihlásit do takové organizace. Systém měl ve druhé polovině 80. let pro aktivní mladé lidi docela zvláštní prémiovou nabídku: dělej v podstatě co chceš, čti a piš si, co chceš, hraj divadlo, jaké chceš, a dostaneš od mne na to peníze. Dokonce budeš beztrestně moci dělat věci a hlásat názory, za které jiné zavírám, nebo jim alespoň vydatně znepříjemňuji život, a to vše za maličkost: budeš to dělat pod hlavičkou SSM. Právě tento postup, tato mentalita, byly tím, co pomáhalo udržovat totalitní režim při životě.
Tento sytém měl navíc výhodu řetězové reakce. Rozostření hranic mezi přijatelným a nepřijatelným (z hlediska tzv. “normálního člověka”) začínalo někde v rozhodovací struktuře ÚV SSM (v nejproblematičtějších případech jistě s tichým posvěcením příslušných orgánů KSČ) a pokračovalo dolů, do posledního klubu, na poslední koncert či poslední přednášku. Sám jsem v tomto řetězu figuroval. Dějiny evropského výtvarného umění jsou až hluboko do 19. století založeny na křesťanské ikonografii. Jednou z hlavních os přednáškových cyklů Umění a doby tedy byl relativně podrobný výklad křesťanské ikonografie až po velmi speciální otázky, takový, jaký tehdy nikde jinde nebyl snadno a bez rizika veřejně dostupný. To k nám, ač jsme si takový cíl ve skutečnosti nekladli, po celou dobu existence Umění a doby přivádělo relativně početnou skupinu mladých katolíků, lidí, kteří by se jiné akce pod hlavičkou SSM z principiálních důvodů nikdy nezúčastnili. Pro ně jsme tedy my představovali rozvolnění kritérií přijatelnosti, protože jsme nabízeli něco, co chtěli vědět, výměnou za to, že se zúčastní akcí pod patronací SSM (ač jsme tuto patronaci opravdu nezdůrazňovali...).
Když se pak v listopadu 1989 totalitní systém začínal hroutit, poskytlo právě SSM revoltě řadu vůdců a aktivistů. Kdo si dnes vzpomene (nebo lépe řečeno: kdo si chce vzpomenout), že demonstrace, která skončila 17. listopadu 1989 na Národní třídě, byla svolána na Albertov jako společná akce nezávislých a Městské vysokoškolské rady SSM?
Důsledky
V listopadu 1989 naházeli pražští vysokoškoláci svoje svazácké legitimace do beden a odpadkových košů, přistavených k tomu účelu u vchodu do jednotlivých fakult, a členská základna celé organizace se alespoň na vysokých školách v Praze prakticky během několika dnů rozpadla. Vzniklo několik nástupnických organizací a nějaké instituce, které se zabývaly správou opuštěného majetku. Zdálo by se tedy, že až na majetkové ztráty je vše v pořádku. SSM přece nikoho neperzekvoval, nikomu neškodil a měl i své lepší stránky. S radostí jsme zapomněli.
Štěpán Kotrba měl odvahu veřejně vyslovit něco, co si mnoho lidí spjatých tehdy s SSM tím či oním způsobem, myslí pořád, ale považují za pošetilé říkat to nahlas. Bylo to vlastně prima. Mohli jsme dělat spoustu věcí. Když člověk chtěl, tak šlo vlastně všechno. SSM byla dobrá a prospěšná organizace, enkláva velké relativní svobody v době, která jinak nezávislé projevy příliš netolerovala. Naučili jsme se v ní manažersky uvažovat a pracovat, vymýšlet, navrhovat, organizovat, zařizovat. A co vlastně kdo proti SSM dneska má? Že byl někdo funkcionář SSM? To je toho. Zajišťoval, aby to fungovalo, a fungovalo to tenkrát lépe než cokoli jiného.
Mám řadu přátel a známých, kterých si vážím (včetně Štěpána Kotrby), a kteří tehdy v strukturách SSM tak či onak působili. Mám mnohé příjemné vzpomínky na tu dobu, spojené právě s akcemi, které SSM zastřešovalo, a v knihovně pár unikátních svazečků, které jsou hmatatelným pozůstatkem relativní svobody myšlení mezi tehdejšími vysokoškoláky. Přesto jsem přesvědčen, že jakákoli adorace této organizace je velmi škodlivá. Byla to dobře fungující past, která nám zanechala neblahé dědictví v podobě apriorní nedůvěřivosti vůči těm, kdo obhajují lidská práva a bojují proti totalitní moci, dědictví v podobě neblahého mravního relativismu a nemožnosti rozlišit, kdo je kdo. SSM totiž dokázal mnoha mladým lidem té doby zastřít skutečnost, že k tomu, aby něco podnikali, žádnou takovou organizaci nepotřebují. Nemravně si vynucoval demonstrativní (a přitom víceméně společensky přijatelnou, protože zdánlivě bezvýznamnou) podporu totalitního režimu výměnou za povolení něčeho, k čemu v občanské společnosti nikdo politický souhlas nepotřebuje. V rámci SSM jsme se stávali Havlovými zelináři, vyvěšujícími výměnou za možnost prodávat zeleninu nápis “Proletáři všech zemí, spojte se!”. S tím pomyšlením mi bohužel jinak příjemné vzpomínky hodně hořknou.
*) Poznámka JČ: Formulace "před několika týdny zveřejněná přihláška" Jany Bobošíkové do České televize - je hodně eufemistická. Během rebelie nabourali vzbouřenci i důvěrné osobní složky dokumentů v ČT a v "boji na život a na smrt" se tam zmocnili i přihlášky do ČT, kterou Bobošíková podávala ještě za komunismu v roce 1989 a argumentovala v ní, že je uvědomělou socialistickou občankou. Tento dokument pak za účelem Bobošíkovou diskreditovat vzbouřenci rozšířili po internetu, sám jsem dostal několik kopií. Bylo to hrubě bezostyšné a manipulativní porušení zásady důvěrnosti dokumentů, uložených v ČT - zneužití tohoto dokumentu bylo jen dalším dokladem anarchie v České televizi a jsem přesvědčen, že by slušně argumentující člověk takto zneužitého dokumentu neměl ve své argumentaci vůbec využívat. Je to totéž jako zveřejnění výpisů z mobilních telefonů.
Především tvrzení, že: "Tak impozantním životopisem se u dnešní policie může pochlubit málokdo," neodpovídá pravdě. Je to přesně naopak: s tak "impozantním životopisem" pracuje u české policie značné procento dalších "příslušníků" - a leckdy i na velmi vysokých, zhusta však jakoby "neviditelných" postech. Kromě toho v minulosti řada těchto "odborníků" působila pod cizími jmény, tedy jako "nelegálové", od té doby se vnějškově změnili, a dnes mají opět zcela jiná jména. (Vím o čem mluvím, neboť když jsem nedávno jednoho takového tradičně arogantního a totálně "požitého" "orgána" před jistým hostincem trošku "provětral", vypadl z něj policejní průkaz na jméno, které se ani nepodobalo jeho jménu z dob, kdy mě několikrát "předváděl" na VB.)
Jistě není od věci připomenout si, že po jistou dobu těmto "nelegálům" šéfoval jiný pplk. - František Tinka, který od roku 1984 jako náčelník odboru vyšetřování správy kriminální služby českého ministerstva vnitra osobně řídil nezákonnou kriminalizaci Jazzové sekce; kolik svých soukmenovců - "nelegálů" do současných bezpečnostních "složek" natahal, to už asi ani nejde zjistit, nicméně po jeho odchodu od policie s ním byl později obchodně spřízněn dnes již bývalý ekonomický náměstek generálního ředitele ČT Jindřich Beznoska, a kdo tam tohoto náměstka "protlačil", by určitě též stálo za detailní vyšetření.
Neméně zajímavý je i fakt, že Tinka byl na toto místo dosazen ministrem vnitra Janem Rumlem, který v mocichtivosti ODS při jedné poradě se svým stranickým šéfem a českým premiérem Václavem Klausem dostal pokyn, aby se vykašlal na nějaké komunisty a aby se nejvíc zaměřil na český underground. Bylo to někdy v roce 1993 a téměř ihned následovalo několik akcí, při nichž např. měla být vypuzena Jazzová sekce ze svého sídla v Pálffyho paláci v Praze na Malé Straně a dosud neznámými vandaly byl za tupého přihlížení státních orgánů její majetek vyhazován na dlažbu.
Vzápětí se vynořila "aféra" jednoho z šéfů pražské policie, bývalého rockového hudebníka Jana Vaculíka, který byl poté odvolán, načež následovaly hysterické články o "piklech" undergroundu v českých bezpečnostních složkách, mj. i od jednoho z nynějších "vzbouřenců" v ČT Martina Schmarze v Českém deníku.
Následovalo tažení proti celé řadě rockových klubů, v Praze např. Bunkr, Radost FX, Propast, klubu 19 v Kladně, Avantagarda music klubu v Jihlavě a dalším. Zároveň se začaly nesmyslně zpřísňovat protidrogové sankce i za nenávykovou marihuanu, byla zahájena likvidační kampaň proti Necenzurovaným novinám a byl také uvězněn Jiří Wonka jen za to, že oprávněně prosazoval potrestání viníků umučení svého bratra Pavla.
Od té doby pak proběhlo množství dalších, méně viditelných diskriminací českého undergroundu, včetně jeho vymizení z "veřejnoprávní" České televize a Českého rozhlasu. Janem Rumlem takto rozjetý "protiundergroundový vlak" pokračuje v jízdě dál a stále ho řídí dlouholetí "orgáni SNB", kteří přece s "protispolečenskými živly" mají své bohaté zkušenosti.
Brutální policejní vyklizení sídla undergroundové omladiny v Praze na Ladronce (opět za osobní účasti vysokých představitelů ODS, jejichž předseda Václav Klaus ostatně bydlí téměř naproti), neméně surové policejní zásahy proti odpůrcům globalizace loni v září v Praze a beztrestnost policistů za tyto excesy tohle jen dokazují.
Kdo má hůl, psa si najde. Lze se proto divit, že když tentýž Ruml po vypovězení poslušnosti Klausovi a po založení vlastní Unie svobody požádal Milana Hlavsu a Plastic People, aby mu na předvolební kampani této strany zahráli, tak že ho Hlavsa poslal "do hajzlu"?
Kdo získal moc, potřebuje mediální prostor. Kdo má média, kormidluje veřejné mínění. Kdo má přístup do médií, má peníze. Proč se vlastně až po smrti Hlavsy ukazuje, že o jeho životě, ale i o celé scéně alternativního českého rocku, jehož byly Plastic People pouze součástí, se toho na veřejnosti mnoho neví?
Inu proto, že nemá prakticky vůbec žádný přístup do médií. A proč? No přece proto, že namísto podpory této tvorby docházelo a stále dochází k její maximální eliminaci a nezřídka i k jejímu trestně právnímu postihu.
Landronka přece nebyli nějací "feťáci", ale naopak byla to především komunita s vlastní psychologickou a nekonformní uměleckou identitou.
Jenže ta už odporovala mezitím veřejnosti vnucené představě o její "kriminální závadovosti" - právě té "závadovosti", která je výsledkem politického tažení proti ní.
Takhle je to ale už zase znovu v celé současné české kultuře, kterou opět pevně svírají stejné gangy z dob komunistické "kulturní fronty", jejichž tváře se stále šklebí a hulákají nejen z komerčních médií, ale především z České televize a v Českém rozhlase.
Možná především tohle měla asi na mysli Juliana ve svém příspěvku o problematice původní české tvorby. Žádná tady totiž není. Anebo je, ale ve své podstatě oponuje politickému establishmentu, čímž ho ohrožuje, takže musí být zničena.
A to všemi prostředky (viz výše) a za souhlasného mručení popreklamou zmasírovaného davu, kterého přece i nynější moc musí nechat v klidu přežvykovat. Neboť současná česká státní moc je stejně zbabělá a nenávistná, jako byla ta v dobách "budování světlých zítřků".
Což je přesně to, co si pořád nechceme uvědomit.
Je správné rozkvedlat a zvířit bahnité vody společnosti
Václav Pinkava
Pane Savicky,
Skoda ze Vas literani triptych v BL neobsahuje nejaky abstrakt nebo management summary. Je totiz velice trefny (soudim), zel je to ctenarsky maraton, a jeho shrnuti ponechavate redakci, takze se mame (ehm) co tesit na karikaturu.
Nezbyva mi nez pocit, ze situace v CT je ukazem zakyslosti a zloby, lec neni to marne, ztracene, horsi nez predtim, jak konstatujete.
Nikoliv!
Jde totiz o rozkvedlani a zvireni, okysliceni bahnite stojate vody spolecnosti, kde se derou na povrch jedinci chorobne ambiciozni lec druhoradi, jako smradlave plyny.
To musi zakonite znamenat ze nez bude lepe, bude hur.
Neni na tom nic noveho, nebot neni nic noveho pod sluncem.
Ukolem medii je tento proces urychlit, soudim a novinari byvaji az posedli svym moznym vlivem - vdyt z toho jinak nic moc nemaji. Jak jsem psal zde http://blisty.internet.cz/0101/20010124n.html propaganda ma mnoho forem.
Za propagandu lze povazovat nejen zpravodajstvi, ale cokoliv co ma nejaky skryty zamer, i sebekladnejsi. Napriklad poukazat skrze dramticky serial na pokroucenou lidskost, na zkorumpovanost moci. Prave BBC ma ve zvyku v tomto dobrem smyslu moralisovat - napriklad serialy "Ano pane ministre" a "Zajiste pane premiere" jsou platne vseobecne, a prestoze nevyhovuji politikum, vysilaji se.
V serialu 'I Claudius' od BBC http://www.historyinfilm.com/claudius/ , (adaptace knih Roberta Gravese, ktere jsou k dostani i v ceskem prekladu - loni se adaptace romanu Roberta Gravese dostal i do ceskeho rozhlasu http://www.radioservis-as.cz/archiv/4200/42pub5.htm ), mi utkvela jedna Claudiova veta "Let all the poisons that lurk in the mud, hatch out!", aneb 'vyckejme, at bahno vyvrhne uplne vsechny jedy, ktere skryva'.
Neni nahodou, ze otraveny organismus ma sklon k vyvrhovani z utrob. (Jako dilci katarzi lze vnimat i vylevy pisalku, ze te ci one strany.)
Potiz je tu zasadni. Nelze podporit myslenku, ze "v zajmu objektivity" by novinari nemeli (neb subjektivne) rozlisovat mezi dobrem a zlem, a nemeli by davat tomu, co vnimaji jako dobro vice 'reklamy' - nebo 'zlu' antireklamy. Ano, jsou subjektivni, ale nemuseji byt roboticky nezucastneni a nesoudni. Vyvazenost za kazdou cenu ale dava stejny prostor dobru i zlu, bez napovedy divakum. To potrebujeme, to chceme? A co takhle podporit myslenku, ze spolecnost, ve ktere je zlo primo zakorenene, ma pravo byt ujistovana skrze 'svoje media' ze je skvela, prvotridni? Uznejme prinejmensim, ze druhorada spolecnost nema mit za vzor jen druhorade jedince na obrazovkach druhorade televize, ze jedina mozna vyvazenost vznika z kriticnosti proti vsem nesvarum bez rozdilu ci jsou.
Paradoxem medii verejne sluzby vzdy bude (de facto moralisujici) poslani: Byt vzorem, byt lepsi nez ti kteri koukaji a poslouchaji, kteri plati, a kterym medium slouzi.
To je vsak ukol pro peclive vybrane a ex definicio velmi vyjimecne lidi.
A jak toho dosahnout, kdyz neni odkud cerpat prijatelne a schopne lidi, kteri by ucast na nasi provincnosti povazovali za vyzvu, nikoli vyhosteni z civilisace.
Nezoufat. Taci se teprve rodi, vzdelavaji, cestuji a cerpaji zkusenosti. Ale na vysledky si holt budeme muset jeste pockat.
Slavně v ČT zvítězila svoboda projevu
Sluší se proto shrnout události, které vstoupí do historie jako “vánoční puč ODS”. Na počátku byla opoziční smlouva, která zplodila politický klíč obsazení Rady ČT (4 ČSSD, 3 ODS, 1 KDU-ČSL, 1 US) a myšlenku, že přes Radu budou strany oposmlouvy ČT ovládat. Politickým zadáním a nešťastnou volbou konkrétních členů se Rada změnila v partyzánský oddíl, který měl jediný úkol: ČT dobýt. Naprostou nekompetentností se Radě podařilo ČT téměř dobít.
Události v rychlém sledu:
Únor
D. Chmelíček nastupuje do funkce GŘ
Duben
Začíná fungovat Marešova Rada ČT
Srpen
Dědečková chce odvolat Chmelíčka. Langer jí telefonuje a vytýká nesprávný postup a poškozování strany (zdroj: Dědečková).
Září
Erben - radní za ČSSD: “Od září jsem říkal, že nad Kavčími horami krouží modrý pták.”
Říjen
Chmelíček pozastavuje odvysílání reportáže o Sazce v Klekánici.
Listopad
Během 2 hodin volá Dědečková několikrát Hodačovi, Dostálové a Bobošíkové.
Rada ČT vytýká Chmelíčkovi postup v kauze Sazka.
Úspěšná konference ČT - věc veřejná se mění na iniciativu ČT-věc veřejná. Ta se staví proti odvolání Chmelíčka.
Prosinec
Dvanáctého - Rada ČT odvolává D. Chmelíčka (zapomene to dát na papír).
Sedmnáctého - ČT-věc veřejná požaduje zastavení výběrového řízení a odvolání Rady ČT.
Osmnáctého - špičky ČSSD tajně hlasují o budoucím řediteli ČT.
Chmelíček navrhuje odvolání Drahoše za chyby v hospodaření studia Brno.
Dvacátého - Rada ČT jmenuje J. Hodače GŘ ČT (kandidát na tiskového mluvčího ODS, který před pár týdny musel z ČT odejít. Stačil však na základě politického tlaku Klauszemana odvolal R. Proroka). Ustavení Krizového výboru zaměstnanců ČT. Zaměstnanci obsadili velín a požadují zrušení volby Hodače a odstoupení Rady ČT.
Jedenadvacátého - Klaus: “je třeba zahájit přípravu privatizace ČT”. Ruml se Žantovským: “privatizace ČT je pokus o její ovládnutí”.
Přestává jít o GŘ, jde o nezávislost a veřejnoprávnost ČT. Zaměstnanci si připnuli červenobílé stužky. V noci Hodač na doporučení Rady ČT jmenuje J. Bobošíkovou (býv. poradkyně Klause) ředitelkou zpravodajství. Poslanci 4K sbírají podpisy na mimořádné zasedání sněmovny.
Třiadvacátého - L. Vaculík píše nových 2000 slov: Prohlášení ČT - věc veřejná (výzva občanům k podpisové akci). Želený ve své půlhodince dává návod, jak se vzbouřenci zatočit (Moc bych se s tím nemazal). Hodač jmenuje Drahoše (původní kandidát ODS na funkci GŘ) programovým ředitelem.
Čtyřiadvacátého - z Barrandova začíná “vysílat” Bobovize. Lidé chodí denně na Kavčí hory podpořit zaměstnance a sledovat normální Události na velkoplošné obrazovce.
Pětadvacátého - Bobošíková přináší vánoční dárek - výpovědi neposlušným zaměstnancům. Bobovize vysílá z Primy. Klaus vyzývá vládu, aby zasáhla. Devět členů z 13 členného kolegia GŘ vyzvalo Hodače k rezignaci. Zeman je na dovolené a Rychetský se Špidlou a Grossem zachovávají chladnou hlavu.
Sedmadvacátého - Oba kanály ČT vypnuty (poprvé v historii TV od r. 1953). J. Grygar (první předseda Rady ČT) je znepokojen útokem ODS. V. Havel vyjádřil podporu pracovníkům ČT. Dostalo se mu ostrého odsouzení od V. Klause. Klaus naopak veřejně podpořil Hodače. Havel předtočil novoroční projev a povzdechl: “Uvidíme, zda se můj projev k divákům dostane”.
Osmadvacátého - stanovisko Rady velkého Štěpánka (kandidát ODS do senátu), že legálním vysíláním je Bobovize. Gremium ČSSD ústy místopředsedy Špidly pravilo: “Volba Hodače byla chybná”. Zasedla sněmovní komise pro kulturu - poslanci ODS, ČSSD a KSČM vyjádřili podporu Hodačovi.
Třicátého - J. Čulík v MFD tvrdí, že krize v ČT je pracovněprávní spor, který redaktoři převedli na politický konflikt 4K versus oposmlouva.
Leden
Prvního - Krizový výbor konečně vyhlašuje stávku. Stávkující pašují na různá místa vysílání Bobovize brilantní upoutávku na demonstraci 3. ledna na Václavském náměstí. ČT šíří zpravodajské vysílání přes internet. Mnoho lidí po celé republice sleduje TV vysílání na svých počítačích.
Druhého - Bobovize omylem vysílá den staré zprávy. Scházejí se předsedové parlamentních stran (kromě KSČM), aby se na ničem nedohodli. Všem zastáncům zákona posílá F. Novotný článek Poselství Antigony - nad zákony je morálka. J. Grygar upozorňuje, že zákony začala porušovat sama Poslanecká sněmovna.
Třetího - stotisícové shromáždění na Václavském náměstí podpořilo stávkující. Bobovize vysílá odkud se dá a kašíruje pozadí prázdného velína.
Čtvrtého - Hodač se zhroutil (odvezen do nemocnice) a řízení ČT se ujala Bobošíková.
Pátého - mimořádné jednání poslanecké sněmovny v přímém přenosu. ODS se po 10 letech pohrdání zákonem bije za jeho dodržování. Zeman v závěru projevu napadl presidenta Havla.
Desátého - Bobovize se položila. Národu se ulevilo a začal se bavit (např. Události - černá půlhodinka s bílými titulky o boji proti neautorizovaným informacím).
Jedenáctého - “Dobrý den, zmanipulovaný dave!” - tak zdraví Z. Svěrák 60 tisíc lidí na druhém shromáždění na Václavském náměstí. Hodač rezignuje a pověřuje řízením V. Valterovou.
Dvanáctého - Druhá mimořádná schůze posl. sněmovny odvolává Radu ČT. Klaus se neovládne při projevu poslance P. Svobody (US). K. Dostálová (ODS) klesá na úroveň pavlačové drbny. Exceloval předseda klubu ODS Tlustý, když v průběhu jednání (po poradě Zemana s Klausem) prohlásil: “Poslanci ODS v každém případě zákon podpoří”. Bylo vymalováno, oposmlouva zafungovala, špatný zákon o ČT schválen. Ministr kultury P. Dostál si zalhal, když bylo potřeba napravit první hlasování o tom, že “v České republice nebyla a není ohrožena svoboda slova”.
Patnáctého - ČT v pořadu Fakta zveřejnila výpisy z účtú mobilních telefonů členů Rady ČT. Nade vší pochybnost byla prokázána účast politiků v práci radních. Již v listopadu byl puč ODS předjednán s hlavními aktéry Hodačem a Bobošíkovou.
Sedmnáctého - Odbory obsadily ředitelnu a L. Paluska převzal funkci GŘ do doby, než V. Valterová ukáže “papír”. První a poslední vážná chyba stávkujících. Senát vrací zákon o ČT sněmovně.
Dvaadvacátého - Falbr nabízí dohodu, Valterová odmítá.
Únor
Druhého - Valterová nechce stávkujícím vyplatit mzdu za leden. Nestávkující mají poslat žádost o mzdu do tajné schránky. Mimořádně nechutným způsobem se Valterová odepsala.
Šestého - veřejné slyšení 6 kandidátů na ředitele ČT v poslanecké sněmovně.
Devátého - sněmovna volí Jiřího Balvína prozatímním GŘ (Balvín 102, Kochman 34, Měchura 22, Kralert 17, Bobošíková 9, Valterová 4) . Ten okamžitě odvolává J. Bobošíkovou, posléze Valterovou a Beznosku.
Desátého - stávka po 41 dnech končí. Stávkující dosáhli splnění všech svých požadavků.
Bylo to o lidech. Nejhorší dojem udělala majitelka penzionu z Krkonoš. Její kvalifikací byla drzost a prostředkem agresivita. Klasický příklad ztráty soudnosti a zaslepenosti mocí. V těsném závěsu je s estébáckými manýry její zatloukaná přítelkyně Kateřina Dostálová. Na třetím místě mám pana Železného. Kdyby došlo na jeho slova, ČT dnes už neexistuje. Mimořádně destruktivně zapůsobil V. Klaus prohlášením o nutnosti privatizace ČT. Následuje Jan Čulík. Udělal z BL hlásnou troubu svého jediného a neomylného výkladu krize v ČT. Paní Valterová sehrála smutnou roli. Projev ve sněmovně, vyvěšení billboardů a zadržení mezd jí ČT nezapomene. Za ní je Jana Bobošíková. Ta postavila barikády, ta znepřátelila, co se dalo. Daleko za ní jsou pánové Hodač a Mareš. Svým způsobem oběti. Poslanec V. Kučera starší pronesl ve sněmovně takový blábol, že jsem plně chápal papír s omluvou divákům, který jiný poslanec ukázal na kameru. Demagog k pohledání. Nedobrý pocit zůstal z těch lidí, kteří se rozhodli vystoupit v Bobovizi (J. Kodet, I. Janžurová, M. Štěpánek, I. Mládek), stejně jako z petiční akce vedení divadla Ta Fantastika.
Na druhé straně vynikli účastníci stávky. Smekám před všemi a jen zvýrazňuji paní Drtinovou a pana Dekoje. Vedle nich jsou to lidé, kteří chodili na Kavčí hory a kteří přišli na Václavské náměstí. Na největším polistopadovém shromáždění vystoupili umělci, odboráři, představitelé různých svazů, novinářů, studentů, atd. Neuvádím konkrétní jména, abych na někoho nezapomněl, snad jen radikálního J. Krause. Pozitivní roli sehrál president Havel. Ve sněmovně se za ČT jednoznačně postavila Čtyřkoalice, někteří poslanci ČSSD a poslankyně Machatá. V senátu pak byl nejvíce vidět a slyšet pan Žantovský a Ruml (neslaně nemastně působil předseda senátu Pithart). Radou ČT se nenechal umazat pan Rejchrt. Velký dík patří pánům Rychetskému, Špidlovi a Grossovi, kteří odolali tlakům na silové řešení. Neocenitelná byla podpora mezinárodních odborových a profesních organizací, jakož i médií.
Je konec a já mám dobrý pocit. Dobrý pocit z toho, že to s naší občanskou společností není tak špatné. Že už na sobě nenecháme dříví štípat. Že víme, kdo je kdo a do voleb to nezapomeneme. ODS sela aroganci a touhu po moci, sklidila celonárodní bouři odporu. ČT se nemusí za nic omlouvat. Boj za nezávislost dotáhla do vítězného konce. Novému řediteli, panu Balvínovi, přeju hodně zdaru.
ČT - demokracie?
Demokracie dostala opet poradne na pr.... Volba noveho, byt prozatimniho
reditele CT
prokazala totalni zabednenost nasich politiku a jejich plne gate z novinaru.
De facto ve svem vlastnim zajmu nemohli nikoho jineho zvolit, protoze pan
Komers jiz pred slysenim kandidatu vyhrozoval, kdyz nebude reditel podle
jejich gusta, tak svolaji lidi na Letnou.
Ne, nemyslim si, ze by tam prislo
tentokrat tolik ocekavanych priznivcu svobody slova jako na vaclavske namesti,
ale nasim politikum to jako vyhruzka dostatecne stacilo, sedli na zadek a
prosadili cloveka, ktery vzbourencum vyhovoval.
Nerozhodovaly ani v nejmensim schopnosti, ale prijatelnost pro lidi, o jejichz
protipravnim jednani neni pochyb. Potazmo tak predevsim politicke zajmy a
strach
z reakce anarchistu v CT. Statni moc opet projevila totalni neschopnost nejen
vymahat
a prosazovat pravo a zakon, ale i totalni neschopnost uvazovat zdravym
rozumem.
Rozhodly politicke a potazmo osobni zajmy
jednotlivcu.
Vubec mne neprekvapi, az se podobnym zpusobem zacnou bourit zamestnanci
jinych
statnich nebo polostatnich organisaci, az nasi politici budou zase na
objednavku menit zakony a lezt do pozadi dalsim a dalsim vzbourencum.
Pred
lety s tim zacal pan Lux pri vyjednavani se zeleznicnimi odbory a dnes jsme
svedky pokracovani. Kdo bude priste?
Pri pohledu na noveho reditele vidim jedine jeho plus v tom, ze delal dlouha
leta v CT.
Avsak jeho reference jsou vskutku zajimave. V roce 1997 propusten pro spatne
hospodareni, po roce od sveho propusteni se objevuje na pouhych 7 mesicu na
miste manazera v Ceskomoravskem tenisovem svaze. Proc z takoveho mista tak
brzy odesel, vi jen on a par zainteresovanych, ale ja si nemyslim,ze by clovek
z takoveho mista odchazel tak brzy sam... dalsi pulrok po odchodu z
tenisoveho svazu nastupuje jako reditel vyroby v CNTS, spolecnosti, ktera nic
nevyrabi a je na pokraji totalniho krachu. Je vskutku zajimave, ze clovek s
tak dokonalymi zkusenostmi v CT nemohl
najit odpovidajici misto ... Pan Mathe asi velmi dobre vi, proc
nechce jeho zvoleni nikterak komentovat.
Jaky ze to bude reditel ? Nevim, ale pokud nejaky „reditel“ nastoupi a hned
na zacatku
slovy pani Dostalove sklapne paty pred panem Komersem
a splni do detailu behem par minut veskere pozadavky vzbourencu ,pak mam hned
nekolik duvodu si myslet, ze to neni pan Balvin ,kdo je skutecnym reditelem v
CT.
Jiste, mnozi reknou, ze stavka konci a situace se uklidni. Ale v tom pripade se
ptam.
Co je v CR rozhodujici pro vykon funkce vrcholneho manazera verejnopravni organizace ?
Schopnosti odborne a moralni nebo politicke ? Pan Dostal se pri slyseni
kandidatu
zeptal hrdinsky a populisticky pani Bobosikove „a to chcete dal vest valku ?“
Tato dama mu klidnym tonem odvetila, ze zadnou valku ona nevede, a ze by to
zadna valka nebyla, kdyby ji z toho neudelali samotni politici.
Slova o demokracii nelze v teto zemi brat moc vazne, protoze pokud jejich
vyznam neznaji a nechteji chapat ani ti,kteri ji hlasaji a maji casto v nazvu
sve strany,pak se nejedna o demokracii ale diktaturu proletariatu, pouze s
jinym kabatem a jinymi tvaremi.
Zeme, kde neni stat schopen treba i silou prosadit vykon prava a dodrzovani
zakonu,
kde politici nejednaji ani v nejmensim v zajmu svych volicu,ale pouze v
zajmech svych stran a osob,kde jsou stale nekteri rovnejsi mezi rovnymi a
anarchie je nejen tolerovana
ale samotnymi politiky chranena a povysovana nad zakon neni demokraticka ani
omylem a bude trvat jeste velmi, velmi dlouho nez se skutecne demokracii
alespon priblizime natolik, abychom se mohli od jinych demokracii ucit.
Zatim je to jen casto nechutna a smutna hra na neco, co s terminem demokracie nema
absolutne nic spolecneho.
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
