čtvrtek 23. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Poslanci Evropského parlamentu píší Václavu Havlovi:
  • Postižení českou policejní brutalitou musejí dostat odškodnění Dopis řediteli Městské policie, Praha:
  • Zásah na Ladronce: vysvětlete osm případů, kdy Městská policie porušila zákon (Tomáš Pecina) Česká republika: antikomunismus a emocionální manipulace:
  • Jak získávají politické strany v českém prostředí od pádu komunismu volební legitimitu? (Jan Čulík pro pražskou konferenci CEFRES) Zdravotnictví:
  • Platy lékařů pracujících v nemocnicích (Milan Kubek, předseda LOK) Přistěhovalectví:
  • Evropská komise připravuje plán pro příjem přistěhovalců do Evropy) Desáté výročí pádu Margaret Thatcherové:
  • Geffrey Howe: Způsobil jsem pád Margaret Thatcherové, ale zachránil jsem tím thatcherismus Oznámení:
  • Kdo jsou noví vedoucí činitelé RRTV
  • České centrum v Londýně otevírá nově renovované prostory výstavou díla Františka Skály

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Zkušební balónek vypustila Inspekce ministra vnitra, když bez uvedení konkrétního zdroje předala Právu informaci o naprostém neúspěchu vyšetřování policejní brutality. "Vypadá to, že řada věcí je v těch případech úplně vymyšlená," řekl Právu nejmenovaný zdroj. --- Upřímně řečeno, spíš by nás překvapilo, kdyby inspekce něco vyšetřila; že její pracovníci budou držet basu a "uvěří" policistům, jejichž výpovědi se jistě znamenitě doplňují, není zas tak velká zpráva. (TP)

  • Políček české justici uštědřil polský soud, když ihned propustil z vazby Kamila Olejnika, obviněného z napadení veřejného činitele a téměř dva měsíce vězněného. "Důkazy", které český soudce považoval za natolik jasné, že obviněného odsoudil bez procesu na rok do vězení, nestačily jeho polskému kolegovi ani na rozhodnutí o vazbě. (TP)

  • Četba pro otrlé. S vlastní verzí událostí kolem zakázané reportáže o Sazce přišel ředitel ČT Dušan Chmelíček, když v reakci na  usnesení Rady ČT zveřejnil svůj dopis předsedovi Rady Miroslavu Marešovi z 30. října 2000. Poslední odstavec Chmelíčkova textu uvádíme v plném znění:

    Na tom, že se zrodila "žurnalistická kauza" (byť na několik málo dnů), se nepochybně podepsala masivní sebereklama pořadu [Klekánice], domácí mediální zvyklosti i absence loajality některých pracovníků a spolupracovníků ČT, dávajících přednost vlastnímu zviditelnění před zájmem instituce, v níž pracují (jev v médiích vyspělé Evropy dosti nepředstavitelný). To považuji za poučení pro řízení České televize.

    Jak produkční Klekánice Lenka Poláková, tak reportér Jiří Ovečka se proti obvinění z neloajality rezolutně ohradili. Na jejich stranu se přidal i M. Mareš, který Britským listům řekl, že on v žádném případě takové jednání za neloajální nepovažuje a domnívá se, že autoři pořadu pouze oprávněně hájili svou práci. "Loajalita k České televizi jako k instituci není totéž co loajalita k jejímu řediteli," řekl Mareš.

    M. Mareš se zároveň distancoval od způsobu, jak deník Blesk intepretoval jeho kritický výrok o Janě Dědečkové. Uvedl, že v době rozhovoru s redaktory Blesku neměl o případu téměř žádné informace a Blesk jeho vyjádření, které se vztahovalo ne k samotnému rozsudku, ale k možným mediálním důsledkům aféry, použil neadekvátně a vytrhl je z kontextu.

    Poznámka JČ: Soudě podle zvyklostí v jiných zemích, veřejnoprávní televize by byla na takový pořad, jaký vyrobilo ostravské studio ČT o Sazce, velmi hrdá a před jeho vysíláním by mu udělala velkou reklamu. Takové výjimečné pořady mívají například v seriózních britských novinách předem velké inzeráty, aby byla veřejnost upozorněna, kdy se zásadní pořad bude vysílat. Je tedy poněkud podivné, hovoří-li Dušan Chmelíček vlastně kriticky o "masivní sebereklamě" pořadu Klekánice. Jeho úvahy o absenci loajality některých televizních pracovníků jsou také podivné a svědčí o tom, že představy příslušníků interní kultury ČT o tom, co je loajalita, jaksi zastiňují požadavek profesionality. Loajálním jednáním vedení televize by bylo v tomto případě udělat před vysíláním pořadu Klekánice o Sazce v jiných sdělovacích prostředcích obrovskou reklamu. Ředitel ČT by měl být na tento pořad hrdý.

  • Britské listy nedostaly novinářskou akreditaci na víkendovou konferenci Televize: věc veřejná. Jak uvedla pracovnice tiskového oddělení České televize (jemuž tam přezdívají "P. R. & Promotion") Naďa Machková, televize si sama vybírá, která periodika na svou konferenci pozve, a těmto vybraným titulům byly zaslány pozvánky. O existenci seznamu "přátelských" periodických publikací víme delší dobu; šťastnější kolegové, kteří na seznamu jsou, dostávají z televize e-mailem mj. tiskové zprávy a pozvánky na tiskové konference. Příkaz nezařazovat Britské listy na tento seznam pochází pravděpodobně z doby, kdy předchozí ředitel Puchalský zakázal zaměstnancům ČT s BL jakkoli komunikovat. My ho respektujeme a považujeme ho za svého druhu uznání kvality naší publikační činnosti. (TP)

    Poznámka JČ: Avšak Dušan Chmelíček na tuto televizní konferenci v Kongresovém centru v Praze i na páteční večerní setkání tamtéž jmenovitě pozval Jana Čulíka, šéfredaktora Britských listů: a ten se obou akcí zúčastní. Jan Čulík byl také před časem jmenovitě požádán vedením České televize o příspěvek o zpravodajství ČT pro sborník ČT: věc veřejná, který vyjde při příležitosti této konference v pátek 24. listopadu knižně i na internetu (příspěvek Jana Čulíka pro tento sborník budeme také zítra zvlášť publikovat v Britských listech). Nynější odepření akreditace pro Britské listy činiteli České televize, stejně jako to, že ČT zásadně Britským listům neposílá své tiskové zprávy, se zdá být nepochopitelnou nekompetentností, která snad pramení z nižších, asi nepříliš pluralitně smýšlejících či zrovna přemýšlivých zaměstnaneckých kruhů v České televizi. Škoda, že se ČT takto zbytečně, dětinsky kompromituje.

  • Je ideologický antikomunismus jedenáct let po revoluci v důsledku společenské devastace, způsobené husákovskou normalizací, ke škodě racionálního politického vývoje v ČR stále určujícím rysem české společnosti? Touto otázkou se v příspěvku, připraveném pro konferenci "Různé podoby legitimity při budování demokracie", kterou pořádá francouzský institut CEFRES (Klášter Emauzy, Vyšehradská 49, Praha 2, tel.24 92 14 00) ve spolupráci s Polským institutem a Maďarským kulturním střediskem od čtvrtka 23. do sobotu 25. listopadu 2000, zabývá Jan Čulík (přednese ho v Emauzích v pátek dopoledne v 11.10). V angličtině text vychází v aktuálním čísle týdeníku Central Europe Review na tomto místě. V češtině ho najdete v dnešním vydání Britských listů.

  • Chudí čeští lékaři, rychle do Británie! Připomíná Václav Pinkava:

    Ad http://www.britskelisty.cz/0011/20001121k.html - o zdravotnictví:- Z doslechu (včerejší satelitní vysílání BBC Radio 4 ), v parafrázi:- "V současné době v Británii se sotva každému druhému zájemci podaří dosáhnout audience u rodinného lékaře do 48 hodin." Británie totiž nemá dostatek lékařů:- http://www.bbc.co.uk/watchdog/reports/health/hcmissing.shtml.Tak se těšte, milí nedoplacení (!) a u nás nadbyteční (??) čeští lékaři, až ČR vstoupí do Evropské unie. Pak nebudete muset žádat o pracovní povolení - jen abyste si z těch mizerných platů ušetřili aspoň na ten autobus do Londýna. Nejlépe začnete šetřit po halířích už teď. VP

    Poznámka JČ: Jak jsme psali v BL na tomto místě (http://www.britskelisty.cz/0007/20000713d.html), čeští lékaři mohou pracovat za daleko vyšší plat než v ČR v Británii už nyní. ("Plat se službami se pohybuje v rozmezí 22 000-28 000 liber ročně netto. Horní věková hranice asi neexistuje. Jsou tady lékaři z Egypta, kterým je okolo 40 let, mně osobně je 29 let.")

  • Americká pětiměsíční stáž pro novináře s otevřenou myslí. Upozorňuje Vít Novotný:

    The Alfred Friendly Press Fellowships
    2000 L Street, NW
    Suite 200
    Washington, D.C. 20036-4997 USA
    Tel: 202.416.1691
    Fax: 202.416.1695
    E-mail: afpf@aol.com

    The Fellowship Program offers ten fellowships annually to various print journalists from developing and transitional countries around the world with an emerging free press. The program has three primary objectives:

    1) Provide the Fellow with experience in reporting, writing, and editing that will enhance future professional performance;

    2) Enable the Fellow to gain a practical understanding of the function and significance of the free press in American society; and

    3) Foster continuing ties between free press institutions and journalists in the United States and their counterparts in other countries.

    Application deadline: February 1 to be considered for the program beginning in June of that year. Fellows spend five months working at a United States print media organisation and they attend three journalism seminars.

  • Nová Louč. Milan Šmíd vydal opět novou Louč, zde: http://tucnak.fsv.cuni.cz/~smid/louc.html. Popisuje tam mj., jak česká vláda zpotvořila vládní novelou vysílacího zákona direktivu Evropské unie "Televize bez hranic", když se rozhodla vnutit českým televizním stanicím seznam "závažných událostí", o nichž podle zákona "budou muset informovat". "Zase jednou se mi zjevil obraz onoho postkoloniálního soudce v africké zemi, který se domníval, že k převzetí britského práva stačí, když si oblékne talár a nasadí paruku - wig," konstatuje Milan Šmíd.

  • Vaculík a Hutka. Ptá se Juliana:

    Pane Čulíku,

    jak coby literární vědec vysvětlujete, že fejetony L. Vaculíka jsou známější než fejetony J. Hutky? Četla jsem si na webu Hutkovy věci a připadají mi lepší. Začne psát o banalitě a vyvine se mu z toho nadčasové podobenství. To u Vaculíka není. Četl jste Popravu květinky? Myslím, že vypovídá o podstatě normalizace lépe než deset sociologických studií. - Když jsem teď jela tramvají, bavily se za mnou dvě matróny: "Byl disident, a pořád z toho žije. Hajzl."

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze knihy Adolfa Branalda Pražské promenády od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Poslanci Evropského parlamentu píší Václavu Havlovi

    Brutalitou české policie postižení aktivisté musejí dostat odškodnění a ministerstvo vnitra se jim musí omluvit

    Jako členové Evropského parlamentu vám píšeme, abychom vám vyjádřili hluboké znepokojení nad zprávami, které jsme dostali z Prahy i odjinud. Kromě několika desítek zpráv od postižených lidí existuje videozáznam a oficiální dokumenty (z policejní stanice v Praze 4), které podle našich kontaktů v Praze poskytují důkazy ohledně jediného případu policejního zásahu, který porušuje základní lidská práva. Je to jen jeden z mnoha případů, o nichž máme informace, a zvlášť nás znepokojuje: je to případ aktivistky, která během demonstrací filmovala.

    Dospěli jsme k závěru, že je z vaší strany zapotřebí bezodkladného zásahu: zaprvé a nejnaléhavěji je nutno propustit všechny dosud vězněné demonstranty proti MMF a Světové bance, zejména vzhledem k tomu, že jsme byli informováni, že v některých případech proti nim neexistují žádné důkazy.

    Jestliže bude potvrzeno protizákonné a represivní chování policie vůči pokojným i násilným demonstrantům, silně vám doporučujeme, abyste přijal veškeré kroky, nezbytné pro to, aby k takovým situacím v budoucnosti nedocházelo; jedním takovým krokem musí být odškodnění všech obětí porušování lidských práv. V tomto případě jsme přesvědčeni, že je povinností, aby se ministerstvo vnitra veřejně omluvilo za kriminalizaci pokojných demonstrantů. Také bychom uvítali, aby bylo zahájeno podobné vyšetřování informační politiky, jakou toto ministerstvo praktikovalo vůči [antiglobalizačním] protestům po celé měsíce.

    My jako poslanci Evropského parlamentu budeme o této otázce jednat příští týden při schůzích našich jednotlivých parlamentních skupin. Možným důsledkem těchto konzultací bude, že by otázka byla vznesena koncem měsíce na plenárním zasedání Evropského parlamentu.

    S pozdravem,

    Vaši

    Nuala Ahern, MEP (tj. poslanec Evropského parlamentu)
    Per Gahrton, MEP
    Sylvia-Yvonne Kaufmann, MEP
    Alain Krivine, MEP
    Guiseppe Di Lello, MEP
    Caroline Lucas, MEP
    Erik Meijer, MEP
    Hans-Georg Modrow, MEP, Vice-Chairman of the Delegation to the EU-Czech Republic Joint Parliamentary Committee (náměstek předsedy Delegace u společného parlamentního výboru EU - České republiky)
    Inger Schörling, MEP
    Ilka Schröder, MEP
    Elisabeth Schroedter, MEP
    Roseline Vachetta, MEP
    Francis Wurtz, MEP

    Poznámka:Případem "aktivistky, která filmovala", je případ americké studentky Sylvie Yolandy Machové, jejíž drastické svědectví naleznete v českém překladu na tomto místě.

    Anglický originál výše uvedeného dopisu poslanců Evropského parlamentu Václavu Havlovi naleznete na adrese http://prague.indymedia.org/display.php3?article_id=2818.


    Dopis řediteli Městské policie, Praha

    Zásah na Ladronce: vysvětlete osm případů, kdy Městská policie porušila zákon

    Vážený pan
    ing. Radim Chyba
    ředitel Městské policie Praha

    Fax: 02-67313961

    V Praze dne 22. listopadu 2000

    Re: Vyklizení statku Ladronka

    Vážený pane řediteli,

    dne 9. listopadu t. r. jsem byl svědkem zásahu Městské policie v objektu Ladronka v obvodu Prahy 6, Tomanova 1. Podle toho, čemu jsem byl sám přítomen nebo co jsem se dozvěděl od důvěryhodných svědků, mj. kolegů-novinářů, průběh Vámi řízené akce vážně kolidoval s ustanoveními zákona o obecní policii (č. 553/1991 Sb.) a trestního zákona (č. 140/1961 Sb.). Mimo jiné šlo o tyto dílčí případy:

    1. Strážníci městské policie na pokyn zástupců rady zastupitelstva hlavního města Prahy násilně vnikli do objektu Ladronka, ačkoli zjevně nebyly naplněny podmínky § 16 zákona o obecní policii - porušování domovní svobody (§ 238 TZ), neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§ 249a TZ), poškozování cizí věci (§ 257 TZ), popř. i zneužívání pravomoci veřejného činitele (§ 158 TZ; tento trestný čin se potenciálně týká i dalších bodů soupisu).

    2. Strážníci v objektu zadrželi čtyři osoby a s odůvodněním, že jsou podezřelí z trestného činu, je dopravili na služebnu Policie ČR, přestože zákon o obecní policii takový postup nepřipouští; během dne zadrželi tímto způsobem další osobu - omezování osobní svobody (§ 231 TZ).

    3. Městská policie v rozporu s ustanovením § 15 zákona o obecní policii uzavřela prostor kolem statku Ladronka a nedovolila do něj kromě novinářů nikomu přístup; rovněž nedovolila předat oblečení a jídlo lidem, kteří se zdržovali na střeše objektu, ačkoli hrozilo v důsledku prokřehnutí nebezpečí úrazu pádem ze střechy - omezování osobní svobody (§ 231 TZ), popř. i vydírání (§ 235 TZ) a útisk (§ 237 TZ).

    4. Strážníci zajistili v rozporu s ustanovením § 17 zákona o obecní policii v objektu Ladronka řadu věcí, které patřily osobám, které tam předtím pobývaly, a umožnili soukromé firmě tyto věci z objektu odvézt - krádež (§ 247 TZ), popř. i poškozování cizích práv (§ 209 TZ).

    5. Speciální "zásahová jednotka" městské policie v rozporu s ustanovením § 18 zákona o obecní policii zasáhla pomocí donucovacích prostředků proti osobám, které se snažily zabránit v odjezdu nákladnímu autu stěhovací firmy - omezování osobní svobody (§ 231 TZ), popř. i ublížení na zdraví (§ 221 TZ).

    6. Ve večerních hodinách "zásahová jednotka" dvakrát po sobě napadla skupinu demonstrantů a "potrestala" je bitím obušky a kopáním za to, že se dopustili rozděláním ohně přestupku - ublížení na zdraví (§ 221 TZ).

    7. Ve druhém případě zmiňovaném v předchozím bodu byli dva náhodně vybraní demonstranti strážníky brutálním způsobem odvlečeni a zajištěni - omezování osobní svobody (§ 231 TZ), popř. i ublížení na zdraví (§ 221 TZ).

    8. Městská policie v současné době brání uživatelům, kteří se prokazují zřejmě dosud platnou smlouvou o užívání, ve vstupu do objektu - neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§ 249a TZ).

    K některým uváděným skutečnostem je k dispozici i fotodokumentace. Podotýkám, že soupis popisuje pouze skutky, které patrně naplňují skutkovou podstatu trestného činu, nikoli dílčí pochybení, jako např. přestupky.

    Vzhledem k tomu, že jde o závažný případ, žádám o Vaše promptní vyjádření k zákonnosti zákroku a postupu městské policie, který v našem deníku zveřejníme v plném znění. Ve své odpovědi laskavě konkrétně uveďte, o která ustanovení zákona o obecní policii se Váš právní názor opírá.

    Děkuji,

    s pozdravem

    Tomáš Pecina


    Antikomunismus a emocionální manipulace:

    Jak získávají politické strany v českém prostředí od pádu komunismu volební legitimitu?[1]

    Sestavil Jan Čulík na základě diskusí s pozorovateli v ČR

    Tento příspěvek vypracoval Jan Čulík pro konferenci "Různé podoby legitimity při budoání demokracie", kterou pořádá CeFres ve spolupráci s Polským institutem v Praze a  s Maďarským kulturním střediskem ve dnech 23. - 25. listopadu 2000 v klášteře Emauzy, Vyšehradská 49, Praha 2, tel 24 92 14 00. Autor tento příspěvek přednese v pátek 24. listopadu v 11.10.

    Srovnání: Maďarsko, Polsko - a Česká republika?

    Lze dosti přesvědčivě argumentovat, že stav politické kultury ve středoevropských zemích před pádem komunismu má dosud výrazný vliv na to, jaké faktory hrají v těchto zemích významnou roli při vytváření politické legitimity. Zdá se, že relativní otevřenost komunistických režimů v Polsku a v Maďarsku v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech znamenala, že se obě tyto země v devadesátých letech relativně rychle zbavily legitimování politiky prostřednictvím ideologie. Hlavním zdrojem politické legitimity se v nich stal hospodářský a politický pragmatismus. Tím se dost přiblížily západnímu modelu demokracie.

    Stejně jako ve všech ostatních středoevropských postkomunistických zemích, i v Polsku byl začátkem devadesátých let zdrojem politické legitimity ideologický antikomunismus a zejména věhlasná pověst odborového hnutí Solidarita. Relativně pozitivní pověst však měli v Polsku i reformní komunisté. Během devadesátých let docházelo v Polsku při volební podpoře k oscilaci mezi hnutím Solidarita a jeho stoupenci na jedné straně a technokratickými postkomunisty na druhé straně. Stoupenci Solidarity však prohráli volby a museli předat vládu postkomunistům už v roce 1993 (už tehdy Poláci zažili, že odchod antikomunistické politické strany z vlády neznamená návrat komunismu; Čechům se obdobné zkušenosti, a to ještě jen částečné, dostalo teprve v roce 1998!). Sice se v Polsku stoupencům Solidarity podařilo zvítězit ve volbách znovu v roce 1997, avšak jejich popularita je v současnosti malá a v nadcházejících volbách v roce 2001 se očekává výrazné vítězství postkomunistické SLD. Legendární předák odborového hnutí Solidarita Lech Walesa prohrál v prezidentských volbách už roku 1995 a jeho pokus kandidovat na prezidentský úřad znovu v roce 2000 skončil fiaskem. Tak "slavné bojové tradice" hnutí Solidarita, vzpomínky na stávky v roce 1980 či výrazná, národní, antikomunistická role katolické církve v Polsku relativně rychle ztratily přitažlivost jako zdroj politické legitimity. Jak konstatuje profesor George Blazyca z Paisley University ve Skotsku, nejvýraznější změnou v Polsku za poslední léta je to, že se tam zdrojem politické legitimity stalo především vědomí, že "by politik měl být schopen dělat svou práci relativně efektivně a bez příliš flagrantní korupce". Lze tedy říci, že politická legitimita, která začala vznikat v Polsku už před polovinou devadesátých let, má ekonomicko-administrativní charakter.

    Podobná je situace i v Maďarsku, kde to byli právě reformní komunisté, kteří jako první už za komunismu začali provádět radikální hospodářskou reformu. I v Maďarsku bylo politické vítězství pravice po pádu komunismu jen krátkodobé, už v roce 1994 zaznamenali maďarští socialisté velké vítězství ve všeobecných volbách (získali 209 z 386 křesel). Ani v Maďarsku to neznamenalo (jak to tehdy interpretovali čeští političtí komentátoři, "návrat ke komunismu"): Socialistickému premiéru Gyulovi Hornovi se podařilo výrazně oživit ekonomiku a připravit zemi na vstup do NATO a Evropské unie.V roce 1998 byli sice maďarští socialisté poraženi stranou FIDESZ, která posléze vytvořila pravicovou vládní koalici, avšak zdrojem politické legitimity nebyl návrat k ideologickému antikomunismu, avšak také pragmatické vědomí hospodářské a administrativní efektivnosti a nezkorumpovanosti. Na rozdíl od Polska zůstává však v  maďarském povědomí do určité míry stále živá traumatická porážka revoluce z roku 1956 (zahynuly v ní tehdy asi 3000 lidí a mnoho dalších lidí bylo pak pronásledováno), takže nejmladší politikové, třicátníci z dnešního liberálně konzervativního seskupení mladých demokratů mohou v úsilí získávat voličskou loajalitu stále do určité míry argumentovat antikomunismem jako zdrojem legitimity: mohou zdůrazňovat, že na rozdíl od starší generace postkomunistů mají oni politicky a eticky čistý štít.

    Brzký posun k relativně "západním" zdrojům politické legitimity v Polsku a v Maďarsku byl bezpochyby způsoben existencí silného proudu pragmatického, liberálního, reformního komunismu v posledních letech existence sovětského bloku. Tak výraz "komunista" nevyvolával v obyvatelstvu tak černou nenávist a nemohl se dlouhodoběji stát nástrojem ideologické manipulace, jako tomu bylo v České republice, kde byl vývoj v devadesátých letech podstatně složitější než v Polsku a v Maďarsku. Zajímavým tématem k diskusi by mohla být otázka, zda rychlý vznik ekonomické a administrativní efektivity jako zdroj politické legitimity v těchto zemích je důvodem, proč se sdělovací prostředky v České republice, která dosud zápasí se silnou ideologizací politiky, vývojem v Maďarsku a v Polsku skoro vůbec nezabývají.

    Česká republika v devadesátých letech - "kletba Pražského jara

    Situace české společnosti je, zdá se, složitější než situace Polska či Maďarska. Hraje zde výraznou roli to, co nazývám "kletbou Pražského jara". Československá společnost se pokusila liberalizovat komunistický režim v polovině šedesátých let právě v době, kdy naopak v centru impéria, v Sovětském svazu začaly po období "tání" po Stalinově smrti vznikat opačné, utužující tendence. Československé liberalizační hnutí se v druhé polovině šedesátých let chovalo tak neobratně, že bylo nakonec zlikvidováno invazí v srpnu 1968. Po invazi následovala krutá odplata, jejímž cílem bylo zlikvidovat kulturní a intelektuální život českého a slovenského národa a  proměnit ho v národ otroků bez samostatné kulturní, intelektuální a politické totožnosti. Útok směřující k likvidaci národní identity byl v normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech záměrný a jeho důsledky byly z kulturního hlediska zřejmě daleko víc ničivé než přímý politický útlak za doby vrcholného stalinismu v padesátých letech. V padesátých letech totiž alespoň část národa nadšeně podporovala komunismus, a tak mohli sovětští kolonizátoři využívat alespoň části českého kulturního dědictví, jehož nositeli byli jeho nadšení stoupenci v Československu, k realizaci svých cílů. Československý liberální a demokratizující marxismus šedesátých let však byl pro brežněvovský autoritářský stát nebezpečný, a tak jedinou odpovědí mohlo být v tzv. "normalizačním" husákovském období proměnit celé Československo bez skrupulí v zotročenou kolonii, jejíž veškeré individuální kulturní a politické projevy byly potlačovány, často za pomoci i místních kolaborantů

    Z důvodů, které dosud nebyly dostatečně prozkoumány (historie Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století není zrovna obdobím, o němž by se chtělo Čechům zahajovat kritickou veřejnou debatu) se český a slovenský národ ničivému normalizačnímu způsobu života po invazi přizpůsobil. I když mnozí formálně nadávali na komunisty, celkově se lidem, kteří se režimu neprotivili a účastnili se povinných rituálů, jimiž se vyjadřovala povolnost a loajalita režimu, v  normalizačním bezčasí žilo dobře. Režim po nich sice požadoval, aby se vzdali odvahy, individuality, dospělosti, schopnosti diskutovat a dospívat k vlastním, samostatným životním postojům, zajistil jim však existenční jistoty a relativně vysokou, stabilní a  trvalou životní úroveň.

    V zavedenějších demokratických společnostech určuje jejich základní civilizační hodnoty otevřená a kritická veřejná debata, v níž hrají anebo v níž donedávna alespoň hráli dosti významné slovo samostatně a kriticky uvažující intelektuálové. Husákovskému normalizačnímu režimu se však podařilo československé intelektuály od většinové společnosti izolovat a uzavřít v ghettu. Veřejná diskuse nebyla možná: veřejný diskurs umrtvil hysterický a agresivní jazyk ideologické propagandy. Tělu národa byla odříznuta jeho intelektuální hlava: bezhlavé tělo většinové společnosti slepě odkráčelo nazdařbůh směrem k bezmyšlenkovité podřízenosti a konzumerismu.

    Hodnoty, které legitimovaly husákovské normalizační dvacetiletí, vtiskly české společnosti nesmazatelný ráz. Nejcharakterističtějším rysem normalizačního přežívání v Československu, bylo, že mnoho lidí přijalo postavení nesvéprávného jedince, vlastně dítěte: občané se vzdali práva na samostatné politické i lidské vystupování a myšlení. Charakteristickým rysem normalizačního období byl paradoxně důraz na kolektivismus, ale v jeho rámci na individuální, soukromý prospěch. Ten, kdo měl v normalizační společnosti přežít, musel dodržovat a podporovat celou řadu vnějších rituálních kolektivistických rysů. Choval-li se formálně tak, jak od to od něho většinová společnost vyžadovala, mohl ekonomicky zabezpečit vlastní osobu i soukromou rodinu. Formálním dodržováním kolektivistických norem tak občané dospívali k individuálnímu prospěchu. Ten, kdo se pokusil formální kolektivistické normy zpochybnit či narušit, byl nepřítelem, protože mohl ohrozit individuální prospěch občanů, v normalizačním období jedinou oblast individuální osobní realizace.

    Navzdory zjevným a radikálním změnám ve struktuře sovětského impéria nejméně od poloviny osmdesátých let s pádem komunismu, ale ani s jeho případnou liberální modifikací většina československého obyvatelstva až do poslední chvíle nepočítala a rozklad komunistického impéria ji nepříjemně překvapil. Překvapena pádem komunismu byla i malá česká disidentská komunita, která se v izolaci od většinové české společnosti snažila za komunismu bránit demokratické principy a lidská práva a nabízet vládnoucí moci dialog o těchto tématech.

    Režim vzniklý v Československu po pádu komunismu, načas vytvořil dojem, že má mnoho společného se západními hodnotami a že jejich nositelé jsou v československém prostředí právě disidenti, mnozí z nichž po revoluci krátkodobě stanuli v čele české společnosti. Jenže se vbrzku ukázalo, že tomu tak není: ani čeští humanističtí disidenti nemohli mít zkušenosti zavedenější demokratické společnosti, nemohli například vědět, jak funguje v otevřené společnosti ekonomika; to nevěděl v Čechách nikdo. Nový politický prostor byl disidentům neznámý a rychle v něm ztratili orientaci. Pro většinovou společnost, navyklou způsobům života z husákovského komunismu, byli disidenti svým "nepraktickým hrdinstvím" a svou pýchou na ně po pádu komunismu, i svými chybami v nově vzniklém prostředí brzo nepřijatelní. Pokud se převládajícímu étosu normalizační společnosti rychle nepřizpůsobili, (povinností bylo přijmout ideologický antikomunismus), museli odejít. Krátkodobá legitimita nového režimu, založená na lidských právech, svobodě a demokracii, skončila.

    Citlivý populismus Václava Klause

    Velmi citlivě uměl v nové nejisté a nepevné situaci reagovat na nálady obyvatelstva ekonom a bankovní úředník Václav Klaus, rozhledem relativně omezený technokrat, který však pocházel z většinové české společnosti, jak se zformovala v sedmdesátých a osmdesátých letech. Klaus dokázal dobře vnímat, co na tuto společnost působí a jak je nutno vystupovat, aby ho občané ve větším počtu začali uznávat alespoň krátkodobě jako svého právoplatného politického představitele a nositele státní legitimity.

    Klausovi odpůrci v Občanském hnutí měli představu o tom, co česká společnost potřebuje (pevný, vymahatelný právní řád a efektivní státní správu) a snažili se ji o tom při veřejných debatách přesvědčovat. V zavedenějších západních demokraciích bývají programové vize představitelů politických stan zdrojem jejich politické legitimity: společnost však musí být schopna alespoň minimální úrovně politického diskursu, v jehož rámci politikové svým společnostem svou vizi komunikují. Česká společnost a české sdělovací prostředky naproti tomu neměly začátkem devadesátých let schopnost racionální veřejné diskuse, kromě toho Občanské hnutí nekomunikovalo své představy o uspořádání společnosti zrovna efektivně.

    Naproti tomu se Václav Klaus rozhodl stát se přímou rezonanční odrazovou deskou lidových nálad: lidi nechtěl o ničem přesvědčovat a začal prosazovat ve své politice to, o čem věděl, že v dané situaci sami chtějí. Zdrojem legitimity vládní koalice ODS od roku 1992 se stalo několik základních populistických předsudků.

    Klaus nebyl antikomunista, ale jakmile zjistil, že veřejnost potřebuje v prvních letech po pádu komunismu reagovat na dvacet let vlastní absence odporu proti komunistickému režimu právě "kopáním do komunistické mrtvoly", vsadil na antikomunismus. Ten se stal jedním z hlavních zdrojů legitimity jeho vlády od roku 1992. Bylo důsledkem umrtvení české společnosti v sedmdesátých a v osmdesátých letech, že antikomunismus jako zdroj legitimity působil efektivně snad až do roku 1997, nejdéle ve středoevropských postkomunistických zemích. Klaus byl ochoten obětovat své racionální principy populistickým náladám, protože věděl, že prvotní je získat moc: tomu ustoupilo všechno ostatní do pozadí. Zdrojem voličské legitimity se tedy v první polovině devadesátých let stal v Československu populismus. Klaus se přitom dostal do velmi výhodné situace, kdy v českém kontextu určoval právě on sám, co je pravicovost a kdo je komunista.

    Klaus sám zpočátku neprosazoval lustrační zákon, avšak po jeho přijetí ho pochválil a začal ho posléze realizovat. Opustil principy reformy státní správy ve prospěch získání moci. Nebylo možno kritizovat lustrační zákon a poukazovat na to, že jeho aplikace dlouhodoběji vážně poškodí státní správu. Nikdo tomu nevěřil a nikdo tomu nerozuměl. Nebylo možno přesvědčit místní obyvatelstvo, že nejlepším způsobem privatizace je dát českým podnikům zahraniční majitele a získat pro ně zahraniční modernizační investice. Lidé nevěřili, že jsou podniky v tak špatném stavu a obávali se hospodářské závislosti na zahraničí. Zdrojem legitimity Klausovy vlády byl od samého počátku i nacionalismus, snaha ochraňovat české národní zájmy. Nacionalismu začala Klausova ODS využívat koncem devadesátých let, kdy přišla o loajalitu většinové české společnosti, jako legitimizačního prostředku stále silněji.

    Klausův populismus bylo možno odvodit od principu vyrovnání s minulostí. Svou legitimitu založil Klaus jednak na plošném účtování s pracovníky ve státní správě (lustrace) - ignoroval hlasy lidí kolem Občanského hnutí, kteří chtěli trestat na základě individuální odpovědnosti - a pak na požadavku rychlé ekonomické reformy, která byla odmítnutím plánovacího systému a plánované ekonomiky. Klaus společnosti slíbil, že rychle zbohatne. Jeho heslem bylo Svoboda a prosperita. Přitom bylo využíváno atavistického, antikomunistického strachu v české společnosti, že by se snad bývalý režim mohl vrátit, kdyby nedošlo k rozčlenění státní ekonomiky rychle a nenávratně. Tento atavistický antikomunismus byl uměle rozdmýcháván, proklausovskými sdělovacími prostředky. Česká média měla komplex viny, že kolaborovala s komunistickým režimem, a tak drtivou většinou nejméně po celou první polovinu devadesátých let Klause nekriticky podporovala.

    Veřejnost očekávala po revoluci rychlé změny. Avšak to nebylo možné, neboť legislativní procesy jsou zdlouhavé. Občané měli pocit, že sice údajně vznikl nový režim, ale pořád se nic neměnilo. Právě proto začal Klaus jako zdroje legitimity své vlády využívat antikomunismu. Dočasně tomuto nástroji legitimity podlehl v létě roku 1990 i Václav Havel, který tehdy věřil, že v demokracii musí politik "držet ucho na tepu lidu" a plnit jeho objednávku. Legitimita v normální demokratické politice je důsledkem integrace zájmů a kompromisů, dosažených mezi nimi. Po pádu komunismu v Československu však žádné artikulované politické zájmy neexistovaly: stejně jako před revolucí vládla pouze ideologie, po revoluci se stalo zdrojem legitimity popírání předchozí ideologie.

    Základními zdroji legitimity Klausova režimu v letech 1992 - 1997 bylo na základě antikomunismu rozhodnutí

    1. provést plošně antikomunistické čistky ve státní správě,
    2. rozdělit Československo ("se Slováky se nebudeme bavit, budou nás zdržovat, jsou to primitivové a komunisti"). I rozčlenění Československa se stalo součástí "vyrovnávání s minulostí": proti "konzervativci" Klausovi byl postaven exkomunista Mečiar.
    3. Klaus se postavil proti vstupu zahraničního kapitálu. Z nacionalistických důvodů Václav Klaus také odmítal jednat se sudetskými Němci.
    4. Posledním, základním sloupem legitimity Klausovy vlády bylo nacionalistické odmítání středoevropské, visegrádské Spolupráce. Klaus nemohl EU odmítnout, avšak mohl tvořit vnitřní bariéry tak, aby sama Evropská unie s přijetím ČR nespěchala.

    Významným zdrojem legitimity po pádu komunismu v Československu byla pro silného vůdce typu Václava Klause všeobecná nejistota občanů, kteří byli vrženi do nové situace, v níž se nevyznali. Není tedy náhodou, že se v Polsku po pádu komunismu prosadil Lech Walesa, na Slovensku Vladimír Mečiar a v České republice Klaus, Miloševič v Srbsku. Byly to podobné typy lidí, jejichž legitimita spočívala v tom, že lidé se ve své nejistotě upnuli na politiky, které považovali za silné osobnosti, jimž odevzdali svou vůli.

    Tímto způsobem Klaus získal podporu a loajalitu přibližně třiceti procent národa, což k vládnutí stačilo: ostatní vrstvy společnosti nebylo možno integrovat v důsledku rozdrobenosti. Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část společnosti, že je ztělesněním postkomunistické transformace. Nelze říci, že by Klaus býval národu tato témata vnucoval, aniž by o nich byl vnitřně přesvědčen. Byl produktem stejného normalizačního étosu jako většina české společnosti a jeho autentické názory s postoji české společnosti plně rezonovaly. Klaus odmítal "elitářství", totiž určitý intelektuální politický program, o jehož užitečnosti pro svou zemi by byl přesvědčen a který by národu vysvětloval a o němž by národ přesvědčoval. Klaus byl a je přesvědčen, že zdrojem politikovy demokratické legitimity musí být to, co si přeje národ.

    Rozklad legitimity založené na ideologii

    Od vzniku této původní, dosti silné vlny loajality začalo docházet k dezintegraci politické legitimity, protože se ukázalo, že nelze obětovat stát ve prospěch populismu. Občanskou loajalitu totiž začne politik ztrácet, jestliže stát v důsledku neprovedené reformy státní správy nefunguje a jestliže je postižen korupcí.

    Až v roce 1997 přestal platit hlavní zdroj Klausovy politické legitimity, když Klausova vláda přiznala, že byly hospodářské změny provedeny nekompetentně a Klaus musel otevřeně připustit, že se jeho reformy dostaly do úzkých. To vedlo k přerozdělení legitimity na české politické scéně a k těsnému vítězství sociálních demokratů ve volbách v červnu 1998.

    Zajímavé je, jak neobyčejně úspěšné bylo Klausovo získávání politické legitimity až do roku 1996. Na základě výše analyzovaných několika populistických zásad, které Klaus praktikoval, projevovala česká společnost velkou míru spokojenosti. Když se provalilo, že Klausova reforma nebyla úspěšná a že legitimita, kterou Klaus u občanů získával, byla založena na vodě, došlo k radikálnímu zlomu a ke kocovině[2]: Do poloviny roku 1996 bylo s vnitropolitickým a ekonomickým vývojem ČR spokojeno nad čtyřicet a nad třicet procent voličů (47 a 36 procent v července 1996);v červenci 1997 to bylo jen dvanáct a osm procent voličů. Tato čísla se od té doby zlepšila, nikoliv však výrazně. Podle průzkumu IVVM z října 2000 je v ČR s politickým vývojem dnes spokojeno 30 procent lidí, nespokojeno 66 procent.

    Vakuum: Po Klausově pádu se hlavním zdrojem legitimity stala zástupná témata

    Zdrojem legitimity od pádu Václava Klause se však nestala otevřená a věcná debata o stavu české společnosti, politiky a ekonomiky. České politické strany se od té doby snažily získávat loajalitu občanů a politickou legitimitu využíváním náhražkových témat, zejména handrkováním o opoziční smlouvu.

    V důsledku velmi těsného volebního vítězství nad občanskými demokraty v červnu 1998 a v důsledku politické tvrdohlavosti Jana Rumla, tehdejšího vedoucího představitele Unie svobody, menší pravicové strany, odštěpené z ODS, která odmítla utvořit koalici se sociálními i s občanskými demokraty, se někdejší volební soupeři ODS a sociální demokracie dohodli a utvořili v podstatě koaliční vládu, kdy vládnou sociální demokraté se souhlasem ODS.

    Pro mnohá média, dlouhodobě nakloněná Unii svobody, vytvoření tohoto politického kompromisu bylo zklamáním, stejně tak i pro mnohé příslušníky české společnosti, kteří nebyli ochotni připustit, že základem věcné a konstruktivní politické práce je kompromis mezi politickými stranami. Opoziční smlouva dokázala české společnosti nabídnout kompromis mezi dvěma diametrálně odlišnými a silnými politickými proudy. Vzniklo však nebezpečí mafiánství: mnozí čeští občané jsou v deziluzi, že nejvýznamnější mocenské pozice si obsadili příslušníci dvou vládnoucích, smluvněopozičních politických stran a nikdo jiný si ani neškrtne.

    Frustrace občanů z opoziční smlouvy a okrajová role intelektuálů

    Pro dosti podstatnou část českého národa byl však vznik opoziční smlouvy těžkou ranou jejich důvěře v demokracii. To, že si dvě politické strany dohodou mezi sebe rozdělily nejdůležitější mocenská místa ve státě a pozměnily dokonce volební zákon tak, aby jim pokud možno zajišťoval majoritu[3], vedlo u značného počtu českých občanů k pocitu odcizení od současného politického systému, někdy až k návratu pocitu odcizení z doby normalizace. Vzhledem k tomu, že mají občané pocit, že pokud nejsou členy opozičně smluvního seskupení, nemohou se podílet na správě věcí veřejných, vyvolává to u nich dvojí reakce: stahují se zpět do soukromí, anebo mají tendenci vzhledem k existenci opoziční smlouvy odmítnout celý současný český politický systém. V důsledku zabetonování politického systému přetrvává nízká úroveň státní správy. Státní správa se nedepolitizuje. Noví opozičně-smluvní politikové jako Stanislav Gross či Petra Buzková mají tendenci dělat politiku mediálně: namísto skutečné práce a reformy státní správy se soustřeďují především na mediální manipulaci občanstva ve svůj prospěch.

    Po krajských volbách a volbách do Senátu v listopadu 2000 se zdá, že občanská frustrace ze zakonzervovanosti české politické scény v důsledku opoziční smlouvy vedla k tomu, že se voliči rozhodli poskytnout podporu Čtyřkoalici. Potíž je, že Čtyřkoalice sice dobře zvládla umění, jak manipulovat občany prostřednictvím spolupráce se sdělovacími prostředky, nemá však odborné zázemí - nebyla dosud schopna utvořit ani tak nedokonalou stínovou vládu jakou utvořila ODS. Politologicky se Čtyřkoalice nedá nikam zařadit: stejným heslem dokáže získat loajalitu pravicového i levicového voliče. Sdělovací prostředky nekritizují to, že Čtyřkoalice nemá žádné politické odborníky - uzavřely s ní neformální spiklenecké srozumění.

    Za posledního přibližně půldruhého roku hrály jen okrajovou roli různé iniciativy českých intelektuálů, kteří většinou postrádají schopnost reflexe společenské situace a profilovali se nikoliv jako vzdělanci, kteří rozumějí tomu, čím národ nejvíc žije, ale jako úzká zájmová skupina. V důsledku výrazné démotizace společnosti zejména po roce 1989 neberou dnes čeští občané intelektuály vážně. Společnost je nepovažuje za relevantní také proto, že se četní intelektuálové (především novináři mezi nimi; společnost vnímá hlas intelektuálů hlavně prostřednictvím médií) odepsali nejprve kolaborací s komunismem a pak nekritickou podporou Václava Klause v první polovině devadesátých let.

    Vzniká i v ČR ekonomicko-administrativní pragmatismus?

    Je však nesporné, že opoziční smlouva přinesla České republice za poslední dva roky stabilitu, míra politického hašteření ve vládě se snížila a do jisté míry se pomalu dařilo oživovat ekonomiku. Teprve v posledních měsících se začínala stávat, tak jak tomu je už delší dobu v Polsku a v Maďarsku, zdrojem politické legitimity hospodářské rysy vládní politiky, přestože se média a jiné politické strany stále snaží veřejnosti vnucovat zástupná ideologická témata jako zdroj legitimity. Za zdroj legitimity se ve sdělovacích prostředcích považuje buď úsilí o největší "pravicovost" (jakkoliv mlhavě a nekompetentně je to definováno) anebo útoky proti opoziční smlouvě. Unie svobody v současnosti zápasí s ODS o statut toho, kdo ztělesňuje polistopadovou reformu. Unie svobody se snaží v zájmu získání politické legitimity nepříliš úspěšně vytvořit o sobě obraz nezkorumpované pravicové strany.

    I vládnoucí ČSSD se však snažila využívat populistické argumentace jako zdroje politické legitimity. Ostře kritizuje celou historii klausovské privatizace pod heslem: "Byli to zloději, všechno bylo rozkradeno." ČSSD nastoupila k moci s programem Čisté ruce, avšak posléze zjistila, že neexistují dostatečná právní ustanovení, která by bylo možno aplikovat zpětně. Ukazuje se totiž, že velká většina ekonomických operací, provedených v Československu / v České republice do roku 1998, které by ze západního hlediska byly trestné, je v důsledku špatných zákonů prakticky nepostižitelná. Dodnes neexistuje efektivní aparát (finanční policie, finanční prokuratura), který by umožnil ekonomické neregulérnosti z první poloviny devadesátých let trestat.

    Kdyby vládní hospodářská politika selhala a došlo k ekonomickému propadu, hrozí nebezpečí, že by se to stalo zdrojem politické legitimity KSČM, která se pomalu - s vymíráním své předlistopadové členské základny - začíná proměňovat v radikální postkomunistickou socialistickou stranu. Vysoká nezaměstnanost v některých oblastech by pravděpodobně vedla k sociálním nepokojům a k politické nestabilitě.

    Snaha manipulovat sdělovací prostředky

    Tradice nezávislých, analytických, kritických a neúplatných sdělovacích prostředků v České republice dosud nevznikla. Politické strany se snaží k posilování své legitimity využívat nejrůznější neformální, osobní vazby ve sdělovacích prostředcích, které pak vyvolávají záměrné cílené kampaně[4]. Přímé institucionální vazby stran na sdělovací prostředky však neexistují, žádná strana by se neodvážila podstoupit takové riziko. Někdy se politické strany snaží získat sympatie u voličů vytvářením role mučedníka[5], anebo útočí na novináře či se s nimi soudí.

    Zahraničněpolitická témata

    Dodneška zůstávají zahraničně-politická témata v České republice značně nenosná, nebývají zdrojem politické legitimity. Ani za vlády sociálních demokratů nepodporuje veřejnost příliš intenzivně viszegrádskou spolupráci. Relativně dost lidí v ČR podporovalo vstup země do NATO: pouhých čtrnáct dní po začlenění do Severoatlantického společenství se však Česká republika octla ve válce s Jugoslávií, kterou navzdory ostře prozápadní, nekritické a povrchní propagandě českých sdělovacích prostředků velká většina českého obyvatelstva odmítla. Jen přibližně padesát procent českého obyvatelstva vítá přibližování ČR vůči Evropské unii. Lidé mají strach z neznámého, mají pocit, že se o jejich osudu bude rozhodovat jinde. V České republice sílí nacionalismus a ten začíná využívat zejména Klausova Občanská demokratická strana při svém euroskeptismu jako významný zdroj své legitimity. Mistrovsky využilo pro domácí účely latentního nacionalismu a vstřícnosti sdělovacích prostředků české ministerstvo vnitra, kdy při příležitosti antiglobalizačních demonstrací letos v září 2000 vytvořilo mýtus o hrdinných českých policistech, zasahujících proti zlovolným cizáckým vetřelcům a téměř úplně se mu podařilo před veřejností skrýt šokující neprofesionalitu a brutalitu české policie.

    Závěrem

    V důsledku tragického historického vývoje v tzv. "normalizačním" období po invazi Varšavského paktu v srpnu 1968 bylo Československo vrženo do apolitického bezčasí a proměněno v nesvéprávnou kolonii. Českoslovenští občané se normalizačnímu étosu přizpůsobili, a tak byl pro ně pád komunismu nečekaným a ostrým šokem. V důsledku degenerace české politické kultury v sedmdesátých a osmdesátých letech, která byla v Československu podstatně hlubší než v jiných středoevropských zemích, se mohl stát po značnou část devadesátých let zdrojem politické legitimity povrchní ideologický antikomunismus. Ten zbrzdil hospodářský a politický vývoj České republiky nejméně do roku 1997. Po rozkladu ideologické legitimity docházelo k častým pokusům legitimovat nejrůznější politické strany jinými zástupnými či manipulativními tématy. V letech 1999 - 2000 se zdálo, že se pomalu začínal i v ČR prosazovat ekonomicky-administrativní, pragmatický princip politické legitimity, jaký převládl už před několika lety v jiných, za komunismu otevřenějších zemích, jako je Polsko a Maďarsko.

    Senátní volby v listopadu 2000 však bohužel ukázaly[6], že se česká společnost zatím ještě zřejmě nevydá cestou moderní politické racionality, kdy by převládla měřítka administrativní a manažerské efektivnosti jako zdroj politické legitimity. Cituji Pecinu a Kotrbu podrobněji:

    "Ve volbách získali nejvíc ti, kdo uměli využít manipulace sdělovacích prostředků: přitom znovu nejvýrazněji rozhodovaly nevěcné až sentimentální ohledy: např. truc proti opoziční smlouvě a "nespravedlivé" osočování (Zieleniec), ublížená póza (Rögnerová), osobní handicap vystavovaný na odiv (Filipiová).

    Výsledkem spojeného působení těchto dvou jevů byl známý proces virtualizace politiky: obsah se vytratil ve prospěch mediálních her s vlastními (virtuálními) pseudoobsahy. Tím se politika vyprazdňuje, odcizuje a dále zesiluje společenskou frustraci. Ta se pak projevuje nízkou volební účastí a nahodilostí chování stále větší části voličů. Politické programy - konceptualismus v politice, inteligence a logika řízení státu - ustupují do pozadí, vytěsňovány jakousi bizarní celostátní telenovelou...

    Silněji než v předchozích volbách se projevily regionální rozdíly: v oblastech s tíživými ekonomickými problémy se uplatnily preference na základě sociální stratifikace obyvatelstva, bohatší regiony si dopřály luxus sentimentální volby.

    Pro další vývoj charakteru české politiky vyplývá ze včerejších voleb několik důležitých závěrů: 1. ODS a ČSSD doplatily na podceňování práce s voliči, doplatily na opoziční smlouvu a budou se muset jejího mediálního břemene zbavit 2. vypukne nová a daleko tvrdší bitva o média, zejména veřejnoprávní, 3. klíč k voličově duši bude hledán ve stále dětinštějších stimulech - existuje důvod k obavě, že "roztomilý" medvídek koala je intelektuálním veledílem proti tomu, co nás čeká v budoucnu (dudlík, chrastítko apod.). "

    Bude zřejmě ještě chvíli trvat, než se česká společnost propracuje k racionální, věcné a pragmatické politice, která by působila ve prospěch lidí.


    [1] Tento text vznikl na základě diskusí s řadou pozorovatelů české politické scény, zejména Štěpánem Kotrbou, Jaroslavem Pleslem, Tomášem Pecinou a Václavem Žákem a rozhovorů s odborníky na Maďarsko a Polsko dr. Richardem Berrym a dr. Johnem Batesem z Glasgow University a profesorem Georgem Blazycou z Paisley University.

    [2] Viz průzkum IVVM " Hodnocení vývoje v ČR a výhled do budoucna" z 31. srpna 2000.

    [3] Viz k tomu například článek Václava Žáka zveřejněný v Právu 23. června 2000, kde autor kritizuje nový volební zákon mj. tako: "Neférovost zákona spočívá ve třech ustanoveních: násobcích uzavírací klauzule pro koalice, změně financování stran a zvýšení dělitele při výpočtu mandátu."

    [4] Snad nejdále zašla přitom Unie svobody, která pořádala před volbami v červnu 1998 každý týden večírek pro novináře s jídlem a pitím zadarmo. Nikomu nebyly sdělovací prostředky vstřícnější než US; volby však stejně Unie nevyhrála.

    [5] Lux a Kalvoda z KDU-ČSL na začátku roku 1995 prohlásili, že tajná služba sleduje politické strany. Nebyla to právně doložitelná informace - zpráva ale byla použita jako účelová emocionální politická manipulace. Václav Klaus po svém pádu v listopadu 1997 taktéž útočil úspěšně na emoce svých naviklaných voličů poukazem na ZRADU za strany ZBABĚLÝCH vnitrostranických oponentů, spjatých s médii. Přitom PR agentura, která začala pracovat pro nově vzniklou US, byla do té doby placena ze zdrojů ODS...

     

    [6] Viz Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba: "Převládla infantilita, sentimentalita a virtuální svět vytvořený sdělovacími prostředky", Britské listy 14. listopadu 2000, http://www.britskelisty.cz/0011/20001114d.html#03


    Platy lékařů pracujících v nemocnicích

    MUDr. Milan Kubek - předseda LOK

    Ve zdravotnických zařízeních veřejného sektoru nachází zaměstnání celkem 133 636 pracovníků, z nichž 100 264 jsou zdravotníci a 33 372 dělníci a úředníci. Zatímco například počet lékařů klesl z 24 286 v roce 1993 na 15 590, tak počet úředníků se snížil pouze nepatrně z 12 447 na 11 581. Stále se tenčící počet lékařů a zdravotních sester tedy musí živit přebujelý byrokratický aparát. Není divu, že při takto špatné organizaci práce chybí ředitelům nemocnic peníze na platy zdravotníků.

    Celkový objem mzdových prostředků vyplacených v loňském roce představoval 20,079 miliardy korun. Za letošní první pololetí bylo pak na mzdách vyplaceno 9,9 miliardy korun. Průměrná měsíční mzda ve zdravotnictví dosáhla výše 12 314 Kč, což je pouhých 96,1 % celostátního průměru (12 811 Kč dle ČSÚ). Meziroční nárůst o 260 korun také výrazně zaostává za 757 korunami, o něž stoupla průměrná mzda v ČR. Zdravotní sestry a laboranti vydělávají v průměru 11 603 Kč, přičemž si meziročně polepšili o pouhých 185 Kč.

    Průměrná měsíční mzda lékařů za 258 hodin strávených v zaměstnání, tedy za 1,4 pracovního úvazku - včetně služeb, činí v současnosti 23 832 Kč a meziročně se zvýšila o 835 Kč, tj. o 3,63 %. Průměrný platový tarif přitom dosahuje pouhých 9 998 Kč s meziročním nárůstem o směšných 36 korun způsobených stárnutím populace nemocničních lékařů a tedy jejich postupem k vyšším stupňům tarifní tabulky. Pro srovnávání s jinými profesemi, které s sebou nenesou tak obrovský objem přesčasové práce je mnohem vhodnější hodinová mzda průměrného lékaře ve výši 92 Kč. Přičemž hodinová mzda za práci přesčas je 113 Kč, zatím co za hodinu tzv. čekání na práci dostáváme pouhých 59 korun! Po odpočtu platu za práci přesčas a plateb za pracovní pohotovost, tj. za činnosti konané nad rámec zákonné pracovní dobu, by průměrná měsíční mzda lékaře činila 17 913 Kč, což je částka podobná platu středoškolského pedagoga.

    Zcela nedostatečný, ale přesto mezi zaměstnanci ve zdravotnictví nejvyšší, meziroční nárůst platů lékařů o 835 Kč byl dosažen díky tlaku LOK na zvyšování osobního hodnocení. To se zvýšilo v průměru o 7 %, avšak pouze v některých nemocnicích. Jde o ta zařízení, kde jsme prosadili tzv. startovné, tedy příplatky za ochotu lékařů nastoupit do služby nad objem 150 hodin přesčasové práce, kterou může zaměstnavatel nařídit. Tento dílčí úspěch, který však pro některé lékaře představuje 500 nebo 700 ale i 1000 korun navíc za každou službu, dosáhli lékaři v některých nemocnicích díky své jednotě. Příplatky jsme prosadili i navzdory závistí motivovanému odporu ze strany Schlangerova Odborového svazu.

    Vývoj struktury příjmu lékaře pracujícího v nemocnici

     

    Podíl tarifního platu na měsíčním příjmu

    Výše osobního hodnocení a odměn vyjádřená jako podíl z tarifního platu

    Podíl odměny za služby na měsíčním příjmu

    1993

    55,28 %

    19,51 %

    18,92 %

    1994

    48,27 %

    27,95 %

    22,29 %

    1995

    42,40 %

    31,02 %

    23,43 %

    1996

    38,57 %

    34,11 %

    22,87 %

    1997

    39,90 %

    37,06 %

    24,20 %

    1998

    39,15 %

    42,06 %

    23,68 %

    1999

    40,50 %

    37,92 %

    23,87 %

    1. pololetí 2000

    41,95 %

    36,87 %

    24,84 %

     

     

    Tato tabulka vypovídá o velmi stabilní struktuře lékařských platů. Například oscilace podílu odměny za práci přesčas a za pracovní pohotovost na celkovém příjmu za posledních šest let nepřesahují plus-minus jedno procento. Z toho vyplývá, že argumenty ministerstva práce pro změnu základu pro výpočet odměny za pracovní pohotovost, nejsou korektní. LOK bohužel neměl dostatek síly, aby zabránil přijetí této novely. Žádný z poslanců nám nepomohl a tak se od nového roku sníží úhrady za čekání na práci v průměru o jednu třetinu. Snad se nám podaří pro lékaře dojednat systém kompenzací příjmů.

    Úplná statistika zdravotnických platů podle jednotlivých odborností a dosažené kvalifikace sice neexistuje, avšak údaje ministerstva práce a sociálních věcí za první pololetí loňského roku přesto poskytují zajímavé informace. Průměrný měsíční plat ředitele velké nemocnice byl 46 167 Kč při rozpětí od 26 300 - 1. decil do 73 198 - 9. decil. Ředitelé malých zdravotnických zařízení vydělávali v průměru 30 250 Kč (16 730 - 1. decil, 45 108 - 9. decil). Nemocniční lékaři chirurgové vydělali v průměru 28 287 korun (17 095 - 1. decil, 40 293 - 9. decil). Gynekologové a porodníci v průměru 24 636 (15 769 - 1. decil, 35 332 - 9. decil). Lékaři RZP 29 642 Kč (19 526 - 1. decil, 40 944 - 9. decil). Patologové naproti tomu pouhých 19 321 (13 930 - 1. decil, 28 702 - 9. decil). Ostatní lékaři byli tak říkajíc hozeni do jednoho společného pytle s průměrným platem 23 345 Kč a rozptylem od 13 756 - 1. decil do 35 069 - 9. decil. Rozdíly mezi nejnižšími a nejvyššími příjmy lékařů jsou zkrátka i u zaměstnanců velké a nejlépe vysvětlují neschopnost lékařského stavu sjednotit se. Díky rozdílným příjmům máme rozličné zájmy. Sytý hladovému nevěří a stavovská solidarita zůstává pro řadu kolegů prázdným pojmem.

    Průměrný plat ve zdravotnictví přitom trvale zaostává za průměrným příjmem v národním hospodářství. V letošním prvním pololetí jde o již zmiňovaných 12 314 Kč oproti 12 811 korunám za celou ČR. Pravdou je, že ještě nižší platy jsou ve školství - 10 667 Kč a nebo v zemědělství - 9 488 Kč. Pokud však vezmeme v úvahu mnohem vyšší vzdělání zdravotníků oproti zemědělcům a nebo nesrovnatelný rozdíl v množství přesčasové práce mezi lékaři a učiteli, pak jsou naše mzdy žebráckou almužnou. V energetice je totiž průměrný plat 16 138 Kč, v automobilovém průmyslu 16 341 Kč a v peněžnictví a pojišťovnictví je dokonce průměrný plat 24 679 Kč o tisícovku vyšší než jsou příjmy lékařů se stovkami hodin přesčasové práce!

    Velkým překvapením je srovnání výše platů zaměstnanců ve veřejném sektoru (odměňování podle zákona č. 143/92 Sb.) a v soukromých zdravotnických zařízeních (aplikován zákon č. 1/92 Sb.). Každý by logicky čekal, že lépe budou zaplacení lékaři v pružnějším soukromém sektoru. Chyba. Je to přesně naopak. V roce 1999 byl průměrný příjem lékařů v nemocnicích v působnosti ministerstva zdravotnictví 24 243 Kč, v okresních nemocnicích 23 248 Kč, zatím co v soukromých a církevních zařízeních jen 22 606 Kč! Pro vedení nemocnic jsou mnohem zajímavější investice do přístrojů a budov, než do lidského potenciálu. Za tohoto stavu se LOK logicky brání aplikaci zákona č. 1/92 Sb., tedy tzv. smluvním platů, pro další zdravotnická zařízení. Platy lékařů by totiž s největší pravděpodobností klesly! Osobní zkušenost jednotlivého lékaře lze jistě jen stěží paušalizovat. Propastné rozdíly v odměňování jsou i mezi jednotlivými nemocnicemi, ač tyto hospodaří ve stejně pokřiveném ekonomickém prostředí. Proč například v jedné okresní nemocnici může být průměrný plat lékaře 30 000 tisíc a v podobné nemocnici vzdálené sto kilometrů živoří kolegové za 20 100 při obdobném množství odsloužených služeb. Takové rozdíly přineslo šetření, které provedl zatím pouze pro vlastní potřebu LOK. Je logické, že vedení klubu bude po ministrovi zdravotnictví požadovat kontrolu hospodaření těch nemocnic, jejichž ředitelé odmítají platy zdravotníkům zvýšit. Kam se v těchto nemocnicích poděly peníze od pojišťoven? Na platy není, ale zároveň se zvesela investuje a modernizuje. Kolegové, znáte platové relace ve vaší nemocnici? Abyste mohli lépe porovnávat, tak v jedné modelové okresní nemocnici pracují například kolegové bez atestace za 8 307 Kč, s I. atestací za 19 172 Kč a s II. atestací za 33 469 Kč. V jiné takové nemocnici vydělávají lékaři s I. atestací jen 16 552 Kč, lékaři s II. atestací 24 114 Kč, primáři pak 28 067 Kč a jejich více sloužící zástupci 30 205 Kč za měsíc.

    Od října letošního roku zvýšili ředitelé většiny nemocnic po větších či menších obstrukcích platy zdravotnických pracovníků o 10% mzdových tarifů. Jde o výsledek složitých jednání odborových organizací, z nichž nejaktivnější byl LOK, podporovaný vůlí svých členů nenechat se již nadále vykořisťovat. Na leden příštího roku připravují ministři Fišer a Špidla pro vládu návrh na příplatek ve výši 10 % z nejvyššího stupně příslušné tarifní třídy pro zdravotnické pracovníky. Obdobný příplatek ve výši 25 % má státní správa již od roku 1992 a příslušníci ozbrojených sborů od roku 1994. Přijetí tohoto návrhu může ve vládě zabránit zejména závist zaměstnanců ostatních resortů, která bude jejich odborovými organizacemi prezentována jako smysl pro spravedlnost. Chceme-li uspět, musíme tedy být připraveni podpořit návrh na příplatek pokud to bude potřeba i formou veřejných manifestací.

    Mnohému z vás se může při neveselém čtení o zdravotnických platech zdát, že LOK vlastně nic nedokázal, že zvýšení platů v řádu desíti procent nikoho nevytrhne a postavení lékařů v ekonomické hierarchii společnosti nevylepší. To je jistě pravda, avšak LOK má takovou sílu, kolik má členů. Těžko nám může něco vyčítat ten, kdo není ochoten naše snažení podpořit ani tím, že by do LOK vstoupil. Platy lékařů se zvyšují sice jen velmi pomalu, ale pokud bychom o ně nebojovali, pak by nejspíše nerostly vůbec. Pokud nás však bude více, budeme mít i větší sílu dosáhnout výraznějších úspěchů. Věřím, že řada z vás to pochopí a pomůže nám a tím i sama sobě.

    Materiál dr. Kubka vyšel na internetových stránkách České lékařské komory v internetovém týdeníku WebTempus (www.webtempus.cz) a ve zkrácené verzi v časopise ČLK Tempus medicorum.

    MUDr. Michal Sojka

    Šéfredaktor WebTempus a Tempus medicorum


    V evropských zemích bude muset vzniknout multikulturní společnost

    Evropská komise připravuje plán pro příjem přistěhovalců do Evropy

    Evropská komise zamýšlí požádat členské země Evropské unie, aby předpověděly, kolik přistěhovalců chtějí v budoucnu přijmout a jakou by měli mít kvalifikaci. Je to prvním krokem k vytváření společné přistěhovalecké politiky Evropské unie, napsal ve středu 22. listopadu deník Financial Times.

    Komise včera zahájila debatu o přistěhovalectví a o tom, jak by Evropská unie mohla zvýšit klesající počet obyvatelstva svých zemí.

    Rozhodnutí přijmout centrální, společnou imigrační politiku Evropské unie bude považováno za kontroverzní. Diskusní dokument Evropské komise to přiznává a argumentuje: "Proaktivní imigrační politika bude vyžadovat silné politické vedení. Vlády budou muset jasně začít prosazovat multikulturní společnost a odsoudit rasismus a xenofobiii."

    Francie konstatovala na setkání ministrů vnitra Evropské unie v červnu letošního roku, že bude muset Evropská unie v následujícím půlstoletí přijmout 50 až 75 milionů přistěhovalců. To vyvolalo odpor u pravicových stran, zejména u britských konzervativců, kteří argumentují, že nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v Evropské unii by bylo možno vyřešit poskytováním intenzivnějších kvalifikačních kursů občanům Evropské unie.

    Evropská komise odhaduje, že počet obyvatel EU v produktivním věku začne v nadcházejících deseti letech klesat a do roku 2025 poklesne asi na 223 milionů osob (v roce 1995 to bylo 225 milionů osob). Počet lidí starších 65 let bude dále růst a v roce 22 budou tito lidé tvořit 22 procent celkové populace - v současnosti tvoří 15 procent.

    Komise nechce přijmout přistěhovalecké kvóty a argumentuje, že systém "indikativních cílů" by byl lepší. Tyto hrubé odhady, kolik lidí bude vpuštěno do té či oné země, budou jednak založeny na potřebě ekonomiky, ale také na tom, do jaké míry připustí v jednotlivých zemích předsudky místního obyvatelstva příliv cizinců.

    Komise pro Evropu navrhuje, aby byl pro přijímání přistěhovalců do Evropské unie vytvořen společný právní rámec. Pracovníci, kteří by byli přijati do Evropské unie, by dostali určitá práva, podle délky jejich pobytu v EU. Zároveň by měli mít možnost během času dosáhnout trvalého pobytu.

    V dlouhodobější perspektivě chce Evropská komise přistěhovalcům poskytnout určitou formu občanství.

    Rozhodnutí Evropské unie začít připravovat společnou imigrační politiku je uznáním, že "nulová přistěhovalecká politika" posledních dvaceti až třiceti let už není přijatelná.

    Snaha vytvořit integrovanou politiku EU vůči přistěhovalcům má jít ruku v ruce s úsilím vytvořit do roku 2004 společnou azylovou politiku EU.


    Geffrey Howe: Způsobil jsem pád Margaret Thatcherové, ale zachránil jsem tím thatcherismus

    Ve středu 22. listopadu 2000 tomu bylo přesně deset let, co ve Velké Británii odstoupila z premiérské funkce Margaret Thatcherová. Vyšly k tomu četné články a nerůznější zpětná hodnocení (Guardian věnoval několik stránek svědectví lidí o tom, co zrovna dělali, když před deseti lety padla Thatcherová - mnozí - příslušníci britské inteligence i někteří podnikatelé - nezřízeně jásali.) V deníku Independent vysvětloval celou záležitost včera Sir Geoffrey Howe, ministr financí a zahraničních věcí za vlády Margaret Thatcherové, který způsobil před deseti lety její pád. Článek shrnujeme.

    "Kdo to je? Je to ten chlap, co zaútočil na Thatcherku kriketovou pálkou?" zeptal se tuhle v nákupním středisku v Banbury mého společníka pošťák, který šel právě kolem. Je to do určité míry lichotivé, že si mě někteří pamatují ještě po deseti letech, ale znepokojující je, že v důsledku té metafory došlo jaksi ke zmatku v tom, co jsem ve skutečnosti před deseti lety udělal.

    V žádném případě neorganizuji, jak to někteří lidé navrhli, večírek na oslavu desátého výročí této události. Rozchod byl pro nás traumatickým politickým rozvodem. Stále pohlížím na předchozích patnáct let našeho nelehkého, ale tvůrčího partnerství s pocitem, že jsme dokázali podstatné věci. Pro Thatcherovou to byly roky triumfu, které skončily tragédií. Je lehké, z této vzdálenosti, nechat katastrofální chyby posledních let, aby zastínily rané úspěchy.

    Byly to úspěchy, které velmi rád zdědil Tony Blair - i když to příliš často nepřiznává. Nejtrvalejším a nejobtížněji proveditelná byla likvidace vysoce škodlivého kartelu mezi státními podniky a monopolními odborovými svazy v kdysi rozsáhlém britském státním sektoru. Téměř stejně důležité bylo to, že vláda získala znovu pod svou kontrolu řízení státních výdajů a že odstranila z britské daňové struktury demotivující břemena, zatěžující podnikání a investice.

    Když posléze v roce 1997 přesvědčil Tony Blair svého ministra financí, aby nezvyšoval nejvyšší pásmo daní z příjmu nad 40 procent, umísťoval do celé struktury reforem poslední kámen podivného, hybridního přesvědčení, jemuž Francouzi říkají "thatcher-blairismus". Tento jev by přece nikdy nevznikl, kdyby nebyla Margaret Thatcherová donucena odejít z úřadu v listopadu 1990. Je také nepravděpodobné, že by se býval Tony Blair kdy stal ministerským předsedou.

    Představte si, co by se dělo, kdyby zůstala Thatcherová v čele vlády až do příštích voleb v roce 1992. Poll tax, místní volební daň, by zřejmě dál existovala, ať se nám to dnes zdá jakkoliv nemyslitelné. A už je to samotné, což vědělo mnoho konzervativních poslanců, by stačilo na porážku konzervativců - do vlády by se dostali labouristé Neila Kinnocka. Velká část thatcherovského dědictví by tak byla zlikvidována, protože za Kinnocka byla Labouristická strana stále ještě nezrekonstruovanou socialistickou stranou starého typu.

    Musím se přiznat, že jsem na tohle všechno nemyslel, když jsem listopadu 1990 povstal v Dolní sněmovně a začal jsem svůj rezignační projev. Musel jsem jasně vysvětlit, proč odcházím. Thatcherová se totiž rozhodla odmítnout třicet let starý Macmillanův koncept britské role v Evropě - a já jsem se tedy s ní musel rozejít. Když jsem v závěrečné větě svého projevu konstatoval, že je "načase, aby i ostatní uvážili, jak by sami měli reagovat na tragický konflikt loajalit, s nímž jsem já zápasil možná až příliš dlouho", neměl jsem žádnou představu ani žádný plán, co by budoucnost mohla přinést. Musel uplynout určitý čas, než si všichni uvědomili význam skutečností, které jsem odhalil.

    A všichni víme, co se pak stalo. Johnu Majorovi se podařilo zklividovat kinnockismus, posílit thatcherismus a tak umožnil blairismus. Avšak Johnu Majorovi - byl ochromen minimální většinou v parlamentě a hlubokou nenávistí "thatcherových pohrobků" ve vlastní straně - se nepodařilo obnovit Macmillanovo a Heathovo dědictví.

    Mohla by bývala být situace jiná, kdyby býval byl zvolen nástupcem Margaret Thatcherové Michael Heseltine? Pocit úlevy po odchodě Margaret Thatcherové byl silný na všech stranách. Heseltine mohl sjednotit všechna křída konzervativní strany a jeho nepochybná drzost a energičnost mohla vytvořit daleko sebevědomější konzervativní politiku. (Heseltine byl umírněný, centristický konzervativec, ministr obchodu a průmyslu ve vládě Margaret Thatcherové, pozn. JČ.)

    Jedna časovaná bomba z éry Margaret Thatcherové - směsice chybných rozhodnutí, která vedla k černé středě, kdy britská libra vypadla z Evropského směnného mechanismu a byla devalvována - by vybuchla za každé vlády. Kdyby býval byl premiérem v té době Heseltine, pravděpodobně bych byl ve výhodnějším postavení, abych mohl upozornit kolegy v Evropě i v Británii, že žijeme v pevném, ale pozměnitelném finančním systému a že by po sjednocení Německa bývalo plně ospravedlnitelné provést v tomto systému změny.

    Kdyby se býval stal nástupcem Thatcherové centristický Michael Heseltine, britští konzervativci, tradičně proevropská strana, by se těžko stala tím, v co se nyní proměňuje - v stále více nesnášenlivou protievropskou sektu.


    Oznámení

    Kdo byl zvolen do čelných funkcí v RRTV

    Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání na svém 23. zasedání dne 21. listopadu 2000 zvolila pro následující funkční období Ing. Martina Muchku předsedou, RNDR. Josefa Musila, CSc. 1. místopředsedou a Mgr. Petra Štěpánka a Milana Trojana místopředsedy Rady.

    Nově zvolení místopředsedové byli zároveň pověřeni koordinací činnosti Rady v těchto okruzích: Josef Musil - zahraniční aktivity Rady a evropská mediální legislativa, Petr Štěpánek - komunikační strategie Rady a vztahy s veřejností, Milan Trojan - problematika regionálního a lokálního vysílání.

    V rámci nové komunikační strategie pořádá Rada tiskovou konferenci, která se koná v úterý 28. listopadu 2000 od 14.00 hod. v budově Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, Krátká 10, Praha 10.

    Ing. Martin Muchka (nar. 1940), absolvent Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT s postgraduálním studiem technické fyziky a audiovize, působí již téměř třicet let v rozhlasu a v televizi, převážně v technických profesích. Nikdy nebyl a není členem žádné politické strany. Členem Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání je od 3. prosince 1997, jejím místopředsedou pak od 9. ledna 1999.

    V Praze dne 21. listopadu 2000


    České centrum Londýn

    Bližší informace: Renata Clarková 0044 207 291 9929

    www.czechcentre.org.uk

    František Skála

    Výstava objektů a fotografií, která otevírá novou galerii Českého centra v Londýně

    Data: 24 listopadu 2000 - 2. února 2001

    Místo: České centrum Londýn Připraveno ve spolupráci s Andrée Cooke

    Výstava je pořádána za podpory: Techo, Staropramen, aerolinky Go, Arts & Business New Partners


    Přední český umělec František Skála bude mít svou první sólovou výstavu ve Velké Británii. Jeho výstava zahajuje provoz nové galerie Českého centra v Londýně.

    František Skála (1965) reprezentoval Českou republiku na Bienále současného umění v Benátkách v roce 1993, získal Chalupeckého cenu a jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách po celém světě. Skála je skutečný člen tajné organizace B.K.S. a komtur rytířského Řádu Zelené Berušky.

    Skála původně studoval řezbářství a v roce 1982 ukončil studium v oboru film a televize na pražské Akademii výtvarných umění. Do povědomí české veřejnosti se zapsal svými ilustracemi, a to zejména knih pro děti. Jeho práce, ať již v této oblasti či ve filmu, je vysoce ceněna jak v České republice, tak v zahraničí. Od roku 1980 se věnuje sochařství a práci s objekty.

    Charakteristickými rysy Skálovy tvorby je především cit pro materiál, vtip a  sebeironie. U některých sochařských prací je hranice mezi uměním a přírodou téměř nepostihnutelná. Mnohá z jeho děl žijí vlastním biologickým životem: rostou, mění zabarvení a zcela záměrně slouží jako živná půda hmyzu, plísním a vodním řasám. Také Skálovy performance jsou elegantní, plné nebývalého humoru a odráží svět jako místo plné dobrodružství, cest a nezvyklých setkání.

    Mezi vystavenými pracemi budou jak Skálovy plastiky, tak fotografie a instalace. Sbírka ručně vyrobených kytar bude vystavena ve výlohách, tak aby budila dojem výprodeje, série fotografií Bílý žebrák zachycuje „válečníka ve sněhu“. Skála tuto sérii označil vyjádřením „ryzího muže“, nebezpečného a poetického „českého samuraje“.

    Galerie Českého centra byla rekonstruována ve spolupráci s předním českým výrobcem kancelářského nábytku, firmou Techo, tak aby mohla soutěžit s londýnskými výstavními prostory.

    Projekt Českého centra a Techo byl podpořen investicí britské nadace Arts & Business New Partners, která podporuje tvořivé spojení obchodu a umění. Nadace je financována britským Ministerstvem kultury, sportu a  médií.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|