Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

obracim se na Vas s prosbou o pomoc. Muj pritel v Kanade ma velke problemy se svoji dcerou. Je psychicky nemocna, presto kanadske urady jeji pripad resi neustalym veznenim misto toho, aby ji bylo umozneno se seriozne lecit. Cela jeji historie je popsana na: www.helpdita.8k.com, ale o tomto vebu vi jen malo lidi. Jde o mladou zenu, ktera si sama nedokaze pomoci, a to, co s ni delaji kanadske urady, je bezvychodne, podle me skonci sebevrazdou.

Nabizela jsem priteli, abychom ji prevezli do Cech a zaridili ji leceni v Cechach, ale ma to spoustu uskali. Ta nejvetsi prekazka je, ze by s tim musela souhlasit, a ona si nepripousti, ze by leceni potrebovala, a pak...dost dobre si nedovedu predstavit jeji prepravu letadlem, snad jen pod lekarskym dohledem a spoustou sedativ.

Pritel si uz pres rok dopisuje se vsemi moznymi urady v Kanade, ale vysledek je temer nulovy. Mam pocit, ze v Kanade takto postizene lidi uklizeji do vezeni, aby neprekazeli. Ale nikdo jim nechce pomoci. Mozna by stacilo uvest jen na Vasich strankach odkaz, pritel je uz zoufaly, nevi na koho se obratit.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Kdybych byla britskym danovym poplatnikem, mela bych o ucelnosti financovani ceske redakce BBC znacne pochyby. Nevim, jak je ted deklarovan jeji ucel, ale tezko tim, aby to byla jedna z  ceskych stanic. Stale mene se lisi od ceskych medii a britske zpravy si i tak lidi muzou poslechnout na BBC World Service.

České vysílání BBC je však v současnosti v dosti značné krizi. Vedení BBC není ochotno financovat toto české vysílání v dosavadní šíři (chce hlavně rozšiřovat anglické internetové stránky BBC a multimediální produkci) a skoro celý provoz české redace BBC má být převeden v brzké době do Prahy, aby se ušetřily peníze. Když byla v roce 1994 zrušena česká redakce Svobodné Evropy v Mnichově a ředitel zrušené redakce Pavel Pecháček založil na základě určité jednorázové finanční částky, kterou dostal jako dočasnou úlitbu od Američanů, novou soukromou firmu "Rádio Svobodná Evropa" v Praze (která byla posléze v důsledku Pecháčkova lobbovacího úsilí začleněna do ČRo), došlo k  poklesu kvality vysílání, k intenzivnímu nárůstu bojácnosti redaktorů (kteří neměli svou existenci nijak zajištěnou) a k rozšíření cenzurní praxe, viz ukázky z cenzurovaných příspěvků v knize ...jak Češi myslí.

Vazeny pane Culiku,

vcera jste ve zmince o Samalovi zminil opet novinarske kamaradsofty.

Vsimla jsem si, ze v ceske BBC ted vystupuji redaktori Lidovych novin, kteri vystridali (asi - protoze neposloucham vysilani pravidelne) redaktory Respektu. Uz celkem ztracim prehled, do ktere redakce ktery novinar patri. Oni take dost casto prechazeji z redakce do redakce, takze mnohdy nejsem schopna rozeznat, zda je uz dotycny v nove redakci, nebo dela pro starou, pripadne pro obe. Podle stylu se to taky moc nepozna, protoze ho maji skoro vsichni stejny. Je takove rychle "kolovani" novinaru bezne vsude?

PS Ale J. Ginter i M. Smid meli v BL zajimave clanky. Mozna nejaci dobri novinari existuji, ale v beznych mediich neni po lepsich pracich poptavka.

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

KD: To bude běh na dlouhou trať. Deset let je strašně krátká doba, aby vyrostli profesionálové-novináři a abychom se pohybovali v prostředí, jaké je běžné na západ od našich hranic...

Domnívám se, že ke změnám by v každém případě dojít mělo. Jak jste mohl zaznamenat z řady mých prohlášení, zákony o veřejnoprávních médiích, nejen České televizi, ale i Českém rozhlasu, považuji za naprosto nevyhovující. Tyto zákony pocházející z roku 1991 naprosto nereflektují současný stav.

Co se týče koncesionářských poplatků, vůbec bych se nebránila, aby reagovaly na míru inflace, nicméně byla bych ochotna tímto způsobem hlasovat jen v případě, pokud budeme mít zcela jasno, jak ČT s koncesionářskými poplatky hospodaří.

Nad fungováním veřejnoprávních médií bych se ale chtěla zamýšlet jako nad celkem: Chceme veřejnoprávní média? A chceme zvlášť ČT a ČRo nebo přistoupíme k vytvoření jednoho silného subjektu? Já se kloním právě k tomuto názoru.

Nemyslím. Došlo by ke zkvalitnění, protože by bylo víc prostředků, jak zaplatit profesionály. Funguje to tak v Rakousku, v Itálii, v Anglii...

Začíná se totiž vést diskuse, jestli vůbec potřebujeme taková veřejnoprávní média, jaká dnes máme. Když sleduji např. zpravodajství České televize, musím dát i těm nejradikálnějším kritikům zapravdu, protože komerční média jsou často veřejnoprávnější než Česká televize.

Proto bych se raději zabývala obecnější otázkou zadání mediální legislativy, než konkrétními záležitostmi, jako jsou koncesionářské poplatky.

Z toho zákona mám rovněž nesmírně rozpačitý pocit. Jednak proto, že ministerstvo nám předložilo návrh, který probíhal dvouletým připomínkovým řízením a přitom žádné z těchto připomínek nereflektuje, ale paralelně s tímto návrhem začaly vznikat i poslanecké návrhy zákona bez důvodových zpráv, a dokonce došlo k naprosto absurdní situaci, že poslanec vládní strany podává návrh zákona proti svému vlastnímu ministrovi.

Ano, a určitě by se do toho měla zapojit i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Souhlasím s Vaším názorem, že ministerstvo rozhodně není tím, kdo by měl tvořit tento velmi složitý zákon.

Domníváte se na příklad, že je správné, aby v Radě byli zastoupeni lidé stojící na samém začátku své odborné kariéry? Hovořím o panu Marešovi, který na mě udělal dojem vzdělaného, inteligentního mladého muže, nicméně je to člověk bez životních zkušeností a proto právě u něj existuje zvýšené nebezpečí korupce. Jaký je Váš názor?

Rozhodně bych si nedovolila takto personifikovat a vyslovit slovo "korupce" v souvislosti... Ale jestli se mohu vrátit k předchozímu tématu, byla bych pro vytvoření jediné regulační rady...

Ano, Radu musíme podle nějakého klíče jmenovat. Nicméně tady se vytváří pocit, že 10 milionů lidí v tomto státě je ochotno sedět v jakémkoli regulačním orgánu. Tak tomu není. I já si myslím, že v orgánech jako je Rada ČT by měli sedět pánové jako Zdeněk Svěrák, Adolf Born a další. Nicméně nemyslete si, že lidé požívající takovéto vážnosti nemají nic jiného na práci než přijmout takovou nominaci a zasednout do takového orgánu...

Ano, máte pravdu, mnoha věcmi by se Rada vůbec nemusela zabývat, kdyby televize měla kvalitní management. Rada by měla plnit pouze to, co jí ukládá zákon.

Domníváte se, že by to měli být lidé, kteří nejsou spojeni s fungováním České televize?

Souhlasím s Vámi, a od toho se odvíjel např. výběr kandidátů za ODS.

Nominace paní Dědečkové odpovídá platnému zákonu v tom smyslu, že do Rady mají být jmenováni zástupci veřejnosti. Paní Dědečková takovým zástupcem veřejnosti je a co se týče jejího členství v ODS, nemyslím si, že členství v politické straně by mělo být okamžitou diskvalifikací...

Podívejte se na pana Zelenku. O něm jsem se dozvěděla, že byl deset let členem ODS, a je přitom méně stranický než nestraník pan Prorok.

...to ano...

Aniž bych chtěla toho nebo onoho politika bránit, pan Prorok často diskuse nezvládal. Vyjádření paní Dědečkové je možná nešťastné a dávám Vám zapravdu, že pro člověka, který to sleduje zvenčí, může taková paralela vzniknout.

Když jsem si ten dokument přečetla, měla jsem pocit, že to snad vedení České televize nemyslí vážně. Myslím, že velmi selhal ředitel zpravodajství pan Hodač, protože kvalitní profesionál by dokázal z toho, co chtělo vedení ČT sdělit, extrahovat tři stručné, jasné věty. Tak, jak bylo stanovisko formulováno, to být odvysíláno v žádném případě nemělo.

Pan Šámal je zaměstnanec ČT a zaměstnanec musí plnit nařízení svého nadřízeného, a to pan Šámal porušil.

Nesouhlasím s tím, jak bylo koncipováno to prohlášení, a připadá mi zvláštní, když se vedení ČT zabývá několik hodin touto kauzou, místo aby se věnovalo daleko podstatnějším problémům, které Česká televize má a které je potřeba řešit.

Víte, jsem člověk, který vyžaduje projekty, a v případě Jakuba Puchalského jsem rok a půl marně žádala Radu ČT, abychom dostali projekt, na základě kterého dostal pan Puchalský důvěru k tomu řídit kolos s rozpočtem pěti miliard korun, a Rada nám rok a půl nebyla schopna ten projekt dát. To byl naprosto legitimní požadavek a měli jsme dostat možnost podle projektu kontrolovat, jak Jakub Puchalský tyto kroky realizuje.

Teď jsme u pana Chmelíčka. Mám před sebou jeho projekt, tak jak ho zveřejnily Britské listy, a když jsem tento projekt při přípravě na setkání s Vámi studovala, zjistila jsem, že je tam tolik závažných věcí, které už dnes, po čtyřech a půl měsících fungování pana Chmelíčka ve funkci, nejsou plněny, že se budu s velmi zdviženým obočím ptát Rady ČT, co to má znamenat, proč Rada nekontroluje naplňování jednotlivých kroků pana Chmelíčka podle projektu, na základě kterého dostal důvěru.

(listuje dokumentem) Když se podíváte do projektu, jsou v něm i úkoly s daty, jsou tam zásady, např. "Posílit nezávislost, postavení a prestiž České televize jako instituce veřejné služby". Pan Chmelíček nám ale za čtyři a půl měsíce ještě ani nedefinoval, co je to televize veřejné služby! A zdá se Vám, že posílil nezávislost a postavení ČT?

To je určitě špatně. Jednoznačně jsem pro to, aby tak jako jsou zveřejňovány platy poslanců, měly by být zveřejňovány i platy zaměstnanců České televize, instituce, kterou si všichni platíme. Ne adresně, není potřeba vědět, kolik na své výplatní pásce každý měsíc dostává paní Jolana Voldánová, ale v násobku, kolik má řadový redaktor, editor, šéfredaktor...

Jednoznačně, musí to být zveřejňováno, proti násobku průměrné mzdy občana České republiky.

Ano.

Opravdu? Skutečně existuje takový seznam?

Pokud takový seznam existuje, považuji to za skandální, ale ptám se, jestli je to skutečně pravda, protože mi to přijde až tak neuvěřitelné, že... (smích)

Pokud to navíc byly Britské listy, které se zachovaly velmi korektně vůči panu Chmelíčkovi jako kandidátovi na post ředitele České televize a zveřejnily jeho projekt, tak o to víc považuji za skandální, jestliže k něčemu takovému došlo.

Je to notorický problém, pan Chmelíček ve svém projektu předpokládal jeho řešení, ale zatím k němu nedochází, a obávám se, že zde neexistuje ani jasná koncepce. Domníváte se, že ředitel ČT by měl v této reformě postupovat razantněji a transparentněji?

Ale samozřejmě! Vždyť přesně tak to pan Chmelíček má ve svém projektu: "podpořit další vývoj formátu zpravodajských pořadů směrem k jejich vzájemné odlišnosti, systematičtější řízení..." Máte pocit, že to, co se děje v redakci zpravodajství, naplňuje představy, které jsou obsaženy v tomto ambiciózním projektu? Já myslím, že v žádném případě ne!

A když navíc jmenuje do funkce ředitele zpravodajství člověka, který činí tak nešťastné kroky, jako odvolání pana Proroka, aniž by měl připraveného jiného moderátora, který bude mít za sebou několikatýdenní průpravu v České televizi...

Anebo jak je možné, že nemá šéfa aktuální publicistiky?

Kroky pana Hodače považuji za velmi nešťastné a myslím si, že pan Chmelíček s takovým šéfem zpravodajství nemůže naplňovat to, co má ve svém ambiciózním projektu.

A ještě jednu poznámku: za velmi důležitá považuji kritéria řazení zpráv. Když jsem se pana Hodače nedávno v diskusním pořadu zeptala, on nebyl schopen na tuto otázku vůbec odpovědět! To mě opravdu velmi překvapilo...

Určitě ano. Několikrát jsme spolu v e-mailové korespondenci polemizovali, zda zasedání mají být veřejná nebo neveřejná, původně jsem neměla jasný názor, nicméně poté, co se odehrálo v poslední době, jsem dnes přesvědčená, že zasedání Rady rozhodně musejí být veřejná. Přiznám se, že jsem zklamaná z jednacího řádu, který se určitým posunem od jednacího řádu Jirákovy Rady, nicméně mě plně neuspokojuje. Je tam sice transparentnost v hlasování, byl zrušen zákaz vynášet jakékoli informace z Rady...

Ano. Pokud Rada bude zasedat veřejně, ti lidé se opravdu budou připravovat, budou postupovat daleko profesionálněji, nebudou jednat jako klub spiklenců za zavřenými dveřmi - a také by se nemohlo stát, že by z takovéhoto jednání nebyl zápis, jak se to stalo v Ostravě...

Chtěla bych pochválit paní Dědečkovou, která kritizovala, že Rada zápis nevyhotovila a nebyl okamžitě vystaven na Internetu. Z toho důvodu se podle mých informací bude Rada scházet dnes, aby potvrdila svá rozhodnutí, ale když vidíme, jak se najednou mění stanoviska jednotlivých radních od ostravského zasedání do dneška, o to víc je důvod, aby jednání byla veřejná. Co se tam teď odehrálo, je absurdní!

Osobně bych velice uvítala pořad, kde by byl jeden politik ostře zpovídán. Taková byla např. Aréna. Její náhrada pořadem Přísně veřejné je naprosto nedostatečná.

Ale oni z České televize odešli! To mě strašně mrzí: proč od roku 1998 odešlo z České televize tolik kvalitních profesionálů!

Jenže oni si je tam nezvou, protože oni by okamžitě dokázali obrovskou neprofesionalitu České televize. Ten kontrast by byl obrovský.

Jistě. Není to nic jiného než strach z konkurence, jinak to neumím nazvat.

Kateřina Dostálová (1964), poslankyně Parlamentu České republiky. Původním povoláním galeristka, do aktivní politiky vstoupila až před dvěma lety, a to hned na celostátní úrovni, jako poslankyně za ODS. Je mimo jiné členkou sněmovní komise pro sdělovací prostředky.

V této stížnosti Radě ČT poukazoval Pecina na to, že Dušan Chmelíček porušil zákon o rozhlasovém a televizním vysílání tím, že požadoval od Zdeňka Šámala odvysílání jediného názoru, totiž názoru managementu ČT, na kontroverzi kolem odvolání Romana Proroka. Konkrétně ve stížnosti Tomáš Pecina argumentoval:

"Z platné zákonné úpravy, zejména ze zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a zákona o České televizi, lze usuzovat, že ČT má právo zařazovat v závažných případech do vysílání svá vlastní stanoviska, avšak jedině způsobem, který není v rozporu s požadavkem vyváženosti a nestrannosti informací a podmínkami výkonu veřejné služby, tedy např. ve zvláštním bloku výrazně odděleném od běžných pořadů. Zařazení textu prohlášení do hlavního zpravodajského pořadu, na který jsou kladeny z hlediska vyváženosti a objektivity informací zvýšené nároky, by bylo s těmito zákonnými požadavky zjevně v rozporu, a kdyby pan Šámal pokynu uposlechl, porušil by tím ustanovení § 73, odst. 1, písm. c), a § 74, písm. f), zákoníku práce."

Jak vyplývá z níže uvedené citace, Rada ČT rozhodla, že Dušan Chmelíček naléháním na odvysílání jednostranné informace neporušil zákon, protože předchozí informace o této věci v MFD a v Lidových novinách byly také jednostranné, a to z opačného hlediska, takže se to všechno dohromady pěkně vyrovnalo. Zdá se, že Rada ČT analyzovala skutečnost a rozhodla, že to, jak byla záležitost interpretována v prohlášení managementu ČT, je jediná možná správná interpretace věci: "Pravda korigovala zaujatost, pocházející od vlivného média." Je tento nepluralitní postoj moudrý?

4) Stížnost RZ na ŘZ J. Hodače a T. Peciny na GŘ D. Chmelíčka

Člen Rady M. Rejchrt na základě § 3 ost. 3 Jednacího řádu Rady ČT zahrnuje do zápisu odlišné stanovisko od konečného rozhodnutí Rady v bodu 4: Rada ČT měla vyslechnout signatáře stížnosti na ŘZ J. Hodače a pak teprve zaujmout stanovisko.

Nzbývá mi nic jiného než vyjádřit velké zklamání nad nedostatkem pluralitního myšlení Rady ČT při rozhodování o Pecinově stížnosti. Two wrongs do not make a right, zní anglické přísloví: Když se udělají dvě věci špatně, neznamená to přece, že výsledek je dobrý.

I pokud by bylo pravda, že způsob, jak o celé kontroverzi ohledně odvolání Romana Proroka psaly Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, byl zkreslený a zaujatý, není moudré, že si Rada České televize myslí, že to dává vedení ČT právo porušit zákon (který požaduje, aby Česká televize vysílala vyvážené informace) a napravit neobjektivnost tisku jiným jediným (a tedy nutně neobjektivním - nemluvím ani o tom, že bylo špatně napsané) prohlášením managementu ČT.

Má-li vykonávat Rada České televize na ČT kultivující vliv, musí trvat na tom, aby Česká televize byla pluralitní a vysílala objektivní a mnohostranné informace za všech okolností a za všech okolností dodržovala zákon. Přijetím názoru, že vysvětlení managementu ČT bylo jediné správné a pluralitního pohledu nebylo třeba, se totiž Rada ČT v očích veřejnosti diskredituje. Proč? Protože to prohlášení managementu ČT bylo nepřesvědčivé.

Znamená nynější rozhodnutí Rady České televize, že kdykoliv někde nějaké české noviny otisknou článek zaujatý proti ČT, Dušan Chmelíček bude mít právo reagovat na to v Událostech zase prohlášením, monolitně vyjadřujícím názory vedení ČT? Nevznikne tak z Událostí něco trochu podobného pořadu Volejte řediteli?

Promítněme si to do britského kontextu. Představme si, že by například bulvární deník The Sun (který vlastní magnát Rupert Murdoch, pro jehož satelitní televizní impérium BskyB je BBC nepřííjemnou konkurencí) vedl proti BBC mediální kampaň (což se skutečně děje). Je zcela zjevné, že by BBC přišla o veškerou svou autoritu, kdyby této kampani čelila zařazováním prohlášení vlastního managementu do svých zpravodajských relací a nikoliv mnohostrannou analýzou daného problému, v níž je nutno slyšet všechny relevantní hlasy. Jiří Hodač tohle musí přece dobře vědět z Británie - jistě slyšel mnoho pořadů BBC, v nichž se analyzovaly interní problémy BBC ostrými rozhovory redaktorů BBC s příslušnými vysokými činiteli BBC. Reportéři přitom zaujímají v rozhovorech zcela nezávislé, kritické stanovisko vůči svým šéfům, a reportáž vždycky přinese i jiné názory k danému tématu. Jedině tak si může veřejnoprávní televize (každá televize) zachovat integritu a autoritu.

Opakuji: televize si získává autoritu u veřejnosti objektivním, nezávislým a všestranně kritickým zhodnocením daného problému - I TEHDY, když se to týká kontroverze uvnitř jí samotné. Autoritu ztratí, pokud na zkreslenou informaci zvnějšku reaguje pokusem odvysílat jen jediný názor.

Totéž se přirozeně týká i Rady České televize. Tato Rada by si ve svém vlastním zájmu měla dávat pozor, aby se neuváženými či zbrklými rozhodnutími u veřejnosti nezdiskreditovala. Pokud chtěla reagovat smířlivě a dosáhnout kompromisu, nemusela snad Chmelíčka hned vyhodit, jak ve své stížnosti navrhoval Tomáš Pecina. Stačilo však, aby potvrdila autoritu zákona a platnost principu plurality ve zpravodajství České televize. Je absurdní, že Rada nyní snad vlastně povolila ČT, že může zákonné ustanovení o vyváženosti vysílání (prezentaci více názorů k jediné věcii) obcházet odvysíláním komuniké svého managementu, kdykoliv nějaké noviny zveřejní o ČT "nevyváženou" informaci.

Opakuji ještě jednou: dobrá veřejnoprávní televize nemůže jen reagovat jediným názorem na kritiku, ale musí přinést k dané problematice celé spektrum existujících pohledů, aby si divák mohl sám utvořit vlastní názor. Pokusí-li se televize odvysílat jen jediný, nijak nezpochybněný vlastní názor k věci, ohrozí tím svou důvěryhodnost, protože to bude působit jako vlastní reklama.

Poznámka TP: Že Rada Chmelíčka odvolávat nemusela? V  tom je právě háček, pane Čulíku. Musela, a ve vší smířlivosti tvrdím, že i měla. One cannot unring a bell [a ne abyste to zase překládal! - i když, jestli to dokážete...]: Kdyby Rada přípustila oprávněnost mé stížnosti, znamenalo by to, že ředitel Chmelíček propustil pro závažné porušení pracovní kázně člověka, který se neprovinil ničím jiným, než že trval na dodržování zákona, a to ve věci, která není marginální, ale docela podstatná a klíčová. Kromě toho by to znamenalo, že ředitel veřejnoprávní televize vůbec nerozumí elementárním pojmům nestrannost a vyváženost informací. Vy byste chtěl, aby takový člověk řídil televizi? - Ze zamítnuté stížnosti mám pochopitelně trochu hořký pocit, stejně jako Vy, ale ještě víc se děsím toho, jakého fackovacího panáka si teď velikáni místní politické scény z Dušana Chmelíčka udělají. Tím, že neodstoupil sám a nechal se od Rady takto potupně podržet, ztratil ředitel zbytek integrity a stal se hadrákem na politickém hřišti. Naposledy si kopnul Klaus, kdo bude další?

Jan Lipšanský

Vážený pane,

moc se omlouvám, ale ráno jsem už odcházel z domova, když se v televizi objevil Václav Klaus, takže jsem Vám pak jen narychlo poslal e-mail z mobilního telefonu. (Zveřejněný na titulní stránce BL včera, pozn. JČ)

Poněkud podrobněji: oba moderátoři (znám jen Patricii Strouhalovou) uvítali, na rozdíl od jiných hostů, podle mne, poněkud zaraženě Václava Klause.

Pokládali mu nekontroverzní otázky typu: Jak to tedy bylo s tím pozváním do pořadu V pravé poledne? Jak to bylo s tím telefonickým rozhovorem, proč jste se neobrátil přímo na Radu?

Odpovědi byly stejně bezkonfliktní. Klaus v podstatě zopakoval Jaklovu verzi, která vyšla v sobotních Lidových novinách: on, Klaus, byl na zahraniční cestě, Roman Prorok na něj naléhal, v preview na pořad se objevilo, že on, Klaus, pozvání přijal (ačkoliv to prý nebyla pravda), takže Václav Klaus se nakonec rozhodl přece jen přijít.

Telefonát řediteli Chmelíčkovi necítil jako politický nátlak, to se mu prý podsouvá chybně, šlo jen o vyjasnění právě tohoto problému.

Jak jsem už byl napsal, může to být jen můj dojem, ale oba moderátoři oproti jiným vstupům doslova "zmrzli", chovali se nepřirozeně a koženě. Rozhovor ukončili velmi rychle. Václav Klaus neměl oponenta, chyběl kdokoliv za Českou televizi (včetně Romana Proroka), kdo by řekl, jak to cítí z pozice ČT. Řeklo by se one man show. Klaus prostě řekl svoji verzi, bez jakéhokoliv oponenta, a spokojeně odešel.

Jan Lipšanský

Josef Brož

Vážený pane Čulíku,

nedá mi, než Vás upozornit na článek v MfD z 20.6., která pod titulkem "Televizi nevadí, že Zelenka byl členem ODS" popisuje, kdo je kdo v televizi. Fakt, že pan Zelenka, nový moderátor pořadu "V pravé poledne" ,byl ještě minulý týden členem ODS, a do té doby také jako člen této strany v klidu moderoval v Českém rozhlase, by Vám nemělo uniknout.

Jako strážce novinářské etiky, který si plete aktéry občanských iniciativ, vykonávající svá občanská povolání (včetně toho novinářského) s politickou mafií (viz Váš článek v Reflexu, 9.3.2000), se vás ptám: Je to etické, pane Čulíku?

Podle mne je totiž neetické, pane Čulíku, když se občanský postoj zaměňuje s členstvím v politických stranách, které se podílejí na výkonu politické moci ve státě.

Zdvořile

Josef Brož, publicista (a také signatář, spolu s dalšími 200 000 lidmi, výzvy "Děkujeme, odejděte!")

Pokud vím, tak Antonín Zelenka nebyl ani při své práci v Radiožurnálu všeobecné známou ikonou ODS - jeho tvář okamžitě neevokovala tvář Václava Klause. I když přiznávám, že v horečnaté atmosféře České republiky, kdy nikdo nedůvěřuje nikomu a pověst jednotlivého člověka je velmi rychle diskreditovatelná, bylo od vedení České televize velmi nemoudré najmout jako moderátora po propuštění nestraníka Romana Proroka bývalého člena ODS Antonína Zelenku, i když v BBC by to bylo přijatelné, pokud by Zelenka od první chvíle okatě projevoval svou nezávislost, byl například schopen postavit se v pořadu otázkami na tělo i třeba na stranu KSČM. Jenže, bohužel, v českém kontextu si kritikové našli na Hodače další klacek.

Karolina Bánomová

Ráda bych odpověděla na ohlasy, které jsem dostala po zveřejnění svého posledního příspěvku v Britských listech a které mě "napomínaly", abych se již laskavě přestala dohadovat s panem Pospíšilem a radši se věnovala skutečnému řešení "romské problematiky". Pro tyto občany, ať už s panem Pospíšilem sympatizující, či nikoli, mám dvě zprávy. Ta první, dobrá, říká : "Řešení existuje". Ta druhá, špatná, dodává : "Řešení sice existuje, není však ani jednoduché, ani krátkodobé a ani levné".

Ráda bych se v tomto příspěvku zabývala problémem vzdělání a vzdělávání Romů. Jenom připomínám, že nelze celý problém zjednodušovat na problém vzdělanosti, či nevzdělanosti Romů, ale že existuje celá řada jiných aspektů tohoto problému, které je třeba řešit současně s problémem vzdělanosti. O nich si však můžeme popovídat někdy jindy. Podívejme se tedy na tento problém trochu blíže.

Zářným příkladem, jak hodná česká společnost pomohla Romům ke vzdělání, jsou zvláštní školy, které existují v systému českých škol více než 100 let. Jestliže prvotní smysl zvláštních škol byl v tom, aby se pomohlo dětem s vážnými mentálními poruchami, dnes už to dávno neplatí. Jen pro ilustraci : průměrné IQ žáků pražských zvláštních škol před 30 lety se pohybovalo mezi 70 - 79, před 20 lety to již bylo 80 - 89 a koncem 80 let již bylo 90. O vážné mentální poruše se už dávno nedá mluvit (ba naopak, tyto děti jsou většinou naprosto normální) a proto se začalo používat jiných kritérií k zařazování do zvláštních škol, jako jsou lehčí mozkové poruchy (dyslexie, dysgrafie),výchovné problémy, poruchy v chování a hlavně nedostatečná znalost českého jazyka.

Na tento systém nejvíce doplatili Romové a rodiny z nižších sociálních vrstev. Byl například popsán případ romského chlapce, který byl zařazen do zvláštní školy pouze pro to, že nevěděl, co znamená slovo příbor, protože jeho rodiče mluvili doma převážně romsky. Případ jiného chlapce, uprchlíka ze Srí Lanky, je obdobný. Proto, že neuměl česky, musel do zvláštní, přestože všichni jeho učitelé svorně tvrdili, že je chlapec velmi inteligentní. Velmi dobře věc popsal jeden čtenář, který byl tak laskav a zaslal mi E mail. Cituji : "Já jsem jednoho cikánka měl ve třídě a ten neuměl ani mluvit česky a psát nebo číst, haha. A tak šel do zvláštní."

Když se podíváme na procentuální zastoupení, tak romské děti tvoří plných 50 procent dětí na zvláštních školách. Druhou polovinu tvoří děti českých rodičů převážně, ale ne vždy, z nižších sociálních vrstev. A když to rozvedeme ještě dále, zjistíme, že jestliže oněch 50 procent dětí na zvláštních školách představuje pouze malé procento z celkového počtu všech školou povinných dětí v české, majoritní společnosti, u Romů těchto 50 procent na zvláštních školách představuje neuvěřitelných 75 procent z celkového počtu školou povinných romských dětí. Dodávám, že přestože tato čísla nemusí být úplně přesná (například protože nikdo přesně neví, kolik Romů je na území České republiky), přesto si určitě dobře dokážete představit, jaký ohromný dopad to má na celou romskou komunitu.

K dovršení všeho zlého dodám, že až do poloviny minulého roku neměli ti žáci, kteří dokončili zvláštní školu s dobrými výsledky, dovoleno zákonem č.29/1984 Sb.přihlásit se k dalšímu studiu na střední škole.§ 19 odst.1 tohoto zákona totiž až do října 1999 říkal: Ke studiu na středních školách, kromě škol uvedených v odst. 2, se přijímají žáci a další uchazeči, kteří úspěšně ukončili základní školu.

Toto znění v podstatě vypovídá o téměř nulové propustnosti školského systému, který na základě legislativy dělí žáky na dvě skupiny, tj. na žáky se základním vzděláním, kteří si mohou podat přihlášku na střední školu, a na žáky bez základního vzdělání, absolventy speciálních a zvláštních škol, kteří se ze zákona nemohou hlásit na střední školu.Absolventi základních škol tak mohli získat pouze nižší základní vzdělání, umožňující nastoupit pouze do odborného učiliště, nebo praktické školy v rámci přípravy na povolání.

Toto všechno připomíná spíše vzdělanostní genocidu Romů než systém školství hodný civilizovaného státu. Výhledy absolventů zvláštních škol do budoucna jsou opravdu neradostné.

Takové děti jsou přímo předurčeny k tomu, aby z nich byli manuelní nádeníci, kopáči, nebo ještě hůře, nezaměstnaní na sociálních dávkách. Je všeobecně známo, že lidé bez vzdělání se dostávají do nižších sociálních vrstev a mají mnohem větší tendence k pouliční kriminalitě, k asociálnímu chování a k jiným negativním projevům (i když se můžeme dohadovat o tom, co je a co není asociální, např. některá slova pánů Pospíšilů mi připadají mnohem více asociální než chování některých Romů ). Je pouze škoda, že si české školství vychovává takové lidi samo tím, že neumožní určité skupině dětí rovnocenný přístup ke vzdělání, nutí tyto děti, aby se přizpůsobily školním osnovám, když jsou to právě tyto osnovy, které mají být přizpůsobeny potřebám dětí.

Tvrdím tedy, že české školství je silně segregační a neumožňuje rovnocenný přístup ke vzdělání všem dětem. Přímým důsledkem toho jsou následné problémy s nezaměstnaností, kriminalitou atd.. Tvrdím, že pokud se podaří přiblížit úroveň vzdělání Romů úrovni vzdělání Neromů, máme po romském problému, který by se správněji měl nazývat romsko-českým problémem, protože jde o problém v soužití dvou národů, Romů a Čechů. Pokud tedy někdy v budoucnu, a já to vidím v horizontu 20-40 let, ten "romský" problém zmizí, stále bude nutné vyřešit ten problém "český". Stručný návrh na jeho řešení by zase pro změnu mohl osvětlit některý z českých čtenářů Britských listů.( Ještě než jsem dopsala tento článek, tak se v Britských listech objevil vynikající článek pana Jana Martinka.To je přesně ten český problém, o kterém tady mluvím.)

Jen pro zajímavost bych ráda uvedla slova JUDr. Ščuky : Něco podobného (jako české zvláštní školy) měli také Kanaďané. Před 30 lety zřídili pro tamní Indiány v rezervacích zvláštní internátní školy a mysleli si, že to je správné. Indiáni se nedali, v 80 letech vyvinuli obrovský tlak - a školy byly zrušeny. Dnes studuje na kanadských univerzitách dvacet tisíc Indiánů, a to bez nějaké afirmativní akce a jejich kvót. Já dodávám, že od té doby se Kanaďané mnoho zlepšili.

Když v roce 1997 přiletěla do Kanady velká vlna romských uprchlíků z Čech, pracovnice kanadského ministerstva školství (mimochodem slovenského původu) provedla se skupinou 50 romských dětí test, který měl ukázat, na jakém stupni je mentální stav těchto dětí. Většina těchto dětí navštěvovala v České republice zvláštní školu. Výsledek testu byl velice zajímavý. Ukázalo se, že až na jedno dítě, opravdu mentálně zaostalé, jsou ostatní děti zcela normální a mohou bez problémů nastoupit do normální školy, přestože neměly ani potuchy o tom, co je to angličtina. Byl to systém výuky, který jim pomohl překlenout nedostatky v jazyku, a dnes, o tři roky později, můžeme říci, že výsledky romských dětí ( zejména těch mladších ) jsou naprosto srovnatelné s výsledky jiných emigrantů a snad jen o málo horší než u jejich kanadských soukmenovců. A dokonce existují romské děti, které patří k nejlepším žákům ve své třídě.Věřím, že ty malé rozdíly, které ještě mezi romskými a kanadskými dětmi existují, úplně do 2 let zmizí.

Nyní bych se ráda vyjádřila k některým reakcím na můj poslední článek.Například pan Olša napsal, že v článcích pana Pospíšila nachází jedno - pojmenování existujících problematických jevů v chování jednoho etnika. Říkáte, pane Olša, že bez pojmenování těchto věcí se v řešení etnického problému opravdu nedá nikam dostat. Zcela s Vámi souhlasím. Problém je v tom, že pan Pospíšil vidí problémy pouze na jedné straně, a to na straně Romů. Jenže k tomu, aby někde nějaký problém vznikl je zapotřebí vždy dvou.To, co píše pan Pospíšil, je rasismus.Možná, že jste si přečetl jeho poslední článek, který vyšel v pátek. Zajímalo by mě, zda v něm také vidíte popisování romského problému. Já opravdu ne, jediné co tam nacházím, je ironie.V těchto věcech je pan Pospíšil opravdu schopný.

Pan Izák mi ve svém článku přisuzuje opravdu magické schopnosti. Pane Izáku, my Romové sice umíme čarovat :-), ale takové schopnosti ,jako zmást celý US kongres, to opravdu nemáme.Oni lidé, kteří tam sedí, zase nejsou tak hloupí, aby rady od nějaké Bánomové vůbec potřebovali. A už vůbec se nebojte, že bych Vás chtěla obvinit z nějaké rasové nesnášenlivosti vůči Indiánům, jenom bych Vám poradila, abyste vzal ty ozdoby, které si u nich Vaše žena zakoupila, a rovnou je vyhodil.

Naštěstí existují i v české společnosti lidé, kteří mají upřímný zájem na řešení romsko-českého problému. Důkazem jsou i příspěvky v Britských listech.Články, které napsali Tomáš Zukal, Václav Pinkava, paní Alena, Jan Martinek, ale i další jsou důkazem, že opravdu nelze přisuzovat chování určitých jedinců celé společnosti. Pouze bych si přála, aby takových jedinců bylo v české společnosti více.To bychom pak nemuseli emigrovat.

PS : Ráda bych využila příležitosti a ještě jednou se omluvila panu Pinkavovi za nechtěné převzetí jeho slov. Jen mezi námi, pane Pinkavo, oni ti Romové jsou opravdu hrozní. Doposud kradli jen peněženky pánům Pospíšilům, teď se už dali i na cizí myšlenky :-).

Byla bych nerada, kdyby iniciativa pana Hradeckého už podruhé "zapadla", protože se snaží řešit věci nějak tak, jak jsem si to představovala ve svém prvním příspěvku, když jsem psala "to bychom museli něco udělat pro výchovu a vzdělání dětí z problémových rodin" . Navíc mě těší, že případný "nultý" ročník neomezuje na děti romské, protože i mnohé bílé žijí v rodinách, které je základními znalostmi a návyky nevybaví. Souhlasím zcela i s tím, že "zacit nekde musime - my, majorita - a nemusime nasim spoluobcanum ani sobe namlouvat, ze je to nas altruizmus. Je to nutnost. "

Pokusím se velmi stručně doplnit náměty pana Hradeckého.

V čem bych s panem Hradeckým nesouhlasila, je tvrzení, že "Selektivni averze vuci jednomu etniku, nebo rase, se mi jiz pod rasizmus tezko zarazuje.", protože nenávist k Židům je také zcela selektivní, a přesto je antisemitismus obecně uznávaným jevem, jehož otřesné důsledky jsou známé. Někteří argumentují tím, že jsme s Romy stejného původu, tak jaký rasismus! Jenomže ono ani tak nejde o to, jak to pojmenujeme, když ta averze na principu kolektivní viny tu existuje. Mně se házení lidí do jednoho pytle na základě jakéhokoliv kolektivního principu zprotivilo už před lety díky minulému režimu tak dokonale, že mě to naštěstí dosud nepřešlo.

S příspěvkem pana Pospíšila už polemizovat nebudu, čtenáře těžko může zajímat pouhé dohadování, co kdo napsal nebo ne a jak to myslel; a pokud má někdo o to zájem, může si naše příspěvky porovnat sám.

Jenom jednu věc bych zmínila, nikde o ní dosud nebyla řeč. Pan Pospíšil napsal "Tady jde o nadbytek asociálních romských rodin, které určitě neznáte, jinak by Vaše rozhořčení nemělo takovou jiskru." To je naprostý omyl, část svého života jsem bydlela např. v Praze na Žižkově, a myslím, že i mimopražským čtenářům je zřejmé, že tady jsem se, kromě jiných, nutně musela setkat se spoustou asociálních romských rodin (nijak jsem si je neoblíbila). Jenomže kvůli tomu s nimi neházím do jednoho pytle ty slušné Romy, ani si nemyslím, že ti asociální si mají pomoci sami. A nedomnívám se, že bílých asociálních rodin je pár, ostatně i s nimi jsem se na tom Žižkově (i jinde) setkala (a ani je jsem si nijak neoblíbila) a při té pomoci by se na ně nemělo zapomenout.
Jen tak mimochodem znám dost dobře nejen Žižkov, ale i např. Karlín, Břevnov a staré Holešovice (a taky tramvaj č. 22). Skutečně nejsem nějaká naivní idealistka.

Štěpán Kotrba

O čem tedy vlastně je současná etapa rozvoje digitálních, informačních a komunikačních technologií, když se během několika dnů potiskne (a pak pravděpodobně později vyhodí) tak obrovské množství papíru? O čem je halasné vykřikování globálního kapitalismu o "new markets", "dot-com", "e-technologiích"? Kde je onen globalizovaný POKROK v instantní, celosvětově propagované podobě?

Pro představu - 8 000 000 archů kancelářského papíru je sloupec o půdorysu A4, vysoký 880 metrů, vážící 40 000 kg.... Kolik stromů je potřeba na jeho výrobu, kolik chemikálií znečistí životní prostředí při jeho výrobě či při výrobě tiskových barev ? Kolik kyslíku by za rok vyprodukovaly stromy, které budou poraženy jen proto, že zřejmě řada světových ekonomických expertů je počítačově negramotná?

A nebo jinak - kolik knih o škodlivosti sobectví, hlouposti a hrabivosti by mohlo být vytištěno, kdyby ti nejbohatší v září 2000 v Praze zmoudřeli?

Ale to se asi nestane. Místo toho se český, sociálně demokratický ministr vnitra připravuje zasáhnout pomocí ozbrojené, policejní síly proti anarchosociálním aktivistům - odpůrcům globalizace, které předseda jeho strany a premiér jeho vlády označil uvnitř vlastní strany za přirozené ideové spojence na cestě sociální demokracie k dosažení sociálně spravedlivé společnosti. Ale to už je - a ještě bude jiný příběh...

Aleš Zeman

Milý pane redaktore,

posílám překlad článku o Erice Steinbachové, prezidentce německého Spolku vyhnanců, který se objevil v Süddeutsche Zeitung. Pro orientaci čtenáře dodávám, že hessenské Hanau je městečko nedaleko Frankfurtu nad Rýnem, rodiště bratří Grimmů, které bohužel bylo těžce poškozeno nálety během druhé světové války.

A.Z.

Vlast Hanau

Süddeutsche Zeitung, 15. 06. 2000

Daniel Brössler

Z hlediska Poláků šéfová vyhnanců Steinbachová není žádnou vyhnankyní

Toto odhalili novináři polského deníku Rzeczpospolita. Tématem se počali zabývat poté, když si povšimli, že Erika Steinbachová coby prezidentka vyhnanců mluví nápadně málo o své vlasti (Heimat). A vypátrali následující: Steinbachová se narodila r. 1943 jako Erika Hermannová v obci Rahmel v obsazeném Polsku jako dcera tam náhodně přiděleného vojáka wehrmachtu. Rodiště otce: Hanau. Rodiště matky: Brémy. Nejspíše by mohla Steinbachová uvést coby svou vlast Hanau, kde rodina žila od r. 1950. Tak soudí Jerzy Haszczynski, berlínský dopisovatel deníku Rzeczpospolita.

Rodiště svých rodičů potvrzuje i Steinbachová. K získání těchto informací nebylo zapotřebí "tajných agentů". "Mohli se mě zcela otevřeně zeptat, kde se narodil můj otec a kde má matka." pravila Steinbachová Süddeutsche Zeitung.

Pro Poláky je nyní případ Steinbachová jasný. "Paní Steinbachová je jen vyhnankyní z povolání", tvrdí třeba varšavský historik Wlodzimierz Borodziej, který má i v Německu dobrou pověst jako expert na problematiku vyhnání. Obzvláště pikantní v Polsku je okolnost, že Steinbachová vystupuje jako vyhnankyně, i když se narodila jako dítě okupačního vojáka v oblasti, která před druhou světovou válkou náležela Polsku. Též její matka, jak sama Steinbachová uvádí, přišla do Rahmel v západním Prusku teprve začátkem čtyřicátých let. Soud polského tisku o Steinbachové, která kdysi odmítla Německo-polskou hraniční smlouvu, která vyhnance označila jako "osten v masu" německé politiky a která požadovala od Poláků "pokání", zní: "falešná vyhnankyně".

Steinbachová to pochopitelně vidí jinak. Její otec pocházel prý z otcovy strany ze Slezska. To je pravda, avšak během prvé světové války se dobrovolně přestěhoval směrem na západ. "Pouto k slezské oblasti je pro mě dodnes velmi intenzivní", tvrdí Steinbachová. Mluví též o poválečných zkušenostech. Při úprku před Rusy dostala se se svou matkou do Šlesvicko-Holštýnska, kde putovala z místa na místo. "Někam přijít a být tam nevítán - to byly mé formativní vzpomínky z dětství". Dle zákona o vyhnancích patří Steinbachová jednoznačně k vyhnancům. Za otázkami týkajícími se jejího původu je snaha jí upřít oprávnění mluvit za vyhnance, stěžuje si Steinbachová. Přitom ona sama si může představit v roli prezidenta BdV někoho, kdo není vyhnanec. Konec konců je vyhnání "celoněmecký osud". A dodává: "k protestu proti zabíjení velryb není nutné, aby někdo byl velryba."

(Přeložil Aleš Zeman)

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Evropa cítí, že příčinou jejich hrozné smrti nebude pouze holý fakt, že obchod s ilegálními přistěhovalci je nesrovnatelně výnosnější, než obchod s rajčaty.

Místo zboží s deklarovanou hodnotou deset tisíc liber převážel holandský řidič v kamiónu náklad za milion liber. Cena za ilegální přepravu, ale také riziko ilegálního cestování roste úměrně tomu, jak se Evropa uzavírá přistěhovalectví legálnímu.

Významné francouzské noviny včera napsaly, že odpovědnost za tragédii nese Evropa, která se dosud problémem nezákonného přistěhovalectví odmítala zabývat, a ptá se, zda mrtví z Doveru Evropě otevřou oči.

Británie se rozhodla ve svých přístavech rentgenovat všechny přijíždějící nákladní vozy, a britský ministr vnitra doufá, že tragédie uprchlíků bude sloužit jako varování těm dalším, kteří budou verbováni podsvětím. vFrancie, která se ujme předsednictví v Evropské unii míní společně s Evropskou komisí pracovat na rychlém přijetí společných zákonů unie pro potírání ilegální migrace a přísné trestání obchodníků s lidmi.

To jsou jistě důležitá rozhodnutí jak čelit důsledkům jevu, který ovšem má také svou zřetelnou příčinu.

Tou příčinou je nechuť chudých žít v bídě, když jinde se žije v blahobytu.

Evropské veřejné mínění se v těchto dnech snaží vyrovnat s otázkou, zda je trestné odmítnout bídu a cestovat za lepším životem tam, kde je samozřejmostí. Ta nepříjemná otázka by samozřejmě neexistovala, kdyby nebyl důvod nechat se nacpat mezi rajčata.

Vysílá se ve středu 21. června ráno.

K tragédii udušených čínských imigrantů

Václav Pinkava

Dneska jsem prohlédnul.

Stalo se mi v Praze, že mi před auto, mimo přechod pro pěší, do cesty vkročil muž, zdánlivě zdravý, a soudný. Šel si přes ulici, jakoby nic, auto, neauto. Hlavu měl však hrdě a demonstrativně vztyčenou a zahleděnou opačným směrem, než odkud jela auta.

Byl to sebevrah? Blázen? Kamikadze bojovník za práva pěších?

Došlo mi, s kým mám tu čest, až když jsem to ubrzdil a čekal než přejde. Došlo mi, že se chová tak nějak symbolicky. Byl to český člověk právě v duchu oné vzdorovité lítosti Milana Kundery, kterou nedávno v poznámce připomenul Jan Čulík.

Tento člověk mi nesvěřil svůj osud. On mne svým osudem přímo pověřil. Stal jsem se, bez sebemenšího vlastního přání, jeho vyvolencem - neznámým člověkem, za jeho osud zodpovědným. Byl jsem to já, který se musel za něj, za nás oba, dívat správným směrem, já jsem se měl chovat zodpovědně, abych neměl jeho krev na svém autě, ani na svědomí.

Byl to prostý vyděrač a rukojmí v jedné osobě, kapriciosní dítě, které se samo usadí na prahu nějakých bezbranných budoucích rodičů a čeká na adopci.

Vůči mně byl však nespravedlivou, samozvanou objetí a jeho kapric nás málem stál draho. Já, jemu neznámý, jsem se stal zástupným pachatelem všech příkoří, které si on kdy zažil, a které se potřebovaly odreagovat - třeba i sebevraždou.

Takových, leč méně okatých profesionálních obětí máme v České republice vícero, ať už to jsou vkladatelé do kampeliček, důchodci za životní jistoty, vyděděnci a příživníci všemožných odstínů, či nevýrazní kolemjdoucí.

Ne "Mouchy, snězte si mně" ale "Mouchy, vy si mně musíte sníst" - já tu prosadím alespoň něco velkolepě sebedestruktivního.

Je něco vznešeného na myšlence stát se obětí v zájmu vyšších hodnot, ale nenechme se unést touto paralelou bez uvážení. Jan Palach vzal svůj osud do vlastních rukou, symbolicky za nás, ale neúkoloval zápalkami kolemjdoucí. Ježíš Kristus si to své sice odnesl z rukou ostatních lidí, ale nenabádal je k tomu, aby jej ukřižovali.

Zato ta naše předmětná 'obětavost' je vzdorovitě zlovolná a rovnostářská

Zlovůle jakoby pocházela od slov zlo a vůl. A ten chodec - by se mohl v nějaké povídce jmenovat pan Výtka, či Výčitka

Mezi námi prochází beznaděj a vzdorovitá lítost zmrzačeného domácího zvířete, které na svobodě nepřežije. Kříží nám cestu, s hlavou zarputile obrácenou špatným směrem.

Koho asi bude pan Výtka volit ?

Jan Lipšanský

Dostal jsem několik e-mailů, z nichž jeden musím ocitovat:

"Vazeny pane Lipsansky,
Myslim, ze si pletete pojmy "neohrozit" a "dat prednost":
nyni platna pravidla silnicniho provozu rozlisuji tri typy interakce ucastniku provozu: (1) Ohrozeni (2) Omezeni (3) Prednost. V nekterych situacich nesmi jeden ucastnik druheho ohrozit, ale muze ho omezit, tzn. muze napr. zpusobit, ze druhy ucastnik musi zpomalit ci zastavit. Jindy musi jeden ucastnik druhemu dat prednost t.j. nechat projet/projit. Auta dnes nesmi chodce ohrozit, coz ale znamena, ze chodce mohou omezit - ridic muze chodce donutit pockat s prechazenim nez jeho auto prejede pres prechod. V zadnem pripade vsak chodci nemaji prednost - auta nemusi pred prechodem zastavit a nechat je prejit."

Uznávám tedy svou chybu. Jen by mne zajímalo, proč do dnešní doby byla na vozovkách nakreslená ta zebra. Vždyť její účel je při takovémto rozlišování úplně zbytečný. Stejně budu jak trotl čekat, dokud všechna auta nepřejedou a nebudou dostatečně daleko, abych mohl silnici přeběhnout - zebra nezebra.

Robert Izák

az ted se dostavam k mailu a chci jen kratce reagovat. Za sve clanky jsem se nikdy nestydel, jinak bych Vam je k otisteni do BL nikdy neposilal. Za svymi nazory si stojim a to i pred helsinskym vyborem US senatu kteremu pro Vasi neochotu bude zaslano stanovisko se skutecne spravnym prekladem.

Co se Vas tyce, vyborne to vyjadrili lide, kteri mi napsali: "nicemu se nedivte, culik je zcela bezcharakterni manipulator a take lhar. nenechte si nicit nervy!" a "Moc me mrzi, ze neustale "kali do vlastniho hnizda" svymi preklady do anglictiny kazde situace, ktera se mu v Ceske republice jevi problematicka. Tohle lide na Zapade prece nedelaji."

Nicmene historicky proces nezadrzitelne pracuje i ve Vasem pripade. Co dnes rozsevate budete zitra sklizet. Neboli tak, jak dnes manipulujete, prekrucujete, bezostysne lzete, pomlouvate a utrhate, tak bude cineno zitra vam a patrne jeste horsi formou. Takove je historicke kolo spravedlnosti.

Robert Izak

Poznámka JČ: Bylo by dobré, aby ti, kdo Jana Čulíka či Britské listy obviňují z "bezcharakterního manipulátorství a lhářství", ve vlastním zájmu uvedli konkrétní příklady, kdy se podle jejich názoru Jan Čulík těchto poklesků dopustil. Pokud toho totiž nejsou schopni, je velmi pravděpodobné, že se jen vyhýbají nepříjemným skutečnostem tím, že falešně obviňují Jana Čulíka, z jejich hlediska "záměrného nositele špatných zpráv."

Představa, že lidé na Západě "nekálejí do vlastního hnízda" a že snad spolu uzavírají jakási tajná srozumění podle etnické příslušnosti (!) je, odpusťte, velmi naivní. Od Aristotela je západní civilizace založena na neustále kritické debatě: zpochybňování konsenzu. Jak mi připomněla tento týden jedna americká historička, většinu kritiky, kterou mají lidé proti Spojeným státům, jako první zformulovali na svou vlastní adresu Američané sami. Nic by svět nevěděl o útlaku indiánského obyvatelstva v USA, kdyby proti němu nepovstali a ostře ho nekritizovali právě samotní Američané. A tak je to se vším.

Pane Izáku, obrovský náskok západní technologické civilizace je způsoben právě tím, že jsou tyto společnosti permanentně otevřeny ostré kritice.

Při právě probíhajícím fotbalovém mistrovství světa se zase jednou vyznamenali angličtí chuligáni. V deníku Guardian k tomu otiskl čelný britský komentátor Hugo Young tento komentář, viz níže. Předpokládám, že Robert Izák by Younga hořce odsoudil za "kálení do vlastního hnízda"??

Zakázat Anglii hrát fotbal by bylo pro nás všechny úlevou

Cituji z komentáře Hugo Younga, který vyšel 20. dubna 2000 v deníku Guardian.

Muž z anglické Fotbalové asociace tvrdil toto: "Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách, abychom problém chuligánství zlikvidovali." Není to pravda.

Fotbalová asociace by mohla udělat ještě něco jiného, totiž zrušit sama sebe jako hlavní těleso pro mezinárodní styky anglického fotbalu. Tyto styky by měly přestat existovat. Anglický fotbal se stal hrozbou Anglii, kletbou fotbalu, zlovolnou hrozbou pro občany všech zemí, kde se hraje a v Belgii v červnu 2000 už mu došla veškerá alibi.

A že těch alibi bylo hodně. Chuligánů je jen menšina, tvrdilo se. Fanoušci z jiných zemí se chovají stejně špatně jako angličtí fanoušci. Nejsme v tom sami. Možná je to vina společnosti jako celku, možná je to vina fotbalu jako celku, ale anglický fotbal a anglická společnost za to nemohou.

Násilí v Bruselu a v Charleroi by mělo pohřbít tyto útěšné mýty. Je to jediný pozitivní důsledek minulého ostudného víkendu. Jsme odborníky na násilí v opilosti, na rasistickou agresi, na tvrdý nacionalismus, na imitativní provokování, na systematické banditství a na ponižující kňourání o tom, jako jsou prý na nás zahraniční policisté zlí. Historie, kultura a politika všechny přispěly k této naší jedinečnosti.

Historie ukazuje, že jsou Angličané vojáci, pořád jsou připraveni se prát. Jsou to také agresivní lidí, hájí to, co považují za svou národní čest. Obyčejně se hovoří o tom, že mají Angličané i jiné vlastnosti - férovost, toleranci, stoicismus a lásku ke zvířatům. Tyto vlastnosti sice existují, ale v tomto případě jsou irelevantní. (...)