Zbrojení:
Připravují se Američané na třetí světovou válku?
Tento komentář Andrewa Marshalla vyšel ve středu 30. srpna v deníku Independent.
Někdy se nejdůležitější zprávy na světě vůbec nedostanou do sdělovacích prostředků. Některých si nevšimneme, protože se týkají lidí či záležitostí, jejichž význam leží v budoucnosti, jindy je tomu proto, že podstata změny je tak široká, tak pomalá a tak postupná, že si jí novináři nepovšimnou a nedostane se na titulní stránky tisku. Tak tady máte tu zprávu: připravuje se příští světová válka.
To je jediný závěr, k jakému je možno dojít nad americkým obranným rozpočtem, který prokazuje rychlou eskalaci. Amerika se sice těší nejdelšímu období míru za dlouhá desetiletí, ale z plánu Pentagonu na výdaje na obranu byste to nepoznali. Cílem je zjevně Čína, nový globální nepřítel pro 21. století.
Po většinu posledních deseti let chyběl americké armádě a americkému zbrojnímu průmyslu nepřítel. Výdaje na armádu koncem studené války radikálně poklesly, a to z velmi dobrých důvodů. Už vůbec nebylo pravděpodobné, že bude nutno vést rozsáhlou válku na mnoha frontách, jak to například tak živě vylíčil Sir John Hackett ve své knize The Third World War, Třetí světová válka. Od té doby až přibližně do loňska nebyly výdaje na obranu ve Spojených státech v ohnisku zájmu. Náhle se však znovu do ohniska zájmu dostaly.
Částečně je důvod politický. George W. Bush, republikánský kandidát na prezidenta, argumentuje, že Clintonova vláda - a tedy i Al Gore - obranu trestuhodně zanedbávali. Je to nesmysl a někteří Bushovi poradci to dokonce i přiznali.
V každém případě nenechávají plány Washingtonu na vojenské výdaje nikoho na pochybách. Míra zvyšování rozpočtu na nákup vojenského materiálu klesala skoro každoročně od doby Reaganova intenzivního posilování obrany až do roku 1999, protože zmizela pravděpodobnost globálního konfliktu.
Letost tento americký vojenský rozpočet stoupl o 12 procent, poprvé od roku 1984, kdy je zvýšení vyšší než 10 procent. Příští rok má dosáhnout 62 miliard dolarů; v roce 1998 to bylo 45 miliard dolarů a odborné kruhy jsou přesvědčeny, že tato částka příští rok daleko pravděpodobněji dosáhne 80 miliard dolarů. To je velmi vážné zvýšení výdajů na obranu, je to předzvěst válečného konfliktu.
Částečně způsobil toto zvýšení rozpočtu obvyklý viník - vojenský průmysl, který potřebuje a vyžaduje novou výrobu, aby vydělával. Do určité míry je nutno vyměnit výzbroj z období studené války. Ale to nevysvětluje všechno. Konec konců, vzhledem k tomu, že studená válka skončila, někteří pozorovatelé jsou přesvědčeni, že by se vojenská výzbroj nemusela modernizovat vůbec.
Existuje vážnější důvod pro nový militarismus. Amerika přesvědčuje sama sebe, že začne hrozit nový globální konflikt. Tentokrát to není v Evropě, je to v tichomořské oblasti. Je to všechno uvedeno v části dokumentu, nazvaného Asie 2025, jehož autorem je (mimo jiné) člověk stejného jména jako já, Andrew Marshall, pentagonský vojenský myslitel, na něhož jeho washingtonští žáci pohlížejí s obrovskou úctou.
Dokument Asie 2025 otevřeně budoucí hrozbu nedefinuje. Čína je v něm jednoduše charakterizována jako budoucí "konkurent na stejné úrovni jako jsou Spojené státy" (peer competitor). Všem ostatním "hrozbám" Americe po ukončení studené války - terorismu, občanské válce a mírovým akcím, jako v Bosně - je určena jen malá část americké armády, kterou bude možno rychle nasadit kdekoliv. Avšak čínská hrozba - jaderná mocnost, dvě miliardy lidí na druhé straně světa - to je dostatečně "sovětská" hrozba a ospravedlňuje to velmi odlišný druh zvyšování vojenských výdajů. Armáda může argumentovat, že potřebuje více těžkých letadel, více lodí, více útočných ponorek, letadlových lodí a dalekonosných bombardérů - a ne méně, jak by se zdálo vyplývat z ukončení studené války.
Tato strategie je zformulována v dokumentu Joint Vision 2020 (Společná vize 2020), v souboru vojenských plánů Pentagonu, vydaném letos v létě. Klíčovým termínem je v ní tzv. Full Spectrum Dominance, převaha plného spektra. Podle Pentagonu to znamená že americké jednotky, ať už budou bojovat samy nebo se spojenci, musejí být schopny porazit jakéhokoliv protivníka a ovládnout všechny situace, v celé řadě nejrůznějších druhů vojenských operací".
Dokument Joint Vision 2020 požaduje, aby "Spojené státy působily tak, aby utvářely mezinárodní bezpečnostní situaci způsobem příznivým americkým zájmům, aby byly ochotny a schopny reagovat na veškeré spektrum krizí tak, jak je tomu zapotřebí, a aby se připravovaly na nejistou budoucnost." To je žargon Pentagonu, který v normální řeči znamená: máte důvod se hodně bát.
Ze všech projektů, které vyvolalo toto "nové nebezpečí", je skutečně obřím projektem National Missile Defence, Celostátní protiraketová obrana (NMD). To je systém pro zaměřování přilétajících řízených střel a jejich sestřelování raketami země vzduch. Amerika tvrdí, že je to zaměřeno proti Severní Koreji a Íránu; není tomu tak, anebo alespoň není tento systém zaměřen jenom na ně. Je zaměřen na Čínu a jeho účelem je udržet americkou nadvládu v Tichomoří. Bude stát něco mezi 15 a 60 miliardy dolarů: takové částky se nevydávají jen na to, aby se zabránilo vystřelení jedné nebo dvou severokorejských střel.
Ze všech hledisek je jasné, že je tohle velmi vážný vývoj. Amerika se připravuje na radikální posílení své zbrojnice; odklání svůj pohled od Evropy a přesunuje ho k Asii: připravuje se na nové globální rozdělení světa, jaké existovalo za studené války. Ale dělá to pomalu, postupně a soukromě.
Existují tři otázky, jimiž se v důsledku této nové změny v americkém myšlení bude muset Velká Británie zabývat. Zaprvé, dlouho předpovídané odpojení Ameriky od Evropy je nyní nevyhnutelné; už k němu v současnosti dochází. Spojené státy už přesunuly své útočné ponorky z Atlantiku do Tichého oceánu; k obdobnému přesunu amerických vojsk zřejmě dojde po nadcházejících prezidentských volbách.
"Většina amerického vojenského zařízení je v Evropě, kde se v dohledné době neočekávají žádné konflikty, ohrožující životně důležité americké zájmy," praví se v dokumentu Asie 2025 zcela otevřeně. "Hrozby jsou v Asii."
Zadruhé, až se Američané stáhnou z Evropy, více evropských obranných úkolů budou muset vykonávat sami Evropané. Vzhledem k tomu, že Spojené státy budou vydávat víc na obranu - ale přesunou svá vojska jinam - evropské státy budou muset odpovídajícím způsobem zvýšit svůj obranný rozpočet.
Tohle všechno je zatím trochu v budoucnosti - ale pravděpodobně jen asi tak dva roky. Nejaktuálnější záležitostí je americká celostátní protiraketová obrana, která je prvním projevem nového konfliktu na britské půdě. Američané chtějí umístit dva systémy své protiraketové obrany do Británie, do Fylingdales a do Menwith Hillu. Dosud v této věci zastává britská vláda na veřejnosti obojaký postoj, odmítá tento projekt odsoudit, ale dává najevo, že s ním není spokojena. Má tendenci se k němu stavět, jako by to byla nějaká americká výstřednost, něco, co nás ve skutečnosti nezajímá.
Ale americká celostátní protiraketová obrana je důležitá jako příznak nového amerického militarismu, tichomořských ambicí Spojených států a jako původce potenciálně vážného vzrůstu globálního napětí. Důsledky systému protiraketové obrany byly už jasně zformulovány v tajné americké špionážní zprávě, které ostře kritizuje, co se stane, jestliže Amerika tento systém začne budovat. Číňané zdesetinásobí svůj počet jaderných zbraní, bude rozmístěno více ruských hlavic, k většímu jadernému zbrojení dojde v Indii a v Pákistánu - krátce řečeno, vzniknou od Atlantiku po Pacifik závody ve zbrojení, což ohrozí všeobecnou bezpečnost.
Británie je významným hráčem ve světové bezpečnosti a teoreticky prosazuje omezování zbrojení. Celostátní americká raketová obrana je nebezpečná a britská vláda to ví: měla by to říci veřejně, než se Washington rozhodne nás slepě, aniž bychom si toho byli vědomi, vrátit zpět do situace jaderné konfrontace, o níž jsme si mysleli, že jsme jí unikli, když padla berlínská zeď.
Evropa naší jedinou nadějí?
Poznámky ke komentáři Polly Toynbee v Guardianu 23.8.2000.
Polly byla konsternována předvolebním divadlem na konvencích obou hlavních amerických strůan a také velkým vlivem peněz investovaných do volebních kampaní. Možná, že by nám nějaký znalec americké historie mohl potvrdit, že puritáni z Mayfloweru a jejich potomci neměli nic proti bohatým lidem, kteří podle nich dosáhli úspěchu, protože jim byl Bůh nakloněn. Takže jde možná o určitou tradici - kdo vydělal peníze, musí být schopný a měl by mluvit do veřejných věcí více, než někdo, kdo nic nemá. Něco podobného ostatně kdysi existovalo v některých evropských zemích, kdy volební právo měli ti, kteří platili daně nad stanovenou základní částku. Nejsem rozhodně obdivovatelem amerického systému, ale nejsem také schopen poradit jim něco lepšího, protože zcela jiné evropské systémy produkují politiky a státníky přibližně stejné kvality.
A nyní k "obviněním":
Globální oteplování
Kongres odmítl ratifikovat závazek Spojených států omezit do roku 2010 emise o 7%, emise stouply o 20%. Republikáni popírají příčiny globálního oteplování. Amerika spotřebovává 80% světové energie.
Argument nesmyslně vysoké spotřeby energie v USA je správný. Že se evropské státy začínají vyvlékat z podobných příslibů je pochopitelné. Německo, pokud zastaví provoz svých jaderných elektráren, nebude nikdy moci exhalační kriteria splnit. Kdysi kdosi po první naftové krizi prohlásil, že příští naftová krize bude, jenže se neví kdy. Současná situace v této věci k tomu už nemá daleko a je otevřená otázka, jak se USA ke stále stoupajícím cenám nafty , neodporujícím pravidlům volného trhu, postaví a jak a jak rychle by se dokázaly adaptovat na novou situaci. Pro Evropu pak bude platit, že kdo má dost jaderné energie, může si mnout ruce a hlavně ji neprodávat Rakousku.
Zda jsou emise CO2 skutečně příčinou globálního oteplování, není ovšem ještě možno s určitostí prohlásit. Podle nedávno zveřejněných výsledků britského výzkumu prý dnešní koncentrace CO2 existovala v zemské atmosféře v určitém období před zhruba 50 miliony let, což je ovšem zatím námět k diskusi. Je zřejmé, že snížení jakýchkoli škodlivých exhalací může zemské atmosféře jen prospět.
Jinak mají však USA dosti přísné ekologické zákony, jejichž dodržování je poměrně snadno kontrolovatelné.
Obrana
Kongres odmítl podepsat všeobecnou dohodu o zákazu zkoušek, Bushův tábor hovoří o tom, že chce roztrhat smlouvu o zákazu balistických střel z roku 1972, obě politické strany podporují šílený systém celostátní protiraketové obrany proti hrozbě od "nespolehlivých států", což vyvolává strach a hněv v Číně a Rusku, isolacionismus způsobí, že USA už nebudou hrát roli dobrého policisty, zbabělost Spojených států, které nechtějí na bojišti přijít o jediného vojáka poškodila jejich morální kredit při skutečně nesobeckém zásahu v Kosovu.
Podle mého názoru vědí v Číně i v Moskvě velmi dobře, že jim americký jaderný útok nehrozí. Ale z politických důvodů musí dělat kravál, protože sami na takovém obranném zařízení jistě pracují, ale nejsou ještě tak daleko. Je to technicky velmi obtížná a velmi drahá záležitost. Naopak hrozba "nespolehlivého státu" může být zcela reálná. Z bývalého Sovětského svazu odešla řada vědců a techniků do států, které je mošno považovat za nespolehlivé. Čína pomáhá těmto státům v jaderné oblasti, protože jejím politickým cílem je oslabit Spojené státy. Možná, že by se takový stát, který by vzal na sebe úlohu mouřenína, dal najít - Čína by pak mohla zaujmout roli já nic já muzikanta. Toynbee zřejmě uznává potřebu hodného policisty, který by za Evropu či OSN tahal horké kaštany z ohně a nehleděl zbaběle na nějaké ty lidské ztráty, aby si nepoškodil morální kredit; to by se nepochybně Evropě, Japonsku a vůbec OSN hodilo.
Třetí svět
USA přislíbily, že poskytnou 600 mil. dolarů na zrušení zadluženosti třetího světa a že 25 zemí dostane do konce roku aspoň částečnou finanční pomoc, ale kongres to odmítl, polovina Američanů si myslí, že je tento problém vyřešen, ani Uganda, příkladně vzorná "chudá" země nic nedostala, americké lichvářství je vzorem pro EU a Japonsko, jestliže nezaplatila nic nejbohatší země, jejíž HDP stoupl za posledních 5 let o třetinu, proč by měl platit někdo jiný, existují světová jednání o obchodu, které zlikvidovalo americké politické sobectví.
Toynbee (nebo překladatel) píše o zrušení zadluženosti třetího světa. To je nemožné asi tak jako perpetuum mobile. Jestliže někdo ty dluhy škrtne nebo je převezme, pak už nezbude oněm zemím než si zase vypůjčit na příští období. Potíž je v tom, že vyspělé státy jsou ochotny půjčit, mají-li naději, že jim dlužník peníze splatí a vidí-li, že půjčka má nějaký smysl. S tím splácením jsou jmenovitě v populačně explodujících zemích velké obtíže, protože se peníze spotřebovávají na rozmary vládců a na nakrmení stále rostoucího počtu obyvatel, takže se problémy jen prohlubují. Podmínkou efektivnosti úvěrů je zastavení přírůstku obyvatelstva, přísný dohled nad použitím peněz a kontrola pohybu peněz do zahraničí. Dosud nebylo dost "chic" a ani dost chuti tyto podmínky dlužníkům ukládat. Vyspělé státy se také nesmějí schovávat za pravidla peněžnictví v demokratickém světě a musí dozírat přísně na pohyb peněz z dlužnické země do zahraničí, což se týká ostatně jakékoliv dlužnické země (např. Ruska).
Je třeba také se podívat na světová jednání o volném obchodu ve WTO. Spojené státy (=Clintonova administrace) jednaly podle názoru některých amerických novinářů dosti nesystematicky a pravděpodobně se dopustily ze svého hlediska chyby, že souhlasily s přenesením řešení sporů na půdu této organizace. Podle své tradice totiž USA usilují o zrušení cel ve vzájemném obchodě hlavně s asijskými státy. Ty s tím obvykle souhlasí, protože vědí, že jejich jiné metody, jak zabránit přístupu USA na jejich trhy, nejsou nijak dotčeny. Zatímco dříve USA mohly svou silou vynutit nějakou pro ně přijatelnou dohodu bilaterálním jednáním, je jednání na půdě WTO děsivou směsí byrokratické dvojakosti a holého politikaření, jak napsal Robert Kuttner, levicový komentátor Businees Weeku, v prosinci 1996. Vytýkal Clintonově administraci měkkou politiku (soft-line strategy) ve věci podpory vstupu Číny do WTO (důvod takové politiky možná trochu souvisí s podporou Clintona Čínou před jeho opětným zvolením za presidenta- J.T.) a podivuhodně altruistickou koncepci svobodného či volného obchodu. Podle něho Administrace neuznala, že jsou na světě různé druhy kapitalismu a že má podle toho individuálně vyjednávat reciproční podmínky pro přístup na trhy. Admininstrace si dělá iluse, napsal Kuttner, že podporou norem liberálního obchodu a dáváním dobrého příkladu dosáhnou USA toho, že začnou být ostatním národům sympatické. Ovšem byť i jen částečného pokroku ve věci otevření japonských trhů nedosáhly USA jednáním podle nějakého pravidla (Golden Rule), ale tuhým bilaterálním vyjednáváním, které je nyní podle WTO zakázáno.
Na druhé straně mají polokapitalistické státy oprávněný strach, že by volný trh bez přívlastku, jak říkával V. Klaus, zničil některá odvětví jejich vznikajícího či rozvíjejícího se průmyslu. Domnívají se ovšem, že naopak při obraně svých zájmů mohou ze své strany použít libovolných prostředků, což nutně musí narazit na odpor. S.E.Eizenstat, americký podsekretář pro mezinárodní obchod prohlásil v roce 1996, že prostředí mezinárodního obchodu už nebude jednosměrnou cestou, na které Spojené státy a vyspělé země nabízejí neomezený přístup na své trhy výměnou za velmi malý přístup k trhům pokročilejších rozvojových zemí.
V praxi to znamená, že polokapitalistické země se snaží dovážet kapitál a vyvážet zboží, ale zboží pokud možno nedovážet a disponovat kapitálem podle svého uvážení.. Ustavení arbitrážního soudu u WTO znamená pro tyto země další výhodu vyhnout se přímému tlaku USA. Takové arbitrážní řízení, respektive jeho výsledek je hlavně výslednicí lobbyingu, sdružování zemí se společnými zájmy a nevyhovujících či neúplných formulací a paragrafů - jako příklad se uvádělo, že arbitrážní soud WTO není kompetentní rozhodovat o otázkách soutěže. Jestliže např. stížnost na unfair soutěžní podmínky je odmítnuta proto, že nespadá do kompetence soudu, vzniká pro stěžovatele nepříjemná situace, protože podle pravidel WTO jsou sankce nepřípustné. M. Clifford v BW podotýká, že USA také podminovávaly svou věrohodnost jednostranným a náhlým měněním obchodních pravidel jako hrozbami, že potrestají cizince obchodující s Kubou, Libyí a Íránem nebo tím, že znovu přeformulovaly kriteria pro určení země původu textilu, což škodí Číně a i jiným zemím. Z českého hlediska je ovšem to podminovávání ilusorní. Dodávat všechno bez omezení třem jmenovaným zemím znamená koledovat si o velké problémy v budoucnosti a že přísná pravidla o stanovení země původu textilu a jeho ceně by přinesla ČR možná velké částky na daních či clech, o tom je možno se dočíst v pražském tisku. Ostatně "čeští" Vietnamci názorně předvádějí, jakým způsobem operují některé asijské státy, když hostitelská země jen pasivně přihlíží. Tedy pasivně: my nevíme, jakou položku v jejich účetnictví zaujímá podplácení státního aparátu. V každém případě už odeslali do Vietnamu asi 47 milionů dolarů, bylo by tedy na místě zjistit, kolik zaplatili ve stejném období na daních. Možná, že by se potom dalo pochopit, proč mohou velmi spokojeně žít v tak xenofobní zemi.
S tím politickým sobectvím ve věci obchodu to není tak jednoduché. USA prosazují volnou soutěž, protože se domnívají, že je výhodná pro ně a tím i pro celý svět, To je jistě zjednodušený pohled na věc, ale pokusme se tu věc obrátit. Představme si teoreticky, že USA přejdou myšlenkově na posice asijských polokapitalistických států a začnou uplatňovat požadavek rovnováhy výměny zboží. To by ony státy rychle přešla legrace, všechny vyvážejí do USA značně víc, než dovážejí, při čemž používají všelijakých triků např. aby zamaskovaly, kde bylo zboží vyrobeno. Předání kompetencí organizaci WTO je značnou nevýhodou pro USA. Ty jsou totiž vybaveny otevřeným politickým systémem, který do značné míry omezuje možnost rozhodnutí WTO obcházet. Mají zákony, které se musí dodržovat. Na kontrole se může podílet kdokoliv, instituce nebo občan. Jestliže USA nedodržují nějaký svůj vlastní zákon nebo mezinárodní dohodu v neprospěch jiného státu, může se to octnout rychle na veřejnosti nebo rovnou v Kongresu. Kdyby v polokapitalistických asijských státech někdo přišel s kritikou státní politiky, dostane jednoduše přes hubu a na veřejnost se to nedostane. Ostatně by se tam takoví lidé těžko hledali, protože je tam legální vše, co prospívá vlastní zemi.
Podívejme se jen na jeden praktický příklad vztahů mezi Japonskem a USA. Japonci nedovolovali dlouho činnost amerických investičních bank v Japonsku a sami ovšem vesele podnikali v tomto oboru v USA. Američané, jejichž největší slabostí dosud byla neschopnost seznámit se s mentalitou nějakého národa a jednat s ním pak podle toho, se snažili všelijakými intervencemi s malým úspěchem tuto situaci změnit. Jediná na Japonce platná taktika by byla bývala zastavit okamžitě činnost japonských investičních bank v USA do té doby, než Japonci uznají nutnost reciprocity. To ovšem nebylo možné, protože pro takové jakkoliv účinné opatření chybí v USA legální podklad a vlastně to odporuje i americké mentalitě. Demokracie ve sporu s "řízenou" demokracií, polodemokracií nebo totalitním režimem je vždycky v nevýhodě. Vyjednávat na základě odjinud známého principu flexible response podle stupně vývoje polokapitalistické země by bylo asi optimální jak pro tyto země, tak pro USA.
Chudoba
Národ nevěda nic o svých chudých bude sotva pomáhat jiným zemím, hodnota akcií stoupla za posledních 10 let pětkrát, sociální podpora seškrtána, 40% Američanů nemá zdravotní pojištění, zvyšování příjmů se týká nejbohatších dvaceti procent populace, reálná hodnota mzdy nižší, než za Kennedyho, rozdělování příjmů nerovné jako ve dvacátých letech, ve vězení více lidí než za diktatury, trest smrti, svoboda projevu a informací je jen malou součástí dobré společnosti, zoufalá neschopnost Spojených států realisticky řešit klíčové otázky, města a vesnice v EU působí daleko víc dojmem domova než jakékoliv malé město v Americe, čím víc pohlížíme na cizotu Američanů, tím víc si uvědomujeme, že jsme Evropané, a tím silnější se stáváme.
Nemám pocit, že by Amerika nevěděla nic o svých chudých, nebo že by nepomáhala jiným zemím. Spíš naopak. Lidé si zvykli, že když se někde něco semele, tak že Američani jako dobrý policista zakročí a zaplatí podstatnou část nákladů. Mimo to se do Ameriky neustále hrne na jedné straně spousta chudých, pro které je americká chudoba přijatelnější, než jejich vlastní a na druhé straně spousta nadaných či finančně silných jedinců, kteří doufají, že tam najdou takové životní prostředí, které chtějí mít.
Sociální podmínky života v Americe jsou jistě ostřejší než v EU, ale pro ty chudé, co se tam hrnou jistě lepší, než v jejich vlastní zemi. Těm nadaným a schopným lidem to nevadí, protože se o sebe dokážou postarat sami. Nerovnost rozdělování je nepopíratelný fakt. Američané o něm vědí a je jen na nich, aby rozhodli, zda a co je třeba s tím podniknout.
Hodnota akcií není zrovna zcela spolehlivé měřítko bohatství, to může být hodnota podle okolností dost fiktivní. Soudíme-li podle úspor, pak Američané jako celek moc bohatí nejsou.
V Americe je hodně lidí ve vězení, a proto tam zločinnost klesá, jak to přibližně komentoval před časem Garry S. Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomiku. Právě dnes (29.8.) se objevila v holandském teletextu zpráva z Washingtonu, že v roce 1999 klesl počet násilných přečinů (mimo vraždy) v USA o 10% na nejnižší úroveň od roku 1973. Počet vražd klesl o 8%.
Naproti tomu referovala 2. srpna v tisku holandská organizace zabývající se pomocí obětem všech druhů kriminality i dopravních nehod, že silně přibývá násilných deliktů jako je přepadení nebo oloupení, při kterých je oběť je zraněna. Státní zastupitelství konstatovalo za rok 1999 přírůstek těžkých deliktů o 6%. Podle Toynbee zoufalá neschopnost Spojených států řešit realisticky klíčové problémy ( a tím kriminalita je) se tak pod vlivem faktů dostává do jiného světla. Jde o to, zda chceme mít hezčí statistiky nebo větší bezpečnost na ulici. Ve společnosti je určitý počet lidí s kriminálními sklony, Je-li relativně vysoký, nic nepomůže, ponecháme- li je dále na svobodě (jako v Evropě), abychom se mohli nadýmat vlastní "humanitou". Do stejné kategorie "humanismu" patří i zrušení trestu smrti.
Nevěřím tomu, že život v každém městě či vesnici EU působí daleko víc dojmem domova než jakékoliv malé město v Americe a zcela groteskní je představa, že by se Evropané mohli stávat silnějšími pohlížením na cizotu Američanů. Pošlete deset různých Evropanů pracovat do Ameriky na několik let a po jejich návratu - pokud se vrátí všichni- dostanete 10 zcela různých odpovědí, budete-li se ptát na jejich zkušenosti a dojmy, protože Amerika není monolitní zemí, už pro svou velikost. Pro určité typy Evropanů zůstává Amerika zemí zaslíbenou, jiní by tam nemohli žít. Totéž platí i pro Američany v Evropě.
Poučení: nemusíte brát mé poznámky, z nichž většina je založena na jiných zdrojích, za bernou minci. Měly jen ukázat jiný úhel pohledu na problémy, které Polly vzala z jedné vody na čisto.
29.8.2000
Poznámka JČ: 1. Zajímavou analýzu i tentokrát pan Teplý trochu znehodnocuje svými rasistickými poznámkami, tentokráte proti Vietnamcům. Nemyslím, že je možno a že je férové dělat paušální soudy o jakékoli etnické skupině: to, do jaké míry se v ČR vybírají a platí daně, záleží, řekl bych, především na efektivitě daňového úřadu.
2. K "protestantské pracovní etice". Ano, pan Teplý má pravdu: součástí protestantské náboženské ideologie je přesvědčení, že jen určitý omezený počet lidí se dostane do nebe, tzv. "the elect", "vyvolení". A jak se na zemi pozná, kteří lidé to jsou? Vede se jim už za pozemského života neobyčejně dobře. Toto náboženství vedlo ve Spojených státech historicky k tomu, že tam většinou lidé velmi usilovně pracovali, aby dokázali, že se jim vede dobře a patří k hrstce vyvolených, kteří přijdou do nebe. A v důsledku toho se Spojené státy vyvinuly v průmyslovou a vojenskou velmoc. (No, jen si to srovnejte: katolické země byly většinou hospodářsky zaostalejší než země protestantské. Kapitalismus je v podstatě protestantským výmyslem.) - Toto je známá věc, učí se to v prvním ročníku každého univerzitního kursu anglistických studií. Trochu pikantní je, že když jsem to jednou napsal jako reportér Svobodné Evropy začátkem devadesátých let do jednoho svého komentáře o Americe, paní šéfredaktorka to vyškrtla - ani o těchto skutečnostech, které stojí u kořene moderní americké civilizace, se ve stanici, která snad měla ve střední Evropě šířit americké hodnoty, nesmělo mluvit. Nevím proč.
3. K odpisu dluhů zemí třetího světa. Před dvěma dny jsem poslouchal na toto téma v britském rozhlase rozhovor s britskou ministryní pro mezinárodní rozvojovou pomoc Claire Shortovou. Pravila, že se v žádném případě nebudou odepisovat dluhy diktaturám ani válčícím zemím v třetím světě, protože nevidí žádného důvodu takto ekonomicky dotovat režimy, které porušují lidská práva: "Obyvatelům těchto zemí by to nepomohlo, kdybychom zrušili dluhy jejich diktátorů." Podle Shortové bude Západ před zrušením zadluženosti rozvojových zemí vyžadovat splnění dosti podstatných humanitárních, demokratických a ekonomických podmínek.
Poznámka není uvedena proto, že by JČ chtěl mít poslední slovo, ale aby čtenář měl možnost zároveň uvažovat o dvou odlišných názorech.
Stížnost z deníků České slovo a Zemské noviny:
Proč posílá Jana Dědečková své články všude?
Pro paní Dědečkovou:
Vážená paní,
přiznám se, že se mi velmi špatně hledají slova.
Článek, který jste poslala našim novinám a který jsme otiskli toto
pondělí na komentářové stránce, být pod pozměněným názvem (abychom na
jedné a téže straně neměli dvakrát v titulku Českou televizi), najdu v
Britských listech, bez zmínky, že jste to poskytla nám, zato s douškou,
že jste to poslala do Lidových novin!
Tomu se za starých času, kdy ještě nebyly počítače, říkalo psát přes kopírák.
S takovými autory přerušovaly redakce, v nichž jsem působil (LN, Týden),
okamžitě spolupráci.
Můj vztah k vám byl až do této chvíle indiferentní. Teď mám bohužel
jistotu, že ve vaší řadě sedí člověk, který, mj. hlídá žurnalistickou
etiku - aniž přitom zvládá její nejvlastnější základy.
Kopii tohoto mailu posílám panu Culikovi a pevné věřím, že ji zveřejní.
Zdraví
zástupce šéfredaktora Zemských novin a Českého slova
:
Vážený pane Slezáku,
velice se omlouvám , pokud jsem se nějakým způsobem zpronevěřila etice
žurnalistiky a pravda je, že v tomto případě asi neznám její nejvlastnější
základy. Je skutečností, že jsem článek nabídla všem redakcím našich deníků
a týdeníků s tímto textem:
Vážený pane šéfredaktore,
nabízím Vám k otištění svůj pohled na veřejnoprávní ČT. Se srdečným
pozdravem
Jana
Dědečková
Nevím, jak to chodilo za starých časů, kdy se ještě psalo přes kopírak ale
doba počítačů, kdy jeden text je možné odeslat celé skupině a v několika
minutách rovněž získat odpověď, se zkrátila na minimum a pouze pan Bílek z
Reflexu se mě zeptal, zda má chápat tuto nabídku, jako exluzivitu a já mu
vzápětí potvrdila že ne. Články psané exkluzivně pro určitý tisk také
tímto způsobem nabízím. Že jste otiskli můj text se dovídám až z Vašeho
dopisu a nedokáži posoudit, zda chyba byla na mé straně, protože
žurnalistika není mou profesí. Pokud jsem se chyby dopustila, byla neúmyslná
a upřímně se omlouvám.
Domnívám se, že do Rady ČT jsem byla zvolená nikoli proto, abych hlídala
etiku žurnalistické práce (dle mého názoru by tím hlídačem měl být Syndikát
novinářů), protože pro takovou práci nemám profesní předpoklady, ale abych
hájila zájmy koncesionářů, tedy i Vaše. Než jsem zastávala funkci radní,
neměla jsem potřebu publikovat své názory a postoje a proto neznám ani
pravidla, jak se který text nabízí.
Ještě jednou se omlouvám
Dědečková
Poznámka Tomáše Peciny: Můj názor je, že pokud to nebyl článek, za který autor očekává honorář, ale
víceméně vyjádření stanoviska veřejného činitele, nevidím žádný problém v
tom, že byl poslán několika redakcím současně.
Poznámka JČ: V tom případě by ale asi skutečně mělo být jasné, že jde o "press release", neboli "tiskové prohlášení", distribuované všem. Pokud jde o individuální článek, exkluzivně nabízený určitému periodiku, veřejný činitel by to měl ve svém dopise redakci napsat jasně, aby nebylo mýlky. V Britských listech jsme článek paní Dědečkové, o němž nás informovala, že ho posílá do Lidových novin, zveřejnili jednak proto, že internetový list má trochu jiné postavení než tradiční noviny, tištěné na papíře, a jednak proto, že jsme pochybovali, zda text Lidové noviny zveřejní.
Vědci jsou na stopě všeobecné vakcíny proti rakovině
Vědci jsou v současnosti na stopě "všeobecné" vakcíny proti rakovině, napsal včera deník Guardian. Použili totiž přirozenou bílkovinu, telomerázu, k tomu, aby zaktivovala buňky imunitního systému, že usmrtily při laboratorních zkouškách myší i lidské rakovinové buňky.
Bylo také zjištěno, že telomeráza zpomaluje u laboratorních myší růst rakoviny kůže (melanoma), prsou a močového měchýře.
Telomeráza opravuje telomery, "kalíšky" na obou koncích chromozomů, které zabraňují, aby se chromozomy rozpadly. V normálních buňkách se telomery zkracují pokaždé, když je zkopírována buněčná DNA, až buňky ztratí možnost se rozmnožovat a odumřou. Ale tento přirozený proces nefunguje u rakovinových buněk, které se rozmnožují nekontrolovaně.
Klasická léčba rakoviny - likvidace či odstraňování rakovinového místa radiací, chirurgickým zákrokem nebo léky - je nejistá a pro pacienta nepříjemná. Proto doufají vědci ve vznik geneticky založené vakcíny.
Vědci v Británii začali sestavovat knihovnu stovek genů, které jsou specifické pro konkrétní typy rakoviny. Nakonec by se z toho mohly vyvinout stovky jednotlivých léčebných metod.
Ale telomeráza nabízí jednotný cíl. Americký lékařský tým ze Severní Karolíny informuje v zářijovém čísle časopisu Nature Medicine, že by se mohla stát základem nové, všeúčelové vakcíny.
"Normálně se argumentuje, že protože je každá rakovina jiná, má každá specifickou sadu antigenů, jichž je nutno použít ve vakcíně," konstatoval Eli Gilboa z lékařského střediska v Duke University. "My ale hledáme univerzální antigen - jeden antigen, jímž by bylo možno vyléčit každého pacienta s rakovinou."
Vakcíny proti rakovině stimulují imunitní systém, aby vytvořil armádu buněk, které rozpoznají specifické cíle, zaútočí na ně a usmrtí je, v tomto případě rakovinové buňky. Vědci z Duke University ve spolupráci s genetickou firmou Geron využili RNA - genových instrukcí pro výrobu bílkovin - k tomu, aby přiměli určité buňky produkovat a umísťovat na svém povrchu určitou část bílkoviny telomeráza. Tyto buňky hrají významnou roli při vyvolávání činnosti imunitního systému.
Vakcíny, vytvořené na základě telomerázy, vyvolaly takovou reakci imunitního systému, při níž bylo rozpoznáno a usmrceno znaačné množství nejrůznějších rakovinových buněk.
Pokusy se konaly pouze na myších a na buňkách v laboratorních miskách. Pokusy na lidech jsou ještě daleko v budoucnosti.
Projekt přispívá k rozvoji sebevědomí a komunikačních a organizačních schopností účastníků, vytváří partnerský vztah mezi veřejnými a soukromými organizacemi, učí nás lépe porozumět etnickým problémům.
The Fund for New Performance/Video společně s Českým centrem v Londýně, připravují prezentaci programu pro Velkou Británii. Účelem londýnské prezentace je seznámit veřejnost s výsledky projektu věnujícího se problémům česko-romského soužití na příkladech konkrétních příběhů. Cílem je také navázat spolupráci s profesionálním organizacemi pracujícími s utečeneckými skupinami z celého světa. Účastníci prezentace povedou workshopy v kulturním středisku Selby Centre ve východním Londýně, kde pracuje 22 organizací pro uprchlíky. Prezentace pro tisk a zástupce skupin pracujících s utečeneckými komunitami se bude konat na České ambasádě v pondělí 11 září. Pokud bude prezentace úspěšná bude se projekt v Británii dále rozvíjet a výsledky budou prezentovány v rámci národního Refugee Week (týdne pro uprchlíky) v červnu 2001.
Helena Javůrková, koordinátor projektu Výměna Příběhů, EastWest Institute, Praha
John W. Erwin, ředitel projektu Výměna Příběhů a president The Fund for New Performance/Video
Informace o projektu Výměna jsou k dispozici česky a anglicky na www.stories-exchange.org.
Zaprášená angličtina
Psychologie učí, že autoritativnost vnímaných informací je spojena s
autoritativnosti informujícího. A kdo je bez humoru, ten je pro nás teprve
autoritou. Argument musí mít váhu,aby byl pádný. Váha je jako vážnost a od
toho snad i váženost. Vážený je ten, kdo je vážný. Bohužel.
Po návratu a deseti letech strávených 've vlastech' se občas setkám z nečekaným
(ne)pochopením anglických idiomů, nejčastěji v titulcích či dabovaných filmech.
Například v TV seriálu M.A.S.H. někdo přeložil refrén z jedné písničky "every
cloud has a silver lining" (každý mrak má stříbrnou podšívku - rozuměj všechno
zlé je pro něco dobré) jako 'každý mrak má stříbrnou lajnu'. Mně se to občas
stává v češtině, takže to nekritizují bez soucitu - naposled jsem dostal za
vyučenou od Tomáše Peciny, když jsem zkresleně přeložil Blatného 'vystříbřit'.
Když někdo udělá chybu, která mu je vytknuta, není na místě kárat
kritizujícího, a kritikou se nezabývat - takže nabízím svou opravu zde, na
konci. *
No, ale každopádně je škoda, když se chybičky v užívání angličtiny neuvádějí na
pravou míru v eponymických Britských listech. Ještě horší je, když se takové
chybičky s odstupem několika let aktivně opakují, nejen bez protichůdné
poznámky, ale převzaté. V úvodníku BL ve středu 30.8 se v poznámce JČ cituje z
mnohem dříve publikovaného článku pana Jiřího Pehe(ho) (odkaz
http://www.britskelisty.cz/9710/19971027d.html). Pan Pehe mylně uvádí
konstrukci, že "muddle through" souvisí s bahnem - (dle mud = bahno). To je
ovšem krásná chyba, skoro stejně půvabná jako někdejší cedulka v Punkevní
jeskyní. Překladatel(ka) udělal(a) z českého 'dbejte na pokyny lodivoda'
nádherné 'beware the boatman's suggestions' - bacha na lodivodovy návrhy! A muddle je totiž zapletenec, zmatek,a další termíny a fráze jsou od tohoto
odvozené. Pokud 'muddling through' nemá být navždy česká vlastnost, tak uveďme
věci na pravou míru: To muddle up - přeházet, zaměnit, poplést. To get muddled
up - zaplést se, ztratit se v tom. Muddle-headed, - popleta, zmatkář. To muddle
through - nějak se obejít, vypořádat se. To muddle along - žít že dne na den,
bezstarostně, nějak. Nějak bylo, nějak bude.
Zatímco omyl pana Jiřího Pehe byl bezděčný, stačilo by bývalo podívat se do
slovníku. Byl to výrok pronesený v rámci přednášky, autoritativně. To říkám,
neboť jsem jej ve sdělovacích prostředcích zatím nikdy neviděl s úsměvem na
rtech. Jde o falešné perly, autoritou nehumorného rozpoložení mezi svině
vhozené. Svině se ale nečekaně dokážou opičit. Zvažme, že říkáme dvojhře v
tenisu místo dabl (double), debl - jako debilové. Nerad vzpomínám, jak jsem v
jedenácti letech v anglické škole rozesmál celou třídu, když jsem použil
formulaci naučenou v hodinách angličtiny ve vlastech českých. Prosbička "I want
to go for a weewee", je vhodná leda tak pro dítka předškolního věku (ve smyslu
'potřebují si trochu zacvrlinkat na malou"). Naučila nás to taková vážná,
nehumorná učitelka, se strnulým toporným vystupováním a - nomen omen -
příjmením Pancířová.
Abychom neustrnuli jako ti, kteří nám z obrazovek nabízejí vzory výslovnosti -
neříkejte Robin Kúk, Ístbérn, Šikejgou nebo Los Ejndžls. Cook se rýmuje s českým slovem
luk, Eastbourne vyslov Ístbórn , Chicago vyslov Šikágou, Los Angeles vyslov
Los Ejndželís.
Angličané mají pořekadlo "if you throw enough mud, some of it sticks" - když
vrháte bláto dost vydatně, něco z toho přilne.
Václav Pinkava
* viz
...
Come, sun of France, lend a hand with your light
Aching to leave, I'm flinging wide the door
I'd fly, were this the Riviera shore
see tainted ore blaze-fused to silverbright
(tady pozor na slovní hříčku, při
přednesu by se vyslovilo stejně jako Sea-tainted orb lays fused to
silverbright)
Poznámka není uvedena proto, že by JČ chtěl mít poslední slovo, ale aby čtenář mohl zároveň uvažovat o dvou odlišných názorech.
Smysl by mělo - ukázat satelitní snímek Severního ledového oceánu v tuto
dobu. Celého! Může totiž být, že jiná místa v něm jsou letos pro změnu
zamrzlejší ;-) K tomu samozřejmě je pro srovnání nutno ukázat také
satelitní snímky z několika posledních let.
Ať si soudný čtenář může udělat názor na situaci i sám.
Já vím, publikace obrázku, zvláště barevných, prodraží tisk.
Musel by se ten globální satelitní snímek presentovat třeba
na okraji reklamy Mac Donalda, Coca Coly apod.
Možná nejlepší by bylo takové Marlboro, to již prokázalo
vytříbený estetický cit třeba pro popularizaci krajiny
amerického středozápadu.
a množství podobných údajů, které se mihnou novinovým článkem a málokdy
takto ujdou překroucení (v krajním případě až do nesmyslná)
- tohle všechno jsou věci, které fotografie, podrobně grafy
(a samozřejmě matematický jazyk :-) zobrazí mnohem přesvědčivěji
než slovní popis.
Mimochodem, u těch pěti procent za desetiletí mě vychází, nemám po
ruce kalkulačku, roztaní většiny ledu v Arktidě až za nejméně století...
a lze se potom ihned hádat, co se tím výrokem (5%) vlastně mínilo.
Jak dlouho jsou k dispozici satelitní snímky Severního pólu ?
30 let či více ? Dobře udělaný graf by byl prostě lepší :-)
Počasí je dostatečně složitý systém, a korelace mezi momentálním oteplováním
a oteplením/ochlazením v daleké budoucnosti je ještě mnohem složitější než
mezi krátkodobými a dlouhodobými fluktuacemi třeba na finančních trzích :-)
Momentální oteplování může být právě i nejjistějším způsobem jak
"naskočit na trajektorii vedoucí za tisíc let k další ledové době"
Zajímalo by mne, jaký bude vliv volné mořské hladiny v Arktidě na klimat
okolní pevniny. Bude tam zřejmě více (sněhových) srážek než dosud, ledovec
v Grónsku bude tedy rychleji narůstat, jaro v pásmu tajgy bude pozdnější,
vítr odtamtud bude vlhčí, teplejší (začátkem zimy) či chladnější (na jaře)
než dosud. Sněhové srážky v asijských horách, na Sibiři a v Kanadě se tedy
asi zvětší, tím vzroste odrazivost povrchu.
A to samozřejmě nepočítám to nejdůležitější, změny v množství oblačnosti.
Nakonec ale ten fakt menší odrazivostí povrchu oceánu bude asi rozhodující,
i když celkový efekt nebude asi velký. Arktida je asi stále ještě jen
druhořadou mocností mezi těmi, co určují chod počasí a poté klimatu...
Na rozdíl od matematických modelů předpovědi počasí jsou realistické
klimatologické modely jistě ještě mnohem komplikovanější. Zatímco
současné povětrnostní modely již dají poměrně bezpečnou odpověď na otázku
"jak by se změnilo předpovídané počasí na pozítří, pokud bychom odstranili
Alpy či aspoň Šumavu ?" současné klimatologické modely jsou nesrovnatelně
hrubější, a není mi známo zda jsou v současnosti schopny zformulovat
rozumné odpovědi na otázky týkající se takovýchto "malých" efektu
- jako ty "arktické" nahoře. (Samozřejmě, s přihlédnutím
k chaotičnosti všech těchto dynamických systému.)
Je také pravda, že zveřejněný text není vědecký článek, v němž by se asi grafy a fotky objevily (není důvodu, proč nebyly zde) - přesto však článek vychází z citací nejrůznějších autorit, jejichž výroky nelze brát úplně na lehkou váhu. Naproti tomu prosím vezměte v úvahu dementi deníku New York Times (viz titulní stránka dnešních BL), který se dodatečně distancuje od tvrzení, že by absence ledu na severním pólu měla cokoliv znamenat.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
