Romové, tolerance a svoboda projevu
Jan Čulík
Psáno pro Literární noviny.
Jak docílit toho, aby došlo mezi znepřátelenými etnickými
komunitami v jednom státě, třeba jako jsou v ČR gadžové a Romové, k důvěře
a ke smíření? Tamar Jacobyová, která působí v americkém Manhattan Institute
a je autorkou knihy Someone Else's House: America's Unfinished Struggle
for Integration, (Není to můj dům: nedokončené úsilí Ameriky o integraci,
Basic Books; ISBN: 0465036260) o tom na základě americké zkušenosti uvažuje
v internetovém časopise The Occasional. Přeložme její myšlenky do českého
kontextu. Jacobyová vzpomíná, jak když pracovala v týdeníku Newsweek,
jednou její kolegyní byla inteligentní a atraktivní mladá černoška.
Jacobyová se domnívala, že tato dobrá novinářka, která byla rychle
povyšována, je symbolem úspěchu etnické integrace americké společnosti. Až
jednou cosi vyhledávala v příručce v nepřítomnosti černošské kolegyně na
jejím psacím stole a povšimla si na obrazovce počítače jejích otevřených
e-mailů: byly plné rasově motivovaných poznámek: "Ten běloch šéfredaktor
odmítl můj článek." - "Ta běloška knihovnice na mě byla sprostá." "Ten
bělošský grafik mi nenechal na stránce dost místa." Černošská novinářka se
cítila v časopise Newsweek i v celé Americe jako outsider. Jacobyová si
uvědomuje, že překážkou na cestě ke smíření se jí stala její intenzivně
pociťovaná etnická příslušnost. Je jistě důležité, aby člověk měl vlastní
národní či etnickou totožnost, avšak neměli bychom se uvnitř ní vůči
vnějšímu světu defenzívně ohrazovat. Vždyť totožností má každý člověk
několik a právě jejich prostřednictvím může navazovat styky s jinými: s Romy
i s "cizinci". Člověk není jen Čech, je taky třeba lékař, právník,
závozník. Je Evropan. Prostřednictvím množství různých identit může člověk
překročit omezení své národnosti. Měli bychom víc zdůrazňovat, co máme
společného. Zejména sdělovací prostředky by měly systematicky nalézat v
obou znesvářených komunitách v ČR, romské i gádžovské, stejné prvky
lidství, jimž může druhá komunita dobře porozumět.
O morálce a konzervatismu diskutovali v britském rozhlase
konzervativní filozof Roger Scruton a labouristický právník, politik a
metodistický kazatel (černoch) Paul Boateng. Scruton považuje za podstatu
každé civilizované společnosti "typicky konzervativní rysy", totiž důsledné
dodržování zákonnosti a pořádku a pojem rodiny. Koncept volných tržních
vztahů je ale podle Scrutona z konzervativního hlediska kontroverzní. Na
jedné straně člověk potřebuje soukromé vlastnictví, aby si zajistil ve
společnosti místo, představa volné výměny zboží podle otevřeného
smluvního systému je však konzervatismu hrozbou. Náměstek ministra vnitra v
nynější britské labouristické vládě Paul Boateng se Scrutonem souhlasí, že
myšlenka zákonnosti a pořádku a pojem rodiny jsou pro rozvoj společnosti
nesmírně významné, protože jsou zosobněním kontinuity a stability, nejsou
to však podle Boatenga typicky konzervativní pojmy a nebrání přijímání
nových myšlenek, jejichž cílem je osvobodit obyčejné lidi a dát jim moc a
vliv nad vlastním osudem. Boateng je přesvědčen, že z morálního hlediska
je naše doba érou nestability. Rozložila se dosavadní ohniska morální
autority a lidé dnes hledají nové hodnoty a normy. Není nic špatného na
tom, že už neexistují stará centra autority: často totiž šířila útlak,
protože byla postavena na principech rigidní sociální a ekonomické
stratifikace. Boateng i Scruton jsou aktivními křesťany, ale
postkřesťanským evropským společnostem by se už neodvážili vnucovat
křesťanskou víru jako morální rámec. Je nutno najít něco jiného. Boateng
uzavřel: "Musíme zahájit práci na projektu, jehož cílem je pomoci lidem,
aby mezi sebou znovu nalezli osobní styky. Musíme uznat, jak cenný je život
aktivních komunit. Ve městech to bude fungovat jinak než na vesnici, ale
musíme stůj co stůj lidem pomoci stát se aktivními členy místní ho
společenství. Víme, že to, co funguje při výchově dětí, je stabilita.
Musíme se snažit i v rodinách, které jsou rozbité, znovu vytvořit tuto
stabilitu."
Bývalá vychovatelka dětí premiéra Tonyho Blaira se pokusila vydat
své zápisky o životě v rodině Blairových, ale Blairova manželka, právnička
nechala okamžitě vydat soudní příkaz, který tomu zabránil. V této
souvislosti se z Ameriky zamyslel v deníku Guardian Harold Evans, bývalý
šéfredaktor listů Sunday Times a US News and World Report, nad obrovskou
svobodou tisku ve Spojených státech, které však líní novináři prý v
současnosti příliš nevyužívají a píší konvenčně či bulvárně. Evans přesto
vysoce hodnotí rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu z roku 1931, který
zakázal veškerou předběžnou cenzuru tím, že rozhodl, že stát Minesotta
jednal protizákonně, když uzavřel jeden deník, který nevybíravě útočil na
"židovské gangstery". Soudce Nejvyššího soudu Hughes tehdy přesvědčivě
svůj verdikt zdůvodnil slovy, že "práva nejpoctivějších lidí jsou zajištěna
teprve tehdy, jsou-li ochraňována práva i nejodpornějších a nejhnusnějších
osob".
Kam míří tuneláři a jejich peníze
Pane Čulíku
Ota Ulč napsal pro Lidové noviny zajímavý článek nazvaný
"Kam
míří tuneláři a jejich peníze" . Je to něco na způsob návodu, co by
člověk mohl udělat,
kdyby si něco vytuneloval.
Když jsem se pročetl k mezititulku "Koho všeho okradl Kožený", napadlo
mě: Jak to vlastně s
tímto pánem je? V západním světě totiž většinou vládne presumpce
neviny, takže napsat o
někom, že je zloděj není jen tak. Může to stát žalobu a hodně peněz.
V daném případě existují tři možnosti. Pan Ulč nebo LN to jen tak
plácli, pan Ulč nebo LN se
domnívají, že by takovou věc mohli u soudu prokázat a vyhrát nebo Viktor
Kožený byl za
okradení právomocně odsouzen a je tedy oficiálně zlodějem (a mně to
uniklo).
V souvislosti s druhou variantou se musíme samozřejmě ptát, co tedy dělá
policie a prokuratura.
No nejspíš nic, protože Kožený není víc než produkt současné (nechť mi
Ferdinand promine)
kapitalistické společnosti v níž chamtivost po zisku vrhá dostatek stínu
v němž se daří operacím
na hraně předpisů a zákonů. A kde účel světí prostředky.
Ota Ulč píše: "(Kožený) neváhal vzít na hůl jak prostý český lid, tak
boháče kalibru finančníka
Charlese Schwaba či zkušeného politika, exsenátora George J. Mitchella.
Rovněž obral magnáta
Richarda Friedmana, Clintonova osobního přítele, a další".
Jenže je to tak úplně pravda? Tito pánové s ním šli do holportu proto,
že věřili, že jim pomůže
nebývale rozmnožit jejich majetek. Věřili, že se mu azerbajdžánskou
nebo jakou naftu podaří
"vytěžit" stejně jako českou privatizaci.
Pokud se Viktor Kožený s
azerbajdžánci nešábnul o
peníze zaplacené za privatizační kupóny, nemůže mu nikdo nic vyčítat.
Lze snad pochybovat o tom, že finančníci typu Charlese Schwaba neměli
ahnung o tom, jak
Kožený zbohatl, nebo že by jim to snad přímo vadilo?
Jistěže ne,
protože jinak by si s ním
nezačínali. Získat cizí statky za babku je OK, přijít o pár vlastních
miliónů je hrůza.
Stěžovat si,
že je Kožený podfoukl, je naprosté pokrytectví, protože oni se snažili
podfouknout jiné.
Filosoficky vzato, při české privatizaci nešlo o nic jiného než o
uplatnění pravidla levně koupit a
pak draho prodat. Kožený levně nakoupil, protože privatizace byla
zorganizována tak, aby si
každý, kdo se ke žlabu dostal, levně nabral.
Lidé, kteří privatizaci
prováděli sice byli placeni za
to, aby prodejní cena byla co nejvyšší, ale to by byli bývali sami proti
sobě, protože jak se zdá,
mnohdy prodávali a kupovali zároveň.
V principu je úplně jedno, kdo ten majetek získal. Z čistě
filosofického hlediska je lhostejné i
to, zda zaplacená cena byla malá nebo dokonce záporná, přestože posledně
jmenovaná varianta
se podobá loupeži.
České specifikum bylo v tom, že politikové rozostřili, více než bývá
jinde zvykem, hranici mezi
legálností a nelegálností různých machinací. Což byl v jistém smyslu
vlastně úspěch.
Při pohledu z tohoto zorného úhlu můžeme klidně konstatovat, že není
důvod, proč Klause
nepovažovat za nesmírně úspěšného politika a reformátora. Podařilo se
mu v historicky krátké
době převést podstatnou část kolektivního vlastnictví do soukromých
rukou a to za cenu, která
kupující jistě nezklamala.
Navíc jako politik dokázal zmáknout své
příznivce tak, že mu
odpouštějí těch několik set miliard korun, kterými na transakce posléze
přispějí.
To je úspěch,
který nám jistá část svět zjevně závidí, a proto o tom jezdí Klaus
přednášet po světě.
Tento úspěch kalí pouze snaha presidenta Havla očernit Klause na domácí
půdě zmínkami o
vytunelovaných miliardách. Je to pokrytecké, protože president musí
znát zákon zachování
peněz.
Pokud je nespálíte (což je nejspíš trestné) zůstávají v oběhu, a
je jedno zda je vydává pan
Novák ve čtvrté cenové skupině za pivo nebo symbol českého úspěchu
Viktor Kožený za
radovánky na Bahamách.
Pokud jde o ráj, kde lze roztáčet získané peníze, Ota Ulč tak trochu
objevuje Ameriku. Bohatý
přestane přečuhovat jen mezi bohatými. Jinde by mu jen záviděli.
Poznámka JČ: Jasně argumentoval americký hospodářský časopis
Fortune v nedávném článku o Koženém a amerických finančnících, že
finančníci Koženému svěřili své miliony, i když věděli, že je to podvodník,
právě protože byli chtiví peněz. Článek je v českém překladu zde.
Proč lidi ignorují závažnost bytové otázky?
Vážený pane Čulíku,
dne 17. února t.r. jste v BL uveřejnil
příspěvek, týkající se bytové
otázky v ČR. Z následující diskuse vyplynulo, že získání bytu je pro drtivou
většinu potřebných občanů zcela nereálné. Prakticky všechny nově postavené
byty jsou "již od 25 000,- Kč/m2".
Dle věcného rejstříku přišlo celkem
k tomuto tématu 13 příspěvků a zdá se, že tím celá záležitost končí.
Já
osobně jsem alespoň dostal nabídku na práci ve sdružení nájemníků SON
(Solidarita - ochrana nájemníků), které využiji, i když bytová situace mé
rodiny je prozatím dobrá. Myslím, že by tuto možnost mělo využít mnohem více
lidí, roční příspěvek je 200, u nevýdělečných 100,- Kč. Dokud se nebude
mnohem více lidí angažovat, nedojde k brzké změně nejen v otázce bytů.
Jedinou naší nadějí tak zůstává (možné) přijetí do Evropské unie.
Bohužel, typickou vlastností českého člověka je, nestarat se o věci,
které ho bezprostředně nepálí. Tak např. v oblasti námořní dopravy mají
Holanďané naše námořní loďstvo, Kožený peníze a Češi holé zadky. Byl jsem
překvapen, jak to téměř nikomu nevadí.
Další známou vlastností je neochota a možná neschopnost přemýšlet a
diskutovat. Jen s nemnoha lidmi jiného názoru je možno diskutovat, dovídat
se a promýšlet jejich argumenty. Většinou následuje poučování, pak
okřikování a nakonec přerušení kontaktu, následované často dlouhodobou
nenávistí.
Pokládám za tragické, jestliže jsou v tomto duchu vychováváni i studenti
některých vysokých škol. Zde bych chtěl připomenout článek amerického
profesora Saxonberga, uveřejněný před časech v Lidových novinách. (též v
BL, viz zde.)
Jadrně
řečeno, narazil na významné humanitní fakultě na hysterické nenávistné
tupce.
To se bohužel projevuje i v některých dopisech Vám. Nejen nesouhlas,
ale rovnou nálepkování a neuvěřitelné osočování. I když věřím, že si z toho
mnoho neděláte, domnívám se, že je povinností nezaujatého čtenáře se Vás
zastat.
Já osobně sleduji Britské listy teprve několik měsíců a musím
prohlásit, že je považuji za mimořádně přínosné právě v oblasti rozšiřování
analytických schopností a seznamování se s názory, se kterými se člověk ve
vnitrostátních sdělovacích prostředcích setká jen příležitostně.
Dávat s noblesou
Proč střední a východní Evropa nenávidí Západ
Sam Vaknin
Tento článek vyšel v anglické verzi v časopise Central Europe
Review zde.
Yankee Go Home. Nato is Nazo. American trash culture. (Americká
odpadková kulktura).
Tyto nápisy jsou skoro na všech zdech. Pohrdání se zdá být
všeobecné. Amerika a Američané jsou považováni za odpornější než kdy
předtím. Je to na hranici nenávisti a xenofobie.
Hovoříme snad o Srbsku uprostřed jeho kosovského křtu ohněm? Ale
nikoliv. Útoky na Spojené státy jsou, jak se zdá, jevem, který se týká
bohatých (České republiky) i chudých (Makedonie) zákon respektujících
(Řecko) i bezzákonných (Rusko), na západ orientovaných (Bulharsko) i zbožně
slavofilských (Srbsko). Často se stávají Spojené státy a Británie
(anglosaský společník Američanů) náhražkou a obětním beránkem za onoho
těžko přesně definovatelného nepřítele, Západ. Jindy jsou rozdíly
pociťovány přesněji a Francie nebo Skandinávie se například netýká
všeobecný odsudek a rozhořčení.
Američané - oni patriarchové politické propagandy, tzv.
spin-doctoring a vytváření marketingových "image" si stěžují, že existuje ob
rovský nesoulad mezi fakty a jejich vnímáním. Říkají, že Amerika je daleko
nejvelkomyslnějším státe na světě (a to je pravda). Opakovaně riskují
Spojené státy život svých vojáků a diplomatů ve službě chvályhodných kauz
po celém světě. Často se musejí Američané vyrovnávat s vlastními
hospodářskými škodami, když se snaží zkrotit a vychovat nezkrotitelné
tyrany. Amerika musí vynakládat peníze na zbraně a musí riskovat
ostrakizaci svého podnikání po celém světě. Americká agenda je důležitá a
ctnostná.
Spojené státy prosazují lidská práva, občanskou společnost a mír.
Aktivně se angažují při prosazování těchto hodnot. Nikdy v lidské historii
nevěnovala supervelmoc své schopnosti a svou sílu záslužnějším a
nesobečtějším cílů. A je to všechno pravda.
Dávejte si pozor na Američany přinášející dary
Ale Amerika dává bez noblesy a bere beze studu. Je to národ,
založený na kontraktech, na tom, jak ruka ruku myje, na smlouvání a na
soudních sporech. Spojené státy jsou zosobněním mamonu, který se zbláznil,
dodržování zákonnosti, z něhož se stala rakovinově se šířící posedlost a
podnikání, které zešílelo.
Peníze nahradily veškeré hodnoty a strach se stal nahrážkou svědomí.
Americkými barony jsou zloději, američtí hromadní vrazi se stávají
celebritami, američtí politikové jsou zkorumpovaní dvojí infekcí
financování politických kampaní a úzkých politických zájmů. Americká
diplomacie je nástroj, jehož prostřednictvím šíří Spojené státy své hrubé
kovboje z Divokého západu, i svou kulturu krátkých mediálních štěků.
A americká "pomoc" jde vždycky ruku v ruce s určitými podmínkami. I
když to není výslovně stanoveno, splátky jsou okamžité a automatické. Zboží
lze kupovat za americké peníze jen od amerických výrobců. Země přijímající
americké dary jsou využívány jako smetiště pro americké přebytky, ať už
jsou vojenské nebo zemědělské. Hejna poradců přijíždějí, aby zajistila
americké zájmy a trhy, aby odrazila protivníky a aby intervenovala v místní
politice, brutálně, pokud je to nutné.
Důsledkem toho je skutečnost, že americká dobročinná činnost, ono
bájné stvoření, se stává terčem posměchu jako nová forma amerického
kolonialismu. Porušené sliby a ostré obchodní ochranářství jen zesilují
pocit, že se Západ více zajímá o photo opportunities, příležitosti k
reklamnímu fotografování, než o podnikatelské příležitosti. Zdá se, že se
Západ méně zajímá o prospěch těm, jimž zamýšlí pomáhat, než o diety
pomahačů. Peníze i proviant směřují nikoliv tam, kde je toho nejvíce
zapotřebí, ale směrem čekajících televizních kamer.
Nezdravé motivy
I "domorodci" ze středovýchodní Evropy a z Balkánu akceptují, že
západní diplomacie je prodlouženou rukou jejího podnikatelského
společenství. Velmi obtížně však přijímají její dvojí morálku, pokrytectví,
kazatelství a špatné a neinformované poradenství, které jim vnucují
nekvalitní poradci třetího řádu a bankéři z třetího světa čtvrtého řádu.
Odmítají pompézní politiky, jako je Tony Blair - jejichž vlasy jsou
umělecky rozcuchány ve špinavých uprchlických táborech - kteří nabádají,
kážou a zapřísahají, zatímco pohodlně zapomněli na přísliby, které učinili
před nedávným časem.
Středo a východoevropští "domorodci" jsou šokováni, když je Němci
kritizují za politickou korupci, Francouzi za protekcionářství a Britové je
poučují o tom, jak mají vést zdravotnictví. Anebo tím, když se Američané
zapřísahají, jak jsou nesobečtí, objektivní a jak vůbec nemají skryté
motivy. Amerika hraje podle jiných pravidel, je osvobozena od mezinárodního
práva i od mezinárodních institucí. Krátce řečeno, domorodcům vadí, když
jsou považování za idioty.
"Multilaterální" instituce (jako je Mezinárodní měnový fond, Světová
organizace pro obchod a Světová banka) jsou prodlouženou rukou Spojených
států a v menší míře Evropské unie. Jsou to kluby pro bohaté lidi. Jejich
hlavním cílem je podporovat rád zločineckých pošetilců, jímž je
středovýchodní Evropa a Balkán. Tolerují zkorumpované politiky, kteří je
poslouchají, a ignorují i porušování veškerých možných práv - pokud je
dodržována bažinná stabilita. Jsou to monolity, vyjednávající tichým
hlasem, které připravují jménem volného trhu a občanské společnosti cestu
pro americké a západní podnikatele. Ta trocha dobra, kterou dělají, se
ztrácí v jejich zaujatosti, nevědomosti a krátkozrakosti. Jsou poslušným
hlasem svého pána.
Možná že by se Západ měl pokusit - a nejvíce právě jeho anglosaská
součást - o něco opačného než je bezbřehý narcismus. Možná, že by měl dávat
Západ zadarmo a neměl by oplátkou přijímat nic, ani vděčnost. Možná, že by
už Západ neměl nikoho k ničemu nutit a nikomu vyhrožovat, měl by dopustit,
aby byly multilaterální instituce skutečně multilaterální, a měl by
podporovat pluralismus prostřednictvím tolerance. Více vděčnosti i více
podnikatelských příležitostí přichází směrem k těm, kteří je nevyhledávají.
Omar al-Khayam, perský básník, řekl: "Chcete-li získat ptáka, pusťte
ho na svobodu."
Ale Spojené státy přece nebudou brát vážně nějakého Íránce, že?
(Dr. Sam Vaknin je generálním ředitelem firmy Capital Markets
Institute, Ltd., poradenské firmy, která působí v Makedonii a v Rusku. Je
hospodářským poradcem makedonské vlády.)
Bohužel, Štěpánek neumí argumentovat
Petr Štěpánek bojuje jako
lev, aby dokázal, že nic špatného neprovedl. Napadá mě, že mu chci záměrně
ubližovat, pročež manipuluji s fakty.
Veden dobrou vůlí odhalit svá selhání při psaní článku o panu
Štěpánkovi, několikrát jsem si příspěvek pana Štěpánka pozorně přečetl.
Musím však bohužel konstatovat, že Štěpánek nevyjmenoval ani jedno mé
profesionální pochybení. Za má selhání označuje většinou své vlastní dojmy.
A to je v argumentaci trochu málo.
Tak tedy postupně:
Štěpánek se ptá, proč se článek o jeho osobě objevil kromě týdeníku EURO
i v jiných publikacích. Má zřejmě na mysli Hradecké noviny, list jeho
rodného kraje. Odpověď je jednoduchá, sám jsem tento článek do Hradeckých
novin posílal. Žádná PR agentura v tom prsty nemá, nebo o tom alespoň
nevím.
"První Pleslova rána vedle je tvrzení, že Langer mi jako spolustraník
kryje záda. Proboha, v čem, jak a proč? Pleslova "koza" je v tom, že
zřejmě jaksi automaticky předpokládá, že veřejní činitelé jsou vzájemně se
kryjící zločinci, kteří nemyslí na nic jiného, než jak zneužívat svých
funkcí a týt z nich," píše Štěpánek.
A já dodávám: Bingo. Štěpánek to uhodl. Přesně toto je předpoklad, na
němž stojí práce žurnalisty. A tak mě to také učili profesoři z Columbia
University. Štěpánek, jako mediální expert, však tato pravidla zřejmě
dodnes nezná.
"Úplně fantasmagorické bylo tehdy Pleslovo vyšetřování zda, kdy, kde
a proč jsem se sešel s Ivanem Rösslerem (Nova)," tvrdí Štěpánek.
Já to však považuji za novinářskou povinnost. Viz výše.
"Plesl píše, že jsem se na Nově neobjevil dříve, než jsem se začal
Železnému hodit," říká Štěpánek.
Má pravdu. To si opravdu myslím bez ohledu na to, že s tím Štěpánek
nesouhlasí.
"Nepřesný je Plesl i ve věci mého dřívějšího "plotu" na Nově. Uvádí
sice, že Železný mi v rozhovoru takový příkaz popřel, neuvedl však už moji
úvahu, že také mohlo jít o docela obyčejnou horlivost některého řadového
dramaturga," napsal Štěpánek.
Je nepřesností necitovat úvahu, ptám se zase já.
"Další Pleslovy omyly: Zřejmě neví nic o tom, že dramatik Milan Uhde
je členem Rady Českého rozhlasu a spisovatel Václav Erben byl donedávna
členem Rady České televize. Jejich díla se v éteru běžně objevují."
V článku jsem psal o Radě pro televizní a rozhlasové vysílání České
republiky. To ovšem Štěpánek manipuluje a vztahuje na rady pro ČT a ČRo.
Zase vedle.
"Úplně vedle je Plesl také, když cituje poslance Jaromíra Talíře
(KDU-ČSL) ... Plesl také nekriticky cituje Petru Buzkovou.," říká
Štěpánek.
Co to je "nekriticky citovat? To je nějaká hloupost, ne? Jak říká
Štěpánkův stranický předseda: "Nadechněte se a zkuste to říct ještě
jednouŠ"
"Není to na jeden článek přece jenom nějak moc nepřesností, omylů a
překrucování faktů?" stojí dále ve Štěpánkově reakci.
Tak to spočítejme, odpovídám já. Výsledek není zrovna záviděníhodnou
výpovědí o Štěpánkových argumentačních schopnostech. Jestli takové výkony
předvádí i v Radě pro rozhlas a televizi, měl být už dávno odvolán. A to
myslím vážně.
Poznámku, která má zřejmě naznačit, že jsem uplacen americkou stranou
sporu, beru jako folklór. Jak asi už čtenář pochopil, Američanům straním,
protože ve skutečnosti nejsem redaktorem týdeníku EURO, ale agentem CIA.
Štěpánek, který jistě vládne angličtinou, se na to může zeptat na americké
ambasáděŠ
Je tu však ještě jeden argumentační lapsus pana Štěpánka. Ptá se, zda za
mými články o Nově stojí stádovitost, aby krátce na to ukázal na dvě černé
ovce české žurnalistiky: Plesla a Ciglerovou. To jsme tedy s Janou
vytvořili hezké dvoučlenné stádečko! Všechny ostatní "individuality" asi
zcela "nezávisle" podporují Vladimíra Železného.
Panu Štěpánkovi tímto děkuji za rétorickou lahůdku a už se těším na
další. Možná by však předtím mohl využít svých brilantních jazykových
schopností a vyrazit do světa na nějakou tu stáž. Pochopil by pak třeba, že
dívat se na svět jen z Prahy je setsakramentsky málo.
Ivan Hoffman psal o lidském genomu nepřesně
Juliana
Vazeny pane Culiku,
nevim, jestli ma cenu uvadet na pravou miru clanek I.
Hoffmana z 15. 3.
Autor se tam dopustil rady nepresnosti a asi poradne nevi, o cem pise.
Mozna by bylo zajimave uvest, proc vlastne Bill Clinton ucinil
zavazek, ze se
bude snazit o zpristupneni informaci o lidskem genomu.
Projekt, ktery ma urcit sekvenci (poradi nukletidu) celeho lidskeho
genomu,
byl puvodne odstartovan ve statnich laboratorich. Nejvetsi cast vyzkumu
probiha v NHGRI (National Human Genome Research Institute) v USA. Ukoncen
mel byt v r. 2003. Pak se ale vyzkumem zacala zabyvat soukroma firma Celera
(USA), ktera chce ukoncit vyzkum uz v r. 2001. Vysledek by si patentovala.
Znalost poradi nukleotidu a identifikace genu sice jeste nic nevypovida o
jejich funkci, ale pokud ji budou mit patentovanou, mohli by pockat, az
nekdo tuto ulohu zjisti a komercne tuto znalost vyuzit. Eticke to neni, ale
zisk je zisk. NHGRI a spolupracujici akademicka pracoviste se snazi vyzkum
zrychlit a dat zjistene udaje do verejne pristupnych databazi, aby je
nemohl nikdo patentovat, blokovat je a pouzivat jen pro sebe. Diskuse
mezi Celerou a verejnymi laboratoremi (NHGRI, MIT , NIH [vsechno USA] a
Wellcome Trust [UK]) jsou dost ostre a dosud neskoncily.
I. Hoffman si plete geneticky kod (pravidla, ktera urcuji, jakou
aminokyselinu koduje urcity triplet nukleotidu pri synteze bilkovin -
geneticky kod je az na vyjimky universalni u VSECH organismu - je proto
hloupost mluvit o "lidskem" genetickem kodu) a genom (soubor genu - ten je
u kazdeho organismu unikatni).
Co si autor predstavuje pod terminem "cely text chromosomu"? Poradi
nukleotidu?
PS Nektere zajimave informace o lidskem genomu jsou zde:
Hitlerův Mein Kampf v češtině
Kniha, kterou jako svůj program sepsal Adolf Hitler, jeden
z největších a nejodpornějších zločinců, se v českém překladu objevila
jakoby nic na pultech našich knihkupectví. Jedná se o text úplný,
nekomentovaný a pochopitelně se okamžitě začalo diskutovat o tom, zda byl
vydáním této knihy spáchán trestný čin podpory a propagace fašismu.
Vydavatel sice tvrdí, že takový úmysl neměl, že pouze vydal knihu, a
názor ať si o ní každý udělá sám, nicméně ji vydal a jiní lidé ji
prodávají.
Obtížně lze přehlédnout, že odporná kniha je šířena, a sotva
tím mohou být propagovány jiné myšlenky, než jsou ty, které obsahuje.
Bez ohledu na to, jak skandál posoudí policie a právníci je třeba říct,
že oživovat Hitlerovy ideje nemá nic společného se svobodou slova.
Vydání knihy je minimálně necitlivé k menšinám, které mají na nacizmus
ty nejhorší možné vzpomínky, ale také je urážkou všech slušných lidí.
Vydělávat na vydání špatného textu špatného autora je pokaždé
politováníhodným činem, v tomto případě pak navíc nakladatel vydělává na
textu, kterým se ideologicky omlouvalo vraždění milionů lidí.
Něco
takového může napadnout pouze člověka, který je absolutní cynik, anebo trpí
politováníhodnou naivitou.
A co si myslet o těch knihkupcích, kteří
Hitlerovu knihu bez jakýchkoli skrupulí prodávají? Počínají si pragmaticky,
anebo zvrhle?
Lze Mein Kampf vnímat jako zboží, jehož užitečnost posoudí
trh? Prodej této knihy nám může pouze potvrdit zkušenost, kterou máme i bez
ní. Člověk je fascinován zlem, neštěstím, přitahují ho tragédie a
katastrofy, za někdy velice tenkou civilizační slupkou se skrývá
agresivita, nesnášenlivost k těm, kteří jsou svým názorem, či prostě od
pohledu jiní. Hitler si i dnes najde svého čtenáře, v tom je vydavatelova
intuice jistě přesná.
22. března 2000.
Jaderná energetika a jaderné zbraně
technický ředitel ŠKODA JS a.s.
Jaderná energetika je často spojována s rizikem zneužití jaderných
materiálů pro zbraně. Vztah je to ovšem velmi komplikovaný a do značné míry
pochybný. Fyzikálně se v obou případech jedná o uvolnění energie při
řetězové štěpné reakci. Zatímco při řízeném procesu štěpení izotopů
jaderného paliva v energetickém reaktoru vzniká kontrolované množství
tepelné energie, principem jaderných zbraních je okamžité a neřízené
uvolnění obrovského množství energie, tj. jaderná exploze. Izotopy, při
jejichž štěpení vzniká energie v reaktoru, jsou stejné jako ty, které jsou
schopny generovat jaderný výbuch. Vhodným izotopem využívaným v jaderném
palivu i v jaderných zbraních je izotop uranu U-235. Naštěstí je U-235 z
hlediska výskytu a dostupnosti velmi vzácným izotopem, a jeho obsah v
přírodní uranové rudě tvoří jen asi 0,72 %. Nejrozšířenějším izotopem uranu
v přírodní formě je U-238, který však není vhodným štěpitelným materiálem.
Pro vznik a udržení řetězové štěpné reakce (ať již řízené v jaderném
reaktoru, nebo neřízené v jaderné zbrani) je proto nutno zvýšit obsah
štěpitelného izotopu U-235 na určitou hranici procesem tzv. obohacování. V
čerstvém energetickém jaderném palivu je běžný stupeň obohacení izotopem
U-235 do 5 % (nízko obohacený uran). Aby byly jaderné zbraně technicky
realizovatelné, je nutno zajistit kritické množství štěpitelného materiálu
při únosné hmotnosti nálože. K tomu je zapotřebí obohacení izotopem U-235
přes 90 % (vysoce obohacený uran). Proces obohacování uranu je nesmírně
nákladná a vysoce specializovaná technologie, kterou disponuje jen několik
málo zemí ve světě. Tato skutečnost vytváří technologickou a nákladovou
bariéru mezi použitím uranu U-235 pro jadernou energetiku a pro jaderné
zbraně. Komplikace mezi jednoznačným oddělením je v tom, že při provozu
komerčního jaderného reaktoru vznikají izotopy dalšího štěpitelného
materiálu, plutonia. Některé z nich, zejména plutonium Pu-239, jsou vhodným
materiálem jak pro jaderné zbraně, tak i pro další energetické využití v
jaderných reaktorech (MOX palivo po přepracování vyhořelého jaderného
paliva). Lehkovodní, tzv. tlakovodní a varné reaktory (80% všech reaktorů
ve světě, včetně ruských typů VVER) jsou obecně mnohem horším zdrojem
plutonia, než reaktory grafitové či těžkovodní. Množství a složení izotopů
plutonia vzniklého za provozu reaktoru je také závislé na stupni vyhoření
jaderného paliva. Plutoniový cyklus je tedy největším možným nebezpečím
zneužití štěpitelných materiálů. Tímto rizikem je znemožněno důsledné
oddělení programu jaderné energetiky a jaderných zbraní, neboť separace
plutonia vzniklého za provozu energetického reaktoru není zdaleka tak
náročnou technologií, jako izotopické obohacování. Současná produkce
plutonia v energetických reaktorech některých zemích je tak velká, že
nahromaděný inventář přesahuje předpokládanou spotřebu plutonia pro sektor
jaderné energetiky.
Dosavadní zkušenosti ukazují, že národní programy zaměřené na jadernou
energetiku a případně na jaderné zbraně, se mohou vyvíjet odděleně a
nezávisle. Ačkoliv přímý vztah mezi nimi technicky selhal, je výsledkem
úsilí světového společenství a mezinárodní jaderně energetické politiky
kontrola proti možnému zneužití jaderné energie k vojenským účelům.
Naprosto zřetelnou obavou je, že některé státy mohou zvládnout program
obohacování uranu ve specializovaných zařízeních (a tím mít i přístup k
výrobě jaderných zbraní), aniž by vůbec provozovaly jadernou elektrárnu
(např. obava USA ze zneužití iráckých jaderných zařízení). Opačně mohou
státy provozující jaderné elektrárny zneužít jaderné palivo k vojenským
účelům jen velmi obtížně, neboť jaderný inventář je pod přísným
mezinárodním dohledem. Hrozba zneužití jaderné energetiky není tedy v
přímém exportu technologie jaderných elektráren do rizikových oblastí, ale
v obavě o zpřístupnění informací o jaderném know-how, jako potenciálně
zneužitelné vědní disciplině. Proto rozvinuté země, vlastnící technologii
jaderné energetiky a jaderných zbraní, jsou ochotné umožnit transfer
technologie pro jadernou energetiku pouze do zemí, které se zaváží k tomu,
že nebudou vyvíjet jaderné zbraně.
Historicky vznikl požadavek světového společenství, aby všechny jaderné
reaktory (civilní, vojenské, výzkumné) byly pod plnou mezinárodní kontrolou
nakládání s palivem a jaderným odpadem, včetně dodržování procedur
zajištění bezpečnosti. Za tím účelem byla v rámci OSN vytvořena Mezinárodní
Agentura pro Atomovou Energii (International Atomic Energy Agency) se
sídlem ve Vídni. MAAE dozoruje provoz všech jaderných reaktorů ve světě,
kontroluje a eviduje skladování a stav štěpitelných materiálů (včetně
radioizotopů používaných v lékařství). U nově stavěných bloků jaderných
elektráren pak monitoruje úroveň zajištění bezpečnosti založené v projektu
i kvalitu dodávek z hlediska splnění požadavků jaderné legislativy. Je
běžnou praxí MAAE, že při dozorování a auditování jaderně energetických
zařízení ve světě oslovuje i české výzkumné ústavy, projektové organizace a
výrobní podniky, aby jmenovaly své specialisty do mezinárodních pracovních
skupin a misí. Je to důkaz kvalifikace, uznání, zkušeností a vyspělosti
české výzkumné, vývojové a výrobní základny.
Vlády některých zemí vyvíjejí značný nátlak na omezení spolupráce v
civilním jaderně energetickém sektoru s tzv. rizikovými zeměmi (definice
značně nejasná a podléhající momentálnímu hodnocení světové politické
situace, zejména momentálním vztahům světových velmocí k těmto zemím). To
je také důvodem, proč mnozí dodavatelé jaderně energetických technologií
odmítají (nebo jsou pod politickým nátlakem nuceni odmítat) spolupráci na
jaderně energetických programech takových zemí, jako je Indie a Pákistán.
Obě tyto země zatím odmítly podepsat mezinárodním společenstvím dohodnuté
režimy pro nešíření jaderných zbraní a jejich zkoušky (Non-Proliferation
Treaty, Comprehensive Test Ban Treaty). O potenciálním nebezpečí,
vyplývajícím z možného lokálního konfliktu těchto zemí, svědčí navzájem
výhrůžné a opakované zkoušky jaderných zbraní. Je to důkaz o zvládnutí
technologie obohacování štěpitelného materiálu využitím speciálních
zařízení. V Pákistánu je v provozu blok jaderné elektrárny Kanupp, který
začátkem 70-tých let dodala GE Canada. Ve výstavbě je další blok jaderné
elektrárny Chasnupp, který dodává Čína. V Indii je v provozu 10 bloků.
První bloky v 70-tých létech dodaly firmy GE USA a AECL Canada. Po
zvládnutí technologie již Indie buduje svou jaderně energetickou strategii
na bázi vlastní koncepce těžkovodních reaktorů. Ve výstavbě a v plánu je
dalších 16 bloků (dva z nich jsou ruská dodávka VVER 1000 - obdoba bloků
jaderné elektrárny Temelín či Bushehr v Íránu).
Další kategorií zemí je Írán a Severní Korea, tedy země, které jsou
signatáři Smlouvy o nešíření a zkouškách jaderných zbraní (celkem podepsalo
187 zemí). V Íránu dostavují Rusové jadernou elektrárnu Bushehr, původně
rozestavěnou německou firmou Siemens. Postup prací je pod přísnou kontrolou
MAAE, která dostavbu podporuje. Z původních německých dodávek je na stavbě
80 000 položek, z nichž 47 000 bude použito. Pro dalších 11 000 položek
strojního a elektro zařízení není k dispozici potřebná dokumentace
zajištění jakosti. Po uvalení embarga západních vlád na dodávky od firem ze
západních zemí se do jednání o možných dodávkách zapojily také české firmy,
které byly osloveny buď přímo íránskou stranou, nebo ruským generálním
dodavatelem. Po zamítnutí možnosti dodávek vybraného zařízení primárního
okruhu českými firmami (technologie související bezprostředně s reaktorovým
zařízením) byl průběh posuzování návrhu dalších kontraktů (dodávka
vzduchotechniky, poskytnutí inspekčních konzultací) následující:
- Souhlasné stanovisko Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (".. rozsah
dodávek nepatří do kategorie jaderných položek ..")
- Souhlasné stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (".. rozsah
dodávek neohrozí zahraničně obchodní zájmy ČR ..")
- Zamítavé stanovisko Ministerstva zahraničních věcí ČR (".. rozsah
dodávek ohrozí zahraničně politické zájmy ČR ..")
Z výše uvedených důvodů byly zastaveny a navrženým zvláštním
zákonem ČR zakázány již dohodnuté dodávky vzduchotechniky od ZVVZ Milevsko.
Rovněž tak byla zastavena i další jednání o rozjednaných kontraktech na
konzultační služby Škodaexport a.s., ŠKODA Praha a.s., ŠKODA JS a.s., EGP
a.s. a dalších českých podniků. Jednalo se výhradně o činnosti spočívající
v posuzování kvality ruské dokumentace a inspekce postupu výstavby jaderné
elektrárny Bushehr, tzn. nikoliv vývoz technologie ani specifických
informací nutných pro vývoj, výrobu, nebo použití jaderných zařízení.
Předpokládaný objem tohoto lukrativního kontraktu na inženýrské služby byl
50 mil. USD, což není z hlediska zahraniční obchodní bilance ČR částka
zanedbatelná.
Obdobné embargo ze strany USA bylo ještě donedávna uvaleno i na
vývoz západních jaderně energetických technologií do Severní Koreje.
Situace se ale diametrálně změnila v posledních letech, kdy bylo vytvořeno
konsorcium KEDO, vedené USA, Jižní Koreou a Japonskem (členem je i ČR).
Jeho cílem je výstavba 2 bloků tlakovodních reaktorů v Kumho v Severní
Koreji (technicky obdobné typy reaktorů jako staví Rusové v íránském
Bushehr). Tyto reaktory mají nahradit plánované grafitové reaktory v
Nyongbyonu a Taechonu (nebezpečného černobylského typu reaktoru, který byl
určen nejen pro výrobu energie, ale i pro výrobu dalšího štěpitelného
materiálu). Téměř veškeré dodávky pro výstavbu v Severní Koreji budou
zajišťovat americké, jihokorejské a japonské firmy. Navzdory tomu, že
původně Severní Korea (s ohledem na vztahy k Rusku) striktně odmítala
jakékoliv dodávky z Jižní Koreje. Obchodně je případ velmi zajímavý, jedná
se o investici v objemu 4,6 mld. USD. Nezbývá než popřát západním
dodavatelům, aby navázáním spolupráce KEDO se Severní Koreou se stal tento
region politicky i ekonomicky stabilnějším a méně rizikovým. Na základě
uzavřené dohody budou zastaveny zkušební přelety severokorejských raket
přes území Japonska.
Až donedávna byly rovněž napjaté vztahy mezi USA a Čínou, zejména díky
výhradám USA k dodržování lidských práv . Důsledkem byl zákaz vývozu
jaderných technologií a zbraní z USA do Číny na základě podezření, že Čína
prodává zbraně a zbrojní technologii do třetích zemí. Po uvolnění
vzájemných vztahů mezi USA a Čínou byla okamžitě nastartována spolupráce
amerických a čínských firem v oblasti jaderné energetiky. Byl umožněn nejen
vývoz technologií pro jadernou energetiku, ale i společný vývoj nových typů
jaderných reaktorů s pasivní bezpečností (např. APC 600 firmy Westinghouse
pro obrovský a nenasytný čínský jaderně energetický trh). Další jaderné
elektrárny dodávají do Číny Francie, Kanada a Rusko. Čína je velmi citlivá
na posuzování vztahu možných obchodních partnerů k některým problematickým
teritoriím (Taiwan, Tibet).
Z výše uvedeného je zřejmé, jak jsou zahraničně obchodní zájmy
jednotlivých zemí ovlivněny zájmy zahraničně politickými. Obchodní
strategie světových ekonomických velmocí je do značné míry předurčena a
předem naplánována podle předpokládaného vývoje vzájemných politických
vztahů mezi různými státy ve světě. V případě, že kompetentní orgány České
republiky neprojeví obdobnou prozíravost a zůstanou netečnými k současnému
vývoji, ukáže se Česká republika jen jako slabý poklonkující subjekt s
ještě slabšími a ekonomicky zdevastovanými průmyslovými podniky zápasícími
s ochranářskými bariérami silnějších. Když v souvislosti s dostavbou
jaderné elektrárny Bushehr přinutily USA před časem Ukrajinu, aby upustila
od plánované dodávky turbosoustrojí pro tento projekt, přislíbila Madeline
Albrightová při jednání v Kijevě kompenzaci za ztrátu tohoto kontraktu.
Současná kauza ZVVZ Milevsko potvrzuje, že české firmy musely v podobných
případech vždy vyklidit pozice. Dokumentuje to nejen existující mezery a
nejasnosti v legislativě, ale i slabou vyjednávací sílu české diplomacie
pro napravení tohoto stavu. Jinak budeme muset podle toho, jak bude
zahraničně obchodní strategie České republiky (a tedy i českých firem)
ovlivněna okolní politickou situací, permanentně měnit zákony. Ty zákony,
jejichž změnu jsme s takovou nadějí vítali začátkem 90- tých let po
uvolnění vazalského svazku.