Britské listy


úterý 26. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Ještě jednou o Karlu Gottovi a o konzumní společnosti v nás:
  • Mám-li definovaného vnějšího nepřítele, lehce na něho svedu vlastní prohry (Eugen Haičman) Sdělovací prostředky:
  • Pořady "Reality TV" jako je "Big Brother: Co si o nich myslí Salman Rushdie (Kontroverzní) umění interviewovat politiky:
  • Jak Jeremy Paxman zničil v televizním rozhovoru Williama Hagua České sdělovací prostředky:
  • Postřehy unaveného turisty (Vladimír Bernard) O nové české politické straně:
  • Děkuji, nechci, když je Lobkowicz stejně z ODS (Josef Havránek) Násilí v domácnostech:
  • Chovejme se vůči obětem domácího násilí normálně lidsky (Kateřina Hrubá) Ohlédnutí po smyslu antiglobalizačních politických protestů:
  • Ulice lidem! - odkaz Rudého muže a Street Party 2001 (Bushka Bryndová, Štepán Kotrba, Lenka Jonášová)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Uvedli jsme do zkušebního provozu soubor fotogalerií Britských listů. Jsou zde přístupné téměř tři tisíce snímků, pořízených reportéry Š. Kotrbou, L. Wišniewským a T. Pecinou mj. při zasedání MMF/SB, při vyklizení Ladronky a následných demonstracích, v průběhu televizní krize a při řadě dalších akcí. (TP)

  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer. (TP)

  • Rada České televize opomněla vystavit na internetových stránkách zápis ze svého zasedání, které se konalo minulý čtvrtek. (TP)

  • Nová předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová :) bude nyní s Karlem Kuehnlem psát koaliční program.

  • Za vlažného zájmu médií ukončila působení ve funkci syndičky Syndikátu novinářů Irena Válová, kterou nahradil redaktor Hospodářských novin Miroslav Jelínek. Výsledky tříleté práce I. Válové? Jmenujme příkladem: vyloučení Jana Křečka za pískání na Hradě, "jednomyslné" odsouzení Jana Čulíka etickým panelem Syndikátu, zajištění podpory Aidana Whita pro vzbouřence v ČT. Té dámy rozhodně není škoda... (TP)

  • Česká republika k dnešku vyšetřila na tzv. nemoc šílených krav (BSE) metodou Western Blot 15.686 vzorků mozkové tkáně skotu a vyskytl se jen jeden případ. Kritikové však poukazují na to, že to není nejefektivnější metoda.

  • V úterý nebo ve středu bude hlasovat Poslanecká sněmovna znovu o zákony o rozhlasovém a televizním vysílání, který do ni vrátil prezident Havel. Sněmovna ale asi Havlovo veto přehlasuke, k tomu je třeba nejméně 101 hlasů z celkového počtu 200 poslanců. V dubnu pro přijetí kontroverzního zákona (jímž se mj. prodlužují licence komerčních TV stanic) hlasovalo 128 ze 184 přítomných poslanců. Přijetí normy prosadili zástupci ODS, ČSSD a KSČM. Tyto tři strany mají dohromady 161 křesel.

  • Střízlivé hodnocení situace. "Skutečně odcházím do TV Nova a žurnalistiku hodlám pěstovat pouze jako koníček," řekl Světu Namodro novinář Milan Kruml. (TP)

  • Vysvětluje čtenář, který si nepřeje, abychom zveřejňovali jeho identitu:

    Pravda, kdyz nechci aby tam byl muj email plne respektuji ze je to vlastne Vase odpovednost za obsah ktery zverejnite. Problem je tady v tom, ze policejni zvule, ci hrozba terorem znemoznuje otevrene se cemukoliv postavit. A cim je clovek slabsi, tim vice si statni pacholci dovoli. Az Vam odvezou Pecinu do Brixenu budete muset pracovat sam z exilu :-^)

    Sam jsem se kdysi potkal s nejakym mozna estebakem, ale tenkrat mi nic nemohl (jako diteti), typicky zjev tehle lidi je podmraceny pohled, knir, zapisnicek bonzovnicek, neco jako Kolar. Protoze nic nez terorizovat lidi neumi, potrebuje mit zakony, podle kterych muzou vsechno, kontroluji sami sebe a nejlepe kdyby mohli primo na ulici popravovat. Hmm je to sice off-topic ale nejak mi na to prisly myslenky...

    ...aha uz vim proc, cetl jsem ted nekde na siti zpravy o tom, jak se nedostaly do americkych (a i nasich to vime) sdelovacich prostredku informace o policejnim nasili v Goteborgu (nebo kde to ted nekde na severu bylo). Tak me napadlo ze az se policiste vsech zemi spoji, budeme se mit jako v raji.

    Jestli Vas to nezdrzuje, myslim ze by nebylo od veci udelat na Britske Listy takovy maly odkaznicek na svetove organizace, ktere se zabyvaji lidskymi pravy a bojem proti teroru a muceni, protoze lide v Ceske republice jsou apaticti uz z toho duvodu, ze nevidi moznost jak se branit, neni kdo by se jich zastal, neni na koho se obratit. Apaticti lide s naucenym syndromem bezmocnosti nejsou schopni korigovat mocenske elity ktere jsou utrzene ze retezu. Mate pravdu s tim Balkanskym syndromem, Ceska Republika se rozvraci. Ale neni to nic neobvykleho, mozna ze je to zacatek konce jakekoliv civilizace. Mozna skoncime jako v Africe, budeme se mezi sebou prat, kupovat si zbrane made in {USA;GB;Deutsch;France;...}, policie bude nepohodlne lidi rovnou strilet (samozrejme podle platnych "zakonu") a par parazitu si bude hrabat.

    Kdyz si prisli pro pedofily, mlcel jsem, nebyl jsem pedofil.
    Kdyz si prisli pro anarchisty, mlcel jsem, nebyl jsem anarchista.
    Kdyz me odposlouchavali, mlcel jsem, nemel jsem co skryt.
    Kdyz si prisli pro hackery, mlcel jsem, nebyl jsem hacker.
    Kdyz si prisli pro extremisty, mlcel jsem, nebyl jsem prece extremista.
    Kdyz ze me udelali extremistu, nezbyl uz nikdo kdo by se me zastal.
    Az si prijdou pro Pecinu, budu mlcet?

  • Světové mocnosti jsou ochotny přehlížet masové vraždění, pokud se to nepříčí jejich "státnímu zájmu", nebo to neohrožuje kariéru či ješitnost politiků. Týká se to Spojených států, Francie (syn prezidenta Mitterranda na rwandském vraždění výhodně vydělal), zkorumpovaných afrických vládců i činitelů OSN. Čtěte drastickou recenzi knihy o okolnostech rozsáhlých masakrů ve Rwandě v roce 1994, kterou v Británii odmítlo publikovat dvacet nakladatelství a až po půl roce po jejím vydání vyšla nyní závažná recenze v týdeníku London Review of Books a v deníku Guardian. Je zde.

  • Oprava. Nadzvedl jsem několik čtenářů, když jsem včera v poznámce k příspěvku Jana Bláhy nesouhlasil s názorem, že by bylo možno proti násilnému útočníkovi použít vlastní zbraň. V poznámce však byly chyby, za něž se omlouvám. 1. Sochař Opočenský byl osvobozen; 2. Právo většiny zemí Evropské unie umožňuje občanovi při napadení použít na svou obranu přiměřeného násilí, ovšem v Británii je to velmi ošidné, protože o tom, co je přiměřené násilí, rozhoduje u soudu porota, jak ukazuje například tento případ, kdy byl farmář, který užil proti zloději střelné zbraně, odsouzen na doživotí. Mimochodem, policie smí v Británii užít střelné zbraně jen při velmi výjimečných příležitostech a zbraní jen v Británii ozbrojeno jen málo policistů, všichni chodí se střelnou zbraní jen v Severním Irsku. Přestože bylo v Severním Irsku usmrceno teroristickými útoky 302 policistů a 655 vojáků, od roku 1983 bylo 15 vojáků a policistů obžalováno v Severním Irsku z vraždy, dva ze zabití a tři z pokusu o vraždu; z nich byli čtyři za vraždu odsouzeni, jeden za pokus o vraždu a jeden za zabití. Profesionalita spočívá v tom, že i když se cítím jako policista - třeba i důvodně - ohrožen na životě, nestřílím automaticky po každém, protože ctím veřejný zájem. - Od incidentu ve skotském Dunblane, kde 13. března 1996 usmrtil maniak šestnáct žáků první třídy i s učitelkou je v Británii soukromé vlastnictví střelných zbraní v podstatě zakázáno, viz zde. Jak poznamenal jeden český občan, který v Británii pár měsíců pracuje: "Je to tady policejní stát!" :) Úřady totiž docela nekompromisně vynucují dodržování zákona. - V ČR došlo zákonnou novelou v poslední době spíše k posunu ve prospěch americké praxe, kdy se napadený občan smí více bránit násilím než dosud. (JČ)

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Zajímavý projekt Bohuslava Blažka o vánoční televizní rebelii "Polořízená revoluce" (o němž se zmiňuje Jana Dědečková) je zde.

  • Dětem v brněnském dětském domově hrozí nebezpečí od volně působícího pedofila.Ve všech zemích světa je zvykem, že se pedofilové soustřeďují do institucí, jejichž účelem je starat se o týrané či jinak poškozené děti. V civilizovaných evropských zemích se to však sleduje a ostře se proti tomu - v zájmu těch dětí - zasahuje. Podle informací, které zveřejňují Britské listy v tomto čísle, však možná Česká repulika k těmto evropským zemím nepatří. Podle všech indicií je zjevné, že v dětském domově v Brně-Hlinkách operuje podle svědectví Jiřího Szuty pedofil. Ředitel tohoto dětského domova odmítl proti němu podniknout jakékoliv kroky. Jak informuje Fabiano Golgo zde, když ředitele konfrontoval s podrobnostmi pedofilových akcí, ředitel sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál. Možná právě nyní, když čtete tyto řádky, sexuálně zneužívá děti v domově.

  • Kultivovanost reportéra Svobodné Evropy Radka Kubička. Zdá se, že arogance a sprostota při jednání veřejných činitelů vůči veřejnosti je u některých lidí docela zakonzervovaná. Snažil jsem se vysvětlit reportéru Radku Kubičkovi, že jako člověk veřejně činný si nemůže dovolit reagovat vulgárními e-maily (jaké posílá např. Martinu Stínovi) na dopisy veřejnosti, i kdyby nakrásně mu členové veřejnosti třeba i nadávali. V normálních západních demokraciích se to běžně neděje. Jako veřejný činitel má reportér veřejnoprávního rozhlasu povinnost vystupovat vůči veřejnosti zdvořile. Bohužel, v České republice tato běžná civilizační zásada zřejmě u některých lidí neplatí. V každém případě to nepochopil Kubičko, který odpověděl mj. takto:

    Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

    Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Ještě jednou o Karlu Gottovi a o konzumní společnosti v nás

    Mám-li definovaného vnějšího nepřítele, lehce na něho svedu vlastní prohry

    Eugen Haičman

    Jan Čulík se ptá na závěr mého článku v Britských listech 21.6.2001, ve kterém rozebírám poněkud obskurní politické názory Karla Gotta a upozorňuji na jejich nebezpečnost, jestli trochu nepřeceňujeme jakéhosi elektrikáře, který ani své řemeslo už desítky let neprovozuje.

    Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Jenže ono nejde ani tak o toho elektrikáře. Nevím, nakolik jde jen o můj subjektivní pocit, ale s teorií spiknutí se setkávám na každém kroku. Není zase tak důležité, má-li "sakrální" podobu, tedy spiknutí "osvícených", nebo mluvíme-li neustále o různých mafiích, tajných službách či bývalých estébácích. Ostatně i po uveřejnění článku jsem dostal několik emailů, kde se mi autoři snažili dokázat správnost této teorie.

    Podívám li se např. na http://www.cibulka.cz, mám pocit, že jsem podnikl cestu časem. Opět zde ožívá polaritní svět "dobrých disidentů" a "zlých estébáků". Jde o to, že někteří lidé se nedokázali probudit do demokratické reality, kde nezuří metafyzický boj mezi dobrem a zlem či pravdou a lží a dokazují tím, že jejich odbojová iniciativa za komunismu byla zástupná záležitost, která jim měla pouze kompenzovat jisté osobnostní nedostatky. Znám bohužel více takovýchto "chartistů".

    A nemusí jít o extrém, jakým je jednání Petra Cibulky. Co třeba taková televizní krize? Tam také padala velká slova jak boj za svobodu slova, pravda a láska zvítězí apod. Jedna paní v jedné rozhlasové stanici dokonce použila slov, že se jedná o "revoluci ducha". Vím jak se jmenovala ta paní, vím jaká to byla rozhlasová stanice i kdy to bylo, napatří však k mému stylu někoho zbytečně zesměšňovat.

    Někteří lidé se prostě neobejdou bez nepřítele. Je to logické a zároveň ubohé. Mám li definovaného vnějšího nepřítele, snadno na něj mohu svést své vlastní prohry. Stejně tak, řeknu li že svět ovládá někdo cizí mocný, lehce tím zdůvodním vlastní selhávání. Nebo bojuji-li za svobodu slova, snadno tím zakryji nekvalitu svého "slova". Jsou to pořád stejné mechanismy.

    Nemohu než souhlasit s větami Jana Čulíka že: "V Čechách existuje zvláštní zlozvyk, že lidi, kteří se objevují na televizní obrazovce, a jsou to tedy prý "celebrity" (jejich výběr je často zcela náhodný) jsou zároveň považováni i za "mudrce" a "filozofy", národ před nimi klečí (viz populární herci) a ptá se jich uctivě na názor. Přitom zapomíná, že herec či zpěvák (zejména pop music) je jen interpret, který tlumočí něco, co vytvořil někdo úplně jiný - je to prázdná nádoba, která - bez scénáře - docela trapně duní." Otázka je ale, jak tento zlozvyk vznikl.

    My Češi jsme prý nejvíce ateistický národ Evropy. To je nebezpečná iluze. Ve skutečnosti jsme spíše, omlouvám se za ten pojem, národ pohanských uctívačů model. Jako by většině z nás chybělo jakési hlubší metafyzické zakotvení. Já se teď probůh nepřimlouvám za nějaké konkrétní náboženství. Jde mi jen o to, že člověk vnitřně pevný se nedá tak snadno ohnout jako se to stalo mnohým z nás. Stejně tak umí vnitřně pevný člověk mnohem lépe rozlišovat a nedá se zblbnout i tou nejprimitivnější mediální manipulací.

    Uctívání syntetických mediálních model nám nahrazuje právě to hlubší a pevnější vnitřní zakotvení. Tito "Baalové" a "Aštorety" často rádi na tuto hru přistupují a hrají ji s námi.

    Nemyslím si ale, že kult celebrit by byl specificky českým problémem. V souvislosti s uvedením filmu Celebrity řekl Woody Allen tato slova: "Uvědomil jsem si, že americká skutečnost je jeden velký showbyznys, vládne jí kult celebrity, která může plynout z čehokoliv. Staneš se slavným, když zabiješ jednoho nebo lépe více lidí, když vymyslíš nové jídlo nebo se vyspíš s někým známým. Byl jsi třeba rukojmím a vrátil ses, tak si hrdina. Každý advokát z případu O. J. Simpsona má nyní svou televizní show. Nejsem tak inteligentní, abych uměl vysvětlit příčiny zániku americké kultury, ale je třeba něco proti tomu podniknout. Můj film je výkřikem, který chce lidi probudit."

    Každá kultura má sama v sobě prvky, které posléze přispějí k jejímu zániku. Euroamerická kultura si nese ze starého Izraele moment transcendence boží. Smysl lidského života je zde nikoliv člověkem hledaný a jím autonomně nalézaný, nýbrž diktovaný z onoho světa. Starozákonní Hospodin i Bůh Ježíše Krista se zjevuje a říká člověku, jak má žít a co má vykonat.

    Takovéto chápání Boha, autority a svědomí bylo nosným prvkem obou totalitarismů, jak nacistického, tak komunistického, a stejně tak podmiňuje duchovní krizi současnosti. Bůh zemřel a totalitní režimy si sekularizovaným způsobem osvojily božský majestát Tvůrce. Snažily se uzurpovat veškerou moc nad lidským životem a smrtí, chtěli uzurpovat všechny pozemské statky, svým špehováním chtěly být vševědoucí. Jediné co nedokázaly, je tvořit.

    Současný člověk, stále věrný pradávnému archetypu, si nechá servírovat "smysl bytí" tím nejjednoduším způsobem, tedy skrze média. Celebrity se stávají těmi zprostředkovateli. Média samozřejmě smysl unifikují a nabízejí jej pouze v různých odstínech.

    Skutečné osvobození a skutečná duchovní revoluce spočívá právě v uvědomění si, že bytí a jeho smysl je nepřenosná záležitost a že jej nejde unifikovat ani podávat v instantní podobě.

    Paternální společnost, kdy člověk byl veden vnější autoritou, je u konce. U nás je to obzvláště markantně znát. Zmizel všemocný stát, zmizeli ti pomyslní "Oni", kteří rozhodovali o všem za nás. Říká-li Jung, že bohové se stali komplexy, pro nás to znamená, že hledáme nové "Je", protože jinak nás naše komplexy nenechají v klidu. Petr Cibulka tak křísí dávno mrtvé démony totalitního státu. Karel Gott vidí v politice spiknutí tajných duchovních organizací. Je v tom jistý prvek outsiderství.

    Na Petra Cibulku nezbylo žádné místo v nově se tvořícím establischmentu, Karel Gott se nikdy nedostal mezi "vysoké hráče", ač se o to sebe více snažil. Gottovy politické názory musíme vidět v kontextu jeho marné snahy být tím "vyvoleným". Kdo mi nerozumí, ať si přečte některý z delších rozhovorů s tímto mužem, např. knihu Rostislava Sarvaše nazvanou Jak to vidí Gott.

    Dalo by se tedy říci, že vidění světa jako spiknutí (je jedno čí), je také projev neukojených ambicí, především mocenských. V současných podmínkách jde o neschopnost vyrovnat se s pravidly demokratické soutěže. Vezměme si kolik politiků tvrdilo, že je sledováno BIS, když se dostali do úzkých.

    Je to nepěkná hra zejména ve vztahu ke komunismem zblblým občanům, kteří jsou bohužel ochotni to brát. Často a rád říkávám, že ideje, ne mafie vládnou světu, v našich podmínkách však nenacházím velký ohlas.

    V našich poměrech není politika chápána jako pouhé řemeslo v němž skupina námi delegovaných občanů spravuje naše záležitosti, ale jako metafyzický zápas mezi dobrem a zlem. Politika, stejně jako média u nás suplují náboženství. Takhle nějak vypadá náš ateizmus.

    Pro duchovní vyspělost národa není rozhodující návštěvnost kostelů. Duchovní vyspělost národa určují ti jedinci z jeho řad, pro které je rozhodující autorita vlastní svědomí, nikoliv mínění stáda. Duchovně vyzrálý člověk nemá právo říci, že o tom či onom už dávno rozhodli jinde a jiní.

    Česká otázka je skutečně otázka náboženská, byť možná jinak než se zdálo Masarykovi. Tradičně věřící člověk má jednu velkou výhodu proti současnému "ateistovi". Ví totiž, co je císařovo a co je boží. Ony egyptské báby se prostě bály jen Boha, jak hezky zpívá Sváťa Karásek. Současný člověk žije v obsesivním strachu, který se občas zhmotní v něčem či někom konkrétním. Skutečnou příčinou tohoto strachu je vnitřní prázdnota a absence transcendence.

    Znovu opakuji, toto není náborový článek nějaké církve. Já neprosazuji žádné konkrétní náboženství, pouze tvrdím, že podstata lidské existence je duchovní.

    Nedávno jsme slavili deset let od odchodu sovětských vojsk z našeho území. Již deset let tedy nejsme okupovanou zemí. Naše existencionální situace se však změnila pramálo. Sovětské tanky nebyla příčina, ale důsledek duchovního úpadku naší země. Můj názor je takový, že totalitní systém u nás nevznikl ani tak ze zahraničně politických dispozic, jako z dispozic vnitřních, psychických a duchovních. Totalitní uzavřená společnost se u nás zrodila zcela organicky, jako projekce našich, částečně nevědomých tužeb, zájmů, nadějí a obav. Tanky odjely, ale ony dispozice zůstaly a naše země je pořád v latentním stavu ohrožení.

    Demokracie není jen politický systém, ale i jakýsi vnitřní stav každého z nás. Tento stav nejlépe reflektují média a mediální idoly.

    V pátek jsem si koupil papírové Lidové noviny. Nikoliv snad z masochismu, ale jen proto, že obsahují televizní program. Už jejich titulní stránka stojí za to. Nad názvem novin dva titulky. První titulek zní: Zběsilá jízda zlaté mládeže - Reportáž o mladých milionářích. Druhý titulek: Madonna: ze života bohyně. Celá strana tři je věnovaná tomu, jaké nové obludnosti nám na léto připravily komerční televize. Vskutku témata důležitá pro chod společnosti. Pánové a dámy z redakce LN, nemáte někdy noční můry v nichž vás pronásledují lidé jako Heinrich, Čapek nebo Peroutka?

    Bělohradský říká, že smyslem bulvárních novin je být jakousi kanalizací, která odvádí do nějakých mentálních stok různé podvědomé reakce lidí na svět kolem nás. Smyslem tzv. seriózních novin je zřejmě totéž., dodávám já.

    Ještě lépe je říci, že seriózní noviny prostě nemáme. Nebyl o ně zájem. Z hlediska našeho tématu nás ale zajímají noviny v té podobě, v jaké je nalézáme denně na novinových stáncích. Zajímají nás pouze jako zrcadlo "kanalizačních" tendencí české společnosti. Na jejich původní roli, tedy informovat o dění eventuélně jej analyzovat, zcela rezignujeme.

    Dříve byl běžnou součástí novin román na pokračování. Ten se dal posléze svázat a byla z něj kniha. Takto vyšly poprvé i některé posléze známé romány. Dnešní noviny se neobejdou bez soutěže. V již zmiňovaných Lidových novinách je hned vedle názvu novin titulek: Vyhráli jste? Získáte auto nebo dvě? Následuje odkaz na stranu čtyři, která je celá věnovaná oné soutěži.

    Namísto seriózní snahy provést člověka komplikovaným současným světem, typické postmoderní svádění. Veškerá média jsou součástí megamašinerie zvané zábavní průmysl. Podle toho také vypadá jejich tvář. Chtějí se líbit průměru. Hlavně nevybočit z rámce masového vkusu.

    Průvodním znakem úpadkového stavu společnosti je všudypřítomnost kýče. Zde již dávno nejde o nebohého sádrového trpaslíka, z toho se stává pozvolna umění. Kýčem jsou různé televizní programy šité na míru té a té cílové skupině. Kýčem jsou seriózně se tvářící novinové články na veskrze bulvární témata. Kýčem jsou různé velkofilmy na "vážná" témata oživená různými "love story".

    Výsledek takovéhoto působení médií nemůže být jiný než destruktivní. Ona destrukce se projevuje právě v onom vnitřním stavu, který popisuji výše. Náš vnitřní život je nahrazen konzumem vjemů a obrazů. To může znamenat smrtelnou ránu pro osobní spiritualitu. Vskutku ideální stav pro vznik paranoidní představy, že náš život je řízen někým v pozadí.

    Nicméně noviny se dají jednoduše nekoupit, eventuálně použít k jinému bohulibému účelu, třeba zatopení v kamnech. Televize má také jedno kouzelné tlačítko. Jenže vypnout televizi znamená ocitnout se v tichu a být se sebou samým. Možná bychom se divili, kolik lidí toto jednoduše nedokáže. Média dokáží umlčet naše vnitřní hlasy a spousta jedinců už prostě neunese, aby se tyto znovu ozvaly. Opravdu nepřeháním. Mám toto ověřené osobní zkušeností.

    Naše životní zkušenost je redukovaná na zkušenost vizuální respektive mediální. V tomto kontextu musíme vnímat uctívání různých pochybných celebrit. Chybí nám kontakt s tím, co Patočka nazývá přirozený svět, tedy svět naší bezprostřední zkušenosti.

    Pokud se toto nezmění jsme stále jednou nohou totalitě. Zcestné ideologie se ujmou jen tam, kde je pro ně živná půda. Živná půda je vždy tam, kde jedinec rezignuje na osobní odpovědnost za svůj život. V naší současnosti jakoby se naše bytí odehrávalo pouze v médiích a my jako jednotlivci jsme redukováni na konzumní jednotku. Podle toho, také s námi média zacházejí. Nic než sledovanost. Aniž si to uvědomujeme, dnes již si média programují dopředu své čtenáře či diváky, stejně tak jako si velké firmy programují svoje spotřebitele.

    Člověk, který je přesvědčen, že nemůže ovlivnit svět kolem sebe, je ideální konzument. S takovým si marketingoví experti mohou dělat, co chtějí. Proto mne naštval rozhovor s Karlem Gottem, sám zpěvák je mi ukradený, jde o to že mnozí jsou bohužel sto brát jeho slova jako normu. Jezdí přece po světě a je často v televizi.


    Pořady "Reality TV" jako "Big Brother:

    Co si o nich myslí Salman Rushdie?

    Televize Prima se prý chystá zakoupit pořady z žánru tzv. "reality TV", jako je Big Brother. Tyto pořady jsou (manipulativním) sestřihem záběrů vybrané skupiny "obyčejných" lidí, která žije několik týdnů v domě, izolovaném od vnějšího světa, avšak neustále sledovaném televizními kamerami. Diváci čas od času hlasují, kdo musí dům opustit. Komu se podaří zůstat až do konce, vyhrává. - Co si o těchto pořadech myslí spisovatel Salman Rushdie? Shrnujeme jeho příspěvek, který vyšel v sobotu 9. června v deníku Guardian.

    Je obtížné se vyhnout úspěchu pořadů v žánru Reality TV. Jejich úspěch je hlavní mediální zprávou (nového) století, spolu s vysokou sledovaností televizních game shows, jako Kdo chce být milionářem, kde jde o velké peníze (nikoliv v ČR, ale v Británii, pozn. JČ). Úspěch v tomto měřítku si zaslouží být zkoumán, protože hojně vypovídá o nás samotných, anebo by měl.

    Jaký křiklavě nevkusný narcismus se tady odhaluje! Televizní přijímač, který býval kdysi idealisticky považován za naše okno do světa, se stal namísto toho zrcadlem z levného železářství. Kdo potřebuje obrazy z bohatých, jiných kultur světa, když se můžeme dívat na tato víceméně známá ztělesnění vlastní osoby - na tyto poloatraktivní poloosobnosti, které si hrají na normální život za podivných okolností? Kdo potřebuje talent, když je nám neustále nabízena bezostyšná sebeinzerce netalentovaných lidí?

    Díval jsem se na Big Brother 2, který dosáhl nepravděpodobného úspěchu, totiž že v poslední etapě volební kampaně před všeobecnými volbami ovládl titulní stránky britského bulvárního tisku. To je podle konvenčního myšlení prý proto, že pořad Big Brother je zajímavější než byly všeobecné volby. Je možné, že je Big Brother tak populární, protože je ještě nudnější, než byly všeobecné volby. Protože je to nejnudnější, a tedy "nejnormálnější" způsob, jak se stát slavným, a pokud máte štěstí a jste šikovní, také jak zbohatnout.

    "Sláva" a "bohatství" jsou nyní dva nejdůležitější pojmy v západní společnosti a etické otázky jsou prostě umlčeny mocí jejich atraktivnosti. Ve snaze stát se slavným a bohatým je přijatelné - je to dokonce "dobré" chovat se podvodně. Je "dobré" chovat se exhibicionisticky. Je "dobré" být špatný. Morální náhled na věc je otupován nudou. Je nemožné udržovat rozhořčení vůči lidem, kteří se tak triviálním způsobem chovají zištně a vypočítavě tak dlouhou dobu.

    Ach, jak strašně je to nudné! Tady se lidé stávají slavnými za to, že spí, že přikládají do krbu, že nechají oheň v krbu vyhasnout, že nahrávají na video své frázovité myšlenky, že ukazují televizní kameře svá prsa, že se válejí po bytě, že se hádají, že pomlouvají, že jsou nepopulární a (a to je příliš zajímavé na to, aby se to dělo často) že se líbají. Tady, krátce řečeno, se lidé stávají slavnými za to, že nedělají v podstatě nic, ale jsou v situaci, kdy je všichni vidí.

    Přidejte exhibicionismus soutěžících osob k voajerismu televizních diváků a dostanete obraz společnosti, která patologickým způsobem propadla tomu, co spisovatel Saul Bellow nazývá "celebritou události". Tak velká je celebrita těchto banálních, ale brilantně osvětlených událostí, že všechno, co se podobá skutečným hodnotám - skromnost, slušnost, inteligence, humor, nesobeckost - můžete si napsat vlastní seznam - je už zbytečné. Tento televizní pořad ukazuje "realitu", jako by to byl boj o cenu a argumentuje, že v životě, stejně jako v televizi, je dovoleno všechno, a čím víc lahodně je to hodno pohrdání, tím víc se nám to líbí. Vyhrát, to není všechno, jak kdysi řekl Charlie Brown, ale prohrát, to není nic.

    Potíž s tímto uměle vytvořeným realismem je to, že jako každá povrchní móda, nutně může mít jen krátký život, pokud nenalezne způsob, jak se obnovit. Je pravděpodobné, že se náš voajerismus stane náročnějším. Nebude stačit dívat se, jak někdo někoho pomlouvá po straně, nebo jak brečí, protože byl z domu pekla už vyvržen, anebo jako "prozrazuje všechno" při následných televizních chat shows, jako by ještě zbývalo něco k prozrazení.

    Postupně se tady znovu vynalézá souboj gladiátorů. Televizní přijímač je Koloseum a soutěžící jsou zároveň gladiátory i lvy: jejich úkolem je navzájem se sežrat, až zůstane naživu jen jeden člověk. Ale jak dlouho to bude trvat v naší unavené kultuře, než budou na tyto různé formy neskutečného ostrova dáni skuteční lvi, skutečná nebezpečí, aby to uspokojilo náš hlad po větším množství akčnosti, po větším množství bolesti, po větším množství napětí?

    Jedna věc mě napadla, když jsem se dočetl, že známý americký spisovatel Gore Vidal souhlasil, že bude svědkem popravy smrtící injekcí oklahomského atentátníka Timothy McVeigha. Svědci při popravě sledují hrůzostrašný průběh událostí prostřednictvím skleněného okna: je to obrazovka. Je to také "reality TV" a - mám-li učinit skromný návrh - možná je to budoucnost takovýchto pořadů. Jestliže jsme ochotni dívat se na to, jak se lidé za zády pomlouvají, nebudeme také ochotni dívat se na to, jak umírají?

    Ve světě mimo televizi už požadují naše otupené smysly stále silnější dávky příjemného dráždění. Jediná vražda dnes už sotva postačí - na titulní stránky se dostávají jen masoví vrazi. Musíte vyhodit do povětří celou budovu, plnou lidí, anebo zabít samopalem celou královskou rodinu, jinak nezískáte naši pozornost. Brzo budete muset usmrtit celý jeden biologický druh anebo vypustit virus, který zabíjí lidi po tisících, jinak zůstanete malé pivo. Budete jen na vnitřních stránkách novin.

    A tak, jak je to ve skutečnosti, je to i v "reality TV". Jak dlouho to bude trvat, než dojde k první televizní smrti? Jak dlouho, než dojde k druhé? Na konci Orwellova velkého románu 1984 podstoupil hrdina Winston Smith vymytí mozku. "Miloval Velkého bratra." My ho dnes taky všichni milujeme. Už jsme dnes všichni Winstonové.


    Jak Jeremy Paxman zničil v televizním rozhovoru Williama Hagua

    88 televizních diváků si telefonicky stěžovalo na moderátora publicistického pořadu BBC "Newsnight" Jeremy Paxmana, že v rozhovoru koncem května "úplně zničil" šéfa konzervativní strany Williama Hagua. Nepříliš se to líbilo konzervativnímu listu Daily Telegraph, jak je zjevné z 
    této recenze rozhovoru, otištěné dne 31. května, a z následujícího rozhovoru se samotným Jeremy Paxmanem, jeho anglická verze je zde. Shrnujeme.

    Nenucená vyrovnanost a elegance Paxmanovi chyběla - vede pořad, kde se bojuje o přežití

    Musí se stát hodně, abych začala litovat Williama Hagua, napsala 31.5. v deníku Daily Telegraph Sarah Cromptonová. Kdykoliv ho vidím v televizi, mám pocit, že se dívám na lidský megafon, je to člověk, který ke mně mluví, jako bych byla zvlášť velký hlupák v poslední řadě v hale veřejného shromáždění.

    Ale když jsem se dívala na rozhovor Jeremyho Paxmana s ním v pořadu Newsnight v úterý večer, zjistila jsem, že prosím jménem Hagua u Paxmana o milost. Bylo to, jako když se díváte na to, jak Lennox Lewis dává výprask amatérovi: je to tak nevyrovnaný boj, že toužíte, aby do ringu vstoupil rozhodčí a to zoufalství zastavil.

    Paxman, samozřejmě, si na tomto druhu bojovného vedení interviewů vybudoval svou pověst. Někdy je to zábavné, někdy z toho vyplyne něco novinářsky nového. Proti Haguovi to však byla agonie to sledovat. Šéf Konzervativní strany vypadal unaveně a zmateně. Paxman se do něho se svraštěným obočím energicky pustil. Je nutno přiznat, že první část rozhovoru byla dobrá, bylo to drsné, mluvilo se o tom, proč konzervativci tolikrát změnili svou politiku, a o vztazích Williama Hagua k Michaelu Portillovi, jinému čelnému představiteli Konzervativní strany.

    Zkušenější politik než Hague by se uměl Paxmanovým ranám vyhýbat, ale Paxmanův útok byl porazil i nejsilnějšího odpůrce. Nejprve Paxman zahájil neúprosný útok na Haguovy názory na euro a dával mu tutéž otázku znovu a znovu. Hague odpověděl jasně, i když ostražitě, ale Paxman se nevzdal.

    Pak, i když to ještě bylo v hávu zdvořilosti, si Paxman sundal rukavice: "Proč ukazují průzkumy veřejného mínění, že vás lidi opravdu nemají rádi? Jaké to je, vést volební kampaň, o níž víte, že ji prohrajete? Pokud vidíme, lidi vás nemají rádi." Tón byl agresivní, přímost drtivě nezdvořilá. Bylo to interviewování jako sadistický nástroj.

    Při tomto druhu interviewování by Margaret Thatcherová přešla do protiútoku a interviewujícího novináře by udupala. Bývalý šéf Labouristické strany Neil Kinnock by se asi přestal ovládat. Náměstek premiéra Tonyho Blaira John Prescott by asi reportérovi dal pěstí. Hague jen unaveně pokračoval dál, jaksi se zmatenou zdvořilostí, opakoval své věty znovu a znovu.

    Když na něho Paxman zaútočil ohledně jeho vztahu k jeho partnerce Ffion, Hague by se býval měl přestat usmívat, ale nepřestal. Seděl tam dál s mechanickým úsměvem a se zdvořilostí, otřesenou Paxmanovým útokem. Že přežil, se zdvořilostí, až do konce, je pro Hagua poctou.

    Vyvolalo to však celé znepokojivé otázky ohledně konfrontačního stylu vedení interview. Při takto nudné předvolební kampani je nevyhnutelné, že televizní novináři vyzkoušejí každý trik, ve snaze vyvolat reakci nebo nepromyšlenou odpověď.

    John Humphrys v rozhlase BBC je nezdvořilý a nelítostný každý den, David a Richard Dimbleby manévrují, aby vyprovokovali reakci. V úterý překročil Paxman neviditelnou linii. Neodhalil nic nového ani o Haguovi ani o politice Konzervativní strany, namísto toho věnoval půl hodiny mučení svého partnera. Krásné to nebylo.


    Rozhovor s Jeremy Paxmanem

    "Je to zábavné, ale je to pro mě těžké. Jsou to všechno lidské bytosti."

    Shrnujeme rozhovor Davida Hara, který vyšel v deníku Daily Telegraph 7. června 2001.

    Lidi už dlouho argumentují, že tradiční politický interview je mrtvý. Zdálo se, že obě strany - politik i novinář - tak dobře znají všechny oponentovy triky, že není šance, že by někdo z nich dosáhl nějakého výsledku. Očekáváme spoustu hraní si se slovy a skoro žádné informace.

    Minulý týden v úterý to bylo přesvědčivě potvrzeno, když Jeremy Paxman vykuchal v pořadu Newsnight Williama Hagua a pak vyzdvihl jeho hořící střeva párem zkřížených tyček na kebab. Byl to nejničivější a nejvíce znepokojující interview celé předvolební kampaně.

    Televizní inkvizitoři jsou často kritizováni za své pochybné praktiky, ale přístup Jeremyho Paxmana se dosud zdál osvěžující. Neukazoval svou nadřazenost nad interviewovaným politikem, ale volil vždycky přímý přístup. Paxmanova agresivní otevřenost byla vždycky přijatelnější než snobství některých moderátorů.

    Protože mě tolik šokovalo Haguovo mučení, požádal jsem Paxmana o rozhovor ohledně techniky politických interviewů, konstatuje David Hare. Zde jsou některé otázky a odpovědi.

  • Nepřipadalo vám, že je váš rozhovor s Haguem mimořádně brutální?

    Jeremy Paxman: No, to je váš názor. Osobně jsem ten dojem neměl, ani při tom rozhovoru, ani při jeho vysílání. Zcela jasně se Hague dost dobře neuměl vyjádřit ohledně své politiky vůči euru, že se sice proti něčemu z principu staví, ale ten princip pro něho platí jen po dobu jednoho parlamentního období, pak už ne. Ale to je praktický politický problém.

  • Ale co ta část, kde jste řekl: "Lidi vás nemají rádi a konzervativci prohrávají právě kvůli vám?"

    Ne, neřekl jsem "kvůli vám". Chtěl jsem mu položit slavnou otázku, kterou položil před lety Robin Day Edwardu Heathovi: "Jak hluboko budou muset poklesnout vaše volební preference, než uznáte, že jste pro svou stranu přítěží?" Ale zapomněl jsem na to. Ze všech průzkumů veřejného mínění vyplývalo, že ho lidi nemají rádi, to je legitimní. Nevymyslel jsem si to osobně, že ho lidi nemají rádi. Zdá se, že ho lidi nemají rádi.

  • Podívejte se, já nejsem žádný Haguův stoupenec. Ale i mně to bylo nepříjemné.

    Jsem si jist, že jste nebyl sám. Zjevně jste nebyl sám. Ale nemyslím si, že jsem toho člověka ponížil. Je naprosto schopný a robustní debatér. Dával jsem mu jen zcela legitimní otázky. Nepamatuju si, kolik lidí telefonovalo - asi 88.

  • Jste schopen se zeptat politika na cokoliv?

    Ne. Silně zastávám názor, že soukromý život každého člověka je jen jeho vlastní, pokud z něho sami neudělají veřejnou věc. Takže jestliže si vezmete manželku s sebou na cestu po Británii při politické kampani a předvádíte ji veřejnosti jako něco politicky pozitivního, je zcela legitimní dávat otázky o politickém využívání vaší manželky.

  • Hague je člověk, o němž se říkalo, že jeho nejvýraznější vlastností je, že všechno vydrží. Ale v posledních deseti minutách rozhovoru s vámi tuto vlastnost ztratil a vypadal pak už pořád úplně zničený.

    To jsem taky slyšel. Lidi říkali, co říkáte vy, že od té chvíle se tón předvolební kampaně změnil. Ale jak můžete vést televizní rozhovor a předem odhadovat, jak to bude veřejnost interpretovat?

    Jediné, co se dá dělat, je snažit se dávat politikovi otázky, které očekává průměrně inteligentní divák. Řekl jsem mu po rozhovoru: "Jste spokojený?" a odpověděl mi: "Ano, v pořádku." Dva Haguovi lidé pak řekli, že se při tom rozhovoru choval živěji než kdykoliv během celé předvolební kampaně.

  • Pak jsem viděl, jak interviewujete Blaira, a působilo to, jako že jste navzájem komplicové, že se dobře znáte a že víte, o co jde. Myslíte si, že se v tom skrývá nebezpečí vašeho povolání?

    To nebezpečí existuje, ano. Doufám, že to není nebezpečí, jemuž bych propadal. Je pravda, že jsem Blaira interviewoval mnohokrát víc než Hagua. Hague dva roky odmítal přijít do pořadu Newsnight . Pořád odmítal, navzdory opakovaným pozváním. Nevím proč. Musíte se zeptat jeho. V jednom období jsme ho žádali o rozhovor asi čtrnáctkrát a vždycky odmítl.

  • A co rozhovor s Blairem?

    Myslím, že si vedl dobře, stejně jako si vedl Hague dobře ve svém rozhovoru. Mně se zdálo fascinující, že Blair si zvolil ekonomickou analýzu společnosti a ne společenskou.

  • Připravujete se na tyhle rozhovory předem dlouhé týdny?

    Ne, týdny ne. Televize je médium, které dokáže daleko více zprostředkovávat dojmy než fakta, a účelem interview je zjistit, co je interviewovaný člověk za osobu, stejnou měrou jako zaznamenat výroky, které mu vypadávají z úst.

    V případě Hagua i Blaira jsem se hned zpočátku rozhodl, že v obou rozhovorech půjde o to, jací jsou to oba lidé, a tak jsem s kolegy připravil zkoumání asi tří politických oblastí, o nichž se zdálo, že otázky v těchto oblastech budou docela plodné.

  • Ale máte pro svá interview určitou techniku?

    Přemýšlel jsem onehdy, například, o otázkách tohoto druhu, jaké jsem použil v rozhovoru s Haguem: "Zastával jste ten a ten názor už předtím, než vám Michael Portillo řekl, abyste si tohle myslel?" a totéž jsem použil v rozhovoru s Tonym Blairem.

    Použijete-li určitou konstrukci ve snaze dotknout se citlivého místa a vyvolat novou reakci, je to podle mého názoru zcela legitimní.

  • Pociťují lidi vůči vám antipatie?

    Nevím. Dalo by se snad říct, že vzhledem k tomu, že nám Hague tak dlouho odmítal poskytnout rozhovor, že je to důkaz, že ke mně pociťuje antipatie.

    Divná věc je, že je pro mě těžké dlouho pociťovat antipatie vůči nim. Chci říct - jsou to všechno lidské bytosti - i ti z nich, kteří jsou docela neuvěřitelně strašní - a tak je těžko mohu osobně nenávidět. Ale mé osobní názory, jestli si myslím, že je či není někdo sympatický, jsou zcela podružné. Pro mě nikdo nehlasuje.

  • Jaký máte názor na letošní všeobecné volby v Británii?

    Odehrávají se v paralelním vesmíru. Jdete do hospody a lidi o volbách vůbec nemluví. Zaprvé, protože lidi očekávají, že je výsledek předem daný, a zadruhé, protože se politické strany rozhodly vést předvolební kampaň na základě otázek, které podle průzkumů veřejného mínění lidi moc nezajímají.

    Myslím si ale, že jsou volby nesmírně důležité. Býval jsem stoupencem povinné účasti při volbách. Volby jsou senzační, protože nikdy nevíte, co se stane. Kdo by býval dokázal předpovědět, že Blairův náměstek, John Prescott, dá někomu pěstí do obličeje. Spisovatel by si to nevymyslel.

    My voliči jsme u moci jen jednou za čtyři nebo pět let. Diktujeme jim, co mají dělat, namísto toho, aby oni něco nařizovali nám. Myslím si, že je demokracie opravdu fantastická záležitost.


    Sdělovací prostředky:

    Postřehy unaveného turisty

    Vladimír Bernard

    Když jsem zapaloval tyčinku u nohou ležícího bangkokského Buddhy, vzpomněl jsem si, věru nevím proč, že jsem dlouho nečetl žádné české noviny; také jsem neviděl české televizní noviny a protože jsem sebou neměl žádný notebook, také jsem se nepodíval na žádné internetové noviny. Blaženým klidem mě naplnilo vědomí, že je mi to jedno. Ale to dělá, obávám se, jenom ta vzdálenost.

    Když jsem se nedávno vrátil a prolistoval hromadu tiskovin, které mi schovávala dcera, byl klidný a usmívající se Buddha rázem ne daleko, ale na jiné planetě.

    Co všechno se tady změnilo! Většina novin se zbarvila a začaly se tak podobat Blesku ještě více, než dosud, kdy to na jejich obsahu rozpoznalo jen zkušené oko. Několik tiskovin také změnilo grafickou úpravu, Mf Dnes a Reflex se teď ze všeho nejvíc podobají vyhlášce MNV, pravda luxusnější.

    Jan Rejžek nebyl tentokrát zpohlavkován, ani kopnut do moudí, ale dostal spolu s paní Šmídovou důtku. Nepochybně se poučí, jen jak. Razantní "prasatům pěstí" Radko Kubičko se dokonce stal funkcionářem novinářského syndikátu, asi aby ostatním mohl jít ještě lépe příkladem. Zaujala mě kauza novináře Kerlese - tatínek kreslil občas dobré vtipy - inu, my Jihočeši jsme takoví cimburové a tak jsme cimburové i v novinách, že. Líbilo se mi to "chlape, co si to vůbec dovolujete, já si tady šířím v novinách naprosté hovadiny, ale vyhlížející skandálně a za to jsem placen, co je vám do toho?" Jistě bude jednou Kubičkovým asistentem.

    Stačil jsem zahlédnout konec seriálu Duch český a mám dojem, že jsem ještě nic pitomějšího nikdy nespatřil, leda snad hru téhož autora, Jiřího Bednáře, Střílej oběma rukama (nebo nohama?), jež kdysi pošpinila nejen Národní divadlo, ale též televizní obrazovku. Copak tam hergot za toho Puchalského s Chmelíčkem a jejich růžové kavalerie nebyli žádní soudní dramaturgové? Antonín Procházka se snad pominul, že to a) vzal, b) ještě podělal?

    Nejtěžší to má Jiří Balvín: ten nemůže udělat nic dobrého, jedněm je málo razantní, v televizi jej nenávidí odboráři, v tisku všichni, ani BL k němu nejsou spravedlivé: Jste-li, pane Pecino, vskutku zvědavý na jeho názory, proč ne písemně? Pokud vím, například paní Buzková jinak neodpovídá nikdy. Pravda, hůř se s tím manipuluje.

    Také Zdeněk Drahoš nemůže udělat nic dobře, audit sice výslovně prohlásil, že závěry předchozí kontrolní komise nepotvrzuje, ale to je kritikům jedno.

    V týdenících, jimiž se teprve probírám, mě zaujal Týden č. 25/2001. Výtečný rozhovor se skvělou ženou, paní Lenkou Reinerovou. A pak méně pozitivně:

    Tak především článek Jiřího Leschtiny Hlavu státu do rukou občanů. Tohoto novináře sleduji dlouho, zejména díky jeho vášnivému slovníku. V době, kdy ještě pilně leschtil kliky Václava Klause, psal skoro barokním slohem; když třebas socdem poslanec kritizoval tiše a nesměle nějaký vládní návrh zákona, začínal Leschtinův komentář "Zuřivé a hysterické běsnění opozičníků…". Dnes - no, už dost dlouho - leští jiné kliky. V jeho článku mě zaujala pozoruhodná nelogičnost, plynoucí zřejmě z loyality nejmenovaným objednatelům. Nejprve vysvětlí, že by prezidenta neměly volit parlamenty, "nepřirozená majorita stran", protože "zákulisní dohody byly povýšeny na zlaté pravidlo české politiky". Které ne, pane Leschtino? Myslíte, že se v Německu na Rauovi nedomluvili? V Americe se volí přímo, ze dvou a byla to pěkná šaškárna, mám dojem. Vzápětí pak L. píše, že i kdyby si lid "přímo" zvolil Vladimíra Železného, bude "vůle většiny" přijatelnější, než stranické dohody. Vůle většiny předtím volila ty partaje, obávám se. Bitva mezi Železným a Fischerem by byla asi půvabná, i kdyby se kvůli postu první dámy musel veliký Vovka znovu oženit a Fischer by asi vzal s sebou paní Jantulu.

    Druhý a vážnější protest vznáším proti Sedmi dnům Jana Krause. Pohoršilo ho, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odsoudila vtip: Než padne definitivní rozhodnutí (o odškodnění Židů) slíbilo Rakousko pozvednout, byť poněkud nešťastným způsobem úroveň židovských domácností alespoň bezplatným zavedením plynu. Pane Jene Krausi, tentokrát se strašně a velmi nešťastným způsobem mýlíte. Ten "vtípek", který citujete, o židech a plynu, by v jiných zemích vedl ne k zásahům nějaké rady, ale k žalobám a trestům. To není politické posuzování srandy, to prostě žádná sranda není. Vždycky jsem se obával, že nemáte dobrý vkus a že mluvíte o věcech, kterým moc nerozumíte, ale netušil jsem, jak daleko to může jít. Ani to, že jste sám žid, nic neznamená. Jak by se vám v televizi líbil vtip o rozdílu mezi hnědém uhlí a cikánech? Takový jako žert v nevážném pořadu…

    Zdá se mi, že se úroveň žurnalistiky asi nezměnila, jen mi po tom odstupu připadá daleko hrůznější.

    Poznámka JČ:

    "Je důležité, aby osoby, které mají být interviewovány, dobře pochopily, proč jsou zvány na interview, na jaká témata budou dotazovány a jaký je kontext pořadu, v němž mají vystoupit a jakou v něm budou hrát roli. Není za normálních okolností vhodné předem poskytovat interviewované osobě písemné otázky, ani jakékoliv přísliby, jakou formu budou otázky mít.

    V případech, kdy osoba, která má být interviewována, odmítne interview poskytnout, pokud nedostane předem otázky, jichž se novinář přislíbí přesně přidržovat, tvůrci pořadu musejí pečlivě zvážit, zda je vhodné, aby se interview za těchto podmínek uskutečnil, a pokud se rozhodnou, že ano, musejí ve vysílání jasně uvést, za jakých podmínek se rozhovor konal."

    BBC Producers´ Guidelines (Předpisy pro pracovníky BBC)


    Děkuji, nechci !

    Josef Havránek

    Již několik měsíců kolují informace, že v okolí prezidenta se se formuje nová politická strana z lidí vesměs působících v občanských hnutí jako Děkujeme, odejděte, Impuls atd. V sobotní MfD zveřejnil Jiří Kubík zajímavý rozhovor s členem přípravného výboru Jiřím Lobkowiczem pod titulem poněkud připomínajícím rétoriku padesátých let - Špioni a hochštapleři musí zmizet. Rozhovor o to zajímavější, že Kubík kladl kompetentní a  často nepříjemné otázky a umožnil tak čtenářům dostatečnou orientaci.

    Jiří Lobkowicz, představený jako člen přípravného výboru a výkonný manažer mimo jiné konstatoval, že vznik nové strany je motivován především zklamáním z dosavadního působení Čtyřkoalice, která nejvíce času spotřebovává na řešení vnitřních konfliktů a není schopna mezi sebou komunikovat. Jsou tam prý obrovské problémy - liberální křídlo ODA, Unie svobody, která je bastardem ODS nakažená její rakovinou, a KDU -ČSL, kde má silný hlas staré komunistické křídlo.

    Na otázku proč by měli voliči nové straně a konkrétně Jiřímu Lobkowiczovi důvěřovat, odpovídá že vše je vlastně otázka osobnosti a životopisu a že každý člověk musí vysvětlit odkud přišel a kam chce směřovat.

    Zajímavé pohledy, vyhraněné názory. Pointu rozhovoru však přináší podrobnější listováním v tolik zdůrazňovaném životopisu. Dozvídáme se, že Jiří Lobkowicz byl 18 měsíců poradcem ministra hospodářství Dlouhého, členem dozorčí rady IPB, spoluzakladatelem a místopředsedou Unie svobody a dokonce členem tolik nenáviděné ODS.

    Jsem přesvědčen, že potřebujeme politickou stranu, která by konsekventně dokázala navrhovat a prosazovat radikální ozdravění naší justice, zdravotnictví, školství, změny v penzijním systému,v armádě, atd., atd. Zcela jistě však vím , že od lidí, kteří káží vodu a přitom pijí víno, nemohu čekat ale vůbec nic dobrého...


    Chovejme se vůči obětem domácího násilí normálně lidsky

    Kateřina Hrubá

    Článek v Britských listech o domácím násilí spolu s právní analýzou se zabýval některými neřešenými záležitostmi v českém právním řádu. Právo by mělo být právo pouze jedním z mnoha a nejlépe až nejposlednějším prostředkem k řešení domácích konfliktů.

    Jaké možnosti má vlastně oběť domácí agrese, která dospěla do fáze, kdy chce zlepšit svou situaci - kterou omezuje nynější právní stav, úroveň právní kultury i společenské klima. Základem je nepochybně v právním státě legislativní úprava relevantního okruhu problémů, ovšem nezbytné je skloubení právních prostředků s prostředky neprávního charakteru. Tyto prostředky budou dle mého názoru nepostradatelné vždy, i kdyby stav dospěl do fáze, kdy legislativní řešení by bylo po formální stránce zcela dokonalé. Mnohé případy demonstrují, jak smutně mohou dopadnout situace, které byly po právní stránce zcela v pořádku. Domácí násilí je specifický problém z toho důvodu, že se vyskytuje v intimních, osobních vztazích, a vnější intervence do takové oblasti je záležitostí ožehavou. Oběti jsou napadány osobami, k nimž je pojí důvěrný vztah, s nimiž sdílejí společný život, domácnost, případně děti. Psychická a materiální závislost zcela pochopitelně blokuje tendenci oběti oznámit páchané násilí a spolupracovat při řešení s policií, soudy. Nežádoucí roli sehrává i všeobecně panující pohled veřejnosti na případy domácího násilí - je deformován předsudky. Toto problematické společenské ovzduší oběť jistě vnímá a odvahy pustit se do boje s těžkou životní situaci jí to rozhodně nedodá. Jako optimistka jsem přesvědčena, že rozhodující podíl na této situaci má nedostatečná informovanost, nikoliv že by dnes tak dominovala lidská lhostejnost či šovinistické pojetí role ženy a jejího místa v životě. Proto se domnívám, že je v první řadě nutné zajistit v ČR informovanost, a přispět tak k postupné změně oficiálních i neoficiálních postojů. Zaujal mě slogan užitý časopisem Reflex „Vzbuzovat reakce je naše práce“ - lze tak dle mého názoru koncentrovaně vyjádřit i jednu z úloh, kterou názoru plní organizace poskytující pomoc obětem násilí. Informovat, vysvětlovat, vytrvale „šířit osvětu“.

    Ve vztahu k široké veřejnosti je zapotřebí zvolit taktiku burcující, upozorňující na to, jak vážným a kvantitativně rozšířeným jevem domácí násilí je, na druhé straně kampaň vést tak, aby nedošlo k informačnímu zahlcení, a tedy k otupení pozornosti a k zlhostejnění lidí. Co se týče oficiálních míst, jsem zdravý skeptik. Vím, že je nutné využít taktiky „vykážete-li mě dveřmi, hned se navrátím oknem“.

    Obrovským nedostatkem je nesmírná zformalizovanost celého procesu pomoci obětem, rutinní a mechanický výkon spravedlnosti v praxi. Snaha uchránit traumatizovanou oběť dalšího poškozování, prohlubování negativních zážitků a stupňujícího se pocitu bezmoci a beznaděje naráží na zaběhlou praxi soudů, policie a veškerých dalších orgánů či úředních osob činných v celém řízení. Není ani tak obtížné definovat potřeby, jež má oběť usilující o únik z kritické životní situace a jež je potřebné v rámci komplexní pomoci zajistit. Ať už se jedná o bezpečné bydlení, zaměstnání a stálý příjem, zdravotní péči, péči o děti, psychickou podporu či vedení při zrekonstruování vlastní osobnosti. Obávám se, že aktuální otázkou číslo jedna dnes není CO, ale především JAK tohoto dosáhnout. Otázka disponibilních zdrojů finančních a lidských.

    Teoreticky dokonale vypracované strategie řešení krizových situací (bezpečnostní mapy, individualizované osobní plány pro zajištění bezpečí oběti) ve skutečné situaci selžou, nebude-li dostatek osob a prostředků, které je budou uvádět v život. Vedle speciálně školených pracovníků ze všech oblastí, s nimiž přichází oběť při své cestě do kontaktu, je velmi důležité zaměřit se i na hledání a využití neformálních zdrojů podpory.

    Uvědomuji si, že můj vlastní pohled na problematiku týraných žen se postupem času v určitém ohledu změnil. Pohlížela jsem na tyto případy nechápavě, proč žena vystavená neurvalému zacházení setrvává ve vztahu a tyranizujícího partnera okamžitě neopustí (úvahy typu „to kdyby se to náhodou stalo mě, to já bych…“). Došla jsem ovšem k závěru, že vůbec není mou vlastní zásluhou, že si mohu dovolit hýřit sebevědomými úvahami, jak bych byla schopna se o sebe postarat.

    Jediným důvodem proto je vědomí, že mám rodiče, u nichž za jakékoli situace najdu azyl, že mám přátele, na které se mohu obrátit v kteroukoli dobu, denní či noční. Proto se domnívám, že jedním z prvotních kroků by mělo být právě hledání neformálních zdrojů podpory (rodina, přátelé), zajímat se o to, zda oběť hledající pomoc nemá ve svém dosahu blízké osoby ochotné poskytnout spolupráci. Jejich osobní citová zainteresovanost je zajisté nejefektivnějším hnacím motorem, porozumění a vůle pomoci zcela přirozené. Citové pouto příbuzných či přátel nemůže lékař, psycholog či právník nikdy nahradit, byť dokonale vyškolen a veden upřímnou snahou pomoci.

    Inspirativním zdrojem podnětů je činnost organizací pro pomoc obětem, které existují a fungují v mnoha zemích Evropy a spolupracují v rámci Evropského fóra služeb obětem. Netřeba snad ani konstatovat, že v řešení relevantních problémů jsou tyto zahraniční organizace daleko před námi. Vývoj je vždy pochopitelně závislý na počtu zainteresovaných osob (včetně dobrovolníků), na tradicích sociálních služeb v daném státě a v neposlední řadě na finanční podpoře ze strany státu. Jako rozhodující ovšem vidím, že potřeba pomoci obětem trestné činnosti (mezi nimi obětem domácího násilí) je považována v těchto zemích za přirozenou a samozřejmou věc.

    Soudy, správní či policejní orgány nejsou neživými organismy, jež by bylo možné naprogramovat na určitý žádoucí a objektivně správný postup. Za vším je lidský element - kupříkladu soudci jsou osobami velmi rozdílně odborně i charakterově disponovanými, více či méně ochotnými změnit zaběhlý způsob nazírání na určité problémy. Snad vědomí, že jsou pod zvídavým dohledem pracovníků organizací poskytujících pomoc oběti násilí i v průběhu soudního procesu, by mohlo alespoň přispět ke zlepšení situace, byť zpočátku pouze v ojedinělých případech. Snad silou působení odborných autorit lze ovlivnit jejich ochotu zvážit konkrétní případy v širším kontextu spravedlnosti, vyššího smyslu práva, aby přílišným lpěním na mechanické aplikaci normativních textů paradoxně nezvýhodňovaly pachatele-agresora.

    Shrnout výše uvedené lze v následující 3 strategické zásady:

  • INFORMACE
  • DŮRAZ NA  NEFORMÁLNÍ ZDROJE PODPORY
  • ODFORMALIZOVÁNÍ POSTUPU VEŠKERÝCH INSTITUCÍ POMÁHAJÍCÍCH OBĚTI


    Ulice lidem

    Ohlédnutí po smyslu globálních pouličních protestů

    Ulice lidem!

    odkaz Rudého muže a Street Party 2001

    Bushka Bryndová, Štěpán Kotrba, Lenka Jonášová

    Street party 2001

    Poslední pražská Street party, která se konala 16. června 2001, se nesla ve znamení touhy tisíců mladých lidí žít ve městě, kde by ulice sloužily lidem, jejich setkávání, a nikoliv pouze automobilům. Ulice lidem bylo hlavní heslo setkání tisícovky lidí a jejich pochodu městem. "Město dušené výfukovými plyny není tím místem, kde bychom chtěli žít a vychovávat své děti", říkaly mladé maminky těm náhodným okolostojícím, kteří se na konci Street party sešli na vinohradském náměstí Míru. "Proč mladí nemají kde bydlet a proč to nikoho z politiků nezajímá?" "Proč nemohou mít své kluby, svou kulturu, aniž by se museli starat pouze o zisk ze vstupného na zaplacení předražených nájmů?" "Proč by měly být bariérou kulturnosti peníze - proč by chudý člověk nemohl usilovat také o kulturní vyžití?" "Jsou pro mladé lidi jen slumy a špinavé periferie?" "Jakou má v této - po zisku bažící - společnosti mladý člověk perspektivu?"

    Otázky, kladené s netrpělivostí mládí. Otázky, které stále zůstávají bez odpovědi, ačkoliv tato vláda o sobě tvrdí, že je sociálně demokratická, že je vládou "spodních deseti milionů"... Opravdu? A proč tedy tito mladí lidé mají pocit, že ani tato vláda není ještě vládou "jejich"? Je to opravdu jen jejich chyba?

    Urbánní, eko-sociální či sociální underground, jak se toto hnutí mladých lidí někdy nazývá (není totožné s aktivitami anarchistických a anarcho-sociálních skupin, i když se anarchisté, trockisté a další, podobně orientované skupiny Street Party i dalších akcí účastní), je přirozenou reakcí části mládeže na ubíjející charakter tržních mechanismů, ničících přirozené mezilidské vazby i kulturu ve velkých městských aglomeracích. Je přirozenou reakcí těch, kteří nechtějí či nedokáží "držet krok s dobou" v šíleném a nesmyslném závodu za ziskem. Není ani specifikem postkomunistických zemí, i když zde musí překonávat ve většinové společnosti zažitou nedůvěru k jakýmkoliv protestním shromážděním, k jakémukoliv kolektivnímu vyjádření nespokojenosti, k jakémukoliv projevu vznikající občanské společnosti. Ale i v České republice se blýská na lepší časy, hroty nepřátelství se začínají otupovat a tak letošní street party spíše než bojiště připomínalo pouliční karneval. Blackfire

    Tentokráte klidný průběh Street Party zakončil oslavný koncert ve squattu Milada, jehož zlatým hřebem bylo vystoupení americké skupiny BLACKFIRE. Jako předkapela zde hrála česká anarchopunkerská AVERZE. BLACKFIRE tvoří tři sourozenci z kmene Navaho (Diné - jak si tito Indiáni sami říkají) - Jeneda (baskytara), Klee (kytara, vokál) a Clayson (bicí). Jsou označováni za punk-rockovou kapelu, ale jejich projev přesahuje hranice tohoto žánru, neboť rovněž obsahuje silné prvky tradiční kultury amerických Indiánů. Sami říkají, že svou hudbou chtějí ukázat, že je možné překonávat rozdíly - nejen v původu, rase, sexuální orientaci, názorech - ale i rozdíly mezi generacemi, což i názorně činí, když během koncertu pozvou svého šedovlasého otce, uznávaného léčitele a medicinmana Jonese Benallyho, aby s nimi zpíval na jevišti. Mezi jevištěm a diváky se neslo poselství o tom, že jsou rozzlobeni na svět, který se domnívá, že všechny Indiány již vystřílel John Wayne - a ti kteří snad ještě zbyli, teď někde tančí s vlky. Rozzlobeni na společnost, která je diskriminuje a snaží se je přesvědčit, že nejlepší pro ně bude, když se vzdají své starobylé kultury a asimilují se jako "dobří" Američané. Společnost, jejíž nejvyšší hodnotou jsou peníze, zatímco jejich tradiční kultura, již Američané považují za barbarskou, vždy stavěla na první místo zdraví a souznění s přírodou, stejně jako tomu bývalo u většiny původních přírodních národů. V srdcích však nesou i naději, že lidé ve světě uslyší jejich hlas a budou bojovat za svá vlastní lidská práva a zachování práva na vlastní kulturu. Protože všichni jsme někde domorodým národem a měli bychom si dokázat vzpomenout na moudrost našich předků, kteří ještě žili v souladu s přírodou. Protože jen tak může naše civilizace přežít a přestat ničit sama sebe. Protože jen tak můžeme zůstat lidmi. AVERZE

    Jak skončila Street party pro redaktora a fotoreportéra Britských listů Štěpána Kotrbu? "Klidně. Přesunem aparatury i lidí (včetně našeho týmu) na koncert. Muzika v páteční večer ve squattu Milada byla tak šílená, že by jeden ohluchl - asi tvůrčí záměr zvukaře a důsldek malého sálku ve sklepě, jinak dobrý. Sice jsem na punkrock starej :)), ale punk is not dead, ne? Můj pocit byl asi ovlivněn vzdáleností od reproduktorů... Vzduch v Mialdě by se dal krájet, na jeden kubík jeden posluchač, jedna láhev a minimálně krabka cigaret. Lidi absolutně v pohodě, roztodivní a upovídaní stejně, jako ta noc. Vydrželi jsme s přestávkami do půl druhé v noci, pak jsme odpadli, zpocení jak myši a lapajíce po dechu. Koncert pokračoval do tří ráno. Před Miladou pospávalo na zemi pár zmoženejch, jinak klid. Litoval jsem obyvatele squattu, kteří museli po ránu budit některé návštěvníky, uklízet rozbité láhve a vajgly. Jejich psi by si jinak pořezali tlapy. Některé squatterky z divokých návštěvníků evidentně odvázané nebyly, zřejmě pro vidinu nutného ranního úklidu. Ale nesly to sportovně. Litoval jsem i kolegyni Bushku Bryndovou, která to vše vydržela až do raního kuropění..." Blackfire - ONE NATION UNDER

    Texty písní BLACKFIRE vyjadřují hněv nad současnou situací amerických Indiánů v USA, nad násilným vysídlováním jejich kmene z té části území, kam chce velká důlní společnost podporovaná americkou vládou rozšířit povrchovou těžbu v současnosti již prováděnou v největším povrchovém dole na černé uhlí na světě na hranici rezervace. Bolest nad lhostejností dnešní americké společnosti, která by na původní obyvatele tohoto kontinentu nejraději zapomněla a chová se k nim téměř stejně bezohledně a krutě jako před sto lety v domnění, že jí to před světovým veřejným míněním tiše projde. Mohlo tomu tak být až do minulého desetiletí, ale s nástupem internetu se Indiáni dostali z mediální izolace a jeho prostřednictvím šíří do světa zprávy o křivdách a nepřístojnostech americké vlády, jichž jsou obětmi. Indiáni již vědí kudy se chodí na internet a nejen to, stále častěji i jezdí do světa a šíří povědomí o neuklizeném dvorku lidských práv v zemi, která se tak ráda vydává za jejich největšího obhájce. I skupina Blackfire má své webové stránky, kde najdete jejich CD - včetně toho posledního - "One Nation Under", které je pro čtenáře Britských listů (pro jejich soukromé užití a se svolením manažerky skupiny) k dispozici ve formátu MP3 zde:

    1. No Control
    2. Exile
    3. Stand Strong
    4. One Nation Under
    5. Prove Them Wrong
    6. Is This Justice
    7. Diné Gourd Dance Song
    8. Many Farms
    9. What Do You See
    10. It Ain't Over
    11. Lying To Myself
    12. Someone Else's Nightmare
    13. Level
    14. Shattered
    15. Downfall

    Evropské turné rodiny Jonese Benallyho začalo dvěma týdny strávenými u nás a na Slovensku (kde se rovněž zúčastnili bratislavské Street Party) a pokračuje v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Francii a Lucembursku. Jeho smyslem je seznámit evropskou veřejnost s útlakem ze strany americké vlády, jemuž je jejich národ soustavně vystavován a s ostatními spornými kauzami, jež indiánské národy v současnosti vedou proti vládě Spojených států. To se týká i případu indiánského aktivisty Leonarda Peltiera, pravděpodobně křivě obviněného z vraždy dvou agentů FBI a odsouzeného k doživotnímu vězení. Ten následkem odmítnutí povolení k operaci na specializované klinice oslepl na jedno oko a je po více než 25 letech vězení ve velmi špatném zdravotním stavu.

    V rámci vystoupení Blackfire při českém a slovenském turné rovněž probíhalo autorské čtení z českého překladu Peltierovy knihy "Zápisky z vězení: Můj život je mým slunečním tancem" překladatelky a publicistky Bushky Bryndové. Stalo se tak českým příspěvkem k mezinárodnímu Měsíci akcí za Leonarda Peltiera, který v červnu probíhá z iniciativy jeho obhajoby LPDC. Případem Peltier se zabýval i bývalý prezident Clinton, i když nakonec (díky kauze Lewinská) nedošlo z jeho strany k iniciativnímu kroku a řešení.

    Tanec Orla

    Sourozenci Benallyovi pocházejí z rodiny tradičních Navahů, kteří žijí v největší indiánské rezervaci USA rozkládající se na velké části území státu Arizona a přesahující až na území států Utahu, Colorada a Nového Mexika. Navahové jsou po Čerokézích druhým největším národem původních obyvatel amerického kontinentu. Rodina Benallyových patří k nejvýznamnějším a nejváženějším navažským rodinám, babička tria Blackfire Roberta Blackgoatová je legendární postavou navažského odporu proti snahám americké vlády o vysídlení a jednou z posledních tří set, většinou starších osob, které se vzepřely příkazu k přesídlení a dále setrvávají na sporném území v Black Mesa, jehož hranice se až příliš přesně shodují s hranicemi povrchového ložiska černého uhlí, které dalo této rockové skupině své jméno. Slovy "černý oheň" se totiž v navažštině označuje hořící uhlí blízko povrchu, což je častým jevem ve vyprahlé krajině náhorní plošiny, kde žijí Navahové zabývající se pastevectvím a pěstováním těch mála plodin, které v tomto pro zemědělství nepříznivém prostředí rostou. Otec sourozenců je známý léčitel a medicinman, tradiční tanečník a hudebník - svým dětem předává své rozsáhlé zkušenosti a znalosti získané od svých vlastních předků-medicinmanů a spolu s nimi předvádí ukázky z tradičních tanců a obřadů tohoto kmene. Jakoby snové bylo druhé představení v Praze - tradiční indiánské tance v krojích - na Střeleckém ostrově o den později než koncert BLACKFIRE, 17. 6.. Tanec Orlích per, tance Kopí a štítů, Tykví, Orla či Labutě... Otec doprovázel své děti na bubínek a v nakonec sám tančil s léčivými obručemi. Léčitelský Obručový tanec Jonese Benallyho tvořil vyvrcholení celého podvečera. S mrštností hadího muže se medicinman uzavíral do složitých obrazců tvořenými obručemi, které mají nemocného vyléčit a nastolit harmonii v jeho vztahu s Vesmírem. Na závěr pak Navahové za doprovodu bubínku a medicinmanova zpěvu roztančili obecenstvo v obrovském kruhu při Tanci přátelství. Poselství tak došlo ke svým adresátům - všichni jsme snad součástí "jednoho"... .

    Pozadí kauzy násilného vysídlování Indiánů z kmene Navaho

    V roce 1974 vstoupil v platnost zákon, který měl ukončit uměle vyvolaný spor mezi kmeny Navajo a Hopi. Nařídil vysídlení více než 14 000 rodin Navahů z jejich původního území, které přiřkl Hopiům. Hrstka Navahů se dodnes brání tomuto vysídlení a hrozí jim teď "bezprostřední násilné přesídlení" federálními agenty pracujícími pro kmenovou radu Hopiů.

    Kmenové rady byly původně ustanoveny Úřadem pro indiánské záležitosti, aby US vláda získala přístup k minerálním ložiskům nacházejícím se na indiánské půdě. Pod sporným územím Black Mesa leží největší ložiska černého uhlí v Severní Americe. Plot, který rozděluje toto území na území Navahů a Hopiů, téměř dokonale opisuje hranice tohoto ložiska. Je to snad nějaká náhoda? Mormonský právník John Boyden, který tak hlasitě obhajoval hlediska kmenové rady Hopiů a zastupoval je v otázce minerálních zdrojů, zároveň pracoval pro Peabody Coal Company, důlní společnost, která nyní těží uhlí na hranicích tohoto "sporného území".

    Tato společnost zde vlastní největší důl na povrchovou těžbu černého uhlí na světě (103 čtverečných mílí) a chtěla by jej rozšířit na území, které je předmětem sporu. Aby ušetřila, dopravuje uhlí 275 mil dlouhým potrubím pomocí vody, čerpané z podzemních zásob nacházejících se pod územím Black Mesa. Odčerpávání vody z tohoto suchého území, kde je tak vzácnou, drastickým způsobem ohrožuje jak suverenitu, tak samotné životy Navahů i Hopiů.

    Mnoho Hopiů je toho názoru, že kmenová rada nezastupuje jejich nejlepší zájmy a nemá právo vystupovat jejich jménem a je mezi nimi rozšířený názor, že tento spor byl jen uměle vyvolaný. Kmenová rada Hopiů v posledních 27 letech neustále hrála roli obětí jakéhosi smyšleného zločinu, zatímco se sama dopouštěla velmi vážných zločinů právě vůči těm, které označuje za zločince. Roger Lewis, jeden z několika vysokých úředníků Přesídlovací komise, kteří za ta léta podali demisi, prohlásil: "Domnívám se, že podílet se na přesídlování těchto starých lidí je stejně ohavné, jako bylo provozování koncentračních táborů ve druhé světové válce."

    V roce 1996 bylo předloženo řešení sporu pod názvem "Accomodation Agreement (AA)", které je ve své podstatě nájemní smlouvou na 75 let. Tato dohoda byla přijata, aniž by se vzalo v úvahu mínění těch, jichž se týkala. Ti Navahové, kteří AA podepsali nemají žádné zastoupení mezi těmi, kteří jim vládnou. Pokud poruší tři z podmínek AA, budou vysídleni. Takovými podmínkami jsou například: nemají právo na pohřbení svých mrtvých na tomto území, jejich návštěvníci musí mít povolení ke vstupu a Navahové musí žádat o povolení, když chtějí sbírat dřevo, které používají při svých obřadech. Tak jsou tito tradicionalističtí Indiáni nuceni stát se nájemníky a druhořadými občany na své vlastní půdě. Těm z nich, kteří tento dokument jasně porušující lidská práva podepsat odmítají, hrozí dnes násilné vysídlení.

    Tradiční principy mírumilovného národa Hopiů neuznávají vlastnictví půdy, tak jak je tedy možné, že nyní se o půdu soudí? Něco zde není v pořádku! Ti, kteří si cení zisku více než života, ti, kterým je přednější materiální zisk před harmonickou existencí, jejichž chamtivost vytváří nerovnováhu a zánik - to jsou s největší pravděpodobností ti skuteční zločinci.

    Násilné vysídlování obyvatelstva je zločinem proti lidskosti. Pro Navahy, kteří se ještě brání vysídlení, teď nadešel kritický okamžik.


    Fotogalerie BL:
  • Street Party 2001, 16. 6. 2001, vila Milada, Praha
  • koncert BLACKFIRE, 16. 6. 2001, vila Milada, Praha
  • koncert AVERZE, 16. 6. 2001, vila Milada, Praha
  • večer tanců rodiny Bennally na Střeleckém ostrově, 17. 6. 2011, Praha

    Více informací v češtině:
  • Bushka´s page
  • Peltierův případ
  • Turné Blackfire

    Informace v angličtině:
  • Black Mesa
  • Hogan view
  • Free Peltier
  • Circle of life Foundation
  • Wemoon´s army
  • Earth films
  • American indian movement


  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|