Co je nového v České republice

Plandá se a konejší
teple lípne tma,
ale mně je milejší
bělost, ta je má.

Když ne bělost, aspoň kmit...
Světlé pípnutí:
Jako by byl od tmy chyt,
po odlípnutí

jasík chuře teninký
hladně obepjal
zhublé boky vzpomínky,
do kola je vzal,

překmitl se znad rechny
za zježený val,
nadzvedaje sukni tmy
tiše zaluskal,

cifroval a kejkloval,
zakop o můj hlas,
chromna, znova s bídou vstal
nitkovitý jas,

až u hůry Libičné,
chytaje se řas
v oku barvy břidličné,
utonul a zhas.

(Josef Palivec)

Kdyz mohou elitni "world newspapers" (termín "světové noviny" se v angličtině neužívá, pozn. JČ) otiskovat jednostranne reklamni materialy Laudera a spol. s titulky jako "Neinvestujte u tech podvodniku", proc nemohou ceske noviny otisknout reklamni material opacne strany ?!? Mit americke penize na to prvni je O.K. a mit ceske penize na to druhe ne ? Nepamatuji se, ze byste srovnatelnym zpusobem brojil proti tem Lauderovym inzeratum v NYT. Taky se nejak nepamatuji, ze by NYT daly pro objektivitu i misto k vyjadreni Zeleznemu...

Zduraznuji, ze nemam sebemensi sympatie pro Novu - ale v zapase tech dvou samozrejme stranim Zeleznemu.

Poznámka JČ: Je samozřejmě zcela v pořádku, když tiskne Právo reklamu pro Vladimíra Železného, jenže to musí jako reklamu označit a netvářit se, že je to objektivní zpráva či článek.Mimo jiné je takováto neoznačená reklama bezpochyby daňovým únikem, protože pochybuji, že způsob, jak se za takovouto reklamu případně platí, je registrován v daňových přiznáních.

Dovoluji si Vas upozornit na pozoruhodne stranky ceskeho Ministerstva vnitra, venovane bezpecnostnim opatrenim pri zasedanim MMF a Svetove banky.

Zejmena mne zaujaly tyto tri texty:

Rady a doporuceni pro mlade spoluobcany
http://www.mvcr.cz/mmf/rady/mladym.html

Rady a doporuceni pro seniory
http://www.mvcr.cz/mmf/rady/seniorum.html

Vylety do Prahy v dobe zasedani MMF a SB http://www.mvcr.cz/mmf/zpravy/vylet_mmf.html

Myslim, ze by bylo zajimave na tyto stranky zverejnit v Britskych listech odkaz spolu s informaci o tom, jaky je postup britskych organu v podobnych pripadech - konkretne napr. zda by bylo mozne, aby britske ministerstvo vnitra sdelovalo "mladym spoluobcanum", ze "Na sve nazory mame pravo, ale jejich prezentovani na verejnosti uz je trochu jina vec" ci seniorum, ze "Jinak je pro vas dulezity klid a pohoda, nedelejte si starosti s vecmi a problemy, ktere stejne nemuzete ovlivnit. Prenechte je kompetentnim osobam. Duverujte vlade i osobam zodpovednym za mesto Prahu."

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Od dubna 2000 jsem této instituci poslal (kromě včerejší) celkem tři stížnosti na generálního ředitele, datované 12. května, 8. června a 18. června. Dosud jsem obdržel pouze odpověď na první z nich, a to 6. července. Další stížností, týkající se propuštění Zdeňka Šámala, se Rada podle zápisu (opravuji: zprávy z jednání) prokazatelně zabývala, ale vyrozumět mě o výsledku se rovněž dosud neobtěžovala.

Zejména faxové spojení s Radou má přitom charakter bojové hry: někdy během května se změnilo faxové číslo Rady ČT, ale tajemnice Rady Jana Kamicová nové číslo zhruba tři týdny neznala a až přibližně do minulého týdne nebylo uvedeno ani na webové stránce ČT.

Výhodou Rady ovšem je, že měří všem stejně, řadovému občanovi jako poslanci. Když se poslankyně Kateřina Dostálová (ODS), poté, co se marně pokoušela odfaxovat Radě žádost o zaslání zápisů z jednání, rozhodla poslat své dva dopisy na hlavičkovém papíře e-mailem, vyplísnil ji místopředseda Rady Václav Erben těmito slovy:

Vážená paní poslankyně,

Vaši žádost jsem vzal s členy Rady ČT na vědomí a dovoluji si Vám sdělit, že Vaše přání bude Radou ČT projednáno na nejbliižším jednání Rady t.j. 15.8.2000. Zároveň Vás prosím kdybyste své přípomínky a podněty Radě sdělovala písemně, protože dosud neexistuje úředně ověřitelný elektronický podpis.

Toto stanovisko sdílí i předseda Rady ČT M. Mareš.

Se srdečnym pozdravem

Václav Erben

mistopředseda Rady ČT

A propos, uznává-li Rada faxem přijatá podání, neexistuje důvod, proč by neměla akceptovat elektronickou korespondenci: padělat fax, včetně podpisu a hlavičkového papíru, je stejně jednoduché jako poslat fingovaný e-mail. Bude-li si Rada přát, mohu jí na důkaz poslat např. faxovou a/nebo emailovou resignaci ředitele České televize, v případě faxu dokonce na oficiálním hlavičkovém papíře a s autentickým ředitelovým podpisem.

Nelze odvynalézt počítač a není rozumné lpět na formálních požadavcích doby před třiceti lety. Spíš než o formu tu jde o cosi jiného: svou žádostí se poslankyně Dostálová dotkla tématu cenzury zápisů, které je neuralgickým bodem této Rady ČT, a pak je každý klacek dobrý.

PS: Rád budu své dopisy a faxy Radě ČT opatřovat elektronickým podpisem, který ostatně používám víc než tři roky. Otázkou je, bude-li Rada technicky kompetentní podpis vůbec ověřit.

-----BEGIN PGP SIGNED MESSAGE----- Hash: SHA1

Není-liž pravda, pane místopředsedo...?

-----BEGIN PGP SIGNATURE-----
Version: PGPfreeware 6.5.2 for non-commercial use http://www.pgp.com

iQA/AwUBOX6rWpbLmu0hgUI6EQLOdgCg9EBZcF1u607kJvO5Ei75/2dpypkAnj3C +h6KJCj8w2A7vzcjiiGZS3+P
=xXiB
-----END PGP SIGNATURE-----

Richard Piskala k tomu poznamenává:

M.P. je razantni a nic nezakryva. Vystupuje tak i vuci Ceskemu rozhlasu? Ma zasedat v Rade politicky agitator nejhrubsiho zrna?Jak si maji jeho agitku vysvetlit redaktori CRo? Je uz vysilani pod kuratelou stran opozicni smlouvy natolik, ze uz akterum ani nestoji za to nic zakryvat?

"Ja volim ODS"...Kdopak asi prosadil M.P. do Rady? Uhadnou i nezasveceni.

Tyto otazky by mely znepokojovat hlavne verejnost, protoze prave ji (a ne stranicke sekretariaty) Rada zastupuje. Nebo uz je to i OFICIALNE jinak?

Zajimalo by mne, co si o tom myslite.

S pozdravem Richard Piskala

Poznámka JČ: Je nehorázné, že nestraník Pavlata, zasedající v Radě ČRo, dělá ODS takovouto reklamu. Mě však fascinuje něco jiného: neznám západního politika, který by se odvážil vystoupit na veřejnosti s tvrzením, že jsou občané pro demokracii nezralí, že se jim nedá důvěřovat, ať drží pusu. Jediným lékem na nedostatky demokracie je více otevřenosti, racionální kritičnosti a demokracie. Podstatou politického režimu v zavedených demokraciích je to, že politikové jsou služebníci občanů - od občanů vychází jejich moc, občanstvo, to jsou mocenští suveréni: nikdo by se neodvážil konstatovat, že je řadový občan blbec. Kde tito "zástupci lidu" berou svou aroganci?

Ivan Sosna

I některé další formulace jsou pořádně výbušné.

"S novým tiskovým zákonem přestali existovat novináři, editoři, šéfredaktoři." "Pojmy jako novinář, redakce, šéfredaktor, redakční nezávislost byly ze zákonů vypuštěni. [sic] Čeští novináři tím přestali existovat." "Novinářská a redakční nezávislost v České republice vůbec neexistuje."

Podstatou je nový tiskový zákon, podle něhož se všichni novináři v pracovním poměru ke konkrétnímu médiu stávají pouhými zaměstnanci, povinnými "plnit pokyny nadřízených" na základě jediné normy - Zákoníku práce. "Klauzule svědomí není, zaměstnanci plní pokyny. Taková situace nastala v České republice vůbec poprvé v její historii - včetně 1. republiky," konstatuje syndička. "Čeští politici uzákonili totální vazalství českých novinářů na politickou a ekonomickou moc," varuje ve své Výzvě a v úvodníku končí značně pochmurně: "nenašel se žádný nezávislý sdělovací prostředek s odvahou korektně a férově toto říci občanům závislým na informacích. Bohužel, v České republice na začátku léta roku 2000 boj za nezávislost novinářů teprve začíná."

Nejsem zaměstnancem a netroufám si tudíž posuzovat, zda je situace skutečně tak vážná. Syndikát, byť je oficiálním profesním sdružením, není obdobou komor s povinným členstvím, není tedy orgánem reprezentujícím všechny tuzemské novináře a také jeho autorita zdaleka není bezvýhradná. Každé provolání také musíme vidět jako text, který má burcovat a provokovat a který tudíž potřebuje patřičnou míru expresivity. I při všech možných výhradách ale uvedené formulace nelze brát jen jako soukromý názor jednotlivce a zaslouží proto patřičnou pozornost.

Zpochybnění nezávislosti médií není myšlenkou zdaleka novou a značně cynické konstatování, že noviny se tisknou na zadní stranu inzerátů, je toho výmluvným dokladem. Míra ovlivňování obsahu článků a pořadů může být samozřejmě různá a tištěná média vesměs proklamují, že do nich vydavatel nijak nezasahuje.

Kdo chce, příslovečnou hůl na psa si vždycky najde a stejně tak může z tendenčnosti podezírat autory sebelokálnějšího plátku nebo nízkonákladového zájmového časopisu.

Je zde ale jeden starý a dobrý recept - pluralita čili konkurence. A v této souvislosti je možné uvažovat o posílení role internetu jako zdroje informací, neservírovaných pod knutou Zákoníku práce.

Pokud bychom připustili představu - schválně přeženu - "velkých" médií, kde redaktoři-zaměstnanci stojí v haptáku před vydavatelem a píší podle jeho diktátu, můžeme si rovněž představit alternativní zdroje internetové.

Nebezpečí záměrných zkreslení, nedostatečně ověřených informací a jednostranných interpretací existuje samozřejmě i na značně anonymním internetu a nikde není řečeno, že webmaster nemůže být stejným manipulátorem jako inzerentům sloužící vydavatel. Přesto si myslím, že kombinace "mravního zákona" v novinářích s možnostmi, které poskytuje právě internet, a s dostatečně uvědomělým občanem je tou nejlepší zárukou, že konzument médií nebude jen hříčkou v rukou jejich vlastníků a tvůrců.

Václav Špaňhel

Mezi jmény Koukol, Fričová, Vávra ční jméno bývalého ředitele České televize Iva Mathé. Takto v řadě jsou se stručnými osobními charakteristikami seřazeny v plánu společnosti CME na převzetí vysílání osobnosti, které podle Američanů přicházely do úvahy na post generálního ředitele TV Nova po Vladimíru Železném.

Není divu, že Ronald Lauder zařadil současného kancléře na kandidátskou listinu, protože to byl právě on, který vynikal jako opravdový protivník Vladimíra Železného v jejich častých ostrých diskusích a výměnách názorů na role veřejnoprávní a komerční televize v České republice. Autoři Českého plánu ke jménu Mathé připsali jeho charakteristiku: dřívější ředitel veřejnoprávní České televize, v současnosti kancléř prezidenta Václava Havla, veřejná osoba, silné kontakty, nenávidí Železného.

Není také divu, že Ivo Mathé se generálním ředitelem, nakonec jen ČNTS, nestal. Pokud jej někdo chtěl angažovat na základě nepochopení jeho pozice vůči Vladimíru Železnému, tak je naprosto logické, že se s ním nemohl nikdy dohodnout.

Sporů Mathé vs. Železný bylo nepočítaně, ale oba dva však vždy hájili zájmy televizí, v jejichž čele stáli nebo ještě stojí. Byly to profesní spory, ve kterých se definoval a utvářel duální systém televizního vysílání v ČR. Do takových sporů nenávist nepatří.

V tom se jasně Ronald Lauder spletl, když osobně bývalému řediteli ČT post šéfa Novy nabízel. Na jednáních loni ve Spojených státech se zachoval Ivo Mathé prozíravě, když jasně odmítl. Ve skutečnosti neměl Lauder, kromě vysokého platu, Mathému co nabídnout. Nebyl by to totiž návrat na špici úspěšného média, i když komerčního, ale do role správce budovy Měšťanské besedy a archiváře desítek soudních spisů ze sporů , které mezi tím CME rozpoutala.

Václav Špaňhel

Vázena pani Juliano,

s negativni reakci na genetickou modifikaci zivych organismu jsem se prvne setkal ve výzve svetovym vedcum, se kterou jsem se seznamil behem staze v Moskve nekdy v letech 1973-5. Pracoval jsem tehdy v Laboratori struktury bilkovin Ustavu krystalografie AV SSSR v tesne spolupraci s  Ustavem virologie Akademie lekarskych ved SSSR, text pochazel nejspise z  tohoto zdroje, ale vznikl samozrejme na Zapade, pokud se pamatuji nejspise v USA, a byl podepsan radou znamych jmen vcetne nekolika nositelu Nobelovy ceny. Proto souhlasim s tim, ze problem nebyl formulovan nedavno (pokud nevnimate jako "nedavno" ta sedmdesata leta). Presto musim souhlasit s  panem Spidlou, ze je v jistem smyslu nebezpecnejsi nez vyuziti jaderne energie.

Nejvetsim nebezpecim vyuziti jaderne energie predstavuji dnes jaderne zbrane a jaderna energetika. Jedna se o narocna prumyslova odvetvi, produkce jaderneho paliva ci munice vyzaduje radu slozitych technologickych zarizeni, pratricky kazdy gram paliva musi byt umele vyroben (spise vycisten, ale ponechme detaily) slozitym prumyslovym postupem vyzadujici vysoke technologie. Presto clovek takova zarizeni vyrobil a nebezpeci je realne. Na druhe strane v prostredi prirozene radioktivity se clovek vyvinul, ta proto ohrozuje jedince, ale ne cloveka jako druh.

Avsak pokud se podari (umyslne nebo omylem) vytvorit zivy organismus - virus, bakterii, plisen, rostlinu, brouka ci neco vyssiho - co dokaze prekonat nasi imunitu ci jine obranne mechanismy, plevel, ktery vyhubi nase potravu ci parazita, jemuz se nedovedeme branit, staci unik jednoho ci nekolika jedincu do prostredi a o zbytek se jiz postara priroda sama - bez zasahu cloveka, bez nutnosti nejake lidske prumyslove aktivity.

Takovy organismus muze ohrozit cloveka jako druh! Proto pokladam nektere biologicke experimenty - zejmena genetickou manipulaci - za velmi nebezpecne, proto jsem i ja tenkrat podepsal onu zminenou deklaraci. A k tomu podpisu se hlasim i dnes.

Jaderna energie muze byt zneuzita i teroristy, jeji nebezpeci neni zanedbatelne. Ale nektere biologicke modifikace jsou tak jednoduche, ze je muze vlastne realizovat kdokoliv, treba male dite - jestli ne dnes, tak v  budoucnu.

Predstavuji si hrackarsky obchod, kde prodavaji soupravu "Mlady genetik", kde si mohou desetileti chlapci doma v kuchyni zkusit klonovani a  genetickou manipulaci. Samozrekmne necilenou, ale i tak to stoji za  zamysleni.

Vzdyt napr. soucasne pocitacove viry, ktere nam tolik zneprijemnuji zivot, jsou tez vetsinou produktem adolescentu.

Vzdyt je to tak snadne! Ale proto i nebezpecne.

K tomu poznamenává Juliana:

Jsou lidi, kterym dela exhibicionismus dobre (Chaun, Fendrych, Putna) a s oblibou popisuji fyziologicke stavy normalni i patologicke ve svych knihach. (Moc me tyto pasaze nebavi; v ucebnicich fyziologie jsou tyto procesy popsany lepe, i kdyz mozna bez "existencialniho" podtextu.)

Nekomu ale nemusi byt utok na soukromi prijemny.

Myslim, ze je velmi dulezite si uvedomit, ze temer vsechny hrozby, ktere jsou pripisovany genetice, by bylo mozne eliminovat, kdyby ve spolecnosti existovala vetsi otevrenost, demokracie a rovnost. Spolecnost se hrozi genetiky, ale v podstate se vlastne boji sama sebe, svych nezvladnutych nerovnovah.

Kdybych to mela vice zobecnit, coz se mi nechce, tak se vlastne V. Spidla boji toho, ze se ceska spolecnost nebude umet vyrovnat s nastupem novych technologii. At uz proto, ze je sama nedokonala, anebo proto, ze se neubrani tlaku zvenku.

Mozna by bylo dulezitejsi misto vselijakych ruznych komisi podporovat nejake hnuti za skutecnou demokracii (pro kazdeho, ne jen pro "hochy, co spolu mluvi [v CR], nebo co na to maji [problem Sever-Jih]"). Bioeticke komise jsou dulezite az druhotne.

Ve statech, kde existuje vetsi otevrenost, jsou pripadne chyby rychleji korigovany (politicke, ekonomicke, socialni i  geneticke...). V uzavrenych spolecnostech se chyby zatloukaji az do uplneho krachu.

Iva Peringerová

Dávám proto vědomě do závorky veškeré úvahy o minulosti těchto novin.

Náš právní řád dosud nepřipouští, aby celoplošná televizní licence byla udělena zahraničnímu subjektu, který bezesporu společnost CEDC GmbH sídlící v Berlíně je. V tomto smyslu také již ve Vašem listě argumentoval pan Janeček.

Dále není možné, aby licence byla udělena nejednoznačně, tedy více než jednomu subjektu, kterým může být fyzická nebo právnická osoba. Z tohoto důvodu CEDC opět nemohla být držitelem či spoludržitelem licence.

Největší věcnou chybou je však argument, že Vladimír Železný nebyl účastníkem správního řízení o udělení televizní licence, zatímco společnost CEDC ano. Slovo účastník nemá v tomto kontextu žádný obsah. Důležité je, kdo se stal držitelem. A tím byla společnost CET 21, spol. s r.o., která v tomto smyslu nebyla (a ze zákona nemohla být) nikdy právně nijak omezena. Licence nebyla udělena Vladimíru Železnému, ale právnické osobě, ve které získal Vladimír Železný později většinový podíl.

Licencovaný subjekt totiž nese veškeré právní závazky vyplývající z regulace médií bez ohledu na své vnitřní majetkové změny. V tomto smyslu ČNTS nikdy nenesla za vysílání Novy zákonnou odpovědnost a nemohla být nijak sankcionována.

Problém CME a ČNTS spočívá v tom, že právní vztahy okolo TV Nova byly vždy velmi labilní a pokoušely se od počátku balancovat na hraně platné právní normy. Je nezpochybnitelné, že větší právní jistotu měl od počátku ten, kdo kontroloval přímo licencovaný subjekt. A to byli v CETu od počátku čeští (resp. slovenští) partneři. Toho si Američané museli být vědomi.

Iva Peringerová

František Pillman

vaše výtka o zaujatosti Práva ve prospěch Železného je celkově oprávněná. Nicméně v několika detailech nesouhlasím:

1) Tak jak to líčíte, to vypadá, že Právo píše zcela černobíle 100% pro CET 21 a Železného, 0% pro CME a Laudera. Ale ono tak úplně není, je to "pouze" zhruba 90:10.

Píšete že redaktorku vůbec nenapadlo uvést názory protistrany. Ale redaktorka jen udělala rozhovor s jednou stranou, a bylo věcí vedení Práva poslat někoho, třeba opět ji, za protistranou. Nicméně na jiném místě této strany Právo uvedlo z názorů protistrany aspoň to nejpodstatnější - že CME tvrdí, že neudělala nic nezákonného, uvádí jejich motivy a jejich závažné obvinění proti Železnému. Problém není v tom, že "vůbec", ale v tom, že Právo Železného verzi dává nepoměrně větší prostor a tiskne v rozhovoru jeho aktuální názory, kdežto od protistrany uvádí jen archivní výroky.

2) Právo nepoužívá metodu My o koze, oni o voze. Dalo by se souhlasit s tím, že se pokouší Vaše téma přehlušit jiným. Nicméně k tomu hlavnímu, co BL přinesly, čili k tomu, že CEDC byla dle Korteho "přímým účastníkem řízení", se vyjadřuje, a výchozí výrok Korteho nezkresluje. Souhlasím ovšem, že by bylo vhodné uvést že jde o BL, a nikoliv psát jen o "diskusi na internetu", stejně jako si nikdo netroufne napsat : "noviny otiskly" nebo "rozhlas hlásil" nebo "v televizi jsme viděli".

3) Nevidím důvod, proč by se mělo Právo nebo kdokoliv jiný zabývat podrobněji skutečností, že Železný nebyl v době udělení licence ještě ve hře. To je spíš kuriozita, nikoliv podstatný fakt.

F.Pillmann

P.S. Je zajímavé, že Právo (a to dlouhodobě, nejen v úterý) fandí Železnému (což se dá vysvětlit ideologicky, jak píšete, averzí k cizáckému kapitálu). Ale proč naopak "německá" MFDnes píše dlouhodobě asymetricky ve prospěch "americké" CME ( i když jemněji ), to už se ideologicky vysvětlit nedá.

Na sklonku dubna jsem zaslal do Lidových novin dopis, kde se pro něj nenašlo místo. Otázky k česko-německé "entente cordiale" později laskavě uveřejnily Britské listy, adresáti je i tak ponechali bez odpovědi. Souběžně jsem připravoval návrh jak rozvinout cílevědomou, soustředěnou diskusi ke zkvalitnění společenského diskurzu, o jaké se ani Impulsu 99 nezdálo. U vědomí, že poměrně obecné teoretické zásady "rezultativní diskuse nemohou být dost výmluvné ani skálopevně přesvědčivé, počítal jsem od začátku s jejich postupnou demonstrací na konkrétnějších věcných příkladech.

Šťastná náhoda mi umožňuje oba úhly pohledu spojit tak, že pro další zamyšlení nad praktikami českých diskusích lze použít zahraničně politické téma. Všeobecně platí, že jakkoli ostré a různorodé bývají v ustálených demokraciích půtky politických sil a jakkoliv klesá váha tzv. národního státu, k zahraničně politickým zájmům se přistupuje jako k porcelánu, po špičkách. Předmětem pravdu ostrých (volebních) vnitrostátních politických sporů se stávají řidčeji (jako třeba po Mnichovu v Británii, nebo v USA k ukončení vietnamské války apod.).

Možnost takového spojení mne napadla při zprávě v Radiožurnálu (ve čtvrtek 13. července 2000) o výměně not mezi ČR a USA. Ihned jsem byl zvědav, jak (též ve světle mých nezodpovězených otázek) zareaguje jmenovitě pan Bohuslav Doležal. Jeho zatracení domnělých "strašáků a fikcí" (LN pátek 21. 7. 2000) mne k pokusu o průnik hodnocení přímo ponouklo. Z předchozí "diskuse o diskusi" jen připomenu, že od pravidel debat (sporu idejí, brainstormingu) musíme především odlišit konflikt zájmů socio-demografických skupin lidí, který se za názory může skrývat, odkud bohužel nebyla vymýcena "pravidla" catch-as-catch-can a kde bývá přání otcem myšlenky. V mezinárodních vztazích nutně jsou subjekty sporu o zájmů celá společenství občanů sdružených ve státech, tedy řekněme politické národy.

Všeobecná srozumitelnost diplomatického jazyka je mizivá. Odedávna si myslím, že kdyby noviny otiskly bez komentáře palcovými titulky formuli ultimata (nestane-li se do x hodin to-a-to naše vláda si vyhrazuje přijetí odpovídajících krajních opatření), která fakticky oznamuje zahájení vojenského konfliktu, zůstane veřejnost klidně sedět u televizoru. Ostatně přesně tak se zachovala, když u nás brežněvovská kamarila rozmístila atomové rakety a FMZV o tom dostalo informaci div ne na korespondenčním lístku.

Text noty USA senzacechtivému čtenáři sotva co říká. Mluví se v něm (nudně) o nezpochybnitelnosti historických rozhodnutí, smluv, dohod a deklarací (cituji z americké noty) "jejichž cílem bylo vypořádat se s následky období nacizmu a 2. světové války, včetně otázek reparací a jakýchkoli otázek spojených s opatřeními proti německému majetku v tehdejším Československu". Jádro stanoviska USA mne nijak nepřekvapilo, protože jsem si pamatoval reakci tří vítězů 2. světové války na (řekněme) pohrdavé stanovisko ministra Kinkela k závěrům Postupimské konference tak před pěti léty. Formálně jde jen o legalistickou formalitu v souvislosti s komplexem dokumentů o (pozdním?) odškodnění koncentráčníků a totálně nasazených. Diplomacie menšinové sociálně demokracie (stále ještě neprávem napadaná např. za tzv. řecko-českou iniciativu a i jinak ironizovaná) tu však připravila nejedno pozitivní "překvápko", jehož jednotlivé aspekty nebyly náležitě vypreparovány a rozpitvány.

1. Pozornosti by neměla uniknout nenápadná okolnost, že došlo k výměně not v jeden den. Jen bláhovec si může myslet, že v diplomacii Majdalenka dostane ráno od Honzy čumkartu a "už od čtyř hodin" mu namejlovat přes Oskara odpověď.
2. Nestranný pozorovatel (ať hodnotí samotný obsah not jakkoliv) by neměl přehlédnout dovedné načasování této výměny prakticky na předvečer podpisu rozhodujících odškodňovacích dohod v Berlíně. Jestliže se jednání o odškodnění nacismu táhla půl druhého roku, bylo toto česko-americké jednání jistě kratší, ale sotva trvalo méně než řadu měsíců. Dřívější zveřejnění by mohlo uškodit samotné procesu jednání o odškodnění. A pomocí takového fait acompli se v mezinárodních vztazích prostě "boduje".

Potud k profesionální obratnosti a zvládnutí diplomatického řemesla

3. A nevím, zda ještě vyšší ocenění ještě stále nestranného pozorovatele nezaslouží překvapivost tohoto kroku. Diskrétnost byla zachována i v podmínkách užvaněnosti našeho veřejného života, kdy se lehkovážně (ať to udělal kdo chtěl) poruší i mezinárodní uzance neuvádět jméno navrhovaného velvyslance, dokud neobdrží "agrement" přijímající země. (Navíc, ve spořádaných zemích může být indiskrece důvodem k jeho odmítnutí - doufám, že "leakage" ohledně Jaroslava Bašty nebyla až takto "prefíkaná").

Pokud se jakýkoliv komentátor s těmito rysy akce nevyrovná (s uznáním je nekvituje), nevytvořil si předpoklady pro důvěryhodnost (férovost) svých obsahových námitek.

4. Diskuse by se ovšem nekonala, kdyby jakýkoliv (i zaujatý) pozorovatel nevznášel námitky, nepřicházel s kritikou na různých rovinách. Avšak i kritika má svoje logické meze. V zemi deklarující svůj záměr upevňovat právní stát ani zaujatý pozorovatel si nemůže kaceřovat úsilí (jakékoliv) vlády náležitě přísně ochraňovat a mezinárodně fixovat všechna vlastní práva. Nebo snad byla lichá kritika vlády národní oběti za neúčast (na rozdíl od Polska) v jednání 4+2, kritika následující československo-německé smlouvy, nemluvě o česko-německé deklaraci, na kterou je nicméně v nové notě USA výslovná odvolávka?

Roztřiďme tvrzení B. Doležela s hlediska možností další "rezultativní" diskuse.

Mizivou vypovídací schopnost mají a proto nepředstavují základ pro další spor nadsazené emotivní charakteristiky kritizovaných sdělovacích prostředků (spřátelených médií, spřízněných novinářských duší), které spolu s  MZV a českými diplomaty spustily vítězný ryk resp. silácké řeči. Nebylo by od věcí např. zvláště identifikovat tu Janu Kavanovi nakloněnou "spřátelenou žurnalistiku".

Doležalovu politickou konstrukce prezentuje sled tvrzení, které by měl doložit. Obsahují řadu polopravd, resp. překroucenin, na které upozorňuji polotučným zvýrazněním:

1. existuje německá mnohokrát opakovaná ochota uzavřít problémy kolem druhé světové války a odškodnit oběti nacistického násilí , která za těch 55 poválečných let jaksi zůstala pro nejméně půlmilion našich občanů (doslova) až do smrti utajena. Pochybuje někdo o tom, že pro odškodnění byl rozhodující enormní tlaku zejména americké židovské obce spíše než německé iniciativy(?) v tomto směru?
2. tato (údajná) ochota působí na českou veřejnost, zmítanou strachem a špatným svědomím jako "morální teror"...Česká politika se pak veze na vlně populismu a reaguje na tuto nepřímou (?) výzvu (??) hystericky - vymýšlí strašáky a fikce ...Česká politika a česká veřejnost jsou zahlceny strachem ze sudetoněmeckých majetkových nároků. Nevím jak vůbec zjistit takové nálady národa a politických sil, jak je změřit. Spíše mi tato hodnocení připadají jako fikce, kterou - pod dojmem jednoznačného odporu veřejnosti pokračování v nepřiměřených  omluvách - konstruují zastánci flagelantské (tak ji i sám Doležal již dříve označil) touhy se dále kát. Copak třeba jen čtenářské ohlasy v samotných Lidových novinách, nebo výsledek Přísně veřejné debaty svědčí jen o nedostatku národního sebevědomí?
3. Česká diplomacie....vytvořila další zbytečný pseudoproblém...Proti případnému německému požadavku na odškodnění sudetských Němců chce postavit vlastní reparační nároky, a vlastně jen pro zjevně dost velké obavy na německém ministerstvu zahraničních věcí ...se ministr Kavan ...v Izraeli cítil povinen prohlásit, že považuje vznášení reparačních nároků za vyloučené.

Ne že by dovedností české diplomacie (po letitých nešikovnostech za Zielencova vedení) nebyli němečtí partneři výsostně překvapeni. Z čeho však pan Doležal vyvozuje vládní politický záměr postavit vlastní reparační nároky. Co ho vede ke zpochybňování oficiálních prohlášení a stanovisek české diplomacie v opačném gardu? Co může znamenat jeho tvrzení, že ČR bilionové požadavky vůči Německu prozatím stoicky tutlá, ačkoliv byly dávno veřejně kvantifikovány. V citaci Kavanova sdělení (byť v Izraeli), že česká strana během několika hodin vydá příslušné prohlášení, že nechce oživovat diskuse, dodává Doležal licoměrné slovíčko údajně, ačkoliv již příslušný dokument při uzávěrce LN již na Internetu byl.

4. I když po vzájemných prohlášeních Zemana se Schröderem je skutečně velmi těžko přestavitelné, že by SRN žádala po ČR reparace za zabavený sudetoněmecký majetek, je opravdu tak svatokrádežné v dlouhodobých obecných úvahách zvažovat případný německý požadavek v podobném směru. Navrhuji osvěžit si šokující výroky kancléře Khola v Praze po podpisu česko-německé deklarace. A kdosi nedávno navrhoval alespoň dobrovolnou sbírku v tomto směru.

Jsem si stále vědom dvojúčelovosti tohoto zamyšlení. Ovšem že jde o téma. Ale také o to jak se s dílčími tvrzeními při výměně názorů zachází. Rezultativnost vyžaduje, aby se opustilo kolovrátkovité opakování stále stejných názorů, a rozporné body se postupně doplňovaly novými důkazy a argumenty. Nebo se konstatovalo, že některé jsou vyčerpané, či (pertinentně vzhledem k našemu tématu) třeba vyhaslé.

Domácí přípojku Internetu nemaje, nemohl jsem o víkendu ve svém rozkladu ke "strašákům a fikcím" Bohuslava Doležala přičinit alespoň drobnou připomínku k pochybovačným vzpomínkám pana Ročka na rok 1996, které už byly v BL zveřejněny. Dodatečně jen telegraficky.

1. K úhlu pohledu. Zaměřil jsem se na problémy hledání konsensu politických sil o činnosti diplomatické služby a zahraniční politice státu. Neméně oprávněná jsou i hlediska mezinárodní politiky a mezinárodního práva, mezi nimiž osciluje článek pana Ročka. Nejsem si jist zda vědomě.
2. Ke vztahu politiky a práva. Pan Roček degraduje notu USA pouze na politickou rovinu (cituji: Proto se česká diplomacie snažila o zastání u Clintona. S trochou jízlivosti lze ale dodat, že "nějaký" přespříští prezident USA může v jiné notě napsat něco na způsob .... Vyřešte si to jak chcete. Právní formulace ... by se jistě našla.) Toto není jen trocha jízlivosti, ale notná dávka právního nihilismu. Poslední citovaná věta koresponduje se stanoviskem prušáckého Bedřicha Velikého. Od těch dob mezinárodní společenství snad pár kroků z (vel)mocenské džungle udělalo.

V notě není vyhlašována jen politika, ale i právní stanovisko USA. Za lakonickou formulací je daleko větší právní zázemí, než kterými se článek výběrově zabývá. Zájemce odkazuji na pádný minuciézní rozbor dlouholetého vynikajícího znalce mezinárodního práva Paĺo Winklera "Oprášená Hallsteinova doktrina" (Mezinárodní politika 12/1998), tedy ještě z doby, kdy se Zielencova diplomacie ještě stavěla k obhajobě práv státu velmi laxně a za zveřejnění ho nijak nepochválila.

3. O významu a účinnosti mezinárodního práva jsou ovšem pochybnosti v praxi i v teorii. (Jedna učebnice mezinárodního práva soukromého začíná varováním, že o každé součásti pojmu se pochybuje. Jedni odborníci tvrdí, že není soukromé - neboť je vyhlašováno prostřednictvím zákonů států - a z toho druzí eo ipso vyvozují, že není ani mezinárodní. A protože není vynutitelné, není to prý ani právo.) A je také pravda, že na zformování (re-definici) komplexu mezinárodního práva (veřejného) mají vždy vliv vítězné velmoci - viz v 19. století výsledky třeba Vídeňského kongresu po porážce Napoleona nebo Berlínského po válce Krymské. Také v tomto století, po skončení třetí světové války (té studené), se o to snaží "vítězná supervelmoc". Pokus prosadit do práva omezení pravomocí Rady bezpečnosti při uplatnění síly - viz prohlášení NATO o operacích mimo článek 5 Washingtonské smlouvy - se však při ukončení bombardování Jugoslávie nepodařilo prosadit. Všechna mezinárodní společenství (a to euroatlantické především) stále silněji deklarují svoji oddanost právu, zatracují silová řešení.

O oprávněnosti všeobecně skeptických východiscích i závěrech pana Ročka bych si tímto způsobem rád dovolil zapochybovat.

Miloš Štěpánek.