Co je nového v České republice

Poznámka TP: Pro zasvěcené není žádným tajemstvím, že CVVM je se sociální demokracií v de facto klientském poměru, stejně jako je Sofres (který dává ČSSD třináct procent) blízký Čtyřkoalici a Hradu. Blízko skutečnosti by mohl být aritmeritický průměr obou odhadů, preference kolem 15-16 %, což ovšem není rok před volbami zvlášť povzbudivé (a ani amatérsky vedená sebeoslavná kampaň vládní strany průlom v oblibě neslibuje). Chci být optimistou a přičítat nízkou oblibu Zemanova a Špidlova týmu tomu, že lidem došly určité pozitivní souvislosti - příkladmo že Petr Mach nebo Vladimír Železný za mřížemi kvalitu jejich vlastního života zlepší stejně málo jako příslovečná chlíplá sousedova koza. A že budou preferovat stranu, která bude mít v programu rozsáhlé institucionální reformy, profesionalizaci veřejné správy, policie a justice, zajištění vymahatelnosti práva, podporu drobných a středních podnikatelů. V tomto směru udělala vláda ČSSD jen o málo víc než vlády předchozí. Ale třeba se mýlím a lidé budou volit toho, kdo jim před volbami slíbí, s prominutím, nějakou další pitomost.

Srdečně festival doporučujeme, zejména v pondělí 23.4. odpoledne a večer promítání filmů populární osobnosti britské televize, spisovatele, novináře a satirika Cliva Jamese, který na festivalu osobně vystoupí při besedě v pondělí v podvečer - jsme rádi, že se nám jeho cestu do Olomouce podařilo zprostředkovat. - Ve středu 25. 4. pozor, už v 16.30, (nikoliv v původně inzerovaných 17 hodin) se bude Jan Čulík s politologem a komentátorem Václavem Žákem účastnit v rámci Ekologických dnů Olomouc v aule přírodovědecké fakulty UP, tř. Svobody 26 diskuse s přítomnými na téma "Společnost (a příroda) v zrcadle médií". Inzerovány jsou tyto otázky: Skutečnost či virtuální realita ? Kultura či průmysl ? Odkrývání běhu světa či zahalování podstatných problémů ? Informace či zábava ? Služba či zotročení ? Osvobození či droga ? Nová média - jiná kultura ? Téhož dne, ve středu 25.4., bude JČ diskutovat se studenty od 10 hodin dopoledne na fakultě sociálních věd brněnské univerzity, Gorkého 7 (kontakt: dr. Jiřina Salaquardová).

PERLY TÝDNE (Lidové noviny, 31.3.2001)

Držte hubu!

Socioložka Jiřina Šiklová na otázku novináře, zda je morální, když si lidé finančně závislí na ČT chtějí do její rady prosadit své kamarády

Položíte-li jako novinář na tiskové konferenci Jiřině Šiklové dotaz, odpoví vám “Držte hubu!“ Tak nám tuto socioložku představila v “Perlách týdne“ Lidových novin značka “mrk“ (pod níž se nejspíš skrývá redaktor Miroslav Korecký). Skutečnost je ovšem taková, že na oné tiskové konferenci byl oním novinářem J. Čulík z Britských listů, a ten poté, co mě vyzval – patrně právem – ke stručnosti, skákal dalším účastníkům do řeči a hystericky pokřikoval, aniž by žádal o slovo, až se ozvaly hlasy, zda nejde o opilého výtržníka, jehož je třeba vyvést ze sálu. A na toto chování, nikoli na konkrétní dotaz, vykřikla J. Šiklová citovanou větu. Prezentovat to ovšem tak, jak to udělala zn. “mrk“, je podle mého soudu daleko sprostší, než hrubý výraz, který uklouzl známé socioložce.

Ladislav Smoljak

K aktualitám dne patří vyměna na postu ministra financí, nástup Špidlova náměstka Jiřího Rusnoka, a okamžité nakousnuti tematiky dne, tj daní - rozumějme, že vyšších.

Komu se nezdá tvrzení Hospodářských novin, že v ČR panuje relativně nízké daňové zatížení, jistě by si to rád ověřil pomocí internetu. Ušetřím vám čas. Můžete si to ověřit třeba v  tabulkovém kalkulátoru zde. Jde o práci studentů texaské technické university z podzimu 2000. Po vložení nějakých pomyslných (třeba vlastních) údajů zde ke srovnání shledáme příslušné daňové zatížení v různých zemích. Jsou to USA, Austrálie, Brazílie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Mexiko, Rusko, JAR, Španělsko, Švédsko a  Velká Británie - a, setsakramentská to náhoda, mezi nimi je i Česká Republika ! Tento kalkulátor má tu nespornou výhodu, že nám umožňuje posoudit vlastní konkrétní daňové břemeno, ne nějaký statistický průměr, který se dá umně propočítat tím či oním způsobem, hlavně že vhodným k odůvodnění účelových politických tvrzení. Excelovská kalkulační tabulka sice obsahuje makra, ale nezdá se být nikterak zavirovaná (zatím). Čtenářům tedy přeji mnohá příjemná překvapení, v jakém to malém českém daňovém ráji se bezděčně nacházejí...:-)

• Speciální program kubánské televize o českých vyslancích Freedom Housu - úvod
• Vystoupení ministra zahraničí Felipa Peréze
• Vystoupení moderátora Randyho Alonsa
• Výpověď, v níž Ivan Pilip a Jan Bubeník popisují průběh svého pobytu
• Debata mezi novináři u kulatého stolu
• K anglicky psané omluvě Ivana Pilipa a Jana Bubeníka kubánskému lidu jsme doplnili český překlad: (TP)
• Rukou psané stručné přiznání a omluva Ivana Pilipa a Jana Bubeníka

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Eugen Haičman

Kdo nekrade, okrádá svojí rodinu, říká jedno české "přísloví". Tato věta je kvintesencí mafiánské etiky, kterou pokládám za jednu z hlavních příčin neúspěchu ekonomické a společenské transformace naší země.

Jsem dokonce ochoten obrátit na hlavu klasiky a říci, že na základnu mafiánské etiky byla naroubována ekonomická nadstavba liberálního kapitalizmu a výsledkem jest kapitalizmus mafiánský. Johnson píše :

"Nic nenasvědčuje tomu, že nevyhnutelným důsledkem nedostatkových ekonomik, jsou chybné morální soustavy. Téměř všechny velké náboženské systémy, - a na prvním místě křesťanství-, vzešly ze společností, které nevytvářely téměř žádné přebytky."

O mafiích a tunelářích se sice píše dost a dost, jenže vždy tak, jakoby se jednalo o někoho, kdo stojí mimo tuto společnost, mimo onu většinu slušných a morálních. To je ale alibistická a také zlá a nebezpečná iluze. Dělení společnosti na my a oni jsme se naučili za komunizmu. Komunizmus skončil, snad definitivně, na smetišti dějin, lidské pokrytectví zůstalo beze změny.

Patřím ke generaci, která vyjma posledního desetiletí, zažila vlastně jen husákovskou normalizaci. V šedesátém osmém roce mi bylo šest let. Specifickou "etiku" té doby jsem tedy pocítil na vlastním těle. Tehdejší režim, jako každý diktátorský režim, preferoval jednání vycházející ze sobectví, závisti a zbabělého strachu a vytvořil pro něj ty nejlepší podmínky.

S některými tezemi z výše uvedené knihy Paula Johnsona lze polemizovat, jeho zdůrazňovaný konzervatizmus je chvílemi jen pozerstvím. Mnohé závěry jsou povrchní a působí dojmem, že autorovi jde jen o to se blýsknout svou myšlenkovou brilantností. Na druhé straně někdy míří velmi přesně na podstatu problému.

Souhlasím se základním východiskem knihy, že střední třída je rozhodujícím prvkem společenské dynamiky a dějinného pohybu. Její stagnace pak znamená úpadek ekonomický i mravní.

Komunistický režim se pokusil zničit střední třídu neboli buržoazii. Nikdy se mu to však zcela nepovedlo. Václav Bělohradský říká v jednom rozhovoru: "…buržoazie, která byla odevšud vyhnána, skutečně osvědčila, že je buržoazií. Během několika málo let se na vysoké školy zase dostávaly děti z - kádrově závadných - rodin. Když to nešlo jinak, vystudovaly po večerech. Padesátá a šedesátá léta jsou pro mne mj. důkazem toho, co si už mysleli Marx, Weber, Sombart a jiní sociologové, že buržoazie totiž je třída, která má svůj antropologický typus. Je to třída lidí, kteří se za všech okolností dokáží chovat efektivně. Dokáží se prosadit."

Tato nová střední třída se skutečně začínala prosazovat. V uvolněných šedesátých letech, začínala plnit svou funkci dynamického prvku ve společnosti. Pak ale přijely tanky, následovalo poučení, čistky a výsledkem byla "normalizace", ve skutečnosti stagnace ve všech oblastech společnosti.

Pokusím se o filozofickou reflexi fenoménu "normalizace" a jejích následků, i když můj pokus asi skončí nezdarem.

Tradovala v těch dobách jedna anekdota. Přijde takhle jednou Pepíček ze školy a ptá se: "Tatínku, ty jsi komunista?" "Ne, já jsem u komunistů," zněla odpověď. "A jaký je v tom rozdíl?" "To máš tak. Jestliže maminka je u krav, taky to neznamená, že je kráva." Nelze snad lépe vystihnout nemravnost hry, na kterou mnozí přistoupili.

Normalizační režim vytvořil nejlepší podmínky pro chování v duchu mafiánské etiky. Část nové střední třídy, tedy i zárodku budoucí elity, emigrovala, část se uchýlila do ústraní. Na jejich místo nastoupili někdy druhořadí, někdy ti, kterým TGM říkal patologická sedlina společnosti.

Režim se skutečně poučil z chyb šedesátých let. Fatálním symbolem let sedmdesátých byl "osvícený hříšník". Tedy někdo dříve pomýlený a dezorientovaný, kdo však včas "pochopil" onu jedinou správnou pravdu. Nikoliv proti němu, ale vedle něj stál jeho dvojník, kterému již nebylo dovoleno se "obrátit" a tak mu nezbylo než zatrpknout na nespravedlivý svět a nebo se stát "hrdinou". Každý měl možnost volby. Buď křivá páteř a nebo život na okraji společnosti. Zde mám na mysli sedmdesátá léta. V osmdesátých létech, zejména ve druhé polovině už režimní bdělost zeslábla, ale nikdy to nedosáhlo intenzity let šedesátých.

Jednou ze "socialistických vymožeností" bylo trestání dětí za jejich rodiče. Měli li rodiče kádrově závadný materiál, dítě nemělo šanci dostat se na školu a být někdo, jak se říká v maloměšťácké hantýrce. Tak se tedy otec musel snažit, chodit na schůze, vstoupit do strany, pokud ho vzali, nebo se stát agentem STB, bylo li mu to nabídnuto. Dělal to přece ne pro sebe, ale pro své děti. Mafiánská etika tu legitimizovala jeho bezpáteřnost.

Mnoho takovýchto otců bylo posléze nemile překvapeni "mravní zkažeností" svých dětí, které odmítly tuto hru a revoltovaly. Píše se o tom třeba v románech Egona Bondyho nebo Jan Pelce. Bohužel většina dětí se však této pokrytecké a zcela falešné hře přizpůsobila.

Právě Egon Bondy napsal v roce 1977 zajímavý, filozoficky laděný román s názvem 677. Kniha není příliš známá, nejsem si jist, jestli vůbec vyšla tiskem, mám k dispozici samizdatové vydání. Autor se zde zcela po svém vyrovnává s problémem života v době normalizace. Velmi přesně zde postihuje některé charakterové typy té doby. Stojí za to citovat z ní i delší pasáže. Bondy píše:

"Kdyby někdo chtěl u nás napsat realistický román, musel by si nejprve vybrat skutečně žijící lidi. Mohl by začít tím, že si vezme normálního občana, otce rodiny. Tento občan pracuje dejme tomu v úřadě, a proto je ve straně. Přežil od roku 1948, kdy mu bylo osmnáct, vše . I kdyby to byl naprostý blbec, alespoň by si pamatoval, co prožil. Marxistická teorie pro něj byla vždy španělskou vesnicí a za třicet let každoročního svazáckého, odborářského a stranického školení, jichž se musel zůčastnit, z ní má dojem, že je vycucaná z prstu a že je plastická jako žvejkačka, protože během těch třiceti let sloužila k osvětlení a obhájení věcí diametrálně odlišných… Je tedy tento občan ve straně již dávno a dávno prostě z toho praktického důvodu, že jinak by ho z úřadu vyhodili a děti by se nedostaly na školu."

Děti, které musí mít školy. Tento motiv se zde pořád opakuje. Opravdu jím jde vše zdůvodnit? V kontextu morálky vesnice Montegran ano. Bondyho text pokračuje: "Manželka, která musí být také ve straně, projevuje své pohrdání KSČ ještě daleko hlasitěji, rezolutněji a zpátečničtěji. Nebylo by výjimkou, kdyby svůj hluboký odpor ke komunistům spojovala i s antisemitizmem. Oba rodiče ventilují v podstatě pocit hanby, že musí být ve straně, kterou by za normálních okolností potírali, seč by byli sto, a jsou hluboce poškozeni v té nejzákladnější lidské sebeúctě. Nicméně dětem zcela samozřejmě štěpují již od mateřské školky, že musejí být jiskřičkami, pionýry, svazáky a komunisty, protože, pochopitelně, bez toho by se nedostaly na školu a nikam to nedotáhly. Ostatně mají již dávno zažádáno pro dětičky o byt - a pak to nejsou žádné žerty."

Pěkné čtení o lidské bídě, že? Bondy nepopisuje žádný extrém, ale jen průměrného měšťáka. Podobné typy obsluhovaly v Osvětimi krematoria. Text má pokračování:

"Ovšem jsou li děti ve věku předpubertálním, střeží se rodiče poslouchat před nimi Svobodnou Evropu, ba i pronášet moc špatné řeči - naopak jim pro hodiny občanské výchovy vysvětlují vše podle posledního úvodníku Rudého Práva. Jsou to rodiče nejen opatrní, ale i částečně vzdělaní, takže se obávají, nejenže by děti se ve škole prosekly, že se doma mluví jinak, ale že by mohly být i postiženi schizofrenií. Potajmu a se strachem si jednou přečtou Solženicyna, když se jim náhodou dostane do ruky a jsou přesvědčeni, že kterýkoliv americký prezident je právě ten nejlepší taktik. Zde je možno rozpracovat několik modifikací.

Například, že už jsou tak vyjukaní, že v osvobození vůbec nedoufají a pak mají méně skurpulí před bezostyšným kariérizmem. Nebo naopak rok co rok znova doufají ve zhroucení režimu a pak mají větší tendenci k preventivnímu alibizmu, třeba paní v práci oklepe v deseti průklepech básničku o tom, že nám vláda vzala čokoládu."

Autor nepřehání. Podobné typy skutečně tvoří zárodek nové střední třídy. Dokáží se uplatnit každé situaci. Jenže za cenu ztráty osobnostní integrity. Morálka není soubor abstraktních tezí, ale jeden ze základních prvků psychické rovnováhy. Z hlediska lidské psychiky v sobě normalizační schizofrenie nese prvky schizofrenie skutečné. Schizofrenik zničeho nic zjistí, že existuje ještě jiný svět, než ten který znal. Začne li o tomto světě vyprávět, bude potrestán neboli léčen. Nezbude mu tedy než lhát, že svět neexistuje.Zároveň bude celý jeho další život podroben přísné kontrole. Jenž jeho nový svět má své nároky a má svá pravidla fungování, které jsou v konfliktu s pravidly světa ve kterém žije. Tento konflikt může zcela rozložit jeho osobnost.

Život v normalizační schizofrenii může ochromit schopnost rozlišování a rozhodování. Zde jde o složitý a mnohovrstevný problém. Člověk potřebuje mít nějak definovaná kritéria dobra a zla či pravdy a lži. Tato kritéria jsou různá v různých civilizacích i v různých dějinných fázích evropské civilizace nicméně, měla by být jednoznačná.

V třicátých letech se v nacistickém Německu a stalinském Rusku odehrál v masovém měřítku případ, kdy vzdělaní, původně ostře proti režimu stojící intelektuálové začali náhle papouškovat oficiální propagandu. Je to případ psychické obrany proti schizofrenii. Ti lidé prostě nemohli žít ve dvou světech a tak přijali oficiální ideologii za svou. Nelze je za to soudit. Obě totalitní ideologie se totiž staví nad lidské svědomí a člověk se tak cítí osvobozen.

Situace v sedmdesátých letech je jiná. Masové nadšení a entuziazmus jsou pryč a život se proměnil v soustavu rituálů a znaků. Režimu je jedno, co si kdo myslí, důležité je dodržovat pravidla hry. Havlův zelinář z Moci bezmocných dává do výkladu ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se" a režim je uspokojen. Jenže je zde past. Zelinář je prostě zvyklý, že o jistých věcech mezi nebem a zemí rozhodují jiní. Co se stane, když tito zmizí? Zelinář je najednou sám a chce se po něm osobní odpovědnost. Jenže on takto žít vůbec nedovede. Kolik je mezi námi podobných zelinářů?

Již několikrát jsem psal i na stránkách Britských listů o tom, že jsme mnohem více v moci komunistické ideologie, než si myslíme. Tento stav trvá neustále a platí i pro politické špičky. Některým sociálním demokratům budiž připsáno ke cti, že se k tomu přiznávají. Jde o to, že tito si to uvědomují, na rozdíl od různých "pravicových" moralistů. Mnoho lidí se v životě neobejde bez něčeho definitivnějšího, určitějšího a apriornějšího než je život sám. Verbální omáčka není zase tak důležitá.

Ideologické vidění světa dokáže ošálit svědomí a legitmovat falešnou hru.

Demokracii i demokratický kapitalizmus můžeme chápat jako hru. Je to však hra, která má přesně stanovená pravidla. Po celou dobu svého života mám pocit, že se po mne chce, abych byl falešným hráčem, jinak nemám šanci na úspěch. Ani po pádu komunizmu jsem tento pocit bohužel neztratil.

V divoké privatizaci měli největší šanci na výhru falešní hráči. Ideologická víra v to, že svobodný trh z nich udělá hráče poctivé se ukázala jako neopodstatněná, a následky jsou ne snad nezvratné, ale rozhodně tvrdé.

Byrokraticky řízený trh, kdy věčně něco chybělo vedl ke vzniku paralelních šedých tržních struktur, kde platilo archaické něco za něco. Znovu se mi tu objevuje motiv dějinné regrese o kterém jsem již v jiných souvislostech psal i na stránkách Blistů. Nacházíme tu prvky předdějinné společnosti, kde platí morální kodex kmene. Nejblíže je mi rodina pak soukmenovci. Ostatní jsou nepřátelé. Není to tak jednoznačně vyhrocené, jako v nacistickém Německu, ale spousta znaků je shodných.

Tyto pokřivené struktury se integrovaly do současného politicko-ekonomického systému asi tak, jako se nádor integruje do zdravé buňky a začne jí přetvářet k obrazu svému. Nikdo se tomu ani nepokusil zabránit a pokud ano, byl jeho hlas překřičen.

Kdyby "pravicoví" politici vládnoucí v první polovině devadesátých let dokázali opustit ideologické vidění světa a vskutku pořádně četli třeba zrovna Paula Johnsona, dočetli by se, že:

"Jasná spojitost ovšem existuje mezi absolutní úrovní morálního kodexu a absolutní úrovní civilizace, neboť civilizace se projevuje hledáním pravdy a pravda je klíčovým pilířem morálního růstu. Skutečnost, že dějiny nejsou rozhodnuty předem a události se budou odvíjet tak, jak jim dovolíme nebo k čemu je přinutíme - o jejich podobě vlastně rozhoduje hlavně lidské úsilí - neznamená, že etické hodnoty by měly být svévolné."

Opustíme li svět absolutních kategorií můžeme s klidem říci, že úroveň společnosti ve všech rovinách, tedy i ekonomické, je podmíněná úrovní jejího morálního kodexu.

Jednou z věcí o které se raději příliš nemluví, je to, že v dobách minulých (a zřejmě i dnešních) o přijetí na vysoké školy nerozhodovaly schopnosti žáka, ale kádrový profil a konexe rodičů a především úplatky. Týkalo se to zejména elitních škol, jako je medicína či práva. Dopad této skutečnosti asi poznal jen ten, kdo se s podobným právníkem či lékařem sešel v situaci, kdy potřeboval jejich pomoc. Co můžeme čekat od takto poznamenaných "elit"?

Korupce je dnes běžnou součástí ekonomiky, čehož si jsou bohužel vědomi i v zahraničí a podle toho vypadá příliv kapitálu do naší země. Místo potřebného investičního kapitálu přichází kapitál spekulativní a ohrožuje naší měnovou stabilitu. Nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že korupce je ekonomický ne morální problém. Korupce je morální problém s vážnými negativními ekonomickými následky. Je zde opět ona spojitost, na kterou upozorňuji výše.

Již jsem se jednou na stránkách Britských listů přiznal, že obývám starobylou verzi světa, kde platí jiná pravidla a existují jiné priority. Prioritou číslo jedna je zde odpovědnost každého za každý svůj čin. Moje verze světa odmítá diferenciaci my-oni. V mé verzi světa je ten, kdo vykoupí pro své děti "vzdělání" ať už penězi nebo ztrátou charakteru, padouch nikoliv hrdina. A stejným padouchem je pro mne ten, který tuto hru přijal a vystudoval za úplatek rodičů i když dnes může být váženým lékařem, soudcem či advokátem a nemá jediný viditelný škraloup z minulosti.

Vím, že to co říkám zavání morálním absolutizmem. Přesto je můj postoj legitimní. Je křesťanský, v pravém smyslu toho slova, prostě duchovní.

Zásadní chybou prvních polistopadových vlád bylo, že jako jedinou hybnou sílu transformace, vzali v potaz touhu lidí po rychlém zbohatnutí. Eliminace morální dimenze způsobila, že do ekonomiky se dostaly špinavé peníze a především lidé bez páteře a skurpulí. Tito jí vnutili svá pravidla, kterým se museli přispůsobovat i ti, kteří by sami tak jednat nechtěli. I západní firmy u nás uplácely, tak jako to dělají v zemích třetího světa.

Aby mi bylo správně rozuměno. Nejde mi o to bránit někomu v podnikání nebo v kariéře politika protože jej pokládám za nemravného. Jde o to vytvořit taková pravidla hry a takové kontrolní mechanizmy, aby ti nemravní museli změnit své návyky anebo neměli šanci. To je ale neskonale těžší než vytvořit populistický a alibistický lustrační zákon.

Jediné naše současné štěstí je, že příznivá mezinárodně politická situace a naše integrace do evropských struktur stěží dovolí, aby se u nás ujala moci autoritativní vláda a vznikla diktatura. Máme pro to jinak veškeré předpoklady.

Poznámka JČ: Ale jsou střední třídy věčné? V Británii se k tomu v minulých týdnech v televizi BBC vysílal pozorhodný dokumentární seriál "The Rise and Fall of the Middle Classes" (Vzestup a pád středních vrstev) - střední vrstvy definoval především úsilím o vzdělání pro děti a elitářskou izolovaností od nižších vrstev společnosti. Zajímavě mapoval boj o udržení elitních středních škol, do nichž se děti vybíraly na základě dosti traumatické zkoušky v jedenácti letech - tyto školy byly začátkem šedesátých let zrušeny, takže se střední vrstvy v Británii většinou uchýlily k soukromým středním školám. Ale tvrdý útok proti středním vrstvám v Británii zahájila v osmdesátých letech hokynářova dcera, premiérka Margaret Thatcherová tím, že drasticky omezila financování univerzit. Střední vrstvy byly už otřeseny ropným šokem ze začátku sedmdesátých let, který byl první známkou, že jejich elitářské postavení (celoživotní zaměstnání v prestižních společenských postech jako lékaři, právníci, učitelé - bylo to svého druhu kněžství) je ohroženo. Krize se s postupem globalizace dále prohloubila: dnes už nikdo nemůže mít nárok na celoživotní zaměstnání. Elitní, výlučné "kněžství" středních vrstev skončilo. Zavládl globální podvraťáctví, populistická zábava a rovnost na základě nejnižšího společného jmenovatele. Avšak likvidace středostavovských hodnost znamená, že ze zároveň otevírají mnohé nové příležitosti - svět je daleko zajímavější než byl dosud.

(2) Závěrečná zpráva je k dispozici buď zdarma v tištěné podobě na adrese EPS, nebo v elektronické podobě na adrese www.i-eps.cz.

Poznámka TP: Takto reagoval na text zprávy OPH vydavatel deníku Neviditelný pes Ondřej Neff (jeho úvodník ilustruje tezi Jiřího Glabazni z článku v tomto vydání BL, že pro průměrného Čecha, který celý život dělal kompromisy s normalizačním režimem, je jakýkoli skutečný idealismus nepředstavitelný, neakceptovatelný a zpravidla i trestuhodný - za vším musejí být nekalé zájmy a podivné finanční zdroje: přece by to ti lidé nedělali zadarmo!):

KRONIKA FIDLOVAČKY: Finta s nezávislostí

V České republice chybí nezávislá kontrola činnosti policistů

"V České republice chybí nezávislá kontrola činnosti policistů", tvrdí koordinátor projektu Občanské právní hlídky Jiří Kopal. Ekologický právní servis, který je organizátorem projektu Občanské právní hlídky (OPH) dnes zaslal Ministerstvu vnitra zprávu, ve kterém shrnuje svá zjištění, a také výsledky vyšetřování násilností na pražských policejních služebnách v průběhu protestů proti zasedání MMF a SB v září 2000.

Tak už lépe chápu, o co tady šlo a o co jde: tak zvané nezávislé iniciativy si chtějí sáhnout na konkrétní páky moci. Právě to slůvko "nezávislé" je jeden z největších humbuků moderní doby, je to svůdné jako investiční fond nabízející pětadvacetiprocentní dividendu anebo pilulka slibující shodit patnáct kilo za čtrnáct dní bez omezení jídelníčku. Kdo by nechtěl být krásně štíhlý, kdo by nechtěl být bohatý - a nezávislý!

Vtip je v tom, že není nezávislý ten a není nezávislé to, co se za "nezávislého" a "nezávislé" prohlásí. Naopak, slovo "nezávislý" ve firmě budí v soudném člověku hluboké podezření - asi jako by budil podezření ten, kdo by měl na firmě napsáno "poctivý obchodník". Víme kupříkladu, že "nezávislé" Jihočeské matky jsou závislé na svých rakouských donátorech. Na kom jsou nezávislé Občanské právní hlídky zatím nevím - jen to je zřetelné, že napomáhaly krýt následky hromadně a organizovaně páchané trestné činnosti při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Následný mediální humbuk kolem údajné policejní brutalitě (kterou nikdo neviděl, zato jsou tisíce svědků brutality ze strany výtržníků, jsem jedním z nich) nebyl, jak vidno, samoúčelný: cílem je zpochybnění legitimity klíčově důležitého mocenského nástroje státu, jímž je policie.

Humbuk stejného řádu je i proklamování tak zvaných občanských iniciativ, že reprezentují veřejnost: nikoli, reprezentují jen a jen samy sebe a snad i nějaké zájmy, které jsou v pozadí. Nezávisle...

Aston

Jiří Glabazňa

Tento text nenabízí téměř žádné odpovědi, jen otázky. Ale je možné, že po těchto otázkách přestanou být brány vážně odpovědi plytké a povrchní, falešné…

I.

Rozbouřená Praha

Pražskými ulicemi kráčejí stovky lidí. Nesou transparenty, provolávají hesla. Blíží se k sevřené hrázi v policejních uniformách, zastavují se. Oči jedněch i druhých se střetávají.

Praha zažila ve dvacátém století několik velkých demonstrací. Příčiny nepokojů byly vždy jiné. Namátkou jen ty nejpodstatnější -1939, 1948, 1968, 1989. A jakoby toho nebylo málo, na samý konec století ještě jedna třešnička na dortu - zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. V předcházejících případech šlo vždy o úděl našeho národa, popř. slovenského, tentokrát šlo o osud…čí vlastně?

Celé dvacáté století demonstrovali v Praze Češi, nyní to jsou lidé ze všech koutů Evropy, i ze zámoří. Proč přijeli?

II.

Média

Při událostech 17.listopadu v roce 1989 byly na Národní třídě desítky novinářů, fotoaparátů a  kamer. Zprávy o tom, co se událo, se okamžitě rozlétly do celého demokratického světa. U nás v Československu většina lidí ještě dva dny poté nic netušila.

26.září roku 2000 byly novináři opět u toho: označeni červenými vestami se hemžili mezi černotou policejních kombinéz a různobarevnou směsicí demonstrantů. Tentokrát mohli být lidé jejich prostřednictvím informováni téměř okamžitě.

Před osmi lety v Iráku užasl svět nad "válkou v přímém přenosu" a pražské události, které jsme sledovali téměř v přímém přenosu, byly některými žurnalisty označeny také jako válka.

Cenzura z dob socialismu je pryč. Jednou z  hodnot, na nichž je postaven demokratický řád, ke kterému se dnes hlásíme, je svoboda tisku. Avšak, může dnes novinář skutečně psát svobodně, jak by se na první pohled mohlo zdát? Snaží se tisk, rozhlas a televize skutečně informovat objektivně, nebo je toto zrcadlo Pravdy pokřiveno a zakaleno o něco méně a trochu jiným způsobem než tomu bývalo za komunistického režimu?

Zářijové události v Praze byly dobrou příležitostí posoudit, jak na tom naše média jsou. Nejlépe to mohou udělat ti, kteří byli přímými aktéry demonstrací a zásahů, nebo aspoň jejich očitými svědky. Ale i ten, kdo u toho nebyl, si může leccos vyvodit. Jaký obraz o dění v Praze podala česká média? Jaký "pohled na věc" se díky tomu u obyvatelstva České republiky vytvořil?

Nespokojenost se způsobem, jakým bylo o všem podstatném informováno, byla prvotním podnětem k napsání tohoto textu, jehož cílem však není podat lepší, pravdivější, objektivnější zprávy a výklad událostí kolem zasedání Mezinárodního měnového fondu a SB. Nechť toto zamyšlení slouží čtenáři jako podnět k přezkoumání názoru, který si na "válku v Praze" a vše, co s ní souvisí, utvořil. Zkusme prověřit odpovědi, které máme, jestli obstojí. Možná pak trochu změníme i pohled na zdroje, které nám tyto odpovědi poskytují.

III.

Demonstranti - lidé

Ano, demonstrující v ulicích Prahy byli lidé, to jen pro ujasnění celé záležitosti. Bylo možno zaslechnout nebo si přečíst různá označení pro lidi, kteří byli na konci září v našem hlavním městě jako odpůrci globalizace. Divoká zvěř, lůza, hovada, verbež, pakáž, teroristé…

Je velice snadné vysvětlit pražské události takto: sjela se k nám sebranka z celé Evropy a naše policie s nasazením všech sil před nimi bránila nejen finančníky, ale také Prahu a všechny slušné lidi - a  tím celou věc uzavřít. Je to opravdu nesmírně jednoduché a pohodlné, ale snad právě proto také velmi povrchní a  pro soudného člověka nepřijatelné.

Kolikrát v dějinách se už prokázala krutost a nespravedlnost v případech, kdy byl bezmyšlenkovitě přijat princip kolektivní viny?

Ano, jednání některých demonstrantů skutečně dalece překročilo meze zákona i lidské slušnosti, někdy i zdravého rozumu - házení kamenů proti sanitkám se dá jen stěží ospravedlnit.

Avšak v Praze bylo demonstrantů několik tisíc (údaje se různí). Kolik bylo těch, kteří házeli dlažební kostky a zápalné lahve? Sugestivní televizní záběry s patřičně laděným komentářem dokážou diváka jaksepatří rozezlit, ale přesto by mohl být schopen odhadnout alespoň řádově, jak velká část demonstrujících se podílela na tom či onom.

Dobro a zlo prochází napříč rasami, národy, politickými stranami a vůbec napříč snad všemi skupinami, proto je soud založený na principu kolektivní viny vždy nespravedlivý.

Ba, co víc, dobro a zlo prochází napříč každým člověkem. Proto neodsuzujme člověka, odsuďme pouze jeho špatný čin. Není lehké vyznat se v hlubinách lidské duše, ve smýšlení a motivech, které vedou k určitému jednání, a je možné, že často bychom odvolali kvapný ortel, kdybychom věděli více. Je možné, že agresivní demonstrant byl dříve nenásilný, ale poté, co byl bezdůvodně zmlácen policisty, se změnil. A je možné, že dlažební kostkou zraněný policista bude mít při příštím zásahu blízko k tomu, aby třeba svévolně uhodil mírumilovného anarchistu.

Kdo vlastně byli demonstrující v pražských ulicích? Co dělají v běžném životě? Proč přijeli? Co je vedlo k tomu, aby obětovali svůj čas a peníze na pobyt v Praze? Skutečně si přijeli zařádit, "rozbít nám Prahu"? Byli mezi nimi i násilníci, ale kolik jich bylo? Co vedlo lidi z různých zemí, různých organizací, různého věku a profese, aby se sjednotili ke společnému protestu? Opravdu to byla "jen" pakáž a verbež, či v lepším případě jacísi moderní pomatenci, blázni?

Napadlo někoho také to, že mnozí z nich přijeli pozvednout svůj hlas na obranu lidí, kteří se prostě nemohou sebrat a odjet do Prahy hájit svá práva? Nemohou, protože na to nemají, stejně jako nemají na jiné věci, které jsou pro většinu obyvatel Evropy a Severní Ameriky samozřejmostí.

IV.

Fond a Banka

Dnešní Kongresové centrum bylo vybudováno za komunistického režimu, kterému také sloužilo jako místo konání sjezdů Strany (a jiných institucí), která měla v rukou moc. Tyto sjezdy pak byly většinou jen nudným divadlem. Ironií osudu se stala stejná budova v novém kabátě místem zasedání dvou světových finančních institucí, které (na rozdíl od bývalé KSČ) působí velice seriozním a důvěryhodným dojmem. Smyslem jejich existence je přispívat k růstu a stabilitě světové ekonomiky a pomoc méně vyvinutým zemím.

Je zde tedy patrný jistý nesoulad - ušlechtilé poslání a po celém světě takové protesty, jak je to možné? Proč právě tyto instituce vzbuzují takovou vlnu nevole - je přece mnoho jiných příležitostí k "řádění v ulicích" a rozbíjení výloh? Co vede celou řadu nevládních organizací k odporu vůči MMF a Světové bance? Proč právě tyto dvě organizace a ne jiné? Jsou to jenom zmatené bláboly, nejasné ideály, nebo je všechno podloženo seriozními argumenty? Protestují jen nevzdělaní, zmanipulovaní, nezralí lidé nebo se k nim přidávají také osobnosti a odborníci včetně některých ekonomů?

Bohužel, o tom se bylo možno dovědět z médií už mnohem méně než o přípravách na demonstrace, jejich průběhu a následcích. A je nepochybné, že to vše mohou být velmi zajímavé informace, i když už poněkud náročnějšího charakteru.

Brettonwoodské instituce vznikly před více než půl stoletím a od začátku jejich existence byla jedním z hlavních cílů pomoc "rozvojovým" zemím. Jak vyznívá bilancování této činnosti po padesáti letech? Jaký byl rozdíl mezi bohatými a chudými zeměmi tehdy a jaký je dnes? Jestliže se zvětšil, jak se na tom podílely Fond a Banka? Zabránily ještě většímu rozdílu, nebo přispěly ke zvětšování této propasti? A komu tedy vlastně pomáhají?

Kdo jsou členové těchto institucí? Jak se člověk stane manažerem Světové banky? Komu jsou tito lidé zodpovědní? Jaká je jejich motivace k tomu, aby skutečně pomáhali lidem Třetího světa? Vidí výsledky své práce až do konečných důsledků a dopadů na obyvatelstvo, nebo se pohybují jen ve světě čísel a ekonomických tabulek, zasedání, hotelů a limuzín?

Jaké jsou konkrétní výsledky jejich pražského zasedání? Co vyplyne z těchto dvou dnů jejich práce?

V.

Policisté

Muži, kteří chránili pořádek v ulicích Prahy, byli ze všech koutů Čech, Moravy a Slezska. Přijeli vykonávat svou práci, vydělat na živobytí své a svých rodin. Těm mimopražským bylo poskytnuto provizorní ubytování. Bankéři, kteří byli příčinou všeho, bydleli v nejlepších hotelech.

Český národ nemá své policisty příliš v lásce. Být strážcem zákona není žádná čest. Tak tomu je už od komunistických dob. Před jedenácti lety byli příslušníci SNB zápornými hrdiny listopadových událostí. Za uběhlé desetiletí se změnilo jen málo. Zelené uniformy za modré či černé, část nových lidí, zákony, pravomoce… Ale desítky vtipů o policajtech kolují dál.

26.září se náhle stali pro velkou část národa hrdiny. Předvedli profesionální výkon. Mnozí z nich čelili kamenům, dlažebním kostkám, zápalným lahvím. Někteří byli zraněni. Neopláceli, zachovávali disciplínu. Češi byli na svou policii hrdi.

Na co mysleli ti, kteří vrhali zápalné lahve proti mužům v uniformách? Že tímto bojují proti křivdám Světové banky? Proti zavedenému řádu? Napadlo je, že za policejními štíty jsou otcové rodin, manželé, synové?

A o čem přemýšleli policisté, kteří se ocitli v nebezpečí života? Proč tohle všechno musí být? Zda se vrátí v pořádku domů?

Čemu by museli policisté čelit, kdyby proti nim stáli lidé činností Banky a Fondu skutečně postižení, lidé, kteří přišli o domov, o živobytí?

VI.

Média (podruhé)

Jen velmi malá část obyvatelstva byla přímými svědky či účastníky pražských demonstrací, ti ostatní (s výjimkou několika málo těch, kteří sledují i zahraniční zdroje) byli odkázáni pouze na informace, které jim poskytovala česká média. Měřítkem kvality jejich práce by tedy mělo být to, nakolik byl jimi poskytovaný obrázek přiměřený pražskému dění a nakolik pomohl k vytvoření objektivního, rozumného a nezkresleného úsudku.

Americký autor Scott Peck píše o tom, že při posuzování informací, které jsou nám někým podávány, aniž bychom si mohli ověřit jejich pravdivost prakticky, na vlastní oči, je dobré položit si otázku "Co zde chybí?", protože vynecháním některých podstatných údajů lze zcela změnit výsledný obraz. Jestliže si tedy člověk položí tuto otázku a náležitě vše prozkoumá, může mnohem více posoudit, nakolik může důvěřovat svému zdroji a dokonce i do jisté míry "odhalit" jeho pozici či roli.

Proč se téměř všechna naše média soustředila na informování o násilnostech, ke kterým v Praze docházelo? A jestliže se tak stalo, jak je možné, že naprosto chybělo důrazné a jasné vymezení jejich rozsahu? Byla motivem jen snaha přitáhnout diváky, resp. posluchače a čtenáře? Proč chyběly informace o mnohem podstatnějších věcech, jako byly různé happeningy, diskusní fóra či jednání mezi zástupci nevládních organizací s představiteli finančníků na Pražském hradě?

Jsou naši novináři tak nedůslední a neschopní, nebo toto vše chybí proto, že na tom má někdo zájem? Proč byly v televizním zpravodajství opakovaně pouštěny stejné záběry, na nichž demonstranti rozbíjejí výlohy atd. a chyběly obrázky, odvysílané všemi zahraničními televizemi, kde policisté kopou na zemi ležící antiglobalisty (což by zaručeně také přitáhlo zájem mnoha diváků)? Jak to, že si pouze jeden nezávislý publicista všiml toho, že někteří mladí lidé z růžového kolony začali bránit vlastními těly policisty, na které začala metat kameny skupina černě oděných radikálních anarchistů?

Je velmi jednoduché odvysílat záběry z nejprudších střetů a hned za ně zařadit výpověď mluvčího INPEGu, že všechny akce probíhají podle představ organizátorů, ovšem stejně tak by bylo možno k tomuto prohlášení přiřadit obrázky z poklidných demonstrací nebo diskusního fóra. Objektivní by pak bylo promítnout obojí, tedy pro organizátory příznivé i nepříznivé záběry, nebo se přímo zeptat na stanovisko k násilnostem a uvést celou odpověď mluvčího. Proč se tak nestalo - omylem, nedorozuměním? Či snad neprofesionalitou, nezájmem? Nebo naopak, tedy v něčím zájmu?

VII.

Pravda a Láska

V roce 1989 se provolávalo a pronášelo okřídlené heslo o Pravdě a Lásce. Po uplynulých deseti letech se zdá, že většina lidí tehdy vyšla do ulic spíše s vidinou pojízdných nákupních vozíků plněných zbožím ve slevě, pokleslé komerční kultury a Coca-coly než demokracie a vznešených ideálů.

Přesto by právě ona Pravda měla být právě pro všechny žurnalisty něčím posvátným. A co se týče Lásky, z ní by měla při dnešní nemodernosti všeho vznešeného zůstat alespoň obyčejná lidská slušnost a tolerance.

Je fakt, že i láska se v oněch vypjatých dnech na obrazovce objevila. Byla to láska mateřská - TV Nova prokázala své umění hrát s city diváků odvysíláním rozhovoru s plačící matkou jednoho z policistů, sloužících v Praze (v Televizních novinách ve středu 27.září). Ona nebohá žena, stejně jako mnoho jiných, musela při sledování zpravodajství předchozího dne podlehnout dojmu, že její syn se ocitl uprostřed války.

Při veškeré úctě k oné matce - jakou má tento materiál zpravodajskou hodnotu?

A když už přistoupíme na tuto hru, která do profesionálního zpravodajství nepatří, musíme se zeptat: Co chybí? Proč zrovna matka policisty? Copak nebyli tou dobou ve stejné nejistotě příbuzní a blízcí těch, kdo v Praze demonstrovali? Proč si zaslouží soucit pouze jedna strana? Naprosto stejně pak vyznívají odvysílané výpovědi zraněných policistů. Na druhé straně byli přece také zranění. Zranění lidé.

Vrcholem nehoráznosti pak byl způsob, jakým Nova informovala o tom, že mluvčím INPEGu je vyhrožováno. Moderátorka Televizních novin uvedla reportáž se zřetelnou ironií a neúctou v hlase a reportáž, ze které se diváci dověděli, že Viktoru Pioreckému a Alici Dvorské je vyhrožováno (mj. i smrtí!), byla zakončena posměšnými slovy zpravodajky (promenádující se kolem rozbitých výloh na Václavském náměstí ) o tom, že si mluvčí stěžují i na to, že jim kdosi hrozí vytlučením oken.

Kromě zjevné "nespravedlnosti" (mluvčí přece nerozbíjeli výlohy, ani nikomu neublížili) bylo tedy v podtextu zjevně obsaženo poselství Oko za oko, zub za zub a autoři reportáže, stejně jako médium, které jí dalo ve svém vysílacím čase prostor, se tím v podstatě snížili na úroveň výtržníků, kteří se zmíněných násilností dopustili.

VIII.

Policisté (podruhé)

Zakrátko po skončení zasedání se objevily ve velkém počtu stížnosti na chování policistů k zadrženým demonstrantům (ale také náhodným svědkům). Nedodržení základních práv zatčeného, fyzické i psychické týrání až brutalita. Pro občany každého státu by takové informace měly být alarmující - vždyť ve stejné pozici se může kdykoli (byť třeba nedopatřením) ocitnout každý z nás a s každým by také mělo být zacházeno jako s člověkem a v souladu se zákonem.

Nicméně, zprávy o brutalitě našich policistů k zadrženým demonstrantům nevzbudily větší pozornost ani rozruch. Odpovědní činitelé vše vysvětlili jako pomlouvačnou kampaň proti České republice, vedenou ze zahraničí a předem připravenou.

Ovšem zarážející na celé věci je už počátek toho všeho - samotné zatýkání. Jak je možné, že téměř nikdo z několika set (!) zatčených nebyl obviněn z trestného činu? Jaké byly důvody jejich zadržení? Byla to snad prevence, nebo pomsta za zdemolované výlohy na Václavském náměstí? Potřebovala Policie potvrdit svou užitečnost? Jak je možné, že byli zadrženi i lidé, kteří k demonstrantům nepatřili, turisté a dokonce jeden finančník?!

Vyjádření ministra vnitra (a dalších), že za stížnostmi na jednání policistů je nějaká ideodiverzní centrála v zahraničí, je pěknou upomínkou předlistopadových časů - tehdy bylo také zvykem vysvětlovat vše, co se "nehodilo do krámu", jako výsledek činnosti tajných služeb a diverzantů ze Západu. Kdo a proč by měl zájem na tom, aby vyšlo najevo, že mnoho policistů v těch dnech nerespektovalo zákon ani základní normy lidské slušnosti? Není snad náprava takového stavu zájmem každého občana? A nebylo v zájmu Policie samotné udržet si dobrou pověst a popularitu, kterou ji přineslo zasedání?

Co je pravděpodobnější - že je proti České republice vedena nákladná kampaň s pochybnými motivy i efektem nebo že policisté na služebnách skutečně selhali? Opravdu je na tom naše policie tak dobře, že se její členové budou chovat na celách a při výslechu stejně profesionálně jako v ulicích před kamerami a objektivy fotoaparátů novinářů celého světa? Máme takové policisty? Nasvědčují tomu naše zkušenosti s nimi v běžném životě? Jestliže ano, proč nebyl umožněn Občanským právním hlídkám přístup do služeben?

I kdyby snad naši strážci zákona byli na tak vysoké úrovni, nenašlo by se v oněch dnech mnoho důvodů k tomu, aby se k zatčeným chovali hrubě? Nechtěli pomstít své kolegy v ulicích za to, že byli vystaveni spršce dlažebních kostek a zápalných lahví? Potrestat "cizáky" za to, že nám rozbili Václavské náměstí? Jaký dojem si přinášeli z toho, co se o demonstrantech dověděli ze sdělovacích prostředků? Byly to pro ně osoby s lidskou důstojností?

A co zadržení - byli to opravdu rozmazlení spratkové ze Západu, kteří požadují ve vězení nadstandartní komfort? Mají právo si vůbec na něco stěžovat, když jejich kolegové vymlátili výlohy u MacDonalda? Čemu musí být vystaven člověk, aby vyskočil ze třetího patra? Nebo se u antiglobalistů jedná převážně o nenormální jedince s oslabeným pudem sebezáchovy?

IX.

Zmužilé gesto kontroverzního politika

Bože, chraň nás před tím člověkem, muselo leckoho napadnout , když si přečetl výrok, v němž Miroslav Macek označil část demonstrantů za hovada, do kterých by nechal střílet. Ze všeho, co pronesli představitelé našeho státu a čelní politici v době kolem zasedání Fondu, jsou tato slova nejhanebnější a nejvíce varující.

Je rozdíl, když je pronese někdo v hospodě u piva a když je vypustí osoba, pohybující se ve vrcholné politice. Měla by stát navždy jako výstražné memento u jména a tváře člověka, který je vyslovil. Co člověk říká, svědčí vždy především o něm samotném, ne o objektu jeho slov. Nikoli o druhých, ale o tom, co nosí v sobě sám řečník je možné se dovědět nejvíce z řeči každého.

Co nosí v sobě tento člověk? Čeho by byl schopen?

X.

Veřejné mínění

Podle průzkumu provedeného krátce po skončení nejrozsáhlejších demonstrací, považovala většina dotazovaných zásah policistů za přiměřený nebo za příliš slabý. Ve "hlasech z ulice", které se objevily v televizi, dominovala slova dámy středního věku: "Do nich...a tvrdě, protože nic jinýho si nezasloužej." a ostatní vyjádření se nesla v podobném duchu. Nepříliš odlišná situace panovala zřejmě v celé republice. Názor Puberťáci z ciziny nám přijeli rozbít Prahu (který jsem zaslechl u holiče) se v různých obměnách a podobách objevoval téměř všude.

Pomineme-li možnost, že některá média jsou schopna názorům veřejnosti "podlézat", tj.upravovat zprávy tak, aby byly v souladu s míněním většiny, je zřejmé, že tzv. veřejné mínění je sdělovacími prostředky velkou měrou ovlivňováno, ne-li přímo vytvářeno. Pak by se mohlo zdát zbytečné příliš se tímto fenoménem zabývat a jednoduše říci, že lidé si své názory vytvořili podle toho, co viděli, slyšeli resp. si přečetli. To by ovšem bylo příliš jednoduché - lidé nejsou prázdné nádoby, které do sebe nechají bezduše nalít obsah televizního zpravodajství (nebo určitě ne všichni).

Proto i postoj, který k celé věci zaujala veřejnost o něčem svědčí.

Jsou lidé u nás schopni vůbec pochopit, že někdo demonstruje za něco jiného než zvýšení vlastního platu? Jak si vysvětlují, že někdo je schopen jet až do Prahy a tam ve svém volném čase riskovat zdraví pro něco tak abstraktního jako je ekonomická globalizace? Je to pro svět českého měšťáka něco tak cizího, že je ochoten bez dalších otázek uvěřit, že si sem ti lidé přijeli "zařádit" nebo že jsou za to "někým" dobře placeni?

Je nám lhostejný stav třetího světa? A je tak složité pochopit, jak souvisí chudoba v Africe, Asii, Jižní Americe s blahobytem vyspělých zemí? (Nutno říci, že některá média se přece jen pokusila obšírněji vysvětlit tyto souvislosti a objasnit důvody odporu proti Světové bance a Mezinírodnímu měnovému fondu, avšak je možno se tázat, jaký byl výsledek tohoto úsilí.)

Na jednom ze soukromých rádií probíhala 26.září celý večer debata o proběhlých a právě probíhajících událostech. Kromě hostů ve studiu, kteří zastupovali aktéry celého dění se jí mohli telefonicky zúčastnit také posluchači. Jedním z nejzajímavějších okamžiků byl telefonát paní, která se obrátila na člena Občanských právních hlídek (zástupce INPEGu se nedostavil) s tím, že až začne pracovat (dotyčný se představil jako student) a "pozná, co je život", změní se mu na všechno názory, vystřízliví a dostane rozum. Jako odpověď zaznělo ujištění, že tato prognóza se zřejmě nenaplní, protože onen člověk před svým nástupem na vysokou školu už několik let pracoval. Z tohoto příkladu je dobře patrné, s jakým despektem hledí mnozí lidé na účastníky podobných akcí (včetně projektu OPH, který byl zaměřen na kontrolu Policie) a vůbec všechny mladé lidi, kteří dosud neztratili ideály. Postoj "však ono je to přejde, jen co poznají život", který je snad i jakousi omluvou, vysvětlením vlastní lhostejnosti, pak může vést i k tomu, že se ledabyle mávne rukou nad zprávami o policejním násilí, které se tímto stává jedním z prostředků, jak mladé přivést "k rozumu."

Pokud bychom připustili jistou naivitu mladých demonstrantů (ovšem v Praze nebyli zdaleka jen lidé mladí), je velmi znepokojující fakt, že je na ni pohlíženo s opovržením, nevolí a cynismem a nikoli, jak bychom mohli očekávat od "starších a moudřejších", s pochopením, nadhledem a snahou o rozumné vysvětlení omylů.

XI.

Historie

Není vždy jednoduché prohlédnout závojem současnosti a zhodnotit věci objektivně. S minulostí to je jednodušší - pokud je dostatek informací, hodnotí se a rozlišuje dobro a zlo mnohem lépe, mj. i proto, že už lze jednotlivým aktérům a událostem připsat jejich budoucí (nebo v té době skryté) činy či význam. V době, kdy vyvedl Hitler Německo z ekonomické krize, by se dozajista našlo mnohem méně jeho odpůrců než po druhé světové válce nebo dnes.

Jisté je, že v Praze nic neskončilo, vše se bude dále vyvíjet. Globalizace bude pokračovat, včetně té ekonomické, Světová banka a Mezinárodní měnový fond budou ve světě působit dále, se všemi důsledky pro státy Severu i Jihu, Východu i Západu. Rovněž jejich odpůrci se budou i nadále ozývat, ať už v ulicích měst nebo v odborných publikacích. Stejně tak česká politika, policie či média půjdou dále svou cestou.

Kdo ví, co časem vyjde najevo? Možná fakta o policejních provokatérech, jejichž úkolem bylo nepřipustit, aby vše proběhlo v klidu, či o médiích, která neměla poškodit obraz bezpečnostních složek v očích občanů. Anebo to budou šokující informace o zahraničních centrálách, které se ze všech sil snaží uškodit České republice, či o výcvikových táborech pro tisíce antiglobalistů, kteří po zvládnutí různých technik boje jezdí po světě sem a tam a svádějí všude bitky s policisty jen proto, že mají chuť demolovat místní restaurace firmy MacDonald´s.

V každém případě bude hodnocení, které přinese budoucnost, moudřejší a bez emocí. Může potvrdit, co víme už dnes - že naši policisté zatočili s mladými vandaly ze zahraničí, anebo s údivem konstatovat, že jsme v Praze mile pohostili sbor novodobých šedých eminencí, odpovědných za chudobu, hlad a strádání milionů lidí, a naši policisté dali za vyučenou všem, kdo se odvážili proti tomu protestovat, zatímco celý národ se u obrazovek vztekal nad rozbitými výlohami a nedostatkem slušného vychování.

XII.

Otazníky

Jak je to s dnešními médii?

Může novinář publikovat svobodně, v souladu se svým svědomím?

Nebo může publikovat pouze tak, jak požaduje vlastník novin?

Jaký je hlavní zájem majitelů médií - vytvářet skutečně svobodný prostor pro informace a názory nebo je to zisk, sledovanost atd.?

Dovolí vlastníci ve svých médiích publikovat pravdivě o událostech, vztazích a dění ve společnosti, které směřují proti jejich zájmům nebo by tyto zájmy mohly ohrozit?

Jaký je vztah média k hlavním inzerentům a jejich zájmům? Dostávají prostor informace, které by mohly poškodit zájem některých bank, automobilek atd.?

Jaký způsob informování by vyhovoval vlastníkům českých médií v souvislosti s ekonomickou globalizací a protesty proti ní?

Má Policie ČR zájem na vylepšení svého kreditu ve společnosti?

Bylo zasedání MMF příležitostí k něčemu takovému?

Co by se stalo, kdyby všechny protesty proběhly v poklidu, bez výtržností - bylo by to ku prospěchu Policie a  ministra vnitra?

Jaké jsou vazby mezi redakcí zpravodajství ČT, vedením Policie a ministerstvem vnitra?

Je stále narůstající rozdíl mezi bohatými a chudými v české společnosti světodějnou nutností, k níž neexistuje alternativa? Je takový způsob "vrůstání" do demokratického světa opravdu jedinou možností?

Jaká je souvislost mezi zvětšující se propastí mezi horní a dolní vrstvou obyvatelstva vyspělých zemí a paralelním problémem (rovněž nabývajícím na síle): bohatý Sever - chudý Jih? Je v pořádku takový svět? Je v pořádku celosvětová společnost, v níž majetek nejbohatších 225 lidí na vrcholu pyramidy je stejný jako majetek jedné miliardy lidí, tvořící její základnu? Společnost, v níž si někteří mohou dovolit zaplatit vyhlazovaní vrásek, odsávání podkožního tuku a plastické poprsí a jiným se nedostává základních léků?

Jak je možné, že hodnota 8 hodin práce amerického policisty je několikanásobně větší než hodnota stejného času, který ve službě stráví český strážník, jehož finanční ohodnocení zase mnohonásobně převyšuje příjem policisty např. ruského, indického či afrického? Dá se to nějak srozumitelně (a to také lidsky srozumitelně) vysvětlit? Je to spravedlivé? Kde jsou kořeny a příčiny takového stavu?

Jaké možnosti změnit systém, s nímž není spokojen, má mladý člověk? Má se stát poslušným členem společnosti a dávat za pravdu těm starším a zkušenějším?

Miroslav Štěpán při studentských demonstracích v roce 1989 prohlásil, že nejde, aby patnáctileté děti rozhodovaly, kdo má řídit stát. Vladimír Železný v roce 2000 z obrazovky ujišťuje českou veřejnost o tom, že demonstranti proti globalizaci (mladí lidé, tzv. baťůžkáři) tomuto jevu vlastně vůbec nerozumějí. Je to podobnost čistě náhodná?

Fabiano Golgo

Nejmilovanějším a nenáviděnějším mužem této země jen před několika dny viděl jeho lobby ODS a kučerovsky naladěných členů ČSSD neúspěch, když parlament schválil dvousetmilionovou cenovku na prodloužení licence jeho televizní stanice (nebo šlo snad o celých 400 milionů, existuje-li ona tajná dohoda mezi panem ředitelem a TV Prima, v níž ostatně tolik lidí věří?).

Týden předtím pak Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, v jejímž čele stojí rocker a neúspěšný kandidát do Senátu Petr Štěpánek, překvapivě Železnému zakázala v jeho kazatelně Volejte řediteli komentovat arbitráž mezi ním a společností CME Ronalda Laudera.

Hrad našeho milého nahého krále se tak pod tíhou nepříjemných okolností začíná neúprosně bortit: podezření z daňových úniků za dovoz obrazů českých autorů, přivezených z Anglie, a podezření z celního a daňového úniku.

A na základě rozsudku amsterodamského tribunálu má Železný firmě CME vyplatit zhruba jednu miliardu korun za porušení obchodní smlouvy.

Železný krátce po rozhodnutí arbitráže řekl, že je připraven sumu zaplatit do pěti až sedmi týdnů. Sedmitýdenní lhůta už uplynula. Nic. Ředitel byl zadržen? Čtvrtá zpráva v hlavním zpravodajství Novy.

Vladimír Železný se přesto zřejmě pokusí přesvědčit národ o tom, že opravdu nemá tu fantastickou sbírku českého umění, že je vlastně tak hodný, že všechno dal nadacím, že každopádně zaplatí účet vystavený ctihodnými soudci v Holandsku, ale především že se nevzdá milované hračky – svojí televize!

Těžší pak jen bude přesvědčit tradičně pochybovačné Čechy o tom, že někdo dostal miliony dolarů, ale že už je nemá, neboť – jsa lidumil – přenechal vše různým firmám (shodou okolností firmám jeho advokátů nebo přátel, kteří tam vládnou).

Obyčejný občan dost dobře neuvěří pohádce o Železném králi, který se těsně před mezinárodní arbitráží zbaví svého majetku a stane se chudým intelektuálem.

Kdo pak uvěří, že rozvod s Martou neměl nic společného s převodem značné části jeho majetku na její jméno? Sám Železný si dosud nezvykl na pocit, že už není s Martou: v nedávné tiskové zprávě se o ní dvakrát zmínil jako o “své manželce”.

Zapomněl říct, že “bývalé”.

Jsou prý takovými přáteli, že jí nahradí piano, které francouzské úřady odvezly z jejího zámku. Ze zámku, který patří jisté nadaci (potřebuje Francie naléhavě nadační pomoc Čechů?!).

Proč by zrovna nějaká česká nadace měla být majitelem jakéhosi zámku v Bretani? Budou tam bydlet sirotci? Budou tam spát francouzští bezdomovci? A teď navíc ještě bez piana? Budou bez hodin hudby? A proč má ta nadace vyhazovače, jenž napadá Čechy, kteří se pokoušejí zvnějšku nafilmovat tak vznešené charitativní sídlo?

Po svém propuštění se Železný údajně ohradil vůči Vladimíru Špidlovi, jenž by ve své nové stranické funkci rád reformoval téměř dysfunkční ČSSD. Zdá se, že ČSSD se probouzí a začíná si uvědomovat, že Televizní noviny by se před volbami postaraly o to, aby se Klaus a spol. dostali k moci, protože pan ředitel a pan profesor jsou si přece jen v mnohém podobní.

Oba dva jsou inteligentní, ale nesnášejí intelektuály, oba ztrácejí moc, oba jsou populisté, oba neznají skrupulí, a co víc, oba si rádi vzájemně vycházejí vstříc. Pokud se ČSSD Železného nezbaví nebo jej nezkrotí, nebude moci dostát svému novému mottu “dobré vztahy s médii”, neboť samotná ČT nemůže zasáhnout dostatečný počet srdcí.

Fabiano Golgo je brazilský novinář, působící jako reportér v České republice.

Rádio Pacifica je nezávislá a nekomerční síť rádií, založená po druhé světové válce pro podporu myšlenek míru, sociální a rasové spravedlnosti a kultury. Tato rádia vysílají do New Yorku (jako WBAI), Los Angeles (KPFK), Berkeley/ Lost Angeles (KPFA), Houstonu (KPFT) a Washingtonu (WPFW) a některé části programu i do mnoha přidružených stanic po celých Spojených státech. Je to pravděpodobně nedůležitější alternativní, levicový zdroj informací mezi médii v USA. Jako první mj. vysílalo Ginsbergovo Kvílení, kritizovalo hony na čarodějnice v padesátých letech a vysílá komentáře politického vězně Mumii Abu Jamala, novináře odsouzeného k trestu smrti.

Stanice KPFK v Los Angeles má nejsilnější FM signál kdekoli ve Spojených státech. Stanice KPFA má nejsilnější signál v Severní Kalifornii, stanice WBAI v New Yorku vysílá z nejprestižnějšího místa ve městě, z Empire State Building. Samotná tržní hodnota pěti licencí přesahuje 100 milionů dolarů. Pacifica vlastní také pozemky, studia a zařízení v Berkeley, Los Angeles a Houstonu; vysílací věž a další majetek v Berkeley. Pět Pacificou vlastněných a provozovaných stanic pokrývá signálem 22% amerických domácností, vybavených radiopřijímači. Program Pacificy poslouchá každý týden 708 300 posluchačů a s 55 přidruženými stanicemi, vysílajícími celostátní program Pacificy je to dalších 500 tisíc až 1 milión posluchačů.

Současný konflikt v Pacifice zuří v době, kdy lze u amerických médií pozorovat ohromnou poplatnost nadvládě korporací a státu, i když ne tak hrubě jednostrannou jako v minulosti. Jako všechna veřejnoprávní média, Pacifica je pod tlakem Kongresu a financování ze státních prostředků je ohroženo.

Na počátku devadesátých let byla vedením Pacificy vypracována Strategie celostátních programů (Strategy for National Programming), která měla v plánu vytvořit Národní programovou službu (označovaná jako NPR) financovanou nadacemi společností jako Pew, Ford a MacArthur. V té době začal Kongres nahlas uvažovat o skončení financování Pacificy. Rok nato začala ředitelka Pacificy Pat Scottová nařizovat stanicím programové schéma a začaly čistky na stanici WPFW ve Washingtonu. V lednu 1995 odstranila vedení stanice KPFK v Los Angeles, začala čistky mezi programovými pracovníky a byla vydána interní pravidla zakazující zaměstnancům informovat veřejnost o vyhazovech. Ukončena byla také kolektivní vyjednávání.

Najatí konzultanti radí programovým ředitelům Pacificy přiblížit programy střednímu proudu. O měsíc později je tajně najata společnost specializující se na protiodborovou strategii, American Consulting Group, aby připravila nové smlouvy směřující k eliminaci participace zaměstnanců na řízení, práva na stávku a neplacených pracovníků. Rada Pacificy vyhlašuje v rozporu se zákonem všechna budoucí jednání finančního výboru za neveřejná. Začínají se rozbíhat masivní čistky na stanici KPFA.

Inspektor Úřadu pro veřejnoprávní vysílání začal vyšetřovat porušení pravidel veřejných zasedání managementu. Ze svého místa byl na nátlak právníků Pacificy vyhozen 17 dní před vydáním kritické zprávy, stejně jako jeho nadřízený, který se pokusil zprávu dokončit.

V roce 1996 bylo odhaleno, že vedení najalo American Consulting Group, což vedení Pacificy dlouho lživě popírá. Zejména na stanici KPFK hrozí tamní ředitel Mark Schubb za kritiku Pacificy vyhazovy a to formou pohrůžek jednotlivcům i v podobě vnitřního nařízení. Na konci roku je po půlroce tajných jednání vydán strategický pětiletý plán, jehož osou je přeměna Pacificy na organizaci s klasickou vertikální hierarchií moci. Za rok bylo utraceno přes 60 tisíc dolarů na aktivity k potlačení odborů.

Následující rok vyhrávají zaměstnanci stanice WBAI spor u Národní rady pro pracovněprávní vztahy (NLRB). Pacifica se odvolává a financuje spor desetitisíci dolarů z poplatků posluchačů (v r.1999 rozhodla NLRB v opačném duchu a potvrdila správnost postupu vedení). Pod palbou posluchačů i médií najímá management pro novou pozici „ředitele pro komunikaci“ bývalého tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti. Ten vydává známý seznam „upravených“ odpovědí připravených pro nepříjemné otázky poplatníků.

Pacifica připravuje plán o polovinu snížit lokální zastoupení (zástupci Rad jednotlivých stanic) v celostátní Radě Pacificy, což by jí samotné dalo dvoutřetinovou většinu.

Když je konečně vydána opatrná zpráva o šetření Úřadu pro veřejnoprávní vysílání, která však stále tvrdí porušení pravidel veřejných zasedání managementu, vedení Pacificy odjíždí do Washingtonu na soukromá jednání s řediteli Úřadu, který následně nepřihlíží k vlastní zprávě a chválí nové poměry v Pacifice.

Začínají se množit případy otevřené cenzury a nátlaku na jednotlivce i v podobě interních nařízení. Rada WBAI je informována, že ředitelka Pacificy vyvíjí nátlak na produkční pořadu Democracy Now, aby se zdrželi kritiky Clintona a nereferovali o případu Mumii Abu Jamala. Vedení stanice KPFK varuje programové pracovníky před podporou účasti na demonstracích proti útokům na Irák. Spolupracující stanice dostali do smluv klauzuli o nereferování o praktikách (zejména protiodborových) v Pacifice.

V dubnu 1998 rezignovala ředitelka Pacificy Pat Scottová. Za jejího vedení bylo z Pacifiky vyhozeno přes 300 lidí. Její práci veřejně chválí prezident Úřadu pro veřejnoprávní vysílání Coonrod, bývalý zástupce ředitele Hlasu Ameriky a ředitel Rádia Martí, propagandistické protikubánské „zbraně“ USA. Scottová je vystřídána bývalým ředitelem Národní federace veřejných médií Lynn Chadwickem, se kterým v roce 1994 vypracovávala nová doporučení pro financování stanic.

V únoru 1999 Rada Pacificy uskutečnila snížení zastoupení lokálních stanic a de facto se touto eliminací ostatních hlasů stala orgánem, který se sám volí. Pracovníci WBAI ve vysílání mobilizují společnost, Rada se brání, že se tak stalo na doporučení Úřadu pro veřejnoprávní vysílání. Pobočky Pacificy odhlasovali vyjádření nedůvěry vedení Pacificy. Lokální rady stanic najali právníka, aby dosáhli nápravy interních nařízení, které podle nich porušují kalifornské právo.

Po vyhazovu populárního komentátora Benskyho z KPFA a poté i ředitele Sawayi, který za ním stál, začínají veřejné protesty zahájené tisícovou demonstrací v Berkeley. Během letních demonstrací vyjádřili na místě či v tisku podporu pracovníkům Pacificy rovněž známí aktivisté, novináři a intelektuálové mj. Martin Luther King jr. či Joan Baez a další, kteří vystoupili na velkém benefičním koncertu pro rebely.

Před sídlem KPFA vyrostl celodenní kemp protestujících, začaly přicházet projevy solidarity od mnoha skupin, solidární protesty začínají i u stanic WBAI a KPFK, vedení Pacificy čelí záplavě nesouhlasných e-mailů a faxů. Navzdory masovému zatýkání protestujících projevy nesouhlasu během léta 1999 sílí, zvláště, když dochází k dalším vyhazovům. Vedení Pacificy je vyzváno k rezignaci.

Vedení stanice KPFA najalo za 300 tisíc dolarů měsíčně bezpečnostní agenturu, čtvrtou největší v zemi, zasahující již např. při stávce v ABC. Jelikož neměla KPFA dostatek prostředků, nebylo zřejmé jak a kým byly služby agentury zaplaceny.

14. června našli pracovníci KPFA své pracoviště uzamčené a bylo jim řečeno, že mají z technických důvodů volno. Pořad Democracy Now, který o případu referoval, byl cenzurován. Policejnímu řediteli v Berkeley je vytýkána nedostatečná ochota zatýkat demonstranty. Je najata drahá PR agentura Fineman a spol., aby napravila dojem z policejních čistek v kempu protestujících a zadržování demonstrantů. Začínají demonstrace před sídlem Fineman a spol.

V červenci je zveřejněn plán člena Rady Pacificy Michaela Palmera, který navrhuje zastavení vysílání KPFA, změnu programu a její prodej, popřípadě prodej WBAI. Vedení Pacificy svolává tiskovou konferenci jen pro zvané a snaží se nevpustit na ni reportéry neloajálních médií. O pár dní později vystoupí na veřejnost člen Rady Pete Bramson a prozrazuje, že Rada ten samý den tajně hlasovala o prodeji KPFA, protože financování sporů dovedlo Pacificu téměř k bankrotu.

Na konci června je studio (četná drahá zařízení studia byla bezpečnostní agenturou zničena) opět zpřístupněno zaměstnancům KPFA a s PR agenturou je ukončena smlouva. Následující den se koná v Berkeley desetitisícový pochod na podporu KPFA a svobody projevu, který žádá odstoupení Rady. Pokus o ovládnutí KPFA nebyl úspěšný.

O případu KPFA postupně jedná rada města Berkeley (žádá rezignaci Rady a navrácení KPFA pod veřejnou kontrolu) a kalifornský parlament pořádá veřejné slyšení k otázce, zda Pacifica posledními akcemi neporušila svůj neziskový status. Ukázalo se, že Rada Pacificy utratila přes půl milionu dolarů na ochranku a PR agenturu za účelem získání KPFA.

V té době byla podána stížnost zaměstnanců KPFA na vedená u Komise USA pro lidská práva (šéfuje jí Mary Frances Berry, zároveň ředitelka Nadace Pacifica); kalifornský parlament odhlasoval povinnost vedení předložit finanční dokumenty. Při tom nadále probíhají ukončení oblíbených pořadů či nucené odchody komentátorů, kteří informují o protestních akcích (koncem roku 1999 šlo o bojkot zpravodajství Pacificy 16 přidruženými stanicemi).

Po rezignaci Chadwicka a dalších v lednu 2000 zaujali vrcholové pozice v Radě Pacificy zastánci prodeje, ředitelkou byla jmenována Bessie Wash, proslulá cenzorskými praktikami na stanici WPFW. Vydaná zpráva konzultantů praví: Pacifica se nepřetranformovala na NPR (Národní programovou službu) dosti rychle.

31. ledna 2000 vstoupila většina reportérů a přispěvatelů Pacificy do stávky. Na protest proti pokračující cenzuře se odmítli podílet na přípravě celostátního zpravodajství PNN (Pacifica Network News), které se vysílá ve více než 70 místních radiostanicích. Podporu stávkujícím postupně vyjadřují největší odborová ústředna v Sanfranciském zálivu sdružující mj. odbory ze Silicon Walley a 100 000 pracovníků (AFL-CIO), skupina pro monitorování médií (Fairness and Accuracy in Reporting), Národní asociace pro svobodu projevu, proticenzorské sdružení, celostátní odborová organizace spisovatelů, přes 100 akademiků, advokáti, lidskoprávní aktivisté a další.

V reakci na to zveřejnil reportér Pacificy Saul Landau otevřený dopis odsuzující stávku s podpisy řady známých osobností. Velká část z nich v následujících během následujících dnů odvolala. Stávka plánovaná původně na tři měsíce, byla hlasováním v květnu prodloužena na  neurčito.

Namísto cenzurovaných PNN začali stávkující připravovat a ze stanice KPFA vysílat své zpravodajství - Free Speech Radio Network (FSRN). Původně jej přebíralo pouze devět přidružených stanic, postupně jich však stále více přecházelo od PNN, na zpravodajství FSRN, které od počátku pokrývalo externími zpravodaji např. Kosovo, zasedání MMF ve Washingtonu a v Praze, protesty Greenpeace na Aljašce proti těžebním praktikám ropné společnosti BP-Amoco v březnu 2000 a jiné. Zpravodajství FSRN začala přebírat a i Independent Media Center (Indymedia) a koncem roku již přešlo na FSRN přes 70 místních a univerzitních rádií.

Během stávky podniká vedení proti stávkujícím pokusy právní (např. známkoprávní spor o doménu „www.savepacifica.net“, obvinění aktivisty podporujícího stávku z útoku na pracovníka Pacificy) a nadále pokračuje zákazech komentovat spory a v cenzurování obsahu vysílání, což vyhrotilo konflikt na newyorské WBAI. Opakuje se zde situace ze sporu o KPFA - uzavření prostor stanice pro zaměstnance a plány na její prodej.

V březnu tohoto roku bylo násilně přerušeno vysílání rozhovoru s kongresmanem Owensem, který vyjadřoval své mínění, že za novým složením Rady Pacificy stojí mocné ekonomické zájmy a její členy označil za obchodní dravce, kteří jsou dalece vzdáleni myšlenkám zakladatelů rádia. Jedním z takto označených členů Rady je John Murdock, společník právnické firmy Epstein, Becker and Green (EPG), specializované na potlačování odborů. Má největší podíl na vydání nezákonných nařízení v Pacifice a má v Radě nebývalý vliv. Pacifica najala EPG, aby jí zastupovala ve sporech s posluchači. V lednu 2001 byly prostory kanceláře EPG obsazeny 11 aktivisty, kteří odmítli odejít, dokud nepodepíše John Murdock kvůli střetu zájmů rezignaci z Rady Pacificy. Byly zadrženi a  obviněni z porušování práva k cizí věci, protesty před kancelářemi EPG však nadále pokračují.

URL zdroje: