pondělí 10. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Česko-německé vztahy:
  • Obavy mizí jen pomalu (Sueddeutsche Zeitung) Historie cenzury v Čechách:
  • Část pátá: Od roku 1945 do současnosti (Jan Čulík)
  • Part Five: From 1945 up to the present day (Jan Čulík)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Zde je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Týdeník o nových knihách a o literatuře "Knihy online" má adresu http://knihy.internet.cz
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

  • Modrý terénní jeep, který patřil jedné kladenské firmě, vybuchl v neděli v půldruhé ráno před hotelem Orlík v rekreačním středisku Vystrkov u obce Zalužánky na Příbramsku. Výbuch poškodil další dvě zaparkovaná vozidla, nikdo však nebyl zraněn. Podle mluvčí středočeské policie Soni Budské si ještě čtvrt hodiny před událostí poblíž jeepu hrály děti (co tam dělaly ve čtvrt na dvě v noci?), v době výbuchu však už byly pryč. Příčinu exploze policisté vyšetřují.

  • Prezident Václav Havel od včerejška už přijímá stravu ústy. Zánětlivé ložisko v plicích nadále ustupuje. Prezident byl v noci na včerejšek a dopoledne bez teplot. Dýchá sám, jen občas provádí dýchání proti odporu kvůli udržení dobré průchodnosti dýchacích cest. V nejbližších dnech plánují první procházku ven. Dřívější problémy se srdeční arytmií se nyní u prezidenta neobjevily. List Blesk přinesl v neděli tučný titulek na první straně, něco v tom smyslu, jak DLOUHO SE BUDE DODRŽOVAT TABU KOLEM NEMOCNÉHO PREZIDENTA??? (Bulvární styl si jistě dovedete představit.) Avšak diskuse o tom, zda je skutečně rozumné, aby Havel i s nepevným zdravím nadále zastával funkci prezidenta, by asi měla být zahájena. Zdá se mi, že Havel už toho učinil pro Českou republiku dost a nemusel by v prezidentské funkci setrvávat až do své smrti. - Timothy Garton Ash před časem v dlouhém článku, v němž kritizoval Klause a polemizoval s Havlem (vyšlo to tuším na konci roku 1994 v London nebo New York Review of Books, posléze zkrácené též česky v Literárních novinách) vyjádřil rozumný názor, že Havlovy komentáře k vývoji na české politické scéně mohou mít z neoficiálního stanoviska nezávislého intelektuála větší dopad, než jsou-li omezována prezidentským úřadem.

  • Vláda chce vytvořit státní penzijní fond, za nějž by stát nesl plnou garanci, nikoliv povinné penzijní spoření v soukromých fondech, uvedl v pořadu ČT 1 V pravé poledne vicepremiér Pavel Mertlík. Prvním krokem k vytvoření tohoto fondu by bylo oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu, k němu by se přidaly zbytky peněz z privatizace a vzniklý fond by podle Mertlíka hospodařil na běžném fondovém principu, tedy zhodnocoval by peníze. - Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu je však nemožné, neboť vláda se nemůže zbavit obrovské, existující občanské důchodové pohledávky, kterou svým způsobem privatizace (rozdáním státního majetku, který byl občanskými úsporami na stáří) natrvalo na české občany uvalil Václav Klaus. Je zajímavé sledovat zoufalé a nepříliš úspěšné pokusy pozdějších vlád se s tímto obrovským břemenem nějak vyrovnat. Někteří lidé doporučují v rámci vytvořit tři zdroje peněz pro budoucí penze, a to je kromě průběžného financování a dobrovolného spoření i povinné penzijní spoření. Mertlík nesouhlasí s tím, aby stát nutil lidi povinně spořit v soukromých penzijních fondech, protože považuje za "nemorální společenské riziko", aby fondy ze správy těchto peněz realizovaly soukromé zisky. (Takový názor, to je pěkná pitomost, snad by se pan Mertlík mohl podívat do zahraničí, jak fungují soukromé důchodové fondy a jak "realizují soukromé zisky" za to, že efektivně spravují jim svěřené důchodové investice - je ovšem třeba řádné regulace.) Zdá se - už se to prokázalo několikrát předtím - že sociální demokracie příliš nerozumí penzijní problematice.

  • V Čechách je stále vedro a lidi houfně chodí na koupaliště, přestože některá z nich jsou v důsledku horka zamořována řasami, a to vadí alergikům.

  • Poděkování. Děkuji Tomáši Pecinovi, že se minulý týden, v době, kdy jsem neměl přístup k internetu, ujal redigování Britských listů. JČ

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, veřejnoprávní Česká televize se i nadále skrývá za informačním embargem, které kryje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Zřejmě to dělá proto, aby nevyšlo najevo, že jsou v nynější situaci, po revoltě druhořadých pracovníků ČT s výrazným politickým vlivem, jeho reformy nerealizovatelné. Rada České televize utajování projektu schvaluje. Jakub Puchalský odmítá poskytnout Britským listům rozhovor, šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list". - Česká televize dosud neobjasnila ani vztahy společnosti Hroch k ČT, ani, jakou zahraniční institucí je financováno zpravodajství Pavla Boudy z Bruselu, který podle svých slov prý reportáže o EU a NATO natáčí "zdarma".

    Výběr textů z posledních dní:


    Süddeutsche Zeitung: Obavy mizí jen pomalu

    Češi chápou jako hrozbu především organizované sudetské Němce.

    Michael Frank

    Po dlouhá léta žádné česko-německé vztahy neexistovaly. Sudetoněmecká otázka - jak požadavky a nároky vyhnanců, tak agresivní a bázlivé reakce na ně - přinejmenším pro Čechy bilaterální téma zcela překrývaly. Poslední útok nového ministerského předsedy Miloše Zemana ukazuje, že tato fáze ještě zcela nepominula. Sudetoněmecké krajanské sdružení je přizračná, tajemná organizace. Toto údajně privátní sdružení je vnímáno jako konkrétní hrozba, jako nebezpečí pro právní řád a mnohdy i pro soukromý majetek. Tyto obavy mizí jen pomalu.

    České historické povědomí se rádo opírá o mýty. Mýtus sudetských Němců jakožto hrobařů národa zde má své pevné místo. Nebyli to oni, koho Hitler povolal zpět do vlasti a kdo se postarali o konec první československé republiky? Nejsou to oni, kdo nyní uplatňují právo na vlast a na majetek, kdo usilují, coby ostří kopí přízračného německého souseda, vzít obyvatelstvu Čech a Moravy domečky a zahrady?

    Politický vliv krajanského sdružení v Německu bývá absurdně přeceňován: 80 procent Čechů zná jméno Franze Neubauera, mluvčího landsmanšaftu, zatímco v Německu je to pravděpodobně méně než pět procent. Za ochrannou mocnost vyhnanců je vydáváno Bavorsko, konkrétně CSU, která jako koaliční strana v Bonnu dokonce spoluvytváří vládní politiku. Hrozby, že krajanské sdružení zabrání vstupu České republiky do EU, pokud Praha nezruší Benešovy dekrety (které ospravedlňovaly vyvlastnění a vyhnání Němců), se v České republice berou skutečně vážně. Zdá se, jakoby se společnost nechala sudetoněmeckými funkcionáři - nebo dokonce i českými politiky - téměř s potěšením hysterizovat. Analytici se domnívají, že národní shoda v otázce přistoupení k EU by dnes ztroskotala pouze na tom, že členství v EU by znamenalo svobodu usidlování a tedy návrat sudetských Němců.

    Negativní fascinace se týká hlavně vyhnaneckých organizací. Téměř každý Čech naproti tomu vypráví o dobrých zkušenostech s návštěvou někdejších "krajanů" z Německa, chápe, že lidé chtějí vzdát poctu před hroby prarodičů a oddat se sentimentu ke staré vlasti. Sudetští Němci stavějí v Čechách a na Moravě muzea, restaurují kostely, podporují hospodářské a obecní instituce. Na univerzitách působí sudetoněmečtí profesoři a docenti.

    Dobře fungující "občanská diplomacie," která neobyčeně pomáhá uvolňovat celkovou křečovitou atmosféru, se na landsmanšaft ovšem nepřenáší. A to přesto, že ke krajanskému sdružení patří Seeligerova obec, sudetoněmečtí sociální demokraté, jejichž antifašismus už od doby národního socialismu by mohl být vzorem i pro mnohé Čechy, katolická obec Ackermann [obykle nepsrávně překládaná jako Ackermannova obec; pozn. překl.], která by pro smíření stěží mohla dělat víc, Spolek Adalberta Stiftera, jehož kulturní práce je přesným protikladem šovinistických a revizionistických germanizačních záměrů, které jsou lansmanšaftu s takovou ochotou podsouvány.

    K uznání, že krajanské sdružení nezastupuje Německo, je ještě daleká cesta. Obtížný dialog mohl započít až po převratu, zatímco Polaci a Němci mohli jednat už o 25 let dříve. Byla ustavena komise historiků, fond budoucnosti, diskusní fórum, jemuž se Zemanovy výhrady musejí zdát přežité, dokonce i podle soudu jeho českých členů.

    Krajanské sdružení se však stěží může stát akceptovaným partnerem, dokud Erika Steinbachová, šéfka Svazu vyhnanců, bude ve stejném duchu tvrdit, že Češi netrpěli ve válce dost, aby dokázali pochopit, co je právo a co bezpráví.

    (SZ 10.8.1998; z němčiny přeložil Tomáš Pecina)


    Historie cenzury v Čechách

    Jan Čulík

    (Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)

    (Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno později. JČ)

    Část pátá: Od roku 1945 do současnosti

    Od května 1945 neexistovala v Československu cenzura, ale mezi jednotlivými politickými stranami brzo vznikly konflikty. Tak v listopadu 1945 obvinil komunistický ministr informací Václav Kopecký lidovou stranu, že vydává noviny, které tiskou "fašistické a reakční články". Kopecký některé tyto listy dočasně zakázal. Hrozilo nebezpečí, že ministr informací bude libovolně pronásledovat a zakazovat vydávání nekomunistických denních listů, kdykoliv zveřejní kritiku československé vlády nebo Spojenců. Proto vznikly požadavky na vytvoření instituce oficiální cenzury, která by fungovala podle přesně stanovených pravidel. Komunisté s tím nejprve odmítli spolupracovat, ale v prosinci 1947 bylo rozhodnuto, že bude založeno na ministerstvu informací inspekční oddělení, které bude sledovat všechny noviny, zda neporušují zákon. Případy porušování zákona měly být předány ministerstvu vnitra pro stíhání. Tisk nesměl, například, kritizovat tehdejší dvouletý hospodářský plán, zpochybňovat československou domácí a zahraniční poitiku a rozbírat vojenské záležitosti. Tyto zakázané oblasti byly tak široce definovány, že se vystavovala každý kritika vlády či ministra trestnímu stíhání. Dříve, než byl založen plně funkční cenzurní úřad, se v únoru 1948 zmocnili vlády komunisté a vytvořili prosovětský, totalitní stát, který existoval až do listopadu 1989.

    Krátce po únoru 1948 poznamenal komunistický ministr informací s uspokojením, že nyní komunistická strana plně ovládá všechny sdělovací prostředky a celou kulturu, včetně výrobních procesů. V letech 1948 - 1953 vykonávala komunistická strana svůj propagandistický a informační monopol prostřednictvím stranického cenzurního úřadu, posléze řídila cenzuru společně strana a vláda. Cílem komunistických úřadů bylo zlikvidovat veškerý smysluplný diskurs ve společnosti a nahradit ho ideologickými frázemi.

    Všeobecně určovala agendu sdělovacím prostředkům Kulturní rada, součást vedení komunistické strany. Každodenní kontrola nad sdělovacími prostředky a řízení médií bylo vykonáváno kulturní a propagandistickou radou ÚV KSČ a obdobnými stranickými výbory v regionech a v krajích. Komunistická strana vykonávala kontrolu i nad nekomunistickými publikacemi, ale většina nekomunistických periodik a novin byla po roce 1948 zakázána.

    Tiskové oddělení komunistické strany vydávalo deníkům a časopisům přesné instrukce a denně kontrolovalo, zda jsou tyto instrukce dodržovány. Šéfredaktory všech sdělovacích prostředků byli členové KSČ. Bylo jejich osobním stranickým úkolem zajistit, aby byla přísně dodržována stranická linie. Od roku 1951 dostaly jednotlivé noviny a rozhlas cenzurní redaktory.

    ÚV KSČ založil lektorskou radu, která schvalovala redakční plány jednotlivých nakladatelství. Díla politicky "nespolehlivých" autorů byla zakázána. Několik seznamů zakázaných titulů bylo vytvořeno příslušnými odděleními ÚV KSČ v letech 1949 - 1953. Od roku 1950 byly ničeny knihovny, vlastněné kláštery a náboženskými řády. Od roku 1952 byly všechny veřejné knihovny očištěny od "trockistické a protisovětské literatury, pravicově sociálně demokratické literatury a děl T. G. Masaryka a Edvarda Beneše." Jeden výtisk každého zakázaného díla byl uchován, ostatní výtisky byly zničeny. Podle odhadů bylo v tomto období v Československu zlikvidováno 27,5 miliónů knih.

    22. dubna 1953 vytvořila československá vláda tajně Úřad pro tiskový dozor - předběžnou cenzuru, kterou řídilo ministerstvo vnitra a která těsně spolupracovala s Stb. Šéfredaktoři denních listů, rozhlas, televize, nakladatelství a organizátoři kulturních akcí museli předkládat cenzuře veškerý materiál, který se měl objevit ve veřejné doméně, před publikací. Cenzura zakazovala zveřejňování státních tajemství a materiálů, které odporovaly politické linii a směrnicím komunistické strany. Jen ty texty směly být zveřejněny, které dostaly od cenzury evidenční číslo. Zveřejňování materiálů bez evidenčního čísla bylo trestným činem. Pracovníci cenzury občas dohlíželi i na divadelní představení a jiné kulturní akce, zda herci neříkají nic nepovoleného. Cenzura informovala komunistickou stranu o svých zásazích proti sdělovacím prostředkům v denním bulletinu. Zásahy cenzury byly často neobyčejně malicherné. Od samého začátku bylo nemožné zveřejnit cokoliv o záporných stránkách života v Československu. Tak byla například odstraněna v listopadu 1953 fotografie dítěte s názvem "Otrhánek" z výstavy v Teplicích, protože dítě na fotografii mělo roztrhané a špinavé šaty. Čokoládovna nesměla otisknout ve svém interním věstníku instrukce pro zaměstnance, jak se vyhnout chybám při výrobním procesu, neboť za socialismu nedocházelo při výrobním procesu k chybám. Cenzura zasahovala do soukromých inzerátů a do úmrtních oznámení. Cenzoři také určovali, kolik stránek smí mít který deník a omezovali jeho náklad, aby mělo převahu komunistické Rudé právo. Do roku 1955 zveřejnilo vedení cenzury velký počet seznamů faktů, které měly být potlačeny. Utajované skutečnosti se týkal všech oblastí. Předpisy byly tak často aktualizovány, že zavládl zmatek. Vyskytly se pokusy cenzurní směrnice zjednodušit.

    Režim se pokusil izolovat zemi od vnějšího světa tím, že vyhostil většinu zahraničních dopisovatelů a uzavřel kanceláře západních tiskových agentur. Cenzura pravidelně otevírala soukromou poštu, zejména dopisy do zahraničí. Ve snaze omezit objem mezinárodní pošty musel mít od února 1950 každý dopis odeslaný do zahraničí zpáteční adresu, odesilatel ho musel osobně odevzdat na poště a odesilatelova totožnost byla kontrolována podle občanského průkazu. V roce 1953 mělo poštovní cenzura 190 zaměstnanců, jejichž úkolem bylo kontrolovat denně 750 000 poštovních zásilek. Komunistický režim se také snažil rušit vysílání západních rozhlasových stanic v češtině a ve slovenštině. Ve spolupráci s východoevropskými spojenci rychle vybudoval síť rušiček. Západní rozhlasové vysílání v češtině a slovenštině bylo rušeno až do sklonku roku 1988.

    Přísný a účinný systém cenzury fungoval do roku 1968, ale začátkem šedesátých let začínaly komunistické úřady ztrácet svůj ideologický zápal. Sovětské totalitní nadšení rozmělnily silné československé demokratické tradice, zdravý rozum a pragmatismus. Vzhledem k tomu, že předběžná cenzura byla institucí a nebyla tedy úplně svévolná, liberální novináři a kulturní aktivisté mohli proti ní v destalinizačním období v šedesátých letech bojovat.

    Od roku 1963 ovlivnila liberalizace nejprve česká divadla. 1. září 1965 ztratil ústřední cenzurní úřad svou moc nad divadlem. Od té doby totiž směla česká divadla předkládat hry, které plánovala inscenovat, k souhlasu ministerstvu kultury. V případech, kdy docházelo k neshodám, a názor cenzury se lišil od názoru činitelů ministerstva kultury, učinilo konečné rozhodnutí ideologické oddělené ÚV KSČ, které však touto dobou ovládli liberální, reformní komunisté.

    V roce 1966 vydala československá vláda tiskový zákon (č. 81/1996 Sb.) Tím poprvé v Československu za komunismu legalizovala instituci cenzury a pokusila se definovat její pravomoci. Hlavní správa tiskového dohledu byla přejmenována na Ústřední publikační správu. Stala se civilní institucí, kterou řídil ministr. Cenzura měla právo zakázat zveřejnění státních tajemství, ale vydavatelé směli vyjednávat ohledně záležitostí týkajících se veřejného zájmu. V prosinci 1967 určil ÚV KSČ, že se smějí sami šéfredaktoři rozhodnout, zda uposlechnou či neuposlechnou rozhodnutí cenzury týkajícího se kontroverzního materiálu. Přesto se však ještě začátkem roku 1968 šéfredaktoři neodvažovali cenzuru neposlechnout a plnili její příkazy, které články potlačovat. Tak například v lednu 1968 odstranily z čísla Divadelní noviny dlouhý rozhovor s Václavem Havlem s titulem "Sloužit pravdě svědectvím o dnešku".Cenzura fungovala přibližně až do dubna 1968, ale její role byla výrazně oslabena postupem liberálních reforem během Pražského jara. 5. března 1968 předem informoval šéf cenzury Kovařík své zaměstnance o novém Akčním programu KSČ, který byl posléze zveřejněn 10. dubna 1968. V Akčním programu se konstatovalo: "Je nepřípustné nařizovat dělnické třídě, kterou už neovládá třída vykořisťovatelů, jaké informace by jí měly či neměly být k dispozici. Vědecké časopisy a vědecké debaty nesmějí být podřizovány předběžné cenzuře. Kultura nesmí být podřizována cenzuře."

    Nová československá vláda zrušila Ústřední publikační správu 13. června 1968. Zrušení cenzury potvrdil zákon č. 84/1968 Sb. z 26. června 1968. V článku 17 tohoto zákona se praví: "Cenzura je nepřípustná. Cenzura je definována jako zásah státních úřadů proti svobodě projevu a obrazu a proti jejich rozšiřování hromadnými sdělovacími prostředky." Článek 18 definoval utajované informace. Vláda měla zveřejnit pro šéfredaktory seznam utajovaných skutečností.

    Krátce po invazi zemí Varšavského paktu do Československa, vedené Sověty, k níž došlo 21. srpna 1968 a která ukončila liberální reformy Pražského jara, československé národní shromáždění schválilo zákon č. 127/1968 Sb, který zrušil článek 17 zákona 84/1968 o nepřípustnosti cenzury. Tento zákona také vytvořil dva nové, samostatné cenzurní úřady: Úřad pro tisk a informace a Slovenský úřad pro tisk a informace. Úkolem těchto nových institucí bylo "jednotně řídit a kontrolovat sdělovací prostředky". Článek 3 zákona č. 127/1968 stanovoval, že Úřad pro tisk a informace má právo zajistit, aby nebyly zveřejňovány "žádné informace prořečící státnímu zájmu".

    Po sovětské invazi byla předběžná cenzura nahrazena autocenzurou jednotlivých šéfredaktorů a novinářů. Jednotliví novináři nyní sami nesli odpovědnost za to, co zveřejňují. Novinářům hrozil následný trest, například zákaz periodika až na tři měsíce. Proto se novináři začali obávat tisknout cokoliv kontroverzního.

    V roce 1972 byly všechny veřejné knihovny očištěny od textů "kritických vůči marxismu-leninismu, politice socialistických zemí a marxisticko-leninských stran". Odstraněna byla také veškerá "revizionistická a pravicově oportunistická literatura, chválící kapitalistický řád, předválečnou Československou republiku, dílo T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a dalších buržoazních politiků, veškerá díla (bez ohledu na jejich obsah) autorů, kteří emigrovali z Československa nebo se spojili s pravicovými silami v roce 1968, a také neproblematická díla s problematickou předmluvou nebo doslovem." Knihovny byly probrány na základě seznamů, které zveřejnila Státní knihovna České republiky. Závadné tituly byly zakázány. Pražská univerzitní knihovna měla zvláštní sbírku Libri prohibiti, pro niž kupovala tituly, které vycházely v českých exilových nakladatelstvích. Tato sbírka byla zpřístupněna až po roce 1989. Cenzura po roce 1968 byla tak malicherná, že dokonce i mnohé akademické tituly byly potlačeny. Tak například čtvrtý svazek akademických Dějin české literatury, jejichž vedoucím redaktorem byl Jan Mukařovský a které se zabývaly obdobím let 1900 - 1945 byly sice připraveny k vydání v roce 1969, ale byly zakázány, protože jsou "ideologicky nejasné". Dílo vyšlo tiskem až v roce 1995.

    Neostalinský režim, který byl vnucen Československu po invazi v roce 1968, znovu plně izoloval společnost téměř úplně od veškerého smysluplného diskursu, a to až do konce osmdesátých let. Ofenzíva komunistické propagandy byla nesmírně intenzívní a izolace společnosti od nezávislého myšlení a kriticky smýšlející intelektuální elity země byla hluboká. V sedmdesátých letech zrušilo ministerstvo vnitra reformistický Svaz českých spisovatelů a zakázalo dílo 400 českých autorů, většina z nichž se aktivně podílela na reformách konce šedesátých let a na Pražském jaru 1968. Tito spisovatelé a další intelektuálové byli zatlačei do politického ghetta. Od společnosti byli izolováni propouštěním, policejním dohledem a pronásledováním.

    Československá společnost prošla po roce 1968 vážnými politickými čistkami. Několik stovek tisíc lidí, kteří se účastnili liberálních reforem šedesátých let, přišlo o zaměstnání. V letech 1969 - 1972 vytvořili zakázaní českoslovenští spisovatelé postupně samizdatovou literární kulturu. Začali vydávat knihy a časopisy ve strojopisných kopích. Hlavní strojopisné publikace většinou kolovaly až v 70 kopiích a podle odhadů měly celkem až tisíc čtenářů.

    Samizdat dosáhl vrcholu koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech, po vzniku hnutí na obranu lidských práv Charta 77. Spisovatelé a vydavatelé československého samizdatu úzce spolupracovali s několika exilovými nakladateli, kteří působili na Západě od začátku sedmdesátých let. Nejznámější z nich bylo nakladatelství Zdeny a Josefa Škvoreckých "68 Publishers" v Torontu v Kanadě, které v letech 1971 - 1992 vydalo prostřednictvím subskripce více než 220 původních titulů. Celá řada těchto knih vyšla také zejména v osmdesátých letech v překladech do západních jazyků. Dílo českých autorů Milana Kundery, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala a dalších dosáhlo tak paradoxně mezinárodního uznání v době, kdy nesmělo vycházet v rodné zemi těchto spisovatelů.

    Dopad nezávislé české literatury na vědomí české a slovenské společnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech byl relativně malý. Pod tlakem dvou desetiletí ostré politické propagandy, která zlikvidovala možnost kritické veřejné debaty, si vytvořila česká a slovenská společnost vlastní charakteristickou kulturu podřízenosti, jejímiž typickými rysy byly konformismus, konsumerismus, extrémní sebezájem, ostražitost před veřejnou sférou a vyhýbání se politice. Tyto hodnoty převládly v Československu po pádu komunismu v roce 1989 a nikoliv hodnoty disidentské intelektuální komunity.

    V roce 1990 schválil československý parlament zákon č. 86/1990 Sb., jímž byl zrušen tiskový zákon č. 127/1968 a novelizován tiskový zákon č. 81/1966, z něhož byla odstraněna marxistická a komunistická terminologie. Zákon č. 86/1990 plně obnovil článek č. 17 zákona č. 84/1968, podle něhož je cenzura nepřípustná.

    Česká republika má od roku 1990 tiskovou svobodu, ale většina novinářů jí nepoužívá efektivně. V českých sdělovacích prostředcích vláda až do poloviny devadesátých let atmosféra politického konformismu. Sdělovací prostředky se přidržovaly konsensuálního názoru, že postkomunistická vláda premiéra Václava Klause dokáže vyřešit všechny problémy a že jakákoliv kritika vlády ohrožuje demokracii. Tento konsensus se začal od roku 1996 tříštit, když si lidé uvědomili, že Klausově vládě se nepodařilo vyřešit mnohé problémy kompetentně. Přesto však ještě koncem devadesátých let vlád konformismus a absence nezávislého, kritického myšlení jako obtížné dědictví mnoha desetiletí totalitní cenzury.

    Martin Fendrych, který působil v devadesátých letech jako náměstek českého ministra vnitra a v roce 1998 byl šéfredaktorem politického týdeníku Respekt, shrnul situace v českých novinách v polovině devadesátých let v memoárech Jako pták na drátě (Praha, 1998) takto: "Mluvil jsem se Šubrtem [oficiálním mluvčím ministerstva vnitra] o českých denících. Bylo by možné pracovat v některém z nich jako novinář, zeptal jsem se. Řekl, že ne. Všude vládne teror. Nedovolili by ti ani v jedněch novinách psát, co si myslíš, řekl Šubert."

    Na jaře roku 1998 zaznamenala Rada České televize, nezávislý inspekční výbor, který hodnotí práci veřejnoprávní ČT, že je zpravodajství a publicistika v této důležité české celostátní televizní stanici nekvalitní a pokusila se o nápravu. Nový generální ředitel jmenoval nového šéfa zpravodajství, zkušeného novináře, který pracoval v Londýně šest let jako reportér pro ČTK a Českou televizi. Tento žurnalista se pokusil zreformovat zpravodajství ČT podle vzoru BBC a zavést principy systematického, nezávislého kritického uvažování a investigativní práce. Po šesti týdnech byl donucen z funkce odejít a zpravodajství v České televizi se rychle vrátilo k přechozí problematické postkomunistické praxi.

    Jan Čulík

    Literatura:

    Ferdinand Menčík, Censura v Čechách a na Moravě, VK ČSN 1888

    František Tischer, Příspěvek k dějinám censury za arcibiskupa Antonína Brusa, Listy filologické, 32, 1905

    Antonín Škarka, Ze zápasů nekatolického tisku s protireformací, Český časopis historický, 42, 1936

    Josef Volf, Příspěvek k dějinám českého knihtisku, Časopis českého muzea, 99, 1925

    Jakub Arbes, Pláč koruny České neboli Persekuce lidu českého v letech 1868 - 1873, František Bačkovský, Praha, 1894

    Jan Jakubec, Dějiny literatury české I.-II., Jan Laichter, Praha, 1929, 1934

    Dějiny české literatury, I.- IV., ed. by Jan Mukařovský, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1959, 1960, 1961, Victoria Publishing, Praha, 1995

    Eva Broklová, Československá demokracie: Politický systém ČSR 1918 - 1938, Prague, Sociologické nakladatelství, 1992

    Jiří Doležal, Česká kultura za protektorátu, Národní filmový archív, Prague, 1996

    Karel Kaplan, Dušan Tomášek, O cenzuře v Československu v letech 1945 - 1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Prague 1994

    Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu, 1957 - 1967, Ústav pro soudobé dějiny, Prague, 1995

    Dušan Tomášek, Pozor, cenzurováno! aneb Ze života soudružky cenzury, Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, Prague 1994

    Jiří Gruša, Cenzura a literární život mimo masmédia (written in 1983), VZDOR, Výstava nezávislé literatury v samizdatu a v exilu 1948 - 1989, Praha, leden - červen 1992, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV Praha - Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury Scheinfeld - Schwarzenberg

    Rakouské, československé a české tiskové a mediální zákony:

    Zákon o tisku ze  dne 17. prosince 1862, ve znění zákonů ze dne 15. října 1868, č. 142 ř. z., ze dne 9. července 1894, č. 161 ř. z., ze  dne 10. července 1933, č. 126 Sb. z. a  n., a  ze  dne 10. července 1934, č. 140 Sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 28. května 1935, č. 118 Sb. z. a n., s vládním nařízením ze dne 28. května 1935, č. 119 Sb. z. a n.

    121/1920 Sb. Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky

    50/1923 Sb. Zákon ze dne 19. března 1923 na ochranu republiky (ve znění zákonů č. 124/1933 Sb., č. 140/1934 Sb. a č. 68/1935 Sb.) Změna: 20/1939 Sb., Změna: 30/1945 Sb.

    Zákon ze dne 25. října 1966 o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích Změna: 84/1968 Sb. Změna: 127/1968 Sb. Změna: 99/1969 Sb. Změna: 86/1990 Sb.


    History of Censorship in Bohemia

    Part Five - From 1945 up to the present day

    Jan Čulík

    From May 1945, technically no censorship existed in Czechoslovakia, but conflicts soon emerged between the individual political parties. Thus, in November 1945, the communist information minister Václav Kopecký accused the People's Party of publishing newspapers which print "fascist and reactionary material". Kopecký temporarily banned some of these newspapers. There was a danger that the information minister would arbitrarily persecute and or prohibit the publication of non-communist newspapers, whenever they criticised the Czechoslovak government or the Allies. Thus requests were made for the institution of official censorship, based on clearly defined rules. The communists first refused to comply, but in December 1947 it was decided that an inspection department should be set up in the Information Ministry to monitor all newspapers for breaches of the law. Individual breaches were to be handed over to the Interior Ministry for prosecution. The print media were not allowed, among other things, to publish criticism of the then current two-year economic plan, to question Czechoslovakia's internal and foreign policy and to discuss military matters. These areas were so broad than any criticism of the government or a minister could be prosecuted. Before full censorship was be instituted, the communists took over power in February 1948 and created a pro-Soviet, totalitarian state, which existed until November 1989.

    Shortly after February 1948, the communist information minister noted with satisfaction that the Communist Party now was in full control of all the media and the arts, including the production processes. In 1948 - 1953, the Communist party exercised its monopoly of propaganda and information via a party censorship office, subsequently, the censorship was run jointly by the party and the government. The aim of the communist authorities was to annul all meaningful discourse in society and to replace it by ideological cliches.

    In general terms, the agenda for the media was set by the Cultural Council, a department of the Communist Party leadership. The everyday inspection and direction of the media was carried out by the culture and propaganda department of the Communist Party Central Committee and by similar party committees in the regions and districts. The Communist Party exercised control even over non-communist periodicals, but most non-communist periodicals and newspapers were closed down after 1948.

    The Communist Party Press Department issued strict guidelines to the newspapers and periodicals and checked daily whether they were adhered to. Editors-in-chief of all the media were Communist Party members. It was their personal party assignment to make sure that the party line was strictly observed. From 1951, censor editors were assigned to the radio and the newspapers.

    The Central Committee of the Communist Party founded a Readers Council which approved editorial plans, submitted by the individual publishing houses. Works by politically "unreliable" authors were prohibited. Several lists of banned titles were compiled by the appropriate Departments of the Communist Party Central Committee in 1949-1953. From 1950, libraries owned by monasteries and religious orders were destroyed. From 1952, all public libraries were cleansed of "trotskyite and anti-Soviet literature, right-wing social democratic literature and works by T.G.Masaryk and Edward Beneš". One copy of each banned work was retained, all the other copies were pulped. According to estimates, 27,5 million books were destroyed in Czechoslovakia in this period.

    On 22nd April, 1953, the Czechoslovak government secretly created the Office for the Supervision of the Press - a preliminary censorship office, which was accountable to the Interior Ministry and cooperated closely with the Czechoslovak secret police. Editors-in- chief of newspapers, radio, television, publishing houses and organisers of cultural events had to submit all materials to appear in the public domain ahead of publication. The censors prohibited the publication of state secrets and materials which contradicted the political line and the guidelines of the Communist Party. Only those materials could be printed or otherwise disseminated which had been assigned a number by the censorship office. The publication of materials without a censorship number was a criminal offence. Censorship officials occasionaly monitored theatrical performances and other cultural events to make sure that the artists did not say anything unauthorised. The censorship office informed the Communist Party about its actions against the media in a daily bulletin. The actions of the communist censors were often extremely petty. From early days onwards it was impossible to publish anything about the seamy side of life in Czechoslovakia. Thus, for instance, a photograph of a child was removed from an exhibition in the North Bohemian town of Teplice in November 1953 because the child's clothes were threadbare and the child was dirty. A chocolate factory could not publish instructions for its staff in its internal newsletter how to avoid mistakes in the production process because no mistakes in production could ever occur under "socialism". Censorship interfered with personal ads and death notices. The censors also stipulated a number of pages that a newspaper should have and its printrun, in order to give priority to the Communist Party daily Rudé právo. By 1955, the head of the censorship office published a large number of lists of facts to be supressed, relating to all walks of life. These were often updated, so soon, confusion ruled. Attempts were made to simplify these guidelines.

    The regime tried to isolate the country from the outside world by expelling most foreign correspondents and by closing the bureaux of Western news agencies. Private mail, especially letters directed abroad, were regularly checked by censorship. In an attempt to limit the amount of international mail, from February 1950, any letter to be posted abroad had to have a return address, had to be personally handed in at the post office by the sender and the identity of the sender was verified from his or her ID. In 1953, the postal censorship had 190 employees who were expected to inspect 750 000 postal items daily. The communist regime was also trying to suppress the broadcasting of western radio stations in Czech and Slovak and in cooperation with its East European allies quickly built a dense network of jamming transmitters. These jammed Western radio broadcasts in Czech and Slovak until late 1988.

    The strict and efficient system of censorship was in place in principle until 1968, but in the early 1960s, the communist authorities were began to lose their ideological ardour. The Soviet-style totalitarian zeal was diluted by strong Czechoslovak democratic traditions, by common-sense and by pragmatism. The fact that preliminary censorship had been institutionalised and hence it was not totally arbitrary, made it possible for liberal journalists and cultural activists to fight a rear guard action against it in the de-stalinisation period of the 1960s.

    From 1963 onwards, liberalisation first affected Czech theatres. On 1st September 1965, the Central Censorship Office lost its authority over theatre. Henceforth, Czechoslovak theatres were to submit the plays which they planned to stage to the Ministry of Culture for approval. In disputed cases, where the opinion of censorship differed from the opinion of the officials at the Ministry of Culture, the final decision was made by the ideological department of the Communist Party Central Committee, which by this time was controlled by liberal, reformist communists.

    In 1966, the Czechoslovak government issued a press law (No. 81/1966). By doing so, it legalised the institution of censorship for the first time in Czechoslovakia under communist rule, attempting to define its prerogative. The Central Office for the Supervision of the Press was re-named the Central Publication Office. It became a civilian institution, controlled by a government minister. The censorship had the right to prohibit publication of state secrets, but publishers could negotiate about materials dealing with matters of public interest. In December 1967, the Communist Party Central Committee decreed that it was a matter for editors-in-chief to decide whether or not to obey the instructions of the censors with regard to controversial material. Even so, in early 1968, editors-in-chief still did not dare to disobey the censors and removed articles from their periodicals, as directed. In January 1968, for instance, Divadelní noviny (The Theatre Journal) suppressed a long interview with playwright Václav Havel, entitled "Serving the truth by bearing testimony about our times". The censorship office continued functioning until approximately April 1968, but its role considerably weakened with the progress of the liberal reforms during the Prague Spring. On 5th March, 1968, the head of the censorship office Kovařík provided advance information about the new Communist Party Action Programme, which was published on 10th April, 1968. The Action Programme said: "The working people, who are no longer being dictated to by a class of exploiters, cannot be arbitrarily told from above which information should or should not be available to them. Scholarly journals and scholarly debates must not be subject to preliminary censorship. The arts must not be subject to censorship."

    A new Czechoslovak government abolished the Central Publication Office on 13th June 1968. The abolishment of censorship was confirmed by Law No. 84/1968, dated 26th June, 1968. Article 17 of this law said: "Censorship is impermissible. Censorship is defined as action by the state authorities against the freedom of speech and pictures and against their dissemination by the mass media." Article 18 defined classified information. The government was to publish a list of state secrets for editors-in-chief.

    Shortly after the Soviet-led invasion of the Warsaw Pact into Czechoslovakia, which took place on 21st August, 1968 and ended the liberal reforms of the Prague Spring, the Czech National Assembly adopted Law No. 127/1968 which cancelled Article 17 of Law. No. 84/1968 about the impermissibility of censorship. This law also created two new separate censorship offices: the Office for Press and Information and the Slovak Office for Press and Information. The task of these new offices was to "direct and control the mass media in a unified manner". Article 3 of Law No. 127/1968 decreed that the Office for Press and Information had the right to make sure that "no information which is in conflict with important interests of the state" would be published.

    After the Soviet invasion, preliminary censorship was replaced by self-censorship by editors and journalists. Henceforth, the individual journalists became responsible for what they published. Possible subsequent punishment, which included the closing down of the periodical for up to three months, hanged as a threat over all journalists, who became too afraid to risk publishing anything controversial.

    In 1972, all public libraries were purged of materials "critical of Marxism-Leninism, the policy of the socialist [i.e. communist] states and of the Marxist-Leninist Parties", further items to be removed comprised "revisionist and right-wing opportunist literature, works praising the capitalist order, the pre-war Czechoslovak Republic, works by T.G.Masaryk and Edward Beneš and by other bourgeois politicians, all works (regardless of their content) by authors who have emigrated from Czechoslovakia or aligned themselves with the right-wing forces in 1968 as well as unproblematic works with a problematic preface or an afterword." Libraries were inspected on the basis of lists, published by the central State Library of the Czech Republic. All the offending titles were banned. The Prague University Library held a special collection of Libri Prohibiti, for which it purchased titles brought out by Czech emigré publishers. This collection was not made accessible to the public until after 1989. Censorship after 1968 was so petty that even many academic publications were suppressed. Thus, for instance, the fourth volume of the academic Dějiny české literatury (A History of Czech Literature), edited by Jan Mukařovský and covering the period 1900 - 1945 was ready for publication in 1969, but it was suppressed for being "ideologically confused". The work was not published until 1995.

    The neostalinist regime, imposed on Czechoslovakia in the aftermath of 1968, managed again to isolate society almost totally from any meaningful discourse until the end of the 1980s. The propaganda onslaught was sustained and the isolation of society from independent thought and the country's critically-thinking, intellectual elite was profound. In 1970s, the Interior Ministry abolished the reformist Union of Czech Writers, thereby suppressing the work of 400 Czech writers, most of whom had actively participated in the reforms of the late 1960s and in the Prague Spring of 1968. These writers and other intellectuals were pushed into a political ghetto. They were isolated from society by sackings, by police surveillance and by harassment.

    Czechoslovak society underwent serious political purges after 1968. Several hundred thousand people, who had been involved in the liberal reforms of the 1960s, lost their jobs. In 1969-1972, the banned writers of Czechoslovakia gradually created a samizdat literary culture. They started publishing books and periodicals in typescript. The mainstream typewritten publications circulated usually in up to 70 copies and according to estimates, such titles reached on average about a thousand readers.

    Samizdat publishing reached its heyday after the emergence of the human rights movement Charter 77 in the late 1970s and in the 1980s. Writers and publishers of Czechoslovak samizdat closely cooperated with several Czech emigré publishers who operated in the West from the early 1970s. The most well-known of these was the publishing house of Zdena and Josef Škvorecký, "68 Publishers" in Toronto, Canada, which brought out on subscription more than 220 original titles in 1971-1993. A number of these titles were published in translations into Western languages particularly in the 1980s. The works of Czech authors Milan Kundera, Václav Havel, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal and others, paradoxically, gained international recognition at a time when they could not be published in their native country.

    The impact of independent Czech literature on the consciousness of Czech and Slovak society in the 1970s and 1980s was relatively small. Under the pressure of two decades of fierce political propaganda, which eliminated the possibility of critical public discourse, Czech and Slovak society developed its own distinctive culture of subjugation, whose typical features were conformism, consumerism, extreme self-interest, wariness of the public sphere and avoidance of politics. It is these values that prevailed in Czechoslovakia after the fall of communism in 1989, rather than the values of the dissident intellectual community.

    In 1990, the Czechoslovak Parliament passed Law No. 86/1990, which abolished the Press Law No. 127/1968 and updated Press Law No.81/1966, removing Marxist and Communist terminology. Law No. 86/1990 fully restored the Article No. 17 of Law No.84/1968, stating that censorship is impermissible.

    The Czech Republic has enjoyed press freedom since 1990, but most journalists have failed to use it effectively. An atmosphere of political conformism ruled in the Czech media until the mid-1990s. There was a general consensus in the media that the post-communist government of premier Václav Klaus would be able to solve all problems and that any criticism of the government was endangering democracy. While this consensus began to fragment from 1996 onwards, when it was realised that Klaus's government had failed to address many issues competently, conformism and absence of independent, critical thinking still survived at the end of the 1990s as a difficult legacy of several decades of totalitarian censorship.

    Martin Fendrych, who worked as an official of the Czech Interior Ministry in the 1990s and was in 1998 editor-in-chief of the political weekly Respekt, summed up the situation in the Czech newspapers in the mid-1990s in his memoirs Jako pták na drátě (Like a Bird on a Wire, Prague, 1998) as follows: "I talked to [Jan] Šubert [official spokesman of the Czech Interior Ministry] about the Czech daily newspapers. Would it be possible to work for any of them as a journalist, I asked. He said it would not be. Terror rules everywhere. You wouldn't be allowed to write what you think in any of them, said Šubert."

    In the spring of 1998, the Council for Czech Television, an independent supervisory body which inspects the work of Czech public service TV, noted the inferior quality of news and current affairs of this important nationwide Czech television station, and tried to institute reforms. A new Chief Executive appointed a new Head of News and Current Affairs, an experienced journalist, who had worked in London for six years as a reporter for the Czech News Agency and Czech Television. This person tried to reform Czech public service television reporting along BBC lines, attempting to introduce principles of systematic, independent critical thinking and investigative work. He was forced to resign from his post after six weeks and News and Current Affairs on Czech TV quickly reverted to its problematic, post-communist practice.

    Jan Čulík

    Further reading:

    Ferdinand Menčík, Censura v Čechách a na Moravě, VK ČSN 1888

    František Tischer, Příspěvek k dějinám censury za arcibiskupa Antonína Brusa, Listy filologické, 32, 1905

    Antonín Škarka, Ze zápasů nekatolického tisku s protireformací, Český časopis historický, 42, 1936

    Josef Volf, Příspěvek k dějinám českého knihtisku, Časopis českého muzea, 99, 1925

    Jakub Arbes, Pláč koruny České neboli Persekuce lidu českého v letech 1868 - 1873, František Bačkovský, Prague, 1894

    Jan Jakubec, Dějiny literatury české I.-II., Jan Laichter, Prague, 1929, 1934

    Dějiny české literatury, I.- IV., ed. by Jan Mukařovský, Nakladatelství Československé akademie věd, Prague, 1959, 1960, 1961, Victoria Publishing, Prague, 1995

    Eva Broklová, Československá demokracie: Politický systém ČSR 1918 - 1938, Prague, Sociologické nakladatelství, 1992

    Jiří Doležal, Česká kultura za protektorátu, Národní filmový archív, Prague, 1996

    Karel Kaplan, Dušan Tomášek, O cenzuře v Československu v letech 1945 - 1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Prague 1994

    Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu, 1957 - 1967, Ústav pro soudobé dějiny, Prague, 1995

    Dušan Tomášek, Pozor, cenzurováno! aneb Ze života soudružky cenzury, Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, Prague 1994

    Jiří Gruša, Cenzura a literární život mimo masmédia (written in 1983), VZDOR, Výstava nezávislé literatury v samizdatu a v exilu 1948 - 1989, Praha, leden - červen 1992, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV Praha - Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury Scheinfeld - Schwarzenberg

    Austrian, Czechoslovak and Czech Press and Media Laws:

    Zákon o tisku ze  dne 17. prosince 1862, ve znění zákonů ze dne 15. října 1868, č. 142 ř. z., ze dne 9. července 1894, č. 161 ř. z., ze  dne 10. července 1933, č. 126 Sb. z. a  n., a  ze  dne 10. července 1934, č. 140 Sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 28. května 1935, č. 118 Sb. z. a n., s vládním nařízením ze dne 28. května 1935, č. 119 Sb. z. a n.

    121/1920 Sb. Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky

    50/1923 Sb. Zákon ze dne 19. března 1923 na ochranu republiky (ve znění zákonů č. 124/1933 Sb., č. 140/1934 Sb. a č. 68/1935 Sb.) Změna: 20/1939 Sb., Změna: 30/1945 Sb.

    Zákon ze dne 25. října 1966 o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích Změna: 84/1968 Sb. Změna: 127/1968 Sb. Změna: 99/1969 Sb. Změna: 86/1990 Sb.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|