Co je nového v České republice

Pane Čulíku, je pěkné, že píšete o výsledcích českých observatoři pri výzkumu planetek, ale k charakteru Britských listů by se víc hodilo, kdyby se zmínily o Antonínu Mrkosovi (zakladateli kleťské tradice). Jeho osud, zejména ten polistopadový, je stejně pozoruhodný a charakteristický pro osud českých národních elit jako osud Františka Čuby nebo Jana Wericha.

Dlouhou dobu jsem si myslel, že potírání vynikajících osobností je průvodním znakem komunistické ideologie, který nepřežije konec režimu, ale začínám se obávat, že problém je podstatnější (vzpomeňte si na Karla Hynka Máchu!).

Zmiňoval jsem se nedávno o plachtařce Haně Zejdové, držitelce několika světových rekordů, která byla tak dobrá, že ji místní bafuňáři vyloučili z národního plachtařského svazu, o Josefu Vágnerovi, kterému vytunelovali ZOO ve Dvoře Králové, nebo o Norbertu Zálišovi, řediteli kladrubského hřebčína (a výborném fotografovi) a jeho neustálých problémech s intolerantním okolím. Takových příkladů jsou, bohužel, stovky.

S pozdravy "Ať chcípnou všechny kozy světa!" a "Průměrností k národnímu neúspěchu!"

Pane Čulíku,

ve "sporu o Vyčítala" se musím zcela postavit na stranu pana Jírovce: Jan Vyčítal je, bohužel, jedním z čelných představitelů IV. protikomunistického odboje, tj. těch, kdo komunisty sice celý život nenáviděli, ale tak potichu, že o tom nikdo nevěděl, a teď cítí potřebu toto manko napravit; rozpomínají se na své údajné odbojové zásluhy a kaceřují při tom všechny, kdo si dovolí myslet jinak než oni (viz Leschtina, Neff a jiní). Je to trapné, nechutné, ale patrně nevyhnutelné stadium léčby společnosti postižené totalitou.

1) Kdyz se do nekoho navazim, neuskodi o nem i neco vedet: (Rozhovor s Janem Vyčítalem). Zejmena se podivejte na historii jeho hitu "v ctyricatom patom" a na jeho pohled na soucasnou Ameriku.

2) Zprivatizovat si trampy a prohlasit je za bojovniky proti kapitalismu je u mne zlocin. Jestli se trampi proti necemu staveli a staveji do dneska, tak proti (malo)mestakum a vecem, ktere tahle sorta lidi s sebou prinasi. Nezavisle na rezimu.

Mila pani ci slecno Leporska ;-),

Nemam ted moc casu, jen k te jedne vete - k otazce, zda fyzici "deli, deli a deli" do nekonecna rikam ne, ma to konce, pod Planckovou škálou se delit neda, zadne kratsi vzdalenosti ani neexistuji. Elektron nema zadne fundamentalnejsi bodove castice, ze kterych se sklada - maximalne je vibrujici mod jedne struny apod.

Vazeny pane Culiku,

nevim, jestli se mam zase nechat vtahnout do diskuse o vede a vire. Velmi se mi nechce, i kdyz se o mne V. Leporska ve svem prispevku zminuje asi 3x. V clanku V. Leporske je tolik nepresnosti, ze se obavam, ze clanky o Bohu a o vede zase zaplacnou nekolik dilu BL.

Ale je to stale dokolecka. Kolikrat mam vysvetlovat rozdily mezi vedou a virou? Co vede autorku k nazoru, ze atheismus je pouze evropskou veci? Existoval i v indicke a cinske filosofii. A ani duchovno neni pojato uspokojive. Verici krestane pry prilis casto spolehaji na odpusteni. Zda se mi, ze liturgicke texty automaticke spaseni nepredpokladaji:

"Ingemisco tanquam reus,
culpa rubet vultus meus,
supplicanti parce, Deus...

Tremens factus sum ego et timeo, dum
discussio venerit atque ventura ira.
Dies irae, dies illa, calamatis et
miseriae, diem magna et amara valde."

Vede a teorii poznani (pro nepochopeni uz asi po padesate) se budu venovat pozdeji - pokud zatim tyto otazky nerozebere L. Motl nebo J. Kyncl.

Duchovni rust ani setkani s transcendentnem me nelaka. Doporucovany priklad mysticky a mikrobiolozky M. Tomasove me nepresvedcil. Nasla jsem si ji v MEDLINE. Pouhych 5 publikaci (3 v ceskych, 2 v nemeckych neimpaktovanych casopisech).

Mila pani Leporska,

Ad: http://blisty.intern et.cz/0003/20000330j.html#09 Chci Vas pozadat o tu drobnou ac velmi narocnou sluzbicku, abyste mi odhalila odkud mne citujete, kdyz uvadite:

"Privedlo mne k tomu vyjadreni Vaclava Pinkavy v ramci teto diskuse: "verici lide (=prislusni k nejake konfesi) jsou hodnejsi, odpovednejsi a moralnejsi nez ateiste, protoze maji strach, ze kdyz budou hresit, prijdou po smrti do pekla."

Aneb "proc by se nekdo mel chovat mravne, kdyz nemusi...." Rada se chopim prilezitosti polemizovat s timto zcela zcestnym a i dost nebezpecnym nazorem (=mravnost lze docilit strachem)....

a z ceho odvozujete: "Dale pan Pinkava stejne jako rada dalsich lidi mylne ztotoznuje krestanstvi s desaterem prikazani."

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Identity Theft Resources

Identity theft and fraud (US Department of Justice)

Vladimíra Bošková

Český týdeník Zdravotnické noviny přinesl sérii článků k problematice ortopedických operací, resp. endoprotéz. Podle údajů ministerstva zdravotnictví, Všeobecné zdravotní pojišťovny i firem dodávajících endoprotézy se v ČR ročně voperovává pacientům přibližně deset tisíc kloubních náhrad. Je to dost, nebo málo? To veřejnost neví, neboť žádná oficiální instituce nesleduje skutečné zdravotní potřeby obyvatelstva. Pacienti si stále více stěžují, že čekací doby na operace endoprotéz se prodlužují, a to i v případech, kdy nemocný trpí velkými bolestmi a dalšími komplikacemi. Podle údajů MZ většina pacientů čeká na tento typ operace déle než rok, v některých fakultních nemocnicích se čeká 2,5 roku. Lékaři ortopedických pracovišť tvrdí, že nepříjemné podmínky pro pacienty jsou způsobeny nedostatkem peněz. Naopak jeden ze zástupců zahraničních dodavatelských firem pro týdeník Zdravotnické noviny uvedl, že peníze se v českém zdravotnictví využívají natolik neefektivně, že rozhodně nelze mluvit o jejich nedostatku.

Asi z 60 procent se využívají levnější české endoprotézy (zhruba za 30 000 Kč), avšak v průměru je třeba do pěti let tento zákrok opakovat, protože výrobek déle nevydrží. Nová operace je dražší, pacienta znovu vystaví rizikům, jimž někdy může podlehnout (starší pacient nepřežije druhý náročný zákrok). Zahraniční kloubní náhrada stojí např. 80 000 Kč a její životnost se pohybuje kolem 20 let. Ve výsledku jde tedy zjevně o efektivnější zákrok, který navíc pacienta nevystaví opakovaným operačním komplikacím. Pacienti stále více poukazují na existenci úplatků - někteří svědci již dokonce vystoupili v televizním vysílání (Nova). Zatímco v jiných zemích se vyskytují úplatky v důsledku skutečného finančního podhodnocení zdravotnictví (např. Rusko), u ČR lze mluvit o korupci způsobené nadbytkem (resp. neřešením plýtvání). Zdravotnické noviny například otiskly údaje o východních a západních Čechách, kde přežívají nemocniční oddělení, jejichž lůžka jsou obsazena pacienty pouze půl roku, zbytek roku jsou tato lůžka hrazena pojišťovnami i bez pacientů. Ve fakultních nemocnicích existuje mnoho druhů lůžkových oddělení, která jsou pojata duplicitně či triplicitně, prostě - v rámci těchto jednotlivých nemocnic se vždy vyskytuje první, druhé, někdy i třetí interní, chirurgické, ortopedické či další oddělení. Například Fakultní nemocnice v Praze - Motole je pověstná svými dvěma ortopedickými klinikami, jejichž duplicitní existence (při jen částečném vytížení) nebyla dosud veřejnosti nijak věrohodně vysvětlena.

Takže se plýtvá a pacientům se prodlužuje čekání na operaci. Stejně závažné je i to, co vyplývá z článku Zdravotnických novin č. 13 (desátého března 2000). Mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Kateřina Zamastilová veřejně přiznala, že tato pojišťovna (ročně operující se zhruba sto miliardami Kč) nemá přesné informace o implantovaných endoprotézách, neboť nemocnice dostávají paušální úhradu - a co provedou s penězi, to je věc jejich ředitelů. "Zavedení paušálů v roce 1997 vedlo k výraznému poklesu operací i ke změnám v typu použitých endoprotéz," řekla K. Zamastilová z VZP. Dlužno připomenout, že v roce 1997 i ve všech následujících letech dostaly nemocnice vždy přidáno - pojišťovny každoročně paušál zvyšují. Avšak: neptají se nemocnic, co za to pacientům dají.

"Chápeme pacienty, jejichž nástup na operaci se odkládá, ale nemůžeme ortopedickým pracovištím zasahovat do jejich provozu a určovat termíny operací. O tom, který pacient bude operován dříve a který později, nerozhoduje VZP, ale zdravotnické zařízení na základě zdravotního stavu pacienta," dodala K. Zamastilová.

Těmito slovy potvrdila, že v ČR se obrovská suma veřejných finančních prostředků rozděluje bez objektivních a kontrolovatelných kritérií. Na to už ostatně přišel i Nejvyšší kontrolní úřad, který nedávno ve VZP provedl kontrolu: úhrady se proplácejí způsobem, z něhož nelze vyčíst správnost využití peněz. Nikdo dnes vlastně nemůže dostatečně zkontrolovat, zda právě ta nemocnice, která ročně provede nejméně operací, nedostává neopodstatněně vysokou úhradu.

Rozhovor s K. Zamastilovou a poté i rozhovor s přednostou první ortopedické kliniky FN Motol prof. Antonínem Sosnou potvrdil, že v každé české nemocnici se dnes může "zdravotní stav pacienta" a "jeho naléhavost" posuzovat subjektivně - neexistují veřejně známá celostátní, ani regionální jednotná kritéria medicínské naléhavosti případů onemocnění. Nikdo nesleduje, kolik pacientů u které nemocnice čeká na operaci, proč je některý pacient upřednostněn apod. Občanské sdružení na ochranu pacientů se setkává se stížnostmi, že nemocnice neobjednají pacienta k zákroku ihned po první žádosti - prostě pacientovi personál řekne: přijďte se zeptat zase za tři měsíce (bez záznamu žádosti pacienta o zapsání do pořadníku).

Takže se vůbec nedá kontrolovat, jak dlouhé jsou objednací doby ve skutečnosti (se započtením "neoficiálního" čekání) a podle čeho personál rozhoduje, kdy pacienta konečně zapíše do úředních záznamů nemocnice. Prof. Sosna z FN Motol k tomu říká: "Představa, že existuje čekací listina, do které se napíše, že pacient je určen k operaci a že na řadu přijde podle pořadníku, je naprosto nesmyslná. Bereme v úvahu řadu medicínských kritérií..." Jenže tato kritéria, jak je již výše uvedeno, nejsou veřejnosti známá ani nikým kontrolována. Prof. Sosna v rozhovoru pro Zdravotnické noviny pokračuje: "... musíme dát přednost pacientovi, který je v aktivním věku, kdy pracuje, kdy je závislý na provedení operace, aby mohl být dále výdělečně činný... Pacienti trpí obavou ze ztráty zaměstnání, což je další kritérium, které musí být zohledněno." Vyplývá z toho, že ve FN Motol jsou diskriminováni senioři, pro něž vážné zánětlivé, bolestivé stavy, pro něž se navíc stávají imobilní, představují riziko předčasného úmrtí či neplnohodnotný život plný utrpení.

O kousek dál prof. Sosna uvádí: "Když za mnou přijde pacient a řekne, že skutečně nutně potřebuje operaci a že si na ni chce i připlatit, já mu odpovím, že je mi líto, ale že náš zákon to nedovoluje. A on na to obvykle reaguje dotazem, jak by nám mohl pomoci, aby mohl být operován rychle. (...) Pacient obvykle řekne, že je ochoten přispět do (finančního) limitu kliniky sponzorským darem. My jsme tuto záležitost konzultovali s vedením nemocnice a dospěli jsme k závěru, že to možné je. Takže možnost poskytnutí sponzorského daru tady je, nesmí však být bohužel spojována s konkrétním nemocným. Já tedy mohu se souhlasem vedení (státní) nemocnice říci pacientovi, že budeme rádi, když nám poskytne sponzorský dar, ale nesmím mu říci, že za to bude pozítří přednostně odoperován. Protože to není povoleno. To by se mělo zásadním způsobem změnit..."

Co z těchto řádků vyplývá? Mladý podnikatel či jinak výdělečně činný pacient s akutními zdravotními problémy se "dohodne na sponzorském daru". Prof. Sosna sice v jedné větě popírá preferenci tohoto nemocného sponzora, avšak v druhé větě připouští, že výdělečně činná populace si zaslouží rychlejší operaci. O upřednostnění konkrétního pacienta mezi ostatními objednanými i o výběru typu výrobku a operační techniky rozhoduje - podle slov prof. Sosny - šéf kliniky, bez jakékoli nezávislé kontroly.

Riziku korupce v českém zdravotnictví jsou brány dokořán. K tomu se navíc přidává další pole neorané - porušování lidských práv. Nerovný přístup různých skupin populace ke zdravotní péči, k její dostupnosti i kvalitě. Podle jakých kritérií dostává zhruba polovina nemocných zahraniční endoprotézy a zbytek pacientů české výrobky? Někteří pacienti (opět bez veřejnosti známých pravidel) jsou operováni lepším způsobem - při potřebě vyměnit endoprotézu v tomto případě proběhne méně náročný zákrok. Druhá skupina pacientů dostává tzv. cementované implantáty, jejichž pozdější revize probíhá náročně a pro pacienta s vyšším rizikem. Proč jsou někteří pacienti vystavováni tomuto vyššímu operačnímu riziku?

Další problém pak představuje celkový nárůst reoperací, přiznávaný ministerstvem, pojišťovnami i lékaři. Podle některých signálů lze usuzovat na to, že jednou z příčin je skutečnost, že ministerstvo, pojišťovny i lékařská komora tolerují provádění náročných ortopedických výkonů i v těch nemocnicích, které je neumějí dělat dobře. K. Zamastilová z VZP k tomu říká: "Víme, že v některých (nemocnicích) jsou tyto operace prováděny v nevyhovujících podmínkách, a tudíž narůstá počet nákladnějších reoperací. Pojišťovna, která všechny operace hradí, včetně podstatně nákladnějších reoperací, však nemá možnost zasahovat."

Kdo tedy v ČR chrání základní bezpečnost občanů ve zdravotnických zařízeních? Podle starého komunistického zákona o péči o zdraví lidu mají nemocnice poskytovat péči podle jednotných zásad stanovených ministerstvem zdravotnictví. Kde jsou takové zásady?

Co to je za zvláštní zdravotní politiku, která připouští existenci téměř prázdných ortopedických pracovišť ve fakultních nemocnicích, v nichž by bylo možno zařídit plně vytížený provoz v dobrých podmínkách, a realizaci méně zdařilých ortopedických operací v lůžkových zařízeních s nevyhovujícím personálním či jiným zabezpečením? Přitom ani jeden, ani druhý typ ortopedických pracovišť dnes "nejede" na plný výkon. Tato zdravotní politika se nedá nazvat politikou sloužící občanům. Je to spíše politika, jejímž smyslem je uhnutí od jakékoli transformace a zakonzervování všech nešvarů komunistického zdravotnictví.

Vladimíra Bošková

Občanské sdružení na ochranu pacientů zároveň členka protikorupční zdravotní komise Transparency International

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Včera v ranních hodinách se kartel zemí vyvážejících ropu rozhodl zvýšit těžbu o 1,4 milionu barelů denně. Vrátil se tím k produkci, vykazované před loňským zavedením těžebních limitů.

Od této informace se celý den odvíjely nejrůznější předpovědi, odhady a analýzy. Podle Mezinárodní agentury pro energii se jedná o "krok správným směrem", Evropská komise ocenila "první krok" k dosažení rozumné rovnováhy mezi zájmy zemí produkujících a nakupujících ropu.

Zájem je vlastně jediný, a tím je cena. Čím se těží méně, tím je vyšší. Cena třiceti dvou dolarů za barel z počátku března se vývozcům ropy jistě líbila, nicméně udržet takovou cenu dlouhodobě se ukázalo nemožným. Světové zásoby ropy dramaticky klesly a země dovážející ropu znervózněly. Pod jejich tlakem se OPEC rozhodl pro kompromis, když se rozhodl těžbu zvýšit, nikoli ovšem o dovozci očekávaných dva a půl milionu barelů denně, ale o zmíněných jedna celá čtyři.

Cena pod pět a dvacet dolarů za barel je podle některých analytiků nejistá, může opět stoupnout, protože zvýšení těžby plně nepokryje růst poptávky a nepřinese zvýšení zásob ani na nízkou hladinu loňského roku.

Co z toho vyplývá pro české motoristy? Zdá se, že nic dobrého. Podle analytiků v ČR ceny pohonných hmot možná klesnou na podzim, před sezónou ovšem můžeme čekat, že vylétnou nad třicet korun za litr. Mezi cenou za barel ropy typu Brent a údajem na svítící tabuli naší čerpací stanice existuje vztah pouze tehdy, když cena za barel roste. Když cena ropy klesala, dobrou zprávou u české pumpy bývalo, že cena benzínu alespoň stagnovala. I s tím je zdá se konec. A vysvětlení? Marže rafinérií stejně jako distributorů jsou prý stlačeny na minimum a hospodaří ve ztrátě. Prý to tak je.

30. března 2000.

Poznámka JČ: Nikdo mi ale nikdy nevysvětlil, jak je možné, že v ČR stojí benzín řádově a tak málo míň než na Západě, rafinuje se v ČR českými zaměstnanci s českými platy, a lidé v ČR, kteří ho rafinují, mají malé české platy. Má-li totiž zaměstnanec britské rafinérie průměrný měsíční plat řekněme 90 000 Kč a zaměstnanec české rafinérie průměrný měsíční plat cca 15 000 Kč, jak to, že jsou ceny benzínu na Západě a v ČR nepříliš odlišné?

Ilona Bílková

V souvislosti s neslavným výročím zahájení bombardování Kosova se v BL objevil i článek paní Táni Zajícové. Zaujala mě reakce Jana Čulíka, během jejíhož čtení mě napadlo několik myšlenek týkajících se jeho novinářské práce, o které se myslím stojí zato podělit. Protože jsem zároveň na internetu objevila i velice zajímavý článek týkající se událostí v Kosovu, napadlo mě jej přeložit, mimo jiné také proto, že se jedná o ilustraci toho, jak si západní média představují "objektivní" žurnalistiku.

Lze jej najít v angličtině na adrese http://empe rors-clothes.com/articles/hammond/lieslast.htm.

Mám dojem, že Jan Čulík během posledního roku nesledoval dosti pozorně vývoj událostí v Kosovu. Kdyby tomu tak bylo, jistě by tři čtvrtě roku po ukončení této nesmyslné a z hlediska mezinárodního práva otevřené agrese NATO neříkal věci jako

Tím, že Jan Čulík šíří tyto nepodložené zprávy o "genocidě etnické menšiny", se propůjčuje propagandě, kterou by sám jistě vehementně odsoudil jako neobjektivní a z novinářského a etického hlediska naprosto nepřípustnou. Dnes je již naprosto zřejmé, že k žádné genocidě v Kosovu nedošlo. Jak uvádí níže přeložený článek, Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii obdržel od svých vyšetřovatelů zprávu, která vyvrací loňská tvrzení mluvčího NATO Jamie Shea o desetitisících nebo snad statisících obětí srbské genocidy. Po prošetření údajných "masových hrobů" v Kosovu bylo nalezeno 2108 mrtvol, přičemž zpráva neuvádí, zda se jednalo o Albánce, Srby, Romy či jiné etnické skupiny žijící na území Kosova.

V reakci na článek paní Zajícové Jan Čulík mj. vyjádřil svůj názor na srbskou státní televizi.

Zdá se mi, že Jan Čulík zde uplatňuje dvojí metr. Pokud mě totiž nešálí paměť, během loňského bombardování se západní politikové zaštiťovali vysokou podporou veřejného mínění, která jim umožňovala bombardování prodlužovat. Nebyla snad tato nebetyčná podpora ze strany veřejnosti (v USA v průměru 65%) založena na tom, jaké zprávy uveřejňovaly západní sdělovací prostředky? Nestala se tedy slova potažmo zbraní NATO, které během bombardování usmrtilo téměř 2000 civilistů v Srbsku? Předpokládám, že poslední tvrzení se vztahuje na všechny sdělovací prostředky, tj. ty momentálně přátelské i nepřátelské. Předpokládám také, že tím chce Jan Čulík říci, že i sdělovací prostředky jako BBC, CNN, či ITN byly propagandistické a jejich práce se stala zbraní. Proč Jan Čulík nenapadá za "bezostyšnou propagandu" i západní sdělovací prostředky? Myslí si Jan Čulík, že i mnozí pracovníci západních médií, kteří programově a nekriticky přebírali zprávy z ústředí NATO v Bruselu a během 78 dnů bombardování jimi úspěšně vymývali mozky spoluobčanů, by měli být postaveni před soud?

Tímto tvrzením se Jan Čulík přímo vystavuje kritice. Zaprvé o životy amerických vojáků v této válce, která mnohdy připomínala počítačové hry, nešlo. Letouny NATO létaly v dostatečně bezpečné výšce, aby nebyly ohroženy životy pilotů. Zadruhé tím, že není překvapen "úsilím využít v boji veškerých prostředků", Jan Čulík de facto schvaluje využívání sdělovacích prostředků k válečné propagandě. Jak se tohle slučuje s objektivní a vyváženou žurnalistikou, kterou se Jan Čulík mnohokrát v BL oháněl, je pro mě skutečně záhadou. Nevím, jestli si Jan Čulík neuvědomuje, že postoj NATO "účel světí prostředky" v případě bombardování Kosova stál životy mnoha nevinných civilistů na straně Albánců i Srbů a dovedl Srbsko, které bylo již několik let sužováno ekonomickými sankcemi, k ještě hlubšímu ekonomickému propadu. Ale to už bych zabíhala jinam.

Nejde mi tady o to, abych se stavěla na jakoukoli stranu v kosovském konfliktu. Jsem přesvědčena o tom, že všechny strany by za své činy měly nést odpovědnost. Myslím si ale, že je nesmírně důležité, aby zvláště v dnešní době, kdy politikové otevřeně využívají média ke své propagandě, by měl i deník jako Britské listy být patřičně objektivní a dát prostor i nezávislým zdrojům. (Za příklad využití médií k válečné propagandě může sloužit nedávná zpráva o tom, že Pentagon během loňského bombardování Kosova nasadil do ústředí CNN své pracovníky specializované na psychologii davu, kteří se podíleli na přípravě hlavních zpráv dne. Přestože tento fakt byl již v únoru letošního roku publikován v celonárodním nizozemském deníku Trouw novinářem Abe de Vriesem, hlavní zpravodajské agentury jako AP či Reuters mu nevěnovaly pražádnou pozornost. Článek je možné najít na internetové adrese http://www.commondre ams.org/views/032300-107.htm) Pokud se totiž jakýkoli novinář, který má přístup k obrovskému množství informací, postaví otevřeně na jednu stranu barikády, vystavuje se nebezpečí, že jeho zpravodajství ztratí na věrohodnosti. Navíc tím, že šíří nepodložené zprávy, vytváří v myslích mnoha lidí zkreslenou představu o skutečnosti.

(Tento článek je upravenou verzí projevu ke shromáždění Výboru pro mír na Balkáně předneseného Philipem Hammondem 24. března 2000 v Londýně.)

"Bylo by NATO schopné prodat veřejnosti své bombardování Kosova, kdybychom tehdy věděli, co víme o rok později?" ptá se Philip Hammond.

Když jednotky NATO vstoupily v loňském červnu do Kosova, všichni se nechali poněkud unést. Samozřejmě, bulvární tisk skákal radostí: "Už jsme tady, Slobo", hlásala úvodní stránka Daily Star; "Vstupujeme do Kosova!" hlásal Daily Mirror (11. června). Ve skutečnosti jsme to nebyli "my", kdo vstoupil do Kosova: jednotky strávily tento den v poli než se vrátily do tábora, protože Rusové se dostali do Prištiny jako první. Ovšem toto vzrušení se neomezovalo jen na bulvární tisk. V The Sunday Times, Mark Franchetti popsal vstup do Kosova spolu s jednotkami NATO jako "jedinečný a fantastický zážitek", zatímco pro Jamese Dalrympla z Independent on Sunday šlo o "chvíli exaltace" (13. června). V televizi se i ti obvykle uvážliví moderátoři jako Alex Thompson na Channel Four rozplývali nad "úspěchem americké politiky" (22. června).

Tento "úspěch" se obrátil v prach v měsících následujících po tomto "osvobození", ale apologetové bombardování NATO v roce 1999 nemají vůbec pocit studu. V pokusu ukázat výročí ve správném světle mluvčí NATO Jamie Shea vystoupil v pořadu Esther na BBC2 16. března a tvrdil, že i přes momentální "potíže" v Kosovu se situace bombardováním nesmírně zlepšila; přičemž v Guardianu (17. března) Martin Woollacott prohlásil, že "dojít na základě těchto potíží k závěru, že intervence byla nesprávná, je nelogické".

"Potíže"? Statisíce Srbů, Romů a jiných menšin (a mnoha etnických Albánců) byly vyhnány od té doby, co sem vstoupilo NATO, mnoho z nich bylo zastrašováno, bito, uneseno nebo zabito Kosovskou osvobozeneckou armádou. Oproti tomu, co říká Woollacott, nejenže je naprosto logické posuzovat politiku podle jejích výsledků, ale současný chaos v Kosovu byl také zcela předvídatelným důsledkem akcí NATO.

V 90. letech jsme poznali "etnické čistky" jako něco, co dělali Srbové (i přes ten fakt, že v největším jednotlivém případě "etnických čistek" během chorvatské a bosenské války v srpnu 1995 byli oběťmi Srbové). Avšak v průběhu 80. let byl tento termín používán téměř výhradně ve vztahu k aktivitám a politice etnických albánských nacionalistů v Kosovu. Například v červnu 1982 deník The New York Times popsal jejich cíle následovně: "nejprve ustanovit to, co nazývají etnicky čistou albánskou republikou a poté se spojit s Albánií za účelem vytvoření Velké Albánie". Dokonce ještě v únoru 1998 popsal americký diplomat UCK jako "teroristickou organizaci", ale když začalo bombardování, UCK se stala "bojovníky za svobodu", zatímco Srbové byli líčeni jako neonacisté, kolektivně vinní za zločiny proti lidskosti.

Ačkoli je zřejmé, že pro některé lidi je pohodlnější na vše zapomenout, stojí zato si připomenout, že bombardování ze strany NATO a následné obsazení Kosova měly údajně do provincie vnést etnickou snášenlivost. Představte si, kdyby NATO oznámilo své plány upřímně: "Spojené státy, Německo a Rakousko pomohly vyzbrojit a vycvičit teroristickou organizaci se zločineckými styky a politikou etnického čištění. NATO nyní jejím jménem zahájí válku." Podpořte náš nový humanitarismus.

Aby obešlo nezbytnost udělení pravomocí OSN pro své akce, NATO nám nejprve sdělilo, že bombardování bylo nutné k "odvrácení humanitární katastrofy". Mluvčí amerického ministerstva zahraničí James Rubin nám 25. března 1999 vysvětlil, že kdyby NATO nejednalo, "viděli byste statisíce lidí překračující hranice". Ve zvláštním vysílání o den později Tony Blair řekl národu: "když nebudeme jednat teď, budeme se muset vyrovnat se ... stovkami tisíc uprchlíků". Byla by bývala válka stejně atraktivní alternativou, kdyby NATO místo toho oznámilo, že během několika dnů od počátku bombardování skutečně uprchnou statisíce lidí?

Během přemítání o výročí nový generální tajemník NATO, George Robertson, prohlásil s jistou mírou uspokojení: "uprchlíci jsou zpátky doma". Cožpak mu nikdo neřekl, že zatímco někteří uprchlíci se vrátili zpět domů, spousta dalších zemi opustila? Podle západních politiků a novinářů se srbští uprchlíci se zjevně nepočítají. Podle OBSE uprchlo ze svých domovů během 78denní války NATO kolem 100 000 kosovských Srbů a Černohorců, což se rovná 60% příslušníků těchto etnických skupin. Přesto byli tvrdošíjně ignorováni západními médii. Podle všeho bylo nemyslitelné, že by někdo prchal před humanitárními bombami demokraticky shazovanými z etických letadel.

Druhé ospravedlnění NATO pro jeho jinak nelegální činy bylo, že muselo zastavit "genocidu" v Kosovu. NATO nám oznámilo, že 10 000 - a možná dokonce 100 000 - lidí bylo zabito jugoslávskou armádou. Teď víme, že Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii dosud našel 2 108 těl (počet, který nerozlišuje mezi civilisty a vojáky, ani mezi Albánci a Srby). Víme, že na 25 "místech s hromadnými hroby", která byla prozkoumána vyšetřovateli, nebyla nalezena vůbec žádná těla. Víme, že tým španělských patologů, který byl vyslán, aby prošetřil tato "místa prosáklá krví", našel 187 těl místo předpovídaných tisíců. Při svém odjezdu z Kosova v srpnu Španělé odsoudili propagandu NATO a prohlásili "nenašli jsme ani jeden - opakujeme ani jeden - masový hrob".

V reakci na tato odhalení Maggie O'Kane z Guardianu tvrdí, že "řeči o číslech znevažují cenu lidského života". Uznává, že snad je pravda, že jsou počty obětí mnohem nižší než se tvrdilo tehdy, ale "záleží na tom vůbec?" (BBC Radio 4, 19. února). Ano, záleží na tom, protože to bylo NATO a jeho stoupenci, kteří hráli cynickou hru s čísly. Kdyby místo šílených tvrzení o novém holocaustu NATO oznámilo, že jeho bombardování povede k zintenzivnění místního občanského konfliktu, neexistoval by pro přívržence násilí NATO žádný vznešený morální důvod k sešikování se k boji.

Před rokem nás NATO ujistilo, že se postará o to, aby nedošlo k obětem mezi civilisty. Nyní víme, že NATO zabilo přinejmenším tolik civilistů během svého 78denního bombardování jako kolik celkově zemřelo lidí během předchozích 12 měsíců v Kosovu. Například 12. dubna 1999 shodilo NATO bombu na osobní vlak, přičemž zabilo nejméně 14 lidí. Podle NATO se jednalo o omyl: vlak jel příliš rychle na to, aby se dala změnit dráha střely. NATO nám dokonce ukázalo videopásek, aby dokázalo své tvrzení. Ovšem v lednu vyšlo najevo, že toto video bylo přehráváno trojnásobnou rychlostí, čímž se z původního tvrzení stal nesmysl. Představte si, kdyby NATO předem oznámilo, že bude bombardovat vlaky, autobusy, mosty, teplárny, elektrárny, továrny, tržnice, nemocnice, domy, školy. Uvítali by to noví liberální komentátoři jako počátek nové "etické" zahraniční politiky?

Existují dvě věci, které musíme udělat, abychom čelili takovéto propagandě. Zaprvé bychom měli požadovat, aby bylo vše objasněno. 14. března u Vrchního soudu v Londýně ITN (Independent Television Network) vyhrála svou při o nactiutrhání proti časopisu LM (Living Marxism), která se týkala článku informujícího o táboře Trnopolje v Bosně. Rozsudek má několik znepokojivých dopadů. Ale snad nejhorší je ten fakt, že ostrá mediální debata, která následovala po tomto případě, zkreslila to, co na něm bylo nejdůležitější: odhalení LM, že to byli novináři ITN, kteří byli obklopeni ostnatým drátem - ne ti muži, které ITN natáčela - bylo u soudu prokázáno jako pravdivé. Dokonce předsedající soudce ve své rekapitulaci podotkl: "Je jasné, že se Ian Williams a Penny Marshall a jejich televizní štáby dopustili omylu, když si mysleli, že nebyli obklopeni starým plotem z ostnatého drátu". "Ale", položil si soudce řečnickou otázku, "záleží na tom?" Možná na tom nezáleží u anglických soudů pro nactiutrhání, ale jistě na tom záleží těm z nás, kteří se snažíme porozumět bosenské válce a zpravodajství o ní - pro většinu rozumných lidí to je přesně to, na čem záleží nejvíce.

I přes některé obtíže týkající se konkrétních případů byla kosovská propagandistická válka NATO snadná, protože zpravodajství o Bosně nikdy nebylo podrobeno vážné a dlouhodobé kritice. Vzhledem k tomu, že jsme byli po desetiletí drezírováni a školeni politiky a novináři v tom, jak se dívat na Srby, jediné, co NATO zbývalo udělat bylo říct: "Miloševič, Srbové, etnické čistky, genocida", a obrázek se zprávou přesně zapadl do rámečku.

Zadruhé, měli bychom očekávat, že tak tomu bude znovu a znovu i v budoucnu. Teoreticky všichni víme, že první obětí války je pravda. Ovšem v praxi se to zdá být lekce, kterou jsme odsouzeni se učit znovu a znovu, vždycky když už je příliš pozdě a když už byli lidé úspěšně obelháni. Stejně tak jako jsme odhalili lži poslední války, buďme připraveni na lži války příští.

Poznámka JČ:

Jiné názory na tuto problematiku jsou zde:

V tematickém archivu Britských listů je zde k dispozici více než 410 článků o válce o Kosovo.

Jaroslav Teplý

Paní nebo slečna Burdychová (dále BB) nejprve shrnuje věcně současnou demografickou situaci ve světě, rozděleném na svět vyspělých zemí s klesajícim počtem obyvatel a svět značné části rozvojových zemí, které populačně explodují, ač některé vlastně pomalu nemají, z čeho žít. Mé stanovisko, že migrace není řešením problému, ovšem obohatila sama o postavení jakési bariéry mezi dvěma světy pomocí imigračního embarga s tím, že když budou tyto země nuceny řešit své problémy (všimněte si toho množného čísla) samy, že je řešit budou. Já jsem ovšem psal o problému jediném, o populační explosi, protože to je základní problém, od kterého se odvíjejí všechny ostatní. Podařilo-li by se ho vyřešit, mohla by budoucnost zeměkoule nabýt trochu růžovějšího odstínu. Nikde jsem nepsal o tom, že je třeba ony země isolovat, nýbrž jen o tom, že tu populační explosi si musí vyřešit samy a že je potřeba je k tomu dotlačit. Jedině pak jim mohou vyspělé země ve svém vlastním zájmu účinně pomáhat, protože finanční prostředky mohou být použity skutečně na rozvoj a ne na krytí základních potřeb přírůstku obyvatelstva a na potřeby rozmařilých místních mocipánů. Migrace není řešením, protože ony země by se staly (nebo už jsou) ohromnou porodnicí, která by zahltila po poměrně krátkém čase celý svět.

K číslovaným poznámkám BB:

1) Listina základních práv a svobod - tady jsem na rozpacích, o kterou jde. Ta česká nemá mezinárodní platnost, i když je od různých mezinárodních deklarací odvozena. Má-li BB na mysli Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948, ta nebyla vlastně mimo území demokratických států (kolik pak jich je na zeměkouli?) a někdy i tam nikdy nic jiného, než cár papíru, to je snad všeobecně známo už dlouho. V tomto smyslu je třeba brát určitou, možná značnou část mezinárodních dohod i do budoucna. O dohodách dosažených v organisaci WTO (mezinárodní obchod) se veřejně říká, že ji řada států ne-li všechny podepisují s přesvědčením, že bude platit jen pro ty druhé, nikoliv pro ně samé. Ostatně hodnota současné české Listiny je dosti problematická..

Žádná fysická bariéra by se nevytvořila, jenom by se ztížila možnost se usazovat bez prostředků k obživě na území jiných států bez jejich předchozího souhlasu a na to je možno si zvyknout. Mezi táborem míru a zbytkem světa existovala přece taková bariéra pro Československo 40 let.

2) S hodnocením kvality politických režimů valné části rozvojových zemí z evropského hlediska, jak je předkládá BB, lze plně souhlasit. Nikdo od nich ovšem neočekává že by řešily problémy svých zemí samostatně, ale bylo by třeba jim zdůraznit, že musí vzít v úvahu požadavky toho, kdo jim pomoc poskytuje. Nejde o nemožnost , nýbrž o nechuť něco dělat.

3) Ve věci zablokování fertility mlaých dívek atd. souhlasím s BB. že neexistuje nějaká autorita či vyšší moc, která by ty dívky k vratné sterilisaci nebo k používání antikoncepce donutila. Právě proto jsem přece ten svůj článek napsal, aby taková autorita v oněch zemích vznikla. Vyspělé země by tuto akci podpořily dodávkami "farmaceutických" a i finančních prostředků. Jak pro ně, tak pro rozvojové země by to byla v dlouhodobém výhledu vysoce rentabilní investice. Problém přelidnění podle mého (a nejen mého) názoru nebyl do oněch zemí importován pod vlajkou pokroku. Je lépe to nazvat porušením biologické rovnováhy, jak na to BB mezitím upozornil J. Soler, a za to nesou západní státy odpovědnost. Početné rodiny existovaly v oněch zemích, protože se poměrně méně dětí dožívalo dospělosti a i úmrtnost dospělých byla vzhledem k nedostatku lékařské péče vyšší, jmenovitě při přírodních katastrofách. Děti byly také vlastně jediný druhem " pensijního pojištění ". Počet obyvatel tehdy nijak znepokojivě nevzrůstal. Vyspělé země dodávkami moderních léků, pomocí při budování základní zdravotnické péče stejně tak jako dodávkami potravin zvláště při katastrofách dosavadní biologickou rovnováhu porušily účetnicky řečeno na straně "dal", je třeba teď také něco podniknout na straně "má dáti" , aby se biologická rovnováha obnovila.

Jen tak pro srovnání: v Holandsku existuje jakási záchranná stanice pro tuleně, kam se svážejí nemocní či zranění tuleni, kteří povyléčení jsou opět vraceni do moře. Ta mělo před časem své oprávnění, když počet tuleňů v holandských vodách prudce poklesl. Jenomže teď je těch tuleňů zase víc než dost a biologové vyčítají stanici, že biologickou rovnováhu svou (nákladnou) činností jen porušuje.

4) Je nepochybně pravda, že spotřeba vyspělých zemí je vysoká, protože se také rychleji vyvíjely. Ale je to historický fakt daný tím, že na světě dosud platilo a platí jako v přírodě, že silnější či schopnější přizpůsobují svět svým požadavkům a nárokům. Je možno si položit otázku, proč Evropa kolonisovala Afriku a proč to nebylo obráceně. To je dnešní situace. Ve vyspělých zemích však stále stoupá počet lidí, kteří si to uvědomují a usilují , jak říká BB " o řešení, které by napáchalo nejméně zla". Nelze ovšem ztratit ze zřetele , že k tomu, aby se dalo na zeměkouli v budoucnosti přijatelně žít , nestačí mít co jíst, slušně bydlet a pod. , ale je třeba také prostoru. Speciálně pro BB zde opakuju zajímavý výsledek pokusu s laboratorními krysami. Jakmile jejich počet v kleci překročil určitou mez, začaly se prát a to bez ohledu na to, že měly dostatek žrádla a pití. Jsem soukromě přesvědčen, že to pro lidi platí také.

5) Nikde jsem nenapsal, že rozvojové země mají být ponechány samy sobě. Jestliže ovšem počet obyvatel nějaké země roste 6% ročně, není ji pomoci a musí za to nést odpovědnost. Zastavení přírůstku by měla být základní podmínka jakékoliv skutečné a účinné pomoci.

6) Nevím, zda jsem se dopustil populismu poukazem na pronatalitní opatření v ČSR v druhé polovině šedesátých let. My jsme v rodině toho náhodou také využili. Je pravda, že je účelnější natalita plynulá než prudké výkyvy, ale což tak něco podniknout, aby průměrně dvě až tři děti v rodině (neboli stabilisace počtu obyvatel) se stalo obecně uznávanou normou? Já sám mám dojem, že nemít děti je hlavně pro ženy potlačování přirozené biologické potřeby. Je otázka, zda za tím ve vyspělých státech vězí materiální okolnosti, nebo emancipace a kariera nebo degenerace národa či rasy, ale dosti často se ta potřeba naléhavě dostaví kolem čtyřicítky, pokud je aspoň známo ze života světoznámých hvězd show-businessu.

Teď právě vyšla v Holandsku knížka Edwarda Luttwaka o "turbo-kapitalismu", což má být kapitalismus dotažený do nejzazších konsekvencí ve všech společenských aspektech. O Holandsku v rozhovoru řekl: " Holandsko je ve zdánlivé rovnováze. Ekonomika jde dobře, ale nebudou-li se rodit děti, za chvíli tu nikdo nezbude. Vláda by měla lidi podplatit, aby měli děti. " Rodiny jsou v zásadě ekonomicky neefektivní, protože nežijí podle podnikových ekonomických zásad. Recept pro Holandsko jak nespadnout do pasti turbo-kapitalismu je podle Luttwaka stát se méně efektivním. (De Telegraaf, 27.3.2000)

7) Tato poznámka obsahuje známá fakta, nicméně znám rodiny, které nemajíce jiné možnosti, dávaly děti do jeslí a pak do školky. Dětí dospěly docela normálně, snad proto, že se jim jinak rodiče skutečně věnovali. V případě prudké změny věkové struktury vznikne ovšem nouzový stav, který musí být řešen všemi prostředky, které jsou k disposici. Tak už to na světě chodí.

8) Já si nerad odporuju, ale možná, že jsem se nevyjádřil dost přesně. Rád bych ovšem nejprve vznesl formální námitku. Do úvozovek se obvykle vkládá doslovná citace. BB sama do citátu z mého textu vložila své "ve vylidněné Evropě", což u mně vzbuzuje určitou nevrlost.

Využíváním pracovní kapacity starších (nikoliv starých) lidí jsem měl na mysli současné holandské (jistě) či jiné západoevropské (velmi pravděpodobně) poměry, kdy i kvalifikovaní lidé starší než 45-50 let v době konjunktury jen velmi těžko hledají zaměstnání.

V Holandsku se uvažuje o možnosti, že staříci, kteří si celý život platili na vlastní pensi by mohli ze své pense platit dál na pensi někomu jinému. (Pense jsou už tak zdaňovány, lidé nad 65 let platí o něco méně daní jen v oblasti malých pensí, po překročení určité hranice pak platí daně jako všichni ostatní.) Ve svém textu jsem pak přešel k tomu, jak byto vypadalo při zastavení přistěhovalectví. "Mne se tohle všechno netýká" říká jen to, že se velmi pravděpodobně té doby kritického poměru mezi aktivním a zestárlým obyvatelstvem a jeho řešení už nedožiju.

Zajínavý je jistě dojem BB v závěru jejího komentáře, že jsem napsal svůj článek jako rychlé černobílé řešení od hospodského stolu. Já jí rozhodně neprozradím, v které hospodě jsem ho psal. Ale sám mám pocit, že se ona nějakým způsobem účastní politického života. Jestliže tomu tak není, měla by to zkusit.

J.T. 29.3.2000

Jiřina Fuchsová

Vazeny pane redaktore,

pan Parik, jako byva u neho dosti obvykle, uz zase mlzi... Co ma byt ta jeho rec, ze:

"Driv jsme oslavovali Rusy a dnes zas Amiky...."

Pokud se jeste mnozi z nas pamatuji, "oslavovani" Rusu (ani ne tak "Rusu", jako sovetskych bolseviku!) bylo provadeno ceskoslovenskymi VLADAMI celych CTYRICET LET, lid se zvetsiny zucastnoval jen pod pohruzkou, ze pokud se nedostavi do pruvodu, prace v urade (v tovarne, v trafice etc) v pondeli NEBUDE, nebo pripadne se ditko nedostane na ucnovskou skolu......

"Amici" byli v Ceskoslovensku celych 40 let tabu, navic, presne jak o tom hude a zpiva Vycital, se v zapadoceskych skolach VEREJNE UCILO, ze ti "Americane" v Plzni byli pry "prevleceni sovetsti gerojove....."

V roce 1990 mohli poprve Plzenane a ostatni zapadocesi osvobozeni Pattonovou armadou mohutne oslavit konec II. svetove valky, s pouhym CTYRICETIPETILETYM ZPOZDENIM.....

Slavilo se od srdce.... Plzenane by od srdce slavili i dal, lec od takoveho roku 1995 nam politicka korektnost v CR dnes vladnouci na plzenske oslavy zacala klasti jakesi mokre rucniky.... Loni se napriklad nesmelo do ulic (udajne z bezpecnostnich duvodu....)

Tak zvane Plzenske rozhovory ( seminare odborniku o NATO, EU, a podobnych vecech tykajicich se do budoucna KAZDEHO OBCANA CR) se poradaji za zavrenymi dvermi, nezavislym zurnalistum se kladou de cesty prekazky, chteji-li se zucastnit... Navic v reci ANGLICKE, tudiz z techto "Plzenskych rozhovoru" jsou efektivne nekteri jinak renomovani cesti obcane predem VYLOUCENI...

Navic (toto jsem zazila na vlastni kuzi) jsou vsechny tyto dulezite rozhovory dnes t.zv. "moderovany", ridi je, stejne jako napriklad v USA pri navstevach ceskych politiku mezi t.zv. "krajany" ceskou vladou nejak provereni urednici, kteri do debaty nepripusti zadne dotazy tykajici se napriklad porusovani LIDSKYCH PRAV a podobne....

Letos se mokre rucniky v Plzni sestavaji napriklad z toho, ze pry bude "kladen duraz" na gulas, jasani a dechovku, a o nejakem strileni, valce, utrapach okupovanych i promarnenych zivotech osvoboditelu se cudne pomlci....

Nic proti sirokym a vybornym sousedskym vztahum se sousednim Nemeckem, ale proc v ramci soucasneho pratelstvi mezi dvema modernimi zememi musime ihned nastolovat historicky revisionizmus nejtezsiho kalibru?

V Plzni, a rikam to s velkou davkou smutku, si dnes "mladi, vzdelani a sebevedomi" (jak jim rika Vaclav Havel) novi urednici a ciperni obchodne zamereni obcane jaksi "libuji", ze pry "vetsina americkych veteranu uz se u nas NEOBJEVI, uz jsou stari, a kazdorocni sentimentalni dojizdeni do Plzne uz by je unavilo......"

Pujde-li to takhle dal, a ono pujde, budou se za takovych pet, sest let Plzenane se slzami v ocich tezko rozpominat na to, jestli vubec kdy se nejake to osvobozeni Plzne konalo, nebo ne??? A jak to vlastne bylo?

A pak se jeste mozna rozpomenou, ze jednou na to konto byl v Plzni sice postaven krasny pomnik DIKY, AMERIKO, ale byl postaven jen proto, aby se u neho pan Klaus s pani Albrightovou dali jednou v plne parade vyfotografovat, nez bodrym osvobozenym Plzenanum ty oslavy nejaci ouradove post-komunistickeho razeni zase zakazali.....

V tech dnech budeme vsichni, Plzenane i prespolni, veru radi, ze JAN VYCITAL tu Plzenskou hymnu kdysi vymyslel.....

Vita brevis, ars longa........

Zdravim touto cestou Jana Vycitala, a opakuju zde v ramci nastavajicich plzenskych "slavnosti" (pro poradnost poznamenavam, ze krome jinych mne take nepozvali!), ze i ja i nadale TRVAM NA TOM, ZE PLZEN OSVOBODIL PATTON..... Ja pri tom, totiz, byla!, a toto tvrzeni muzu jeste dnes fotograficky dolozit... Az budu mit, pane redaktore, scanner, poslu Vam to...

Zdar Buh!

Jiřina Fuchsová, někdy Plzeň, někdy Los Angeles, jak Bůh dá...

Petr Jánský

Pozastavil jsem se nad osobním stanoviskem Milana Šmída ke knize Mein Kampf: Nezakazovat. Kdyby se k oné bibli nacismu vyjádřil občan Šmíd, přejdu to konstatováním, že s ním nesouhlasím. Jenže občan Šmíd je vysokoškolský učitel na fakultě žurnalistiky Karlovy university. Člověk, který své názory předává mladým lidem. Člověk, který ovlivňuje nastupující generaci. Člověk, který spoluvytváří právní vědomí společnosti.

V teoretické části neuvedl základní pravidlo: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ke konkrétnímu stanovení toho, co ještě musím tolerovat a co už mi škodí, nevymyslelo lidstvo nic lepšího než demokracii. Ve svobodných volbách zvolení poslanci zasednou do lavic a hlasují o zákonech, které bezbřehou svobodu omezí tak, aby práva jedněch nebyla na úkor práv druhých. Mezi základní omezení patří zákony na ochranu demokratické společnosti.

Mám na mysli zákony proti totalitě. Do této kategorie patří zákon o zločinnosti komunistického režimu a zákon o zákazu šíření komunistické a nacistické ideologie. Na papíře jsou, v praxi nikoliv. Rudé bratrstvo, které se hlásí k odkazu KSČ, se nám čím dál drzeji směje z obrazovek do očí. Zapomněli jsme na Dědečkovo:

Nechte samet sametem, pánové a dámy,
buďto s nima zametem, nebo oni s námi.

Už dnes jsou bolševici připraveni znovu převzít moc. Mnoho lidí je bude volit s odůvodněním, že dříve to bylo sice špatné, ale teď je to z jiných důvodů ještě mnohem horší. Uvedou rozklad ekonomiky, státní správy, bezpečnosti a právního řádu. Uvedou zloděje, drogy, prostitutky, mafie. Uvedou pronásledování Romů a hajlující holé lebky na Václavském náměstí. Poukáží na neschopnost policie, která mlčky asistuje a pak týdny zkoumá, zda se někdo dopustil trestného činu. K argumentům přibude i beztrestné vydání a šíření nacistického moru s názvem Mein Kampf.

Slušným lidem se obrací žaludek naruby. Profesor Šmíd se domnívá, že není třeba zakročit.

Petr Jánský

Jaroslav Štemberk

Nakladatel by se vydáním knihy Mein Kamp dopustil trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů, pokud by knihu vydal s úmyslem podporovat nebo propagovat fašismus (viz § 260 trestního zákona č. 140/1961 Sb. v platném znění). Protože by šlo o propagaci tiskem, hrozil by mu trest odnětí svobody na jeden rok až pět let (viz § 260 odst. 2 písm. a) tr. zákona).

V daném případě nelze nakladateli pravděpodobně přičítat úmysl přímý, avšak není vyloučen úmysl nepřímý, o který jde tehdy, jestliže pachatel se činu nedopustil proto, aby porušil nebo ohrozil zájem chráněný trestním zákonem, avšak věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (viz § 4 písm. b) tr. zákona). Pokud tedy nakladatel knihu vydal proto, aby na jejím prodeji vydělal, avšak zároveň byl srozuměn s tím, že bude užívána nejen jako historický dokument, ale také jako propagační nástroj fašistických skupin, je za to trestně odpovědný (bude-li kniha takto skutečně používána).

Je věcí orgánů činných v trestním řízení (policie, státního zastupitelství a případně soudu), aby věc z těchto pohledů posoudily a rozhodly o vině vydavatele a případném postihu nakladatele.

Tato zakládá tzv. asimilační režim, to znamená že stát, který se k úmluvě připojil, chrání díla autorů ostatních států úmluvy tak, jako chrání díla autorů vlastních. Protože podle našeho současného autorského zákona trvá autorská ochrana 50 let od smrti autora, je Mein Kampf u nás považován za tzv. volné dílo, k jehož vydání nakladatel nepotřebuje souhlas autorova dědice. V zemích EU autorská ochrana trvá 70 let od smrti autora (u nás má být podle připravovaného nového autorského zákona rovněž takto prodloužena), proto není v těchto zemích zatím Mein Kampf volným dílem.

Existují odlišnosti mezi nakladatelskou smlouvou podle práva kontinentálního a podle práva anglo-amerického. V anglo-americkém právu je (narozdíl od práva kontinentálního), nestanoví-li nakladatelská smlouva něco jiného, právo vydávat dílo ("copyright") po dobu trvání autorských práv jinak časově neomezené a je převoditelné na jiného nakladatele i bez souhlasu autora, jde-li o vydání ve stejném jazyce a pro stejné území. Ve Velké Británii, USA či Kanadě je tedy možno stále vydávat Mein Kampf v angličtině na základě původních nakladatelských smluv s A. Hitlerem.

V kontinentálním právu jsou naopak zákony stanovovány doby, po uplynutí kterých může autor (či jeho dědic) od nakladatelské smlouvy odstoupit a případně uzavřít smlouvu s jiným nakladatelem, jestliže původní nakladatel nemá jeho dílo na trhu. Bez souhlasu autora může právo vydávat dílo přejít na jiného nakladatele pouze jako součást převodu nakladatelského podniku (nebo jeho části).

Vladimír Wagner

Vazená pani Vlasto Leporska,

nechtel bych zabrednout do diskuzi o bozi existenci. Jen bych rad ujasnil nekolik pojmu, jejichz spatne pochopeni podle meho nazoru vedlo k chybnym uvaham ve Vasem prispevku. Pokusim se Vas presvedcit, ze veda a nabozenstvi odpovidaji na rozdilny okruh otazek. Uz principialne nemohou byt v rozporu. Problem nastane v okamziku, kdy se metodami nabozenstvi (viry) snazim odpovidat na otazky resitelne vedeckou metodou a naopak. Budu rad, kdyz si muj prispevek prectete a mozna nektere ze svych nazoru pozmenite.

Veda (vedecka metoda) je prostredek ke zkoumani objektivni reality ("okolniho sveta" jak pisete). Mate pravdu, ze veskere lidske poznani "okolniho sveta" je zprostredkovano lidskymi smysly. A prave veda se pomoci exaktnich metod, jak spravne pisete, snazi co nejvice nase poznani oprostit od subjektivnosti dane timto faktem. Kdo vysledky sveho zkoumani nevyhodnoti exaktnimi metodami, proste neni vedec a pridani sluvka poctivy uz je nesmyslne. Prave pozadavek vyhodnoceni exaktnimi metodami je to, s cim se vedecka komunita obraci na zastance alternativnich metod. Tvrdi, ze alternativnimi metodami "objevene skutecnosti" nemuzeme povazovat za prokazane, pokud nejsou potvrzeny exaktnimi metodami. Tedy homeopatii, astrologii, existenci vlkodlaku a podobne je treba, presne jak pisete, nejdrive prokazat exaktnimi metodami a teprve tehdy mohou byt "poctivymi" vedci uznany.

Pro vedu totiz neni podstatne, jak clovek k danemu popisu, nazoru ci predstave prisel. Jestli se mu zjevily ve snu, precetl je v bibli ci ziskal pomoci "alternativnich" metod. Podstatne je to, jestli je jejich platnost potvrzena exaktnimi metodami.

Stejne je to i s Vami uvadenym prikladem "vzniku" fyziky castic. Podstata vedy neni v tom, ze jeden anticky ucenec zastaval nazor, ze hmota sestava z malych dale nedelitelnych castecek. Ostatne byli jini anticti ucenci, kteri zastavali nazor jiny. Podstata vedy je v tom, ze platnost tohoto nazoru se neustale proveruje pozorovanimi a experimenty vyhodnocovanymi exaktnimi metodami. To je pak ta fyzika castic.

Dovolil bych si rozvinout Vami uvedenou buddhistickou bajku. Snad Vam to aspon trochu (i kdyz velmi zjednodusene) priblizi podstatu vedecke metodiky a presvedci Vas, ze vytykate vedcum neznalost Vami ilustrovaneho zakladniho problemu nepravem. Takze pokracovani bajky o slepcich zkoumajicich tvar slona:

I prihlasil se ze skupiny slepcu jeden a povida: "Pojdme a vymenme si mista, ze kterych slona ohmatavame". I ucinili tak a zjistili, ze nahmataji stejny tvar, jako pred nimi ti, se kterymi si mista zamenili. Bylo jim jasne, ze tvar slona zavisi na miste odkud ho zkoumaji. Zacali slona ohmatavat tak, ze se postupne posunovali okolo neho. Tak kazdy z nich postupne dostal celkovy tvar slona. Tyto tvary porovnali a zjistili, ze se shoduji a jejich mluvci pak mohl uspokojive splnit zadost sveho vladare.

Jak jsem jiz napsal, je veda pouze metodou zkoumani objektivni reality. Ovsem v teto oblasti je jedinou prokazatelne fungujici, kterou lidstvo ma. Nemuze vsak rici, jaky je smysl lidske existence (je-li vubec nejaky), jake jsou moralni hodnoty a jestli samotne poznani okolniho sveta ma smysl, pripadne co ma smysl poznavat a co ne. To vsechno jsou pouze subjektivne resitelne otazky, na ktere odpoved muze dat pouze nejaka forma filosofie (kterou je pripadne nabozenstvi).

Z predchoziho plyne, ze vedec muze zastavat libovolnou filosofii, ktera povazuje za smysluplne poznavani alespon nejake casti objektivni reality. Vedci (vedecke metody pouzivajici) byli a jsou lide ruznych ver a vyznani, ruznych moralnich a charakterovych kvalit, zastavajici ruzna hodnotova kriteria. Stejne jako muze byt dobry zednik bezcharakternim a amoralnim clovekem, muze takovym clovekem byt i dobry vedec. Spravnost vedeckeho postupu neni dana moralkou a charakterem cloveka, ktery jej uplatnuje. Abych predesel nedorozumneni, napriklad kvalita profesora na univerzite a jeho hodnoceni jsou podle meho nazoru dany nejen jeho kvalitami vedeckymi ale i lidskymi.

Pokud tedy pouziji Vaseho prikladu s vyuzitim zvirat k medicinskemu ci jinemu zkoumani. To, jestli je moralni vyuziti zvirat pro lidske potreby, nemuze resit veda. Veda nemuze polemizovat ani s nazorem, ze clovek svoji existenci na zaklade moralniho hlediska nesmi jineho ziveho tvora ani omezit, ani s opacnym extremem, ze je moralni libovolne nakladani s zivymi tvory krome cloveka a spoustou ruznych nazoru, ktere lezi mezi temito dvema extremy. Veda muze rici jedine, jake prakticke dusledky, vyplyvajici s poznani objektivni reality, muze uplatnovani ruznych takovych moralnich kriterii mit. Tedy, jestlize zavrhnu urcite typy potravy, jak se to muze projevit na mem zdravi. Jestlize zavrhnu pouzivani leku (zabijeni mikroorganismu muze byt take oznaceno za nemoralni), jak se to projevi na zdravi a delce zivota. Stejne tak, jestli se rozhodnu, ze nebudu delat medicinske experimenty na zviratech, muze veda rici, ktere oblasti medicinskych znalosti se pro nas stanou mene dostupne, ktere jen velmi tezce dostupne a ktere se stanou pravdepodobne nedostupnymi vubec. A jake to bude mit dusledky pro pacienty a dobu zivota lidi.

Otazku, jestli poznatky ziskane francouzskymi vedci pri vyzkumu sibirskeho jezera mely vetsi hodnotu nez pri nem zmarene zivoty ryb, neresi veda. Ta muze pouze rici, zda jejich poznatky jsou vedecky prokazany a zda mohly byt ziskany i jinou metodou.

Existuje casta namitka. Nepouzivejme takovy postup, ale pockejme, az bude dostupna lepsi technologie a vetsi uroven poznani. Ve vetsine pripadu je takova uvaha chybna (ted se nevyslovuji ke zminenemu pripadu zkoumani sibirskeho jezera). Totiz k tem novym rozvinutejsim technologiim a urovni poznani se muzeme vetsinou dopracovat jedine pres ty jednodussi. Lidska civilizace se rozviji postupne a jednotlive etapy nelze preskocit.

Vasim subjektivnim nazorem, proti kteremu mohu tezko neco namitat, je, ze vyzkum klonovani je nesmysl. Manzelske pary, kterym priroda (buh) zabranil mit "vlastni" deti, je mit nemusi. Lidstvo nepotrebuje mit rostliny ci zvirata s lepsi uzitkovosti. Nepotrebuje tkane, ktere budou idealni pro transplantace. Pro vylouceni dezinterpretaci pripominam. Klonuje se bunka, tedy mohu vyprodukovat identickou tkan ci organ bez toho, abych produkoval celeho jedince. Mym subjektivnim nazorem je, ze zminene cile (asistovana reprodukce, produkce uzitkovejsich rostlin a zvirat, produkce tkanovych kultur ci organu pro transplantace) smysluplne a humani jsou a vyzkum klonovani jako jedne z metod, ktere k temto cilum mohou vest, ma smysl. Vedecky vyzkum pouze ukaze, jestli klonovanim zminenych cilu muzeme dosahnout, nemuze rozsoudit nas spor, jestli uvedene cile smysl maji ci ne. A mohu Vas ujistit, ze se genetici nad smyslem sveho zkoumani take zamysleji. Druhou veci je, ze na jeho smysluplnost mohou mit jiny subjektivni nazor nez Vy.

Oblast, ve ktere je muj nazor velmi blizky Vasemu, je nevira v nezbytnost zastrasovaci ulohy nabozenstvi pro lidskou spolecnost. O teto problematice jsem mel s panem Pinkavou obsahlejsi korespondenci, kterou jsme moji vinou (z casovych duvodu) nedokoncili. Cimz se mu timto omlouvam. Predpokladam, ze Vam sve nazory upresni a okomentuje sam. Bez moznych dezinterpretaci, ktere by mohly vzniknout v mem podani.

Abych byl trochu konkretnejsi. Ve velmi zjednodusenem podani je moje filosofie zalozena na vire ve smysl lidske existence, rozvoje lidskeho poznani okolniho sveta. Toto poznani zaroven rozsiruje pocet moznosti ve vyberu smyslu existence pro daneho cloveka, mezi kterymi si konkretni jedinec muze vybrat. Sam mohu ziskat jen nepatrny zlomek poznatku primo a vetsinu znalosti ziskavam zprostredkovane. Je tedy v mem "pragmatickem" zajmu, aby co nejsirsi cast spolecnosti mela co nejsirsi moznosti realizace a poznavani bez ohledu na jejich viru, nazory a cile. Pokud ovsem neohrozuji existenci lidske spolecnosti. Vzhledem k tomu, ze vetsina lidi, at uz povazuje za smysl sve existence cokoliv, tento cil nemuze dosahnout bez existence fungujici lidske spolecnosti (bez ni ani neprezije), je v jejich "pragmatickem" zajmu takovou spolecnost podporovat a byt s ni v urcitem souladu. A strach z nejakeho vzdaleneho boziho trestu je vedle tohoto "tlaku" znacne druhotny. Uznavam, ze by to asi potrebovalo sirsi objasneni, ale zatim jen toto.

Je zaroven v mem zajmu, abych se snazil presvedcit ostatni, ze zkoumani, kteremu se venuji je zabavne, zajimave a ma smysl. Zabyvam se prave jadernou a casticovou fyzikou, kterou jste zminila a proto bych Vam chtel nabidnout k nahlednuti par popularnich clanecku z tohoto oboru, ktere jsem napsal. Omlouvam se, ze vetsinou slo clanecky do casopisu, ktere ctou lide, kteri se s fyzikou uz setkali trochu vice a jsou to jen male pruhledy. Byl bych rad, kdybych Vam mohl poskytnout obsirnejsi a pristupnejsi vyklad, ktery by Vas zaujal. Mozna, ze takove kriterium splni popularizacni WWW stranky "Dobrodruzstvi s casticemi".

S pozdravem,

Vladimír Wagner