pondělí 17. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Severní Irsko:
  • Hrstka extrémistů způsobila masakr Rusko: ekonomická katastrofa:
  • Ruská rublová panika možná povede ke vzniku nové železné opony (The Observer) Česká média:
  • Svoboda slova podle Železného: Právní ignorance na TV Nova (Tomáš Pecina) Znovu kauza Jan Kavan:
  • Jan Kavan: Důvod k hrdosti? Zhodnocení případu (Tomáš Pecina)
  • Pro pana Kurase, chce-li se soudit (Tomáš Pecina) Za leccos může i Česká televize:
  • Případ Julius Tomin versus Jan Kavan
  • Ještě jednou: Neetické hlasování v televizní Aréně - důkazy od Martina Fendrycha (JČ)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Zde je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Týdeník o nových knihách a o literatuře "Knihy online" má adresu http://knihy.internet.cz
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

  • Po několikatýdenním ochlazení v německo-českých vztazích se prý vztahy nyní přece jen normalizují. Spolková vláda o víkendu poděkovala českému prezidentu Václavu Havlovi za jeho nejnovější prohlášení, které přispělo k "urovnání vzájemných vztahů". Německý ministr zahraničí Klaus Kinkel uvedl, že duch německo-české deklarace z ledna 1997 se musí osvědčit právě tehdy, když "vítr - jako v době volebního boje - poněkud zesílí". Kinkel označil německé rozhodnutí zapojit do práce německo-českých grémií také zástupce sudetských Němců za "správné", i když to Zeman ostře kritizoval. Kinkel zároveň uvedl, že spoluvinu na německo-českém napětí má i Svaz vyhnanců, zejména v důsledku ostrých výroků jeho předsedkyně Eriky Steinbachové. - Nejlepším řešením, jak uklidnit probíhající roztržku s Německem, je vzájemné napětí dále nestupňovat, řekl Zeman v diskusním pořadu České televize V pravé poledne. "Vzhledem k tomu, že v Německu probíhá volební kampaň, je nejlepším řešením věci nadále nekomentovat, neeskalovat, nepřispívat k jakési hysterii, která v předvolební kampani v každé zemi nutně je," uvedl. Možná, že to měl vědět dřív.

  • Více než třetina Čechů zná osobně zná někoho, kdo v srpnu 1968 protestoval proti intervenci vojsk států Varšavské smlouvy, více než čtvrtina lidí zná někoho, kdo ji vítal. To je podivné, protože vstup vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 nikdo veřejně nevítal, vím z vlastní zkušenosti. Mohou to jistě potvrdit i další očití svědci. - Mimochodem, v Praze 1 na rohu Maiselovy a Kaprové ulice je v současnosti výstava několika fotografií z invaze v srpnu 1968. Bohužel se za tuto malou výstavu musí platit vstupné deset korun. Ale pokud se je rozhodnete vydat, podívejte se, na zdi napravo od vchodu do výstavní síně, je fotografie čtyř "výtečníkůL - Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský, sedí u jakéhosi stolu, vyčerpaní fotrové, prostí. Fotka je zajímavá individualitou těchto obyčejných lidí. Jak to, že jsem tyto osoby v roce 1968 považoval za státníky? Byli to neznalí amatéři. Jediný pohled na tuto fotografii dokazuje, že Pražské jaro při vedení těmito lidmi muselo ztroskotat. (JČ)

  • Bývalý federální ministr zahraničí Jiří Dienstbier se vrátil do Černínského paláce. Nynější ministr zahraničí Jan Kavan jej jmenoval "velvyslancem se zvláštním posláním" se stálou kanceláří v budově ministerstva. Ministerstvo chce čerpat z jeho znalostí krizových situací ve východní Evropě a využít jeho zkušeností, které v současné době prokazuje například jako zvláštní zpravodaj OSN pro oblast bývalé Jugoslávie. Zvláštním zpravodajem OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii byl Dienstbier jmenován letos na jaře. V té době pobýval ve Spojených státech, kde od podzimu loňského roku vedl na soukromé univerzitě v Claremontu u Los Angeles postgraduální kurs. (Nevím jak teď, ale ještě před několika lety měl Jiří Dientsbier strašlivě nesrozumitelný, tvrdý přízvuk, když mluvil anglicky.)

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, veřejnoprávní Česká televize se i nadále skrývá za informačním embargem, které kryje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Zřejmě to dělá proto, aby nevyšlo najevo, že jsou v nynější situaci, po revoltě druhořadých pracovníků ČT s výrazným politickým vlivem, jeho reformy nerealizovatelné. Rada České televize utajování projektu schvaluje. Jakub Puchalský odmítá poskytnout Britským listům rozhovor, šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list". - Česká televize dosud neobjasnila ani vztahy společnosti Hroch k ČT, ani, jakou zahraniční institucí je financováno zpravodajství Pavla Boudy z Bruselu, který podle svých slov prý reportáže o EU a NATO natáčí "zdarma".

    Výběr textů z posledních dní:


    Severní Irsko: Hrstka extrémistů způsobila masakr

    Bezpečnostní jednotky v Severním Irsku i v Irské republice nyní intenzívně usilují o vypátrání pachatelů nejhoršího masakru v historii severoirského konfliktu. K bombovému útoku na nevinné civilisty v rušném obchodním centru došlo v sobotu v severoirském městě Omagh v hrabství Tyrone. Zahynulo při něm osmadvacet lidí. K útoku došlo na místě, kde se měl konat karneval pro katolíky i protestanty. Město Omagh není a nebylo sektářsky rozděleno a mezi zraněnými jsou příslušníci obou náboženských komunit. Podezření se soustřeďuje na  okrajovou extrémistickou organizaci pouhých sedmdesáti aktivistů, která vznikla teprve loni v říjnu a říká si Pravá IRA. Tito extrémisté se v minulých týdnech pokusili v Irsku o několik bombových atentátů, ale ani nynější strašlivý sobotní masakr zřejmě nepřiměje severoirské katolíky a protestanty, aby se vzdali mírového procesu a vrátili se k násilí. Političtí představitelé všech stran a směrů v obou částech Irska i v Británii hrůzný atentát energicky odsoudili.

    Statistiky nejhoršího teroristického atentátu v historii Severního Irska se v neděli proměnily v seznam konkrétních tragédií jednotlivých lidí. Mezi zabitými bylo devět dětí, jedním z nich byl dvanáctiletý chlapec ze Španělska, pobývající v Irsku v rámci mezinárodní výměny. V jedné rodině byly usmrceny příslušnice tří generací: pětašedesátiletá babička, její třicetiletá dcera v poslední etapě těhotenství a její osmnáctiměsíční holčička. 220 lidí bylo zraněno, několik z nich vážně, někteří lidé přišli o zrak. Premiér Tony Blair přerušil svou dovolenou a odletěl přímo do Belfastu. "Cílem této bomby bylo zničit práci, naději, a shodu, které jsme dosáhli. Naším rozhodnutím musí být: tito lidé nesmějí zvítězit. Demokracie bude triumfovat nad zlem," řekl v Belfastu Tony Blair.


    Ruská rublová panika možná povede ke vzniku nové železné opony

    Observer, 16. srpna 1998

    Kdyby Rusko z důvodů nedobytnosti odmítlo platit desítky miliard dolarů svých dluhů, většinou u zahraničních bank - velké množství těchto půjček poskytlo Německo a je teď vážně ohroženo - byl by to přesně onen šok, jaký na prahu zavedení evropské měny euro nemocný světový finanční systém vůbec nepotřebuje.

    Okamžité důsledky by byly pocítěny nejen v Rusku a v Německu, ale i v sousedních ekonomikách - v Polsku, v České republice, v Maďarsku, na Balkáně a na Ukrajině, jejíž padesát miliónů obyvatel se potýká s vlastní finanční krizí.


    "Haló, je to makléřské oddělení?"

    "Ano, kdysi se to tu tak jmenovalo."

    "S kým mohu promluvit o situaci na trhu?"

    "Na jakém trhu?"

    "Na trhu akcií, na burze."

    "Á... Burza, to tady už dlouho neexistuje."

    "Potřeboval bych promluvit s nějakým makléřem."

    "Zavolejte si později."

    "Za půl hodiny?"

    "Ne spíš na podzim."

    (Tento rozhovor mezi ruským novinářem a ruským makléřem se uskutečnil v černý čtvrtek, 13. srpna 1998.)

    Minulý týden to vypadalo, že pouhou jednoduchou zvučnou větou, otištěnou ve finančních novinách - "Rozklad ruských finančních trhů dospěl do své konečné fáze" - dokáže stárnoucí miliardář George Soros způsobit, že celosvětové, navzájem propojené globální trhy prasknou, tak jako krotitel šelem v ringu, který jen práskne bičem.

    Soros promluvil a v Moskvě, která se stala ohniskem pozornosti tohoto brilantního spekulanta, zkolabovala burza. Je to tak? Ne přesně. Pravda je daleko děsivější. Kdyby se svět měl děsit jen pádu hodnoty ruských akcií, mohli bychom všichni klidně spát. Celková hodnota akcií, s nimiž se obchodovalo v onen nechvalně známý "černý čtvrtek", která se dostala na titulní strany novin a byla hlavní zprávou ve všech časových zónách, nedosáhla o moc více než 7 miliónů liber - bylo to jen bleší kousnutí na těle ruské ekonomiky.

    Soros neurychlil krizi v Rusku tím, že požadoval devalvaci rublu a novou, naléhavou injekci další západní finanční pomoci. Soros jen vzbudil svět a poukázal na krizi, které se už v Rusku odehrávala. V hluku, který působí prodej relativně minimálního množství ruských akcií, se rýsuje větší hrozba: je pravděpodobné, že ruské vládě dojdou za několik měsíců peníze a bude muset odmítnout splatit své dluhy. To vyvolá řetězovou reakci u nervózních sousedů Ruska a bude to znamenat ukončení sedmileté éry prozápadní vlády v Rusku (a možná také ukončení éry proruské vlády na Západě).

    "Trh je mrtev," konstatoval Al Breach, liberální britský ekonom v Moskvě, který tam sledoval katastrofu, kterou v Rusku vyvolal za minulý rok kolaps asijských finančních trhů.

    Byla to velmi znepokojivá slova od obdivovatele Margaret Thatcherové. Breach neměl na mysli burzu. Měl na mysli, že je v Rusku mrtvá samotná myšlenka tržního mechanismu, schopného triumfovat nad protivenstvím. Tato ústřední myšlenka samospasitelného tržního mechanismu, o níž se opíraly za posledních sedm let konklávy západních expertů a ruských reformátorů už nyní neplatí.

    "Jakmile se jednou dostanete do této etapy, je nemožné to napravit tržními prostředky," konstatoval Breach. "Jsem přesvědčen, že teď už nikdo Rusku žádné peníze nepůjčí. Finanční instituce a banky se snaží co nejrychleji zbavit všeho, co měly kdy s Ruskem společného. A když se lidé snaží co nejrychleji vybrat banku, uzavřete dveře a řeknete: teď máme dovolenou."

    Kdyby Rusko z důvodů nedobytnosti odmítlo platit desítky miliard dolarů svých dluhů, většinou u zahraničních bank - velké množství těchto půjček poskytlo Německo a je teď vážně ohroženo - byl by to přesně onen šok, jaký na prahu zavedení evropské měny euro nemocný světový finanční systém vůbec nepotřebuje.

    Okamžité důsledky by byly pocítěny nejen v Rusku a v Německu, ale i v sousedních ekonomikách - v Polsku, v České republice, v Maďarsku, na Balkáně a na Ukrajině, jejíž padesát miliónů obyvatel se potýká s vlastní finanční krizí.


    Jak se dostalo Rusko do této nové krize tak strašně rychle? Konec konců, teprve před měsícem vytrubovala Moskva, že se jí podařilo uzavřít dohodu s Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a Japonskem ohledně další šťavnaté půjčky, ve výši 22,6 miliard dolarů, na dobu dvou rok, jejímž prostřednictvím měl být podporován rubl.

    Přátelé prezidenta Borise Jelcina ve skupině G7 čelných průmyslových mocností si dobře uvědomovali, že se rubl octl pod tlakem v důsledku rozkladu cen ropy, který vznikl v Asii a v důsledku úprku západních investorů ze vznikajících trhů. Přijali bědování Jelcinových ministrů, že jestliže výrazně poklesne hodnota rublu, jediný hospodářský úspěch Jelcinovy vlády, totiž nízká inflace a stabilní měna - bude rázem zlikvidována, a není vyloučeno, že bude zároveň smeten i Jelcinův režim.

    A tak západní země Jelcinovi poskytly peníze, které požadoval. Avšak mezitím vznikla právě ta krize, kterou měla tato nejnovější velká západní půjčka odvrátit - totiž krize důvěry ve schopnost ruské vlády udržet hodnotu rublu na nynější úrovni.

    Soros má vlastní vysvětlení, jak se to stalo. V dopise deníku Financial Times obvinil Mezinárodní měnový fond ze strašlivé chyby.

    Problém ruské vlády je toto: Do konce roku musí vyplatit vládní obligace v hodnotě mnoha miliard dolarů, pro něž ruská vláda při jejich prodeji kupcům nabídla ve snaze zlikvidovat svůj rozpočtový schodek absurdně vysoké úroky. Ale i kdyby se ruské vládě podařilo bezproblémově vybrat všechny daně, vláda nebude mít dostatek peněz na to, aby mohla splatit tyto dluhy a nebude mít už vůbec žádné peníze na státní výdaje v reálném světě - jako například na platy lékařů či na údržbu jaderných ponorek.

    Mezinárodní měnový fond se domníval, že poskytne-li Rusku novou půjčku, to dodá ruským a zahraničním investorům důvěru, aby si od ruské vlády koupili nové obligace, tentokrát na nižší úrok. Zisk z prodeje těchto obligací měla Moskva použít na vykoupení oněch původních obligací s absurdně vysokým úrokem. Přitom jí měly ještě zbýt peníze na to, aby mohla normálně financovat státní rozpočet.

    Ale, podle Sorose, Mezinárodní měnový fond si nepovšiml jedné maličkosti: ruské banky si totiž nekoupily původní vládní obligace za vlastní peníze. Aby mohly spekulovat na trhu těchto obligací, který býval neobyčejně výdělečný, navzájem si pro tento účel napůjčovaly peníze.

    Ruské banky teď zdaleka nemají zájem kupovat nové obligace na nižší úrok. Naopak se snaží prodat své původní obligace za jakoukoliv cenu, aby si navzájem byly schopny splatit své dluhy. V důsledku této situace zmizely peníze z ruského finančního systému, který minulý týden zcela zamrzl. Některé banky odmítaly svým zákazníkům vyplácet peníze z kont, že prý až na výpovědní lhůtu několika dní.

    Jedna z největších ruských banka, SBS-Agro, jejíž majitel, Alexander Smolenskij, kdysi věnoval starostovi Moskvy padesát kilogramů zlata na kupole jeho nově postavené katedrály, byl donucen na poslední chvíli prosit ústřední banku o půjčku.

    "V takové situaci by bylo docela rozumné, aby vláda vyhlásila platební nedobytnost," konstatoval jeden komentátor, Gleb Baranov.

    Premiér Kirijenko trval na tom, že není důvodů k panice. Ústřední banka má dostatečné rezervy k tomu, aby ochránila bankovní systém. Platební nedobytnost i devalvace rublu jsou podle Kirijenka vyloučeny.

    Pokud však dojde nynější ruská vláda k závěru, že bude devalvace rublu či vyhlášení finanční nedobytnosti přece jen nutné, je velká otázka, zda by jí mocné ruské zájmové skupiny a ruští občané jako celek dovolili zůstat po takovém radikálním kroku ve vládě.

    Stouply by ceny, hodnota rublových úspor by poklesla a banky by udělaly bankrot. Pesimisté argumentují, že by se devalvace vymkla kontrole, vedla by k hyperinflaci, a to by byla konečná diskreditace Jelcinových reforem.

    Je nepravděpodobné, že by v Rusku vznikly rozsáhlejší nepokoje. Pokud se nebouří dělníci, kteří nedostávají plat už více než rok, proč by se měli bouřit po devalvaci rublu?

    Hlavní hrozbou Jelcinově vládě a stabilitě jaderného Ruska je však mocná elita kolem prezidenta, jejíž vznik v posledních letech připustil. Všichni tito milionáři vidí finanční krizi a Jelcinovu slabost jako příležitost pro zvýšení vlastního vlivu.

    Pokud by se mocné ruské skupiny spojily s vedením ruského parlamentu a požadovaly by Jelcinovu rezignaci, musel by odstoupit. Vzniklo by mocenské vakuum a celá řada potenciálních konfliktů.


    Svoboda slova podle Železného: Právní ignorance na TV Nova

    Tomáš Pecina

    V sobotním pořadu Volejte řediteli vystoupil Vladimír Železný s několika pozoruhodnými názory:
    1. Protože Ústava zaručuje nepřípustnost cenzury, nesmějí se výtky mediálních rad (tj. Rady RTV, Rady ČT a Rady ČRo) zabývat jednotlivými pořady, nýbrž výhradně celým komplexem vysílání.

    2. Není nic špatného na tom, že televizní reportéři pracují s tajnými dokumenty; je chybou státu, že nebyl schopen dokumenty účinně utajit.

    3. Přístup Nadorazu o Janu Kavanovi byl korektní, protože Kavan byl konfrontován s údaji ze spisu a dostal příležitost ke každému obvinění se vyjádřit.
    Domnívám se, že pan Železný nemá pravdu ani v jednom z těchto bodů.

    1.

    Formulaci "Cenzura je nepřípustná" neobsahuje Ústava, nýbrž Listina základních práv a svobod, a to ve svém článku 17. Hned v následujícím odstavci stojí: "Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti." Jedním ze zákonů, které do této kategorie spadají, je právě zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, nařizující provozovatelům stanic mj. poskytovat "objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů" (§ 4 ibid.).

    O nedokonalosti české mediální legislativy psaly Britské listy už několikrát, rovněž jsem vyjádřil názor, že Rada RTV je v posledních dvou správních řízeních proti TV Nova v neprávu; jsem však přesvědčen, že formulace § 4 zákona o vysílání dovoluje Radě vyslovovat se k obsahu jednotlivých pořadů, nejen k vysílání jako agregátu; kdyby tomu tak nebylo, postrádala by podmínka objektivity smyslu: má-li být vysílání objektivní (přesněji má-li poskytovat objektivní informace), musí být objektivní každá jeho část. Z tohoto právního názoru vycházela i moje stížnost na pořady NadorazTelevizní noviny.

    2.

    Na první pohled by se zdálo, že tady má Železný naprostou pravdu: je povinností státních orgánů starat se o utajení toho, co má zůstat tajné. Proč by to za ně měli dělat novináři?

    Věc má ale háček. Každý občan je ze zákona oprávněn bránit se proti zveřejňování nepravdivých údajů o své osobě, a důkazní břemeno - povinnost dokázat, že zveřejněná informace byla pravdivá - leží na novinářích, konkrétně na šéfredaktorovi příslušného média. A opírají-li se informace pouze o materiál, který je v době procesu považován za tajný, uplatní se ustanovení § 124 občanského soudního řádu, jež tajné dokumenty z důkazního řízení explicitně vylučuje, ledaže by předtím byly odtajněny nebo pro účel dokazování uvolněny oprávněným státním orgánem - jenže ten k tomu stěží bude mít důvod, jedná-li se o běžný občanskoprávní spor. Tudíž redaktorovi nezbývá než pokusit se dokázat pravdivost svých tvrzení přípustnými prostředky, což může být v řadě případů prakticky nemožné. Nedokážu si třeba představit, jak by dnes ČT chtěla - bez použití svazku KATO - přesvědčit soud o pravdivosti tvrzení, že Jan Kavan poskytl StB informaci, pod jakým pseudonymem psal do britských novin Karel Kovanda.

    Podotýkám, že novinář publikující údaje z tajných spisů se v některých případech - byť asi ne v tomto - navíc vystavuje riziku trestního stíhání pro trestný čin ohrožení státního tajemství podle § 106 trestního zákona.

    3.

    Kdyby byl přístup redaktorů Nadorazu k Janu Kavanovi korektní, museli by respektovat, že od předmětných událostí uplynulo téměř 30 let a nedá se předpokládat, že si Kavan bude pamatovat všechny podrobnosti. Korektní postup by např. znamenal, že by Kavanovi dali kopii údajného agenturního svazku, dovolili mu prostudovat ho a teprve pak se ho zeptali na cokoli, co by mohlo podle jejich mínění zavdávat příčinu k podezření.

    Domnívá-li se ředitel nejvlivnějšího masmédia v České republice, že to, co předvedli Kohout a spol. v Nadorazu, má něco společného s etickou a seriózní publicistikou, dává to o stavu českého žurnalismu věru nelichotivý obrázek.

    Praha, 15.8.1998

    Tomáš Pecina
    http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html



    Jan Kavan: Důvod k hrdosti?

    Tomáš Pecina

    Při studiu materiálů, které jsem shromáždil k případu zabavené zásilky knih Jana Kavana, jsem si znovu a znovu kladl otázku, proč Kavan tak zatvrzele usiloval dokázat svou pravdu, když bylo jasné, že konstrukce, již se pokoušel prosadit před mediální komisí i před soudem, měla ve svém základu podstatnou trhlinu. Copak nevěděl, že jednou vyjde pravda najevo a on bude čelit katastrofálním důsledkům revidovaných verdiktů?

    Pak mě napadlo, že se při hodnocení Kavanova případu dopouštím chyby, totiž že do jeho tehdejších úvah jaksi mimoděk promítám sám sebe, jak bych reagoval, co bych dělal a čemu bych se pokoušel vyhnout. Jenže Kavan je jiný než většina z nás, představuje typologicky cosi, co se v podmínkách totalitního Československa nemohlo vyvinout, životními podmínkami vyloučený specimen - levicového antikomunistu. A to mi, myslím si, pomohlo najít klíč k porozumění celému případu.

    Když Kavan zaslal BCC svou stížnost, Thames TV vypracovala odpověď, velmi obsáhlou, sofistikovanou a těžko zdolatelnou. Kavanův přítel Bruce Page říká doslova: "He [Kavan] showed me this very long document which I could see at once contained a large number of gross mis-statements." ([Kavan] mi ukázal ten velice dlouhý dokument. Ihned jsem viděl, že obsahuje řadu zcela nepravdivých výroků.) Kavan se Page zeptal, co by měl v takové situaci dělat. Page píše: "Bluntly, I did not think that Jan Kavan stood a chance in a lying match against Julian Manyon in front of the BCC - which in the nature of things would have absolutely no way of intependently examining the facts." (Když to řeknu na rovinu, nedomníval jsem se, že by Jan Kavan proti Julianu Manyonovi před BCC, která z povahy věci nebude disponovat naprosto žádnou možností nezávisle přezkoumat fakta, měl šanci uspět v souboji, kdo umí lépe lhát.)

    Stop, to je přece vrchol absurdity, chce se mi vykřiknout. Copak si Kavan s Pagem mysleli, že Thames TV přijme pokorně svůj úděl a nevyužije všech prostředků k obraně? A nemohli snad předvídat, že BCC bude spor posuzovat na kontradiktorním principu, jen na základě důkazů, které jí strany předloží?

    Uvědomil jsem si, že právě tady do Kavanova případu nepřiměřeně promítám vlastní způsob uvažování. Kavan byl přesvědčený labourista, idealista, romantik, nadšenec, snílek, člověk zpochybňující legitimitu institutů, které mnozí vnímají jako posvátný základ demokracie a státu. Konzervativně založení lidé jsou pesimisty, pokud jde o existenci jediné univerzální - té jejich - pravdy. Pokud prohraju soudní při, budu vinit sebe sama, svého právního zástupce, soudce, ale nikdy ne soudní systém jako celek, jako by to zcela přirozeně udělal levičák, "destruktor," jenž je svým idealistickým zaměřením hluboce a nezvatně přesvědčen, že pravdu má on a chyba musí být vždy v systému, soudním, státním, světovém...

    Kavan měl svůj cíl, porážku komunismu, a snažil se přimět všechny kolem sebe, přátele, novináře, politiky, soudy, orgány veřejné správy, aby mu v jeho svatém boji pomáhali. Vidím dokonce jistou analogii mezi osudem Jana Kavana a Salmana Rushdieho, jemuž také Británie poskytla ochranu, avšak nebyla ochotna bojovat jeho svatý boj s ním.

    Povšimněme si, s jakou obstinencí prosazuje Kavan dál svou pravdu. Když se zdálo, že pře před mediální komisí je ztracena, spojil se Kavan s redaktorem Sunday Times a nechal otisknout článek na podporu své kauzy. A i když mu muselo být jasné, na jak vratkých základech jeho interpretace stojí, neváhal kritizovat Manyona a Thames TV i v doslovu ke knize své matky.

    Zajímavý je i způsob, jak ke Kavanově "křivě přísaze" došlo. Stížnost vytýkala filmu nevhodné spojení informace o štítcích se slovním obratem "tajná organizace Jana Kavana." Kdyby Kavan přiznal, že zásilka obsahovala štítky, třebaže určené pro jiný účel, komise by zřejmě jeho námitku uznala, i když její dosah by byl daleko omezenější. Kavan ovšem informaci o štítcích zatajil a tím přivodil dvojí následek: spravedlivý hněv Juliana Manyona (nedivme se mu, v takové situaci by zuřil každý novinář) a verdikt v Kavanův prospěch, přičemž závažnost Manyonova pochybení se sub species této informace musela zdát značně větší, než ve skutečnosti byla.

    Jan Kavan své rozhodnutí zatajit před komisí štítky omlouvá ochranou zájmu vězněných českých disidentů. Ale copak britský Parlament zřídil mediální komisi proto, aby chránila odpůrce diktátorských režimů v zahraničí? Je tu patrný střet zájmu, přičemž je zřejmé, že Kavan měl a musel vědět, na jak tenký led se pouští.

    Jaký závěr tedy můžeme v celé kauze učinit? Měli bychom se postavit na stranu Manyona, jenž byl Kavanovým nerozumným postupem vystaven nespravedlivým následkům? Nebo bychom měli akceptovat se vším všudy Kavanovo zdůvodnění a mít za to, že Manyon byl postižen po právu? Ale co potom Kavanovy neúspěchy po roce 1989?

    Zdá se mi, že Jan Kavan se dopustil řady závažných chyb při volbě taktiky. Zřejmě nebylo vůbec rozumné pokoušet se natočit film s Thames TV a když už došlo k fiasku, rozhodně nebyl šťastný nápad stěžovat si k BCC, jestliže bylo jasné, že musí padnout otázka "Byly nebo nebyly v zásilce štítky?" a Kavan nebyl ochoten zodpovědět ji pravdivě. Možná mohl Kavan bod o štítcích vynechat, ovšem s tím, že nebylo vůbec jisté, zda by takto oslabená stížnost uspěla. Uvědomme si, že ostatní námitky byly víceméně kosmetické, stížnost Manyonovi vyčítala věci, které mohly být docela dobře způsobeny nedbalostí obvyklou v novinářské rutině.

    Nyní je také jasnější, proč Kavan nevysvětlil Komisi hned po roce 1989, jak to bylo se štítky: důsledky by pro něj totiž byly katastrofální - Komise nemohla své rozhodnutí neodvolat, teze o pouhém nesprávném použití informace o štítcích ztratila Kavanovou argumentační neobratností udržitelnost.

    Je však důvod nazývat Kavana lhářem a pohoršovat se nad jeho činem?

    Jsem přesvědčen, že takový důvod neexistuje. Jan Kavan v žádném případě nemůže být na svůj postup v kauze "kamion" hrdý, ale houževnatost a zásadovost, s nimiž šel za svým přesvědčením, musejí imponovat každému, kdo je schopen podívat se na fakta nezaujatě. Nezastírejme si, že kdyby bylo v 70. a 80. letech víc takových "lhářů," komunistický režim mohl padnout daleko dřív.

    A jedna poznámka zcela na závěr: Pro Kavanův případ je asi příznačné, že nejvíc mají Kavanovi jeho činy za zlé ti, kdo v době, kdy Kavan organizoval zásilky zakázaných knih a bojoval za osvobození disidentů, projevili minimum statečnosti a vesměs přežívali v redakcích komunistických deníků nebo dokonce na nejrůznějších úrovních stranických a svazáckých hierarchií.

    Praha, 16.8.1998

    Tomáš Pecina
    http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html




    Vyjádření Tomáše Peciny:

    Rád bych
    pana Kurase upozornil, že Britské listy vycházejí v českém jazyce, jsou umístěny na českém serveru, Jan Kavan i já jsme občany České republiky, tudíž je přirozené předpokládat, že případný spor o pravdivost údajů uvedených v mém rozhovoru s Janem Kavanem podléhá jurisdikci českých soudů a bude se řídit českým právem.

    Jak je panu Kurasovi jistě známo, zatímco britské zákony (konkrétně Defamation Act) stanoví společnou odpovědnost autora, redaktora i vydavatele nepravdivých výroků, české právo (tiskový zákon) internetová periodika za periodický tisk vůbec nepokládá (§ 3 zákona č. 81/1966 Sb.), a proto nelze regres uplatnit ani proti vydavateli, ani proti redaktorovi sporného výroku, nýbrž výlučně proti původci výroku, jímž je v tomto případě Jan Kavan.

    Co se týká Kurasova článku v Respektu, nedomnívám se, že by byl nehoráznou lží; je pouze manipulativní, nepřesný a na několika místech je Kurasova interpretace událostí v příkrém rozporu s fakty. Přeje-li si mne pan Kuras za tento výrok žalovat, budiž ubezpečen, že mi bude nevýslovným potěšením toto tvrzení obhájit.

    Praha, 14.8.1998

    Tomáš Pecina


    Případ Julia Tomina

    Bouře ve sklenici vody: Další případ špatného novinářského úsudku České televize. ČT zbytečně vyhodila větší množství finančních prostředků na nesmyslnou kauzu a zbytečně poškodila pověst božího člověka, který "není z tohoto světa"

    Někteří čeští novináři jezdí po Británii jako zběsilci a shánějí špínu, kterou by mohli pomazat Jana Kavana. Jestlipak je úsilí České televize vytahovat proti Kavanovi kdejakou hloupost motivováno skutečností, že ČT čelí soudnímu procesu pro pořad Nadoraz, který před nedávnem znovu zveřejnil o Kavanovi různé nepodložené insinuace.

    Jak mi řekl jeden nezávislý pozorovatel: Vztahy mezi Českou republikou a Německem se dostaly na rekordně nejhorší úroveň. Česká televize však vydává finanční prostředky a drahocenné minuty vysílacího času hlavně zdá se na to, že jakýsi český exulant v Oxfordu zahájil hladovku proti jmenování Jana Kavana.

    Tuto hladovku zahájil Julius Tomin. Když ho Česká televize koncem minulého týdne interviewovala pomocí satelitního telemostu z britského Oxfordu (takový telemost zdaleka není nejlevnější záležitostí, kromě toho si dva reportéři ČT v Londýně, kteří jen kvůli tomu z Prahy přijeli, najali auto a hotel a utratili majlant) Tomin nebyl schopen řádně vysvětlit, proč hladovku vlastně proti Kavanovi drží,. Zapůsobil dojmem nevyrovnaného výstředníka.

    Pořady České televize o Kavanových "prohřešcích" jsou neumělé a povrchní. Třeba případ Kavanova kamiónu, zadrženého v Československu začátkem osmdesátých let, je velmi složitý a nedá se jasně vysvětlit na prostoru několika málo minut. Není pak divu, že telefonují a e-mailují čtenáři, že - navzdory velkým výdajům - Česká televize prezentovala v tomto případě znovu jen galimatyáš. Z diskuse Tomin - Kavan nebylo jasné, o co jde, avšak Kavan podle názoru diváků, kteří se ozvali, působil v televizi suverénněji a věrohodněji než Tomin. Záležitost však nebyla uspokojivě vysvětlena, takže pochybnosti u diváků zůstaly.

    Kdo je Julius Tomin

    Milan Kundera si kdysi postěžoval v jednom ze svých románů, že lidé na Západě žijí čistě v přítomnosti. O tom, co bylo před současným momentem, nemají ponětí a historické souvislosti hned zapomínají. Na Kunderu jsem si vzpomněl v souvislosti s tím, že se žádná české televizní stanice, která informovala o Tominově protikavanovské hladovce, neobtěžovala zabývat se tím, kdo je vlastně Julius Tomin, co dělá v Oxfordu a jak se tam octl. Češi také nyní mnohdy žijí jen v přítomném momentu.

    Julius Tomin

    nar. 2.12. 1938 Filozof, publicista Otec úředník, později středoškolský profesor. Po maturitě absolvoval Tomin jeden semestr Vysoké školy ruského jazyka. Po pokusu o tzv. opuštění republiky byl 15 měsíců vězněn. Studia filozofie a psychologie na filozofické fakultě KU zakončil r. 1964 doktorátem. Na téže fakultě byl čtyři roky vědeckým aspirantem. Podnikl několik cest po Evropě v souvislosti s marxisticko-křesťanským dialogem. Účastnil se přednáškové cesty po USA, v l. 1969-1970 hostoval na Havajské univerzitě (přednášky o filozofii marxismu). Po návratu pracoval v l. 1970-1975 jako strojník v holešovické elektrárně. Poté noční hlídač v zoologické zahradě. Od r. 1979 organizoval ve svém bytě přednášky o antické filozofii, které byly několikrát rozehnány policií. Od r. 1980 žije ve Velké Británii. Debutoval v Učitelských novinách r. 1956. Dále publikoval v LN, Tvorbě, Filozofickém časopise a j. V l. 1970-1977 vedl obsáhlou veřejnou korespondenci s čs. institucemi (Problémy občanských a vědeckých svobod). Bibliografie: Kádrový dotazník (úvady, korespondence, dokumenty, vyšlo v samizdatu 1976). Myslím, tedy jsem. Úvod do filozofie René Descarta (vědecká monografie, vyšlo v samizdatu, 1976), Podívaná (vědecká monografie, vyšlo v samizdatu 1979) Slovník zakázaných českých spisovatelů, Toronto, 1982


    Julius a Zdena Tominovi podepsali koncem sedmdesátých let v Praze dokument na obranu lidských práv Charta 77. V roce 1968 jim bylo kolem třiceti, takže patřili ke generaci, která se začala v liberálním období v Československu svobodně projevovat. Tim se v očích normalizačního komunistického režimu, který byl nastolen po sovětské invazi, charakterizovala tato generace jako podvratná a nebezpečná a musela být zlikvidována. Tominová začala v roce 1959 psát surrealistickou poezii. Studovala filozofii a sociologii a publikovala v šedesátých letech povídky a eseje. Po pádu Dubčekova režimu se octlo její jméno na indexu. Působila posléze v Československu jako překladatelka a tlumočnice a umí velmi dobře anglicky. V Británii v osmdesátých letech vydala v angličtině velmi dobře napsané dva romány, příznivě přijaté kritikou Stalin's Shoe, J.M. Dent and Sons, 1986 a The Coast of Bohemia: A Winter's Tale, Hutchinsons, 1987. Romány ovšem zapadly, protože se ve větším počtu výtisků na Západě neprodává nic, do čeho nakladatelství neinvestuje miliónovou reklamu a na prosazení děl neznámé východoevropské autorky by bylo riskantní investovat reklamní finance. Zdena Tominová pracovala donedávna v české redakci rozhlasové společnosti BBC. S Juliem Tominem nežije a v podstatě se s ním nestýká od roku 1982.

    Julius Tomin studoval filozofii na Karlově univerzitě a získal tam doktorát. Posléze tam několik let pracoval v postgraduální funkci , jako aspirant (studium starořeckých filozofů bylo zcela nepolitické), ale trvalého univerzitního místa nedosáhl. Když se vrátil začátekm sedmdesátých let z pobytu v Americe, dobrovolně - ač nebyl disidentem - přijal práci strojníka v holešovické elektrárně. Byla to chyba, neboť ho úřady začaly považovat za disidenta. Proč jinak by šel dělat manuální práci? Pro úřady bylo nepochopitelné, že mohlo být rozhodnutí jít dělat v elektrárně filozofickým rozhodnutím.

    V sedmdesátých letech začal organizovat neformální bytové filozofické semináře pro mladé lidi. První z mnoha svých hladovek uspořádal, když mu chtěla Stb bytový filozofický seminář zakázat. Podle dobového svědka tato první hladovka české komunistické úřady velmi překvapila. Při ní totiž skutečně šlo o významnou záležitost. Překvapující pro komunistické úřady byla ta hladovka proto, jak mi bylo řečeno, že "v českých končinách nebývá zvykem že by se hned tak někdo zřekl knedlíku". Po této první hladovce pak české úřady Tominův bytový seminář rok tolerovaly.

    Koncem sedmdesátých let dosáhl Julius Tomin a jeho seminář mezinárodní proslulosti. Pozval totiž na své bytové semináře univerzitní učitele filozofie ze západních univerzit. Reagovala oxfordská univerzita, z níž do Prahy na Tominův seminář přijeli někteří učitelé. Byli fascinováni tím, jak v atmosféře útlaku v komunistickém Československu nabývaly texty starořeckých myslitelů obrovské aktuálnosti. Neformální studenti, frekventanti Tominova bytového semináře, hovořili o starořeckých filozofických textech s daleko větším nadšením a nasazením, než studenti britských univerzit.

    Česká Stb si ovšem nemohla nechat líbit, aby Tomin rozšiřoval věhlas svých seminářů do zahraničí, a tak začala britským akademickým návštěvníkům dělat potíže, tahat je na výslechy a vypovídat je ze země.

    Hrdí britští intelektuálové si to ovšem nesnesli. V Británii se stalo načas hlavní zprávou dne, že v jakémsi Československu popotahuje policie lidi za to, že rozbírají v soukromých bytech Platónovy dialogy. Učitelé filozofie z Oxfordské univerzity nebylo přitom možno podezírat z politické zaujatosti, ať pravicové či levicové.

    Kolem roku 1980 se stal Julius Tomin v Británii mediální hvězdou. Urputnost, s níž se stavěl proti komunistickému režimu, britské sdělovací prostředky fascinovala. Případ Tominových bytových seminářů výrazně přispěl ke zvýšení britského povědomí o Československu a široce medializoval v Británii československé hnutí za lidská práva Charta 77.

    Žil jsem tehdy v Británii teprve asi dva roky a pracoval jsem tehdy na Glasgowské univerzitě. Tomin vystupoval v britské televizi v živém vysílání ve zprávách i  v prestižních publicistických pořadech Newsnight. Telefonoval v pořadu živě z Prahy, že se právě vrátil z výslechu, co mu tam dělali, a jak vypadá situace. Jeho svědectví z Británie podporovali věhlasní učitelé filozofie z Oxfordu. Významně se v Tominově případě angažovala pokud vím profesorka Kathleen Wilkesová, která - pokud se pamatuji - byla z Československa tehdy vypovězena jako nežádoucí osoba.

    I Tominově rodině, jako mnohým disidentům, ztěžovala tehdy vážně život československá policie. I u nich v domě seděli policisté před dveřmi jejich bytu a odmítali pouštět lidi dovnitř a zevnitř lidi ven. Britská televize o případu Tominových natočila a odvysílala celovečerní film.

    Nakonec byla i celá Tominova rodina z Československa vyhoštěna do Británie. Byla zbavena československého občanství. Příslušníci Stb udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby přesvědčili oxfordské filozofy, že Tomin není žádný univerzitní vědec, ale diletant. Když nakonec přejížděli Tominovi hranice mezi Československem a západním Německem, policie je nechtěla pustit, pokud jí Tomin neodevzdá svůj doktorský diplom z Karlovy univerzity.

    Tomin se ale zapřel a diplom odmítl odevzdat. Rodina se na hranici zamkla v autě a trvala na svém tak dlouho, až je pustili do zahraničí i s diplomem.

    I po příchodu do Británie byl Julius Tomin stále ještě mediální hvězdou. Oxfordská univerzita Tomina pozvala na několik let jako tzv. Visiting Fellow. Zorganizovaly to společně koleje Balliol College a Kings College. Bylo to od oxfordských akademiků jakýmsi gestem: my vám, čeští estébáci, kteří jste nás v Praze tahali na výslechy, ještě ukážeme, že si jen tak nemůžete dovolit pronásledovat mezinárodně uznávaného odborníka na filozofii. Pozváním do Oxfordu dala Tominovi oxfordská univerzita pečeť legitimity.

    Jenže ono se posléze ukázalo, že to pozvání nakonec bylo poněkud vlažné - že je oxfordští učitelé zamýšleli jaksi poněkud napůl. Tomin se svou urputností do ležérního, sofistikovaného, relaxovaného Oxfordu nehodil. Ukázalo se, že Tominovi platí oxfordská univerzita na 2 - 3 roky stipendium, stipendium však nebylo spojeno s žádným akademickým místem.

    Každoročně pořádá Glasgowská univerzita prestižní výroční přednášku. Tuším, že to bylo v roce 1980 nebo 1981, kdy se rozhodla pozvat na tuto výroční přednášku právě mediální akademickou hvězdu Julia Tomina.

    Kdosi mi tehdy říkal, že předchozího roku přednesl tuto přednášku jakýsi mikrobiolog, přišlo na ni celkem asi šest lidí. Televize je ovšem mocná: televizní sláva Julia Tomia způsobila, že na jeho přednášku přišlo na Glasgow University snad několik stovek lidí.

    Přednáška byl trapas. Tomin neměl nic napsaného a po celou hodinu špatnou angličtinou improvizoval, asi tak, jak byl zvyklý z Prahy. Jeho řeč neměla strukturu, neměla hlavu ani patu. To se v Británii obyčejně nedělá. Prezentace je neobyčejně důležitá. Veřejné přednášky bývají sevřené a dokonale strukturované.

    Byl jsem tehdy několik dní Tominovým hostitelem. Vyvezli jsme ho naším starým fiatem do severoskotské pustiny. Bylo to už někdy v listopadu, možná že v prosinci. Moje žena vzpomíná, jak v jednom momentě uprostřed skotských blat Tomin prohlásil, že potřebuje tuto pustinu zažít na vlastní kůži, požádal, abychom zastavili, sundal si boty a ponožky a vyběhl do vřesoviště na pár minut bos.

    Existence bohemistických studií byla tehdy v důsledku útoku nově zvolené Margaret Thatcherové na univerzity v Glasgowě vážně ohrožena. Snažili jsme se dělat, co je v našich silách, abychom bohemistické oddělení udrželi. Vysvětloval jsem během cesty po severním Skotsku Tominovi, jaké vážné potíže mají britské univerzity a naše katedra. Říkal jsem, že mám Thatcherové především za zlé, že jako zastánce pravicové ideologie by snad měla podporovat nezávislá studijní střediska o komunistických zemích, kde jedině se soustřeďují necenzurované informace o civilizačním vývoji komunistického impéria. Místo, aby však Thatcherová tento výzkum podporovala, likviduje ho.

    Taky jsme myslím hovořili o tom, kde je hranice mezi osobní integritou a tolerancí vůči druhým lidem, kteří jsou často prostě jiní. Zmínil jsem se o tom, že má-li člověk s druhými vyjít, musí do určité míry jejich "jinakost" tolerovat, jinak se od lidského společenství izoluje. A taky, že by měl člověk mít určitou míru strategického myšlení.

    Při semináři u nás na katedře se Julius Tomin začal o těchto věcech hned zmiňovat: "Slyšel jsem, že tady na univerzitách taky není úplná svoboda projevu a člověk může narazit." Zatrnulo mi, bylo to neporozumění tomu, co jsem se snažil komunikovat. Milý Julie, budeš to mít asi tady v Británii taky velmi těžké, pomyslel jsem si.

    A k tomu také došlo. Julius Tomin se nakonec pohádal i s učiteli filozofie na Oxfordské univerzitě. Jeho stipendium vypršelo a nebylo obnoveno. Od roku 1982 až do současnosti, tedy šestnáct let, žije Julius Tomin v Oxfordu z podpory v nezaměstnanosti. Nadále se intenzívně zabývá Platónem. Jako samouk se už v Praze naučil starořecky. Oxfordské filozofy obviňuje z toho, že nečtou starořeckou filozofii v originále, ale že je vykládají z anglického překladu. Obviňuje je, že starou řečtinu řádně neumějí a nezvládají. Možná je to to pravda. Kdesi v novinách se před časem vyskytla taky jakási zprávička, že se Tominovi zdá oxfordský výklad starořeckých filozofů příliš objektivistický.

    Tomin vede v Oxfordu léta úporný boj ohledně toho, zda je Platónův dialog Phaedo rané nebo naopak pozdní dílo. Univerzitní pracovníci však tento boj v podstatě ignorují. Hladovek za svůj život uspořádal už několik. Jednou tuším uspořádal i hladovku proti oxfordské univerzitě.

    Na sklonku osmdesátých let prošla britskými sdělovacími prostředky zpráva, že byl Julius Tomin najat majitelem jedné restaurace ve welšském městě Swindonu jako hospodský filozof. Majitel hospody platil Tominovi plat za to, že bude v hospodě štamgastům přednášet o filozofii. To se britským novinářům líbilo - it fired their imagination, stimulovalo to jejich fantazii. Na chvíli se zase stal Julius Tomin mediální hvězdou. Majitel swindonské restaurace dokonce v Tominově věci cestoval do Prahy a v osmdesátých letech rozvinul na Václavském náměstí nápis: VRAŤTE TOMINOVI JEHO ČESKOSLOVENSKÉ OBČANSTVÍ. Vydržel tam asi dvě minuty, než byl zatčen a vyhoštěn ze země.

    Příliš mnoho přednášek však ve swindonské hospodě neměl, protože se nakonec Tomin pohádal i s tímto majitelem restaurace.

    Po roce 1989 Julius Tomin nezažádal po pádu komunismu o návrat svého československého občanství, ani neprojevil zájem o návrat do Prahy. Dál žil dlouhá léta v Oxfordu z minimální britské podpory v nezaměstnanosti. Pohlédneme-li na internetové stránky oxfordské univerzity, zjistíme, že Tomina občas zřejmě univerzita najímá od hodiny, aby tu a tam vedl nějaký starořecký seminář. Tak loni tam zřejmě asi semestr vedl nějaký seminář o Platónovi. Trvalé zaměstnání univerzitního učitele to není.

    Tomin nepronikl do vysoce preciózní civilizace oxfordské univerzity. Nenaučil se akademickému způsobu vystupování. Britská akademická komunita - možná je i ona dost vinna - ho odmítla jako podivína.

    Jeden očitý svědek, který Tomina dobře zná, k tomu poznamenal: "Dobře, Julius je podivín. Ale ve své době v Československu něco znamenal. Těmi bytovými semináři dokázal něco skutečně významného. A že je zarytý do Platóna? Na to má nárok, může si přece dělat, co chce."

    A jak se stalo, že Julius Tomin zahájil hladovku proti jmenování Jana Kavana ministrem zahraničních věcí?

    Svědek konstatuje: "Jsem přesvědčen, že Tomina musel k té hladovce někdo zvnějšku navést. Tomin se totiž nezabývá ničím jiným než starořeckou filozofií a české domácí politice vůbec nerozumí, není s ní naprosto ve styku. Proti Kavanovi nic nemá. Z toho, že v televizní Jednadvacítce listoval při přenosu z Oxfordu papíry a  snažil se určitým způsobem argumentovat, věci však nerozuměl, je vidět, že motivace té hladovky je externí. Tomin se nyní konečně chystá k návratu do Čech. Rád vystupuje ve sdělovacích prostředcích. Je škoda, že si tímto nepromyšleným vystoupením proti Kavanovi vytvořil v Čechách pověst podivína a výstředníka. Ta nálepka s ním půjde i při jeho návratu do Prahy."

    Tominovo vystoupení v České televizi zorganizoval reportér Jiří Potužník.

    Když nastoupil od 1. dubna 1998 Ivan Kytka krátkodobě do funkce šéfa zpravodajství ČT, opustil svůj post londýnského zpravodaje a zamýšlel do Londýna postupně posílat na zkoušku některé členy pražské redakce, zda se osvědčí. Prvním z nich byl právě Jiří Potužník, mladík s dobrou vůlí i když s poněkud neujasněnými novinářskými hodnotami, který stejně novinářem nakonec být nechce - má velké divadelně režisérské ambice.

    Potužník se zná s Tominovými už od svých dětských let. Během svého měsíčního pobytu v Londýně letos na jaře natočil Potužník o Tominovi a o jeho životní situaci v Oxfordu televizní reportáž. Život Julia Tomina je pro televizi námět určitě nosný, i když v některých ohledech poněkud tragikomický. Tominův životní příběh by mohl jistě posloužit k užitečnému zamyšlení, kde má ležet hranice zarytosti, neústupné osobní integrity a jakých kompromisů se člověk může a smí ještě dopouštět, aby vyšel se svými bližními, nevydělil se s lidské komunity a nepohádal se se všemi. Potužníkův film se dosud nevysílal - má se vysílat v ČT až někdy na podzim.

    Natáčením této reportáže získal Potužník zřejmě Tominovu důvěru. Tomin, zabraný do studia řeckých klasických filozofů, nebyl ale posléze schopen uplatnit rozumnou, věcnou soudnost a nechal se pak znemožnit svým výstředním vystoupením v Jednadvacítce v konfrontaci s Janem Kavanem.

    Potužník mu to neměl udělat. Kdyby bylo zpravodajství České televize seriózní institucí, odvysílalo by řekněme hodinový pořad, v němž by profesionálně analyzovalo ze všech stran celou historii Kavanova případu a ukázalo by, jak nesmyslně Kavana české sdělovací prostředky vláčejí bahnem. Velmi užitečné by bylo také analyzovat motivaci tohoto Kavanova pronásledování. Stejně se měl Potužník ptát, jaká motivace vedla Julia Tomina, božího, dětského zarytce, k náhlému rozhodnutí proti Kavanovi zahájit hladovku.

    Rozbor motivace české nenávisti proti Kavanovi je vlastně daleko zajímavější než veškeré chyby, jichž se Kavan dopustil v boji proti komunismu. Možná, že bychom se o sobě tímto rozborem mohli mnohé naučit.

    Mimochodem, ptal jsem se v Londýně v neděli jednoho svědka, který Kavana léta dobře zná a byl také členem Evropské kampaně za jaderné odzbrojení. Myslíte si, že byl Kavan u Stb?

    Odpověď zněla: Ne, nikdy. Kavan byl vždycky antikomunista. Usilovně bojoval proti komunismu. Je pravda, že z jeho trockistického mládí mu dlouho zůstalo přesvědčení, že účel světí prostředky. Často používal různé dobrodružné metody, aby se komunistům dostal na kobylku. Byl si poněkud arogantně jist, že nad nimi vždycky vyhraje. Hrál s nimi různé manipulační hrátky. Oni ovšem nebyli vždycky tak blbí, jak se Kavan domníval. Jediným účelem veškerého Kavanova snažení bylo vždycky zničit komunistický režim v Československu. Dnes zastává velmi mírně levicově centristické postoje.

    Jan Čulík


    Ještě jednou: Neetické hlasování v televizní Aréně

    Začátkem letošního roku proběhla v Britských listech diskuse o tom, zda je či není etické, aby pořad České televize Aréna, pokud se zabývá politickými tématy, obsahoval televizní hlasování veřejnosti.

    Potíž totiž je, že televizní hlasování diváků během pořadu není dáno přesným sociologickým vzorkem. Do pořadu si může telefonovat kdo chce, kolikrát chce. Proto je takovéto zjišťování názorů naprosto zavádějící a neznemená nic. V důsledku sledovanosti pořadu Aréna může jen rozkolísat vědomí v ČR o rozložení politických sympatií ve společnosti. Proto jsem napsal, že je využívání telefonního hlasování v politických pořadech ostudné a Česká televize tím poškozuje demokracii.

    Ozval se z České televize Nikolaj Savický, který se odborným jazykem pokusil vysvětlit, že se hlasování pro tento typ pořadu hodí a vůbec, zavádějící to není, protože před pořadech se vždy vysílá vysvětlující šot, z něhož jasně vyplývá, že telefonní hlasování nemá nikdo brát vážně.

    Proč tedy, když hlasování nikdo nemá brát vážně, to hlasování v tom pořadu Aréna je? Zcela zjevně: povrchně zvyšuje to dramatičnost pořadu a tedy jeho sledovanost. Je to manipulativní prostředak, jak zvýšit počet diváků.

    Formát Arény byl prý převzat jen s malými změnami od jedné německé televize - jenže tam se v tomto pořadu nezabývají politickými tématy. Ani v Británii se nepoužívá telefonního hlasování pro politické debaty.

    Nejsem jediný, kdo poukazuje na to, že telefonní hlasování v Aréně je zavádějící a protidemokratické a České televize by ho měla zrušit, protože jeho užíváním zaujímá vůči divákům neseriózní, dvojaký postoj. Vysvětluje jim alibisticky na jedné straně, že o nic nejde a hlasování nic neznamená, na druhé straně je však hlasováním rajcuje k vyšší sledovanosti Arény.

    Během měsíců, které uběhly od této původní diskuse v Britských listech, se vyskytlo několik důkazů, že lidi - navzdory tvrzení pana Savického - skutečně berou telefonní hlasování v Aréně vážně, že tedy skutečně demokracii škodí. Po příchodu Jakuba Puchalského do funkce generálního ředitele ČT mělo být telefonní hlasování v Aréně zrušeno - i tato reforma, jako i všechny ostatní, však byla zastavena.

    V knížce Martina Fendrycha "Jako pták na drátě" (kterou jsme recenzovali v Britských listech zde) je jedna celá výmluvná pasáž, že telefonní hlasování v Aréně berou nesmírně vážně nejen řadoví diváci, ale i čelní čeští politikové!

    Cituji celou pasáž doslova, je znepokojujícím svědectvím o míře korupce mezi Českou televizí a politiky:

    Martin Fendrych, Jako pták na drátě, Praha 1998 str. 129 - 131):

    17.4.96

    Včera večer byl jsem chystati Arénu s Honzou [Rumlem]. Dnes tam jde. Nemá soupeře (advokát Lžičař..., posl. Bašta, posl. Kozák z bíbíví). Pevně doufám, že tečky nejsou žalovatelný. Honzovými rádci byli Šubert, Haišmanová, Bigbíta neboli Beáta Berníková a já. Bigbíta měla připraveny dvě otázky, o něž by měl Honza se soupeři bojovat.

    1. Přesvědčil vás ministr Jan Ruml, že je policie při potírání kriminality dnes úspěšnější než v roce 1992?

    2. Přesvědčil vás ministr Jan Ruml, že transformace MV a policie z nástroje totalitní moci na demokratickou instituci byla úspěšná?

    Měl jsem takovou tu šíleně dementní, pubertální náladu bejt proti všemu. Řek jsem, že nejsem schopen ani ochoten brát vážně hlasování aréňáků. Co to je za lidi? Seděj u děbny, flušou na ni, pak se vrhnou k telifounu a říkaj si: teď mu to natřem! Vytáčej to číslo, až se jim bříška prstů rozedřou do krve, a pak do toho zařvou: "Néééééééééééééé!!!" Taky jsem řek, že se mi nelíbí, že my děláme tu otázku. To by si měli otcové toho pořadu vymyslet sami. Celé je to nefér a hloupé.

    Bylo mi řečeno, že dokonce můžem do jisté míry ovlivnit, kdo tam bude jako odpůrce.

    Řek jsem, že bych tam nešel s někým, kdo měl spolupracovat se stáťákama.

    Bylo mi řečeno, že jsem mimo. Tady přece nejde o nic jinýho než o volební preference. J.R. to potřebuje vyhrát.

    Začli jsme tedy konstruktivně rozpitvávat ty bigbítový vaprósy. U první byla námitka, že se tam vyskytuje slovo KRIMINALITA, neb na ně lid reaguje automaticky negativně, ihned se každému rozsvítí červená kontrolka, vyletí adrenalin a volá NE! NE! Tudíž takovou otázku nelze vyhrát.

    U druhé byla námitka, že se NESMÍ prohrát. Neboť jde o demokracii. Sice je jasné, že právě tudy policie šla, že je nepochybně demokratičtější či demokratická, ale kdyby to Honza prosral na počet hlasů, byl by malér.

    (Jakej? Skutečně by se ukázalo, že policie není demokratickou institucí?)

    Takže jsme vymysleli:

    3. Přesvědčil vás ministr Jan Ruml, že se během jeho funkčního období zlepšila práce policie?

    Tam mě to nenapadlo, ale musím se Honzy zeptat, jestli on je o tom přesvědčen. Není to důležitější než počet hlasů?

    (...)

    20.4.96

    Honza tu Arénu bez problémů vyhrál. Nejde ani tak o to dementní hlasování, který vlastně nutí většině názor (hlasující) menšiny, ale o to, že byl lepší než jeho protivníci.

    Měl z toho ohromnou radost.

    Ve čtvrtek pak pravil: "Když to skončilo, uvědomil jsem si, že už to v televizi umím."


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|