pátek 10. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Squatting:
  • Vláda tvrdé ruky zasáhla na Ladronce (Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba)
  • Jak jsem změnil názor: O squatu a squaterech, o bytech a bydlení (Otto Kechner) Reakce:
  • Vyšinutá dívka: zachovala se jako těžký zločinec (Dalibor Žůrek)
  • O Machové, o přežívání a o konformitě (Vlasta Leporská) Občanská společnost:
  • Lesk a bída Občanských právních hlídek (Tomáš Pecina)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace sobota, 3.00:

    Exkluzivní fotografie Britských listů:

    Ilegální zásahová jednotka pražské Městské policie v akci

  • Zveřejňujeme několik dalších fotografií ze čtvrteční likvidace squatu Ladronka. Ve čtvrtek 9. listopadu vyklidila zvláštní jednotka pražské Městské policie squat na statku Ladronka. Akce byla z právního hlediska velmi sporná a Městská policie se při ní dopustila celé řady nezákonností. Přinášíme exkluzivní záběry police v akci, viz posledních pět níže uvedených fotografií. Autor snímků Tomáš Pecina se omlouvá za nižší technickou kvalitu nočních záběrů.

    - Ještě jeden záběr na výstavu zabavených předmětů
    - Reportér TV Nova Jan Tuna natáčí rozhovor s radním Blažkem
    - Strážník "zneškodňuje" demonstrantku, která se pokoušela blokovat odjezd stěhovacího vozu
    - Stejná situace o něco později
    - A z druhé strany
    - Trest za rozdělání ohně: strážníci táhnou náhodně vybranou demonstrantku za kordon
    - Takto skončila druhá oběť

  • Skončil další pražský squat. Pražská městská policie včera vyklidila patrně nejznámější český squat Ladronka v šestém pražském obvodu. Bývalí obyvatelé Ladronky se domnívají, že radnice i policisté při tom postupovali v rozporu se zákonem, a zdá se, že jejich rozhořčení není zcela bez důvodu. Tématu Ladronky i squattingu obecně jsou věnovány první dva články tohoto čísla (přinášíme rovněž rozsáhlou fotoreportáž z místa dění). (TP)

  • Od hysterie k vystřízlivění. O tom, jak český tisk postupně ustupuje od nekritického obdivu vůči české policii během antiglobalizačních demonstrací a zajímá se nyní více o vyšetřování policejní brutality, spáchané po těchto demonstracích, avšak také o některých drastických případech soudního stíhání demonstrantů a o pozoruhodném vysvětlení občanského aktivismu od sexuologa Radima Uzla, kandidujícího do Senátu, píše v angličtině v aktuálním čísle týdeníku Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

  • Recenze nové knihy Městopis od Michaely Černé (padesát autorů, povídek a měst) je na tomto místě.

  • Senátor Zeman a cizí peří. Vladimír Zeman, senátor za Unii svobody, má své voliče rád (zejména nyní, když jsou volby přede dveřmi). Proto jim do schránky nechal doručit leták nadepsaný: Nákladem S. O. S. 2000 a senátora Vladimíra Zemana, spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím (zde). V něm se občanovi poněkud polopatistickým jazykem vysvětluje, jak zmíněný zákon používat a k čemu všemu je mu dobrý. Celé to má háček: předkladateli a hlavními autory zákona byli Oldřich Kužílek a Michael Žantovský (ODA) a jak Britským listům potvrdil první z nich, V. Zeman se na přípravě zákona nijak autorsky nepodílel. Inu, normální je nelhat, že, pane senátore? --- Podařilo se nám spojit i s Vladimírem Zemanem. Ten se výrokem O. Kužílka cítil dotčen: považuje se prý za spoluautora zákona, protože se, jak pan senátor vysvětlil, iniciativně účastnil jeho prosazování. Na dotaz, zda se V. Zeman nějak podílel i na textu zákona, nám bylo řečeno, že o něm se svými kolegy často diskutoval. (TP)

  • Jaroslav Hutka má stránky se svými texty a informacemi o CD se svými písněmi na této adrese.


  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Vláda tvrdé ruky zasáhla na Ladronce

    Text Tomáš Pecina, fotografie Štěpán Kotrba

    Mrznoucí squatter na střeše statku Ladronka Včera v sedm hodin ráno vnikla násilím jednotka pražské městské policie, doprovázející radní za ODS Rudolfa Blažka (foto) a Filipa Dvořáka, do statku Ladronka v Tomanově ulici. Z devíti osob, které se v objektu nacházely, čtyři zadržela a předala Policii ČR (kvůli údajnému trestnému činu krádeže, protože v Ladronce prý byla neoprávněně zapojená přípojka elektrického proudu), jednomu dovolila odvézt v dodávce část věcí squatterů. Čtyři další obyvatelé Ladronky utekli na střechu (foto). Strážníci nedovolili, aby jim tam jejich přátelé, kteří se během dne shromáždili před squatem, poslali teplé oblečení a jídlo, a zhruba po deseti hodinách protestu vymrzlí squatteři střechu opustili.

    Policie ČR zásahu městských strážníků zpočátku přihlížela, později se stáhla zcela.

    V tom je první a zásadní vada čtvrteční akce. Zákon o obecní policii, jemuž MP Praha podléhá, na rozdíl od analogických právních úprav jiných zemí velmi striktně omezuje pravomoci strážníků, víceméně na oblast přestupkového řízení. Ke všem ostatním případům jsou strážníci povinni přivolat státní policii. Pražská radnice přitom zřídila a vybavila speciální "městskou zásahovou jednotku" (foto, foto, foto, foto, foto, foto), která se v průběhu zásahu chovala tak, jak viděla (a - obávám se - jak její příslušníci obdivují) u policie státní. V rozporu se zákonem a zcela nad rámec svých kompetencí tito muži např. odvlekli demonstranty, kteří zablokovali stěhovací vůz odvážející ze squatu věci jeho obyvatel.

    K vyvrcholení pak došlo po západu slunce. Demonstranti, kterým bylo zima, opakovaně zapalovali před Ladronkou ohně (což je přestupek; foto, foto, foto) a "bicí komando" na ně ve dvou případech vyrazilo a potrestalo je na místě kopanci a ranami obuškem. Kolem 20.00 strážníci dva náhodně vybrané demonstranty dokonce odtáhli za kordon, spoutali a odvedli neznámo kam, přesně ve stylu zásahů státní policie při demonstracích (fotografie z této části zásahu budou k dispozici v příštím vydání BL).

    V obou případech se samozřejmě jedná o - moderně řečeno - celé portfolio trestných činů: od zneužití pravomoci veřejného činitele až po ublížení na zdraví.

    Podobně pochybný byl rovněž ranní zásah. "Tvrdá ruka zákona" radní Blažek např. Britským listům řekl, že se squattery nebylo třeba vůbec jednat nebo je vyzvat k opuštění objektu, protože Ladronka je majetkem hlavního města a strážníci nedělali nic jiného, než že "šli do svého". Problém je v tom, že, jak tvrdí mluvčí anarchistů Jakub Polák (foto), o využívání Ladronky existuje písemná smlouva mezi squattery a správcovskou firmou, a o platnosti její výpovědi dosud soud nerozhodl. A i kdyby tomu tak nebylo (radní Dvořák před novináři uvedl, že žádná smlouva neexistuje), vniknutím do objektu bez rozhodnutí soudu o vyklizení by stejně byla naplněna skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody (§ 238 TZ), kterou česká judikatura vykládá poměrně široce.

    O tom, jak neprofesionálně a doslova partyzánsky byla akce provedena, svědčí, že demonstranti odpoledne přistihli jednoho pracovníka stavební firmy, jak nakládá do auta jejich elektrické kabely. Ten přiznal svou chybu a okamžitě se jim omluvil. Podezření, že si policisté a lidé z radnice takto rozdělili i další majetek squatterů jako "válečnou kořist", však zůstává, a pokud o zajištění věcí neexistuje řádný policejní zápis, může to mít pro radnici dalekosáhlé důsledky.

    Zásahová jednotka Podobně ředitel městské policie Radim Chyba nebyl schopen Britským listům vysvětlit, podle jakého ustanovení zákona nesmějí squatteři na střeše dostat od svých přátel jídlo a teplé oblečení, zejména když hrozí, že se vinou chladu na strmé střeše neudrží a spadnou (jeden z přítomných televizních reportérů, známý tím, že své vlastní dřívější působení v radikálním hnutí teď odčiňuje loajální službou policii, redaktora Britských listů za tento dotaz okřikl jako "aktivistu").

    Závěrem: Majitel domu má plné právo vystěhovat squattery, ale v právním státě přitom musí dodržovat postup předepsaný zákonem. To se v případě Ladronky nestalo, radní za Stranu pořádku (rozuměj: ODS) se těsně před volbami svezli na vlně emocí po zářijovém zasedání MMF/SB a zákon šel stranou. Poněkud překvapuje, že s jejich postupem se ztotožnil i náměstek primátora a senátorský kandidát Otto Kechner (ČSSD), který se sice snažil o smířlivější postoj, ale k řešení problému squatterů na střeše "vymrznutím a vyhladověním" se osobně přihlásil ("Přece nebudeme zvyšovat jejich komfort!"). Měl ale štěstí: žádný ze squatterů ze střechy nakonec nespadl a akce skončila "vítězstvím" radnice (pro srovnání, jak psával O. Kechner o sqattingu v době, kdy ještě nebyl blahobytným politikem ve funkci a jeho strana byla ještě v opozici, viz druhý článek tohoto vydání).

    Nejvíc však znepokojuje, že radní se zřejmě opět, podruhé v krátké historii, rozhodli přetvořit městskou policii v ozbrojený sbor prosazující nikoli zákon, ale zájmy radnice nebo dokonce jednotlivých frakcí v městském zastupitelstvu.

    Pak je tu ale problém terminologický: takový korpus totiž nelze nazývat městskou policií, ale městskými milicemi.



    Další fotografie:


    O squatu a squatterech, o bytech a bydlení

    Otto Kechner

    Před několika týdny zahájily pražské vysoké školy cyklus přenášek dalšího školního roku. Některým posluchačům nastal, vedle školních povinností, ještě další problém. Sehnat v Praze levné a odpovídající ubytování je takřka nemožné. Mnozí studenti musí, alespoň přechodnou dobu, bydlet v některém opuštěném pražském domě obsazeném mladými lidmi. Do češtiny se již dávno přenesl jeho anglický výraz - squat. Ve svých úvahách o bytech a bydlení se proto dnes vydám do oblasti, která zdánlivě nemá s bydlením spořádaných občanů nic společného. Jsme opravdu hluboko ovlivněni představou domu obsazeného squattery jako marihuanového doupěte plného pochybných individuí povětšinou celostátně hledaných. Takováto představa v nás byla trvale pěstována, a když se zamýšlím zpět, změny v 1989 nepřinesly do této praxe nic nového.

    Nažehlený redaktor komentující na pozadí probíhající policejní zásah. Kamera zabírá kuželem reflektoru uloveného mladého člověka sedícího na hřebeni střechy. Na závěr ještě obrázek pana majitele. Ten je trochu vyplašený, nicméně příjemně překvapený, že za zanedbání tohoto činžáku se mu v této zemi dostane ještě tolik publicity.

    Nedávno jsem byl osloven nepsaným správcem našeho, dnes již bývalého, holešovického squatu, panem Polákem, abych ho nepřímo zaštítil při jeho jednání se zástupci naší městské části při definitivním uvolnění domu pplk. Sochora 28. Problémy kolem tohoto vybydleného obecního domu, obsazeného squattery od roku 1990, byly nevděčnou náplní práce našich úředníků a policie v minulých letech. Celá záležitost ke zdárnému konci, který jak doufám, uspokojil všechny strany.

    Já jsem se v souvislosti s těmito rozhovory seznámil s problematikou squattingu. Také jsem se zajímal, jak to řeší jiné státy Evropy. Pokud třeba v Holandsku obsadíte byt ve dva roky prázdném domě, stolem, židlí, postelí vyšší než 40 centimetrů a nikdo Vás do 24 hodin z domu nevykáže, nesmíte být vystěhován. Naopak majitel s Vámi dokonce musí uzavřít nájemní smlouvu. Postupně jsem začal chápat squat jako svého druhu trest. Trest za spekulace s nemovitostmi, za velké soudní spory, za neschopnost dohody mezi spoluvlastníky a v neposlední řadě trest za docela obyčejnou lenost.

    Na druhou stranu nutno poznamenat, že doma v západní Evropě obsazené squattery vypadají stejně, mnohdy lépe než domy s normálními nájemníky. Jsou většinou dobře udržované a chráněné. V přízemí bývá často levná hospůdka, do které často zajdou starší, chudší obyvatelé okolních domů. Navazují se přátelství. Mladí studenti, ti jsou v drtivé většině obyvateli squatu, rádi vyslechnou jejich životní zkušenosti.

    Co říci na závěr - bydlení ve squatu bývá spojeno s určitou životní etapou mladého člověka. S přibývajícími lety a zlepšující se finanční situací squat tito mladí postupně opouštějí a za ně přicházejí jiní. K tomuto způsobu bydlení jsem postupně zaujal shovívavý postoj. Ale to, že někteří mladí lidé, naši budoucí lékaři, právníci či učitelé musí procházet squaty, považuji rozhodně za určité selhání naší společnosti.

    (Článek vyšel v měsíčníku Pražský Demokrat v listopadu 1997. Tehdy byl autor členem bytové komise zastupitelstva Prahy 7 a místopředseda RVV ČSSD Praha. Dnes kandiduje na senátora a je náměstkem primátora hl. města Prahy, zodpovědným za sociální oblast. Zcela nedávno se O. Kechner proslavil jako nesmiřitelný odpůrce konání pražského Dne bez aut.)


    Vyšinutá dívka: zachovala se jako těžký zločinec

    Dalibor Žůrek

    Motto:
    Ať jsou odškodněni ti, kteří byli loajálními občany Rakouska, a přesto byli rakouskými soudy odsouzeni. Ti kteří, bojovali proti Rakousku, byli odsouzení právem. Já jsem byl velezrádce Rakouska, a proto jsem byl odsouzen podle práva a o odškodnění nežádám.
    (řekl prvorepublikový ministr financí a jeden z " mužů Října 1918" Rašín, jako reakci na žádosti o odškodnění občanů odsouzených rakouskými soudy za první světové války - volný citát)

    Je opravdu zajímavá pozornost, kterou věnují BL výpovědi jedné zjevně vyšinuté rakouské dívky.

    Věřím sice , že pobyt v policejní cele není zážitek, který by si člověk přál, ale přesto skákat z pátého poschodí je věc poněkud šílená, zvláště pokud tvrdí, že je nevinná.

    Normální člověk by si v duchu řekl "zavřít můžou, pustit musej, a pokud za něco demonstruji ve špatné "společnosti" (o tom svědčí její popis bojů dlažebními kostkami a Molotovovými koktejly), musím prostě s nějakými "collatelar damages" :-) ) řečeno slovníkem NATO za Kosovské krize počítat.

    Rozumný člověk, chtějící civilizovaně demonstrovat, by vyklepal prach z obuvi své a zmizel z bitevního pole po anglicku co nejdříve.

    Nedivím se, že na ni zdravotnický perzonál hleděl křivě. Normálně by skákání z okna zvolil jen těžký zločinec, kterému hrozí mnoho let vězení. A mezi takové zločince se svým skokem zařadila.

    V této místnosti byli pravděpodobně vyslýcháni i ostatní zatčení, přesto nikoho jiného taková pitomost zřejmě nenapadla.

    Pokud se týká kritiky počínání zdravotnického perzonálu - napadá mě dochovaný rozkaz velitele zdravotní služby frontu provádějícího karpatsko-dukelskou operaci.

    Vydal totiž rozkaz, ve kterém nařídil podávat zraněným čsl. vojákům umístěným v sovětských polních nemocnicích dvojnásobné dávky morfia.

    Důvod? Zatímco ruští vojáci po obvyklých dávkách morfia tiše leželi, českoslovenští řvali bolestí jako na lesy, a "kazili morálku" ostatním vojákům, jak si stěžovali velitelé těchto nemocnic.

    Po této dvojnásobné dávce se konečně utišili i ti čeští. (Doufám, že na mně nezaútočí někdo dotčen tím, že snižuju vážnost vojáků ze Svobodova sboru. To není mým úmyslem.)

    Pravděpodobně něco podobného se stalo i zde. V každé nemocnici existují určité terapeutická schémata, které jsou osvědčené praxí, a která se rutinně používají.

    Na tuto dívku zřejmě obvyklé české dávky analgetik neplatily. Nakonec to zřejmě zdravotníci pochopili, a raději dívku nadrogovali o něco více, jak je vidět z jejího popisu. Pan Čulík jako obvykle poznamená, že bolest cítí všichni stejně, což je možná pravda, ale někteří ji snášejí mnohem lépe.

    Na Západě je daleko menší ochota tolerovat vlastní bolest, a je běžná anestezie třeba i při ošetření (běžné "vrtání") zubů. Je to tam spíše standard, kdežto u nás se provádí spíše na žádost pacienta (jinak to není finanční problém, pojišťovna to zaplatí). Naopak jsem se setkal s mnoha pacienty, kteří si stěžovali na lékaře, kteří jim anestezii při plombování "vnucovali".

    Jsem zubař, a ještě jsem si nikdy nenechal dát injekční anestezii při plombování.

    Proč nebyla operována ? Inu, daly se čekat problémy, stížnosti na špatně provedenou operaci, a také se zřejmě očekával brzký přesun domů, nakonec není nepodstatná ani otázka úhrady.

    Naopak je mi sympatický postoj její matky. A také vyjádření právníka OPH je přesné. Byla to hloupost nejvyššího rázu.

    A je otázka, proč brát vážně někoho, kdo dělá takové hlouposti a jehož reakce jsou zjevně přehnané.

    Proč je v záhlaví citát ministra Rašína?

    Inu, revolucionáři jsou různí. Někteří začnou po zatčení tvrdit "já nic, já muzikant".

    Chování Fidela Castra před soudem po útoku na kasárna Moncada bylo sympatičtější. Nezatloukal, ale útočil na systém i před soudem. A přijal zodpovědnost za své povstání.

    Inu, je to macho.


    O Machové, o přežívání a o konformitě

    Vlasta Leporská

    Z jisteho uhlu pohledu mela slecna Machova stesti, ze  nebyla jen bezejmennym a bezmocnym 'nymadem', ale ze mela silne zazemi v podobe svych zahranicnich pratel a rodiny. Existuje mnoho prikladu, jak obvykle takovi kverulanti dopadaji. Z uhlu pohledu vetsiny obcanu v teto republice je Sylvie Yolanda Mach dozajista extremistkou. Jen blazen muze jit do stretu s mocenskou masinerii z tak posetileho duvodu jako je vedomi vlastni dustojnosti a pocit svobodneho cloveka, ktery se nechce nechat sikanovat a ktery nedopreje predstavitelum moci ten bajecny pocit, ze si s nim mohou delat co chteji. Ze to devce musi byt opravdu silene svedci i fakt, ze se pri svem pocinani nezalekla ani policejni brutality a proste si stala na svem. Dovedu si predstavit jakou nevoli mohla osoba jako Sylvie Yolanda vyvolat mezi policisty, kdyz vyvadela a domahala se svych prav a moznosti telefonovat, zatimco ostatni tise snaseli skrtici pouta, se zkrizenyma nohama zvladali dlouhe hodiny nevyhovet svym prirozenym potrebam a po obdrzene rane se jen schoulili a snazili se 'nedelat potize'.

    Ve zdejsim extremne konformnim prostredi je neco takoveho nevidane a neakceptovatelne. Samotne projeveni vlastniho nazoru, resp. vubec ochota si nazor objektivne vytvaret, je vnimano jako rizikove. Ocekavana mira subordinace mezi nadrizenymi a  podrizenymi presahuje vsechny meze a dosahuje grotesknich podob. Jednou jsem upadla do nemilosti u sveho sefa proto, ze jsem navrhovala najmout na stehovani nasi male firmy stehovaky, misto abychom vse odstehovali svepomoci, jak navrhoval jemu blizky spolupracovnik. Stehovali jsme pak svepomoci tyden, prace po celou tu dobu stala a naklady na vypujceni dodavky jiste presahly cenu stehovaci sluzby, nemluve o tom, ze se vsichni dost nadreli. Kdo si mysli, ze mi pak nekdo z nich dal za pravdu, ten se myli. V nemilosti jsem byla jeste radu mesicu a ostatni kolegove me zdravili, jen kdyz si byli jisti, ze je pri tom nikdo nevidi. Tezko rici, zda mira servility, praktikovana v teto zemi, je skutecne dedictvi miulosti pocinaje pobelohorskym utlakem pres dve diktatury az k dnesnimu stavu. Jiste je, ze tato mira je alarmujici - ovsem jen pro toho, kdo je schopen videt, ze takova spolecnost nevyhnutne degeneruje a neni ochoten se podridit vseobecnemu konsensu v prezivani.

    S potrebou maximalni konformity souvisi i chovani lekaru a lekarskeho personalu - proc by si nekdo palil prsty kvuli nejake zatracene vytrznici? Projevim sympatie nebo soucit a jeste si nekdo bude myslet, ze k ni mam nazorove blizko.... Nicmene dobra zprava je, ze se zrejme mezi mnoha lhostejnymi a zbabelymi nasli dva statecni - policista, ktery ji vzal po padu z okna za  ruku a lekarka zachranky.

    V jednom prispevku v BL, tykajicim se Machove, kdosi uvadi jako dukaz jeji prislusnosti k extremistum skutecnost, ze  mela svym mikrobusem odvazet z mist demonstraci i tehotne ucastnice. I ja povazuji za nerozumnou ucast tehotnych zen na tak nebezpecnych akcich, ale vzpomenme na protirezimni demonstrace v  roce 1989, kde hrozilo mozna vetsi riziko a lide tam s sebou brali i male deti. Oznacil by je dotycny za extremisty? To je otazka na jinou diskusi a mozna by neskodilo ji na strankach BL otevrit.


    Občanská společnost, jakou si president Havel nepředstavuje

    Lesk a bída Občanských právních hlídek

    Tomáš Pecina

    Projekt Občanských právních hlídek (OPH), podporovaný Ekologickým právním servisemHnutím občanské solidarity a tolerance, vznikl na základě logické úvahy, že i když všichni, kdo se zabývají problematikou lidských práv, víceméně vědí, že s jejich dodržováním - zejména ze strany policie - to v České republice není slavné, chyběl doposud oponent, který by mohl být efektivní protiváhou dobře organizovanému bezpečnostnímu aparátu.

    Koncepce OPH je zcela v souladu s obecně přijímaným pojetím občanské společnosti: členové hlídek si na masových shromážděních neosobují větší práva než jiní občané, ale tím, že jsou dobře informováni, vybaveni technikou (videokamery, fotoaparáty...) a především jsou ve vzájemném spojení během akce i po ní, uspějí tam, kde izolovaný jednotlivec selhává.

    Půldruhého měsíce po pražských událostech kolem summitu je čas na první hodnocení, jak úspěšně si Občanské právní hlídky vedly a co z úkolů, které si předsevzaly, dokázaly skutečně splnit.

    Kdybychom posuzovali úspěšnost projektu OPH jen podle toho, jak o jejich činnosti referovala média, museli bychom ho nejspíš označit za prvotřídní flop: informace z tiskových zpráv, které přebírala ČTK, se do papírových novin vesměs vůbec nedostaly nebo byly uvedeny mezi málo podstatnými, jednořádkovými zprávami. Televize, včetně veřejnoprávní, o činnosti OPH po zasedání MMF/SB mlčely zcela. Není proto divu, že v atmosféře této mediální psychózy se zástupci hlídek pražské demonstrace 28. října sice zúčastnili, ale obléknout světlemodrou vestu s logem OPH se už nikdo z nich neodvážil.

    Jako nesprávná se ukázala i sázka na vládního zmocněnce pro lidská práva (tedy tak trochu zmocněnce kočky pro práva myší) Petra Uhla. Jeho podpora právním hlídkám, pokud vůbec jaká, byla kromě prvního týdne striktně neveřejná, kuloárová, čímž Uhl prokázal starou pravdu, že (každá) moc korumpuje.

    Zcela jiný je pohled z hlediska objemu a kvality dokumentů, které hlídky zpracovaly, archivovaly a postupně daly k dispozici médiím. Do dnešního dne se nevyskytl ani jeden případ, kdy by vyšlo najevo, že informace v dokumentech OPH jsou nepřesné nebo zkreslující. Ti, kdo považovali za svou povinnost dokázat opak (jako Ondřej Neff v případě zbitého belgického aktivisty van Broekhovena), museli sáhnout ke krajně neférovým prostředkům: dokazovat lživost prohlášení aktivistů pouze na základě výpovědi jejich věznitelů se příčí nejen základní novinářské etice, ale i zdravému rozumu; zejména Neffovo "resumé případu" určitě není textem, který by se zapsal do dějin české žurnalistiky jako následováníhodný počin.

    Občanské právní hlídky - a to je jejich přednost i slabina zároveň - fungují jako síť dobrovolných spolupracovníků i jako hierarchická organizace uspořádaná kolem jednoho centra současně. Tomuto centru bohužel scházejí některé klíčové funkce, zejména neexistuje funkční tiskové oddělení, které by zpřístupňovalo všechny výpovědi týraných osob na Internetu (tuto funkci částečně - a trochu proti své vůli - suplovaly Britské listy), organizovalo pravidelné tiskové konference a zajišťovalo průběžný informační servis.

    Jako velmi kompetentní se naopak ukázali jednotliví spolupracovníci právních hlídek. To, že si v praxi ověřili možnosti fungování "grassroots" organizace, je zvlášť významné v zemi, kde dva ze čtyř nejvyšších ústavních představitelů tvrdí, že jedinou legitimní formou občanské angažovanosti je členství v politické straně. Velmi cenné budou i dílčí úspěchy, které úsilí právníků OPH přinese.

    Určujícím pro to, zda koncept Občanských právních hlídek přežije, jak se zdá, bude to, nakolik se jejich spolupracovníci dokáží shodnout v definitorických otázkách jejich fungování. Jde zde o několik základních problémů, které jednotliví aktivisté chápou rozdílným způsobem:

    • Smějí na činnosti hlídek participovat lidé spojení s konkrétními kauzami (např. ekologií), nebo je třeba omezit účast v OPH podmínkou nezávislosti a striktního dodržování zákona (tj. vyloučit ty, kdo se angažují v akcích občanské neposlušnosti)?

    • Jaký vztah zaujmou OPH k novinářům? Očekávají, že žurnalista, který se stane spolupracovníkem hlídek, ztratí profesionální odstup od svého tématu? (Z formulace základního stanoviska OPH to není jasné.)

    • Považují Občanské právní hlídky za svou povinnost upozorňovat na porušování zákona ze strany neonacistických účastníků masových akcí? Pokud ano, dokážou měřit stejným metrem i anarchistům? A jestliže ne, neměly by raději přenechat dohled nad porušováním zákona demonstranty policii a vymezit se prostě jako ten, kdo kontroluje policisty?

    • Na čem chtějí OPH budovat svou autoritu? Na věrohodnosti svých výstupů a na spolupráci s médii nebo na tom, že je jako partnera akceptují kontrolovaní (tj. zejména policie)?

    Troufám si tvrdit, že právě tato témata převážnou měrou rozhodnou o budoucnosti Občanských právních hlídek; jejich úspěch nebo neúspěch může být předobrazem osudu občanské společnosti v této zemi.



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|