pondělí 6. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká policie a antiglobalizační demonstrace:
  • Jak to bylo v září doopravdy: Pohádka o čtyřech (příliš) chytrých policajtech (Tomáš Pecina) Z tajtrlíka velikánem:
  • Nova volí Štěpánka! Oznámení:
  • Český helsinský výbor podporuje Generální ředitelku Vězeňské služby ČR Kamilu Meclovou Internet a podnikání v budoucnosti:
  • Podnikání na síti likviduje trh a vytváří sdílení služeb a výrobků Česko-britská historie:
  • Jak zachránil britský bankéř 664 dětí z  Československa před nacisty Lhaní britské a americké vlády:
  • >Jak Británie před třiceti lety připravila ilegálně skupinu ostrovanů o domov (Guardian) Nebezpečí z vesmíru:
  • Tak teď to víte: asteroid možná zasáhne Zemi 21. září 2030 Antikomunismus:
  • Jsem rád, že Sněmovna učinila hlásání zášti proti společenské skupině trestným činem (Milan Hulík) Postskript:
  • Objevy (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Česká police má zajímavé kategorie obžalovaných. Jak je vidno z dokumentu na adrese http://www.pecina.cz/files/mmf/prot1.gif, výchovné prostředí jednoho ze zadržených maďarských občanů, obviněných českou policií z údajného napadení veřejného činitele při antiglobalizačních demonstracích, bylo policejním vyšetřovatelem na příslušném formuláři charakterizováno jako "prostředí pracující inteligence". Asi moc nepřeháníme, když budeme konstatovat, že z  takovéto terminologie české policie je vlastně docela lehké usoudit, co je to za organizaci: žargón se moc nezměnil, jenom znaménka. Nálepku "příslušník pracující inteligence" (jsou za každého režimu nespolehliví!!) je jistě možno použít v každém případě. (JČ)

  • V Kocourkově mají volby. Poněkud neuvěřitelný obsah nalezne čtenář na oficiálním volebním serveru ČSÚ. Místo očekávaného seznamu kandidátů je tam pouze oznámení, že úřad starající se o ochranu osobních dat nedovolil tyto údaje zveřejnit. Obávám se, že pokud se proti této endemické pitomosti včas nezakročí, budeme mít zanedlouho tajné ministry, poslance a možná i presidenta. (TP)

  • Třídní justice opět na scéně? Velmi překvapivě rozhodl soudce obvodního soudu pro Prahu 4, když poslal Poláka, stíhaného v souvislosti s zářijovými nepokoji v Praze, na rok do vězení bez hlavního líčení, tzv. trestním příkazem. (Podle zprávy ČTK byl osmnáctiletý polský student před maturitou odsouzen k jednoročnímu nepodmíněnému vězeňskému trestu jen na základě vlastního svědectví při prvím policejním výslechu, kdy vypověděl, že ho kdosi zasáhl kostkou nebo tyčí do hlavy a on tu kostku zvedl a hodil ji zpět směrem k policistům. Tržná rána na hlavě mu byla sešita až po výslechu, deset hodin po zatčení-pozn. JČ) Institut trestního příkazu byl do českého práva zaveden v roce 1973 a používá se tehdy, když je důkazní situace jasná, zejména v případech nedbalostních trestných činů. Zákon umožňuje ukládat tímto způsobem i nepodmíněné tresty (v maximální sazbě jeden rok), ale tato praxe je v evropském kontextu považována za spornou a soudci k ní zpravidla nesahají: trest vězení je příliš závažný, než aby ho bylo možno uložit bez řádného projednání případu před soudem. Obhájce odsouzeného Josef Lžičař sdělil médiím, že podává proti rozhodnutí odpor, a případ nyní bude projednán normálním způsobem, v hlavním líčení. (TP)

  • Pozoruhodně argumentoval na námitku sobotní Mladé fronty Dnes, že snad v rámci nezávislosti policie přece nemůže sama vyšetřovat policii Mikuláš Tomin, šéf Inspekce ministerstva vnitra, těmito slovy:

    Odborníka podle mě musí šetřit zase jen odborník. Kdybych tu měl civily, i když velmi dobré, nedostanou se tito lidé do policejních kruhů. A to je základ naší práce. Abyste mohl šetřit trestnou činnost policistů, musíte s nimi mít kontakt.

    Tomáš Pecina k tomu poznamenává: "Podle logiky pana Tomina by zločince mohli vyšetřovat zase jen zločinci, protože ti také mezi sebe nikoho jiného nepustí..." (JČ)

  • Od hysterie k vystřízlivění. O tom, jak český tisk postupně ustupuje od nekritického obdivu vůči české policii během antiglobalizačních demonstrací a zajímá se nyní více o vyšetřování policejní brutality, spáchané po těchto demonstracích, avšak také o některých drastických případech soudního stíhání demonstrantů a o pozoruhodném vysvětlení občanského aktivismu od sexuologa Radima Uzla, kandidujícího do Senátu, píše v angličtině v aktuálním čísle týdeníku Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

  • Zavřete oči, já odcházím. Minulý týden vypršel šestiletý mandát člence Rady pro rozhlasové a televizní vysílání JUDr. Zdeňce Hůlové (zvolena na návrh ODS). Její činnost v Radě se na jedné straně vyznačovala velkou pracovitostí a určitou odbornosti, na druhé straně však byla právě Hůlová tím, kdo stál za nejkontroverznějšími rozhodnutími vysílací rady a kdo se podílel na kauzách, které ve svém důsledku nejvíc poškodily české mediální prostředí.

    Vůbec nejzávažnější chybou, kterou Hůlová obhajovala a jež bude mít pro český stát zřejmě ještě soudní dohru, bylo loňské schválení majetkového přesunu ve společnosti CET 21, ačkoli Rada předtím jasně deklarovala úmysl jakékoli transakce tohoto druhu zmrazit až do vyřešení sporu mezi CETem a společností ČNTS.

    Hůlová rovněž nese dvůj díl viny za nezvládnutou aplikaci novely bankovního zákona, v jejímž důsledku se vymkla zpod kontroly vlastnická struktura TV Prima. Třešničkou na dortu je pak poslední skandální rozhodnutí Rady, podle něhož veřejnosti není nic do toho, kdo vlastní české televizní a rozhlasové stanice.

    Rozhodování Rady je však zákonem stanoveno jako zcela suverénní, a tak pokud se nepodaří shromáždit dostatek důkazů k některé korupční kauze, je jen velmi nepravděpodobné, že by se Hůlová musela ze svého jednání někdy zodpovídat před soudem. (TP)

  • Šest týdnů ostrého provozu má za sebou server Jany a Pavla Bobošíkových Interview21. Ve zkratce se dá říci, že zatímco J. Bobošíková přesvědčila o svých novinářských kvalitách, výkon zbytku týmu, který server připravuje, zůstává za očekáváním. Proto je Interview21 spíš než hotovým produktem stále jen příslibem do budoucna. Hlavní přednosti serveru: 1. velký rozsah a aktuálnost informací, 2. velmi dobrá online interview, 3. neověřené, ale zpravidla přesné zprávy od "zdrojů X"; největší nedostatky: 1. nepřehledná a nedořešená grafická struktura stránky, 2. evidentní PR-orientace (např. promo pro Microsoft, následované za několik týdnů reklamním bannerem), 3. malý počet a určitá jednostrannost komentářů. (TP)

  • Extrémně levicové názory Václava Havla. Prezident Václav Havel zneužil Václava Klause státního svátku 28. října a udělování státních vyznamenání k vyslovení extrémně levicových, extrémně antitržních a extrémně antikapitalistických názorů. Klaus to řekl v rozhovoru pro sobotní vydání deníku Právo; k rozhovoru se vrátíme.

  • Britským listům se líbilo: sobotní zpravodajství Petra Podaného (ČT) z berlínských střetů mezi pravicovými a levicovými radikály. (TP)

  • Názory na konkurenci. Zeptali jsme se předsedy Rady České televize Miroslava Mareše, jaký má názor na ředitelem Chmelíčkem ustavenou alternativní "Radu". M. Mareš řekl, že ředitel má právo radit se, s kým chce, nicméně zákonné kompetence příslušejí pouze skutečné Radě České televize. Spolupráci mezi oběma orgány předseda Mareš nepředpokládá. Členka Rady Jana Dědečková uvedla, že nové těleso nechápe jako alternativu Rady České televize. Vznikem poradního sboru však není překvapena, protože generální ředitel Chmelíček podle ní není člověkem, který by dokázal nést odpovědnost za nekvalitní pořady sám. --- Carthago delenda est, dodal by Cato... (TP)

  • Ivan Hoffman se omlouvá všem zúčastněným, že způsobil zmatek kolem neúčasti Milana Šmída ve čtvrtečním pořadu v Radiožurnálu, když řekl J. Dědečkové, že M. Šmíd svou neúčast zdůvodnil zahraniční cestou. (Došlo zřejmě k nedorozumění: k záměně dvou Šmídů: reportéra ČRo Jana Šmída a mediálního teoretika Milana Šmída.) Jak se ukázalo, byl Ivan Hoffman mylně informován: ve skutečnosti M. Šmíd svou neúčast omluvil už v úterý 31. 10. ráno, a to věcnými důvody (mj. tím, že se nechce vyjadřovat k obsahové analýze současného zpravodajství a publicistiky ČT).

  • Recenze nové knihy Městopis od Michaely Černé (padesát autorů, povídek a měst) je na tomto místě.

  • Senátor Zeman a cizí peří. Vladimír Zeman, senátor za Unii svobody, má své voliče rád (zejména nyní, když jsou volby přede dveřmi). Proto jim do schránky nechal doručit leták nadepsaný: Nákladem S. O. S. 2000 a senátora Vladimíra Zemana, spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím (zde). V něm se občanovi poněkud polopatistickým jazykem vysvětluje, jak zmíněný zákon používat a k čemu všemu je mu dobrý. Celé to má háček: předkladateli a hlavními autory zákona byli Oldřich Kužílek a Michael Žantovský (ODA) a jak Britským listům potvrdil první z nich, V. Zeman se na přípravě zákona nijak autorsky nepodílel. Inu, normální je nelhat, že, pane senátore? --- Podařilo se nám spojit i s Vladimírem Zemanem. Ten se výrokem O. Kužílka cítil dotčen: považuje se prý za spoluautora zákona, protože se, jak pan senátor vysvětlil, iniciativně účastnil jeho prosazování. Na dotaz, zda se V. Zeman nějak podílel i na textu zákona, nám bylo řečeno, že o něm se svými kolegy často diskutoval. (TP)

  • Jaroslav Hutka má stránky se svými texty a informacemi o CD se svými písněmi na této adrese.

    Spěchá!! Výhodná nabídka zaměstnání v zahraničí. Knowledge Media Institute britské The Open University hledá pro projekt Clockwork pracovníky se znalostmi aplikované umělé inteligence a internetových technologií.


  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Jak to v září bylo doopravdy

    Pohádka o čtyřech (příliš) chytrých policajtech

    Tomáš Pecina

    Věnováno Mikuláši Tominovi, který je přesvědčen, že policisty mohou vyšetřovat zase jenom policisté, protože všichni ostatní jsou na to hloupí

    Stalo se to večer 26. září na Václavském náměstí. Čtyři kriminalisté z Kutné Hory se účastnili zásahu proti demonstrantům a sepsali o tom úřední záznam. Stojí za to věnovat mu pozornost: záznam svědčí o tom, že navzdory vtipům v české policii pracují lidé s vysoce nadprůměrnými, takřka nadpřirozenými schopnostmi - anebo lháři.

    Protokol uvádí, že kriminalisté dlouhou dobu (skoro hodinu) sledovali skupinu výtržníků, která se v rámci větší skupiny (policisté hovoří o "davu") dopouštěla ničení výloh a posléze i házení kostek na policejní kordony, tedy útoku na veřejného činitele. Dokonale si zapamatovali podrobnosti o všech pachatelích, včetně barvy oblečení, věku, výšky apod., ty pak sepsali do protokolu a přiřadili k nim (jak ukazuje škrtání v číslech, ne zcela bez problémů) jednotlivé zadržené osoby.

    Jak je ale možné, že si policisté všechny tak dokonale pamatovali? Kdyby šlo o tři nebo čtyři osoby, dalo by se to pochopit, ale zdá se téměř vyloučené, že by si policista dokázal do takových podrobností pamatovat osm lidí. Jako pravděpodobnější verze se jeví, že to bylo opačně: policisté osoby nejdřív zajistili, a až dodatečně k jejich popisům přiřadili skutky, kterých se osoby údajně dopustily.

    To samo o sobě nemusí znamenat, že zadržení jsou nevinní: pouze to svědčí o tom, že policisté v protokolu uvedli vědomě nesprávné informace a jejich svědectví je třeba odmítnout jako nevěrohodné.

    A ještě jedna záhada: Podpraporčíka D. údajně zasáhla do lýtka dlažební kostka, ale jak se při dalším vyšetřování ukázalo, nezanechala na těle sebemenší stopu. Jak je to možné? On snad měl neprůstřelné kalhoty?

    Jakkoli nepodstatné nám může připadat pochybení čtyř kutnohorských strážců zákona, pro zadržené byly jeho důsledky fatální. Jen na základě úředního záznamu strávili měsíc ve vazbě a šest z nich je dodnes stíháno pro útok na veřejného činitele, se sazbou pět let nepodmíněně, aniž by se přiznali a aniž by vyšetřovatel získal jakýkoli objektivní důkaz o jejich vině.

    Někteří ze zadržených navíc nemají v tuto chvíli obhájce a akutně jim hrozí, že stejně jako v případě stíhaného Poláka sáhne soudce k trestnímu příkazu, tedy k rozsudku bez soudního projednávání. Usnesení v tom případě obdrží poštou (v české verzi) a pokud do osmi dnů nepodají tzv. odpor (nebo si dopis nevyzvednou), čeká je až rok vězení.

    Jejich provinění? Jsou cizinci a byli ve špatnou dobu na špatném místě. Možná někteří z nich skutečně házeli dlažebními kostkami - ale to policie není schopna prokázat.

    Pozoruhodné jsou i protokoly z policejních výslechů. Dva zadržení muži uvedli přímo do protokolu, že je policie bila, jedna žena si stěžovala, že jí při zatýkání nastříkali do očí slzný plyn. O pronikavé inteligenci a nezaujatosti vyslýchajících svědčí následující příklady otázek z protokolu:

    • Můžete se vyjádřit k tomu, proč jste byl policií zbit a zatčen, když jste nic neudělal?

    • Věděl jste, že v Praze v těchto dnech probíhá zasedání Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky a že je veřejnost průběžně informována o očekávání nepokojů v Praze?

    • Proč jste si to tedy neověřil, proč jste do Prahy přijel?

    • Máte v držení listiny v maďarském textu, co je obsahem?

    • Nejsou tam informace charakteru, kde co a jak rozbít, popř. kde jak koho napadnout apod.?

    Soudím tedy, že policie má co vysvětlovat: ne ovšem své Inspekci, ale veřejnosti.


    Z tajtrlíka velikánem

    Nova volí Štěpánka!

    Tomáš Pecina

    Před několika týdny jsem v Britských listech poznamenal, že senátorský kandidát ODS (a člen vysílací rady) Petr Štěpánek sice nemá pro svou kampaň masivní podporu své strany, ale zato za ním stojí vůbec nejvlivnější české médium, televize Nova. Pohleďme, jak decentní kampaň neúplatnému radnímu na Nově připravili.

    Z pořadu Volejte řediteli, 4. 11. 2000:

    ...Ty volby budou velmi významné, a z jednoho z nejdramatičtějších a nejzajímavějších regionů mi přišly dvě otázky. Přišly z Havlíčkova Brodu a z Chrudimi:

    "Pane řediteli, velmi mě překvapilo, když jsem ve volebním materiálu Petra Štěpánka, který kandiduje v Chrudimi a Havlíčkově Brodu do Senátu, narazil nejen na Vaši fotografii, ale také na Vaše vyjádření, ve kterém pana Štěpánka chválíte. Nemyslíte, že by ředitel televize měl být nestranný? Zdraví Vás pan Kouba, Chrudim."

    A pak přišel z Havlíčkova Brodu, Eva Fialová:

    "Chci Vám poděkovat za hezká slova, která říkáte na adresu Petra Štěpánka v jeho volebním magazínu. Myslím, že jen velké osobnosti umějí přiznat chybu a dát zapravdu svému oponentovi. Vy jste to udělal, a já Vám za to ještě jednou děkuji."

    No, k čemu došlo? Došlo k tomu, že já jsem kdysi na otázku tady, ve Volejte řediteli, komentoval názor na to, jak pan Štěpánek kdysi komentovat naše vztahy se servisní organizací. Však si to možná pamatujete.

    Byl to velmi dramatický souboj mezi námi, já jsem hájil tehdy amerického investora, pan Štěpánek poukazoval na některé problémy, které souvisejí s tím, jak tento americký investor investoval v České republice.

    Bohužel, a já jsem to tehdy přiznal, život dal zapravdu panu Štěpánkovi tehdy. A opravdu, i dnes navíc přibývají nové a nové důkazy o tom, jakým způsobem tehdejší americký investor na českém území investoval, že zas tak příliš neinvestoval, a naopak si odvážel jenom zisk.

    Takže, já jsem mu dal zapravdu, tehdy, a pan Štěpánek to použil ve volebním materiálu. Jestli to... Bylo to veřejné vyjádření a já s tím nemohu nic dělat. V žádném případě jsem já neotiskl v jeho volebním materiálu žádné své vyjádření. On použil veřejné vyjádření a tak je to v pořádku. Měl pravdu a já jsem to přiznal. S tím se nedá nic dělat...


    Český helsinský výbor podporuje Generální ředitelku Vězeňské služby ČR Kamilu Meclovou

    Mgr. Kamila Meclová je podle názoru Českého helsinského výboru osobou na pravém místě. Ačkoli je ve funkci generální ředitelky VS ČR teprve deset měsíců, již dokázala v řadě případů své nepopiratelné kvality.

    Nenahraditelné profesionální zkušenosti v rámci českého vězeňství získala Mgr. Kamila Meclová za více než dvě desítky let práce, přičemž postupně od konkrétní práce s vězněm procházela stále odpovědnějšími funkcemi ve vedení VS ČR. Před deseti měsíci byla tehdejším ministrem spravedlnosti JUDr. Otakarem Motejlem jmenována na post Generální ředitelky. Jmenování jistě vycházelo z naléhavé potřeby české justice pozvednout hroutící se systém českého vězeňství, které se v té době nacházelo ve vážné existenční krizi. To se nakonec projevilo i všeobecně známými nepokoji vězňů, které proběhly v lednu až dubnu 2000.

    Je více než zřejmé, že právě pohotový a zkušený přístup generální ředitelky Mgr. Kamily Meclové vedl k brilantnímu politickému vyřešení celé situace bez vážnějších následků, které reálně hrozily. Za poměrně krátkou dobu působení Mgr. Kamily Meclové se podařilo zahájit velice obtížný a jejími předchůdci dlouho odkládaný proces přizpůsobování vězeňství požadavkům právního státu. Česká republika po dlouhé době zaznamenává uznání v odborných kruzích na mezinárodní úrovni.

    V osobě Mgr. Kamily Meclové se spojují vedle profesionálních kvalit rovněž nezbytné vůdčí schopnosti a progresivní humanistický přístup. Její jmenování do funkce bylo jasným signálem rozvinutým demokraciím o úmyslu České republiky dostát svým závazkům na poli spravedlnosti.

    Útěk vězně Jiřího Kájínka nemůže být důvodem odvolání generální ředitelky takového formátu. To by bylo nejhorším z politických tahů naší exekutivy, ztrátou v době, kdy české vězeňství zaznamenává první naděje na znovunabytí řádu, smyslu a respektu. Český helsinský výbor věří, že veřejnost, ale ani politici této země a tím spíše stávající ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Rychetský jako zkušený odborník nepřipustí, aby současná situace byla záminkou k odvolání jedné z nejschopnějších osob ve svém oboru, Mgr. Kamily Meclové.

    Za Český helsinský výbor

    Mgr. Jana Chržová

    výkonná ředitelka ČHV

    PhDr. Libuše Šilhánová místopředsedkyně ČHV

    Helena Kunstová vedoucí Odd. právních analýz ČHV

    Mgr. Miroslav Krutina

    koordinátor monitoringu vězeňství ČHV

    Tel.: 02 / 2437 2281; 02/ 2437 2338; Fax: 02/ 2437 2335


    Internet a podnikání v  budoucnosti:

    Podnikání na síti likviduje trh a vytváří sdílení služeb a výrobků

    Napster, agresivní internetová služba pro výměnu hudebních nahrávek, minulý týden oznámila, že se spojuje s Bertelsmannem, s jedním s největších světových podniků pro prodej hudby a zábavy, s cílem vytvořit globální "službu pro členskou základnu" pro stahování hudby z internetu, argumentoval v sobotu 4. listopad v deníku Guardian autor Jeremy Rifkin. Jeho článek shrnujeme.

    Bertelsmann zároveň oznámil, že se rozhodl zrušit obžalobu, v jejímž rámci pohnal firmu Napster k soudu za to, že protizákonně distribuuje hudbu, na níž vlastní Bertelsmann copyright, prostřednictvím internetu. Jiné hudební společnosti, které se na tomto soudním sporu podílejí, se dosud nerozhodly, zda i ony stáhnou svou žalobu.

    Rozhodnutí, týkající se firmy Napster, znamená velký obrat v podnikání na internetu, míní Guardian. Jsme svědky počátku boje mezi dvěma velkými hospodářskými systémy. Na jedné straně hranice existuje stará tržní ekonomika, která se skládá s prodejců a z kupujících.

    Na druhé straně leží nová ekonomika, založená na síti, která se skládá ze serverů a z klientů. Na trzích si zúčastněné strany vyměňují majetek. Na sítích sdílejí přístup k službám a k zážitkům.

    Nové informační a telekomunikační technologie, elektronické podnikání a globalizace ulehčují příchod nové ekonomické éry. Do poloviny jednadvacátého století trhy, charakteristický rys tradičního kapitalismu, přestanou velkou měrou existovat. Nahradí je systém založený na vztazích mezi sítěmi, na vzájemných dohodách a na právu přístupu.

    Napster je první podnik nového druhu, který funguje na základě mentality sítě a nikoliv na základě tržní logiky. A právě vzor firmy Napster pravděpodobně určí způsob, jak budou firmy ve všech oborech podnikat. Existuje pro to celá řada důvodů. Zaprvé, závratná rychlost distribuce a výměny na internetu způsobuje, že přímé transakce, založené na trhu, jsou příliš pomalé. Na jediné kliknutí myše je možno distribuovat hudbu po celém světě a vyměnit si celé archívy písní, než pokladna vůbec dokáže zaznamenat prodej.

    Zadruhé, distribuce hudby po internetu snižuje náklady transakce až téměř k nule, a tím v podstatě zcela likviduje tradiční marži zisku, vznikající při činnostech, spojených s prodáváním. Srovnejte transakční náklady výroby, balení, inventarizování,dopravy a prodeje cédéčka, s nákladem na výrobu jednotlivé písně či nahrávky a její okamžité distribuce milionům lidí, bez v podstatě žádných dodatečných nákladů. Zatřetí, na trzích vládne důraz na maximalizaci výroby a zisk vzniká na základě objemu prodeje. Na sítích je důraz na minimalizaci výroby a zisk vzniká sdílením rizika a sdílením úspor. Všichni u Napstera si navzájem vyměňují hudbu. Ale protože ta hudba existuje v digitální formě jako čistá informace, lze tyto informace sdílet, aniž by jejich původní vlastník utrpěl nějakou ztrátu Takže jak vydělávají firmy, jako je Napster? Vytvářejí si svou síť uživatelů tím, že poskytují služby zadarmo. Pak promění svůj hlavní kapitál, síť milionů uživatelů, v členy neboli předplatitelské subskribenty. A právě na tom je založena dohoda Napster-Bertelsmann. Napster navrhuje, že bude od svých členů požadovat měsíční poplatek 4,95 dolarů za neomezený přístup do hudebního katalogu firmy Bertelsmann.

    Firmy EMI Recorded Music, Universal Music Group a Sony Music Entertainment už také oznámily, že připravují podobné plány. Studie firmy Jupiter Communications předpovídá, že do roku 2005 budou hudební společnosti vydělávat prostřednictvím takovýchto internetových subskripcí 980 milionů dolarů ročně, kdežto individuálním prodejem cédéček po internetu vydělají jen 531 milionů dolarů ročně.

    Nové technologie nyní umožní, aby neustále docházelo ke zpětné vazbě, takže hospodářství přestane používat "oddělených" tržních transakcí a přejde na nepřetržitý přístup ke zboží prostřednictvím sítí. Zákazník bude platit za to, že bude trvale připojen na nekonečný proud v podstatě neomezeného množství hudby a nebude si už jen občas tu a tam kupovat cédéčko. Komerční život nyní existuje non-stop.

    Napster je jen špičkou ledovce. Filmový průmysl vede podobné soudní spory s hackery, kteří vytvořili kód, který dokáže rozluštit digitální formát videodisků. To umožňuje lidem, kteří mají přístup k tomuto kódu si kopírovat filmy, vydané na DVD, a vyměňovat si je zadarmo.

    Každý den si lidé tak stahují více než 300 000 kompletních celovečerních filmů v digitální formě a pozorovatelé očekávají, že tento počet dosáhne do konce roku více než jednoho milionu kopií filmů denně. Zdá se, že filmový průmysl může učinit jen velmi málo, aby tuto přílivovou vlnu zastavil.

    V dlouhodobé perspektivě učiní zřejmě filmové společnosti totéž, co začíná dělat hudební průmysl a uzavřou s internetem mír, vytvoří vlastní internetové stránky a budou poskytovat přístup k filmům tím, že promění uživatele v předplatitele.

    Hodně se poslední dobou úzkostlivě uvažuje o tom, jak nakládá internet v poslední době s autorskými právy. Málo pozornosti přitom věnují lidé tomu, kam celý proces vznikání sítí vede společnost. Přístup zákazníků na servery, které fungují na sítích, radikálně promění naši sociální dynamiku. Dnes je způsob, jakým začínají podnikat firmy Napster a Bertelsmann výjimkou. V budoucnosti to bude standardní způsob.

    Jeremy Rifkin je autorem knihy The Age of Access: How the Shift from Ownership to Access is Transforming Capitalism (Věk přístupu: Jak přechod od vlastnictví k přístupu proměňuje kapitalismus), Penguin Books, 2000.


    Jak zachránil britský bankéř 664 dětí z  Československa před nacisty

    Plachý muž s brýlemi byl při tom, když na londýnském nádraží Liverpool Street Station zastavil vlak a z něho vystoupilo 200 vyčerpaných a vystrašených dětí.

    Bylo pozdní odpoledne v prosinci 1938 a 200 dospělých si přišlo tyto děti na nádraží vyzvednout. Muž, kterého o šedesát let později lidé oslavují jako britského Oskara Schindlera, si mohl vydechnout, napsal včera týdeník Observer.

    Nicholas Winton věděl, že kdyby nebylo jeho, tyto děti by byly zavražděny nacisty, kteří se brzo poté zmocnili Československa a vytvořili z Čech a Moravy "Protektorát" nacistické Třetí říše.

    Tuto první úspěšnou operaci plánoval Winton tajně po dlouhé týdny a věděl, že to je jen začátek dlouhé bitvy, kterou nakonec prohraje.

    "Uvnitř jsem byl naprosto nadšen, že se to povedlo, zvnějšku jsem byl chladný a nevzrušený," sdělil listu Observer v Británii nyní jednadevadesátiletý Winton. "Věděl jsem, že jsou v Československu v nebezpečí ještě další stovky dětí a byl jsem si taky vědom, že protože celou akci organizuji jako jednotlivec, podaří se mi z Československa zachránit jen malé množství dětí."

    Winton nebyl ani politický aktivista, ani bojovník za sociální práva. Byl to devětadvacetiletý agnostik, britský bankéř, který jel o několik týdnů před tím do Československa na dovolenou a vrátil se jako úplně změněný člověk.

    Winton přijel do Prahy krátce poté, co uprchly tisíce židů ze Sudet, které Německo anektovalo v říjnu 1938. Praha, kde žilo 118 000 českých židů, se také stala domovem tisíců německých a rakouských židovských uprchlíků.

    Tito židé žili v provizorních táborech a zoufale chtěli věřit Hitlerovým slibům, že Československo neokupuje, i když při tom věděli, že pokud se to stane, oni budou jeho prvními obětmi.

    Pět organizací se snažilo dostat nejohroženější osoby z Československa, ale nikdo se konkrétně nestaral o děti. Během tří týdnů vypracoval Winton seznam 6000 židovských dětí, kterým hrozila smrt, pokud by Hitler okupoval Československo, a vytvořil v Británii skupinu sympatizantů ve snaze ty děti do té země evakuovat.

    V Anglii pracoval během dne na burze a v noci v malém pokoji v Hampsteadu, který se stal jeho operačním střediskem. Do několika týdnů se mu podařilo získat nepříliš nadšený souhlas od britského ministerstva vnitra, že dovolí českým dětem přijet do Británie, pod podmínkou, že na každé dítě bude na nádraží čekat jedna rodina, která se bude ochotna o dítě starat až do věku sedmnácti let a zaručí se částkou v nynější hodnotě asi 1000 liber (cca 60 000 Kč) pro jejich případný návrat. Britská vláda financovala transport 10 000 židovských dětí z Německa do Británie, ale Winton musel zorganizovat vlaky pro české děti bez jakékoliv vládní podpory.

    "Jmenoval jsem se Honorárním konzulem Britské rady pro uprchlíky z Československa a v časopise Picture Post jsem tiskl inzeráty, jimiž jsem hledal rodiny, které by se přivezených dětí ujaly. Britská rada nebyla mou samozvanou funkcí zrovna nadšena, ale nemohla proti tomu moc dělat. Nakonec mi dali trochu peněz, ale to už bylo příliš pozdě."

    Během devíti měsíců velkého úsilí se Wintonovi podařilo přivézt do Británie osm vlaků celkem s 664 dětmi. "Bylo připraveno třikrát tolik dalších odsouzených dětí, ale ty se už do Británie nedostaly," řekl Winton.

    Devátý vlak odejel z Prahy 3. září 1939, v den, kdy Británie vstoupila do války proti Hitlerovi. "Během několika hodin po vyhlášení války se vlak ztratil," konstatoval Winton. "Žádné z  250 dětí v tom vlaku už nikdo nikdy neviděl. 250 rodin tehdy čekalo na Liverpool Street Station na děti marně. Kdyby býval ten vlak odejel o den dříve, projel by. Nikdo z těch dětí nepřežil, což je strašné. A to byl konec dětských vlaků. Udělali jsme, co bylo v našich silách."

    Winton skrýval své "válečné gesto" až do roku 1988, kdy jeho manželka náhodou na půdě objevila krabici dokumentů, kterou tam skrýval půl století. Navzdory tomu, že to vyvolalo tehdy určitý zájem - a částečně v důsledku Wintonovy skromnosti - byl jeho příběh zapomenut. Avšak nyní poctí britského Oskara Schindlera životopisná kniha a film.

    "Není odpovědný jen za mou generaci, ale za naše děti i za všechny děti, které se od té doby narodily," konstatovala Věra Gissingová, jedno z dětí, které Winton zachránil, která napsala jeho životopis a scénář pro film, Power of Humanity, Moc lidskosti, který bude mít v Praze premiéru v únoru.

    Dosud bylo zjištěno jen 250 dovezených dětí, 100 z nich se přihlásilo v posledních měsících po šedesátém výročí těchto dětských vlaků.

    Tuto středu však bude mít premiéru dokumentární film o dětských vlacích z Německa i z Československa. Bude se jí účastnit britský princ Charles, a vyvolalo to požadavky od židovské komunity v Británii, aby dostal Nicholas Winton oficiální cenu. "Nechápu, proč už nedostal cenu dávno: už jsme mu měli poděkovat před mnoha lety," zdůraznil hlavní britský rabín Jonathan Sacks.

    K mezinárodní premiéře filmu "Into the Arms of Strangers" (Do náruče neznámých lidí) dochází v době vydání publikace téhož jména.


    Jak Británie před třiceti lety připravila ilegálně skupinu ostrovanů o domov

    Oliver Bancoult, kterého donutila britská vláda před 32 lety opustit svůj domov na ostrově v Indickém oceánu, klesl na kolena a políbil zemi, když se tam letos v červnu směl vrátit. Bancoultovi byly teprve čtyři roky, když musel odejít.

    Letos v červnu směli Bancoult a několik jeho společníků navštívit na tři dny svůj domov, ostrov Diego García v Indickém oceánu, aby tam shromáždili materiál pro svůj soudní proces, jímž požadovali, aby jim britská vláda dovolila se domů vrátit. Nejvyšší soud v Londýně minulý týden rozhodl, že jsou ostrované v právu.

    Jejich návrat - anebo alespoň adekvátní odškodné - ukončí, jak napsal deník Guardian, ostudnou epizodu v britskoamerické historii, kdy britská a americká vláda podvodně donutily obyvatele ostrova Diego García k opuštění svého domova, aby si tam Spojené státy mohly vybudovat vojenskou základnu. Počet obyvatel, kteří byli postiženi, je malý - něco mezi 400 a 4000 osobami - ale celá otázka je nesmírně závažná.

    Epizoda dokazuje, jak lehce britští a američtí diplomaté lhali a jak rozhodnuti byli utajovat pravd před britským parlamentem, americkým Kongresem a OSN. Ukazuje to také, do jaké míry je britská zahraniční politika diktována Spojenými státy a jak obě velmoci zneužily důvěry ostrovanů.

    Chování britské i americké vlády je zaznamenáno na stovkách stránek dokumentů korespondence, která byla dosud utajována a kterou objevili reportéři listu Guardian v Public Records Office, v archivu britských státních dokumentů v Kew. Jiné dokumenty byly prezentovány při důkazním řízení u soudu.

    Jeden tento dokument, interní memorandum britského ministerstva zahraničních věcí z roku 1980, doporučuje tehdejšímu ministru zahraničí Douglasu Hurdovi, aby nebyl dovolen žádným novinářům přístup na ostrov Diego García, aby návštěvy poslanců britského parlamentu či amerického Kongresu byly udržovány na minimu, aby se na ostrov nedostali tí, "kdo úmyslně vznášejí nevítané otázky".

    Spojené státy poprvé vyjádřily zájem o ostrovy Chagos, nádherné souostroví 65 ostrovů, mezi nimiž je i Diego García, na půl cestě mezi Afrikou a Indií, v roce 1962. Američané se na vrcholu studené války silně obávali komunistické hrozby, byli znepokojeni útokem Číny na Indii, k němuž došlo onoho roku a chtěli najít dobré strategické místo, protože nejbližší základnu měli ve Středozemí a pak až na Filipínách.

    Británie a Spojené státy začaly tajně vyjednávat o ostrovu Diego García v roce 1964. Ostrovy Chagos byly a dosud jsou - pozůstatkem někdejšího Britského impéria. Byla uzavřena dohoda podle níž měla Británie pronajmout Spojeným státům ostrov Diego García, aby si tam Američané vybudovali vojenskou základnu. Spojené státy požadovaly, aby z bezpečnostních důvodů byli z ostrova Diego García i z okolních ostrovů odstraněni jejich obyvatelé. Británie souhlasila. Memorandum britského ministerstva zahraničních věcí, označené "Tajné", z 13. února 1969, jehož autorem byl jakýsi P.B. Porter, konstatuje, že na vládní schůzi konstatoval představitel ministerstva financí že "dává výrazně přednost úplné sterilizaci těchto ostrovů".

    Britská státní správa začala předstírat, že obyvatelé těchto ostrovů na nich nemají trvalý pobyt, ale že to jsou jen dočasně tam bydlící dělníci. To byl postoj, který pak zaujímala Velká Británie a Spojené státy po dlouhá léta, i když to nebylo pravda. Jeden britský vládní dokument z ledna 1970 má dokonce titul Maintaining the Fiction, Jak udržet dál předstírání.

    Někteří lidé na těchto ostrovech skutečně byli dočasní dělníci. Avšak asi 400 osob, jak britská vláda přiznala v interních dokumentech, nikoliv však veřejně, žilo na ostrovech nejméně po dobu dvou generací.

    Británie a Spojené státy se obávaly, že kdyby to vyšlo najevo, vyvolalo by to potíže v OSN. Proto obě země charakterizovaly odsunuté obyvatelstvo jako "dočasné dělníky". Tito lidé byli přesunuti na ostrov Mauricius a vláda jim vyplatila 650 00 liber odškodného.

    Britské ministerstvo zahraničních věcí a obrany vydalo svým tiskovým oddělením podrobné, lživé informace, jejichž účelem bylo odvést od celé věci pozornost sdělovacích prostředků.

    Britská i americká vláda by se dostaly do značných obtíží, kdyby vyšlo najevo, jak naložily s obyvateli ostrovů Chagos - bylo to porušením konvencí OSN o právech domorodých národů.

    Ale ono šlo ještě o něco jiného. Dokumenty z britského ministerstva zahraničních věcí ukazují, že za to, že Spojené státy dostaly od Británie možnost vybudovat si na ostrově Diego García základnu, zrušily účet ve výši pěti milionů liber, které měla Spojeným státům Británie zaplatit za jadernou střelu Polaris. Dohodu podepsal labouristický ministr zahraničních věcí George Brown.

    Spojené státy zpočátku žádaly, aby dohoda byla udržena v tajnosti, a britský ministerský předseda Harold Wilson souhlasil a lhal v této věci na veřejnosti. Avšak posléze začala americká strana v této věci projevovat nepevnost. Memorandum z britského ministerstva zahraničních věcí na britské velvyslanectví ve Washingtonu z 2. června 1967 požadovalo, aby britský velvyslanec zdůraznil osobně americkému ministru zahraničních věcí Deanu Ruskovi, že "jestliže Američané pod tlakem prozradí existenci této finanční dohody, dostaneme se do vážných parlamentních a ústavních obtíží."

    Všechny britské vlády u moci od roku 1960 udržovaly tuto nespravedlnost v tajnosti. Nynější labouristický ministr zahraničních věcí Robin Cook podporoval věc ostrovanů, když byli labouristé v opozici, ale jeho nynější postoj k této záležitosti je nejasný, napsal deník Guardian. Ministerstvo zahraničních věcí se sice koncem minulého týdne od celé záležitosti distancovalo, ale totéž ministerstvo zahraničních věcí bojovalo pro ostrovanům a jejich právu vrátit se domů u britských soudů až do posledního okamžiku.


    Asteroid možná zasáhne Zemi 21. září 2030

    Poprvé v historii zjistili vědci přesně, kdy by mohlo dojít ke srážce asteroidu se zemí, což by uvolnilo energii stokrát větší než jakou měla bomba v Hirošimě.

    Nově objevené nebezpečí globální civilizaci se podle včerejšího týdeníku Observer jmenuje 2000 SG34. V sobotu informaci o hrozbě tohoto asteroidu zveřejnili na internetu vědci z Mezinárodního astronomického svazu. Vědci nedávno objevili tento asteroid na oběžné dráze kolem Země pomocí 3,6 metrů velkého teleskopu na Havajských ostrovech. Pravděpodobnost, že by asteroid mohl zasáhnout zeměkouli dne 21. září 2030, byla zveřejněna až minulý týden, kdy Paul Chodas z Jet Propulsion Laboratory NASA, začal studovat jeho oběžnou dráhu. Ukázalo se, že existuje malé, ale konkrétní riziko, asi 1:500, že by se jeho oběžná dráha mohla protnout s oběžnou dráhou zeměkoule právě v tento den a za posledních 72 hodin bylo toto riziko potvrzeno vědci z Astronomického svazu v Itálii, ve Finsku a  ve Spojených státech.

    Je ale možné, konstatují astronomové, že SG 344 není nic jiného než vyhořelý stupeň rakety Saturn, který obíhá vesmírem od doby programu Apollo. Pokud by tomu tak skutečně bylo, raketový stupeň by shořel po vstupu do atmosféry Země.

    Avšak většina vědců se domnívá, že je SG 344 pravděpodobně asteroid, asi o velikosti cca 30 krát 65 metrů - jako věžák. Kdyby se takový předmět srazil se Zemí, následky by byly vážné, nikoliv však zničující.

    Pokud je ten asteroid z kamene a železa, což je složení mnoha asteroilů, explodoval by s  energií přibližně dvou megatun. Pokud se skládá z volného kamení a štěrku, pak by se rozložil při vstupu do atmosféry. Jeho složení zatím není známo.

    Odhaduje se, že v naší sluneční soustavě je asi 100 000 asteroidů obdobné velikosti. Některé z nich se přiblíží Zemi a jeden z nich se se Zemí srazí přibližně jednou za sto let. Naposledy došlo ke srážce v roce 1908 na Sibiři, kdy byla uvolněna energie přibližně dvaceti megatun. Tehdy došlo k zničení sibiřské tajgy na prostoru asi 1000 čtverečních kilometrů. Kdyby dopadl takový asteroid na silně obydlenou oblast, třeba na Kalifornii nebo na Japonsko, znamenalo by to, že by zřejmě přišly o život miliony lidí.

    Vědci se budou snažit nyní zjistit o tomto asteroidu trochu více informací, avšak nemají na to příliš mnoho času, neboť se asteroid nyní od povrchu Země vzdaluje. Pokud se jim to nepodaří, budou muset počkat až do roku 2028, kdy se SG344 znovu přiblíží na sledovatelnou vzdálenost k naší planetě. Za takových okolností bude mít Země jen málo času jednat, pokud se ukáže, že nebezpečí srážky skutečně hrozí.

    "Mám pocit, že u takhle malého předmětu by ani příliš moc nestálo za to, snažit se změnit jeho oběžnou dráhu, i kdyby hrozila srážka se Zemí," řekl David Morrison z NASA.

    Uvidíme, zda lidé v roce 2030 s tím budou souhlasit, uzavírá týdeník Observer.

    Oficiální zpráva Mezinárodního astronomického svazu je na adrese www.iau.org/sg344html.


    Antikomunismus:

    Jsem rád, že Sněmovna učinila hlásání zášti proti společenské skupině trestným činem

    Milan Hulík

    Opačný názor vyjádřil v pátek v Britských listech Vít Novotný na adrese http://www.britskelisty.cz/0011/20001103d.html#03.

    Poslanecká sněmovna parlamentu ČR rozšířila ustanovení paragrafu 260 tr.z. podle kterého bylo trestné hlásání národnostní, rasové, náboženské nebo třídní zášti o ustanovení nového paragrafu 261a, dle něhož: "kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta." I když tento paragraf přichází s desetiletým zpožděním, díky Bohu, že je tady. Do českého právního řádu se tedy dostává paragraf, který v BRD znají jako trestný čin "Auschwitzluge". Holocaust i v poměru k jiným nelidským zločinům světových dějin, byl tak strašným zločinem, že jeho pouhé popírání a tvrzení, že plynové komory byly postaveny až po válce a že vyhlazení židé žijí pokojně někde v Jižní Americe, je samo o sobě trestným činem. Naplnění skutkové podstaty trestného činu pouhým slovním projevem může být trestným činem v demokratických právních řádech i v jiných případech, např. u trestného činu "násilí proti jednotlivci nebo skupině obyvatel", kdy pachatel vyhrožuje usmrcením nebo ublížením na zdraví či v případě trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení a trestného činu šíření poplašné zprávy. Slovo jako prostředek komunikace může být naplněno pozitivním i negativním obsahem, tím negativním může být někdy ublíženo více než některým ze společensky nebezpečných aktivních neverbálních jednání, které zákon považuje za trestné. Odráží to i staré perské přísloví, podle kterého tři věci nelze vrátit: vystřelený šíp, vržený kámen a vyřčené slovo.

    Bez meče není právo

    Znamená nový paragraf i začátek nového postihu komunistické propagandy, kterou v ČR dosud beztrestně hlásala KSČM a v ještě radikálnější podobě i Štěpánova KSČ ? Obávám se, že tomu tak nebude a že nový paragraf potká stejný osud, jako všechny dosavadní polistopadové protikomunistické zákony. Proč? I zde můžeme najít odpověď v minulosti. Poskytl ji pruský král Fridrich Veliký: "Právo je bezcenné, když není bráněno hrotem meče".

    Uveďme, že již v minulých letech došlo k pokusu postihnout hlásání komunistické ideologie, když byl novelisován paragraf 261 tr.z.,podle kterého bylo trestné "veřejné projevování sympatií k fašismu nebo k jinému podobnému hnutí uvedenému v § 260 tr.z. (kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, bude potrestán...), když po novelizaci bylo ke slovu fašismus přidáno slovo komunismus. Toto slovo tam však dlouho nevydrželo a další novelou bylo zase vypuštěno, aby bylo nahrazeno slovy "jiné podobné hnutí".O charakteru polistopadového "antikomunistického"převratu a desetiletého vývoje po něm však nevypovídají jen silné pozice bývalých komunistů ve všech sférách společnosti, situace v bezpečnostních silách a justici nebo vysoce převažující počet exkomunistických ministrů v polistopadových vládách, ale i (nebo především) neexistující trestní postih jakéhokoliv hlásání komunistické ideologie nebo obhajoby její zločinné minulosti. Naopak, ve všech diskusích a rozhovorech zprostředkovaných medii se představitelé KSČM sice hlásili k demokracii (což komunisté dělají v opozici vždy), ale bránili i minulost KSČ a dokonce i takové její představitele jako byl Gottwald nebo Zápotocký. Byli dokonce schopni obhajovat i Stalina. Zločiny KSČ vysvětlují jednoduše. Oni byli tehdy mladí nebo děti a nemají s nimi nic společného. Tento personifikační manévr je důmyslnou fintou. Oni, t.j. představitelé KSČM nemají se zločiny padesátých let nic společného - oni jen hlásají stejnou ideologii, kterou budou ovšem prosazovat ryze demokratickým způsobem! Jejich cílem je jako ostatně vždycky - demokratický socialismus a pak ten vytoužený komunismus! Nic proti němu, kdyby jej však chtěli jen pro sebe. Vyjadřovalo to i jedno heslo, které se psalo po zdech v listopadu 1989: "Komunismus komunistům".Oni jej však chtějí pro všechny!

    A ty zločiny? Prosím vás, to byly přece omyly, přehmaty, deformace nebo nanejvýše porušování socialistické zákonnosti, za které nesou odpovědnost někteří tehdejší jedinci, nikoliv strana a její ideologie. A již nikdy se nebudou opakovat, protože dnešní KSČM vytvořila takové mechanismy, že by to vůbec nebylo možné. To mě prosím osobně řekl sám nynější šéfideolog této strany soudruh Ransdorf. A klidně bych mu i věřil, pokud bych věřil i jeho straně, že ho jednou po převzetí moci nezlikviduje jako úchylkáře nebo renegáta, když by opravdu uvěřil nyní hlásané účelové taktice.

    Advocatus diaboli

    Stal se jím, ostatně jak jinak, profesor ústavního práva JUDr. Zdeněk Jičínský, kdysi autor článku 4 Ústavy ČSSR o vedoucí úloze strany, později disident, dnes poslanec za ČSSD parlamentu ČR.

    V novinách "Právo" ze dne 5.10. pan profesor tvrdí, že se komunisté zločinu genocidy nedopouštěli. Půjde tedy o výklad slova "genocida" a termínu "komunismus". Jestliže byli Rudí Khmérové komunisty a za takové se považovali a za takové byli i obecně uznáváni, pak je vyvraždění dvou třetin kambodžského národa komunistickou genocidou! Byl-li Stalin komunistou a ve své době byl dokonce komunistou nejpřednějším a Bohem komunismu vůbec, pak je likvidace desetimilionů vlastních spoluobčanů genocidou! Miliony lidí byly komunisty vyvražděny v Číně, Vietnamu, Koreji a statisíce v jiných zemích. U nás "jen" tisíce lidí. Pravda, nebyli klasicky genocidně zplynováni nebo vyhladověni, byli jen popraveni, postříleni na hranicích nebo byli umučeni ve věznicích! Samozřejmě, v evropských podmínkách měla komunistická genocida "humánnější rysy".

    Vyjádřil to ve své odpovědi Z.Jičínskému Ondřej Neff ve svých internetových novinách "Neviditelný pes"."Nuže, po celou dobu své existence se komunisté vydělovali od jiných - byť radikálních-levicových hnutí právě svým teroristickým pojetím třídního boje.Ve skutečnosti vydělili skupinu, definovanou jejím vlastnickým vztahem k výrobním prostředkům, a ultimativním cílem jejich činnosti bylo zničení této skupiny, tedy dosažení beztřídní společnosti. V Evropě si komunisté přece jen nemohli dovolit killing fields. Masivním způsobem tedy likvidovali tuto skupinu existenčně.Nejstrašněji bylo postiženo zemědělství, které se u nás z masové krádeže a plošné deklasace nevzpamatovalo dodnes.Komunisté sice nepostavili plynové komory, pro třídní nepřátele "jenom" otevřeli vražedné uranové doly a pracovní tábory, kde lidé umírali "přirozenou" cestou pro svoji příslušnost ke skupině, kterou komunisté předurčili k vyhubení.Příslušníci ocejchované třídy byli zbaveni možnosti slušné existence, bylo jim odepřeno vzdělání, slušné bydlení a pracovní zařazení. Učení o třídním boji a o revoluci, tedy násilném potlačení poražené třídy, nepokládali komunisté za nic okrajového - bylo a je to dodnes podstata jejich koncepce. A jestli má někdo na kabátě žlutou hvězdu nebo v kádrových materiálech trvalý odsudek k živoření, to je věru jen technický rozdíl".

    Zdá se tedy, že k pochopení slova genocida nepostačí jen slovník cizích slov, který za genocidu považuje vyhlazování skupin obyvatel s cílem tyto skupiny úplně nebo částečně zničit. Záleží i na tom, kdo v tomto slovníku listuje - jestli ten, kdo stál na straně ničených nebo na straně ničitelů. Prosím pana profesora Jičínského o prominutí, budu-li citovat slova jiného muže, který se také (možná omylem, možná proto, že "jen" věřil) postavil na stranu ničitelů. Adolfa Eichmanna, který před soudem v Tel Avivu řekl: " Je velkým omylem, že jsem patřil k fanatickým pronásledovatelům Židů. Celou dobu po válce mne sužovalo a zároveň popouzelo, že veškerá vina mých nadřízených i ostatních byla svalována jen na mne. Ve skutečnosti jsem nikdy neučinil žádné prohlášení, které by mohlo svědčit o mém fanatismu, nespáchal jsem ani žádnou vraždu, volající po pomstě, svědkové vypovídali jen samou nepravdu. Shrnutí všech výpovědí a dokumentů soudem sice zprvu působí velmi přesvědčivě, ale je to všechno podvod."

    Komunismus = nacismus?

    Máme tedy nový antikomunistický paragraf a máme i KSČM. Kdyby se § 261a měl opravdu v praxi naplnit, musela by být především zakázána KSČM a o štěpánovcích nemluvě. Jednou z největších chyb presidenta V.Havla po převratu bylo, že vlivem své tehdejší autority neprosadil, aby samo slovo "komunismus" bylo postaveno mimo zákon. Je tomu tak u slova fašismus nebo nacismus. I organizace, které se k těmto ideologiím hlásí, např. z hnutí skinů, si nedovolí dát do názvu takováto slova. Musí používat krycí označení, jako např. "Vlastenecká liga" a pod. - samotné pojmy fašismus a nacismus jsou tabu. Neznamená to, že je nelze tajně vyznávat nebo i veřejně hajlovat (s eventuelním postihem), ale není možné přivést na veřejnost nebo politickou scénu ideologie, které mají na svědomí miliony životů a statisíce našich spoluobčanů. Minulost a mrtvé či živé obránce demokracie,svobody a samostatnosti vlasti nelze urážet a jejich památku hanět. Je to ale možné a děje se tak neustále v případě stejně zločinně znějícího slova, jako je slovo "komunismus", které, jak už historici spočítali, má na svědomí ještě více životů než jeho totalitní synonyma italské a německé provenience.

    Proč tomu tak je, je známo. Komunistů nebo bývalých komunistů bylo v době převratu několik milionů, mnohem a mnohem více než bylo v této zemi kdysi fašistů a nacistů. Exkomunisté také tvořili většinu v disentu, aspoň v té jeho vlivné části a jako první se dostali díky své resistenci v normalizaci k nové moci. Včetně těch, kteří se rozešli s komunismem upřímně a rozhodně - byli však schopni odsoudit víru svého mládí stejně tak jako fašismus nebo nacismus? Je toho schopen Zdeněk Jičínský, Eduard Goldstucker, A.J.Liehm a další, abychom jmenovali jen ty, kteří se po r.1969 ocitli také na straně pronásledovaných? Byli miliony příslušníků českých rodin schopni odsoudit spolu s komunismem i vinu těch rodinných příslušníků, kteří (ať již z jakýchkoli důvodů) vstoupili do KSČ? Byla zde taková osobnost formátu mravního titána s právním vědomím, aby byla schopna takové odsouzení KSČ a pokání pro její příslušníky zajistit?

    I věci pláčou

    A proto slovo komunismus nedostalo pejorativní obsah. Ten má jen pro jím postižené, pro oběti padesátých let, pro bývalé politické vězně a jejich rodinné příslušníky. Dokumentuje to i Výzva politických vězňů, přijatá Světovým sdružením bývalých československých politických vězňů v rakouském Altnagelbergu dne 16.9.2000. Pro mnohé mladé, pro ty, kteří konec komunismu zastihl v dětství, se slovo komunismus stává znovu přitažlivé. Dokonce i v jeho militantní formě. Hořící barikády, dlažební kostky a vytřískané obchody v Praze v průběhů bojů o Kongresové centrum v Praze 26.9.2000 to dokazují výmluvně. Stejně tak jako rudé vlajky se znakem srpu a kladiva doplněné ještě samopalem, které vlály nad hlavami demonstrujících mládežníků z celého světa.

    Nový paragraf tedy nemůže čekat jiný osud než paragrafy souvisící nebo zákony č.480/1991 Sb. "O době nesvobody", č.198/1993 Sb. "O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu", nebo zákon č.496/1990 Sb. "O navrácení majetku KSČ lidu ČSFR." Zůstane na papíře a posílí jen onen rozpor mezi teoreticky právním státem existujícím v legislativní formě a jeho neexistujícím faktickým protějškem. Stane se jen dalším pomníkem největší polistopadové tragedie, kterou bývalí političtí vězni ve zmíněném prohlášení hořce a výstižně formulovali tak, že "Sunt lacrimae rerum - i věci pláčou. U vědomí toho konstatujeme, že naše oběti byly marné a zbytečné."


    Objevy

    Ivan Hoffman, Radiožurnál

    O nejrůznější objevy včera nebyla nouze. Slovenská televize Markíza uvedla s odvoláním na zdroje ze zločineckého podsvětí, že útěky vězňů v Polsku, Německu a České republice jsou výsledkem organizované akce s cílem vytvořit na Slovensku specielní skupinu nájemných vrahů.

    Tato objevná hypotéza je zatím založena na tom, že vězni utekli. Zmíněná televize by se teď měla obrátit na zdroj z podsvětí dotazem, jak se tito muži mezi sebou domluví (možná právě v nějakém školícím středisku mafie absolvují kurz angličtiny) anebo jakou roli bude mít v tomto týmu německý pedofil, který si odpykával trest v psychiatrické léčebně.

    Jiný objev, tentokrát na poli diplomacie, včera učinil šéf dolní komory rakouského parlamentu Heinz Fischer. Odhalil rakouské veřejnosti, že horkou temelínskou linku mezi Prahou a Vídní nevybojoval Wolfgang Schüssel při jednáních s českým premiérem v Židlochovicích. Zmíněnému Fischerovi ji prý Miloš Zeman slíbil už dvacátého osmého července v Praze.

    Do třetice se pak včera těšil velké pozornosti zázračný objev prominentního japonského archeologa. Ten nejprve před týdnem sklidil uznání za nález částí předmětů z doby kamenné. Jeho kolegové tvrdili, že má zlaté ruce.

    Pak včerejší japonské noviny na první straně přinesly fotografie, jak tento ředitel paleontologického ústavu v Tokiu předměty brzy ráno zahrabával do země, aby je pak během dne zázračně nalézal. Pan Fudžimura se ještě včera za podvod omluvil na tiskové konferenci přenášené televizí. V poptávce veřejnosti po objevech (nejlépe senzačních) problém není. Rozpaky vzbuzují nabízené objevy.

    Vysílá se v pondělí 6. listopadu 2000 ráno.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|