Kde jsou jachty klientů?
Zdenek Sid Blaha
Československo postihla zlatá horečka ve formě kuponové privatizace. Chtěl bych se zde pokusit vysvětlit nebo nastínit některé potenciální problémy, které se občas vyskytují i ve fungujících tržních ekonomikách a to hlavně proto, že některé lidské vlastnosti (chamtivost, nebo na druhé straně přehnaný strach z případných ztrát) někdy ovlivňují negativně a dokonce i nebezpečně "normální" chod finančních trhů. (Článek napsán a publikován v srpnu 1992.)
Myšlenka investičních a podílových fondů jde přibližně do let 1860 -1870 ve Velké Británii. Jeden z prvních aktivních propagátorů investičních fondů v době, kdy začínaly, byl skotský manager Robert Fleming, dědeček Iana Fleminga, duchovního "otce" známé postavy tajného agenta Jamese Bonda, který vystupuje v dobrodružných detektivních příbězích, kde se to špiony jen hemží.
Základní myšlenka investičních fondů je již notoricky známa (diversifikace čili rozložení investic, maximalizace zisků při zachování přijatelného rizika, resp. minimalizace rizika při současném “rozumném” výnosu portfolia), takže není třeba se jí detailně zabývat.
Důležité také je, aby zakladatelé a správci fondů nemohli ovládnout a řídit fond v rozporu se zájmy podílníků, měly by být - tak jako v USA - všechny akcie fondu spojeny s hlasovacím právem, smlouvy fondu se správcem musí být kdykoliv vypověditelné a musí se obnovovat každý rok většinou hlasů akcionářů.
Americká federální agentura pro kontrolu a regulaci finan?ních trhů, burz a dalších veřejných kapitálových trhů se jmenuje U.S. Securities and Exchange Commission (Komise pro cenné papíry a burzy). Tato dohlížecí - a dodejme obávaná - instituce je "obydlena" ve většině finančními experty, právníky, ekonomy atd. vysoké kvality a vzdělání, kteří již pomohli mnoha neslušným finančníkům do vězení. Poněvadž na mezinárodních finančních trzích se děly, dějí a budou dít různé podvody, podvůdky, podrazy a jiné "kulišárny" má opakovaná rada je, aby Československo prostě přijalo (lapidárně řečeno: přijalo americké nabídky v té době a jednoduše opsalo, čímž by si ušetřilo znovuvynalézání kola) existující americké zákony, nařízení, předpisy (securities laws & legislation) apod. ve všech sférách finančních transakcí a své tvořící se nebo již nově existující zákony - nemluvme o kvalitě některých z nich - přizpůsobilo těmto severoamerickým, a v praxi úspěšně vyzkoušeným zákonům. Při vyslovení jen vzdáleně podobné myšlenky jsem zavalen přívalem rozčilených argumentů proč toto je nemožné: Československo chce jít do Evropy (a nikoli do Ameriky); americké zákony by nebyly kompatibilní s našimi atd. atd. Řečeno velmi všeobecně, německé zákony (kam patrně chceme jít?) se v této oblasti někdy podobají severoamerickým.
Zpět k čs. kuponové privatizaci: nejvýznamnější “specifický” faktor, který je kardinálně odlišný od finančních postupů v tržních ekonomikách je fakt, že velký blok státního majetku bude nabídnut čs. občanům k rozebrání "za babku", tj. za směšnou částku 1000 Kčs. (Je otázka, zdali je nutné projít kalvárií kuponové privatizace „české cesty“ a zdali by nebylo výhodnější prodat průmyslové podniky zahraničním investorům, třeba i za nízkou cenu.) Naprosto souhlasím (alespoň v tomto případě) s většinou odborné veřejnosti, že se jedná o ojedinělou příležitost jakési divné spekulace, kdy investice je de facto prakticky garantovaná a tudíž bez rizika. Toto patrně bude také první a poslední příležitost, kdy investor - a to i tzv. “amatér” - téměř nemůže ztratit: kuponová privatizace předstírá, že nabízí zaručené zbohatnutí každému, kdo se účastní. (Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné ex post, i v tomto případě, kdy vlastně kupony byly “kuponovými privatizátory” populisticky rozdány za babku s implicitním příslibem bezpracného výdělku, jakýchsi “zisků zadarmo”, mnoho lidí přesto později utrpělo ztráty a to ne vlastní vinou. Kuponová privatizace byla vlastně vychytralým nápadem navnadit náhlým bezpracným ziskem lidi, aby “vděčně” odevzdali své hlasy ODS. (Viz. podpis předsedy ODS a tehdejšího ministra financí V. Klause na kuponových knížkách; o tento podpis bojoval Tomáš Ježek, ovšem nakonec Václav Klaus „zvítězil“. Z dnešního pohledu je možné, že snad i lituje, že tenkrát spor o podpis na „kuponovce“ nevyhrál Ježek poněvadž s Ježkovým podpisem na kuponových knížkách by se nyní mohlo na Ježka všelicos svést a ze „slona v porcelánu“ – jak se T. Ježkovi přezdívalo na Západě – z něho udělat navíc hlupáka). Nepřekvapí, že se ODS brzy nato stala výtahem k politické i ekonomické moci a vlivu. Řečeno se Švejkem: nejlepší cesta k tržní ekonomice je rozdat kupony a nerozeznávat špinavé peníze nebo případně naopak. Pozn. red.) V příštích obdobích tj. od roku 1993, bude situace pro drobné investory obtížnější v tom smyslu, že kupony nebo jakékoli cenné papíry již nebudou za nominální cenu.
Hlavní důraz tohoto článku má spočívat v tom, že přes různé potíže, příp. eventuální finanční ztráty a rizika, těžkosti, určité sociální rozdíly atd. fungující parlamentní demokracie a svobodný trh jsou tou nejlepší (respektive nejméně špatnou) alternativou pro příští vývoj Československa a ostatních postkomunistických států, které se vymanily z nedůstojného, nesvobodného a totalitního systému. Především jde o to, aby se Československo mohlo poučit z některých negativních zkušeností na finančních trzích Kanady, USA a/nebo dalších vyspělých zemí - které pramení z chybných lidských a nikoli systémových vlastností - a pokud možno do jisté míry se i vyhnout alespoň předvídatelným negativním dopadům.
Je čas se vrátit na začátek, a totiž k historce jachet malých investorů - klientů různých investičních fondů, kampeliček a dalších firem. I když samozřejmě nepodezírám čs. IPF, banky nebo jiné finanční společnosti z nekalých úmyslů (ovšem po velmi dlouhém období prožitém v "jiném" světě, kde se neděje tolik "středoevropských kulišáren" jsou někteří čs. krajané - patrně včetně mě - považováni za poněkud naivní) by bylo velmi dobré, kdyby následující historka zde nemohla nastat: ve dvacátých letech, v newyorském přístavu kotvilo mnoho privátních přepychových jachet. Autobusy plné turistů, konajících prohlídku města zde konaly obvyklé zastávky a průvodci ukazovali turistům komu jachty patří. "Napravo je jachta pana J. P. Morgana", řekl ochotný průvodce. "Hned za ní je jachta pana Dillona. Ta velká, nalevo od ní patří panu Rockefellerovi..." Jednoho dne se jeden nic netušící, prostoduchý turista zeptal: "A kde jsou jachty klientů ?"
Naštěstí v Československu není moře!
Dr. Zdenek Sid Blaha, M. A., finanční ekonom s kanadským vzděláním. Z Československa odešel již jako teenager v první polovině 60. let a v r. 1965 zahájil svou pracovní dráhu v investičním průmyslu v USA a v Kanadě. Dlouhou dobu působí jako poradce pro severoamerický soukromý sektor.
Z. Sid Blaha rovněž přednáší na Karlově univerzitě v Praze (Institut ekonomických studií na Fakultě sociálních věd), kde vede kursy podnikových financí a řízení rizika na vyspělých kapitálových trzích pro české i zahraniční postgraduální studenty. Kurzy jsou stejné jako jeho M.B.A. kurzy v U.S.A. a v Kanadě.
Globalizace, 1. část
Skoro každý den slyšíme něco o globalizaci. Sdělovací prostředky dělají dojem, že neosobní síly volného trhu vytvářejí z národů světa nyní nadnárodní směsici. Jsme přesvědčováni, že se všechno zlepší, jestliže zabráníme vládám, aby ovlivňovaly tržní síly, které vedou k většímu růstu a k větší výkonnosti.
Mně se to zdá jako existence radiových vln - existovaly vždycky, ale my jsme si to uvědomili teprve v minulém století. Co dělalo římské impérium? Globalizovalo. Anebo španělské, portugalské či britské námořní flotily? Švédové, Vikingové? Lidé cestovali z jedné země do druhé, výrobky z jedné části světa se prodávaly v jiné - to všechno se dělo už před tisíci lety. Jediným rozdílem je, že dnes dosahuje globalizace dál - přesto však nezasahuje zdaleka celý svět.
Jak probíhal čas, naše lidské vlastnosti - chtít expandovat, dobývat, dosahovat nedosažitelného (koněm, na kole, v automobilu, lodí nebo pomocí bible) se zefektivnily prostřednictvím nových nástrojů, jako je internet nebo letadlo. Ale představovat si, že dnešní globalizace je něco jiného než za dob Marca Pola nebo Kryštofa Kolumba, protože se dotýká celé zeměkoule, to by byla chyba. Dosahujeme sice dnes dál, ale většina světa nehraje v globalizaci žádnou roli. Zeptejte se lidí v Africe, Arabů, lidí v Barmě, většiny Číňanů…
Svět bez hranic? Pro koho? To, co se nyní vyměňuje, je jiné než dříve, ale hlavní motory globalizační horečky - rozvinuté země - prostě chtějí ovládnout cizí trhy, nic jiného v tom není. Někdy se sice mezinárodně rozšíří zajímavý drobný rys určité kultury, nějaký nový recept nebo koření, móda nebo výraz, ale málokdy bude Američan (máme-li hovořit o hlavních dnešních globalizátorech) kupovat české výrobky.
Evropská unie vznikla jako strategický plán, aby se Němci a Francouzi pořád navzájem nezabíjeli, účelem bylo zvýšit komunikaci mezi nimi a najít pro ně společné zájmy, jak to dělali Holanďané, Belgičané a Lucemburčani už předtím. Zkuste k tomu přidat Brity, kteří se tradičně k nikomu moc připojovat nechtějí, Italy, a pak i ostatní. Ze začátku všichni měli nehmotné zájmy a nakonec to skončilo zájmem o trhy. Teď je na řadě Česká republika.
Uvažuju o tom, kdo v Evropské unii bude kupovat české výrobky a zaměstnávat Čechy, jimž bude platit stejné platy, jaké tam dostávají místní lidé či Západoevropané…? Samozřejmě, je to obrovské tabu, říkat cokoliv proti evropské intagraci (a asi si založím stavební firmu, abych zužitkoval všechno to kamení, co jste po mně naházeli za mé "špatné" novinářské schopnosti). Myslím si ale, že nejlepší by nebylo pro Českou republiku vstupovat do tohoto klubu bohatých lidí jako dveřník, který sice dostane zadarmo členství - protože ho vidí každý den, dají mu šaty na nový oblek a pozvou ho, aby si s hodnými zakládajícími členy zahrál golf (nevědí, že hraje fotbal).
Nejlepší by bylo vytvořit jiný blok, s Maďarskem, Polskem, Slovinskem, možná i s pobaltskými státy, který by měl výsadní přístup k Evropské unii. Takový blok by měl velmi přátelské styky s bohatými bratranci na Západě, dovolil by jim, aby si tady prodávali své hedvábí, ale udržel by si autentičtější totožnost, totožnost, kterou mají jen země, které přežily ruskou verzi globalizace.
Mohlo by to být jako dohoda Alca-Mercosur. Spojené státy by chtěly, aby se jejich partneři Mexiko a Kanada (a také Chile) staly součástí jediného celku s Brazílií, Uruguayí, Paraguayí a Argentinou. Potíž ale je, že chudší jihoamerické země potřebují více času, aby dorostly a přiblížily se úrovni Kanady a Spojených států, aby je tyto země nezahltily. Nebylo by to spravedlivé, protože v nynější situaci by se ty země staly jen vývozními trhy pro americké výrobky a oblastí pro využívání levných pracovních sil (zisky porostou na severu a nebudou investovány do zemí, kde ty levné pracovní síly existují).
Amerika stále od nás v Jižní Americe kupuje jen pomeranče a drahé kamení, ale nikdy počítače, automobily nebo lékařské vybavení.
Jaká by byla výhoda, kdyby vznikla alternativní, středoevropská Evropská unie 2? Česká republika by v ní měla daleko silnější hlas než mezi Brity, Rakušany, Holanďany.
Víme, že globalizace také ohrožuje v mnoha ohledech světové životní prostředí, dochází ke globálnímu oteplování a k poškozování ozónové vrstvy, vymírají zvířata a je otravována po světě pitná voda.
Vidíme, jak po světě putují miliony uprchlíků a přistěhovalců, hledají zaměstnání, ochranu před ozbrojenými konflikty anebo před útlakem. Také víme, že se zhoršuje nerovnost: stále menší množství velkých korporaci vlastní stále více světových výrobních zdrojů, zatámco miliony lidí nejsou schopny uživit své rodiny.
Je pravda, že mnozí protiglobalizační aktivisté nejsou schopni jasně vyjádřit, za co bojují, avšak mnoho lidí má prostě instinktivní pocit, že je v globální ekonomice něco shnilého.
Globální korporace nyní umějí efektivněji využívat technologie, a tak omezují počty svých zaměstnanců. Tím u nich vyvolávají pocit nejistoty. Ano má smysl inovovat, ale jestliže jsou při tom obětmi lidé… Nemohu než souhlasit s heslem "Lidi, nikoliv zisky", i když jsem členem jihoamerické rodiny, která zbohatla v devatenáctém století v předchozí etapě globalizace: dovážela otroky, kteří pro ni pracovali k smrti na polích, kde se pěstovala káva a cukrová třtina - a bylo by absurdní považovat mě za člena nějaké aktivistické skupiny.
Rád mám možnost kupovat si věci z celého světa, ale člověk musí myslet taky na ostatní, kteří nezdědili život v luxusu. Mnozí o tom hovoří jako o soucitu, ale můžete se na to dívat taky docela cynicky: jestliže vaši sousedi nemají co k jídlu a vy máte více, než potřebujete, brzo si kolem svého sídla budete muset postavit obrovský plot nabitý elektřinou, jinak budete donuceni podělit se s tím, co máte, s ostatními násilím. Bohatí a středostavovští Brazilci jsou tak soustředění sami na sebe, že platí cenu za vykořisťování nižších vrstev tím, že nemohou bezpečně chodit po ulicích ani v bezpečí spát. Doufám, že jim to jednou dojde.
Jak začínají být globální korporace stále nezávislejší na konkrétních státech, stále méně mají zájem podporovat státy daněmi. Důsledkem je pokles výběru daní a vede to k finanční krizi státu (vláda vydává víc, než vybere na daních).
Využíváním argumentace, že je zapotřebí "globální konkurence", dochází k snižování životní úrovně většiny. Podnikatelská třída si tak přesunuje stále více bohatství z našich kapes do svých. Tato rostoucí nerovnost vyvolává všude hněv a odpor od lidí, kteří byli ze hry vynecháni.
Avšak všechno nevypadá zas tak černě. Globalizace financí, výroby a obchodu jde ruku v ruce s globalizací demokracie obyčejných lidí. Jednotlivci a aktivistické skupiny postupně vytvářejí alternativní společnost, která není založena na chtivosti po penězích, ale na sociální spravedlnosti a udržitelném ekologickém rozvoji.
Česky se to tak dobře nedá říct, ale chceme jen trh, anebo spravedlivý trh?
Když se po druhé světové válce staly Spojené státy dominující světovou průmyslovou zemí, vypadlo to logické, že se dolar stane světovou měnou, že americké korporace budou ovládat světové trhy a že budou mít Spojené státy největší vliv na utváření globálních institucí, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Toto dominantní postavení umožnilo americkým nadnárodním korporacím vzrůst do gigantických rozměrů. Mnoho z 500 největších světových společností podle seznamu časopisu Fortune mají nyní roční příjem větší než je hrubý národní produkt většiny zemí v třetím světě a dokonce i než hrubý národní produkt zemí, jako je Finsko, Norsko a Dánsko!
Globální vliv velkých korporací vedl k tomu, že ztratily kontakt s národními potřebami a touhami.
Velké globální korporace nyní rozhodují bez ohledu na státní hranice. I když dosud jen málo korporací se úplně osvobodilo od svých domovských států, trend vůči vzniku korporací bez státní příslušnosti je zjevný.
Vzhledem k tomu, že se korporace naučily, jak využívat velkého rezervoáru pracovních sil, nepotřebují sociální politiku žádného konkrétního státu. Globální firmy sice požadují od vlád různé dotace, ale když za to vlády požadují zavedení zákonů, podle nichž by měla existovat občanská kontrola nad velkými mezinárodními podniky, podnikatelská ideologie požaduje deregulaci volného obchodu a oslabování státních struktur.
Proč oslabování státních struktur? Mnozí argumentují, a to správně, že vláda by neměla vytvářet pro své občany sanatorium. Ale pro nadnárodní korporace je demokratická vláda nejvážnější hrozbou jejich moci - kdyby to bylo na nich, vláda musí být oslabena. Regulujte co nejméně a ať vládnou v džungli darwinovské zákony.
Staré rčení: "To, co je dobré pro firmu General Motors, je dobré pro Ameriku" zní ve věku globalizace a neustálého snižování pracovních sil velmi nepřesvědčivě. Poté, co v roce 1993 firma General Motors propustila více než 70 000 zaměstnanců, vydělala v roce 1995 více než 168 miliard dolarů.
Rostoucí globalizace amerických korporací jim dává možnost snižovat platy a zakazovat vznik odborových organizací. Průměrné reálné mzdy (po odečtení inflace) od začátku sedmdesátých let podstatně klesají. V roce 1992 byly průměrné příjmy v soukromém, nezemědělském sektoru ve Spojených státech o 19 procent nižší než když začátkem sedmdesátých let dosáhly vrcholu. Téměř čtvrtina amerických pracovních sil vydělává nyní po odečtení inflace méně než kolik byla v roce 1968 tamější minimální mzda! Od padesátých let neustále klesá členství v odborech ve Spojených státech. Stále slabší odbory jsou stále méně schopny omezovat chování korporací a vzniklá svoboda těchto korporací znamená, že odbory budou dále oslabovány, protože korporace mohou namísto domácích zaměstnanců zaměstnávat minimálně placené pracovní síly ze zahraničí.
Restrukturalizace našeho politického a hospodářského života v důsledku globalizace se možná stane tak významným procesem, jakým byla průmyslová revoluce.
Kdysi se považovalo za ostudné propustit všechny zaměstnance najednou.V současnosti čím více zaměstnanců firma propustí, tím více se to akcionářům líbí a hodnota akcií stoupá.
Dokončení příště
Dopis českých pacientů komisaři Rady Evropy pro lidská práva
Zaslala Vladimíra Bošková.
Vážený pane,
vím, že občané ostatních postkomunistických zemí mají podobné problémy jako občané České republiky. V českém zdravotnickém systému je dostatek finančních prostředků (kolem 8,6 % HDP včetně nemocenských dávek). Problémy českých pacientů spočívají v netransparentním využívání finančních prostředků (každoročně jsou nemocniční lůžka prázdná, tj. neobsazená pacienty po čtyři měsíce) a v porušování práv pacientů.
Pracuji jako novinářka i jako předsedkyně sdružení na ochranu pacientů (nezisková dobrovolná organizace bez finančních prostředků). Již jsem prostudovala mnoho zákonů západních zemí (zákon o nemocnicích, zákon o lékařích, trestní zákoník aj.), takže znám způsoby, jak zlepšit český právní systém s ohledem na práva pacientů.
Avšak ministr zdravotnictví a mnoho členů českého parlamentu jsou lékaři, u nichž se projevuje konflikt zájmů a kteří nechtějí umožnit zkvalitnění zákonů pro zdravotní péči nebo pro zdravotní pojištění (nemáme žádný zákon pro regulaci činnosti lékařů ani nemocnic). Také nové zákony navržené ministerstvem zdravotnictví pouze opakují filozofii komunistických právních norem = pacient nemá žádná práva.
Doufáme v pomoc mezinárodních institucí, které by nám mohly pomoci prostřednictvím doporučení ve vztahu k české vládě.
ČR se rozhodla ratifikovat mezinárodní konvence se vztahem k lidským právům a základním svobodám, avšak naše země tyto konvence ve skutečnosti porušuje.
Například, české ministerstvo spravedlnosti zamýšlí legalizovat rozhodování lékařů o neprovedení resuscitace a o neposkytnutí život udržující léčby bez souhlasu pacienta nebo jeho rodiny a bez rozhodnutí soudu. V současnosti lékaři rovněž rozhodují o neprovedení léčby samostatně. Nejsou trestáni, protože neexistuje žádná právní úprava pro správnou léčebnou praxi.
Pacienti nemají právo na kopii zdravotní dokumentace ani na opravu nepravdivých záznamů. Pitva je prováděna z rozhodnutí lékařů pracujících v nemocnicích, v nichž pacient zemřel (rodina nemůže tuto pitvu odmítnout). Pokud policie (vyšetřovatel) rozhodne o úřední pitvě, tato pitva je realizována "soudním lékařem", avšak ve skutečnosti nikoli nezávislým způsobem, tito soudní lékaři jsou často zaměstnanci nemocnice, v níž pacient zemřel. Nemáme nezávislé koronery ani policejní lékaře.
"Soudní znalci" poskytují subjektivní odborný názor bez argumentů, statistických dat nebo nějakého srovnání, bez písemných léčebných standardů nebo důkazů. Lékaři mohou ztratit celou nebo část zdravotní dokumentace, bez postihu.
Mnoho českých pacientů nemůže vést trestně soudní řízení, protože vyšetřovatel či státní zástupce nepředloží kauzu k soudu.
Státní správa neprovádí nezávislé kontroly ve zdravotnických zařízeních. Pokud pacient nebo jeho rodina nárokují vyšetřování z důvodu zanedbání péče, lékaři mohou manipulovat se zdravotní dokumentací. Vyšetřování je prováděno ministerstvem zdravotnictví v nepřítomnosti pacienta, jeho rodiny a bez nezávislých právníků.
Stížnosti jsou "řešeny" pouze lékaři. Závěr těchto šetření neobsahuje argumenty a důkazy.
V ČR není vyřešena definice smrti ani kritéria pro její určování. Nový zákon o transplantacích byl napsán lékaři bez potřebných právních opatření. V naší zemi mohou být lidské orgány odejmuty v době, v níž lékaři západních států ještě vyčkávají a provádějí vyšetření pacienta. Naše pacientská organizace napsala vlastní transplantační zákon, avšak žádná česká politická strana neřeší práva pacientů.
Toto je pouze část problémů českých pacientů, kteří nemají žádné své zástupce ani ve zdravotních pojišťovnách, ani v nemocnicích.
Vladimíra Bošková
Občanské sdružení na ochranu pacientů
Efektivnost základního vzdělání?
Uzasnul jsem, kdyz jsem se dovedel, ze britske deti zacinaji psat , tusim, az ve tretim rocniku. *) Vida, rikam si, a take to stihnou, byt gramotne. Bylo toho zajimaveho vic, ale to v tuto chvili neni podstatne. Take predesilam, ze tu nikterak nehodlam lomit rukama nad bidou "zbytkovych znalosti" dospelych lidi ani "zasnout, jak je mozne, ze se nekdo dospely ztrati v odhadu, kolik zaplati dohromady pri zname vysi pujcky a udajich o dobe a vysi uroceni.
Jde mi o to, oslovit zajemce a povolane, zda by v zakladnim vzdelavani - mene nebylo vice. Misty se domnivam, ze by dokonce podstatne mene bylo podstatne vice.
Udelal jsem si v obdobi snad posledniho pul roku takovy svuj, tedy nijak ne-reprezentativni pruzkum "zbytkovych" znalosti v okruhu lidi, ktere jsem z ruznych duvodu smel vubec oslovit.
Rikam-li zde ne-reprezentativni, znamena to ze skupina oslovenych je obdarena spise vyssim intelektem, proste proto, ze se se zjevnymi pitomci nestykam a ty co znam, bych se bal oslovit. Lide, kteri Vam svou dilci nevedomost s usmevem sdeli, nebo dokonce vyjdou vstric a napovedi Vam, co jeste zapomneli, jsou zjevne od mirneho intelektoveho nadprumeru vyse. Mohu se tedy pro ucel tohoto textu domnivat, ze znalostni prumer bude horsi, nez jsem zjistil. Tolik k vzorku.
Moji "pracovni hypotezu" potvrdi i ruzne (cest vyjimkam) "znalostni" souteze a velice dobre ji lze podeprit intelektovymi a znalostnimi naroky ruznych krizovek a kvizu v tiskovinach s velkym nakladem. Priklady na urovni čtvrteho, ci pateho rocniku jsou vyjimkou, presto jejich ctenari a mezi nimi neuspesni lustitele normalne ziji, pracuji, vedou soudni spory apod.
Ti uspesni lustitele jsou na tom lepe jen o tolik, ze predlozeny "problem" zvladli. Od jisteho intelektoveho pasma nahoru je totiz lide zpravidla neresi, protoze je pripadny uspech proste nenadchne a neuspech nezdrti. Mam znamou, ktera sice krizovky ve vlaku lusti, ale bez tuzky. Po nejake dobe tuzku vytahne a do krizovky vepise tajenku, aby pak noviny se spikleneckym usmevem nechala na horni policce. Dilem asi cvik a cvok, jak rika, dilem jiste chytra holka.
Jsem si ovsemze vedom, ze zde vstupuji na Vysostne Uzemi Pedagogicke a prosim proto, abych byl odborniky bran asi jako jeden nas bohem, kteremu, kdyz barmanka odsekla ze je dvacet let za pultem opacil, ze je pred timtez pultem let cyricet (a to si ubral, co ja vim).
Bedujeme casto nad nepripravenosti casti nasich deti na vstup do prvych rocniku zakladnich skol. Ponechme stranou hygienicke navyky, nejsem si ostatne jist, do jake miry by i zde nemohla pomoci skola, proc je nutne vstup do prveho rocniku podminovat (nejakymi jiste, ale tolika) prerekvizitami, jako je tomu dnes. Pravda, intelektovy rozvoj ditete nezacina v prvem rocniku, ale je pro mne vskutku a s podivem nadale nediskutovanou otazka, zda by ta prva, predskolni cast prece jen nemela spocivat na "pedagogicky nevzdelane" (ci pedagogicky nejak vzdelavane?) matce, nez na hodnych.profi-tetach, ktere tam ustajenym detem nemohou pri nejlepsi vuli dat ani naznak individualni pece z rady duvodu. Ze maji tety svuj soukromy zivot a trable je nabiledni, takze jedna frustrovana teta prenese sve negativni emocni ladeni na deset i vice odlozenych deti, jejichz mamky jsou v praci a otcove treba nekde zapoli s pocitem menecennosti na podpore.
Z tohoto mista odbocuje jina myslenkova vetev - zda by totiz nebylo z rady duvodu (az po zlocinnost a drogy) lepsi, vyplacet podporu matkam, ktere se rozhodnou zustat s detmi doma a zacit na uvolnenych "zenskych" mistech zamestnavat muze. Ja je tam jeste pamatuji a nemam dojem, ze by se jako tehdy "hlavy rodin" citili nejak handicapovani. Tahanice o "nositele kalhot v rodine" zacala az pozdeji.
Priprava na vstup do skoly ve znalostni oblasti zacina mnohem driv a do znacne miry tim vznika umele vyvolany handicap deti, kterym do sesti let nikdo zadnymi pismenky a jinymi dovednostmi jejich detstvi neotravoval. Ostatne se skutecne pohnutky takoveho " ukaz Jenicku …" zpravidla nahlas nerikaji. Umely handicap "nepripravenych" deti dale narusta, protoze vtesnat je ze dne na den do lavic musi byt pro dite, uvykle dosud takrka nicim neomezovanemu pohybu strasliva ujma. Dite se bouri a z "nepripraveneho" se stava "neprizpusobivym". Vzpominam si na jeden stary film, kde rukujiciho vojacka litovali, ze "tam" bude muset poslouchat cizi lidi. Uvedomil jsem si, jak daleko jsme mezitim dosli, ze se totiz odpirani poslusnosti vlasnim rodicum jmenuje "projevovani osobnosti" a poslusnost kdekomu je uspesnym startem ku obcanske ctnosti. Ecce progressus!
To vse proto, aby naprosta vetsina populace nebyla o deset a vice let pozdeji schopna napsat stylisticky kloudny clanek, o pravopisu nemluve. Proto, aby si naprosta vetsina populace (krom zahrádkářů) neporadila s konstrukcí elipsy, ci praveho uhlu. Nac take, ze?!
Tristni je ovsem stav, kdy managero neumi napsat jednu strojopisnou stranku logicky strukturovaneho textu, nebo pri vypoctu rabatu hluboce premysli,"co cim delit".
Nevim, jestli takove hodnoceni "zbytkovych znalosti" existuje. Asi ano. Ja jej pro tuto uvahu ostatne nepotrebuji. Rozdil mezi praktickou potrebou denniho zivota, zbytkovymi znalostmi a mnozstvim poznatku vpravovanych do ubohych hlav deti mi pripada obludny. Obludnost tohoto pocinani vynikne jeste vice ve svetle narvanych, nekolikakilovych aktovek, s nimiz si pedagogicke fachidiotstvi jednoduse neporadi, ve svetle onech "handicapovanych" ve zvlastnich skolach a ve svetle dusledku rodicovske jesitnosti i pro ty "prizpusobive". Ve svetle trestu, stresu, ruzneho "pristihovani", na ukor vychazek, sportu, vypraveni o dejinach a co nejhorsiho, na ukor klidneho, samostatneho uvazovani. "V ci prospech?", ptam se v duchu.
Zajimave byly i reakce na takto vedenou uvahu. Cast jich zacinala "Ano, ale … " a argumentovala existenci toho, co na toto, zpravidla fiktivne a formalne zvladnute penzum navazuje pozdeji. Tem, nikoli hloupym lidem, nijak nevadilo, ze nemluvi k veci. Otazka totiz zni, zda by elementarni pruprava obcana pro toto stoleti nezaslouzila dukladne, "gruntovni" rozpravy. Nez nekdo spacha novou skolskou reformu.
Poznámka JČ: Nevím, kde pan Sever tuto informaci získal, ale mé děti začínaly psát v britské škole už v první třídě...
Udělal jsem to však opravdu jenom jednou a ještě jen proto, že si ten tzv. kritik dovolil psát ošklivým způsobem o člověku, kterého jsem měl velmi rád a jehož jsem si nesmírně vážil, protože to byl jeden z nejvzdělanějších, nejtolerantnějších a nejmoudřejších lidí, které jsem poznal, o zesnulém režisérovi Zdenku Podskalském.
Kritik mu ani vzděláním, ani charakterem, ani čímkoliv jiným nesahal ani po kotníky, ale cítil potřebu se nad knížkou už nežijícího přítele producírovat. S podobnou českou kritikou je obtíž, protože většinou přistupuje ke své práci osobně, s jedinou touhou, totiž upozornit na sebe. Tenkrát jsem reagoval tak, jak jsem reagoval.
Musím jen připojit poznámku, že jsem tehdy dostal snad dvacet dopisů a mnoho lidí mi telefonovalo, aby mi vyjádřili svou podporu a radost. Byl jsem trochu v rozpacích. Dnes je mi to líto, protože jsem tak vlastně přistoupil na ubohou úroveň té kritiky. Zdeněk Podskalský by se byl zachoval noblesněji a prostě by si ho nevšímal.
Nemám rád hrubost, ani v životě, ani v literatuře. Proto se mi zdá, že jedním z nebezpečí, která se objevují v internetové publicistice, za kterou jinak děkujme prozřetelnosti, protože je jednou z mála disciplin, kde skutečně existuje svoboda slova, je svévole slova. Anonymita, byť třeba jen zdánlivá, na internetu svádí evidentně leckoho, aby se projevoval dosti odlišně od způsobu, kterým se realizuje tam, kde je jaksi víc vidět.
Novinář - i když vystupuje na internetu - je prostě osoba veřejná, málo platné, slovo publicista má takový kořen, dvakrát tolik, je-li pracovníkem významné a uznávané instituce. Určitá slova mě proto překvapila právě u člověka, kterého si vážím jako bystrého a razantního komentátora.
Jan Čulík může jistě zavdat leckomu mnoho důvodů k hněvu: jedno mu ale nemůže upřít ani pan Kubičko, ani pan Bernard a to je úcta ke svobodě slova: zveřejňuje i velmi odlišné a kritické názory a to i názory na sebe samotného. I proto myslím, že tak silná negace na jeho hlavu není na místě.
