pátek 22. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Ivan Kytka rezignoval z funkce šéfa zpravodajství České televize - výběr zpráv ČTK k tomuto tématu
  • Demokratická unie: stanovisko k rezignaci Ivana Kytky Jaká má být veřejnoprávní televize:
  • Posmrtný život (Jiří Jírovec) Traumatické zkušenosti ze studia udavačských svazků Stb:
  • Zrada v první osobě číhala skutečně tak blízko (Iva Drápalová, Los Angeles Times, 20.5.1998) Čeští a slovenští Romové v Británii získávají asyl:
  • Čím museli projít čeští a slovenští Romové, kteří jsou v Británi označováni za parazity (The Independent, 21.5. 1998)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Zde je včerejší vydání Britských listů.
  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Týdeník o nových knihách a o literatuře "Knihy online" má adresu http://knihy.internet.cz
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.

    V České televizi se nyní bojí, aby se "ještě něco nestalo před volbami".

    Je to směšné. Je to přesný protiklad normální, profesionální novinářské práce. Pro normální, profesionální novináře je předvolební období přece právě nejvýznamnějším obdobím pro hrdý, investigativní žurnalismus. Kdy jindy mohou občané a novináři proboha něco změnit, než právě před volbami, kdy jsou politikové znejistěni?

    Pokud chce naopak Česká televize až do voleb žurnalistiku co možná umrtvovat, pokud nebyla schopna vytvořit skutečně efektivní předvolební pořady, je to, zdá se, další důkaz, že je tato údajně veřejnoprávní instituce ve vleku politiků. Právě před volbami se přece mají dostat na veřejnost všechny pochybné skutečnosti. Právě před volbami mají občané největší moc a největší možnost napravovat, co je v politice špatného. Právě před volbami jsou nezávislí novináři v normální demokracii co nejaktivnější. Skutečný novinář se nestaví před volbami do pozice mrtvého brouka. JČ.


    Bývalý šéf zpravodajství ČT Petr Studenovský: "Nelezeme tady po stromech, jak si myslel Kytka"

    Ve čtvrtek po jednapadesáti dnech ve funkci rezignoval nový šéf zpravodajství České televize Ivan Kytka. Někteří kritikové konstatují, že Kytka ve funkci manažersky selhal, protože se mu existující redakci nepodařilo motivovat a stimulovat. Jiní pozorovatelé naopak míní, že jde o vítězství druhořadosti. Českým politikům jistě dobře vyhovuje, mají-li ve veřejnoprávní televizi chabé novináře. Začínali se děsit, že veřejnoprávní televize začínala projevovat nezávislý, kritický hlas.

    Každý si může udělat úsudek sám z následujících zpráv České tiskové kanceláře, co je asi nejblíže pravdě. JČ


    Ivan Kytka rezignoval na funkci šéfredaktora zpravodajství ČT

    PRAHA 21.května (ČTK) - Šéfredaktor zpravodajství České televize Ivan Kytka dnes rezignoval na svou funkci. Odchází z ní po necelých dvou měsících po vzájemné dohodě s generálním ředitelem televize Jakubem Puchalským, který prostřednictvím svého tiskového oddělení zdůraznil, že Kytku považuje za  vynikajícího novináře, ale že "velmi oceňuje, že...svoji rezignaci nabídl sám".

    Podle Puchalského se Kytkovi nepodařilo převést vlastní novinářské zkušenosti do práce celé redakce. ČTK to oznámila mluvčí televize Renata Elhenická, podle které Kytka v ČT zůstane. "O (jeho) přesné pozici se nyní jedná," dodala.

    Novým šéfredaktorem zpravodajství ČT byl jmenován její bývalý několikaletý moskevský zpravodaj Zdeněk Šámal, jenž má podle Elhenické plnou důvěru jak vedení televize, tak redakce zpravodajství. Podle informací ČTK je Šámal od počátku dubna v  České republice.

    Elhenická na dotaz ČTK zároveň nevyloučila, že by po Kytkově rezignaci mohl v ČT dále pracovat komentátor Bohumil Klepetko, jenž v uplynulých dnech oznámil právě kvůli novým poměrům ve zpravodajství odchod z Kavčích hor. "Uvažuje se o tom," připustila Elhenická. Klepetka se zatím ČTK zastihnout nepodařilo.

    Elhenická zároveň rozhodně odmítla, že by Kytkova rezignace nějak souvisela s dnešním večerním zasedáním stálé sněmovní komise pro sdělovací prostředky, jejíž znepokojená část bude chtít vysvětlit právě i vývoj zpravodajství po dubnovém Kytkově nástupu. Elhenická zároveň odmítla, že by za Kytkovým odstoupením měly stát nějaké politické tlaky. Čtyřicetiletý Kytka usedl do šéfredaktorského křesla na  Kavčích horách letos v dubnu. Předtím působil od poloviny roku 1995 jako zpravodaj ČT v Londýně. V uplynulých týdnech byl kritizován mimo jiné kvůli poklesu sledovanosti zpravodajství i  kvůli tomu, že má až do srpna dál dostávat londýnský, zhruba stoosmdesátitisícový plat.

    "Jeho rezignace neznamená žádnou zásadní změnu v představě o  zpravodajství veřejnoprávní televize, kterou deklarovalo současné vedení ČT," zdůraznil dnes Puchalský. "Intenzivní práce zpravodajského týmu a příprava volebního zpravodajství je plně zabezpečena a tato personální změna je neovlivní," dodal.

    Jedenatřicetiletý Zdeněk Šámal začal ve zpravodajství na  Kavčích horách pracovat v květnu 1991. Mimo jiné zde moderoval pořad Objektiv. Po zániku federálního zpravodajství se Šámal stal moderátorem a spoluautorem pořadu Události-komentáře a  pokračoval v práci na Objektivu. Stálým zpravodajem ČT v Ruské federaci byl od března 1994.

    Nový šéfredaktor zpravodajství ČT: Nečekejte revoluci

    PRAHA 21.května (ČTK) - Nový šéfredaktor zpravodajství České televize Zdeněk Šámal nepředpokládá, že by jeho nástup měl pro diváky znamenat nějakou revoluci. "Nelze očekávat, že to bude ze  dne na den úplně jiné," řekl ČTK jedenatřicetiletý Šámal krátce po svém dnešním jmenování. "Možná, že struktura bude trošku jiná, aby bylo zřejmé, že řadíme události podle jejich významu a  podle aktuálnosti," připustil.

    Bývalý několikaletý moskevský zpravodaj ČT bude usilovat o  to, aby zpravodajství nebylo pragocentrické, ale "aby bylo přijatelné pro celou republiku". "Rád bych, aby v nás diváci viděli zdroj spolehlivých, profesionálně podaných informací, které mají navíc odpovídající televizní formu," zdůraznil Šámal střídající v čele zpravodajství Ivana Kytku, jenž dnes rezignoval.

    Změna šéfredaktora divákům ČT přinese zřejmě i to, že se budou dále setkávat s tváří moderátora Bohumila Klepetka, jenž v  uplynulých dnech oznámil svůj odchod, zdůvodněný nespokojeností s Kytkovou koncepcí. "Rád bych ho viděl ve svém týmu," zdůraznil Šámal, který hodlá provést i jisté strukturální změny směřující k lepší vnitřní komunikaci.

    Z jeho slov vyplynulo, že hodlá například do určité míry vytvořit jisté náhrady za Kytkou zrušené některé dřívější rubriky i funkce a zmínil potřebu jistého rozlišení na domácí a  zahraniční redakce.

    Studenovský je odchodem Kytky překvapen

    PRAHA 21.května (ČTK) - Bývalý šéf zpravodajství České televize a nyní mluvčí vlády Petr Studenovský je překvapen náhlou rezignací svého nástupce Ivana Kytky. Studenovský sice nemá dostatek informací, aby mohl dosavadní práci Kytky hodnotit, připustil ovšem, že se mu současná podoba zpravodajství veřejnoprávní televize příliš nelíbila.

    "Je to překvapení; jenom pevně doufám, že pan generální ředitel Puchalský si své ostatní spolupracovníky vybíral pečlivěji," zněla bezprostřední reakce Studenovského. On sám patřil mezi první vedoucí pracovníky České televize odvolané okamžitě po nástupu nového ředitele Jakuba Puchalského.

    Zdeňka Šámala, který nahradil Kytku, považuje Studenovský za  velmi solidního profesionála, který ví, jak má zpravodajství vypadat, a bude schopen opřít se o členy zpravodajského týmu ČT.

    "Je prostě důležité dívat se na ty lidi, kteří dělají v  redakci jako na lidi, kteří tomu rozumějí, kteří nejsou úplní začátečníci a pitomci. Obávám se, že Ivan Kytka prostě zaplatil daň za to, že se trošku tvářil, jako že k nám přináší civilizaci z Velké Británie a my tady lezeme po stromech a ona to není tak úplně pravda," řekl ČTK Studenovský.

    Podle některých informací však za odchodem Kytky není jen to, že se mu podle Puchalského nepodařilo převést své zkušenosti z Velké Británie, kde jako zpravodaj působil, do práce celé redakce, ale i nelibost některých politických stran. Česká televize totiž po Kytkově příchodu omezila zpravodajství o  politických stranách.

    Dostál (ČSSD) Kytkův odchod z funkce šéfredaktora vítá

    PRAHA 21.května (ČTK) - Člen sněmovní komise pro sdělovací prostředky Pavel Dostál (ČSSD) dnes přivítal odchod Ivana Kytky z funkce šéfredaktora zpravodajství České televize (ČT) a  označil jej za krok k nápravě nynější situace v ČT. Ostatní členové mediální komise, které dnes ČTK oslovila, Kytkovu rezignaci nekomentovali, případně se k ní vyjádřili rezervovaně.

    "Já se domnívám, že odchod nebo odvolání Ivana Kytky je náprava...chyby, která nastala při nástupu nového pana ředitele České televize (Jakuba Puchalského) a jeho personálních výměn, protože pokud mám zprávy, tak vlastně Ivan Kytka rozbil 'jakous takous' strukturu, která ve zpravodajství byla. To se projevilo na kvalitě toho zpravodajství," řekl novinářům Dostál, který se domnívá, že Kytkův odchod znamená změnu k lepšímu.

    Rezervovaněji se ke Kytkově rezignaci postavil předseda mediální komise Jan Kasal (KDU-ČSL). "Nechci hodnotit kádrové změny v televizi, ale zdá se mi, že není příliš dobře, že se na  takto významných postech mění lidé příliš často, protože je obtížné zajistit určitou kontinuitu a stabilitu těch, kteří tam pracují..., ale to platí obecně," prohlásil.

    Předseda sněmovního výboru pro kulturu Michal Prokop (klub ODA) ČTK řekl, že má příliš málo informací a nechce tedy Kytkovu rezignaci hodnotit. Také další člen mediální komise Petr Pleva (ODS) odmítl odchod šéfredaktora zpravodajství ČT komentovat s  tím, že by považoval za nešťastné, kdyby se politici vměšovali do personálních otázek. ČTK řekl, že bude proti tomu, aby mediální komise, která se dnes má situací v ČT zabývat, přijímala k dění ve veřejnoprávní televizi nějaké usnesení. "Ta doba od nástupu nového vedení je krátká na kategorické soudy," uvedl.


    Výběr textů z posledních dní:

  • Jak byly ukradeny Zemědělské noviny
  • Dokument: 27. března 1991: Petr Pithart se dopisem ministru zemědělství Kubátovi přimlouvá za ukradení Zemědělských novin
  • Výzva českým vědcům: Pište před volbami politickým stranám, aby zvýšily financování české vědy! Jde o ekonomické přežití národa
  • The Drudge Report: Podvratný americký internetový časopis, který čte 6,5 miliónů lidí měsíčně a kterého se bojí prezident Clinton
  • Pavel Dostál, ČSSD: Rudé právo nebylo ukradeno tak, jak byla ukradena Mladá fronta
  • Co mohli dělat Ukrajinci za druhé světové války, v lisu mezi Rusy a Němci (Peter Potichnyj)
  • Situace v České televizi: Ivan Kytka, šéf zpravodajství ČT, se pokusil umlčet Andrewa Stroehleina, když poukázal na vydírání ČT ze strany mluvčího MNO
  • Ministerstvo obrany ČR vydírá Českou televizi: Konkrétní případ (Andrew Stroehlein, reakce mluvčího MNO Milana Řepky)
  • Volá si mediální komise českého parlamentu Puchalského a Kytku na kobereček? Původní rozhovor s Pavlem Dostálem (ČSSD)
  • Ještě k Havlově kontroverzní "milosti" pro útočníky na Sládka: Litera a duch zákona (Jiří Jírovec)
  • Tragédie krála Havla: Chyby českého prezidenta jsou symbolem obecnější české tísně (Sunday Times)
  • K Havlově kontroverzní "milosti" pro útočníky na Sládka: Tvoření českého státu (Jiří Jírovec)
  • Bydlení: Platil jsem v Praze za podnájem 92 procent svého platu! (Jan Lipšanský)
  • Zadluženost třetího světa: britští poslanci a charitativní organizace požadují, aby státy skupiny G8 nejchudším zemím energicky pomohly
  • Cena bydlení a jeho sociální souvislosti (Tomáš Kostelecký)
  • Špatní moderátoři a špatné formáty pořadů v ČT: Je to Debata nebo V pravé poledne? (Jan Čulík)
  • Velká Británie: Je ospravedlnitelné vyvážet zbraně do zahraničí za účelem svržení diktátora? Puč Robina Cooka v Sierra Leone
  • Uvnitř České televize (Andrew Stroehlein)
  • Havlova blesková milost pro útočníky na Sládka je karikatura demokracie (Jiří Jírovec)
  • Studie provozního prostředí České televize (Coopers and Lybrand, květen 1998)
  • Stalinova bomba: Jak Rusové v Československu drancovali uran (Zbyněk Zeman)
  • Pozadí jaderné bomby (Vladimír Wagner)
  • Pražský deník (Andrew Stroehlein)
  • Hrozí Brnu záplava radioaktivním kalem?
  • Vandalismus evropského formátu: kostel svatého Michaela Archanděla na Staroměstském náměstí je přestavován na disneyovskou multimediální show
  • Události bez událostí: reforma zpravodajství České televize - pokus o první analýzu
  • Věnec sonetů (Jaroslav Seifert) - báseň, vyjadřující úzkost z komunistického útlaku, kterou autor vydal v Praze r. 1956
  • Američané objevili dvě bílkoviny, které v součinnost likvidují rakovinové nádory, zatím u myší
  • Velká Británie a případ etiky a spravedlnosti: pronásledování dětské vražedkyně Mary Bellové
  • Otevřený dopis Ivanu Kytkovi (Jiří Jírovec)
  • Jaro 1968 na Západě: studentské bouře: co to bylo, proč se to dělo a jaký to mělo dlouhodobý dopad (Neal Ascherson, účastník, nyní známý britský novinář, The Observer)
  • Václav Havel v  roce 1968 (Financial Times)
  • V Británii byla vyrobena vakcína proti zubnímu kazu
  • Ekonomický vývoj ve světě: Budoucnost zaměstnanosti - nebude žádná?
  • Rakovině způsobované kouřením dokáže prý zabránit jediný gen
  • Vysoký činitel ČT byl po volbách v roce 1996 nucen chodit na výslechy na policii - je nezávislost veřejnoprávní ČT skutečně zajištěna? (Jan Čulík)
  • Nacházející volby v ČR: Nerozhodní voliči jsou nadějí české politické scény (Andrew Stroehlein)
  • Zneužívání antibiotik hrozí vyústit v epidemie nevyléčitelných chorob
  • Předvolební blues v ČR (Andrew Stroehlein)
  • Británie: Znovu se hovoří o třetí cestě - je ČR na takovou debatu připravena? (Andrew Stroehlein)
  • Konečně rozumný přístup: EU odmítla sudetoněmecké radikály (Andrew Stroehlein)
  • Čeští poslanci: nechodíte-li do práce, očekávejte, že zaměstnání přijdete (Andrew Stroehlein)
  • 23. dubna, světový den knihy: Počítače nikdy nezvítězí nad knihami, jejichž popularita je věčná! (The Times)
  • Miroslav Holub v Glasgow a Pražské jaro (Jan Čulík)
  • Klaus o Mlynářovi (Andrew Stroehlein)
  • VÝZVA: sbírka peněz na pomník českým pilotům, padlým za druhé světové války
  • Ještě jednou Tunisko - je ho možno hodnotit podle měřítek evropských zemí (reakce Jana Čulíka na článek Vojtěcha Kmenta)
  • Trest smrti: je nemorální a zbytečný (Andrew Stroehlein)
  • České privatizační fondy budou donuceny k odprodávání akcií (Financial Times)
  • Jak se vyrovnat s totalitní minulostí (Jiří Jírovec)
  • Ještě jednou Boeing a Aero (Ondřej Zvěřina)
  • Rozhovor s Ivanem Kytkou, šéfem zpravodajství ČT: Je zpravodajství ČT nyní ještě horší než dřív?
  • Tunisko: život v socialismu? (Jan Čulík)
  • Tunisští "Všichni dobří rodáci" - stalinistické praktiky. Úryvek z románu Mustafy Tliliho "Lví hora"
  • Co by měl český prezident učinit po volbách (Andrew Stroehlein)
  • Jak se psalo na jaře roku 1968: Obrodný proces v Semilech (Ludvík Vaculík, Literární listy 27. června 1968)
  • Kanadská mlékárna, občanská společnost a Aero Vodochody (Jiří Jírovec)
  • Manifest, který způsobil sovětskou invazi v roce 1968: DVA TISÍCE SLOV (Ludvík Vaculík, Literární listy 27. června 1968)
  • Lži, zatracené lži a statistiky (Andrew Stroehlein)
  • Pozapomenutá kultura: česká literatura v exilu za komunistické éry (Jan Čulík)
  • Koupíte si v dražbě auto za 100 000 Kč, zaplatíte plnou cenu, ale auto nedostanete a za tři roky nevysoudíte nic. Otřesné poměry v českém podnikatelství a soudnictví. KTERÉ NOVINY BUDOU USILOVAT O NÁPRAVU?
  • Den, kdy zemřel Kristus. K velikonočnímu zamyšlení
  • Angličtina světově vítězí jako lingua franca - učme se rychle anglicky! (FT)
  • Český stát na prahu třetího milénia (Michal Janata, časopis Prostor)
  • Ještě Boeing a Aero Vodochody: nezodpovězené otázky: Kdo se bude smát celou cestu do banky? (Jiří Jírovec)
  • Jak bojovat proti nacionalistickým mýtům? (Jan Čulík)
  • Paul Johnson: Co způsobuje, že jsou národy ekonomicky úspěšné
  • Deset let vězení za jedinou noc, strávenou v pražském hotelu (Observer)
  • Čína, lidská práva, ČR a světové ekonomické summity: PŘEHLÍDKA TYRANŮ (Observer)
  • Promarněná příležitost pro snášenlivost: ČR odmítla zákon o homosexuálním partnerství (Andrew Stroehlein)
  • Udělá Boeing s firmou Aero Vodochody totéž, co učinil s podnikem de Havilland? (Jan Čulík)
  • Povědomí o demokracii: Pohraniční stařenka (Jiří Jírovec)
  • Andrew Stroehlein zase znovu - o mně (Jiří Pehe)
  • Reakce na poznámky Jiřího Peheho (Andrew Stroehlein)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Zpravodajství ČT - poslání pro příští tisíciletí a principy k jeho naplnění (Ivan Kytka, nový šéf zpravodajství ČT)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Plán naléhavých operačních, taktických a strategických změn ve zpravodajském týmu (Ivan Kytka)
  • Změna volebního systému v ČR problémy neodstraní (Andrew Stroehlein)
  • POZOR: PRECEDENS: Boeing a Aero Vodochody: Boeing už jednou převzal jednu menší (kanadskou) leteckou firmu a za pár let ji vládě zase za drahé peníze vrátil (Jiří Jírovec)
  • Finanční dary pro politické strany? Není problém, pokud víme přesně, kdo to platí (The Guardian)
  • K petici biologů na záchranu české vědy: Vědecký omyl (Jiří Jírovec)
  • Media in the Czech Republic: the current state of affairs (Jan Čulík)
  • Dvojí občanství: Jsou dva pasy lepší než jeden? (Wall Street Journal 25.3.1998)
  • Role vzdělanců v chaosu české společnosti (přednáška Jana Čulíka)
  • Ostře odmítavá i souhlasná diskuse k výše uvedené přednášce Jana Čulíka (Vladimír Mlynář, Milan Uhde, Jiří Vančura, Zdeněk Pinc, Sylvie Richterová, Eduard Goldstuecker, Milan Horáček, Milan Hauner a další)
  • Naléhavá výzva vědcům: je třeba vytvořit silnou lobby pro vědu (ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ)
  • Kosovo: Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co skutečně rozděluje Evropu
  • Krásné sny. Kolaborace už není v ČR jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však způsob nejvýnosnější. (Sunday Times, 22.3. 1998)
  • České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii (Emanuel Mandler, vyšlo v MFD)
  • Češi v Americe a Češi doma: "Kdo nechtěl odejít, nemusel? Otevřený dopis do Čech (Michal Málek)
  • Prostituce: Praha, středoevropský Bangkok (Andrew Stroehlein)
  • Václav Havel a "kmenový stát" (Andrew Stroehlein)
  • Vývoz zbraní z ČR: Praha, Alžír, Brusel (Andrew Stroehlein)
  • Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík


    Rezignace Ivana Kytky - stanovisko Demokratické unie

    Stanovisko Demokraticke unie k odchodu Ivana Kytky z mista sefredaktora zpravodajstvi CT

    Vyjadrujeme politovani a do jiste miry i znepokojeni nad rozhodnutim Ivana Kytky odejit z funkce sefredaktora zpravodajstvi Ceske televize. Za  kratkou dobu jeho pusobeni v teto funkci jsme meli moznost osobniho jednani s nim, ze ktereho jsme nabyli dojmu, ze jeho zkusenosti z Velke Britanie budou ku prospechu budovani skutecne nezavisleho zpravodajstvi nasi verejnopravni televize. Proto se domnivame, ze skutecnou pricinou jeho dnesniho rozhodnuti muze byt prave nemoznost prosazeni principu verejnopravni televize zapadoevropskeho standardu v podminkach Ceske televize. To by melo byt vaznym varovanim a nametem k zamysleni.

    Zaverem touto cestou dekujeme panu Ivanu Kytkovi za to, ze mel jako prvni odvahu pozvat predstavitele Demokraticke unie do poradu "21", coz se stalo poprve za 4 roky nasi existence. Do doby nastupu pana Kytky do funkce byl i tento porad pro Demokratickou unii nepristupny.

    V Praze 21. kvetna 1998

    ing. Petr Safranek e-mail: deu@login.cz

    mistopredseda strany tel: 0602 38 18 65

    Demokraticka unie http://www.deu.cz

    PO Box 3

    110 15 Praha 015 tel./fax 02-232 39 96


    Posmrtný život

    Jiří Jírovec

    Diskuse o úrovni zpravodajství ČT se zatím točí hlavně kolem toho, jak zjednat přístup k  solidním informacím a jak je srozumitelným způsobem tlumočit divákovi. Jde vesměs o personálně technické záležitosti - kde sehnat schopné lidi, jak zaručit jejich nezávislost a jak se vnitřně zorganizovat, aby prostředky, které jsou k disposici, byly racionálně využívány.

    Tato debata ovšem nebude úplná, pokud se nebudeme zabývat osudem informace po jejím zveřejnění. Jinými slovy, divák se něco dozví - ale co dál?

    Ivan Kytka ve svém dokumentu týkajícím se zpravodajství ČT (BL, 2.4. 1998) píše: "Posláním zpravodajství České televize by přitom mělo být informace nejen shromažďovat, třídit a zveřejňovat. Ale také inspirovat lidi k tomu, aby se zajímali o věci, které jsou důležité pro jejich budoucnost, i když si to sami (zatím) neuvědomují."

    To je velmi závažná myšlenka, jejíž uskutečnění ovšem vyžaduje, aby editoři byli schopni "věci důležité pro budoucnost" nejen identifikovat, ale udržet je dostatečně dlouho při televizním životě a tím jim zajistit "posmrtný život", v němž teprve dojdou naplnění.

    Dobrým příkladem ze země reálné demokracie může být tak zvaná somálská aféra. Kanadská armáda se v první polovině devadesátých let podílela na humanitární pomoci Somálsku. Vojenské oddíly vyslané do Somálska měly svou autoritou přispět k vytvoření bezpečnějších podmínek v centrech rozdělujících potraviny a jiných nezbytnosti do Somálska přicházející z okolního světa.

    Kanadské sdělovací prostředky se z různých pramenů dozvěděly, že na kanadské základně došlo k mučení a zabití několika Somálců a začaly se ptát kdo, jak a proč. Vojenské orgány na otázky pátracích žurnalistů příliš nereagovaly. Informace přicházející z jiných zdrojů ovšem naznačovaly, že armáda vědomě zneprůhledňovala situaci, že v dané jednotce byli vojáci, kteří neměli zrovna nejdál k rasistickým organizacím a že ministryně národní obrany asi věděla víc, než připouštěla v parlamentu. Pak se našly fotografie, na nichž kanadští parašutisté pózovali vedle zkrvaveného somálského teenagera, jemuž zakrátko na to svými svaly pomohli na onen svět.

    Původní informace, postupně rozšiřovaná o další skutečnosti, se udržela v popředí zájmu dostatečně dlouho na to, aby ji politikové mohli ignorovat. Postupně tedy došlo k tomu, že začala žít novým životem, nezávislým na sdělovacích prostředcích, z jejichž prvních stran postupně odumřela. Její "posmrtný život" trval několik dalších let, během nichž došlo k rozsáhlému vyšetřování celé záležitosti nezávislou komisi, rozpuštění parašutistické jednotky a k potrestání několika vojáků. (A v okamžiku, kdy mělo dojít na velké ryby k přerušení vyšetřování). Dokument Ivana Kytky se bohužel posmrtným životem informace nezabývá, přestože právě zde je klíč k pochopení, proč je veřejností financovaná televize nezastupitelná.

    Potíž je v tom, že editor (a reportér) musí zaujmout politický postoj, to znamená brát se za věc, která je podle jeho názoru společensky důležitá a zároveň musí udržet neutralitu a dát prostor názorům, která mohou být v rozporu s jeho vlastním politickým přesvědčením.

    Nezávislá (tedy všem sloužící) televize - a v obecné smyslu nezávislé sdělovací prostředky vůbec - tvoří nezbytnou protiváhu politické moci. A to nejen tím, že veřejnou kontrolou drží moc trochu na uzdě, ale i tím, že upozorňují na problémy, které politikové ve své ideologické zaslepenosti (a stranické poslušnosti) nechtějí nebo ani nemohou vidět. Celkem paradoxně, nezávislé sdělovací prostředky mohou upevnit moc těm politikům, kteří z nich budou čerpat a ne proti nim bojovat.

    V kanadském parlamentu je zcela běžné, že interpelace poslance začíná odkazem na to, co ráno uveřejnily noviny nebo televizní stanice. Jistě by nebylo na škodu, kdyby si této praxe povšimli čeští politikové.

    Proč by nemohl český poslanec dohnat svůj kanadský protějšek třeba tím, že interpelaci ministerskému předsedovi zahájil slovy: "Pane ministerský předsedo, Britské listy zveřejnily závažnou informaci týkající se vstupu firmy Boeing do Aera Vodochody. Mohl byste mně a mým voličům objasnit co o předchozích transakcích firmy Boeing vlada ví? Jaké jsou záruky, že české daňové poplatníky nestihne osud kanadských? Jde přece o milióny dolarů - či snad ne?"

    Václav Žák ve svém článku (BL 21.5. 1998) naznačuje, jak si "nezávislou" televizi představovali a nepochybně představují někteří politikové. Má zcela pravdu, že to je důvod k znepokojení.

    Dovolím si jeden výrok z jeho článku parafrázovat: Političtí hlupáci stojí o propagandu, objektivita je nezajímá. To je fakt, který by měl zajímat občany zejména během předvolební kampaně. Nevolit hlupáky je jediná možnost, jak se jich zbavit.

    Jiří Jírovec

    P.S. Boj proti nezávislé televizi nemusí být veden jen administrativními prostředky jako je předvolání ředitele ČT před parlamentní komisi nebo zjevný tlak na Ivana Kytku, aby si udělal se Stroehleinem pořádek.

    Kanadská CBC je trnem v oku soukromým stanicím, protože má proti nim výhodu státního (i když 100%) financování. Ozývají se samozřejmě i hlasy, že trh si všechno přebere a že v době, kdy je k dispozici několik desítek různých kanálů , není v zájmu daňových poplatníků, aby jejich peníze byly použity na financování veřejné TV.

    Ivan Kytka v už citovaném článku píše: "Není vyloučeno, že při propojení s celosvětovou internetovou sítí bude veřejný televizní kanál jen jednou z několika miliard internetových stránek." Tam by jistě řada lidí chtěla veřejnou televizi odkázat. O to víc je třeba, aby zpravodajství veřejné televize pro diváka bylo, jak Ivan Kytka píše o kousek dál, "nepostradatelným titulem. Vždy nejlepším, uznávaným a spolehlivým."

    Jenže veřejná televize neplní jen funkci pouhého přisunovače informací. Tím, že informace třídí a dává do souvislostí, umožňuje občanům, aby se lépe orientovali v tom jak jejich společnost funguje či nefunguje. Navíc, je-li vskutku nezávislá, je i základnou umožňující sjednotit síly a s něčím pohnout. V tom je těžko nahraditená, ledaže se podaří nalézt jiný prostředek, jak přinutit politiky k činu.


    Zrada v první osobě číhala skutečně tak blízko

    Iva Drápalová

    Los Angeles Times, středa, 20. května 1998

    Pardubice, Česká republika - Můj manžel a já jsme cestovali do tohoto města perníku a věží v pochmurný zimní den. Rozhodli jsme se přečíst si, co o našem životě zdokumentovala za čtyřicet let komunismu tajná policie. Bylo to vyčerpávající setkání. První noci jsem vůbec nemohla spát. Pořád jsem myslela na to, co jsem si přečetla. Když vidíte o sobě určité skutečnosti napsané černé na bílém, dostane se vám to pod kůži způsobem, jaký jsem nečekala - i když šlo o věci, které jsem už dávno věděla, celou řadu let.

    Viděla jsem příkaz, kterým bylo zakázáno mému synovi, aby směl jít na vysokou školu. Četla jsem diskusi o tom, jak a kam do našeho bytu umístit odposlouchávací zařízení. Četla jsem o blízkém přítelkyni naší rodiny, která nás prozradila policii, a tak deset nás skončilo ve vězení. Ve složce byly zprávy o mé spolupracovnici, která poskytla policii klíč od mé kanceláře. Jiná kolegyně navrhla policii, aby mně "zmáčkla" v době, kdy naše rodina má málo peněz.

    Bývalá československá tajná policie, známá pod jménem StB, udržovala složku o mně i o mém manželovi. Až do roku 1989, kdy byl komunismus pokojnou cestou svržen, sledovala tajná policie mnoho lidí, nejen otevřené disidenty. Zejména se soustřeďovala na ty z nás, kteří přicházeli pravidelně ve styk s cizinci. Než jsem začala pracovat ve svém nynějším zaměstnání jako stringer (občasný reportér) pro Los Angeles Times, strávila jsem dvacet let u tiskové kanceláře Associated Press. Začínala jsem tam v roce 1968 jako tlumočnice a překladatelka, těsně po sověty vedené invazi, která ukončila reformní hnutí "Pražského jara". Nakonec jsem zastávala postavení šéfky byra v Československu. Z tohoto místa jsem odešla v roce 1988, duševně i fyzicky vyčerpána.

    Dlouho se debatovalo v České republice - která se oddělila v roce 1993 od Slovenska - zda by měly být složky Stb otevřeny a pokud ano, komu. V bývalém východním Německu, kde byly složky tajné policie archivovány na papíře, byly německým občanům i cizincům zpřístupněny stohy dokumentů. Odhalení, obsažená v těch složkách, vyvolala mnoho trápení, protože spousta Němců se dověděla, že nepřítel byl často daleko blíže než se domnívali - někdy dokonce i v jejich vlastní domácnosti.

    V mé zemi, kde byly složky archivovány na mikrofilmu, to znamenalo, že jakékoliv jejich studium bude nudné a bude vyžadovat spoustu času. Nakonec se vláda rozhodla otevřít archívy jen pro české občany. Od loňského léta můžete zažádat o povolení prohlídnout si vaši složku zde v Pardubicích, asi 100 km na východ od Prahy. Zde udržuje ministerstvo vnitra své archívy v bývalé klášterní budově. (Město je také dobře známé svou továrnou, která vyrábí Semtex, výbušninu z umělé hmoty, kterou mají rádi teroristé.)

    Předpisy vám dovolují udělat si jednu kopii materiálu. Stojí to asi 1,50 dolaru za stránku. (Utratila jsem více než 700 dolarů). Nejsou žádné záruky, že nechybějí určité části svazků, že nebyly zničeny a jména ostatních lidí, zmíněných ve vaší složce, byla začerněna, i když není obtížné sestavit většinu chybějicích postav. "Ne, já se nebudu zajímat o obsah své složky u tajné policie," zdůrazňovala jsem, když jsme poprvé hovořili o tom, jestli bych o to neměla zažádat. "Vím, že mě všichni udávali, že byl můj telefon odposloucháván a že mi byla čtena pošta. Co z toho? Předpokládala jsem to."

    Ale historky přátel z oboru, kteří si do Pardubic zajeli číst své složky, vzbudily můj zájem a můj manžel - který se vždycky chce dostat všemu na kloub - doufal, že se mu podaří získat více informací o epizodě z roku 1953, v jejímž důsledku jsme skončili ve vězení.

    Elegantně restaurovaná budova archívu na Zborovském náměstí působí zvnějšku nenápadně. Jakmile vyjdete po několika schodech nahoru ke vchodu, obklopí vás laskavost, vřelost a porozumění zaměstnanců archívu. Poté, co jsme vyplnili požadované formuláře, nás odvedli do velké místnosti kde bylo sedm kójí, v každé z nich byl přístroj na čtení mikrofilmů a stůl se větším množstvím papíru. Zaměstnanci archívu jsou naučeni, aby byli nápomocní, ale zároveň aby nerušili. Vysvětlí vám, jak používat čtecího přístroje anebo vás prostě budou s porozuměním poslouchat. Mnoho lidí nedokáže si své složky číst mlčky. Dost návštěvníků se při čtení rozpláče.

    Požádala jsem, aby mě nechali o samotě. Ať se obrňujete proti tomu, co najdete, jakkoliv intenzívně, zjistila jsem brzo, to, co najdete, je stejně šokující. Je jedna věc předpokládat, že jsou určité věci pravda. Úplně něco jiného je číst si o tom černé na bílém. Předpokládala jsem, že všichni lidé, s nimiž jsem ve styku, mě pravděpodobně udávají, avšak nebyla jsem připravena na každodenní udávání zaměstnanci agentury Associated Press. Má vlastní asistentka dala policii klíč ke kanceláři a později, poté, co byl instalován nový zákem, je vpustila dovnitř zase. Věděla jsem, že je odposloucháván můj telefon, ale netušila jsem, že je sledován i telex. Věděla jsem, že do kanceláře občas chodí "návštěvy", ale ve složce byly oficiální záznamy těchto návštěv, s podrobnostmi o tom, jak byly věci zkoumány a fotografovány. Policie probrala navštívenky 300 mých návštěvníků a 60 z nich poté dále sledovala. Ještě více znepokojující byly chybné informace o tom, kteří lidé mě údajně navštívili v kanceláři, a nebylo to pravda. Policie pak sledovala lidi, které jsem ani neznala.

    Bylo všeobecně známo - a ona se o tom ani netajila - že je vysoce ceněná zaměstnankyně významného amerického časopisu ve styku - mám-li to říci jemně - s tajnou policií. Ale s tou dámou byla legrace. Byla to renesanční osobnost a všichni jsme byli rádi v její společnosti. Nicméně jsem byla šokována, když jsem zjistila, že tato osoba informuje úřady podrobně o tom, jak stavíme dům. V jednu chvíli informovala tajnou policii, že jsme si vzali stavební půjčku. Vzhledem k tomu, že je moje rodina závislá na mém příjmu, je to prý dobrá doba, kdy mě může policie "zmáčknout" a vynutit si mou spolupráci. Ve zprávě je uvedeno, že udavačka dostala za informaci dárkový koš. V určité chvíli, musím přiznat, však už bylo mou reakcí jen pobavení. Popisovali mě jako židovku (nebylo to pravda), že prý pocházím z bohaté rodiny v Olomouci (nebylo to pravda) a že jsem pravděpodobně špiónkou pro Spojené státy (nebylo to pravda). Dokonce ještě zábavnější bylo, že jsem věděla, s kým si mě ve všech třech případech spletli.

    Nejvíce mě pobavila zpráva z roku 1971 o tom, že prezident Nixon uvalil desetiprocentní daň na československý vývoz do Spojených států. V reakci na zprávu od agentury Associate Press jsem se pokusila získat od československých úřadů reakci na novou daň. Mé otázky, přednesené mluvčímu ministerstva zahraničních věcí, byly však zjevně interpretovány jako špionážní činnost: v mé složce bylo uvedeno, že pravděpodobně jednám jménem amerického velvyslanectví. Zmínka o této epizodě se vyskytuje v mé složce opakovaně po dobu celých dvaceti let.

    Stb vůbec nerozuměla novinářské práci. V jednu dobu byl vyslán československý agent v Bonnu, aby zkontroloval mé styky se záhadným Hansem Wildem. Wilde byl účetní odborník agentury Associated Press ve Frankfurtu: běžně jsem mu posílala pro zpracování doklady o mých výdajích. Začátkem sedmdesátých let jsem napsala zprávu o Řecích, žijících v Československu. Znovu a znovu se v mé složce vyskytují odkazy na tuto zprávu o Řecích, odkazy na mé otázky o hospodářství, o politice a o životním prostředí. O co jiného by se měl reportér zajímat?

    Složka mého manžela, tenčí než moje složka, neobsahovala nic, čemu by bylo možno se smát. Začátkem padesátých let jsme se dostali do případu s motáky - dopisy a balíčky, které se tajně posílaly politickým vězňům. Bratr mého manžela byl v nechvalně proslulých jáchymovských uranových dolech, kam bylo v padesátých letech posláno mnoho politických vězňů. Matka mého manžela mu tajně posílala potraviny prostřednictvím jednoho civilního zaměstance, který pracoval v dolech. Postupně se rozšířil počet lidí, kterým se takovýmto způsobem pomáhalo, a nakonec dostával pomoc i jeden Francouz, který si vzal Češku.

    Když byl systém pomoci odhalen a deset z nás bylo odsouzeno do vězení až na 18 měsíců (mně propustili za tři měsíce), domnívali jsme se, že nás prozradil někdo v dolech anebo na francouzském velvyslanectví. Ukázalo se však, že policejním udavačem byl vysoce respektovaný rodinný přítel, který mezitím zemřel. Byli jsme šokováni.

    Moje novinářská složka začíná víceméně v době, kdy odcházel korespondent AP Gene Kramer z Prahy a já jsem přebírala kancelář. Dověděla jsem se, že kdyby Kramer stejně neodjížděl, byl by vyhoštěn. Také jsem se dověděla, že už v roce 1972 požadovala Stb, abych byla propuštěna, protože jsem "vědomě Kramerovi pomáhala při jeho nepřátelské činnosti". Kdyby nebylo českého ministerstva zahraničních věcí, dověděla jsem se ve složkách, byla bych zřejmě skutečně propuštěna a skončila bych zase ve vězení. Ministerstvo opakovaně konstatovalo, že jsem nepřekročila běžnou novinářskou praxi. Z jednoho dojemného dokumentu mezi všemi těmi deprimujícími zprávami jsem se dověděla, že Michael Žantovský, tehdy náměstek ministra zahraničních věcí a posléze velvyslanec ve Spojených státech, osobně intervenoval ve věci mého syna, aby směl studovat na Karlově univerzitě. Můj syn tam nyní vyučuje.

    Na konci tří dnů pročítání mikrofilmů jsem vyšla z budovy ministerstva vnitra do slunce dne na začátku jara. Byla jsem překvapena vlnou emocí. Přemýšlela jsem o tom, jak zbytečné bylo všechno to donášení. Existoval obrovský aparát, stohy "přísně tajných" dokumentů, a přesto - nakonec závisela tajná policie většinou jen na nespolehlivých informacích od hrstky lidí.

    Policie měla odposlouchávací zařízení, mohli poslouchat mé telefonní hovory, prohledávali mé věci, ale kupodivu z toho nezískali skoro žádné informace. Ve složce jsou záznamy jen asi tří nebo čtyř telefonních rozhovorů. Byla jsem na stovkách diplomatických večírků a večeří. Ve složce jsou však jen dvě zprávy z oslav indického Dne nezávislosti, z jednoho britského večírku a z několika amerických večírků při příležitosti čtvrtého července. Nespočetněkrát jsem obědvala s americkými, britskými a německými tiskovými atašé a svazek se o tom vůbec nezmiňuje, ani se nezmiňuje o mých častých rozhovorech s různými velvyslanci.

    Jak míjel čas, moje nálada se měnila. K mému velkému překvapení jsem dlouho poté, co bylo dvacet let mého života přede mnou takto odhaleno, měla vztek na tiskovou kancelář Associated Press. Uvědomovala si ta tisková kancelář, pod jakým jsem byla tlakem? Neustálé napětí? Neustálé sledování tajnou policií? Vědomí toho, že se jedna strana pořád ptá, "Pracuje pro CIA?" a druhá strana, "Pracuje pro Stb?" A co oběti mé rodiny? Opatrnost, kterou jsem musela pořád projevovat při setkání s přáteli. A po celou tu dobu jsem neměla na svou ochranu nic, než svou integritu.

    Často vzpomínám na schůzi správní rady tiskové kanceláře Associated Press, která se v roce 1990 konala v restauraci U Kalicha. Sál byl plný členů správní rady a jejich manželek. Byl tam generální ředitel agentury a všichni její nejvyšší představitelé. Já jsem měla místo v rohu místnosti. Pronášely se projevy a všem se děkovalo za jejich práci. Nikdo se ale nezmínil o rodině, která nesla břemeno celých dvacet těžkých let.

    Můj resentiment však ustoupil a uvědomila jsem si, že po celou tu dobu nás ochraňoval Pánbůh. Nezavřeli mě podruhé, mému synovi bylo dovoleno jít na studia a můj manžel našel zaměstnání ve stavebním průmyslu. Nejvíce trpěl pravděpodobně právě on, avšak vždycky mi stál, aniž by se stěžoval, po boku. Bylo to pro mě radostí, když po "sametové revoluci" v roce 1989 našel určitou míru naplnění v obnovování organizace YMCA, pro niž pracoval roku 1950, kdy ji zrušily komunistické úřady, jako studentský tajemník.

    Doufáme, že éra policejního sledování je v této zemi už za námi. Myslím však pořád na ty lidi, kteří pracují v zemí, kde je politická svoboda neznámá. Největším poučením, které jsem získala, je, že činy neskrupulózních lidí kolem vás ohrožují nejen vás samotné, ale i lidi, s nimiž se stýkáte - a že máte odpovědnost chránit i je.

    Jednou ze skutečností, která mi pomohla to všechno přežít, bylo, že jsem všechno dělala otevřeně. V mé kanceláři nebyly žádné uzamčené zásuvky, nikdy jsem nehledala neodposlouchávanou telefonní budku (i když jsem občas mluvila s lidmi v koupelně s vodou puštěnou do vany) a můj adresář byl vždycky otevřený na mém pracovním stole. Pokud to jen bylo možné, dělala jsem všechno otevřeně. Po celou tu dobu, mohu nyní říci, se se mnou zacházelo relativně zdvořile - nikdo na mě nekřičel, ani mi otevřeně nehrozil. Když mi bylo 63 let, odešla jsem do důchodu - a od té doby jsem přestala být zajímavá pro profesionální šmuchaly a  moje složka byla uzavřena. Ale o pouhý rok později, k překvapení nás všech, se rozpadla železná opona a znovu jsem běžela ulicemi Prahy, tentokráte bez udavačů v patách.


    Čím museli projít čeští a slovenští Romové, kteří jsou v Británi označováni za parazity

    "Falešní" uprchlíci zaznamenali vítězství, z něhož budou mít zřejmě prospěch stovky lidí

    Independent, 21. května 1998

    Začalo se jím říkat "Giro Czechs", sporožiroví Češi. Michal a Mariana Balogovi byli součástí přistěhovalecké vlny východoevropských Romů, kteří přijeli loni do Británie a které britští ministři vylíčili jako "falešné uprchlíky, kteří chtějí parazitovat na našem systému sociálního zabezpečení".

    Teď britské ministerstvo vnitra připustilo, že Balogovi vůbec nejsou falešní uprchlíci, ale že skutečně utíkají před rasovým pronásledováním, poté, co byli obětí alespoň osmi útoků gangů skinheadů ve Slovenské republice.

    Jejich úspěšná žádost o asyl je, vedle dalších schválených žádostí o asyl od slovenských "romských" rodin, materiálem, jehož využijí právníci jako precedentu pro stovky obdobných žádostí o asyl.

    Celá záležitost je potenciálně trapná pro ministry, kteří kritizovali Romy jako "ekonomické přistěhovalce".

    Britský ministr vnitra Jack Straw řekl v lednu letošního roku v rozhlase: "Ani u jednoho z těchto případů nedošel nezávislý tribunál k závěru, že by měl přesvědčivé důvody žádat o asyl." Obvinil právníky, že prý Romům pomáhají "vyrábět, vymýšlet si a prosazovat" žádosti o asyl.

    Avšak zvláštní adjudikátor Odvolacího imigračního úřadu (Immigration Appelate Authority) rozhodl ve prospěch osmi českých a slovenských Romů, kteří tvrdili, že byli pronásledováni. Ministerstvo vnitra, které předtím charakterizovalo tyto případy jako "zjevně nepodložené", se rozhodlo nepodat proti nim odvolání.

    Jak kritikové Romů podezřívali po celou dobu, osmadvacetiletý Michal Balog za celý svůj život nepracoval ani jeden den.

    Když se mu jen jedenkrát poštěstilo získat zaměstnání - v jednom slovenském pivovaru - byl donucen z práce odejít hned první den, protože spolupracovníci odmítli pracovat s Romem.

    Jiné firmy odmítly se vůbec zabývat žádostí o zaměstnání od někoho s jeho rasovým původem a zprostředkovatelna práce mu otevřeně přiznala, že nemá cenu, aby se snažil do ní chodit.

    Namísto toho byl nucen hledat na smetištích lahve, papír a železo na prodej.

    Kromě fyzických útoků, po jednom z nichž ztratila nejmladší dcera Valerie na několik týdnů řeč, křičeli na rodinu Balogových spoluobčané neustále "Vraťte se do Indie". Slováci považují Romy za "černochy"

    Když očekávala sedmadvacetiletá Mariana Balogová svou nejstarší dceru Mariku (které je nyní pět let), bylo jí řečeno v místní nemocnici, že se do nemocnice Romové nepřijímají. Když protestovala, bylo jí dovoleno porodit dceru v postranním kamrlíku, odkud se regulovalo nemocniční ústřední topení.

    Minulý rok si už rodina nemohla dovolit činži a byla vystěhována na sídliště za městem, vyhrazené pro Romy. V srpnu utekla rodina autobusem do Británie. Imigrační úředníci zkoumali jejich žádost o asyl a odmítli ji v listopadu.

    Ale rodina, který nyní žije ve dvoupokojovém bytě v prvním patře jednoho domu v Muswell Hill, v severním Londýně, vyhrála v květnu odvolání.

    I když nikdo z rodiny nehovoří anglicky, Michal Balog řekl prostřednictvím tlumočníka, že je ochoten přijmout jakoukoliv práci. Jeho manželka hledá práci jako švadlena. Marika už začala chodit do místní školy.

    Rodina má určité styky s ostatními romskými rodinami, i když mnoho z nich bydlí v Kentu, poté, co přijely do Doveru. Romové o minulém víkendu zorganizovali v severním Londýně ve Swiss Cottage taneční večer.

    Prostřednictvím tlumočníka Michal Balog uvedl: "Nikdo by neměl být nucen zažít to, co jsme byli nuceni zažít my. Britské ministerstvo vnitra jak se zdá nemá tušení, co se děje v naší zemi." Je vděčný britské veřejnosti. "Lidé jsou tak zdvořilí. Když tady jdeme nakupovat, lidé nám pomáhají. Na Slovensku ani do mnoha obchodů nesmíme vstoupit."

    Deri Hughes-Roberts z Právnického střediska pro uprchlíky uvedl, že kladné verdikty budou precedentem pro 370 Romů, kteří stále ještě v Británii žádají o asyl. Jiných 523 českých a slovenských uprchlíků už bylo donuceno vrátit se do ČR či na Slovensko.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|