úterý 4. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby K dnes v Praze začínajícímu Druhému kongresu světové literárněvědné bohemistiky:
  • Je správné považovat Škvoreckého Inženýra lidských duší za dílo o vzájemném neporozumění? (David Holmes) Sdělovací prostředky:
  • Mediální poznámky Milana Šmída Česká politika:
  • O demokracii: budu volit čtyřkoalici (Václav Pinkava) Diskuse:
  • Umíme polemizovat o jazyce českém? (Jiří Janeček)
  • Umění slušné polemiky (Ivan Sosna)
  • Nezáleží na slušnosti a neslušnosti, ale na výkladu a předsudcích čtenáře (Václav Pinkava) Sdělovací prostředky:
  • Ne všechny televizní diskuse musejí být agresivní (František Pillman)
  • Kdy budou souložit politikové na obrazovce v přímém přenosu? (Ivan Sosna)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

    Jaromír Štětina píše Britským listům

    -----Original Message-----
    From: Jaromir Stetina [mailto:j.stetina@volny.cz]
    Sent: Tuesday, July 04, 2000 11:02 AM
    To: Jan Čulík
    Cc: Michael Žantovský; Celerýnová Zdeňka; Petr Zavadil; zahranici@yahoo.com; zahranici@hotmail.com; Milan Vybulka; Viktor Vondra; Dagmar Volencová; Dagmar Volencová; Tereza Vohryzková; Marek Vítek; vit.kolar@bbc.co.uk; "Eva Vavroušková; TROJAN VACLAV; erný Václav; jana usta; Jan Urban; Petr Uhl; Václav Trojan; Vaclav Trojan; Pojar Tomas; Jan Tobiá; Filip Tesař; Kristina Taberyová; .Petruška Šustrová; .Ondrej Štindl; Petr Štěpánek; Jan Špáta; Jiřina Šiklová; Hanka Šabatová; Jan Šabata; Jindřich Suchánek; Brigitte Stetinova; jiri stetina; Jiri Stetina; Šárka Spevaková; Hana Slamova; filip silhan; Oswald Schorm; Dana Schmidt; Dana Schmidt; .Břetislav Rychlík; Jan Ruml; Libuše Rudinská; Věra Roubalová; RESPEKT; Gális Radek; Jan Rác; Martin C. Putna; Petra Prochazkova (el. adresa); Zdenek Prochazka; Filip Pospíšil; Petr Pospíchal; Eva plešková; Petr Pithart (el. adresa); petr.jancarek@volny.cz; Vagner Petr; JAKES PETR; Jiří Percl; Josef Pazderka; Jiří Payne; Pavel Hanus; "Jakub Patočka; Pavel Novotný; Literární noviny; nlnpress@iol.cz; NLNpress; 'CTK - nabírák'; Ladislav Moulis; miriam@sme.sk; Nic Milan; Plavec Michal; Vladimír Merta; Jiří Menzel; Pavel Mašín; Hana Marvanová; Jan Lederer (el. adresa); landergott@tyden.cz; Arnautovová Ladislava; Ivan Kytka; Jiří Kryšpín; Koubska; Jana Klusáková; kittler@sme.sk; Jura Kavan; Hynie Karel; jusup@post.cz; julia-prague; Jan Jirak (el. adresa); Jan Jelínek; basha javurkova; Hutka Jaroslav; Holečková Jana; Pergler Jan; Korcak Ivan; Daniel Hule; hruby@reflex.cz; Štefan Hríb; Jana Hradílková; .Ivan Hoffman; Palcová Hana; Fedor Gál; Ivan Fiala; Fedor; Jan Fábry; Šilhan Filip ext.; Moskva Epicentrum; Libor Dvořák; PAVEL DOMU; Jakes domu; Stanislav Devátý; ddeyl@yahoo.com; Milan Daniel; dana.tuckova@czech-tv.cz; d.volencova@volny.cz; Ondoej Cakl (el. adresa); Marta Bystrovová; Jan Burian; Barbora Buchtová; Barbora Buchtová; borik@acho.caritas.cz; Igor Blaževič; Vaclav Bilohradsky (el. adresa); Jaroslav Ba?ta (el. adresa); antonin.trs@czech-tv.cz; Zdeněk ámal; Brotánek Aleš; acho@caritas.cz; Hana ?ilhanova (el. adresa)
    Subject: INFORMACE O ZALOBE

    Dobry den, pane Culiku,

    vratil jsem se po nekolikamesicni novinarske ceste do Afriky na par dni domu, a zde jsem zjistil, ze vase Britske listy uverejnily a stale opakovane uverejnuji nepravdive informace o mne, me kolegyni pani Petre Prochazkove a o nasi novinarske firme agenture Epicentrum. Zjistil jsem dale, ze tyto nepravdive informace rozsirujete verejne i vy sam osobne a to tez v Britskych listech i v jinych sdelovacich prostredcich. Vase tvrzeni o tom, ze ja, ci pani Petra Prochazkova, ci nase agentura Epicentrum je zavisla a spolupracujici s jakymysi ruskymi medialnimi ci politickymi strukturami jsou nesmyslna a nepravdiva.

    Napriklad jste 22.6.2000 rekl v Radiozurnalu: "Organizace Epicentrum, z niz vysilaji lide jako Jaromir Stetina a Petra Prochazkova neni nezavisla, ale je soucasti imperia Berezovskeho." Totez jste uvedl v Britskych listech o den pozdeji jen s tim rozdilem, ze nyni "imperium" s nimz bychom meli udajne spolupracovat je "imperium Grigorije Javlinskeho".

    Vsechna vase tvrzeni na toto tema jsou nepravdiva, naprosto vykonstruovana, dotykaji se nasi cti i cti nasich spolupracovniku a kolegu a poskozuji nasi agenturu. Proto jsem se rozhodl, po porade se svym pravnikem, podat na vas zalobu a dobyvat se satisfakce a odskodneni soudni cestou.

    V teto souvislosti Vas upozornuji, ze v tomto sporu bude lezet dukazni bremeno na vas. Soucasne vas zadam, pane Culiku, o zaslani vasi adresy v Ceske republice (ci adresy posledniho trvaleho bydliste) a o zaslani vasi adresy ve Velke Britanii. Adresy jsou nutne k tomu, aby vam mohl soud zalobu dorucit. Zadam vas o zaslani techto adres do 10.cervna 2000.

    Jaromir Stetina

    sefredaktor agentury Epicentrum

    Odpověď Jana Čulíka: Britské listy vznášejí otázky

    Chybu v rozhlasovém rozhovoru v Radiožurnálu, kdy jsem jméno Grigorije Javlinského zaměnil za Berezovského (přeřeknutí) jsem veřejně opravil. Postupným zjišťováním faktů se Britské listy dobraly určitých skutečností a na jejich základě vznáší vůči Jaromíru Štětinovi otázky.

    Argumentace a otázky Britských listů jsou tyto. Byly takto zveřejněny v Britských listech a čekáme od Jaromíra Štětiny na odpověď:

    1. Jaromír Štětina a Petra Procházková zveřejňují v českém tisku články, které nekriticky podporují Grigorije Javlinského a jeho politické seskupení Jabloko. Jejich firma se jmenuje Epicentrum a operuje především v Rusku.

    2. Grigorij Javlinskij je předsedou informační a výzkumné instituce jménem Epicentrum, která také působí v Rusku. Jak je zjevné z jejích internetových stránek, Epicentrum publikuje materiály ruského politického seskupení Jabloko, především texty Grigorije Javlinského.

    Proto je legitimní vznést tyto otázky:

    A. Proč publikují Jaromír Štětina a Petra Procházková články, které jsou nekriticky vstřícné vůči Grigoriji Javlinskému?

    B. Proč se jmenuje jejich firma, fungující především v Rusku, Epicentrum, stejně jako Epicentrum Grigorije Javlinského?

    C. Z jakých zdrojů je Epicentrum Jaromíra Štětiny a Petry Procházové financováno? Je k dispozici výroční auditovaná finanční zpráva této firmy? Tato otázka je legitimní, zejména píši-li z  Velké Británie: tam mají podle zákona povinnost předkládat státní správě všechny podnikatelské subjekty auditované výroční finanční zprávy, které jsou posléze veřejně k dispozici. I v zemích, jako je ČR, kde to zákon nevyžaduje, závisí přirozeně důvěryhodnost každého nezávislého novináře na tom, zda jsou či nejsou auditované výkazy o financování jeho firmy přístupné.

    Litujeme, že namísto odpovědi na tyto legitimní otázky se rozhodl Jaromír Štětina podat žalobu.

    Jaromír Štětina nepovažuje Britské listy "za seriózní sdělovací prostředek"

    Tomáš Pecina požádal Jaromíra Štětinu, aby nejasnosti kolem postavení a nezávislosti agentury Epicentrum vysvětlil v rozhovoru. Pan Štětina to odmítl, protože prý nepovažuje Britské listy za seriózní sdělovací prostředek. --- Obávám se, že Epicentrum tak pochybnosti o své integritě dál posílilo: rozdělování médií na spřátelená a nepřátelská (tzv. nekorektní, neseriózní nebo bulvární), kterým pro jistotu odepřeme informace, nemá v normální demokratické společnosti místo. Není-li pan Štětina ochoten přesvědčit o své pravdě nikoho než soukmenovce nebo přátele (tj. již "přesvědčené"), jeho argumenty budou zřejmě chabé. (TP.)

    Znechucení Jana Urbana

    Jan Urban

    Vazeny pane Culiku,

    Prestoze ocenuji cast Vasi prace, musim vyjadrit svoje znechuceni nad necestnou insinuaci prace agentury Epicentrum a jejich zakladatelu Petry Prochazkove a Jaromira Stetiny.

    Povazuji Vase vyroky za lidsky hluboce nemravne totalni profesionalni selhani. Navrhuji Vam, abyste okamzite bud zverejnil dukazy, ktere potvrdi nad jakoukoliv pochybnost Vase zavazna obvineni, nebo se co nejrychleji a co nejverejnejsim zpusobem omluvil.

    Pokud tak neucinite do 10. cervence, budu povazovat za nutne verejne zpochybnit Vasi novinarskou hodnovernost.

    Jan Urban

    Odpověď Jana Čulíka: Ještě jednou: žádná tvrzení nečiním, vznáším legitimní otázky. Proč to rozčilení?

    Vážený pane Urbane,

    děkuji Vám za Váš dopis.Zveřejňuji ho v Britských listech. Je ve veřejném zájmu, aby Jaromír Štětina vysvětlil nejasnosti, které existují ohledně existence agentury Epicentrum. Jako novinář jistě víte o tom, že žádná otázka není nepoložitelná. Divím se, že jako novinář nepožadujete vyjasnění těchto základních otázek.

    1. Proč publikují Jaromír Štětina a Petra Procházková nekriticky oslavné články o Grigoriji Javlinském?

    2. Proč se jmenuje agentura Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, operující především v Rusku, stejně jako agentura Epicentrum Grigorije Javlinského?

    3. Jak je financována agentura Epicentrum Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové? Má jejich firma Epicentrum, podobně jako je to zákonnou povinností u všech soukromých firem např. ve Velké Británii či v jiných zemích, auditovanou výroční finanční zprávu a je tato zpráva k dispozici?

    Žádná tvrzení nečiním, ale dožaduji se odpovědi na tyto otázky. Britské listy požádaly Jaromíra Štetinu o rozhovor, aby tyto otázky vyjasnil. Rozhovor odmítl.

    Máte přirozeně právo pokusit se "zpochybnit mou novinářskou hodnověrnost", jakkoliv si přejete, avšak jako profesionální novinář byste snad spíše měl usilovat o získání odpovědí na tyto otázky. Zaráží mě, že tyto otázky vyvolávají u některých lidí takový hněv, který zastírá to, že by měly být zodpovězeny. Je přece v samém novinářském zájmu Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, aby bylo veřejně známo, jakým způsobem jsou financováni. Proč budí tato nevinná otázka takové rozhořčení? Jak dobre víte, demokratický novinář normálně neodmítá rozhovory s argumentací, že list, který o rozhovor požádal, je "neseriózní". Taková argumentace, bohužel, vyvolává další podezření.

    S úctou,

    Jan Čulík


    Znechucení Tomáše Peciny

    Tomáš Pecina

    Milý pane Čulíku,

    Urbanovo poněkud stylizované "znechucení" skvěle ilustruje, co jsem Vám napsal minulý týden: při vší úctě, Jan Urban není novinář, ale propagandista a aktivista jednoho konkrétního směru české politiky, a to demonstruje i tím, že místo hledání pravdy se poněkud nekriticky zastává jiného příslušníka svého stáda.

    Bude-li se rozhořčovat a znechucovat sebespektakulárněji, nenahradí tím tím, bohužel, ani vysvětlení, proč Epicentrum píše o Javlinském tak neobjektivní články, ani proč obecně prospěšná společnost Člověk v tísni (kde je pan Urban, nepletu-li se, členem správní rady) přinášela o situaci v Jugoslávii tak jednostranné a zkreslené zprávy.

    Před časem jsem napsal článek o imitativní demokracii: připad Epicentrum-Člověk v tísni je jejím ukázkovým příkladem. Václav Havel a lidé kolem něj, včetně pana Urbana, vstoupili v roce 1989 do politiky s obrovským morálním kreditem, ale - jak už to v politice a v životě bývá - postupně se stále víc začali podobat aparátčíkům a kulturtrégrům, které na počátku nahradili.

    Uvědomil jsem si to v době, kdy jsem zjistil, jak uzavřená jsou mnohá česká média (LN, Respekt...) nekonformním názorům: česká společnost si tak navykla na určitá schémata jednání, že si v 90. letech vytvořila ještě jednou - v menším měřítku - zrcadlovou kopii normalizace: na místo chartistů nastoupili agenti StB, místo lidí vyloučených po osmašedesátém ze strany zaujali členové KSČM, Václav Havel se stal v médiích stejně nekritizovatelným, jako býval za normalizace Gustáv Husák.

    Nemou si pomoci, ale tento způsob "demokracie jen pro někoho" shledávám velice nedůvěryhodným.

    T.P.


    Česká televize se rozhodla zrušit diskusní pořad V pravé poledne

    Motto:

    Tomáš Pecina: V jakém časovém horizontu lze očekávat viditelnou změnu z hlediska diváka?

    Dušan Chmelíček: Viditelné výsledky už jsou: např. pořad V pravé poledne.

    Tomáš Pecina: Vy považujete změnu pořadu V pravé poledne za výsledek reformy zpravodajství?

    Dušan Chmelíček: To ne, ale je to změna, která nastala v redakci zpravodajství - to určitě!

    Tomáš Pecina: To už je systémová změna?

    Dušan Chmelíček: Netvrdím, že ten pořad zůstane, jak je, ale doznal určité změny.

    Tomáš Pecina: A je to změna tím směrem, jak by se podle Vás měla reforma zpravodajství ubírat?

    Dušan Chmelíček: Pořad V pravé poledne je určitě jiný, než byl předtím, a určitě není špatný. (...) Pořad V pravé poledne má rozhodně vyšší sledovanost, než měl jeho předchůdce.

    Z rozhovoru Dušana Chmelíčka s Britskými listy, který se uskutečnil ve středu 28. června 2000.


    Pravidelný diskusní pořad V pravé poledne Česká televize koncem července ukončí. Pořad se bude vysílat naposledy v neděli 30. července. ČT prý připravuje jiný diskusní pořad, který bude mít od září novou strukturu i vysílací čas a moderovat ho bude prý znovu Antonín Zelenka. Pořad V pravé poledne sledovalo v poslední době méně diváků, než by si vedení televize přálo.

  • Odpověď Britským listům stále dluží ředitel České televize Dušan Chmelíček, a to na otázku, proč bylo zrušeno květnové vydání pořadu Sněží. Hlasatelka tehdy ohlásila přerušení pravidelného pořadu až do konce prázdnin z důvodu kolize se sportovními přenosy, opomněla však vysvětlit, proč nemůže být vysílán ani květnový díl, když ten den evidentně žádný sport neběžel (televize tehdy místo Sněží zařadila jakýsi rychle zapomenutelný dokumentární film). Celkové vyznění věci dalo vzpomenout na praktiky totalitní předchůdkyně ČT, která na počátku normalizace rovněž bez vysvětlení rušila ze dne na den příliš odvážné pořady a odstraňovala z obrazovky politicky nezpůsobilé redaktory. --- Chce-li ředitel Chmelíček čelit obvinění z pronikání politických vlivů do rozhodování v ČT (připomeňme, že Sněží bylo trnem v oku opozičně-smluvním poslancům a stalo se spolu s Na hraně prvním pořadem, pro který nová loutková Rada ČT nařídila expertizu), měl by veřejnosti tuto záležitost podrobně a věrohodně objasnit. (TP)

  • Peter Kršák se postavil proti Železnému. Peter Kršák, jednatel společnosti CET 21, vystoupil proti Vladimíru Železnému. Uvedl, že jako jednatel CET 21 se nikdy nesetkal s dokumenty, které by obsahovaly plán nezákonného ovládnutí televize ze strany CME.Naopak Železný se pokusil uchvátit Novu.

  • Rychlý úpadek českého vysílání BBC - neboli pláč zhrzené milenky. Konstatuje Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    myslim, ze ceske BBC uz neni pomoci. Ted zmenili vysilaci schemata a zavedli nove nudne programy (v casech, ktere zabraly britske vysilani, cimz jiste nastvali par lidi - napr. me). Z toho, ze je zavadeji, soudim, ze pri tech starych maji nizkou sledovanost. I kdyz Omnibus nebo Tyden v Britanii (to jsou stare programy) sice nepredstavuji investigativni zurnalistiku, ale vetsinou spatne nejsou.

    Z nudnych poradu je nejnudnejsi Svet 2000. Musim se priznat, ze jsem ho omylem vyladila v sobotu i v nedeli a pokazde jsem ho po peti minutach zavrela. Tema poradu: soucasny vyvoj v Rusku. Sama o sobe by tato problematika zajimava byla, jenze autor relace Petr Brod si do studia pozval dva ceske statni uredniky a jednoho ceskeho novinare. Urednici: minuly velvyslanec v Moskve L. Dobrovsky a soucasny urednik MZ CR K. Stingl (asi, jmeno jsem poradne nezaznamenala); novinar: Adam Cerny z Ceskeho Slova.

    Je dost zvlastni poslouchat v programu BBC nazory ceskych uredniku a ceskeho novinare. Ty si muzu uzit v ceskych mediich po libosti v mire vetsi nez primerene. Cekala bych, ze kdyz muzou vyuzivat servis BBC, pozvou jednoho ceskeho politologa, nekoho z  ruske sekce BBC a nejakeho zapadniho odbornika na tuto oblast, pripadne to budou kombinovat s primymi vstupy od dopisovatelu. Pak by mohla byt diskuse zajimava. Treba se jeste k zajimavosti rozvinula, ale jak uz jsem napsala, nemela jsem silu sledovat pripadny vyvoj poradu od zmrtvujici nudy k zajimavosti.

    Od doby, co presli do Prahy, se riti dolu. A cim vice zmen delaji, tim je to horsi. Se steskem vzpominam na porady K. Kyncla, M. Kocourka, K. Janovickeho a Z. Tominove. Z tech starych uz je tam asi jen J. Neuman.

    Ja vubec netusim, jak ti lide mysli. Kazdou hodinu ted davaji petiminutove zpravy v cestine. Kdo to bude poslouchat? Kdo neumi anglicky, ten si tezko bude vyladovat radio kvuli peti minutam ceskeho textu, a kdo anglicky umi, ten se nastve, ze mu rusi britske vysilani.

    Nepochopitelna vec je i maly duraz na spravnou dikci. J. Cap a O. Stindl mluvi strasne. Poslechnete si je, dokud jste v Praze.

  • Jsou Jaromír Štětina a Petra Procházková z agentury Epicentrum nezávislí novináři? V Českém rozhlase uvedl v pondělí Jaromír Štětina z agentury Epicentrum, že tato agentura je nezávislá a pokud Jan Čulík řekl, že je závislá na ruských politických skupinách, buď lže nebo má nesprávné informace. - Potíž je, že na  ruských internetových stránkách je výslovně uvedeno, že Grigorij Javlinskij, šéf ruského politického seskupení "Jabloko" je předsedou Epicentra. Viz například tato internetová adresa: http://www.nns.ru/tsentr/epits2.html. (E-mail Epicentra je na těchto stránkách uvedený jako YABLOKO@ipsun.RAS.RU. Měli bychom zájem o odpověď na tyto otázky: Proč píší oba reportéři nekritické články o Grigoriji Javlinském? Jsou k dispozici auditované účetní výkazy jejich Epicentra, aby bylo možno zjistit, jak je financováno? Proč se jmenuje jejich Epicentrum stejně jako organizace Javlinského? (JČ)

  • Veřejnoprávní Česká televize dělá reklamu soukromému časopisu. Jak je možné, že veřejnoprávní Česká televize inzeruje na svých stránkách soukromou debatu týdeníku Respekt, uspořádanou "k desátému výročí jeho založení"? Sponzoruje to snad na základě smlouvy? Viz http://www.czech-tv.cz/servis/texty/debata_respekt.htm)

  • Úřad vlády mlčí; to, že existuje jakýsi zákon o přístupu k informacím je mu jedno? V zájmu vlastní důvěryhodnosti by měl vedoucí Úřadu vlády, ministr Karel Březina Britským listům vysvětlit, z jakých důvodů byl osvobozen od povinné vojenské služby, když podle oficiálního životopisu sportuje. Tiskový mluvčí Úřadu vlády Libor Rouček je Britským listům - také podle zákona o přístupu k informacím - dlužen odpověď na otázku, jaký má plat zaměstnanec Úřadu vlády Jindřich Marek.

  • Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • Skandál kolem IPB O skandálu kolem IPB píše znovu v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review anglicky Jan Čulík na tomto místě.

  • Občanské aktivity ve Zlíně. Informuje Jiří Bakala:

    V březnu tohoto roku byl uveřejněn na stránkách BL Váš rozhovor :"Existuje mimopražská politika?" který se dotýkal Zlína. Vytvořili jsme eZlin k propagaci města na internetu viz http://www.britskelisty.cz/0003/20000307f.html. Na stránce www.ezlin.cz je nyni nove umísten Odkaz Tomáše Bati. Jde o digitalizovanou versi gramofonové desky,která byla natočena krátce po tragické smrti T.Bati. Na stránce je take několik unikátních fotografii T.Bati, např setkání s prezidentem Masarykem na Zlínské radnici 1928 nebo fotografie před Baťovou vilou se starostou Chigaca Čermákem,který krátce na to zahynul na schůdkách vozu prezidenta Rosevelta,když chránil prezidentovo tělo před kulkami atentátníka.

  • Profesionalita a nezávislost nové Rady České televize se už projevuje? Napsal Tomáš Pecina, který požádal nového člena Rady České televize Františka Mikše o rozhovor pro Britské listy:

    Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

    "Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

    Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    K dnes v Praze začínajícímu Druhému kongresu světové literárněvědné bohemistiky

    Z literárně kritických prací studentů Glasgow University:

    Je správné považovat Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší za dílo o vzájemném neporozumění?

    David Holmes

    Příběh inženýra lidských duší obsahuje celou řadu nejrůznějších scénářů, divergentních svou skladbou, odehrávajících se během rozsáhlého časového období, od života v českém městě během nacistické okupace až po ovládnutí Československa komunisty a pak dál až k další etapě "osvobození", kterou zosobňuje život v Kanadě. Prolínání zážitků nejrůznějších postav během různých ér slouží k ilustraci existence nejrůznějších rysů, které mohou lidi rozdělovat. Konkrétní zážitky dramatických historických událostí jsou doplňovány subjektivním vnímáním okolností a jejich interakcí s nimi. Zároveň se dílo zabývá otázkami, týkajícími se role spisovatele. To je zřejmé zejména z pojmového rámce díla, do něhož je umístěno vyprávění - jde o kapitoly, které obsahují odkazy na klasická literární díla.

    Kniha se do určité míry ztotožňuje s některými postavami či osobnostmi z nejrůznějších časových období bez ohledu na konkrétní životní zážitky. Zároveň se kniha do určité míry distancuje od těch osob, které sice zažily tytéž událost, ale na jiné existenční úrovni. Tak je srovnáván "východ" a "západ", stejně jako jednotlivé postavy a z titulu románu vzniká další téma. "Inženýr lidských duší", to byl výraz, jehož užil Stalin ve své definici umělce ve společnosti. Možná, že je toto téma v románu zkresleno, až na všudypřítomnost Dannyho Smiřického, který spojuje všechny události. Smiřický je postava, na niž musejí všechny ostatní postavy reagovat. Jejich činy a charaktery jsou vedlejší a jsou odvozeny z jeho života. Možná, že to platí o všech lidech, protože je román v podstatě celý napsán v první osobě a to je základem nepopiratelných nedorozumění, která román osvětluje. Protože i když Danny běduje nad neschopností jiných pochopit ho a prezentuje se jako člověk, který je si intuitivně vědom vnitřního stavu jiných lidí, jeho silný egoismus způsobuje, že sám vlastně nedokáže porozumět nikomu jinému, ani nikoho jiného ocenit a mají-li se mu jiní přiblížit, musejí se především snažit oni sami.

    Román se skutečně zabývá neporozuměním, ale na mnoha úrovních a nejširší z nich je to nedorozumění, které vzniklo ze zážitku rozličných historických událostí, které jsou zde prezentovány z hlediska komunismu a pak z hlediska kapitalismu. Protože nejenže jsou východní a západní civilizace založeny v současnosti (tj. v době publikace románu za komunismu, pozn. JČ) na různých principech, ale jsou odvozeny z odlišného průběhu historie. Avšak přesto lze pod tím vším identifikovat téma, které se v české literatuře z tohoto období objevuje znovu a znovu, je to téma triumfu života v malém měřítku, v pozadí grandiózních událostí, což je v tomto případě zřejmě vynuceno nemožností totální solidarity.

    Má-li být Škvorecký schopen srovnávat život v obou politických systémech, musí se je nejprve pokusit popsat. V tom je nejlépe zřejmá argumentace tohoto románu: musí totiž vylíčit dva politické systémy, jeden v autorově rodné zemi, plný nostalgie a subjektivního zaujetí, druhý v jeho přijaté zemi, v  Kanadě, o níž vládnou pochybnosti, zda ji může kdy vůbec porozumět. Východ je charakterizován jako svět ovládnutý systémem, který vnucuje zotročeným lidem myšlenky a činy. Svoboda neexistuje. Západ, kam se mnozí chtějí dostat, je považován za oblast svobody a šancí. Zjevně existuje mezi oběma světy obrovský rozdíl, avšak není to jen rozdíl v percepci? Havel napsal, že vědecká ideologie není vnuceným standardem, ale že jde o vykořisťování kolektivního vědomí, přijatého mnoha lidmi (viz Keane, J., ed., The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central-Eastern Europe, Londýn, 1985), že jde především o strach odlišovat se a být izolován.

    Lze argumentovat, že tentýž stav mysli existuje i v severoamerické společnosti. Norman Mailer identikoval stav mysli v této republice jako stav mysli, který existuje mezi hrůzou z okamžitého zničení jaderným holocaustem a mezi postupnou erozí mysli, přičemž jsou otupovány veškeré tvůrčí instinkty. (viz Norman Mailer, An American Dream, Grafton, 1972). Neboť na západě vládne povrchnější tón - neexistuje tam trvalý strach. Zdá se, že na východě žijí lidé život v trvalé přítomnosti. Tak získává život význam a rozptýlení je oceňováno. Na západě je tomu, jako by byl veškerý život ochromující a až k znechucení založen jen na uspokojování vlastních pudů a potřeb. Jste tam svobodni, pokud jste ochotni konformovat. Ano, každé společenství má své sociální konstrukce, jejich česká forma je jen zlovolnější, a proto obě kultury odvozují svůj pocit nadřazenosti ze svých zážitků: Američané ze svých deklarací o svobodě, Češi z toho, že přežili brutalitu.

    Právě tato arogance, která je založena na národních zkušenostech, a kterou přejímají i jednotliví lidé, je základem nemožnosti si navzájem porozumět. Lidé mohou existovat v cizích kulturách, ale nemá to solidní základ. Je to "jako by se člověk znovu narodil, tentokrát bez dětství". (viz Jaroslav Hutka, citován v hesle pro americký Dictionary of Literary Biography, autoři Martin Pilař a Jan Čulík.) Přesto existují v obou komunitách určité trendy: "Iluze identity, lidské důstojnosti a morálky, která lidem umožňuje, aby se s ní snáze rozloučili," - tak Havel definoval ideologii (viz Moc bezmocných). V obou systémech existuje tento vztah mezi dominantní ideologií a občany, je to "obrovská inerce moci". Přežívá odlišnými způsoby, ale v obou situacích člověka zahlcuje, i když se formou odlišuje a v kulturně dominantních Spojených státech je považována za méně hrozivou. Spojené státy jsou ovšem pacifikovány svou slavnou ideologií. Existuje obrovský prostor pro nedorozumění.

    V románu je množství příkladů nedorozumění. Studenti, které Danny vyučuje, nejsou schopni pochopit českou zkušenost, protože v jejich vlastní minulosti ani v jejich národním charakteru, který si vytvořili jako jednotlivci, není nic podobného. Ale jsou čeští přistěhovalci snad více schopni porozumět americké kultuře? Někdy se zdá, že Škvorecký prezentuje americkou kuluru jako jednodušší, například prostřednictvím postavy Veroniky, z jejíhož hlediska umenšuje intenzita její české životní zkušenosti veškerou životní zkušenost amerických mladých lidí. Škvorecký se také zmiňuje o "oné krásné neangažovanosti přísné spravedlnosti mužů, rozdávajících smrt, aniž by je to jakkoliv ohrožovalo" (viz Inženýr lidských duší, str. 126 amerického vydání z r. 1999), jako by to shrnovalo, že jsou Američané svým komfortem izolováni od reality. Podstata vzájemného nedorozuění je definována Škvoreckého debatou o "hypertrofii", neboli o přílišném soustředění buď jen na racionální či jen na emocionální stránku člověka. Na východě se racionalita rozložila, ale v Americe, jak se zdá, nejsou lidé schopni autentických citů, ani nejsou schopni jednat jako jednotliví samostatní lidé. Lidé z východu i lidé ze západu jsou určitým způsobem poškozeni, každý jinak.

    Zdůrazňovány jsou různé rysy neustále přítomného nedorozumění. Například, podstata protestu. Na západě existuje svoboda protestovat, jenže jsou protesty neefektivní, neboť všechny názory jsou bez zájmu tolerovány. Na východě vede potenciálně protest ke katastrofě, ale je nemožný, v důsledku totálního strachu a reality nacistické a pak komunistické infiltrace. Literatura také hraje v obou společnostech fundamentálně odlišnou roli. Na východě jsou knihy důsledkem sdílené zkušenosti a mohou být mocným zdrojem jednoty. Na západě líčí knihy individuální osudy, a to pro zábavu, anebo pro poučení. Oba tyto názory jsou předloženy ze strany Čechů, a tak získává nedorozumění osobní i nacionální dimenzi.

    V jednom smyslu Škvorecký argumentuje, že "lidi" generalizovat, už to samo znamená životu vůbec neporozumět. Česká zkušenost je vylíčena prostřednictvím mnoha pohledů, a lidé reagují velmi rozdílnými způsoby. Například Pohorský se neustále snaží o změnu, Kos a Malina, méně vzdělaní dělníci, jak se zdá, změnám podléhají méně a pokračují ve svých diskusích na záchodě na absurdní a nepoznatelná témata, jako zda existovala Atlantis či co jedí siamská dvojčata. Blběnka, jak se zdá, přijala severoamerický způsob vystupování, který je orientován na vnější vzhled. Zdá se, že Blběnka zosobňuje povrchní rysy uniformity. Přesvědčení, že je možné přizpůsobit se novému prostředí, že jsou lidé na celém světě podobní, že neexistuje spojení s minulostí, je zotročujícím přijetím formy. Lidé, kteří se zajímají o "hlubší" záležitosti v životě, to nikdy nedělají. Franta nemůže podezírat Naďu, že mu byla nevěrná: Franta má nevinnost, která pochází z jiného života, než jaký vede Danny. Veronika se nedokáže vyrovnat se svým minulým životem, který zanechala v Československu, zjišťuje, že nedokáže žít v méně významné realitě, a tak je nucena se do Československa vrátit.

    Společné zážitky tedy nestačí k tomu, aby vyvolaly porozumění, pokud to nejsou skutečně sdílené zážitky, a i tehdy vnímají jednotliví lidé situaci nejrozličnějším způsobem a rozličně na ni také reagují. Význam totožných životních zážitků, a nikoliv jen společných situací, je v knize zprostředkován příběhem člověka, který přežil Lidice a chtěl být zastřelen, aby někam patřil, aby bylo jeho utrpení totožné s utrpením jeho spoluobčanů: má-li dojít k porozumění, forma zážitku je tak důležitá jako zážitek samotný. Jeho zážitek historických událostí neznamenal nic, pokud byl odloučen o svých příbuzných. Avšak vzhledem k tomu, že lidé nevnímají zážitky těchže záležitostí z přesně téhož úhlu, znamená to tedy, že je nemožné, abychom kdy plně pochopili jiného člověka?

    Možná že prostě jen musíme uznat záhadu a samostatnou hodnotu každého jednotlivého člověka a hledat pouto či něco, co s ním můžeme mít společného. Kromě toho existuje ještě jiný rozměr, totiž že národní okolnosti a osobní zkušenosti konvergují, a tím vytvářejí individuální život. Neboť lze argumentovat, že existuje národní podstata, která určuje, jak lidé individuálně reagují na vzniklou situaci. Avšak Škvorecký, jak se zdá, tento argument odmítá, tím, že nám prezentuje v každé další epizodě naprosto rozličné postavy i reakce. Danny je silně individualistická postava, která se často zajímá více o okolnosti vlastního života a ignoruje "významné historické události". Například jeho pokus o sabotáž je motivován tím, že chce udělat dojem na Naďu.

    Toto pomíjení zážitků zpochybňuje jejich formativní, a tedy rozdělující charakter, a vytváří antitezi, že existují jen jednotliví lidé a že jsou zážitky pro schopnost lidí si navzájem porozumět irelevantní. Avšak tón románu je takový, že navozuje závěr, že velké historické události, neboli formativní období, nás zřejmě omezují tak, že u nás vznikne určitá konkrétní budoucnost či určitý konkrétní postoj, a v rámci této budoucnosti či postoje máme určitou míru individuální svobody. Abychom citovali Samuela Becketta: "Člověk není o nic víc svoboden než otrok, který se plazí směrem na východ po palubě lodi, směřující na západ." Zážitky velkých historických událostí jsou právě tak krátké jako Lovecraftových "dvanáct stránek génia". Jsou intenzivní, ale život, který je obklopuje, musejí žít s gustem jednotlivci, což je závěr, který podporují komické situace ve Škvoreckého románu - ty dokazují, že život překypuje v každé líčené epizodě.

    Škvorecký ve svém románu využívá velkých literárních osobností a jejich díla. Ukazuje, jak nejsou kanadští studenti příliš schopni těmto dílům porozumět a také předkládá jejich rozličné interpretace. Děje se to z celé řady možných důvodů. Jedním z nich by mohlo být, že na světě neexistuje žádný jediný správný hlas nebo jediný správný světový názor. Možná je to také proto, aby autor ukázal, že hrdinův život je nyní žit jen prostřednictvím literatury, protože hrdina byl už odstraněn z reality. Hrdina nechápe mladé lidi, období dospívání, které ho kdysi fascinovalo, a povrchní mnohoznačnost těchto mladých lidí ho nezajímá. Možná že bychom to měli vnímat v kontrastu s jeho minulým životem v Československu, kde o něco šlo, a události a lidé hrdinu zajímali. Toto by však mohlo být faktorem místa, času nebo věku.

    Dá se argumentovat, že když vám všechno připomíná minulost, nežijete v přítomnosti, a to je varováním. Avšak znovu: je skutečně možné žít autenticky jako jednotlivec v kultuře, z níž jste prima facie vyloučen svou minulostí? Avšak hrdina je schopen se identifikovat s literárními postavami. Tím chce autor možná říci, že se život v kruhu navrací a že je možné se identifikovat s jinými lidmi bez ohledu na čas a místo, pokud tito lidé jako jednotlivci rezonují s vaší osobností. Danny je spisovatel a dokáže se identifikovat s jinými umělci, bez ohledu na to, odkud pocházejí, protože zažili tytéž interní stavy a reagovali na události ve své epoše toutéž podstatou osobnosti jako on sám, možná na půl cestě mezi racionálním a emocionálním křídlem člověka. Neboť každý klasický autor identifikuje v tomto románu jeden rozměr, který Danny pociťuje.

    Poe běduje nad bezmocností člověka tváří v tvář okolnostem a nad irelevantností snů a ambicí, které jen definují hranice situace, do níž jsme uzavřeni. Twain hovoří o tom, že je nesmyslné hledat v literatuře hluboký význam. Hawthorne představuje věčnou relevanci literatury, neboť člověk se nemění. A Crane líčí moc zážitků, které nás utvářejí, ale klade otázku, co se stane, až formativní situaci opustíme. Conrad osvětluje, jak tvarovatelná je literatura a jak ji lze interpretovat lidmi, kteří jsou utvářeni svou vlastní situací, nebo vrozeným charakterem bez závislosti na okolnostech. Toto jsou všechno faktory, relevantní pro Dannyho život, jsou to otázky, jimž čelí a nachází zde směr, získává ho od lidí, kteří čelili svým okolnostem společným duchem A Danny sám píše a utěšuje ho skutečnost, že někteří lidé v budoucnosti budou schopni pochopit jeho úděl.

    Román také obsahuje témata, zabývající se rolí spisovatele ve společnosti, což nás znovu vede k titulu díla. Každý může interpretovat velké umělecké dílo jinak, možná toto je klíčem k tomu, jak překonat rozdíly. Avšak je umění produktem své doby a zkušenosti a je snad pravda, že mu opravdu porozumí jen ti, kdo zažili něco podobného? Dokáže jen umělec řádně cítit, co se děje? Je opravdový génius nezávislý na čase a na okolnostech, promlouvá ke každému a k nikomu, uchovává si individualitu?

    Zdá se, že Danny dokáže lépe ocenit tyto příklady z americké literatury než kanadští studenti, ale přece je na každém individuálním člověku, aby si našel v umění svůj vlastní význam. Avšak ti, kteří něco zažili, usilují to komunikovat těm, kteří to nezažili, možná je varují před nebezpečím, avšak v teoretizování bez zkušeností spočívá nebezpečí a jestliže tito čtenáři nemají žádné zkušenosti, pak mohou porozumět tomuto varování jen nedokonale, dostáváme se do začarovaného kruhu a  literární práce se proměňuje v tragédii.

    Když přestanou existovat okolnosti, které vedly k vzniku románu, dílo se odděluje od svého plného významu a stává se pouze uměním. Protože lidé možná píší, aby zachovali intenzitu paměti, abychom se ve vývoji nevraceli anebo abychom neopakovali to, co už se událo. Danny alespoň přizpůsobuje to, co tito spisovatelé napsali, své vlastní životní zkušenosti, což jak se zdá povyšuje společné zážitky a vrozené společné lidské postoje na měřítka pro vzájemné porozumění. Avšak je zdůrazněno, že role spisovatele je na západě i na východě odlišná. Na západě může volně publikovat, ale nemá žádný dopad ani žádnou funkci a skoro nikdo na jeho psaní nereaguje. Jeho motivy jsou jiné než na východě, kde může psát mocnou pravdu, způsobit změny, ale hrozí mu, že nebude smět publikovat. Musí se rozhodovat mezi pravdou a kompromisem. Škvorecký užívá příkladu novin, které jsou v Americe zneužívány vydavateli, prodavači drbů a lží, a těmi, kdo čtou jen to, co je zajímá. Je to "mlhavé, nudné království svobody nečíst, netrpět, netoužit, nevědět, nerozumět." Tímto způsobem odsuzuje Škvorecký dehumanizovaný západ, stejně jako hovoří o českých novinách, které by mohly mít obrovský vliv, ale jsou přísně cenzurovány.

    Existuje mnoho způsobů, jimiž může být tento román interpretován a dotýká se mnoha témat. Mezi dalšími interpretacemi například je: neproměnná podstata života. Vždycky existují systémy, vůči nimž se člověk musí bouřit, ať mu jsou vnucovány, anebo jsou očekávané. Je to vidět na přechodu od nacismu ke komunismu a pak k liberalismu, což je zázemí, které postupně ovlivňuje Dannyho život. "Lidé se nemění a žádný režim není úplně nový. Jde jen o to, že některé režimy jsou mocnější než jiné." Tytéž role budou vždy naplněny téměř totožným obsahem, závisí to na jednotlivci. Spolu s tímto jde odsouzení západu, který se zajímá o ideály, jako je Castro či komunismus, a neexistuje už soucit s jednotlivci, možná že už žádní jednotlivci neexistují, boj přestal. To vede k Dannyho cynické frustraci, že je "lepší být pod zámkem a vědět, v čem jsem, než trpět tuto nejistotu." Nakonec román v člověku vyvolává dojem, že je život neobyčejně krátký a že jednotlivec nemá možnost změnit nic. "Literatura líčí pravdu čistší než je realita" a "buržoazie není schopna zajít v mysli dál než v praxi". Všichni lidé, kteří se v románu pokusili něco změnit, už zmizeli, čin je zbytečný. Ti, kteří nebyli schopni jednat, ti, kteří psali, mohou smysluplně oslovit jen ty lidi, kteří zažili totéž, a tedy nemají naprosto žádný vliv. Nezbývá nic jiného než žít a těšit se ze života.

    "Realita není to nejskutečnější, co se nám v dané chvíli přihodí. Je to to, co vnímáme ve chvílích největší intenzity," napsal Colin Wilson. Nežijeme vždycky v realitě. Ti, kteří nikdy nezažili míru intenzity, která existuje v mysli některých lidí, je nikdy nedokáží pochopit ani jim porozumět. Mají svou vlastní míru intenzity, která způsobuje, že je jejich realita pro ně právě tak reálná, ale je to trvalá překážka v porozumění. Kos a Malina naprosto nemohou porozumět tomu, co protrpěl Voženil. Dannyho neustálé vzpomínky na Kostelec jsou důkazem toho, jak nekongruentní je realita, v níž se octl v Kanadě. Kanada je často prezentována jako méně autentická realita, jenže tato realita je prostě jen jinak odvozená než česká realita.

    Vzniká z toho otázka, zda si kdy vůbec můžeme rozumět přes kulturní hranice nebo zda je naše nedorozumění neodstranitelné. Avšak to, že existují různé názory i v komunitě českých emigrantů v Kanadě, poskytuje důkazy pro skutečnost, že i mezi jednotlivci vládne nedorozumění, založené na tom, že tytéž zážitky nejsou nikdy různými lidmi vnímány totožně. Tolik věcí brání člověku, aby rozuměl svým bližním, ať je to bohatství, inteligence nebo pohlaví.

    V konečném důsledku musíme žít svůj život jako jednotlivci, obohacení přítomností jiných jednotlivců uprostřed okolností, které nemůžeme změnit.

    Ovšem každý závěr této eseje musí být oslaben omezením, které je dáno podstatou tohoto románu. Totiž jestliže je to román o nemožnost porozumění přes kulturní hranice, jsem schopen mu porozumět? Pokud ano, tak to protiřečí jeho premise, anebo snad mu rozumím jen tím, že jsem si ho přizpůsobil své intenzitě reality? Anebo Škvorecký záměrně oslabil absolutní pravdu svého románu tím, aby zachoval podstatu svého poselství což je hlubší debata o roli a moci spisovatele, druhé z dvou hlavních témat tohoto románu.


    Is it correct to see Skvorecky's The Engineer of Human Souls as an exercise in misunderstanding?

    David Holmes

    'The Engineer of Human Souls' encompasses a considerable range of scenarios, divergent in their composition, across an extensive period of time, from life in a Czech town under Nazi occupation, through Communist annexation, and on into a further stage of 'liberation' embodied by life in Canada. The interweaving of the experiences of the varying characters across time serves to illustrate the multifarious strata that can serve to divide people. The actual experience of sweeping events in history is supplemented by the subjective perception of and interaction with circumstance, as well as dealing with issues of the role of the writer. This latter is evident in the conceptual framework that cradles the narrative i.e. the interluding references to classic literature. There is a sense of identification with certain people or minds or spirits across time regardless of concrete experiences, and a similar isolation from those that have experienced the same events, but on a different plane of existence. Thus 'east' and 'west' are compared, as well as individuals, and there is a further strain arising from the title of the novel. The engineer of human souls was a term used by Stalin to define the artist's role in society. Perhaps it is distorted in this novel to the omnipresence of Danny Smiricky, the constant presence that links all the events. He is an individual to whom all must respond. Their actions and characters are subsidiary and derived from his life. Perhaps this is true of everybody, as the novel is very much written in the first person, and is the basis for the undeniable misunderstanding of others that the novel elucidates. For even though Danny laments the inability of others to understand him and presents himself as intuitively aware of others' internal states, his resonant egoism proposes that he in fact fails to understand or appreciate anybody else, and that the burden is very much on them.

    Firstly, the novel does deal with misunderstanding, but on many levels, the widest of which is that derived from experience of historical events, presented here on a Communist/Capitalist axis. For not only are east and west founded upon different principles in the present, it seems, they are derived from divergent histories. And yet, sweeping under this is the theme, persistent in Czech literature of the period of the triumph of life on the recessive scale, underneath grand events, in this case arguably forced by the impossibility of complete solidarity.

    In order to compare life under the two systems Skvorecky must approach a description of them. However, in this perhaps the case propagated by the novel is best demonstrated, in that he must depict two systems, one his native land, awash with nostalgia and bias: the other his adopted land which it is doubtful he can ever understand. The east is presented as engulfed by a system that imposes thoughts and actions on a captive people. Freedom is absent. The west, a land sought by many, is assumed to be free and opportune. There is obviously a considerable gulf between the two, but is it only one of perception? Havel wrote that scientific ideology was not one imposed standard, but the exploiting of a believed collective consciousness1: the fear of being different and isolated. Arguably this is equally present in North American society. Norman Mailer identified the state of mind of the republic as existing between the fear of immediate obliteration by nuclear holocaust, and the gradual erosion of the mind, with every creative instinct dulled.2 For the west has a more superficial tone; the absence of fear. In the east life seems to be lived within a constant presence, thus gains meaning and distraction is appreciated. In the west it is almost as if life is dissipating, and nauseatingly indulgent. You are free as long as you conform. Indeed every community has its social constructions, the Czech form is just more sinister, therefore both cultures derive feelings of superiority from their experiences: Americans from their proclamations of freedom; Czechs from their endurance under brutality. It is this superciliousness, founded upon national experiences, and assumed by the individual, that is the basis for an inability to understand one another. People can exist within foreign cultures, but there is no solid grounding. It is "birth without childhood."3 Yet there are trends present in both communities: "The illusion of an identity, of dignity, and of morality while making it easier to part with them,"4 as Havel defined ideology. Both systems have this relationship between a dominant ideology and the people, an ' autonomous inertia of power'. It is preserved in different ways but is equally engulfing in both situations, but as its form is different and it is perceived as less threatening in the culturally dominant U.S., which is pacified by its glorious ideology, there is ample ground for misunderstanding. Examples of misunderstanding pervade the novel. The students Danny teaches are unable to understand Czech experiences because there is nothing similar in their own past or national character as formulated by them as individuals. But are Czech immigrants any more capable of understanding the American culture? At times it seems that Skvorecky presents the latter as simpler, for example in the character of Veronika, who sees her intensity of experience as belittling any comparison with American youths. He also mentions, "That beautiful detachment and devotion to stern justice of men dealing in death without being in any danger of it,"5 as if encapsulating the insulation of Americans from any dimension of reality in their comfort. The essence of mutual misunderstanding gains definition in Skvorecky's discussion of 'hypertropy', or the overspecialisation of either man's rational or emotional dimension to the detriment of the other. In the east reason has collapsed, but in America people seem incapable of genuinely feeling or of being an individual. Both are imbalanced but in different ways.

    Different aspects of the omnipresent misunderstanding are highlighted. For example, the nature of protest. In the west it is free but ineffective as all views are indifferently tolerated. In the east it is potentially cataclysmic but impossible due to the total fear and reality of Nazi, and subsequently Communist infiltration. The role of literature is also a fundamental difference. In the east books are the products of shared experience and can provide powerful sources of unity. In the west books portray very individual predicaments for entertainment or education. Both of these views are advanced by Czechs, giving misunderstanding a personal, as well as a national dimension.

    In one sense Skvorecky presents the case that to generalise 'people' is to misunderstand life itself. The Czech experience is depicted through many eyes, and people react in many different ways. For example, Pohorsky always seeks to affect change; Kos and Malina, less educated workers seem impervious to changing circumstances and continue their toilet discussions on ludicrous and unknowable topics, such as Atlantis and the eating habits of Siamese twins. And Dotty seems to have absorbed a North American character orientated around appearance. She perhaps embodies the veneer of uniformity. That it is possible to fit into new environments, that people are similar the world over, but there is no fusion with the past, it is a grinding adoption of form. Those engaged in the 'deeper' things of life could never do this. Franta cannot suspect Nadia of infidelity: he has an innocence stemming from a different life to Danny. Veronika seems unable to come to terms with her past life and finds she cannot live in lesser realities so is compelled to return.

    Common experiences are therefore insufficient to breed understanding unless they are shared experiences, and even then individuals perceive and respond in different ways. The importance of identical experiences, not just common situations, is exemplified in the story of the survivor at Lidice who wanted to be shot so that he'd belong, that his suffering would be identical to his compatriots: the form of experience is as vital as the experience itself in facilitating understanding. His experience of the greater events meant nothing in isolation from his kinfolk. But not everyone experiences exactly the same things from exactly the same angle, so is it impossible for anybody to fully understand anybody else? Perhaps we must just recognise the mystery and intrinsic value of every individual and seek some commonality or bond. However, there is still another dimension, in that national circumstance and personal experience converge in forming life. For arguably there is a national essence that determines individual responses to situations faced. Yet Skvorecky seems to dismiss this in the diverse characters and responses to every episode. Indeed Danny is a fiercely individual character; often more concerned with the immediate concerns of his own life, oblivious to grander events. For example his act of sabotage is founded on a desire to impress Nadia. This indifference to experience challenges its formative, and therefore divisive character, and presents the antithesis that there are merely individuals and experience is irrelevant to their ability to understand or appreciate each other. However, the tone of the novel is such as to point towards the conclusion that grand events, or formative periods arguably confine us to a certain future or mindset, within which we have a degree of individual freedom. To quote Samuel Beckett, "Man is no more free than a slave crawling east across the deck of a ship heading west." These grand experiences are as short as Lovecrafts's 'twelve pages of genius'. They are intense but the life that surrounds them is to be enjoyed as individuals, a conclusion supported by the comic situations, the exuberance of life evident in every situation depicted.

    One technique that Skvorecky wields is the use of great literary figures and their writings throughout the novel. He demonstrates the varying ability of Canadian students to understand them and also the numerous interpretations ascribed. There are many possible reasons for this. It could be to show that there is no one supreme voice or 'right' opinion and view of the world. It could be to establish that his life is lived through literature now, that he himself has been removed from reality. He cannot understand the young, the adolescence that once captivated him, and their superficial ambivalence doesn't interest him. Perhaps this should be contrasted with his past life in Czechoslovakia, where things mattered, events and people consumed him. Though this could be a dimension of place, time, or age. Arguably when everything reminds you of the past you are not living in the present, which is a warning. But again, is it possible to truly live as an individual in a culture you are prima facie excluded from by your past? Yet he identifies with the literary figures. This suggests issues of the circularity of life and the possibility of identifying with people regardless of time and place, if they as individuals resonate with your self. Danny is a writer and can identify with fellow artists irrespective of location because they have experienced the same internal state and responded to the events of their epoch with the same nature as he, perhaps balanced between the rational and the emotional wings of man. For each of the classic authors identifies a dimension of what Danny feels. Poe laments impotence in the face of circumstance and the irrelevance of dreams and ambitions, which just define our limitation by the situation we are in. Twain speaks of the pointlessness of seeking grand meanings in literature. Hawthorne, the eternal relevance of literature, for man does not change. And Crane describes the power of experience in shaping us but raises the question of what happens after we leave that situation. Conrad elucidates the malleability of literature to be interpreted by minds that are shaped by their situation, or by an innate character independent of circumstance. These are all factors relevant in Danny's life, issues he faces, and he finds direction here, from men who faced their circumstances with a common spirit. And Danny himself writes, comforted by the fact that some in the future will be able to understand his predicament.

    The novel also contains strands discussing the role of the writer in society, again linking to the title of the novel. Everybody can interpret great art differently, perhaps it is the key to transcending differences. But is art a product of its time, and of experience, and only those who've experienced similar things can truly understand it? Can only the artist feel? Is true genius independent of time and circumstance, connecting with everyone and no one, maintaining individuality? Danny seems more able to appreciate these examples of American literature than the Canadian students, but arguably it is incumbent on each individual to find his own meaning in art. But those who have experienced seek to transmit it to those who haven't, perhaps warning them from danger; yet there is danger in theory without experience, and if those readers have no experience then their understanding of the warning is flawed, and man is compelled to circularity and writing becomes tragic. When the circumstances that fostered a novel in an author cease to exist, the work is detached from its full meaning and becomes merely art. For perhaps people write to preserve the intensity of memory, so we do not regress or repeat that which went before. Danny at least adapts what they write to his own experiences, which would elevate common experience and innate common mindsets as the criteria for mutual understanding. But the role of the writer is highlighted as different in east and west. In the west he can publish freely but he has no impact or function, and barely rouses a response. His motives are different than in the east, where he can write the powerful truth, affect change, but faces the prospect of not being published. He must decide between truth and compromise. Skvorecky uses the example of newspapers, abused in America by those who publish i.e. purveyors of gossip and lies, and those who read, in terms of what they're interested in. It is a "vague, boring kingdom of the freedom not to read, not to suffer, not to desire, not to know, not to understand."6 Thus, in a way Skvorecky judges the dehumanised west, equally pertinent as that of the east. Czech newspapers, however, have massive influence but are strictly controlled.

    There are many ways that this novel can be interpreted and it touches on many issues. Alternative interpretations include: the unchanging nature of life. There are always systems to press against, whether enforced or expected, as seen in the transition from Nazism to Communism to liberalism as the dominant canvas sweeping under Danny's life. "People don't change and no regimes are ever entirely new. It's just that some are more powerful than others."7 The same roles will always be filled with limited variance depending on the individual. Complementary to this is the indictment of the west that it is preoccupied with ideals, such as Castro or Communism, and there is no compassion for individuals, perhaps there are no individuals any longer, the struggle has stopped. This leads to Danny's cynical frustration that it is 'better to be under lock and key, knowing where I stood, than this uncertainty."8 Ultimately the novel leaves the reader with a taste of the shortness of life and the impotence of the individual to change the way things are. "Literature depicts a truth purer than reality," and "the bourgeoisie are incapable of going further in the mind than they can in practice."9 The people who tried to change things in the novel all faded away; action is futile. Those incapable of action, who wrote, can speak only to those who experience the same, therefore they can have no effect, and all that remains is to enjoy living.

    "Reality is not what happens to be most real to us at the moment. It is what we perceive in our moments of greatest intensity,"10 wrote Colin Wilson. We aren't always living in reality. Those who have never experienced a level of intensity that resides in the minds of some can never fully appreciate or understand them. They have their own level of intensity that makes their reality just as real to them but is a constant barrier to understanding. Kos and Malina cannot conceive of what Vozenil's endured. Danny's constant recollections of Kostelec are evidence of the incongruence of the reality he finds himself in in Canada. Often Canada is presented as a less valid reality, but it is just derived differently to the Czech reality. It suggests the question of whether we can ever again understand each other across cultural boundaries or whether this incommunicability is irreversible. Yet the presence of differences within the community of Czech émigrés in Canada provides evidence of misunderstanding between individuals too, derived from the never identical perception within common circumstances. So much prevents man understanding anybody else, be it wealth or intelligence, or sex. Ultimately life must be lived as an individual enriched by the presence of other individuals within circumstances that we cannot change. Yet any conclusion must be tempered by a qualification intrinsic in the novel. That is that if it is about misunderstanding across cultural and individual boundaries, am I capable of understanding it? If so, does it contradict its premise, or can I understand it only by adapting it to my intensity of reality? Or perhaps Skvorecky has chosen to compromise the absolute truth in order to maintain the essence of his message, which is a more profound discussion of the role and power of the writer, the second of the two major themes running throughout the novel.

    1 Keane, J. (ed.) The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central-Eastern Europe (London, 1985)
    2 Mailer, N. An American Dream (Grafton, 1972)
    3 Hutka, Jaroslav in 'Josef Skvorecky' by Martin Pilař and Jan Čulík
    4 Keane, J. (ed.) The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central-Eastern Europe (London, 1985)
    5 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive, 1999) p.126
    6 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive, 1999) p.299
    7 Skvorecky, J The Engineer of Human Souls (First Dalkey Archive edition, 1999) p.72
    8 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive,1999) p.194
    9 Havel, V. in Keane, J. (ed.) The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central- Eastern Europe (London, 1985)
    10 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive, 1999) p.277


    Mediální poznámky Milana Šmída

    Milan Šmíd se rozhodl vydávat vlastní "občasník o médiích"
    Louč, zatím vydal pilotní číslo a k vydávání se chce vrátit v srpnu. Píše nám: "Pokud se Vám z toho obsahu bude něco hodit, můžete to převzít do Britských listů". Přebíráme - po drobných redakčních úpravách - podstatnou část vydání:

    Na okraj týdne 24.6-1.7.2000

  • Podezření se stalo jistotou - deník Právo "kope" za neprůhlednou finanční a hospodářskou skupinu lidí, kterou komentátor týdeníku EURO Pavel Páral nazval "hoši z IPB". Titulky na prvních stranách Práva tento týden byly nepřehlédnutelné: strategický partner ČSOB je prý podezřelý, zavedení nucené správy v IPB "provázely nejasné okolnosti." Na rozdíl od titulků není text zpráv již tak předpojatý - naštěstí. Nicméně tímto způsobem se čtenář Práva dostává do situace televizního diváka někde v pohraničí před rokem 1989. Ten se během jedné večerní hodiny setkal se stejnými obrazovými záběry událostí ze světa, nicméně jejich interpretace na ČST a na rakouské ORF nebo německé ARD byly dosti rozdílné... (Avšak Právo také zveřejnilo kritický komentář vůči IPB od Václava Žáka, viz včerejší BL, pozn. JČ)

  • To, že vlastník média jej zneužívá ve svůj vlastní prospěch, není u nás nic neobvyklého, a co hůře, bere se to jako normální a legitimní věc. V této souvislosti je možné připomenout známý výrok Vladimíra Mlynáře o tom, že soukromé médium si prý může publikovat, co chce. Doufám, že to pan poslanec tak doslova nemyslel, protože pak by někdejší Stehlíkův deník Práce byl standardním produktem svobodné demokratické společnosti, zatímco podle mého názoru to byla ostuda naší mediální scény. Minulý týden mne zaujal pořad TV NOVA Občanské judo, jenž líčil zamotanou historii nábřežního bytu Jiřího Krampola, který jeho rozvedená manželka - údajně ilegálně - směnila s ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. Vyústění bulvárně laděné reportáže, ukazující známé osobnosti v nedbalkách, bylo jednoznačné - Milan Knížák prý káže morálku a sám jedná sobecky a protizákonně. Tomu, kdo zná historii prohrané bitvy Marty Železné s Národní galerií ve věci prodejny v Kinském paláci, je všechno jasné. Když vy do nás, tak my do vás také, pane Knížáku. Co mě však dost překvapilo, byl fakt, že tohle téma na objednávku se objevilo nikoli v cyklu Na vlastní oči, který je svoji bulvárností proslulý, ale v pořadu, který až dosud plnil veřejnou službu divákovi tak, že by se od něj ČT mohla někdy učit.

  • Výrok Václava Klause o internetu, který pronesl v rakouském Wachau 24.června na Europa Forum 2000, by z něj mohl udělat opět jednou snadný cíl výsměchu internetové komunity ("internet, [který je] módně fetišizovaný jako všeobecný spojovatel, ač se ve skutečnosti jedná o vynález, který lidi více rozpojuje a izoluje, než spojuje"). Nicméně k poznání hloubky krize Klausova myšlení je podle mého názoru mnohem důležitější přečíst si celé jeho vystoupení zveřejněné v Hospodářských novinách 28.června (www.ihned.cz). Ne, že by jeho kritika nevycházela z reálných podkladů, ne, že by některé současné problémy Evropy nebyly dobře identifikovány. Nicméně řešení, které této Evropě Klaus nabízí, ukazuje, jak zůstává dítětem své doby, vyrůstajícím v době ideologií pokládaných za snadné východisko z věčných lidských dilemat a konfliktů. Neboť řešení Václava Klause, jenž se tak ostře staví proti jedné ideologii, je opět ideologické a pohybuje se v rovině zjednodušených myšlenkových schémat. Jak jinak si mám vysvětlit tezi "desocializace je program"? Přesná citace je tato: "Základním programem pro budoucnost Evropy se musí stát její desocializace a její transformace směrem k institucím klasického, starého dobrého evropského liberálního řádu. Jen o takovou Evropu má smysl v 21. století usilovat."

  • Senát dal minulý týden zelenou elektronickému podpisu, takže stačí už jenom podpis prezidenta a ocitneme se v ráji digitálního on-line úřadování. Nicméně, když jsem si přečetl článek Autogram na kliknutí v týdeníku EURO č.24 z 12.června (starší vydání jsou k mání na www.euro.cz), mé nadšení poněkud vyprchalo. Dočetl jsem se tam totiž, že "osobní certifikovaný podpis bude platit jeden rok a jeho cena se bude pohybovat v řádech stovek korun". Takže se tu rýsuje zas jeden dobrý džob, tentokráte pro budoucí soukromé certifikační autority, které získají od státu akreditaci. Doufejme, že jich bude tolik, aby si navzájem s cenou konkurovaly. I když na druhé straně - chtějte od kaprů, aby si vypustili svůj rybník.

  • Do programů ČT se minulý týden - možná že už dřív, ale já jsem si toho všiml až minulý týden - vrátily přímé přenosy z interpelací v poslanecké sněmovně. Tím, jak se stránka www.psp.cz neustále zlepšuje ve své formě, obsahu i aktuálnosti dodávaných informací, noční vysílání záznamů z parlamentních debat se pak stává absurditou a pokryteckým alibi ČT ve vztahu k poslancům. Tito mohou být nyní spokojeni, při odpoledních interpelacích se na ně opět podívá i proslulá bába Dymáková, nicméně se domnívám, že ze strany ČT a nového ředitele je to tak trochu pohodlné řešení. Já bych spíše uvítal sestřihy nejzajímavějších momentů sněmovního jednání doprovázené kvalifikovanou informací komentářů z terénu i ze studia v nějakém pravidelném pořadu tak, jak to činí četné západoevropské televize veřejné služby. Když vidím, kolik střihových kapacit je třeba pro vytvoření parodického pořadu "Stalo se", myslím, že by se podobné kapacity mohly najít jednou týdně i pro hodinu shrnujícího parlamentního zpravodajství týdně.

  • A jen tak na okraj - ze stránky Média v Lidových novinách jsem se 30.června dozvěděl, že odstupující šéfredaktor Týdne si vytrucoval na novém vydavateli Sebastianu Pawlowském odstupné 450 tisíc Kč a květnový 80titisícový plat. To odstupné představuje tříletý plat mého vysokoškolského kolegy. Jenom nevím, jak chce pan Pawlowski na Týdnu vydělávat, když počet prodaných výtisků činil v březnu 17 715 kusů (ČTK 28.6.). Že by si nový majitel pan Pawlowski (mj. akcionář Bontonu, investor do pražského Slovanského domu a dalších nemovitostí) koupil Týden jako svoji hlásnou troubu podobně, jako to kdysi udělal poldovácký Stehlík s deníkem Práce?

    Co mne napadá před obrazovkou...

    (...)

    Jestliže se Jan Kliment Rejžek v Katovně navezl do Jana Schmida z Ypsilonky, tak mne napadlo: no a co má bejt, že byl ve straně? Schmid chtěl dělat divadlo a také ho dělal, i za cenu osobních kompromisů, a to divadlo nebylo špatné a já jsem mu jako divák za ty jeho inscenace vděčný, stejně jako budu navždy vděčný Karlu Srpovi za Jazzovou sekci a Hrabalova Anglického krále. Ti lidé totiž navzdory nepříznivým podmínkám totalitního režimu něco pro lidi udělali, zatímco větší část těch, kteří se dnes na ně snaží házet bláto, si své komunistickým režimem neposkvrněné kádrové posudky zajistili většinou svoji nečinností a bezvýznamností.

    Televize, která je, aby byla, až něco bude?

    Televize s novým logem TV 3 je v éteru už více než měsíc (zahájení 25.5.) a zatímco koncem května se mohli novináři přetrhnout s otázkami, co si kdo o nové televizi myslí, dnes po TV3 pes neštěkne.

    A přitom by tady bylo o čem psát, a netýkalo by se to jenom programu. Ten je víceméně standardní, odpovídající kapacitním i lidským možnostem nízkorozpočtové regionální televize. Nová vize televize to sice není, ale u diváků by mohla TV3 zabodovat pestrostí místního zpravodajství a sympaticky vypadající relací ekonomického zpravodajství, která se snaží jít nad rámec nudných ekonomických informací ČT.

    Nicméně i kdyby byl program sebevíc přitažlivý, nebude-li k mání v dostatečném počtu antén a kabelových přípojek, nikdy nedosáhne masové sledovanosti, což se samozřejmě musí projevit v cenách prodávaného reklamního času.

    Takže jako analytika médií mne pochopitelně zajímá, jak si investoři TV3 představují návratnost svých investic. A tady je jeden velký otazník. Všimněme si pozorně licence (www.rrtv.cz/licencni_rizeni/lr002.htm). TV3 vysílá jen v Hradci Králové a v Praze na základě licence pro terestrické vysílání udělené Martinu Kindernayovi, dále pak vysílá jako TV3/Galaxie přes satelit na základě registrace pro satelitní vysílání, což jí umožňuje zásobovat celostátně kabelové systémy. Ta licence pro terestrické vysílání vyprší 9.9.2001, tj. za rok a něco. A moje otázka zní: Kdo a proč je ochoten investovat stamiliony korun do něčeho, co závisí na jedné fyzické osobě a je to jisté jen na 18 měsíců?

    Na otázku, kdo je investorem, získal Jaroslav Plesl z týdeníku Euro (č.24) od ředitele Jana Obrmana odpověď: "Jsou věci, na kterých jsme se shodli, že je nebudeme přehnaně ventilovat. Když říkám přehnaně, tak myslím, že vůbec. Můžu vám říct, že největším, ale nikoli majoritním akcionářem je Peter Gerwe, což je relativně transparentní osoba. Druhý velký akcionář je Argus Capital. Potom jsou tam dva další větší akcionáři. Jeden z nich je držitel licence Martin Kindernay. Další jsem já jako generální ředitel a pak je tam skupina akcionářů, kterých je asi šestnáct. Ti mají dohromady podíl okolo jedenácti procent." (www.euro.cz)

    Takže vedle TV Nova (neprůhledný MEF Holding), Prima TV (Domeana, dnes rovněž ve vlastnictví MEF Holdingu) tu máme třetí komerční a celostátní televizi, o níž nevíme, kdo ji má vlastně pod kontrolou. Lecos napovědělo slavnostní zahájení TV3 ve Kbelích a její personální obsazení. Karel Schwarzenberg byl na večerním routu nepřehlédnutelný, jakož i vazby programové ředitelky Dany Bérové na skupinu Dřevíč a spol. Navíc 22. června ČTK oznámila, že představenstvo a.s. TV3 opustil Zdeněk Bakala z Patria Finance. (Jen tak mimochodem - akciovku TV3 nelze v obchodním rejstříku najít, možná se jedná o Českou mediální společnost a.s., což by svědčilo o tom, že se tu - podobě jako u TV NOVA - směšuje název televizního programu se společnostmi, které je provozují.)

    Ale vraťme se k naší otázce, kdo a proč a s jakým záměrem tady investoval. Mohu posloužit jenom hypotézou vycházející z teze, že TV3 je televizí, která tady je, aby byla, až něco bude. Co by to mělo být? Nevím, a TVR slovy Jana Obrmana nechce věci "přehnaně ventilovat."

    Poměrně nejlogičtější zdůvodnění své účasti na TV3 má MAFRA, která pro TV3 vyrábí zpravodajskou část. I kdyby licence pro TV3 nebyla obnovena, MAFRA tady bude k dispozici se zavedeným zpravodajským servisem, který se dá prodávat agenturním způsobem v budoucím světě digitálních audiovizuálních služeb komukoli, kdo v Česku bude chtít v budoucnu vysílat a nemusí to být jenom TV3.

    Ale co ti ostatní investoři? Možná věří tomu, že se jim jejich peníze vrátí, až TV3 prodají nějakému bohatému zahraničnímu zájemci o český televizní trh, kterému nebude vadit ještě několik let života s TV3 ve ztrátě. Možná. Anebo se tady hrají hry s dlouhodobou strategií, o kterých nevíme?? Po pádu IPB a v době neukončených soudních sporů o TV NOVA je možné všelicos, včetně možnosti, že se v české komerční televizi budou znovu míchat a rozdávat karty.

    Do tohoto míchání karet může zasahovat ze své zákonné pravomoci také regulační orgán Rada ČR pro R a TV vysílání. Pro sedm z jejích třinácti členů byla schůze Rady v úterý 27.června schůzí poslední, neboť 9.července vyprší jejich šestiletý mandát. Tři z nich, předseda Josef Josefík, bývalý předseda Bohuslav Hanuš a Oldřich Tomek, už nemohou být znovu zvoleni.

    Současná 26. schůze Poslanecké sněmovny má jako 106. bod své schůze (viz www.psp.cz) návrh na volbu členů Rady ČR pro R a TV vysílání. Jména některých kandidátů - vedle bývalých členů rady s možností znovuzvolení je mezi nimi mj. Jana Bobošíková - uvedl týdeník Media a Marketing (www.mam.cz) minulý týden.

    Bude zajímavé sledovat, jak o nich budou poslanci hlasovat. Já se dokonce domnívám, že tato volba může ovlivnit budoucnost naší televizní scény významněji než nedávná volba Rady ČT, kolem které se nedávno tolik diskutovalo.


    O demokracii: budu volit čtyřkoalici

    Václav Pinkava

    Mily pane Horo,

    Ohledne vaseho zajimaveho clanku http://www.britskelisty.cz/0006/20000630i.html#08.

    Moji vseobecnou polohu mysleni zde nebudu opakovat - vysla jiz drive v BL zde i s urcitym navrhem zmeny volebniho systemu co do metodiky hlasovani a scitani -)

    Mnou navrzeny system ma vsak slabinu kterou shledavate ve dvoukolovem hlasovani, v tom, ze nevyraznost by se vyplatila. Kdyz kritizujete dvoukolovy volebni system za to, ze ma tendenci zvyhodnovat neextremni strany, kladete otazku ktera zustala bez odpovedi:

    "Je tedy zrejme, ze Cechy by v predstavach mnohych politiku mely byt ovladany skupinou lidi, kteri si jako prostredek k dosazeni sveho cile zvolili prumernost. Nevyhranenost. Plochost. Proc?"

    Popisujete tu nazorovy stred, v nemz najdeme nazory tzv. uvazlive, byt ne sokujici svou originalitou. Proc je oznacovat tak pejorativne?

    Jelikoz demokracie je doslova "vlada lidu", a "lid" je, ex definitio vetsina, zvazme jaky je lid, nebot jeho zastupitele by meli odpovidat tomuto profilu. Prumerny z hlediska intelektu lid je, ex definitio. Ale prosty clovek nebyva nazorove plochy, nevyhraneny.

    'Lid' ma tedy sklony k absolutistickym resenim typu trest smrti, znarodnovani apod. Nastesti ne vsichni jsou presvedceni o tom samem, byt vetsinou stejne vehementne. Ryze demokraticke vsak je, dat lidem co chteji, treba jen 'chleb a hry'.

    Nedemokraticky nadrazene je vest lid k nejakym vyssim metam mravnim apod.

    (Klasickym prikladem proti plebiscitum a referendum je tvrzeni, ze v Indii bylo kdysi velmi 'nepopularni' zrusit barbarsky zvyk upaleni manzelky na stejne hranici s jejim zesnulym muzem, a kdyby fungovala indicka demokracie doslova demokraticky, upalovalo by se dodnes. Zvyk je zelezna kosile.)

    Vystizneji to rekl americky zurnalista a literarni kritik H.L.Mencken (1880-1956) "Demokracie je teorie, ze prosty lid vi, co chce, a zasouzi si dostat co chce, natvrdo." Ironicke ladeni nam napovida, zda je tato teorie spatna ci nikoli.

    Uvazlivejsi - (cili ve vasem pojeti slovniku prumernejsi, nevyhranenejsi ci plossi ?) vyjadreni na tema demokracie pronesl Winston Churchill v roce 1947:

    "Nikdo se netvari, ze by demokracie byla perfektni ci vsevedouci. Zaznel i nazor, ze demokracie je nejhorsi forma vladnuti, coz ovsem je, vyjma vsech ostatnich zpusobu, ktere byly cas od casu vyzkouseny."

    Zde jest 'jadro pudla'. Demokracie je nejlepsi ze vsech spatnych systemu vladnuti, proto, ze je v dlouhodobem meritku samo-korektivni.

    Demokracie zastupitelska, na rozdil od primeho poulicniho hlasovani vsech na kazde tema, existuje proto, ze 'lidova' demokracie je vlastne nerealizovatelny a tudiz spatny system vladnuti, i proto, ze neinformovany nazor je nebezpecnejsi nez informovany, a pocetnost jeho zastoupeni toto jen umocnuje.

    Clovek chce byt veden pouze, pokud bude veden lepe, nez by se vedl sam. Pouzil bych primeru, ze cestujici si radeji zvoli sofera autobusu a nechaji se vezt, nez aby se prali o volant, bez ridicaku. Veri-li vsak, ze vsichni neskonci ve skarpe.

    Volebni system o dvou partajich, jako je americky nebo de facto britsky system, pripomina zpusob rizeni vozidla tak, ze se u volantu stridaji dva ridici, kazdy jednoruky a jeden smeruje do leve skarpy, druhy do prave. Pokud se stridaji, v dlouhodobem meritku se jejich vyhranenost zprumeruje a vozidlo vlastne jede prumernym smerem, cili po silnici, byt cik-cak.

    Soucasna opozicni koalice pripomina volant, o ktery se perou jednoruky ridic s jednorukym spolujezdcem, coz je svym zpusobem uspornejsi alternativa nez stridani. Zbyva vsak otazkou, zda je to ten pravy trandem jednorukych na vecne casy.

    Demokracie vetsinoveho typu je nejvice vzdalena prave primitivni demokracii lidove - a spolu s vyhodami 'moudreho vladnuti' vsak nese i nebezpeci, ze nejaka soudrzna skupina extremistu muze, ve "vyssim zajmu", za sebou vytahnout zebrik a vladnout navzdy, tim, ze volebni zakon upravi ucelove dle libosti.

    Obavam se, ze konkretni navrhovany volebni zakon neni vhodny v nasi situaci, nebot lepsi vlada neschopnych/nevyhranenych, nez vlada vsehoschopnych/vyhranenych.

    Na zaver necht zazni cynicky nazor G.B.Shawa "Demokracie nahrazuje jmenovani zkorumpovanou mensinou volbou neschopnou vetsinou."

    Budu volit ctyrkoalici.

    Poznámka JČ: Až na to, že v dnešním globálním ekonomickém systému, kdy jsou hospodářské tlaky daleko významnější než tlaky politické a vlády se jim musejí podřizovat, začíná být stále méně významné, jaká politická strana je u moci. V Británii je v podstatě jedno, zda vládnou konzervativci či labouristé, vládní politika je stejná, a totéž - pod vlivem Bruselu - budou asi muset dělat i české vlády.


    Umíme polemizovat o jazyce českém?

    Jiří Janeček

    Potrefená husička se vždy ozve! Tentokrát vytáhl do boje za slušnost v polemikách pan Lubomír Ptáček, který mimo jiné kritizoval "namátkou" můj příspěvek "K čemu máme Ústav pro jazyk český". On to byl, kdo 13.3.2000 v BL uveřejnil větu: "Vzpomínám si na případ vysokoškolského kantora dbalého čistoty jazyka, který vyhazoval studenty od zkoušek za slovo "tranzistor", neboť máme krásné české slovo polovodič (zatímco dříve zavedené slovo "transformátor" mu nevadilo)." Pokud bych chtěl hodnotit tuto větu z pohledu páně Ptáčkových doporučení o slušnosti, potom bych mu vytkl slovo "kantor" použité pro označení vysokoškolského učitele a spojení "vyhazovat studenty od zkoušek" pro ocenění znalostí studenta u zkoušky jako nedostatečných. Jazyk však slouží k tomu, abychom si vzájemně rozuměli a já panu Ptáčkovi rozuměl, takže tyto výtky nepocházejí z mé kuchyně.

    To, co je však podstatné, je situace, kterou pan Ptáček svojí větou navodil. Pan Ptáček sdělil, že někdy (řekněme před třiceti lety) existoval v Československu vysokoškolský učitel (nejmenoval se náhodou Servít?), který nenechal jistý počet studentů složit vysokoškolskou zkoušku za to, že použili slovo "tranzistor". Důvodem mu pro to byla skutečnost, že tito studenti nepoužili slovo "polovodič" namísto slova "tranzistor", neboť slovo "tranzistor" kazí český jazyk, jako např. slovo "majzlík", neboť máme české slovo "sekáč". Toto sdělení jsem vzal jako uvedení příkladu samolibého češtináře, který nevěda nic o jistém oboru, si osobuje právo poškodit studenta, který mohl mít více vědomostí než učitel. Pan Motl, pro kterého je slovo "blábol" mírumilovným výrazem, však z toho udělal blábol, neboť informaci pana Ptáčka vztáhl na učitele s technickým zaměřením, který takovou chybu udělat nesměl ani před třiceti lety, neboť slova polovodič a tranzistor nikdy nebyla synonyma. Synonyma jsou synonyma tehdy, když vyjadřují totéž, a ne tehdy, když se někdo z neznalosti domnívá, že jde o totéž (hodinky i holinky se natahují).

    Ale podívejme se na otázku polemiky. Pan Ptáček říká, že ten, kdo věci příliš nerozumí, se uchyluje k neslušnostem. Já tvrdím, že ten, kdo věci příliš nerozumí, se uchyluje k zástupným nedůležitým otázkám (jako je slušnost, byť jsem nic neslušného ve svém příspěvku nenapsal).

    Vzpomenul jsem absence zákona o jazyce českém. Opravdu, proč máme Ústav pro jazyk český, když státem placení pracovníci nemohou nic stanovit? Jde o podobný případ jako před časem, kdy nebyl zákon o silniční dopravě. Proč jsme měli policajty, když ti nemohli nařídit ani to, aby se jezdilo vpravo?

    Postěžoval jsem si na rozlišování "i" a "y" v příčestí minulém, které nás zbytečně vysiluje.

    Uvedl jsem nesmyslnost třídění "ch" jako samostatné slabiky. Neměli bychom také třídit "sch" za celým "s" a "ou" za celým "o"? Proč má byt Schneider u nás za Shutem a v jiných státech naopak?

    Pan Ptáček ovšem polemizoval o tom, zda mohu použít slovo blábol pro označení počinu člověka, který slovo blábol tak rád používá, a o tom, zda se mohu ptát na výsledky práce pracovníků, které platíme z daní (zavoláte-li totiž na poradnu jazyka českého otázku, kterou paní učitelka dala dětem za domácí úkol, tak se dozvíte, že Ústav pro jazyk český se nesmí míchat do školní výuky).

    Nejzákladnějším pravidlem pro polemiku je, podle mne, to, aby se polemizující držel toho, o čem je řeč!

    Jiří Janeček


    Umění slušné polemiky

    Ivan Sosna

    Vážený pane Ptáčku,

    tak jako budiž chvála BL za poskytnutý prostor, tak i Vám za Vaši snahu propagovat a obhajovat umění slušné a věcné polemiky. V podstatě asi nelze nic namítat a lze si jen přát, aby se právě taková objevovala co nejvíce.

    Přesto ale k Vašemu textu učiním pár připomínek - ne polemických, ale spíš pohlížejících na situaci ještě z jiných úhlů.

    Obávám se, že ať se nám to líbí nebo ne, musíme vzít na vědomí dvě věci: - poněkud odlišnou historicko-společensko-jazykovou situaci v Česku a třeba v Británii a - společensko-jazykový vývoj poslední doby obecně.

    1. Domnívám se, že česká jazyková tradice je poměrně lidová, chcete-li, plebejská (nemyslím to pejorativně, nýbrž spíše jako terminus technicus).

    Snad by se dala vysledovat až do obrozeneckých dob, kdy čeština jako živý jazyk přežívala už skoro jenom na venkově, snad by šlo argumentovat semknutostí malého jazyka malého národa ve stínu němčiny, nejspíše by se sem vešel i Švejk a rozhodně se na tomto rysu podepsalo období socialistického realismu.

    Řízný, revolučně rozhodný a razantní jazyk musel i nepříliš vzdělanému dělnictvu a rolnictvu jasně ukázat, kdo kam patří, kde je dobro a kde zlo. Tato černobílá prezentace světa rozhodně nepodporovala cizelaci myšlenek a jemné odstiňování mnohotvárné a nejednoznačné skutečnosti: jazyk se nekultivoval, nýbrž zvonil a duněl.

    Jaká ostatně kultivace, když lídři národa - Klema, co má pod čepicí, Tonda Zápotonda a další - byli buďto vlezle lidoví nebo svým partajním ptydepe nesnesitelně kožení?!

    Pro buržoazní jemnůstky a la "I think", "I don´t think", "I´m afraid", "in my opinion" a podobné zde nebylo místo. Když se můj otec na konci 40. let vrátil po roce stráveném v Anglii a začal v akademických a stranických kruzích používat právě těchto obratů, ten to prý schytal: jaképak "myslím" či "domnívám se" - Tobě to snad soudruhu není jasné. Ty ses nakazil těmi jejich buržoazními žvásty... (dnes "bláboly").

    (Abychom zase nepodléhali iluzím: hodně se mýlím, když si pamatuji na záběry z britského parlamentu, kde se slovutní MPs překřikují jak báby na pavlači?)

    Připočtěme českou demokratickou hospodu, v níž se svorně a rozhodně ne vybranou mluvou nadávalo na režim a probíral fotbal a ženské. Přidejme všeobecnou brannou povinnost, kvůli které naprostá většina českých mužů absolvovala dvouletou školu zhrubnutí a zprimitivnění, v níž základním slovem byla "piča" a ve které si určitou úroveň vyjadřovací uchovali jen opravdu silní jedinci.

    Určitě to není všechno, já si ale na kompletní výčet ambice nečiním.

    2. Bez ohledu na naše estetické cítění je nesporným jevem nové doby posun jazyka - mluveného i psaného - směrem k jazyku obecnému. Ten stále více proniká nejenom do mluveného projevu, ale i do krásné literatury. Zcela zjevná je detabuizace donedávna nepoužitelných slov, jež se stávají skoro "salonfähig". Výrazy, které ještě předválečná braková literatura, např. rodokapsy, vytečkovávala (např. "zatr..."), jsou dnes směšnými archaismy.

    Jev je to obecný - byly časy, kdy se netolerovatelnému "damned" vyhýbalo třeba pomocí "dashed", dnes je všechno (netvrdím, že ve staré dobré Anglii) "fucking", "fakuje" se už i česky a in-nadávkou je s prominutím "zmrd". Není tomu tak dávno, co kovbojové ve westernech a vojáci-záklaďáci hovořili málem jak duchaplní gentlemani ve Wildových konverzačkách, dnes už nešokuje ani oslovení "ty píčo" ve filmu pro mládež.

    Ošklivé, hnusné, úpadek, O tempora, o mores? I tak to lze vidět, faktem ale je, že toto zdrsnění, zjadrnění, chcete-li zrealističtění jazyka je zřejmě nezadržitelné a nevratné. Opět by se dalo filozofovat a sociologizovat, proč tomu tak je, já se ale spokojím s popisem skutečnosti.

    Pravidla kodifikovaná v příručkách jsou sice hezká, ale skutečným jazykovým normotvůrcem jsou dnes především média. A jestliže dnes premiér - inteligentní a sarkastický stylista, žádný jazykový primitiv - považuje za únosné, aby jejich prostřednictvím označil určité profesní skupiny za póvl a hnůj, přispívá to k určitému posunu té normy směrem "dolů".

    Internet umožňuje takřka každému, aby veřejně ventiloval či vykřičel své názory. Stačí podívat se do nejrůznějších chatů: vedle solidních a věcných diskutérů často najdete i primitiva, který se snad množstvím co nejtvrdších slov ukájí. Jaký bude mít tahle nádherně demokratická vymoženost vliv? V každém případě lze očekávat nárůst názorů, prezentovaných nevytříbenými stylisty a zaujatými vášnivci, kteří si v Čapkovi a Peroutkovi rozhodně číst nebudou.

    Takže konečně zpět k Vašemu článku. Myslím, že razantní výrazivo, které je do určité míry tolerovaným územ, dnes jaksi patří do repertoáru i vzdělaného člověka. Jakmile ho používá jedna strana, nemůžete vždy očekávat od té druhé, že na "blbce" odpoví "obávám se, že možná nemáte tak zcela pravdu".

    Jeho použití nemusí být vždy jen dokladem primitivismu a nekultivovanosti uživatele, nýbrž někdy spíše důkazem jazykové a společenské reality. Jinak řečeno, člověk používá takový jazyk, jaký je zvyklý běžně vnímat. A jelikož se jazyk vyvíjí, je ten dnešní prostě trochu jiný než ten, který používaly velké vzory z minulosti.

    Tím ovšem neříkám, že po všech stránkách dokonale vytříbená argumentace je přežitkem. Také v rychle se měnícím současném světě zaslouží úctu, ochranu a kultivaci.

    Na závěr přičiním pár drobností, v nichž "I beg to differ".

    Nejsem zcela přesvědčen o tom, že uvozovací zrelativňující obraty plus britský understatement, např. "obávám se, že pan Novák nemá tak docela pravdu", ve stávajících českých podmínkách "podstatně zesilují argumentaci".

    Tím "blbcem" Vás mnohdy - ne-li většinou - v praxi ukřičí...

    Nevěřím, že jedna chybějící a jedna přebývající čárka v souvětí z Vámi uváděného příkladu může být "silně znevažujícím faktorem" a příčinou nedostatku důvěry čtenáře. V situaci, kdy se podobných a horších interpunkčních chyb poměrně běžně dopouštějí i velmi dobře placení novináři prestižních tiskovin (a jejich korektoři to vše klidně pouštějí do tisku) a kdy "čárky neumí" ani plno publikujících spisovatelů, si něčeho takového všimne málokdo.

    Mezi námi - nic ve zlém - i ve Vašem prvním odstavci o osočování (mimochodem prastará dobrá metoda "argumentum ad hominem") podle mého názoru jedna chybí: "... téma, které si vybral ke své polemice - ČÁRKA, neboť končí věta vložená - a zaměří se...".

    Upřímně zatleskat Vám ale musím za moudrý závěr, který s dovolením ocituji: "Smiřme se se skutečností, že můj odpůrce je blbec, a zkusme mu vytýkat jen jeho názory a chyby, kterých se dopustil. Třeba na to přijde sám."

    Každý polemik by si to měl pověsit někam blízko k monitoru.

    Ivan Sosna


    Nezáleží na slušnosti a neslušnosti, ale na výkladu a předsudcích čtenáře

    Václav Pinkava

    Mily pane Ptacku

    Ad http://www.britskelisty.cz/0006/20000629f.html#05

    Pisete: "Obraty ´domnivam se, ze´, ´obavam se´, ´rekl bych´ anebo ´mam zato´prispivaji nejen k slusnemu tomu celeho polemickeho textu, nybrz kupodivu i podstatne zesiluji argumentaci. "

    Tak dobra. 'Obavam se', ze vas clanek je ukazkou, do jake miry cteme co chceme, a 'mam zato', ze nezalezi ani tak na slusnosti ci neslusnosti pisatele, jako na vykladu a predsudcich ctenare. Kdo nechce slyset, neuslysi ani sebepronikavejsi signal.

    Pisete:

    "Domnivam se, ze k neslusnosti se casto uchyluje ten, kdo nerozumi popisovanym skutecnostem."

    Je vas prispevek neslusny? 'Rekl bych', ze neni. Ale ptam se, zda by z jeho obsahu bylo tedy logicke usoudit, ze 'kdo nerozumi popisovanym skutecnostem' se (alespon obcas) uchyluje k povrchnostem, radeji nez k obsahu. V tom vidim paralelu s vnimanim obalu, (ci barvy kuze) ...ale setrvejme u tematu.

    Z vaseho prispevku totiz nevyplyva stanovisko k obsahu me kritiky, jen k forme podaneho. Pritom jde, 'obavam se', o kritiku dosti zasadni. Na rozdil od diskuse na tema ostrelovac/odstrelovac - kterou povazuji za ryze oddychovou, 'rekl bych', ze nevyvazeny pristup k zviditelnovani zapornych aspektu ceskych pomeru v mezinarodnim meritku je zavaznejsim prestupkem prti bontonu nez nejake to nezdvorile slovo v mem textu.

    Co se obsahu tyce, chybuji (stejne tak jako Vy), nebot jsem zameril formalni stranky pane Culikovych extempore (preklada do anglictiny, jen to zaporne, apod.) a nerozebiram tu vecne o cem psal kdy, kde, jak a co mi na tom vadi. Snad dluzno podotknout, ze vydany dopis byl nejprve dopisem, pak teprve clankem v BL (bez upravy). Pana Culika nepovazuji za utlocitneho, a tudiz jsem ochoten byt na nej trosku hruby, abych dal najevo v cem mne 'stve'.

    Ale souhlasim s vami, ze verejne se ma psat co nejzdvorileji. Zdvorilost a ohleduplnost vsak narokujme i u laskaveho ctenare.

    Pisete:

    "Notnou davku neslusnosti nalezneme i v [Pinkava]: Kdo pere ´své´ spinave pradlo verejne (to je anglické porekadlo, mimochodem) ten je (v mych ocich) bud prihlouply ochota, nebo zlomyslny a senzacechtivy bulvarni buran. Hlasam-li jisty nazor (v tomto pripade o prani spinaveho pradla), asi bych nemel zastance jineho nazoru zahrnout nadavkami. V takove polemice lze jen tezko pokracovat, nechci-li klesnout na stejnou uroven. "

    Dale pak pisete "Ve vete citovane shora z [Pinkava], kde oznacujeme vcelku inteligentního cloveka za prihloupleho a nazyvame jej buranem, je silne znevazujicim faktorem jedna chybejici a jedna prebyvajici carka v souveti. Takto diskutujici jen stezi ziska duveru ctenare."

    Omlouvam se za chybejici a prebyvajici carky v souveti. Budte tak laskav a objasnete mi kde. Jsem zajiste 'postizen' britskym vzdelanim, takze carky v cestine mi dosud delaji problemy. Tez v duchu britske praxe povazuji jednoduche uvozovky kolem slova 'sve' ve zminene vete za ironizujici - v tom smyslu ze zde kritizuji verejne prani spinaveho pradla nikoli sveho, ale predevsim ostatnich - (nejen ostatnich clenu 'rodiny', ale vubec ostatnich).

    Do teto kategorie nesvaru vsak muze patrit i vystavovani 'cisteho pradla' ostatnich bez jejich souhlasu - duraz kladme na to narokovat si pravo pojednavat 'o nas bez nas'. Totiz, povazujete za nefer pokud nekdo argumentuje proti vam tak, ze vynese 'ven' vase stanovisko ve vlastnim prekladu? Pokud mu mate odpovedet, musite to umet v jim zvolene cizi reci, a navic mit stejny pristup k danemu medii. V pripade CER toto prokazatelne zaruceno neni, a kvuli vaznym pochybnostem o redaktorske politice tohoto listu jsem pro nej prestal psat - . (Abych jen nekritizoval, povazuji napriklad za ferove prekladat obe strany diskuse stejnou merou, z nezistne pozice nediskutujiciho prekladatele.)

    Zacal jsem tim, ze ctenar leckdy vnima veci jinak, nez skutecne stoji v textu.

    Zvazme priklad:

    Pokud v mem textu zamerujete veci tak dulezite jako jsou carky, jiste stoji za povsimnuti, ze v citovane vete neni zminen zadny konkretni clovek (a tudiz jak vite ze ma byt vcelku inteligentni ). Nikde tedy jej neoznacuji (a uz vubec neoznacujeme) za prihloupleho a k tomu nenazyvame buranem. Vsimnete si laskave i pouziti slova 'nebo'. Jde o metaforu, vyjadrenou hypoteticky - Pokud by nekdo (byt treba p Culik) delal X, pak bych jej ja povazoval za Y nebo Z. Navic, skutecnost, ze jde jen a jen o muj nazor, ne nejakou Pravdu - jsem snad vyjadril formulaci "(v mych ocich)" - opet anglicismus, prominte.

    Kdo se v metafore sam nalezne, a chce se urazit, ten at ji bere osobne. Rika se tomu vztahovacnost. Zajimava je vsak zastupna vztahovacnost, ktera z vaseho clanku cisi. Je-li pan Culik sam vztahovacny ci ne, patri mu zajiste uznani za novinarskou ferovost a houzevnatost v tom, ze i clanky na vlastni adresu kriticke vydava bez cenzury (radeji si prispendli vtipnou ci nejapnou uvahu na konec :-)

    Domnivam se tedy, za pan Culik v zadnem pripade kriticke clanky nevystavuje coby apel na pohorsene nohsledy a obdivovatele, aby se jej zastali.

    Kdo je schopen bagatelizovat si veskerou i dobre minenou kritiku sveho pocinani a brat ji prinejmensim za omyl pisatele, ten nema zastance zapotrebi. Ma zavidenihodnou hrosi kuzi. Falesna neomylnost je ve sve podstate nenapadnutelna, nebot ji nelze postavit zrcadlo tak, aby se v nem poznala.

    Takze 'prd zalezi' na tom, zda kritika nenapravitelneho svetonazoru je slusna ci neslusna. Vudci osobnosti v dejinach lidstva casto trpeli skalopevnou sebeduverou, ti nejsilnejsi ani nemeli zapotrebi likvidovat sve oponenty - pouze je umeli zesmesnit.

    Nezdvorila kritika ma slabinu, na kterou upozornujete, ale z jineho duvodu. Lze ji snadno bagatelizovat, odvadenim pozornosti prave na nevkusnost jejiho podani, a obsah se smahem prehledne.

    Dekuji vam tedy za pouceni.

    s pozdravem

    Václav Pinkava


    Ne všechny televizní diskuse musejí být agresivní

    František Pillman

    Další důkaz chybějící plurality v ČT (reakce na článek J.L. "Klaus v Dobrém ránu")

    Sledoval jsem onehdy v ČT jakýsi zpravodajský pořad. Pan Zákopčaník, jenž tento pořad moderoval, nepustil ke slovu nikoho kromě sebe. Trousil jen samé nekontroverzní věty jako: "Nebude-li pršet, nezmoknem" a dělal jednostrannou propagandu jakési sluneční nábožensko-politické sektě. Chyběl kdokoliv, kdo by se vyjádřil k Zákopčaníkovu arogantnímu názoru kriticky, zejména chyběl Prorok silných větrů, aby obhájil svoji verzi předpovědi počasí. Řeklo by se One man show. Prostě Zákopčaník řekl svoji verzi a spokojeně s nepluralitním úsměvem odešel.

    Pokud se Vám to zdá poněkud přehnaný požadavek na pluralitu, nemýlíte se. Avšak nedávný článek pana J.L. v BL, který kritizoval Klause v Dobrém ránu, vůbec nepochopil, že Dobré ráno nemá za účel podrobovat politiky kritickému výslechu a oponentuře, ale že má navozovat příjemnou nekonfrontační atmosféru, aby se divákům dobře vstávalo do pracovního dne. Je obsazován převážně umělci a sportovci. Výskyt politiků je v Dobrém ránu spíše výjimečný. Navíc, a to je podstatné, dosud žádný politik tam nebyl tlačen ke zdi.

    Chápu autora článku, který už svým slovníkem apriorně vyjadřuje Klausovi totální nedůvěru (cokoliv Klaus řekne, je jen "prý", aniž to vyvrátí), že mu Klaus asi hodně ublížil, když mu u jeho prezentace vadí věci, které mu u všech ostatních politiků v Dobrém ránu dosud zřejmě nikdy nevadily, alespoň si na ně do BL zatím nestěžoval. Nicméně doufám, že se v ČT nikdy nedočkám takové anarchické plurality v každé minutě vysílání, aby zdivočelí investigativci obtěžovali politiky i na operačním stole.

    Panu J.L. s jeho paranoidním vztahem ke Klausovi pak doporučuji vytvořit koncepci "Hádáme se každé ráno jen s Klausem", nebo "Ranního klausovského Kotle" a nabídnout ji komerčním televizím. Jistě po ní skočí jako chrti.


    Kdy budou souložit politikové na obrazovce v přímém přenosu?

    Ivan Sosna

    Kdo se stane prvním českým politikem, souložícím v přímém přenosu?

    Ano, fuj, až zbytečně provokativní a nechutná otázka. Nekladu ji však ze senzacechtivosti nebo nadrženosti, ale čistě jako občasný televizní divák, sledující evergreen naší obrazovky - mediální exhibice politiků.

    Politiky různě pravo- i levotočivé, mladé i starší, láká televize jak lampa noční můru. Pozoruhodné je, že se stále ještě nevytvořila standardní politická kultura a mediální prostředí, které velí politikům, aby se zabývali politikou, a brání jim, aby si pravidelně čechrali peříčka v několika diskusních pořadech a navíc s vděčností druhořadého komika šaškovali ve formátech tzv. zábavních.

    Ačkoliv svého času už i periodika méně kritická než BL na tento jev poukázala a zmínila přitom třeba dechovkové "umcacá, umcacá" exministryně Vlasty Parkanové nebo Ivana Langra, rozebírajícího v Peříčku své orgasmy, řady rádobybavičů zřejmě neřídnou. Nový pořad TV Prima Další, prosím!, mimochodem prý už hezky do zásoby předtočený, ukázal při své premiéře 29. června, že lákadlo televizní popularity (ergo známosti, ergo popularity politické, odrážející se v pravidelných hitparádách obliby) dokáže zbavit soudnosti i osoby jinak docela inteligentní.

    Staník Gross, stále ještě bejby naší politické scény, snaživě se pitvořící ve scénce "jak bych ukončil vztah se svou těhotnou milenkou" - jak roztomilé! Že jsou politici lidé z masa a krve a "jedni z nás", to bylo zajímavé a snad i potřebné předvádět v roce devadesát, aby se překonal image sádelnatých komunistických papalášů.

    Od té doby jsme ale už ale zažili tolik hřešících poslanců a politiků vůbec, že snad žádné další důkazy jejich normálnosti nepotřebujeme.

    Potřebujeme ale, aby za naše peníze daňových poplatníků dělali svou práci a naplňovali své programy. Tím nemyslím, že by jim jeden takový televizní meloušek ubral nějaký podstatný čas na poslancování nebo ministrování, zato na určité věrohodnosti a - snad nemoderní a poněkud starosvětské - serioznosti.

    Petra Novotného si v televizi pustím jako baviče (já osobně tedy určitě ne, ale rozumíme si), Stanislava Grosse si platím jako ministra. Sociologové dávno popsali nejenom fakt, že žít znamená zaujímat různé role, ale i mechanismy jejich fungování. Možná by si imagemakeři některých našich politiků měli v nějaké takové brožurce zalistovat.

    Utěšoval jsem se, že třeba tomu prostořekému Krausovi neprozřetelně sedli na lep, netušili. co na ně přichystal a pak už dost dobře nemohli vycouvat. Ale mám-li brát za bernou minci pečlivě načasovaný článek (MFD z téhož dne), jsem usvědčen z naivity: "Zatím žádný z účastníků již natočených dílů neměl proti výsledku námitky..."

    Jak se tedy vlastně buduje politická kariéra? Laik by řekl, že prací a/nebo stranickými intrikami. Zjevně existuje i další dobrá metoda: ten, kdo je na žebříčku mezi Top Ten, ji může dělat i takto. A za to se i ta nevymáchaná Krausova pusa dá docela dobře snést...

    Dokud se ale divák-volič dobře baví a myslí si, že ten kluk ministerskej je vlastně docela prima, lepší to nebude. Vlastně ano: časem přitvrdíme a pak třeba i na striptýz dojde. Proč by se vlastně mladý pohledný Adonis nemohl svléknout? Jak přirozené a lidské...

    Ivan Sosna


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|