Co je nového v České republice

Pane Čulíku,

dozvěděl jsem se, že v "Britských" listech uvádíte, že jsem na vás podal žalobu za to, že jste mne obvinil, že jsem pod vlivem ruského politického seskupení Grigorije Javlinského. Není to pravda, co svým čtenářům říkáte. Kvůli tomu vás nežaluji. Žalobu jsem na vás podal pro vaše lživé tvrzení, které jste uvedl ve vysílání Radiožurnálu dne 22.6.2000, kde jste řekl doslova (uvádím i s přeřeknutími):"Berezovský vlastní agenturu Epicentrum, tam pracuje pan Štětina, paní Procházková. Když chce pan Berezovskij něco, aby se to, on chtěl, aby se prosadil v České republice, tak může požádat agenturu Epicentrum." Pro meritum žaloby není důležité, že jste si prostě spletl Berezovského s Javlinským (splést si tyto dva muže svědčí jen o tom, jak hluboce vidíte do ruských mafiánských a politických struktur). Konec konců jste to napravil dodatečně v desítkách dalších pomlouvačných článků v Britských listech. K rozhodnutí podat žalobu mne nepřiměla jen tato vaše lež, ale také fakt, že používání nepravd a neprověřených informací je běžnou součástí vaší novinářské práce.

- Citujeme namátkou z dokumentu skupiny Nesehnutí:

V krvavé občanské válce na Srí Lance bylo od roku 1983 zabito 70 000 osob, 800 000 civilistů uprchlo ze svých domovů a 600 000 osob se uchýlilo do zahraničí. Komise OSN dokumentují případy 12 000 osob, které zmizely po zadržení vládními bezpečnostními složkami. Amnesty International poukazuje na trvající případy mučení a mizení osob zadržených vládními silami. V roce 2001 byly z České republiky vyvezeny na Srí Lanku tanky, raketomety a munice české výroby v celkové hodnotě 2,5 milionu dolarů. Dodávky na Srí Lanku v letech 2000 a 2001 realizovaly za souhlasu ministerstev zahraničí, obrany a průmyslu a obchodu firmy M.P.I. Trading, Poličské strojírny (na IDETu 2001 zastoupena Omnipolem), ZVI, VOP 026 Šternberk a VOP 025 Nový Jičín.

Policie České republiky
Místní oddělení Vršovice
Přípotoční 300
101 33 Praha 10

V Praze dne 10. května 2001

Věc: Stížnost

Vážení,

obdržel jsem předvolání k podání vysvětlení č. j. OR10-148/M01-TČ-2001 na Místní oddělení PČR v Praze 10, na němž se předmět vysvětlení specifikuje jako "úřední jednání, kritika zásahu měst. policie u Ladronky zveřejněná v Britských listech" (viz příloha).

Pokud je mi známo, režim, kde novináři chodí na policii, aby vysvětlili své kritické články, se nazývá diktatura. V demokratickém státě je takový postup nemyslitelný a je třeba ho kvali­fi­ko­vat jako překročení pravomoci daného Policii ČR zákonem č. 283/1991 Sb. a zej­mé­­na jako závažný zásah do ústavním pořádkem zaručeného práva na svobodu projevu (čl. 17 Lis­tiny základ­ních práv a svobod, č. 2/1993 Sb.).

Na postup nprap. Kričfalušiho podávám proto stížnost a žádám, aby toto podání bylo i s pří­lo­hou postoupeno odboru stížností Policie ČR.

Dále tímto podávám trestní oznámení na neznámého pachatele a žádám, aby k tomu příslušné orgá­­ny (tj. Inspekce MV) prošetřily, zda postupem Místního oddělení PČR v Praze 10 nebyla naplněna rovněž skutková podstata trestného činu zneužívání pravo­moci veřej­ného činitele podle § 158 trestního zákona.

Tomáš Pecina
novinář

Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření".

" Náklady na činnost CEELI pocházejí z celé řady veřejných i soukromých zdrojů. Veřejné zdroje, které tvoří převážnou část finanční základny CEELI, zajišťuje americká vládní agentura USAID. Další zdroje pocházejí vedle Americké advokátní komory ABA například také od takových organizací, jako je Freedom House, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Open Society Institute nebo Soros Foundation. CEELI má kanceláře v 21 zemích. "

Čili jinými slovy ze dvou zdrojů: CIA (USAID, Freedom House) a Soros (OSI, SF). EBRD je tam jen jako vtip. No potěš Pán Bůh... Ten Pithart si nedá pokoj...

"do roku 1995. ... aktuální přímou pomoc při vytváření nových zákonů"

To jsou ty privatizační zákony, které umožnily to rozsáhlé rozkrádání českých firem? To se nedivím, že Klaus nakonec poslal Sorosovu univerzitu do Maďarska... :)))

"Uchazeč musí nejdříve složit standardní vstupní test a poté projde podrobným pohovorem s lokálním zástupcem CEELI."

A já jsem myslel, že takhle kádrovali pouze komunisti nebo CIC v Mnichově v padesátých letech...

Přiznání ztěžuje zapírání. (J. Švejk)

Nazor pana Barty - "kdyz jim zbrane neprodame my, proda jim je nekdo jiny, oni se stejne vyvrazdi a my budeme sice hrdinove, ale bez penez" - je fascinujici. Nejak tak si predstavuji, ze tzv. "tunelar" sedi ve sve vile a zduvodnuje si pred svym svedomim, ze "kdybych to neukradl ja, ukradl by to nekdo jiny - oni by stejne nic nemeli a ja bych byl hrdina, ale bez penez".

Nedostatek jineho ohodnoceni nez "penize jsou dobre, moralka je luxus" ("ctyri nohy dobre, dve nohy spatne") je skutecne zarazejici. Nehledal bych v tom ovsem specificky ceskou vlastnost.

Pan Jaroslav Bárta k tomu dodává:

Ale nojo, no - to je furt to samy dokola.

A KDO teda tam ty zbrane doda?

Kdybych aspon mohl rici, ze rusaci nebo mafie - dalo by se rici ze je to neeticke. Jenze nejvetsim vyvozcem zbrani je demokraticke USA, pak dlouho dlouho nic, pak trochu Rusko, a hned potom zeme severoatlanticke aliance. Tak proc ne Cesko?

A vazne - fakt si myslite, ze kdyz jim cesi nedodaj zbrane, ze prestanou valcit a nakoupej banany?

Nebo co teda?

CO CHCETE????

Aby (ceskemu) sousedovi ta koza chcipla?

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Fabiano Golgo

Minulý týden byla tato restaurace napadena a vykradena. Útočníci věděli velmi dobře, že majitelé v restauraci nebydlí a nejsou přítomni v noci, protože se tam v pohodlí najedli, zakouřili si a zašli na velkou stranu (nespláchli záchod). Na dvoře byly velmi viditelné stopy. Všude byly otisky prstů.

Přímo na druhé straně ulice je policejní stanice. Když Majidova matka přišla ráno do restaurace a zjistila, že přišla o všechno, od mikrovlnné trouby až po cigarety, salám a tvrdý alkohol, šla okamžitě na policejní stanici. Policisté na stanici ji však odmítli hned vyslechnout. Bylo jí řečeno, ať počká venku!

Teprve o hodinu později policie přišla - Majidova matka mezitím odešla do restaurace. Policisté odmítli vyfotografovat stopy na dvoře. Teprve na Majidovo naléhání sňali otisky prstů. Návrh, aby zašli do tří sousedních restaurací, odmítli. Mohli tam totiž zjistit, jestli se ukradené cigarety nebo whisky nedostaly tam.

Jaké bylo vyšetřování? Nebylo žádné vyšetřování. Pouze sepsali protokol a to bylo vše.

Poslal jsem jednoho člověka, aby vystupoval v okolních restauracích jako zákazník a začal tam hovořit o tom, že Iráčani byli okradeni. Reakce jednoho místního majitele restaurace zněla: "Dobře jim tak, je na čase, aby vypadli" a také: "Je absurdní, aby tady nějaký Arabové pekli kachnu".

Majidova restaurace podává normální české jídlo (ale v arabských, tedy obrovských, porcích) a také arabské speciality. Kromě toho jsou velmi přátelští a hovorní, takže je ta restaurace populární.

Ve středu večer tento týden se zloději znovu vloupali do restaurace, tentokrát nic neukradli, ale nechali nůž na místě, kde vždycky sedává otec rodiny. Také šli opět na velkou stranu a nespláchli.

Vypadá to jako varování. Je velmi nepravděpodobné, že jsou to normální zloději.

Velkou otázkou je, zda policie dělá v tomto případě svou práci jako normálně (tedy: nedělá nic) anebo zda o vloupání věděla, vzhledem k nezájmu, který o tuto záležitost projevuje.

Tomáš Pecina

V Praze dne 10. května 2001

Re: Žádost o vysvětlení

Vážený pane ministře,

jako novinář působící v internetovém deníku Britské listy jsem se setkal s případem pana Waleda M. Bahnama z Iráku, jemuž Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie svým rozhodnutím č. j. PPR-956/RCP-c-215-2000 (v příloze) zamítlo žádost o povolení trvalého pobytu. To spolu s rozhodnutím o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu znamená, že rodina pana Bahnama, která žije v České republice od roku 1993, bude muset v krátké době zemi opustit.

Když jsem se seznámil s podrobnostmi případu, dospěl jsem k závěru, že správní uvážení, na jehož základě policejní orgán rozhodl, není v souladu s veřejným zájmem: rodina žadatele se těší velmi dobré pověsti, neměla dosud konflikt se zákonem a s úspěchem se integrovala do místního prostředi. Dvě děti pana Bahnama vystudovaly české gymnázium a jeho syn je nyní studentem FEL ČVUT.

Navíc, vzhledem k tomu, jaký režim vládne v zemi, do níž by se měl pan Bahnam vrátit, hrozí nemalé nebezpečí, že tam budou on i jeho rodinní příslušníci vystaveni politické perzekuci, která může skončit i trestem smrtí.

Rád bych Vás upozornil, že institut správního uvážení, jímž stát deleguje na správní orgán pravomoc rozhodovat o věcech, kde nelze postupovat podle striktně stanovených formálních předpisů, nelze vykládat tak, že orgán smí rozhodnout libovolně; při svém uvážení musí mít vždy na zřeteli vyšší zájem, který příslušný zákon hájí.

Ve svém rozhodnutí plk. Urban mj. uvádí:

Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich „nerozšíření“.

Žádám Vás o vysvětlení, proč Vám podřízené orgány postupovaly ve věci pana W. M. Bahmana popsaným způsobem a co uděláte pro to, aby jeho případ byl uveden do souladu s civilizovanou praxí a s mezinárodními normami, jimiž je postavení politických uprchlíků upraveno.

Těším se na Vaši odpověď, kterou rádi zveřejníme v Britských listech.

S úctou,

Tomáš Pecina

Jiří Jírovec

Před nějakými třiceti lety si část občanstva Spojených států povšimla, že válka ve Vietnamu není zrovna to, za co jí byla vydávána. Zaprodanci a odrodilci - spratkové zkrátka - tehdy vzbudili nelibost politiků. Hněv mocných dopadl na jejich hlavu, protože jim brali jejich válku. Z odpůrců války byli naděláni kriminálníci a konec konců i političtí emigranti.

Válka ve Vietnamu, kamuflovaná vlasteneckou povinností nastavit mužnou hruď nepříteli všeho lidstva, byla díky tehdejší relativní pomalosti sdělovacích prostředků "daleko", takže nějakou dobu trvalo, než se zjistilo, že se kulky hrdinům vyhýbají pouze tehdy, když létají jen jako (ve filmu), a než vládní propagandu převážily desítky tisíc pytlů s ostatky padlých. Pak teprve Nixon s Kissingerem obrátili a posledně jmenovaný dokonce s fanfárami přijal Nobelovu cenu za uskutečnění spratčích mírových představ.

Protože historie se přibližně opakuje, vyjadřují současní politikové nelibost nad tím, že se další generace spratků odvažuje zpochybňovat jejich konání, tentokrát v oblasti posilování nadnárodních korporací. A tak se zase šikují policajti s obušky a slzným plynem a v záloze stojí nově vymyté armádní mozky, připravené podporovat moc, když už si je vydržuje. Zase máme kriminálníky atd.

Pohyb informací je v současném světě daleko rychlejší a díky Internetu, který zatím mocní nedokázali zcela zpotvořit k obrazu svému, se šíří i informace, které by jinak těžko spatřily světlo světa ve znormalizovaných sdělovacích prostředcích. Kdo chce, ten si může udělat poměrně dobrou představu o tom, co se děje ve světě.

Mluvíme-li o názorovém posunu, je třeba objasnit o co vlastně jde. Bylo by velmi krátkozraké domnívat se, že pár zmatenců - spratků, chcete-li - nemá nic lepšího na práci než rozvracet státy kapitalistické soustavy a tím zlovolně oddalovat budoucnost, která se světlá těsně za horizontem.

Nejde o střet levicových názorů s těmi správnými pravicovými. Jde o obavy z budoucnosti, které začíná sdílet stále širší široké spektrum společnosti a které postupně pronikají i do sdělovacích prostředků.

Občan nemůže nevnímat dříve nevídané přerozdělování bohatství a hromadění moci. Nemůže přehlédnout ani rostoucí aroganci politiků, která maskuje to, že předmětem jejich zájmu již dávno není on sám, ale investor.

Míru prohlédnutí veřejnosti sice nelze přeceňovat - zejména ne v tak politicky zabedněné zemi jakou je Kanada - nicméně určitou změnu lze pozorovat. Přispělo k ní - vlastně paradoxně - i násilí k němuž došlo v Seattlu, Praze a jinde. Sdělovací prostředky je poněkud nafoukly, protože drama se prodává líp než politik slabikující pár frází z papírku. K názorovému posunu v hlavách čtenářů a diváků začalo docházet v okamžiku, kdy začalo být zřejmé, že násilí odráží skutečnost, že společnost těžko bere jinou formu protestu na vědomí.

Události v Seattlu ještě šlo zamést pod koberec. Televizní divák shlédl na obrazovce bílou policii pronásledující pár negrů (tento výraz je politicky nesprávný, ale odpovídá smyslu televizního zpravodajství), odnášejících lup z vytlučených výloh, leč dozvěděl se jen velmi málo o tom, co vlastně bylo na jednacím stole.

Po Okinawě, která vzbudila pozornost především tím, že třídenní hoštění hlav tak zvaných vyspělých států přišlo na 700 miliónů dolarů, byly protesty proti globalizaci běžnější. Dalším mezníkem byla Praha. I tam si policie počínala, jako by negři chtěli bílým někam vlézt, jenže barevné lůzy byl zjevný nedostatek a tak si sdělovací prostředky začaly alespoň trochu všímat toho, že politikové se zdají být čím dál tím (policií) izolovanější od reality a že mnohé námitky demonstrujících nejsou nikterak hloupé.

Pro kanadskou veřejnost byl nepříjemným probuzením Quebec City. To, že se vrchnost nechala oplotit a policie dostala volnou ruku k preventivnímu pronásledování potenciálně nepříjemných lidí, Kanadu doslova spražilo. Plot v Kanadě? Proti komu a proč? To byly otázky, které okamžitě visely ve vzduchu, respektive v éteru. A za nimi následovaly otázky velmi konkrétní. Proč se v demokratickém státě nemůže člověk seznámit s návrhem dokumentů, které načnou proces týkající se života 700 milionů obyvatel kontinentu? Proč politikové utajují, co je na jednacím stole? Co považují za nedotknutelné z hlediska hlediska státní suverenity, kultury, hospodaření se surovinami či ochrany životního prostředí? A jakou možnost vlastně občan má, aby tuto situaci změnil?

Odpovědi od politiků nepřišly. Ti si jen tak trochu zafrázovali a postupně vyklidili pole. Kanadský ministerský předseda se zmohl na několik blábolů o demokracii, preventivně označil účastníky protestních demonstrací za pochybné živly a posléze pochválil policii za to, jak dobře si počínala. To poslední mu trochu zkazil quebecký ministr spravedlnosti, který nechává činnost policie vyšetřovat, protože se mu některé její zákroky zdály nepřiměřené. Z hlediska politiků ovšem jde o začarovaný kruh. Čím víc prosazují zájmy korporací (které jim zaplatily zvolení), tím těžší pro ně je obhájit rozhodnutí, která, jak příklady ze světa naznačují, negativně postihují většinu světové populace. Čím těžší pro ně je přesvědčit veřejnost o správnosti vlastního počínání, tím více přesvědčují sami sebe o tom, že jejich moc pochází z lidu (proto žonglují s termínem demokracie) a tím pádem co oni činí, v zájmu lidu činí.

V nedávné besedě CBC na téma Quebec City se náměstek federálního ministra vnitra rozplamenil ohledně toho, že kanadský občan má možnost demokraticky, to je spořádaně, uplatnit svoje mínění. Jedna studentka mu na to odpověděla, že problém je v tom, že takto projevené mínění nikdo nebere na vědomí. A Judy Rebick k tomu na adresu sdělovacích prostředků dodala, že se příliš soustřeďují na násilí vyvolané malými skupinami a přehlížejí v podstatě masové protesty, jsou-li pokojné. Jako příklad uvedla velkou padesáti či šedesáti tisícovou demonstraci v Quebec City, která se odehrávala daleko mimo plot a stejně velkou demonstraci žen, k níž došlo před časem v Ottawě. No a bylo po diskusi, protože to je pravda, na níž byl i demagog krátký.

Sdělovací prostředky zjevně zápolí s problémem jak danou situaci reagovat. Jejich zdánlivá nevyrovnanost není daná tím, že by nechtěly dát obhájcům globalizace prostor ale tím, že tito lidé nemají co říct.

Jsem přesvědčen, že stejné platí i pro Britské listy. Omlouvat se za nevyváženost BL, tak jak to v souvislosti s překladem článku Judy Rebick udělal Jan Čulík, považuji za nesmyslné. Judy Rebick je v Kanadě velmi známá postava. Angažovala se v ženském hnutí a její články vycházejí běžně vycházejí v kanadském tisku, který lze těžko pravicový. Je rovněž častým hostem televizních publicistických pořadů. Před časem byla spolumoderátorkou pořadu CBC "Face off" kanadské to obdoby pořadu CNN "Crossfire".

Chomský je velmi zajímavý člověk. S jeho názory lze jen těžko nesouhlasit, ale na veřejnost nemají větší vliv, protože je převálcuje setrvačnost establishmentu. Proto ho týž nechává na pokoji.

PS Mechanismus názorového posunu, o němž byla řeč, lze snadno vidět i v případu Kosova. Jak mají sdělovací prostředky vypadat vyváženě, když nadšení zastánci zákroku NATO vyklidili scénu a současně se na povrch dostávají informace o tom, jaká lumpárna to vlastně všechno byla.

Zaujatá reportáž z Kanady III.

V Quebec City to neskončí

Judy Rebick

"Má generace nevěří tradičním politickým institucím, které nás reprezentují", řekl mi jeden mladý muž, když se mi pokoušel vysvětlit, co se minulý víkend stalo v Quebec City.

Ptala jsem se, proč se on a tisíc dalších většinou mladých lidí minulý víkend neustále vracelo do nebezpečných zón v Horním městě. Toho mladíka znám. V každodenním životě nesnáší, když někdo rozčileně zakřičí. Stejně tak nemá rád dav.

Už minulý víkend on a tisíc lidí jako on snášeli po celý čas salvu slzného plynu za salvou, riskovali zásah plastikovými projektily, uvěznění a intenzivní emocionální konfrontace s policií. Nepodílel se na vrhání kamenů na policisty, ale podporuje ty, co tak činili.

Montrealský taxikář, který mi pravil, že to bylo na obou stranách - ze strany policie i protestujících - jen promyšlené divadlo, na místě nebyl. Možná to tomu tak na začátku mělo být. V pátek protestující, mnoho z nich v pestrých kostýmech a téměř všichni (až na pár) v karnevalové náladě, pochodovalo za zpěvu a skandování šest mil od univerzity k perimetru. "La cloture", jak jej nazývají Quebečané, nehezký řetězový plot rozdělující nádherné město, se stal symbolem jejich nespokojenosti s politickým systémem, který odmítá naslouchat jejich hlasu.

Když padla část plotu, většina lidí byla opatrná. Někdo prošel a hrstka lidí začala házet kameny na postupující policii. Většina zůstala na svém místě a dívala se co se stane. Vše začalo eskalovat s prvním přísunem plechových nádrží se slzným plynem. To, co začalo, byl velkolepý tanec, který pokračoval celý páteční den. Nebyly to žádné výtržnosti. Demonstranti projevili neobyčejnou disciplínu. Odsunuli se z ulice do bezpečí, když tryskal slzný plyn a vrátili se hned, jak byli schopni znovu vidět. Policie byla rovněž zdrženlivá. Tak to pokračovalo celé hodiny.

Ale v sobotu se vše změnilo. Quebecká Ligue des Droits et Libertes (Unie občanských svobod) viní policii z vystupňování taktik, které vedly k sobotnímu nárůstu násilí. Policie zkouší obvinit známého aktivistu Jaggi Singh. Singh je stále ve vězení kvůli vykonstruovanému obvinění. Formálně byl obviněn z držení nebezpečné zbraně. Tou zbraní byla rekvizita katapultu vyrobená surrealistickou skupinou z Alberty, kterou střílel do policejních řad plyšové medvídky. Článek a fotografie k falešné středověké zbrani lze shlédnout na www.rabble.ca. Někteří chtějí věřit tomu, že to byla hrstka výtržníků, která podněcovala ostatní.

Co je však důležitější, je sobotní zhroucení vlády zákona. Podstatná a důležitá část populace vypověděla svůj souhlas s tím, být ovládána. Stát byl redukován na to, co Karel Marx označil za jeho základ, útvar ozbrojených lidí.

Na dvou místech bojovali protestující se zásahovou jednotkou celé hodiny, přičemž scény vypadaly spíše jako Severní Irsko než Quebec. Ne více než stovka se účastnila v předních řadách házení kamenů, ale tisícovky jí podporovaly plakáty a bušením kameny do zábradlí a sloupů v ohlušujícím solidárním představení. Policie většinou útočila na mírumilovné demonstranty, kteří jen blokovali ulice. Zdravotníci, kteří pomáhali demonstrantům s vyplachováním očí po zásahu slzného plynu, byli mezi nejčastějšími cíli policie.

To se už se stalo dříve. Na mysl se dere Oka, dočasné příměří mezi válečníky Mohawků a armádou. Mohutné hnutí za samosprávu původních obyvatel, které již nemohlo být přehlíženo, se objevilo po Oka. Jiným příkladem je Zákon o válečných opatřeních. Vyvolal široké hnutí za suverenitu, které o třicet let později pokračuje v boji za své cíle. To se stalo v Chicagu roku 1968. Nespoutaní pouliční demonstranti proti sjezdu Demokratické strany se stali zlomem v hnutí mládeže, který měl hluboký a dlouhý dopad na naši kulturu.

Quebec City se možná ukáže jako dokonce ještě důležitější. Zatímco mladí bojovali nahoře s policií, desetitisíce demonstrantů z odborových, ženských, ekologických a mezinárodních rozvojových organizací, studenti a kulturní sdružení pochodovaly dole městem. Organizátoři se obávali, že lidé budou vylekaní násilím, ale ve stovkách autobusů z celého Quebecu a Kanady přijelo o tisíce více lidí, než se čekalo. Zatímco někteří byli násilím rozzlobeni, ostatní slibovali, že příště budou stát s mladými lidmi vedle sebe.

Během předchozího týdne 1200 delegátů z celého amerického kontinentu utvořilo společnou platformu a společnou strategii proti nedemokratickým obchodním ujednáním. To co se vynořilo, je masové a rozmanité hnutí za demokracii a rovnost proti vládě korporací a pro mnohé též proti kapitalismu. V jeho čele jsou mladí lidé.

Kanada po Quebec City už nebude stejná. Politikové zavrhují tyto události na vlastní riziko. Mladí lidé bojující s policií jsou ti nejlepší ze své generace. Přijeli z celého kontinentu, aby se postavili za demokracii a proti vládě korporací. A byli svědky hlubokého selhání demokracie, které posílilo jejich názor, že stávající politické instituce musí být radikálně přeměněny.

Leták, který byl tento týden rozdáván na slyšeních o kauci, říká vše - "nezačalo to v Seattlu a neskončí to v Quebecu".

---

Judy Rebick je "writer and social agitator" , jinak je vydavatelkou nového interaktivního on-line magazínu

Radek Batelka

Pan Bárta je přesvědčen o „špatnosti“ zbrojení a zabíjení. Jakkoli tento postoj není v žádném případě mezi lidmi samozřejmý, je rozhodně jedním z hlavních projevů lidskosti - nepůsobit utrpení. Zálibu v utrpení většina z nás bez rozmýšlení hodnotí jako deviaci mimo tuto lidskost. Přesto jsou naše životy doslova lemovány miliony mrtvých, mučených a ztrápených tvorů - lidských i zvířecích - a to nezřídka i naším vlastním přičiněním.

Jak je to možné ?

Je to jednoduché: jsme slepí, nevidíme to a nechceme to vidět - pokrytectvím se chráníme před vlastním zešílením. Díky dnešní sofistikované dělbě práce a ohromné schopnosti dopravy a přemísťování jsme schopni téměř neproniknutelně oddělit naše činy od jejich následků a museli bysme vynakládat zvýšené úsilí, kdybychom chtěli sledovat nitky této sítě. A tak stejně jako skladatel se nikdy nemusí dozvědět, že se jeho píseň hraje na opačné straně zeměkoule, můžu i já zůstat nedotčen vědomím, co se děje s puškou, kterou jsem včera vyrobil. Je mi sice jasné, že jsem ji nedělal pro žádný koncert, ale já přece nikoho nezabiju, to jiní. Sám bych asi nikoho nezabil - bylo by mi z toho nadosmrti špatně - ale ve své zbrojovce žádnou smrt nevidím. Zítra vstanu stejně klidný jako dneska. A navíc mám ženu a dvě děti, musím se nějak živit.

Myslíme se, jak jsme svobodní, a zatím žijeme v kleci. My jsme uvnitř, venku je utrpení, na kterém se podílíme a jediné mříže, které nás od té divočiny venku chrání, jsou naše vlastní zavřené oči. Kdybychom je otevřeli, nepřežili bychom to v psychickém zdraví. Kolik propagátorů zvyšování HDP skrze export zbraní bylo na vlastní kůži v situaci, kdy okolo nich padali mrtví a zmrzačení jejich zbraní ? Kdo z nich by se na to dobrovolně díval ?

Kolik jedlíků masa bylo kdy na jatkách či ve „intenzivních“ chlévech a drůbežárnách, plných zmrzačených a trpících cítících tvorů ? Kdo z nich by se dobrovolně díval u oběda na reportáž o vzniku jejich pochoutky od A do Z ? Kdo z lidí, léčících se nějakým lékem či zkrášlujících se kosmetikou testovanou na živých zvířatech, by se osobně takového pokusu zúčastnil ? Jsem přesvědčen, že málokdo.

Nedávno byl u nás zakázán a stažen billboard, zobrazující lišku staženou z kůže. Prý děsil malé děti. Necháme je dívat se na mámin kožich, souvislosti však v rámci jejich psychického zdraví cenzurujeme. Rozpor mezi naším pohodlím a nelidským hnusem, který tím vzniká, řešíme tak, že to hnusné a odporné skryjeme do nepřístupných budov nebo vyvezeme tam, kam nevidíme.

Proč žijeme v takovém sebeklamu ?

Ačkoli společnost jako taková se postupně vyvíjí a mění, my, jakožto individuální lidé jsme do ní zrozeni - „přijdeme k hotovému“. Na základě předchozího vývoje je svět okolo prostě takový jaký je, v celé své kráse i ošklivosti. Pokud se nám něco nelíbí, roste v nás touha to změnit, typicky okolo středoškolského věku. Jenže naše okolí nás velice rychle „znormalizuje“ - pokud tak neudělalo již dříve. Začneme slýchat věty jako: „Nebuď směšnej !“, „Ty jsi ale naivní, no ale až dospěješ …“, „Nejdřív ať z tebe něco je a teprve potom …“, „Podívej na Honzu, ten už něco dokázal a teď si koupil nový auto, ale ty ?“ nebo „Nebuď extrémista, tak zlý to snad zas nebude.“.

Tyto „rady“ nám pomalinku tupí hroty a někdy i přijmeme názory a postoje okolí za své, jen s občasným divným pocitem uvnitř.

Královský argument normalizátorů ale zní: „Nebuď směšnej, sám nic nezmůžeš, takže se nic nezmění a akorát si uškodíš“. To je skutečně zdrcující. Po tomhle se už zařadí leckdo, vždyť kdo by chtěl prožít úplně marný život ? Je to o to silnější, že tím normalizátorem není jen naše okolí, ale jsme si jím i my sami - kdo by neměl pochyby.

Nabíledni jsou pak tyto dvě reakce:

1. Uvědomíme si naši malost a marnost a přesvědčíme sami sebe, že opravdu nic nezmůžeme. Zlo okolo nás se bude dít s námi nebo bez nás, to k životu prostě patří a je marné a zbytečné s tím bojovat. To v nás naopak posílí pocit že je potřeba maximálně užít dneška. Přivřeme oči a snažíme se tyto, nás přesahující, problémy ignorovat. Vědomí nevyhnutelnosti tohoto zla nám pak dokonce ospravedlňuje naši vlastní účast na něm - ať už přímou či nepřímou.

2. Sice si uvědomíme bezvýchodnost situace a nedosažitelnost ideálního stavu, rozhodneme se však zachovat si „čisté svědomí“ a odmítneme se toho účastnit. Uklidíme se někam stranou, abychom od toho měli klid a řešíme vše striktně na svém písečku - zametáme si před svým prahem.

Je ale nemožnost „změnit svět“ skutečně tak definitivní a nezvratná ? Jsem přesvědčen, že nikoli, a nejsem jediný. Stačí se rozhlédnout kolem. Lidí, co se snaží měnit nepříznivé skutečnosti svého okolí sice není většina, není jich však ani málo. Nabízí se zde ještě jedna cesta:

Přijmout fakt, že ideální, utopický stav je nedosažitelný, je-li však možné se od něj vzdalovat, je stejně tak možné se k němu přiblížit a přibližovat. Je-li okolo nás něco v nepořádku, snažme o nápravu sami u sebe a usilujme o nápravu i v našem okolí. Pokud se začnu chovat jinak, než je zvykem, pro někoho budu směšný, ale někdo se nad tím možná zamyslí a následně se třeba bude zamýšlet nad problémem, o kterém ho do teď ani nenapadlo uvažovat. Budu-li sám zvažovat své jednání a mimo jiného i zodpovědně posuzovat utrpení, které jím můžu způsobit, nedosáhnu sice vymýcení utrpení, podstatně však můžu snížit svůj podíl na něm. A navíc mám tu možnost přesvědčovat ostatní okolo sebe, ať už slovy, nebo vlastním příkladem. Tak se mi může podařit udělat víc, než kdybych žil někde v ústraní.

Vztaženo na prodej zbraní, cílem není „nechat vydělat někoho jiného“, cílem je nepodílet se na utrpení jiných. To, že na tom vydělá někdo jiný, je sice v tuto chvíli smutný fakt, nikoli však měřítko našeho neúspěchu či nepraktičnosti. I kdyby se daného obchodu účastnil celý „demokratický“ svět, jediným lidským přístupem nadále zůstává odmítnutí takového profitu. To, že se obchodu se zbraněmi účastní firmy z USA či Velké Británie, nesvědčí o naší zpozdilosti při opuštění zbrojního trhu. Naopak to dokládá, že „západ“ nám rozhodně nemůže být vzorem ve všem.

Chtěl bych tedy pana Bártu povzbudit. Pokud je skutečně přesvědčen, že zbrojení je: „nesmyslné, drahé, a cokoliv ošklivého řeknete, vše je pravda“, pak má rozhodně smysl se na něm nepodílet a usilovat o to (výchova, osvěta, informování, tlak na tvorbu zákonů ….), aby se na něm nepodíleli ani jiní. Pro začátek to chce vyjít z klecí - nezavírat oči.

Jan Hurych

Michal Rusek

pisete - cituji:

"Ale realita je, jak jiste tusite, jina. Rezim, ktery chce valcit, valcit taky bude, a nejak si ty zbrane vzdycky sezene..."

V tom spociva cely Vas problem, Vaseho zpusobu mysleni. Rikate - jinymi slovy - kdyz nekoho nezabiju ja, tak jej zcela jiste zabije nekdo jiny.

Myslim, ze dal argumentovat je zbytecne, je to Vase volba, Vas nazor, Vas postoj.

Absolutne pomijite fakt - ze kdyz zacne existovat jeden stat, ktery nevyrabi a neprodava zbrane, tak pak lze jiz konecne ZACIT poukazovat na jine staty, ze se tohohoto ZRUDNEHO ZLOCINU dopousteji.

Neumite si PREDSTAVIT situaci, ze napred prestane vyrabet zbrane jeden stat (nic se nedeje), pak druhy treti... Co bude dal??

Vznikne precedens a pak konecne bude moci vytvaret na mezinarodnim poli PODMINKY pro celosvetove odzbrojeni.

Pokud hodnotim Vase stanovisko, tak jste velky skeptik a nemate schopnost dobre tvurci vize.

Mimochodem - i dnes jiz lze prece podle druhu zbrani zjistit, ktereho statu RUST HDP BYL PODPOREN takovymto svinstvem.

Nepreji si, aby Ceska republika prodavala zbrane, kterymi se budou kdekoliv na svete zabijet lide.

Nechapu, ze je to dnes zcela standardni. Kde to vlastne zijeme? Mezi hromadnymi vrahy?

Vadi mi, ze jiz znate BUDOUCNOST SVETA, jste snad prorokem? - Cituji:

"O ano - zbrojeni je nesmyslne, drahe, nedemokraticke, a cokoliv oskliveho reknete, vse je pravda. Nemensi pravda ale je, ze zbrojit a vrazdit se bude - a kdyz se toho kseftu vzdame - nejen mafie, ale vetsina vyvozcu zbrani z euroatlanticke civilizace - s tim budou naramne srozumeni."

"...nemensi PRAVDA je, ze zbrojit a vrazdit se bude..." Take se toho bojim, a proto bych se nikdy neodvazoval svuj STRACH vydavat za pravdu. To prece NENI pravda, to je JEN Vas nazor, Vas pocit, Vase predstava budoucnosti, toho co muze byt. Ale NEMUSI.

Desim se sveta, ve kterem by vsichni uvazovali jako Vy. Zadna duvera v dobre lidske srdce, ani sebemensi moznost zmeny k lepsimu...

Umim si predstavit, ze ZBROJIT SE jednou prestane. Vy ne. A tim se lisime - jenom tim.

Budoucnost sveta bude takova, cemu budou lide verit. Kdyz budou podobni Vam, tak se NEPRESTANE valcit a zabijet. Kdyz se zacnou delat KONKRETNI REALNE KROKY, tak se svet muze zmenit. Dokazete si to predstavit?

A na rozdil od Vas ja vim, ze k tomu jednou dojde.

A stejne tak vim, ze cim vice lidi bude - pane - uvazovat jako Vy, tim dele to bude trvat.

S pozdravem - vice kridel smelym myslenkam

Michal Rusek, Samotisky

Václav Pinkava

Ano, dam vam vedet, se vsi skromnosti. Tim, ze to nebudu kupovat. Uspesna reklama neni ta, ktera mne primeje zapamatovat si jmeno firmy, pripadne o firme mluvit ci psat (i kriticky - nebot "kazda publicita je dobra", jak tvrdil Henry Ford). Ne. Jde o to, abych si sahl do penezenky, pripadne dal svou podporu najevo nejak jinak, treba jako volic. (viz http://www.britskelisty.cz/0009/20000908h.html).

Mila firmo XY, diky vasi strhujici reklame, ktera apeluje na me nejprimitivnejsi emoce, vezte, ze si pamatuji vasi znacku perfektne.

(Stejne dobre si pamatuju znacku jiste italske modni firmy, jejiz vyrobky si ale nekupuji proto, ze si na modu nepotrpim, nicmeme jejich reklamu nepovazuji za pokleslou, byt je casto sokujici. Ale neodbocujme.)

Avisuji, ze vyrobky firmy XY si nebudu kupovat. Jsou zajiste perfektni. Jen ta reklama kdyby mela uroven... Kupovanim vyrobku XY bych mohl spoluvytvaret dojem, ze na takovou reklamu my nevycvalani vychodoevropane slysime, a to bych veru nerad. Nejsem radikal, jako ten, kdo vzal protest doslova do svych rukou, a ponicil billboard na 175 km D1 smerem na Prahu.

Snad se mi zapsala alespon do podvedomi. Preju ji to.

KONTROLA MÉDIÍ

VELKOLEPÉ ÚSPĚCHY PROPAGANDY

Noam Chomsky

---

OPEN MAGAZINE

PAMPHLET SERIES, únor 1992
Část I.

Námět, který byl ohlášen, "Dezinformace a válka v Zálivu", je vlastně trochu užší, než o čem bych rád mluvil. Dostanu se k tomu za okamžik. Rád bych ale naznačil poněkud širší kontext zabývající se touto otázkou. Tento kontext souvisí s tím, v jakém světě a v jaké společnosti chceme žít, a zejména s tím, v jakém smyslu demokracie má být tato společnost demokratická. Otevřeme této otázky k malé diskusi: dovolte mi začít tím, že postavím do protikladu dvě rozdílné koncepce demokracie.

J

edna koncepce demokracie tvrdí, že demokratická společnost je taková, v níž má veřejnost prostředky, aby se významným způsobem účastnila správy vlastních záležitostí, a informační prostředky jsou otevřené a svobodné. Podobnou definici najdete, když si vyhledáte termín 'demokracie' ve slovníku.

Jiná koncepce demokracie je, že veřejnost musí být zbavena řízení svých vlastních záležitostí a informační prostředky musejí být omezené a přísně kontrolované. To možná zní jako dost zvláštní představa o demokracii, ale je důležité uvědomit si, že tato koncepce převládá. Ve skutečnosti tomu tak je už dlouho, nejenom v  praxi, ale dokonce v teorii. Tato historie sahá až k počátkům moderních demokratických revolucí v Anglii v 17. století, které z valné části vyjadřují právě tento pohled. Budu se držet moderního období a uvedu několika slovy, jak se tato představa demokracie vyvíjí a proč a jak se v tomto kontextu objevuje problém médií a  dezinformace.

POČÁTKY HISTORIE PROPAGANDY

Začněme s první moderní operací vládní propagandy. K ní došlo za vlády Woodrowa Wilsona. Woodrow Wilson byl zvolen prezidentem v roce 1916 na platformě "Mír bez vítězství". To bylo uprostřed první světové války správné. Obyvatelstvo bylo mimořádně pacifistické a nevidělo žádný důvod, proč vstupovat do evropské války. Wilsonova vláda se zavázala k účasti ve válce a musela s tím něco udělat. Ustavila vládní komisi pro propagandu, nazvanou Creelova komise, která dokázala během šesti měsíců přeměnit pacifistické obyvatelstvo v hysterické válečné štváče, kteří chtěli zničit všechno německé, rozsápat Němce, jít do války a zachránit svět.

To byl velký úspěch, který vedl k dalším úspěchům. Právě v té době, stejně jako po válce, byly použity stejné metody k  vybičování hysterické "Rudé hrůzy", jak byla nazvána, která dokázala do značné míry zničit odbory a zlikvidovat takové nebezpečné problémy jako svoboda tisku a svoboda politického myšlení. Silně ji podporovala média a společenství byznysu, které ji organizovaly a  vlastně odvedly většinu této práce, a byl to celkem vzato velký úspěch.

Mezi těmi, kteří se aktivně a nadšeně účastnili, byli progresívní intelektuálové, lidé z  kruhu Johna Deweyho, kteří se velmi pyšnilli, jak můžeme vidět z jejich publikací z oné doby, že "inteligentnější členové společnosti", totiž oni sami, dokázali přimět váhající obyvatelstvo k účasti ve válce vyvoláváním hrůzy a šovinistického fanatismu. Prostředky, jichž užívali, byly rozsáhlé. Například bylo hodně výmyslů o krutosti německých vojáků, o belgických kojencích s utrženýma rukama, o všech těch hrůzách, o nichž se dodnes dočtete v učebnicích historie. Všechno to vymyslelo britské ministerstvo propagandy, které si v té době samo vytklo za cíl, jak to bylo formulováno při tajných poradách, "ovládat myšlení celého světa". Nejdůležitější však bylo, že chtěli ovládat myšlení inteligentnějších členů americké společnosti, kteří by pak šířili propagandu, kterou pro ně vymýšleli, a  přeměnili pacifistickou zemi v prostředí válečné hysterie. To se podařilo. Fungovalo to velmi dobře. A vyplývá z toho poučení: státní propaganda, jestliže ji podporují vzdělané třídy a není dovoleno se od ní odchýlit, může mít velký účinek. Toto ponaučení si vzal k srdci Hitler a mnoho dalších, a platí dodnes.

DIVÁCKÁ DEMOKRACIE

Jiná skupina, na  kterou tento úspěch udělal velký dojem, byli liberální demokratičtí teoretikové a  vůdčí osobnosti médií, jako např. Walter Lippman, doyen amerických novinářů, významný kritik zahraniční a domácí politiky a také známý teoretik liberální demokracie. Jestliže se podíváte na jeho vybrané eseje, zjistíte, že mají v podtitulech např. "Progresivní teorie liberálního demokratického myšlení". Lippman byl členem těchto propagandistických komisí a uvědomoval si jejich úspěchy. Tvrdil, že to, co nazýval "převratem v pojetí demokracie", by mohlo být využíváno k umělému vytváření konsensu, tj. vyvolat souhlas části veřejnosti s něčím, co veřejnost nechce, novými metodami propagandy. Také si myslel, že to byla dobrá myšlenka, vlastně nezbytná. Byla nezbytná, protože, jak to řekl, "veřejné mínění naprosto nechápe obecné zájmy", které může pochopit a řídit pouze třída odborníků, odpovědných lidí, kteří jsou dostatečně inteligentní, aby věcem rozuměli. Tato teorie tvrdí, že pouze malá elita, intelektuální společenství, o němž hovořili Deweyovi stoupenci, může chápat obecné zájmy, to, oč nám všem jde, a že tyto věci "široká veřejnost nechápe". Tento názor existuje stovky let. Je to typický leninský názor. Ve skutečnosti má blízkou podobnost k leninské koncepci, že avantgarda revolučních intelektuálů převezme státní moc, využívajíc lidovou revoluci jako sílu, která je přivede k státní moci, a poté povede tupé masy směrem k budoucnosti, kterou si sami nejsou schopni ani představit. Liberální demokratická teorie a  marxismus-leninismus mají k sobě společnými ideologickými předpoklady velmi blízko. Domnívám se, že to je jedním z důvodů, proč lidem po léta připadalo tak lehké přejít z jedné pozice do druhé, aniž by měli pocit výraznější změny. Jde jen o to odhadnout, kde momentálně leží moc. Možná přijde lidová revoluce, a měli bychom se dostat ke státní moci; a možná, že nebude, a v tom případě budeme pracovat pro ty, kdo mají skutečnou mocí: společenství byznysu. Ale budeme dělat totéž: povedeme tupé masy směrem ke světu, který nedokážou samy pochopit.

Lippman se opíral o velmi podrobně rozpracovanou teorii postupné demokracie. Tvrdil, že v řádně fungující demokracii existují třídy občanů. Především je zde třída občanů, která musí převzít aktivní roli v běžných obecných záležitostech. To je třída odborníků. Jsou to lidé, kteří analyzují, vykonávají a rozhodují, řídí záležitosti v politických, ekonomických a ideologických systémech. To je malé procento obyvatelstva. Přirozeně, že ten, kdo předkládá tyto myšlenky, je vždy částí této malé skupiny, která se zabývá tím, co by měli dělat ti ostatní. Ostatní, kteří jsou mimo tuto malou skupinu, to je velká většina obyvatelstva, kterou Lippman nazývá "zmatené stádo". Musíme se chránit před ušlapáním a zuřivostí tohoto zmateného stáda. V demokracii jsou tedy dvě funkce: třída odborníků, zodpovědných lidí, vykonávý řídicí funkci, což znamená, že vymýšlí a plánuje a chápe, co jsou obecné zájmy. Potom je zmatené stádo, a i to má v demokracii svou funkci. Jejich funkcí v demokracii, říká, je být diváky, ne účastníky akce. Avšak jejich funkce je širší, protože jde o demokracii. Čas od času smějí propůjčit svůj hlas tomu či onomu členu třídy odborníků. Jinými slovy, smějí říct: "Chceme, abyste byl naším vůdcem" nebo "Chceme, abyste byl naším vůdcem vy". V tom spočívá rozdíl mezi demokracií a totalitním státem. Jmenuje se to volby. Ale jakmile dali svůj hlas jednomu nebo druhému členovi třídy odborníků, mají samozřejmou povinnost stáhnout se zpět a stát se opět diváky, ne účastníky. Tak je tomu v řádně fungující demokracii.

A má to svou logiku. Je za tím dokonce určitý přesvědčivý morální princip. Přesvědčivý morální princip je, že masa veřejnosti je příliš hloupá, než aby byla schopná věcem rozumět. Jestliže se tito lidé pokoušejí účastnit řízení svých vlastních záležitostí, způsobují pouze obtíže. Proto by bylo nemorální a chybné dovolit jim to. Musíme zkrotit zmatené stádo a  nedovolit mu zuřit a pošlapávat a ničit věci. Je to do jisté míry stejná logika, která říká, že není dobré nechat tříleté dítě přeběhnout přes ulici. Nedáváte tříletému dítěti takový druh svobody, protože tříleté dítě neví, jak s ní zacházet. Analogicky nedovolujete zmatenému stádu stát se účastníky dění. Způsobovalo by jenom potíže.

Tudíž potřebujeme něco, abychom zkrotili zmatené stádo, a  tím je nová revoluce v pojetí demokracie: vytváření konsensu. Média, školy a lidová kultura musejí být rozděleny. Politické třídě a rozhodovatelům musejí poskytnout přijatelný pocit reality, ačkoliv i jim mají vštěpovat správné přesvědčení. Uvědomte si, že je zde nevyřčená premisa. Tato nevyřčená premisa - kterou mají před sebou zakrývat dokonce i zodpovědní lidé - souvisí s  otázkou, jak se tito lidé mají dostat do pozice, kde mají právo rozhodovat. Dělají to přirozeně tak, že slouží lidem, kteří mají skutečnou moc. Lidé se skutečnou mocí, to jsou ti, kteří vlastní společnost, což je velice úzká skupina. Jestliže přijde někdo z třídy odborníků a řekne, mohu sloužit vašim zájmům, stane se součástí řídicí skupiny. Ale o tom by měli mlčet. To znamená, že jim mají vštípit přesvědčení a doktríny, které budou sloužit zájmům soukromé moci. Dokud nezvládnou tuto schopnost, nikdy se nestanou součástí třídy odborníků. To je tedy jeden druh vzdělávacího systému, zaměřeného na zodpovědné lidi, třídu odborníků. Ti mají být intenzivně školeni v zásadách a zájmech soukromé moci a spojení státu a korporací, které ji reprezentuje. Jestliže obstojí, mohou být součástí třídy odborníků. Zbytek zmateného stáda stačí v podstatě pouze bavit. Obrátit jejich pozornost k něčemu jinému. Chránit je před problémy. Zajistit, aby zůstali nanejvýš diváky, příležitostně poskytující svůj hlas tomu či onomu skutečnému vůdci, mezi nimiž si smějí vybrat.

Tento názor rozvinula spousta dalších lidí. Je vlastně docela běžný. Například významný moderní teolog a kritik zahraniční politiky Reinhold Niebuhr, někdy nazývaný "teologem establishmentu", duchovní otec George Kennana a intelektuálů Kennedyových a  dalších, uvedl, že "racionalita je velice omezená dovednost". Má ji pouze malý počet lidí. Většina lidí je vedena pouze emocemi a náhlými popudy. Ti z nás, kteří jsou vybaveni logickým uvažováním, musejí vytvořit nezbytné iluze a emocionálně působivé zjednodušení, aby udrželi naivní prosťáčky více méně ve správném směru. To se stalo podstatnou součástí soudobé politologie. Ve dvacátých letech a počátkem třicátých let Harold Lasswell, zakladatel moderního oboru komunikací a jeden z  vedoucích amerických politických vědců, vysvětlil, že bychom neměli podlehnout "demokratickým dogmatům" o tom, že člověk dokáže nejlépe posoudit své vlastní zájmy. Není to pravda. Veřejný zájem dokážeme nejlépe posoudit my. Proto, už z morálních příčin, musíme zajistit, aby lidé nedostali příležitost jednat na základě svých nesprávných úsudků. V tom, co je dnes nazýváno totalitní stát, tehdy "vojenský stát", je to snadné. Držíte jim nad hlavou obušek a jestliže opustí linii, udeřit je do hlavy. Ale jakmile se společnost stane svobodnější a demokratičtější, ztrácíte tuto možnost. Proto se musíte obrátit k technikám propagandy. Logika je jasná. Propaganda je k demokracii tím, čím je v totalitnímu státě obušek. To je moudré a  dobré, protože, znovu, zmatené stádo nechápe obecný zájem. Nemůže ho pochopit.

PUBLIC RELATIONS

Průkopníkem průmyslu Public Relations, neboli "práce s veřejností", jsou Spojené státy. Cílem bylo "ovládat veřejné mínění", jak o tom hovoří sami jejich šéfové. Naučili se mnohé z úspěchu Creelovy komise a z úspěchů ve vytváření Rudé hrůzy v následujícím období. Průmysl Public Relations prodělal v té době obrovskou expanzi. Po určitou dobu ve 20. letech dokázal veřejnost téměř zcela podřídit vládě byznysu. Bylo to tak dokonalé, že počátkem 30. let to začaly vyšetřovat výbory Kongresu. Právě odtamtud pochází mnoho našich informací.

Práce s veřejností je obrovský průmysl. Každoročně se do něj vynakládá něco kolem miliardy dolarů. Po celou tu dobu bylo jeho cílem ovládat veřejné mínění. Ve třicátých letech vznikly opět velké problémy, podobné, jaké existovaly během první světové války. Nastala obrovská hospodářská krize a rozsáhlé zakládání odborů. Právě v roce 1935 dosáhly odbory svého prvního většího vítězství, práva organizovat se, a to Wagnerovým zákonem. To vyvolalo dva vážné problémy. Jednak demokracie špatně fungovala. zmatené stádo dosahovalo legislativních vítězství, a tak to být nemá. Druhým problémem bylo, že lidé začínali mít možnost se organizovat. Lidé mají být atomizováni, izolováni a rozděleni. Nesmějí se organizovat, protože potom by se mohli stát něčím víc než diváky. Mohli by se stát účastníky, kdyby se mnoho lidí s  omezenými prostředky spojilo, aby vstoupili do politické arény. To je opravdu nebezpečné. Byznys podnikl velkou protiakci, aby zajistil, že to bude poslední legislativní vítězství pro odbory a začátek konce této demokratické úchylky lidové organizace. To se podařilo. Bylo to poslední legislativní vítězství odborů. Od tohoto bodu - ačkoliv se počet lidí v  odborech na chvíli během druhé světové války zvyšoval, po ní začal klesat - schopnost působit prostřednictvím odborů začala trvale klesat. To nebylo náhodné. Nyní mluvíme o společenství byznysu, které vynakládá spousty peněz, pozornosti a myšlenek na to, jak se s těmito problémy vypořádat prostřednictvím průmyslu Public Relations a dalších organizací, jako např. Národní asociace výrobců a Kulatý stůl byznysu, a tak dále. Okamžitě se dali do práce, aby se pokusili nalézt způsob, jak těmto demokratickým úchylkám čelit.

První test přišl o rok později, v roce 1936. Došlo k větší stávce, ke stávce v Bethlehem Steel v západní Pennsylvanii v Johnstownu, v Mohawk Valley. Byznys se pokusil o novou metodu destrukce odborů, a ta fungovala velmi dobře. Nikoli prostřednictvím najatých násilníků a rozbíjení kolen. To už nefungovalo, ale prostřednictvím jemnějších a účinnějších prostředků propagandy. Šlo o to vymyslet způsob, jak obrátit veřejnost proti stávkujícím, představit stávkující jako rozvraceče, veřejné škůdce, kteří stojí proti obecnému zájmu. Obecný zájem, to je zájem "nás", byznysmenů, pracujících, hospodyněk. To jsme všichni "my". Chceme spolu žít a  vyznávat věci jako harmonii a amerikanismus a spolupráci. A pak jsou ti zlí stávkující tam venku, kteří rozvracejí a způsobují potíže a ruší harmonii a poškozují amerikanismus. Musíme jim v tom zabránit, abychom mohli společně žít. Ředitel velké firmy a člověk, který čistí podlahy, mají stejné zájmy. Můžeme všichni spolupracovat a společně usilovat o harmonii, a mít se navzájem rádi. V tom bylo jádro toho sdělení. Na její prezentaci bylo vynaloženo obrovské úsilí. Koneckonců společenství byznysu kontroluje média a má k dispozici značné prostředky. A to fungovalo velmi dobře. Později to dokonce bylo nazváno "recept Mohawk Valley" a použito opakovaně k potlačení stávek. Nazývalo se to "vědeckými metodami potlačování stávek" a fungovalo to velmi účinně při mobilizování názorů společenství ve prospěch nejasných, prázdných pojmů, jako např. amerikanismus. Kdo může být proti tomu? Nebo harmonie. Kdo může být proti ní? Nebo, když to převedeme na současnost, "Podporujte naše vojáky". Kdo může nesouhlasit? Nebo žluté stuhy (symbol požadující propuštění amerických válečných zajatců-pozn. TP). Kdo může být proti? Cokoli, co je úplně vyprázdněné. Skutečně, co to znamená, jestliže se Vás někdo zeptá, "Podporujete lidi na Iowě?" Můžete říci "Ano, podporuji je" nebo "Ne, nepodporuji je"? Není to ani otázka. Neznamená to nic. To je hlavní smysl. Hlavním smyslem PR sloganů jako "Podporujte naše vojáky" je v tom, že neznamenají nic. Znamenají stejně jako zda podporujete lidi na  Iowě. Ovšem, byla to otázka. Otázka ale zněla "Podporujete naši politiku?" Ale vy nechcete, aby lidé přemýšleli o této otázce. To je celý smysl dobré propagandy. Potřebujete vymyslet slogan, proti kterému nikdo nebude, a každý bude pro, protože nikdo nebude vědět, co znamená, protože to neznamená nic, ale jeho rozhodující hodnota je v tom, že odvrací vaši pozornost od otázky, která něco znamená: Podporujete naši politiku? O tom nesmíte mluvit. Diskutují lidé o podpoře našich jednotek? Ovšem, samozřejmě, že je nemohu nepodporovat. Tím máte vyhráno. Je to stejné jako s amerikanismem a harmonií. My všichni společně, prázdné slogany, připojte se k nám, zařiďte, abychom neměli mezi sebou ty zlé lidi, kteří ničí naši harmonii svými řečmi o třídním boji, o právech a o takových věcech.

To všechno je velmi účinné. Funguje to dobře dodnes. A je to také důkladně vymyšleno. Lidé v Public Relations průmyslu to nedělají pro zábavu. Tvrdě pracují. Snaží se vštěpovat lidem správné hodnoty. Mají dokonce koncepci toho, jaká by měla být demokracie: měl by to být systém, v němž je třída odborníků školena, aby pracovala ve službách pánů, lidí, kteří vlastní společnost. Zbytku obyvatelstva by měla být odepřena jakákoliv forma organizace, protože organizace jen způsobuje potíže. Měli by sedět u televize a  přijímat sdělení, že jedinou hodnotou v životě je mít více spotřebních předmětů nebo žít jako ta bohatá středostavovská rodina, na kterou se dívají, a vyznávat krásné hodnoty jako harmonii a amerikanismus. V životě o nic víc nejde. Můžete si třeba myslet, že v životě jde o něco jiného, ale protože se díváte sami na tu obrazovku, řeknete si, že jste asi šílení, protože tam se přece nic jiného neděje. A protože není povolena organizace - to je absolutně klíčové - nikdy nebudete moci zjistit, zda jste opravdu šílení, a přijmete to za pravdu, protože je to tak samozřejmé.

To je ideál. Na dosažení tohoto ideálu je vynakládáno velké úsilí. Přirozeně, že je za tím určitá koncepce. Koncepce demokracie je ta koncepce, o níž jsem se zmínil. Problémem je zmatené stádo. Musíme se bránit před jeho hněvem a ušlapáním. Musíme odvést jeho pozornost. Měli by se dívat baseball nebo sitcomy nebo na  akční filmy. Jednou za dlouhou dobu je vyzvete, aby monotónně odříkali nesmyslný slogan jako "Podporujte naše vojáky". Musíte je udržovat vystrašené, protože jestliže nebudou řádně vystrašení a nebudou se obávat démonů, kteří je mohou zničit zvenčí nebo zevnitř nebo odkudkuliv, mohou začít přemýšlet, což je velmi nebezpečné, protože k tomu nejsou způsobilí. Proto je důležité odvést jejich pozornost a marginalizovat je.

To je jedna koncepce demokracie. Vrátíme-li se ke společenství byznysu, poslední právní vítězství pro odbory - Wagnerův zákon - se skutečně odehrálo v roce 1935. Když přišla válka, odbory slábly stejně jako velmi bohatá kultura pracující třídy, která byla spojena s odbory. Ta byla zničena. Přešli jsme k fungující společnosti byznysu na pozoruhodné úrovni. USA jsou jedinou státně-kapitalistickou průmyslovou společností, která ani nemá normální společenskou smlouvu, kterou můžete nalézt ve srovnatelných společnostech. Mimo Jižní Afriku, tuším, jsou Spojené státy jedinou průmyslovou společností, která nemá národní zdravotní péči. Neexistuje obecný závazek poskytnout ani minimální standard té části obyvatelstva, která se nemůže řídit těmito pravidly a získat zabezpečení individuálně. Odbory prakticky neexistují. Jiné formy lidové struktury prakticky neexistují. Nejsou tu politické strany ani organizace. K ideálu je velmi daleko, alespoň strukturálně. Média jsou korporativními monopoly. Mají stejný názor. Dvě strany jsou dvě frakce strany byznysu. Většina obyvatelstva se ani neobtěžuje přijít k volbám, protože se jim zdá, že to nemá smysl. Jsou marginalizováni a baveni. Alespoň takový je cíl. Vedoucí osobnost v PR průmyslu, Edward Bernays, sám pochází z Creelovy komise. Byl jejím členem, vzal si z ní ponaučení a  pokračoval v rozvoji toho, co se nazývá "výroba konsensu", kterou popisuje jako "podstatu demokracie". Lidé, kteří jsou schopni být výrobci konsensu, jsou ti, kteří mají prostředky a moc toho dosáhnout - společenství byznysu - to jsou ti, pro které pracujete.

(Dokončení příště)

Překlad: Miloslav Ransdorf, Tomáš Pecina

František Roček

Tragédie Palestinců: Evropa přišla do Jeruzaléma

Východní i západní křesťansky orientovaná kultura vytěsňovala pogromy a antisemitskými kampaněmi Židy do snu o hypotetické zemi zaslíbené, kterou kdysi dávno ztratili Židé vyhnaní z Palestiny římskými vojsky, neboť nerespektovali legislativní řád tehdejšího římského císařství.

Židé, kteří se začali koncem devatenáctého století s očima plnýma nostalgie vracet do oblasti, kde do té doby po dvě tisíciletí představovali jen naprosto nepodstatný etnický prvek, nepředstavovali tehdy žádný problém. Tehdejší společnost byla tak chudá a ještě k tomu pod botou turecké nadvlády, že žili lidé různého vyznání v tamní končině bez zvláštních problémů vedle sebe a spolu tíženi společnými problémy.

Po dvou tisíciletích, již do arabské Palestiny, přicházeli na přelomu 19. a 20. století stále více lidé židovské víry a evropské technické a kulturní orientace a vyvolávali znepokojení svou vzrůstající četností. Přicházeli ze světa strojů, neboť i zaostalé Rusko mělo ve svém úhrnu větší znalostní potenciál, než se nacházel mezi nomády, rolníky a drobnými obchodníky v palestinském prostoru. Židé v Palestině začali vytvářet místní pobočku evropské technické kultury. Izrael dnes patří mezi nejrozvinutější “evropské” země, s význačným vědeckým a technickým potenciálem. Z tohoto ohledu je Izrael evropský stát a hranice Evropy de facto probíhají od Libanonu, kolem jordánských a egyptských hranic, ve stínu jakési Gazy.

Izrael bastardem Evropy

Když se v roce 1897 uskutečnil v Basileji první sionistický sjezd, jedním z cílů bylo založení domoviny pro židovský národ v Palestině. Zpočátku se ale do Palestiny Židé příliš nehrnuli. Do koncem 19. století se vystěhovalo do Palestiny asi 60 000 lidí, necelá dvě procenta z utečenecké vlny čítající 2 až 2,5 miliónu Židů, převážně z Ruska a Rumunska. Směřovali do západní Evropy a dále převážně do USA. V druhé vlně v letech 1904 - 1914 z východu Evropy přišlo do Palestiny jenom 35 až 40 tisíc Židů z mohutné druhé východoevropské utečenecké vlny. V následující válce Turecko část Židů vypovědělo, vzrostla úmrtnost, v Palestině zůstalo asi 56 000 Židů. Židovský živel byl posílen v prvních čtyřech poválečných letech o 35 000 přistěhovalců. Počty Židů začaly v Palestině narůstat. Byly zakládány kolektivní osady. V tomto období vzrostl počet techniků, řemeslníků a dělníků. “Evropský industriální základ” židovské komunity se začal rozvíjet.

Evropský rozměr izraelské síly

Holocaust během druhé světové války vedl k dalšímu nárůstu poválečné migrace a měl v nemalé míře vliv na oficiální uznání Izraele jako státu, protože Židé byli v poválečném obecném povědomí jako pronásledovaný, trpící národ, který má nezpochybnitelné právo se konečně usadit ve svém vlastním státě. Bez holocaustu by vznik Izraele byl možná daleko trnitější, možná i nemožný, protože arabský ropný prvek na politických vahách mohl vytvořit v otázce židovského státu ekonomicky silné veto.

Tím, že většina Židů v Izraeli pochází z evropského prostoru, byl dán i základ izraelského hospodářského a vojenského úspěchu, využívající evropské technicko-organizační kultury. Zároveň se židovský živel výrazně odlišoval od arabského živlu, ačkoli izraelské kořeny byly prapůvodně v palestinském prostoru.

Také vztah Izraele k Evropě byl a je, tradičně evropský. Izrael představoval v době vzniku typické židovské ghetto, dnešní situace není o moc veselejší. Je problémem, ghettem, které komplikuje vztahy s ropnými Araby. Je čímsi na okraji (Evropy)…

Etnické nepřátelství

Arabské nepokoje proti Britům a Židům v letech 1920 - 1921 byly důkazem napětí, které se stalo chronickým jevem. V Bílé knize z roku 1922 Britové pro uklidnění arabské žluči uvedli, že Palestina nebyla slíbena jako židovská domovina a židovské přistěhovalectví bude regulováno v závislosti na možnostech Palestiny uživit nové židovské krky. V době druhé světové války se snažili Britové omezit tzv. nelegální přistěhovalectví Židů do Palestiny, včetně ostřelování lodí s uprchlíky britskými válečnými loděmi. Notoricky známý je např. incident s lodí Exodus plnou uprchlíků.

Faktem je, že v roce 1945 žilo v Palestině již 550 000 židovských duší, přičemž od roku 1918 přišlo 390 000 Židů - asi třetina osob, které v tomto období opustili Evropu.

Změna dosavadní demografické situace v Palestině jasně ukazuje, že základem židovsko (izraelsko)-palestinského (arabského) napětí je změna etnické majority v oblasti. Kdo je ale v tomto konfliktu Srbem a kdo Albáncem?

Nepatrný živořící židovský prvek v Palestině se stal ve dvacátém století stále vzrůstající mocí, která ohrožovala arabskou majoritu v oblasti. Palestinci jsou trvale frustrováni tím, že jsou technicky neschopni omezit vliv živé příbojové vlny - židovské komunity - v Palestině. Izraelci jsou naproti tomu trvale frustrováni pocitem ohrožení v jejich pravlasti, ze které byli kdysi dávno vyhnáni a kam se vrátili, jako ke svým národním - biblickým kořenům.

Nenávist jako samozřejmost

Židé přicházeli do zaslíbené země a kupovali půdu. Bylo to legální, nelze jim to vytýkat. Na druhé straně nelze než soucítit s původním palestinským obyvatelstvem, které tím ztrácelo část své obživy a nemělo ekonomickou sílu, aby se postavilo židovskému rozmachu. Důsledek: nenávist.

Provokace a stereotypy

Bylo to v roce 1929, kdy se odehrálo něco podobného. Palestinské nepokoje propukly tehdy proto, že ortodoxní Židé postavili jakousi stěnu před Zeď nářků v Jeruzalémě, aby se ženy nestřetávaly s muži při odříkávání modliteb. Muslimové to považovali za porušení dohod, že na svatých místech nesmí být nic měněno. A nepokoje, samozřejmě, že krvavé, byly na světě. Ale skutečným důvodem bylo skupování palestinské půdy Židy.

Vojenská pomoc

Evropský rozměr židovského státu se projevil od okamžiku, kdy v roce 1948 Izrael vznikl a kdy začalo i vojenské tažení proti Izraeli. Technická a organizační vyspělost založená na evropské technické gramotnosti, umožnila izraelské, teprve se formující, ozbrojené moci, i přes přesilu arabských vojsk, udržení existence izraelského státu.

Politické Evropě byl Izrael vcelku lhostejný, protože v politickém rozhodování hrála stále význačnější roli arabská ropa. Jakási pozitivní angažovanost byla vynucena holocaustem.

Americké embargo vývozu zbraní do Palestiny, vyhlášené v prosinci 1947, postihlo jen formující se Izrael, protože dodávky zbraní do arabských států, tedy mimo Palestinu, mohly pokračovat, aby posléze urazily několik desítek nebo stovek kilometrů a zapojily se do boje proti Izraeli.

Ve prospěch Izraele se v roce 1948 významně zapojilo Československo, což však nebyl projev československých sympatií, ale spíše politického kalkulu Moskvy. Československo v podstatě legalizovalo zájem Moskvy o podporu Izraele z východní Evropy, aby byl vytvořen politický můstek směřující k izraelským projevům sympatie vůči socialistickému politickém stylu. Dodávky zbraní do Izraele byly tedy od začátku existence tohoto státu vedeny cynickými kalkulacemi, ale pro tehdejší Izrael měly cenu zlata - a budoucnosti. Podstatu sovětské lásky si v Izraeli uvědomovali. V roce 1949 začaly čistky, při kterých byli postupně z izraelské armády, ale také z legislativy, vytlačováni sympatizanti s komunistickou ideologií a postupně vlastně všichni příliš “levicoví” činitelé. Zvyšovala se také nedůvěra vůči důstojníkům z východní část Evropy. Proto i oficiální láska tehdejšího Československa k Izraeli měla jen krátkého trvání…

Vojenská pomoc Izraeli byla vždy přísně účelová. Izrael pomáhal v roce 1953 při řešení suezské krize, a dostal proto zbraně, spolupráce s Francií ve vojenské oblasti naproti tomu skončila v roce 1967 po porážce arabských armád Izraelem, protože Francie si z politického hlediska nemohla dovolit dále dodávat zbraně Izraeli, tím by se zhroutila francouzsko-arabská obchodní spolupráce.

USA, jako noví dodavatelé výzbroje Izraeli, nekonaly také z lásky k Izraeli, ale musely vytvořit protiváhu sovětského vlivu v arabských státech v oblasti. Podpora skončila v okamžiku, kdy muselo Rusko z ekonomických důvodů v devadesátých letech rezignovat na vojenskou podporu arabských států. Ve hře zůstávají na obou stranách dva protihráči: ropa a proizraelská lobby v USA.

Nic nového

Skutečný rozdíl oproti roku 1948 je jenom v tom, že Izrael byl vojensky schopen se postavit arabským sousedům s ničivou silou a devastovat je. Přímá konfrontace se ukázala pro obecně arabskou a tudíž i palestinskou stranu jako neúčinná. Nastoupila diplomacie a pokračuje terorismus, ale pouze v “ekologické formě”, ve formě trvale udržitelného napětí, jehož cílem není destrukce “ekosystému” Izraele, ale pouze jeho stresování, čili opotřebovací válka a současně i testování jeho soudržnosti v daných podmínkách….

Diplomacie se ukazuje v izraelských přemítáních jako málo účinná, protože není nástrojem mírového řešení, ale stává se jen taktikou boje protivníků.

Izrael se nemůže spolehnout na nikoho, jen na sebe. Je ghettem. Proto se obranný management vypracoval do velmi efektivní podoby, v Izraeli se vyrábí velmi výkonná a sofistikovaná vojenská technika, která ale jen částečně řeší nepříjemnou závislost na dovozu špičkové vojenské techniky ze zahraničí.

Trvale udržitelné násilí aneb patová situace

K trvale udržitelnému násilí, kromě arabských muslimských sponzorů, přispívá i světová diplomacie. Současnou situaci dobře vystihl v Neviditelném psu 2.5. článek: “ŽENEVA : Dvojí metr”. Dušan Neumann stylem svého uvažování je nejblíže realitě, když upozorňoval na podivnosti ženevské žvanírny označované za Komisi pro lidská práva. Citujme:

“Zástupci 52 států v Ženevě rozhodli, že čínský komunistický režim, který pronásleduje a likviduje náboženské sektáře, okupuje a terorizuje Tibet, provádí hromadné exekuce a orgány popravených prodává a vyhrožuje Tchaj-wanu násilím, se nedopouští flagrantního porušování lidských práv stejně jako teroristé Hamas-Hizbollah útočící na izraelské vesnice minomety.

Zato Izrael, který nemá právo v komisi zasedat byl urgentně vyzván, aby okamžitě skončil s hrubým porušováním lidských práv vůči Palestincům. Neobhajuji všechny akce, které Šaronova vláda nařizuje, ale pod stejnou kritickou palbou byl i Barakův kabinet, který Arafatovi ustupoval až na pokraj sebezničení…

Do protiizraelské fronty se … zapojili všichni až na delegáty Spojených států a Guatemaly. Kritika Izraele za útoky na základny Hizbollahu v jižním Libanonu od francouzské strany, která nechala před lety svého spojence Libanon na pospas Syrii a nastartovala tak proces jeho zničení, je až komická.

Rezoluce vyzývající k mezinárodní ochraně Palestinců mír nepřiblíží, ale dodá palestinským rozvratníkům pocit legitimity. Kdyby tak na francouzské vesnice zaútočily minometnou palbou neonacistické bojůvky z Alsaska, do několika hodin by speciální německé a francouzské jednotky teroristy zlikvidovaly. Když se tak stane Izraeli, Sýrie s potěšením přihlíží, libanonské bezpečnostní síly neexistují a Izrael je označen za agresora. Vskutku zářný příklad spravedlivé mezinárodní rozšafnosti.”

Souhlasím s Neumannem: Je-li dnes něco skutečně nebezpečného, co se vypotí ze státních daní placených lidským politickým společenstvím, jsou to humanitárně a lidskoprávně laděné žvásty pronášené podobně jako hodnocení fotbalového zápasu při močení na pisoáru - s momentální účelovostí. Jsou platformou pro alibismus a účelová řešení.

A na to doplatí terče - prostí lidé v Izraeli i v Palestině.

Radikální řešení?

Snad jen radikální jednostranné stanovení hranic Izraelem a stejně radikální zrušení izraelských osad mimo hranice Izraele, a stejně radikální regulace vstupu Palestinců do Izraele, může přinést výrazný posun v řešení tamní situace. Jednostranně by byla zlikvidována většina třecích ploch. Zůstal by jen trvalý problém Jeruzaléma, protože se o něm domnívají Židé i muslimové, že je pro ně posvátným. Skutečně rozumná dohoda o Jeruzalému, podle mého názoru, nepřijde dřív, než vyhynou dvě generace nepřátel a tím se poněkud otupí hrot nenávisti. Ale stejně velká je šance, že do dvaceti třiceti let stát Izrael již nebude existovat.

Ale to je námět na příliš dlouhou diskusi, přesahující rozsah tohoto článku.

Lesk a bída marxismu

Nápověda pro ty, kteří chyběli ve škole

Josef Mikovec, Utah, USA

Nemyslím, že v zemích východního bloku bylo možno mluvit o socialismu, k tomu se sice "stranovlády" hlásily, ale stejně tak se hlásily k demokracii, pro mě je obojí stejně přesvědčivé. Řekl bych, že se jednalo jednoznačně o státni kapitalismus, tedy o jednu, (spolu s fašismem) p r o z a t í m  nejhorší formu kapitalismu. Ideologie nacionálního socialismu byla také jen dovedným maskováním něčeho úplně jiného, než se tvrdí v názvu... Tím, že vládnoucí skupiny v těchto zemích zneužily marxismus a zdebilnily jej v oficialní (a oficiózní) ideologii přístupnou i pavlačové moudrosti domovních důvěrnic a hrdinných milicionářů, dokázaly jej bohužel pro spoustu lidí zprofanovat na celé století. Přitom základních problémů, (tedy reifikace, komodifikace, alienace, fetišizace, fragmentace a desintegrace - pokud možno totální, v diktátorských formách stimulované uzavřenosti systému), které jsou podstatou kapitalismu a jejichž reprodukce a utvrzování je jeho nutně sebezachovný proces vedoucí k mnohem stabilnější a dlouhodobější formě totalitarismu, si straničtí "marxisté" nesměli ani všímat. Nastavovali by totiž systému zrcadlo, a protože by se v něm spatřil i Západ, byla spokojenost dána mlčením.

Oboustranná spokojenost.

Ukončením studené války se v  kapitalismu ve formě "reprezentativní demokracie" stal zjevným trend (a současně i hlavní účel) státu, křiklavě viditelný v obou formách diktatury kapitálu. "Řízení" společnosti způsobem, upevňujícím priviegia vládnoucí skupiny formou centralizace, monopolizace moci. To vše bylo možné skrze komplex politických, legislativních, soudních, vojenských a finančních institucí (nebo delegováním nástrojů kontroly a moci privátnímu sektoru), manipulací, neutralizací, inkorporací a nakonec absorbováním občanské společnosti. Tato kontrola se přirozeně a především rozšiřuje na všechny instituce formující společenské vědomí či vyvlastňující individuální ne-vědomí, hlavně masmédia. Vytváří tak ideologickou hegemonii (viz Gramsci, Althusser, Chomsky, Poulantzass) jejíž patrně nevyhnutelným, ale zužitkovatelným efektem je "panic ideology". Spojení kapitálu s mocí je stále těsnější a státy se stávají spíše nástrojem mezinárodního kapitálu, organizovaného v "megacorps" (multinacionálních korporacích) a směřujícího k vytvoření jediného globálního totalitárního mega-systému. "Late capitalism" toho dosahuje rovněž formou imperialismu a jeho manifestací - válkou. Imperialismus se tak projevuje dvojím způsobem - užitím hrubé síly přímou vojenskou intervencí, nebo ekonomickým tlakem a vydíráním přímým či prostřednictvím transnacionálnich finančních institucí. Ukázkou obojího je destrukce Jugoslávie (Emil Vlajki: "The new totalitarian society: demonization of Serbs", Noam Chomsky: "Military humanism", Y. Bodansky a další). Všechy tři formy kapitalismu se v tomto znamenitě doplňovaly.

Moderní věda a technika umožňuje stále více nejen efektivní vraždění a psychologickou válku (včetně permanentní preventivní války proti potenciálnímu "vnitřnímu nepříteli" v globálním měřítku) ale také dokonalou manipulaci, téměř absolutní kontrolu, internalizaci forem manipulace ideologickým aparátem a vytváření iluzorního společensví z aglomerace zcela odcizených individuí, jejichž ego bude masově produkováno. Úspěch je zaručen také, protože realita systému vytváří pro většinu lidí nutnost sebeklamu, konformity, identifikace, regulované vzpoury, jako prostředku vyhnutí se trpkému poznání u jedněch a tíhy vytváření svobodného společensví svobodných jedinců u druhých, ledaže by...

No a to je snad to, oč v marxismu a anti-kapitalismu jde.

Autor žije od roku 1985 v USA, učí český jazyk, uklízí v nemocnici a maluje sakrální fresky

Encyklopedické heslo

---

Marx, Karl Henrich (5. 5. 1818 Trier - 14. 3. 1883 Londýn)

německý filozof, ideolog dělnického hnutí. Marxovo učení je zdrojem, z kterého obsahově (Marxovo učení o společnosti) či metodicky (Marxova dialektika) čerpalo a čerpá mnoho různých směrů 19. a 20. století: marxismus, austromarxismus, menševismus, neomarxismus, marxismus-leninismus, maoismus, stalinismus, leninismus, trockismus, anarchismus, teologie revoluce, eurokomunistické učení, existencialismus, sociologie vědy, filozofie člověka, filozofie vědy, frankfurtská škola, poznaňská škola, bratislavská škola, synkriticismus.

Marxistická filozofie sa odštěpila v 40. letech 19. století od hegelovské levice a snahou o analýzu zákonitostí formující se buržoazní spoločnosti sa zařaďuje do proudu sociálního myšlení 19. století.

Marx a Engels vycházejí z ekonomických vztahů jako z hybné síly dějin a z ekonomicky motivovaných sociálních konfliků (třídní boj). V raných pracích Marxe (zejména v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844) sa objevuje také analýza postavení člověka - výrobce ve formující se buržoazní společnosti. Marx tu zdůrazňuje pojem odcizení. Marxismus se koncem 19. století rozštěpil na dva proudy: