Britské listy


středa 1. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize:
  • Kdo bude ředitelem ČT (Tomáš Pecina) Právo:
  • Ochrana svědků - konečně! (Jiří Němec)
  • Majetkové restituce nelze vázat na občanství (Jan Sammer) Medicína kontra léčitelství:
  • Krize vědecké medicíny léčitelům svědčí (J. Šavlík, J. Hnízdil) Ochrana osobních údajů:
  • Na Úřadu pro ochranu osobních údajů účel nesvětí prostředky (Hana Štěpánková) Reakce:
  • Uprchlíky nikdo nechce (Radoslav Res) Fejeton:
  • První český Trilobit (Jan Adam) Oznámení:
  • Prohlášení ke kontrolám cestujících na letišti (Pavel Tychtl, Luděk Novák)
  • Další majetek Železného v hodnotě přes 107 milionů korun zablokován (CME)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Jan Čulík je do 5. srpna mimo internet, BL rediguje Tomáš Pecina, příspěvky posílejte na adresu redakce.

    Aktualizace, středa 12.00:

  • Zástupci Českého helsinského výboru (ČHV) nesmějí přihlížet pohovorům na ruzyňském letišti. Přestože to ČHV přislíbilo ministerstvo zahraničí, britští úředníci jim to nedovolili. --- Je svým způsobem povznášející sledovat, s jakým gustem si Britové vytírají Kavanem zadek. (TP)

    Aktualizace, středa 11.00:

  • Lidové noviny publikovaly rozhovor s náměstkem ministra zahraničí Martinem Paloušem, který pro jeho mimořádnou závažnost reprodukujeme v plném znění.

    Nemám důkaz, že na letišti dochází k diskriminaci

    říká v rozhovoru pro LN náměstek ministra zahraničí a budoucí velvyslanec Česka v USA

    Silvie Blechová

    Procedura britských úředníků na ruzyňském letišti nikterak nevybočuje ze standardní praxe obdobných úředníků po celém světě, tvrdí Martin Palouš, náměstek ministra zahraničních věcí.

    LN: Co se to vlastně děje na Ruzyni? Jak byste to vysvětlil někomu, kdo o věci nemá ani tušení?

    Palouš: Já musím znovu zopakovat základní výklad. Existuje konzulární dohoda z roku 1975, jejíž součástí je článek 36, podle něhož mohou úředníci vydávat dokumenty. Tímto dokumentem je letištní průvodka, která se za normálních okolností vydává v Londýně. Zbytek záleží na přepravní společnosti. Není to žádné porušení státní suverenity. Ministerstvo zahraničních věcí má čisté svědomí. Na letišti nedochází k ničemu, co by vybočovalo z právního rámce konzulární dohody. To, co zbývá, je způsob, jak ta praxe je prováděna...

    To vyvolává největší diskuse.

    To je především otázka pro britskou stranu. Já mohu pouze reprodukovat, co nám o činnosti úředníků říká britská strana, a věřit jejím ujišťováním, že to tak skutečně je.

    Neměla by si česká strana sama ověřit, co se tam skutečně děje?

    Jakým způsobem si máme ověřovat práci britských konzulárních či imigračních úředníků? My je nemůžeme kontrolovat. Nyní se hodně mluví o tom, že by úředníky kontrolovaly nějaké nevládní organizace, které by mohly alespoň zjišťovat přesné údaje od odmítnutých lidí. Také by mohly dávat dohromady základní statistické údaje, které britská strana - podle Britů právě proto, že se nerozhodují podle etnického původu či barvy pleti - neuchovává, a tudíž ani nezveřejňuje. Denně komunikuji s britskou ambasádou a ujišťuji se, že k žádné diskriminaci nedochází.

    Co si myslíte vy? Diskriminují úředníci někoho, nebo ne?

    Nemám zatím jediný důkaz, že by k diskriminaci docházelo.

    Co říkáte reportáži České televize z minulé středy? Romský reportér neprošel, zatímco jeho kolegyně ano.

    Reportáž nelze považovat za důkaz.

    Oba uváděli totožné údaje...

    Přesně na toto jsem se ptal pana Keefa z britské ambasády den poté, co média zveřejnila první části této dnes slavné reportáže. On se mi snažil vysvětlit, že to tak docela nebylo. A hlavně - britští konzulární úředníci postupují podle pravidel, zejména posuzují věrohodnost žadatele, nejen to, co říká, ale také jak své informace prezentuje. A musím říci, že poté, co jsem viděl televizní pořad Fakta o této záležitosti, musel jsem dát cele za pravdu, ať se mi to líbí, či nikoli, britské straně. Těch nesrovnalostí a rozdílů ve výpovědích tam bylo vskutku požehnaně. Pominu-li otázku, zda existuje, či neexistuje v Londýně Uxbridge Road, je přece nad slunce jasné, že oba naši reportéři chtěli vědomě uvést britské úředníky v omyl, jinými slovy, že jim lhali. Keefe to také vysvětluje ve vašich novinách (rozhovor se zástupcem britského velvyslance Denisem Keefem z 27. 7. pozn. red.). Nemohu tedy než zopakovat to, co říká on.

    Keefe v rozhovoru tvrdí, že úředníci každého posuzují individuálně.

    Přesně tak.

    Není to výmluva?

    Není. To není nějaká anomálie, která najednou propukla v Praze na ruzyňském letišti. Jde o funkční způsob, který hledá britská strana, a nikoliv Česko, jak se vyrovnat s určitým problémem. Britská strana upravuje své vlastní azylové řízení. Při pohledu na statistiky zjistíme, že v žebříčku za červen se co do počtu žadatelů o azyl se ČR umístila v první desítce. Na prvním místě tabulky je Afghánistán, dále Somálsko. Na konci pod námi je Zimbwabe a Demokratická republika Kongo. Není možné být považován za demokratickou, bezpečnou zemi, která aspiruje na vstup do EU, a současně zásobovat Británii takovým počtem žadatelů. Jestliže to vidíte, říkáte si, že tady není něco v pořádku. Jsou dvě možnosti: buď najít nějaké rozumné řešení, a o to se Britivé podle mě snaží, nebo se naučit žít se znovuzavedeným vízovým režimem.

    Je pochopitelné, že se Britové snaží zabránit přílivu žadatelů o azyl. To je ale neopravňuje k rasové diskriminaci.

    Úředník se rozhoduje na místě, koho pustí, a koho ne. On posuzuje nejen samotnou odpověď, ale také způsob, jak člověk odpoví. Jsou schopni se vás vyptávat, jestli jste byla večer před tím celou dobu doma a střežila svůj vlastní kufr. Když mu řeknete vtipně, že převážíte tunu semtexu v zavazadle, tak vás taky bude pojednávat podle toho. Takže úředníci mají objektivní kritéria, ale nakonec je podstatné jejich subjektivní rozhodnutí.

    Nejsou tedy úředníci subjektivně ovlivněni tím, že někteří žadatelé jsou Romové? Na jedné straně jsou tady neoprávnění žadatelé o politický azyl a druhé straně je fakt, že těmi žadateli z ČR jsou většinou Romové. Konzulární úředník pozná zkušeným okem člověka, který vypadá jako žadatel o azyl. Já bych to po nějaké době asi také rozeznal. Zkuste dokázat konzulárnímu úředníkovi, že jeho motiv je rasový. Podle mých informací ne všichni Romové byli odmítnuti a ne všichni odmítnutí byli Romové.

    Podle ČT jejich reportáž takovou diskriminaci dokazuje.

    Ocitl jsem se v absurdní situaci. Celý život se věnuji obhajobě lidských práv a na tomto ministerstvu se nejvíc snažím prosazovat komunikaci s Romy... Nyní zde vystupuji v poněkud obráceném gardu.

    To mě zarazilo. Angažujete se v romské otázce, u vás bych čekala, že se za Romy postavíte.

    Nemyslím si, že se stavím proti nim. Snažím se - sama sebe i všechny ostatní - přimět k tomu, aby tu situaci viděli nejen ze svého vlastního, tedy vždy zúženého hlediska. Hrozí nám, že upadneme do kruhu nekomunikace a vzájemného obviňování, z něhož pochopitelně mohou mít radost a mohou těžit pouze populisté, xenofobové, kaliči vod a nenávistníci všeho druhu. Nikoho nevyzývám, aby se vzdal svého mínění, neřkuli obhajoby svých práv. Chci jen, aby zvítězil zdravý rozum a realismus.

    Co si myslíte o tom, co o vás v pondělních Lidových novinách napsala Tereza Boučková, která váš postoj v této kauze odsoudila a prohlásila, že speciálně vám, adoptivnímu otci Vietnamce a Romky, zde prostě nerozumí?

    Terezy Boučkové si vážím a její texty se mi většinou líbí. V tomto případě je vedle. Diskriminace mi vadí stejně tak jako jí a vždy jsem se snažil dělat, co jsem mohl k jejímu odstranění. Ty slovní výlevy posledních dní, k nimž se Tereza Boučková s vervou sobě vlastní připojila, k tomuto cíli příliš nepřispívají. Pokud si Tereza spolu s dalšími myslí, že nyní ze mne mluví loajální úředník, který se úspěšně naučil vykonávat své funkce a potlačil při tom své svědomí, mýlí se.

    Nejste tedy jen loajální úředník, který si ve skutečnosti myslí něco jiného?

    Ne. Pojem loajální úředník se dá jednoduše zkarikovat na člověka pokrytce, který si své názory špitá někde v koupelně. Neseděl bych na ministerstvu, kdybych měl pocit, že to, co se ode mne chce, je neslučitelné s mým osobním přesvědčením. Ze současné situace nejsem nijak nadšen a doufám, že to brzy skončí. Pokud ale jsem v současnosti státním úředníkem, musím postupovat s logikou instituce.

    Pomiňme servilní způsob vedení rozhovoru, zvlášť v jeho závěru - většina českých novinářů má prostě tento způsob interviewování "v krvi". Na Paloušových odpovědích je šokující, kam až je český byrokrat ochoten sklonit se před cizí mocností, kterou považuje za nadřazenou, a jaké racionalizace je při tom schopen: Palouš ví, že jedná proti zájmu svých občanů (a to všech, nikoli pouze romské populace, jak jsme vysvětlili ve včerejších BL), ale snaží se vyvolat představu, že je to vlastně správný postoj, protože v dnešním světě uspěje jen ten, kdo se poníží před mocnými a přistoupí bez výhrad na logiku, třebas zvrácenou, kterou mu v Londýně (nebo ve Washingtonu, kam má přijít jako Havlem prosazený velvyslanec) naoktrojují.

    Klíčová věta rozhovoru zní: Není možné být považován za demokratickou, bezpečnou zemi, která aspiruje na vstup do EU, a současně zásobovat Británii takovým počtem žadatelů. Řešením ovšem podle Palouše není vytvořit romské menšině lepší životní podmínky, ale zabránit jí, aby svou nespokojenost dávala najevo: není tedy důležité, jaké věci jsou, ale jaké se zdají. Pokud jsem státním úředníkem, musím přece postupovat v souladu s logikou instituce (a ne podle svého svědomí), hájí se Palouš. --- Diskriminace? Nesmysl, žádná není - řekl to přece sám pan velvyslanec!

    Je nesmírně znepokojivé zjistit po dvanácti letech demokratického vývoje, kdo v České republice vládne. Nejde přitom o žádnou "starou strukturu", která by pouze převlékla kabát a služebnost vůči Sovětskému svazu přetavila v lásku k USA a k Velké Británii, ale o člověka, který by měl patřit k elitě nového establishmentu.

    A zároveň je nutno obávat se budoucnosti: dnešní "paloušové" obětovali dobrým česko-britským vztahům a "obrazu České republiky v cizině" Romy - na koho přijde řada zítra? (TP)

  • Soutěž o "porcelánovou mušli" nabírá na obrátkách. Britové čelí mediální kritice tím, že ke každému odmítnutému Romovi "přibalí" jistý počet Neromů, ale těm, jak prozradilo Kavanovo ministerstvo, umožní podat prostřednictvím ambasády odvolání, takže výsledkem je dokonalá selekce Romů, ale ani média, ani pozorovatelé z Českého helsinského výboru (kteří dostali povolení na výběr dohlížet) nemohou namítat, že žadatelé jsou snad přebíráni podle rasistického klíče. (TP)

  • Neobyčejně slabý byl moderátor Jan Němec v Jedenadvacítce. Ministru Kavanovi procházely nehorázné lži (např. ohledně možnosti odvolání žadatelů o azyl) a nepadla ani jedna zásadní a tvrdá otázka, jako např. jak je možné, že Česká republika napomáhá Britům v obcházení Ženevské konvence z roku 1951, zda se stejné pozornosti, jakou ministerstvo zahraničí věnuje spekulativně odmítnutým neromským studentkám, dostalo i někomu z nevpuštěných Romů (a pokud ne, proč), a hlavně, kde pan ministr bere jistotu, že všichni odmítnutí romští cestující jsou neoprávněnými žadateli o azyl, když podle údajů, které v pondělí zveřejnil Guardian, odvolací soudy cca. 20 % nových žádostí českých Romů posuzují jako oprávněné! (TP)

  • Češi jsou národ oslů, řekl si ambassador Broucher a poslal ministerstvu zahraničí dopis tohoto znění (překlad TP):

    Když se pan Samko setkal s našimi úředníky poprvé, nevzpomněl si okamžitě na jméno osoby, kterou chtěl navštívit. Později uvedl, že to je "pan Smith" a posléze "Bill Smith". To nezapsal. Poprvé rovněž neudal adresu.

    Pan Samko přišel o den později znovu. Tentokrát napsal na přistávací kartu adresu "63 Uxbridge, Middlesex, London". Tato adresa je neúplná, zejména to, že chybí slovo "road" (ulice) a není v ní poštovní směrovací číslo, vyvolává určité nejasnosti ohledně určení, kde se místo ve skutečnosti nachází. (Jak víte, existuje také město Uxbridge.) Problém nebyl v tom, zda taková adresa existuje či nikoli, ale že pan Samko zkrátka nevěděl, kam cestuje. Spolu s dalšími faktory, o nichž jsem se zmínil [ministerstvo ovšem tu část dopisu, kde se o nich hovoří, nezveřejnilo a žádost Britských listů o poskytnutí celého dopisu tiskový odbor MZV odmítl-pozn. TP], mne to přivádí k závěru, že naši úředníci postupovali správně, když rozhodli odepřít mu povolení ke vstupu do země.

    Nemám námitky, abyste tento dopis zveřejnili.
    David Broucher

    Protože ministerstvo publikovalo jen část dopisu, a protože britská ambasáda nebyla včera ochotna s Britskými listy jakkoli komunikovat (dost dobře chápeme, proč), jaké byly ony další tajemné "faktory", se už asi nedozvíme.

    Důležité je, že Broucher v dopise nehájí Kavanovu lež ("Každý, kdo byl v Anglii aspoň 48 hodin, musí na první pohled vidět, že taková adresa ani nemůže existovat!") a místo toho se snaží mlžit o chybějícím směrovém kódu (ten je ovšem součástí postal address, nikoli street address, a protože Samko necestoval jako balík, nebyl důvod kód udávat) a o nejasnosti ohledně toho, zda jde o Uxbridge Street v Londýně nebo o městečko Uxbridge v hrabství Middlesex severozápadně od Velkého Londýna (Zkusili se na to Samka zeptat?).

    Nejasné to může být pouze tomu, kdo postupuje jako hladový vlk ve známé Krylovově bajce. Kdyby šlo o adresu ve městě Uxbridge, patrně by před tímto názvem nestála číslovka, ani by v adrese nebylo napsáno "London", protože Uxbridge součástí Londýna není a nikdy nebyl. Naopak je pochopitelné, že je v adrese uvedeno hrabství Middlesex, protože Uxbridge Road do roku 1974 do tohoto hrabství patřila, a jde tedy o podobný případ, jako když někdo napíše Gottwaldov místo Zlín nebo Leninova místo Evropská.

    Adresa je nejdvojznačná: jde o dům č. 63 na Uxbridge Road, v bývalém hrabství Middlesex, jež je dnes součástí Londýna (a směrový kód je W5 5SA).

    Jak že to nakonec říká vlk, když není schopen rozumně vyvrátit beránkovy argumenty? "Můžeš i za to, že mám hlad!" - u siľnogo vsegda bessiľnyj vinovat... (TP)

  • Poznamenává Juliana:

    Není divu, že v ČT neumějí správně připravit experiment. Podívejte se do časopisu ČT (buď červen nebo červenec). Pod titulkem "Věda v ČT" se stkví Jára da Cimrman. --- Cimrman by možná experiment takhle připravoval.
  • Kočkování v České televizi pokračuje otevřeným dopisem redaktorů redakce publicistiky Radě ČT. Spíš než o vážnou krizi jde o folkloristické zpestření horkého léta: "povstalci" i "utlačovatelé" vědí, že ani jedna strana nemá sílu na razantnější akci, a tak za pár dní vzrušení opadne a bude se dál společně čekat na Godota v podobě generálního ředitele České televize. (TP)

  • Jak informoval server www.mobil.cz, brněnští policisté se nespokojují s kontrolou dokladů osob, které se jim nelíbí, ale na potkání zjišťují i sériová čísla, tzv. kódy IMEI, jejich mobilních telefonů, a ověřují, zda telefon není kradený. Přirozeně jde o flagrantní porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na ochranu soukromí, ale v zemi, kde právní vědomí populace formovalo čtyřicet let totality, se takové věci neberou vážně - jací občané, taková policie. Otázkou je, kdy policisté - k velké spokojenosti softwarových firem - začnou s namátkovými prohlídkami našich počítačů... (TP)

  • Zveřejnili jsme tři dosud nepřístupné dokumenty týkající se prodeje IPB: smlouvu o prodeji, státní zárukudohodu o kompenzaci záruky. (TP)

  • Pouhé dva týdny po Britských listech se rozhodla zveřejnit dokumenty o prodeji IPB i česká vláda. Jsou vystaveny na stránce ministerstva financí. (TP)

    Galerie Britských listů

  • Do fotogalerií jsme doplnili mnoho nových fotografií, mj. snímky, které Štěpán Kotrba pořídil ve spolupráci s Českým rozhlasem a které dokumentují jeho akci Africká odysea, narozeniny nosorožce v králodvorské ZOO, letecké záběry z východních Čech a nejnověji fotografie parních lokomotiv, které nasnímal Tomáš Pecina v Lužné u Rakovníka. (TP)


    Hlavně nenápadně!

  • Zpřístupnili jsme galerii portrétů 42 "podivných postav", které za poslední rok doprovázejí různé pražské demonstrace.

  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer a pro Mozillu, na netscapové verzi se intenzivně pracuje. (TP)

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s.
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Ilustrační grafika: Š. Kotrba

    Kdo bude ředitelem České televize

    Pokus o střízlivý pohled na první kandidáty

    Tomáš Pecina

    Všem, kdo vkládají naděje do nastávajícího výběrového řízení, z něhož má vzejít stálý generální ředitel České televize, bych rád připomněl známé rčení, že velbloud je kůň, kterého navrhla komise. Nečekejme zázraky: i když Rada ČT bude ředitele bohudíky pouze vybírat, nikoli sestavovat z částí, šance, že místo ztepilého bělouše obdržíme cosi podobného zvířeti z ilustrace tohoto článku, hraničí s jistotou.

    Především je nutno si uvědomit, že výběr bude probíhat pod obrovským tlakem. To, co se děje nyní v souvislosti s odchodem Martina Mrnky, Marka Vítka a Jana Tobiáše, jsou nepatrné mediální vlnky čeřící poklid okurkové sezóny ve srovnání s bouří, která vypukne zhruba v polovině září. Pro revolucionáře z velína i pro televizní intelektuály, exhibující své mentální dovednosti jedině díky štědrosti rozpočtu ČT a žijící s televizí léta v příjemné symbióze, bude volba ředitele skutečně příslovečnou "poslední bitvou" - neuspějí-li, budou muset hledat pro své vlohy jiné uplatnění, a to bude u mnoha z nich více než obtížné. Budou "betlémy" při zasedáních Rady, budou kampaně v novinách, možná dojde i na vzkazy oblíbených režisérů z daleké Ameriky a na slzy v očích národem milovaných tragédů...

    Rovněž politické tlaky a přání poslanců ovládajících mediální komisi sehrají svou úlohu, i když nelze čekat, že by radní těmto doporučením zcela podlehli a svým hlasováním kopírovali přání poslaneckého klubu, který je do Rady dosadil - na to je situace příliš vážná a radní si to naštěstí uvědomují.

    Pomineme-li jako nepodařený žert kandidaturu Martina Mrnky, záměrem zúčastnit se výběrového řízení se netají čtyři uchazečí: sněmovnou jmenovaný prozatímní ředitel Jiří Balvín, neúspěšná Hodačova ředitelka zpravodajství Jana Bobošíková, manažer společnosti CME a bývalý programový ředitel TV Nova Petr SládečekMichael Kralert, finanční ředitel České televize z Puchalského éry a kandidát na prozatímního ředitele navržený ČSSD.

    Jiří Balvín by byl v dané situaci sázkou na jistotu. Ačkoli není schopen televizi reprezentovat a jeho veřejná vystoupení - jako naposledy zcela zbytečná invektiva vůči Jolaně Voldánové - pravidelně vyvolávají reakci v rozpětí rozpaky-pobouření-skandál, Balvín se osvědčil jako rutinér, vědomý si v každém okamžiku hranic svých možností. Balvín není vizionář, nepracuje s dlouhodobými koncepcemi rozvoje a spíš a raději než subjektem bývá objektem rozhodování druhých, na druhé straně však nejedná zákeřně a nemění své názory ze dne na den. Je-li politickou objednávkou privatizace ČT, je Balvín tím pravým mužem, který do ní televizi bez větších kolizí a v souladu s přáním establishmentu přivede.

    Jana Bobošíková je Balvínovým pravým opakem téměř ve všech směrech. Ambiciózní, charismatická a efuzívní osobnost, schopná porozumět struktuře problémů, méně však již svolná ke každodenním kompromisům a systému implicitních služeb a protislužeb, jaké působení v manažerské pozici velké instituce vyžaduje. Z hlediska politické reprezentace: neřízená střela, z hlediska revoluční komuny Velín: černá smrt. Šance na úspěch ve funkci: relativně vysoká, šance na zvolení: nula.

    Michael Kralert může být chápan jako záloha pro případ, že by se opoziční smlouvě nepodařilo prosadit Jiřího Balvína. I on patří k méně výrazným mediálním osobnostem a ani u něj se nedá předpokládat, že by si dokázal vybudovat silnou pozici. Mohl by však být zvolen v případě, že střet mezi Balvínem a revolucionáři dosáhne intenzity, kdy Balvín bude nepřijatelný, a pak by mohl být ředitelem s prakticky identickými parametry, s výhodou čistého stolu, k němuž by mohl s exrebely usednout.

    Petr Sládeček by mohl být "zlatou střední cestou". Jeho bývalé spojení s TV Nova je vykoupeno tím, že se přiklonil k ideologicky přijatelnější CME, má výhodu mládí, vzdělání, obstojného vystupování, jistého osobního kouzla i koncepčního, přehledného stylu práce. Ze čtyř uváděných kandidátů má Sládeček největší šance, bude-li volba probíhat v relativním klidu, bohužel však není jisté, zda a jak by dokázal ve funkci obstát, uvážíme-li, že pracovní podmínky, které nového ředitele čekají, by svědčily spíš plastové figuríně používané při crash-testech než živému člověku - a jak jsme měli možnost poznat v zimě, jakmile velín pozná, že protivník je slabý, útočí bez milosti.

    Kumulativní pravděpodobnost, že uspěje některý ze čtyř předchozích kandidátů, je však pouze asi 50 % - stejně pravděpodobné je, že Radě zaimponuje některý z kandidátů, kteří záměr ucházet se o křeslo ředitele veřejnoprávní televize dosud nedeklarovali. Kdo by se mohl stát tímto tajným favoritem, budeme vědět zhruba za měsíc.


    Ochrana svědků - konečně!

    Jiří Němec

    Každé spáchání trestného činu přináší v podstatě všem zúčastněným jisté větší či menší nepříjemnosti či potíže. Na prvním místě možná nikoliv samotnému pachateli, ale především poškozenému, kterému byla právě trestným činem způsobena škoda na majetku či dokonce na jeho zdraví. Rovněž pachatel se dočká, pakliže jej ovšem policisté chytí a orgány činné v trestním řízení, státní zástupce a soud mu spáchání trestného činu prokáží, potom právem následuje trest uložený podle trestního zákona. Aby se však právě konkrétnímu pachateli protiprávní jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu dokázalo, potřebují orgány činné v trestním řízení shromáždit co největší množství důkazů. A ne každý pachatel po sobě zanechá tak nezpochybnitelné stopy, jako jsou třeba otisky prstů nebo stopy biologické povahy ověřitelné pomocí zkoušky na DNA. Svědci, tj. osoby, které něco významného, co má vztah ke spáchanému trestnému činu, viděli či slyšeli, mají potom důkazní hodnotu z nejpotřebnějších a velmi často bez jejich svědectví nelze pachateli trestný čin dokázat.

    Někdy prostě stačí vykouknout v ten pravý okamžik náhodně z okna a může se v podstatě každý z nás stát svědkem loupežného přepadení, krádeže či fyzického napadení. Často se tak poklidný život normálního člověka, který dosud neměl s policií či soudy nic co do činění, velmi zásadním způsobem mění. Samozřejmě pokud člověk okno zase potichu nezavře a potlačí v sobě jisté výčitky svědomí, že možná právě díky němu unikne pachatel potrestání a spáchá třeba trestný čin opětovně. Právě proto nakonec většina lidí přece jen zavolá na policii, spáchání trestného činu oznámí a později samozřejmě i svědčí proti dopadenému pachateli. Leckomu se může zdát, že je to jenom naplnění normální občanské povinnosti. Takovýto svědek však může mít často nečekané a někdy i dalekosáhlé problémy. Pachatelé, či jejich kumpáni a rodinní příslušníci totiž někdy vyhrožují, že pokud bude svědek na policii či především při hlavním líčení u soudu proti pachateli svědčit, pomstí se jemu, či jeho rodině. A někdy jsou to výhrůžky, které nezní vůbec planě! Samozřejmě je asi rozdíl svědčit v případě autonehody, a drogového dílerství či vraždy na objednávku, ale faktem je, že relativně vysoké procento lidí, kteří se rozhodli svědčit proti pachateli trestného činu a pomoci tak policii a soudu v usvědčení pachatele, nemá potom po měsíce či roky zrovna pocit osobní bezpečnosti. Mnozí lidé tak právě proto ze strachu před případnými následky svého svědectví raději nesvědčí vůbec. I v důsledku toho se tak celou řadu trestných činů nepodaří vždy pachatelům patřičně prokázat. Až dosud (na rozdíl od evropského zákonodárství) u nás nebyl právní předpis, který by svědky před takovýmto počínáním pachatelů patřičně ochraňoval.

    1. července letošního roku nabyl účinnosti zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Konečně se tímto zákonem vytváří ucelený program (doposud u nás známý jenom z detektivek), který zahrnuje osobní ochranu ohroženého svědka a ostrahu jeho bydliště, pomoc při dočasném nebo i trvalém přestěhování v rámci ČR nebo i do zahraničí, pomoc při zajišťování nového zaměstnání, nezbytnou finanční pomoc a sociální výpomoc a konečně i zastírání totožnosti za účelem vytvoření úplně nové identity. Do tohoto programu bude možno zařadit osoby, které mají podat nebo podají v trestním řízení svědectví a v souvislosti s tím jim pak zřejmě hrozí či může hrozit újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Ohroženou osobou tak mohou být nejen pouze svědci, ale i další osoby zúčastněné v trestním řízení - např. policisté, soudní znalci, státní zástupci, soudci a samozřejmě i osoby jim blízké (děti, rodiče, sourozenec a manžel). Ochrana se obdobně poskytne dokonce i pachateli trestného činu, který vypovídá v neprospěch svého hlavního spolupachatele.

    Do programu ochrany podle tohoto zákona zařazuje ohrožené osoby ministr vnitra na návrh policejního prezidenta. Osoby, které jsou ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, zařazuje do ochranného programu ministr spravedlnosti. Předpokladem samozřejmě je předchozí souhlas chráněné osoby. Zkušenosti z evropských států, kde tato opatření již dlouhou dobu praktikují, říkají, že to bývají často záležitosti velmi finančně nákladné, především pokud se jedná o změnu identity a přestěhování často celé rodiny. Na druhou stranu pokud skutečně chceme hlavně tu nejzávažnější trestnou činnost patřičně trestněprávně postihovat, není asi jiné cesty, než především svědkům, ale i dalším osobám tuto ochranu umožnit a nabídnout a možná nebezpečí vyplývající z podaného svědectví proti konkrétnímu pachateli závažného trestného činu tak minimalizovat. Zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědků a dalších osob v souvislosti s trestním řízením to od 1. července v souladu s běžnou evropskou legislativou konečně umožňuje.

    Jiří Němec, právník, Liberec


    Evropský soud pro lidská práva a Výbor pro lidská práva Spojených národů.

    Srovnávací studie.

    Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata pod dojmem druhé světové války, aby kodifikovala lidská práva, a aby uchránila lidstvo od opakování minulých zločinů.

    Obě instituce, Evropský soud pro lidská práva a Výbor Spojených národů pro lidská práva od ní odvozují svou existenci. Evropská Úmluva o lidských právech to vyjadřuje v své preambuli:

    "Podepsané vlády, členové Rady Evropy, majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948, majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených, se dohodly na následujícím"

    Ačkoliv jsou tedy právní normy těchto dvou institucí, které jsou zodpovědné za definování, dohled, uplatňování a prosazování lidských práv založeny na stejné Všeobecné deklaraci, přece mají rozdílnou filozofii, pravidla a jejich výklad. Jejich rozhodnutí se liší, často diametrálně. To musí nutně zanést zmatek do agendy pro kterou byly utvořeny.

    Je-li Úmluva takto uvedena, je samozřejmé, že Úmluva, její články a její výklad by neměly být v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv a jejím výkladem, tak jak ji vykládá Výbor Spojených národů pro lidská práva.

    Některé články Úmluvy Rady Evropy a jejich výklad Evropským soudem pro lidská práva a články a výklad Opčního protokolu k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech podle Výboru Spojených národů pro lidská práva se značně liší. Tak například:

    Výbor Spojených národů: Opční protokol, článek 5, 2b) říká: "Výbor nevezme v úvahu stížnost, jestliže stěžovatel nevyužil všechny dostupné domácí možnosti. Toto pravidlo neplatí tam, kde užívání možností trvalo nerozumně dlouho [lepší překlad do češtiny: nepřiměřeně dlouho-pozn. TP].

    Evropský soud: Článek 35 Úmluvy říká, že Soud bude jednat jen v případě, že byly všechny domácí možnosti využity.

    Zásadní rozdíl je v slově dostupné. Zatímco Výbor stanovil v svém rozhodnutí 586/94, čl. 6.5, že "jenom takové možnosti je třeba využít, které jsou dostupné a účinné", česká sekce Evropského soudu opakovaně tvrdí, že stěžovatel musí využít všechna možná odvolání až k Ústavnímu soudu, i když nemá žádnou naději na úspěch, jak je tomu v případě Čechoameričanů, kteří ztratili české občanství.


    Výbor Spojených národů v rozhodnutí 516/92 prohlásil, že občanství jako podmínka pro restituci zabaveného majetku je neslučitelná s článkem 26 Úmluvy o občanských a politických právech, který zakazuje diskriminaci.

    Evropský soud zatím nerozhodl o přijatelnosti stížností bývalých občanů, které byly zamítnuty českým Ústavním soudem, kvůli podmínce občanství.


    Výbor Spojených národů v rozhodnutí 586/1994, v čl. 6.3 zkoumal, může-li stížnost být posuzována z hlediska ratione temporis (doby, kdy se věc udála). Rozhodl, že ačkoliv se konfiskace stala před přistoupením České republiky k Úmluvě a k Opčnímu protokolu, nové zákony, které vylučují stěžovatele, kteří nejsou českými občany, mají následky trvající po přistoupení České republiky k Opčnímu protokolu, což může být diskriminace porušující čl. 26 Úmluvy.

    Evropský soud rozhodl v rozhodnutí 33071/96 a v některých předešlých, že může zkoumat jen ty stížnosti, které se vztahují k událostem, které se staly po přistoupení smluvní strany. Majetek stěžovatele byl zabaven v červnu 1949 a proto se soud ratione temporis nemůže zabývat tím, za jakých okolností k zabavení došlo anebo tím, jaký dopad to má dodnes. Zde Soud poukazuje na  a potvrzuje zavedený právní názor, že zbavení vlastnictví je v podstatě jednorázová událost, z které neplyne trvalá situace odepření práva.

    Evropský soud neuvádí zdroj "legální" zásady, podle které je dovoleno, aby vlastnictví přešlo bez souhlasu majitele oprávněně na jinou osobu nebo na stát jen proto, že majiteli bylo úmyslně zabráněno po dlouhou dobu užívat jeho majetková práva.


    Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích 117/93, 117/96, 67/97 a 363/98 znovu a znovu zdůraznil, že ačkoliv nemůže rozhodnout ve prospěch poškozeného, původní vlastnictví se v důsledku zákona 119/90, který zrušil všechny konfiskační rozsudky ke dni kdy byly vysloveny, nikdy neztratilo.

    Evropský soud tvrdí, že "naději na uznání toho, že staré vlastnické právo přežilo, i když nemohlo být skutečně užíváno, nelze pokládat za vlastnictví ve smyslu článku 1 Protokolu č.1, a že stěžovatel neměl podle platných zákonů právo nebo nárok, které by bylo možno pokládat za 'vlastnictví' ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 a tedy ani nemohl oprávněně očekávat restituci.

    Ví Evropský soud o těchto rozhodnutích Ústavního soudu? Bere je v úvahu?


    Uvedli jsme jen několik příkladů rozporů v tom, jak rozumí lidským právům dvě mezinárodní instituce, které mají dohlížet a rozhodovat v záležitostech lidských práv definovaných Všeobecnou deklarací lidských práv.

    Domníváme se, že takové rozdíly v názorech těch dvou institucí jsou nejen nepřijatelné ale že znemožňují veškeré úsilí o sladění zákonů v Evropě. V žádném případě v této praxi není nic univerzálního, jak se tvrdí v Evropské Úmluvě.

    Také se domníváme, že je Evropský soud nebo Rada Evropy pod vlivem politických tlaků se strany vlád. Od roku 1996 rozhodl soud jen jeden případ, o kterém prohlásil, že je to případ "pilotní", podle kterého se bude řídit v dalším rozhodování. Jelikož je tímto případem stížnost 33071/96, Malhous, důrazně protestujeme, protože to vůbec není typický případ. České restituční případy spadají do různých kategorií podle různých restitučních zákonů, různých podmínek v těchto zákonech a různých rozhodnutí českého Ústavního soudu.

    Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci českých restitucí budou mít velký vliv na výklad Všeobecné deklarace lidských práv v Evropě a tím i na budoucnost Evropské unie.

    Vyzýváme tyto dvě organizace aby se dohodly a odstranily konflikt ve svém výkladu Všeobecné deklarace lidských práv.

    Jan Sammer, secretary
    Czech Coordinating Office

    12. června 2001


    Krize vědecké medicíny léčitelům svědčí

    J. Šavlík, J. Hnízdil

    Naše zdravotnictví se potýká s již déle než deset let trvající krizí, jejíž řešení je stále v  nedohlednu. Kombinace bezplatné, všeobjímající a široce přístupné lékařské péče s tržním pojetím, v němž pacient představuje zákazníka, lékařská péče zboží a lékař prodavače, honorovaného podle počtu obsloužených klientů, je problém, k jehož řešení schází dostatek politické vůle a rozhodnosti. Péče o zdraví přitom je nesporně politikum, věc veřejná, vyžadující institucionální zajištění. Způsob a úroveň zdravotní péče je proto kriteriem hodnotového systému společnosti a lékař je vnímán jako člověk s vysokým společenským kreditem. Jeho ocenění, a to nejen finanční, je tak v současné době neblahým svědectvím morální úrovně naší společnosti, v níž politika neslouží zdravotnictví, nýbrž naopak, zdravotnictví je podřizováno politickým a ekonomickým zájmům. V takto koncipovaném systému však občan ztrácí vztah ke svému zdraví jako nejcennějšímu statku a zaměňuje jej za osobní pohodlí a konzumní způsob života.

    Krize současné medicíny však nemá charakter výlučně ekonomický, nýbrž i etický a odborný.

    Medicína totiž odráží problémy celé společnosti a  stává se místem konfrontace nových názorových směrů, především otázky vztahu přírodních a společenských věd. Jakkoliv je nutnost změny v pojetí medicíny zřejmá, všichni dosavadní reformátoři kritizující stávající model stojí pevně na pozicích současného stavu. Z chybných východisek však nelze dospět ke správným závěrům, tyto diskuse se ukazují jako zcela bezvýchodné a pouze potvrzují nutnost systémové změny ve smyslu "přehodnocení hodnot".

    Konkrétním důsledkem zmíněné bezvýchodnosti je i spor vědecké a alternativní medicíny, probíhající v současné době mezi odbornou i laickou veřejností. Roznětkou, která odstartovala tento konflikt, se stalo přijetí novely živnostenského zákona, podle které nejsou metody alternativní medicíny a léčitelství legislativně ošetřeny a nelze je proto provozovat jako živnost. Přestože se léčitelé této novele tvrdě brání, ve skutečnosti je zásadním způsobem neohrožuje. Převážná většina z nich totiž provozovala a dále provozuje svoji praxi bez živnostenského oprávnění, pro jiné se únikovou cestou stala živnost "Psychologické poradenství a diagnostika". Mnohem vážnější ohrožení však pro léčitele představuje navrhované znění novely zákona o zdravotní péči, podle které může být i poradenská činnost poskytována výlučně osobami zdravotně a odborně způsobilými a to pouze ve zdravotnických zařízeních. K tomuto razantnímu kroku, prakticky kriminalizujícímu naprostou většinu léčitelských metod, vláda přistoupila v situaci, kdy popularita alternativní medicíny dramaticky vzrůstá, v řadě vyspělých zemí je tolerována, či dokonce integrována do medicíny vědecké, vyučuje se na univerzitních pracovištích a v léčebné praxi ji s úspěchem používá i celá řada lékařů.

    Jak je ale vůbec možné, že v době převratných pokroků v medicíně v podobě klonování či transplantací počítači řízených tělních náhrad obrací stále větší část veřejnosti svoji pozornost k šarlatánství a mystice? Proč jsou problémy léčitelství nuceny brát vážně i ty nejprestižnější odborné lékařské spolky a státní správa?

    Vysvětlením tohoto paradoxu může být prohlubující se krize vědecké medicíny. Ta se svým jednoznačně biologickým zaměřením, přísnou orientací na přírodní vědy a techniku stala v  plynulých desetiletích nositelkou pokroku a vedla k až neuvěřitelným úspěchům v poznání příčin mnoha nemocí, stavby a funkce lidského těla i schopnosti tyto funkce aktivně ovlivňovat. V posledních letech ale tato orientace vnucuje medicíně rychle narůstající problémy, které zmíněnými postupy již nejsou řešitelné. V důsledku její atomizace na úzce specializované obory rozdělující si lidské tělo na jednotlivé orgány či jejich části, se téměř zcela vytrácí komplexní, celostní pohled na osobnost pacienta v jeho jedinečnosti a individuálním způsobu prožívání nemoci. Tradiční přístup biologicky orientovaných lékařů, téměř zcela ignorujících emoce, psychické i sociální souvislosti pacientových obtíží, pak výstižně charakterizuje výrok, o který se současná medicína opírá: "Dříve než označíme obtíže pacienta za psychogenní, je nutné vyloučit jejich organickou příčinu". Mnohdy naprosto zbytečná, nákladná a pacienta poškozující vyšetření i následná léčba se tak stávají jednou z hlavních příčin odborné i ekonomické krize zdravotnictví. V typickém případě, kdy se ani po provedení řady vyšetření nepodaří nalézt organickou příčinu obtíží, které nebyly dány do složité sítě psychických a sociálních souvislostí pacientova života, vhání bezradnost vědecké medicíny pacienty přímo do náručí léčitelů. Nelze se proto divit, že se značný počet pacientů, zklamaných přístupem lékařů i konzumním systémem organizace zdravotnictví, odvrací od špičkových technologií a elit lékařského stavu a svoji důvěru vkládá do rukou zpravidla nevzdělaných a medicínou nedotčených laických léčitelů. Takto ztracenou důvěru si však nelze vynucovat žádným administrativním opatřením, nýbrž důkladnou analýzou příčin současného stavu a zmíněným "přehodnocením hodnot".

    Jakkoliv je však podstata krize vědecké medicíny snadno pochopitelná, zdá se být neřešitelná, v důsledku ignorance, se kterou lékaři stavovsky a programově preferují informace biologického charakteru na úkor věd společenských. Současná medicína, zaštiťujíc se vědou a bojujíc proti mystice a iracionalitě, se totiž sama iracionálně a předsudečně brání přijetí vědeckých informací společenských oborů, hovořících mimo jiné o potřebě rituálů, magie a mystiky v základním vybavení lidstva od samotného jeho vzniku.

    Současný rozmach léčitelství a alternativní medicíny proto není dán reálnou existencí tajemných a vědou dosud neobjasněných léčebných sil, nýbrž především odlišným přístupem léčitelů k osobnosti pacienta. Ten totiž u léčitele intuitivně vyhledává to, co mu současná medicína není schopna nabídnout: trpělivé porozumění, vcítění, uklidnění, pozornost soustředěnou na člověka jako celek a jeho způsoby stonání. Skutečnou příčinou existence šarlatánských léčitelských metod je tak zásadní selhání vědecké medicíny, na jedné straně proti těmto metodám bojující, paradoxně však vytvářející ideální podmínky pro jejich další šíření.

    Diskutovaná novela zákona o zdravotní péči proto nemůže léčitelství ohrozit, pokud vědecká medicína svoje pochybení nepřizná a nestane se jí vlastní vysoce odborný psychosomatický přístup lékaře k pacientovi, založený na vztahu partnerství a vzájemné důvěry, respektující psychické a sociální souvislosti jeho obtíží. V opačném případě si lidé cestu k léčitelům vždy rychle znovu naleznou.

    MUDr. J. Šavlík, CSc.
    vedoucí lékař psychosomatické poradny

    MUDr. J. Hnízdil
    vedoucí lékař rehabilitačního oddělení

    Fakultní poliklinika Všeobecné fakultní nemocnice Praha


    Na Úřadu pro ochranu osobních údajů účel nesvětí prostředky

    Hana Štěpánková

    Praha 31. 7. 2001

    Pane redaktore Pecino,

    Upřímně lituji, ale oslovení "vážený" se mi tentokrát jeví nadměrné:

    Vaše podezření, které vyslovujete 30. 7. o předsedovi Úřadu pro ochranu osobních údajů, zavání šířením poplašné zprávy, hodným "adrenalinového" žurnalismu, k němuž, zdálo se, BL nebudou tíhnout. Ovšem síla a hrubost charakteristik, s níž občas méně či více adresně útočíte, či využívání zavádějícího titulkování (distancuji se tímto od titulku, který BL spojily s mou osobou dne 30. 7.), jako by měly zastřít nedostatek hutných argumentů. Naopak pro podivné překlepy jevíte podivnou shovívavost. Což vše posouvá BL tam, kde jistě být nechtěly.

    Budiž ale ještě konkrétně řečeno: Vaše volání po tom, aby se ÚOOÚ stal kukaččím vajíčkem, z něhož se budou líhnout účelově pokroucená nařízení, kterým dá v tom nejsvětějším zájmu zelenou předseda Úřadu, nedochází slyšení. Nikoli v zájmu jakýchkoli darebáků, ale v zájmu práva. Na Úřadu pro ochranu osobních údajů účel nesvětí prostředky.

    Hana Štěpánková
    tisková mluvčí ÚOOÚ

    Poznámka TP: Uniká mi, které měly být ty "silné a hrubé charakteristiky" - snad to, že K. Neuwirt není fachidiot? Hrubostí by možná bylo napsat opak... Nebo že omezení přístupu ke katastru nemovistí poškozuje veřejný zájem? Silnější výrazy, např. označující investigativní novinářství za voyeurismus, padaly, pokud vím, zatím spíše z opačné strany... Řeknu tedy ještě jednu hrubost, za niž mi bude upřeno zdvořilé oslovení: Úřad pro ochranu osobních údajů by si měl najít nového mluvčího, protože paní Štěpánková svými tiskovými výstupy nepřispívá k jeho dobrému jménu.

    Na okraj bych rád vysvětlil, že Britské listy nikdy nevolaly po tom, aby ÚOOÚ vydával ve věci katastru jakákoli "pokroucená" nařízení, naopak chtěly, aby se řídil zákonem a do rozhodování o způsobu zveřejnění katastru na internetu nezasahoval, protože tam nemá zákonné pravomoci, jelikož se jedná o přístup k veřejnému registru. Zásah K. Neuwirta do způsobu zpřístupnění katastru na internetu je volnou interpretací (až dezinterpretací) zákona o ochraně osobních údajů (č. 101/2000 Sb.).


    Uprchlíky nikdo nechce

    Radoslav Res

    Vážená redakce!

    Debata o anglické, nebo americké diskriminaci se podobá spíše mikroskopickému přehrabování humusu, aniž by se připomnělo, z jakého lesa je.

    Jestliže někdo 40 let všude bojuje proti ohradám a "želeným oponám", neměl by je stavět na svých hranicích. Není tomu tak dávno, co se zbourala ta napříč Evropou a teď nám ti, kteří to nejvíc žádali, chtějí prodávat drahé protiraketové systémy, jako kdyby ty byly schopny ekonomické emigranty zastavit.

    Po vietnamské válce jsme zažili utrpení 220.000 Boats People, které si na konci podělila Evropa, aby Americe zaplatila za obranu svobodného světa. Když pak Carter u Deng Xiao Pinga vzpomněl lidská práva, zaslechl toto: "My víme, že je u nás nejméně 50 milionů lidí nespokojeno. Chcete je?"

    I poslední despota tohle pochopil. Tisíc Kalašniků, šikovně podělených, stvoří 100.000 uprchlíků, a ti nadělají daleko větší škodu, než stokrát dražší raketa.

    Kulometčík 1. Brigády Jana Žižky z Trocnova, Václav Geler z Daruvarského Brestova, mi na Vánoce 1990 řekl: "Hochu, vypadá to, že nás Srbové poženou za tebou do Německa. Ten Angličan a Francouz mají ty černý z kolonií na krku a ten Němec jen pilný gastarbajtery."

    Zdravím vás srdečně a bijte dál, hlava nehlava.

    Radoslav Res, Dortmund


    Fejeton o starostech rozmarného léta

    První český Trilobit

    Jan Adam

    Dámy a pánové, nejdůležitější je vztyčovat pomníky. Jakékoli, čemukoli a hlavně všude. Teď hovořím o tom Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Pro úvahu, která bude následovat, mě inspirovala polemika, která svým obsahem vlastně žádnou polemikou nebyla a kterou jsem si přečetl před nedávnou dobou v jednom předním deníku. Její autor dokazoval, že je nutné souhlasit s resuscitací této barokní památky. Už se prý dokonce tesá z kamene dovezeného až z Indie. Ať tedy žije indické pseudobaroko jednadvacátého století v srdci místa, které se snad do zmíněného století nikdy nedostane. Čím více soch v našem hlavním městě, tím hezčí procházka pod plastickými symboly naší historie, jak říká ten dobrý muž. A tato procházka by byla plastičtější, samozřejmě s trochou rozmarné fantazie, jak rozmarně tento autor dodává, kdyby na ni padl za slunného dne i stín letenského Stalina a tanků T-34 všech možných barev. I když na nich nezáleží, protože ty stíny by byly vždycky stejné a nereflektovaly by barvy svých objektů, dodávám já.

    Ano, vztyčujme pomníky všemu, co kdy mělo a snad i stále má s námi něco společného. Ostatně Forum Romanum bylo plné soch a i na ty jejich zbytky se po dvou tisících letech stále jezdí dívat miliony turistů. A proto po obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí obnovme i pomník maršálu Radeckému na Malostranském náměstí a pak běžme dál do historie a zase zpět až k dnešku a i současnosti vztyčujme pomníky, protože i dnešek je z pohledu zítřka dokonalou historií. I ti bolševici takhle uvažovali, protože když obnovovali Týnský chrám, z jehož Adama a Evy je tak krásný výhled do středu Staroměstského náměstí, rázem odvrhli hlasy jakýchsi extremistů, aby při rekonstrukci čelní stěny tohoto úžasného gotického chrámu byl z jejího povrchu ztesán reliéf sv. Panny Marie. Téže panny, která teď bude opět slavně vztyčena na hinduistickém sloupu u jeho paty. A nešetřili ti bolševici a praštili se přes kapsu a zlatem koupeným ať už za poctivé nebo ukradené peníze znovu obkroužili ten kousek po Bílé hoře přilípnutého barokního kamene s postavou naší panny, aby tato panna za několik málo let mohla s uspokojením hledět z čela sv. Týna na listopadové tisícihlavé davy bourající komunismus v Čechách.

    A proč rozmarná fantazie? Rozmarná fantazie totiž může jednoho svést ke zhoubným myšlenkám. Obnovme tedy sochu Stalina tam nahoře na Letné. Postavme tu sochu, tu frontu na maso, dřív, než ji za nás obnoví někdo jiný. A obnovme i sochu Hitlera nebo nacismu, určitě tu něco takového, co by plasticky odráželo ten teutonský duch, muselo být za těch šest let nacistické zvůle. Ty říšské orlice a hákové kříže v Brně na Špilberku se přece nebudou krčit tak osamoceně. A postavme zase sochy Leninů a Gottwaldů a všech těch dalších bolševiků, i to je naše historie. Nečekejme, až je postaví někdo jiný. A i kdyby je za nás nikdo znovu nepostavil, tímto způsobem my Češi budeme první, kdo objeví stroj času, ten vysněný způsob cestování i do minulosti. Ano, odsuďme jakékoli obrazoborectví - dobré i špatné. Ano, vraťme se do minulosti, protože nechápeme ani přítomnost, ani budoucnost. A když už něco takového vynalezneme, ten fantastický časostroj, měli bychom to dotáhnout do důsledku. Vztyčujme sochy, které byly kdysi zbourány, a vztyčujme i nové sochy naší minulosti, které až dosud nikdo nepostavil. Zrobme sochu českého Kelta, nebo třeba českého Kváda a Markomana. Ostatně ti dva by mohli být podobní soše bratranců Veverčáků. A také postavme sochu Trilobita. Barrandier je přece náš a trilobiti byli součástí naší historie. Pravda, o to méně peněz bude na obnovu barokních soch v Kuksu, ale budeme mít pomník skvělé fosílie. Trilobiti přece vládli Zemi nejdéle ze všech živých tvorů. Obrovská socha Trilobita, nejlépe z bronzu nebo carrarského mramoru. Proč za materiálem až do daleké Asie? Obnova chátrajícího Karlova mostu posečká. A co Lidice a Terezín. Když už dnes může být střelnice v Terezíně, střelnice, kde se skutečně střílí, stále doufám že jen pro zábavu, myslím si, že socha Trilobita není až tak zcestná myšlenka.

    A představte si tu úžasnou procházku Prahou, kdy i přes slunné letní odpoledne slunce neuvidíte pro samé stíny, které by vrhali původní nebo zcela nově vztyčení fašouni a liberálové, bolševici a konzervativci, husité a jezuité, anarchisti a monarchové, trilobiti a Hunové, maršálové, morové sloupy a vítězné sloupy, možná i oblouky, kříže a obelisky, busty, sochy koní s jezdci i bez jezdců, piety a pokání, palcáty a děla, Churchillové a svatí duchové, buditelé a trpaslíci a určitě Šípkové Růženky, to aby ty panny Marie měly nějakou dámskou společnost. Ale ty sochy trilobitů by asi byly nejhezčí.

    A proto kdo by chtěl přispět na celonárodní sbírku na sochu prvního českého Trilobita, ať tak učiní. Trilobit bude z bronzu, tedy žádná zkamenělina, a slibuji, že udělám vše, aby ten bronz nebyl ze zvonů ukradených z našich kostelů. To bych s ohledem na svůj zápal pro českou mariánskou tradici nemohl připustit. Také slibuji, že s penězi získanými z této sbírky nikam neuteču. Trilobit prostě musí být. A přímo na Staroměstském náměstí mezi Janem Husem a Mariánským sloupem. A kdo by tvrdil, že by to byl až příliš surrealistický obrázek, byl nepřítelem lidu. Takovým bych doporučil, ať jdou hlídkovat nahoru na Letnou. Prý už se tam opět vozí švédská žula a generalissimus bude mít na své uniformované hrudi knoflíky zase o průměru sedmdesáti centimetrů. Ty řečičky o tom, že tam bude jen obyčejné delfinárium, jsou jen zastíracím manévrem.


    Prohlášení ke kontrolám cestujících na letišti Praha-Ruzyně britskými úředníky

    V Praze, 30.7. 2001

    Nová škola o. p. s
    Organizace pro pomoc uprchlíkům o. s.
    Veletržní 24, 170 00 Praha 7
    Tel.: 20 397 209, 20 397 377
    e-mail:
    opu@ecn.cz, novaskola@novaskola.org

    Naše organizace, které působí téměř po celou dobu existence České republiky jako demokratického státu, jsou vážně znepokojeny současnou situací, kdy dochází ke kontrolám a selekci cestujících do Velké Británie již před jejich odletem z České republiky.

    Je zcela zřejmé, že prováděné kontroly diskriminují české občany romského původu. Již z tohoto faktu vyplývá, že kontroly by měly být ihned ze strany České republiky vypovězeny, aby se Česká republika nepodílela na tomto aktu rasové diskriminace.

    Provádění kontrol před odletem navíc zabraňuje těm českým občanům, kteří se ve své zemi cítí pronásledováni kvůli svému rasovému původu, efektivně uplatnit právo na usilování o politický azyl. K respektování tohoto práva se Velká Británie zavázala přistoupením k Ženevské konvenci o uprchlících z roku 1951. Tato skutečnost neznepokojuje pouze nás, ale také naše kolegy ve Velké Británii.

    Domníváme se, že je naší povinností vystoupit na obranu těch práv, která jsou v každé demokracii základní a nezcizitelná a k nimž patří právo nebýt diskriminován kvůli příslušnosti k určité rase a právo usilovat o získání politického azylu.

    Obracíme se proto na vás s výzvou, aby kontroly před odletem do Velké Británie na ruzyňském letišti byly zrušeny.

    S úctou

    Pavel Kelly-Tychtl
    ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům

    Luděk Novák
    ředitel Nová škola o. p. s.

    (Toto otevřené prohlášení je adresováno Ministerstvu zahraničí ČR a Velvyslanectví Velké Británie v Praze.)


    Další majetek Železného v hodnotě přes 107 milionů korun zablokován

    (Toto není objektivní zpráva, ale tiskové prohlášení agentury zastupující zájmy společnosti CME.)

    Praha 30. července 2001 - Krajský soud v Brně uložil akciové společnosti Tanzberg Mikulov, kterou podle závěru soudu ovládá Vladimír Železný, povinnost zdržet se zcizení nebo zatížení 644 akcií akciové společnosti Thunovská, 364 akcií akciové společnosti Sibeliova a 64 akcií akciové společnosti Piaristé. Celková jmenovitá hodnota těchto akcií činí 107,2 milionů korun. Krajský soud tak v odvolacím řízení rozhodl ve prospěch společnosti CME Media Enterprises B. V.

    Nařízené předběžné opatření má zajistit, aby společnost Tanzberg Mikulov nemohla zmenšovat a znehodnocovat majetek získaný od Železného, který by mohl být předmětem výkonu nálezu rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře z 9. února 2001. Podle nálezu arbitrážního soudu dluží Železný společnosti CME ke dnešnímu dni 27,1 milionů dolarů a dalšího půl milionu dolarů na úrocích z prodlení, protože i přes svůj příslib povinnou částku neuhradil. Proti rozhodnutí Krajského soudu není možné odvolání.

    Podle soudu: "Žalobce (CME) doložil nejen vykonatelný exekuční titul, na základě kterého podal žalobu podle § 42a občanského zákona, doložil kupní smlouvy předcházející tomuto exekučnímu titulu, ze kterých vyplývá, že PhDr. Železný, který byl zavázán k určitému plnění, se krátkou dobu před vydáním těchto rozhodnutí zbavil svého majetku tím způsobem, že jej vnesl do akciové společnosti, kterou založil, je předsedou jejího představenstva a kde se stal absolutně většinovým vlastníkem akcií. Doložil také, že následně potom tato společnost založila další akciové společnosti, kam tyto akcie vnesla. Lze tak vysledovat vlastnickou návaznost celé operace. Na rozdíl od žalobce, jak je výše zdůrazněno, žalovaný (Tanzberg Mikulov) nedoložil, že by tvrzení žalobce bylo nepravdivé."

    Společnost CME se domáhala zrušení účinnosti tří kupních smluv týkajících se převodu pozemků a nemovitostí manželů Železných, které ze svého majetku vyvedli na Tanzberg Mikulov, ovládanou Železným. Ta totiž obratem vložené nemovitosti v celkové hodnotě přes 162 milionů korun převedla na společnosti Thunovská, Sibeliova a Piaristé. Všechny tyto společnosti jsou řízeny osobami spřízněnými se Železným, zejména právníky z advokátní kanceláře Rozehnal a partneři.

    Donath-Burson-Marsteller

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|