čtvrtek 16. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Lidská práva v ČR:
  • Mezinárodní federace pro lidská práva odsoudila porušování lidských práv českou policií na základě informací, jejichž pravdivostí je si jista (ČTK) Česká spisovatelka návštěvou v Británii:
  • Spisovatelka Iva Pekárková: Kdo jednou opustí svou zemi, ztratí ji a žádnou jinou vlast už nenajde Ekonomika:
  • Kapitálový trh - sny a skutečnost (Radek Bubeník) Ironie:
  • Klausův černý sen aneb proroctví bystrozrakého mládence (Pavel Jonák) Reakce:
  • Podivné argumenty Britských listů (Dalibor Matušínský) Reakce:
  • Znám případy, kdy lidi přišli o práci, protože jsou na Cibulkových seznamech (Jan Kaštánek)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace sobota 18. listopadu

    Pochod k Ladronce, 17. 11. 2000

    Text Tomáš Pecina, foto Štěpán KotrbaTomáš Pecina

    V posledních dnech nabývá situace kolem vyklizeného squatu Ladronka značně burleskních rozměrů. V pátek 17. listopadu se uskutečnil protestní pochod od budovy magistrátu na Ladronku. Když několik set demonstrantů po téměř osmikilometrovém pochodu k Ladronce dorazilo, očekávala je zablokovaná vrata a za nimi zásahová jednotka městské policie v plné zbroji. Opodál byla připravena i speciální jednotka Policie ČR. Strážníci na výzvy squatterů k jednání nereagovali, a tak se demonstranti před statkem nechali vyfotografovat a po necelé hodině se - bez viditelného výsledku, i když bez násilí - opět rozešli.

    Protože státní policie, vystupující tentokrát stejně jako na předchozí demonstraci u Rudolfina velmi korektně, se odmítla do sporu vměšovat s tím, že není schopna rozhodnout, zda squatteři mají nebo nemají podle zákona právo vstoupit do objektu, evidentně vzniká patová situace: občanské sdružení Ladronka má dosud platnou smlouvu o užívání objektu a především dosud neskončilo soudní projednávání žaloby na vyklizení, kterou - na základě uvedené smlouvy - podalo město a správcovská firma TCP.

    Jak se dalo čekat, v pořádku nejsou ani věci, které komando strážníků v Ladronce zabavilo: řádný protokol o zajištění neexistuje, squatteři tvrdí, že chybějí předměty v hodnotě minimálně 20 tisíc korun, a radnice nemá v ruce nic, čím by jejich obvinění vyvrátila.

    Ladronku trvale obsazuje početná jednotka městské policie a dá se předpokládat, že dojde k dalším masovým protestům: účinkem se jistě neminou pokusy squatterů manifestovat před magistrátem v některý pracovní den.

    Celou anabázi - která rozhodně není levná - hradí přitom ze svých daní všichni občané.

    Pravděpodobné varianty vývoje jsou nyní zhruba tři:

    1. Radnice neustoupí ze své pozice a bude chtít "dobýt a udržet" Ladronku silou. To spotřebuje značné prostředky, radní i městská policie budou čelit žalobám i stížnostem a pochvaly za rázný, i když nezákonný postup, se radní Blažek s Dvořákem dočkají nejvýš od krajní pravice (kam momentálně patří i tvrdé jádro ODS v čele s Václavem Klausem).

    2. Město Ladronku vyklidí, vrátí ji squatterům a obnoví status quo ante; poté počká, až soud rozhodne o vyklizení statku. Výsledkem bude velká ostuda a astronomické náklady z městského rozpočtu vynaložené na nulovou změnu.

    3. Radnice přizná chybu a dohodne se se squattery na kompromisním řešení, např. jim uhradí škody vzniklé neoprávněným zabavením (a následným rozkradením) jejich věcí, a místo Ladronky jim nabídne pro vybudování autonomního kulturně-sociálního centra jiný nevyužívaný objekt. To se zdá být nejméně nákladným řešením, protože městská policie se konečně bude moci věnovat úkolům, pro které je zřízena (a k nimž má kompetence), squatteři výměnou za kompromis ustoupí z části svých požadavků a městu zbyde volná Ladronka. Otázkou ovšem je, jestli se na radnici najde někdo, kdo by dokázal takový kompromis vyjednat; radní Filip Dvořák (ODS) se tímto mužem rozhodně být nezdá.



    Fotografie:
    (kliknutím na náhled se otevře nové okno s větší verzí a popisem snímku)




    Další snímky jsou k dispozici v albech:
    (Dnes v pátek 17. listopadu BL nevycházejí, neboť je v České republice svátek.)

  • Britské listy žalují Radu pro vysílání. Konečně jsme obdrželi písemnou odpověď Rady na naše odvolání proti rozhodnutí utajit informace, komu patří české komerční televize. I když odvolání bylo vypracováno velmi pečlivě a snažilo se o precizní argumentaci, Rada se jím vůbec nezabývala a prostě odpověděla, že o odvolání rozhodla podle stejných paragrafů, jako když zamítla původní žádost o informace. Nyní na Radu podáváme správní žalobu a jsme zvědavi, zda jí tato ledabylost a nepečlivost v myšlení projde i před soudem. Trváme na tom, že rozhodnutí tajit, kdo vlastní české televize, je skandální a měli by se jím co nejdřív zabývat i poslanci mediální komise. (TP)

  • Neefektivita české státní správy. Věznice Mírov na Šumpersku by potřebovala dva až tři miliony korun na to, aby se stala zcela bezpečnou a aby z ní nikdo nemohl utéci. Mírov, odkud na konci října uprchl dvojnásobný vrah Jiří Kajínek, dostal zatím jen na určitá bezpečnostní opatření jen 300.000 korun. Novinářům to řekla generální ředitelka vězeňské služby Kamila Meclová po dnešním jednání se členy sněmovního podvýboru pro vězeňství.

  • Miloš Zeman odmítl výzvu Petry Buzkové, aby odstoupil.

  • V české demokracii přituhuje? Vláda se vrací k praxi první republiky? Podle tiskového zákona z doby první republiky měla vláda právo publikovat na titulních stranách deníků v závažných záležitostech vlastní prohlášení až do délky 800 slov. V nově schváleném mediálním zákoně se nynější vláda vrací k témuž principu, kdž schválila regulaci televizního a rozhlasového vysílání, týkající se zveřejňování informací o událostech, které jsou předmětem "zvýšeného veřejného zájmu". Seznam událostí mimořádného společenského významu stanoví ministerstvo kultury, a to po poradě s mediálním výborem Poslanecké sněmovny a po jeho projednání Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, řekl ministr kultury Pavel Dostál. Nedovedu si představit, že by něco takového prosadila ve sdělovacích prostředcích britská či americká vláda: hned by se strhl oprávněný křik ohledně omezování svobody projevu. Základním, nezrušitelným principem svobodných sdělovacích prostředků totiž musí být, aby mohly korigovat obrovskou moc vládních činitelů samostatným rozhodováním o tom, co a jak o činnosti vlády publikovat. Vláda si nemůže ve sdělovacích prostředcích určovat, co musejí zveřejnit. - Novela zákona o rozhlasovém a televizním vysílání také nutí provozovatele televizního vysílání, aby tam, kde je to provčlivěeditelné, vyhradil pro evropské televizní pořady více než padesát procent vysílacího času.

    Ilegální zásahová jednotka pražské Městské policie v akci

    (Ukazuje se, že je velmi důležité, aby byly tyto fotografie k dispozici na titulní stránce BL delší dobu.) Zveřejnili jsme i další pozoruhodné materiály k případu Ladronka. Zde Filip Dvořák radní ODS, na tiskové konferenci prokazatelně lže; zde vysvětluje Tomáš Pecina, proč zásah na Ladronce vážně porušil zákon přesto, že původní smlouva squatterů byla velmi nepřesvědčivá.
  • Zveřejňujeme několik fotografií z likvidace squatu Ladronka, k níž došlo minulý čtvrtek. Ve čtvrtek 9. listopadu vyklidila zvláštní jednotka pražské Městské policie squat na statku Ladronka. Akce byla z právního hlediska velmi sporná a Městská policie se při ní dopustila celé řady nezákonností. Přinášíme exkluzivní záběry policie v akci, viz posledních pět níže uvedených fotografií. Autor snímků Tomáš Pecina se omlouvá za nižší technickou kvalitu nočních záběrů.

    - Ještě jeden záběr na výstavu zabavených předmětů
    - Reportér TV Nova Jan Tuna natáčí rozhovor s radním Blažkem
    - Strážník "zneškodňuje" demonstrantku, která se pokoušela blokovat odjezd stěhovacího vozu
    - Stejná situace o něco později
    - A z druhé strany
    - Trest za rozdělání ohně: strážníci táhnou náhodně vybranou demonstrantku za kordon
    - Takto skončila druhá oběť

    Vysvětlení, proč byl zásah Městské policie protizákonný, je v tomto článku. Další důležité materiály k tomuto tématu jsou v úvodu dnešních Britských listů.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze nové knihy Městopis od Michaely Černé (padesát autorů, povídek a měst) je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Mezinárodní federace pro lidská práva odsoudila porušování lidských práv českou policií na základě informací, jejichž pravdivostí je si naprosto jista

    FIDH odsuzuje porušování lidských práv ze strany české policie

    PAŘÍŽ/PRAHA 7. listopadu (ČTK) - Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH) co nejrozhodněji odsuzuje porušování lidských práv ze strany české policie během zářijového zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Federace to uvedla v otevřeném dopise, který minulý týden zaslala českému prezidentovi Václavu Havlovi, premiérovi Miloši Zemanovi a ministru vnitra Stanislavu Grossovi a jehož kopii poskytla ČTK.

    Zástupkyně generálního tajemníka FIDH Anne-Christine Habbardová dnes ČTK řekla, že její organizace trvá na "nezávislém a nestranném vyšetřování" porušování lidských práv, kterého se podle dopisu FIDH dopustili policisté především na osobách zadržených v souvislosti s demonstracemi proti MMF. Zdůraznila, že FIDH vycházela z ověřených a potvrzených informací, jejichž pravdivostí si je naprosto jista.

    Mnoho svědectví potvrzuje, že policisté velký počet zadržených osob zbili a zranili a s mnoha lidmi zacházeli nelidsky a ponižujícím způsobem, uvedla FIDH. Podle mnoha svědectví policisté zadrželi i velký počet osob, které se nezúčastnily demonstrací či potyček s bezpečnostními silami, dodala FIDH. Některá svědectví podle ní dokládají, že bezpečnostní síly používaly nadměrné násilí při zatýkání demonstrantů.

    FIDH zdůraznila, že porušování lidských práv ze strany české policie je v rozporu s ustaveními Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, které ČR ratifikovala. Dodala, že je znepokojena reakcemi českých oficiálních míst, která obvinění na adresu policie odmítla jako součást diskreditační kampaně.

    Habbardová řekla, že její organizace je pevně odhodlána dále sledovat, jak se v souvislosti s jejím požadavkem nezávislého vyšetřování stížností na policisty bude chovat česká vláda.

    FIDH sdružuje 105 nevládních organizací pro lidská práva z 86 zemí. Má poradní status u OSN, Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) a u Rady Evropy.

    Postupem českých policistů vůči osobám zadrženým v Praze během demonstrací proti MMF se zabývají také další mezinárodní organizace pro lidská práva, například Amnesty International a Human Rights Watch. Informace o ní obdržel i Úřad vysoké komisařky OSN pro lidská práva.

    Během demonstrací zhruba 12. 000 osob proti MFF 26. září v Praze přibližně 200 demonstrantů zaútočilo na policisty dlažebními kostkami, tyčemi i zápalnými lahvemi. Policie odpovídala slzným plynem, vodními děly a obušky.

    Občanské právní hlídky (OPH) evidují desítky svědectví o nezákonném chování policistů hlavně na policejních stanicích a dodnes podaly 14 trestních oznámení na neznámé policisty. Náměstek ředitele Inspekce ministra vnitra Jiří Zábranský dnes ČTK řekl, že inspekce se zabývá čtyřmi případy údajně nezákonného postupu policistů. Policejní prezident Jiří Kolář 26. září sdělil, že policie eviduje 320 stížností na chování svých příslušníků vůči zadrženým demonstrantům.


    Spisovatelka Iva Pekárková: Kdo jednou opustí svou zemi, ztratí ji a žádnou jinou vlast už nenajde

    Ve Velké Británii tento týden vyšla v nakladatelství Serpents´ Tail anglicky kniha české spisovatelky Ivy Pekárkové Dej sem ty prachy (Give me the Money), o zážitcích české taxíkářky v New Yorku. Při této příležitosti zorganizovalo Czech Centre v Londýně cestu Ivy Pekárkové po britských univerzitách, kde se vyučuje čeština: Pekárková navštívila Londýn, Durham, Glasgow, Oxford a Bristol. V úterý 14. listopadu se účastnila besedy na Glasgow University, z níž dnes přinášíme částečný transkript.

    Iva Pekárková (nar. 1963) studovala v Praze mikrobiologii a virologii, studia však nedokončila v roce 1985 emigrovala. Po desetiměsíčním pobytu v uprchlickém táboře v rakouském Traiskirchenu se usídilila ve Spojených státech, kde pak pracovala v New Yorku sedm let jako taxíkářka. V nakladatelství 68 Publishers vyšla v roce 1989 její kniha Pera a perutě, jejíž hrdinka se v Československu začátku osmdesátých let brání bezútěšné společenské atmosféře tím, že se stane dálniční prostitutkou: snaží se vydělat prostředky pro léčbu nemocného přítele. Román Kulatý stůl (1993, 1997) líčí zážitky z uprchlického tábora v Traiskirchenu, také především skrze sexuální zkušenosti. Próza Dej mi ty prachy (1996) se zabývá životem české taxíkářky v New Yorku, anglicky napsaná kniha The Scarz (česky: Gang zjizvených, 1998) líčí osud české emigrantky, která se přes tragické zážitky v zahraničí rozhodne zůstat v cizině.


    Iva Pekárková: To téma ježdění z taxíkem je velmi složité. Zabralo by to skoro celou knihu jen snažit se vysvětlit, co to všechno je. Je to velmi komplikovaná struktura: můžete pracovat pro sebe, můžete pracovat pro přítele, můžete vlastnit taxík, můžete dělat nejrůznější věci. Také různí lidé používají různé triky jak vydělat víc peněz. Buď okrádají cestující nebo přátele nebo zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo město. Tato kniha to všechno vysvětluje a v tomto smyslu je vlastně novinářská, protože já sama jsem vlastně byla novinářkou inkognito, všechny triky jsou v knize - kromě jednoho. Někteří přátelé mi řekli o tom, jak je možno způsobit, aby vám taxametr běžel daleko rychleji, ale jeden přítel mě varoval, že jestliže někdy to napíšu do knihy a kniha se dostane do ruky jediného newyorského městského taxíkáře, budu mrtvá. Takže jsem do knihy nedala obchodní tajemství newyorských taxíkářů.

    Robert Porter: V Praze ovšem je to podobné, jako v New Yorku.

    Iva Pekárková: O Praze moc nevím. Myslím, že v Praze mají lepší, víc mafiánské praktiky. Co se New Yorku týče, v New Yorku to není taková džungle jako v Praze, tak jim dodržme jejich tajemství.

    Jan Čulík: To je zajímavý citát: Iva Pekárková: "New York není taková džungle jako Praha. "

    Iva Pekárková: To přesně platí, pokud jde o taxíky. I když nevím, protože v Praze jsem dost chudá a nemám na taxíky. Myslím si, že se to trochu zlepšuje a taxíkáři se nyní chovají v Praze trochu lépe než před dvěma nebo třemi roky.

    Jan Čulík: Josef Škvorecký, na obálce jedné vaší ranější knihy, Kulatý svět, konstatuje, že to, co píšete, je ve faulknerovském smyslu metaforou celého světa. Zjevně s tím souhlasíte, když jste si to nechala napsat na záložku. Nebo to rozhodl editor? Co si o tom myslíte?

    Iva Pekárková: Bylo to editorovo rozhodnutí. Byly to velmi lichotivé poznámky, Škvorecký na mě byl vždycky velmi hodný. Hovořil o knize Kulatý svět, v ní se celý svět určitým způsobem zkoncentruje do jediného uprchlického tábora, v němž hrdinka tráví téměř rok a moc se jí tam nelíbí.

    Jan Čulík: Je to paradox, hrdinka opustí Československo, protože chce vidět svět a skončí v Traiskirchenu u Vídně. Bylo to úmyslné?

    Iva Pekárková: Končí tam jako tolik lidí, v podstatě jako všichni, kdo odešli bez povolení a tím spáchali trestný čin, za který byl trest vězení. Je to paradox, protože emigrujete, abyste viděli svět, a najednou vás zavřou. Ne na dlouho, Rakousko je velmi benevolentní, tak nás zavřeli jen na kratší dobu než 14 dní, jen aby zjistili, kdo jsme, že nejsme závažní zločinci, a pak nám bylo dovoleno z tábora odejít. Takže to nebylo tak špatné. Ale tábor sám o sobě se stal podivným - nevím, jak bych to řekla - úplně jinou součástí života. Protože váš celý život závisí na tom, co se stane v táboře, v tom smyslu, že naprosto nevíte, která země vám dá azyl. Je možné, že zůstanete v Rakousku, když vám dají azyl, což bylo velmi málokdy, možná se dostanete do Německa, možná na vás bude hodná Amerika, možná Austrálie. Takže v podstatě nevíte, kde za dva měsíce či roky skončíte. V tomto smyslu to byla velmi život ohrožující situace, protože jste nevěděli, co se vám stane. A ano, určitým způsobem se na pár měsíců stal uprchlický tábor celým světem, časem, čekajícím na život a lidi se podle toho chovali.

    Jan Čulík: Psala jste o tom, protože to byla život ohrožující situace a vy se specializujete na takové situace, anebo jste o tom psala, že jste měla pocit, že je to metafora pro celý svět?

    Iva Pekárková: Mně to o té metafoře nenapadlo, dokud neučinil pan Škvorecký onu velmi lichotivou poznámku, ale zdálo se mi, že jde o velmi zajímavou situaci v životě lidí. Bylo pozoruhodné, protože můj život, jímž jsem žila před příchodem do tábora, prostě skončil. A pak nebylo nic. Vznikl podivně zformovaný neživot. Velmi koncentrovaný, velmi silný, ale byl to neživot. A pak začal nový život po odchodu z tábora. To se stalo mnoha lidem, kteří žili v táboře, žili mimo realitu, tak se chovali zajímavým způsobem. Jinak. Seznámila jsem se v táboře s takovými lidmi, o nichž jsem netušila v Československu, že vůbec existují. Museli samozřejmě existovat, když se najednou vyskytli v táboře. Přesto jsem byla přesvědčena, že znám v Československu mnohé, najednou tam ale byli lidi, které jsem si vůbec nedokázala představit.

    Jan Čulík: Jako kdo?

    Iva Pekárková: Většina těch lidí byli dělníci. Nebo byli vzdělaní, ale vedli podivný život.

    Jan Čulík: Jako například?

    Iva Pekárková: Byl tam například jeden člověk, bylo mu asi 65-68 let. Jeho dcera si vzala Australana. Žila v Austrálii. A on nemohl žít bez ní, ona ho ale nepozvala do Austrálie, a tak se rozhodl emigrovat a odjet do Austrálie za ní sám. A skončil na čtrnáct dní nebo měsíců v rakouském uprchlickém táboře a opakoval, Panebože, tady je to úplně jiné, než co jsem si představoval. Nemůžu přece jet do Austrálie za dcerou, protože bych jí zničil život. Nemá čas ani peníze, aby se o mě, starého blbce, mohla starat. Takže se rozhodl zemřít. Bydlel na stejném pokoji jako muži, kterým bylo většinou kolem třiceti. Postavil si nahoře na palandě takovou díru, dal kolem sebe záclonu, měl tam lampičku a studoval tam filozofii a jedl stále méně a chtěl tam zůstávat uvnitř co nejdéle, že bude chodit jen na záchod...

    Jan Čulík: Tohle ale není v té knize.

    Iva Pekárková: Není to v knize. Úmyslně činil svůj život stále méně vhodný k životu a doufal, že umře. To je jeden způsob, jak se člověk mohl s tou situací vyrovnat. A nebyl jediný, kdo se takhle s tou situací vyrovnával, daleko mladší lidé dělali určitým způsobem podobné věci. A někteří lidé, vůbec jsem si do nedokázala představit, chodili do obchodů krást takovým profesionálním způsobem! Nebylo lehké krást v Traiskirchenu, protože všechny obchody byly zvyklé na lidi, kteří se snaží krást, tak měli instalované nejrůznější bezpečnostní zařízení. A tihle lidé se přesto vraceli z obchodů s množstvím ukradených věcí. V Československu jsem si to nedokázala představit, nikdy jsem se s nikým nesetkala, kdo by otevřeně mluvil o tom, jak ukrást kabát nebo jak krást potraviny nebo jiné věci. Bylo to jako úplně jiná společnost, lidi, s nimiž jsem se seznámila v táboře. A někteří byli samozřejmě výřečnější než jiní.

    Jan Čulík: Jaký existuje vztah mezi vašimi zážitky, které jsou zjevně velmi dramatické a široké, protože jste byla v mnoha zemích světa, a tím, jak z toho píšete literaturu? Říkáte tomu próza nebo žurnalismus?

    Iva Pekárková: Je to bezpochyby próza, ale vybrala jsem si určitou ženu, aby za mě trpěla trochu víc než kolik já obyčejně trpím. Mé hrdinky jsou osoby, které trpí daleko víc než já, a dělám to velmi záměrně. Tato žena byla myslím buď mladší než kolik bylo mně, když jsem odešla, anebo byla naivnější. V Kulatém světě. Dívám se na věci jejíma očima. Když jsem psala tuto knihu o táboře, viděla jsem uprchlické tábory v Thajsku, kde jsou podmínky, daleko, daleko horší.

    Jan Čulík: Jak jste se dostala do Thajska?

    Iva Pekárková: Jela jsem se tam podívat na uprchlické tábory. Nebylo to lehké, protože mě nechtěli jako novinářku, nechtěli mě jako turistku, nechtěli mě jako budoucí autorku knihy, která chtěla navštívit uprchlické tábory.

    Jan Čulík: To bylo, když už jste žila v Americe?

    Iva Pekárková: Ano. Nakonec se mi podařilo v Thajsku navštívit dva uprchlické tábory. Byly to dvě odlišné věci, vědět, že život v rakouském táboře nebyl tak špatný, ve srovnání s tím, co jsem viděla v Thajsku. Ovšem ta moje hrdinka v té knize Kulatý svět tohle samozřejmě nemůže vědět. Ovlivní ji to velmi silně. Nemá žádné přátele a žije úplně sama v táboře a vidí skutečnosti nikoliv jako návštěvník, novinář nebo sociální pracovník, ale očima někoho, kdo tam žije. Protože celé to nebylo tak špatné. Měli jsme jídlo, měli jsme střechu nad hlavou, topení v zimě, dali nám dokonce boty a zimu, které vydržely alespoň tři neděle. Takže to nebylo tak špatné. Ale pocit, že jste úplně sami a že nevíte, co se v následujících několika měsících nebo letech stane, to je pro většinu lidí naprosto zdrcující.

    Robert Porter: Ve vaší knize Péra a perutě je ta metaforická dimenze. Péra a perutě začínají tématem cesty, začíná to, že život je cesta jednosměrnou ulicí, která je slepá. A pak máte hrdinu, která je stopařka. Jste si vědoma, když píšete, že tu jsou tyto metaforické aspekty?

    Iva Pekárková: Teď už jsem si toho vědoma, protože mi to lidi řekli, ale nikdy jsem si to dřív neuvědomovala. Je to pravda, každá kniha je svým způsobem cesta, i tahle o New Yorku, i když hrdinka žije v New Yorku a nikdy odtamtud nikam nejede, je to pořád každodenní cesta ulicemi města.

    Robert Porter: Myslíte si, že to má něco společného s tím, že je člověk emigrant? Že žije v ulicích a nemá domov, kulturu, zázemí?

    Iva Pekárková: Asi ano. Také mým hlavním problémem bylo, že jsem nikdy neměla pocit, že mám domov a nějakou kulturu. Takže i před svou emigrací jsem měla pocit, že jsem divným cizincem, vrženým do Československa, a absolutně jsem netušila, co tam vlastně dělám a proč a jak bych se tomu mohla vyhnout. A daleko lépe jsem se cítila ve Spojených státech, ale objektivně řečeno, jsem i tam byla cizincem. Jakmile odjedete ze své vlastní země a žijete i jinde než ve své původní zemi, stanete se bezdomovcem. V tom smyslu, že se stanete občanem světa. To se stalo většině lidí, tím, že se odstěhovali z nějaké země, to už pro ně přestal být domov a žádného nového nenabyli.

    Jan Čulík: Proč jste se vrátila do ČR?

    Iva Pekárková: Aha! On se mě na to potutelně snažil zeptat už předtím, lil do mě cappuccino. Vrátila jsem se, protože můj muž, Američan, chtěl žít v Evropě. Rozhodl se, že bychom chvíli mohli žít v Evropě a náhodou se mu Česká republika velmi líbí, myslím, že je to částečně proto, že neumí česky a neví, o čem lidi mluví. (Smích. ) Zdá se, že je velmi šťastný, pracuje jako novinář a myslím, že tam teď budu muset po určitou dobu žít.

    Jan Čulík: To se zdá být řečeno velmi tvrdě, mohla byste to vysvětlit?

    Iva Pekárková: No, možná je tentýž princip, jen na jiné úrovni, jako to, že je pro mě daleko lehčí říkat sprostá slova anglicky, francouzsky nebo německy než česky, protože i když znám ty jazyky, v mém vlastním jazyce je to sprosté slovo jaksi pro mě daleko sprostší. Když jedu do Ameriky nebo do Británie nebo do Německa a když tam lidi mluví rasisticky, a říkají opravdu pitomosti, hovoří xenofobně, nebolí mě to tolik. Ale když to slyším v České republice, protože mám pocit, že moje geny víc odpovídají genům tohoto blbého idiota, který to zrovna říká. A řekněme si to na rovinu, jestliže je země plná lidí, kteří jsou skutečně otevřeně rasističtí, xenofobní, homofobní, a všechno, je to dost bolestné. Protože než jsem z Československa odjela, nemyslím, že jsem byla rasista, ale prostě jsem vůbec netušila, neviděla jsem, co se tam děje, nedostala jsem se tehdy nikdy do situace, kde bych o těchhle věcech vůbec mohla přemýšlet. Pak jsem strávila určitý čas v zahraničí a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že všichni moji příbuzní - já s nimi nemůžu mluvit, protože jakmile si u nich sednu, začnou nadávat na zatracené cikány, kteří kradou, a negry a tak dále a já to prostě nechci už poslouchat.

    Jan Čulík: Co si myslíte o názoru, že vám na Západě vymyli mozek a vrátila jste se nakažená politickou korektností?

    Iva Pekárková: To je jasné a teď mě musejí znovu naučit národní kulturu, protože jsem žila v zahraničí a to mě vážně narušilo.

    Jan Čulík: Takže otevření mysli zážitky života z jiných kultur, i když se nestanete jejich součástí, to je nebezpečné.

    Iva Pekárková: Samozřejmě, z hlediska mých příbuzných, protože jsem pro ně někdo jako nějaký zelený vetřelec z planety XYZ.

    Jan Čulík: Vaše knihy se hodně soustřeďují na líčení erotických scén a zdá se mi, že v pozdějších knihách jsou ty scény napsány lépe než v prvních. Ty pozdější knihy je líčí přesvědčivěji. Milan Kundera vyjádřil názor, že při explicitním líčení sexu objevuje podstatu lidského chování, lidské existence. Proč to děláte vy? Máte nějaký konkrétní důvod, proč vidíte svět v podstatě jako nekonečnou sérií opakovaných sexuálních zážitků s nejrůznějšími muži?

    Iva Pekárková: Musím říct, že podstatu lidského chování jsem neobjevila. Nevím. Myslím, že teď už píšu o sexu míň, protože jsem starší, už to není tak horké téma. Je to jedno z témat, o něž jsem se vždycky cítila okradena. Čtete knížku, která se vám líbí, a autor popisuje, jak se pije káva, jak hrdina mluví s přáteli a jak chodí po ulicích a najednou se hrdina chystá někoho šoustat, a tak autor zavře dveře ložnice a tím to končí. A cítím se okradena o tuto relativně zajímavou část životních zážitků tohoto hrdiny. A tak mi připadalo, že bych neměla své čtenáře okrádat o tyto věci. Jakmile vytvořím postavu, měla bych ji charakterizovat z co možná nejrůznějších úhlů.

    Jan Čulík: Považujete se za feministku? Protože cynikové by mohli interpretovat některé tyto knihy jako poctu mužské sexualitě.

    Iva Pekárková: Mužské sexualitě? Ale! Já jsem napsala taky jednu knihu o lesbičkách. Natolik věřím v ženskou sexualitu.

    Jan Čulík: Ale považujete se za feministku?

    Iva Pekárková: Mám na to jednu dobrou odpověď, a tu vám myslím vnutím do chřtánu. Až mi definujete, co je podle vás feminismus, řeknu vám, jestli jsem feministka. Protože v České republice, řekněme si to otevřeně, máme tam za poslední dva roky lavinu, milion druhů feminismu a nikdo neví, co je vlastně feminismus, což je přepokládám docela normální, ale myslí si, že to vědí. Takže pro některé lidi jsou feministky, ženské feministky, samozřejmě, hloupé ženské, které chtějí bít muže a zabíjet je a nutí je dělat strašlivé věci, jako je mýt nádobí. Podle názorů jiných lidí jsou feministky možná ženy, které chtějí tytéž příležitosti jako muži, víceméně, takže - podle mého názoru by se muži neměli zabíjet, nebo alespoň by se neměli zabíjet příliš bolestivě, ale ženám by mělo být dovoleno, aby dělaly, co chtějí. Nic jiného neříkám.


    Kapitálový trh - sny a skutečnost

    Radek Bubeník

    Vytvoření kapitálového trhu západní struktury mělo být podle autorů hospodářské reformy hlavním důvodem privatizace majetku ve správě českého státu. Jak vypadá situace? Za dobu existence Burzy cenných papírů Praha se zobchodovaly cenné papíry za téměř 2 biliony korun,ale známý ukazatel vývoje českých akcií, index PX 50 se v současnosti potácí kolem 500 bodů, což znamená, že všechny současné tituly mají poloviční cenu, než když před šesti lety vstupovaly na trh. O nějakém zvyšování cen akcií či důvěře drobných investorů nemůže být pak ani pomyšlení. Ubohé ceny akcií ani ztrátu důvěry však trh nezavinil.

    Příčina úpadku

    Jedni uvádí za příčinu propadu trhu neochotu podniků vydávat emise cenných papírů či obligací, jiní viní občany, že neumí investovat své úspory jinak než v bankách. Bohužel jme zvyklí peníze pouze utrácet nebo si je půjčovat, nikoliv však investovat. Vlastníci domácích úspor však byli především vládou ODS nuceni nečinně přihlížet, jak byly aktiva prodávána za směšné ceny zahraničním investorům.

    Kapitálový trh zmrzačila ODS

    Kapitálový trh západní struktury je trhem na úspory. Jeho účelem je přidělovat úspory co nejefektivněji na investiční projekty, nejefektivněji tyto úspory držet a podávat přesnou představu o hodnotě investic. Ani jednu z těchto funkcí vládou ODS předem zmrzačený český kapitálový trh nemohl plnit, jelikož 90% všech domácích úspor mělo vládou zakázán vstup na tento trh. Cena majetku tak byla ohodnocena na 1/10 jeho skutečné tržní ceny. Jen zázrakem by na takovém trhu mohlo dojít k efektivnímu přidělování zdrojů, když ceny dodnes vůbec neodpovídají hodnotovým relacím. Odkud měly do podniků přicházet investice, když do nich nesmí penzijní úspory, jak je v normálním hospodářství obvyklé? Jak mohly podniky vydávat obligace, když ocenění jejich aktiv takto znetvořeným trhem bylo hluboko pod úrovní pořizovací ceny aktiv a proto i ceny potřebných investic? Z jakého důvodu měli občané držet kupónové akcie, když chybí základní příčina k takovému držení - šetření si na stáří? Jak chce pak Tomáš Ježek přesvědčit lidi, aby místo úspor do banky, kampeličky, či penzijního fondu, šli koupit další akcie např. TATRY, ZETORU a jiných díky špatné privatizaci zadlužených podniků, kdy byly takto znehodnoceny ceny akcií? Byli to duchovní otcové privatizace a zřizovatelé českého kapitálového trhu - pánové Klaus, Ježek, Tříska, Češka, kdo přinutil občany, aby své úspory na stáří nemohli investovat a drželi u státu na základě stejných zákonů přijatých za komunistické diktatury. Oni to byli, kdo nevrátil lidem jejich penzijní úspory a neuvolnil je pro kapitálový trh. V kapitalistických státech mohou občané tyto penzijní úspory - závazky běžně na kapitálovém trhu prodávat a nakupovat - investovat. A pak že u nás nebyl žádný finanční kapitál. To byla lež. Domácí trh na kapitál však nemůže bez těchto úspor fungovat. Vytvoření kapitálového trhu, ale byl přece hlavní důvod privatizace.

    Nezávislý finanční analytik z Londýna František Nepil již před 8 lety varoval, že privatizační metody V. Klause a dalších socialismem odkojených ekonomů podle něj nevytvoří trh na úspory a kapitál obvyklý ve vyspělých zemích. Jejich "myšlení" ostatně potvrdil před časem Tomáš Ježek slovy: " Špičkoví politikové zpočátku neměli ani tušení o kapitálovém trhu, a považovali ho -skutečně za místo, kde budou přerozdělovat akcie z kupónové privatizace a tím to skončí". Kapitálový trh "v české verzi" pouze posloužil ke skoupení akcií nebo celých podniků zahraničními investory od domácích vlastníků.

    Až všechno prodáme, vzpamatuje se kapitálový trh?

    Již jsme cizině prodali akcie cementáren, cihelen, papíren a pivovarů Budvar-Radegast. Obce a města se jako zběsilá zbavovala akcií Kanalizací a vodovodů, elektráren, plynáren, tepláren. Co na tom, že naše penzijní fondy nemají již kde investovat další úspory svých klientů.

    Skvělá budoucnost?

    "Velmi optimistickou budoucnost" pražské burzy naznačil v deníku HN z 18. 10 2000 Uto Baader, majoritní akcionář banky Baader Wertpapierhandelsbank v Mnichově. "Kapitálový trh v ČR není dosud efektivní a příčiny spatřuje v nepříliš vydařené kupónové privatizaci. Zajištění shromaždování kapitálu a jeho přerozdělování směrem k menším, perspektivním firmám, v tom spatřuje význam lokálních trhů, mezi které podle něj patří i burza v Praze".

    Kapitálový trh v Česku se navzdory všemožnému ujišťování politiků, analytiků a "ekonomů" nikdy nestane mechanismem pro přeměnu veřejných úspor na investice, které by umožnily rozvoj hospodářství, vznik nových pracovních příležitostí a zvyšování životní úrovně. Emise dluhopisů Škody Auto nebo prodej dnes již oddlužených a zase "státních" podniků strategickým investorům nemůže nic zachránit. To je jen zoufalá snaha stále stejných levicových ekonomů "napravit obrovské chyby těch předešlých. Výprodej kapitálu tzv. strategickým investorům téměř zadarmo, je ale stejný, ne-li větší omyl, jako ty předchozí, které dokázala prosadit ODS.

    S jistotou lze říci, že ani další novely, zákony ani krátkodobé či střednědobé cíle Komise pro cenné papíry s výhledem do roku 2002 jako např. otevření všech fondů atd. , nepovedou k žádnému posílení důvěry drobných domácích investorů. To již nikdo nesvede.

    Obchodování i toho zbytku českých blue chips se přesune na důvěryhodnější burzy a v ČR tak prakticky veškeré obchodování zanikne.

    Přestaňme proto už konečně volit ty různé Pitharty, Dientsbiery a další umělé pravičáky, kteří takový způsob privatizace aktiv státu prosadili a kteří mají lví podíl na  současném žalostném stavu kapitálového trhu.

    Poznámka JČ: Opačně vůči závěru článku pana Bubeníka argumentují např. Václav Žák či Tomáš Vrba, že např. předání mladoboleslavské Škodovky firmě Volkswagen bylo spektakulárním ekonomickým úspěchem - automobilový průmysl je vskutku téměř jediným českým hospodářským odvětvím, které výrazně prosperuje.


    Klausův černý sen

    aneb proroctví bystrozrakého mládence

    Pavel Jonák

    Hle, co se zdálo dnešní noci moudrému Naudučiteli národa, jehož mysl je do krajní míry rozjitřena vzrušujícími volebními zážitky tak, že ruší i jeho spánek:

    V neděli 19. listopadu spolehlivá Nadučitelova opora podlehne v zápase o senátorské křeslo své soupeřce. Ztratí tím nejen mandát, ale uvolní i pozici místopředsedkyně Senátu. Současně všichni kandidáti Čtyřkoalice zvítězí v duelech s odpůrci. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, Poslední spravedlivý se ujme žezla vůdce Čtyřkoalice.

    Mocenská rovnováha v Senátu bude narušena do té míry, že Strana modrého ptáka se nebude moci znova ucházet o úřad místopředsedy Senátu. Její hadovití rivalové toho zneužijí, aby dokonali to, co se jim nezdařilo "sarajevským atentátem":oznámí,že si přejí získat uvolněné vysoké místo pro svého novopečeného vůdce a se škodolibou a jednomyslnou podporou všech ostatních stran dosáhnou svého.

    Pro Nadučitele se tím zboří svět. Znova se mu vynoří v paměti úzkostné prožitky "sarajevského puče",jehož původce s jeho téměř nepozorovatelným potutelným úsměškem na rtech a usedle elegantní vestičkou na neodolatelném bříšku bude nyní mít ustavičně ve své blízkosti a dokonce mu bude muset tu a tam předat svou pravomoc. Ještě několik měsíců se bude snažit překonat muka a na nejvyšším křesle bude úpěnlivě čekat na zázrak. Ten se však nedostaví. Místo toho na jaře r. 2001 Velký Futurolog opustí nejen své místo v čele Strany růže, ale i úřad premiéra. Ztráta navyklého sparring partnera Nadučiteli vezme poslední sílu. Pochopí, že trvalou blízkost Posledního spravedlivého skutečně, ale skutečně nemůže dále snášet, vzdá se úřadu i senátorského mandátu.

    Chvíli se pak bude bezcílně potloukat po Praze a hledat uplatnění. Nakonec ale začne nejšťastnější etapa jeho záslužného života, dosud bohatého spíše na nedocenění. Odjede za Velkým Futurologem na Vysočinu, kde společně založí luxusní hotel pro intelektuální elitu, který si záhy získá světovou proslulost. Zatímco Velký Futurolog se bude starat o restauraci, široko daleko vyhlášenou chutnými pokrmy české kuchyně, dobře ošetřeným pivem a becherovkou jako aperitivem zdarma, Nadučitel bude pečovat o rozsáhlá hotelová sportoviště a povede tenisovou a golfovou školu pro nastávající laureáty Nobelovy ceny. Po večerech budou pak zmoudřelí bývalí sokové vysedávat u praskajícího krbu a povedou k hostům promluvy o tom,jak jedině správně řídit svět. Stanou se jimi světoznámými a svou autoritou zastíní i dalajlámu.


    Podivné argumenty Britských listů

    Dalibor Matušínský

    Již delší dobu kroutím hlavou na některými argumenty, které Britské Listy, potažmo pan Čulík, používá k obhajobě svých tvrzení. Posledním byl výrok, že (parafrázuji)

    Výpověď obviněných musí mít přednost před výpovědí policistů, protože policie je služba veřejnosti, podobně jako kadeřník či restaurace. Pokud si stěžuji na nechutné jídlo, má moje stížnost vyšší platnost, nežli tvrzení kuchaře, že pokrm je v pořádku.

    A teď se zkusme podívat, jak by naplnění tohoto tvrzení vypadalo v praxi.

    Modelová situace (známá i v Británii): Mr. Bean si v restauraci objednal tatarský biftek. Zjevně mu připadá hnusný, nechutný a odporný. Mohl by zavolat vrchního a říci mu: pane vrchní, tohle mi nechutná, přineste mi něco jiného. Vrchní mu jistě odvětí, že pokud je jídlo málo či příliš solené nebo kořeněné, maso mu nepřipadá čerstvé a podobně, klidně mu tento tatarský biftek vymění za jiný. Ale pokud mu jídlo prostě nechutná, protože nemá rád tatarské bifteky, pak si jistě může objednat jiné jídlo, nicméně onen tatarský biftek bude muset zaplatit. (Jistě, důležitým hostům může restaurace podobný omyl odpustit - může, ale nemusí, je to jen projev její dobré vůle a snahy udržet si zákazníka, aby nevyhledal jinou restauraci).

    A nyní analogie s policií: policie zatkne nějakého obviněného. Ten si po chvíli své zatčení rozmyslí a policii požádá, aby jej pustila, protože je nevinný. Dle tvrzení pana Čulíka by mu policie měla vyhovět?!!! Kdopak by asi byl takový šílenec, aby o sobě prohlásil, že je vinen?!

    Jediná věta "Jsem nevinný" by mu zajistila svobodu a imunitu až do smrti!

    Nebo by se měla polici obávat, že při příštím zatčení dá pachatel přednost jiné policii? Nějaké konkurenční, která má polstrovaná pouta a na výslech vozí své zatčené v limuzíně? Takové, která jako cely předběžného zadržení používá apartmá hotelů s pěti hvězdičkami?

    Měl by stejný princip platit i pro pachatele těžkých trestných činů? Mělo by prohlášení : "Ty otisky nejsou moje, na té fotografii nejsem já, ty kusy oděvu, o kterých tvrdíte, že jsou moje, jsem nikdy neměl" mít vyšší platnost, nežli tvrzení policejních specialistů? Asi ano, vždyť "policie je službou veřejnosti stejně jako kadeřnictví".

    Poznámka JČ: Aniž bych ho chtěl urážet, příspěvek pana Matušínského pěkně ilustruje rozdíl mezi dobrými západními a - řekněme - východními zvyklostmi.

    V seriózních a kvalitních obchodech je základem obchodní (a vlastně jakékoliv společenské transakce) subjektivní zákazníkova spokojenost s  transakcí, nikoliv "obecné" principy, které si arbitrárně určí prodejce. Na zásadě "Zákazník má vždycky pravdu", jsou v západních zemích založeny prodejcovy transakce s veřejností a dobré firmy ji dodržují. Cílem transakce je zákazníkova subjektivní spokojenost, neboť ta má velkou marketingovou hodnotu, nikoliv to, že prodejce zákazníkovi (za pochybných podmínek) vylákal z kapsy určité peníze a jakmile je transakce uzavřena, myje si nad ní ruce. - Opravdu můžete ve většině britských obchodů aplikovat princip (zejména v obchodech s oděvy), že se vám výrobek nehodí a že ho chcete vrátit: pravděpodobně si budeme muset v obchodě vybrat za stejnou cenu něco jiného (poměry přituhují), ale mnohokrát se mi podařilo dostat zpět peníze.

    V restauraci může dostat zákazník na stůl jídlo, které shledá nechutným (třeba je tam něco, co z jídelního lístku nebylo jasné). V tom případě mu v dobré a seriózní restauraci přinesou něco jiného bez náhrady.

    (Stalo se mi v jednom britském hotelu, že jsem při odchodu celé naší skupiny po asi třech dnech zavolal náměstka ředitele a předložil mu písemný seznam sedmnácti nedostatků. Zuřil, ale z vlastní iniciativy snížil účet za pobyt v hotelu na polovinu.)

    Zatkne-li policie někoho, musí mu oznámit jeho obvinění. Obvinění musí být doloženo důkazy.

    Svědectví Sylvie Yolandy Machové, zveřejněné v Britských listech, je bezesporu v některých ohledech subjektivní - i když v jiných ohledech jsou skutečnosti, v něm uvedené, potvrzeny i ve svědectvích jiných osob, která ještě budeme publikovat. Jenže i subjektivní pocity trápení a mučení, jemuž byla Machová podrobena, jsou reálné a v normálním světě, kde je prvotní to, co si myslí občan, nikoliv to, co si myslí stát, jsou takováto svědectví právem považována za určující.

    Primárně důležité je to, co Sylvie Yolanda Machová cítila, nikoliv to, co si policie či zdravotnický personál mysleli, že jí dělají, protože oni jsou služebníci a mají pracovat tak, aby byl občan subjektivně spokojen (nemluvě o dodržování zákonů). Nemáme v BL zatím k dispozici takové odborné znalosti a prostředky, abychom mohli prokázat, zda byla lékařská péče o Yolandu Machovou dostatečná či nikoliv a lékařský personál z nemocnice nám jistě řekne: "Byla nemožná, agresivní, nekooperativní, cizí" - avšak přesto je její subjektivní svědectví rozhodující - stejně, jako by mělo být rozhodující subjektivní svědectví každé české babičky, která leží v nemocnici.

    Jestliže česká policie někoho zatkne, bude muset jeho vinu prokázat na základě objektivních důkazů. Obávám se, že po zkušenostech z posledních týdnů a po množství svědectvích, dokazujících nevěrohodnost chování příslušníků české policie, u mezinárodních soudů či lidskoprávních organizací asi neuspějí žaloby proti demonstrantům, založené pouze na svědectví policistů.

    Poznámka TP: Shodou okolností se mi asi před dvěmi týdny stala podobná příhoda v jedné pizzerii na Vinohradech: jídlo, které mi donesli, mi nechutnalo, takže jsem ho vrátil, ale servírka se přesto domnívala, že za něj zaplatím. Moje konstatování, že nebudu platit za něco, co jsem nejedl, ji uvedlo do stavu krajního úžasu; zdá se, že typičtí Češi se personálu-autority (lhostejno zda prodavače, úředníka, taxíkáře nebo toaletářky) tak bojí, že přijmou bez protestu vše, co jim tato autorita přikáže.


    Znám případy, kdy lidi přišli o práci, protože jsou na Cibulkových seznamech

    Jan Kaštánek

    Ve sve poznamce jste napsal:

    ...Pokud je pravda, ze v dusledku zarazeni na Cibulkuv seznam prichazeji lide o zamestnani, nebo ho nemohou dostat, je to naprosty skandal...

    Je to pravda, sam znam takove pripady, kdy byl nekdo vytlacen z prace ze sveho okoli, a znam i mnoho lidi, co si v seznamech s gustem ctou a davaji i nenapadna "doporuceni" na personalni oddeleni.

    Navic, pomerne nedavno, Petruska Sustrova v TV debate naprosto vazne prohlasila, ze jakysi pan profesor na Karlove Univerzite je v Cibulkovych seznamech, nema tedy na fakulte co pohledavat.

    Nejroztomilejsi na tom je, ze si tito lide fakt mysli, ze je to skutecny moralni postoj.

    s pozdravem,

    Jan Kaštánek

    (23 let, to abyste si nemyslel, ze jsem potrefena husa)

    Poznámka JČ: Znovu opakuji, že Cibulkovy seznamy nemají naprosto žádnou právní věrohodnost, protože lze jen velmi těžko určit, za jakých okolností se kdo na ně dostal a vyhazování lidí z práce na jejich základě je pravděpodobně trestný čin.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|