Co je nového v České republice

Als die Nazis die Kommunisten holten, habe ich geschwiegen; Ich war ja kein Kommunist.
Als sie die Sozialdemokraten einsperrten, habe ich geschwiegen; ich war ja kein Sozialdemokrat.
Als sie die Gewerkschafter holten, habe ich geschwiegen; ich war ja kein Gewerkschafter.
Als sie die Juden holten, habe ich geschwiegen, ich war ja kein Jude.
Als sie mich holten, gab es keinen mehr, der protestieren konnte.

Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista.
Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat.
Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář.
Když přišli pro Židy, mlčel jsem, nebyl jsem přece Žid.
Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Martin Niemöller (1892-1984), překl. TP 

V České republice zatím fotografují "anarchisty", porušují zákon vůči "squatterům" a šikanují několik málo novinářů - když to strpíte, jste si jisti, že za několik málo let nebudete ve stejné situaci i vy? (TP)

Aktualizace, pátek 7. 30 ráno:

pátek 3.30 ráno:

Velká Británie: Drtivá porážka konzervativců, vítězství Blairových labouristů ve všeobecných volbách

Proud slovenskych studentu do Prahy ukazuje, co by se stalo, kdybychom ucinili snadno pristupnym studium v Praze treba Ukrajincum. Ti by se tu cestinu rychle taky naucili, a treba UK by se timto stala atraktivni pro "bazen" s 50 miliony obyvatel ! Takove zazemi talentovanych mozku (na vyber) nema zadna universita na svete - snad krome MGU v Moskve. (A ze to byla asi nejlepsi universita na svete v matematice a fyzice.) Vedlo by to k prilivu vynikajicich studentu - a casem jiste k zarazeni se UK mezi opravdu spickove university. Jeste k tomu nalakat treba zidovske vedce a intelektualy ruzne ze sveta (Praha ma mezi nimi dobry zvuk pro sve tradice) a prekonat odpor ceskych malomestaku (a jejich deti) trpicich "syndromem hlubokeho udoli" (=podeziravosti ke kazdemu, zijiciho vne toho udoli). Myslim, ze by to byla velka sance. Bohuzel xenofobie a zapecnictvi je u nas prilis mnoho.

Co jsou "skutečné cíle"? Nejsem tak naivní abych věřil všemu, co o sobě kdo vykládá. Anarchisty jsem viděl vrhat zápalné lahve, zapalovat auta (úplně cizí auta, ne jejich nebo policie), rozbíjet výlohy, rabovat, obtěžovat lidi na ulici.

To co anarchisté vydávají za "skutečné cíle" lze ve světle jejich činů považovat leda za slovní kouřovou clonu.

Takovouhle propagandu si klidně nechte.

Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Martin Pilař (Ostravská univerzita)

Jedním z největších paradoxů českého literárního života i v této chvíli zůstává fakt, že většina románů a esejů Milana Kundery je dostupná hlavně odborníkům, a tudíž se nemohla stát součástí českého kulturního povědomí. Kunderovy texty, včetně jeho esejistických pojednání o specifičnosti středoevropského románu, jsou mnohem snáze dosažitelné v polských překladech, neboť autorizovaných českých vydání a překladů francouzsky napsaných textů existuje dosud jen málo. (1)

Tím se dostáváme k tématu vytčenému v názvu tohoto referátu. Igor Hájek (1931 - 1995) se v britském exilu po čtvrt století intenzivně zabýval českou literaturou, avšak jeho bohemistické dílo je (s výjimkou několika článků v americkém krajanském časopise Západ) psáno výhradně anglicky, neboť bylo určeno hlavně zahraničním odborníkům a studentům. Náhlé a naprosto nečekané úmrtí způsobilo, že autor své studie a stati sám nestačil uspořádat a připravit ke knižnímu vydání.

Zůstaly roztroušeny hlavně v nesnadno dostupných konferenčních sbornících a v úzce specializovaných odborných časopisech, a proto jsou v Čechách téměř neznámy. Poněkud paradoxně se současnému českému literárnímu historikovi v souvislosti s osobností Igora Hájka vybaví v prvé řadě jeho editorská a autorská spoluúčast na knižní podobě torontského Slovníku českých spisovatelů (2).

Ubývá pamětníků, kteří si jeho jméno vybavují také např. v souvislosti s prvními českými zmínkami o existenci americké beat generation (v časopise Světová literatura, 1959, č. 6) nebo kteří si pamatují jeho stati, recenze a rozhovory s předními americkými i britskými spisovateli v Literárních novinách 60. let. Ve zmíněném desetiletí si Hájek v českém literárním kontextu vydobyl postavení uznávaného překladatele anglicky psané beletrie (John Steinbeck, Graham Greene, John Updike, Harper Lee, Eudora Welty aj.), sblížil se s Josefem Škvoreckým a podobně jako on dal po srpnu 1968 přednost svobodnějším poměrům v cizí zemi, jejíž kulturu však důvěrně znal a miloval.

Na rozdíl od Škvoreckého se však Hájek začal v exilu věnovat hlavně literární bohemistice. Na univerzitách v severoanglickém Lancasteru a ve skotském Glasgow vyučoval českou literaturu, avšak o rozdílnostech mezi oficiální a ineditní českou literaturou často přednášel i během svého hostování na severoamerickém kontinentu (Toronto, Ann Arbor, Philadelphia, Lincoln, Los Angeles, Seattle).

Již před svou emigrací byl Igor Hájek výjimečně hluboce obeznámen s literárním životem v anglosaských zemích. Právě v této skutečnosti je třeba hledat odpověď na otázku, proč relativně málo respektoval komunikační kódy, jimiž v 70. a 80. letech žila česká literární věda ve vnitřní i vnější emigraci. Českou literaturu však Hájek velmi osobitě reflektoval i na počátku 90. let.

Záhy po přesídlení do Británie začal Hájek publikovat recenze v Times Literary Supplement (1968 - 1972, dále zkracováno na T. L. S.), a to hlavně o knihách českých autorů. V tomto prestižním literárním týdeníku tehdy platila zásada (pro Středoevropany zřejmě poněkud nepochopitelná), že jména autorů článků zásadně nebyla uváděna. Hájkovy rozsáhlé recenze na romány J. Škvoreckého, I. Klímy a L. Vaculíka byly vybrány i do knižního vydání nejdůležitějších statí T. L. S. v letech 1971 a 1974 (Oxford University Press, opět bez uvedení jména autora).

Mezi významné Hájkovy stati z tohoto období patřila rovněž fundovaná kritická úvaha o tehdy novém a dosud vysoce ceněném překladu Haškova Švejka do angličtiny od sira Cecila Parrotta (1973).

Během svého působení na univerzitě v Lancasteru (1971 - 1981) se Hájek postupně zapojoval také do slovníkářských aktivit, a to jednak jako odborný poradce, autor přehledových statí o literatuře v Československu a hlavně jako autor hesel o českých spisovatelích, kteří vždy stáli v popředí jeho odborného zájmu (J. Škvorecký, B. Hrabal, M. Holub, V. Havel, L. Vaculík, I. Klíma, A. Lustig aj.).

Šlo vesměs o encyklopedie a příručky, které patří k základní výbavě vědeckých knihoven po celém světě (3); výše zmíněný „torontský slovník“ by tedy rozhodně neměl být vnímán jako jediný výsledek Hájkovy lexikografické činnosti.

Důkladná znalost faktografie se od druhé poloviny 70. let začala promítat do obsáhlých syntetických studií: první z nich byla pod názvem „Měnící se role české literární kritiky“ (The changing roles of literary criticism) publikována v roce 1976. Hájek hned v úvodu otevřeně přiznává, že „akademickou literární vědu“ sice neopomíjí, ale že hodlá klást větší důraz na seriózní literární recenze a na „aplikovanou literární kritiku“, která se často objevuje ve formě knižních předmluv a doslovů.

Tento důraz na komunikativnost metaliterárního textu byl i později základním rysem Hájkových statí o literatuře. Hned v první Hájkově studii se také projevila skutečnost, že jeho potenciálním čtenářem byl zahraniční zájemce o českou literaturu. O podobných studiích obecně platí, že zde bývají opakována fakta, jež nejsou pro českého historika překvapivá. V daném případě jde o informace o štollovských dogmatech z počátku 50. let, o skandál vyvolaný vydáním Škvoreckého Zbabělců na počátku politického tání a rozkvět intelektuální kritiky v 60. letech.

A přece Igor Hájek v závěru překvapí i českého čtenáře, když počátek „normalizace“ dokumentuje nejen zdrcující kritikou Kunderova Žertu (od marxisty Jiřího Hájka), ale hlavně prudkou proměnou oficiálního hodnocení díla symbolisty a mystika Otokara Březiny, jak se projevilo v předmluvě Josefa Veselého k brněnské březinovské edici z roku 1970 (Stavba ve výši - Symfonie bratrských hlasů).

O 70. letech Igor Hájek psal jako o době „vlády průměrnosti“ („The rule of the average: Czech official literature in the 1970s“, 1978), avšak nepochybně patřil mezi nejpilnější čtenáře „normalizační“ prózy mezi západními bohemisty.

Hájkovy úvahy o normalizační próze je možno volně rozčlenit do dvou fází:

a) V první (na konci 70. let) zahraničnímu čtenáři objasňoval rozklad českého literárního života po srpnu 1968 a citlivě analyzoval zásady, které se staly pro oficiální literaturu závaznými po sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1972. Jeho pozornosti neuniklo ani Kozákovo tažení proti statisícovým nákladům anglosaských detektivek, které ovšem bylo (na rozdíl od 50. let) marné. V příklonu některých mladších talentovaných autorů k romantickému pohledu na venkov (Jiří Navrátil, Jiří Medek, Vladimír Merta) spatřoval únik do relativně klidného, méně „prokádrovaného“ prostředí (čímž se 70. léta opět výrazně lišila od dob násilné „kolektivizace“). U „severočeské školy“ prozaiků (Jiří Švejda, Václav Dušek, Arnošt Herman) oceňoval detailní popis všednodennosti a konzumního způsobu života, který byl považován za import ze Západu, a proto jej bylo možno kritizovat. Igor Hájek ve své stati rovněž upozorňuje na dnes již poněkud pozapomenutý drobný literární „skandál“, který byl nicméně pro české „normalizační“ poměry typický. Jiří Hájek jakožto šéfredaktor stranického týdeníku Tvorba otiskl povídku svého syna Petra, jejíž hlavní hrdina se stal obětí stranických čistek, a proto spáchal sebevraždu. Za uveřejnění této povídky se šéfredaktor musel omluvit čtenářům.

b) Na sklonku 80. let Igor Hájek publikoval další zobecňující přehledovou stať nazvanou „Záznamy všedních dní“, kterou tentokrát napsal česky a zaměřil na čtenářský okruh amerického krajanského časopisu Západ. Byl si totiž vědom toho, že v informovanosti o české literatuře docházelo k stále hlubšímu rozporu: domácí čtenářstvo již relativně dlouho vyrůstalo hlavně pod vlivem oficiální literatury a exiloví čtenáři naopak zase četli hlavně produkci exilových nakladatelství. Hájek se v úvodu stati kriticky zmiňuje o velmi shovívavém postoji předního britského bohemisty Roberta Pynsenta k některým „perestrojkovým“ prózám (L. Němec, J. Křenek, V. Dušek, B. Hlinka aj.) v rozhovoru pro Tvorbu (v prosinci 1986). Avšak distancuje se také od naprosto přezíravého postoje některých amerických krajanů k domácí oficiální tvorbě. Přesně postihuje vývoj „severočeské“ kritiky konzumního života, z níž se v 80. letech stalo příběhové klišé přeplněné hamižníky, úplatkáři a veksláky. V souvislosti se zplaněním zřejmého talentu se Hájek zmiňuje o Josefu Fraisovi, který zaujal výraznou prvotinou Muži z podzemního kontinentu (1978), ale jehož další romány měly sestupnou tendenci. Hájek je toho názoru, že „literární kvalita sama není hlavním problémem oficiálně vydávané literatury a není také pouze jejím problémem. Srovnáme-li po této stránce například románovou prvotinu básníka Jaroslava Čejky (1943) Kulisáci (Mladá fronta 1985) s knížkou exilového autora Luboše Martínka (1954) Představení (Index 1986), těžko Čejkovi upřít, že píše daleko lépe. /…/ Odlišují se v ideových postojích autorů - Čejkův hrdina se zařazuje do systému, Martínkův nikoli.“ (Hájek, 1987, s. 27) Jistou literární kvalitu Hájek rovněž shledává v prózách Zdeňka Zapletala, Petra Skarlanta a Radka Johna. Václava Duška a jmenované autory měl Hájek zřejmě na mysli, když napsal: „Kdyby někteří mladší autoři dokázali /…/ vybřednout z lepkavé české lyričnosti a kdyby jim poměry dovolily ne-li rozlet, tedy aspoň méně opatrnosti, mohly by se ty nevzrušivé záznamy strnulé všednosti brzy proměnit v tvorbu, která by si našla cestu do světa.“ (tamtéž, s. 30) Typickým rysem značné části české prózy se podle něho stává fakt, že „ideologii už skoro nikdo nebere vážně“ a že se z literatury „téměř úplně vytratila dělnická třída a její vedoucí role“ (tamtéž, 27). Dříve kritizovaný český konzument stále otevřeněji pošilhává po kvalitním západním zboží a do literatury se postupně vracejí i velmi otevřené erotické scény (např. v knize Antonína Bajaji Mluviti stříbro, Mladá fronta 1982). V závěru stati Hájek konstatuje, že i ona méně zajímavá část „oficiální“ české literatury je „zajímavá jako výpověď o době poznamenané nicotností a provinciální přišlápnutostí“ (tamtéž).

Igora Hájka tedy „normalizační“ literatura přitahovala především jako více či méně umělecký dokument doby. Více než estetická kvalita slovesného díla ho zajímalo, do jaké míry se autorovi podařilo vystihnout nejdůležitější aspekty společenského života. Úspěšně se přitom dokázal vyhýbat zjednodušujícímu politizování a nadbytečné ideologizaci, s níž se setkával u domácí i exilové kritiky.

V roce 1991 Igor Hájek publikoval jednu ze svých nejobecněji koncipovaných statí o české literatuře, a to pod poněkud provokujícím názvem „Tradice české literatury: prokletí a požehnání“ (Traditions of Czech Literature: Curses and Blessings). Šíře záběru byla již předem dána tím, že byla psána pro knihu Czechoslovakia, 1918 - 1988, redigovanou H. Gordonem Skillingem. Rozsáhlá úvaha je uvozena popisem roztržky mezi výsostným romantickým básníkem Karlem Hynkem Máchou a dramatikem zdůrazňujícím vlastenecké povinnosti Josef Kajetánem Tylem. Touto známou epizodou Hájek dokládá rozpory, které byly pro českou literaturu příznačné už od samých počátků před tisíci lety a jež jí přinesly mnoho dobrého i zlého - jde o „rozkol mezi národní, náboženskou, společenskou či politickou povinností a tvůrcovými závazky vůči umění, mezi vysokými morálními principy a umělcovou samolibostí či tvůrčí nezodpovědností, mezi etikou a estetikou“. (Hájek, 1991, s. 178)

Této dichotomie si povšiml již Arne Novák a také René Wellek ve svém eseji „Dvě tradice české literatury“ (Two Traditions of Czech Literature) konstatoval, že se v českém kontextu zmíněný dualismus projevuje mnohem silněji než v literaturách jiných, a domníval se, že souvisí s násilnými a tragickými zvraty národních dějin.

Igor Hájek se s těmito názory ztotožňuje a rozsáhle dokládá, že i v posledních desetiletích byla oficiální i ineditní česká literatura velmi úzce svázaná se společenským a politickým životem. Právě v tom spočívá nejen požehnání, ale i dávné prokletí české literatury.

Hájkova poslední rozsáhlá stať vyšla v roce 1994 pod názvem „Česká literatura ve vroucím kotli“ (Czech Culture in the Cauldron). Již její název naznačuje, že jde o úvahu o české kultuře na počátku 90. let. Avšak pozornost je soustředěna spíše na fungování kultury, než na její úroveň. Mnohem více než na literární díla se zde Hájek zaměřil na změny v nakladatelské a knihkupecké praxi. Podrobně se stať zabývá radikální proměnou vztahu státu ke kultuře, který Václav Klaus vyjádřil bonmotem, že „když je třeba vymalovat byt, knihovna se stěhuje na balkon“. Hájek vyjádřil vážné pochybnosti o využívaní thatcheristických modelů v českých poměrech, neboť financování kultury soukromými sponzory je velmi nejisté i v hospodářsky prosperujících zemích.

Kromě přehledových a syntetizujících statí napsal Hájek rovněž několik monografických studií, a to nejen o svém příteli Josefu Škvoreckém (např. rozbor jeho románu Konec nylonového věku), ale např. obsáhlý portrét osobnosti Óndry Lysohorského (vlastním jménem Ervin Goj) pod názvem „Básník nového národa“ (Poet of a New Nation), který vyšel v prestižní ročence Cross Currents (University of Michigan).

Jistým impulsem k zájmu o tuto svéráznou osobnost mohla být i skutečnost, že Igor Hájek byl ostravským rodákem, ale studie se hlavně zabývá faktem, že šlo o autora, který se vždy střetával s větším zájmem v zahraničí než u českého publika (4).

Počátek 90. let byl pro Igora Hájka šťastným - avšak bohužel jen krátce trvajícím - tvůrčím obdobím. Dokládají to i dvě komparatistické stati zaměřené na typologii literárních postav a problém lidské identity. První z nich se nazývá „Klonování Ferdinanda Vaňka“ (The Cloning of Ferdinand Vaněk) a je v ní srovnáváno, jakými proměnami prošla postava z Havlových her v jednoaktovkách Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dienstbiera.

V druhé stati „Carnovsky, Smiřický, Zuckerman a spol. - Příběh o záměnách totožnosti“ (Carnovsky, Smiřický, Zuckerman and company - A  Tale of Mixing Identities“) se Hájek opírá o svůj dlouholetý zájem o osobnosti Philipa Rotha a Josefa Škvoreckého, avšak problém spisovatelského „alter ega“ zobecňuje v závěrečné úvaze o české ineditní literatuře.

Od názorů české kritiky na počátku 90. let se Hájek výrazně lišil svou (i jinde vícekrát zmíněnou) distancí od českého tíhnutí k lyričnosti, ale hlavně konstatováním, že takzvané autentické záznamy životní zkušenosti ne vždy přinášejí cenné umělecké výsledky.

Igor Hájek měl vždy blíže k anglosaskému pojetí literární vědy než k českému pojetí tohoto oboru, a to v domácích i exilových podmínkách. Pro většinu jeho statí o české literatuře lze použít označení „vědecký esej“.

Jde totiž o stati, jež jsou důkladně faktograficky podložené, avšak pro autora byla důležitější jasnost a srozumitelnost sdělení než důsledné užívání terminologického systému určité vědecké školy.

Některé Hájkovy eseje i kratší recenze jsou opatřeny názvem, který může českému vědci připadat snad až příliš publicistický (např. zmíněné „klonování Ferdinanda Vaňka“), avšak ve svých textech autor nepodléhal ani publicistickým manýrám, a to ani stylistickým, ani myšlenkovým.

Řekne-li se literární esej vzniklý v exilu, vytane českému čtenáři na mysli hlavně dráždivě hravá i kousavá kniha Josefa Škvoreckého a Antonína Brouska Na brigádě (Toronto, 1979), popřípadě některé podstatně méně příznakové texty Heleny Koskové.

Igor Hájek se ve svých anglicky psaných esejích nepřiklonil ani k jedné ze zmíněných možností. Časté užívání prostředků uměleckého jazyka a ironická distance od posuzovaného díla mu byly stejně cizí jako seriózní metajazyk středoevropské literární vědy.

Část esejistické tvorby Květoslava Chvatíka a veškeré eseje Sylvie Richterové mají pevnější terminologický základ než texty Igora Hájka, avšak zaměřením na širší čtenářskou obec, než jakou představuje úzká vrstva specialistů, se všechny tři zmíněné osobnosti blížily západnímu pojetí vědecké esejistiky.

Oproti víceméně informativním a hlavně sociologicky zaměřeným kritikám samizdatového kritika Milana Jungmanna psal Igor Hájek podstatně sevřeněji, avšak oběma byl společný zájem o oficiální vrstvu české literatury.

Hájek se Jungmannovi názorově vzdaloval hlavně v tom ohledu, že ho zkušenost života v zahraničí odtrhla od domácích politických i estetických kánonů. Ty ho nepřestaly magicky přitahovat, avšak postupem času je stále více vnímal ze značného prostorového i kulturního odstupu. Podobný odstup si Hájek zároveň dokázal udržet i od politicky motivovaných schémat části exilové kritiky.

Postavení Igora Hájka v exilové bohemistice je mimořádně osobité a knižní vydání jeho statí, k němuž snad v dohledné době dojde, bude cenným (byť nikterak rozsáhlým) doplněním stávajících představ o vnímání české literatury v zahraničí. Lze očekávat, že u čtenářů uvyklých středoevropským způsobům reflexe literatury se jeho texty možná nesetkají s nadšením, ale o to Igoru Hájkovi vlastně nikdy nešlo.

V úvodu tohoto pojednání bylo konstatováno, že exilovým beletristům, kteří od češtiny přešli k jazyku svého nového domova, je v české literatuře opět přiznáváno důležité místo. Není pochyb o tom, že si také anglicky píšící bohemista Igor Hájek zaslouží čestné místo vedle obecně známějších osobností ineditní české literární vědy a kritiky.

Literatura:

Hájek I., 1976, The Changing Roles of Czech Literary Criticism, in R. Freeborn et al. (eds.), Russian and Slavic Literature, Cambridge, Mass.

Hájek I., 1978, The Rule of the Average: Czech Official Literature in the 1970s. „International Journal“ (Canadian Institute of International Affairs), 33 (4), Autumn

Hájek I., 1983, Poet of a New Nation, „Cross Currents“ (University of Michigan), 2 (2)

Hájek I., 1987, Záznamy všedních dní, „Západ“, č. 9

Hájek I., 1991, Traditions of Czech Literature: Curses and Blessings, in H. Gordon Skilling (ed.), Czechoslovakia 1918 - 1988, Oxford and London

Hájek I., 1991, The Cloning of Ferdinand Vaněk, in Karel Mácha and Peter Drews (ed.), Aspekte Kultureller Integration, Muenchen

Hájek I., 1992, Carnovsky, Smiřický, Zuckermann and Co.: a Tale of Mixing Identities, in John Dunn (ed.), The Wider Europe, Essays in Slavonic Languages and Cultures, Nottingham

Hájek I., 1994, Czech Culture in the Cauldron!, Europe - Asia Studies, 46/1

Wellek R., 1963, Essays on Czech Literature, The Hague

Poznámky:

(2) Samizdatově Petlice, Praha 1979, knižně 68 Publishers, Toronto 1982, opravená a částečně doplněná reedice vyšla pod názvem Slovník zakázaných autorů ve Státním pedagogickém nakladatelství, Praha 1991.

(3) Encyclopedia of World Literature in the 20th Century (Ungar, New York 1975 a 1981 an.), Contemporary Foreign Language Writers (St. James Press, London 1984), Contemporary World Writers (St. James Press, Detroit - London 1993)

(4) Není bez zajímavosti, že Ervin Goj navštívil slavistickou katedru na univerzitě v Glasgow a vystoupil na tamějším semináři.

(Text byl napsán u příležitosti mezinárodní konference „Český jazyk a literatura na sklonku 20. století“, která se konala na konci dubna v polském Walbrzychu. Konferenci pořádala nově založená Vysoká škola humanitní ve Walbrzychu společně s Ostravskou univerzitou.)

Tento článek vyšel v nejnovějším čísle dvojměsíčníku Listy (3/2001); časopis si můžete objednat na adrese listy@economia.cz.

Ve sporu o tom, zda je možné si pozvat do politologického semináře na univerzitě představitele extremistických hnutí, mohu vyjádřit určitou míru pochopení pro obě strany: jak pro pana děkana filozofické fakulty Petra Koláře, tak pro politologa Zdeňka Zbořila. Děkan, patrně z obav z další medializace postihující fakultu, se rozhodl pro radikální řešení a kurz prostě zrušil; Zbořil logicky namítal, že při studiu extremismu je pro studenty důležité se v praxi seznámit s  názory i způsoby argumentace klíčových představitelů těchto hnutí a že prostřednictvím semináře je to podstatně "bezpečnější", než kdyby studenty posílal na jejich akce.

Mimo rámec mého chápání však zůstal důvod, proč za článek v Lidových novinách, v mnohém blízkým bulvárnímu tisku, pan děkan Lidové noviny pochválil a označil je za hlídacího psa demokracie. Unikal mi také smysl následné diskuse, která si většinou nekladla otázky, které by umožnily posoudit celý problém v konkrétních souvislostech.

Začněme u textu Lidových novin, který diskusi inicioval. Sám titulek - Neonacista "učil" na univerzitě (LN 25.4: 2001) - bez ohledu na uvozovky je bulvární. Extremisté totiž rozhodně nebyli v postavení vyučujícího, představovali pouze učební pomůcku, s jejíž pomocí měli studenti analyzovat určitý fenomén. Vzpomínám na svou známou z Mexika, která v rámci diplomové práce zkoumala sociální zázemí prostitutek ve veřejných domech. Nezvala si je sice na akademickou půdu, ale zvolila riskantnější metodu - navštěvovala je přímo na jejich pracovišti. Pokud by něco podobného učinily naše studentky, Lidové noviny by to patrně rozmázly pod titulkem Univerzita "posílá" studentky do bordelu. Komerční úspěch by byl zaručen.

Ale nejde jen o titulek. Celý text podsouvá čtenáři toto vidění problému: Neonacisté přednášejí své světonázory studentům filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Opakovaně se klade otázka, zda je s extremisty možné a vhodné diskutovat na akademické půdě. Jde tu o zmatení pojmů. Diskuse předpokládá vzájemnou výměnu názorů a snahu vzájemně se přesvědčit. Tady o to nešlo. Zde jedna strana kladla otázky, na něž druhá odpovídala, přičemž obsah a způsob odpovědí měly být součástí analýzy. Uváděné názory expertů odpovídají všeobecně rozšířenému nešvaru médií, kde se pracuje především se střihem, přičemž se vytrhne z kontextu jakási jednoznačná odpověď experta /pokud vím, tak jeden se již ohradil, že došlo k posunu jeho vyjádření).

Zřejmě klasickým případem "střihu" je odkaz na Ondřeje Cakla, který připomíná vystoupení významného činitele francouzské Národní fronty (radikální, pravicová strana) na Varšavské univerzitě: Studenti na něj začali křičet a házet nejrůznější předměty… Chybí ovšem již "nepodstatné" upřesnění, zda i v tomto případě šlo o vystoupení na specializovaném odborném semináři se dvěma desítkami studentů, odborníků a policistů, nebo zda to byla veřejná přednáška pro širší akademické fórum.

To je obrovský rozdíl. Pokud by na jakékoliv univerzitě zazněla veřejná přednáška představitelů extremistických skupin, je samozřejmě nutné proti tomu okamžitě vystoupit. Nepodceňuji schopnost myšlení vysokoškolských studentů, ale i mezi pravicovými extremisty nalezneme řadu lidí s vysokoškolským vzděláním. Ale tady šlo o seminář pro několik studentů politologie. Vysoká škola chemicko-technologická také neposkytuje své laboratoře široké veřejnosti: její studenti při laboratorních pokusech vědí, že lít vodu do kyseliny není nejlepší a své práce předjímají s jistou hypotézou, odlišnou od postavy strýce Františka v Saturninovi, který na dotaz, co bude výsledkem pokusu, odpovídá , že to ví jen pánbůh….

Otázky související s tímto případem se bytostně dotýkají každého badatele, který tuto složitou problematiku zkoumá. Mnozí z nich trvale zvažují, zda si například mohou dovolit navštívit oficiální tiskovou konferenci podobných hnutí a stran (s vědomím, že jejich přítomnost může být extremisty zneužita pro vlastní propagaci, případně použita proti nim), když pro vědeckou analýzu těchto hnutí tyto materiály potřebují. Nemluvě o riziku, že jako pozorovatelé při různých demonstracích je buď jejich organizátoři fyzicky napadnou, nebo budou považováni za přímé účastníky těchto akcí a bude je monitorovat policie. V některých případech badatelů či novinářů, kteří tuto situaci zkoumají, je možné doložit fyzická napadení, anonymní výhrůžku jim i celé rodině.

Výzkum této problematiky má i další rozměr, výraznou psychickou náročnost, srovnatelnou jen s nemnoha vědními obory. Sama jsem se asi před dvěma lety rozhodla tuto problematiku opustit, byť ji rámcově dále sleduji. Snaha o textový rozbor a analýzu veřejných vystoupení radikálně pravicových skupin je psychicky velmi náročná, navíc mi bylo jasné,m že pro další výzkum a získání materiálů musím vstoupit do užšího kontaktu i s jejich představiteli. Neměla jsem k tomu dostatek síly. Práce lidi v tomto oboru lze z hlediska psychické zátěže přirovnat k pracím na soudní patologii či výzkumu některých problémů světové historie (mušení, holocaust atd.).

Politologie je ovšem vědecký obor, do něhož výzkum těchto problémů patří. A nedokážu si představit žádný vědecký obor, jehož teoretický rozměr by nebyl spjat s výzkumem reality. Souhlasím s panem děkanem, že na akademickou půdu "politika" nepatří, tj. že akademická půda nemá být využívána pro volební kampaně; ale to neznamená, že ve specializovaných politologických kurzech není možné studentům předvést "živé politiky". Naopak, hlubší seznámení vytváří imunitu vůči jednoduché manipulaci, umožňuje vhled do dané problematiky.

Přibližně před rokem jsem v rámci projektu Výchovy k ústavnosti (projekt Americké rady vědeckých společností) pro učitele občanské výchovy a základů společenských věd zorganizovala přednášku o skinheadských písních. Na tomto semináři učitelé tyto písně poslouchali. Zároveň však poslechu předcházel teoretický úvod, po každé písni její textová analýza a rozbor motivů (sledování historických tradic českého fašismu, nových mezinárodních vlivů, apod). Ohlas mezi učiteli byl obrovský, protože se dostali k informacím, které (možná na rozdíl od některých svých studentů) neznali. Bylo to ku prospěchu jejich pedagogickému působení.

V rámci kurzů extremismu a autoritarismu je zcela běžné u nás i ve světě (vím to z vlastní zkušenosti ze spolupráce s mezinárodní výzkumnou skupinou pro extremismus), že do hodin se zvou představitelé těchto hnutí, ale výsledek závisí na kvalitě učitele a jeho schopnosti vhodně zasadit tato vystoupení do teoretických souvislostí. Není to vůbec jednoduché a bývá také běžné, že dotyčný učitel si na daná setkání zve i další odborníky či kolegy, protože řízení takového semináře je velmi náročné. Podobně, když studentům přednášíme o drogové problematice, také je svým způsobem seznamujeme s účinkem jednotlivých narkotik, jejich atraktivitou o způsobem aplikace a možných rizicích, což neznamená, že poskytujeme "návod k použití", byť špatně připravená protidrogová prevence může mít zcela opačný efekt.

A tady jsme u jádra problému. Lidové noviny se vůbec nedotkly otázky kvality seminářů. Nebyli dotazováni studenti, nehovořilo se o tom, jak dalece byli připraveni na danou problematiku, na jaké otázky se při semináři soustředili, jak byl seminář moderován, zda šlo skutečně o ryzí prostor pro propagaci, či zda byli "hosté" vedeni k odpovědím na zcela konkrétní otázky. A podobně děkan, který se okamžitě rozhodl zastavit celý kurz, nevyužil své možnosti jak celou kauzu přešetřit. Mohl například oslovit oborovou radu politologie FFUK (kde jsou zástupci jiných kateder i pracovišť mimo univerzitu) nebo požádat o pomoc odborníky z jiných politologických pracovišť, kteří by se posouzením programu kurzu, rozhovory s účastníky a vedoucím semináře mohli dostat k objektivnímu posouzení celé problematiky. Po několika dnech zbrklý zákaz kurzu odvolal, ale pachuť přehnané obavy z médií zůstala.

Je snad až prokletím, že procedury určené k řešení problémů společnosti jsou u nás opomíjeny a místo nich přicházejí na řadu gesta, která podléhají tlakům médií a  aktuální společenské atmosféře. Výsledkem je zbytečná politizace nebo dramatizace odborného problému (z hlediska obsahu i metodiky) a zvýšená celostátní pozornosti věnovaná relativně bezvýznamnému (z hlediska společenského ohlasu) skinheadovi Filipu Vávrovi a dalším představitelům extremistických hnutí.

Mnozí se děsili, že vystoupením extremistů by extremistické "viry" mohly napadnout oněch necelých dvacet studentů politologie; nikomu nepřišlo zvláštní, že tito lidé, jejichž přítomnost na specializovaném semináři vadí, zpopularizováni Lidovými novinami dostanou prostor v  soukromé televizi Prima, kde jsou diváci mnohem méně teoreticky vybaveni než studenti politologie.

Důvod, proč byl takto koncipovaný materiál v LN publikován, zůstává nejasný. Pokud bylo snahou zabránit šíření extremismu, jde o neuvěřitelně neprofesionální přístup. Pokud šlo o získání čtenářského ohlasu za každou cenu, snížily se tyto noviny na úroveň, jež jim nepřísluší, stejně tak jako v případě, že šlo o cílený útok na univerzitu, fakultu, ústav politologie či osobně na politologa Zdeňka Zbořila.

Nemám nic proti tomu, aby sdělovací prostředky upozorňovaly na problémy, a vůbec si nemyslím, že by akademická obec měla být z mediální pozornosti vyjmuta. Například problém, který média otevřela v souvislosti s kupováním testů na právnické fakultě, bez ohledu na to, že dodnes není vyřešen, přispěl k hledání, jak podobným úkazům v budoucnosti zabránit. Ale představa, že články, vytrhující jednotlivé údaje z celkového kontextu, budou ovlivňovat bytí a nebytí kurzů v oboru politologie, případně působení vyučujících, mně děsí. V tomto smyslu je akademická svoboda skutečně ohrožena, protože její limity vycházejí z akreditací a odborného posouzení jednotlivých předmětů, nikoliv z názoru laické veřejnosti a médií.

Poznámka JČ: Na článku Vladimíry Dvořákové mně od začátku do konce irituje podvědomá povýšenost příslušníka akademické obce, který si myslí, že je něčím více než jeho spoluobčané (vědecká analýza, odborný seminář, odborníci, teoretický úvod) a také praxe, běžně užívaná v oficiálních publikacích komunistické éry dávat v článku do uvozovek pojmy, které neuznávám ("světonázory" neonacistů, "tradice" českého fašismu - tuto praxi jsem zrušil. Přesto však, soudím, jde o text obsahující celou řadu věcí k zamyšlení - argumentaci paní Dvořákové bych ovšem rozšířil: vysoké školy musejí být prostorem svobodné výměny názorů padni komu padni (viz tento článek) a není důvodu, aby se tam nemohla konat i politická diskuse s "extremisty" (kdo určí, kdo je extremista?). Jiná věc je, že většina děkanů vysokých škol na Západě i na Východě je pravděpodobně stejně opatrná jako pan Petr Kolář a bohužel, by to nepřipustili.

Tento článek Erica Fonera vyšel v americkém časopise The Nation. Shrnujeme.

Po dobu deseti dní uprostřed května jsem přednášel v Itálii na podporu italského překladu mé nedávné knihy, která tam vyšla, The Story of American Freedom, Příběh americké svobody. Mimo jiné se ta kniha zabývá tím, jak si za poslední generace přivlastnili američtí konzervativci myšlenku svobody: ztotožnili ji s nízkými daněmi, omezenou vládou a právem si vybírat mezi obrovským množstvím zboží z neregulovaného globálního trhu. Neočekával jsem, že v den, kdy přijedu, bude v italských volbách triumfovat koalice pravicových stran Silvia Berlusconiho, která si říká Dům svobody.

Berlusconiho vítězství bylo pro mne dobré, protože vyvolalo dočasnou vlnu zájmu o historii myšlenky svobody a mé přednášky byly více navštívené, než se očekávalo. Ale pro Itálii je velmi špatné. Berlusconi patří k jednomu z nejbohatších mužů v Evropě, má historii korupce, střetu zájmů a spojuje se s nejzpátečnějšími elementy italského života. Poprvé od druhé světové války jsou ve vládnoucí italské koalici strany, které se samy považují za dědice fašismu. Ale pro Američany je snad nejpozoruhodnější, jak si Berlusconi vypůjčil program volební kampaně, taktiku i image ze Spojených států.

Jako Ronald Reagan se Berlusconi sám charakterizoval jako "velký komunikátor" a přislíbil, že "zrevolucionizuje" Itálii osvobozením moci svobodného podnikání. Jako Newt Gingrich, oznámil s velkou fanfárou Smlouvu s Italy, jejímž prostřednictvím omezil svou volební kampaň na pár jednoduchých bodů, včetně snížení daní, privatizace státních podniků a zpřísnění policejní práce (eufemismus pro zásahy proti imigrantům). A jako George W. Bush se sám vylíčil jako "konzervativec s dobrým srdcem". Berlusconiho Smlouva s Italy slibuje, že zvýší starobní důchody a bude bojovat proti nezaměstnanosti stavbou dálnic a dalšími veřejnými projekty.

Berlusconi zamerikanizoval italskou politiku i jinými způsoby. Do kampaně investoval velké množství svých vlastních osobních finančních prostředků, vydal na předvolební kampaň desetkrát více peněz než jeho soupeři, dosud vládnoucí Koalice Olivového stromu, seskupení centristické levice. Poslal poštou každé italské rodině svůj stručný životopis (celkem rozeslal 12 milionů výtisků). Kniha má titul Italský příběh a je to v podstatě typicky americký příběh, jak chudák zbohatl. Každý Ital, zdůrazňuje Berlusconi, může dosáhnout téhož: jeho bohatství by mělo být inspirací ostatním, nikoliv znepokojením. Ale více než specifické programy a volební taktiku přinesl Berlusconi do Itálie morálněpolitické názory amerického populistického konzervatismu, který se velmi silně odlišuje od tradiční evropské pravice, která se vždy orientovala na stát, církev a společenskou hierarchii. Tak jako Reagan, využil Berlusconi široce sdílených obrazů a hodnot, které šíří sdělovací prostředky a spotřebitelský kapitalismus.

V tomto smyslu je důležité, že Berlusconiho bohatství spočívá velkou měrou na vlastnictví televizních stanic, supermarketů a významného fotbalového týmu. Jeho politika totiž ztotožňuje svobodu se soukromou říší osobního sebeuspokojení spotřebních požadavků a nikoliv se smyslem veřejné účasti na policie či na moci občanů. Daleko lépe než jeho odpůrci rozumí Berlusconi politické dynamice společnosti, která už není založena na tradičních organizacích, jako jsou odbory a církve a místní komunity, ale na snovém světě masové kultury a masové spotřeby.

Jestliže se italská pravice vyrovnala Americe, americká levice by se měla poučit z problémů italské levice. Od ukončení studené války je evropská levice skoro téměř pořád posedlá potřebou dokazovat svou legitimitu a svou dobrou pověst. Evropská levice nyní projevuje nedůvěru vůči jakémukoliv idealismu a považuje ho za naivní, zastaralý a politicky nebezpečný. V reakci na Berlusconiho utopii soukromé svobody nenabídla Koalice olivového stromu skoro nic víc než obraz kompetentní vlády bez korupce. Aura manažerské kompetence levicové vlády se líbila středostavovským voličům na prosperujícím italském severu a Koalice olivového stromu získala v těchto oblastech a ve (stárnoucích) komunistických oblastech střední Itálie silnou podporu. Ale Berlusconi zvítězil na ekonomicky nerozvinutém jihu a zejména pro něho hlasovali mladí voliči, jimž se jeho vize nové, privatizované Itálie líbila víc než levicový příslib dobré vlády. Mladí stoupenci Berlusconiho, interviewovaní v deníku La Repubblica, charakterizovali levici jako geriatrické starce a Berlusconiho jako mladého a dynamického člověka. "Je jedním z nás," řekl o nejbohatším muži Itálie jeden nezaměstnaný mladík.

Tak jako ve Spojených státech vyčítá poražená koalice mnoho malé skupině nezávislých voličů, v tomto případě Znovuzaloženým komunistům, kteří nevstoupili do Koalice olivového stromu a jejichž 5 procent hlasů by bývalo přivedlo Koalici k vítězství nad Berlusconim. Ale v obou zemích je daleko lehčí obviňovat skupinku voličů za porážku, než pohlédnout upřímně na slabosti volební kampaně, charakterizované absencí odvahy, vize a idealismu a neschopností myslet tvůrčím způsobem o tom, jak získat v zemi politickou iniciativu.

Dobře by se dalo začít úsilím znovu si přisvojit jazyk svobody - spojit ho, tak jak tomu bývalo v minulosti, s ideály participační demokracie, společenské spravedlnosti a ochoty bojovat proti výstřelkům neregulovaného kapitalistického trhu. Tenhle pojem svobody je příliš důležitý na to, aby bylo možno se ho vzdát ve prospěch Berlusconiho verze.

Vladimíra Bošková

Novelou českého zákona o péči o zdraví lidu, pokud ji podepíše i prezident republiky, dostane ministr zdravotnictví absolutní pravomoc rozhodovat (mimo jakoukoli oponenturu v parlamentu) o sběru osobních údajů nemocných občanů.

Čili může klidně vytvářet zvláštní kartotéky pro skupiny občanů stonajících například na žlučník či hemeroidy, na přepracované hlasivky nebo na neurózy pramenící z neutěšené situace v rodině apod.

Tito občané se o sběru jejich citlivých dat vůbec nedovědí, nebudou moci protestovat ani nic kontrolovat.

V Británii nedošlo k prolomení důvěrnosti osobních údajů v takto nelimitovaném a nekontrolovatelném způsobu. Britský ministr zdravotnictví nemůže v žádném případě automaticky nařídit sběr dat ani o skupinách občanů, ani o jednotlivcích. Pouze ve výjimečných individuálních případech může navrhnout "otevření" zdravotní dokumentace jednotlivce bez jeho souhlasu, avšak za splnění několika velmi podstatných podmínek.

1. Nejprve musí být ověřeno, že souhlas občana nemohl být získán (to v ČR zcela chybí).

2. Dotčený občan (pokud bude naživu) se o záměru otevřít jeho osobní data dozví a bude mít příležitost se k tomu vyjádřit (to v ČR zcela chybí).

3. Britské ministerstvo spolu s poradním orgánem budou nejprve zkoumat, proč souhlas občana nemohl být získán, zda k nesouhlasu neměl občan závažné důvody a zda není možné získat osobní údaje jiného pacienta (stejné onemocnění), který by svůj souhlas poskytl.

Dále je důležité, že pro provádění těchto hlavních zákonných podmínek bude v Británii vypracován podrobný podzákonný předpis za účasti zástupců občanů a že tento předpis začne platit teprve tehdy, když ho schválí obě komory parlamentu (to v ČR zcela chybí).

Takže jde o velmi zásadní rozdíly ve způsobu nakládání s osobními daty pacientů v zahraničí a u nás.

Marek Hrubec

Konference se vyznačovala jak svým mezioborovým charakterem na pomezí především filosofie, sociologie a politologie, tak svojí pluralitní otevřeností, která se projevila prostřednictvím přednášek reprezentujících různé interpretační proudy. Na konferenci zaznělo přes čtyřicet příspěvků, které byly rozděleny do několika tematických celků, z nichž hlavní dva tvořily již zmíněné variace na téma globalizace: první celek se vztahoval k posunu od dominantního postavení suverenity národních států k zvětšujícímu se významu transnacionálních politických útvarů a celek druhý se týkal virtuální reality nových elektronických médií.

Stojí za to zmínit se alespoň o několika plodných myšlenkách, které zazněly v přednáškách, jež byly významné nejen pro užším způsobem zaměřenou odbornou veřejnost, ale také pro politickou kulturu. V úvodním příspěvku o veřejnosti a nových médiích nejprve Jodi Deanová hovořila o rozdílu mezi klasickými salony, v nichž se v novověku utvářela občanská společnost, a virtuálními kosmopolitními salony (cybersalons) umístěnými v prostředí současných nových médií, zejména na internetu, a poté pojednala o vztahu mezi těmito virtuálními salony a občanskou společností. Její hlavní tezí byla myšlenka, že nová média utvářejí specifické globalizované prostředí, v němž se objevují nové formy informací, prezentací, reklam, diskuzí apod., a tím také nová pravidla interakce v občanské společnosti, jež mohou být v ostatních sférách občanské společnosti (např. s ohledem na rovnost váhy hlasu jednotlivých účastníků) nepřípustná. Tím otevřela závažnou otázku o potřebě nadnárodních normativních kritérií vymezujících prostor těmto novým pravidlům.

Na tuto tezi navázal svým příspěvkem o liberální demokracie a „říše rychlosti“ Bill Scheuerman, který se v rámci zpracování tématu časové a prostorové komprese v moderní společnosti zabýval otázkou rychlosti a zrychlení jako sociálním a politickým fenoménem. Poukázal na zásadní význam existence relativně dostatečného času pro komunikativně formované rozhodování a utváření kvalitní legislativy v klasické liberální demokracii a zdůraznil, že omezování tohoto časového dostatku současnými novými globálními masovými médii významně deformuje, a to dokonce i ústavně, charakter liberální demokracie. Proto je podle Scheuermana zapotřebí rozvinout nové formy uváženého nadnárodního rozhodování a konstituování legislativy.

Vzhledem k potížím s fyzickou brutalitou již ve vnitrostátním prostředí a s alarmující skutečností stupňujících se problémů s tímto jevem v nadnárodním kontextu, se Iris Youngová ve svém příspěvku soustředila na rozdíl mezi mocí a násilím a na jejich legitimitu. Zatímco moc může být podle Youngové legitimní, i když legitimitu pro svoji existenci nutně nevyžaduje, neboť může být ospravedlněna skutečností přetrvávající pospolitosti neboli odkazem na dějinnou kontinuitu, násilí, jež je vždy projevem společenské erupce, nelze legitimizovat, nanejvýš může být ospravedlněno svými vlastními momentálními pragmatickými prostředky a nikoli odvoláním se na již existující pravidla. Policejní brutalita proto nemůže být hájena jako uplatňování existujícího práva a legitimní násilí policie je zpochybněno. Tato argumentace nás však staví před celé spektrum otázek ohledně zahraniční vojenské intervence a respektování suverenity jednotlivých států.

V těchto úvahách pokračovala Jean Cohenová, která od sebe pod hlavičkou „nového promýšlení suverenity“ nejprve odlišila čtyři druhy suverenity - suverenitu externí (zahraničně poskytovanou), interní (zajišťovanou místními silami), legální (právní) a lidovou (legitimitu poskytovanou lidem či národem) - a poté se ve své úvaze o provázanosti mezi těmito druhy suverenity dostala k často předkládanému a inspirativnímu návrhu, jak nahradit fikci lidu jeho definicí v rámci transnacionální multikulturní ústavy založené na ideji plurality různých sociálních skupin.

Všechny tyto, výše pouze naznačené, otázky však vzhledem ke své aktuálnosti a svému významu vyžadují podrobné zkoumání. Nadějí v tomto směru může být jednak to, že se vybrané konferenční příspěvky již překládají do českého jazyka a příští rok by měly publikovány v samostatném sborníku, a jednak to, že se v současné době začíná připravovat další ročník mezinárodní - či spíše transnacionální - konference, která se bude ve dnech 10.-14. května roku 2002 v Praze konat již podesáté a na níž budou moci být myšlenky prezentované v tomto roce dále rozvinuty.

Antonín Nový

Přirozeně, pro logistiku a rozumné plánování zmíněného obranného souručenství, nemá relevanci několik desítek ještě neosvojených stíhaček valný význam, nemluvě o možném narušení ekonomiky jednoho člena souručenství, zcela jistě dobře uvažují logistici, když preferefují dobře vycvičenou, dobře živenou pozemní armádu živých, dobře ozbrojených vojáků.

Proč se cpát někam, kde je již obstaráno, přeci. Letecké síly NATO jsou schopny pokrýt operační prostor nejen svých území, ale daleko až za svůj teritoriální radius.

Je ovšem škoda, že Česká republika asi nevyužije poteniciál svých vynikajících letců, ale proč neuvažovat, že by mohli sloužit v letkách např. německé Luftwaffe, nebo u spřátelených Francouzů?<

Bylo by to jistě k vzájemnému prospěchu.

Bezpochyby, Česká armáda bude schopná nejen vychovat, ale i sformovat několik brigád velice schopných vojáků použitelných v místech globálního ohrožení. Nejsem skeptik a vím, že navzdory minulým zkušenostem česká armáda zaměstnává množství zkušených odborníků, kteří jsou schopni svoje kvalifikace předávat dál. Je to však i věc prestiže a profesní hrdosti, být si vědom tradic a navazovat třeba na praxi českých vojáků v Británii a tvrdě odmítat názory, že armáda není potřeba, že je fair mít modrou knížku a tak.

GNU Není Unix   1.

Dominik Joe Pantůček

Tento program může být volně kopírován podle pojmů z GNU General Public License verze 2 nebo pozdější (dle vašeho zvážení), tak jak byla uveřejněna neziskovou společností Free Software Foundation. Kopii GNU General Public License najdete v souboru 'copying'.

Takto a nebo nějak podobně vás přivítá manuál k jakémukoliv GNU programu, ale co to vlasntě GNU znamená? Jaké cíle sleduje? Kde se tu objevilo Free Software Foundation? Proč platit za nekvalitní software, když kvalitní je zadarmo a v rámci "open source" s volně šiřitelnými zdrojovými kódy? Jen pro zisk firem a rozvoj jejich monopolního chování? Proč nejste i vy FREE?
Pokud vás alespoň jedna z těchto otázek zaujala, tak po přečtení tohoto článku nebudete mít pocit vyhozených pěti minut (či jak rychle čtete). Není účelné zde vypočítávat argumenty "pro" komerční software, neboť vám (pokud se zajímáte o počítače) určitě mnoho obchodníků s počítačovými programy rádo vysvětlí, proč právě jim máte platit... Vysvětlí vám to i policejní "specialista" pan Dastych či podivná organizace s názvem BSA. Ta vám rovnou řekne, že váš počítač bude pracovat "správně" jedině s legálně zkoupeným komerčním software a názorně vám ukáže, jak dopadnete v opačném případě... Proto nečekejte "vyváženost", ale informace o problematice, o které mnozí mlčí a mnozí ji zkreslují. Tento článek by měl být úvodem do problematiky OPEN SOURCE SOFTWARE - programů distribuovaných včetně "otevřených" zdrojů. Téma, které je o lidech, sdílejících své vědomosti bez ohledu na národní státy a jejich daňová, celní či politická pravidla, o lidech, kteří jsou členy globální komunity, o lidech, kteří jsou free. Téma, která je díky své nebezpečnosti pro společnost tabuizováno, díky mediálnímu embargu ve většině sdělovacích prostředcích neznámé pro zbytek světa, nebo se stala prostředím pro manipulaci PR agentur výrobců "toho pravého" software. Ekonomický dopad na výrobce "komerčního" software, který má rozšiřující se marketing open source, je nezanedbatelný a neblahý. Dopad, který má používání open source na uživatele i programátory, je ještě větší - a světe div se, kladný. Podporuje rozšíření zájmu o výpočetní techniku i pro ty méně majetné cenovou přístupností veškerého progrmového vybavení. Podporuje tvůrčí přístup a aktivní sebevzdělávání, podporuje vlastní zapojení do virtuálních řešitelských týmů, podporuje globální vzájemnost, komunitní i analytické myšlení, přísné dodržování logiky a "řádu". Distancuje líné a pohodlné od tvořivých. Kladné je tedy dlouhodobé působení open source i na stát: podporuje obrovský potenciál tvořivosti lidí, přibližuje jej vytváření "knowledge society" - znalostní společnosti. Open source začal měnit celý svět. Prozatím pozvolna - víceméně pouze v rámci školství a skupin specialistů, programátorů či správců sítí. S bouřlivým nástupem internetu a strategickým rozhodnutím - podporou - některých globálně silných výrobců (IBM) se však dá předpokládat, že open source má větší ambice. Změnit po deseti letech svět stejně, jako to udělala parta nadšených studentů v čele s tehdy uhrovitým Billem Gatesem. Protože dnešní studetni budou za několik let řídit tento svět. A symbolem i etiketou této změny se už dnes stává maličký, tlusťoučký tučňák.

V roce 1984 byl započat GNU projekt, jehož cílem je vyvinout kompletní Unixový operační systém, který je možno distribuovat zadarmo a se zdrojovými kódy, jakožto free software. Dnes jsou různé varianty operačního systému GNU na bázi kernelu (jádra) Linux široce používány jak v domácnostech, tak v komerční sféře. O těchto systémech se obvykle mluví jako o systémech "Linux", ale správnější název zní "GNU/Linux", jelikož jádro tvoří dejme tomu 5% celého operačního systému a GNU programy zbylých 95%. Nicméně tradiční názvy se již vžily.

Možná někoho napadne, proč vyvíjet právě Unixový operační systém, když většina lidí se neměla (a nemá ani dnes) s ním možnost setkat? Ale odpověď je jednoduchá. V Unixu se všechna zařízení "tváří" podobně, jeho souborový systém je velice ohebný a použitelný i na věci, které bychom od systému souborů ani omylem nečekali. Například adresář, ve kterém jsou přehledně všechny běžící programy, nebo soubor představující zvukovou kartu. Existují samozřejmě verze GNU programů i pro jiné operační systémy. Od konce osmdesátých let minulého století (zní to divně ale je to tak) pracuje DJ Delorie s kolektivem programátorů na verzích GNU programů pro DOS, později pro Windows. Nutno podotknout, že pouze Win32, tedy pro 32bitové počítače. Jediným požadavkem GNU programů je 32bitový počítač, což je činí velmi atraktivní, vzhledem k nízkým pořizovacím nákladům hardwaru.

... se kterým si žádný slušný člověk nic nezačne. I takovéto názory jsem již slyšel, překvapivě z úst předních pracovníků jedné nejmenované, přirozeně-monopolní firmy, která uživatelům vnucuje své příjemné grafické rozhraní (které je mimochodem výrazně horší než adekvátní rozhraní systému X-Window pod jakýmkoliv Unixem). Ale proč? Co je explicitně na nějaké věci špatné? To, že je zadarmo? To, že si ji člověk může libovolně modifikovat (pokud to umí). Nevím, žádné rozumné vysvětlení mě nenapadá, tedy rozumné technické vysvětlení, jinak z hlediska marketingu firem prodávajících komerční operační systémy je na Linuxu špatné všechno. Nedávno se novináři zeptali tiskového mluvčího Microsoftu, co si myslí o operačních systémech na bázi Linuxu. Odpovědel, že Linux je hračka pro pár nadšenců a jeden novinář ihned reagoval otázkou, proč tedy IBM považuje Linux za strategický operační systém. Po drobném zaváhání tiskový mluvčí odpověděl "Tak to asi hračka nebude.". Myslím, že toto vyjádření nepotřebuje další komentář...

Já osobně používám pro svoji práci Debian GNU/Linux, což je distribuce GNU systému na bázi jádra Linux, kterou připravuje přímo FSF. Sice se o něm říká, že je to majestátní pomalý kolos, ale já se ještě nesetkal se situací, kdybych se měl rozhodovat, jestli jej vyměnit, či ne. Pro srovnání můžete očekávat v dohledné době články o jednotlivých distribucích (tedy Debian, Red Hat, Slackware) a i o jiných Unixových systémech, které nejsou postavené na jádru Linux (například FreeBSD). Jak jsem již předeslal, grafické rozhraní X-Window system není žádnou hračkou, ale plnohodnotným systémem správy oken (též můžete čekat článek). O jednotlivých programech by se daly psát zvlášť články či celé knihy, ale zmíním jich aspoň několik - pro představu.

GNU GCC. Nejrozšířenější kompilátor programovacích jazyků C/C++ s vazbami na ostatní GNU kompilátory, takže mu můžete předhodit zdrojový kód v jakémkoliv programovacím jazyce, jehož kompilátor GCC zná a on jej spustí za vás a překvapivě se správnými parametry.

GNU Emacs. Editor umožňující psaní všemi jazyky včetně číštiny (ano, odzkoušel jsem si to, myslím že někdo kdo umí čínsky by to ocenil :) ).

GNOME. Toto není samostatná aplikace, toto je soubor aplikací používajících jednotných ovládacích prvků. Jedná se o projekt GNU Network Object Model Environment, který má za cíl vybudovat příjemné uživatelské rozhraní, které bude snadno programovatelné i použitelné.

Nějaké moudro závěrěm? Ne. Stručně a jednoduše ne. Nastínil jsem zde několik věcí ohledně GNU, FSF a jiného, ale musím si také něco nechat na příště. Věřím, že se najde aspoň někdo, kdo tedy zavře explorera a...

• GNU - Rekurzivní akronym pro výraz "GNU's Not Unix", tedy GNU Není Unix.
• Free software - Programy, které jsou volně šiřitelné podle nějaké volné licence, obvykle GNU General Public License.
• Free Software Foundation, FSF - Nezisková společnost zastřešující vývoj GNU systému.
• GNU General Public License, GNU GPL - Licence umožňující volné kopírování programů a modifikaci jejich zdrojových kódů za přesných podmínek, tak aby je nebylo možné zneužít komerčně, tedy prodat. License ovšem umožňuje používat software i v komerčních aplikacích a v celé komerční sféře, pouze účtované poplatky nesmí být za tento software ale za to co k tomu která firma dodá.
• Open source - výraz definující software, jehož zdrojové kódy jsou volně přístupné
• Kernel, jádro - část operačního systému zajišťující komunikaci s hardwarem a spouštění dalších částí
• Linux - jádro operačních systémů původně vyvinuté Linusem Torvaldsem, nyní je dále podporováno širokou základnou vývojářů.

Myšlenka Microsoftu, že když se nedaří přesvědčovat uživatele, aby softwarový produkt upgradoval, měl by zaplatit i za to, že produkt neupgraduje (přičemž MS chce mít kontrolu nad tím, zda a jak dlouho bude jeho aplikace fungovat), je ovšem natolik šílená a marketingově neprůchodná, že linuxová komunita si nemohla pro rozvoj systému GNU/OSS přát nic lepšího.

Šance jsou, podle mého soudu, zcela vyrovnané.

Martin Zahálka

K článku Peníze nesmrdí nikomu, ani Svěrákům! připojil Tomáš Pecina obvyklou "britskolistovní doušku". Podle standardně v Blistech používaného principu "kolektivní viny" hodil všechny české novináře do jednoho pytle, když konstatoval: "Celá kampaň kolem Tmavomodrého světa mi přijde velice divná: Nebýt Britských listů, nedozvěděl bych se např., že Svěrák byl devět let členem té samé komunistické strany, která nechávala zavírat československé letce z RAF. Stydí se aspoň? Nestydí? Na to se ho nikdo netroufl zeptat, všichni novináři přičinlivě pomáhají budovat svěrákovský kult."

Prosím, všimněte si "nikdo" a "všichni". Jak zářný příklad novinářské neprofesionality, zkreslení, zobecnění, neznalosti popisovaného problému, předpojatosti. Tedy tolik pány Čulíkem a Pecinou kritizovaných vlastností českých novinářů. Pan Pecina nikde nepostřehl, že by se nějaký novinář Z. Svěráka na jeho "stinnou minulost" zeptal, nebo že by se o ní sám Svěrák někde zmínil, proto tedy vyvozuje soud "na to se ho nikdo netroufl zeptat, všichni novináři přičinlivě pomáhají...".

A důkaz onoho Pecinova omylu? Nemusí se pro něj chodit příliš daleko do minulosti ani hluboko do okrajových periodik. V jednom z nejčtenějších společenských časopisů Reflex, kde zhusta publikuje i J. Čulík (což doufám nedovolí T. Pecinovi označit tento titul za nehodný zájmu), dotázal se redaktor Andrej Halada ve velkém rozhovoru uskutečněném právě u premiéry Tmavomodrého světa Zděnka Svěráka na jeho vnímání komunistické minulosti a on odpověděl:

"Jako dospívající kluk jsem měl oporu ve svém tatínkovi. Když něco řekl, věřil jsem mu. A táta, který byl národní socialista, mi třeba řekl: "Že prej Plzeň osvobodila Rudá armáda. Na tom vidíš, jak kecaj´." Věděl jsem, že komunisti lžou. Bohužel, když jsem se dostal na vysokou, ve druhé polovině padesátých let, moje důvěra k tátovým názorům začala opadávat. Říkal jsem si, že ti univerzitní profesoři musí být přece chytřejší než on, který nemá ani maturitu. Jsou sečtělí, filozoficky zdatní, tak snad není možné, aby neměli pravdu. Někteří mi připadali i svobodomyslní, přístupní debatě. Začal jsem jim prostě věřit, že ta vysněná dějinná spravedlnost je možná a správná věc. Nevím, jestli je to dostatečně pochopitelné, ale já do KSČ nakonec i vlezl. V roce 1961. Vstoupil jsem tam jako učitel. Viděl jsem ve sborovně kolegy, kterých jsem si vážil a kteří ve straně už byli. Rozhodování i přesvědčování se nesly v duchu: Když tam nebudeš, tak nemůžeš nic dělat, ničemu dobrýmu nemůžeš pomoct. Čím víc tam bude dobrých lidí, tím víc se s tím dá hnout. Tehdy mi taky připadalo, že se strana za své hříchy stydí a chce být lepší. A také později, v rozhlase, byli výborní lidé-straníci. V jedné organizaci se mnou byl například Ludvík Vaculík. Ze strany jsem vystoupil až po šoku, v roce 1969, to už pak ze všeho najednou: z KSČ, z rozhlasu i z ROH. Ono je to ale všechno ještě složitější. Táta sice měl své názory, ale i on do té strany nakonec vstoupil. Ve sklepě schovával agitační skříňku národně socialistické strany s brkem a kladivem, jenže jednou za ním přišli kamarádi a řekli: "Franto, teď tady má být nový vedoucí stanice, když to nevemeš, veme to tamten vůl. Franto, prosím tě, vem to. Jen musíš vstoupit do strany." Tak táta vstoupil. A najednou mi nemohl nic vyčítat. Byl tam taky. Tohle asi těžko pochopí někdo, kdo tady nežil."

Tolik tedy poměrně obšírné vyjádření Zděnka Svěráka. O jeho názory mi ale v této reakci nejde. Chtěl jsem jen poukázat na jednoznačné profesionální selhání Tomáše Peciny jako novináře, jenž tak rád poukazuje na selhání svých kolegů. K vyhledání podkladů pro jeho veřejné úvahy o vztahu novinářů a obou Svěráků stačilo prosedět 5 minut u některého z internetových vyhledávačů. Že byl Zdeněk Svěrák v KSČ, není nijak utajovaná informace (a sám Svěrák se o ní v médiích občas zmínil), stejně tak jako například, pod jakými pseudonymy kryl svou zejména ranou uměleckou tvorbu. Že o tom neví pan Pecina, ale není asi chybou českých novinářů, ale vinou nedostatečného rozhledu či rešeršních schopností samotného pana Peciny.

Spíše z hecu :-), jsem si dovolil ten zatraktivňující titulek. Zas tak unfér k panu Pecinovi ale není. Zcela záměrně na něj používám stejně nepatřičnou metodu paušalizujícího odsudku, kterou on aplikuje na českou novinářskou obec (jejíž úroveň tímto nijak nehodnotím).

MZ: Ještě vlastní douška... Pro jistotu, abych nebyl snad některými čtenáři nařčen ze "svěrákofilství" - líbí se mi komedie tandemu Svěrák - Smoljak z 70. a 80. let. Filmy Obecná škola či Kolja vůbec nemusím a Tmavomodrý svět jsem zatím neviděl a ani se na něj nijak nehrnu. S oběma pány jsem se v životě nesetkal.

Poznámka JČ: Na tento Svěrákův rozhovor jsme upozornili už před dvěma dny v BL zde, ano udělali jsme chybu, za kterou se omlouváme. - To, do jakých časopisů Jan Čulík píše, nikterak v žádném směru nevypovídá o jejich kvalitě. :)

Marcel Derian

Musím úvodem říci, že naštěstí nevím o Alzheimerově chorobě mnoho, avšak právě proto snad nebudu neobjektivní. Rovněž ani s ČT nejsem nijak svázán, jen tím, že jsem rovněž z Prahy. Reportáž jsem viděl a byl jsem s ní celkem spokojen a tak mne překvapila neadekvátní reakce nového rudého bojovníka za objektivitu a proti ziskům vykořisťovatelských farmaceutických firem.

Ve svém zmatečném článku pan Brabec vytýká reportáži mnoho věcí. Jednou z nich je to, že prý reportáž nepátrala po tom, proč je preparát na léčení drahý a nepoukázala na legitimitu jeho vysoké ceny a nehorázné zisky farmaceutických firem. Uff, to už tady bylo, když tvorba zisku byla zločinem a ten kdo prodal něco dráž, než co jej stála výroba byl obviněn z nedovoleného obohacování. Bohužel zatím je honba za ziskem jedním z nejlepších motivačních faktorů, který máme. Firma vyvine lék (ten vývoj asi není levný), a pak se jej snaží prodávat za co nejvyšší cenu, co to jde. Co je na tom nemorálního, pokud se na toto nedívám z pohledu komunisty či utopického socialisty? Pokud je pan Brabec schopen tento lék dodat za levnější cenu, tak mu seženu úvěry a společně jej začneme vyrábět a prodávat. Pomůžeme trpícím a ještě si vylepšíme konto (peníze pak také můžeme věnovat na výzkum či vzdělávání...).

Pokud ne, tak můžeme být rádi, že tato nabídka na trhu je. Argumentace pana Brabce vede k demagogii typu - auto je drahé, ale já jej potřebuji, a tak je výrobce povinen prodávat za polovic, nebo v horším případě, že jsem oprávněn danou věc ukrást, neb prosperující výrobce je amorální!

Nepochopím, že ještě existují lidé, kteří vidí stále snahu o zisk jako něco hnusného. Když odsuzovali nakladatele Zítka, tak soudkyně rozsudek zdůvodnila "věc byla činěna za účelem zisku"! No jistě, že za účelem zisku, proč jinak by to lidé dělali? Z entusiasmu někdo něco udělá, ale jako obecný hybný faktor to bohužel nestačí.

Prý v reportáži byla bez komentáře byla ponechána i hrozba zástupce firmy, ze budou nuceni stáhnout lek z trhu! Prý "Kým a čím ze to budou nuceni"?

Vážený pane, blahoslavení chudí duchem, neb jsou ve svém světě šťastní. Odpovím Vám - budou nuceni výrobek stáhnout proto, že náklady na distribuci převýší zisk z prodeje. Zcela jednoduše je ekonomická realita přiměje výrobek do ČR nedistribuovat. Nebo si myslíte, že je firma povinna jej sem vozit a platit poplatky za možnost jeho prodeje? To že si tento lék nebudou moci pacienti koupit je jednak vinou takových lidí jako jste vy, neboť se firmy bojí zvýšit cenu aby nebyly křivě nařknuty z amorálnosti, a také tím, že lidé, kteří celý život platí nemocenské (resp. většině je sráženo z platu třeba i proti jejich vůli), si nemohou dovolit tento lék koupit.

Další úvaha pisatele týkající se výpočtu ekonomické reality pobytu nemocného doma jen dokazuje jeho zcela zvláštní a zvrácený vztah k penězům a realitě.

Autor vypočetl, že náklady jsou cca 4000 za léky + 2000 za stravu, tudíž si může kdokoliv dovolit mít nemocného doma. Na Marsu možná, ale v Čechách je realita jiná. Nehledě na skutečnost, že lék nemoc nevyléčí jen výrazně zpomalí její průběh a potlačuje její příznaky a proto pacient potřebuje alespoň částečnou ošetřovatelskou péči, jejíž náklady jsou jistě nezanedbatelné.

Domnívám se že podezřívat rodinné příslušníky z toho, že nemocného "šoupnou" do špitálu a za jeho penzi chodí flámovat je asi silně paranoidní představa. Bohužel většina lidí musí chodit do práce a tak doma nikdo nezůstává a proto si nedovedu vůbec představit, jak je možné se dlouhodobě úspěšně starat o pacienta na takové úrovni, jako v nemocnici. Nijak bych to nepředepisoval upadajícím rodinným vztahům, ale pouze té ošklivé ekonomické realitě (kdy naše zákony nutí člověka pracovat a neumožní mu dlouhodobě ošetřovat kohokoliv).

Závěrečné rádoby filozofické úvahy dle mého, jen podtrhují autorovo mládí a jeho nezkušenost. Pevně věřím že jeho snaha o kritiku ČT v budoucnu nepovede takto bídně, ale zaměří se na skutečné nedostatky, což například v tomto případě je to, že autoři reportáže se více nesnažili zjistit, kdo má pravdu v otázce nákladů, zda Ministerstvo zdravotnictví ČR, nebo dodavatel léčiv.

PS: a ještě malilinkatou poznámku k diskuzi o ubytování v kolejích pro cizince: Je cena bydlení na koleji nižší než jinde? Ano? Pak je cena dotována. Z čeho? Z našich daní. Tudíž dle mého mají přednostní právo na využítí této výhody naši občané a ne cizinci. To není rasismus, ale otázka efektivního využití našich daní. Ovšem možná to tak naše vláda chce, motto: "raději přitánout cizince, Češi stejnak nikam jinam nepujdou"...

Poznámka JČ: Na Západě je celkem obecně známo, že zrovna v případě velkých farmaceutických společností nefungují tržní principy pokaždé nejefektivněji a často monopolní firmy si účtují za léky horentní ceny. - Ve Velké Británii například v polovině května radikálně klesly ceny léků, poté, co britský soud zrušil poslední kartelovou dohodu ohledně farmaceutických cen. Tak například v supermarketu Sainsburys se nyní prodává 16 tablet Nurofenu za 1.19 liber (65 Kč), kdežto doposud stála tato sada 2.29 liber, atd. U jiných léků je snížení cen obdobné. Jinými slovy, dobře mohou existovat i jiné než tržní důvody, proč je lék proti Alzheimerově chorobě tak drahý a pořad ČT to měl prozkoumat.

Jindřich Špicner

Pohlédl jsem na dnešní Britské listy, a posmutněl. Můj příspěvek odešel 6.6.01 do redakce BL opatřený názvem. Jmenoval se

Ad: kolejní xenofobie

Snažím se nenacházet v jeho naprosto svévolné změně zlý úmysl. Snad poštovní holub cestou z mailu kus uklovl, můj příspěvek k Vám přišel bez názvu, a někdo z redakce se přehlédl. Jiné slušné vysvětlení mi nenapadá. Článek se totiž objevil v Britských listech ze 7.6.01 pod názvem

České vysoké školy jsou pro Čechy

Což mne staví do role zaťatého národovce, jímž se necítím být. Je vymalováno, a já se cítím jak po kopanci. Původní název se pokoušel co nejpřesněji zařadit zpracovávané téma do kontextu předchozích relevantních článků, a nevidím žádný slušný důvod, proč ho měnit. Inu, bacha na holuby. Ale když už dostal tak pěkný titulek, zkusme ho negovat: České vysoké školy nejsou pro Čechy. To bude asi blbost. Vida, ono to výchozí tvrzení vlastně bude pravda; tak co si stěžuju. Pokud bych dostal nůž na krk a muselo to vyjít pod tímhle titulkem, žádal bych doplnění:

České vysoké školy jsou především pro státní příslušníky entity Čechy, Morava, Slezsko a pod to petitem:

protože když to pro ně nebude, neumím si představit, kdo by to platil.

Jindřich Špicner

Poznámka JČ: Užívání redakčních titulků je naprosto běžná praxe ve všech sdělovacích prostředcích. Princip je upoutat čtenáře a povědět titulkem, o čem článek je.

Proč upřednostňovat Slováky, když nikdo nikde jinde taky neupřednostňuje cizince

František Pillmann

1. Zajímalo by mě, zda jsou na Slovensku při nedostatku kolejních míst postaveni Češi (obecně cizinci) na úroveň Slováků?

2. V petici se píše, že ve většině zemí západní Evropy nejsou podmínky pro domácí studenty tytéž, jako pro zahraniční. Pokud je to pravda, označili byste ve všech těchto zemích tyto poměry jako xenofobní a rasistické?

3. Nejde tu místo o rasismus a xenofobii spíše o peníze?

4. Není současné kritérium, podle něhož se kádrují uchazeči o koleje, rasistické ve prospěch černochů? Vždyť prakticky každý černoch (pokud nemá české občanství), má nárok na kolej, ale z bělochů jen část.

5. Každý stát se chová k domácím a k cizincům v něčem stejně, v něčem jinak. Kde vidíte Vy hranici, kde stát už přestává dávat svým občanům a občanům cizích států stejné podmínky, aby stát nebyl xenofobní rasistický? Není rasistické ve prospěch černochů, když ČR nutí výraznou většinu bělochů, žijících na jejím území, do povinné vojenské presenční služby, ale u černochů tak činí jen v mizivém procentu?