pondělí 20. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Případ Ondřej Giňa:
  • Dušan Chmelíček: Giňa nebyl převeden na jinou práci - zůstal moderátorem; jen na obrazovce nevystupuje Právní zázemí policejních zásahů:
  • Pochod k Ladronce, 17. 11. 2000 (s fotografiemi, Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba) Česká politika:
  • Globalizace, intelektuálové a levicový extremismus (Miroslav Mareš, předseda Rady České televize) Nedokonalé administrativní zázemí senátních a krajských voleb:
  • Proč bylo při těchto volbách znehodnoceno tak velké množství volebních lístků (Jaromír Suchý) Podnebné změny:
  • Evropská unie a Spojené státy se připravují na bitvu v Haagu (Guardian) Stát a společnost versus jednotlivec:
  • Smíte vrátit výrobek či jídlo, které vás subjektivně neuspokojují? (úvod JČ k dalším příspěvkům v tomto bloku)
  • Podivné argumenty Britských listů II. (Dalibor Matušínský)
  • Přiměřenost ve všem (Václav Pinkava)
  • O střetnutí dvou kultur: Závěrečná poznámka Jana Čulíka Neinformovanost Britských listů:
  • Vládní návrh zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je podpořením svobody na informace podle směrnic Evropské unie (Artuš Rejent, MKČR)
  • Zprostředkování událostí značného společenského významu je veřejnou službou (Petr Bradáč)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Účast občanů v druhém kole senátních voleb byla rekordně malá. Ve většině volebních okrsků přišlo volit jen asi 15 procent občanů.

  • Naprostým debaklem levice skončily doplňovací volby do Senátu, jejichž 2. kolo včera proběhlo za celkového nezájmu voličů. Zatímco neúspěch komunistických kandidátů se víceméně očekával, propad sociální demokracie byl překvapivý: do horní komory Parlamentu se nedostal dokonce ani favorit předvolebních průzkumů, ministr zahraničí Jan Kavan. Spolu s nezávislými kandidáty tak získaly strany Čtyřkoalice prostou senátní většinu a ODS se musela spokojit s osmi z 27 rozdělovaných senátorských křesel.

    Folklórním zpestřením voleb byla hysterická televizní vystoupení neúspěšných kandidátů ODS Libuše Benešové ("Soupeřka si počínala nečestně!") a Petra Štěpánka ("Za můj neúspěch může Mladá fronta Dnes!"). Zatímco Benešová se pro svou stranu včerejším dnem stala jasným pasívem a její kariéra ve vysoké politice je patrně minulostí, Štěpánkovi zůstala jako trafika funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

    Přímým následkem včerejších voleb je nevykonatelnost několika článků opoziční smlouvy: předsedou Senátu jistě nebude senátor za ODS a smlouvou předpokládané změny Ústavy rovněž neprojdou přes pohodlnou blokační menšinu Čtyřkoalice.

    Zánikem opoziční smlouvy a očekávaným odchodem zhrzených poslanců ČSSD (Michal Kraus) se pravici otevírá prostor pro sestavení slabě většinové vlády (premiérem by mohl být např. Josef Zieleniec) a faktické zvrácení politického vývoje posledních dvou let. Sociální demokracie se nerozumnou mediální politikou připravila o elektorát a jakmile bude její menšinová vláda odvolána, strana ustoupí ze záře reflektorů a bude muset vyřešit vnitřní problémy (patrně ve prospěch posílení pragmatické a mediálně silné skupiny kolem Stanislava Grosse a Petry Buzkové). Alternativní, ne však příliš pravěpodobnou variantou je i odštěpení frakce mladých od korpusu tradicionalistické ČSSD.

    Příliš úspěšní ve volbách nebyli ani komunisté. I tato strana se bude muset reformovat a modernizovat tak, aby začala přitahovat standardní levicové, zejména mladší voliče, ale na rozdíl od demoralizované ČSSD by tento přechod neměl být náhlý ani bolestný.

    Pokud se týká obecného hodnocení voleb, platí v zásadě totéž, co jsme psali se Štěpánem Kotrbou v poznámce před týdnem: o výsledku voleb rozhodla média, voliči dali přednost standardnímu systému neustále soupeřících politických stran před stabilizací opozičně-smluvním uspořádáním a ve volbách rozhodovala nevěcná, zástupná témata; "sociální volba" se uplatnila jen doplňkově, převážně v regionech s horší ekonomickou situací. (TP)

  • V pankrácké věznici zůstává už jen jediný cizinec obviněný v souvislosti se zasedáním MMF/SB. Jde o Dána Madse Traerupa, o němž jsme obsáhle informovali minulý týden (v současné době probíhají jednání o možnosti propuštění na kauci). K překvapivému rozuzlení spěje případ osmnáctiletého Poláka, který byl trestním příkazem odsouzen k ročnímu vězení. Poté, co soud nařídil hlavní líčení na 29. listopad, dohodly se česká a polská strana na vydání cizince ke stíhání do Polska. Podezření, že českým orgánům jde v prvé řadě o to skrýt tohoto obviněného před novináři, se tak dále posiluje (připomeňme, že obviněnému Polákovi bylo mj. deset hodin odpíráno ošetření rány na hlavě). Případ nyní sledujeme s pomocí našich polských kolegů z Gazety Wyborczej a budeme o něm průběžně informovat. (TP)

  • Velmi nejistý je rovněž osud pěti ze šesti maďarských obviněných, zadržených podle protokolu, který Britské listy nedávno uveřejnily. Jak potvrdila státní zástupkyně Zdeňka Galková, tito obvinění jsou momentálně bez právního zástupce, protože obhájcům ex offo, kteří jim byli přiděleni po dobu vazby, soud zrušil pověření. Reálné nebezpečí hrozí zejména v případě, že by se soud rozhodl pro trestní příkaz, tj. rozsudek bez soudu; v tom případě je třeba pro zahájení hlavního líčení podat v osmidenní lhůtě odpor, což Maďaři, jimž bude dokument doručen pouze v české verzi, možná nestihnou udělat. (TP)

  • Je ideologický antikomunismus jedenáct let po revoluci v důsledku společenské devastace, způsobené husákovskou normalizací, ke škodě racionálního politického vývoje v ČR stále určujícím rysem české společnosti? Touto otázkou se v příspěvku, připraveném pro konferenci "Různé podoby legitimity při budování demokracie", kterou pořádá francouzský institut CEFRES (Klášter Emauzy, Vyšehradská 49, Praha 2, tel.24 92 14 00) ve spolupráci s Polským institutem a Maďarským kulturním střediskem od čtvrtka 23. do sobotu 25. listopadu 2000, zabývá Jan Čulík (přednese ho v Emauzích v pátek dopoledne v 11.10). V angličtině text vychází v aktuálním čísle týdeníku Central Europe Review na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze nové knihy Městopis od Michaely Černé (padesát autorů, povídek a měst) je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Rada České televize odpovídá na stížnost Britských listů

    Miloš Rejchrt: Pana Giňu na obrazovce postrádám

    ČESKÁ TELEVIZE
    RADA ČESKÉ TELEVIZE

    Vážený pan
    Tomáš Pecina

    V Praze dne 13. listopadu 2000

    Vážený pane Pecino,

    k Vaší stížnosti z 18. 10. 2000 obdržela Rada ČT od generálního ředitele ČT vyjádření, které Vám příloze zasíláme. Dovoluji si Vám sdělit své stanovisko, že právní argumentace GŘ ČT je nevyvratitelná a ČT neporušila ani § 37, odst. 2, písm. b), zákoníku práce ani žádné jiné zákonné ustanovení. Pan Giňa nebyl převeden na jinou práci ve smyslu zákona.

    Nicméně já osobně pana Giňu na obrazovce ČT postrádám a domnívám se, že je ve veřejném zájmu, aby se na ní zase objevil. Toto své přání také vyjadřuji a budu vyjadřovat i veřejnějším způsobem, než jen touto odpovědí na Vaši stížnost.

    S pozdravem
    Miloš Rejchrt
    člen Rady ČT

    Příloha: vyjádření GŘ


    Dušan Chmelíček: Giňa nebyl převeden na jinou práci - zůstal moderátorem

    ČESKÁ TELEVIZE
    Dušan Chmelíček
    generální ředitel

    V Praze dne 3. listopadu 2000

    Vážený pane předsedo,

    obdržel jsem od Rady České televize k vyjádření stížnost pana Tomáše Peciny z Britských listů (č. j. gř 1647/00) ze dne 18. 10. t. r. Pan Pecina uvádí, že "rozhodnutí převést pana Giňu na jinou práci bylo v rozporu s požadavky zákoníku práce". Na základě stanovisek vedení Ředitelství zpravodajství, ale také odborných útvarů ČT - Právního útvaru a Personálního útvaru, tento názor pana Peciny odmítám.

    Není pravdou jeho tvrzení, že z rozhodnutí vedení ČT byl od září t. r. (v souvislosti s policejním vyšetřováním pro podezření z trestného činu podvodu) převeden Ondřej Giňa na jinou práci v Redakci zpravodajství ČT. Ondřej Giňa v průběhu vyšetřování výše uvedeného trestného činu vykonával a i nyní po podmíněném zastavení trestního stíhání vykonává práci odpovídající jeho pracovní smlouvě (uzavřené dne 1. 3. 1999, v platném znění), tj. od 1. 4. 1999 funkci moderátora. U funkce moderátor je interním předpisem České televize (RGŘ č. 912000 v příloze č. 7 - Katalog prací), vymezen okruh činností, které vykonává zaměstnanec zastávající tuto funkci.

    Mezi vyjmenovanými činnostmi je rovněž, ale nikoliv pouze, moderování určeného pořadu. V rámci takto vyjmenované náplně má zaměstnavatel právo určit zaměstnanci plnění konkrétních úkolů. V tomto rámci je také zcela legitimní prostor pro dohodu mezi zaměstnancem Ondřejem Giňou a jeho nadřízeným zaměstnancem šéfredaktorem Redakce zpravodajství Bohumilem Klepetkem, že Ondřej Giňa nebude po určitou dobu vystupovat na obrazovce České televize.

    Je zřejmé, že pan Pecina není dostatečně přesně informován o krocích, které Česká televize učinila vůči svému zaměstnanci Ondřeji Giňovi, a že v jeho případě nešlo o převedení na jinou práci ve smyslu § 37 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Ostatně nepřesné je i konstatování o "rozhodnutí vedení České televize" - pravomoc společně s odpovědností za rozhodnutí v pracovněprávních záležitostech týkajících se zaměstnanců České televize je přenesena na vedoucího personálního útvaru ČT.

    Moderátor hlavní zpravodajské relace České televize je výjimečná, prestižní a náročná funkce. Novinář, který tuto funkci zastává, nevykonává pouze svou profesi, ale zároveň ztělesňuje a symbolizuje důvěryhodnost České televize jako instituce veřejné služby. Proto je vyloučené, aby existovala jakákoliv pochybnost o důvěryhodnosti osobnosti moderátora. Ta však v souvislosti s Ondřejem Giňou vznikla, a sice kvůli neoprávněně pobírané sociální podpoře, což potvrdil průběh vyšetřování i verdikt soudu o podmíněném zastavení procesu. Proto se vedení Redakce zpravodajství rozhodlo pověřit pana Giňu dalšími úkoly přesně v souladu s popisem jeho pracovní činnosti. Redakce zpravodajství by nepochybně postupovala stejným způsobem v případě jakéhokoliv jiného moderátora.

    Jedním z úkolů novinářů je poukazovat na krizové jevy ve společnosti, upozorňovat na problémy, odhalovat konflikty zájmů v institucích, podnicích i u jednotlivců. Aby tento úkol mohlo zpravodajství České televize plnit, musí jeho členové splňovat kritéria důvěryhodnosti a osobní integrity, která nemohou být zpochybňována ani diváky, ani institucemi či osobami, o kterých zpravodajství České televize informuje. Nároky na tato kritéria rostou úměrně zodpovědnosti vyplývající ze zastávané funkce. Zároveň ale byl brán v úvahu otevřený postoj Ondřeje Gini a jeho snaha rychle, korektně a iniciativně chybu napravit. Proto zůstává pracovat v Redakci zpravodajství s jasnou perspektivou profesního růstu.

    Přestože se Česká televize nedopustila žádného protiprávního jednání, uvádím, že pan Pecina se dotýká oblasti pracovněprávních vztahů, kde hodnocení protiprávnosti jednání řeší na návrh případně poškozeného zaměstnance pouze soud.

    S pozdravem,
    Dušan Chmelíček

    Vážený pan
    Miroslav Mareš
    předseda Rady České televize
    zde



    Poznámka TP: Nekonstruktivně se stále domnívám, že Ondřej Giňa na jinou práci přeřazen byl a že Rada ČT má dostatečnou pravomoc, aby k jeho případu vydala minimálně autoritativní stanovisko. Jakkoli uznávám některé z argumentů, které uvádí ředitel Chmelíček, mám za to, že zákaz vystupovat na obrazovce v tomto případě nebyl na místě.

    Srovnejme si Giňův prohřešek s případem autonehody Jana Kasala: v obou případech šlo o evidentní pochybení (u J. Kasala dokonce s vážnými zdravotními následky u postiženého), v obou soud rozhodl o podmínečném zastavení řízení, ale zatímco Giňa byl v zaměstnání tvrdě disciplinárně potrestán, Jan Kasal zůstává předsedou strany a nevzdal se poslaneckého mandátu. Vnucuje se otázka, zda by ČT byla takto "papežštější než papež" i tehdy, kdyby se případ týkal někoho hájeného mediální lobby - řekněme Daniely Drtinové, Marka Vítka nebo Bohumila Klepetka.


    Pochod k Ladronce, 17. 11. 2000

    Text Tomáš Pecina, foto Štěpán KotrbaTomáš Pecina

    V posledních dnech nabývá situace kolem vyklizeného squatu Ladronka značně burleskních rozměrů. V pátek 17. listopadu se uskutečnil protestní pochod od budovy magistrátu na Ladronku. Když několik set demonstrantů po téměř osmikilometrovém pochodu k Ladronce dorazilo, očekávala je zablokovaná vrata a za nimi zásahová jednotka městské policie v plné zbroji. Opodál byla připravena i speciální jednotka Policie ČR. Strážníci na výzvy squatterů k jednání nereagovali, a tak se demonstranti před statkem nechali vyfotografovat a po necelé hodině se - bez viditelného výsledku, i když bez násilí - opět rozešli.

    Protože státní policie, vystupující tentokrát stejně jako na předchozí demonstraci u Rudolfina velmi korektně, se odmítla do sporu vměšovat s tím, že není schopna rozhodnout, zda squatteři mají nebo nemají podle zákona právo vstoupit do objektu, evidentně vzniká patová situace: občanské sdružení Ladronka má dosud platnou smlouvu o užívání objektu a především dosud neskončilo soudní projednávání žaloby na vyklizení, kterou - na základě uvedené smlouvy - podalo město a správcovská firma TCP.

    Jak se dalo čekat, v pořádku nejsou ani věci, které komando strážníků v Ladronce zabavilo: řádný protokol o zajištění neexistuje, squatteři tvrdí, že chybějí předměty v hodnotě minimálně 20 tisíc korun, a radnice nemá v ruce nic, čím by jejich obvinění vyvrátila.

    Ladronku trvale obsazuje početná jednotka městské policie a dá se předpokládat, že dojde k dalším masovým protestům: účinkem se jistě neminou pokusy squatterů manifestovat před magistrátem v některý pracovní den.

    Celou anabázi - která rozhodně není levná - hradí přitom ze svých daní všichni občané.

    Pravděpodobné varianty vývoje jsou nyní zhruba tři:

    1. Radnice neustoupí ze své pozice a bude chtít "dobýt a udržet" Ladronku silou. To spotřebuje značné prostředky, radní i městská policie budou čelit žalobám i stížnostem a pochvaly za rázný, i když nezákonný postup, se radní Blažek s Dvořákem dočkají nejvýš od krajní pravice (kam momentálně patří i tvrdé jádro ODS v čele s Václavem Klausem).

    2. Město Ladronku vyklidí, vrátí ji squatterům a obnoví status quo ante; poté počká, až soud rozhodne o vyklizení statku. Výsledkem bude velká ostuda a astronomické náklady z městského rozpočtu vynaložené na nulovou změnu.

    3. Radnice přizná chybu a dohodne se se squattery na kompromisním řešení, např. jim uhradí škody vzniklé neoprávněným zabavením (a následným rozkradením) jejich věcí, a místo Ladronky jim nabídne pro vybudování autonomního kulturně-sociálního centra jiný nevyužívaný objekt. To se zdá být nejméně nákladným řešením, protože městská policie se konečně bude moci věnovat úkolům, pro které je zřízena (a k nimž má kompetence), squatteři výměnou za kompromis ustoupí z části svých požadavků a městu zbude volná Ladronka. Otázkou ovšem je, jestli se na radnici najde někdo, kdo by dokázal takový kompromis vyjednat; radní Filip Dvořák (ODS) se tímto mužem rozhodně být nezdá.

    Zde vysvětluje Tomáš Pecina, proč zásah na Ladronce vážně porušil zákon přesto, že původní smlouva squatterů byla velmi nepřesvědčivá.



    Fotografie:
    (kliknutím na náhled se otevře nové okno s větší verzí a popisem snímku)




    Další snímky jsou k dispozici v albech:

    Česká politika:

    Globalizace, intelektuálové a levicový extremismus

    Miroslav Mareš

    (Miroslav Mareš je předseda Rady České televize.)

    Násilné události, spojené s protestními demonstracemi v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, narušily snahy některých českých "humanistických" intelektuálů vytvořit z tzv. "diskuse o globalizaci" širokou základnu pro prezentaci svých názorů a prosazování svých mocensko-politických cílů a zájmů. Poté, co se jim nepodařilo přesvědčit širší veřejnost o potřebnosti konceptů "nepolitické politiky" a specificky pojaté občanské společnosti, začali se výrazněji orientovat i na další témata a jednotlivé sociální skupiny. Hlavní moralizující profilace na téma "zkorumpovanosti" a "zkaženosti" politiků tradičních stran se v zásadě minula účinkem, což potvrdil rychlý úpadek zájmu o Impuls 99 i iniciativu Děkujeme, odejděte. V souvislosti s kauzami jaderné elektrárny Temelín a se zasedáním MMF a SB v Praze se pro tyto intelektuály naskytla lákavá šance získat si nového "perspektivního" spojence, kterým by mohla být krajně levicové a "extrémně zelená" část mládeže.

    Potřeba dialogu?

    Před zasedáním byla zintenzívněna diskuse s různými sdruženími ekologistického a levicového zaměření, kterým byla zdůrazňována potřeba dialogu, a tím byl zvyšován pocit jejich důležitosti. Několika osobám s velmi radikálními názory se dostávalo pozornosti, která je pro řadu skutečných českých myslitelů současnosti nepředstavitelná. Iniciativu proti ekonomické globalizaci (INPEG) na veřejnosti reprezentovala především studentka Alice Dvorská, která je současně jednou z čelných představitelek Československé anarchistické federace (ČSAF). Tato organizace ve svém novém manifestu, zveřejněném v jejím časopise Existence č. 8 z jara 2000, otevřeně konstatuje, že "současný systém parlamentní demokracie nedává lidem možnost svobodně rozhodovat o svém životě". Proto anarchisté požadují odstranění kapitalismu a státu. Vhodným pojmem pro zakrytí tradičních komunistických a anarchistických cílů se pro ně stala globalizace, protože díky vágnosti a neurčitosti tohoto pojmu s ní lze takřka libovolně nakládat. Např. lze z této pozice tradičně kritizovat kapitalismus, kterému se dostane pouze přízviska "globalizovaný", což boj proti němu pozvedává na "vyšší úroveň". V "Základním stanovisku INPEGu" jsou "zločiny" MMF a SB pojmenovány velmi zřetelně - požadují totiž při poskytování půjček rozvojovým zemím deregulaci, liberalizaci a privatizaci. Je zřejmé, k jaké části politického spektra se strach z těchto a podobných opatření váže a kde má "antiglobalizační" kampaň své ideové kořeny.

    Smysluplnost "dialogu" s nositeli výše uvedených názorů je více než sporná, což se ostatně potvrdilo při akci pořádané prezidentem Havlem na pražském Hradě, která kromě mediálního efektu pro zúčastněné mnoho nepřinesla (INPEG se jí navíc nezúčastnil na protest proti nevpuštění několika zahraničních aktivistů do země). Vedoucí představitelé MMF a SB, tedy institucí, které jsou kritizovány z řady stran, se pokouší vylepšit své image způsoby, které je s očích reálně uvažujících lidí spíše zesměšňují. Bezvýsledné rozhovory se skupinami mladých radikálů či s Bono Voxem z hudební skupiny U2 o líbivém požadavku na oddlužení nejchudších zemí však jistě přinášejí větší mediální pozornost a lacinou popularitu než plodnější dialog s "neatraktivními" liberálně-konzervativními ekonomy, kteří se pokoušejí optimalizovat působení těchto institucí. Změna některých aktivit MMF a SB není důsledkem pouličními násilí ani zmíněných debat, ale spíše tlaku financujících členských států obou institucí, které nechtějí zbytečně plýtvat penězi. Rovněž neúspěch jednání WTO v Seattlu měl jiné příčiny než "hrdinnou bitvu" odpůrců globalizace s policií.

    Rozbitá metropole "evropské provincie" a intelektuální reflexe

    "Zajímavé názory" prezentoval na stránkách srpnového čísla časopisu Sedmá generace, který vydává Hnutí Duha, Jiří Pehe. Svůj text nazval "Nedospělá demokracie v evropské provincii", čímž patrně narážel na podlézavou snahu některých politických seskupení v ČR řešit vnitropolitické problémy předáváním plytkých materiálů, hanobících vlastní zemi, zástupcům Evropské unie v Praze, či nadměrný výskyt slova evropský (a jeho variant) v materiálech jednoho občanského sdružení, které se pasovalo do role mluvčího českých intelektuálů a "zachránce" české politiky. Naštěstí jsou v ČR i politické síly, které realisticky hájí národní zájmy a nechtějí si nechat ovlivňovat vnitropolitické demokratické rozhodování "zvenčí", a proto je Peheho titulek zatím naštěstí nepřesný.

    Jeho další teze jsou však pozoruhodné a zaslouží si další citaci: "Reakce české společnosti a politiků na zářijové setkání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze i na úmyslný antiglobalizačních aktivistů protestovat během zasedání vypovídají mnohé o stavu české demokracie a společnosti. Jak už se u nás stalo zvykem, téměř nikdo neuchopil zasedání a s ním související protesty jako výzvu k hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší proces globalizace, či jako výzvu ke skutečnému dialogu mezi dvěma stranami, z nichž každá má svůj díl pravdy. Mezi politiky se už tradičně o něco podobného pokusil pouze prezident Havel a stejně tradičně byly odezvou na jeho úsilí jen posměšné reakce většiny ostatních politiků ... Syndromem maloměstského českého uvažování o světě je spíše to, že jsou už dopředu vytvořeny mytologizované fikce, kterými se navzájem strašíme - například že se Praha dozajista stane místem pouliční války. Dočista se přitom zapomíná, že se zde během zasedání odehrají události světového významu, které skutečně mohou ovlivnit způsob fungování naší civilizace a nám poskytují příležitost převzít díl odpovědnosti. Politici a policie se na zasedání MMF a SB ovšem většinou nepřipravují jako na příležitost k demokratické diskusi, ale jako na příležitost "zatočit" s neposlušnými demonstranty a ukázat světu, že nejsme žádný Seattle. Už dopředu je tak zmařena jedinečná šance dozvědět se nejzávažnější argumenty nejenom těch, kteří stojí v čele mocných mezinárodních finančních institucí, ale i těch, kteří tyto instituce vidí kritiky ... Je jasné, že nejradikálnějším protiglobalizačním aktivistům se nepodaří proces globalizace zastavit. Jejich argumenty jsou stejně naivní jako argumenty těch, kteří nábožensky věří v moc neviditelné ruky trhu či schopnost vědy a techniky překonat všechny problémy naší civilizace. Neznamená to ale, že bychom neměli těmto radikálům naslouchat. Otevřená diskuse s názory, s nimiž bytostně nesouhlasíme, je jedinou cestou, kterou lze hledat cesty nakonec schůdné pro většinu. Ustrašené čekání na apokalypsu nebo naopak zastrašování všech, kdo by snad chtěli narušovat naše vidění světa, nevede nikam."

    Poté, co se Prahou přehnala zmíněné mytologizovaná fikce, je však obhajoba dialogu s nejradikálnějšími aktivisty velmi problematická. Ostatně není mi známo, že by se zpoza policejních štítů vynořila postava pana Peheho, ochotného v dešti dlažebních kostek a Molotovů debatovat o hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší globalizace. Ani za žádnou rozbitou pražskou výlohu se Peheho tvář napjatá očekáváním, kdo bude partnerem k dialogu, nezjevila, a přitom zřejmě i on "jedinečnou příležitost" propásl.

    Hledání cest "schůdných pro většinu" však někdy může být problematické. Např. následující text, převzatý z rozšiřované publikace Federace sociálních anarchistů "Globalizace - kritický pohled", svědčí o tom, jakým způsobem je "boj proti globalizaci" pojímán: "... Globalizace sama o sobě představuje proces, první kterému se staví jen menšina protestujících - např. extrémní nacionalisté, volající po obnově moci a zašlé slávy silných národních států, navzájem soupeřících a nemajících nutně jednotný liberálně-kapitalistický rámec - nebo primitivistické a zpátečnické proudy v ekologickém hnutí, které vyzývají k návratu do v lepším případě středověkých technologických a kulturních podmínek nebo v horším případě před neolitickou revolucí - údajně ve jménu záchrany životního prostředí. Zbytek protestujících neprotestuje proti globalizaci jako ve své podstatě neutrální vývojové fázi určité společenské formace, ale proti kapitalistické globalizaci jako prosazení hodnot kapitalismu jako systému na celé planetě ... Globalizace znamená pro společenský systém známku úspěchu. Znamená, že určité společenské třídě - dnes vládnoucí třídě (buržoazii) - se podařilo natolik prosadit svoje zájmy a moc, že obrazně řečeno dohlédne do každého zapadlého koutku naší planety."

    Je tedy zřejmé, že boj proti globalizaci se stal variantou tradičního ultralevicového boje proti kapitalismu, pouze se přenesl do mírně odlišných podmínek a upravil pojmový aparát. Jako levicový extremismus jsou označovány všechny organizace a názory, které radiálně kritizují společenský a ústavní systém a názory, které radiálně kritizují společenský a ústavní systém a odmítají jakékoliv panství člověka nad člověkem. Jejich strategie a praxe je založena na tom, aby byl kapitalistický a parlamentně-demokratický řád přeměněn na komunistickou nebo socialistickou společnost. Podle německých politologů Uwe Backese a Eckharda Jesseho se levicově extremistické doktríny shodují s demokratickým ústavním státem ve zdůrazňování fundamentální lidské rovnosti, ovšem vyvozují z tohoto etického základního principu důsledky, které je možné považovat za radikální. Postulují totální osvobození člověka od všech společenských (politických, ekonomických, kulturních) tlaků a považují za principielně realizovatelné dosažení řádu bez panství tvořeného rovnými a svobodnými lidmi. V protikladu ke konstitučně-demokratickému ideovému okruhu zneužívají levicově-extremistické doktríny náhled na chyby, omezenost a imperfektabilitu lidí a jejich snah a předpovídají zrození "nového člověka", který se rozejde se všemi dosud známými formami společenského uspořádání a přivodí stav úplné spokojenosti a harmonie na Zemi. Pluralitní demokracie slouží pouze k dovednému zastírání společenského panství a utlačování. Na základě této definice lze konstatovat, že "bojovníci proti globalizaci" rovněž věří, že chudoba v zemích třetího světa je nedostatkem světového (brettonwoodského) systému a doufají, že pokud budou zrušeny "nenáviděné" instituce a organizace (pro které je pomoc třetímu světu pouze pláštíkem pro zakrytí kapitalistické "ziskuchtivosti"), vznikne "báječný nový svět". Světový kapitalismus řízený "zlým a bohatým Severem" nahradí spokojená společnost všech "dobrých lidí" z celé zeměkoule. Tradiční ultralevicový utopismus s nebezpečnými důsledky pro získávání příznivců je z "antiglobalizační" kampaně velmi patrný.

    Globalizace samotná přitom může být chápána různě - např. v materiálu německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání je definována jako postupný proces (nikoliv stav), "kdy jsou stále více závislé trhy a produkce v různých zemích, a to díky dynamice obchodu se zbožím a službami a pohybu kapitálu a technologií". Přes závažné důsledky vyplývající z tohoto procesu (který má kořeny již v počátcích industrializace) z něj není nutné činit "osudovou" výbavu hlubokomyslných intelektuálních debat, zvláště v kontextu úzké provázanosti s "novým" levicovým extremismem. O řadě aspektů globalizace je možné hovořit i na akademické úrovni, avšak najít přínosný rozměr této debaty je velmi obtížné, zvláště pokud se budou určití lidé považovat za jakousi "osvícenou kastu" určující témata a hodnotu diskusí. Pokud by se však kdokoliv chtěl zapojit do některého z výzkumných směrů, o něž se snaží moderní politologie, mohl bych jej odkázat např. na poslední mailový oběžník rozesílaný vedením stálé skupiny "Extremismus a demokracie" při Evropském konsorciu pro politickou vědu, ve kterém jsou mj. požadovány doposud chybějící výzkumné skupiny na problematiku "new extremes, e. g. Anti-globalisation, animal rights, "earth warriors", etc."

    Násilí a medializace

    Velmi nebezpečným momentem se stává relativizování příčin a důsledků násilí, ke kterému při demonstracích "odpůrců globalizace" dochází. I Lidové noviny zařadily do rubriky "Perly týdne" 7. 10. výrok Jiřiny Šiklové: "Musím říct, že v určité fázi jsem měla větší sympatie k policistům než demonstrantům. Za pozitivní ale považuji to, že se upozornilo na faktor globalizace. Bohužel se to nedá jinak medializovat než demonstracemi. I za tu cenu, že se tu rozbilo pár výkladních skříní." Tento názor pouze shrnuje rozšířený argument, že totiž násilí přinese i mediální prezentaci "slušných názorů" o globalizaci. Ve skutečnosti se však většina pozornosti vždy soustřeďuje na násilí a debaty o globalizaci pro jejich plytkost nesleduje takřka nikdo kromě jejich účastníků. Přesto je jim díky násilí čas od času dopřán mediální prostor, aby "obšťastňovali lid" svými úvahami.

    Z relativizace hodnot, kdy je pro umožnění společenské diskuse o jednom pojmu, resp. jevu či procesu, ospravedlňováno ničení soukromého majetku či jiné porušování zákonů, by měla každého demokraticky uvažujícího člověka jímat hrůza, zvláště pokud takové názory prezentuje (byť samozvaná) "intelektuální elita národa". Je přitom zřejmé, že pokud by se někdo např. pokoušel odůvodnit násilí páchané extrémní pravicí na přistěhovalcích nutnosti upozornit na problémy migrace, patrně by u obhájců násilného jednání v Praze či Seattlu uznání nenašel.

    Popírání vazeb mezi "nenásilnými organizátory" a násilnými účastníky je často opakovaným argumentem pro "omluvu" prvně jmenovaných. Avšak vyjádření řady čelných představitelů pořádajících organizací i jejich členství v jiných ultralevicových seskupeních, které programově neakceptují monopol demokratického státu na násilí, jejich nářky nad několika neovladatelnými chaoty činí značně nevěrohodnými. Časté je i tvrzení o minimálním počtu násilných aktivistů, přestože na základě znalosti policejních statistik i ultralevicové scény obecně je možné tvrdit, že fascinace překračováním zákonných pravidel, která při masových demonstracích přerůstá v násilí, je zde obecně rozšířená. Snahou je i vzbudit dojem, že násilí páchají většinou policejní provokatéři, přičemž tyto názory nejsou podloženy ničím jiným než vyjádřeními různých pochybných svědků. Tradičně rozehrávanou hrou je i označování zadržených násilníků za "nevinně přihlížející", což má za cíl rozleptávat důvěru v policii, stejně jako nepotvrzované zprávy o "brutálním" jednání policie při zásazích i po zadržení pachatelů trestné činnosti.

    Dalším "evergreenem" je i označování informací o důsledcích násilí při demonstracích za zveličené, což má údajně posílit "policejní stát". V této souvislosti je potřebné vždy klást otázky, jak by např. vypadala situace v Praze nebýt masivního policejního nasazení a preventivních opatření nejvíce dotčených firem (McDonald's, KFC apod.). Argumenty směřující k údajně klidnému průběhu jiných demonstrací je možné vyvracet poukazováním na skutečnost, že zde přítomné policejní síly na první pohled odradily od páchání násilné trestné činnosti. Z tohoto důvodu by měla mít policie i nadále v boji proti levicovému extremismu, byť "zabaleného" do líbivé obálky boje proti globalizaci, širokou podporu.

    Čeští "humanističtí" intelektuálové, kterým je sympatický "útok mladých" proti stávajícím mocenským strukturám (do nichž jim je nyní odepírám přístup, což chápou jako křivdu), podporou různých osob a organizací z ultralevicové a "extrémně zelené" scény demaskují svoje nezodpovědné pojetí reality a politické práce, kterou chtějí obcházet za pomoci debat o "módním" pojmu globalizace a příklonem k pochybným myšlenkovým proudům. Doufejme pouze, že důsledky tohoto selhávání nebudou stejně tristní, jako tomu bylo ve dvacátých až padesátých letech při nekritickém přejímání komunismu stejnou částí české společnosti.

    Miroslav Mareš, politolog, výkonný redaktor časopisu Středoevropské politické studie, předseda Rady ČT.

    (Článek vyšel v Proglas Revue č. 8/2000 a Britské listy ho převzaly se souhlasem autora)


    Proč bylo v senátních a krajských volbách znehodnoceno tak velké množství volebních lístků

    Šedá sem, žlutá tam...

    Jaromír Suchý

    Volby jsem dosud považoval za relativně jednoduchou věc - prostě si vyberete svého favorita, lístek strčíte do obálky, obálku do urny a je to. Neměl jsem dosud žádný důvod, abych pochyboval o regulérnosti něčeho tak primitivního, navíc když mám jistotu, že se na jejich zdárné přípravě nepodílí žádní blbci, ale státní úředníci - jistě jen odborníci na slovo vzatí. Při (zatím) posledních volbách jsem byl ale v jedné z okrskových volebních komisí a při třídění platných a neplatných lístků jsem si s hrůzou uvědomil, jak to tentokrát "někdo nahoře" ale opravdu pořádně podělal.

    Pro ty z vás, kteří jste nebyli volit, nebo kteří jste z obvodů, kde se nevolili senátoři, krátce zopakuji: každý z nás, voličů na okrese Třebíč, dostal domů dvě sady volebních lístků - jednu pro senátní volby s šedomodrým titulním listem a druhou sadu pro krajská zastupitelstva s tmavě žlutým titulním listem. Ve volební místnosti pak každý volič dostal dvě obálky s úředním razítkem - jednu šedou pro volební lístek do krajského zastupitelstva a druhou žlutou pro volby do senátu. Při vydávání obálek jsme samozřejmě každému zdůrazňovali: žlutou do senátu, šedou do kraje, žlutou do senátu, šedou do kraje... Samotné volební lístky ale nijak barevně rozlišeny nebyly a tak se bohužel stalo, že se spousta lidí spletla - jednoduše přehodila obálky (s největší pravděpodobností především právě pod vlivem toho, že sady volebních lístků měly "prohozenou" barvu titulního listu) a oba jejich hlasy tak byly neplatné!

    V našem volebním okrsku bylo tímto způsobem znehodnoceno asi 6 procent jinak platných hlasů, v jiných komisích v okolí to bylo ze stejného důvodu kolem 4 procent, a jak si každý může zjistit na serveru volby.cz, v celostátním průměru to dělá něco mezi 4 a 5 procenty (stačí si vzít rozdíl mezi okresy, kde se do senátu nevolilo a obálky se splést nedaly - tam všude je procento platných hlasů přes 99%, a v místech, kde se do senátu volilo - tam je to v průměru jen okolo 95%). Vypadá to, že v celostátním měřítku tak mohlo být vexlováním s barvou volebních obálek znehodnoceno zhruba 30 tisíc hlasů!!! Mohlo by se říci, že o nic nejde, že byli v průměru poškozeni všichni stejně, ale není to tak úplně pravda. Jestli měla nějaká strana např. 4.9% hlasů a do krajského zastupitelstva se nedostala, mohla by mít po započtení "neplatných" hlasů klidně přes 5 procent a všechny poměry v daném kraji by se tak rázem změnily, obdobně se do druhého kola senátních voleb mohl při těsném výsledku hlasování na 2. místě dostat někdo úplně jiný.

    K normálnímu průběhu přitom stačilo tak málo - dávat oba (krajské i senátní) lístky do jediné obálky, nebo označit lístky stejnou barvou, jakou měly volební obálky.

    V normální zemi by za to, jak se touto chybou na volbách podepsali jeho podřízení, nejspíš odstoupil ministr vnitra. U nás se nad tím nikdo ani nepozastaví. A z těch zodpovědných se za to určitě nikdo ani neomluví - jsme přece v České republice...

    Jaromír Suchý


    Podnebné změny: Evropská unie a Spojené státy se připravují na bitvu v Haagu

    Evropa tvrdí, že omezuje emise, a obviňuje Spojené státy, že se této otázce vyhýbají, napsal ve čtvrtek 16. listopadu deník Guardian.

    Je velmi pravděpodobné, že rozhovory, týkající se problémů podnebí, které se konají v Haagu, se nyní úplně rozloží. 180 zemí se tam snaží uzavřít tři roky vyjednávání, jejichž cílem je zachránit svět před zrychlující se hrozbou globálního oteplování.

    Politikové z celého světa mají v Haagu o nadcházejícím víkendu dokončit právně závaznou smlouvu, která by přiměla Evropu, Spojené státy a ostatní rozvinutý svět přimět k tomu, aby omezili emise skleníkových plynů a zachránili svět před nejhoršími důsledky podnebných změn. Dosud se však rozhovory nedostaly vůbec nikam. Vyjednavači se stále snaží vyjasnit několik základních otázek, které jsou stále, navzdory mnoha stům hodinám vyjednávání, nevyřešeny.

    Jádrem problému jsou Američané. Očekávalo se, že Američané ponesou hlavní vinu, dojde-li k rozkladu haagských jednání. Američtí vyjednavači už přiznali, že nemohou dosáhnout svého cíle snížení skleníkových plynů, aniž by při tom nevyužili různých mezer v dohodě, ale v důsledku amerických voleb z minulého týdne se situace výrazně zhoršila.

    Americký Kongres i Senát musejí dohodu ratifikovat. V obou mají převahu Republikáni, kteří o něco takového vůbec nemají zájem.

    Jedná se o téže dohodě, která byla v roce 1997 přivítána jako velký úspěch, kdy byly v japonském Kjóto určeny cíle pro všechny rozvinuté země, nakolik mají omezit emise skleníkových plynů. Omezení emisí kysličníku uhličitého o 5,5 a snížení emisí dalších skleníkových plynů se tehdy považovalo za začátek dlouhé cesty k šedesátiprocentnímu snížení, jehož je zapotřebí, aby měl svět stabilní podnebí.

    Od té doby se dostaly rozhovory do slepé uličky ohledně toho jak ukončit tento první krok. Spojené státy a jejich spojenci, Kanada, Austrálie a Japonsko se začaly vyhýbat plnění příslibů z Kjóta - nechtěly realizovat žádné konkrétní kroky. Snaží se totiž, aby nemusely omezit rozhazovačný životní styl svých spotřebitelů, čímž by zřejmě vznikly obdobné politické protesty, jaké vyvolaly vysoké ceny benzínu v Británii, v Německu a ve Francii.

    Překvapující skutečností je to, že 24 procent veškerého kysličníku uhličitého na světě vypouštějí Spojené státy. Je to země, jejíž obyvatelé jsou zvyklí na nejlevnější benzín v rozvinutém světě. Spojené státy mají energeticky nejméně efektivní ekonomiku.

    S výjimkou jen hrstky lidí se nyní všeobecně přiznává, že podnebné změny jsou skutečnou hrozbou světu. Ale v Americe patří k této hrstce lidí ředitelé obří ropné společnosti Exxon, George W. Bush a mnoho čelných Republikánů, takže je velmi nepravěpodobné, že se podnebnou dohodu podaří v Haagu dokončit.

    Propagandistická mašinérie, placená ropnou lobby, pracuje ve Spojených státech na plné obrátky a rozhovory se snažili za poslední tři roky také bojkotovat členové seskupení Opec, avšak skutečný boj v Haagu vznikne příští týden mezi Evropskou unií a Spojenými státy a jejich spojenci.

    Evropská unie, vedená Británii a Německem, bere posledních deset let podnebné změny velmi vážně. V Británii byly zlikvidovány uhelné doly a v bývalém NDR byly uzavřeny silně ekologicky škodlivé průmyslové podniky. To umožnilo Británii i Německu snížit své emise kysličníku uhličitého o dvacet procent - je to vážným příspěvkem k celkovému cíli EU snížit emise o osm procent. Dovoluje to méně rozvinutým zemím, jako je Španělsko, Řecko a Irsko, se rozvíjet a zvýšit emise nad základ z roku 1990.

    Existují určit pochybnosti o tom, jestli se Evropské unii podaří do roku 2010 skutečně snížit své emise o osm procent bez dalších, dodatečných kroků, ale alespoň se o to vážně usiluje.

    Spojené státy otevřeně přiznávají, že do roku 2010 nejsou schopny dosáhnout plánované redukce emisí o 7 procent. Částečně za to může růst americké ekonomiky, avšak Clintonova vláda vždycky argumentovala, že nehodlá dosáhnout omezení všech emisí na půdě Spojených států.

    Existovala celá řada způsobů, jak využít moci peněz a amerických technických znalostí k  tomu, aby snížení emisí za hranicemi USA bylo považováno za americké snížení emisí. Pro ekologické aktivisty a některé politiky v Evropské unii jde o právní kličky, v jejichž důsledku budou Spojené státy vypouštět do ovzduší stejné množství zplodin jako dosud a svět na tom bude i nadále stejně špatně.

    Problémy v Haagu spočívají v tom, že nedošlo k dohodě ohledně těchto právních kliček. Evropská unie nechce ustoupit od návrhu, že Spojené státy musejí přijmout na domácí půdě alespoň taková opatření, aby došlo k poklesu emisí o padesát procent. Spojené státy si naopak přejí využívat těchto kliček neomezeně, aby mohly dosáhnout snížení emisí mimo vlastní území.

    Existují tři hlavní způsoby, jak to učinit. Prvním a nejsrozumitelnějším je obchodování s uhlíkem. Jestliže nějaká země - nejlepším příkladem je Rusko či Ukrajina - překročí svůj cíl snižování emisí uhlíku, může tento přebytek prodat jiné zemi, jako jsou Spojené státy. Tímto způsobem je dosaženo požadovaného cíle v obou zemích.

    Rozklad průmyslu v bývalém Sovětském svazu znamenal, že emise uhlíku v Rusku a na Ukrajině od roku 1990 obrovským způsobem poklesly. Spojené státy si chtějí koupit tyto neexistující, "uspořené" emise a považovat je za vlastní úspory. Kritikové poukazují na to, že to je podvádění, protože to znamená, že nedojde k dalšímu omezení emisí, než kolik se už snížily spontánně.

    Druhou a ještě spornější právní kličkou jsou "uhlíkové banky". Nejjednodušší formou tohoto řešení je to, že Spojené státy nebo nějaká jiná země vysazuje stromy na vlastním území nebo na jiných kontinentech. To je na první pohled atraktivní, ale kritikové poukazují na to, že je obtížné měřit, kolik uhlíku bylo tímto způsobem vázáno a vzniká otázka, co se stane, když lesy shoří.

    Třetí právní kličkou je to, že bohatá země platí chudé zemi, aby realizovala projekt, jehož cílem je snížit emise skleníkových plynů.

    Jedná se o těchto otázkách už tři roky a dosud nebyly vyřešeny. Existují ještě další problémy, ale toto jsou hlavní otázky, které pravděpodobně způsobí, že nedojde k dohodě.


    Stát a společnost versus jednotlivec

    Smíte vrátit výrobek či jídlo, které vás subjektivně neuspokojují? Máte nárok být brát vážně, když služby, které jiní tolerují, odmítnete jako strašné?

    V souvislosti se zveřejněným svědectvím americké studentky Sylvie Yolandy Machové, která se stala terčem brutálního chování české policie a nemocničního personálu a která byla obviněna z vážného trestného činu, aniž by pro to byly nezávislé důkazy, se rozvinula zdá se mi zásadní diskuse o konfliktu mezi pojetím "oficiálních", kolektivních hodnot vůči hodnotám subjektivním, individuálním. Argumentuji, a v tom se ke mně přidal i Tomáš Pecina, že západní společnosti jsou daleko více než společnosti východnějšího rázu založeny na respektu vůči individuálnímu, subjektivnímu názoru i vnímání skutečnosti. Pod tímto společenským tlakem (či konsensem, chcete-li) funguje i podnikatelská sféra. Na většině výrobků máte v Británii uvedeno, že je můžete vrátit, pokud s nimi nejste spokojeni, nikoliv tedy, pokud nesplňují nějaké "objektivní" normy. Tak například v potravinářských supermarketech Safeway - právě jsem byl nakupovat - je na každém výrobku tato písemná záruka:

    Safeway brand products are double guaranteed. If you are not totally satisfied with any item, please return it to a  Safeway store for a refund and a replacement. This does not affect your statutory rights.

    Značkové výrobky firmy Safeway mají dvojí záruku. Pokud nejste stoprocentně spokojeni (subjektivní hodnocení - podrženo JČ), prosím, vraťte výrobek do supermarketu Safeway a vrátíme vám peníze a zároveň vám ho nahradíme výrobkem jiným. Toto neovlivňuje vaše statuární práva.

    Vznikla diskuse o tom, zda má člověk v restauraci právo, když mu přinesou objednaný oběd, a jemu se nezamlouvá, vrátit ho bez placení. Argumentuji, že ano, Dalibor Matušínský tvrdí, že ne, že přece existují "objektivní měřítka". Tomáš Pecina k tomu poznamenává, že v minulých dnech vrátil bez placení v jedné pražské pizzerii nechutnou, i když už nakousnutou pizzu. (Jak jinak měl zjistit, že je nechutná?) Číšnice byla překvapena, že ji odmítl zaplatit. Podle jakých objektivních kritérií, než je zcela subjektivní zákazníkova spokojenost by chtěl pan Matušínský jídlo hodnotit? K tomu přišel i zajímavý příspěvek Václava Pinkavy. Uvádíme je níže oba dva a v závěru se k věci ještě vracím, neboť jde, podle mého názoru, o velmi důležitý princip. JČ


    Podivné argumenty Britských listů II.

    Dalibor Matušínský

    Nečekal jsem, že by BL projevily byť tu nejmenší snahu se nad svým způsobem argumentování zamyslet a v tomto ohledu jsem se nezklamal.

    Typické překrucování argumentů podle vzoru : vložím oponentovi do úst něco, co neřekl, nebo překroutím něco, co řekl a výslednou zkomoleninu nemilosrdně rozcupuji, bylo uplatněno do posledních detailů.

    Ve svém původním článku o S. Machové použil pan Čulík jako příměr k policii jako veřejné službě restauraci a kadeřníka. Já jsem na to reagoval článkem Podivné argumenty Britských listů, kde jsem opět použil modelovou situaci z restaurace, abych ukázal, jak by mohlo tvrzení "zákazník má vždycky pravdu" také vypadat. Snažil jsem se v něm ukázat, že v restauraci, pokud si objednám jídlo, které mi nechutná - ne proto, že by bylo připraveno špatně, ale prostě proto, že nemám daný typ jídla rád (objednám si Tatarský biftek, ale nemám rád syrové maso) mohu být nucen ono jídlo zaplatit, přestože jej nesním. Jinými slovy - jakmile je mi pokrm přinesen na stůl a takto znehodnocen, je jen na mně, zdali jej zkonzumuji nebo ne, jídlo je mým majetkem.

    BL na to reagovaly větou: "Opravdu můžete ve většině britských obchodů aplikovat princip (zejména v obchodech s oděvy), že se vám výrobek nehodí a že ho chcete vrátit: pravděpodobně si budeme muset v obchodě vybrat za stejnou cenu něco jiného (poměry přituhují), ale mnohokrát se mi podařilo dostat zpět peníze."

    Ano, to je možné i u nás, na východě. Speciálně v obchodech s oděvy, ale i jiným zbožím. Pokud jej ovšem vrátím nepoškozené!

    Rozdíl mezi restaurací a obchodem s oděvy je značný - nejen, že svetry se hrozně špatně žvýkají a vázanky jsou špatně stravitelné, ale tím, že si něco odnesu domů a zpět toto zboží nijak nezničím a může být prodáno jinému zákazníkovi - prodejce tedy neutrpí škodu. Naopak v okamžiku, kdy mi v restauraci položí jídlo na stůl, já do něj zabořím příbor, kus ochutnám, zbytek poprskám slinami, je tento pokrm z hygienických důvodů znehodnocen a tedy nesmí být podán jinému zákazníkovi - prodejce by tedy v případě, že jídlo odmítnu, utrpěl ztrátu.

    Proto uzná reklamaci nesprávně připraveného pokrmu, ale ztěží jídla, které je v pořádku. Ano, může to uznat - aby si zachoval zákazníka. Ale nemusí! Schválně to někdy zkuste tam, na dálném, tolik kulturním Západě - vraťte okousaný biftek s tím, že na biftek vlastně nemáte chuť a radši byste kuře. Uvidíme, co vám řeknou.

    Dalším kulhavým argumentem je tvrzení BL: "Primárně důležité je to, co Sylvie Yolanda Machová cítila, nikoliv to, co si policie či zdravotnický personál mysleli, že jí dělají, protože oni jsou služebníci a mají pracovat tak, aby byl občan subjektivně spokojen (nemluvě o dodržování zákonů)."

    Policie je v tomto případě orgán, který slouží mně PROTI S. Machové a je tedy důležité, abych byl spokojen jako člověk, který si tuto službu ze svých daní platí. Machová nemusí být se službou policie spokojená - stejně jako s ní nemusí být spokojený přistižený zloděj. Jistě, dovedu si představit, že zločinec by byl nejraději, kdyby jej policie pustila na svobodu a s faktem, že jde do vězení je subjektivně hrubě nespokojen, ovšem obávám se, že účelem zatčení a odsouzení je právě to, aby nespokojen byl. Nevím, možná je v Británii pravidlo, že odsouzenci musejí být za každou cenu spokojeni, ale to pak zřejmě věznice zejí prázdnotou.

    A nyní zariskuji a zkusím se vrátit k příkladu z restaurace - když půjdete do restaurace a objednáte si tam kuře. Kdo je v roli veřejné služby? Jistě, restaurace. A kdo je v roli příjemce této služby a měl by být subjektivně spokojen? Vy nebo to kuře?


    Přiměřenost ve všem

    Václav Pinkava

    Uvaha pana Matusinskeho si bere na paskal primer Jana Culika o restauraci, ktery byl z ne docela pochopitelnych duvodu uveden v souvislosti s tzv 'udajnou' policejni brutalitou. Rika se "All generalisations are dangerous (including this one - vsechny generalizace jsou nebezpecne - vcetne moji)", ale ten primer je skutecne dost od veci. Vysledny text, vcetne reakce JC a TP v tomto odpoutani od souvislosti pokracuje, az se stava samoucelnym. Budiz, nastolil vseobecnejsi tema 'zapadniho' vs 'vychodniho' mysleni...

    Za vychodni mysleni povazuji demagogicke obhajovani nevhodneho primeru ze strany Jana Culika. Relevantnost jeho primeru by se ovsem dala logicky 'napravit', zel ne docela v souladu s puvodnim zamerem:-

    'Zakaznikem' policie totiz neni obvineny ci zadrzeny, ale 'spolecnost' kterou tato policie ma ochranovat.

    Podle trzniho pravidla (ze zakaznik ma vzdycky pravdu) by tedy musela policie respektovat mineni spolecnosti, jakou teda brutalitu vuci 'zivlum' (obzvlaste prespolnim) nejen ze nekritizujeme ale dokonce, zda se, vyzadujeme. Pokud jsme narod sadomasochistu, tak policie, kterou mame, je velice trzne ladena.

    Problem nehledejme ani tak u policie, ale v samotne spolecnosti, ktera 'tvrdou ruku' (nejlepe vuci druhym) tak dychtive zada.

    Ale vratme se na skok zpatky do restaurace: Poznamka Tomase Peciny mi pripomnela jednu udalost v Britanii v 70 letech. Bylo, nebylo, jeden zakaznik si koupil prazene osolene buraky. Na obalu bylo napsano neco v tom smyslu ze pokud zakaznik neni s timto vyrobkem zcela spokojen, ma jej vratit na uvedenou adresu, vcetne vzorku obsahu, a uvest kdy a kde sacek zakoupil, a penize mu budou vraceny.

    Dotycny toto udelal. Firma mu odvetila, ze provedla laboratorni testy a neshledava na buracich nic zavadneho. On odpovedel, ze on taky neshledaval na buracich nic zavadnho, nicmene nebyl "zcela spokojen". K vysvetleni uvedl, ze kdyby byl dejme tomu alkoholik, a dostal k piti sklenici nezavadne vody, nebyl by "zcela spokojen", vidte? Pote co se ukazkovy pripad trzniho jednani objevil v televizi, dana firma zmenila zneni vsech svych obalu, coz jiste stalo nemale penize - vcetne drobne castky vracene 'nespokojenemu' zakaznikovi.

    No, a pouceni? V restauraci si clovek zakupuje s urcitym rizikem artikl, ktery neni po jeho okostovani a vraceni nadale pouzitelny pro jine zakazniky (alespon by nemel byt). Pokud je jidlo zdravotne zavadne, nebo neodpovida tomu avisovanemu, to je ovsem jina.

    Takze, za nezavadne, byt nechutne jidlo dluzno zaplatit, jako za 'pouzite'. Vyjma tehdy, kdy restaurace vyslovne zarucuje stravnikovu "spokojenost" - pak je mozne se najist dosytosti a nezaplatit vubec, viz buraky. Kdo hlasa 'satisfaction guaranteed' at si vezme pouceni.

    Jo, a co teda nase policie? Ta nezarucuje vubec nic, ani poradek na ulicich. Jen se o to snazi, vice ci mene krecovitymi zakroky. Protoze 'zakaznik' (to jsme my) s policii nic jako smlouvu co a jak ma policie delat, neuzavrel, leda skrze sve zvolene zastupitele - alespon o takove ja nic nevim. A jake mame zvolene zastupitele, takovou budeme mit spravu veci verejnych.

    A abych nezapomnel. Povazuji-li se nejen za 'stravnika' ale i prilezitostneho spolukuchare Britskych Listu, (ktere jsou nastesti temer zadarmo), pak mam narok se svoji obcasnou nespokojenosti neco aktivniho delat - jako napriklad tohle, nejen BL demonstrativne (z)vracet, jako nekteri kritikove...


    Závěrečná poznámka Jana Čulíka: O střetnutí dvou kultur

    Nevím, jak Václav Pinkava, ale já osobně a všichni lidé kolem mne v restauracích jídla, která nám (subjektivně!) (chuťově) nevyhovují, vracíme bez finanční náhrady. A ano, přinesou-li mi tatarský biftek a mně připadá nevábný, vrátím ho bez placení. (Možná si, pane Pinkavo, ještě z Británie pamatujete, že tak pět minut poté, co jste se dali do jídla, přijde číšník a ptá se vás, zda je všechno v pořádku a zda jste s jídlem spokojen. Mám studentku, která si - jako většina dnešních britských studentů - vydělává brigádnickou prací, prodává v univerzitní hospodě u baru alkoholické nápoje, když tam chodíme. Ptal jsem se, zda jí to nevadí, že tam tráví dlouhé hodiny za minimální mzdu 4 libry na hodinu. Odpověděla, že dělávala také číšnici v restauraci a že to je daleko horší, protože musíte jednat přezdvořile a úslužně vůči zákazníkům, kteří jsou často sprostí a odmítají jídla. Tedy: zákazník má vždycky pravdu, že?)

    Co se týče historky pana Pinkavy ohledně buráků. Jak jsem uvedl výše citátem z potravinové krabice ze supermarketu Safeway, princip satisfaction guaranteed, princip subjektivní spokojenosti zákazníka je v Británii naprosto převažující. Poněkud irelevantně proti tomu argumentuje na jiném místě Britských listů Miloš Štěpánek, že také žil v Británii a že tam také existují podvodné a neseriózní obchody, kde tento princip neuplatníte. To jistě, jako v každé společnosti, alo to myslím nic nemění na mém základním argumentu.

    A teď co to má všechno společného se Sylvií Yolandou Machovou a jejím "subjektivním" svědectvím.

    Pánové Matušínský i Pinkava přesvědčivě argumentují, že subjektivní vůli českého "zákaznictva" vůči české policii je to, že si čeští "zákazníci" (občané) přejí, aby na ně policie byla přísná (podle průzkumů veřejného mínění většina lidí v ČR chce, aby na ně policie střílela gumovými projektily, ač jistě netuší, co to může způsobovat.)

    Právě. Chtěl bych závěrem poukázat na zásadní věc:

    V drastickém svědectví Sylvie Yolandy Machové a obdobných svědectvích jiných zbitých lidí ze Západu se projevil právě źásadní konflikt mezi očekáváním občana ze Západu a poskytovateli služeb (policie, nemocnice), kteří jsou naladěni na východní očekávání.

    Paradoxní je, že čtenáři Machové nadávají, že to byla KOMUNISTKA, "SOUDRUŽKA" (i když to nevědí), jenže ona v sobě měla zakořeněné způsoby chování ze západní společnosti a ti, kdo ji kritizují jako "soudružku", naopak projevují komunistické zvyklosti prostředí, které je zvyklé na kolektivní konformismus.

    Právě proto je toto svědectví zajímavé. Jsem optimista a doufám, že s pokračující integrací ČR do Evropské unie převládne snášenlivost ke svědectvím lidí, jako je Sylvie Yolanda Machová - ve vlastním zájmu osob v  ČR.

    A je docela dobře možné, že i v českých restauracích se vás budou chodit číšníci zeptat, jestli jste s jídlem spokojeni a i tam bude možno jídlo, s nímž spokojeni nejste, vrátit bez placení - a nebude k tomu třeba jen průraznosti Tomáše Peciny.


    Neinformovanost Britských listů:

    Vládní návrh zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je podpořením svobody na informace podle směrnic Evropské unie

    Artuš Rejent

    Vážený pane Čulíku, Chtěl bych zareagovat na znění článečku z úvodní stánky včerejších BL. Odstavec " V české demokracii přituhuje?...."

    V tom, že v české demokracii přituhuje, s vámi souhlasím. Ale jedním z důvodů proč se tak děje, není to o čem píšete v tomto odstavci.

    Vláda včera schválila novelu z č. 468/1991 Sb.,o rtv, která má za cíl splnit harmonizační požadavky EU ( Tento nedostatek jak víte, byl opět kritizován v hodnotící zprávě EK o připravenosti kandidátských zemí).

    § 9h "Vysílání událostí značného společenského významu" je implementovaný článek 3a směrnice televize bez hranic ( 89/552EHS, 97/36ES).

    Jde o to, že každý členský stát může učinit opatření v souladu s právem Společenství, aby zajistil, že vysílací subjekty pod jeho pravomocí nebudou vysílat na exkluzivní bázi události, které pokládá za důležité pro společnost takovým způsobem, že by to zbavovalo podstatnou část veřejnosti v tomto členském státě možnosti sledovat takové události přímým přenosem nebo odloženým zpravodajstvím ve svobodné televizi. Učiní li tak, příslušný členský stát sestaví seznam označených událostí, národních nebo jiných, které pokládá za velmi důležité pro společnost.

    Nejedná se tedy o omezování svobody projevu, či rozhodování vlády o tom co a jak o činnosti vlády publikovat, co budou sdělovací prostředky zveřejňovat! Je to naopak posílení práva na informace!

    Co Vám řekl pan ministr nevím, co řekl někdo jiný, taky ne, ale toto co jste uvedli není ve schváleném návrhu novely zákona o rtv. To co se stane s novelou zákona dál, je na poslancích...

    Pro vaši informaci/srovnání Vám zasílám celé znění § 9h novely 468/1991, relevantní část důvodové zprávy a článek 3a směrnice.

    Hodně vám fandím, díky za to co děláte.


    § 9h

    Vysílání událostí značného společenského významu

    (1) Provozovatel televizního vysílání nesmí využívat výhradní práva k vysílání události značného společenského významu způsobem, který by podstatnou část veřejnosti v České republice zbavoval možnosti sledovat tuto událost v přímém přenosu nebo ze záznamu na celoplošném televizním programu v nezakódované podobě a bez zvláštního poplatku.

    (2) Je-li událost značného společenského významu vysílána při dodržení podmínek podle odstavce 1 ze záznamu, musí být toto vysílání uskutečňováno v reálném čase jejího konání, nejdéle se zpožděním několika sekund. Vysílání události značného společenského významu ze záznamu lze odložit jen tehdy, je-li v přímém přenosu vysílána jiná událost značného společenského významu, která se koná současně s událostí, jejíž vysílání ze záznamu muselo být proto odloženo.

    (3) Za událost značného společenského významu se považuje událost uvedená v  Seznamu událostí značného společenského významu, který po projednání s Radou stanoví ministerstvo vyhláškou.

    (4) Za událost značného společenského významu se dále považuje událost, která byla za událost značného společenského významu prohlášena některým z členských států Evropských společenství a tato skutečnost byla oznámena v Úředním věstníku Evropských společenství. Provozovatel televizního vysílání nesmí využívat výhradní práva k vysílání události značného společenského významu oznámené v Úředním věstníku Evropských společenství způsobem, který by podstatnou část veřejnosti v členském státě Evropských společenství, jenž ji prohlásil za událost značného společenského významu, v rozporu s jeho právními předpisy zbavoval možnosti sledovat tuto událost v přímém přenosu nebo ze záznamu na volně dostupném televizním programu. Seznam událostí značného společenského významu oznámených v Úředním věstníku Evropských společenství je Rada povinna zpřístupnit způsobem umožňujícím dálkový přístup.

    (5) Za událost značného společenského významu se považuje rovněž událost, která byla za událost značného společenského významu prohlášena některým z členských států Rady Evropy a tato skutečnost byla podle mezinárodní smlouvy stanoveným způsobem zveřejněna příslušným orgánem Rady Evropy (dále jen "událost zveřejněná orgánem Rady Evropy"). Provozovatel televizního vysílání nesmí využívat výhradní práva k vysílání události zveřejněné orgánem Rady Evropy způsobem, který by podstatnou část veřejnosti v členském státě Rady Evropy, jenž ji prohlásil za událost značného společenského významu, v rozporu s jeho právními předpisy zbavoval možnosti sledovat tuto událost v přímém přenosu nebo ze záznamu na volně dostupném televizním programu. Seznam událostí zveřejněných orgánem Rady Evropy je Rada povinna zpřístupnit způsobem umožňujícím dálkový přístup.".

    Důvodová zpráva:

    Výhradní práva k televiznímu vysílání významných událostí, zejména sportovního charakteru, byla v posledních letech v Evropě vykupována televizními společnostmi, které takové události následně umožnily sledovat pouze divákům placené televize. Tím byla značná část veřejnosti zbavena možnosti události značného společenského významu sledovat, což je v rozporu s právem na informace. Směrnice se snaží této tendenci zamezit a zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily pro širokou veřejnost přístupnost přenosu takové události na volně dosažitelném, tj. neplaceném, nekódovaném a celoplošném programu. Konkrétní seznam takových událostí bude formou vyhlášky Ministerstva kultury viz. příloha č. 1 publikován ve Sbírce zákonů. Tento seznam bude obsahovat především letní a zimní olympijské hry, mistrovství světa a Evropy ve fotbale a mistrovství světa v ledním hokeji a v lehké atletice. Sestavení seznamu takových událostí na mezinárodní úrovni podléhá určité proceduře předvídané Směrnicí. Po vstupu České republiky do Evropské unie budou muset provozovatelé, na které se vztahuje tento zákon, respektovat rovněž seznamy jiných členských zemí, pokud budou po příslušné proceduře zveřejněny v Úředním listu Evropských společenství.

    Article 3a

    1. Each Member State may take measures in accordance with Community law to ensure that broadcasters under its jurisdiction do not broadcast on an exclusive basis events which are regarded by that Member State as being of major importance for society in such a way as to deprive a substantial proportion of the public in that Member State of the possibility of following such events via live coverage or deferred coverage on free television. If it does so, the Member State concerned shall draw up a list of designated events, national or non-national, which it considers to be of major importance for society. It shall do so in a clear and transparent manner in due and effective time. In so doing the Member State concerned shall also determine whether these events should be available via whole or partial live coverage, or where necessary or appropriate for objective reasons in the public interest, whole or partial deferred coverage.

    2. Member States shall immediately notify to the Commission any measures taken or to be taken pursuant to paragraph 1. Within a period of three months from the notification, the Commission shall verify that such measures are compatible with Community law and communicate them to the other Member States. It shall seek the opinion of the Committee established pursuant to Article 23a. It shall forthwith publish the measures taken in the Official Journal of the European Communities and at least once a year the consolidated list of the measures taken by Member States.

    3. Member States shall ensure, by appropriate means, within the framework of their legislation that broadcasters under their jurisdiction do not exercise the exclusive rights purchased by those broadcasters following the date of publication of this Directive in such a way that a substantial proportion of the public in another Member State is deprived of the possibility of following events which are designated by that other Member State in accordance with the preceding paragraphs via whole or partial live coverage or, where necessary or appropriate for objective reasons in the public interest, whole or partial deferred coverage on free television as determined by that other Member State in accordance with paragraph 1.

    Poznámka JČ: Direktiva Evropské unie "Televize bez hranic" (v angličtině) je zde. - K tomuto tématu viz též příspěvek Petra Bradáče, viz níže.


    Zprostředkování událostí značného společenského významu je veřejnou službou

    Petr Bradáč

    Výhradní práva k televiznímu vysílání významných událostí, zejména sportovního charakteru, byla v posledních letech v Evropě často kupována komerčními televizními společnostmi, které pak umožňovaly sledovat takové události pouze svým předplatitelům za příslušný paušální poplatek, nebo přímo od hodiny (pay-tv). Tím byla značná část veřejnosti zbavena možnosti tyto události značného společenského významu sledovat, což je v rozporu s právem na informace. Rada Evropy i Evropská unie se snaží této tendenci zamezit a zavazují členské státy k tomu, aby zajistily pro širokou veřejnost přístupnost přenosu takové události na volně dosažitelném, tj. neplaceném, nekódovaném, celoplošném pozemně vysílaném programu. Jak poslanecký, tak vládní návrh nového či jen novelizovaného mediálního zákona uvádí českou právní úpravu do souladu s tímto požadavkem. Seznam významných událostí, za jejichž obecnou dostupnost v televizním vysílání bude občanům ručit český stát, bude vyhlášen ministerstvem kultury a publikován ve Sbírce zákonů. Tento seznam bude (podle názoru vlády) obsahovat především letní a zimní olympijské hry, mistrovství světa a Evropy ve fotbale a mistrovství světa v ledním hokeji a v lehké atletice. Po předpokládaném vstupu České republiky do Evropské unie budou muset provozovatelé vysílání respektovat rovněž seznamy jiných členských zemí, pokud budou po příslušné proceduře zveřejněny v Úředním listu Evropských společenství.

    Právo na vysílání stručných informací vychází z práva veřejnosti na informace a z principu plurality informací. Předmětem práva na vysílání stručných informací je jakákoliv událost sportovní, společenská nebo kulturní, která přitahuje zvýšený zájem veřejnosti. Nemusí přitom jít o událost značného společenského významu ve výše uvedeném smyslu. Držiteli výhradních práv k vysílání takové události se ukládá povinnost umožnit jinému provozovateli vysílání vysílat o ní stručnou informaci.

    Rada Evropy Protokolem k Úmluvě o přeshraniční televizi (ETS No. 132) ze dne 9. září 1998 (ETS No. 171) vložila do Úmluvy nový článek 9a, který ukládá sestavit seznam národních nebo mezinárodních událostí, které smluvní strana považuje za událost zvláštního významu pro společnost (odst. 2 písm. a), přičemž opatření, související s takovým seznamem, učiněná smluvní stranou, musí odpovídat směrnicím Stálého výboru Úmluvy (odst. 2 písm. f), které doplní požadavky odst. 2, aby se zabránilo rozdílům v uplatňování tohoto článku Úmluvy a ustanovení Evropské unie (tj. směrnice Televize bez hranic).

    Úmluva v článcích 9 a 9a používá termínů "events of major importance for society", "les événements majeurs", "les événements d´un grand interet pour le public", tedy ne zcela jednotně. Vládní návrh novely stávajícího zákona o vysílání používá (sněmovní tisk 780, § 9h) výhradně překladu anglického termínu, přičemž francouzský termín lze přeložit jako události širokého zájmu (značné důležitosti, velkého významu) veřejnosti (nikoli společnosti). Poslanecký návrh nového zákona o vysílání (sněmovní tisk 717, § 33) hovoří nejednotně o "události, která je veřejně přístupná a je předmětem zvýšeného zájmu veřejnosti",nebo o "události značného společenského významu".

    Výklad Úmluvy (Explanatory report, le Rapport explicatif, čl. 137-142, zejména čl. 139) upřesňuje, že jde o "každou událost - politickou, sociální, kulturní nebo sportovní - která je předmětem širokého zájmu veřejnosti".

    Článek 9a ukládá smluvní straně postoupit seznam událostí a související opatření Stálému výboru Úmluvy ve lhůtě, kterou tento výbor stanoví (odst. 2 písm. e). Stálý výbor pak jednou ročně zveřejní souhrnný seznam zařazených událostí a odpovídajících opatření (odst. 3 písm. a).

    Protokol (dle čl. 35 odst. 2) nabyl účinnosti k 1. říjnu 2000. Řada smluvních stran si však k tomu vyhradila vlastní přijetí Protokolu. K 16. listopadu 2000 ratifikovalo protokol 22 zemí.

    Směrnice Evropské unie Televize bez hranic, 89/552/EEC, byla doplněna Směrnicí 97/36/EEC, která přináší nový čl. 3a, který v odst. 1 předpokládá, že každý členský stát EU sestaví seznam takových událostí, které považuje za události značného významu pro společnost, ať už událostí národních nebo mezinárodních. Členský stát o tom a souvisejících opatřeních bezprostředně uvědomí Komisi EU, která prověří soulad opatření s komunitárním právem a oznámí je ostatním členským státům. Nejméně jednou ročně pak konsolidovaný seznam opatření zveřejní v Úředním listě EU.

    Podle 10. generálního ředitelství Komise EU však dosud nebyl právní řád některých členských států zcela uveden do souladu se Směrnicí 97/36/EEC (nejzazším termínem přitom byl 31. prosinec 1998). Opatření směřující k naplnění článku o významných událostech byla řádně evidována v Úřední listě EU, zatím jen pokud jde o Dánsko, Itálii a Německo.

    Nařízení dánského ministerstva kultury, účinné od 1. prosince 1998, upravuje užití práv k událostem značného významu pro společnost.

    Paragraf 2 určuje za takovou událost "sportovní činnost, splňující alespoň dvě z následujících podmínek: (1) zajímá jiné než obvyklé zájemce o toto sportovní odvětví v televizi; (2) jde o sportovní odvětví, které tradičně má ústřední postavení v dánské sportovní kultuře; (3) obecně je sleduje mnoho diváků.

    Paragraf 3 vyjmenovává takové události: (1) olympijské letní a zimní hry jako celek; (2) světová a evropská mistrovství v kopané mužů: všechny zápasy s dánskou účastí, semifinále a finále; (3) světová a evropská mistrovství v házené mužů i žen: všechny zápasy s dánskou účastí, semifinále a finále; (4) dánské zápasy kvalifikace na světová a evropská mistrovství v kopané mužů; (5) dánské zápasy kvalifikace na světová a evropská mistrovství v házené žen.

    Další paragrafy definují podstatnou část veřejnosti v ohledu možnosti příjmu vysílání; bližší okolnosti užití práv a jejich postoupení; technicko-organizační okolnosti vysílání; mechanismus změn tohoto nařízení (po vyjádření dotčených stran, včetně sportovních organizací a provozovatelů TV; sankce (pokuty, dočasné nebo trvalé odnětí licence).

    Italský Úřad pro záruky ve sdělování (Autorita per le garanzie nelle comunicazioni - nezávislý orgán regulující všechny sdělovací prostředky včetně tisku, jakož i telekomunikace včetně radiových; jde o dodržování zákonů, ale i základních práv a svobod, včetně svobody slova všem) vydal s účinností od 25. května 1999 Rozhodnutí č. 8/1999 a jeho příslušnou část sdělil Komisi EU k naplnění Směrnice:

    Událostí značného významu pro společnost je (podle čl. 1 odst. 2) "událost sportovní nebo jiné povahy, která vyhovuje alespoň dvěma z následujících čtyř kritérií: (a) událost a jeho výsledek vyvolávají zvláštní a široký zájem v Itálii, a to i u jiných zájemců, než jsou pravidelní diváci těchto událostí v televizi; (b) událost je uznávána širokou veřejností, má zvláštní kulturní význam a posiluje italskou kulturní identitu; (c) událost se týká národního družstva ve zvláštní sportovní disciplíně na významném mezinárodním turnaji; (d) událost obvykle bývá vysílána zdarma a získává velkou sledovanost v Itálii".

    "Seznam událostí, které nesmějí být vysílány jen pro vyhrazený okruh diváků a zakódovaně, a to tak, aby pro podstatnou část italské veřejnosti (více než 90 %) bylo možné sledovat je zdarma bez dodatečných nákladů na pořízení technického zařízení" (čl. 2), obsahuje: "(a) letní a zimní olympijské hry; (b) finále mistrovství světa v kopané a všechny zápasy italského národního družstva; (c) finále mistrovství Evropy v kopané a všechny zápasy italského národního družstva; (d) všechny zápasy italského národního družstva kopané v oficiálních soutěžích; (e) finále a semifinále Ligy mistrů a Poháru UEFA, kterých se účastní italské družstvo; silniční cyklistická soutěž Giro d´Italia; (g) italská Velká cena Formule 1; (h) italský hudební festival v Sanremu". Události (b) a (c) musejí být vysílány přímým přenosem, ostatní za okolností podle volné úvahy, ale nezakódovaně.

    V další části čl. 2 Rozhodnutí, která však není součástí sdělení ve smyslu Směrnice, si Úřad vyhrazuje (v odst. 3) právo v příhodnou dobu doplnit seznam zejména o "(a) finále světových mistrovství v košíkové, vodním pólu a odbíjené, pokud se týkají italského národního družstva; (b) finále a semifinále Davisova poháru, pokud se týkají italského národního družstva; (c) mistrovství světa v silniční cyklistice". Tyto události mohou být vysílány za okolností podle volné úvahy, ale nezakódovaně (odst. 4). Úřad si (v odst. 5) vyhrazuje právo revidovat oba seznamy po dvou letech od účinnosti Rozhodnutí. Britský zákon o vysílání (Broadcasting Act 1996) upravuje celou problematiku událostí značného významu pro společnost v části IV, Sportovní a jiné události celonárodního zájmu. Takovou událostí je (podle čl. 97) sportovní nebo jiná událost celonárodního zájmu, která je zařazena do seznamu vydaného ministrem kultury na základě konzultací s BBC, Velšským regulačním úřadem, Nezávislou televizní komisí (ITC) a co do konkrétní události i s osobou vlastníka práv.

    Britský ministr kultury, sdělovacích prostředků a sportu vydal v lednu 2000 k naplnění Směrnice Řád pro televizní vysílání 20001. Zákon o vysílání z roku 1996 se jím v části IV (sportovní a jiné události celonárodního zájmu) doplňuje mj. tak, aby byl v souladu se Směrnicí, zejména v otázkách exkluzivity a sublicencování práv.

    Rozsáhlá novela platného francouzského zákona o svobodě sdělování (komunikace, no 86-1067), přijatá 1. srpna 2000 Národním shromážděním, upravuje v čl. 20-2 zveřejnění seznamu událostí velké důležitosti (les événements d´importance majeure) dekretem, který má také ve veřejném zájmu určit, zda tyto události mají být vysílány vcelku nebo zčásti, přímým přenosem nebo ze záznamu.

    V Německu byla nedávno přijata 4. spolková smlouva o vysílání, která v čl. 5(a) vymezuje významné události jako události velkého společenského významu, za něž považuje především události sportovní.

    Dekret Parlamentu Francouzského společenství v Belgii o audiovizi byl doplněn o příslušná ustanovení sledující transpozici Směrnice dne 4. ledna 1999. Dekret zná pojem "událostí nebo kategorie událostí, které (vláda po vyjádření belgické rady pro vysílání CSA) považuje za události vyvolávající velký zájem veřejnosti Francouzského společenství". Vláda je každoročně zveřejní a také přitom stanoví, které jak mají být vysílány (vcelku - zčásti, přímo - ze záznamu) a podrobnosti jejich dostupnosti. Dekret nyní nově zavádí dvě subkategorie takových událostí - významné jednak pro celé společenství, jednak jen pro její územně lokalizovanou část.

    Také polský zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (polsky, anglicky) z roku 1992 byl v roce 2000 doplněn o čl. 20b o úpravu vysílání "událostí značného společenského významu, zkráceně významných událostí". Přímo v zákoně jsou některé z nich uvedeny (vesměs sportovní události) a rada pro vysílání je zmocněna doplnit je o další události, podle jejich významu "pro společenský, hospodářský a politický život".

    Slovenský zákon (č. 308/2000 Zb.,§ 31) považuje za významnou událost "politickou, společenskou kulturní nebo sportovní událost" blíže určenou dalšími podmínkami (všeobecný ohlas, kulturní význam, účast státní sportovní reprezentace ad.). Jejich seznam vypracovává rada pro vysílání ve spolupráci s ministerstvy kultury a školství.

    V těchto souvislostech jsou obavy Britských listů, vyjádřené v jejich úvodu 16.11.2000 pod titulkem V české demokracii přituhuje? ne zcela na místě.

    Poznámka JČ: Je tedy asi záslužné, že se snaží Evropská unie tímto způsobem zabraňovat tržním tlakům, které by vedly k ochuzení televizního diváka. Je to zajímavý problém a je skutečně otázkou, zda se Evropské unii podaří těmito zákony zabránit možná nezastavitelnému vývoji v důsledku technického pokroku. Prosím, zamyslete se v této souvislosti třeba nad krátkým shrnutím tohoto článku. (Anglický originál je zde.)

    BBC ztratila práva na vysílání prvoligových fotbalových přenosů

    15. června 2000

    Veřejnoprávní BBC v aukci o práva vysílat prvoligové fotbalové zápasy tvrdě prohrála. Satelitní televize BskyB zaplatila 1,1 miliardy liber za práva vysílat 66 fotbalových zápasů (satelitní televize je k dispozici jen v malém procentu britských domácností) k tomu se zavázala zaplatit ještě 22,5 milionů liber v průběhu následujících tří let.

    Společnost NTL zaplatila 32,8 milionů liber za práva odvysílat 40 fotbalových zápasů na subskripčním základě - diváci budou muset platit za shlédnutí každého přenosu.

    Komerční televize ITV zaplatila 183 milionů liber za práva po dobu tří let vysílat sestřih z nejzajímavějších fotbalových zápasů.

    Z těchto televizních společností je volně divákům k dispozici pouze terestrická ITV.

    Poslanci britského parlamentu vyjádřili nelibost, že "lidová televize" přišla o "lidové vysílání".


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|