pátek 19. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby České zdravotnictví:
  • Možnost zjistit si pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu mají v dnešním Česku jen vyvolené ženy (Daniela Macháčková) K článku Miloše Picka:
  • Ekonomika: Jaká je ta pravá cesta do třetího tisíciletí? (Petr Chaloupka) Česká televize:
  • Jiřímu Hodačovi: Veřejnost by měla znát vaše stanovisko k protiromské reportáži ČT(Tomáš Pecina) Reakce na diskusi v Netopýru o České televizi:
  • O kvalitě českých médií aneb kdy se zachrání živočich (Juliana)
  • Ohledně možnosti zlepšení českých médií jsem skeptik (Josef Stehlík)
  • Nezpochybňujte existenci veřejnoprávní televize (Vlasta Leporská)
  • Netopýr předčil mé vysoké očekávání (Daniel Tomek)
  • Vystoupení JČ v televizi bylo zklamáním (Ivan Javorský) Z časopisu Listy:
  • Polsko: Reformátoři to mají těžké (Aleksander Kaczorowski)
  • Český občan s černou hubou (Jan Čulík)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Salzmann kvůli tunelování KB obviněn nebude. Vyšetřovatel případu Komerční banky nesouhlasí s názorem předsedy Bankovní asociace Jiřího Kunerta, který tvrdí, že by policie měla v této kauze obvinit i bývalého generálního ředitele KB Richarda Salzmanna, přestože se neúčastnil jednání představenstva, kde se o transakci s firmou B.C.L. Trading rozhodovalo.

  • V ČR zemřelo na AIDS 85 lidí, 448 onemocnělo HIV. Zdravotníci v ČR evidují 448 HIV pozitivních lidí, přičemž u 134 z nich se již projevily příznaky onemocnění AIDS. V uplynulých letech mu v zemi podlehlo 85 občanů a podle průzkumů je průměrná doba přežití pacienta po nakažení smrtelným virem 10,5 roku. Ze statistik vyplývá, že počet nemocných AIDS v ČR mírně klesá.

  • Vyšetřovatelé budou v počáteční fázi vyšetřování trestního oznámení místopředsedkyně sněmovny Petry Buzkové pro trestný čin pomluvy pátrat uvnitř ČSSD a na Úřadu vlády. Buzková podala trestní oznámení ve středu kvůli údajnému materiálu o "operaci Olovo", který ji měl diskreditovat.

  • Vyšetřovatelé prověřují privatizaci ČKD DS, kde prý při tom došlo k rozsáhlé trestné činnosti.

  • Profesionalita a nezávislost nové Rady České televize se už projevuje? Napsal Tomáš Pecina, který požádal nového člena Rady České televize Františka Mikše o rozhovor pro Britské listy:

    Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

    "Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

    Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

  • Zveme vás na literární Luhačovice - setkání mladých a zavedených autorů, pod záštitou Klubu českých spisovatelů v Praze. Informace, podrobný program a přihlášky (nutno odeslat do 30. května) viz na této adrese.

  • Časopis Integrace, ktery je prvnim ceskym mediem venujicim se kriticky problematice evropske integrace, je na adrese http://www.integrace.cz.

  • Čtěte revui Souvislosti. Píše Jakub Krč:

    Posílám vám odkaz na nové číslo revue Souvislosti (vycházíme od r. 1990, na internetu 3 roky). Ač jsme zaměřeni filosoficko-teologicko-literárně, máme v posledním čísle dva příspěvky, které možná mají aktuálnost i publicističnost v sobě. Je to jednak úplný soubor dokumentů ke kauze Pražská katolická teologická fakulta (Wolf, Štampach, Halík a spol.), jednak edice e-mailů jihoslovanských intelektuálů z doby bombardování NATO. Jelikož "žijeme" pouze z dotací a nevyděláváme (spíš naopak), neberte prosím můj dopis jako nevyžádanou reklamu, prostě jen jako tip, možná nejen pro vás... Pěkné čtení a pěkné léto!

  • Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) vyšel v sobotu 13.5.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, obálka je tady. Výbor ...jak Češi jednají je možno už nyní objednávat v nakladatelství Milenium na této adrese.

  • O protiromské agitce, kterou odvysílala Česká televize v sobotu 13. 5. ve večerních Událostech, píše v angličtině Jan Čulík v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Možnost zjistit si pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu mají v dnešním Česku jen vyvolené ženy

    Daniela Macháčková

    První číslo nové tváře časopisu Žena a život, které se na pultech PNS objevilo minulý týden, přineslo kromě rozšíření stran a inovace obsahu i jednu varující informaci. V článku nazvaném Zatočte s rakovinou zabývajícím se prevencí a  analýzou rakoviny prsu je zmíněná internetová adresa onkologického univerzitního centra v Brně (http://www.uoc.muni.cz), na níž údajně existuje seznam několika otázek, “podle nichž lze stanovit procentuální riziko vzniku rakoviny” prsu individuálně u každé ženy. Nicméně tento zdánlivě chvályhodný počin má svou stinnou, a přitom dost podstatnou stránku, cituji z Ženy a životu (č.11 z 15.5.): “Bohužel, nemůže na ně odpovídat sama žena (rozuměj na otázky týkající se procentuálního rizika vzniku rakoviny prsu - pozn. aut.). Celá stránka je totiž zakódována a otevřít ji může jen lékař - například gynekolog nebo onkolog.” Je s podivem, že tato varující informace nepovzbudila autorku článku, Kateřinu Rollovou, aby šla po stopách tohoto faktu dále - aspoň ve veřejné úvaze v rámci jejího textu. Co tato skutečnost - zakódování stránky, na níž by měla jinak každá z žen možnost si zjistit procentuální pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu - znamená pro běžné občanky tohoto státu?

    V prvé řadě nevidím důvod, proč je vůbec stránka kódována. Pokud obsahuje další informace, jejichž obsah nedovoluje zveřejnění, mohl být tento “preventivní test” umístěn na zvláštní, veřejnosti přístupné stránce. Z čeho mají autoři testu strach? Vždycky jsem si myslela, že je v zájmu lékařů, aby měly ženy samy k dispozici co nejvíce informací, neboť se tím výrazně zvýší jejich vlastní aktivita v oblasti prevence této nemoci (a nejen této, samozřejmě).

    Za druhé se zakódováním této stránky dává obrovský prostor korupci lékařů - pevně věřím, že autoři kódování nepropadli omylu, že gynekolog - požádán pacientkou o zpracování testu - ochotně zapojí internet na svém počítači; jednak by tím přišel o peníze související s placením přístupu na internet (minimálně by zaplatil jednotlivé “spolykané” impulzy) a jednak než by vyplnil s pacientkou zakódovaný test, umřela by mu polovina pacientek v čekárně nudou. Nebo si snad autoři zakódování opravdu myslí, že dnešní zdravotnictví, v němž lékaři především (ne vlastní vinou) honí proplatitelné bodíky, přeje individuálnímu přístupu lékaře k pacientovi, a tedy případné možnosti podporovat prevenci skrze lékařův přístup k internetu? Aspoň u mého gynekologa běží všechno jako “po másle” - jedna pacientka je rychlostí blesku odbavována na “koze”, druhá se připravuje u sestry a další čtyři, které jsou naplánovány na danou hodinu, podupkávají netrpělivě nožkou v čekárně. Představa, že v tomto shonu najde lékař chvilku pro to, aby si se mnou sedl k internetu, je směšná.

    Kdo tedy bude mít přístup k testu? Předně samozřejmě manželky a přítelkyně gynekologů, pracovnice zdravotnictví a samotné gynekoložky. Procentuální zastoupení těchto žen v celé populaci je zanedbatelné. Co ostatní ženy? Budou muset platit lékaři za to, že bude případně ochoten připojit se kvůli nim na internet? Nebo budou platit i něco navíc, aby se odlišily od oné masy pacientek čekajících na ošetření? (Nechci tím vzbuzovat nedůvěru vůči nestrannosti lékařů, ale řekněte sami, milé čtenářky a milí čtenáři, je to vyloučené?)

    A pro to všechno, co je vypsáno výše, mne daný fakt pobuřuje. Sama, ač osmadvacetiletá, patřím mezi vysoce rizikovou skupinu žen, jejichž rodinná anamnéza přinejmenším nabádá důkladně se prevenci rakoviny prsu věnovat. Ovšem těchto žen je vzhledem k životnímu prostředí a životnímu stylu stále více. Proč nemáme volně k dispozici test, s jehož pomocí uděláme pro tu tolik hlásanou a vychvalovanou prevenci něco navíc?

    Očekávám, že se jak tvůrci stránek, tak ostatní kompetentní osoby k tomuto problému vyjádří. Otázka na ně je jednoduchá:

    Proč je údajně jednoduchý test, který zřejmě slouží jako slušný informační kanál pro všechny ženy více či méně ohrožené rakovinou prsu (a to jsou všechny), zakódován tak, aby se k němu ženy vlastně nedostaly?

    Těším se na vyjádření.

    Daniela Macháčková


    Jaká je ta pravá cesta do třetího tisíciletí?

    Petr Chaloupka

    Velmi rád bych navázal na dle mého soudu skvělý článek pana Miloše Picka.

    Nejprve pár faktů

    V současné době je hrubý domácí produkt ČR na obyvatele podle parity kupní síly přibližně na úrovni 62 % průměru zemí OECD, je poloviční v porovnání se Švýcarskem a je více než dvaapůlkrát nižší, než v nejbohatší zemi Lucembursku. Pokud se jako země budeme chtít nejvyspělejším zemím vyrovnat, je nutné mít vyšší růst než tyto země. Při pěti procentním růstu je však třeba si počkat na průměrnou úroveň zemí OECD necelých 20 let což je dost dlouhá doba. V dnešní situaci nám však připadá i pětiprocentní růst jako růžový sen a nic nenasvědčuje tomu, že by se chystal se naplnit.

    V této souvislosti je vhodné se zmínit o dlouhodobém vývoji jednotlivých zemí. Analýza dlouhodobých trendů v rozdělení příjmů ukazuje, že rozdíl mezi nejbohatší a nejchudší zemí byl 3:1 v roce 1820, 34:1 v roce 1950 a dnes je 74:1. Průměrný růst těch nejvyspělejších krajin byl necelých 2,5 % za rok, příjem těch nejchudších naopak stagnuje na zhruba stále stejné úrovni po celých 180 let.

    Tyto trendy skrývají povzbuzující skutečnost, že některé země si podstatně polepšily. Například Japonsko a Německo, které byly v roce 1950 hluboce Za Spojenými státy, je téměř dohonily v roce 1992. Tyto trendy ale také odhalují skutečnosti neblahé pro Českou republiku. Podle jednoho výpočtu byl v roce 1939 příjem na obyvatele v Československu o deset procent větší než v Rakousku, dnes je však asi o 35 % nižší. Země, které patřily mezi vyspělé země, ale měly po určitou dobu nižší růst, než ostatní vyspělé země, se velmi těžce vrací zpět mezi nejbohatší. Možná by stálo za úvahu, proč se to právě Německu s jeho rozbitou ekonomikou po válce podařilo a třeba Argentině nikoli.

    Ukazuje se, že zřejmě méně bohaté země mají méně prostředků na svůj rozvoj a tudíž nedokáží konkurovat v technologických inovacích bohatým zemím. Přesto je možné se propracovat až na světový vrchol z počátečních špatných podmínek. Japonsko dnes je toho příkladem. Ačkoli je naše země členem organizace OECD, nelze ji považovat za jednu z nejvyspělejších zemí. Je méně bohatá a má méně prostředků na svůj rozvoj. Je vůbec nějaká naděje, že dohoníme vyspělé země, když tyto mají více peněz, více financí na vědu výzkum, na další kroky vedoucí k hospodářskému růstu?

    Zdroj růstu

    Měnové a fiskální dolaďování nemůže udělat z ekonomické rachotiny porsche, ale ani porsche by nedojel daleko s prázdnou nádrží. S ekonomickými systémy je to jako s automobily. I ty nejlepší potřebují dobré řidiče a dostatek paliva.

    Paul Krugman, ekonom z MTI

    Pro ekonomický růst je třeba zajistit nejen vhodné podmínky, ale i vhodné zdroje. Měnová politika je důležitá, ale není určující pro ekonomický růst. Pro ten jsou důležité zdroje. V přírodě nikdy nic nevyroste z ničeho. Na vypěstování květiny je kromě vhodných podmínek potřebné semínko z kterého může vyklíčit. Při výrobě krystalů látky je rovněž třeba mít zárodečné semínko. Ke vzniku zemědělství před sedmi tisíci lety byly potřebné podmínky, nová myšlenka musela mít vhodné prostředí, kde mohla vyklíčit, ale bylo potřeba také vhodných zdrojů, úrodnou půdu a dostatek jiné potravy. Totéž platí i dnes.

    Je možné, alespoň teoreticky vše podřídit okamžitému ekonomickému růstu. Mít nižší mzdy, než by odpovídalo produktivitě. Dávat méně peněz na zdravotnictví, školství, mít nízké daně a lákat zahraniční kapitál na finanční výhody. Je otázka, zda je to to pravé, co bychom si přáli. Cizí kapitál by sem vstupoval jen pro tyto finanční výhody a pokud by se zisky snížili, třeba zvýšením životní úrovně a mezd, přesunul by výrobu do levnějších krajin.

    Země jako Saudská Arábie, SAE nabízejí nulové daně, přesto to nejsou ty nejbohatší státy. Něco těmto zemím chybí, určitý zdroj. Tímto zdrojem, který táhne ekonomický růst, určitě nejsou suroviny. Těch má Saudská Arábie dost, naopak nelze totéž říct o Japonsku a České republice. Co je tím zdrojem, který má Japonsko a další země s vysokým růstem, ale chybí arabským zemím se zásobami ropy a velkým kapitálem, který mají k dispozici?

    Tímto zdrojem nemůže být ani současné využití demokracie, jak se mnoho filosofů demokratických zemí domnívá, neboť v Číně, země s nejvyšším růstem posledních let, bychom ji marně hledali, podobně jako u asijských tygrů nelze hovořit o čisté demokracii i když naopak s rostoucím blahobytem obyvatelstva je možné u těchto zemí pozorovat změny k demokracii.

    Tímto zdrojem není ani náboženství, jak by to rádi viděli náboženští vůdci, chudé náboženským fundamentalismem vedené země jsou toho přesvědčivým důkazem. Co je tímto tajemným zdrojem ekonomického růstu? Je to zdroj, který vlastní všechny země s vysoký ekonomickým růstem, který mají všechny vyspělé země, kterého se však nedostává těm nejchudším zemím a kterého je méně v méně rozvinutých zemích.

    Je to zdroj, který se může nacházet ve všech světových pásmech. Tento zdroj musí existovat po celou dobu, co existuje ekonomický růst. Tímto zdrojem je vzdělání. Vzdělání a vzdělané obyvatelstvo je to, co nepostrádají vyspělé země, co je naopak příliš nákladné pro nejchudší krajiny. V zemích jihovýchodní Asie je velmi ceněno vzdělání, a dosahují pozoruhodného růstu a to i po asijské krizi. Vzdělání musí mít i země, která se chce stát vyspělou.

    Po celou nám známou historii vznikaly a zase zanikaly různé civilizace. A to i v dobách, kdy neexistovaly peníze a kapitálový trh. To co měly všechny země, které promluvily do historie společného, byly jejich znalosti, jimiž především vynikali nad svým okolím. Všechny vyspělé a bohaté státy v průběhu dějin, ať již to byly Egypťané, Římané, Aztékové, nebo staří Číňané vynikali právě svou znalostí technologií a tedy vyšším vzděláním nad ostatními národy. S poklesem úcty ke vzdělání klesal i jejich technologický náskok a vedlo to až k jejich úpadku. Země, které dobyly rozsáhlá území, ale neměly dostatek vzdělaných lidí, se rychle rozpadly. Čingischán, Tamerlán ani Alexandr Makedonský nevybudovali nic trvalého.

    Civilizace, které dnes obdivujeme, zvládaly často technologie, které ani dnes neumíme napodobit. A jejich lidu se dařilo mnohem lépe než okolním národům. Dlouhodobě není možné, aby se udržela na vrcholu blahobytu země, které by měla méně vzdělané obyvatelstvo.

    Byla li dříve nadhozena otázka, proč se Německo a Japonsko staly po druhé světové válce premianty světového růstu, pak můžeme nyní snadno odpovědět. Obě země věnovaly velké náklady na vzdělání lidí. Tento vložený kapitál se zhodnotil, pro mnohé dokonce nečekaným způsobem.

    Jak již bylo uvedeno, rozdíly mezi bohatými a chudými se zvyšují. A to nejen mezi státy, ale i mezi lidmi v jednom státě. A to je problém, který je nesmírně závažný.

    "Řekl bych, že přišel čas, kdy je dělení světa na "bohatý" a "chudý" už přežitek. Lidé se stále více začínají dělit na vzdělané a nevzdělané. Ti, co mají kompetence na světové úrovni, mohou kdykoli a kdekoli vydělat velké peníze. Dělník v automobilce se ale bude muset smířit s tím, že jeho výdělky se postupně přiblíží k výdělkům dělníků v Indonésii či Malajsii,"

    prohlásil nedávno americký ekonom Lester C. Thurow.

    Tato sociální nerovnost není do budoucna ničím příznivým. Pokud se z rostoucího produktu nemohou těšit všichni, působí to vždy sociální napětí, nehledě k tomu, že děti chudých rodičů mají horší šance na uplatnění a společnost se tak připravuje o potenciál těchto mladých lidí. Proto je potřeba se snažit dát vzdělání co největšímu počtu lidí. Časem dojde k plné automatizaci provozů, dojde k prohloubení kapitálu a mzdy budou pro inženýry obsluhující roboty nesrovnatelně vyšší, než pro dělníky, kteří pracují místo robotů. K jejich obsluze však potřebují mít vzdělání.

    Vzdělání pro každého, je jedním z hesel OSN a je lékem na nezaměstnanost. Vzdělání pro každého je zvlášť naléhavé pro země jako je Česká republika s ubývajícím a rychle stárnoucím obyvatelstvem. Počet lidí pracujících na jednoho důchodce se sníží během příštích 25 let podle odhadu až na dva pracující na osobu starší 65 let. A kdo takovou masu uživí? Zdá se, že plná automatizace je jediným dlouhodobým východiskem.

    Je pravda, že vzdělání je drahé. Jeho návratnost je dlouhodobá, v podstatě celoživotní, ale je velmi vysoká a převyšuje jiné formy investování. Proto máme li si jako společnost vybrat mezi ekonomikou s nízkými daněmi a všemožnou podporou podnikatelů a mezi vyššími daněmi a podporou vzdělání (a tedy aby vzdělání bylo dosažitelné pro každého, nikoli jen pro toho, kdo má na studium peníze), pak jasně vítězí vzdělání. On totiž i ten zahraniční kapitál vyhledává především mozky, než třeba nízké daně. Je to otázka priorit, nic více, ale také nic méně.

    Samotný zdroj, vzdělání, však nestačí, je třeba zajistit i vhodné podmínky pro růst ekonomiky. Přesto však je vzdělání alfou a omegou pro možný rozvoj ekonomiky. Bude li v České republice méně vzdělaných lidí, než třeba v sousedním Německu, nemůžeme při srovnatelných podmínkách Evropské unie dosáhnout jeho ekonomické úrovně.

    Co je zajímavé, země s růstem blahobytu přecházejí na demokracii, pokud již nebyly demokratické. Se vzděláním totiž souvisí svoboda myšlenek a jsou li nové myšlenky, třeba i sebebláznivější potlačovány, vede k zaostávání vůči zemím, kde k tomuto potlačování nedochází. Svoboda šíření informací je vhodnou podmínkou pro ekonomický rozvoj. Totalitní společnosti mohou být úspěšné jen dokud mohou čerpat kapitál ze svých vlastních vzdělaných lidí. Protože potlačují určité myšlenky, začínají zaostávat ve vzdělanosti a v ekonomickém růstu. Pokroku se daří ve svobodě. Internet je proto se svým zdrojem informací mnohem důležitější, než si většina lidí uvědomuje.

    Trvale udržitelný rozvoj

    Je tu ještě jeden a to zvlášť důležitý faktor a tím je životní prostředí. Životní prostředí se mění na celé planetě. A mění se stále rychleji. Průměrná teplota na zemi roste. A nikdo neví, jaké budou následky. Vyhynutí korálů, zvýšení hladiny moří, nové viry a rozšíření tropických nemocí do nových oblastí. Zvýšení počtu orkánů a růst jejich nebezpečnosti a velikosti. Změna podnebí, globální úbytek pitné vody, rozšíření pouští a celkové znečištění atmosféry, půdy a vody. Rostoucí ozónová díra likvidující naprostou většinu všeho živého. - Lze snad při uvažování o ekonomickém růstu na delší období vše tohle opomenout?

    Lidstvo spotřebovává neobnovitelné zdroje, za něž nezná náhradu, vypaluje tropické pralesy, jejichž ekosystém je nenahraditelný a velmi těžce obnovitelný. To jsou položky, které se neměří penězi, ale přesto není možné je opomíjet. Životní prostředí, ve kterém lidé žijí, používají nejen jako zdroj surovin, ale i potravin. Ovlivňuje zdraví lidí, náklady na zdravotnictví a v neposlední řadě třeba zisky z turistického ruchu. Je bohatstvím jehož cenu zatím neumíme plně vyčíslit.

    A souvislost s ekonomickým růstem? Doposud lidstvo zamořovalo planetu zemi, čerpalo neobnovitelné suroviny a zdá se, že bude i nadále, dokud je všechny nespotřebuje.

    Důsledky ? Pokud se nepodaří lidstvu nalézt náhradu za spotřebovávané zdroje, a nikde není psáno, že se to musí podařit, čekají naše potomky krušné časy nedostatku a vysokých cen energií. Ale i pokud se najde vhodný zdroj, například termojaderná fúze, lidstvo již nebude moci žít na úkor budoucnosti. Nelze donekonečna plnit zemi odpadky. A také lze předpokládat postupné omezování vypouštění škodlivých látek do okolí z výrobních procesů. To vše je následkem bezohledného postoje k životnímu prostředí, a takové plýtvání je pro budoucnost příliš drahé.

    A jak se tyto problémy dotýkají České republiky a jejího růstu ? S růstem poznání lidstva bude také stále růst význam vědění. A to vědění univerzálního, ale také vysoce odborného. Před lidstvem stojí mnoho problémů a na jejich řešení je potřeba lidí vzdělaných. Vývoj směřuje k informační společnosti. Tento vývoj jen zesiluje naléhavost podpory studia mladých lidí. To co si dnes koupíme, kam se všude podíváme, to nikoho za padesát, sto let zajímat nebude.

    Pro budoucnost bude důležité, co ji zanecháme. A to nebudou naše televize, auta, ale vzdělaní naši potomci, generace lidí, kteří budou vědět jak na to. Dávné civilizace nezanikly proto že by jim došly zdroje, nebývalo ani v barbarských časech zvykem vyvražďovat národy. Dávné společnosti se zhroutily zevnitř. Neměl je kdo vést. Bez vzdělání není možné udržovat civilizaci a vést ji k blahobytu.


    Jiřímu Hodačovi: Veřejnost by měla znát vaše stanovisko k protiromské reportáži ČT

    Tomáš Pecina

    Vážený pane řediteli,

    v pondělí jsem Vám zaslal faxem dotaz, na který bohužel dosud nemám odpověď. Zdůrazňuji, že nemám v úmyslu zatěžovat Vás korespondencí ke každé banalitě, ale tento případ, totiž sobotní reportáž se silným protiromským podtextem, se natolik vymyká běžnému rámci produkce redakce zpravodajství, že je třeba, aby veřejnost znala Vaše jasné stanovisko.

    Pokud se pamatuji, hovořili jsme při nedávném interview o potřebě vzájemné komunikace a měl jsem pocit, že v tom jsou naše postoje blízké. Velmi mne nyní překvapuje, že tuto komunikaci při první příležitosti odmítáte, a jediný rozdíl v přístupu k veřejnosti mezi Vámi a Vaším podřízeným panem Šámalem se tedy zdá být v tom, že na rozdíl od něj médiu, které se Českou televizí snaží seriózně zabývat, nepřisuzujete - minimálně veřejně - goebbelsovské atributy.

    Nechci být Vaším protivníkem, ale kritickým partnerem, a proto se těším na Vaši brzkou odpověď.

    S přátelským pozdravem,

    Váš,

    Tomáš Pecina, Britské listy


    O kvalitě českých médií aneb kdy se zachrání živočich

    Juliana

    Vazeny pane Culiku,

    ma cenu reagovat na clanek pana Sulovskeho o nepotrebnosti vysokoskolskeho vzdelani pro novinare?

    Kdyby se ztratily vsechny doklady o mem vzdelani, jsem si jista, ze zkousky z oboru bych byla schopna udelat znovu. Nemela bych ale cas opet absolvovat vsechna praktika (i kdyz by me to bavilo).

    Myslim, ze by melo byt lidem povoleno udelat bez predchoziho formalniho studia diplomku a slozit statnice. Pokud vedomosti maji, bylo by pro ne absolvovani vyuky ztratou casu. A pokud si nekdo mysli, ze vedomosti ma a chybi mu jen potrebny papir, at zkousky absolvuje...Jestlize ale povazujeme ruzne statnice a doktoraty za nepotrebne, at tedy nejsou vyzadovany od nikoho.

    K tvrzeni: my sledujeme CT stale, tak ji muzeme posoudit lepe, nez nekdo, kdo se na ni diva jen obcas.

    Jestlize se zivocich octne v zamorenem prostredi tak, ze koncentrace skodlivin stoupa postupne, neni schopen na ne reagovat a v meznim pripade se otravi. Jestlize se koncentrace skodliviny zmeni skokem, zivocich ji zaregistruje, utece a zachrani se.

    Jestli jsem se vyjadrila prilis metaforicky, reknu to po lopate. Pokazde, kdyz se vratim z ciziny, pripadaji mi ceska media strasna, ackoliv pred odjezdem byvam s jejich urovni relativne smirena.


    Ohledně možnosti zlepšení českých médií jsem skeptik

    Josef Stehlík

    Pane Čulíku,

    já BL fandím a potvrzuji,že jejich analyticky přístup je správný.

    Je vsak stále ve me také praktická složka a ta se obcas ozyva silne,jak to udelat aby správná teorie vesla "az do tech statků a hrdel". K vasí TV debate (videl jsem jen kus, důvodem, proc jsem nevydržel déle je agresivita Dostálové).

    Souhlasím s Vasím názorem, že ve veřejné funkci (rada CT) nesmí být někdo, na kom by jen trochu mohlo ulpět podezrení, ze je ve vleku politických partají.

    A že by si toto meli uvedomit v první rade lidí na tyto funkce aspirující.

    Jsme ale v zacarovaném kruhu-obecna autorita,ze zapadlého regionu:

  • nebude nikým navrzena (hlas "Spolku za rozvoj Hodonína") do nebe nedolétne
  • pokud bude, poslanci-politici ji nezvolí, bude pro ne "necitelná", to spíše potvrdí poslanecké ozraly s komunisticko-fašistickou minulostí (nemám nikoho konkretníhio na mysli,jen jako negativní príklad) je to clověk,od kterého víme co můzeme čekat,známe jeho slabiny.Nebo jako minule formovatelné mladence.

    Stalo by za pokus analyzovat jaké mechanizmy způsobily,že Rejchrt byl navrzen do Rady nejprve ODS, posléze US.

    Jsou tyto mechanismy pouzitelné pro kazdou jinou osobu?

    Jakkoliv s Vámi souhlasím a přál bych si aby to slo, jsem rozumem skeptikem.

    S pozdravem

    J. Stehlík

    Poznámka JČ: Vím o několika kandidátech do nynější Rady ČT, kteří by bývali velmi zajímaví, ale do výběru se nedostali. Jeden z nich zejména by byl v Radě velmi užitečný, ale byl pro politické strany nepřijatelný, protože je to velmi kritická a nezávislá osoba. To je pro mě důkazem, že jmenování těchto členů Rady ČT je fiasko.

    Nezpochybňujte existenci veřejnoprávní televize

    Vlasta Leporská

    Mily pane Culiku,

    chystam se vam napsat ohledne nazoru "lide by se meli rozhodnout zda vubec chteji verejnopravni media ...." jiz nejakou dobu a po te, co jsem vas slysela v Netopyru tu vec znovu opakovat, jsem se k tomu konecne dotlacila.

    Zajimalo by me, kdo tohoto dzina z te lahve vypustil - kdyz to rika Sladecek, myslim si sve, ale ve vasem pripade me to prekvapuje. Myslim, ze je trochu hazarderske pokouset verejnost, ktera si zada telenovely, akcni hlouposti a nenarocne zabavne porady, takovymi nabidkami.

    Opravdu by vam v Glasgow nevadilo, kdyby se obcane tohoto statu rozhodli, ze verejnopravni media vlastne nepotrebuji a Ceska televize a rozhlas by prestaly existovat? Nebo to ma byt nejaka taktika? Poucte me, prosim.

    Dale k Netopyru - ac souhlasim s hodnocenim moderatorskeho vykonu pana Pridala panem Pecinou, nelibilo se mi, ze Pridal prerusil diskusi o neprofesionalite v CT. Prave profesionalita je klicova vec - dobre rizena, stabilni instituce, zamestnavajici profesionaly se ubrani i politickym tlakum! Poznámka JČ: Obávám se, že v demokracii rozhodují občané. Pokud by si přáli zrušit veřejnoprávní sdělovací prostředky, muselo by se to respektovat. Může to ovšem vést k poškození či ochromení demokracie, neboť bez řádných veřejnoprávních sdělovacích prostředků může země i upadnout do chudoby. Česká televize ovšem v současnosti ve zpravodajství profesionální práci stejně nedělá, tak rozdíl po jejím zrušení by v současné situaci byl z hlediska zpravodajství velmi malý.

    Argumentuji, že nynější pokrytectví poslanců je nepřípustné: v současné situaci využívají nezvyšování koncesionářského poplatku pro ČT jako politického klacku, jímž mohou ČT vydírat: zvýšíme poplatek, bude-li nám vaše zpravodajství povolné. To není přijatelná alternativa a je možná horší než kdyby se ČT zrušila. Proto ta debata o tom, zda si český národ přeje její existenci - a pokud ano, nechť je parlament nucen zajistit dlouhodobě koncesionářský poplatek - je důležitá.


    Netopýr předčil mé vysoké očekávání

    Daniel Tomek

    Vazeny pane Culiku,

    sledoval jsem Klub Netopyr a Vase vystoupeni predcilo ma vysoka ocekavani.

    Dovoluji si prilozit svuj prispevek o tom z jednoho diskusniho fora, prestoze je psan neformalnim jazykem fora.

    V dokonale ucte

    Daniel Tomek


    Z diskusniho fora:

    Dival se nekdo na Netopyra? Culik byl skvely: srsel energii a touhou ukazat za kazdou cenu, jak se ma moderovat televizni diskuse. Pridal kladl obvykle mudrlantske otazky-povzdechy a Culik mu skakal do reci a sam kladl jine, zajimave otazky.

    Celkove mam z toho dobry dojem, ze si rakousko-uhersky mudrec Pridal komplikoval zivot Culikem. Musel jsem se jenom smat, jak Pridal servilne oslovoval managera z CTV "pane rediteli" a Dostalovou "pani poslankyne", ale na Culika a toho farare se obracel bez osloveni.

    Dostalova predvedla pekny oportunisticky premet, kdy se nahle prezentuje jako bojovnice za nezavislou televizi. Ale ma aspon odvahu se s tim Culikem v TV setkat a odpovedim se ani moc nevyhybala.


    Vystoupení JČ v televizi bylo zklamáním

    Ivan Javorský

    V Ostravě středa 17. května 2000

    Vážený pane Čulíku,

    Včera jsem sledoval pořad Studio Netopýr a pokusím se k Vašemu vystoupení v něm zde přidat několik poznámek.

    Nejdříve však Vám chci poděkovat za Vaše Britské listy. Takové noviny, demokraticko radikální, navíc nezávislé na zdejším dění, jsou velice potřebné. Jde jen o to nesklouznout pro přílišnou pravověrnost za tu nezřetelnou hranici mezi obskurním a ještě věrohodným.

    Pokusím se dokumentovat na Vašem včerejším vystoupení :

    Chyba 1) Profesionálně (míněno novinářsky) jste to nezvládl. Přitom se naskýtala jedinečná příležitost. Jednoznačná otázka p. Přidala : Fatální pokus politika o omezení novinářské svobody. Vskutku, domyšleno do konce by se p. Roučkovi nejlépe zamlouval tzv. Zelenkův systém, kdy ředitel ČT by byl člen vlády v rangu ministra. Nedržel jste se tématu, nezakousl jste se do problému. P. Přidal by Vám v tom jistě nebránil. Ale Vy jste pořád odskakoval k jiným problémům. Takže se divák z pořadu nedozvěděl to podstatné : Že ve fungující demokracii, a nemusí to být zrovna Anglie, stejně to platí pro Německo, Austrálii i Israel, by se podbnou iniciativou p. Rouček natolik znemožnil a zesměšnil, že by ho musel předseda vlády stejně odvolat, protože se bez medií neobejde. Že je to v současnosti jinak, je dáno osobností pana premiéra a stavem české žurnalistiky. Opakuji, nespolupracoval jste na odpovědi na otázku, položenou na začátku a divák tak jasnou odpověď nedostal.

    Chyba 2) Vycházíte ze špatných premis. Pokoušíte se naroubovat systém, který znáte (a který je jistě správný, na tom se shodneme) tvrdě na českou realitu. Ale to jednoduše nejde. Anglický systém, který dobře znáte, se začal vyvíjet v době, kdy byla Británie největší velmoc a dále se vylepšuje 150 let. Angličani jsou stále národ velký a sebevědomý. V Česku je ale situace jiná. Na velké sebevědomí zatím nemáme, a pokus o demokracii zde trvá teprve deset let. Žádný politik, ani žádný novinář nemůže ignorovat pro koho píše. Přítel, šéfredaktor jednoho deníku mi říkal, že ho němečtí majitelé, zcela v duchu toho, co jste také navrhoval, a na co jsou z domu zvyklí, měli k tomu, aby na první stránku dával velké světové události. S fotkou. "V tu ránu mi klesne náklad. Lidi to nezajímá, mi řekl. Lidi chtějí vědět novinářské bomby z oblasti, kam jejich zájem dosáhne. A to není ani Washington, ani Londýn, to je tak maximálně Praha. Že to není dobře, je jasné. Ale bez "švýcarského" sebevědomí to nepůjde. Je to hodně práce ještě hlavně před Vámi, novináři, i když nadprůměrná ekonomická zdatnost země udělá se sebevědomím taky dost. A to souvisí i s :

    Chyba 3) (Vlastně podchyba 2a). Zbytečně jste se pokoušel sestřelit pana Hodače dotazem na jeho plat. Oba jistě souhlasíme, že by to měla být věc veřejná. Ale tak, jak jste to provedl, jste šel vlastně přímo proti problému. V nedávných LN byl článek se sociologem p. Machoninem (příloha Orientace 6.5.2000). Jedna z nejdůležitějších informací z toho článku byla, že na základě velice širokého výzkumu zjistili, že po zaváhání v letech 91 ? 92, kdy byla česká společnost novými poměry zaskočena, se rychle navrátila k silnému rovnostářství. Ten rys tu, na rozdíl od Anglie, je velice silný. No a Vy vybafnete na pana Hodače aby uvedl sumu. Bez jakéhokoli uvedení té sumy do relací. To je stejné, jako když dostali černoušci v buši znenadání, místo luků, automatické zbraně. Pak už to nebyl sem tam mrtvý, ale rovnou půl milionu. A stejný odjištěný granát jste vytáhl svým dotazem na stůl. To v naši společnosti nejde. To by taky rychle mohlo vést, v důsledku známé české závisti, k jeho odvolání, nebo k velkým problémům. Ptám se Vás, myslíte si, že máme podobných odborníků tolik, abychom je museli takto odstřelovat ? Já myslím, že nemáme a to je :

    Chyba 4) (Vlastně podchyba 2b ? nerespektování omezení množstvím). Český trh mediálních odborníků je malý. V podstatě jsem si už nedovedl představit, kdo by mohl ředitele zpravodajství ČT dělat. Pan Hodač takový odborník je. Věřím, že to povede směrem, kde by jste to rád viděl i Vy. Ale to nepůjde za den, ani týden. Vždyť si vzpomeňte jak rychle šel do kytek p.Kytka (Držel jsem mu prsty, ale vzal to moc rychle, do té Evropy). Pro stejnou příčinu. Nerespektoval diváka. Přesně to vystihuje vtip, který koloval po nástupu p. Puchalského, když se dělalo vše po anglicku : ?Prý teď budou jezdit přenosové vozy taky po levé straně, jako v Anglii?.

    Chyba 5] Ještě k pani poslankyni. Správně jste ji řekl, že nezná základy politologie. Ale zrovna na tom problému, kdyby jste šel k jádru věci, tak se mohla dozvědět, že o zařazení zprávy do zpravodajství nerozhoduje, jestli p. Zeman byl v Budapešti, ale kvalita toho co tam udělal. Že redaktor, který soustavně nezařazuje zprávy, obsahující významné informace se znemožní sám, neboť mu poklesne sledovanost a prestiž mezi kolegy. A to je v rozvinuté informační společnosti horší, než nějaké výtky od politiků, či Rady ČT. To ona zjevně netuší. Nelze se jí však ani moc divit, neboť to tu tak zatím ne zcela funguje, jak je vidět na dlouhodobém hulvátství pana premiéra.

    Jen ještě k Vašim pochybám, jestli snad měl být hokej zařazen jako úvodní zpráva. Samozřejmě měl. Musel. Je to dobrý krok ke zvýšení národního sebevědomí, to zaprvé, zajímá to velikou většinu národa, to zadruhé. A za třetí, neříkejte mi, že když Austrálie vyhrála mistrovství světa v rugby, že to nebylo ve všech australských denících na první straně.

    Abych to uzavřel, dělejte Vaše noviny, proboha nadále. Ale zamyslete se více nad sociologií českého příjemce těch informací. Velice snadno je možno sklouznout do postavení obskurního "vševěda". Jak se to konečně podařilo p. Kudláčkovi, nebo v politice paní H. (nemohu si vzpomenout na její jméno). Oba chtěli jistš dobře pravicově. Zvolili však nepřiměřené prostředky. Držím palce, ať Vás to taky nepotká. A doufám, že můj příspěvek zveřejníte.

    Poznámka JČ: Vzhledem k tomu, že pan Rouček neuvedl ani správná fakta, šlo z jeho strany o trapnost, která se sama okamžitě zneutralizovala. Šlo tedy o podružnou a banální záležitost.- Mimochodem i v Británii politikové vyvíjejí nátlak na novináře: tiskový tajemník Tonyho Blaira Alistair Campbell proslul tím, že jednotlivým novinářům říká adresně na tiskových konferencích, "To, co jste napsal, je crap (sračky). Pokusy o mediální manipulaci jsou v dnešních demokraciích silné a je možno je neutralizovat pouze jejich zveřejňováním. Dobré britské sdělovací prostředky to činí. V případě pana Roučka byla věc zveřejněna, ale jeho pokus byl tak trapně neprofesionální, že se snad už k věci nedá co dělat a rozbírat to dlouze v Netopýru by bylo naprosto nudné. Byla daleko závažnější témata a jsem velmi rád, že se je v podstatě všechna podařilo v Netopýru exponovat.

    Nemusejí být na titulních stránkách novin zprávy ze zahraničí, ale musejí tam být relevantní a dobře vyšetřené zprávy z domova.

    Dobrou, seriózní, průraznou investigativní žurnalistiku by občané České republiky sledovali s napětím.

    Co se týče vítězství ve sportovních soutěžích, které Česká republika mylně interpretuje jako důkazy toho, jak "jsme světoví" (ve většině zemí světa se hokej vůbec nehraje a Českou republiku stále nikdo nezná, obávám se - musel jsem se usmát když jakýsi důchodce pražském metru usoudil, že "nyní jsme po celém světě známí" - k tomu by došlo teprve, kdyby ČR něco opravdu nového a moderního vyráběla a vyvážela do celého světa, jako to dělá Čína) - toto zástupné jásání je naopak zemi velmi škodlivé, protože vytváří virtuální realitu. Sportovní úspěch několika jednotlivců, spojených do sportovního družstva, o němž se arbitrárně rozhodně, že reprezentuje určitý "národ" vůbec nic nevypovídá o pověsti ani šancích toho národa na světovém fóru a je zneužitelný nacionalisticky. Ve zpravodajství BBC by v žádném případě nebylo na prvním místě, že Anglie vyhrála fotbal - to by bylo ve sportovních zprávách či na titulních stránkách bulvárních deníků. To, že se to octlo na prvním místě zpravodajství ČT, je bulvár

    Angličané jsou i nejsou sebevědomý národ. Vůči přistěhovalcům jsou mnozí z nich bohužel rasisticky arogantní, ale vůči sami sobě jsou nesmírně kritičtí a neustále se jaksi "bičují". V Británii dost vládne představa, že všechno, co je britské, je druhořadé a že Britové nezvládnou nic.

    Odmítám i představy pana Javorského, že do ČR chci neústrojně implantovat jakési "britské" představy: představa, že se nemá krást, že platí zákony (podívejte se, jak to "ve světě" špatně dopadá s Koženým a se Železným, budou oba tvrdě za své podvody potrestáni) že se v práci pracuje a nikoliv intrikuje, že účelem chození do zaměstnání není pohodovost, ale - určitě u novináře - co největší nasazení v zájmu pravdy, při němž musí novinář riskovat i život - to nejsou žádné "britské imperiální principy", ale naprosto obecné, normální principy běžného provozu. Přestaňme argumentovat výjimkami, nutnými pro "český prostor". Teto prostor je tak malý, že je to směšné. Nemá nárok na úlevy v rámci pohodovosti a pokud na nich bude trvat, dopadne všechno špatně.

    Kytka nebyl vypuzen ze zpravodajství ČT "divákem", ale spiknutím v redakci zpravodajství, den poté, co mu někdo objevil v počítači nově vypracovanou strukturu redakce zpravodajství, v jejímž rámci plánoval povýšit schopné lidi a odebrat pravomoce lidem neschopným, ale vlivným.

    Není pravda, že v ČR nejsou žádní dobří novináři ani manažeři, kteří by ze zpravodajství ČT nemohli udělat vynikající redakci.

    To, zda je v ČR rovnostářství či nikoliv, nemá naprosto nic co dělat se skutečností, že Česká televize je placena z povinných poplatků českých občanů a je povinována jim sdělovat, co se s těmi penězi děje. Utajování platů v ČT je skandální byzantská praxe. Kdyby bylo zjevné, že redaktoři zpravodajství ČT mají podstatně nižší platy než reportéři televize Nova, zavdalo by to podnět k diskusi a možná by to vedlo i ke zvýšení těchto platů.


    Reformátoři to mají těžké

    Aleksander Kaczorowski

    V Polsku dlouho ohlašované a loni konečně zahájené strukturální reformy klopýtají. Předseda vlády Jerzy Buzek, před rokem jeden z nejpopulárnějších polských politiků, je dnes nejméně oblíbeným ze sedmi polských premiérů devadesátých let a jeho vládu podporuje sotva 17 procent Poláků. Stejně tolik lidí by volilo koalici Volební akce Solidarita (AWS) a Unie svobody (UW), zatímco postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) by získal celých čtyřicet procent. Prezident Aleksander Kwasniewski, někdejší šéf SLD, má důvěru naprosté většiny Poláků. Dlouholetý ředitel polského oddělení Svobodné Evropy Jan Nowak-Jezioranski doporučil, aby si pravice ušetřila pokoření a nenavrhovala do letošních prezidentských voleb vlastního kandidáta. Pravice však do voleb půjde a jejím kandidátem bude velmi pravděpodobně šéf AWS Marian Krzaklewski.

    Úspěch, ale ne pro každého

    Loňský podzim byl v Polsku neklidný. Demonstrovali horníci z restrukturalizovaných (často zavíraných) dolů, rolníci ze "Sebeobrany" blokovali silnice, zdravotníci a učitelé uspořádali lokální stávky. Reforma zdravotnictví uvízla na mrtvém bodě, což je na první pohled jasné každému, kdo využívá jeho služeb - čili milionům Poláků. Člověk nemusí být ověšen akademickými tituly, aby viděl, že na vzdělávací reformu, byť je velmi potřebná, se nedostává peněz. Začíná tedy hledání obětních beránků. Mluví se o změnách ve vládě a základní otázka zní: Nevyčerpala současná vládní koalice své možnosti? Dokáže přestát zbylé dva roky svého mandátu?

    Potvrdily se předpovědi jednoho pravicového politika, jehož se před volbami roku 1997 ptali, co skutečně spojuje AWS. Odpověděl: Zkratka TKM - teď, kurva, my! Výzkumy veřejného mínění nenechávají nikoho na pochybách, že podle Poláků se vládnoucí koalice změnila v soukromý podnik, kde nerozhodují schopnosti a znalosti, ale příslušnost ke správné straně. Kolují dohady, co vlastně vládnoucí politiky motivuje: reformní zápal, nebo chamtivost a vyhlídka na lukrativní posty, zřizované v rámci reformy?

    Lidé se ptají, zda je morální, aby manažeři zdravotních pojišťoven, jimž chybějí peníze pro nemocnice, nebo starostové obcí s více než desetiprocentní nezaměstnaností vydělávali 20 tisíc měsíčně (přes 200 tisíc Kč), zatímco podpora v nezaměstnanosti činí asi 400 zlotých a průměrný učitelský plat osm set. Není náhoda, že mezi čtyřmi reformami - územní, zdravotní, vzdělávací a důchodovou - má největší šance ta poslední. Potvrzuje se pravidlo, že v Polsku se daří reformám, o jejichž úspěchu rozhoduje trh.

    Naštěstí není všechno jen černé. Naříkání je náš národní zvyk, je však třeba vědět, jak vypadala polská města, městečka a vesnice před deseti lety, abychom ocenili změny, k nimž tam došlo. V dobách, kdy bylo Polsko členem Varšavské smlouvy a RVHP, si naše ekonomika právem zasluhovala posměšek polnische Wirtschaft. Dnes jsme součástí NATO a jednáme o vstupu do Evropské unie. Reformované hospodářství přilákalo zahraniční investice ve výši 35 miliard dolarů, půldruhého milionu soukromých podniků vytváří většinu národního důchodu a Poláci vydělávají průměrně 400 dolarů měsíčně. Polsko je zdatné: vyhlídka, že doženeme Západ, se začíná uskutečňovat. Jenže ne pro všechny.

    Říká se, že před válkou zářily nad oblíbeným letoviskem Varšavanů Kazimierz nad Vislou dva měsíce - jeden pro letní hosty, druhý pro rolníky z okolních vsí. Po deseti letech transformace se tato smutná pohádka stále více hodí k popisu polské skutečnosti.

    Třetina Poláků nadále žije v bídě, ve většině vojvodství dosahuje nezaměstnanost dvaceti procent a má trvalý charakter. Rychle přibývá studující mládeže, ale rolnických dětí je na vysokých školách méně než před válkou. Hospodářství nezatěžuje jen nevýkonné zemědělství, ale i zastaralý těžký průmysl, jehož restrukturalizace pohlcuje obrovské částky, aniž by přinášela uspokojivé výsledky.

    Domácí kapitál nestačí pohánět ekonomiku (všechny soukromé polské podniky by nedaly dohromady peníze na nákup čtyř procent akcií Microsoftu) a příliv zahraničního kapitálu, související především s prodejem "rodinného stříbra", které už dochází, stále klesá. Také naše chlouba, totiž rychlý hospodářský růst, byl loni poprvé po několika letech nižší než v roce 1998.

    Přes to všechno vstoupí devadesátá léta do dějin jako jedna z nejlepších v polské historii. Libujeme si v demokracii a naše děti mají naději, že do dospělosti vstoupí už jako občané Evropské unie. Nářkům nad amerikanizací protiřečí fakt, že víc Poláků (7 milionů) šlo do kin na snímek Ohněm a mečem než na Titanic, a podobně uspěl zfilmovaný Mickiewiczův Pan Tadeáš. Skoro každá rodina má barevný televizor a automatickou pračku, lépe si čistíme zuby a častěji užíváme deodorantů, vodovodní síť na venkově se prodloužila na dvojnásobek a telefon přestal být přepychem. Loni jsme si koupili 600 tisíc nových aut, většinou u nás vyráběné značky Fiat, Daewoo a Volkswagen. Jen abychom v nich měli po čem jezdit - Vždyť za deset let jsme nepostavili ani kilometr dálnic.

    Inteligence stará a nová

    A tady je podstata problému: navzdory nebývalé společenské mobilizaci si Polsko nedokáže samostatně poradit s obrovskou civilizační zaostalostí. Takovou šanci skýtá pouze integrace s Evropskou unií, s touto vyhlídkou však souvisí i obrovské riziko. Polští rolníci, drobní a střední podnikatelé, pracovníci státních závodů a konečně i obyvatelé tzv. navrácených (kdysi německých) území, kteří dodnes nezískali vlastnická práva na domy a pozemky, to už vědí. Pochopili také, že politici na přípravu země k setkání s Evropou nestačí.

    Zatím nikdy se členem Unie neměla stát země, která je jí hospodářsky a civilizačně tak vzdálená; navíc země, kterou obývá bezmála 40 milionů lidí a která nikdy v dějinách neměla střední vrstvu. Ta se teprve tvoří, ale způsob, jímž se to děje, je snad největším zklamáním uplynulé dekády. V posledních sto letech byla pojítkem polské společnosti inteligence, několik generací potomků někdejší šlechty. Ti věřili, že vzdělanější a zámožnější mají nejen morální, ale i vlasteneckou povinnost vytvářet předpoklady blahobytu pro všechny, jimž osud tuto šanci odepřel.

    Naposledy se tento étos projevil v srpnu 1980, když se skupina disidentů připojila ke stávkujícím dělníkům Gdaňských loděnic. Po loděnicích je dnes veta, bývalí poradci Solidarity se stali profesionálními politiky nebo se vrátili na vysoké školy, zatímco někdejší inteligence sdílí osud dělníků - jako společenská třída přestává existovat. Vytlačila ji nová inteligence, vzdělaní a bohatnoucí třicátníci a čtyřicátníci, kteří stále víc připomínají Djilasovu "novou třídu". Právě oni obsadili ve státní i samosprávné administrativě funkce, dobře placené ze státního rozpočtu (a tedy z kapes poplatníků). A stále tvoří posty nové.

    Příklad? Desetimilionový New York má desítky radních. A kolik jich má Varšava s půldruhým milionem obyvatel? Sedm set padesát. Andy Warhol říkával, že ve 21. století bude každý člověk slavný pět minut. V Polsku, kde se vládní garnitury mění často a každá znovu obsazuje všemožné úřady svými lidmi, už jedenadvacáté století začalo: "pět minut" trvá kariéra lidí rozhodujících na různých úrovních o státní politice a veřejných výdajích. Není divu, že korupce v Polsku je na jedné z nejvyšších příček evropského žebříčku.

    Někdejší šéf Buzkovy kanceláře Wieslaw Walendziak říká, že dnes se na pravici uvažuje hlavně o tom, "které instituce lze ještě obsadit a za jaké peníze, aby se dalo přežít v opozici". Co se týče vyhlídek v letošních prezidentských a parlamentních (roku 2001) volbách, pravicoví politikové si zřejmě nic nenamlouvají. Levice vzhledem ke své nepříliš vzdálené minulosti nemůže riskovat sociální konflikty. Převezme-li moc, čeká nás pár let nečinnosti, kterou snad rozhýbají až příští reformátoři. Cíl reformátorských snah polských elit - aby Polsko za patnáct dvacet let dosáhlo dnešní úrovně Portugalska nebo Řecka (o Španělsku se nikomu ani nezdá) - se ovšem značně vzdálí.

    Konec konsensu?

    Vzdaluje se i naše perspektiva vstupu do Evropské unie. Loni v říjnu vykázaly průzkumy veřejného mínění poprvé od roku 1989, že vstup země do EU podporuje jen necelá polovina Poláků. Nejpohodlnější by bylo připsat tento pesimismus úzkostem z konce světa na přelomu tisíciletí. Pravda je však bolestnější.

    Po zveřejnění ankety se naše elity náhle daly slyšet, že referendum přece vůbec není podmínkou integrace s EU. Není to snad nejvýmluvnější důkaz, že po deseti letech reforem se Poláci rozdělili na vítěze a poražené? A stále rychleji se od sebe vzdalují. Evropská integrace je prioritou koalice AWS a UW, vláda však nedokázala najít přesvědčivé argumenty, že se to vyplatí i prostému "panu Kowalskému". Koaliční politikové podlehli dojmu, že v této věci je mezi Poláky stejná nepsaná shoda, jaká panovala před vstupem do NATO. Ukazuje se však, že se zmýlili. Jedna věc je bezpečnost (v Polsku není opravdu potřeba skoro nikoho přesvědčovat, že setrvávání v geopolitické šedé zůně mezi Východem a Západem by mohlo být dlouhodobě riskantní), a něco docela jiného jistota sociální.

    Poláci často říkají: Mějme se rádi jako bratři, účty si plaéme jako éidé. Poláci milují evropskou rodinu a chtěli by k ní patřit, ne však v roli chudých příbuzných. A mnozí se obávají, že tomu tak bude. Úkolem vlády tedy bylo přesvědčit je, že Polsko nemusí být pro EU pouze zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm dotovaných potravin. Vláda se však dopustila hříchu nedbalosti, vyklidila pole odpůrcům integrace a dnes, místo aby v debatě udávala tůn, musí odrážet jejich demagogické argumenty.

    Poměrně dost Poláků má strach, že na integraci s Unií nemohou nic získat, že jen ztratí. Polský venkov naslouchá vyprávění o prospěchu, který má plynout z "návratu do Evropy" jako pohádce o Popelce, jenže sebe vidí v roli těch dobrých zvířátek, která mají Popelce pomoci dostat se na ples. Nikdo nemá rád, když si z něj jiný tropí blázny, a právě tak se cítí spousta polských rolníků, horníků ze zavíraných dolů, nezaměstnaných. Pokud je vláda nedokáže přesvědčit, že v kočáru bude místo i pro ně, podpoří politiky, kteří nestojí o plesy ani o Popelku.

    Katoličtí integristé spjatí s Rádiem Maria už několik let namlouvají dvěma milionům svých stálých posluchačů, že Unie je soudobá Sodoma a Gomora. Jejich protievropské filipiky nacházejí bohužel stále širší ohlas také v té části společnosti, která sice neposlouchá rozhlas populárního pátera Rydzyka, ale zažila už zklamání z vlády pravého středu a nevidí alternativu ani v případném převzetí vlády levicovým (postkomunistickým a proevropským) Svazem demokratické levice. Je to značná část toho voličstva, které v roce 1997 přineslo Volební akci Solidarita pětatřicetiprocentní vítězství.

    Potvrdí-li se obavy pozorovatelů, kteří současné koalici věští permanentní vnitřní krizi a z toho vyplývající neschopnost rozhodovat (což by se neobešlo bez záporného vlivu na stav hospodářství), hlavním odpůrcem SLD v budoucím parlamentu vůbec nemusí být AWS, ale - prozatím hypotetický - "národněkatolický blok", soustředěný pod antikomunistickými, antiliberálními a protievropskými hesly.

    Hrozba: Evropané a ti druzí

    Pak by se mohlo ukázat, že čert, kterého malovali na zeď protivníci rychlého vstupu do Unie (ozývají se dnes i v koaliční AWS), ožil. Nikoli vinou byrokratické těžkopádnosti Bruselu, ale vinou zhroucení jednoho ze zdánlivě nejtrvalejších polských konsensů: že Poláci chtějí vstoupit do Unie. A nic nepomůže, i když SLD získá v příštím roce tolik hlasů, aby mohla vládnout samostatně. Toto seskupení pragmatických postkomunistů předvedlo v letech 1993-1997, kdy odkázalo náročné strukturální reformy nynější vládní koalici, že se nehrne k cílům, které v průzkumech veřejného mínění přinášejí spíše ztrátu než zisk.

    Stále častěji je slyšet, že v příštím parlamentu lze očekávat "ma"arskou variantu" z let 1994-1998 - totiž "růžovou" koalici Svazu demokratické levice a Unie svobody. Tato myšlenka však má mnoho protivníků jak v Unii svobody, tak v SLD (příznivě je jí naopak nakloněn např. prezident Aleksander Kwaćniewski), a vyhlídky na její realizaci nejsou valné. Pravděpodobnější je oživení staré "městsko-vesnické koalice svatého klidu" Svazu demokratické levice a malorolnické Polské lidové strany.

    Nebylo by to pro polské reformy nejlepší spojenectví, zajisté by nepřiblížilo ani naše členství v EU. Mělo by však jednu nezanedbatelnou přednost: předešlo by trvalému rozdělení polské politické scény na část proevropskou a část protievropskou, což by bylo nevyhnutelné v případě vzniku koalice SLD-UW a zatlačení AWS do opozičního "spojenectví obránců národních hodnot před spiknutím růžových hyen na evropském vodítkuŇ. Takové rozdvojení by bylo pro Polsko tragické.

    Psáno pro Listy, přeložil Václav Burian

    Autor je bohemista, překladatel a novinář. V deníku Gazeta Wyborcza rediguje přílohu Středoevropské noviny.


    Český občan s černou hubou

    Jan Čulík

    V sobotu 29. ledna uvedl britský televizní okruh Channel Four v hlavním vysílacím čase hodinový dokumentární film Gypsies, Tramps and Thieves - Cikáni, tuláci a zloději o smutném osudu Romů v Evropě. Na pozadí jejich staletého pronásledování zachytil snímek také rasovou nenávist vůči Romům v České republice, jíž si většinová populace hojí na Romech vlastní postkomunistické trauma. Zejména však zdůraznil, že je vysoce nespravedlivé, když britská vláda odmítá přijímat romské uprchlíky, žádající ve Velké Británii o azyl.

    Je to výmluvný film. Kritikové nejspíš namítnou, že Romům "fandí", neboé neukázal, že mnoho (nebo snad dokonce většina?) Romů žije asociálním způsobem, krade a vůči "bílým" spoluobčanům se chová násilnicky. (V českých věznicích jsou nejpočetněji zastoupeni Romové - svědčí to o jejich vysoké zločinnosti, o podjatosti českého soudnictví, anebo je to důkaz obojího?)

    Snímek se zaměřil na jádro tohoto problému - na otázku kolektivní viny. Byl o to přesvědčivější, že tak učinil nepřímo. Jeho hlavní argument: Možná je pravda, co tvrdí čeští rasisté - že mnozí Romové jsou zloději a pobudové. Ale o to přece nejde. Nikdo nemá právo šmahem ostouzet, ponižovat a pronásledovat členy jistého společenství jen proto, že někteří jeho členové jsou asociální. I kdyby opravdu většina českých Romů kradla a ohrožovala své bližní, mohou snad za to být pronásledováni a dokonce zabíjeni Romové, kteří se ničím neprovinili?

    V dokumentu vystupuje řada slušných Romů - lidských bytostí, které mají tytéž pocity, frustrace a strachy jako každý z nás - a navíc křehkou duši, zraňovanou tlakem většinového prostředí. Nejúčinnějším lékem proti etnickým a rasovým předsudkům je ukázat, že "druhá strana" jsou také normální jednotlivci s lidskými pocity; nebrat je na vědomí jako statistické údaje v seznamu spáchaného násilí, ale uvést je do obývacího pokoje televizních diváků jako osobní přátele. Právě to se britským filmařům podařilo.

    V Brně žije manželský pár, Rom Tibor s neromskou ženou. Tibor dělá všechno, co je v jeho silách, aby byl přijat do bílé společnosti; během vojenské služby se stal relativně vysokým důstojníkem. Jednou ho před nákupním střediskem plným lidí začala provokovat skupina skinheadů.

    Tibor: Nevšímal jsem si jich, chtěl jsem jít pryč, ale byl jsem tam s kamarádem, bílým, a ten se postavil na mou obranu. Obklopili nás, jeden skinhead začal mého kamaráda bít a vystrčil ho z kruhu, který udělali kolem mne. Pak mě povalili na zem a kopali mě do obličeje. Rozbili mi čelist a vytloukli mi všechny dolní zuby. Ležel jsem chvíli na zádech, napůl v bezvědomí, a potom, když jsem potřeboval vyplivnout krev a zuby, jsem se snažil obrátit na všechny čtyři. Přišlo další kopnutí, které všecko ukončilo. Měl jsem velkou prasklinu přes celou lebku. Te" mám všechno z umělé hmoty.

    Tiborova manželka s malým děckem: Nikomu jsme neubližovali, byli jsme pořádní, nedělali jsme žádný vylomeniny, nekradli jsme, a přesto jsme takhle dopadli... Nikdo nemůže říct, že jsme si to zasloužili. Ale takový názory jsou mezi lidma. ée nám to prostě patří, cigánům.

    Komentář: Tibora stále trápí velké bolesti hlavy a do konce života bude muset brát léky. Manželé se neodvažují vyjít společně na veřejnost, aby na ně zas někdo nezaútočil.

    Tibor: Náš život tady v České republice je jen přežíváním.

    Jiného Roma zmlátili skinheadi, když se pokoušel chránit svou dceru a jejího chlapce cestou domů od babičky. Skončil v příkopu u silnice s vážným zraněním. Když se pokusil vylézt, skinové ho ztloukli do bezvědomí a nechali ho ležet na vozovce. Zemřel poté, co ho přejelo nákladní a pak osobní auto.

    Filmaři zaznamenali okolnosti kolem řízení se skiny, odpovědnými za tento útok. Drzý mladík, doprovázený vězeňským dozorcem, se před soudní budovou v Orlové opakovaně pokoušel atakovat britského kameramana a zabránit mu v natáčení.

    Skinhead: Co to tady točíš, u nás? Vypadni s tou kamerou! (Snaží se na kameramana zaútočit a rukama mu zakrývá objektiv). Vypadni s tou kamerou, řikám. Nebo ti ju vykopnu!... Dej ju důlu! Dej ju důlu, takhle! Jiný hlas: Vykopni mu to, vykopni mu to! Rom policistovi: Jak to, že děláte, že nic nevidíte? Policista: Podívejte se, já vám to řeknu tak... Rom: Ale já jsem vás pozoroval. Napadli tady ty novináře. Policista: Podle zákona nemůžu zasahovat. Rom: Ale vy jste sem s nima přicházel. Vy jste je doprovázel na soud. Policista: Tím pádem musím samozřejmě všechno nahlásit na správu městské policie...

    Případ nebyl došetřen: údajně se nedalo dokázat, že Roma skutečně napadli skinheadi a že "neležel na silnici jen proto, že byl opilý".

    Komentář: Skinheadi byli shledáni vinnými jen z podružného fyzického napadení. Dostali podmíněné rozsudky, takže odcházejí od soudu na svobodu. Paní Anna, vdova po zavražděném muži, byla rozsudkem otřesena, ale emigraci odmítla. "Narodila jsem se tady, tohle je moje země. A stejně bych nemohla odjet, mám tu muže", říká, probírá se manželovými milostnými dopisy a s láskou se dotýká kresby jeho obličeje. "Teď počítám, že se mi budou chtít nějak pomstít. Jak dokážou člověka ponížit, to je strašné. Je mi z toho nanic, proto jsem se vás ptala, jestli je všude na světě taková nespravedlnost jak tady u nás. Nedivím se, že naši Romové utíkají." Hlasy českých občanů: Dělají nám ostudu, jezdí třeba do té Anglie, chtějí vízum a stěžují si, že se tady mají špatně, a přitom dostávají od státu sociální podpory a takové. Nemají si na co stěžovat, mají se tu líp než jinde." "Byla bych velice ráda, kdyby všichni opustili naši republiku, protože jsou zvýhodňovaní všude, na veškerých úřadech, všude mají dveře otevřené. Nelíbí se jim postoj naší vlády, našich občanů." "No, my bysme byli rádi, kdyby se prostě odstěhovali všeci. Dyť je to hrůza, přepadávají lidi, důchodce přepadávají..." Reportér: "Tak co si myslíte, že by se mělo udělat?" "Nějak je ... nějak je eliminovat, no.Ň

    Mnoho romských dětí chodí do zvláštních škol, prý proto, že nejsou schopny se učit nebo neumějí česky. Všichni Romové, zachycení ve filmu, však nemluvili o nic hůř než rodilí Češi a zjevně se považovali za součást českého národa. Byli hluboce dotčeni, že česká veřejnost je odmítá. Jsem český občan s černou hubou, to je to celé, řekl před soudní budovou v Orlové Rom středního věku, který na jiném místě filmu mluvil plynně anglicky.

    Ve filmu vystupovali také dva romští chlapci, převedení z normální základní školy do školy zvláštní. Bylo jim asi 10-12 let, oba se zdáli duševně velmi čilí a mluvili dobře česky. Bylo dojemné poslouchat toho staršího: chtěl se stát počítačovým programátorem a měl velké starosti, že te", když může chodit jen na zvláštní školu, se mu to asi nepodaří. Vyprávěl, že "na základce" se učil stejně dobře jako jeho bílý kamarád v lavici, ale učitelka si na něj zasedla. Jen proto, že je cikán...

    K filmu "Gypsies..." mám jedinou výhradu. Jeho autoři jsou trochu poplatní můdnímu trendu: Všude se mluví o pronásledování Romů ve střední Evropě, tak o tom ud_§lejme film! Nebylo by těžké natočit řadu stejně šokujících filmů z české reality, kdyby se západní novináři podívali hlouběji pod povrch a kdyby zvyklosti českého společenství srovnali s (postulovanými, nikoli vždy dodržovanými) normami západoevropského způsobu života. Námětů je nepřeberně: problémy českých žen, násilí v rodině vůči ženám a dětem, osudy bezdomovců, studijní podmínky a vyučovací metody na českých středních a vysokých školách, co brzdí rozvoj podnikání v ČR, atd.

    Je pravda, že způsob, jímž britská vláda nakládá se žádostmi českých Romů o asyl, je tristní. Kdybychom opravdu věděli, za jakých podmínek žijí tito lidé v České republice, přijímali bychom je daleko vstřícněji, zněl závěrečný komentář televizního filmu. Z mnoha tisíc uchazečů dostaly v Británii azyl jen tři romské rodiny, zatímco Kanada jej poskytla asi tisícovce.

    Česká vláda má zájem, aby se sdělovací prostředky důkladněji zabývaly rasistickou problematikou. Určitě by prospělo, kdyby zakoupila zmíněný film a financovala jeho vysílání v televizi. Nejeden divák by se možná podivil, že i českým Romům teče krev, když je někdo řízne.

    Autor je bohemista,

    vydavatel internetových Britských listů


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|