Britské listy


úterý 27. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Mediální sláva a virtuální realita:
  • Svět se pachtí za celebritami a vede to k šílenství (New Statesman) Sdělovací prostředky a televize Nova:
  • Volejte Sládečkovi - Omluva (Petr Sládeček) Alternativní inteligence:
  • Dopravní nehodovost v ČR (Jiří Trnka, Ladislav Nedbal)
  • Humanitní vědy a technika. Alternativní inteligence (Jaroslav Král) Velká Británie a postavení žen:
  • Co chtějí britské ženy od mužů? Zdá se, že nic moc víc než sex bez závazků (Observer)
  • Když velcí kluci brečí (Observer)
  • Britská spisovatelka zaútočila na feministky Názor:
  • Dopis Pavlu Dostálovi: Odvolejte Milana Knížáka z Národní galerie, nemá základní slušnost (Radomír Sutera, sochař) Oznámení firmy CME:
  • Železný miliardu již údajně zaplatil, ale ne CME

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok).

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Jeden z příběhů, o nichž referují Britské listy, dospěl včera u Obvodního soudu pro Prahu 8 k happyendu. Kojenec, kterého soud poslal do kojeneckého ústavu s odůvodněním, že vegetariánská babička by mu v důsledku špatných stravovacích návyků nezajistila náležitou péči, smí po půl roce opustit ústav a ani jeho pětiletý bratr nebude z tohoto důvodu odebrán z pěstounské péče.

    Jasnou zásluhu na tomto verdiktu měla přítomnost novinářů v jednací síni; soudkyně JUDr. Hana Nová působila velmi neautoritativním, téměř až sugestibilním dojmem, a její rozhodování bylo možno charakterizovat jako kreativní, avantgardní, nepříliš respektující zákonem stanovenou proceduru (v průběhu jednání neposkytovala účastníkům a svědkům povinné poučení a dokonce ještě před zahájením jednání požádala všechny přítomné, aby se představili, a jméno a instituci, kterou uvedli, nechala zaprotokolovat - Britské listy na ni proto podávají stížnost).

    Soudkyně Nová v případu zatím nevydala definitivní rozhodnutí, pouze usnesením zastavila řízení o zrušení pěstounské péče u staršího Zbyňka a novým předběžným opatřením svěřila do péče babičky Boženy V. i kojence Pavla. Čtené dokumenty silně podpořily hypotézu, že v případu šlo od samotného počátku nikoli o blaho dítěte, ale o záměr získat je k adopci pro třetí osobu; předchozí rozhodování soudkyně tomuto záměru vycházelo maximálně vstříc. Úmysl překazila až medializace případu, na níž má velkou zásluhu spolupracovník Britských listů Jan Šťastný (viz foto).

    Nešlo tedy o diskriminaci vegetariánů, jak se zpočátku zdálo: tento argument byl účelovým nástrojem ve zcela jiné hře. (TP)

  • "Vaše Doktorská Prosvícenosti". Servilnost je i jinde, upozorňuje Vladimír Rott:

    Milá a vážená paní Juliáno, milí a vážení pánové,

    pobavilo mě že se bavíte servilností nejen medií českých. K tomu si dovoluji podotknout že servilnost je i jinde, byť určitě ne v takové otřesné míře. Výstřelky servilnosti jsem, samozřejmě, potkal i za mého kratinkého působení kdysi v Británii.

    Ale zpět do demokracie zdejší. Chechtal jsem se - tiše v hlubokém nitru mé duše - také na jedné širší veřejné sešlosti a velmi zajímavé diskuzi, jak - někteří - švýcarští demokraté oslovují pana knížete "Ihre Durchlaucht", a jak mě sykavě decentně okřikují, když jsem pana S. oslovil velmi zdvořile pane S., jak je tady v normální společnosti běžným - a dobrým - zvykem. Překládám - ne bez záměru - až velmi přesně: Vaše Prosvícenosti. Něco takového bych mohl prohlásit jen jako urážku, a to si pan S. nezasloužil.

    Takže na Vaši otázku, jak by v české BBC knížecího doktora oslovovali? No přece: Vaše Prosvícená Doktorskosti / Vaše Doktorská Prosvícenosti. A jenom v BBC české? O tom, jako skeptik, lehce pochybuji - co nám o tom povíte, čeští Britové?

    PS - Rakušané...

    Poznámka TP: Je dost nefér vysmívat se německému titulu tím, že ho přeložíme směšným způsobem do češtiny. Oslovení knížete "Ihre Durchlaucht" znamená "Vaše Jasnosti", nikoli "Prosvícenosti"; to by se německy řeklo "Durchlicht".

  • O manipulativních praktikách.příspěvku Petra Sládečka poznamenává Vlasta Leporská:

    Proc je prave Zelezneho ilusionismus ten nejnebezpecnejsi? Proc se napriklad nevzedme stejne zurivy odpor proti 'Hovorum z Lan', ktere zminujete? Nema stejnou prilezitost k manipulaci kazdy komentator, ktery ziska nejaky souvisly cas k solovemu vystoupeni v nejakem mediu (byt i v ramci poradu, ktery mu 'nepatri')?

  • Stranictví v Britských listech?rozhovoru s poslancem Kučerou argumentuje jeden pražský novinář:

    Tolik jste znenávideli tu prokletou Českou televizi, že je VÁM dobrý každý, kdo na ní kálí. Nezajímá VÁS už vůbec, že Kučera je jeden z těch, kteří už celkem otevřeně hrají v tričku Vladimíra Železného, když pro něj chtějí prosadit zákon, který by mu automaticky prodloužil licenci. Přitom přece ještě předtím, než jste se začali věnovat své oblíbené České televizi, jste jeli právě po Železném.

    Milý Čulíku, zcela jsi to přehnal s obhajováním jeho cenzorské minulosti. Jeho posudky nebyly zdaleka tak nevinné, jak jsi to vylíčil. Zůstávám v němém úžasu spíše nad TEBOU, čeho jsi schopen pro člověka, který se hodí pro TVŮJ záměr.

    Dobře jsi ostatně popsal aktivistickou žurnalistiku, teď ji pánové Čulík a Pecina předvádějí jako vzor. To, čeho jsem si na Britskych listech opravdu cenil, bylo, že se snažily být opravdu nezávislé, padni komu padni. Najednou před sebou vidím přesně takové stranictví, jako u Leschtiny nebo Steigerwalda, jako u mnoha českých novinářů.

  • Postavení žen v ČR a v Británii. Na pozvání Barbory Osvaldové bude dnes od 12.30 na FSV UK v Praze hovořit Jan Čulík s jejími studenty o postavení žen v Británii a v ČR. Ať je to dobré či špatné, postavení žen ve Velké Británi se, myslím, nyní opravdu radikálně odlišuje od postavení žen v ČR. Posuďte sami: připravili jsme k tomu shrnutí tří článků s touto tematikou z aktuálního britského tisku.

  • Obstojnou blamáží skončila tiskovka Českého statistického úřadu (ČSÚ) k bleskovému průzkumu veřejného mínění, v němž se agentura STEM snažila zjistit, zda občané chápou otázky ve sčítání jako zásah do soukromí a zda věří, že ČSÚ dokáže ochránit jejich osobní data. Jak na tiskové konferenci upozornil Marek Jehlička z LN, aby ČSÚ dosáhl zlepšení oproti předchozímu výzkumu, změnil otázku z "Obáváte se..." na "Věříte..." ("Chtěli jsme se zeptat pozitivně!" vysvětlovala s nevinným úsměvem předsedkyně Marie Bohatá; novináři se usmívali rovněž, ale škodolibě) - výsledek se nemohl nedostavit (všechna čest, jestliže celá polovina lidí věří, že státní úřad neprodá jejich osobní údaje, je to v postkomunistické zemi obrovský úspěch - v kterékoli západoevropské zemi by to ovšem byl stejně velký skandál).

    Jak známo, Úřadu příliš nevyšly ani tři posudky soudních znalců. Dva se výslovně distancovali od tvrzení ČSÚ, že vyznění posudku bylo pozitivní, a namítali, že neměli dostatečný přístup k informacím, na jejichž základě by bylo možno vypracovat kvalitní expertizu, přičemž jeden z nich, Jindřich Kodl, je zaměstnán na Úřadu vlády jako Březinův poradce a nesplňuje podmínku nestrannosti (a navíc, jak jsme v Britských listech uvedli, má pozitivní lustrační osvědčení a stěží by tedy prošel bezpečnostní prověrkou). Předsedkyně Bohatá zopakovala, že posudky sice vůbec, ale vůbec nebyly kritické, ale Úřad je pro jistotu nezveřejní (to už se mnozí novináři smáli nahlas).

    ČSÚ prý chtěl pověřit bezpečnostním auditem Úřad pro ochranu osobních údajů, ale ten, zlý, odmítl (není divu: zkuste pověřit finanční úřad předběžným auditem svého účetnictví!). Experti i STEM zklamali, nastupuje auditorská firma Weinhold Andersen Legal. Jak si povede při nelehkém úkolu dosvědčit, že ČSÚ chrání osobní data dostatečně, budeme průběžně informovat. Nečekejme však zázraky: předsedkyně ČSÚ už dala jasně najevo, že nepovede-li se ani tato zpráva, její závěry poputují do trezoru - a bude se hledat další expert, nejspíš v říši pohádek pro dospělé... (TP)

  • Ještě jednu dobrou zprávu přinesl včerejší den: PhDr. Milan Aleš je zpět v ČSÚ. Na dotaz redaktora BL předsedkyně Bohatá uvedla, že M. Aleš vyjádřil hlubokou lítost nad svým činem (připomeňme, že M. Aleš publikoval v Neviditelném psu dopis, z nějž vyplynulo, že obecní úřady dostanou výsledky sčítání pro "vyčištění" registru obyvatel), slíbil, že už nikdy neprozradí žádné sčítací tajemství, byl omilostněn a mohl se vrátit - i když pouze ve funkci řadového demografa - do ČSÚ. Je to dobře, protože M. Aleš na nás, spolu s mluvčí Úřadu Vladimírou Pavlíčkovou a ředitelkou odboru Jiřinou Růžkovou, zapůsobil jako skutečný profesionál a muž na svém místě. (TP)

  • Kdo by chtěl přijít v pátek večer v 19.30 do divadla Semafor, Praha, Křižíkova ulice (v suterénu Hudebního divadla v Karlíně)kde mj. vystoupí i Jan Čulík, (viz níže), může si rezervovat lístky na tomto telefonním čísle v divadle (02/21868151) uvádí moderátorka pořadu Zuzana Stirská a podotýká:

    Bude tam taky Country Radio, Ivan Mládek, Zdeněk Barták ml. a jiní

  • Další autogramiáda knihy V hlavních zprávách: Televize. Jan Čulík bude tuto knihu podepisovat ve čtvrtek 29. března v 16 hodin v ostravském knihkupectví Artfórum v Puchmajerově ulici. V pátek 30. března v 19.30 vystoupí v divadle Semafor (v suterénu Hudebního divadla v Karlíně, Křižíkova ulice) během večera Gospel Time Party Zuzany Stirské na téma "Průšvihy ve vaší jinak úspěšné kariéře". Ve středu 28. března v 17 hodin bude mít JČ na půdě Literární akademie v Praze 4 - Záběhlicích, Malovická 2751, přednášku na téma: "Investigativní žurnalistika a veřejnoprávní internetové periodikum - zkušenost Britských listů".

  • Ústavní soud (ÚS) zamítl předběžnou stížnost Britských listů na sčítání lidu, a to s celkem očekávaným zdůvodněním, že ÚS může rozhodovat pouze o minulých, nikoli o budoucích zásazích veřejné moci do práv jednotlivce. Protože sčítání mezitím proběhlo, podáme další ústavní stížnost, v níž budeme moci argumentovat i praktickými poznatky z jeho průběhu.

    Uvědomujeme si, že skartace sčítacích dotazníků, jíž se budeme domáhat, způsobí, že miliardové náklady na sčítání přijdou vniveč; riziko zneužití dat, jemuž se tak zabrání - zejména ve vztahu k menšinám, náboženským, národnostním, sexuálním a jiným, jejichž registr byl pod záminkou statistického zkoumání pořízen - však považujeme za tak vysoké, že jeho eliminace tyto náklady zcela ospravedlní. (TP)

  • Rozpočty pořadů veřejnoprávní televize jsou definitivně tajné. Česká televize neodpověděla na žádost Britských listů o zveřejnění rozpočtů vybraných pořadů (a platů zaměstnanců televize na vybraných pozicích) a nám nezbývá než podat na ni žalobu podle zákona o svobodném přístupu k informacím - což učiníme v průběhu příštího týdne. Je to smutné, ale svým způsobem logické: Balvínovo vedení ví, že v přímém střetu se televize ukázala být silnější než struktury českého státu a proto se může poslancům otevřeně vysmívat do tváře a ignorovat rozhodnutí Sněmovny. Stejný osud patrně postihne i další zákon, jímž by se ČT měla řídit, totiž zákon o zadávání veřejných zakázek. ČT si v zimě vybojovala obdobnou pozici, jakou mají čeští zákonodárci: ani pro ni už zákony neplatí, i její zaměstnanci mají "televizní" imunitu, pojištěnou hrozbou zaplněného Václavského náměstí. (TP)

  • Včera jsme publikovali v BL rozhovor s členem mediální komise PSP ČR, poslancem Miloslavem Kučerou st. Zveřejnili jsme rozhovor Tomáše Peciny s poslancem Miloslavem Kučerou st., členem mediální komise, který se od Vánoc otevřeně postavil proti televizním vzbouřencům, a tak se nedávno pokusil pořad ČT "Fakta" o jeho "character assasination", o likvidaci jeho dobré pověsti zveřejněním tvrzení, že Kučera údajně působil za komunismu jako cenzor. - Musíme přiznat, že máme z celého rozhovoru s Miloslavem Kučerou st. dosti nepříjemný pocit. Tomáš Pecina rozhovor vede dobře, umožňuje interviewovanému, aby se otevřeně profiloval, dovídáme se tak o jeho osobě mnohem více, než co přinesla zaujatá "Fakta" České televize. Přitom si nejsem zcela jist, zda je to zrovna příliš povzbudivé a příjemné. - Je pravda, že v rozhovoru Kučera odhaluje drastické zkušenosti o své straně, ČSSD ("Celkově [ČSSD] moc důvěryhodná není (...) od posledního sjezdu ztratila sociální demokracie zhruba dva a půl tisíce členů, to je skoro 15 procent členské základny, a kolik sympatií poztrácela mezi voliči jsme velmi dobře viděli v podzimních volbách"), po kterých novinář skočí - nedovedu si představit žádného západního politika, který by si dovolil hovořit o své straně takto otevřeně kriticky.

    Potíž je, že se rozhovor s Miloslavem Kučerou st. čte velmi obtížně. Původně jsme nad ním s Tomášem Pecinou uvažovali, jak ho zredigovat, aby byl alespoň trochu čtivější, rozhodli jsme se ho ale nakonec z dokumentárních důvodů publikovat tak, jak je. Rozhovor se čte obtížně, protože Miloslav Kučera st. neumí mluvit. Neumí se vyjadřovat jasně, pádně a výstižně - přitom patří spíše k těm lepším poslancům v českém parlamentě! Jeho vyjadřování je nepříliš srozumitelný, neobratně artikulovaný proud myšlenek. Kučera si často protiřečí. Kučera je facilitátor, mistr kompromisů, dovedeme si představit, že umí dobře vycházet s lidmi nejrůznějších názorů - možná právě proto, že to, co prezentuje sám za sebe, je, zdá se nám, aniž bychom chtěli být urážliví, dost mlhavé - jsou to nepříliš souvislé kavárenské řeči. Dokazuje to asi i chabost a  neumělost ČSSD, hovoří-li takto jeden z jejích schopnějších politiků! Žádné západní noviny by takovýto rozhovor nepublikovaly - v důsledku rozplizlosti by skončil v koši. Zveřejňujeme ho z dokumentárních důvodů: uvědomme si, jací jsou lepší současní čeští politikové...

    A jak je to s kontroverzí, kterou nedávno neeticky a jednostranně rozšířil pořad Fakta ČT (v jehož zájmu ovšem bylo Kučeru diskreditovat) - totiž že byl za komunismu údajně cenzorem? Situace je složitější, než jak ji neseriózně prezentoval pořad Fakta ČT, je daleko paradoxnější a smutná. Kučera sice v roce 1967 vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, byl ale politicky pronásledován a svou profesi nesměl za komunismu nikdy z z politických důvodů vykonávat, živořil v ústraní mezi amatéry v "lidové škole umění". Měl z politických důvodů zakázáno pracovat s uměleckými profesionály. Tak se věnoval práci s uměleckými amatéry pomáhal jim s texty písní, a tak se dostal až do komise, kde na konec texty písní amatérských skupin (na krajské úrovni) "z uměleckých důvodů" schvaloval nebo odmítal. Zdá se, že mu nepřišlo na mysl, že už sám pojem schvalování textů písní je absolutně obscénní a že se svou cenzorskou činností paradoxně vypracoval z politicky podezřelého člověka až v pilíř totalitního režimu, aniž by si to snad řádně uvědomil. Analyzujeme-li mlhavost a neostrost Kučerova uvažování v dnešním rozhovoru, poskytnutém Britským listům, je to docela jasné: ten člověk si asi nikdy v hloubi duše neuvědomil, co špatného dělá, protože mu chybí ostrost racionálního uvažování. Nikdy ji v životě nepotřeboval - potřeboval být schopen dosahovat umění kompromisu; v tom je výrazným talentem. Celé je to dosti tragická osobní historie, jako historie mnohých lidí, na nichž se podepsal komunismus. Co k tomu říci - soudit? Možná spíš - smeknout a deprimovaně mlčet. (JČ)

  • Bojí se ředitel ČT Jiří Balvín rozhovoru s Britskými listy? Jiří Balvín napsal Britským listům, že na rozhovor s nimi nemá čas, zároveň však poskytl rozhovor MFD a ani ostatní média - s výjimkou Britských listů - nemají problém rozhovor s ním získat. (JČ, TP)

  • Zákon pro kočku. Stručná rekapitulace toho, jak státní a veřejnoprávní instituce odpovídají Britským listům podle zákona o svobodném přístupu k informacím:
    1. Vládnímu mluvčímu Roučkovi: Jaký plat dostává Jindřich Marek, který tráví pracovní dobu psaním hulvátských e-mailů žadatelům o informace? Úřad vlády odmítl informaci poskytnout, BL se odvolaly, Úřad neodpověděl.

    2. Radě RTV: Kdo vlastní české komerční televize? Rada odmítla informaci poskytnout, BL se odvolaly, Rada odvolání zamítla, BL na ni podaly správní žalobu.

    3. České televizi: Jaké jsou podmínky sponzorování organizace Člověk v tísni při ČT? Televize odpověděla uspokojivým způsobem.

    4. ČSÚ: Kolik stály znalecké posudky k bezpečnosti sčítání? ČSÚ odpověděl uspokojivým způsobem.

    5. České televizi: Jaké jsou rozpočty pořadů a kolik berou vaši zaměstnanci? Televize v zákonné lhůtě neodpověděla, BL se odvolaly, ČT nereagovala ani na odvolání, BL na ni podají žalobu.

    6. ČSÚ: Pošlete nám zprávu o bezpečnosti a tři znalecké posudky. ČSÚ odpověděl, že nepošle, BL se odvolaly, lhůta pro rozhodnutí končí za dva týdny.

    7. ČSÚ: Berete v úvahu nepřípustný posudek Jindřicha Kodla a zaplatíte mu za něj? ČSÚ neodpověděl, BL se odvolaly, lhůta pro rozhodnutí končí příští týden.

  • Přispějte na investigativní práci Britských listů. Částka, vybraná na od sponzorů BL dosáhla do 14. března 350 000 Kč. Potřebujeme však na roční provoz cca 500 000 Kč a doufáme tedy, že přispěje ještě i další cca stovka čtenářů, kteří to přislíbili. Příspěvky čtenářů cítíme jako velký závazek a zároveň uznání. (JČ, TP)

  • Zdařilou fotoreportáž z Podkarpatské Rusi od Jiřího Kohouta jsme publikovali zde, zdezde.

  • Kde je teď v Praze k dostání kniha "V hlavních zprávách: Televize" o vánočním vzbouření v České televizi. Především v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici a v Arbesově knihkupectví, Štefánikova 26, Praha 5. Kniha je k dispozici také zde v internetovém knihkupectví Kosmas za lidovou cenu 118 Kč plus poštovné (má 366 stran), kde je na prvním místě Top Ten nejprodávanějších titulů. V internetovém knihkupectví Kosmas lze platit i úvěrovou kartou, tedy objednávat knihy i ze zahraničí. Podle Lidových novin z 10. března je naše kniha druhým nejprodávanějším titulem v knihkupectví Fišer. Je také možno si ji koupit v běžné pracovní době přímo v pražském nakladatelství ISV, Kafkova 42, Praha 6, tel. 2432 1098.

  • ČTK dává knize "V hlavních zprávách: Televize" osm bodů z deseti. Před dvěma týdny zveřenila ČTK o naší knize zabývající se krizí v ČT tuto recenzi. Záporná recenze obsahující nepřesné informace (recenzent neuvedl správně ani jména obou autorů knihy) z pera Jiřího Peňáse, novináře ze čtyřkoaličního Respektu, vyšla v časopise Týden.

  • Studii Miroslava Brady o základních principech televizního zpravodajství publikujeme v angličtině na tomto místě. Petr Sládeček z Londýna, který nám ji zprostředkoval, k tomu dodává:

    Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky', zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

  • Britské listy dál trpělivě očekávají vyjádření pražského Úřadu vyšetřování ke studiu Martina Kloubka na sovětské policejní škole i k tomu, zda si policisté mají právo předvolávat občany k výslechu na druhý konec republiky. Písemné vyjádření nám policejní mluvčí Soňa Jindráková přislíbila už před několika týdny, avšak slib dosud nesplnila. (TP)

  • Zůstanou platy zaměstnanců veřejnoprávní televize a rozpočty pořadů tajné? Začalo to nadějně: Česká televize potvrdila naši žádost o informace a poté si vzala na odpověď dalších deset dnů. Nyní marně uplynula i prodloužená lhůta, a protože pracovníci ČT nereagovali ani na naše zdvořilé e-mailové upozornění, že mají nejvyšší čas odpovědět, podali jsme podle zákona o svobodném přístupu k informacím odvolání. Tím se nyní ze zákona musí zabývat ředitel České televize Jiří Balvín; jen on má právo rozhodnout, zda platy a náklady pořadů zůstanou tak jako doposud "veřejnoprávním tajemstvím" nebo se televize podrobí zákonu č. 106/1999 Sb., jak jí to přikázali poslanci novelou zákona o ČT. Nejsme optimisty: sto tisíc lidí na Václavském náměstí jistě nedemonstrovalo za to, aby televizní hrdinové nechali do svého účetnictví nahlédnout ty, kdo jejich činnost financují - plátce televizních poplatků. (TP)

  • Žádáme podle zákona přesné, podrobné a otevřené informace o financování jednotlivých pořadů (včetně např. i odměn pro jejich moderátory) a informace o  platové škále v České televizi. 25. ledna 2001 vstoupil v platnost a zároveň nabyl účinnosti zákon č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o  svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými pro­střed­ky". Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o  údaje týka­jící se hospodaření České televize, viz tento text. Také jsme chtěli o ČT vědět, za jakých finančních okolností v ní působí organizace Člověk v tísni, viz zde, a tyto informace jsme už dostali. Psali jsme o tom zde. Vyplývá z nich znepokojující zjištění, že Člověk v tísni užívá v ČT šest kanceláří a dva sklady za velmi nekomerční činži 8300 Kč měsíčně - dotují to televizní diváci svým poplatkem.

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (údajně není v provozu)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)


  • Recenze právě česky vydané hry holandského autora Jeroena van den Berga "Žena podle Schopenhauera od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Mediální sláva a virtuální realita:

    Svět se pachtí za celebritami a vede to k šílenství

    Mediální "sláva" je nyní to, co je na světě nejdůležitější. Ziauddin Sardar argumentoval v časopise New Statesman, že je společenská cena za tuto skutečnost příliš vysoká. Shrnujeme.

    V současnosti civíme na "slavné" mediální "celebrity" tak, jako se s dětmi chodíme dívat na zvířata do zoologické zahrady. A podobně jako zvířata, i lidské celebrity patří k úplně jinému biologickému druhu, existují v úplně jiném prostoru než homo sapiens - existují v exotickém světě nevysvětlitelného chování daleko od normálního světa.

    Avšak zatímco ke zvířatům shlížíme dolů, k celebritám vzhlížíme. Zvířata nám připomínají, čím jsme bývali. Celebrity nám prezentují obrazy toho, čím bychom se snad mohli někdy stát.

    Touha získat statut celebrity je dnes etikou, na níž všechno v našem světě závisí. Celebrita je hlavní měnou naší ekonomiky, hlavní hodnotou našeho zpravodajství a hlavním motorem naší charitativní činnosti. Celebrita je hlavním prostředkem, jímž přijímáme a získáváme myšlenky, informace a zábavu. Nic se v našem světě nepohne bez otisku celebrity. Étos zoologické zahrady se stal novým světovým pořádkem.

    Existuje asi tolik různých druhů celebrity, jako existuje různých zvířat v zoologické zahradě. Některé celebrity - jako Michael Jackson, Arnold Schwarzenegger, Madonna - jsou tak nepravěpodobné jako ptakopysk nebo kiwi, normální mysl by si je nikdy nedokázala představit. Jiné se staly celebritami, protože se mezi svými chovají jako dravci, jako žraloci. Pak jsou celebrity, které mají sebevražedné tendence, jako oni přísloveční lumíci, celebrity, které žahají jako medúzy v moři, celebrity, které se vyjadřují sprostě jak špaček a celebrity které, jak škodlivá havěť, jsou slavné bez důvodu.

    Ale všechny druhy celebrit jsou rády, když k nim vzhlížíme. Když chodíme do zoologické zahrady, snažíme se představit si, jaký je asi přirozený život zvířete. Je zvíře tak zdeprimované i ve svém přirozeném prostředí jako v zoo?

    K něčemu podobnému dochází, když se díváme na celebrity v barevných časopisech. Prezentují nám životní styl, který je přesně tak umělý jako je životní styl zvířete v kleci. Jsou ti lidé opravdu tak šťastni, jak vypadají? Co to znamená, mít tolik slávy a bohatství? Jací jsou asi ve skutečnosti pod tou škraboškou z umělé hmoty?

    Životní styl celebrit je kolektivní fantazie. Čumíme na celebrity tak, jak se díváme na zvířata v zoo, je to svého druhu únik od skutečnosti. Vyhledáváme je, abychom si potvrdili, že existují i jiné způsoby existence, které se odlišují od našeho obyčejného života. Prostřednictvím celebrit sami sebe potvrzujeme, potvrzujeme své nejhlubší touhy a nejhlubší naděje.

    Proto ne všichni z nás můžeme být celebritami. Nikdo, například, netouží být ošklivý, a tak většinou netoužíme po tom, abychom měli ošklivé celebrity. Nesnažíme se dávat si složité otázky ohledně sebe samých, takže o filozofy a  o lidi, kteří vznášejí znepokojující otázky, není zájem. Herci, na druhé straně, jsou ideálními celebritami, protože herci umějí předstírat, že jsou někdo jiný.

    Celebritu lze považovat za důsledek globalizace, protože moderní hromadné komunikace umožňují, aby byl David Beckham hvězdou jak v Mandžusku, tak v Manchesteru. Avšak k tomu, aby se stal člověk celebritou, nestačí jen, aby byl dobrým hercem, zpěvákem či fotbalistou. Celebrita není založena na schopnostech. Musí být uměle vytvořena a je jako ledovec: celý rozsáhlý průmysl, jehož cílem je vytvářet celebrity, vskrytu neúnavně funguje, aby vytvořil viditelnou část.

    Jakmile se jednou člověk celebritou stane, musí vyvíjet soustavné a vážné úsilí, aby si statut celebrity zachoval. Celebrita například nutně potřebuje, aby si jí někdo pořád všímal, nejen proto, že celebrity musejí vyvolávat zájem veřejnosti, mají-li zůstat celebritami, ale také proto, že jsou sublimací potřeby každého člověka, aby po něm byla poptávka.

    Pozornost je sporná věc. Veřejnost si totiž vůči celebritám vytvoří vlastnické vztahy, a tak mnohé z nich existují ve skutečné kleci jako zvířata v zoo. Ale celebrity a jejich "osobnosti" se stávají veřejným majetkem ještě v jiném smyslu. Většina lidí zná výrok Marshalla McLuhana, že "medium is the message", "zprávou je samotné médium". Avšak McLuhan také napsal, že "obsahem každého média je vždycky jiné médium". To je pravděpodobně trochu přehnané a nikdo moc dobře nerozuměl, co tím McLuhan ve své době myslel. Teď, ve společnosti, která je prosáknutá vlivem médií, vidíme, že se formát nebo styl určitého pořadu stává sám o sobě médiem - vezměme třeba Železného pořad Volejte řediteli (příklad JČ). Totéž se děje s osobou celebrity. Například britský komik John Cleese (Monty Python, atd.) se stává médiem pro cokoliv: od reklamní kampaně stavební spořitelny až po nový a údajně vědecký seriál o lidské tváři.

    Není tedy divu, že některé celebrity nakonec velmi nemají rády onu trvalou a intenzivní pozornost. Upřený pohled veřejnosti někdy vede až k smrti, jak jsme to viděli v případech lady Diany, Michaela Hutchence a Pauly Yatesové. Žádná celebrita se nemůže osvobodit od přísné etikety životního stylu celebrit a vést "soukromý život". Britská televizní hlasatelka Anna Ford, americký herec Michael Douglas, modelka Naomi Campbellová vedou soudní spory s různými časopisy a bulvárními novinami, že narušily jejich soukromí. Ale výrok Grety Garbo "Chci být sama" patří do nevinnějšího věku. Nyní je v  podstatě nemožné, a to i pro samotné celebrity, rozlišit, co je veřejné a co soukromé, co je image a co je realita. Jsou milostné aféry celebrit skutečnými milostnými aférami, anebo je diktují potřeby publicity a kariéry? Jsou manželství celebrit taková, jaká bývala za starých dob aristokratická manželství, kdy bylo jejich cílem konsolidovat a rozšířit moc a status (dnes je hodnotou co nejčastější vystupování ve sdělovacích prostředcích)? A jsou rozvody a manželské rozchody důsledkem skutečných neshod, anebo jen potřeby dát unavené kariéře novou injekci veřejného zájmu?

    Celebrita také závisí na přehnané spotřebě. Když bývaly celebrity jen zaměstnanci milionářů z filmových studií, existovala rozumná dohoda. Celebrity si mohly žít, jak chtějí, vyhazovat s z kopýtka, jak chtějí, pokud předstíraly na veřejnosti, že se chovají skromně a morálně. Teď si vyhazují z kopýtka pro veřejnost: samotná představa umírněnosti, vyrovnanosti a dekorum - to by znamenalo konec každé celebrity. Proto vydává Elizabeth Hurley obrovské peníze za šaty, Elton John vydal statisíce liber za květiny a proto zneužívají celebrity obrovským způsobem alkohol a drogy. Veřejnost žije zprostředkovaně prostřednictvím jejich excesů. Celebrita znamená oslavování. Ale co vlastně tady oslavujeme? Chování, jakého by se většina z nás neodvážila.

    A to nás vede k drbům, což je další důležitý aspekt celebrity. Drbalo se vždycky. Avšak tradiční rolí drbání nebylo jen umožnit nám, abychom hovořili o nepřijatelném chování jiných lidí. Drbání bylo vždycky nástrojem společenské kontroly, definovalo měřítka, slušnost a morální ideály.

    V současnosti je drbání jen zlovolnými řečmi. Už není v módě cokoliv hodnotit a nemáme jazyk pro to, abychom dokázali popsat to, o čem si myslíme, že je to dobré, správné a hodnotné. Funkcí drbání je nyní rozdmychávat náš neukojitelný hlad po špinavých podrobnostech a triviálních senzacích. Musíme vědět všechno, co se děje v každodenním životě celebrit. Je-li člověk celebritou, musí neustále plodit o sobě drby.

    Proč to celebrity dělají? Proč tolerují veřejné vlastnictví svých osobností, absenci soukromí, neustálé drby, většinou nepřesné? Zjevnou odpovědí je: pro peníze, slávu a moc. Méně zřejmé je to, že v trojím smyslu jsou tyto odměny dnes hojněji k dispozici než kdy předtím.

    Zaprvé, celebrita je dnes bez hranic. Tom Hanks a Spice Girls, například, jsou známí po celém světě a mají z toho obrovské finanční příjmy. Některé celebrity jsou bohatší než některé malé země. Avšak celebrita také překonává kulturní hranice. V novinách píší celebrity komentáře o všem možném, od vychovávání dětí až po konstrukci meziplanetárních raket. Leonardo Di Caprio může interviewovat prezidenta Clintona v americké televizi ve špičkovém vysílacím čase a Michael Palin (další z týmu Monty Pythona, pozn. JČ) se stal televizním dědicem slavných cestovatelů. Moc, která kdysi patřila "odborníkům", nyní patří celebritám: archeologii, historii, psychologii atd. si stále více přisvojují "televizní osobnosti". Menší celebrity radí lidem ohledně rodinných problémů, spotřebitelských problémů, o vaření a o tom, jak pracovat na zahradě. Není hranice, kterou by celebrita nepřekonala.

    Zadruhé, celebrita dokáže přesvědčit veřejnost, aby suspendovala svou kritičnost. Nejde jen o všeobecně rozšířené mínění, že herci v televizních seriálech hrají sami sebe. Ani nejde jen o to, že využívání celebrity při reklamě radikálně zvýší objem prodeje inzerovaného produktu. Existuje rozsáhlý výzkum, z něhož vyplývá, že jestliže celebrita řekne, že je určitý výrobek dobrý, lidi tomu budou skutečně věřit. Jde také o to, že se podpora celebrit stále více využívá i v nekomerčních oblastech.

    Chcete-li realizovat jakoukoliv myšlenku, projekt, iniciativu, musíte si najít celebritu. Žádná kauza se nestane kauzou bez hvězdy. A pro celebrity jsou nyní humanitární kauzy tak důležité jako agenti a implantáty v prsou: odznak altruismu poskytuje ospravedlnění bezostyšné existenci. Má to však všechno nebezpečnější stránku: průmysl "podporování různých kauz dává celebritám moc, kterou dříve měli jen monarchové.

    Zatřetí, celebrita nyní dokáže utvářet totožnost. V postmoderní kultuře se totožnost vědomě vytváří z eklektického archivu skutečností, zakotvených celebritou. Nejde jen o to, že mladí lidé stále více napodobují celebrity - tak tomu bylo vždycky.

    Nové je ale to, že celebrita je nyní jediným měřítkem aspirací. Kultura celebrity nahradila všechny dřívější lidské zdroje inspirace - orální historii, epické básně, legendy a mýty. I příbuzenské vztahy, které kdysi živily západní společnost, byly nyní zaměněny za imaginární vztahy s celebritami. A tak se celebritou zabýváme ve dne v noci, poskytuje nám našše sny, inspiruje nás. Celebrity nyní vykonávají všechny role, které kdysi hrálo náboženství, ideologie a historie.

    Ve virtuální zoologické zahradě, nakažené celebritou, jsou pozorovatelé i pozorovaní v kleci. Obě strany jsou produktem uvězněné imaginace, kde jsou aspirace i skutečnost omezeny na úzký prostor, který vede nevyhnutelně k šílenství.


    Volejte Sládečkovi - Omluva

    Petr Sládeček

    Vážený pane Staňku,

    Děkuji za Vaši reakci a za oprávněnou kritiku.

    Za formulaci „úplné vymýšlení otázek a jmen diváků z vlastní zkušenosti potvrdit nemohu, ale existence tohoto aktu byla vždy v Nově vždy veřejným tajemstvím a zdrojem nejrůznějších legrácek a vtipů mezi zaměstnanci“ už mi těžce vyčinila i manželka. „Veřejné tajemství“ je určitě manipulativní, nebo alespoň nepřesná, zavádějící formulace. Omlouvám se Vám i ostatním čtenářům Britských listů.

    Co jsem vlastně chtěl vyjádřit: Přímé důkazy nemám, na vlastní oči jsem nic neviděl,ale někteří konkrétní zaměstnanci zainteresovaní na přípravě pořadu mi o tom řekli. Také znám řadu jiných zaměstnanců, kteří o tom vtipkovali. Já o tom vtipkoval s nimi.

    Kteří konkrétní lidé mi o tom řekli? Kteří vtipkovali? Neprozradím. Proč?

    Chráním anonymitu zdroje. Ha, ha, můžete si říct, média jsou dnes plná nejrůznějších tajemných anonymních a dobře informovaných zdrojů…

    Ochrana zdroje je jedním ze základních pravidel žurnalistiky. Problém je, že novinářům tzv.ochrana zdroje umožňuje si ty zdroje třeba i úplně vymýšlet.

    Proč vlastně chráním anonymitu zdroje?

    Protože nechci nikomu škodit. A protože lidé,když mi to říkali, si rozhodně nemysleli,že bych o tom měl někdy psát do Britských listů.

    Mám s odhalováním zdrojů svou velmi nejednoznačnou zkušenost jako svědek u arbitráže v Amsterdamu, kde jsem řekl vše, co jsem od koho slyšel,včetně svých dobrých známých. Těm známým jsem před líčením telefonoval a řekl, že pokud mi tribunál položí přímou otázku, budu chtít odpovědět úplnou pravdu.Také jsem řekl, že budu rozumět tomu, když oni to třeba pak i popřou. Myslím si,že nikdo nemá nikdy po nikom právo chtít, aby byl hrdinou.

    Výsledek? Já se sice mohu cítit jako člověk, který nezaváhal u soudu platónskou Pravdu vyjevit, na druhé straně jsem přišel o některé přátele, kteří mi řekli, že jsem je vlastně strašně zklamal.Myslím si,že jim rozumím. A možná jsem jim i  uškodil tím,že jsem je vystavil možnosti pomsty ze strany nadřízeného. Jak je to pak s tou naší Pravdou?

    Těžko dnes někdo vymýšlení otázek ve Volejte řediteli potvrdí. Myslím si,že i ti zainteresovaní lidé z Novy, kteří by možná mohli podat přímé svědectví, mají prostě z Vladimíra Železného STRACH. Nejsou v Čechách zdaleka jediní.

    A pak, kdyby něco řekli, sami by se tím přece jako „spoluviníci“ poškodili. Nebo by riskovali, že je Vladimír Železný přímo ve Volejte řediteli před celým národem označí za lháře a jejich případné důkazy za podvrhy. A třeba by i na ně podal mediálně tolik vděčné trestní oznámení.

    Já jsem „přispěchal“ se svým svědectvím proto,že jsem se s redaktory Lidových novin prostě domluvil, že jim o tom sám napíšu. Mimochodem,o telefonistkách „jako“ nosících papírky s dotazy na stůl už mluvím před novináři asi rok, ale nikomu to nikdy asi nepřišlo dost zajímavé a důležité. Různé věci se vždy různým lidem zdají různě důležité.

    Že si Vladimír Železný dá takovou práci, aby ve svém pořadu aranžoval herecký výstup s telefonováním a nošením papírků, přičemž si myslím, že telefonistky vlastně ani o tom,že něco hrají, samy nepřemýšlejí, a tedy ani nevědí, mně osobně připadá pro pochopení mediální manipulace důležité nesmírně. Ne nadarmo se totiž říká, že ďábel je vždycky v maličkostech.

    Ještě něco k vlastní motivaci.

    Do Britských listů jsem začal psát o médiích proto, aby bylo více světla tam, kde mnozí mocní světa chtějí, aby byla navěky tma.

    Že mé psaní nevrhne vždy skvělé či jednoznačné světlo na mou vlastní minulost je cena, kterou musím být a jsem připraven zaplatit.

    S přátelským pozdravem,

    Petr Sládeček


    Doprava a alternativní inteligence

    Dopravní nehodovost v ČR

    Jiří Trnka

    Zde je nekolik poznamek k tematum bezpecnost na ceskych silnicich, statistiky nehodovosti, nastroje na omezeni nehodovosti a jinym, objevujiciM se v Britskych listech:

    Bezpecnosti na silnicich se zabyvaji organizace jak v jednotlivych zemich (VTI, http://www.vti.se, BASt, http://www.bast.de, ...), tak rada nadnarodnich organizaci (OECD, a href="http://www.oecd.org">http://www.oecd.org, UNECE, http://www.unece.org, ...). Tyto organizace vychazeji ze statistickych dat a vyzkumu, jez maji k dispozici a na nichz vzajemne spolupracuji. Vysledkem jejich cinnosti jsou pak ruzne strategicke dokumenty (tzv. "Traffic safety programme", ekologicka politika, dopravni politika, apod.). Takovym prikladem je "Vision Zero" (SNRA, http://www.vv.se), dokument schvaleny svedskym parlamentem, jenz stanovuje dlouhodobe cile a strategie v oblasti bezpecnosti na svedskych silnicich.

    V Ceske republice resi bezpecnostni problematiku Centrum Dopravniho Vyzkumu (CDV, http://www.cdv.cz), ktere je v zahranici pomerne zname, a ktere je zapojeno v rade spolecnych projektu s ostatnimi zahranicnimi organizacemi.

    Ceska republika je zaroven clenem Evropske konference ministru dopravy (ECMT, http://www.oecd.org/cem/cemtmemb.htm). Diky CDV a clenstvi v ECMT, tak Ceska Republika disponuje pristupem k zaverum a doporucenim vytvorenym ECMT, OECD,IRTAD, apod. Neni mi vsak znamo, zda je techto zaveru a doporuceni vyuzito pri tvorbe strategickych dokumentu pro CR.

    V poctu usmrcenych osob na 100 000 obyvatel (1998) se CR v porovnani se staty Evropske unie a nekterymi dalsimi zemeni (USA, Novy Zeland, Korea a jine) pohybuje v oblasti prumeru mezi srovnavanymi zememi (Pocet usmrcenych na 100 000 obyvatel v roce 1998, IRTAD, http://www.bast.de/htdocs/fachthemen/irtad/utility/p45.pdf). Bohuzel dalsi statistiky ukazuji narust poctu usmrcenych na ceskych silnicich v roce 1999 o 7 % (Pocet usmrcenych na silnicich v Evrope, 1999, ECMT, http://www.oecd.org/cem/events/PressReleases/RdAcc99e.pdf) oproti roku 1998 a v prvnim pololeti roku 2000 oproti stejnemu obdobi predchoziho roku o  14.6 %

    (Rozbor dopravni nehodovosti statu OECD za 1. pololeti roku 2000, CDV, http://www.cdv.cz/bsp/oecd02.htm), coz je nejhorsi vysledek mezi sledovanymi zememi.

    Dalsi porovnani, ktere ukazuje uroven bezpecnosti na silnicich je podil usmrcenych tzv. "Vulnerable road users" (chodci, cyklisti, motocyklisti). V tomto porovnani (Distribuce usmrcenych podle silnicniho uzivatele, 1998, ECMT, http://www.oecd.org/cem/stat/accidents/Table498.pdf) CR rovnez nevychazi zrovna priznive v porovnani s Evropskymi zememi, zejmena pak v podilu usmrcenych chodcu - CR 24.3 %, SRN 13.9%, Rakousko 17.1%, Svedsko 13.0%, Spanelsko 16.7%, UK 26.5%, Dansko 14.6%, Slovensko 9.3%, Slovinsko 17.7%, Francie 11.7% (1998, ECMT).

    Jako posledni priklad situace na ceskych silnicich je ukazan na cetnosti uzivani bezpecnostnich pasu ridici (Cetnost uzivani bezpecnostnich pasu ridici, 1998, IRTAD, http://www.bast.de/htdocs/fachthemen/irtad/utility/p41.pdf). Zde je situace rovnez neprizniva. Pocet ridicu pouzivajicich bezpecnostni pasy ve mestech a obcich v CR je oproti ostatnim srovnavanum zemim priblizne polovicni. CR a Madarsko tak dopadly nejhure v porovnani mezi vsemi 15 srovnavanymi zemeni - zeme EU, Kanada, Japonsko, Novy Zeland (1998, IRTAD).

    Reseni soucasne situace vyzaduje komplexni reseni, tak jak ukazuji zahranicni zkusenosti. V zahranici se problematika bezpecnosti na silnicich resi pomoci komplexniho reseni 3E (Enfrocement, Education, Engineering) a v posledni dobe rozsireny o ekonomicka opatreni na 4E. Uzke provazani inzenyrskych opatreni, vychovou a vzdelavanim, tvorby kvalitni legislativy a efektivne fungujiciho aparatu (policie, soudy, urady) je podminkou pro dosazeni uspokojivejsich vysledku z dlohodobejsiho hlediska. Rada informaci o techto pristupech je dostupna na informacnich serverech venovanych teto problematice (zejmena pak v USA) jak pro odbornou verejnost, tak pro laickou verejnost (www.trafficcalming.org, Institute of Transportation Engineers, http://www.ite.org, Walkinginfo.org, http://www.walkinginfo.org, Bicyclinginfo.org, http://www.bicyclinginfo.org).

    Poznámka Ladislava Nedbala: Stejne jako u ostatnich odpovedi ve veci Alternativni inteligence se v  prispevku pana Trnky projevila pripravenost techniku a prirodovedcu. Snad jen k tabulce tragickych nehod (http://www.bast.de/htdocs/fachthemen/irtad/utility/p45.pdf) bych rad dodal, ze muj pocit o nadprumernem poctu smrtelnych nehod v CR byl zjevne mylny.*) Na druhou stranu tabulka vypovida jen o spolecenskych dusledcich nehodovosti nikoliv o bezpecnosti dopravy, o kterou mi v otazce slo hlavne. V podobne tabulce by se staty s dopravou provadenou velbloudy umistily asi pred Svedskem. Srovnani CR napriklad s USA a D by take jiste vypadalo jinak, kdyby se nesrovnaval pocet umrti na 100.000 obyvatel ale na 100.000 ujetych kilometru nebo aspon na 100.000 aut. Relativni narust tragickych nasledku nehod z poslednich let zmineny panem Trnkou by pak pusobil jeste hroziveji.

    Nulova odezva na otazku byla od humanitni inteligence, zde predevsim pravniku, politiku, novinaru nebo ekonomu, kteri by meli byt schopni sirsiho, celospolecenskeho pohledu. Komplexni pristup by dovoloval napriklad muj laicky navrh nekolikametrovych pasu keru kolem silnic zhodnotit jako nesmysl nebo ho spolecensky prosazovat. Ten pas keru jsem do otazky zahrnul umyslne, protoze zhodnoceni takoveho navrhu vyzaduje alespon minimalni zasvecenost do problematiky dopravy, stejne jako zemedelstvi (ubytek obdelavane pudy), stejne jako do prava (vlastnictvi pozemku), zivotniho prostredi (rozsireni keroveho porostu, ubytek stromu, eliminace potravin vypestovanych blizko silnic), zdravotnictvi (charakter zraneni pri narazu do stromu a projeti kerovym porostem) a ekonomie. Na strane humanitni inteligence tedy zustava nula.

    *) Poznámka JČ: Podle informací, které v BL zveřejnil Václav Pinkava a které, doufám, nám pomůže nalézt, je tuším i počet smrtelných nehod v poměru na "vozokilometry", tj. počet kilometrů, skutečně ujetých vozidly na českých silnicích, vyšší než v západních zemích.

    Humanitní vědy a technika. Alternativní inteligence

    Jaroslav Král

    Děkuji za zajímavý článek o jistém druhu nafoukanosti lidí z humanitních věd, pro které je pod úroveň a možná nad úrovní jejich znalostí se zamyslit nad tím, co přinášejí do postmoderní společnosti technika a přírodní vědy. Museli by totiž věci rozumět. Bez porozumění pak těžko mohou např. k problému lidského genomu cokoliv rozumného říci. Škodit ale mohou.

    Jako informatik zjišťuji nový trend, který již proniká do informatiky i technických oborů. Je stále více třeba, aby informatici byly vybaveni znalostmi humanitních oborů, jinak nebudou schopni vyvinout dobré produkty, správně je nasadit do praxe a také je efektivně provozovat.

    Velmi podobná situace je i u mnoha technických oborů. Musíme si stačit sami.

    Nafoukaní absolventi neexatních oborů (nazvěme je pro jednoduchost netechnici) mně jako informatikovi nebývají moc platní. Jakmile se problém konkretizuje, nejsou mi netechnici k ničemu a předtím jen zřídka k něčemu.

    Netechnici lecčems zhoršují podmínky pro uplatnění lidí v informatické společnosti. To totiž vyžaduje dosti dobrý základ v matematice. Netechnici málo čemu rozumí, ale ke všemu se vyjadřují. Mluví o postmoderní společnosti, jsou často hrdí, že neumí násobit, dosáhli redukce matematiky na školách a šíří i díky svým vysokým platům a postavení v mediích přesvědčení, že inženýr je cosi horšího než opice.

    Pro inženýry a přírodovědce nezbývá pak nic jiného, než se bez takových antipomocníků obejít.

    Není to ale levné.


    Co chtějí britské ženy od mužů? Zdá se, že nic moc víc než sex bez závazků

    Co chtějí (britské) ženy od mužů? Moc ne, jak se zdá - sex, drobné práce v domácnosti. Většinou už ale s nimi nechtějí nutně žít v jednom bytě. Tolik článek Fiony Gibsonové, který vyšel 18. března v týdeníku Observer. Shrnujeme.

    Přítelkyně, které je něco pod čtyřicet, se svěřila, že se plánuje rozejít s mužem, se kterým chodí čtyři měsíce. Původně jí přišel udělat novou omítku v obýváku. "Nemáme si o čem povídat," oznamuje. "Nemáme nic společného. Máme spolu velmi dobrý sex a po tom se mi bude stýskat, ale ráda bych chtěla chodit s někým, s kým si po dobrém sexu můžu taky povídat."

    Přítelkyně oznamuje, že se s ním rozejde za tři nebo čtyři týdny. Vysvětluje: "On mi v bytě staví police. Počkám, až dodělá ložnici, protože mně opravdu štve, že nemám kam si dávat časopisy." Reportérka i přítelkyně se tomu strašně smály. Reportérka pokračuje:

    Připomnělo mi to dobu, kdy jsem v polovině devadesátých let tři roky pracovala jako editorka časopisu more! a většinou při tom jen vymýšlela články jako "Co by pro vás mohl váš boyfriend doma udělat". Cílem bylo také prodávat knihy s tituly jako "Muži: návod pro uživatele". Základní premisou bylo, že muži jsou tady od toho, aby se s nimi ženy mohly nezávazně pobavit, a nikoliv od toho, abychom je dohnaly do manželství, jak nás instruovala laskavě předchozí generace magazínů pro ženy.

    Celý redakční tým časopisu more! - byly jsme to tehdy holky pod pětadvacet, stejně jako naše čtenářky - si vymýšlel "speciální články" o hrách, kdy zaměstnankyně firmy zkonzumovaly obrovské množství alkoholu a pak se vetřely do společnosti mužů v hospodě po práci u piva. Jednou jsme udělali dražbu jediného mužského zaměstnance a poslali jsme ho na výlet do Spojených států s jednou mladou čtenářku, která byla naprosto nadšena, že ho "vyhrála". A přesně tak by se mladé ženy měly chovat.

    V baru Corinthian, což je obrovská, historickými dlaždicemi vyzdobená restaurace nedaleko hlavního náměstí, George Square v Glasgow se silně flirtuje, pokračuje reportérka ve svém článku. "Čím jsem starší, tím si víc vybírám," konstatuje Jill Riddifordová, šestatřicetiletá herečka. "Tuhle jsme s homosexuálním kamarádem hovořili o tom, jak jsme netolerantní: jak zásadně si nic nezačínáme s muži, kteří se utrhují na číšnice nebo na bankovní úředníky, s muži, kteří jsou špatně oblečeni, anebo zase oblečeni příliš dobře."

    Jill žije sama tři roky a konstatuje: "Jestliže se nezajímáte o to vdát se a mít děti - a já se o to nezajímám - pak nejste pod tlakem učinit to, co se od vás očekává. Začátky každého vztahu jsou senzační: zamilovanost, adrenalin a to všechno, jenže ono to dlouho netrvá. To vzrušení je možno vyvolat i jinak, například tím, že se vám podaří získat senzační práci."

    Její přítelkyně Adele, 39, která pracuje v marketingovém výzkumu, se právě chystá nastěhovat se k partnerovi, s nímž chodí osm měsíců. Hovoří o tom pragmaticky: "Seznámili jsme se a já jsem hledala byt - takže mi to nevadí. Ale byla jsem už vdaná a jsem teď cyničtější a míň naivní." Když srovnává svůj nynější postoj s tím, jaký postoj zastávala, když byla mladší, argumentuje: "Teď hledám určité vlastnosti - inteligenci, humor - a nepřijímám prostě všechno. Prostě si říkám: dokáže mě rozesmát, anebo mě nudí k smrti?" Adele přiznává, že jestliže jí to s někým nefunguje, je "naprosto upřímná" a jeden svůj poměr ukončila rychlým telefonátem na jeho mobil. Říká: "Jestliže nemám děti, není to konec světa. A nevylučuju, že budu mít dítě sama, jestli to tak dopadne - dítěti by se u mne vedlo dobře."

    Využívají ženy mužů? Samozřejmě. Potvrzuje to devětadvacetiletá Mags, která je nyní na plný úvazek matkou. "Ženské zneužívají chlapy úplně stejně, jako to dělají chlapi s nimi," vysvětluje. Přiznává, že možná "se s někým dá do řeči a jestliže k tomu dojde, tak k tomu dojde". Nechce se znovu vdávat: "Mám dvě děti a tak by se mi hodilo, upřímně řečeno, moci se trochu zasmát."

    Joan Smithová, autorka knihy "Moralities, Sex, Money and Power in the 21st Century" (Morálka, sex, peníze a moc v jednadvacátém století), je přesvědčena, že ženy nutně "nezneužívají" muže, ale mají v současnosti celou řadu nejrůznějších vztahů s muži.

    "Když jsem byla mladá, existoval jasný vzor: začni chodit s klukama, pak se zasnoubíš, vdáš, budeš mít děti a bude to vztah na celý život. Tak to fungovalo. Už to tak nefunguje. Ženy teď nutně už nechtějí muže jako partnery pro vychovávání dětí. Některé ženy mají poměr se spoustou mužů - jiné chtějí vášnivou lásku s jedním mužem. Neexistuje už jediná možnost. Je to fantasticky proměnlivá situace.

    Při přípravě své knihy Single and Loving it (Jsem svobodná a moc se mi to líbí) se setkala autorka Wendy Bristowová s dvěma rozdílnými přístupy: "Jednak typ ženy, posledlé jedním mužem ("on mi nezavolal") a pak typ oné ženy, co se chce s mužem vyspat hned během první schůzky, protože pokud není ten chlap v posteli k ničemu, ona ho nechce znát."

    Jedna žena kolem třiceti řekla Bristowové: "Upřímně řečeno, chci zjistit hned na začátku, jaké to je, než abych váhala a nakonec byla zklamána. Spala jsem s deseti muži a polovina z nich nebyla v posteli k ničemu. To je padesát procent chlapů. Byli to všechno sympatičtí chlapci, ale v posteli na nic." Bristowová je přesvědčena, že tato skupina žen není posedlá sexem - jen je prakticky založená: "Vidíme to ve všech věkových kategoriích. Ženy, kterým je kolem čtyřiceti, už vystřízlivěly ze své velké lásky. Líbí se jim sex a  chybí jim, když k němu nemají přístup, ale nutně nechtějí bydlet s partnerem."

    Podle Bristowové jsou ženy kolem třiceti v té nejzranitelnější skupině - ty právě se snaží najít "pravého manžela". Vzrůstající rozvodovost ovlivňuje očekávání mladých žen. "Pokud máte rozvedené rodiče, neočekáváte od manželství příliš mnoho," konstatuje Bristowová. Méně se vyskytuje touha získat nějakého chlapa za každou cenu. Většina žen mezi dvaceti a třiceti lety mají fantastickou sebedůvěru a mnoho z nich nemá zájem o to namluvit si nějakého muže pro trvalejší vztah. Chtějí jen hodně příjemného sexu. Sex bez dalších podmínek je reální alternativa. V letech 1986 - 1998 přišlo na britský trh pracovních sil dalších patnáct procent žen. Rozhodují se mít děti později, pokud vůbec. Analýza, kterou vypracovalo Henley Centre pro Armádu spásy, předpovídá, že ze všech žen narozených v roce 1972 zůstane v roce 2017 ve věku 45 let přibližně 25 procent bezdětných (v roce 1997 to bylo 16 procent). David Weeks, neuropsycholog v nemocnici Royal Edinburgh Hospital a autor knihy Superyoung, poukazuje na to, že obě pohlaví stárnou pomaleji. "Jsme svědky prodlužování puberty - fyzicky i citově - a odkladu citového zrání." Podle Weekse dochází v prvních deseti letech po pubertě k výraznému vzrůstu v počtu sexuálních partnerů a sexuálního experimentování. Zpráva výrobce prezervativů Durex z roku 2001 uvádí, že šestnácti až dvacetiletí mladí lidé ztratili své panenství a panictví v průměru ve věku 15 let, u lidí, jimž je dnes nad 45, to bylo ve věku 18 let.

    "Morálka se už nevnímá stejným způsobem jako v předchozích generacích," konstatuje Week. "Přesunuli jsme se do permisivnější společnosti." Weeks je přesvědčen, že ženy pořád chtějí emocionální bezpečí, ale už tolik nepotřebují ho formalizovat. Jsou také schopny definovat vlastní představy o tom, komu důvěřovat a jakou mít odpovědnost. Ženy využívají svobody, které dosud nikdy v tak velké míře neměly.

    V glasgowské restauraci Corinthian svědčí 25letá studentka práv, Julie, že "vážným způsobem" chodí s kluky od patnácti let. Nedávno se rozešla s chlapcem, s nímž chodila tři roky a teď přesvědčuje kamarádku Elise aby šly tancovat. "Nesnáším být doma sama. Chodím pořád na tancovačky a do hospod, flirtuju s miliony chlapů, dělám si z nich legraci a jsem opravdu hnusná." - "Proč, pro své sebevědomí?" - "Ne." - "Kvůli sexu?" - Je šokována. "To nedělám. Některé ženské ano. Já jen chlapy provokuju. To přece musejí zvládnout."

    Ben Renshaw, autor knihy Success but Something Missing (Úspěch, ale něco chybí) je přesvědčen, že ženy teď chtějí to, co v minulosti viděly, že měli chlapi. "Vzhledem k tomu, že jsou ženy emocionálně zralejší než muži stejného věku, jsou pravděpodobněji lépe vybaveny pro vytváření nových kontaktů s opačným pohlavím a dělají to dobře." Renshaw dodává, že ženy dnes vydělávají podstatně více než dříve a taky chodí víc do práce, takže nemají moc času. "Ženy jsou méně ochotné tolerovat vztah, který nefunguje - a svoboda je pro ně velmi cenné zboží.

    Reportérka se ptá Karen McKeeové, svobodné reklamní pracovnici v rozhlasové stanici Radio Clyde, jak by reagovala, kdyby se zdálo, že si ji její partner chce vzít a chce s ní mít děti. "Zpanikařila bych. Kamarádi mi říkávali: ´Počkej do třiceti a pak na to budeš mít jiný názor´- no, je mi třicet a názor jsem nezměnila." Právě ona vždycky vztah ukončuje: "Jaksi to dělám vždycky já. Dělám to otevřeně, nechci předstírat. Nejsem ochotna tolerovat hlouposti." Karen přiznává, že lidé jejího věku mají jinou agendu - ne nutně jednodušší - než byla agenda jejich rodičů: "Moje matka se vdávala v jednadvaceti a já jsem se jí narodila ve 24. Tak se to dělalo tehdy." Rozvod už s sebou nenese stigma. Kamarádi velmi pravděpodobně řeknou: "Udělalas to dobře." Je sama tři roky a konstatuje: "Seznámit se s nějakým chlapem pro mě není teď zrovna prioritou. Studuju po práci na univerzitě, chodím na hodiny tance a učím se hrát na klavír. V žádném případě nepotřebuju chlapa, aby mi dodal sebedůvěry. Na to mi stačí moje rodina, moje sestra a dva nebo tři blízcí přátelé." Časopisy jako Cosmopolitan sice tisknou články o efektivním flirtování, ale také články o tom, jak najít dobré zaměstnání.

    Durex Report 2000 konstatuje, že 40 procent žen, které používají prezervativy, si je kupují samy. Reportérka pokračuje: Byla jsem nedávno svědkem fantastického sbalení. Jeden můj svobodný kamarád byl se mnou na pivu, když se k němu přiblížila atraktivní žena kolem čtyřiceti. "Je to váš boyfriend?" zeptala se zdvořile, než ho rychle a šarmantně odvezla taxíkem pryč. Následujícího rána jsem mu zavolala. "Mám pocit, že jsem byl zneužit," stěžoval si. "Ani mě nepožádala o telefonní číslo. Je to hezké, seznámit se s někým, kdo to tak dobře umí, ale když ona byla tak energická," řekl chabě.

    Čelný sexuolog Martin Cole potvrzuje, že ženský zájem o sex je stejně silný jako u mužů a v pozdějších letech je silnější. "Jak žena stárne, zjišťuje, že lehčeji dosahuje orgasmu, takže ji sex víc uspokojuje." Jenže podle Joan Smithové je stále pro ženy relativně nepřijatelné, aby vyhledávaly náhodný sex. "Naše kultura ženy podceňuje. Na muže pohlíží s laskavostí - pokud je muž ještě po padesátce sexuálně atraktivní, ale žena, která je svobodná a užívá si po čtyřicítce, by to prý dělat neměla." Celá řada reportérčiných přítelkyň přiznává, že je náhodný sex příjemný, povzbuzuje to sebevědomí. "Je to dobrá příležitost se ukázat," vysvětluje jiná.

    Roste počet žen, které hledají partnery na internetu. Mary Balfourová, pracovnice seznamovací agentury Drawing Down the Moon, zahájila novou službu s názvem Only Lunch - jen pro ty lidi, kteří se chtějí setkat náhodně, třeba jen na hodinu. Nemusíte si ani zadávat večer.

    Podle Balfourové jsou ženy při výběru mužů stále náročnější: "Ženy chtějí muže, kteří jsou emocionálně zralí a trochu na sobě pracovali. Obě pohlaví hledají partnera, který má vysokou míru atraktivnosti. Říkáme tomu FSI - faulty self image - být přesvědčen, že jste atraktivnější, než je tomu ve skutečnosti."


    Když velcí kluci brečí

    Tento komentář Barbary Ellenové vyšel v neděli 25. března v týdeníku Observer. Shrnujeme.

    Hovořil se mnou tuhle jeden muž o tom, co nazval "úpadkem mužských hodnot" v západní ekonomice. Nikdo už je nechce, nikdo už je nekupuje? Přesně tak, uvedl. Došlo na Wall Streetu ke krachu "mužskosti". "Ano, je tomu tak," řekl.

    Bylo samozřejmě lehké namaloval přesvědčivý sociologický obraz. Holky, jak mají ve škole lepší výsledky než kluci. Ženy dostávají pořád ještě menší plat než muži, ale také jsou přizpůsobivější a tedy na trhu práce přijatelnější. Ženy iniciují většinu vztahů s muži a ženy také většinu vztahů ukončují. Ženskost prosperuje, vyvíjí se, mění se, mává barevným kufříkem. Mužskost je v útlumu, kloužou jí nohy a reaguje na to agresivně a trapně ve vlastním pivním oparu. To, jak přesně jsou atraktivní tyto simplistické scénáře, asi záleží na tom, jak hodně zrovna máte na chlapy pifku. Jaká jste misandrině - misandr je někdo, kdo "nenávidí muže".

    Ti, "kdo nenávidí muže", v moderní společnosti skutečně existují, a to mezi muži i ženami. Někteří muži sami sebe a své pohlaví nenávidí více, než jakákoliv žena, které takové pocity ani neberou vážně. A tady začínají ty problémy. Ženy totiž většinou "nenávidí muže" jen emocionálně, intenzivně a nakrátko, nad sklenici chablis, když se muži nenávidí sami, jsou střízliví a berou to příliš vážně.

    Zdá se, že jde o to, zvyknout si na něco. Zatímco muži uvádějí ženy v zuřivost a frustrují je už po dlouhá staletí, takže si ženy na ně společně po straně stěžují, zatímco jim rodí děti a perou spodky, muži si své vlastní nedostatky začali uvědomovat teprve nedávno. Proto vznikl v osmdesátých letech New Man (hluboce se omlouvám za hříchy všech předchozích desetiletí) a v devadesátých letech New Lad (rychle beru veškeré omluvy zpátky).

    Tomu všemu se zjevně každá žena starší deseti let může jen snášenlivě smát, což pravděpodobně muže jen dál mate. Nyní, v roce 2001, jsme se, jak se zdá, zcela vyhnuli veškerým snahám o dosažení mužské zralosti a dospěli jsme do nejnižšího bodu, kdy vznikl New Baby Boy.

    Je trochu jako New Man (myslí to dobře), jako New Lad (to pivko si občas dát musím), ale má nové infantilní vlastnosti. Vždycky, když dostane New Baby Boy od holek do huby, uteče s brekem a žaluje to sdělovacím prostředkům. Je to opravdu překvapující.

    Když měly ženy pocit, že jsou utlačované a ponižované, zorganizovaly se a zahájily boj proti tomu útlaku. Teď když mají muži stejný pocit, bědují v tisku o tom, jak hnusně se s nimi zachází a jak jsou z toho celí zmateni.

    Mužům ještě nedošlo, co se ženy naučily v důsledku tvrdých poučení, že sebeúcta není něco, na čem lze lpět. Sebeúcta je jako motýl uzavřený do dlaně: čím víc tlačíte, tím víc je mrtvá. A kromě toho je velmi nepravděpodobné, že jsou muži ponižováni více než kdy byly ponižovány ženy. Muži jsou tím "ponižováním" dnes jen o hodně více uraženi. Což možná částečně vysvětluje, proč tak rychle klesá hodnota mužských akcií. Na hřišti konkurence mezi muži a ženami - jako na každém jiném hřišti - nemá nikdo rád žalobníky a ještě míň lidí má rádo ufňukance.


    Britská spisovatelka zaútočila na feministky

    Sestry budou šokovány: velká dáma anglické literatury Doris Lessingová (81), která byla po dobu čtyřiceti let považována za symbol feminismu, odmítla mnoho dnešních žen jako "samolibé a pokrytecké".

    Jak napsal minulou neděli týdeník Sunday Times, Doris Lessingová je "rozhněvána", že mnoho žen, zejména mladších žen, zostuzuje muže.

    Lessingová, která žila v Jihoafrické republice, než přesídlila v roce 1949 do Británie, je stále nejvíc proslulá svým románem z rok 1962 The Golden Notebook, Zlatý zápisník. Je to historie mladé ženy, milenky a matky a mnoho milionů čtenářů po celém světě toto dílo považuje za učebnici chování nezávislé ženy.

    Román Zlatý zápisník předznamenal feminismus pozdějších radikálních autorek, jako je Gloria Steinem a Germaine Greer. Když se však nyní Lessingová dívá na moderní ženy po čtyřech desetiletích války pohlaví, už nezastává stoprocentní názor, že revoluce z šedesátých let byla stoprocentním vítězstvím dobra.

    "Feministické hnutí šedesátých let vyplýtval spoustu energie samými debatami a organizováním do skupin," konstatovala minulý týden Lessingová. Je přesvědčena, že hnutí bylo příliš ideologicky založeno a že potenciál žen byl "proplýtván".

    Lessingová se také staví kriticky vůči "dívčí moci" (girl power), kterou projevuje v současnosti hodně mladých dívek. Odmítá kulturu tzv. "ladettes" (klukovsky agresivně vystupujících mladých dívek). "Podívejte se na ně v televizi, jak jsou hrubé a jak pohrdlivě se vyjadřují vůči mužům. Šokuje mě, co některé ženy říkají o velikosti mužských orgánů. Je to odporné. Jsem proti všem těmto útokům na muže."

    Lessingová už publikovala první dva díly svých memoárů od dětství do padesátých let a očekávalo se, že teď vydá třetí díl.

    Namísto toho napsala o tomto období román, jménem The Sweetest Dream, Nejkrásnější sen, která má vyjít v září. Prostřednictvím příběhu Frances a jejího manžela Johnnyho v románu Lessingová vysvětluje, jak "ženy v šedesátých letech odbočily špatným směrem".

    "Šedesátá léta mi nejsou sympatická," řekla Lessingová. "Nelíbí se mi, co ženy tehdy říkaly a dělaly, jak se vytahovaly, s kolika muži se vyspaly." Lessingová argumentuje, že ženy neosvobodila ideologie, ale technologie. Je přesvědčena, že antikoncepční pilulky a stroje jako automatické pračky učinily víc než ideologové.

    Loni citovala znám britská autorka a novinářka Joan Bakewellová knihu Lessingové The Golden Notebook jako "opravdu důležitou knihu". "Nesmírně mě dojala. Ukázala mi, že se mohu stát pánem svého vlastního života." Bakewell ale souhlasí s Lessingovou, že jsou dnešní ženy příliš agresivní. "Ta arogantní sprostota se mi taky nelíbí. Ženy jsou dnes tvrdší a drsnější, i když je spravedlivé říci, že musely zaujmout tvrdší postoj, pokud měly získat stejný plat jako muži. Souhlasím s Doris, že jsou některé ženy dnes trochu pokrytecké."

    David Thomas, autor knihy "Not Guilty" (Nevinen), napsané na obranu dnešních mužů, souhlasí s Lessingovou, že se v šedesátých letech "nechaly ženy ideologií svést na scestí". Také souhlasí, že jsou dnešní ženy hrubé.

    "Dnes si ženy mohou dovolit říkat o mužích věci, jaké si muži nesmějí dovolit říkat o ženách. Muži by se měli přestat pořád omlouvat za to, že jsou muži," uvedl.


    Otevřený dopis ministru Pavlu Dostálovi

    Odvolejte Milana Knížáka z Národní galerie, nemá základní slušnost

    Radomír Sutera, sochař

    Vázeny pane ministre,

    obracím se na vás s zádostí, abyste se zamyslel nad níze uvedenou problematikou a zmenil své puvodní rozhodnutí, jímz jste jmenoval do funkce generálního reditele NG Milana Knízáka. Toto vase rozhodnutí, at jiz címkoli motivované ci podmínené, má katastrofální následky a vrhá spatné svetlo na vasi práci ministra, kterou v jinych prípadech velmi ocenujeme.

    Milan Knízák se stal v uplynulych letech postrachem ceské vytvarné obce a v poslední dobe i osobou vulgarizující verejny kulturní i spolecensky zivot. Navíc se stává i postavou smesnou a odpudivou.

    Jeho útoky puvodne se obracející proti jeho osobním neprátelum se staly útoky proti celé spolecnosti a verejnosti. Dává nepokryte najevo pohrdání názorem celého národa, ,malych lidí" i kulturní elity národa.

    Jeho útoky napadají nejen presidenta, ale i práve zesnulé osobnosti, jako napríklad Emila Zátopka zcela bez pietního citu k památce jeho zivotního díla, jímz reprezentoval cesky stát ve svete, nehlede na to, ze obvinení proti nemu vznásená, jsou diskutabilní.

    Pan Knízák je presvedcen, ze jeho postava polozena na misky vah vyvází miliony zivotu i pres veskerou jejich rozmanitost.

    Tento rys se nedá nazvat pouze krajním egoismem, nybrz mozná i pokrocilou dusevní chorobou, cloveka neschopného jakékoli sebereflexe.

    Mozná se nejedná o dusevní chorobu, ale jiste se jedná o hluboky osobnostní defekt, ktery je stejnym postizením jako je sest prstu na ruce, anebo poprípade zádné.

    Panu Knízákovi neco chybí, chybí mu mozná jen obycejná lidská slusnost, která oddeluje pojem kulturního cloveka od asociála. Ministerstvo kultury má dbáti o kulturu národa, o zájem této kultury. Vy jako ministr od slovního pojmu ministry tj. slouziti by jste mel slouziti zájmum kultury tohoto státu, od toho jste vysokym státním úredníkem. Stát nejste ani vy - politické spicky ani umelci - kulturní elita, ale veskeré spolecenství vsech lidí, v jejichz zájmu má byt za jistych pravidel stát spravován. Knízák dává arogantne najevo pohrdání pravidly. Tímto posvátnym pravidlem demokracie je úcta k hodnote zivota druhého cloveka bez kladení elitárskych podmínek k jeho hodnocení. Ono pravidlo nelze proklamovat, ale pouze vnitrne ctít. Taktéz se dá mluvit o nejvyssím dogmatu evropské kultury, které je rovnez nejvyssím poselstvím nasí civilizace. Lidé nectící základní kameny nasí civilizace, ale parazitující na jejích vysledcích, by nemeli byt obsazováni do vysokych státních funkcí.

    Paklize se to stává, je to fackou slusnosti nasí spolecnosti. Tato spolecnost je postizena inflací hodnot a úkolem vasí vlády je dbát poslání chránit základní kameny spolecenskych hodnot, které jsou nosnym pilírem zákonnosti a funkce tohoto státního útvaru.

    Proto vás pane ministre naléhave zádám k bezodkladnému odvolání Milana Knízáka z funkce, a to z pozice cloveka znalého problematiky.

    Byl jsem v revolucní dobe listopadu 1989 studentskym oponentem jeho tazení za ovládnutí AVU a první obetí jeho kariéry. Muj vzdor proti jeho dosazení do postu rektora pocházel z intuitivní predstavivosti, která se potvrdila desetiletou historií. Znám argument protistrany lzive tvrdící verejnosti neco o mytu Knízákovy opodstatnené excentricnosti. Musím dodat jediné, Knízák není umelec, nybrz zvrhly konjunkturalista, a navíc praví umelci byvají zpravidla i velicí, ac mozná problematictí lidé.

    Spoléhám vázeny pane ministre, ze pochopíte oprávnenost tohoto podnetu a vyhovíte zájmum sirsím a dlouhodobejsím, nezli jsou politické handly prítomnosti, zítra jiz neaktuální. Navíc vás zádám, aby jste vzal i do úvahy program vasí strany, která by se mela opírat o siroky demokraticky rámec celé spolecnosti, pokud vám na tomto zájmu skutecne zálezí, jak s nadejí ocekáváme.


    Oznámení firmy CME:

    Železný miliardu již údajně zaplatil, ale ne CME

    Praha 26. března 2001 - Společnost CME v reakci na informace uveřejněné v dnešním vydání Mladé fronty Dnes oznámila, že v souvislosti s jeho pokusem o zmaření výkonu amsterodamského arbitrážního rozhodnutí již 16. března podala na Vladimíra Železného trestní oznámení pro podezření z poškozování věřitele a pro podezření z podvodu. Podle dokumentů předložených soudu Železný údajně 20. února uhradil lichtenštejnské společnosti Astrona Foundation částku převyšující jeho stávající závazek vůči CME o více než 1 milion dolarů. Zápočtem takto vytvořené pohledávky se Železný chce úplně vyhnout placení částky, kterou mu stanovil k úhradě amsterodamský arbitrážní tribunál. V tzv. kauze TV NOVA jde již o třinácté trestní oznámení.

    „Vladimír Železný zjevně své povinnosti uhradit CME částku 27,1 milionů dolarů dle arbitrážního rozsudku nehodlá dostát,“ uvedl Fred Klinkhammer, president a výkonný ředitel CME. „Nevím, zda si uvědomuje, že svým jednáním nediskredituje v očích české i mezinárodní veřejnosti pouze sebe, ale i podnikatelské prostředí České republiky,“ dodal.

    Podle CME se Železný provinil proti trestnímu zákonu tím, že v rámci exekučního řízení vedeného v souvislosti s amsterodamským arbitrážním nálezem u Obvodního soudu pro Prahu 1 předložil 22. února 2001 soudu tři listiny, o jejichž platnosti CME důvodně pochybuje. Všechny předložené dokumenty, jeho Smlouva o smlouvě budoucí s firmou Astrona Foundation (15.10.1997), její odstoupení od Smlouvy o smlouvě budoucí s Železným (19.2.2001) i potvrzení vydané společností Astrona Foundation o zaplacení smluvní pokuty Železným ve výši 28,537 mil. USD (20.2.2001) totiž vykazují nápadnou shodu co do členění textu, typu písma, atd., s tzv. magickými smlouvami, které znalec z oboru kriminalistiky již 3. října 1999 odborným posudkem označil za antedatované.

    Navíc Železný zřejmě uvedl soud v omyl tím, že mu předložil tyto dokumenty, kterými chtěl dosáhnout započtení údajné pohledávky za CME tak, aby se zcela vyhnul zaplacení částky podle rozhodčího výroku arbitrážního tribunálu. „Tvrzení PhDr. Vladimíra Železného o existenci údajné pohledávky za CME ve výši 28 537 000 USD a o údajném zániku výše uvedené pohledávky CME za jeho osobou vzájemným započtením pohledávek je dle oznamovatele zcela nepravdivé,“ uvádí se v trestním oznámení. „Věřím, že česká policie Železnému podezření prokáže. Pak bych ovšem nechtěl být v kůži těch, kteří Železnému šijí nový český mediální zákon na míru,“ uzavřel Klinkhammer.

    Kontakt:

    Donath-Burson-Marsteller

    Michal Donath

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|