Co je nového v České republice

Aktualizace, čtvrtek 19.15:

Trik se sovětským velvyslancem už není to, co kdysi, pane ministře Grossi...

Gross již netrvá na gumových projektilech, ale zato by si přál, aby policie dostala značkovací munici, pomocí níž budou policisté na dálku označovat osoby, "které se v davu chovají špatně" (To pak bude snadné dokazování! Živě si představuji policejní vyšetřovatele, jak křičí na obviněné: "Tak proč máte na svetru skvrnu od barvy, když jste nic neudělal(-a)!?"-pozn. TP).

Jedna ministrova odpověď nás obzvlášť zaujala:

LN: Od zasedání MMF uplynuly dva měsíce. V zahraničním tisku se píše zejména o policejní brutalitě na služebnách. Nemáte pocit, že republice proto tato akce spíše uškodila?
(Gross:) Kdo trochu ví, co se píše v zahraničních novinách a jaká byla odezva ve světě, nemůže ani slůvkem uvažovat o tom, že by nám akce ublížila. Ze všech dostupných zdrojů jednoznačně převládá kladné hodnocení. Když jsem s velvyslancem USA hovořil o obraze, který vytvářejí česká média včetně LN, tak řekl jedinou věc: vyřiďte jim, že vaši přátelé za mořem vám tleskají a říkají, že jste byli úspěšní.

Protože máme o názorech pana velvyslance poněkud jiné informace, ihned jsme kontaktovali americkou ambasádu a z ní nám přišlo od tiskové atašé Victorie Middleton následující prohlášení J. Shattucka:

I was glad to be able to tell Minister Gross that the U.S. considered the IMF-WB conference a success, that the Czech Republic did a good job of making it a success, but I also indicated it was very important to investigate all allegations of police abuse and to apply the law, if any crimes were committed by demonstrators or by the police. Minister Gross pledged that this would be done. We are looking forward to hearing the results of those investigations.

(S potěšením jsem mohl informovat pana ministra Grosse, že USA považují konferenci MMF-SB za úspěch a že Česká republika se o tento úspěch zasloužila, ale také jsem mu řekl, že je velmi důležité vyšetřit všechny informace o policejní zvůli a postupovat podle zákona, pokud došlo k trestným činům ze strany demonstrantů nebo policie. Ministr Gross slíbil, že se to stane. Těšíme se na informace o výsledku tohoto vyšetřování.)

Aneb ani trik se sovětským velvyslancem už dnes není to, co kdysi, že, pane ministře? (TP)

That has to be one of the most amusing things I've ever read about CT news. It's like what education theorists tell teachers these days in the UK and US: don't criticise the kids; if the only thing they are doing right is breathing, then praise them for breathing. It's patronising crap, and teenagers see right through it and resent it. I hardly think it will work any better for adults at a TV station. These people are supposed to be profesionals and adults. Why can't they handle a bit of criticism?

Certainly, when I worked there, I worked with many people who could accept criticism and understood it to be an integral part of professional self-improvement and the improvement of the news department as a whole. Sure, not everyone, but most, I'd say, and in any case, the news staff that rebelled against Kytka were more worried about their jobs and salaries than about any criticism of their work.

To je snad jedna z nejzábavnějších věcí, jaké jsem kdy četl o zpravodajství České televize. Je to jako to, co nyní říkají pedagogičtí teoretikové učitelům v Británii a ve Spojených státech: studenty nekritizujte a jestliže jediné, co dělají správně, je, že dýchají, tak je zahrnujte chválou za to, že správně dýchají. Jsou to povýšené, blahosklonné nesmysly a mladí lidé tu přetvářku dokážou prohlédnout a vadí jim to. Opravdu pochybuju, že to bude fungovat lépe u dospělých zaměstnanců televizní stanice. Snad se předpokládá, že jsou tito lidé profesionálové a že jsou dospělí. Proč se nedokážou vyrovnat s trochou kritiky?

Když jsem v České televizi pracoval, spolupracoval jsem s mnoha lidmi, kteří byli schopni přijmout kritiku a chápali, že je to součást zvyšování profesionální kvalifikace a zvyšování profesionality celého oddělení zpravodajství. Nebyli to ovšem všichni, kdo tohle byli schopni pochopit, ale v každém případě, ti pracovníci zpravodajství, kteří uspořádali rebelii proti Kytkovi, se daleko více starali a obávali o své zaměstnání a o svůj plat, než že by vnímali nějakou kritiku své práce.

Vazeny pane Culiku, podle pruzkumu verejneho mineni, ktere probihalo na Slovensku ke konci roku 1992, vice jak 70% Slovaku chtelo samostatnost. Muzete to najit v archivech tehdejsiho (dnesniho) statistickeho uradu.Tyto zpravy prinesla i CTK a CT.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Znepokojení vzbuzuje, že Z. Gálková, až dosud jednající se zástupci médií korektně, opakovaně odmítla poskytnout vyjádření na magnetofon a navzdory ustanovení trestního řádu není ochotna specifikovat, jaký je charakter důkazů shromážděných k případu vyšetřovatelem.odezření, že jiné důkazy než protokol o zadržení osob ve skutečnosti neexistují nebo jsou zcela nepřesvědčivé, může nyní rozptýlit pouze řádné hlavní líčení. Ale to zatím české orgány ani v jednom případě nepřipustily: polský občan K. Olejnik byl týden před nařízeným jednáním předán do Polska a Rakušan A. Leitner dostal milost prezidenta republiky.

Podobně jako v případě obviněných Maďarů nemá státní zástupce v rukou žádné přesvědčivé důkazy, s nimiž by mohl proti obviněnému uspět u soudu, a jde tedy opět o plnění politické objednávky "potrestat výtržníky".

Varovná je zejména apatie, s níž česká společnost přijímá zjevně nezákonný postup státních orgánů: zdá se, že v očích průměrného občana k prokázání viny stačí, že obviněný přijel do Prahy demonstrovat a je tedy nežádoucí radikál.

Pavel Tychtl

Zdálo by se, že tato otázka může být zodpovězena rychle a jednoduše. Samozřejmě, že ne. Česká televize taková není a podle zákona ani být nesmí. Nechci tvrdit, že v České televizi existuje oficiální politika, která by přikazovala zachycovat určité menšiny, například Romy stereotypním způsobem upevňujícím běžné předsudky většinové populace (Romové jsou sociálně neadaptabilní, líní, parazitují na sociálním systému). Stejně tak bych si netroufal tvrdit, že se Česká televize záměrně určitým tématům vyhýbá-například detailnímu zpracování práce pražské cizinecké policie v Olšanské ulici a tedy ponižování a neprofesionalitě ve vztahu k cizincům. Také si nemyslím, že Česká televize sdílí předsudky vůči cizincům a menšinám s odlišným životním stylem a názory.

Proč však, když sleduji Českou televizi běžně, nacházím názory, které urážejí menšiny, cizince a ženy ? Odpověď je také zdánlivě jednoduchá. Protože Česká televize zaměstnává a pracuje s lidmi, kteří prostě představují tuto zemi a její obyvatele s jejich kulturou a názory.

Domnívám se však, že tato odpověď není uspokojivá. Česká televize utváří veřejné mínění, stanovuje normy a má obrovský vliv na každodenní kulturu a názory obyvatel České republiky. Proto je naprosto nepřípustné, aby k docházelo, třeba i nevědomě k situacím, kdy je o příslušnících menšin a cizincích reportováno urážlivým způsobem.

To, že tato situace není reflektována je problém, který vyžaduje řešení. Jedním z nich je například pravidelné setkávání a konzultace se zástupci menšin, kteří mohou na takové skutečnosti upozornit.

Dalším možností řešení je zadání výzkumu na téma xenofobních stereotypů v České televizi nezávislé výzkumné instituci a znovuoživení práce občanského panelu, který může sloužit jako pojistka v práci České televize.

Několik příkladů stereotypů, které se v České televizi objevují ve vztahu k menšinám:

1. příklad: řazení zpráv o Romech a cizincích. Po zprávě zachycující například projekt integrace romských dětí do normálních základních škol následuje zpráva informující o Romech jako problémových občanech (nechtějí posílat děti do školy, neplatí nájemné, atd.), která předchozí zprávu zcela zpochybňuje. Takový styl zpráv říká: "Musíme učinit povinnosti zadost, ale všichni víme, že si myslíme něco úplně jiného).

Stejným způsobem Česká televize často refereruje o cizincích. Po reportáži, která líčí problémy některých cizinců s českými úřady, následuje zpráva z razie Cizinecké policie v ubytovnách ukrajinských dělníků a záběry rozespalých Ukrajinců, které Cizinecká policie odvádí v poutech, protože neměli v České republice legální pobyt.

2. příklad: způsob podávání zpráv o azylovém zákonu, který vstoupil v platnost 23.12. 1999. V hlavních zprávách České televize "Události" byla zásadní změna azylového zákona interpretována jako úsilí "snížit počet uprchlíků v České republice". Nic takového v zákoně samozřejmě není a zákon samotný tak také ani nebyl míněn, i když by se to možná někteří redaktoři přáli. To co by se zdálo jako zcela běžné v takové situaci, to znamená, že by redaktor, který tento příspěvek připravil, konzultoval změnu zákona a jeho dopady s hlavními aktéry v oblasti azylové problematiky, vůbec nenastalo. Diváci, tak místo objektivní analýzy, získají subjektivní názor jednoho redaktora.

3. příklad: zpravodajství ze setkání MMF. Sledoval jsem českou televizi i CNN. Rozdíl byl značný. Zatímco Česká televize líčila často v téměř hysterickém tónu nájezdy násilníku a rváčů na Kongresové centrum, CNN se snažila o objektivní analýzu a citovala zástupce Světové Banky "rozumím těm mladým lidem, kteří protestují venku." Po skončení zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, ČT přinesla záběry z vyznamenávání policistů v Kongresovém centru a téměř neinformovala o obviněních ze strany demonstrantů, že proti nim bylo na policejních služebnách postupováno brutálně a nebyla respektována jejich práva.

Televize se tak propůjčila k téměř husákovské propagandě vyznamenávání hrdinných policistů bránících "naši milovanou Prahu" proti cizím vandalům. Rezignovala na svou kritickou roli instituce, která má hájit občanské svobody a vykonávat kontrolní funkci.

Role, kterou ČT sehrála během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a šovinistická rétorika, kterou zvolila jsou jedním z nejpádnějších důkazů, jak nutná je občanská a nikoli politická kontrola České televize. Je nutné dodat, že Česká televize nebyla jedinou institucí s podobným chováním. Stejně reagovala valná většina politiků a představitelů vlády. Česká televize nutně potřebuje odvahu dát možnost vyjádření kritickým a nezávislým názorům. Chápu jak je to těžké, protože drtivá většina členů současné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byla vybrána politickými stranami a nereprezentuje veřejný zájem, ale úzké zájmy politické. V některých případech pak pouze názory autokratických předsedů politických stran.

4. příklad: zábavné pořady běžně používají nekorektní způsob "humoru" vůči menšinám. Neobjevují se již v tak otevřené podobě jako byla "žertovná vystoupení" o Vietnamcích jezdících na motocyklu se "skořápkou z kokosového ořechu" namísto přilby nebo šišlajících homosexuálech. Přesto však ve vysílání České televize takový humor občas přítomen je.

5. příklad: Temelín. V ČT se často v souvislosti s Temelínem objevuje šovinistická rétorika, stejná jako v případě současné vlády namířená proti Rakušanům a jejich protestům proti uvedení jaderné elektrárny do provozu. Přestože je jasné, že Rakušané musí mít kritický zájem o Temelín (stejně jako by ho měli mít čeští občané), jsou jejich protesty líčeny téměř jako zlotřilé spiknutí proti umu českých rukou, který vybudoval atomový zázrak (za pomoci nejdříve sovětských a po roce 1989 amerických expertů, uveďme pro přesnost). V souvislosti s Temelínem chybí hlubší analýza role americké firmy Westinghouse, která významným způsobem z dostavby Temelína profitovala a má jistě zájem na spuštění jaderné elektrárny.

Občanská společnost, která zatím v ČR existuje jen v zárodcích nemá dostatečnou sílu kontrolovat a ovlivňovat Českou televizi. ČT by neměla být pod politickou, ale občanskou kontrolou, je třeba nejen změna složení Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, ale zároveň jakým jsou její členové vybíráni.

Rada pro televizní a rozhlasové vysílání musí, stejně jako management České televize, pravidelně konzultovat se zástupci menšin, neziskových organizací, které s těmito skupinami spolupracují, aby získala přesnější představu o názoru veřejnosti na Českou televizi. Konference "Česká televize-věc veřejná", která proběhla minulý týden v Praze, představuje nadějný začátek vzájemné komunikace mezi Českou televizí a veřejností.

Hana Třeštíková

Na vědomí:

Mgr. Dušan Chmelíček,
generální ředitel České televize

MF DNES

V Praze 29. listopadu 2000

Vážený pane předsedo,

s podivem jsem v MF DNES z 28. listopadu 2000 četla článek paní Jany Dědečkové, členky Rady České televize, nazvaný Zcela nepřínosná konference a věnovaný konferenci Česká televize: věc veřejná. Nemohu se zbavit dojmu, že paní Jana Dědečková byla nějakým omylem přítomna na jiné konferenci než na té, které jsem se zúčastnila já.

Nechci hodnotit jednání konference jako celku, co však posoudit mohu, to je konferenční sborník a jednání panelu Televize jako svědectví o lidech a době, v jehož rámci jsem také vystupovala. To se od začátku neslo ve velmi kritickém a otevřeném duchu. Neumím si představit, že by bylo možné označit například vystoupení pana Martina Vadase nebo Vladimíra Justa "nezávazným poplkáním sympatizantů generálního ředitele a vedení ČT", jak charakterizuje jednání celé konference paní Jana Dědečková. Vzhledem k tomu, že jeden z hlavních a v tištěném programu konference avizovaných referátů v naší sekci přednesl Petr Schwarz, šéfredaktor redakce zpravodajství Prima TV, nerozumím ani námitce paní Dědečkové, že "z účasti na konferenci byli vyloučeni například zástupci komerčního vysílání". Nechápu, jak může paní Dědečková psát, že "nebyli pozváni ani představitelé internetových periodik, která se médii zabývají". Nepřehlédnutelnou postavu Jana Čulíka, vydavatele a šéfredaktora Britských listů, jsem v Kongresovém centru postřehla v pátek i v sobotu; jeho ostře kritický článek navíc zahajuje konferenční sborník. Je proto s podivem, že Britské listy uvádí paní Dědečková výslovně mezi periodiky, jejichž představitelé nebyli pozváni. Ve sborníku lze číst též texty Ondřeje Neffa, vydavatele a šéfredaktora internetového deníku Neviditelný pes, a Milana Šmída, vydavatele a šéfredaktora internetového občasníku Louč. Milan Šmíd navíc jako zpravodaj referoval na závěrečném plenárním zasedání konference o průběhu jednání panelu Televize jako okno do světa. Mám tedy za to, že organizátoři konference představitele internetových periodik pozvali.

Nechci však paní Dědečkové vyčítat dílčí věcné chyby, které se do novinového článku mohou dostat nedopatřením. Za nepřijatelné pokládám především vyznění jejího textu, který vzbuzuje dojem, jakoby celá konference byla zbytečná. Každý, kdo alespoň letmo prolistoval konferenční sborník, musí tvrzení paní Dědečkové o tom, že členové Rady České televize nesměli přispět do sborníku, "snad aby se v něm náhodou neobjevil také nějaký kritický hlas", pokládat za naprosto nepochopitelné.

V reakci na článek paní Dědečkové chci zdůraznit, že mne mile překvapila míra otevřenosti a kritičnosti sborníku i jednání té sekce konference, které jsem se zúčastnila. Je to poprvé od roku 1992, tedy od vzniku České televize, kdy její pracovníci přistoupili na takto otevřený dialog, a co víc, kdy pro něj sami vstřícně připravili optimální podmínky. Vnímám to jako významný obrat k lepšímu, příslib do budoucnosti, veřejný závazek, že tato diskuse bude pokračovat, byť na menších a tematicky přesněji vymezených fórech, jak zaznělo na závěr konference z úst představitele ČT.

O to více lituji, že členka Rady ČT, která by v první řadě měla ocenit a podpořit podobné velkorysé zahájení dialogu ČT s odbornou veřejností, zpochybňuje význam této akce, v historii ČT dosud naprosto ojedinělé. Z diskusí s kolegy vím, že v tomto názoru nejsem osamocena.

Helena Třeštíková

režisérka dokumentárních filmů

Igor Linhart

Tehdy jsem u jmenovaného soudu podal žalobu pro porušení ústavního práva na informace, které v té době ještě nebylo upraveno zvláštním zákonem. O rok později, 20. 5. 1999, rozhodla předsedkyně senátu JUDr. S. Kovářová o zastavení řízení pro údajnou nejasnost podání. Proti tomuto rozhodnutí jsem se odvolal k Městskému soudu v Praze. Předseda senátu JUDr. P. Hübner odvolání vyhověl a usnesením z 8. 2. 2000 rozhodl o zrušení rozhodnutí soudu I. stupně a vrátil věc k dalšímu řízení. Soud 1. stupně případ znovu přidělil soudkyni JUDr. Kovářové, přestože ona sama dříve považovala podání za nejasné a tedy nezpůsobilé projednání. Z mně neznámých důvodů však soud případ později přidělil jiné soudkyni, předsedkyni senátu JUDr. M. Siněvičové, která nařídila jednání ve věci. Hlavní líčení se bude konat ve čtvrtek, 30. 11. 2000 v 14,15 h v jednací síni č. 205 Obvodního soudu pro Prahu 1, Ovocný trh 14.

V době, kdy vstoupil v platnost zákon 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, 5. 2. 2000, jsem požádal ČTU o umožnění přístupu ke zprávám o hodnocení činnosti Českého telecomu a SPT telecomu za období od r. 1996 dosud. Tato moje žádost byla zamítnuta s  poukazem na to, že příslušné zprávy obsahují údaje, které akciová společnost Český telecom prohlásila za obchodní tajemství. Protože jsem žádost nedoložil souhlasem Českého telecomu s poskytnutím těchto informací, ČTÚ mi odmítl požadovanou informaci poskytnout.

Argumentace obchodním tajemstvím je v případu nová, dosud ČTÚ zdůvodňoval odepření informací tím, že zpráva je součástí spisu v neveřejném správním řízení. Proti tomuto rozhodnutí jsem se ve stanovené lhůtě odvolal k ministrovi dopravy a spojů, s odůvodněním, že i kdyby zpráva obsahovala údaje, které mohou být označeny za obchodní tajemství, obsahuje jistě i informace, které obchodním tajemstvím nejsou. Rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci jsem dosud (po 4 měsících) nedostal.

Význam informací o kontrolní činnosti ČTÚ a smysl jejich vymáhání soudní cestou.

Tato firma je dosud státními orgány protežována, jak je zřejmé například z nedávného prodloužené záruky monopolního postavení, kterou Český telecom dostal od státu v oblasti hlasových služeb. Setrvalá nespokojenost uživatelů s úrovní telekomunikačních služeb zabezpečovaných Českým telecomem je sice všeobecně známá, ale těžko objektivně vyhodnotitelná, zejména soukromou osobou, která nemá k dispozici příslušná data (např. statistické údaje o poruchovosti, postupu telefonizace odlehlých oblastí, počtu reklamací, z toho oprávněné reklamace, a pod.).

Stejně tak srovnání cen telekomunikačních služeb s cenami v ostatních evropských zemích by si zasloužilo zevrubnou studii. Tvrzení, že tyto služby jsou u nás druhé nejdražší v Evropě po Rusku, které se objevuje občas v tisku, by bylo třeba prozkoumat. Je však zcela zřejmé, že telekomunikační služby jsou strategicky důležité a že zejména tradiční hlasové služby v pevné síti nefungují uspokojivě a jsou přitom drahé. Je mnoho důvodů se domnívat, že významný podíl na tom má nedostatečná kontrola činnosti monopolního provozovatele telekomunikačních sítí včetně kontroly plnění smluvních závazků Českého telecomu zakotvených ve smlouvě o privatizaci.

ČTÚ jako orgán státního dozoru a zákonem pověřený regulátor telekomunikačního trhu je za tento stav odpovědný. Každý občan má právo dovědět se, jak státní orgány vykonávají svoje povinnosti, a má mít možnost posoudit výsledky jejich práce. Bez znalosti rozhodujících dokumentů, kterými jsou v případě ČTÚ jeho oficiální výroční zprávy o hodnocení provozovatele telekomunikačních sítí, mohou občané posuzovat jeho činnost jen nepřímo, na základě subjektivního hodnocení úrovně služeb a svých nutně omezených osobních zkušeností s jednáním ČTÚ při vyřizování jejich stížností. Nemohou pak kvalifikovaně vytvářet žádoucí tlak na zlepšení služeb, zejména když jsou tyto služby monopolní. Důsledné vymáhání informací od státních orgánů by nepochybně přispělo k jejich většímu pocitu odpovědnosti, uvědomování si povinnosti skládat občanům účty a tím i k jejich lepšímu fungování.

Některé křiklavé příklady selhání Českého telecomu

Neúplná telefonizace Prahy

Vysoce poruchové fixní radiotelefonní stanice

Nepřehlednost telefonních účtů

Václav Moravec

Co jsem chtěl jako člen Rady ČR pro RTV prosazovat?

Proč odmítám kandidaturu do Rady ČR pro RTV?

V novém vedení Rady ČR pro RTV je rovněž neúspěšný kandidát do Senátu, který podle mého názoru v uplynulém měsíci Radu svým vystupováním znevěrohodnil. Jeho zvolení místopředsedou Rady bylo jednomyslné, tudíž všichni dosavadní radní s jeho jednáním souhlasí a po zásluze jej odměnili funkcí. Za těchto okolností je zřejmé, že většina mých návrhů nemá v Radě ČR pro RTV šanci na úspěch. Členem Rady s těmito způsoby chování být nehodlám! Po 21. listopadu 2000 je zřejmé, že Rada ČR pro RTV ztratila zbytky své důvěryhodnosti.

V Praze 28. listopadu 2000

Václav Moravec

Martin Stín

Je zřejmé, že jde o spor, který je sám o sobě nadbytečný, nikomu nepřinese užitek, a i bez onoho nešťastného vládního rozhodnutí byl již nesmyslně zdramatizován. Není pochyb o tom, že ani jedna ze svářících se stran nevyčerpala všechny možnosti k dohodě, a je to smutné. Prezident však pouze využil své ústavní pravomoci. Byť se nezavděčil, přesto nespáchal zločin a po věcné stránce jeho rozhodnutí není špatné. Ani jeho protivníci nedokáží hodnověrně zpochybnit kvalitu jím vybraných osobností. Pouze namítají, že pan Tůma má na jisté věcné problémy jiný názor než smluvněopoziční strany ( což je podle nich v demokratickém systému neodčinitelný hřích) a je politicky závislý na "hradních kruzích". Kdyby se nestyděli, jistě by vůdcové "protihradního tábora" přiznali, že by raději do čela dosadili opravdu, ale opravdu nezávislé osobnosti, které by byly tiše závislé na nich ( ostatně pan Klaus nás nedávno důrazně poučil, že nezávislé osobnosti neexistují).

Chápu rozhořčení smluvněopozičních stran. Nutnost vyrovnávat se při hledání a výkonu politických řešení s existencí rozhodovacího centra, které uvažuje odlišným způsobem, může být nepříjemná a zdržuje. V obecné rovině jde o známý rozpor mezi mírou demokracie a efektivností vládnutí zejména v krizových stavech. Čím méně prostoru pro odlišné názory, tím snáze se tvoří a realizují rozhodnutí, tím rázněji režim v obtížných situacích jedná...ale tím rychleji upadá do omylů, na které nakonec doplácí - a naopak. Naši otčímové národa by si měli konečně zvyknout na myšlenku, že odlišně přemýšlející osobnost není nepřítel režimu, ale právě jen partner pro diskusi. Je-li to partner kvalitní, pak střetávání s jeho názory sice spotřebuje nějaký čas a energii, ale nakonec obohatí obě strany a umožní najít správná řešení. V boji o moc nad ČNB přesně pokračují v linii snah o redukci politického systému na poslušný nástroj výkonu moci vítězné strany, na uzavírání stranického systému do podoby jakési reformované národní fronty, na zužování prostoru pro funkční opozici. Mají pravdu: v poměrech roztříštěného názorového spektra politických sil se špatně vládne. Vládnutí bez opozice je jednodušší a občané chyby vlád nakonec stejně bez odporu zaplatí. Víme o tom své.

Připusťme, že ústava a zákon o ČNB skutečně vyžadují kontrasignaci prezidentova rozhodnutí. Namítá-li proti tomu Václav Havel, že dosavadní praxe to nevyžadovala, přehlíží, že při dřívějších jmenováních guvernéra a rady ČNB vládlo mezi "hradem" a "podhradím" harmonické souznění a navíc Josefa Tošovského přivedl Václav Klaus. Premiér tehdy neměl žádný zvláštní důvod domáhat se uplatnění své formální pravomoci.

V každém případě však ČNB má nové vedení, které se zdá být na výši svých úkolů. Za těchto okolností raněná ješitnost "podhradí" není tak důležitá, aby bylo opodstatněné její léčení znevažováním České republiky v očích civilizovanější části světa. Vzniklá situace silně připomíná vztahy mezi vládou Vlado Mečiara a prezidentem Michalem Kováčem. Víme, jak jsme tehdy slovenské poměry vnímali a jak poškodily mezinárodní postavení Slovenska. Snad bychom se z toho mohli poučit. Nebo snad budeme pokračovat tím, že BIS bude uloženo unést fenku Ďulu do Rakouska a  rozloučíme se s Evropou ?

Karel Mašita

Soudkyně Píchová v žalobě tvrdila, že se nikdy svým rozhodováním aktivně nepodílela na politických procesech a že tudíž v pořadu Nadoraz autoři hrubě poškodili její pověst. Soud však toto její tvrzení odmítl a žalobu zamítl s odůvodněním, že její účast v politických procesech je nesporná a že jako soudkyně je veřejným činitelem, o jehož profesní minulosti má veřejnost plné právo být informována.

Pomineme-li fakt, že tato soudkyně dosud v justici působí a navíc školí budoucí soudce, je téměř šokující, že ke všemu ještě zasedá (nebo donedávna zasedala) v kárném senátu Městského soudu v Praze.

K politickým kauzám, které soudila, je třeba říci, že byly jako nezákonné již dávno revidovány. To dobře ilustruje například kauza s Jazzovou sekcí, v níž Nejvyšší soud ČR v dubnu 1991 ke stížnosti pro porušení zákona Generálního prokurátora ČR rozhodl, že právě senát JUDr. Píchové v roce 1987 v této věci nejméně desetinásobně porušil zákon v neprospěch souzených členů Jazzové sekce. Nejvyšší soud v tomto případu zrušil pro nezákonnost nejen rozsudky, ale i celé série nezákonných policejních a prokurátorských rozhodnutí o vznesení obvinění, zatčení, uvalení vazby, domovních prohlídkách či zabavení majetku. Veškeré tyto nezákonnosti JUDr. Píchová jako předsedkyně senátu s bohorovným klidem komunistického soudce ignorovala a členy Jazzové sekce odsoudila a poslala do vězení.

Když na toto autoři v pořadu Nadoraz poukázali, soudkyně Píchová se svými možná stále "dlouhými prsty" přispěla k likvidaci celého tohoto pořadu. Tím se jeho autoři: Rebeka Křižanová, Šárka Weberová a Lubor Kohout, spolu s producentem Janem Šternem, zčistajasna ocitli "na dlažbě".

Bude jistě zajímavé sledovat, jakým způsobem se nynější vedení České televize autorům a producentovi omluví a jak bude předchozí postup vůči nim kompenzovat.Rozhodně by tento další z "kostlivců" ČT neměl být odklizen zpět do jedné z mnoha skříní v šatnách generálního ředitele.

Karel Mašita

Dalibor Matušínský

Píše-li pan Krejčiřík, že na Slovensku vyhrály strany, které slibovaly samostatnost, má naprostou pravdu. Čarnogurský se v rozhovoru pro televizi na přímou otázku, jaké řešení je pro něj osobně nejlepší vyjádřil, že je to "samostatný slovenský štát". Samostatnost požadovaly všechny slovenské politické špičky, DS, což byla slovenská odnož ODS a jako taková podporovala zachování společného státu, ve volbách naprosto propadla.

Touha po samostatnosti byla zřejmá i v průběhu tzv. sametové revoluce. Zatímco v Čechách, na Moravě i ve Slezsku vznikala OF, na Slovensku vznikla VPN. To bylo pro další vývoj velice důležité, protože se jednalo o samostatný politický subjekt a tak měli Slováci hned od počátku vlastní reprezentaci ve FS i SN. (Pro nezasvěcené, jedná se o federální shromáždění a sněmovnu národů). Částečně tak byl převzat model z minula, kdy politickou stranou v české části federace byla KSČ, zatímco na Slovensku to byla KSS, jenže ta byla KSČ podřízena, kdežto VPN byla na OF naprosto nezávislá. Toto politické uspořádání způsobovalo kupříkladu vleklé spory o název státu (pamatujete? Dlouho jsme byli ČSSR, protože název ČSR byl pro VPN nepřijatelný. Pak vznikl patvar Česko-Slovenská Federativní Republika, kterou na Slovensku striktně zkracovali na Česko-Slovensko, což budilo dojem konfederace. Speciální lahůdkou pak bylo označení Česko-Slovensko-Německá hranice - poznáte, které státy tam spolu hraničily?)

Tento vývoj pak pokračoval i v dalších oblastech. V české části republiky fungovala Československá televize, ale na Slovensku vznikla Slovenská televízia. Česká televize vůbec neexistovala! Podobné tlaky byly na zřízení slovenské policie, slovenské armády i slovenské národní banky. Protože výsledkem by rozhodně nemohl být jediný stát, přišel v té době ještě politicky naivní Petr Pithard s teorií dvojdomku - tedy de facto konfederace. Jenomže konfederace nemohla vyhovět touze po samostatnosti, která na Slovensku hořela jasným plamenem a zároveň byla nepřijatelná pro Čechy, kteří Československo chápali jako svůj stát - nevím, nakolik si to Slováci uvědomují, ale neexistence českých odnoží československých institucí, které však slovenské odnože měly, pramenila právě z pocitu, že jsme přece jeden stát, tak proč ty organizace komplikovat.

Jenže Ján Čarnogurský udělal chybu. Dobře si uvědomoval důsledky zbrklého vyhlášení samostatnosti a snažil se jej odložit až na dobu vstupu ČSFR do EU. Toho využil Vladimír Mečiar a díky hlásání nezávislosti se nechal na vlně populismu vynést na samý vrchol slovenského politického nebe. K tomu mu dopomohly i tehdejší mediální hvězdy, tehdejší i dnešní ministr Kňažko a populární herec Kukura, který byl sice po odchodu do emigrace cenzurován, ale po pádu komunismu zažil triumfální návrat.

Výsledkem byly volby, ve kterých OH Petra Pitharta se svou vidinou dvojdomku propadlo tak strašlivě, že tomu její představitelé dodnes neuvěřili. (Dnes nám po OH zbývá jen přezdívka Hydroxidová skupina). V ČR vyhrála ODS s heslem "společný stát nebo rozdělení" a na Slovensku HZDS s heslem "konfederace nebo rozdělení". Po úspěchu ve volbách se předsedové obou stran nechali zvolit do čel národních rad (ČNR a SNR), zatímco post předsedy FS obsadil Stráský. To bylo jasným signálem, že se společným státem je konec.

Matematicky řečeno, průnikem obou množin bylo rozdělení státu a k tomu taky od 1. ledna došlo. Zatímco v ČR bylo rozdělení přijato v tichosti a s jistou nostalgií, na Slovensku hořely "vatry slobody".

Hovoří-li dnes Katarína Luciaková o touze ne po samostatnosti, ale nezávislosti na Praze, pak tato touha byla v dobách komunistických odsouzena k neúspěchu již proto, že vládnoucí strana - tedy KSČ - byla řízena stranickým sekretariátem a nějaké pobočky typu KSS mohly sice buzerovat své podřízené dodatečnými příkazy a zákazy, ale nemohly se vzepřít rozhodnutí generálního tajemníka (jímž by Gustáv Husák, Slovák, kterému po jeho smrti vzdal Ján Čarnogurský hold prohlášením, že to sice byl komunista, ale zasloužil se o větší samostatnost Slovenska - podobného hodnocení se ostatně dočkal i Tiso). Paní Luciaková si již nepamatuje, že v dobách centrálního plánování bylo na Slovensku k sehnání více zboží, nežli v českých zemích, protože to tak bylo rozhodnuto. Ale její tvrzení je v intencích názoru, který je a byl na Slovensku velice rozšířen, že totiž Slovensko na Čechy doplácelo. Jak se to shoduje s tokem dotací, netuším.

Závěrem: pan Krejčiřík má pravdu, že touha po samostatnosti byla v té době silnější, nežli touha po svobodě. Heslo "lepší domácí tyran, nežli cizí laskavý vládce" platilo i na Slovensku (a později v dnes samostatných zemích SSSR, dnes v Čečně či Kosovu). To, že se dnes Slováci nechtějí znát k prosazení rozdělení federace, možná pramení z pocitu viny za všechno, co se na Slovensku od té doby odehrálo. Tento pocit je však klamný - druhé a další volby vyhrávali politici s úplně jiným populismem, nežli bojem za nezávislost. A tak je tomu konec konců i v ČR.

P.S. Vzhledem k překotnému vývoji, vznikům a zánikům politických stran a hnutí je možné, že mnou uváděné názvy historicky nesedí. Prosím o shovívavost, snad to nijak neovlivnilo faktickou stránku věci.

J. B. Akláb

Martin Profant (Respekt přináší i jeho fotografie se stručným CV...) rozebírá volební neúspěch ČSSD.

Hned na první otázku: Proč ČSSD prohrála volby vyslovuje celkem 3 hlavní důvody - přitom ten třetí, který M. Profant řadí jako poslední, uvádí slovy - cit.: "Poslední důvod, který vůbec není okrajový, je fakt, že typickým volebním kandidátem byl Miroslav Šlouf. Nedivím se, že lidi nešli volit."

Poznámky zpracovatele:

Na to M.Profant neodpovídá ! atd.

Na otázku "Co říkáte reakci ČSSD?" odpovídá Profant příkladem licitace, zda by účast při volbách do Poslanecké sněmovny byla vyšší, protože si nedokáže představit, že by jako člen ČSSD šel volit v parlamentních volbách poslankyni, která reaguje na porážku senátního kandidáta, jemuž pomáhala slovy: "Tak tady nebudou mít nemocnici". Výrok označuje za projev už ani ne politického, ale lidského úpadku... .

Čtenář - laik by očekával alespoň vysvětlení, v jakém kontextu podobné vyjádření zaznělo.

Redaktor Holub uvádí předchozí odpověď M.Profanta v další otázce "natvrdo"do reality: O tom ví jistě nejvíc ona sama - Jana Volfová. Ale proč si myslíte, že ČSSD uškodil Miroslav Šlouf v roli volebního tahouna ?

Martin Profant odpovídá: (cit.) " U Šloufa nevadí jeho minulost, ale přítomnost. Jde o člověka podezřelého z několika činů, které jsou přinejmenším neslučitelné s dobrými mravy, když ne přímo se zákony tohoto státu, krajně neúspěšného podnikatele, po kterém zbyly dluhy. Nemohu soudit někoho, koho neznám, ale veřejný obraz Miroslava Šloufa je symbolem zdejších negativ: korupčních vztahů, násilnické formy vládnutí, bezohlednosti administrativy vůči občanovi, prostě té části projevů sociálnědemokratické vlády, se kterými se musí nějakým způsobem vypořádat, pokud má dostat ještě další politickou šanci." (Konec citátu M.Profanta).

Poznámky zpracovatele:

Například: "Nemohu soudit někoho koho neznám, ale veřejný obraz Miroslava Šloufa... "

"Šlouf je symbolem všech zdejších negativ:

prostě té části projevů sociálnědemokratické vlády, se kterými se musí nějakým způsobem vypořádat !"

Právě tenhle fakt mě vedl již v polovině přečteného rozhovoru k jednoduchému závěru:

NEJDE O ANALÝZU VOLEBNÍHO NEÚSPĚCHU ČSSD - omlouvám se, v případě upřímnosti takového záměru... - ale nekritizuji začátečníka, leč několik let úspěšně fungujícího poradce P.Buzkové !

NAOPAK (!) - JDE VLASTNĚ O PREZENTACI JEDNOHO Z  NÁZOROVÝCH PROUDŮ V  ČSSD A  ZÁKLADNÍ POPIS ( resp. ILUSTRACI ) JEHO POVOLEBNÍCH STANOVISEK.

Je-li podobných názorových proudů v ČSSD více, pak se opravdu musí ODS ( přes ujištění ze strany sociálnědemokratických "leadrů" o pevnosti opoziční smlouvy ...) rozhlížet i směrem k vítězům senátních voleb, a k druhému nejúspěšnějšímu volebnímu subjektu krajských voleb.

Tady je na místě "politologická moudrost" jednoho z nejstarších štamgastů, kterou jsem slyšel včera v hospodě U Tygra: "Zatímco za fenou, která se hárá, běhá jeden ženich za druhým a nestačíte je odhánět ani brokovnicí, od "hárající se politické strany" prchají všichni, seč jim síly stačí ! Tam žádná přitažlivost nefunguje...!"

Takže, možná i nastal čas " druhého vstupu do téže řeky"- jestliže tím prvním byla vláda symbolizovaná svými předsedy Klaus-Lux-Kalvoda (Žantovský). A přinejhorším má "pravice" v ČR stále ještě k dobru možnost, vyzkoušet si nový "sňatek" na úrovni nově zvolených krajů.

Praha 27.11.2000