Násilí, média a česká společnost:
Debata o policejní brutalitě v ČR nevznikne
Pavel Černý je právník Ekologického právního servisu v Brně. Podílel se na sepisování trestních oznámení v souvislosti s policejní brutalitou při nedávných pražských antiglobalizačních demonstracích. Tento článek vyjde také v časopise hnutí Duha "Sedmá generace" č. 9/2000.
státní moc - média - prezentace na veřejnosti a vliv na veř. mínění - role OPH - co to vypovídá o české společnosti
V únoru 1989 napsal Ludvík Vaculík v jednom ze svých fejetonů, že "strašidlo komunismu končí u nás svou více než stoletou obchůzku Evropou upřímným projevem své povahy - bitím lidí na náměstí". Masové a veřejné policejní násilí, spojené s tzv. "Palachovým týdnem" v lednu devětaosmdesátého roku, vnímal jako "pokrok ze tmy ke světlu", protože "oni vždycky někoho bili, jenže dělávali to tajně a neveřejně, bez vědomí jiných lidí nebo s jejich zkaženým vědomím." A spisovatel se v závěru fejetonu ptal: "Kde se však vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob?"
Ve světle průběhu a následků protestních akcí proti zasedání MMF a Světové banky v Praze působí tato jedenáct let stará Vaculíkova slova jako provokující, ale zároveň velmi vážná otázka po stavu "polistopadové" české společnosti. Několik desítek osob (převážně cizinců), kteří byli v souvislosti se zářijovými demonstracemi českou policií "předvedeni za účelem podání vysvětlení" totiž tvrdí, že byli policisty biti, týráni, ponižováni a že jim byla upírána četná další, zákony zaručená práva (nebo že byli svědky tohoto jednání policistů vůči jiným).
Jestliže je třeba jen část z těchto výpovědí pravdivá, znamená to, že policejní násilí ve svých nejhorších formách v průběhu polistopadových let zdaleka nevymizelo, pouze se opět ve většině případů ukrylo za zdi policejních služeben. Je-li tomu tak, měla by společnost, jež se teprve nedávno osvobodila od totalitní moci, na hrozbě policejního násilí postavené, s velikou naléhavostí požadovat vyšetření, případné potrestání zodpovědných osob.
Většina této společnosti je však s jednáním své policie spokojena, resp. požaduje, aby se proti demonstrantům příště zasáhlo ještě razantněji (např. s použitím gumových projektilů). Jinak řečeno: většina Čechů se cítí být ohrožena násilím (či pouhými protesty) v ulicích, zatímco násilí policie vůči zadrženým osobám nechápe jako problém: zprávám o něm nevěří, nebo je bagatelizuje. Jaké jsou příčiny tohoto většinového postoje?
Demonstrace: dvojí realita
Základem každého individuálního i společenského názoru na určitou událost jsou nepochybně informace, které jednotlivec či společnost má o této události k dispozici. To, co se zejména 26. a 27. září dělo v Praze, vidělo na vlastní oči možná 50 tisíc, možná o něco více lidí. Naprostá většina ostatních byla odkázána na zprostředkované informace, přičemž oním "zprostředkovatelem" byla samozřejmě z největší části česká media. Je zřejmé, jak velký byl jejich vliv nejen na informovanost, ale přímo na přesvědčení a postoje lidí: pro "normálního občana" se v Praze nestalo to, co se tam skutečně stalo, ale (pouze) to, co odvysílala televize, o čem psaly noviny, případně co se objevovalo v internetovém online zpravodajství.
Kromě novinářů se v místech demonstrací pohybovali i jiní lidé, kteří se protestů přímo neúčastnili. Pomineme-li nezávislé pozorovatele (či prostě zvědavce) - individualisty, šlo především o členy Občanských právních hlídek (OPH). OPH vznikly jako určitá reakce na zkušenosti z minulých protestních veřejných shromáždění (resp. se zásahy českých policistů při nich) a také na informace z podobných shromáždění v zahraničí (kde podobné aktivity již působí).
Smysl jejich existence by bylo možné zjednodušeně parafrázovat starou liberální otázkou - "je-li stát nočním hlídačem, kdo hlídá hlídače ?" Konkrétněji bylo cílem jejich organizátorů (brněnského Ekologického právního servisu a pražského HOSTu) v průběhu demonstrací nezávisle a bez účasti na protestních akcích monitorovat jejich průběh a případné zásahy policie proti jejich účastníkům, pokoušet se v rámci možností působit jako určitý zklidňující prvek proti násilí z obou stran a přispět k dodržování zákonného postupu vůči zadrženým osobám. Po skončení protestů pak práce OPH spočívá ve zpracovávání shromážděných materiálů a svědectví, které by mělo vyústit ve vydání co nejucelenější souhrnné zprávy o průběhu událostí, v případě důkazů o závažných porušeních zákona pak v příslušné právní kroky.
Právě v tomto posledním bodě se činnost OPH protíná s výše uvedenou "zprostředkovatelskou" úlohou medií. Je přitom zřejmé, že z mnoha různých důvodů (technické prostředky, jež mají k dispozici, odlišný poměr mezi požadavky na aktuálnost, vyváženost a "prodejnost" atd.) se nutně musel lišit jak obsah informací, shromážděných a prezentovaných médii na jedné a OPH na druhé straně, tak především jejich společenský dopad. Přesto je zarážející, k jak odlišný obraz reality OPH a media zaznamenaly - a jaký vliv mělo samozřejmě nepoměrně "působivější" podání medií na názory veřejnosti.
Shrnout ve zkratce poznatky OPH o průběhu demonstrací (zejména v "den S26" tj. 26.září) je obtížné, neboť realita, jak ji OPH viděly, byla značně pestrá. Ve zkratce se dá říci, že základním cílem demonstrantů bylo obklíčit zasedající finančníky v Kongresovém paláci, zatímco policisté se rozhodli udržet je za každou cenu v uctivé vzdálenosti. K dosažení svého cíle přitom jednotlivé skupiny demonstrantů používaly odlišné prostředky.
Převážná část demonstrací měla nenásilnou povahu - průvody, hudba, tanec a podobně. Na několika místech (Lumírova a Krokova ulice, oblast pod Nuselským mostem) došlo k potyčkám, při nichž létaly dlažební kostky a zápalné láhve (tzv. Molotovovy koktejly), na což policisté odpověděli vodními děly, granáty se slzným plynem a v některých případech i "zpětnou palbou" dlažebními kostkami. Bylo zapáleno i několik barikád. V důsledku těchto násilných střetů došlo na straně Policie i demonstrantů k několika desítkám lehčích, v některých případech středně těžkých zranění.
I zásah policie se v průběhu dne na jednotlivých místech lišil. U samotného Kongresového centra policisté "drželi své linie" a proti pokojné demonstraci nezasahovali. Rovněž při útocích dlažebními kostkami v Krokově a Lumírově policisté dokázali bez zbytečné eskalace násilí demonstranty zastavit a později z prostoru vytlačit. Poměrně tvrdé vytlačování za pomoci vodních děl, psů a slzného plynu policie v průběhu dne postupně stále častěji používala i proti pokojným demonstrantům (např. pod hotelem Corinthia).
Nejproblematičtější byl zásah pod Nuselským mostem a kolem nádraží Vyšehrad. Zde velení policie situaci příliš nezvládalo, policisté zasahovali značně chaoticky a často nesprávně (bez zákonem předepsané výzvy ve chvílích kdy nehrozilo bezprostřední nebezpečí, za použití dlažebních kostek vrhaných zpět na demonstranty). Důvodem byla mj. skutečnost, že zde proti demonstrantům užívajícím násilí zasahovali i policisté, kteří neměli odpovídající ochranné vybavení (pouze plexisklový štít a obušek).
S ohledem na uvedené skutečnosti a zahraniční zkušenosti lze souhrnně souhlasit s tvrzením že se v Praze do večerních hodin 26. září "nestalo nic, co by vybočilo z běžné normy podobných akcí ve světě" (Tomáš Pecina: Česká média hrubě překroutila demonstrace z minulého týdne, Britské listy 2.10.2000). Chování policistů v průběhu dne hodnotily OPH jako většinou profesionální a odpovídající situaci (ovšem s několika závažnými excesy, jakým bylo např. zcela bezdůvodné násilné zadržení novináře Ekolistu Jana Bouchala a jeho belgické kolegyně; rovněž v řízení a zajištění zásahů bylo možné najít několik slabých míst).
Další kapitolu v průběhu událostí tvořilo večerní rozbíjení výloh "symbolů globalizace" - provozoven McDonalds, KFC, některých automobilových prodejen a bank - na Václavském náměstí. Zůstává stále nejasné, kdo se vlastně útoků na majetek na Václavském náměstí dopouštěl. Jistě šlo především o členy radikálních anarchistických skupin; OPH však disponují několika důkazními materiály o podivných "demonstrantech" jež se podíleli na ničení výloh a pak bez problémů procházeli policejními kordóny či se přímo podíleli na zadržování demonstrantů. A v té době už padla na Prahu i na další chování policie a osudy zadržených tma...
Pohled českých médií na demonstrace, a to zejména v několika prvních dnech po 26. září, se od tohoto (byť zjednodušeného) popisu vycházejícího z poznatků OPH značně lišil. Novináři, kteří před zasedáním MMF ze všech možných, s touto událostí souvisejících témat, dávali jednoznačně největší prostor popisu příprav policie na zajištění bezpečnosti jeho průběhu (a často kritice toho, že vynaložené prostředky jsou přehnané) začali po prvním střetu demonstrantů s policií pěstovat něco, co lze označit termínem "katastrofická žurnalistika": Do éteru se rozběhly zprávy o "válce" v hlavním městě, o "zničeném" centru, večer pak o desítkách "vyrabovaných" obchodů. Televize opakovaly drastické záběry ze střetů, aniž by řekly divákům, že se všechny nepokoje odehrály na malém prostoru a o několik set metrů dál se lidé nerušeně procházeli v parcích" (Tomáš Pecina). Televizní zpravodajství ani komentáře se nesnažily o objektivní analýzu událostí, ale zaměřily se spíše na emotivní reportáže o "hrdinném boji" policistů proti cizím radikálům, kteří se - dle televizního podání - snažili především co nejvíce poničit Prahu a ublížit policistům. Všichni, kdo se jakkoliv podíleli na protestních akcích, byli prezentováni jako viníci, jako vandalové rozbíjející naše hlavní město - a podle toho s nimi také v televizním zpravodajství bylo jednáno (tedy např. bez poctivé možnosti vysvětlit a obhájit vlastní, "alternativní" pohled na průběh událostí).
V podobném duchu o demonstracích, přinejmenším v první fázi, referovaly i nejčtenější deníky. Lidové noviny psaly 27. září v pilotním článku "zuřícím boji" v Praze, Mladá fronta Dnes nadepsala svůj úvodník "V ulicích Prahy propukla válka" a v rozporu s realitou mluvila o "agresivitě asi dvou tisícovek odpůrců globalizace". Silná slova o bitvách a útocích se objevila prakticky ve všech novinách, a to většinou bez bližšího odlišení skutečně násilných i zjevně "mírumilovných" propagačních akcí.
Marně se snažila menší část novinářů informovat o tom, že násilné střety byly spíše lokální a že na bojích s policisty a ničení výloh se podílelo z více než deseti tisíc protestujících jen několik stovek osob.
Žeňte cizáky z Čech!
Je vcelku pochopitelné, že mediální obraz událostí ovlivnil názory "nezúčastněných" obyvatel na dění v Praze. Pozoruhodná je však míra, v jaké se jejich převážná část zcela ztotožnila s dominující mediální (a policejní) interpretací událostí. Poprvé od listopadové revoluce se policie těšila takřka naprosté důvěře a podpoře obyvatel. Její ministr se stal bezkonkurenčně nejpopulárnějším politikem v zemi - a se sobě vlastní politickou obratností toho využíval k populistickým výrokům a návrhům. Policisté byli v očích veřejnosti prostě "ti naši" (Vladimír Železný), obyčejní, avšak stateční chlapci, kteří zachránili Prahu před srovnáním se zemí.
Na druhé straně ve vnímání demonstrantů dominovaly pocity odporu a paušálního odsouzení, jež lze shrnout slovy vandalové, výtržníci, feťáci (či "tupá hovada", jak pravil Miroslav Macek) - a cizinci. To oni zničili naše město.
Názory, že je třeba "výjimečně uplatnit princip kolektivní viny", že "policie má právo bít zadržené, "pokud se dopustili trestného činu" nebo "pokud zastávají zavrženíhodné politické názory" případně agresivním demonstrantům rovnou "odpovědět ostrou střelbou" (opět Macek) jsou jen zdánlivě nepochopitelnou reakcí občanů, kteří před 11 lety odmítli kolektivistické (třídní) pojetí společnosti a přihlásili se k základním principům demokracie a právního státu.
Ve skutečnosti tyto názory odpovídají kulturnímu kontextu soudobé české společnosti; představují dobrou ukázku toho, jak velkou roli v této společnosti, plné pocitů nejistoty a ohrožení různými sociálními riziky, hraje baumanovský koncept dělící čáry mezi "domácími" a "cizinci".
Ještě předtím, než kterýsi z demonstrantů spáchal vržením první dlažební kostky proti policejnímu kordónu první trestný čin, dopustili se všichni ti, kteří do Prahy v souvislosti se zasedáním světových finančních institucí přijeli (a to v tomto případě- včetně finančníků) "zločinu" vpravdě kolektivního: Svou přítomností, svými prohlášeními, svými spory, tím vším mimoděk položili této společnosti otázky, na které neumí odpovědět a kterými nechce být obtěžována.
Demonstranti si však dovolili ještě něco horšího: svůj názor a přesvědčení vyjádřili velmi odhodlaným až tvrdým způsobem, bez ohledu na vlastní riziko a v některých případech také bez ohledu ke zdraví policistů a veřejný majetek. Takovéto jednání se však v zemi, v níž "mít svůj klid" je jednou z nejobecněji přijímaných ("normalizačních") hodnot, muselo nutně setkat s upřímným odporem a paušálním odsouzením.
Médii vyvolaná (a policií již předem úspěšně připravovaná - vzpomeňme na výzvy k nákupům do zásoby k a týdennímu odjezdu z Prahy) psychóza a strach z "cizích", "nebezpečných" a "zfanatizovaných" demonstrantů se na postojích české veřejnosti naplno projevily.
V takovéto atmosféře zněly zejména v prvních dnech i hlasy opatrně kritizující práci policie jako v lepším případě drzost, v horším pak jako útok na samotné základy bezpečnosti České republiky. Zprávy o policejních provokatérech, podílejících se na demolování výloh na Václavském náměstí, odsoudil jako "hovadské argumenty" nejen ministr Gross (doslova přes noc změnivší identitu z liberálního labouristy na "nejtvrdšího s tvrdých", neboť tak velela vůle lidu), ale za "drzé a nehorázné výmysly demonstrantů" je označila i mnohá média. Ministr se pak organizátory OPH nepokrytě pokusil zastrašit hrozbou trestních stíhání pro pomluvu. Není divu, že i z řad veřejnosti se ozvalo mnoho hlasů v podobném duchu.
Postupně se ovšem hlavním tématem další činnosti OPH, stejně jako základním obsahem sporu o interpretaci pražských událostí, stal narůstající počet zpráv o policejním násilí a překračování zákona. Výpovědi zadržených, kteří byli vesměs propuštěni po jednom až třech dnech, strávených na policejních stanicích (v případě cizinců dále v zařízeních cizinecké policie), často obsahují opakující se a s velikou pravděpodobností na sobě nezávislá v svědectví, podle nichž postupovali někteří policisté s neobyčejnou brutalitou, a to zejména vůči cizincům.
Surové bití, často i spoutaných osob, nadávky, ponižování, odpírání spánku, jídla a vody, to byly běžné praktiky, které policisté vůči zadrženým podle těchto svědectví používali. K tomu je nutné dodat, že velké množství osob bylo ve večerních hodinách 26. a pak 27. září pravděpodobně zadrženo bez jakéhokoli zákonem předpokládaného důvodu; že zadrženým nebylo umožněno kontaktovat blízké osoby a právní pomoc; že byli v rozporu se zákonem fotografováni a byly jim snímány otisky prstů; že byli v mnoha případech nuceni podepisovat prohlášení, jimž nerozuměli, bez zajištění tlumočníka; že některým byl podle jejich tvrzení nezákonně ničen osobní majetek; a že policisté na služebnách v drtivé většině případů nebyli v rozporu se zákonem označeni identifikačními čísly.
Oficiální představitelé v čele s premiérem Zemanem a ministrem Grossem podobná tvrzení opakovaně odmítli a naznačili, že jde o cílenou diskreditaci české policie, řízenou pravděpodobně ze zahraničí (že by opět přicházela doba "štvavých kampaní ideodiverzních centrál"?). O výpovědi zadržených a výsledky práce OPH se nicméně zajímají nejen zahraniční média, ale i instituce typu londýnského centra Amnesty International či Human Rights Watch. Na základě několika již podaných trestních oznámení se jimi zabývá i Inspekce ministra vnitra (OPH navrhují zřízení na ministerstvu nezávislé instituce, kontrolující postup vyšetřování). O výsledcích těchto šetření i o celkových výstupech práce OPH bude jistě podrobněji informovat i Sedmá generace
Otázkou zůstává, zda by případné přesvědčivé prokázání pravdivosti obvinění, vznesených vůči policistům, změnilo výše popsaný většinový názor české veřejnosti na průběh zářijových protestů, resp. její pohled na činnost policie. Došli by lidé k závěru, že bití a další nezákonnosti ze strany policistů jsou závažnějším společenským zlem, než jakkoli závažné škody na veřejném majetku? Zastávalo by v takovém případě větší množství občanů názor, že v zájmu veřejného bezpečí je třeba nejen vybavit policii dostatečnými technickými prostředky a pravomocemi ke zvládání agresivních násilníků, ale také podrobit ji nezávislé veřejné kontrole?
Odpověď na tyto otázky, byť prozatím hypotetická, určitě mj. ovlivní hodnocení významu a užitečnosti OPH. Je přitom možné najít argumenty pro obě možné varianty. Např. Tomáš Pecina vyjádřil v Britských listech názor, že události spojené se zasedáním MMF a zásahem policie proti demonstrantům povedou k veřejné debatě o tématech, jež byla prozatím v české společnosti okrajová - o právech menšin (a to i názorových), o občanské kontrole represivních orgánů, či dokonce o důsledcích činnosti globálních finančních institucí. "Optimistický" pohled částečně podporuje i samotný fakt, že OPH nebylo jejich působení znemožněno a že představitelé policejních orgánů byli a stále jsou ochotni s jejich organizátory jednat (ačkoliv jiní představitelé státní moci jim nadávají a ostouzejí je).
Proti tomuto očekávání svědčí především to, že po opadnutí výše popsané mediální i celospolečenské vlny zájmu o násilnou část demonstrací převládá u většiny českých občanů naprostý nezájem o prošetření chování české policie. Zároveň je mnoha českými politiky i některými publicisty neustále podporován obraz policie jako instituce, jež přes všechny případné dílčí chyby se ctí obstála v náročné zkoušce, a jež i do budoucnosti představuje jedinou záruku ochrany mj. před narůstajícím ohrožením ze strany "extremistů" (pročež je také potřeba posílit její pravomoci a omezit svobodu shromažďování). Jakýkoli přehnaný optimismus konečně brzdí i nedávná studie londýnského ústředí organizace Amnesty International, podle níž různé formy mučení používá policie více či méně systematicky ve více než dvou třetinách zemí světa (bez podstatnějšího odporu veřejnosti).
Lidé, kteří považují jakékoli násilí na bezbranném člověku za nepřípustné a barbarské, a kteří se domnívají, že po zkušenostech 20. století je třeba zvláštní citlivosti vůči násilnostem páchaným orgány státní moci, se však nemusí příliš vázat na to, zda je pravděpodobnější. "pesimistická" nebo "optimistická" z uvedených variant. Mohou se inspirovat třeba slovy Jana Patočky o tom, že státy, které se podpisem mezinárodních paktů o lidských právech veřejně zavázaly tato práva dodržovat, se tím zároveň "podřídily suverenitě mravního citu a uznaly nad sebou cosi nepodmíněného, co je pro ně závazné".
S tímto vědomím se pak lze snažit přispět k tomu, aby lidská důstojnost a svoboda nebyly státní mocí potlačovány a znásilňovány nejen ve jménu abstraktních ideologických projektů, ale ani na základě pokryteckých a realitě neodpovídajících tvrzení o ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Jedna bohužel nepříliš známá česká filozofka ve své knize o původu a významu myšlenky lidských práv napsala, že odpovědnost spojenou se svobodou, kterou lidská práva garantují, člověk "splňuje nejvyšší měrou tehdy, když jedná u vědomí osobního rizika proti mocným, aby se zastal slabých". ( B. Komárková: Původ a význam lidských práv. Praha, SPN, 1990, str. 220.)
Když vzduchem létají dlažební kostky (navíc mířící na mnohdy nedostatečně chráněné policisty) není snadné jednoznačně posoudit, kdo je mocný a kdo slabý. Na policejní služebně již odpověď není příliš složitá.
Poznámka TP: Samostatnou kapitolou a trochu nečekanou dohrou zasedání MMF/SB je to, co nyní předvádějí česká mainstreamová média. Protože se svým zpravodajství vesměs přidala na stranu policie proti "vetřelcům" a tím se kompromitovala, není pro ně snadné přinášet zprávy o důkazech policejní brutality. Musejí teď pokud možno věrohodně nasimulovat "překvapení": naposledy se takto blýskly Lidové noviny, když přetiskly z Týdne fotografii policejního násilníka identifikovaného díky fotografiím OPH - bohdá se dočkáme i toho, že noviny nebo televize "objeví"
Česká republika: cesta vlakem plná problémů
Úplatky vojákům a schovávání se na záchodě během šestihodinové cesty, která trvala věčně
Tento článek vyšel 29. 10. v turistické příloze deníku Los Angeles Times.
Kathleeniny hluboké modré oči byly znepokojeny, ale nikoliv šedivou oblohou a studeným deštěm, který bil do oken našeho vlaku. Podívala se na mne, svého manžela, a zašeptala: Myslíš, že v těchhle zemích ještě vyhazují lidi za jízdy z vlaku?"
Cestovali jsme mezi dvěma městy v zemích bývalého Varšavského paktu: z Prahy v České republice do Bratislavy, hlavního města Slovenska. Bylo to v roce 1997, nikoliv v roce 1977, takže to nemělo být znepokojující, že jsme na druhé straně bývalé železné opony Ale byla to naše první cesta do východní Evropy a - teď přijde to nejdůležitější - neměli jsme platné jízdenky.
Nebyli jsme černí pasažéři, jen turisti, kteří byli příliš samostatní při plánování své cesty. Zdálo se, že jde o maličkost, drobný problém, kterému často čelí samostatní turisté, kteří se vyhýbají bezpečí organizovaných túr. Předchozího dne odnesla naše hotelová recepční v Praze naše železniční permanentní jízdenky na nádraží Holešovice a vrátila se s oficiálně vyhlížejícími místenkami. Zdálo se, že je všechno v pořádku.
Ale během naší šestihodinové cesty do Bratislavy jsme se, Kathleen i já, octli uprostřed naší Neuskutečnitelné mise, museli jsme se vyhýbat nepříjemně vyhlížejícímu průvodčímu, schovávat se na záchodě a nakonec jsme byli eskortováni slovenskými vojáky bůhvíkam.
Naše dobrodružství začalo 30 minut poté, co jsme vyjeli z Prahy, když průvodčí vlaku EuroCity pomalu kontroloval naše jízdenky. Jeho systematické zkoumání odhalilo nedostatek. Naše permanentní jízdenky nebyly opatřeny železničním razítkem.
Nikdy předtím jsme nepoužili železniční permanentky. Domívali jsme se, že předem zakoupená dlouhodobá železniční permanentka a místenky, které nám obstarala recepční z hotelu, musejí stačit, a tak jsme šli rovnou na nástupiště a nezašli jsme předtím do nádražní pokladny, kde měli to všedůležité razítko.
Průvodčí hovořil směsicí němčiny, francouzštiny a několika anglických vět a důrazně nám vysvětloval, že všechny železniční permanentky musejí být orazítkovány. Měl tmavé oči, které se na nás dívaly zpoza opony hustého obočí a vypadal jako typický komunistický byrokrat, který stále používá zvyklosti z minulosti. Poučka z kapitalismu - že má zákazník vždycky pravdu - zcela zjevně tady neplatila.
"Ale museli bychom vystoupit z vlaku, abychom si mohli jízdenky nechat orazítkovat," řekla Kathleen. Dodal jsem, že vlak zastavuje vždycky jen na dvě minuty a to nestačí, abychom vyběhli do nádražní budovy, získali razítko a zase nastoupili. Další vlak, pomalá lokálka, jela až za několik hodin. Ale průvodčí pokrčil rameny a odešel.
Náhle začal rychlík brzdit před stanicí. Vzal jsem Kathleen za ruku. "Schovej se během zastávky na záchodě," zašeptal jsem. Vznikal plán.
Rozdělili jsme se a zamkli jsme se každý na jednom záchodě. Slyšel jsem, jak z vlaku vystupují cestující. Někdo hlučně zaklepal na mé dveře. Byl to průvodčí? Opřel jsem se o dveře pro případ, že by zástrčka nestačila.
Po tom, co se zdálo jako věčnost, se vlak zase dal do pohybu. Když jsem otevřel dveře, na záchod vešel kolem mne rozčilený cestující.
Sedl jsem si na své místo do kupé, ale Kathleen tam zatím nebyla. Vlak jel už plnou rychlostí, když opatrně pootevřela dveře svého záchodu a když neviděla průvodčího, spěšně se vrátila na své místo.
Další stanice bylo Brno, poslední stanice, než vlak opustil Českou republiku a vjel na slovenské území. Posádka vlaku se měla změnit a také, jak jsme doufali, i naše situace.
"Ještě jednu stanici a vyhráli jsme," řekla Kathleen.
Její optimismus se rozložil, když se znovu objevil průvodčí. "Necháme si to orazítkovat v Brně," slíbil jsem tentokrát. "Je to daleko větší stanice než Havlíčkův Brod."
Průvodčí byl na okamžik poražen a odešel.
"Dobře," řekla Kathleen. "Ale jak se dostaneme přes Brno? Tohohle chlapa už neobalamutíme."
Lehce, řekl jsem jí. Plán pozměníme. Kathleen zůstane sedět na místě a já budu předstírat, že s ostatními cestujícími vystupuji. Na poslední chvíli se schovám na záchodě. Jestliže se objeví průvodčí, Kathleen mu řekne, že jsem na nádraží. Jestliže to vydržíme, než se vlak zase rozjede, nový průvodčí bude mít dvě možnosti: buď nás ve vlaku nechat anebo nás vyhodit za jízdy.
"No," řekla Kathleen, "co když zatáhne za záchrannou brzdu, zastaví vlak a vyhodí nás uprostřed polí?"
Má reakce: "Žádný plán není dokonalý."
Nevím, co bylo ubožejší, náš zoufalý plán anebo to, že fungoval. Když jsem se po zastávce v Brně vrátil zase na své místo, vlak ujel asi 50 kilometrů k Břeclavi, kde čekala slovenská posádka.
Ale než jsme tam dorazili, objevil se průvodčí. Řekl jsem mu, že jsem během krátké zastávky nikoho na nádraží nenalezl, kdo by nám naše jízdenky orazítkoval. Zlobil se. Ale když vlak zpomalil před zastávkou v Břeclavi, jen si vzal svou tašku a odešel. Vítězství, pomyslili jsme si.
"Problém," řekla Kathleen.
Na nástupišti v Břeclavi ukázal průvodčí na naše okno a živě při tom hovořil s dvěma slovenskými vojáky ve fádních vlněných uniformách. Oba měli čepici s rudou hvězdou, znakem, že Slovensko zůstává jednou z nejvíce socialistických zemí z bývalého východního bloku.
Jen několik minut po odjezdu z Břeclavi se objevil nový průvodčí za doprovodu vojáků a chtěl naše jízdenky. "Příště pojedeme se zájezdem?" zeptala se Kathleen tiše.
Slovenský průvodčí zaujal nový přístup. Naše česká permanentní jízdenka neplatí na Slovensku, tvrdil, protože se obě země rozdělily. Chtěl ekvivalent 48 dolarů jízdného do Bratislavy.
Neměli jsme slovenské koruny a průvodčí odmítl přijmout české koruny. Vojáci mi dali najevo gesty, abych se postavil. Průvodčí nás odvedl do jídelního vozu, kde se prý dalo platit úvěrovými kartami.
Pochodoval jsem mezi vojáky a průvodčím do jídelního vozu. Kathleen se mi brzo objevila po boku. "Chci vidět, jak tohle skončí," řekla.
Došli jsme do jídelního vozu a zjistili jsme, že je prázdný. Nebyl tam číšník, nebyl tam stroj na úvěrové karty.
Učinil jsem snad nejinteligentnější manévr za celý den. Otevřel jsem peněženku, vytáhl dvacetidolarovou bankovku a zeptal jsem se: "Vyhovovalo by to v hotovosti?"
Průvodčí si dal bankovku do kapsy. Kathleen, a to nebyl zrovna nejinteligentnější manévr za celý den, ho požádala o stvrzenku. Průvodčí předstíral, že neslyší.
"Ale to je úpla..." řekla Kathlen než jsem ji chytil a zabránil jsem jí, aby větu dokončila.
Druhého dne, po přenocování v Bratislavě, jsme nastoupili na loď do Budapešti, ale Kathleen neztratila smysl pro humor. Věděla, že jsem lístky na loď koupil v Kalifornii, a tak navrhla, abychom si vzali záchranné vesty, "pro případ, že v těchto zemích házejí lidi přes palubu.
Předal jsem jí lístky na loď. Byly plné nejrůznějších razítek - černých, červených, modrých, kulatých, hranatých. Správa bratislavského přístavu vyšla velmi vstříc Američanvi, který "sbírá pro přátele doma oficiálně vyhlížející zahraniční razítka".
Městopis : 50 autorů, povídek, měst (Svědectví o české literatuře roku
2000)
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000. 289 str.
Ediční záměr a příprava Markéta Kořená a Tomáš Zahradníček
K recenzi poskytl: KOSMAS.CZ
Zkuste vyjmenovat padesát současných českých prozaiků! Málokdo z nás asi dojde
k páté desítce. V knize Městopis je zastoupeno těchto padesát autorů: Josef
Škvorecký, Viktor Fischl, Ivan Kraus, Marie Kubátová, Věra Stiborová, Leon Berger,
Antonín Bajaja, Jaroslav Kuťák, Zdeněk Rosenbaum, Karel Hvížďala, Milena Brůhová,
Pavel Novotný, Pavel Brycz, Nataša Tanská, Vladimír Vondra, Ladislav Verecký,
Pavel Hejcman, Jaroslav Vejvoda, Alžběta Šerberová, Rudolf Merkner, Oldřich
Šuleř, Vladimír Páral, Miloš Doležal, Jaroslav Velinský, Ivan Kříž, Břetislav
Hodek, Jan Šmíd, Jaroslav Veis, Petr Kovařík, Alexandr Kliment, Ludvík Vaculík,
Gustav Krch, Vladimír Preclík, Stanislav Reiniš, Jan Jandourek, Miloslav Švandrlík,
Jiří Just, Milan Uhde, Jiří Suchý, Ludmila Klukanová, Miroslav Hule, Richard
Sobotka, Alexandra Berková, Eva Kačírková, Jitka Henryková, Robert Blanda, Jiří
Gambrinus Havlíček, Viktor Šlajchrt, Milan Andrássy, František Listopad.
Redakce Lidových novin výše uvedené spisovatele vyzvala, aby dodali původní
povídku o českém městě. Přes léto Lidovky denně povídky otiskovaly a na podzim
jsme se dočkali souborného, knižního vydání s názvem Městopis. Přestože slovo
městopis nevypadá cize nebo neústrojně, neobsahuje ho žádný český slovník,
není ve Slovníku neologizmů a dokonce ani v Českém národním korpusu (což je
elektronický soubor textů se sto miliony slovních výskytů). Editoři vysvětlili
pojmenování knihy takto: "Cestopisy ze všech koutů světa se ve sféře last
minute mohou zdát poněkud pasé, ale co takový tuzemský městopis! Kolikrát
za život má člověk příležitost, aby si prohlédl nějaké město v doprovodu slavného
rodáka...?" Sice ne všichni autoři psali o svém rodném městě, to ale edičnímu
nápadu neubírá na půvabu. Antologie Městopis je pestrá, netradiční, obsáhlá
a především tím, co si nese v podtitulu - svědectvím o české literatuře roku
2000. Za to editorům Markétě Kořené a Tomášovi Zahradníčkovi třikrát sláva.
I za to, že před každou povídkou je fotografie autora a krátký medailon o něm.
Jinak mám k editorům několik drobných připomínek. Např. mi není jasné, podle
jakého klíče vybírali autory či jakým způsobem povídky řadili; ediční poznámku
ani úvod Městopis totiž nemá. Možná nejsem sama, koho by to zajímalo. Dále:
proč lákají na zadní straně knihy "Kdo by si nechtěl zajet do Náchoda v
doprovodu Josefa Škvoreckého?", když u Škvoreckého povídky je uvedeno,
že si z českých měst vybral Jihlavu? Překontrolovat město u Škvoreckého si měli
tím spíš, že jeho povídka Cesta za Svatým Grálem byla vybrána jako incipit,
tedy byla zařazena do souboru na exponované první místo.
Hledajíc ve slovnících městopis, našla jsem v Příručním slovníku jazyka
českého zajímavou definici slova město: " nakupení velkého počtu
domů obytných a veřejných budov, uspořádaných v ulice, jejichž obyvatelé tvoří
kulturní a sociální jednotku." O kterých uspořádaných nakupeních s jednotkou
se v Městopisu dočtete? O Jihlavě, Hradci Králové, Ostravě, Vrchlabí, Písku,
Roudnici nad Labem, Zlíně, Pardubicích, Benešově, Chrudimi, Pelhřimově, Kladně,
Praze, Dobříši, Litomyšli, Děčíně, Přerově, Táboru, Mostě, Jihlavě, Valašském
Meziříčí, Mariánských Lázních, Humpolci, Ústí nad Labem, Žďáru nad Sázavou,
Českých Budějovicích, Chebu, Strakonicích, Litoměřicích, Turnově, Uherském Hradišti,
Mělníku, Hořicích v Podkrkonoších, Rakovníku, Olomouci, Kutné Hoře, Jičíně,
Brně, Plzni, Třebíči, Třeboni, Rožnově pod Radhoštěm, Teplicích, Praze, Karlových
Varech, Letohradu, Havlíčkově Brodě, Vejprtech, Opavě - uváděno ve stejném pořadí
jako jména zastoupených autorů, s výjimkou posledního F. Listopada, jehož povídka
Z města do města /Město snů/ zachycuje několik měst jeho života.
Nyní je objasněno "Městopis : 50 autorů a 50 měst". A co těch 50
povídek? Předseda Obce českých spisovatelů Antonín Jelínek řekl: "Tato
kniha je dobrá a v několika povídkách výborná." (LN, 2. 10. 2000, s. 23).
Je samozřejmé, že v tak velkém reservoiru textů je kvalita rozdílná. Osobně
bych knihu hodnotila jako výbornou a v několika povídkách skvělou. (Což nemusí
nutně znamenat, že se s A. Jenínkem lišíme v hodnocení knihy - třeba se lišíme
v užívání hodnotících adjektiv).
Co se děje v českých městech roku 2000? Vzpomíná se na uplynulá léta, zkoumají
se rozličné záhyby lidské duše, řeší detektivní i vědeckofantastické záhady,
občas zavane nadpřirozeno. Také se využívá internet a poměrně hodně se cestuje.
Vystupuje tu učitel, myslivec, terorista, prezident, právník, sochař, kriminální
živel, spisovatel, transvestita, modelka, Švanda s Vocílkou, Máchova Lori...
Jaký je jazyk (post)moderní umělecké prózy? Tak třeba "Podělanej účes,
něco tak vratkýho mi mohla nafoukat jen ta plochá čůza." (Gustav Krch:
Maminka neblázní). Nebo taky "To se událo na den sv. Viktorina, hrozně
zamordovaného, L. P. 1346. V den, kdy do předem prohrané bitvy nastoupil český
král Jan Lucemburský, protože nechtěl porušit svůj rytířský slib pomoci francouzskému
králi, který mimochodem právě z bojiště prchal." (Jan Šmíd: "To bys
nepochopil").
Podělím se s vámi i o jedno originální přirovnání, které se objevilo v Návratu
s odbočkami od Ivana Krause. Protagonista povídky vzpomíná na Ostravu, vzpomínky
se mu odvíjejí před očima jako film. Ten se na moment zacuká a k popsání délky
"výpadku" filmu použil vypravěč větu: "Je to jen chvilka, kratičká
jako zdejší dialekt."
Říká vám něco jméno Pavel Brycz? Možná ano, loni Brycz dostal za povídkovou
knihu Jsem město Cenu Jiřího Ortena. Až budete listovat Městopisem, jeho povídku
Den svatební, muž a bláznivá duše jeho rozhodně nepřeskakujte. Nevynechejte
ani Miloše Doležala, resp. jeho povídku Původu jednoho. Je opravdu umně zhotovená.
Uspokojí vás sevřená kompozice, rozesměje dětský pohled na svět a vychutnáte
si obraznost (vypravěči připomínají humpolecké Horní a Dolní náměstí na kopci
laloky plic). Žena této sezony je od Ludvíka Vaculíka, jehož jméno vám něco
říká dozajista. Třeba vám ale po přečtení jeho povídky o vztahu učitele a studentky
bude říkat ještě něco jiného. Povídek, na které by se dalo kladně poukazovat
je v Městopisu opravdu kvantum. Slabotina je výjimka, ale je - i ta ukazuje
českou literaturu posledního roku tisíciletí - chcete-li se zasmát, vyhledejte
si povídku Den rekordů a kuriozit /Pelhřimov/ od Mileny Brůhové. Děj by se dal
převyprávět takto: Dva mladíci se rozhodnou unést dceru policisty, aby ji jeden
z nich mohl znásilnit. Dívku odvážejí autem na odlehlé místo, ta dostane po
cestě strach, chytí nenápadně za ruku toho méně zlého mladíka a pokouší se "pravidelnými
stisky" vyslat v morseovce "P-o-m-o-z m-i." To jí není nic platné,
avšak ve správnou chvíli se vynoří otec-policista a nejen že dceru zachrání,
ale také zajistí odcizenou felicii, "což vůbec neměl v popisu práce."
I vás se jistě ve škole ptali, jakou funkci má krásná literatura. Možná, že
jste naučeně vychrlili: estetickou, poznávací, výchovnou.... Zamysleli jste
se ale někdy upřímně nad tím, k čemu ta beletrie je? Proč čtete vy? V jedné
diskusi na toto téma na akademické půdě jsem slyšela neakademickou odpověď od
učitele středního věku. On čte proto, že mu literatura umožní vhled do psychiky
jiných lidí. Jak jinak by se mohl dozvědět, co cítí lisovač ve sběrně starého
papíru nebo matka, které zemřelo dítě? Chcete-li nahlédnout do duše bezdomovce
těsně před smrtí, přečtěte si v Městopisu Vodoměrku od Miroslava Huleho.
Celkové hodnocení: Městopis je kniha, která rozhodně stojí za
přečtení.
Odkaz na knihu (KOSMAS.CZ): Městopis
K údajné špatné pověsti ombudsmana prý vedl "nedůstojný způsob jeho vzniku" (v politickém komentáři by bylo zajímavé prstem ukázat na ty kazisvětské politické síly, které nedůstojnost vyvolaly a čím).
Nad tím je sice možné se rozčilovat, ale v praxi se musí funkce a stanovená procedura volby brát jako fakt a jednat. Za námitkou mimo to pociťuji - v jistých kruzích zhoubně rozšířený - až anarchický despekt vůči jakýmkoli státním institucím a definovaným procedurám, bez kterých se v té či oné podobě nelze obejít v žádné společnosti, natož demokratické. Jestliže se znelíbí, je třeba definovat nedostatky a opět demokratickou procedurou provést změnu. Časté všeobecné znevažování struktur a popisu práce institucí je pro demokracii - myslím - kontraproduktivní.
Jak měla být nová funkce obsazena? "První volba ombudsmana ...počátkem léta byla trapasem. Strany se nedokázaly shodnout vůbec na nikom". To je ovšem špatně a příčina byla očividně v tom, že kandidatury nebyly mezi politickými silami předjednány. Když se z toho vyvodilo poučení a připravily se kroky proti opakování "trapasu" - to je o kandidátech se jednání předem vedla (a mezi kým se mohla svést než mezi parlamentními stranami?), bylo to podle komentátora také špatně, když o tom "nedůstojným způsobem ... handlovala místní elita." Takže pro všeobecnou spokojenost by ombudsman snad měl prostě spadnout s nebe.
Tím ovšem nepopírám, že politikaření je na naší veřejné scéně dost a dost, že se na skutečnou politiku (=správu věcí veřejných) nabaluje, že na ní parazituje. Je však přece legitimní, když každá strana a různé občanská (nejen lobbyistická) seskupení se všemi silami snaží prosazovat zájmy svých stoupenců. Z machiavelistických důvodů mají (odsouzeníhodný, ale pochopitelný) důvod své zájmy někdy kamuflovat. Právě to by však měl být denní chlebíček žurnalistů. Jako "hlídací psi demokracie" (což není nadávka, ale emocionální výrok ze samotných novinářských kruhů), či té demokracie "čtvrtý pilíř" by měli soustavně tyto politikářské nešvary konkrétně pojmenovávat, důsledně odhalovat a sledovat, viníky jmenovitě pranýřovat. Co jsme se v tomto směru od Šídla dozvěděli? Protože prakticky nic, tak snad sděluje více alespoň
Že by za Motejlem byla nějaká pozitivní práce? Zvláště účast v "socanské" menšinové vládě jakékoliv pozitivní hodnocení politikářsky smazává. Jakoby renomé tohoto činitele potřebovalo posílit, autor nad nim velkodušně neláme hůl a pro budoucno mu dává podmínečně šanci. Poslechněte jak: "Třeba už Motejl ve svém věku nemá chuť dělat důvěryhodnou dekoraci!" No tak pěkně děkuju. A tomu všemu předcházela v první odstavci věta. "Před osmašedesátiletým Motejlem tak stojí zřejmě poslední velký úkol jeho profesionální kariéry".
Povšimněte si slovíčka "zřejmě". Jak často se používá stejně jako "patrně" jen ve smyslu "asi". Oba výrazy jsou však svou etymologií spojený se "zřením", "spatřením", tedy opět podprahově jako by s "očividností", že další osud tohoto činitele je před ukončením. Takovíto hrobaříci by se ještě mohli hluboce mýlit.
Příští guvernér
Prezident Václav Havel opět jednou dokázal, že i s relativně malými pravomocemi umí v místním politickém rybníku udělat velké vlny. Tentokrát šokoval předsedy ČSSD a ODS prostým oznámením, že do konce listopadu vyjmenuje za Josefa Tošovského nového guvernéra České národní banky.
Vtip je v tom, že prezident slibuje jmenovat guvernéra nejen moudrého, ale také nezávislého. Dříve než ODS a ČSSD v Poslanecké sněmovně odhlasují novelu zákona o České národní bance, která by židli guvernéra učinila předmětem jednání politických stran, bude jak se říká vymalováno, a to na šest let.
Václav Klaus a Miloš Zeman se netají skepsí stran příštího guvernéra, pochybují o prezidentově schopnosti zvolit dobře, nicméně kdyby výběr zůstal na nich, vůbec není jisté, že by nutně vybrali lépe. Příkladem budiž demokratická procedura Evropské unie, jež způsobila, že Evropskou centrální banku řídí guvernér, který svými výroky znehodnocuje společnou měnu.
Že ve chvíli jmenování představoval politický kompromis je slabá náplast na skutečnost, že se dnes Euro nachází na třiaosmdesáti centech.
Existují dobré důvody, proč vláda nemá co navrhovat guvernéra centrální banky. Jedním z jeho úkolů je totiž hlídat inflaci, bránit vládě v znehodnocování měny.
Vztah mezi Centrální bankou a vládou by v zájmu občana měl být chladně korektní, v žádném případě by mezi těmito institucemi neměla nastat družba, anebo jak se dnes říká kartel. Jak i úplný ekonomický laik pozná, že prezident vybral dobrého guvernéra? Jednoduše podle toho, že Miloš Zeman s Václavem Klausem budou zuřit.
Vysílá se ve středu 1. listopadu 2000.
Poznámka JČ: K problému závislosti či nezávislosti ústřední banky příběh posledních několika let z Velké Británie. Paradoxně za konzervativců byla dlouhá léta ústřední britská banka plně pod kontrolou britské vlády a teprve v roce 1997, když vyhráli volby sociální demokraté (Labouristé), učinili guvernéra britské ústřední banky a jeho rozhodování zcela nezávislým na vládě.
Je-li ústřední banka závislá na vládě, bývá obviňována, že vláda přizpůsobuje ekonomická rozhodnutí krátkodobým politickým cílům. Například v Británii, kde má velká část národa hypotéku na dům či byt, může vláda váhat se zvýšením úrokových měr i tehdy, kdy je zapotřebí zabránit tím přehřátí ekonomiky, protože zvýšení úrokových měr znamená zvýšení splátek za byt či dům a citelně může snížit životní úroveň občanů, kteří pak vládu nebudou volit. Opačným argumentem je to, že je nedemokratické, činí-li ústřední banka jen tzv. "odborná" rozhodnutí, která nutně ovlivňují život občanů, a ti na to nemají vůbec žádný vliv. Vzpomínám, jak můj britský daňový poradce byl v roce 1997 naprosto šokován rozhodnutím labouristů dát britské ústřední bance samostatnost: "Je to špatné rozhodnutí," argumentoval. "Banka si bude od nynějška dělat, co chce, a voliči si svůj vztek vylijí na vládě, která bude bezmocná."
V českém kamarádšoftském kontextu je ovšem pluralita přínosem, takže asi je lépe, bude-li nový guvernér ústřední banky nezávislý, než aby byl poddaným Zemana či Klause či obou najednou. Jen aby ale nebyl poddaným Václava Havla a jeho politických stoupenců. Potíž také je, že - jak se zmiňuje Ivan Hoffman - Václav Havel ekonomice vůbec nerozumí, takže je otázka, jak autoritativní může být jeho rozhodnutí. (Václav Klaus ale ekonomice také nerozumí - což dokázal tím, že za jeho vlády došlo spektakulárnímu hospodářskému propadu - takže je to asi jedno...)
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
