úterý 6. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Češi a Romové:
  • Pražská Lucerna během romského festivalu: "Toto místo je rezervováno pro bílé" (Thomas Acton)
  • "Nezabili slepici, ale člověka. Chci spravedlnost." Smrt Tibora Danihela a český tisk (Anna Šabatová)
  • Školačka se stala v Bělehradě terčem rasistického útoku (RomNews Network) Reakce:
  • Suďme podle ovoce, ne pohnutek (Václav Pinkava)
  • O komentářích Jana Čulíka a jeho stoupenců v BL 2. června 2000 (Jaroslav Teplý)"
  • Různá práva, různé povinnosti (Josef Pospíšil) Česká politika:
  • EU- Referendum (Ivan Hoffman) Sport:
  • 200 centimetrů (Ivan Hoffman) Sdělovací prostředky a zdražování:
  • Čím se od sebe odlišuje růst cen benzínu, nájemného a cena jízdného na drahách (Jaroslav Polák) Reakce - Vladimíře Boškové:
  • Návrh zákona o veřejném zdraví bez předsudků (Dalibor Žůrek) Česká televize:
  • Nedělní “V pravé poledne” jako recidiva (Černého) Debaty (Miloš Štěpánek)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • O České televizi - (Aktualizace v úterý v poledne) Podle deníku Lidové noviny Jaroslav Dědič moderování pořadu V pravé poledne odmítl. Z článku v LN vyplývá, že snad Jiří Hodač odvolal Proroka až v jednorázové reakci na mimořádně špatný pořad V pravé poledne, který se vysílal minulou neděli. V tom případě by to snad byl racionální čin, i když to možná Hodač neměl dělat, vzhledem ke kritickým připomínkám politiků na adresu tohoto pořadu. Kromě toho, Prorok byl jedním z lepších moderátorů ČT a rozumnější by snad bylo pracovat na jeho profesionálním růstu - připravit moderátorovi pořadu V pravé poledne řádné profesionální zázemí, pořádný produkční pracovní tým - než se ho pokoušet nahradit někým horším - v tomto smyslu se Hodačovo rozhodnutí jeví poněkud zkratkovitým. Jinou možností ovšem je to, že už Prorok předem věděl, že bude z pořadu V pravé poledne odvolán, a tak si zhrzeně už minulou neděli na vysílání nedal záležet. Jsou to ovšem spekulace, které mohou rozptýlit jen přímí účastníci tohoto vývoje v ČT jasným prohlášením.

  • (Poznámka z pondělí, 01.00:) Nepříliš povzbudivý vývoj demokracie v ČR? Česká televize se opravdu podvoluje politickým tlakům, co nejochotněji to umí? Bude Jaroslav Dědič skutečně lepší než Roman Prorok? Vedení České televize odvolalo včera Romana Proroka z funkce moderátora pořadu V pravé poledne. Jeho novým moderátorem se stal dosavadní redaktor Jednadvacítky Jaroslav Dědič. "Ve snaze o zkvalitnění publicistického pořadu V pravé poledne, jehož déletrvající neuspokojivá kvalita a dlouhodobě nedostatečný výkon moderátora neodpovídají nárokům na kvalitu pořadu, uvolnil k dnešnímu dni ředitel zpravodajství Jiří Hodač pana Romana Proroka z funkce moderátora," sdělil mluvčí ČT Jiří Tráva. - Je to velmi riskantní rozhodnutí. Romana Proroka kritizovali představitelé opozičně smluvních stran a jmenovitě i členka Rady České televize. Jeho odvolání může být interpretováno jako útok na svobodu projevu v ČR, i když, samozřejmě, Prorok nebyl nejprofesionálnější a jeho kritikové mohou poukazovat na jeho chyby. Jiří Hodač a Dušan Chmelíček však budou moci jen velmi obtížně dokazovat, že se tímto rozhodnutím nedostali do permanentního přeuctivého předklonu vůči politikům a že tím nepoškozují českou demokracii. (Dědič je podstatně horší novinář než Prorok, Jiří Hodač si pod sebou zjevně řeže větev. Proč to dělá? Zdá se to být od Hodače nepochopitelně sebedestruktivní čin. Nebo že by pánové skutečně vkládali své existenční naděje v politiky?) Nechť se však o zkvalitnění, osamostatnění a zkritičtění pořadu V pravé poledne pokusí, podaří-li se jim to, budeme jim jako první tleskat. Pravděpodobnost tohoto úspěchu je však bohužel malá. Spíš to opravdu vypadá, že se zpravodajství ČT kácí už předem, než vůbec vznikl nějaký politický tlak. Hrozí, že se situace v ČT rychle promění v tragikomickou grotesku.

  • Poskytne ředitel České televize rozhovor Britským listům? Píše Tomáš Pecina:

    Poskytne ředitel ČT rozhovor Britským listům? Těžko říct. Když jsem Dušana Chmelíčka před dvěma týdny o rozhovor žádal, dostal jsem termín 10. 6., ale včera se ředitel ČT rozhodl plánovanou schůzku zrušit s tím, že do konce června si na Britské listy čas rozhodně neudělá. Působí to dojmem neseriózního jednání a vyvolává to dojem, že Dušan Chmelíček do své funkce tak zcela nedozrál.

    Pro ilustraci uvádím seznam témat, kterými se měl rozhovor zabývat:

  • strategické cíle veřejnoprávní televize, riziko nekoncepčního vývoje
  • vytváření programových a personálních norem ČT
  • noví lidé ve vedení televize, jejich komunikace s odbornou veřejností
  • kvalita zpravodajství a jeho reforma (analýza a záměry nového vedení)
  • perspektivy financování České televize
  • vztah ČT k veřejnosti, legitimita utajování některých informací

  • Nepovzbuzující vývoj demokracie v ČR. V České republice se opět konfiskují knihy. Policisté včera ráno předvedli k výslechu distributora českého vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf Pavla Dobrovského. Poté v jeho kanceláři v Praze 4 zabavili 300 výtisků této knihy patřících vydavateli Michalu Zítkovi.

  • Ministerstvo vnitra připravuje novelu zákona o pobytu cizinců, kterou chce zmírnit podmínky platné od letošního 1. ledna. Novela má zmírnit podmínky pro povolování a prodlužování trvalého pobytu cizincům. Novela připravuje prý i možné zkrácení čekací lhůty pro udělení víza pod 90 dnů. Dnes lidé často čekají na udělení víza až půl roku. Také po lidech, kteří přijíždějí ze zemí považovaných vládou za "problémové" (hezké komunistické adjektivum), už například nemají být vyžadovány fotografie jako součást hraničních průvodek. Zjednoduší se i podmínky pro udělení povolení k pobytu dětí, které do České republiky následují své rodiče. Ministerstvo prý vzalo v úvahu připomínky vládní Rady pro lidská práva a zkušenosti s fungováním současného zákona v praxi. Novela by měla upravit pasáže zákona, které považuje za diskriminační také Poradna pro uprchlíky Českého helsinského výboru. Podle pracovníků poradny by měla umožnit usídleným cizincům podávat žádosti o povolení k pobytu z českého území, což nyní nelze. Měla by také zrušit dvojí pobytový režim, který de facto vzniká rodinám usídlených cizinců, narodí-li se jim dítě. Pracovníci poradny dále tvrdí, že zákon se prohřešuje proti mezinárodním smlouvám i vládním Zásadám koncepce integrace cizinců.

  • Stav prezidenta Václava Havla je po včerejší operaci břišní kýly po všech stránkách stabilizován a lékaři neočekávají žádné komplikace. Operace rakouského chirurga Ersta Bodnera trvala dvě a půl hodiny.

  • V zájmu vlastní důvěryhodnosti by měl vedoucí Úřadu vlády, ministr Karel Březina Britským listům vysvětlit, z jakých důvodů byl osvobozen od povinné vojenské služby, když podle oficiálního životopisu sportuje. Tiskový mluvčí Úřadu vlády Libor Rouček je Britským listům - také podle zákona o přístupu k informacím - dlužen odpověď na otázku, jaký má plat zaměstnanec Úřadu vlády Jindřich Marek.

  • Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • Vynikající kniha o rozpadu československé federace. Upozorňuje Daniela Macháčková:

    Upozorňujeme všechny čtenáře, kterým není lhostejná současná politika českého státu a kteří se zajímají o její historii, že nakladatelství Academia vydalo první analytickou knihu o rozpadu Československé federativní republiky s názvem Česko - Slovensko. Autorem je profesor ústavního a mezinárodního práva na Michiganské univerzitě, rodák z českých Holic, Eric Stein. Jedná se o zatím nejrozsáhlejší a nejpodrobnější, v češtině dosud jedinou monografii věnovanou rozpadu našeho dřívějšího dvojnárodnostního státu.

    Zájemci o tuto publikaci si ji mohou zakoupit v každém kvalitním knihkupectví, nebo si ji objednat na adrese nakladatelství Academia, či prostřednictvím jejích webových stránek http://www.cas.cz/ACADEMIA

  • Diskusi o 3. mezinárodní kampani proti mučení pořádá společnost Člověk v tísni a Kanadské velvyslanectví v Praze spolu s s Amnesty International a Multikulturním centrem Praha : v úterý 6. června 2000 od 17 hod., velký sal paláce YMCA, Na poříčí 12. Diskuse se účastní: kanadský básník a bojovník za lidská práva Serge Patrice Thibodeau, Prokop Tomek z Ústavu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Jiří Wolf, signatář Charty 77, dlouhodobě vězněný ve Valdicích, Shamma Khalil - uprchlík z Iráku.

  • Diskuse o vysokém školství. Informuje David Klimek:

    Cílem diskuse je seznámit publikum s odlišnými pohledy na současnou situaci českého vysokého školství a možnostmi dalšího vývoje. Studenti i širší veřejnost by měli mít možnost vytvořit si představu o směru uvažování přítomných zodpovědných politiků, státních úředníků i představitelů akademické půdy a zároveň jim tlumočit své názory. Předpokládáme, že přínosem večera by mělo být zjištění nutnosti dalších reforem českého vysokého školství a tedy i podnět k další reformní práci.

    Koná se 6.6. 2000, od 17.00 do 19.00 hod. v pražské Městské knihovně.

  • Nové texty z české literatury. Píše Radek Sarkozi:

    http://www.ceskaliteratura.cz byla doplnena o nove texty:

    anonym: Drevo se listem odievá,

    Capek: O peti chlebich,

    Kolar: Basen ticha,

    Dekuji Vam za zajem o stranku Ceska literatura na Internetu (v kvetnu ji navstivilo 700 surfaru) a preji Vam hezky 1. cerven 2000.

  • O problému rasistických postojů vůči Romům v České republice, na základě debaty v BL kolem příspěvků Karolina Bánomové a  Josefa Pospíšila, píše v angličtině v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

  • Profesionalita a nezávislost nové Rady České televize se už projevuje? Napsal Tomáš Pecina, který požádal nového člena Rady České televize Františka Mikše o rozhovor pro Britské listy:

    Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

    "Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

    Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Pražská Lucerna během romského festivalu: "Toto místo je rezervováno pro bílé"

    Dojmy mezinárodního aktivisty, zasazujícího se za práva Romů, z cesty do Prahy

    (Tento příspěvek profesora Thomase Actona z Londýna o jeho návštěvě v Praze rozšířila v angličtině RomNews Network. Profesor Acton je Angličan. Jak jsme nedávno informovali, některé mezinárodní romské iniciativy jsou znepokojeny údajnými propagandistickými pokusy české vlády prosadit svůj vliv v těchto asociacích a ovládnout organizaci mezinárodního romského kongresu, který je prý na nátlak Prahy organizován příliš spěšně.)

    Jel jsem do Prahy na druhý festival "Chamoro", na pozvání dr. Milana Pospíšila, s nímž jsem se však v Praze nesetkal, i když jsem se dověděl, že se účastnil několika akcí, jichž jsem se také účastnil.

    I když (po určitém vyjednávání) mi byly proplaceny výdaje (jak to bylo původně dohodnuto, získal jsem jasný dojem, že mí hostitelé byli poněkud překvapeni, že jsem chtěl přijet jen proto, abych pronesl patnáctiminutový projev a že po iniciativě Romské rady ohledně Světového romského kongresu jsem byl pravděpodobně poněkud méně vítán, než by tomu bývalo jinak.

    Akce byla zorganizována propagandisticky tak, aby ukázala, že má česká vláda vůči Romům dobré úmysly a že podporuje IRU. Celé záležitosti dominoval dr. Emil Ščuka, generální tajemník IRU. Byl neustále v ohnisku událostí a při večerních koncertech byl uprostřed předních řad v hledišti a  hudebníci a herci mu vyjadřovali poctu. Setkal jsem se s ním krátce v úterý 16. května, když mu připomněl Stahhiro Stankewicz, kdo jsem, řekl, "Ah, tu san o Thomas," pak se usmál a ryche odešel na oběd jiným směrem a Stahira vzal s sebou.

    Ve čtvrtek 18. května poprvé veřejně oznámil náměstek českého ministra zahraničních věcí Martin Palouš konání navrhovaného 5. světového kongresu Romů (bylo to něco jiného než dosavadní soukromé e-maily, které jsme zatím jen dostávali). Palouš uvedl, že česká vláda bude s potěšením organizovat a fiancovat v červnu 5. Světový romský kongres. Nebylo oznámeno, zda bude česká vláda sama sestavovat seznam zvaných osob, anebo jen bude kontrolovat seznam, který vypracuje slavný generální tajemník IRU, bývalý státní prokurátor dr. Emil Ščuka. Bohužel, okamžitě poté, co promluvil náměstek ministra, člen Ščukova doprovodu musel oznámit, že bylo nutno odsunut datum kongresu až na červenec (až bude volné místo na zámku Štiřín).

    Během debaty, která následovala, jsem zpochybnil tvrzení náměstka Palouše, který uvedl, že prý je umístění britských imigračních úředníků na pražské letiště záležitostí pouze britské vlády. Řekl jsem, že jsem přesvědčen, že ví každý, že Británie vysílá své imigrační úředníky do Prahy jen proto, aby zabránila lidem s tmavou tváří v cestě do Británie, což je podle mého názoru porušením britského zákona i Evropské charty lidských práv. Reakcí na tuto mou poznámku byl hlučný potlesk z auditoria, nikoliv však od předsednického stolu.

    Stejné reakce se dostalo mému vystoupení, v němž jsem vyjádřil podporu pro romské žadatele o azyl na Západě. Vyjádřil jsem také podporu pro vstup České republiky do Evropské unie, protože (a) to bude znamentat, že čeští Romové budou moci volně cestovat po Evropě a (b) evropské protidiskriminační zákonodárství bude vynutitelné v České republice.

    Mezi přítomnými, kteří s tímto plánem souhlasili, byli Dragoljub Ačkovič (který, jak se ukazuje, byl také v Oslo), Stahiro Stankewicz, Marcel Cortiade, Zoran Dimov a celá řada jiných romských politiků z několika zemí. Mezi těmi, kdo byli na prvním kongresu, byli dr. Jan Cibula, bývalý předseda IU a Raya Bielenbergová, která uspořádala koncert, a nevypadala ani o den starší, než jak vypadala na Hampstead Heath v roce 1971. Bylo velkým potěšením se s nimi znovu setkat a tímto předávám jejich pozdravy členům Romského výboru.

    Stankewicz pronesl projev, jímž zastupoval IRU, během prvního dne, v úterý 16. května, poté, co 7 velvyslanců a celá řada dalších vysokých činitelů přednesla své projevy. Projev o historii Romů v Evropě přednesl švédský velvyslanec. Britský velvyslanec pronesl zavádějící projev, v němž tvrdil, že britskému úsilí pomáhat opravdovým uprchlíkům brání to, že Británie se musí zabývat údajně falešnými žadateli z Východní Evropy. Kanadský velvyslanec a americký chargé d´affaires pronesli daleko lepší projevy, orientované na občanská práva.

    Bohužel, jen dva tito vysocí činitelé, velvyslanci z Norska a z Finska, zůstali v místnosti na Stankiewiczův projev.

    V poslední den přijel pan Nicolae Gheorghe. (Jeho projev přečetla za něj jeho manželka, Nicola Bitu, a nepodpořila navrhovaný 5. Světový romský kongres.) Vedl jsem s panem Gheorghem soukromé rozhovory.

    Je v obtížné situaci, protože jako poradce a zaměstnanec OSCE je jaksi mezinárodním státním úředníkem, a musí být neutrální vůči všem romským organizací, včetně IRU a RNC, které uznává a podporuje OSCE: Musí být neutrálním služebníkem pro všechny tyto organizace, i když je už dlouhodobým členem předsednictva a IRU.

    (...)

    Dovolte, aby uzavřel příběhem, který možná ilustruje situaci Romů v Praze. Během romského festivalu jsem navštívil dva koncerty v paláci Lucerna. Při prvním koncertu jsem si našel dosti tichý balkón, ne příliš blízko hlučných reproduktorů a seděl jsem vedle nějakých úředníků.

    Na druhý koncert v Lucerně jsem v jiný večer přišel brzo a myslel jsem, že si zase sednu na totéž místo. Ale ve dveřích, ve velmi slabém světle (takže nebylo vidět, zda jsem běloch či Rom), mi váhavě cestu zaastoupil mladý romský pořadatel, mladík s velmi tmavou pletí, jemuž bylo asi 16 - 17 let. Odehrál se mezi námi tento rozhovor:

    Pořadatel: é,é, Janeha tu Romaneh?

    Acton: Janav.

    Pořadatel: Ah ... hin tu bileti?

    Acton: Si man.

    (Acton si postupně prohledává všechny kapsy a nakonec vstupenku nalezne, předá ji pořadateli, který ji odnese k slabé žárovce, pečlivě ji prozkoumá a pak ji Actonovi vrátí.)

    Pořadatel: Mištes - e - prala, tu našti te bešes akai.

    Acton: Sostar?

    Pořadatel: Našti be bešes akai, si reservacia gajenge kai avena. (Zde je to rezervováno pro bílé.)

    Acton: Sostar?

    Pořadatel: Si reservacia le gajenge. (Zde je to rezervováno pro bílé.)

    Acton: Ama me sim gajo, shai te sim maskar le gajenska kai avena (Ale já jsem bílý...)

    Pořadatel: e - Katar aveha?

    Acton: Me sim profesori andar London. (Jsem profesor z Londýna.)

    Pořadatel: Ah! - You speak English? (Mluvíte anglicky?)

    Acton: Indeed I do, it´s my mother tongue. (Ano, angličtina je můj rodný jazyk.)

    Pořadatel. OK then! How is the weather in London? (Jaké je v Londýně počasí?)

    Poté jsem si sedl, tiše jsem popíjel pivo a nechal jsem mladíka, ať si na mě zkouší svou školní angličtinu. Zřejmě to byl student střední školy, který šel na brigádu jako pořadatel na tuto romskou konferenci a dělal jen to, co mu bylo nařízeno. Z jeho způsobu řeči i z jeho chování vyplývalo, že si myslel, že jsem Rom středního věku, který si možná plně neuvědomuje, že vstoupil někam, kam nesmí. Choval se ke mně po celou dobu zcela zdvořile - předpokládal, že jakmile si jako Rom uvědomím, že jsem vstoupil do oblasti pro bílé, budu mu velmi vděčný, že mě ubránil ztrapnění, že jsem omylem vstoupil do bílé společnosti.

    V životě ho nenapadlo, že by měl zpochybňovat, nebo že já bych zpochybnil de fakto segregaci v České republice, stejně jako romské postavy v knize Ilona Láčkové se vůbec nezamýšlejí nad tím, že se automaticky vzdají v divadle svých míst ve prospěch bílých Čechů, když jsou o tom požádání. Byl to vzdělaný, dobře oblečený mladík, který se uměl dobře vyjadřovat. Takovým se v Praze bude dařit, pokud budou znát své místo, pokorně se ho budou přidržovat a nebudou chtít víc.

    Ale, jak víme, jakmile začnou požadovat skutečnou rovnost, v  České republice jim okamžitě začne být příliš horko.


    "Nezabili slepici, ale člověka. Chci spravedlnost."

    Smrt Tibora Danihela a český tisk

    Anna Šabatová

    Listy č. 3/2000, červen 2000

    Pracovnice střediska sociálních služeb a prevence pražského magistrátu Anna Šabatová vypracovala podrobnou analýzu postojů, které český tisk, především deníky, zaujímal k vraždě romského chlapce Tibora Danihela a k následnému odsouzení jejích pachatelů. Za šest let, které od tragické události do konečného soudního verdiktu uplynuly (září 1993 až červen 1999) představuje tato mediální reflexe na 130 textů, z toho sedm zpráv ČTK a třináct komentářů. Studie Anny Šabatové vznikla za podpory pražské Nadace pro otevřenou společnost . Z ní dvouměsíčník Listy v čísle, které právě v těchto dnech vyšlo, připravil toto shrnutí.

    Tragická událost na píseckém ostrově, obtékaném řekou Otavou, zpočátku nevzbudila pozornost žádného z komentátorů denního tisku. Veřejnost se o ní dovídala jen ze zpráv a z reportáže v Mladé frontě Dnes, tedy z žánrů, které události nehodnotí. Deníky ji nadto líčily jako důsledek strachu či paniky čtyř mladých Romů, kteeří na útěku před skupinou patnácti skinů (podle Blesku bandy mladíků) naskákali do řeky a jednomu z nich se ji nepodařilo přeplavat. Výjimkou byl referát v Lidových novinách (1.10.1993), který sloy romského aktivisty Matěje Šarkoziho uvedl, že skini romské chlapce do vody vehnali a na druhém břehu jim zabránili z řeky vylézt.

    Podobným způsobem jako o události samé referovaly deníky o pohřbu Tibora Danihela. Zdůrazňovaly jeho folklorní prvky a zejména okolnost, že pohřeb se obešel bez incidentů. Deník MFD navíc vyjádřil obavu, že mezi Romy a skiny dojde k dalšímu konfliktu. Vydávání smrti chlapce za oběť srážky dvou znepřátelených stran zastíralo ovšem příčinnou souvislost mezi jednáním skinů a smrtí jejich oběti.

    Názor, že šlo o vraždu, jejímž motivem bylo rasistické násilí, zazněl poprvé na demonstraci anarchistů a na následné tiskové konferenci, uspořádané v Praze 4. října 1993. Stanovisko Anarchistické federace, že v Čechách došlo již k několika rasisticky motivovaným vraždám, část tisku zaznamenala,ovšem bez zjevné souvislosti se smrtí Tibora Danihela, která po deseti dnech přestala být aktuální události.

    První proces

    Na stránky tisku se vrátila až po patnácti měsících, když Okresní soud v Písku projednával žalobu státního zástupce, podanou na šestnáct skinů pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a podpory hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů (par. 260 trestního zákona). Tohoto paragrafu použil písecký státní zástupce údajně jako první v republice, avšak bezúspěšně. Odsouzeni byli pouze dva skini, a to k ročnímu podmíněnému trestu. Rasismus - jak konstatovala kritická zpráva, uveřejněná v Lidových novinách - skinům soud neprokázal.

    Protože se soud konal rok a čtvrt po události, téměř všechny deníky zahrnuly do svých referátů stručnou rekapitulaci toho, co se v září 1993 v Písku stalo. ČTK, Denní telegraf, Zemědělské noviny, Mladá fronta Dnes a Blesk i po přelíčení opakovaly starou verzi, že mladí Romové skočili do řeky a jeden z nich při tom utonul.

    Z průběhu soudního líčení stojí za připomínku dvě okolnosti zaznamenané tiskem. Především argument obhajoby, že Tibor Danihel před svou smrtí čichal toluen, což mohlo ovlivnit jeho jednání. (Představu zfetovaného Roma, který si svou smrt vlastně zavinil sám, uplatňovala obhajoba ještě při dalších procesechh, ačkoli při tom vycházela z desetinásobného zvýšení zbytků toluenu, zjištěných při pitvě oběti.) Druhou byla okolnost, že z jednací síně byla pro stálé vyrušování vyvedena matka Tibora Danihela, jak uváděla zpráva ČTK a většina deníků, které o průběhu přelíčení referovaly. Výjimkou byly Lidové noviny s formulací, že matka oběti nesouhlasně reagovala a zpráva uveřejněná v Práci, uvádějící její autentický výrok po roszudku: Nezabili slepici, ale člověka. Chci spravedlnost.

    Nesouhlasné komentáře

    Zjevný rozpor mezi výrokem soudu a občanskou představou o spravedlnosti vyprovokoval několik textů kritického charakteru. Byl to především komentář Romana Gallo v  MFD (Soudci tolerují rasismus) a poznámka Tomáše Hořejšího v Lidových novinách (Skini mají důvod k radosti). Oba odmítli zlehčování činu skinheadů jako pouhou klukovinu s tragickými následky, konstatovali, že stát není schopen přiměřeně reagovat na rasisticky motivované násilí, a kriticky se vyjádřili k vyneseným rozsudkům.

    Podnětem k reflexi rasisticky motivovaného násilí nebyla smrt Tibora Danihela, ale rozsudek, vnímaný jako nespravedlivý. V české společnosti, a tedy i v lepší části českého tisku, zapůsobil jako očistný otřes. Písecký případ se tak zapojil do širších souvislostí a stal se součástí diskursu o rasismu.

    V něm se objevily i dva rozsáhlejší články, v nichž se rozsudek píseckého soudu stal příležitostí k prezentaci negativních názorů na Romy.

    Tehdejší student Právnické fakulty UK Luděk Liss v MFD 10. 12. 1994 (Pohrdání soudem jako postoj raději ne) s odvoláním na nezávislost soudu prohlašoval, že soudní výrok nelze kritizovat: "Výsměšné pohrdání rozhodnutím nezávislého soudu, to je konglomerát, který zavání extremismem možná ještě víc než půtky holých lebek." Nešlo o pouhý právní purismus studenta, ale o postoj jímž autor Romům upíral označení civilizovaného, legitimního národa a kritizoval jejich "zastánce". Český vzdělanec, posilněn vlnou evropského kosmopolitismu, si zadal heroický úkol zcivilizovat barary (...) Svým postojem se tak dostává na stejnou stranu jako jeho chráněnec, jímž je v tomto případě romská populace, totiž na stranu pohrdání soudem, ergo právem, ergo právním státem. Podobně vyzněl i obsáhlý komentář Jana Muellera v Denním telegrafu (17.12. 1994) (To je náš český rasismus z lhostejnosti a nezájmu). Tomu se - možná nezvládnutím původního dobrého úmyslu - podařilo shromáždit v textu celou plejádu předsudků a vyslovených nepravd o Romech.

    Obrat

    Případ Tibora Danihela se projednával před soudem několikrát, často byl odročován a dvakrát se změnilo právní posouzení skutku. Po téměř šesti letech od události vynesl Vrchní soud konečný rozsudek: třem ze skinhadů uložil trest v rozsahu od osmi do šesti a půl roku vězení. Než byl znám rozsudek, v jehož zdůvodnění předseda senátu uvedl, že na Danihelově smrti se zřejmě podílelo více skinů, a než na něj odsouzení reagovali výkřiky "židobolševická politika""český národe, děkujeme!" došlo za přispění denního tisku k významnému posunu ve veřejném mínění.

    Komentář Petra Uhla v Právu 6. 8.1996 (Písecký soudce prostě nesoudí) s dosud nebývalou otevřeností kritizoval jak liknavost policie při vyšetřování, tak trestuhodné průtahy v soudním řízení. Mnohé skutečnosti, podstatné pro právní posouzení případu, vyšly najevo zásluhou mluvčího Českého anarchistického sdružení Jakuba Poláka. Ten také poukázal na nový útok skinheadů v Písku, vedený v srpnu 1996 Josefem Churáčkem, obviněným ze zavinění smrti Tibora Danihela. Informaci převzalo šest celostátních deníků, třebaže opakovaly policejní verzi, interpretující srpnový útok skinů jen jako konflikt se skupinou anarchistů.

    Další soudní jednání, přeložené z Písku do Českých Budějovic, nesledovali jen příbuzní a novináři, ale také zástupci Českého helsinského výboru, Helsinského občanského shromáždění a zástupce Kanceláře prezidenta republiky. Případ poutá pozornost stále většího počtu lidí a institucí, stává se mediální záležitostí, v jejímž rámci probíhá i diskurs o úloze médií. Ani teď se zcela nevytrácí snaha píseckou událost bagatelizovat, případně zdůrazňovat náročnost jejího soudního projednávání. Soud o smrti cikána odročen hlásá titulek Špíglu (17.9. 1996) a MFD téhož dne píše o incidentu, který soud stále tolik zaměstnává.

    Součástí diskusí o písecké vraždě se stává otázka soužití české majority s romskou menšinou a  také (včasné) varování před negativními důsledky, které by mohla mít nečinnost a podjatost některých orgánů činných v trestním řízení. Při cestě do jižních Čech v listopadu 1996 prezident Václav Havel na místě, kde Tibor Danihel utonul, symbolicky vhodil do řeky sedm bílých růží. Jsem dost zneklidněn tím, že se po tak dlouhou dobu nepodařilo jednoznačně říci, co se vlastně stalo, kdo je vinen a potrestat ho. Vše nasvědčuje tomu, že se mladý Rom stal obětí rasismu.

    Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, vynesený v březnu 1997, nikoho neuspokojil. Ani obhajobu, nazývající případ potyčkou s neblahým koncem, ani pozůstalé. Tři verdikty - nepodmíněných 31 až 22 měsíců - označil Jakub Polák, vystupující jako zástupce rodiny Danihelů, za výsledek zmanipulovaného soudního jednání. Nedůslednou práci policie, soudů, státních a samosprávných orgánů kritizoval i předseda vládní Rady pro národnosti, ministr Tošovského vlády Pavel Bratinka. Dosud okrajový, radikální názor, že útok by měl být kvalifikován jako vražda, dostával punc oficiálního postoje.

    Třebaže rozsudek odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích se stal pravomocným, z novinových zpráv k němu zřetelně vystupoval kritický vztah. V rozdílné míře a s rozdílnou mírou vkusu. Zatímco MFD líčí reakci Tiborovy matky jako neskrývaně zoufalou, Hynek Klimek v Blesku (19.6. 1997) napsal, že matka a sestra oběti se jako obvykle nezdržely hlasitých projevů rozhořčení.

    Konečný verdikt

    Rozsudek krajského odvolacího soudu mohl změnit jen Nejvyšší soud, a to na podkladě stížnosti o porušení zákona, která příslušela ministryni spravedlnosti Vlastě Parkanové. Podala ji na žádost Senátu, kde ji navrhl senátor Pavel Rychetský. Nejvyšší soud zrušil rozsudky krajského soudu a konstatoval, že pochybení se dopustila již policie, která na místě činu řádně nezjistila všechny svědky. K novému projednání pak došlo v říjnu 1998 a závěrečný verdikt vynesl Vrchní soud 30. června 1999. Tři obžalované, jak již bylo uvedeno, odsoudil do vězení v rozsahu osmi let až šesti a půl roku vzhledem k tomu, že v době vraždy byli ještě nezletilí.

    Psaní českéo tisku o smrti Tibora Danihela a spolu s ním i vztah veřejnosti k problematice rasistického násilí prošly tak v průběhu téměř šesti let zásadními proměnami. Pro noviny to byl zprvu jen zajímavější kriminální případ, v němž rasistická motivace činu zůstávala prakticky bez povšimnutí.

    První výrazný posun v psaní denního tisku nastal v prosinci 1994, poté, co Okresní soud v Písku odsoudil dva pachatele ke krátkým podmíněným trestům a třetího osvobodil. Rozsudek se do té míry rozcházel s běžnou představou spravedlnosti, že vyvolal několik nesouhlasných komentářů a případ se změnil v záležitost, o niž se veřejnost začala živěji zajímat.

    Když se stal v létě 1996 zmocněncem příbuzných Tibora Danihela anarchista Jakub Polák, získal přístup do trestních spisů. Toho bohatě využil jak k mediální kritice policejního a soudního postupu, tak k získání dalších, do té doby opomíjených, avšak významných důkazů. Iniciativa několika aktivistů v oblasti obhajoby lidských práv spolu s jedním ze základních předpokladů demokratické společnosti - svobodou tisku - přispěly po šesti letech k soudnímu výroku, jehož obsah se značně přiblížil k všeobecnému chápání spravedlnosti.

    Přístup tisku k romské problematice nepochybně odrážel a odráží pokřivený vztah převážné většiny společosti, orgány v trestním řízení nevyjímaje, k Romům. Zároveň ovšem případ, v němž přišel o život osmnáctiletý Tibor Danihel, dokládá, že média sice veřejné mínění formují, ale že veřejné mínění také dokáže scestné či neuvážené postoje novinářů měnit.

    Poznámka JČ: K poznámce Václava Havla: " Vše nasvědčuje tomu, že se mladý Rom stal obětí rasismu." Obávám se, že i tento Havlův výrok zavání rasismem. Proč člověka v první řadě označovat jeho etnickou příslušností? Proč ho v první řadě neoznačovat za člověka? (Havel měl raději říct: "Vše nasvědčuje tomu, že se tady jeden mladý člověk stal obětí rasismu.") - Moje desetiletá dcera, která chodí v Glasgowě do multikulturní třídy, má za nejlepší kamarádku dívku jménem Bashneek, je z původně pákistánské, síkhské rodiny. V životě by nikoho nenapadlo ji říkat "ta Pákistánka". (Kromě toho se narodila ve Skotsku.) Říká se jí křestním jménem. Anebo na katedře slavistiky, kde pracuji, to mám snad označovat studenty "ten Turek", "ten Němec", "ta Arabka", kolegy "ten Rus", "ten Angličan", "ta Polka"? Toto označování je vylučovací. Říkáme si křestními jmény.


    Školačka se stala v Bělehradě terčem rasistického útoku

    Bělehrad, 13. května 2000 - Komuniké humanitárního právního střediska pro RomNews Network. 10. května se stala v Bělehradě terčem násilného útoku třináctiletá romská školačka. Zaútočili na ni spolužáci ze základní školy Milana Rakiče ve čtvrti Bezanijska Kosa a několik skinheadů. Cestou ze školy ji zastavili, porazili na zem, a zaútočili na ni noži. Pomazali ji po těle krví, se slovy "tvá cikánská krev z tebe poteče" a hrozili ji vpíchnout do těla injekční stříkačkou narkotickou drogu.

    Lékaři v místní nemocnici zjistili, že dívka byla pořezána na 17 místech na prsou a na nohou, byla ve stavu šoku a byla mentálně ztraumatizována. Romští rodiče ve čtvrti se obávají dalších incidentů a nechtějí posílat děti do školy, protože školní úřady nezajistily rovné zacházení s romskými dětmi. Několik hodin před tímto útokem hrozila tatáž skupina, že dívku znásilní a "rozseká ji na kusy" a na školním dvoře zfackovala romského chlapce. Dívka si stěžovala svému učiteli matematiky, který konstatoval, že ho to nezajímá. Romský chlapec informoval o incidentu ředitele školy.

    Útočníci vyhrožovali romským dětem a uráželi je už před incidenty z 10. května. Děti informovaly o výhrůžkách ředitele školy, Miodraga Kuburoviče, ale ani on, ani školské úřady nepodnikly na ochranu romských dětí žádné kroky. Humanitární právní středisko vyšetřovalo za poslední rok asi 50 případů rasisticky motivovaného násilí proti Romům od skinheadů a dalších osob.

    Humanitární právní středisko podalo jménem dívky na útočníky trestní oznámeni a  bude její rodiče zastupovat u soudu.


    Suďme podle ovoce, ne pohnutek

    Václav Pinkava

    To by se dalo říct i ohledně vydání knihy Main Kampf. Navazuji však na svuj výpad proti redakční politice BL zde, kde jsem se dopustil nepřesnosti, když jsem z anglického filosofa udělal amerického. Také ovšem nutno zdůraznit, odezvou na pana Čulíka, že s ním souhlasím v tom ohledu, že nezáleží na tom odkud ale jaké k nám přichází sdělení. Nicméně, chtěl bych svou věcnou chybu napravit zprostředkováním článku, ze kterého jsem nazpaměť a nepřesně čerpal. Knížka, vydaná roku 1948 se jmenuje O lidu a lidech, a je to soubor rozhlasových a jiných vystoupení Jana Blahoslava Kozáka, tehdejšího profesora filosofické fakulty university Karlovy. Nevyhnutelně je o době, které Až na některé statě postižené dobovým obdivem a idealisací sovětského svazu (jako třeba mylné tvrzení o tamnějším pokrokovém vyhlazování antisemitismu ...) je to knížka velice zajímavá a zajisté relevantní i dnes, a leckde stačí pouze zamlčet o kom je řeč, a najde se dnešní ekvivalent téhož chování sám. (Knížku jsem objevil v 'bezedné pokladnici' pozůstalosti otcovy knihovny. Předmětná přednáška v rozhlase byla odvysílaná shodou okolností přesně v den jeho devatenáctých narozenin). Předesílám, že jeho přednášku nebudu citovat úplně celou, a to ne proto, že s ní nesouhlasím v některých bodech, naopak, některé takové cituji. Bylo by to moc dlouhé. Doplňuji však několik odkazů bokem, pro ty které by to zaujalo třeba z jiných důvodů než mne, a dovoluji si pár vět zvýraznit.

     

  • J.B.Kozák "POKŘIVENÉ CTNOSTI", 9.12.1945

    >> Ve spisech Fredericka Williama Robertsona, Angličana, který zemřel v poměrně mladém věku počátkem padesátých let minulého století, jsem nalezl bohatství postřehů hloboce lidských. Jeden z nich chci dnes učinit thematem svého výkladu. Robertson napsal, že lidské neřesti jsou vždy vlastně pokřivené ctnosti. Zdá se mi, že toto slovo zaujme i vás, jako mne zaujalo. Jsou pravdy, které nám, když se do nich zahledíme, rostou před očima. Plní se stále novým obsahem. Můžeme na ně navěsiti mnoho vlastních původních pozorování. Tak shledáte, že v člověku zlobivém nebo i mstivém sedí kdesi na dně vědomí pocit uražené spravedlnosti. Ovšem, že by ta spravedlnost zářila pouze tehdy, kdyby nebyla soustředěna na jeho osobu, kdyby se vztahovala na každého, kdyby dovedl objektivně posouditi sebe sama a dělati sobě výtky. Jest to pokřivená, zkomolená ctnost. Jindy shledáte, že lidé dobrodružní v lásce také hledají její plné využití, jenže je nehledají ve věrnosti. Leckterý zloděj si myslí, že obíraje majetnějšího, přispívá jaksi k sociální spravedlnosti. lakota je nesmyslná, zkřivená spořivost. Klepání a pomlouvání bývá pokřiveným obrazem, bezděčnou karikaturou cti a dobrého pořádku. Rozlícený dav je vždy unášen hromadným, nekriticikým pocitem ctnostného rozhorlení. Příkladů leží všude kolem hojnost, jen po nich sáhnout.
    Jenže já chci dnes dáti Robertsonou postřehu výklad poněkud jiný, nežli zamýšlel autor. Výklad méně optimistický, jenž nás povede až do nitra hrůz, jakých se svět stal svědkem v posledních letech. Robertson byl anglikánský duchovní a upřímný křesťan. Byl nedogmatický, t.j. nejezdil po bohosloveckých naukách. Jeho pohled byl shovívavý. [ pozn VP: byl to však taky on, jehož cituje Websterův slovník z roku 1913 k vysvětlení hesla radikál od slova radix, kořen, "Radicalism means root work; the uprooting of all falsehoods and abuses" - radikalismus je od kořenů vyvracet všechny nepravdy a zneužívání - viz zde]. Anglická civilizace, v níž tehdy žil, vypadala pevná; i jemu se zdálo, že její sociální chyby možno znenáhla napraviti zlepšováním srdce jednotlivců. Souhlasil se svým přítelem, slavným spisovatelem Kingsleyem, že sociální problémy bude možno řešiti na základu čistého příkladu Ježíšova. Věřil v možnost křesťanského socialismu, jenž se může uskutečnit bez revolucí tak, že změknou a otevrou se srdce privilegovaných. Myslil více na sosobní vztahy nežli na boje organisovaných skupin a tříd. A dodejme, že žil pod dojmem nových britských zákonů, vybojovaných Cobdenem, které zavedly svobodný obchod a velice zlevnily cenu obilí a jiných potravin, nutných pro chudinu. Angličtí liberálové té doby byli opravdu ušlechtilí lidé. A Robertson věřil, že duchovní obraz boží není zcela vymazán v žádném člověku.
    Nemyslete si, prosím, že chci zmenšovat cenu takového laskavého pohledu na naše bližní. Je, myslím, každému jasné, že by si příslušníci osvobozených národů evropských velmi usnadnili život a že by si velmi zjednodušilil mnohý problém politický a sociální, kdyby se měli trochu více rádi. Vždyť se společně vynořili ze strašlivého útisku, pronásledování mučení, v němž byli na jedné lodi, pod jednou střechou a naplnění, až na poměrně nepočetné výjimky, společnou veikou touhou po svobodě. Avšak zdá se mi, že pozorování života pod dojmem uvedené věty nevede k závěrům zvláště optimistickým.
    Je pravda, že lidské neřesti jsou pokřivené ctnosti, jenže člověk po pravidle nevidí na sobě tu pokřivenost, nýbrž tu ctnost. Budívá to v něm jakousi lživou mravní jistotu, dokonce někdy i nadšení nad sebou samým. Tím není cesta k nápravě nijak usnadněna, nýbrž naopak ještě ztížena. Věc nabývá opravdu hrozných rozměrů a forem, když je po ruce nauka, která ten pocit vlastní spravedlnosti a ctnosti podkládá, posiluje.

    [...]

    Avšak zadívejme se do té nedávné černé minulosti, která dnes leží jako mučivý sen za ztýraným světem. Mezi italskými a španělskými fašisty byby miliony lidí, kteří byli nadšeni pro myšlenku zámořské říše, pro pořádek, pro to, co se jim líčilo jako čistý, dokonce indealistický nacionalismus. Byli ochotni k obětem; dychtili po boji; pletli si nadšenost s idealismem; zapomněli, či lépe vůbec nevěděli, že jest naší poviností myšlenku optrně a kriticky ohledat, než se jí odevzdáme. Němci to všechno vzali ještě mnohem důkladněji. Když si pečlivě rozebíráme, co to bylo, co připravilo německý národ, skutečně skoro celý národ, k pádu do nejhorší zběsilosti, do úpadku, pro jaký není příkladu, dojdeme k závěrům, nad nimiž se opravdu tají dech. Shledáme totiž, že zlo jde dále do minulosti a bylo mnohem hlubší nežli Hitler a nacistická strana. Státy se udržují tím, čím vznikly. Německá říše byla založena na vojenských výbojích pruských králů, nejdříve uvnitř německa smaotného. Dále v pozadí byly výboje středověkých německých rytířů proti Polákům, ještě hlouběji ve středověku vyhlazovací boje proti Polabským Slovanům, kryté tak zvanou misií mezi pohany. Německý tlak na východ je tisíc let stár. Na tom však byla teprve postavena Bismarckova politika krve a železa, jež založila moderní německou říši. Všemi těmi výboji se Němci inspirovali; byli opěvovány a pokládány za vodítko pro budoucnost. K tomu pak přistupovaly nevinně vypadající nauky, s jakými se ostatně setkáváte i jinde ve světě. jenže Němci o nich ani nedebatovali, protože o nich nepochybovali. Byly to takovéto věci: Všechna politika je mocenská politika - a kdo věří něco jiného, je hlupák, nebo to jen tak říká a pak je pokrytec. My Němci pokrytci nejsme. Člověk je dravec a národové se hledí navzájem podmanit, po případě i vyhubit - kdo s koho, ten s toho. Teprve na toto zdivo dal Adolf Hitler se svými tak zvanými mysliteli a propagandisty vlastní nacistickou fasádu. rasové theorie byly vítány, protože odklízely veškeré mravní pochybnosti. Tak zvaný idealistický Němec, který to všechno nekriticky spolkl, byl nadmíru nadšen. ve své tradici měl poslušnost k vládnoucím a úřadům, která jde zpět k reformátorovi Martinu Lutherovi. Demokratickou diskusi pokládal za oslabování národa, který musel být hlavně sjednocen a silný. Dejte to všechno dohromady a uvidíte, proč se ten poslušný, povinnosti dbalý, idealistický, dokonce sentimentální Němec tak rychle proměnil v bestii. Dnes slyšíte iz úst hlavních zločinců, kteří vyhlazování lidských mas v plynových komorách, v mučírnách a koncentračních táborech plánovali a organisovali, že se vůbec necítí vinni. Konali povinnost, plnili příkaz. Skreslené ctnosti nikdy v dějinách lidstva nenabyly nestvůrvějších forem. Podle tohu musí vypadat zacházení s německým národem. Soudy v Norimberce a jinde jsou více než soudy. Jsou cestou k znovunastolení mravního vědomí ztýraného lidstva. Totéž se musí stát is militaristy japonskými, u nichž je problém přes všechny rozdíly podobný. Imperialismus, dobývání světa tam bylo náboženstvím, božským posláním pro jejich nadrasu s božským panovníkem v čele. Nejhorší japonské bestiality se páchaly ve znamení vojenských ctností zvaných byšido, k nimž patří i harakiri, rozpárání vlastního břicha v případě neúspěchu. Ale pocit hrdé nevinnosti u japonců je stejně plný jako u Němců.
    Co však činí dněšní problémy tak svízelnými, je skutečnost, že moc pokřivených ctností není omezena na země, které vyvolaly druhou světovou válku a byly v ní katastrofálně poraženy. Dnes se většina světa zmítá v chaosu pokřivených ctností i s jejich obvyklým dorpovodem falešné mravní pýchy. Kamkoli se v Evropě podíváme, vždy byli lidé hnáni ulicí - a ani se mnoho nezkoumalo, do jaké míry jsou vinni. Je známo, že nevinní lidé byli mezi nimi. Lidé se navzájem krutě posuzují a dělají to s velkým pathosem mravním. Zdůrazňování vlastních zásluh bývá tím více slyšet, že hned vedle se potichu krčí, ani nedutajíce, mnozí z těch, kteří opravdu mnoho vytrpěli. I v očích obětí nejhrubšího pronásledování vidíte někdy smutek a zklamání. Čteme s pohnutým ohlasem obranu žen, které nesly celé břímě válečného života a zhusta umožnily svým mužům přežíti koncentrační tábory, ale na které se jaksi zapomíná.

    [...]

    Revoluce jsou výměnou osob a posic, bojem o posice. Boj ten je nutný a někdy i blahodárný. Jde však o to, jakými prostředky se vede.
    Kudy ven z této situace? Ne mysl vám asi připadnou dvě prosté odpovědi. Ale pouze jedna z nich, bude-li se na jijím základě jednat, má naději na úzpěch. První odpověď zní: Odhalujte tyto věci a přibíjejte je. "Říkejte rýči rýč," praví anglické pořekadlo. Říkejte lži lež, krádeži krádež a shledáte-li, že někdo je vlastním úmyslem "aby bylo méně šneků a více kapusty", jak říkají hlemýžďi ve hře Ze života hmyzu od bratří Čapků, řekněte to. Ale když o tom uvažujete, shledáte, že je to vlastně jen pokračování na staré cestě. Jest to způsob, vystavený stejně nebezpečnému pokřivení. Pocit spravedlivého rozhorlení by tu byl, což o to; ale mohly by z toho vzejít chyby, podobné těm, které bičujete.
    Druhá správná odpověď je založena na obrácení Robertsonova slova. neboť je-li pravda, že lidské neřesti jsou pokřivené ctnosti, pak jest též pravda, že ctnosti jsou narovnané zkřiveniny. Zde ovšem musí každý začít u sebe sama. Buďme kritičtí k sobě i k svému hněvu. Bez vůle k laskavějšímu pohledu na bližní, zejména na členy vlastního národa, by nebylo naděje. Musili bychom čekat, až se to přežene a lidé se unaví. Musili bychom odepsat nevinné oběti, zapomenout na to, co cítí, utěšovat se, že náprava přijde automaticky - což jest tolik jako říci, že přijde bez nápravy. Ne, my potřebujeme opravdového vnitřního míru mezi sebou, máme-li dostati nesmírným úkolům, jež na nás jako národ a stát čekají v nejbližší budoucnosti. <<


  • Možná bych měl za sebe sdělit, co si o tomto myslím, a nenechat to jen tak bez komentáře. Článek, poznamenaný válkou, se navzdory své vznešené myšlence dopouští hrubých přehmatů a házení celých národů do jednoho pytle. Závěr je též nelogický, neboť předpokládá obousměrnost, lze-li pokřivit ctnost a udělat z ní neřest, není přesto jisté, že lze jednou pokřivenou ctnost opět narovnat a je příliš najivní doufat v samospásu lidstva.

    Rozumnější v praxi se mi zdá volit skutečně tu důraznější variantu hřmotného odhalování, kterou má tak v oblibě pan Čulík, ale přesto je na místě si uvědomovat, jak dvousečná zbraň je vlastní přesvědčení o vlastní pravdě a morální vyspělosti.

    Novinářské heslo "Publish or Perish" vzniklo v době, kdy nevydat znamenalo nevydělat si - tedy lze jej chápat spíše cynicky ve smyslu kdo nevydá, zajde.
    Není to asi heslo tak jednoznačně a ryze morální, ve smyslu vytiskni to nazvodory všemu, nebo zmiz z cesty, nadbytečný člene novinářského cechu.

    Ale je rozdíl mezi nezastíráním nekalostí, a aktivní spolupráci při šíření těchto myšlenek jako "ukázkově zhoubných" jejich překládáním a donášením na jiná fóra, kde se jiní rasisté budou na základě takových článků domnívat, že všichni Češi jsou rasisti, nebo alespoň odvádět pozornost od vlastních rasistických praktik poukazováním na ty tzv horší, jinde, tak jak to s oblibou dělají nejen rasisté, a zato všude. Já nejsem bulvární novinář - ve srovnání s nimi, co si to dovolujete...

    Pan Čulík v úvodníku v BL zde zcela právem poukazuje na protimluv některých 'nerasistů', kteří zbytečně pořád uvádějí zakořeněná terminologická rozlišení Čech/Rom a kategorizují lidi nejprve podle ras a etnik aby vzápětí argumentovali, že oni proti nim nic nemají. Přitom on ve sloupku v CER píše pozoruhodnou větu "Czechs seem to be incapable of assuming any other point of view than their own -" Češi se zdají být neschopni zaujmout jiné stanovisko než své vlastní. Jaká to ukázka logického myšlení. Bravo! Místo slova Češi nechť si čtenář dosadí jiné slovo o nějakém živočišném druhu či myslící bytosti, a tato věta vždy platí, nic neříkaje. Pinkava se zdá být neschopen zaujmout jiný názor než svůj vlastní - to ještě nezní jako pejorativní rasismus, ale dejte si tam celou skupinu a jedeme. Ale ten samý vzorný novinář, který v knize ... Jak Češi jednají kritizuje TV pořad Aréna, který nabízel nevypovídající telefonickou anketu, v CER sděluje, že na dopis pana Pospíšila přišlo do Britských Listů třikrát více podpůrných nž odmítavých dopisů (a ty vesměs ze zahraničí). Odkdy je mailbox BL průřezem české společnosti, ve které, jak se na internetu lamentuje, není ten internet tak rozšířen! Soudím odvážně, že podstatně víc lidí má telefon, a přes všechny problémy se dovolat, anketa v Aréně má blíže k průřezu veřejného mínění než mailbox BL.

    Je to vskutku medvědí služba. Nahrává to zhoubnému procesu škatulkování celých etnik, zaujatosti domácích vůči názorům přespolním, netoleranci a povrchnosti pochopení vůbec. A v tomto tranzu horlivosti si nadále nevšímejme ani svého sexismu, ať už v kausách vojenské povinnosti nebo sexuálního obtěžování, neboť bojujeme za dobrou věc, proti rasismu. Jeden ismus jako druhý, pravím já.

    V kometáři p Čulíka jsou dvě řečnické otázky. "Prosím, pane Pinkavo, kolik vlivných stárnoucích českých ředitelek podniků si dovedete představit, jak obtěžují mladé muže, své podřízené?" Odpovídám, že já si nepředstavuji žádné, je to dost hnusná představa. Nicméně tohle jsem zažil na vlastní kůži v Anglii, ovšem po pracovní době, ve vinárně, a dotyčná tím byla známá. Jediná obrana byla, aby se vožrala docela, pak si druhý den nepamatovala odmítnutí - ale to lezlo do peněz.. Soudím, že nedostatek takových příkladů u nás vyřeší další desetiletí a vyrovnanější počet stárnoucích žen na vyšších postech. A také znám a nepřehlížím obtěžování homosexuální, tedy mezi ženami i mezi muži. Na všechny tyto varianty takto správně neutrálně formulovaný zákon pamatuje, a to je na něm podstatné a dobré.

    "Domívá se snad pan Pinkava, že by pan Karel Březina měl záležitost svého vyhnutí se vojenské službě přede veřejností tajit - když aktivně sportuje?" Nedomnívám. Vadí mi to též, z principu, že se to pokusil utajit, neboť jde zřejmě o zneužívání postavení k zvýhodnění vlastní situace. Ale domnívám se, že nedostatek vojenské služby nijak nesouvisí z jeho zařazením coby ministr bez portfeje. Ani by to nemělo bránit schopným mladým lidem zaujímat svá výdělečná místa. Kdyby byl někdo bez vojenské zkušenosti ministrem obrany, to by teda asi vadilo. A mohli bychom se jízlivě zeptat, zda pan Březina nevoják je nějakou ztrátou pro obranyschopnost této země ? "Ministr se vyhýbá občanským povinnostem" je správný a relevantní titulek, ale proč mluvit o vojenskosti této věci, a jaký je sportovec. Je to hlavní bod tohoto problému? Apeluje se na závist a zlomyslnost méně úspěšných obcházečů té samé nepříjemné povinnosti, vesměs mužů.

    Vojenská docházka diskriminuje mladé muže zcela nepřijatelným způsobem - pokud nemáte vojenskou službu už za sebou, zaměstnavatele u pohovoru to bude zajímat, neboť vám musí držet místo do návratu z vojny. Tuhle diskriminaci prokážete neméně obtížně než při obtěžování na pracovišti. Je tento problém navzdory Zákoníku práce, nebo právě kvůli němu ? "Prosím, pane Čulíku, kolik českých ředitel-ů/lek podniků si dovedete představit, jak neberou v úvahu když mají přijmout mladé muže, jestli mají vojnu za sebou?"

    V ryze věcné rovině lze argumentovat, že pokusit se vyhnout něčemu tak pitomému a svinskému jako je vojna je buď zbabělost a bezcharakternost nebo zženštilost, rozumějme inteligentí a nebarbarské chování, hodné ženy.

    Ale jistě se mýlím. Vojenskou službu znám jen z doslechu, neboť jsem coby britský občan a emigrant 'byl vyhnut' vojenské službě. Jinak bych asi zastával chlapský názor, že je třeba radikálních zásahů a vymýcení všeho zlého od kořenů, i kdyby se na to musel vzít buldozér zahraniční značky pod heslem kolektivní viny, "Když vás k lepšímu chování nedokážeme přesvědčit, tak vás k lepšímu donutíme, i kdybyste museli všichni nést následky za jednoho!" ?

    Sečteno a podtrženo, je vždy na místě se dozvědět, v čem člověk ve svém uvažování chybuje, a kde má buldozér brzdu.

    Předávám slovo.

    Poznámka JČ: Zdá se mi, že pan Pinkava zapomíná anglicky. Věta "Czechs seem to be incapable of assuming any other point of view than their own" znamená "Někteří Češi, jak se zdá, nejsou schopni zaujmout jiný názor než vlastní", nikoliv "Češi" (tj. všichni, jako celek). To by věta zněla: "The Czechs..." - To, co jsem napsal, plně odpovídá mé zkušenosti. V žádném případě jsem nikde nepsal, že by příliv dopisů do Britských listů, podporujících rasistickou argumentaci pana Pospíšila, byl reprezentativním vzorkem českého národa - napsal jsem jen, že měl tento - jinak nevysvětlitelný příliv - poněkud šokuje. Má-li pan Pinkava k dispozici přesvědčivé statistiky, že drtivá většina Čechů nezastává vůči Romům rasistické postoje, budu velmi rád a velmi rád je i zveřejním. To si oddychneme. Obávám se však, že je to - vzhledem ke všem nepřímým informacím, které jsou k dispozici, bohužel poněkud nepravděpodobné. - Představa, že lidé mimo Českou republiku jsou nesvéprávní a nebudou si schopni řádně rozebrat, co se tam vlastně děje, protože, jako cizinci, "nám" nikdy "nemohou porozumět", je také dost absurdní, obávám se.


    O komentářích Jana Čulíka a jeho stoupenců v BL 2. června 2000

    Jaroslav Teplý

    Nemohu nereagovat na komentáře Jana Čulíka, Juliány a další čtenářky BL jejíž jméno a adresa jsou JČ známy.

    Začnu Juliánou:… Rasismus je vědecky neodůvodnitelný.. .

    Jde v případě nazírání na Romy opravdu o rasismus, když jsou indoevropského původu stejně jako Češi?

    V témže čísle odpovídá Juliáně čtenářka, jejíž jméno a adresa je redakci BL známa: …Problém je téměř vždy líčen jako rasový (a to rasisty), ale podle mě jde o spíše komplikovaný případ sociální.

    J.T.: Bravo neznámá či spíše redakci známá čtenářko, to je i můj názor a velmi pravděpodobně názor valné většiny českého obyvatelstva, včetně těch, kteří píšou v tomto smyslu do BL a jsou za to vydavatelem BL standartně obdařeni nálepkou "rasista". Tento názor nemám ode dneška. Napsal jsem např. roku 1997 článek o Romech do časopisu Polygon (č.7/1997), z něhož cituji:

    Není možno je (Romy) házet do stejného pytle, i když těch, kteří se z vlastního popudu snaží se plně adaptovat na společnost, ve které žijí, je bohužel příliš málo a navíc narážejí na nepochopení jednak své vlastní komunity, která jim vyčítá, že přeběhli ke " gádžům", jednak té společnosti, kterou je možno přesvědčit teprve pádnými důkazy ve větším počtu. Individuelní příklad je možno uvést např. z článku "Nájemníci si připlácejí, aby si udrželi romského domovníka" (MF Dnes, 30.8.97), podle kterého nájemníci jednoho českobudějovického domu dobrovolně mezi sebou vybírají peníze, aby si udrželi romského domovníka. Ten tvrdí, "že když chce Rom gádžům ukázat, že všichni Cikáni nejsou stejní, musí pracovat více než oni", což je ostatně princip dobře známý emigrovavším českým gádžům, když se chtěli uplatnit mezi gádžy západními. Názor jedné nájemnice: "Je nás tady 84 partají a naprosté většině z nás je jedno, jestli máme bílého, černého nebo pruhovaného domovníka. Hlavně, že je tu konečně pořádek" jasně naznačuje, že Romové nejsou rasovým, ale sociálním problémem… (Ten domovník stále prosperuje, nedávno se o něm psalo v českých novinách, což je ovšem podle JČ neprůkazné)

    V jednom dodatku píše JČ: "To, že se údajně asociálně chovají někteří Romové, neznamená, že je možno přenášet břemeno viny na všechny. To je rasismus. Je nutno zkoumat a řešit, proč se někteří Romové chovají asociálně.

    To je voda na můj mlejn. Ve shora zmíněném článku jsem napsal:

    "Genetické porovnání původního obyvatelstva s Romy by možná mohlo přinést aspoň částečnou odpověď na naléhavou otázku, jak je možné, že se Romům během třinácti století nikdy a nikde nepodařilo dobře se adaptovat na nějakou společnost či se do ní integrovat.

    Dnes bych si ovšem kladl podmínku, že výsledek porovnání nesmí být znám předem. Pan doktor Koukolík (kterého jsem rovněž citoval) napsal totiž do Magazinu LN 29.8.97 že…Výzkum genetického pozadí násilného chování u lidí v současnosti naráží na bouřlivé, někdy velmi útočné protesty skupin "aktivistů", přesvědčených, že je násilné chování výlučným důsledkem sociálních vztahů. Tyto skupiny mluví o "genetickém rasismu". Zapomínají nebo nechtějí vědět, že snad vše lidské je důsledkem vztahu genů a prostředí…

    Kdyby JČ přestal mávat tím rasismem, diskuse by dostala klidnější ráz, ale to od něho nemůžeme čekat.. V jedné věci však zašel příliš daleko. V dalším ze svých dodatků v onom pátečním vydání BL píše: "Přeložím příspěvek pana Pospíšila do angličtiny pro Central Europe Review a požádám čtenáře o reakce. Nevím ovšem, zda to nebude kontraproduktivní, protože podle článků v Central Europe Review si vytvářejí různé západní vládní organisace svou politiku vůči střední Evropě…

    Neohrožený bojovník za lidská práva, žalobníček, vyděrač? Názor o tom si každý musí utvořit sám. Já teď začínám chápat, proč si divoké barbarské kmeny vařily polévku z příliš horlivých misionářů. O tom, podle čeho si různé západní vládní organisace vytvářejí svou politiku vůči střední Evropě nemám ilusí už desítky let. Jen se podívejte, jak to dopadlo v Kosovu a nepište mi, že Kosovo není ve střední Evropě. Ačkoliv Čechy skutečně leží ve středu Evropy, jsou Češi na západě běžně nazýváni Východoevropany, snad protože patřili za komunismu do východního bloku. Nebo je možná dost těch, kteří ještě dnes si nejsou jisti zeměpisnou polohou českého státu.

    Nakonec k dodatku JČ k mému vlastnímu textu:

    Dodatek JČ: Za nevědeckou metafyziku já naopak označuji rasistické teorie pana Teplého o celkovém, podřadném étosu celých "jiných" kultur, založené na několika nereprezentativních citacích - je to asi, jako kdybych označoval celý český národ za rasistický na základě podpůrných reakcí na včerejší článek Josefa Pospíšila v Britských listech. Podobně jako citace z českého tisku za naprosto neprůkaznou považuji citaci jakéhokoliv materiálu z bulvárního Neviditelného psa. Spíše než pseudoteorie o podřadnosti a hrozivosti kultur jiných národů (jak to, že pana Teplého pustili do Holandské z té podřadné a hrozivé východňárské české komunistické kultury, neměli ho raději v zájmu zachování své civilizace nechat venku za dráty?) zastávám přesvědčení o společném lidském dědictví většiny národů, které se zdá být lépe zdokumentováno než náhodně vybrané bigotní citáty ze západního tisku. Evropa bude potřebovat z ekonomických důvodů ročně více než deset milionů přistěhovalců a na lidi odjinud si bude muset zvyknout. Právě přistěhovalci se většinou silně snaží o to, uchytit se a být úspěšní v nových zemích. Před druhou světovou válkou bylo přistěhovalectví do západní Evropy daleko vyšší než dnes a "etnicitu" západoevropských národů to nijak nenarušilo.

    Musím se přiznat, že ta nevědecká metafysika byla z mé strany taková legrácka, kterou mohli ocenit jen ti dříve narození a ještě ne všichni. Krátce po vítězství pracujícího lidu 1948 pomocí tohoto výrazu bojovali partajní kádry proti buržoasní ideologii. Nám hochům, kteří tehdy spolu chodili, tento šťavnatý, leč zcela prázdný výraz tak imponoval, že jsme ho na nějakou dobu převzali do svého slovníku k vyjádření kritiky nebo nesouhlasu. Nevědeckou metafysikou mohla být po analyse např. příliš hazardní a proto neúspěšná licitace v mariáši nebo bridži. Podobně bychom se byli o dnešní situaci, kdy západní státy kritisují situaci Romů v ČR a současně přijímají opatření, aby se Romové nestěhovali k nim, v našem tehdejším politickém slangu vyjádřili, že ony státy "zapadají do bahna oportunismu", to byl další výraz, kterého jsme běžně používali. To tady vysvětluji jen proto, aby Juliána nebo nějaký profesor filosofie mi nepřispěchali vysvětlit, jak to s tou nevědeckou metafysikou je.

    Jinak ovšem mi není nic známo o mých vlastních rasistických teoriích o celkovém podřadném étosu jiných kultur, které za mne JČ vytvořil, aby mě mohl jak se patří zkritisovat. To je ovšem tím, že toho má moc, všechno moc rychle čte a pak mu unikají zajímavé detaily. To Bashy Quraisky psal o tom, že prý dánští politici ministryně Jespersen, premier Rasmussen a šéf největší socialistické strany Nielsen označili veřejně menšiny za primitivní a jejich normy a hodnoty za inferiorní, nikoliv pan Teplý, který zásadně nevkládá cizím lidem do úst své myšlenky a velice by si už nejméně po druhé přál, aby to jiní nečinili jemu..Citace z českého tisku považuje JČ za neprůkazné - v mém příspěvku byla jedna z LN, které ovšem převzaly rozhovor se Soyinkou z Los Angeles Times. Neviditelný pes je bulvární - jak pak navázat a udržovat dialog s "domácími" Čechy?

    JČ zastává přesvědčení o společném lidském dědictví většiny národů, které se zdá být lépe zdokumentováno než náhodně vybrané bigotní citáty ze západního tisku. Jen kratičký pohled na tuto větu. Společné lidské dědictví - co to vlastně je? Každý to může chápat jinak. Většiny národů? Kterých vlastně? Kdo do té většiny patří a kdo ne a proč? Kde je to zdokumentováno a jak? Ale ono to možná vlastně zdokumentováno není, pouze se zdá, že je to lépe zdokumentováno. To je krásný příklad nic neříkající moderní komunikace, něčeho, co by se snad hodilo do nějaké řeči Václava Havla, až bude zase přebírat nějakou cenu. Museli bychom si napřed definovat pojmy, abychom vůbec věděli, o čem mluvíme. Proč jsou mé citáty bigotní, to nevím, to by měl vysvětlit JČ, zdá se, že v Glasgowě mají na význam tohoto slova jiný názor než třeba v Praze. Pochybuju ovšem, že by se dánští ministři vyjadřovali tak, jak to Bashy Quraishy píše. Básnická licence zvláště islamských přistěhovalců je téměř neomezená.

    Nelíbí se mi páně Čulíkova formulace, že si Evropa bude muset zvyknout třeba na těch 10 milionů přistěhovalců ročně. Já bych byl proto, aby si nezvykala, boj mezi národy o místo na slunci už totiž začal. Pokud by si nějaký " appeasement" v tomto ohledu Evropa dovolila, mohl by to být její poslední.

    Nevím, zda skutečně bylo před válkou přistěhovalectví do západní Evropy daleko vyšší než dnes. Docházelo k němu spíše asi v horizontálním směru, to jest z východu na západ (Poláci, Rusové, Ukrajinci a j.). Že etnicita západoevropských národů nebyla narušena, je snadno pochopitelné, protože šlo lidi na rozdíl od těch dnešních přistěhovalců dobře integrovatelné. Mimo to nedostali nic zadarmo a nemohli třeba několik generací žít ze sociální podpory.

    J.T. 5.6.2000

    P.S. To slovo jiné než rasismus pro jev, kdy jsou jedinci přisuzovány vlastnosti společenství, ze kterého vzešel, po kterém se dnes poptává Jindra Pařík, by mohlo být GENERALISACE.

    Poznámka JČ: To je zajímavé, jak se někteří autoři tak strašně obávají přenesení této diskuse do angličtiny. Pokud jsou jejich argumenty nosné, jistě je obhájí i na mezinárodním fóru - přece by bylo pod jejich úroveň se skrývat jen v "tajném" českém jazyce. Pan Jaroslav Teplý je posedlý genetikou, ale existují dosti přesvědčivé studie, psali jsme o nich v Britských listech, že je genetický mix evropského obyvatelstva tak nesmírně rozrůzněný, a barvu kůže ovlivňuje jen asi jeden ze sta tisíc, že určovat vlastnosti podle genetiky je zřejmě velmi nepravděpodobné. Totéž platí o Africe, kde se lidská civilizace zrodila, takže obsahuje daleko větší genetickou rozrůzněnost než ostatní kontinenty.


    Různá práva, různé povinnosti

    Josef Pospíšil

    Která komunita by měla mít více rozumu, ptá se pan Čulík, zda ta „ vyspělejší “ česká anebo ta „ nedospělá “ romská? Myslím si, že stejně. A hlavně stejně zodpovědnosti. Jestliže připustíme hypotézu „ vyspělejší “ české komunity, pak na komunitu romskou musí působit dle zásad spravedlivé výchovy. Pokud budeme mladšího sourozence hýčkat a všechny jeho výstřelky a úlety vůči sourozenci staršímu omlouvat tím, že je malý a že malým se ubližovat nemá, i když si začali, vyroste z něj arogantní rozmazlený zmetek, který je ze zkušenosti skálopevně přesvědčen, že je mu vše dovoleno a že mu vše projde. A romská komunita by zase měla pochopit, že jejich boj proti rasismu je cestou prosté negace, politikou boje proti následkům a zamlžování jejich příčin, pokud nebude svázán s velice širokou kampaní směřovanou právě na Romy - důležitost vzdělání, sexuální výchova, škodlivost drog, prevence kriminality. Bez této protiváhy se celá halasná protirasistická kampaň stává prachsprostou buzerací. Musíte je mít rádi. Musíte je milovat jako Sovětský svaz. Vy bílí jste vším vinni. Romové nemohou za nic. Fakt si myslíte, že tohle zabere?

    Hledání důvodů, proč něco nejde, je nejsnazší způsob, jak něco neudělat. Svalování vlastní lenosti, nevzdělanosti a neschopnosti na vnější faktory je politováníhodné. Romové jsou ( převážně ) nevzdělaní. Důvod - rasisti je nechtějí vzdělávat.

    Romové mají vysokou kriminalitu. Důvod - to je taková jejich forma třídního boje proti rasistům.

    A tak dále zajisté, za vším hledej rasismus.

    Panu Čulíkovi připomínám nacistu. Myslíte tím, jak jsem se velmi přesvědčeně zastával Židů? Nemáte to trochu popletené? Nebo Vám připomínám polovičního - tzv. selektivního nacistu? Nacistu specialistu?

    O Romy v zahraničí nemá nikdo příliš velký zájem a nikdo o nich příliš mnoho neví Poslechněme si tedy, co Romům radí pan Čulík ve svém článku zveřejněném v Britských listech dne 10.11.1997: Kdy se to změní? Až budou Romové vyrábět vynikající zboží, atraktivní a prodejné po celém světě. Pak budou o nich lidé vědět, a budou Romové ve světě skutečně populární, jako jsou Švýcaři hodinkami, Francouzi sýrem, a Japonci, Tajwanci, Jihokorejci a Číňané ( v poslední době ) - vším. Stoprocentně souhlasím. Přesně to si myslím, pane Čulíku! I když jsem Váš výrok nepatrně pozměnil, Vy jste mluvil o Češích celkově. Romové jsou však česká podmnožina a nevidím jediný důvod, proč by se na ně nemělo vztahovat to, co na celek. Vy ano?

    K Vaší informaci, že se v  Helsinském výboru amerického Kongresu bude konat oficiální slyšení „ Lidská práva romské menšiny “ bych se chtěl dotázat - to je skutečný název této párty? V čem se lidská práva romské menšiny liší od lidských práv ostatních menšin či většin natolik, že je zapotřebí konat na jejich téma konferenci? Věru se obávám, že je takový název politicky nekorektní, ba co dím, přímo rasistický! Doufám, že paní Bánomová zasáhne!

    V analýze Unicef - zveřejněno v Britských listech dne 10.11.1997 - se píše „ ( Romský ) Tradiční vztah k rodině je narušen. V kojeneckých ústavech a dětských domovech tvoří romské děti polovinu osazenstva, upozorňuje analýza.“ Naštěstí pan Čulík považuje citace z českého tisku za naprosto neprůkazné, natožpak z nějakých internetových bulvárů. Jak se vyrovná s tím, že tuto informaci zveřejnil sám, jsem zvědav. A já bych na ni rád navázal - to právě prokazuje tu převládající ( nikoliv vlastní celému etniku, podotýkám pro méně chápavé čtenáře ) nezodpovědnost romského etnika. V zmíněné analýze se mimo jiné píše: „ Podíl Romů na celkovém počtu českého obyvatelstva činí asi 1,5 procenta. “ Takže jestli 1,5% se co do počtu odložených dětí dokáže plně vyrovnat většině, nemohu se zbavit dojmu, že ony romské tradice, kultura, totožnost a hodnoty pěstované po staletí, o nichž tak dojímavě píše paní Bánomová ( BL 28.4.2000 ), buď doznaly v poslední době dosti razantních změn anebo -. Anebo co paní čtenářko, státní zaměstnankyně? Vysvětlete nám, zaslepeným, neznalým, patologické články píšícím, jakou skrytou zákulisní formou nutí český rasismus romské matky zbavovat se vlastních dětí v takovéto míře. Hezky si zakopulovat a děti dát do výchovy k rasistům. Logické. (?)

    Tam kde končí ušlechtilost prakticky realizovaná a začíná ušlechtilost verbální, mění se tato na cosi ne již tak hodnotného. Tak kolik romských dítek si adoptujete, abyste dokázala tomu, jak píšete - rasistovi Pospíšilovi, že to s Vašimi ideály myslíte vážně ? Udělejte přece sama něco „ pro výchovu a vzdělání dětí z problémových rodin !“ Půjdete-li příkladem, připojí se další, dítka budou prospívat! Fakt to nechcete zkusit? Paní Juliana? Nic? Styďte se, české matky! Inu nevadí, tak zase příště v Britských listech, pokud pan Čulík dovolí.

    Josef Pospíšil

    Poznámka JČ: V rasistických článcích Josefa Pospíšila, jako je i tento, dochází ke zmatení myslí.

  • Proč pořád odlišovat českou komunitu od romské? Není možno reagovat jako na lidi? Polovina rasismu by se rozplynula, kdyby se přestalo používat etnického nálepkování.
  • Proti židům dnes pan Pospíšil nic nemá, skoro žádní v ČR nežijí. Kdyby žili, jistě by se něco "nepřijatelného" na jejich způsobu života našlo, že... To už je ale stará kapitola.
  • Ano, Češi i Romové budou ve světě populární, až budou vyrábět něco moderního, po čem bude celosvětově poptávka. Jenže, jak včera přesvědčivě zdůvodnil Vít Novotný, i když to dosud neumějí, neznamená to, že jim smí být odpíráno právo na existenci ve vlastní zemi.
  • Pan Pospíšil demagogicky argumentuje, že snad zastávám názor, že by občané, kteří se dopouštějí trestných činů, neměli být trestání, snad jen proto, že jsou to Romové. Nevím, kde to vzal. Každému by mělo být měřeno podle jeho individuálního chování.
  • Neustálé poukazování na to, že "Romové jsou hnusní, asociální, kradou" atd. nikam nevede a nepovede. Mnozí z nich jistě vytvářejí ztraumatizovanou, zpatologizovanou komunitu, na jejím vzniku se velkou měrou podílela česká většinová společnost (přesvědčivě to ukázal jinak nedokonalý, nudný film Marian). Většinová, údajně sofistikovanější společnost se musí nad problémem zamyslet a hlavně ona vyvinout iniciativu, jak romský problém řešit. Jsem přesvědčen, že zbaví-li se česká společnost své nenávisti vůči Romům (a právě na ní, na zralejší části obyvatelstva ČR to záleží) dojde k podstatnému snížení asociálního chování romské populace, které je bezpochyby (je to zřetelně vidět) u mnohých Romů demonstrativním protestem proti statu quo. Ten protest projevy lidí, jako je pan Pospíšil, jen posilují.


    EU- Referendum

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Pokud se má referendum o vstupu do Evropské unie uskutečnit již začátkem příštího roku, pak je nejvyšší čas přemýšlet o tom, na jakou otázku máme odpovídat.

    Nejkorektnější by bylo vyjádřit souhlas či nesouhlas s dojednanými podmínkami vstupu. Protože ale nic dojednáno nebude, nabízejí se pouze formulace obecné.

    Například: ”Přejete si vstup do EU?” anebo ”Souhlasíte se vstupem do EU?”

    Otázka ovšem také může znít: ”Také vám strašně vadí, že vstupem do Evropské unie se Česká republika dobrovolně připraví o část své suverenity?”

    Možností je doopravdy hodně.

    A bylo by jich ještě víc, kdyby se nemuselo odpovídat pouhým "ano”, nebo ”ne”.

    Třeba kdyby občan vybíral ze dvou možností. Například: ”Chcete žít blahobytně v Evropské unii, anebo být chudí za jejími hranicemi?”

    Anebo naopak: ”Chcete, aby za vás rozhodovali bruselští byrokrati, anebo naši politikové, kteří to s vámi myslí lépe?”

    Asi nejlepší otázka pro referendum, kterou ovšem bohužel nelze statisticky vyhodnotit by pak zněla: ”Co vlastně, pokud jde o Evropskou unii, chcete?”

    Problém ovšem není pouze s otázkou, ale i se samotným referendem.

    Zákon o referendu, přijatý Poslaneckou sněmovnou, se nezamlouvá Senátu. vA je zde ještě jedna potíž, kterou představuje samotná Evropská unie, když zvažuje, zda přínos rozšíření skutečně bude větší, než náklady na nové členské země.

    Z tohoto pohledu bychom v referendu mohli zjara odpovídat na otázku, zde chceme, aby nás Evropská unie chtěla.

    Ale také, a to by bylo vůbec nejlepší, bychom se mohli urychleně vyjádřit, zda souhlasíme, aby se nám Evropská unie přizpůsobila, (například přejala naši legislativu) a nechala si od nás vysvětlit, co je pro ni dobré. Několik občanů by na takovou otázku určitě odpovědělo kladně.

    5. června 2000


    200 centimetrů

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Metafora s překonáváním laťky se hodí v nejrůznějších profesích. Pro studenta takovou laťkou může být prospěch, pro dělníka norma, pro podnikatele zisk a pro manažera kariéra. Říká se že si někdo laťku nastavil vysoko, anebo o jiném, že ji podlezl.

    Občas si pak uvědomujeme, že existuje činnost, ve které překonávání laťky není metaforou - tou činností je skok do výšky.

    Zuzana Hlavoňová si včera nastavila laťku na dvě stě centimetrů, tedy na výšku, o které před časem přemýšlela jako o hranici, kterou když zdolá, může skončit s atletikou.

    Když pak laťku překonala ve výšce, která znamená její osobní i český rekord, měla k tomu dva zajímavé komentáře. Na otázku zda její forma nekulminuje brzy, čtyři měsíce před olympiádou v Sydney, odpověděla ”Nevadí, jsem ráda když mohu skákat vysoko, čím častěji, tím lépe, výkony na hranici sto devadesát pět centimetrů pro mne nemají žádnou cenu.”

    Druhá poznámka naší nejlepší výškařky se pak týkala stylu. ”Nebyl to moc povedený skok, laťky jsem se hodně dotkla. Musím se teď soustředit na technické provedení skoku, pak mi nebude vadit, když to nebude moc vysoko”.

    Logicky vzato si ty dva výroky odporují, nicméně svědčí o tom, že Zuzana Hlavoňová má při skákání laťky dvě: Jednou je výška, druhou styl.

    Z toho plyne, že stejného úspěchu lze dosáhnou dobře anebo špatně, se štěstím či s přehledem. Nakonec ten styl je podmínkou, abychom laťku mohli zvednout. Zuzana Hlavoňová si včera nastavila ještě dva centimetry navrch, ale když pak viděla jak se sbíhají fotografové, neskákala. ”Nesoustředila bych se a mohlo by mi to ublížit.” Dodala že má moc ráda klid, když si jí nikdo nevšímá. Tak vysoce postavené laťky si ovšem nevšimnout nelze. Nelze ji tedy skákat. Musí se skočit.

    Vysílá se v úterý 6. června 2000 ráno.


    Čím se od sebe odlišuje růst cen benzínu, nájemného a cena jízdného na drahách

    Jaroslav Polák

    V současné době média věnují hodně pozornosti růstu cen benzínu a cen jízdného na železnici, každoročně média komentují růst nájemného. Současný poměrně výrazný růst cen benzínu začal v podstatě asi zhruba před 10 měsíci tehdy díky zvýšení spotřební daně o 1 až 1,5 Kč, a od té doby vzrostla asi o zhruba jednu třetinu díky rostoucí ceně ropy a dolaru. Zvýšení spotřební daně vyvolalo ostrou kritiku ze strany opozice a média dala velmi velký prostor zejména kritikům z řad US. Mohli jsme číst dalekosáhlé meditace o tom, jak spotřební daň sebere peníze z peněženek daňových poplatníků, a ty jim potom budou chybět jinde. K nynějšímu růstu cen se již US a další opoziční strany tolik nevyjadřují, samozřejmě řidiči osobních automobilů bědují na stránkách novin dnes a denně. Dokonce se lze dočíst, že jsme u spotřební daně z benzínu “dosáhli limitu EU” (Pražský kudykam vydávaný Mafra a.s.), což je naprostý nesmysl.

    Zcela jiná situace je u cen nájemného – to má letos vzrůst o asi 10% ( a roste každoročně!) a to je podle naší opozice (ale i LN a MF DNES) řečeno “nestorem” naší ekonomie neskutečně málo. Růst nájemného je podle nejrůznějších expertů-analytiků (zaměstnanců brokerských firem a finančních fondů), či vědců z Liberálního institutu malý a nepokrývá náklady majitelů. Dokonce nás pomalý růst nájemného prý oddaluje od Evropské unie.

    Ve stejné době dochází po dvou letech k zdražení jízdného na železnici o průměrných 10% a to je samozřejmě další neskutečný útok na peněženky občanů, jak nám neustále podsouvají MF DNES, LN, Nova ale i ČT. Snad by mohli vědci z Liberálního institutu nám normálním smrtelníkům tento rozdíl v posuzování zdražování vysvětlit. Mohli by si třeba udělat výlet do Bavorska. Po zakoupení jízdenky by mohli začít meditovat o přiblížení cen jízdného Českých drah k cenám jízdného německé Deutsche Bahn, které jsou samozřejmě podstatně větší než např. spotřební daň z benzínu (spotřební daň z benzínu je u nás nižší o cca 10% než spodní hranice této daně v EU). Vzpomínám si, že cca 200km po Německu stálo vlakem asi 30 DM a u nás je to cca 120 Kč. Možná by i výše rozdílu v jízdném mezi ČD a DB přispěla k uklidnění majitelů domů (sdílená nespravedlnost léčí). Pouhá kritika zdražení na železnici našemu tisku a TV stanicím nestačí a tak hrají stále obehranou písničku o zpožďujících se vlacích a nepořádku v nich. Žádné statistické údaje samozřejmě neuvedou (ty totiž hovoří o 3 zpožděných vlacích ze sta). Mizerný vozový park, budovy a tratě také České dráhy zřejmě nezdědily po bývalém režimu, ale můžou si za něj sami, jak nám media sugerují. Pokud se stane nehoda na železnici nebo v autobuse, tak to naše média omílají celý týden, ale realita 1500 mrtvých a desetitisíce těžce zraněných na našich silnicích ročně je nechává v podstatě v klidu. O externích nákladech individuální dopravy a jejich výši vzhledem k dotacím drah ze státního rozpočtu se čtenář a divák nemá šanci dozvědět zhola nic – byl by totiž jejich výší značně překvapen.

    Ve svém příspěvku několikráte zmiňuji Liberální institut a abych pravdu řekl, je pro mne záhadou o jakou instituci se jedná, z jakých zdrojů je financována, a rád bych se o ní dozvěděl něco více. Když už naše média nejsou schopná se zeptat na názor odborníků z univerzit a vysokých škol – tedy skutečně nezávislých institucí, mohla by nám alespoň podat informaci o míře nezávislosti např. Liberálního institutu, či se zamyslit, jestli se náhodou analytik z brokerské firmy nezajímá spíše o své zájmy než o vyslovení nezávislého názoru-komentáře.


    Návrh zákona o veřejném zdraví bez předsudků

    Dalibor Žůrek

    Ve svém článku " Reakce Na Dalibora Žůrka..." se do mně paní Bošková pustila opravdu s chutí. Co naplat, mohu si za to sám , a také pan Čulík. Nedivím se, že na nadpis paní Bošková reaguje, jak reaguje. Ale vážně.

    Ve svém mailu panu Čulíkovi jsem reagoval jen na dvě věci.

    1. sdělení o povinném odběru testů na HIV u těhotných a lidí v bezvědomí. Toto se mi zdálo demagogické, protože nebylo řečeno

    a) proč chce MZ odebírat tyto testy u těhotných a nechat čtenáře, aby posoudili, zda je to užitečné,

    b) u lidí v bezvědomí vzbuzuje dojem, že lumpové zdravotníci využijí neschopnosti každého chudáka pacienta se bránit a krev na testy mu odeberou.

    Ve skutečnosti tomu tak není, a že testy se konat jen mohou, pokud ošetřující lékař uzná, že by mu tento test mohl pomoci v diagnóze. A správná diagnóza je přece v  zájmu pacienta. Osobně pochybuji, že by této možnosti bylo využíváno často.

    2. Nesouhlasím s hodnocením postavení pacienta, jak ho představuje paní Bošková. Hlavně hodnocení činnosti komor mě poněkud nadzvihlo ze židle.

    Paní Bošková postavila lékaře do rolí podezřelých mafiánů, na které by měla nejlépe dohlížet BIS anebo útvar pro boj proti organizovanému zločinu. Dokonce údajně stojíme mimo právní řád.

    Také přesvědčení této paní, že ve zdravotnictví nejsou důležité peníze, mě poněkud vyvedlo z míry. ( Všichni známe ono přísloví připisované panu Klausovi, že o peníze jde vždy až v první řadě)

    Přiznám se, že svou reakci jsem poněkud odflákl. Napsal jsem sice argumenty proti bodu č. 2, ale nakonec jsem je neodeslal, v domnění, že by je pan Čulík nestihl přečíst. Tyto argumenty jsem paní Boškové 30.5. odeslal, tak jak byly, bohužel na špatnou adresu společně s omluvou za nadpis. Na správnou adresu znovu 31.5.

    Ale dost výmluv.

    Neustále slyšíme poukazování na to, jak je to jinde. Neříkám, že se nemáme čemu učit, bohužel i v té předhazované cizině jsou některé věci horší než u nás. A v péči o matku a dítě (a toho se vyšetřování těhotných týká) jsme na světové špičce. Stačí si vyhledat údaje ze statistik.

    Ale vysvětleme si ještě jednou , kdy jou testy na HIV povinné

    (2) Bez souhlasu fyzické osoby je možné provést test na virus lidského imunodeficitu,

    -u těhotných žen, ( Již dnes jsou povinná některá jiná vyšetření - včasná léčba může zamezit přenosu infekce z matky na dítě - DŽ)

  • u fyzické osoby, která má poruchu vědomí, a u níž vyšetření na virus lidského imunodeficitu je významné z hlediska diferenciální diagnostiky a léčení bez provedení tohoto vyšetření může vést k poškození jejího zdraví, ( cili ne vždy -DŽ)

  • -u fyzické osoby, které bylo sděleno obvinění z trestného činu ohrožování pohlavní nemocí včetně nemoci vyvolané virem lidského imunodeficitu nebo z trestného činu, při kterém mohlo dojít k přenosu této nákazy na jiné fyzické osoby,

    lidskou řečí - pokud někoho znásilníte, a chytí Vás, máte smůlu. Odeberou Vám vzorky na všechny pohlavní nemoci, protože je třeba vědět, zda jste oběť nakazil či ne. Je neúnosné nechat vystresovanou oběť čekat řadu týdnů na to, zda se stane pozitivní, či ne (inkubační doba), když je možné zjistit ihned, zda jste nakažen Vy. Pokud nejste, oběť si oddechne, pokud ano, oběť se začne léčit.

  • u fyzické osoby, která je nuceně léčena pro pohlavní nemoc nebo injekční užívání drog. ( Je běžný úzus při nějaké pohlavní chorobě testovat i další venerol. choroby - například při kapavce se běžně testuje syfylis a měkký vřed atd - netestování by znamenalo nekvalifikovanou péči - DŽ) - tedy na základě rozhodnutí soudu.

    (3) V ostatních případech lze vyšetření na virus lidského imunodeficitu provést jen se souhlasem fyzické osoby. ČILI - POKUD NEJSTE ZLOČINEC, MOHOU VÁS TESTOVAT JEN POKUD JSTE TĚHOTNÁ ŽENA, A NEBO JSTE V NEBEZPEČÍ ŽIVOTA. Testování pomáhá chránit Vaše nenarozené dítě.

    Paní Boškové se nelíbí zařazení HIV mezi přenosné ( infekční) choroby, a také to, že podléhají stejnému režimu.

    Proč ? Copak to není přenosná choroba ? Ano, má některá specifika, ale ty má každá taková choroba. U některé je snadná nákaza, ale následky relativně malé ( opakuji relativně), u jiných je možnost nákazy menší, ale následky těžší.

    Nevidím rozdíl. Pokud paní Bošková argumentuje, že vědomí okolí, že je dotyčný člověk HIV pozitivní mu může komplikovat život, ubezpečuji ji, že pokud by se například její sousedé dozvěděli, že onemocněla syfylidou, velmi pravděpodobně by na tom společensky nebyla lépe, než kdyby o ní věděli, že je HIV posit. Při dnešní osvětě ohledně AIDS by na tom pravděpodobně byla jako HIV posit. lépe.

    Přesto paní Boškovou nenapadlo, aby žádala tuto chorobu vyjmout z  kritizovaného režimu.

    Anebo u kapavky, o které víme že je přenosná jen pohlavně ( kromě očí) a dnes už žádný venerolog neuvěří, že ji pacient dostal ze záchodového prkénka.

    S trochou nadsázky by šlo říct, že nikomu nic není po tom, co si kdo nosí pod svým spodním prádlem. Ani zde paní Boškové tento režim nevadí.

    Obě tyto nemoci jsou dnes velmi dobře léčitelné, a jen u syfylidy ohrožují život, a to jen při zanedbání a až po velmi dlouhé době.

    U kapavky je nebezpečí z komplikací u žen.

    A teď vezmeme do úvahy její námitky :

    Fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu... jsou povinny podrobit se lékarskému dohledu, potrebnému laboratornímu vyšetrení, lécbe a dalším epidemiologickým opatrením, dodržovat poucení lékare..

    Demagogie - tento paragraf se vztahuje na všechny vyjmenované infekční choroby, včetně nepohlavně přenosných . Kromě toho je tam přídavné jméno " potřebné". Čili pokud to bude v jednotlivých případech nepotřebné, konat se to nebude.

    ..jsou povinné nevykonávat činnosti, při nichž by ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob..

    Navrhuje paní Bošková znění :" mohou vykonávat činnosti, při kterých by ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob atd ?

    Vzpomeňme případ amerického basketbalisty Magic Johnsona. Oznámil, že je HIV+, a pokusil se o návrat pod koše. Musel odejít, protože jeho kolegové si ho vážili, nebáli si s ním potřást rukou, ale obávali se možnosti oboustranného zranění a následné infekce.

    Objektivní pozorovatel musí uznat, že v profesionálních ( a nejen profesionálních) kolektivních sportech je vysoká pravděpodobnost úrazů.

    Možná, že by se dalo říct, že v USA tento paragraf chybí. Těch několik zápasů, které Magic odehrál bylo velmi riskantních.

    informovat lékare pred vyšetrovacím nebo lécebným výkonem a pri prijetí do ústavní péce...,

    Paní Božková, vztah lékaře a pacienta musí být založen na důvěře pacienta. Pokud pacient nemá důvěru ve svého lékaře, ať ho změní. Lékař nemůže úspěšně léčit, pokud nemá informace o závažných onemocněních, nebo jsou dokonce před ním tajeny.

    Ve vyspelých zemích jsou hygienici ci úrední lékari poverení dozorem nad verejným zdravím soucástí státní správy. V CR však mají zamestnanci hygienických stanic zustat zdravotnickým zarízením (nepujde o skutecnou státní správu s vyloucením konfliktu zájmu a s podrobením hygieniku služebnímu disciplinárnímu rádu apod.).

    Nemáte pravdu. Podle nového zákona se hygienická služba mění ve správní úřad. Jejich ředitelé jsou jmenováni a odvolávání ministerstvem zdravotnictví. ( § 104., §105).

    Ministerstvo zdravotnictví si natolik zvyklo, že obcanem zcela volne smýká zamestnanec zdravotnického zarízení, že do nového zákona o ochrane verejného zdraví na mnoha místech uvedlo: o veci rozhodne bud orgán ochrany verejného zdraví (hygienik), nebo zdravotnické zarízení (napr. nemocnice).

    Tak tohle je opravdu problém. Zdravotnické zařízení by to asi opravdu dělat nemělo. Měl by to opravdu dělat jen hygienik a to také na návrh zdravotnického zařízení, případně rozhodnutí zdrav. zařízení by mělo mít jen velmi krátkou platnost a muselo by být v krátké době potvrzeno rozhodnutím hygienické služby. Také, pokud pacient napadne rozhodnutí zdravotnického zařízení (ZZ) před soudem, neslo by ZZ právní a finanční zodpovědnost. Pochybuji, že o takovou pravomoc ZZ a lékaři stojí.

    V situacích, které snesou odklad, byt jen malý, rozhoduje v zahranicí soud o tom, zda lze omezit práva obcana. S tím však MZ CR nepocítá, a to nejen u HIV pozitivních.

    Jsou možné dva přístupy. Buď ten o kterém píše paní Božková, anebo ten ve kterém soud řeší záležitost, jen pokud jsou proti opatření námitky.V tom druhém případě je zátěž soudu menší, dá se předpokládat, že mnohé rozhodnutí nebudou napadena. Oboje je z demokracie přípustné. Opravné opatření ale v zákoně jsou. ( Možnost se odvolat proti rozhodnutí Regionální hygienické stanice k Národní hygienické stanici). Proti všemu je možné se odvolat k soudu.

    Lékari v CR jsou natolik sobectí, že požadují, aby se HIV pozitivní osoba musela hlásit u každého lékare (vcetne napr. psychologa), ale zapomneli chránit ostatní pracovníky ve zdravotnictví. Pokud v zahranicí zákon pamatuje na ochranu napr. chirurga pred nákazou, dává stejné právo i ošetrovatelce v chirurgické ambulanci, ale rovnež chrání pacienty pred zdravotníky, kterí by mohli být infikováni (to se v CR nereší). V západních zemích nemá pacient povinnost hlásit svou HIV pozitivitu každému lékari - proc se tedy máme lišit?

    Ale paní Bošková, přece stačí oznát věc lékaři, a ten se musí, opakuji musí postarat o to aby nebyla ohrožena ani Vámi jmenovaná ošetřovatelka.

    Ostatně, co když problémy toho pacienta, který navštíví Vámi kritizovaného psychologa pramení z toho, že nedokáže zvládnout vědomí, že má Aids, anebo je HIV+ ?

    Ostatně se předpokládá, že pro tyto pacienty budou zřízeny specializované pracoviště, takže počet informovaných zdravotnických zařízení bude omezen, což by mělo zajistit zmenšení možnosti úniku informací. Již dnes jsou vyčleněná ZZ, jejichž zaměstnanci jsou speciálně vyškoleni.

    >

    ale rovnež chrání pacienty pred zdravotníky, kterí by mohli být infikováni (to se v CR nereší).

    Nic nechrání ani pacienty, ani lékaře stoprocentně, pokud není vyšetřena celá populace, a ani pak není stoprocentní jistota. Musela by se opakovat akce PN z 50-tých let, kdy byla vyšetřena kompletní populace v "sexuschopném " věku na syfylis. a pravidelně to opakovat, protože dnes nejsme izolováni jako tehdy. Vzhledem k naší otevřenosti vůči okolnímu světu a nákladnosti to dnes nepřipadá v úvahu.

    Lékař není chráněn před infikovaným pacientem, který nebyl vyšetřen, a pacient není chráněn před infikovaným lékařem, který také nebyl vyšetřen. Samozřejmě kromě dodržování zásad hygieny práce ve zdravotnictví

    Naopak tento zákon chrání pacienta před lékařem, který o sobě ví, že je HIV+.

    Odstavec, že infikovaný "je povinen nevykonávat činnosti, pri nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob," se dá vztáhnout i na lékaře přinejmenším v exponovaných oborech ( chirurgické obory)

    Pokud jde o HIV, p. Žurek jiste ví, že jde o nevylécitelnou nemoc, nicméne postižený jedinec napr. deset let nemusí pocitovat žádné zdravotní problémy - normálne chodí do práce. Už z tohoto duvodu není možné zákonem uvolnovat libovolnou izolaci HIV pozitivních. Pokud se pozdeji dostaví ruzné zdravotní problémy nemocného (ve fázi AIDS), sama podstata nemoci zustává nevylécitelná, a tak by melo zustat na cloveku, aby si sám rozhodl, které své obtíže si nechá mírnit ci nenechá.

    Pokud vím, včasně nasazená léčba dokáže podstatně oddálit přechod z bezpříznakového stadia do stádia choroby.Podle doporučení amerických lékařu je třeba alespoň 2-4x ročně sledovat množství určitých lymfocytů a podle výsledků zajistit prevent. podávání některých léků. Léčebné výsledky jsou velmi nadějné.(The Merck Manual, české vydání 96, str.74.)

    Včasně zavedená léčba u gravidních dokáže často zabránit infekci u dětí HIV+ matek, nebo alespoň zabránit projevům nemoci u dětí.

    ( Bohužel ne stoprocentně).

    V USA se objevují názory, že testování by bylo vhodné ještě před početím dítěte, každopádně u rizikových skupin.

    ( malé odbočení - v jinak dost kýčovitém seriálu USA z prostředí vojenské prokuratury (JAG) je milá epizoda, kdy dva mladí - důstojník a důstojnice, si před začátkem sexuálního soužití ukážou negativní výsledky testů na HIV.)

    Četl jsem i názory , že včasná léčba dokáže snížit infekčnost pacienta pro okolí. I pan Čulík sám psal o svém známém - lékaři, pracujícím v Africe, zřejmě včas léčeném, za tuším 20000 liber ročně, zatímco jeho domorodí spolupracovníci nakažení ve stejné době již dávno zemřeli.

    Neznám žádný vyspelý stát, který by HIV pozitivní podroboval nucené lécbe ruzných pridružených onemocnení.

    Paní Bošková, vůbec tady nejde o nucení. Normální člověk jako Vy nebo já, ( předpokládám, že jsme oba normální) se nenechá k léčbě nutit, a spíše se bude snažit zjistit, zda mu není nějaká léčba odpírána. Ale jsou i jedinci, kteří si řeknou, že když mají AIDS oni, ať ji mají i jiní a bezohledně ji šíří. Proti těm je nutné mít něco v záloze.

    Ale to je jen můj osobní názor. Netvrdím, že právě tohle bylo úmyslem MZ.

    Podobné výhrady byly vůči novému zákonu o drogách.( Ono známé větší než malé množství drog.) Tvrdilo se, že policie začne hromadně zatýkat obyčejné narkomany. Nic takového se nestalo. Ani u nás nikdo nebude používat kubánský model a nebude nemocné soustřeďovat do zařízení připomínajících koncentrační tábory.

    Problémem je, že toto Vámi propagované zákonodárství je již staršího data, Dívalo se na nemocné AIDS jako na odsouzence k brzké smrti - těm se ledascos odpouští. A s diagnostikou to také nebylo lehké. Ale situace se mění. Počet živých bezpříznakových nosičů HIV se zvětšil, a počet živých nemocných AIDS také. V zemích, kde se s tím nic nedělá, to znamená obrovský problém, který hrozí hospodářskou katastrofou.

    Tehdy také existovala vůči pacientům na AIDS řada předsudků - a ti tím trpěli. To se dnes také díky osvětě změnilo. Dnes lidé vědí, že podánim ruky a běžným společenským stykem AIDS nedostanou. Vždyť kolik slavných osobností se již k HIV přiznalo, stejně jako k homosexualitě. Tyto opatření dnes již nejsou nutné. Připouštím ale, že kdysi tyto zákony mohly být pacientům prospěšné.

    Zahranicní zákony zduraznují, že pokud je nutné neco hlásit o HIV pozitivním jedinci, má tak ucinit státní orgán, nikoli lékar. Ale to by si p. Žurek musel o veci precíst neco víc než jen ministerský návrh.

    A prosím Vás , jak se stát, který neprovozuje zdravotnické služby, o pacientovi dozví ? Ostatně povinnost hlásit inf. choroby je velmi stará a všeobecná. Všude lékaři odevzdávají určité údaje .

    Jak by jinak národní ministerstva zdravotnictví a WHO mohly vydávat statistiky ?

    Pan Žůrek je lékař, a už vícekrát byl svědkem toho, že zákonu často chybí zdravý rozum - a nejen u nás.

    Proc návrh zákona neobsahuje presnou proceduru HIV testování tehotných?

    Protože stav vědy se rychle mění, a zákony vznikají pomalu. Ostatně - nechtěla byste svázat zákonem i chirurgické metody ? Například jak se má operovat slepé střevo ?

    Když už jste u propagace anglosaského zákonodárství, nevíte o tom, že je tam zásada širších právních norem, a ne podrobných, jako u nás? Je ostudou našeho právního řádu, že se do zákona dává i ten nejmenší detail. Zákony o podmínkách zdravotního pojištění se stostránkovými přílohami popisujících vše od acylpyrinu po zubní prozézu jsou ostudným paskvilem.

    Kolikrát behem tehotenství bude smet lékar (a který lékar) testovat tehotnou ženu? Hned na zacátku tehotenství? Každý mesíc? Gynekolog i porodník?

    Tolikrát, kolik to uzná komise špičkových českých odborníků za vhodné, a kolik bude ekonomicky únosné. Existují odborné komise v jednotlivých oborech, které jsou poradním orgánem MZ. Toto bude patřit do pravomoci Národní hygienické stanice.

    Čekáte, že Bůh osvítí poslance ?

    Zákon vubec nepocítá s úcinnou ochranou dítete - o prenosu nákazy na díte a opatreních se totiž vubec nezminuje.

    Právě naopak - Právě o ochranu nenarozeného dítěte včasnou léčbou matky jde.Jen proto se to koná. MZ se docela správně nesnaží mluvit odborníkům do konkrétní metody léčby. A hygienické opatření spadají pod směrnice hygienické služby.

    Jak moc bude tehotná žena vystavena pri opakovaných HIV testech riziku jiných infekcních chorob, které by mohla získat ve zdravotnickém zarízení (napr. riziko žloutenky pri použití jehly)?

    Paní Bošková, pokud to nevíte, již velmi dlouho se používají v československém zdravotnictví jednorázové jehly a stříkačky. Věřte, že o tom něco vím. Jedna jehla a stříkačka se používá jen pro jednoho pacienta.

    Pochybuji, že by se dělal v rámci jednoho těhotenství více než jeden test. ( Pokud je negativní)

    Anebo si myslíte, že české zdravotní sestry jsou nevzdělané a nedodržují při odběru krve hygienu ? Odběry krve se v rámci předporodní péče konají již dávno. Jestliže žena neonemocní při odběru krve na krevní obraz, proč by měla onemocnět při odběru pár kubíků krve navíc , praděpodobně odebranou tou samou jehlou ze stejného vpichu ?

    Proc zákon neupresnuje, u kterých poruch vedomí se má provést HIV test?

    Protože zákon nemůže být učebnicí akutní medicíny.

    Bude se nejprve provádet testování a teprve pak nastanou úkony zachranující život pacienta?

    Ale paní Bošková, to přeci nemyslíte vážně. Test na HIV přece není proveditelný ihned, a na každém pracovišti. Dokud není stanovena diagnosa s jistotou, aby se mohlo léčit kausálně - t.j proti příčině nemoci, léčí se symptomy - podporuje se srdeční činnost a ostatní důležité funkce organismu, po přesném zjištění diagnozy se postupuje proti průvodci choroby. Například záněty plic u nemocných AIDS mají zcela jinou příčinu, a antibiotika normálně používané vůbec nezabírají.

    Opravdu si myslíte, že někdo odebere krev, pacienta odloží, a bude čekat až příjdou výsledky ?

    Já si však myslím, že p. Žurkovi nejde o vecnou diskusi o HIV problematice, ale spíše jen o napadání nekoho, kdo upozornuje na neslušné nakládání s pacienty v CR.

    Milá paní, je mi líto , že si to myslíte.

    Vím, že naše zdravotnictví má nedostatky. Ale uvědomte si, jsme jediný postkomunistický stát, kde se zvýšila průměrná doba dožití občanů, kde si zdravotnictví " nekleklo" a kde jsou pacienti podle výzkumů veřejného mínění dosti spokojeni. Hodnotí to tak i v zahraničí.

    A to i přes nedostatek financí.

    Přesto jsou problémy, které české zdravotnictví , nebo jeho funkčnost ohrožují. A to nedokončená reforma a nedostatek peněz, který zabraňuje obnově vybavení, o modernizaci ani nemluvě.

    Vaše námitky mezi ně ale nepatří.

    Dalibor Žůrek


    “V pravé poledne” jako recidiva (Černého) Debaty.

    Miloš Štěpánek

    Pozastavení nad lehkomyslným zneužíváním výrazu politika, ačkoliv jde o pokleslé politikaření (BL 31.5), jsem koncipoval jako úvod pro obecnější zamyšlení nad (politickou) kulturou debat posledních dvou měsíců o veřejnoprávní ČT. Je pro ně bohatý podklad ve dvou interview s jejími vedoucími činiteli, v komentářích k nim a přestřelce kolem besedy v Netopýru s účastí Jana Čulíka. Nedělní polední “debatní desert” mne však přiměl věnovat se akutnější, byť staronové chorobě.

    Jde o léčení anorexie vzniklé u národa z nedělní polední speciality šéfkuchařů českých televizí: besed politiků. Tento nešvar nepřestal kvalifikovaně pranýřovat od své první návštěvy v Praze po Listopadu A. J. Liehm. A časem z mnoha míst opětovně výstižně zaznělo, že (cituji alespoň dva barvité výroky) veřejnosti se přejedlo bezmocně se dívat do arogantní tváře moci při televizních obědech ( Monika Pajerová: Generace 17. listopadu: kdo jsme a co chceme? Literární noviny 49/1999), či že se nám politika neděli co neděli nutkavě předvádí jen jako slovní šermování lidí, kterým za ta léta zbytečně vidíme až do žaludku (Petr Pithart: Jakou vládu? - Literární noviny 3/2000).

    Představitelka studentských vůdců sametové revoluce v citovaném článku navrhla řešení, které tuto anomálii nelikviduje, jakkoli je dlouhodobě užitečné: vznik neformální sítě, vytvářené občany a otevřené občanům, jejímž základem se stanou kontaktní místa v městech i obcích, ve kterých bude probíhat veřejná diskuse - mezi občany, mezi občany a politiky,mezi politiky navzájem, s opravdovými diskusními kluby, kde se upřímně a se zaujetím, tváří v tvář a z očí do očí bude mluvit o budoucnosti naší země.

    I rozhodl jsem se ještě jednou připomenout specifičtější léčení, které formuluji jako otevřený

    Dopis zejména, ale nejen dramaturgům (a moderátorům) nedělních poledníků

    .

    Většina stížností na nízkou politickou kulturu se svaluje na politiky, až vzniká dojem, jako by zde sedmá velmoc byla bez viny. Žurnalistika má dluhy především v nedostatečné profesionalitě v mnoha směrech, které je třeba postupně specifikovat a odstraňovat.

    Jedním z nejhrubších prohřešků proti novinářské profesionalitě je faktické využívání a zneužívání politiků v roli komentátorů výroků a činnosti jejich partnerů a soupeřů. To se u nás tak vžilo, že se v profesi snad ani nepovažuje za prohřešek. Vyskytuje se v každodenním zpravodajství. V nedělní poledne je guláš maximálně umocněn. Je zpřeházeno, co a jak má dělat politik, co a jak mají dělat žurnalisté. Frekvence výskytu tváří představitelů různých stran na obrazovce se začala považovat div ne za stupeň “vyváženosti” informací. Má to obecnější základ: hrubou netečnost k čistotě žánru, míchání zpravodajství s komentáři, nemluvě o jejich nedostatečné analytické hloubce. Politiky je třeba z role komentátorů politického dění vyloučit.

    STÁTNÍCI a POLITICI ať dělají svoji práci v exekutivě i legislativě, v pozicích vládních či opozičních, předkládají návrhy a deklarace, vyjednávají i konají. V tomto směru jsem v úvaze o degradaci politiky citoval přesný výrok J. Šiklové o rozlišení politického činu a nezávazného rozhovoru. Nic proti politikovu interview. Nic proti jejich vystoupení, či souboji ve vyhrazeném čase zejména při volební kampani. Běžně však politik nesmí suplovat komentátora. Vypuštěni na nedělní obrazovku exponenti stran stejně musejí papouškovat stanoviska svých grémií či sekretariátů, a bez ohledu na skutečný stav věcí odmítat (už podle popisu práce) stanoviska soupeře. Jsou vázáni svými stranickými liniemi a limity. Nelze očekávat, že by z nich mohlo vypadnout nějaké nové moudro.. Myslím, že na chování politiků se právem hodí anglického přísloví: Gentleman nikdy nelže, ale nemůžete čekat, že by vám řekl pravdu. A přesto že se tyto pořady tváří jako novinařina o politice (rozuměj - správě věcí veřejných), je to pokračování politikaření, partajní propagace a agitace.

    V médiích ať ZPRAVODAJOVÉ o činnosti politiků referují. Kdo zažil období bolševismu, nevzpomíná v dobrém na mnohostránkové referáty generálních a jiných tajemníků. Teď se setkáváme často s pravým opakem. Je kumšt v médiích najít alespoň jádro originální formulace, pokud právě člověk nemá přístup k Internetu. Zpravodaj nesmí dělat politiku tj. jednostranně fandit, opomíjet témata a důležité argumenty jemu nelibé. Dát slovo i opačné straně, audiatur ed altera pars. Je směšné když je ve zpravodajství výrok jednoho politika v zápětí komentován plejádou politiků ostatních. Politikům patří činy, novinářům informace o nich a analýza.

    Od KOMENTÁTORŮANALYTIKŮ vyžadujme důkladnost v anamnéze (historii nemoci), diagnóze (popisu stavu) i alternativních návrzích kurativy (formách, způsobech, metodách nápravy, jejich institucionálních nositelích). Méně povrchnosti. Neznámkovat. (V audiovisuálním programu se neomezovat na novinářovo čekání na svůj šlágvort). Odhalovat skutečný smysl slov, řečí a prohlášení. Hledat, pro které socio-demografické skupiny, vrstvy či dokonce třídy jsou navrhovaná řešení výhodná (cui prodest?, cui bono?) a, které naopak ponesou jeho případnou tíži. Hledat nelogičnosti, protimluvy, mezery atd.

    Obě komerční TVstanice v málo rozlišeném aranžmá se ani soustavněji nepokusily z tohoto stereotypu uniknout. Na veřejnoprávní obrazovce se začaly objevovat (když neuplatníme maximalistická měřítka) rezultativnější pořady, z nichž osobně vysoko stavím např. Netopýra (Antonína Přidala), ale i - nyní již zpochybňované - Přísně veřejné! (Jana Pokorného). Jejich soustavné hodnocení však není dosti přesvědčivé a vyčerpávající ani ve zprávách Rady České televize (současných debatách dosti opomíjených). Aniž se budeme vracet k právem zesnulé Debatě, na podzim 1999 se mohlo zdát, že správnou cestou se vydalo V pravé poledne (viz kvarteto s bývalým ministrem zahraničních věcí J. Zielencem a režisérem J. Svobodou, se čtveřicí politických komentátorů, nebo bývalých studentských vůdců a řada pozdějších tématických sezení, kde je vedle tři odborníků jeden politik spíše na tapetě a ne v roli komentátora). Paradoxně tento obrat nastal v době kolem právem skandalizovaného pořadu s prezidentem republiky, bez “oponentů” jen náznakově kritických. Samozřejmě, že se i zde může sejít slabá garnitura novinářů, politologů či jiných odborníků, moderátoři (patrně nedostatečného zázemí) mají problémy s  příslušníky obou skupin, kteří mají politické ambice. A ovšem i mistr moderátor se někdy utne.

    Nicméně tuto neděli jsme zažili recidivu složení panelu opět ze čtyř šéfů politických stran.

    Tento okoralý nedělní stereotypní chod je nejen třeba, ale i lehce možné co nejrychleji zkultivovat. Tato mediální anomálie podporuje neduhy politické scény. Její amputace může oslabit dosavadní přebujelé plané partajnické politikaření a orientovat veřejnost k podstatě politiky - ke konfliktům a slaďování zájmů společenských skupin a vrstev, hledání konsensu. V politice je místo politiků! Pryč s nimi z publicistických pořadů. Nikoliv politici, ale komentátoři a analytici - za účasti širokého okruhu občanů - ať vývoj v zemi rozebírají a předkládají popis a objasnění chování politiků. Fotbalové utkání také nesmějí soudcovat sami hráči.

    Poznámka: jádro tohoto dopisu jsem nabídl v únoru (v návaznosti na citované články M. Pajerové a P. Pitharta) Literárním novinám - bez odezvy.

    A když už byla zmínka o moderátorovi, dodejme tomuto záhumenku ještě jednu menší filipiku z lingvistického záhonu proti šíření soudobého ptydepe-chorukoru. Tento titul se používá stále zmatečněji. Donedávna jsme si vystačili s  hlasatelem a toto označení by se mělo užívat i nadále, pokud prostě předčítá cizí text - z listu či čtecího zařízení. Objektivně ovšem opravdu vzniká jiný druh práce - kdy žurnalista nejen klade otázky jako reportér, ale navíc diriguje často neučesanou výměnu názorů. Při tom někdy uniká původní etymologie zmirňovat (viz stejný výraz pro táhlo na varhanách a harmoniu, nebo notový hudební předpis pro tempo skladby Moderato - mírně). Použití tedy má smysl až v přítomnosti besedníků, které je případně třeba umravňovat, mírnit, tlumit vášně (např. pana Jiřího X. Doležala, s kinžálem, nebo proslavené svou asertivitou Martina Komárka či Stanislava Devátého na Primě, nebo dokonce arbitry elegantiorum Vladimíra Dlouhého a Václava Bělohradského V pravém poledne o protestech proti globalizaci). Moderátor by ovšem neměl rušit průběh debaty např. skákáním do řeči (což v minulosti několikrát bravurně prošvihl - uveďme jako příklad - rovněž na Primě pan Šimůnek). Slovo moderátor je tedy užitečné, ale nemělo by se ho zneužívat, jestliže třeba v Kotli jde spíše o roli roztleskávačky či hecířky.

    Miloš ŠTĚPÁNEK 4. června 2000

    Poznámka JČ: Plně souhlasím s užitečným postřehem Miloše Štěpánka, že politikové si nesmějí hrát na komentátor, virtuální realita o tom, co kdy kdo o kom řekl, zahltila bohužel v ČR od pádu komunismu sdělovací prostředky a vytlačila z nich skutečnou politiku. Miloš Štěpánek však zřejmě nemá povědomí o tom, jak vypadá skutečná televizní novinářská práce: nemohl by hodnotit V pravé poledne, Netopýra ani Přísně veřejné jako dobré pořady, ani Vladimíra Dlouhého (!) či Václava Bělohradského (!!) jako arbitry elegantiarum. Kritika Moniky Pajerové vůči "držitelům moci", na které se musíme bezmocně dívat v televizi, je poněkud nepřesvědčivá - nepracovala snad na ministerstvu zahraničních věcí? Bylo toto její politické zaměstnání bezmocné? - Moderátor MUSÍ přerušovat politiky, pokud politikové žvaní.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|