Britské listy


středa 22. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Mladí Češi v zahraničí:
  • "Ty nedostaneš od české vlády finanční podporu pro studium v zahraničí? Jo, jo, Východ..." (Petra Valentinová)
  • Z deníčku ilegála I. (Jitka) V Británii pokračuje kontroverze o uprchlících:
  • Vláda nutí společnost Eurotunnel, aby bránila žadatelům o azyl pronikat do tunelu pod kanálem La Manche Kdo jsou na tom hůř, muži nebo ženy?
  • Přestaňte útočit na muže, vyzvala spisovatelka Doris Lessingová feministky
  • Slabí muži? Žádné takové nevidím! (Scotsman)
  • Největší hrůzu mají nyní muži kvůli sexu (Guardian)
  • Kdo by si vybral být mužem? (The Times) Cenzura: Kritika, kterou časopis Týden nepublikoval:
  • Psát o výtvarném umění může každý?! (Petr Pokorný) Odpověď z ČT: Televizní film o partyzánském hnutí "na Vysočině":
  • Vyprávěli jsme jen tři rozporuplné příběhy (Jan Novák, Marie Kučerová) Reakce:
  • Rasismus v Britských listech (František Neuwirth)
  • Islám je stejně zločinná a agresivní ideologie jako fašismus (Jan Šimůnek)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Proč lhala Jana Dědečková vzbouřencům v ČT, že neměla styky s politiky? Takto odpověděla na otázku Jana Čulíka "Bylo rozumné lhát ČT, že jste neměla styky s politiky?" v onlinovém rozhovoru Britských listů v úterý odpoledne:

    Až do chvíle, než mi byla položena otázka na styky s politiky jsem si myslela, že jsem naprosto imunní vůči jakémukoliv nátlaku na svou osobu. Není tomu tak a právě ve chvíli, kdy jsem vycházela z jednací místnosti v senátu, kde jsem se rozhodla vystoupit proti všem lžím, které tam zazněly, mě odchytili redaktoři. Byla jsem poměrně vystresovaná z jednání lidí, kterým vkládáme do rukou osudy naší země a kteří nechtěli slyšet vysvětlení (předem jsem byla vinná a předem měli hotový názor) , ale chtěli mě pouze ponížit svým výsměchem . Celou tu dobu jsem vnímala výsměch Žantovského a viděla povýšený úšklebek Mathého a Chmelíčka, kteří se v té spřízněné atmosféře cítili silní a jistí, přestože oba lhali, jako když tiskne. Po tomto zážitku mě odchytil Hanslík se svými otázkami. Dívala jsem se mu klidně do očí plná vzdoru a ponížení a odpovídala . Vzápětí mi volal na mobil Marek Vítek a řekl, že mají výpisy a mohou doložit, že jsem lhala. Řekla jsem mu, že si nedovolí požít výpisy, protože se dopustí protizákonného jednání. Dovolili si to a dovolili si i záměrně zkreslit některé skutečnosti tak, abych vypadala co nejhůře. To je však pouze pro vysvětlení atmosféry, ve které se uskutečnil rozhovor , a v žádném případě to neospravedlňuje moje jednání. Cítím to dodnes jako své selhání.

    Rozhovor je velmi živý - Jana Dědečková odpovídala po rekordní dobu pěti a půl hodin - za její nasazení jí děkujeme. Rozhovor najdete zde. Z dalších závažných otázek a odpovědí vybíráme:

  • "Proč loni o Vánocích nedošlo v médiích k veřejné diskusi mezi vzbouřenci a hodačovci?" zeptal se Jany Dědečkové Tomáš Zukal. Odpověděla, že "česká média selhala, nebyla nestranná":

    Statisticky lze doložit, jak [malý] prostor jsme v médiích dostali my. Redaktoři se ještě dlouho po krizi vyhýbali otevřené diskusi v médiích. Proto byla Jana Bobošíková sama v Partii na Primě. Báli se otevřené konfrontace názorů.

  • "Volba generálního ředitele ČT by se neměla konat, protože ČT v tomto stavu každého ředitele zničí." Konstatovala Jana Dědečková:

    Obávám se, že žádný [ředitel by neměl být teď zvolen], protože podmínky v České televizi nejsou optimální a ještě dlouho nebudou. Já osobně bych měla jiné řešení, ale do toho se politikům nebude chtít, protože je jednodušší hodit odpovědnost na jednoho člověka, který se v tom bude motat jako vítr v bedně, ať už to bude Sládeček nebo Balvín. K volbě generálního ředitele by za těchto podmínek vůbec nemělo dojít. Balvín by měl zůstat výkonným ředitelem pro zajištění běžného provozu a měl by být jmenován restrukturalizační tým, který by byl složen z výkonného ředitele, Rady ČT a z kandidátů, kteří budou vyzvání ( např. Sládeček, Vadas, Kralert, atd), nebo z kandidátů, jež vzejdou z výběrového řízení. Generální ředitel by měl být zvolen až následně, do plně restrukturalizované instituce. Jinak mu hrozí, že ho ten socialistický moloch spolkne, a to i kdyby byl sebelepší.

  • "To, že je Petr Bohuš nyní v ČT mezi vzbouřenci v kritické situaci, si bohužel před několika měsíci zavinil sám." Uvedla Jana Dědečková:

    Petrovi Bohušovi přeji aby to zvládl, protože mám zájem na tom, abychom jako diváci dostávali kvalitní publicistické pořady. Na druhou stranu si myslím , že v této situaci dnes vůbec nemusel být. Kdyby pan Bohuš podpořil v době krize legální management a se svými ostravskými kolegy nabídl pomoc paní Bobošíkové, zoufale shánějící příspěvky a výrobní kapacity, mohlo vše dopadnout jinak . Ve chvíli, kdy za legálním managementem stálo ještě Brno, by spolupráce Ostravy znamenala rozhodující zvrat, oni se však přidali na druhou stranu a podlehli hysterii o svobodě slova. Zjišťuje-li tedy až nyní pan Bohuš, jaké lidi mezi vzbouřenci podporoval, je to tragické a do značné míry dnes sklízí důsledky svých dřívějších postojů. Jsem si jistá, že mi by pan Vítek do stolu nebouchl.

  • Bylo správné pro Janu Dědečkovou stýkat se s Kateřinou Dostálovou - neměla předpokládat, že ji ČT na základě tohoto přátelství bude diskreditovat? zeptal se Jany Dědečkové v onlinovém rozhovoru BL Jan Čulík. Odpověděla:

    Pane Čulíku, tady se musíme naučit hodnotit nezávislost lidí podle jejich činů, nikoliv podle toho s kým se stýkají, a apriori předpokládat, že je neustále někdo ovlivňuje. Každý člověk je osobností a nenechá sebou manipulovat. Nezahodím veškeré své přátele jen proto, že bych mohla vzbudit v nějakém magorovi podezření, že jsem manipulována. To raději nebudu v žádné funkci. Líbilo se mi, co řekl pan Hodač v pořadu "21" po svém zvolení. Dej důkazy na stůl nebo mlč. Styky s politikem nemohou sloužit jako důkaz pro dehonestaci lidské důstojnosti.

  • Ve čtvrtek ve 14.00 bude odpovídat Zdenek S. Blaha, ekonom s kanadským vzděláním, který v éře Vladimíra Dlouhého působil jako poradce na ministerstvu průmyslu a obchodu. Z. Blaha, jenž je živým obrazem zásady, že je důležitější být, než se zdát, se netají svým despektem k polistopadovým elitám, o nichž veřejně tvrdí, že mnozí z nich by se na Západě uživili nejvýš jako popeláři. Jeho březnový článek v Britských listech o "vlaku, který už ujel", analyzující příčiny neúspěchu tzv. Klausovy ekonomické transformace, vyvolal značný rozruch, avšak mezi českými ekonomy se nenašel ani jediný, který by se odvážil s Blahovými závěry otevřeně polemizovat. (TP)

  • Přehled připravovaných, probíhajících i uskutečněných chatů je zde. Otázky lze posílat do všech chatů, které ještě neskončily. Ty jsou označeny světle modrým (nebo červeným, pokud rozhovor právě probíhá) symbolem hodin. (TP)

  • Rasismus a nespravedlivá stereotypizace na základě kolektivní viny a co si s tím počít. V sobotu 18.8. vysílala televize BBC velmi zajímavý dokumentární pořad o tom, jak britští a američtí muslimové zápolí s - často jistě nespravedlivým - záporným obrazem islámu v očích většinové společnosti. Český překlad tohoto pořadu jsme vydali včera zde. Obdoba s osudem Romů v České republice je totiž téměř absolutní: česká většinová společnost totiž také nespravedlivě předpokládá záporné vlastnosti, vyskytující se u části romské populace, u  všech jejích příslušníků bez rozdílu. Je velmi zajímavé přečíst si transkript pořadu o muslimech na Západě a porovnávat přitom jejich situaci s osudem českých Romů. (JČ)

  • Ke včerejší glose o společenské záruce, kterou za Romku propuštěnou do Británie převzal Jan Jařab, nám napsal Jaroslav Sever:

    Mila chovanko ustavu Cesko, Ireno Bagarova! Vis, ze jsi za sve skutky odpovedna Bohu a Janu Jarabovi. Doufame, ze nezklames a z povolene vychazky se vratis... Ostatnim Romum nepomuzes, ale kdyz uz jsme za Tebe komusi vlezli do zadku, jen proto (jasne!), ze si Te tak velmi povazujeme, tak si to nepokaz!

    Proboha, zblaznil jsem se docela? Co ma kdo prebirat spolecenskou zaruku za nezadatelne pravo I. B. vycestovat? O nechvalne znamem vyznamu pojmu "spolecenska zaruka" nemluve! Co je Bagarove do toho, ze se Jarab kdesi ve svem (kdo ma tu drzost, namlouvat mi cikoli altruizmus tohoto typu) zajmu ponizoval?

    A nakonec, co je komu do toho, jestli I. B. zmeni nazor a o azyl pozada? Komu jeste nez Bohu, zakonum zeme a svemu svedomi ma byt I. B. odpovedna a proc???

    Omlouvám se. Byla to ironie. Neuvědomil jsem si, že rozhodnutí Jana Kavana umožnit britské kontroly učinilo ironii nemožnou, protože není možné odlišit, co je zpráva a co sarkastická glosa. (TP)

  • Česká republika zklamala důvěru Velké Británie a poté, co imigrační úředníci odcestovali, počty žadatelů o azyl začaly opět stoupat. Proto hrozí, že Britové znovu vyjmou část ruzyňského letiště z výsostného území České republiky a obnoví tam imigrační port. Na kdy byl předvolán český ministr zahraničí k velvyslanci Broucherovi, nebylo zatím oficiálně sděleno. (TP)

  • V duchu poněkud zatuchajícího akademismu debatovali o romských kontrolách rovněž mediální (a jiní) odborníci na serveru Mediareport. Pokud bych měl vyslovit svou domněnku, co způsobilo intenzivní reakci médií na letištní kontroly, byla to kombinace období akutního "bezzpráví" (tzv. okurková sezóna) a možnosti napadnout beztrestně povýšeného, novináři pohrdajícího ministra zahraničí. Tato formulka fungovala velmi dobře v České televizi, která tak dostala příležitost rychle se pomstít za Kohákem zprostředkovaný pohlavek, a připojily se k ní rovněž Lidové noviny, Mladá fronta a Respekt, jejichž linie je tradičně rovněž silně protikavanovská. Objektivním předpokladem pak bylo, že smlouvy české a britské vlády obsahují příliš silný symbolický prvek: nechat cizího úředníka rozhodovat na českém území, to je třaskavá směs v zemi, kterou teprve před deseti lety opustila okupační armáda. (TP)

  • Analýzu Štěpána Kotrby o přechodu Českého rozhlasu do digitální éry jsme publikovali v pátečním čísle zde. (TP)

    Galerie Britských listů

  • Do fotogalerií jsme doplnili mnoho nových fotografií, mj. snímky, které Štěpán Kotrba pořídil ve spolupráci s Českým rozhlasem a které dokumentují jeho akci Africká odysea, narozeniny nosorožce v králodvorské ZOO, letecké záběry z východních Čech a fotografie parních lokomotiv, které nasnímal Tomáš Pecina v Lužné u Rakovníka. (TP)


  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer a pro Mozillu, na netscapové verzi se intenzivně pracuje. (TP)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s.
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Jak Česká republika ztrácí nejschopnější mladé lidi

    "Ty nedostaneš od české vlády finanční podporu pro studium v zahraničí? Jo, jo, Východ..."

    Petra Valentinová

    K dopisu Zdenka Jerabka a naslednym reakcim na tento dopis.

    Vazeny pane Culiku,

    jakozto pravidelny ctenar Britskych listu, ktere v soucasne dobe povazuji za snad jediny objektivni zdroj informaci o deni v Cechach a nejen tam, neusel me pozornosti zverejneny dopis Zdenka Jerabka. Bohuzel mi neusly ani zverejnene reakce an tento dopis, ktere me prinutily, abych se k danemu tematu sama vyjadrila.

    Me nezbyva, nez souhlasit se Zdenkem Jerabkem a zaroven zduraznit, ze me vubec neprekvapi, pokud se lide, jako Zdenek Jerabek po studiu rozhodnou zustat v zahranici a tam uplatnit sve znalosti, nez se vracet do Cech. Proc by se take vraceli? Co by je asi tak mohlo v “zemich koruny Ceske” cekat? Pote, co se nedockali zadne podpory a jen diky svemu usili vystudovali nekterou ze zahranicnich univerzit, jim vetsina lidi da arogantne najevo, ze studium v zahranici je vicemene na nic a nikoho to nezajima. Jeste ke vsemu si vetsinou tihle lide s sebou prinesou i neco jineho, krome znalosti a diplomu - jiny zebricek hodnot, jiny smysl pro praci a spolupraci, motivaci, dobre kontakty do zahranici a spoustu dalsich veci, ktere jsou v dnesni dobe nenahraditelne. Jenze to jsou vsechno veci, se kterymi se v ceskych podminkach a s ceskymi lidmi vetsinou neda vyjit.

    Mnoho lidi ted zrejme bude nadavat a rikat “ta toho vi”. Musim ovsem predem zklamat veskera ocekavani - vim moc dobre, o cem mluvim. Po skonceni stredni skoly jsem stravila nejakou dobu v Nemecku a pote dva roky pracovala v Praze. Momentalne ziji a pracuji v Mnichove a od listopadu zde budu studovat zahranicni politiku. Jen tak na okraj - sve studium si musim hradit sama, takze mi nezbyva nez pracovat. Mela jsem stesti, nasla jsem dobrou praci a dostala jsem predbezne povoleni na 1,5 roku, takze pracuji na plny uvazek. Moje skola nastesti funguje tak, ze veskere prednasky jsou az odpoledne od 16 hodin do vecera ca. 21 hodin. Tyto udaje uvadim jen proto, aby si lide u nas dokazali predstavit, co je clovek schopen a ochoten udelat pro to, aby studoval v zahranici. Tzn., ze od listopadu budu pracovat od rana do pul ctvrte a presunu se hned do skoly. Kolik lidi u nas by bylo ochotno tohle udelat?

    Na “Zapade” je normalni, ze studenti pracuji a vydelavaji si na studium (vetsine ceskych studentu by to urcite neuskodilo), ale je take normalni, ze dostanou podporu od statu. Uprimne receno, pokud clovek chce opravdu studovat na plno, nemuze chodit na vice nez pul dne do prace a ucit se po nocich. Ja muzu tohle delat max. 2 roky - potom se musim zacit venovat opravdu jen studiu. Takze mi nezbyva, nez si vzit pujcku, kterou budu splacet po skonceni skoly a doufat, ze najdu nejaky dobry “vedlejsak”. V Cechach tu moznost nemam.

    Abych byla uprimna - urcite neuvazuji o tom, ze bych se po skonceni studii vracela do Cech a vstoupila eventuelne do ceskych diplomatickych sluzeb. Proc taky? Proc bych mela slouzit statu, ktery mi nedal zadnou podporu pro ma studia? Proc bych mela jit zpatky do Cech, kdyz vim, ze me zkusenosti v zahranici budou spis vetsinou vadit a prekazet? Proc bych se mela vystavovat one typicke aroganci, se kterou jsem se uz tak casto setkala?

    Takze at mi prosim nekdo rekne, co mam rikat svym kamaradum a znamym, kdyz se me ptaji, jaktoze nedostanu v Cechach pujcku a proc nejsou studenti vice podporovani (kdyz jim to vysvetluji, tak jen nevericne krouti hlavou a sem tam z nich vypadne “jo, jo, vychod”)? Rozhodne je to jedna z mnoha veci, ktera obraz Ceske republiky v zahranici urcite nevylepsi.


    Z deníčku ilegála I.

    Jitka

    Britští imigrační úředníci na ruzyňském letišti. Několik desítek lidí vráceno - drtivá většina Romové, jedoucí za rodinami, ale třeba i dvě studentky. Zpřísněné pasové kontroly českých občanů při vstupu do Anglie dávají mnoha českým turistům, chystajícím se na ostrovy, příčinu k oprávněnému strachu a otázce: "Pustí mě tam vůbec?". Mnoho českých turistů se ale teď v létě, době dovolených, může ptát i takhle: "Pustí mě vůbec ZPÁTKY?". Tihle turisti se na svou dovolenou chystají z opačné strany. Jedou z Anglie do Čech, na svoje prázdniny. V Anglii jsou ilegálně.

    Do Anglie přijíždějí z Čech (na turistická víza) ročně desítky mladých lidí, každý s jiným cílem. Jeden jede vydělat prachy, někdo čistě kvůli řeči, další zdrhá od rodičů, jiný se prostě jenom ještě necítí na to, aby navlíkl košili či kostýmek a začal budovat kariéru. Všichni si jedou pro zkušenost.

    Takže, pokud měli štěstí, jejich zjev nevzbudil pozornost imigračního úředníka a nějak zvládli vstupní pohovor, ozve se jeden z nejočekávanějších a nejmilejších zvuků - bouchnutí těžkého úředního razítka, opravňujícího ke vstupu na šest měsíců a zakazujícího pracovat. Samozřejmě - jedu se podívat do Anglie, poznat místní zvyky, kulturu, lidi. Obdivovat památky, krásy přírody. To všechno přijde. Hned, co se vydělají nějaké peníze. Hned, co se sežene nějaký job.

    Londýn. Na začátku pomůže kámoš. Je tu už tři roky... Človíčka ubytuje a udělí pár cenných rad. A plav. Začíná kolotoč obcházení barů, coffee shopů, krámů. Telefonování známým, jestli u nich na stavbě někoho nepotřebují (kluci). Shánění prvního jobu a prvního podnájmu.

    Čas začne plynout rychleji. První trapasy s angličtinou z českých škol, aneb jak je možný, že neznám "vidličku", když mám státnici za jedna? Prvni výplata. První podnájem a noc v něm. Nedaří se usnout. Bordel z ulice, okna, kterýma strašně fouká. Na vedlejší posteli holka, spolubydlící, kterou znam sotva pár hodin. Nemůžeš si vybírat - bydlení ve dvou a více lidech - sharing - je mnohem levnější a přece - je to známý tamtoho, tak snad... bude v pohodě?

    Další z typických odlišností života v Londýně - rozhoduje se ze dne na den, mnohdy z hodiny na hodinu. Ze začátku nic jinýho nezbývá. Později už nejednáš jinak. Tohle město pulsuje. Je agresivní a rychlý. Člověk, který v něm chce žít, by neměl byt jiný.


    Začínám si zvykat a přizpůsobovat se. Učím se. Trochu to připomíná období, kdy si musíte zvyknout v nové škole. Všechno je nové a v "předmětech" tak trochu plavete. Práce v coffee shopu je ze začátku asi tím nejdostupnějším (počítáme-li s alespoň minimální znalostí angličtiny). Holky se chytnou coby obsluha; v kuchyních se uplatní převážně jejich mužské protějšky. Pokud o rychle získaný job nechceme zase stejně rychle přijít, je lepši ihned zapomenout na "zašívání se" všeho druhu, zbytečné vyptávání (nedejbože šéfa!), loudání a časté chyby. A neustále mít na paměti, že narozdíl od nás patří mnozí zákazníci k inventáři podniku a - narozdíl od nás - se většinou velmi dobře znají s naším šéfem. Ví se o každém škobrtnutí. Výhodou je dobrá pamet - drtivá většina stálých zákazníků (a těch je, hlavně v lokálnich podnicích, rovněž většina) totiž jen potvrdí to, co se o Angličanech tvrdí - jsou velmi konzervativní a nikdy vás nepřekvapí změnou své objednávky.

    Jejich chování možná ze začátku překvapí jistou odměřeností (velkou odměřeností). Nikdy si vás nepustí moc blízko, ale vždy budou maximálně slušní. Nikdy jsem se rovněž nesetkala s narážkami či oplzlostmi. Zvykat si musíme i na sortiment, který je prakticky všude stejný - od typických anglických snídaní (podávají se celý den a lidi na ně opravdu celý den chodí), přes různé druhy baget a sendvičů, až po tradiční steaky a fish&chips.

    Člověku v ty první týdny opravdu moc volného času nezbývá. Hodnou část mu z něj totiž ukrajuje cestování po městě. Potýkání se s dopravou totiž nováčkovi v Londýně spolehlivě zabere poslední zbytky volna (mnohdy i začátek pracovní doby) a ze slabších povah se stává uzlíček nervů, neschopný přijít na jiný způsob přepravy.

    Traffic je další libůstkou tohoto města. Všudypřítomné kolony aut, autobusů a náklaďáků, vzájemně se předjíždějících a kličkujících po uzoučkých ulicích. O překvapení se postarají sami řidiči autobusů, při jejichž svérazném způsobu jízdy jsem ze začátku raději zavírala oči a autobus opouštěla lehce orosena. Ničím neobvyklým nejsou ani uražená zpětná zrcátka podél silnice zaparkovaných automobilů.

    A pozor! Traffic se zdaleka netýká jen doby dopravní špičky a hlavních tříd. Ještě k řidičům londýnských autobusů - mnoho také napoví fakt, že tu tohle povolani po několika zkušebních jízdách může vykonávat prakticky každý. A tak za volantem sedí vysmátý rastaman, seriózní gentleman, ale bohužel i vystresovaní týpci, které rozhodí prakticky úplně všechno; od ukázání prošlého lístku až po pubertální poznámky teenageru. Často se stane, že takový vykolejený depkin opustí autobus i pasažéry, vrátí se k němu za 20 minut a teprve potom pokračuje v jízdě. K mému překvapení najde většinu cestujících úplně v klidu - žádné scény. Aspoň máme čas na noviny.

    Nejmenší problém kupodivu představuje orientace v metru, jeho chodbách a 12 trasách. Bez problémů se vyznáte díky brilantně zpracované mapě (1931, Henry C. Beck), krásné ve své jednoduchosti. V praxi sice ne každá cesta vede tak přímo jako mapa... ale metro bohužel též řídí jen lidé (pokud nepočítáme novinku posledních let - docklands, vláčky bez řidiče, obsluhující převážně City a východní část města). A lahůdka na závěr - doslova apokalypsu zažije ten, kdo se musí "někam" dostat v den "tube strike" - stavky zaměstnanců metra (bouří se tak proti chystané privatizaci tohoto gigantu).

    Zhruba milion lidí (tolik denně pojme londýnské "podzemí") je odkázán na autobusy a mnohasetmetrove fronty na zastávkách vyžadující asistenci policie. Taxikáři si mnou štěstím ruce...


    Zvláštní kapitolou je Londýn v noci. Stále mě facsinuje tahle dobe v tomhle městě. Tep mu sice trochu zpomalí, celé se jakoby lehce zklidní (ale opravdu jen lehce) a trochu ztiší. Nějakou dobu jsem pobývala na Canning Town, jedné z částí východního Londýna - v takových oblastech v noci život utichne úplně, ale tam je též dobře nevydávat se po 10pm ven; mohl by utichnout i ten váš.

    Centrum, Soho. Tahle část se probere k životu okolo osmé večer. Bary se zaplní, pije se a baví úplně všude. Pri dobrém počasí jsou plné ulice lidí, sedících, postávajících se skleničkou v ruce před barem. Sedím na zahrádce před svým oblíbeným barem. Na rohu ulice zaniká v hluku z vedlejší hospody hra na saxofon starého černocha. Kousek dál si týpek balí jointa; rikša čeká na zákazníka. Dva krasný kluci, vedoucí se za ruce. Opilé puberťačky. Houfy udivených turistů, fotících to, co se v těchto místech odehrává denně a nikdy nepřestane. Kolem me prošla holka v krásných šatech, vysoké podpatky. Pod silnou vrstvou makeupu můžeš vidět čerstvě oholené vousy... U bankomatu si někdo vybírá peníze, zespoda se k němu natahuje ruka feťáka, bezdomovce. Osmdesát tři procent lidí na ulicích je závislých. Drtivé většině není ani třicet.

    Nikdy nezapomenu na scénu, která se přede mnou odehrávala na noční Oxford Street, místě, kde v noci doslova zakopáváte o spacáky a jejich schoulené "obsahy". Bezdomovec, mladý kluk, zabalený do deky, pojídající zbytek hamburgeru. Společnost mu dělal přiopilý kravaťák ze City. Mladý kluk, oblečený ve značkovém obleku, dopíjející zbytek piva. První mlčel a poslouchal druhého. Ten, plačící, svěřoval cosi klukovi v dece. Je úplně jedno co, vizuální dojem mě dostal. První nemá nic, ulice je jeho domov a lidi, který na ní žijou, jeho rodinou. Druhý si pravděpodobně může dovolit zaplatit večeři všem "těm ubožákům", na které se z okna, z výšky své kanceláře dívá, dobře fungující rodina a zajištění rodiče mu kdysi zaplatili drahou universitu. Přesto jsou ve své samotě oba na stejném dně. Zůstává jen mým názorem, že ten první se má trochu líp.

    Když už jsem se přesunula na Oxford Street, kde čekám na noční autobus (32 linek...), rozhodně nehrozí, že bych tu snad, teď k ránu, na zastávce usnula. Snad ubylo aut a hluku, ale jednoznačně se tu maká. Nonstop otevřené obchody, kde si ve čtyři ráno kupuju čerstvý croissant, o pár metrů dál občerstvení, kde si parta opilců pěkně podává mladíka v zástěře, nakonec zasáhne starši kolega, snad majitel stánku.

    Jako divadlo působí sledování aranžérů vyhlášených obchodních domů na Oxford Circus, kteří pilně mění kulisy pro zítřejší "představení". Kolem projíždí čisticí vůz, o kousek vedle právě jedna z typických telefonních budek absolvuje svou ranní toaletu - je pečlivě umývaná klukem v oranžové vestě. Mám čas, můžu si ještě dojít na internet do jednoho z 24 hod internetovych "hangárů", i v tuto dobu téměř obsazených lidmi ze všech koutů světa.

    První pošťáci spěchají do práce, začíná jezdit metro. Vůbec nevadí, že to beru z opačného konce a místo památek a galerií si vychutnávám, jak tohle město dýchá. West End se svými muzikály i vyhlášené kluby ještě jen tak nezavřou - důležitější je atmosféra a ulice. Človek se zabydlí rychle.


    Uplyne měsic a cítím se jistěji. Do práce už taky jezdím včas... Pomalu se stavím na vlastní nohy, poznávám nové lidi, ale hlavně se pořád paří. Snad to působí tak, ze jeden nemá čas vůbec na nic, ale menší party u někoho doma tak pětkrát týdně stihne.

    Češi v Londýně se baví úplně stejně jako Češi v Plzni nebo New Yorku - muzika, pivo, hulení, kluby... K ránu se začne probírat téma, které ještě uslyším tisíckrát - proč jsme vlastně všichni tady, co chceme a jaký to bude, až se vrátíme domů?A chceme zpatky? Jako benjamínek se téhle debaty zatím neúčastním, probíhá mezi lidma, co už tu mají své odkrouceno. Jeden tři, druhý dva, další osm let...

    Stále si zvykám na nový životní styl - jak to, ze to šlo s tím bytem tak rychle? Jak to, že v něm je od začátku všechno, od lednice až po postel? Příjemná zahrádka za barákem - tam budou v létě obzvlášť dobrý kalby...

    Zase bydlení s krajany, lidi, který znám z Čech. Servírka, kurýr, kuchař - žadné výjimky, běžný výdělek. Večer u televize (jako doma, jako doma), rozhovory o budoucnosti - jeden chce studovat (to bylo před rokem - teď má po zkouškách), další cestovat (po Fiji přišel Nový Zéland), třetí chce zase zkusit vysokou školu doma (zase se nedostala, za měsíc se vrací do L.).

    Pomalu se smiřuju s tím, že si nikdy nezvyknu na místní počasí. Asi bych musela strávit část života na horách, abych se dokázala přizpůsobit jeho vrtochům. Přichází léto, míň prší, ale zima je pořád. Po dvou týdnech relativních veder a jednoho tropického víkendu se dozvídám, že svůj příděl si UK tímto vybrala. A pořád se marně snažím poznat lidi, obyvatele země, do které jsem přijela. Proběhla změna práce a s lepší angličtinou si troufám do obchodu. Nabídek a volných míst zase moře, dokonce si vybírám. Krám s klubovou módou na Covent Garden. Centrum. Zábava, divadla, muzikály a bary. Zase podivíni, blázni, děvky, feťáci a jejich psi. Každý večer tudy procházím a znova a znova zažívám to vzrušení. Nemůžu si pomoct - tenhle svět třpytek, rudých nehtů a rtů transsexuála, vchody do night klubů a známé spacáky a hlavně noc, mi připadá otevřenější a upřímnější. A dny po těchto nocích plynou jeden jako druhý. Práce, kino, party u známých. Čas utíká. Jako doma.


    V Británii pokračuje kontroverze o uprchlících

    Vláda nutí společnost Eurotunnel, aby bránila žadatelům o azyl pronikat do tunelu pod kanálem La Manche

    Společnost, která provozuje tunel pod kanálem La Manche mezi Británií a Francií, požádala jeden soud ve Francii, aby zrušil uprchlický tábor, který je umístěn nedaleko vstupu do tunelu u francouzského města Calais. Podle společnosti Eurotunnel se prý totiž obyvatelé tohoto tábora neustále snaží proniknout tunelem do Velké Británie. Britská vláda vyvíjí obrovský nátlak na dopravce mezi evropským kontinentem a Británií. Nyní rozhodla, že stejně jako pokutuje letecké společnosti, které dopraví do Británie "neoprávněného žadatele o azyl" částkou 2000 liber za jednu oosobu, bude toutéž částkou pokutovat i autodopravce a samotnou firmu Eurotunnel. - Uprchlický tábor v Calais provozuje Mezinárodní červený kříž a ten konstatoval, že uzavření tamějšího střediska v žádném případě nezabrání žadatelům o azyl, aby se přestali v místě shromažďovat.

    V podvečerním zpravodajském pořadu rozhlasové stanice BBC Radio 4 byl včera v 17.40 interviewován v této věci Habib Rahman, činitel Joint Council for the Welfare of Immigrants, Spojené rady pro práva přistěhovalců. Zde je překlad tohoto rozhovoru:

  • Jedná Eurotunnel správně, když chce přesunout odpovědnost za to, aby se uprchlíci nedostávali do tunelu, na francouzskou vládu?

    Habib Rahman: Je zjevné, že ve Francii je to odpovědnost francouzských úřadů. Ale Británie vytvořila mezinárodní policejní jednotky, které realizují britskou imigrační politiku. Například, britské úřady posílají své činitele pro styk s leteckými společnostmi do nejrůznějších částí světa, aby kontrolovali, jací lidé nastupují do letadel, směřujících do Británie, ať už mají legitimní dokumenty nebo ne. Takže se Británie snaží přestat plnit své mezinárodní azylové závazky tím, že zabraňuje lidem, aby se dostali do země a myje si nad jejich osudem ruce, prohlašuje, vytvořili jsme Pevnost Británii a vy sem nesmíte. Důsledkem vládních opatření nyní je, že nutí dopravce, jako je Eurostar a mnoho dalších organizací, aby bránili lidem dostat se do Británie. Měli bychom však otevřít pro lidi do Británie legitimní cestu, ale to se neděje.

  • Jak by taková cesta do Británie mohla být pro uprchlíky otevřena, aniž by to vyvolalo takovou politickou kontroverzi, jaká tu trvá už delší dobu ohledně lidí, žádajících o azyl?

    Ano, vznikne politická kontroverze. Jsme přesvědčeni, že pokroková a demokratická vláda by měla mít odvahu takovéto problémy řešit. Žijeme v novém světovém pořádku. Zejména od pádu berlínské zdi jsme svědky celé řady konfliktů v Evropě. Většina žadatelů o azyl přichází z Evropy, z bývalé Jugoslávie. Dokazuje to, že jestliže za humny vznikne problém, vznikne vlna uprchlíků. Loni přišlo do Británie 70 000 uprchlíků. Jsou daleko chudší země, jako Írán a Pákistán. Tyto země přijaly loni půl druhého milionu až dva miliony uprchlíků. Británie by měla uprchlíkům pomáhat. Měla by být v této věci otevřená. Měla by otevřít legitimní cesty k přístupu a legitimním žadatelům o azyl poskytnout statut uprchlíka.

  • Mezitím ale budou muset dopravci jako Eurotunnel platit finanční pokuty za to, co vy označujete za chybnou politiku...

    Sympatizuji s dopravci, jako je Eurotunnel. Zaprvé, jejich úkolem není realizovat současnou neinteligentní imigrační politiku britské vlády. Právě přímým důsledkem této špatné politiky je, že se dopravní společnosti dostávají do obtíží. A tito dopravci přece nemohou spravovat tuto politiku. Dělají ploty z ostnatého drátu, vydali 3 miliony liber na bezpečnostní opatření jen v oblasti Calais, ale to by přece dopravci neměli být nuceni dělat. To není imigrační služba. Tito dopravci nejsou součástí britské státní správy. Je to politika, kterou prvně realizovala konzervativní vláda a labouristická vláda ji jen posílila. Dokazuje to, že ta politika nefunguje.


    Přestaňte útočit na muže, vyzvala spisovatelka Doris Lessingová feministky

    Jak informoval např. deník Guardian, spisovatelka Doris Lessingová odsoudila na známém mezinárodním kulturním festivalu, který se koná v srpnu ve skotském městě Edinburku "ženskou kulturu, která se specializuje na ponižování opačného pohlaví." Vyvolalo to v Británii dosti podstatnou diskusi, z níž dnes přinášíme výňatky.

    Lessingová, která se v minulosti stala symbolem feminismu svými knihami The Grass is Singing (Tráva zpívá) a The Golden Notebook (Zlatý zápisník), nyní konstatovala, že ve feminismu v současnosti převládla "líná a zákeřná" kultura, která se vyžívá v bičování mužů.

    Mladí chlapci jsou zatěžováni břemenem viny ohledně "zločinů svého pohlaví, uvedla Lessingová na edinburském knižním festivalu, zatímco energie, které by bylo možno využít pro řádné vychovávání dětí, se plýtvá na nesmyslné ponižování mužů.

    "Jste stále více šokována nemyslivým a automatickým ponižováním mužů, které je nyní v naší kultuře tak zažité, že si toho skoro níkdo normálně ani nevšimne," konstatovala jednaosmdesátiletá Lessingová. Pokračovala:

    "Feminismus dokázal velké věci. V podstatě máme dnes rovnost alespoň v oblasti platů a v oblasti příležitostí se realizovat, i když skoro nic se neudělalo v oblasti péče o děti, a právě tam by šlo o skutečné osvobození.

    Máme všude mnoho senzačních, chytrých a mocných žen, ale co se to děje s muži? Proč se to muselo uskutečnit na úkor mužů?

    Byla jsem nedávno přítomna při vyučování ve třídě devíti a desetiletých dětí a tahle mladá učitelka jim vysvětlovala, že války existují proto, že muži jsou svou podstatou násilníci.

    Když to slyšely holčičky ve třídě, samolibostí a pýchou ztloustly, zatímto chlapečci tam seděli zničení, omlouvali se za to, že existují, už viděli, že takhle to s nimi půjde po celý život. "

    Lessingová uvedla, že se jí "učitelka snažila dívat do očí a myslela si, že tyhle nesmysly schvaluju." Dodala:

    "A tohle se děje ve školách všude a nikdo proti tomu neřekne ani slovo. Téměř náboženstvím se stala představa, že feminismus je nekritizovatelný, protože by se člověk stal zrádcem této velké věci, jímž já samozřejmě nejsem.

    Je načase se začít ptát, kdo jsou ty ženy, které neustále ponižují muže. Nejpitomější, nejnevzdělanější a nejhnusnější ženy klidně ponižují ty nejsympatičtější, nejlaskavější a nejinteligentnější muže a nikdo neprotestuje.

    Muži jsou tak zdecimovaní, že se neodváží proti tomu postavit, a je načase, aby to učinili." Lessingová taky zdůraznila, že velká část "vynikající energie", kterou vyvolal feminismus, byla "proplýtvána pouhými řečmi", zatímco jsme se měli soustřeďovat na změnu zákonů.

    "Máme sice teď rovné platy, ale skutečná rovnoprávnost vzniká teprve, až bude vyřešen problém péče o děti a ten vyřešen nebyl, alespoň ne pro ty ženy, které to opravdu potřebují."


    Slabí muži? Žádné takové nevidím

    Tak reagovala na vystoupení Doris Lessingové komentátorka edinburského deníku The Scotsman. Shrnujeme.

    Doris Lessingová nám tento týden tvrdě přednášela. Argumentuje, že prý "nejpitomější, nejnevzdělanější a nejhnusnější ženy klidně ponižují ty nejsympatičtější, nejlaskavější a nejinteligentnější muže".

    V tirádě, která pozoruhodně připomněla obdobné vystoupení někdejší feministky Fay Weldonové před dvěma lety, konstatovala Lessingová v Edinburku, že je "stále více šokovaná nemyslivým a automatickým ponižováním mužů, které je nyní v naší kultuře tak zažité... Muži jsou tak zdecimovaní, že se neodváží proti tomu postavit," tvrdí Lessingová.

    No, upřímně řečeno, bych chtěla poznat nějaké ty absolutně zdecimované muže, kteří, tak jako, nějací "chlapečci" při vyučování, při němž byla přítomna jsou "zničení a omlouvají se za to, že existují".

    Lessingová se narodila a vyrostla v Zimbabwe, tehdy se ta země jmenovala Rhodésie, je to země, která je nyní na hranici anarchie a posledních několik bělošských farmářů se tam bojí o život. Je prezident Zimbabwe Robert Mugabe jedním z oněch ubohých, zdecimovaných mužů, kteří se nedokáží postavit na svou obranu? Paní Lessingová se k tomu nevyjádřila.

    Když provedla Fay Weldonová svůj postfeministický obrat o sto osmdesát stupňů a rozhodla se, že nyní mají navrch ženy a že muže je nutno jen litovat a starat se o ně, v důsledku jejich přirozených handicapů, přiznala alespoň, že dospěla k tomuto názoru na základě pozorování svých vlastních synů, pro které bylo nesmírně obtížné udržet ve škole krok s inteligentními dívkami. Dívky daleko lehčeji získávají zaměstnání a lehce dělají obrovskou kariéru ve srovnání s obrovským úsilím ubohých, špatně na život připravených mužů, zuřila Weldonová.

    Bezpochyby měla na mysli ony nervózní, diskriminované mladé muže, kteří řídí světové finanční burzy, kde je jich desetkrát více než žen. Měla jistě na mysli lidi, jako je syn Jeffreyho Archera [bývalého místopředsedy britské Konzervativní strany a  úspěšného autora lidových románů, který byl nedávno odsouzen pro pomluvu na čtyři roky do vězení, pozn. JČ] William a jeho společníci, tzv "Flaming Ferrari". Jsou to skutečně chudinkové.

    Možná však nejvíc jde Weldonové a Lessingové na nervy nespravedlnost ve sdělovacích prostředcích. Bezpochyby by s nimi souhlasil lord Taylor of Warwick. Včera se vyjádřil, že BBC je "plná mladých dívek, vypadajících, jako že je někdo naklonoval, které ho přivádějí k šílenství. Zejména mu vadí Carol Smilie.

    Že by byla Carol Smilie generální ředitelkou BBC? Nebo šéfkou Channel Four, Nebo ředitelkou oddělení zábavných pořadů? V žádném případě. To jsou všechno funkce, které dosud zastávají chvějící se muži. Lord Taylow má jistě na mysli moderátorku Carol Smilie, jejíž příjemný vzhled a jejíž energické vystupování bylo odměněno vysoce placenou kariérou před kamerami. Je to zaměstnání, které, jak všichni víme, si i ona jistě udrží až do věku padesáti let, stejně jako muži - moderátoři Jonathan Dimbleby a Jeremy Paxman. Konec konců, v televizi je přece bezpočet moderátorek, jimž je nad padesát let, že?

    Tak je spočítejme.

    Dlouho to netrvalo. Nebo ano?

    "Máme všude vynikající, chytré, vlivné ženy, ale proč to muselo být na úkor mužů?" ptala se Lessingová edinburského publika. Možná by mně dovolila, abych jí to vysvětlila. Muselo to být "na úkor mužů", protože právě muži měli všechny ty příjemné hračky a velké platy a vlivná zaměstnání a jaksi se nechtěli s nikými o ně podělit.

    A tak je tomu podle mého názoru dosud. Až na to, že jim zákony už nedovolují shrábnout všechno pro sebe, a tak k  hospodářskému osvobození žen došlo nutně "na úkor mužů". Jinak to nešlo. Když dojde k přesunu moci, vždycky na tom někdo vydělá a někdo prohraje. O tom se snad Lessingová mohla poučit ze svého dětství v Africe.

    Ale budu dál hledat tohoto nového, zdeprimovaného, třesoucího se, zničeného muže. Budu ho hledat u soudů, v multinacionálních společnostech, v bankách, v divadlech. A až ho najdu, protože jsem brutální ženská, zastřelím ho a  nechám si vycpat jeho hlavu a umístit ji na leštěný mahagonový podklad. Pak ji zavěsím mezi své ostatní lovecké trofeje z Velké války pohlaví ve dvacátém století.


    "Muži jsou teď zděšeni, když jde o sex"

    Shrnujeme hlavní myšlenky z článku Jeanette Wintersonové, který k tomuto tématu vyšel v deníku Guardian ve středu 15. srpna.

    Lessingová běduje na koncem feminismu (je "líný a zákeřný") - anebo je to možná jen konec mužů.

    Ve skutečnosti je to tak, že nic nekončí - jednadvacáté století je báječná doba, v níž je příjemné žít. Západní svět proměňují nové formy, nové myšlenky, nové technologie - a především nové společenské vztahy. Možná se opravdu zdá, že je tanec mužů a žen v současnosti falešný a nerytmický, ale to je proto, že jsou oba partneři nuceni se naučit spoustu kroků. Nevyhnutelně šlapou ženy mužům na paty a některé z nás při tanci nyní vedou. Vůbec však nepochybujte, že v tanečním sálu jako celku vládnou stále ještě muži.

    A jak dobře se tam mužům tancuje: Lessingová tvrdí, že ženy už dosáhly rovných platů a rovných příležitostí - a proto jsou snad v Británii jen 3 procenta univerzitních profesorů ženy? Proto jsou nejlépe placení novináři a televizní moderátoři muži? Proč je pořád ještě tak málo žen ve vládě a ve správních radách podniků? Ženy situaci dohánějí, ale zdaleka nevládnou světu. Pokud jde o mocenský boj, rozhodují o všem pořád ještě jen muži - což ví každý, až na ty "sympatické a inteligentní muže", kteří nyní budou číst Guardian v trenýrkách s nápisem "I love Doris".

    Rozhodla jsem se provést skromný průzkum veřejného mínění, Zeptala jsem se své holičky, která je inteligentní a je sexy, jestli si myslí, že se v současnosti muži bojí žen. Je zajímavé, že vyjádřila názor, že muži nijak v současnosti netrpí, pokud jde o jejich zaměstnání a o jejich status, ale trpí absolutně, pokud jde o sex - a, jak zdůraznila, u mužů je vždycky sex to nejdůležitější, že?

    Řekla mi, že všichni chlapi, které zná, mají děsný strach, že by jim manželka či jejich dívka mohla být nevěrná. Pro mě to, že by ženská dokázala být nevěrná, znamená, že má taková žena společensky a sexuálně sebedůvěru. Po dlouhá staletí trpěly ženy v nesnesitelných manželstvích a musely tolerovat mužskou nevěru - nezapomínejme, že hlavní heslo sufražetek bylo "Volební právo ženám a cudnost mužům". To, že nyní ženy vyhledávají sexuální či emocionální uspokojení, je nevyhnutelným důsledkem v  přesunu v dynamice vztahů mezi muži a ženami. Ženy možná ještě nemají moc, ale možná se zbavujeme svého strachu.

    Můj taxíkář mi sdělil, že si myslí, že je ve svém manželství pánem on, ale že chápe, proč mu manželka odmítá žehlit prádlo. Je mu to jedno - koupil si dobrou žehličku a při žehlení se dívá v televizi na fotbal.

    Setkávám se se spoustou mladých lidí, kteří čtou mé knihy. Je na nich senzační, jak lehce dokáží mezi sebou komunikovat. Jistě, feminismus si může nárokovat neuvěřitelná právní a sociální vítězství, ale pro mě je jeho největším úspěchem, že vytvořil generaci mladých lidí, jejíž členové jsou schopni se navzájem uznat jako lidé, kteří jsou si rovni. Ženy už nejsou automaticky podřadné. Kluci neočekávají, že se o ně bude manželka starat a přestane chodit do práce. Ale nejlepší je, že v ulicích vládne hravost.

    Takže, Doris, neberte to všechno zas tak vážně. Byla to právě vaše generace, generace feministek ze sedmdesátých let, ze zlatého věku feminismu, která šířila ony extrémní, docela šílené myšlenky, že všichni muži jsou sexuální násilníci, že jediným smyslem sexu je ovládání druhého, že pornografie je zneužívání lidí, že manželství je zločin. Díky Bohu, že tato éra už dávno skončila.

    Muži si budou muset poradit s trochou kritiky. Jsem ale optimista ohledně toho, jak se věci vyvíjejí. Pokud je to pro některé muže těžké, no tak na sobě budou muset ještě trochu pracovat. Mezitím, jak moje intenzivně heterosexuální asistentka z Yorkshiru vysvětluje svému muži každý den: "Vím, že tomu nerozumíš, miláčku, vždyť jsi jenom chlap."


    Kdo by si vybral být mužem?

    Shrnujeme článek Richarda Morrisona, který vyšel 15. srpna v deníku Times.

    Veteránka feministek Doris Lessingová konstatuje, že je jí líto mužů. Mělo by nám jich všem být líto. Chlapci dnes nemají žádné mužské vzory, a tak se dostávají na okraj společnosti už v prvních ročnících základní školy.

    Jsou tam, každý večer, když jdu místním parkem. Kolem dětského hřiště se poflakuje asi deset výrostků: obličeje zaťaté v nepřátelských grimasách, pěsti zastrčené náladově do kapes u kalhot, misogynství hudby gangster rap jim neustále buší sluchátky do hlavy.

    Jaký je jejich smysl života? V současnosti je jím zterorizovat mladší děti natolik, aby jim odevzdaly svých pět nebo deset liber - nebo svůj mobilní telefon. Někdo v  gangů výrostků bude už někoho znát, kdo vymění kořist za drogy. V naší části severního Londýna ví každý desetiletý kluk, o co jde.

    Ale v budoucnosti? Co čeká tyto chlapce v životě? Mnoho z nich je už vyloučeno ze školy. Výsledky školních zkoušek je nezajímají. Neumějí se vyjadřovat, umějí jen sprostě nadávat, číst umějí jen comics, jsou zaměstnatelní jen jako prodavači drog, jsou nemilovaní dokonce i ve svých rozbitých domovech, nijak se nepodílejí na normálním životě společnosti. A oni to vědí.

    Dříve nebo později se dostanou do střetu se zákonem a budou uvěznění v jednom z pekelných britských vězení pro mladistvé. Tam přežijí jen tím, že se naučí dělat ještě horší věci. Anebo nepřežijí. Ze statistik vyplývá, že docela velký počet z nich se nedožije vyššího věku než 25 let: buď spáchají sebevraždu sami, anebo je někdo zabije. Jsou to ztracení mladí muži. Má je každé britské město. Po celé zemi jich musí být statisíce.

    Znovu se letos ukázalo, že ve školních zkouškách mají lepší výsledky dívky. Na britských univerzitách studuje dvakrát tolik dívek než chlapců. Pokud berete vážně pozoruhodné výroky mladých lidí (které sebrala Adrienne Katzová ve své nedávné studii What Sons Say, Co říkají synové, vydalo nakladatelství Young Voice), chlapci ze všech společenských vrstev nyní považují představu, že by měli studovat, za známku slabosti a za něco nemoderního.

    Avšak hlavním problémem nejsou středostavovští mladí muži. I když se učí hůř než jejich sestry, systém je nicméně dovleče k úspěšnému ukončení studia a do zaměstnání. Nakonec bude většina z nich stejně vydělávat víc než jejich vzdělanější a inteligentnější sestry.

    Ne, hlavní problém leží níže ve společnosti. Jaksi se nám podařilo vytvořit podtřídu mladých mužů: velký počet výrostků, kteří mají množství času a testosteronu a absolutně žádné pobídky, aby dodržovali normy slušného chování.

    Je to špatné pro ně i pro nás. Vidíme výsledky všude kolem: v násilnostech anglických fotbalových fanoušků, v nechvalně známých vraždách posledních let, v nepokojích v Oldhamu a v Bradfordu, v systematickém šikanování i na školních hřištích na prvním stupni, v děsivém rozšíření vražedných narkotik na dělnických sídlištích a i v občasném nebezpečí, které se skrývá v parcích a v nákupních střediscích i středostavovských čtvrtí.

    Dlouho jsme usilovalo o to vytvořit "rovnost příležitostí" pro dívky a fatálně jsme zanedbali problémové chlapce. A slovo "fatální" není v tomto kontextu příliš dramatické. Ve věku od 15 do 24 let páchají chlapci pětkrát častěji sebevraždu než dívky, čtyřikrát častěji se stávají závislými na alkoholu nebo na drogách a devětkrát častěji se stávají bezdomovci a žijí v ulicích.

    Pokud jsou tito chlapci náhodou ještě černoši, mají špatné vzdělání a pocházejí z chudého prostředí, jsou ještě drastičtěji znevýhodněni. V údajně rovnostářské Británii jednadvacátého století může očekávat bělošská dívka ze středních vrstev, že bude žít o 15 let déle než černošský mladík z dělnických vrstev. Hlavní rozdíl ve věkovém průměru je důsledkem vysokého počtu mladých mužů, kteří umírají z násilných důvodů, než dosáhnou věku 25 let.

    Pokud přijmete hypotézu deprimované knihy psychologa Anthonyho Clara On Men: Masculinity in Crisis (O mužích: mužství v krizi), dospějete k názoru, že problém s mladými muži je jen součástí širšího rozkladu, který postihuje všechny muže, mladé i staré, kteří zjišťují, že byli v přílivové vlně společenských změn odsunuti stranou.

    Mnoho technologických, vzdělávacích a průmyslových trendů za poslední dvě desetiletí zjevně znevýhodnilo muže.

    V první řadě téměř úplně zmizela manuální, dělnická zaměstnání. V minulosti tato zaměstnání poskytovala obživu milionům chlapců, kteří odešli ze školy bez kvalifikace - vykonávali práci, kterou - čistě z fyzických důvodů - mohli dělat jen muži. Toto zaměstnání bylo pro ně jisté, a tak se nedostávali mladí muži tak často do střetu se zákonem. Teď už takové důvody nemají. Pokud víte ve věku 12 let, že až vyrostete, budete nezaměstnaný (to si myslí velké množství asijských mladých mužů v Bradfordu), málo vás to vede k tomu, abyste se choval vůči učitelům - nebo jiným nositelům autority - s respektem.

    Ale to pořád ještě nevysvětluje, proč začínají chlapci za dívkami zaostávat v dětství tak brzo. Loni v březnu vyplynulo z jedné vládní analýzy, že už předtím, než začnou děti chodit do školy, mají dívky náskok před chlapci v "komunikačních schopnostech". Zdá se, že šikmá plocha, kkterá vede chlapce do gangů, k drogám a ke zločinnosti, začíná doslova v kolébce.

    "Rodiče musejí pracovat se svými syny intenzivnějí a musejí s nimi mluvit," konstatoval profesor Eric Wilkinson z Glasgow University, když byl tento průzkum zveřejněn.

    Jiní pedagogové souhlasí. Zdá se, že chlapci se příliš brzo soustřeďují na nemozkovou činnost, která ochromuje rozvoj jejich komunikačních schopností. A kromě toho se od nich taky očekává, že budou "potlačovat své pocity" - že budou skrývat i svůj největší strach za maskou nezájmu "tvrdého muže". Není tedy divu, že když se mají soustředit na činnost, která vyvolává velkou míru úzkosti - například učení se na zkoušky anebo příprava na pohovor při žádosti o zaměstnání - ve srovnání s dívkami selhávají.

    Mladí muži dnes také v podstatě nemají žádné pozitivní mužské vzory. A bez pozitivních vzorů napodobují mladí muži vzory špatné: násilníky, prodavače drog a šéfy gangů.

    Je to příliš pesimistické? Pohlédněme na fakta. Rozvedené rodiny znamenají v drtivé většině případů, že se o děti stará matka bez otce. Ve škole je to totéž. Méně než každý pátý učitel v základní škole je muž.

    Je to deprimující obraz, i když není charakteristický jen pro Británii. Spojené státy reagovaly tím, že řeší problém antisociálních chlapců jako by to byla nemoc. Američtí lékaři předepisují ročně 11 milionů dávek léku Ritalin pro chlapce, kteří trpí "chorobou nepozornosti a hyperaktivity". Potíž je, že v některých amerických školách bere tento lék až třetina chlapců a nedokáží se o nic lépe soustředit než předtím.

    A pak je přístup Jane Fondové. Ta věnovala 9 milionů liber na vytvoření vzdělávacího střediska na Harvardské univerzitě. Argumentuje, že po mnoha desetiletích, kdy se pedagogové snažili dát sebedůvěru dívkám, by se nyní měli zaměřit na chlapce. Problémem však podle ní je, že mladí chlapci jsou navyklí se chovat příliš "mužně a silně", a to od útlého věku. Kdyby jen bylo možné je přesvědčit, aby se chovali víc jako dívky...

    No. Když chodím místním parkem, nevidím moc výrostků, trpících velkým sebevědomím. Vidím osamocené a nejisté děti, jimž se zoufale nedostává sebedůvěry a životních cílů. Vidím obrovské plýtvání talentem. Vidím skvrnu na aspiracích této země být civilizovaným, jednotným národem. Vidím, že se vyhýbáme povinnosti vzdělávat a motivovat mladou generaci. Vidím, že se blíží katastrofa.


    Cenzura: Kritika, kterou časopis Týden odmítl zveřejnit

    Psát o výtvarném umění může každý ?!

    Petr Pokorný

    Nebývá zvykem reagovat na text publikovaný periodikem A v periodiku B, proto než tak učiním, cítím se povinen vysvětlit důvod takového chování. Časopis Týden jako periodikum A zveřejnil několik textů Lenky Lindaurové, texty o výtvarném umění. Reagoval jsem na ně. Nejprve se e-mail v Týdnu ztrácel, posléze Jiří Peňás, takto vedoucí kulturní rubriky Týdne, přislíbil publikaci (jestli se tak nestane, mohu ho prý přijít inzultovat), nakonec však kritický ohlas nezveřejnil (prý je příliš hrubý), naopak předal text Lindaurové, která na něj do dnešního dne (11.února 2001) nijak nereagovala.

    Proto text předávám redakci Ateliéru jako periodiku B, které se zabývá výtvarným uměním a má tak důvod k publikaci textu. Nejde totiž jen o Týden či o Lindaurovou, jde i o aroganci kulturních rubrik, ochoty sžít se s kýmkoliv a s čímkoliv.

    Jde i o nezdravý jev na české kulturní scéně, o tabuizování zavedených postav. Jde i o neřešení sporů, o neobjasňování podstat sporů (viz přístup ke sporu Jiřího Davida s Milanem Knížákem, kdo - snad s výjimkou studentů a Jana Paula v Lidových novinách - Jiřího Davida podpořil ?).

    Snažím se zachovat původní znění textu pro Týden, proto tam, kde se píše o nějakém članku bez udání zdroje, pak jde vždy o Týden.

    Již po několikáté se v trochu pochybné rubrice Nechte si ujít dostalo i na výtvarné umění, kdyby se nedostalo, bylo by snad i lépe... Šéfredaktorka časopisu Umělec Lenka Lindaurová zde již podruhé v krátkém sledu tepe výstavy v pražském Mánesu, zatímco u čísla 45/2000 se to ještě dalo snést (byť ji chyběl jediný věcný argument pro znegování Milana Knížáka), potom v dvojčísle 52-53/2000 překročila hranici nikoliv pouze nedostatkem argumentů, ale především porušením novinářské etiky.

    Lindaurová v čísle datovaném 18.prosince 2000 haní projekt Jiřího Sozanského a Ivana Komárka Práce s tělem. Pominu, že opět chybí Lindaurové argumentace faktická, pořád však vidím, že hanící text vyšel až po výstavě, případný zájemce tak nemohl konfrontovat článek s vizuálním zážitkem a Lindaurová ze všeho vyjde jako vítěz, neboť kdo projekt neviděl, ať se s ní nebaví (ona to v rozmezí 24.11.-16.12. stihla). V nejhorším se může vymluvit na uzávěrku, dlouhé lhůty a vánoce.

    Možná tak jedině ty vánoce bych jí "sežral", s uzávěrkou ona umí pracovat mistrovsky, stačí si uvědomit zařazení rozhovoru s Davidem Černým okamžitě po udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tam byla nesporně ve výhodě - už členstvím v porotě, která Cenu J.Chalupeckého udílela. Otázkou potom zůstává, zda tam nebyl i jiný zájem, zájem její.

    O Davidu Černém psala v časopise Umělec, pak v Týdnu a posledně v dvojčísle Revue Labyrint 7-8/2000. Téměř jediné co odlišuje rozhovory v Týdnu a v Labyrintu je, že v Labyrintu Černému tyká a o sexu mluví výrazivem středoškolské mládeže.

    Protože příklad je nejlepším vodítkem, potom čtěte: "Hodně často mluvíte o sexu, ale ve vašem umění bývá otevřená erotika jen málokdy..." (Týden 48/2000, str.77), srovnejte "Proč ve tvém díle není žádná erotika, když jinak pořád o šoustání žvaníš?" (Labyrint 7-8/2000, str.106).

    Ani na jednom místě se neptá na důležité věci (spor s Knížákem je zmíněn, spor s galeristou Švestkou také, víc se o to nemusíte zajímat).

    Člověk, kterého lze tak snadno nachytat (není osobním zájmem již samostatné číslo Umělce, které je katalogem Davida Černého?!) by neměl do solidního, seriozně se tvářícího časopisu o vizuálním umění referovat, jinak opravdu platí titulek mé reakce.

    psáno 19.12.2000, úprava a opětné odeslání dne 11.1.2001

    (Petr Pokorný je kurátor.)


    Televizní film o partyzánském hnutí "na Vysočině"

    Vyprávěli jsme jen tři rozporuplné příběhy

    Jan Novák, Marie Kučerová

    Vážený pane Rudolfe Hegenbarte,

    děkujeme za Vaši reflexi k našemu dokumentu - Skal a stepí Vysočinou. Tak jako Vy jste ve svém dopise naznačil, že není možné nahlížet na minulost černobíle, tak jsme se i my snažili náš film vystavět.

    Tento film neměl mapovat ani hodnotit partyzánské hnutí jako fenomén. Ať už na Vysočině, Beskydách, či Javornicku. Proto byl v jeho počátku uveden komentář, který pojmenovával základní pozitiva, které s sebou partyzánské hnutí přinášelo. A následovalo sdělení, ve kterém jsme přesně vymezili předmět naší výpovědi - tři příběhy, které se odehrály jinak, než je prezentovala komunistická historie. V celém filmu jsme se striktně věnovali pouze těmto třem příběhům.

    Věříme, že v obci Cikháj, o které jste se zmínil ve svém dopise, bylo partyzánské hnutí onou přínosnou pomocí v boji proti okupantům. Nikterak o tom nemáme důvod pochybovat. A ani v našem filmu jsme tuto skutečnost nezpochybnili.

    Co se týče výčtu partyzánských aktivit na Vysočině, jsou zdroje, ze kterých v současné době vycházejí různé historické studie, a ty nejsou vždy objektivní. Toto nám potvrdili ještě žijící účastníci partyzánského hnutí. Proto, a omlouváme se za tuto mírnou nedůvěru, nevíme přesně, z jakého zdroje jste čerpal své informace.

    Pakliže se v názvu našeho filmu objevilo slovo Vysočina, nebylo tomu z důvodu obsahového přesahu na oblast celé Českomoravské vysočiny, nýbrž proto, že jsme tak chtěli, trochu v nadsázce, parafrázovat partyzánskou hymnu. To proto, že podle svědectví bývalých partyzánů, byli právě muži z bývalého SSSR často rozvraceči českého odboje.

    Ruský partyzán Šustov se skutečně rozešel se svou mateřskou partyzánskou skupinou a založil si svůj podivný oddíl. Ale to bylo v našem filmu řečeno. Důvodem, proč jsme vybrali právě jeho příběh, byla skutečnost, že kvůli němu přišlo o život 40 členů odboje a dva nevinní civilisté. Navíc si jeho smrt vzali partyzáni hodiny dvanácté za záminku, aby tyto civilisty mohli postřílet. I to, že skuteční partyzáni neloupili, jsme v našem filmu uvedli jako jeden z argumentů svědčícím proti Šustovovi. Konkrétně jsme citovali leták, který čeští partyzáni vyvěšovali po obcích a městech.

    Naše vybrané příběhy neměly hodnotit partyzánské hnutí ani jeho jednotlivé aktivisty - bez rozdílu politického smýšlení, či národní příslušnosti - globálně. Měly pouze dovyprávět tři rozporuplné příběhy. A naznačit, v duchu, kterým Vy otevíráte svůj dopis, že naše minulost nebyla černobílá. Tedy, že i mezi hrdiny partyzánského hnutí se našly podivné osobnosti.

    Jan Novák, scénárista a režisér pořadu

    Marie Kučerová, producentka pořadu


    Rasismus v Britských listech

    František Neuwirth

    Penu Culiku,

    Chtel bych reagovat na jeden z clanku uverejnenych v Brtiskych listech tykajici se rasismu. Tento clanek obsahoval dopis jednoho z ctenaru BL, ktery se projevil dle meho nazoru jako rasista. Tento clovek povazoval kazdou romskou ctvrt nutne za ctvrt, kde se vyskytuje kriminalita a kde clovek pravdepodobne bude okraden. Tento clovek tedy kazdeho Roma povazuje, aniz by ho znal, za potencialniho zlodeje. V ocich tohoto cloveka ma tedy kazdy Rom jaksi pospinenou tvar a musi nejprve prokazat, ze zlodej neni. Takovyto princip je preci naprosto neprijatelny a rasisticky. Proc se tento clovek domniva, ze kazdy Rom, ktereho potka je zlodej ci mohl by spachat nejaky nasilny trestny cin?

    Na zaklade jeho barvy pleti; tento clovek preci uz nekolikrat slysel, ze NEKTERI Romove se dopustili nasilneho trestneho cinu, a proto nepochybne kazdy Rom, se kterym se tento clovek potka, bude mit v umyslu nasilny trestny cin spachat.

    Podle jazyka, ktery tento clovek pouzival, se domnivam, ze zcela jiste neslo nekoho, kdo by postradal intelekt, coz dokazuje, ze rasistickymi predsudky netrpi jen spolecenska spodina.

    Dedukce tohoto ale smysl postrada a je rasisticka. S podobnymi pripady rasistickych predsudku je mozne se v Ceske republice setkat docela casto.

    Mam na mysli pripady, kdy obcane romskeho puvodu nebyli vpusteni do restauracnich nebo jinych podniku s oduvodnenim, ze jsou Romove.

    Myslim si, ze vetsina Cechu ma raisisticke predsudky, a ze tedy vetsina Cechu jsou rasiste. Jim to ale vubec jako rasismus vubec nepripada. Neuvedomuji si to. Ale mohou si to dovolit, protoze maji vyhodu majority.

    Minorita je vzdy sledovana mnohem obezretneji a chyby NEKTERYCH lidi, kteri ji tvori, jsou povazovany za chyby cele minority, coz je opet projev rasismu.


    Islám je stejně zločinná a agresivní ideologie jako fašismus

    Jan Šimůnek

    Citovaný článek o islámu obsahuje snad jedinou nekontraverzní myšlenku: Pověsti islámu v civilizovaných zemích skutečně velice ublížila causa Rushdie. Ovšem, ne samotná fatwa, ale následná reakce muslimů dlouhodobě žijících v zemích, patřících do okruhu euroatlantické civilizace. Včetně konvertitů s ryze euroatlantickými kořeny, kteří mládí prožili jako nemuslimové (jedno, zda coby příslušníci některé církve, či ateisté). Jestliže i tito lidé, od nich je možno očekávat podstatně vyšší míru základních civilizačních návyků než od nějakého negramotného pastevce kdesi v arabské poušti, nebyli schopni tento Chomejního zločin odsoudit (a mnozí z nich naopak přitakávali), je to naprosto jasný signál pro nemuslimy, že se mají od svých muslimských spoluobčanů čeho obávat. Pochopitelně, od okamžiku, kdy muslimové budou v jednotlivých zemích či jejich částech moci jednat z pozice síly.

    Stejným varováním je i známý případ budhistických památek v Afghánistánu - opět žádná reakce ze strany "civilizovaných" muslimů. A ze strany Talíbanu jen další excesy: Včera nenahraditelné památky ze seznamu UNESCO, dnes humanitární pracovníci a zítra ???

    Rovněž se lze obávat i koncentrace muslimů na nějakém definovaném či uceleném území, protože už existuje mnoho precedentů, kdy se objevily snahy toto území oddělit a vybudovat na něm separátní "islámský stát" se všemi hrůzami, které tento akt zákonitě doprovázejí. V současné době je tento proces akutní na Filipínách, nicméně uplatnil se už při rozpadu Indie na Indii a Pákistán a hrozí i v dalších zemích.

    Není nutné složitě spekulovat o tom, jaké je postavení žen v islámských zemích, popřípadě se na to vyptávat zcela nekompetentních osob, jako to činili tvůrci citovaného pořadu. Je jasné, že podle muslimů ženy lepší postavení mít prostě nemohou. Na druhé straně tvůrci zneužívají i skutečnost, že prostý občan není o všech podrobnostech těchto "výhod" do důsledků informován.

    Existují však jasné a objektivní ukazatele: Aktivní a pasívní volební právo, další občanské svobody, dostupnost zdravotního ošetření v porovnání s muži v téže zemi, atd. Ty se nedají zmanipulovat nějakými frázemi o liberálnosti a demokratičnosti islámu. Už skutečnost, že jsou islámské ženy nuceny nosit obtěžující, ponižující a zdravotně závadné odění i v zemích, kde to nepředepisuje zákon, ukazuje, že je ve společenství muslimů cosi shnilého. Příklady výjimečných zemí (Malajsko), kde se vyšší sociální status, srovnatelný s muži, navíc týká výlučně žen z nepatrného procenta vysoce bohatých rodin, jsou spíše záměrnou desinformací než důkazem čehokoli.

    Jestliže někdo nosí symboly nějaké ideologie, musí být připraven na to, že se dostane do konfliktu s protivníky této ideologie. Pokud si nějaký neonacista připevní na košili nášivky jednotek SS a vyšije hákové kříže, může být (alespoň v ČR) i policejně zadržen, perlustrován a soudně stíhán. Je to v naprostém pořádku, protože dává veřejně najevo sympatie k fašistické a rasistické ideologii.

    Pokud si muslimská žena bere tradiční islámský oděv či islámský šátek, dává tím najevo příslušenství a sympatie k ideologii, která je neméně zločinná a agresívní jako ta fašistická. A která představuje nemenší riziko pro občanskou společnost demokratického státu. Nehledě k tomu, že tím poněkud zpochybňuje svou psychickou kompetentnost - asi jako kdyby s tou holou lebkou a nášivkami s hakenkrajci chodil Žid.

    Nelze se ani divit tomu, že se normálním občanům nelíbí, když je v jejich čtvrti, kde žádní, nebo prakticky žádní muslimové nežijí, zřizováno islámské středisko či rovnou mešita. Nejde jen o obtěžování hlukem, výfukovými plyny, parkováním mimo vyhrazené plochy atd., jak to někteří britové zmiňují v článku. Jde také o to, že tyto stavby často vznikají pochybnými cestami za zády a přes hlavy místní občanské komunity. Komentovali to tak britšti občané, naprosto identické zkušenosti jsou i z Česka, konkrétně z Brna, kde vyrostla mešita za zády a (až se to provalilo) posléze proti vůli občanů.

    V tom českém případě je zvlášť pikantní skutečnost, že muslimové se v té době (a snad i dodnes) neobtěžovali v Česku registrovat, a tedy byla zřizována modlitebna oficiálně neexistující náboženské skupiny. Jeden z muslimských aktivistů tento fakt v rozhovoru pro MFDnes (asi před rokem a půl) komentoval ve smyslu: "My bychom se jistě registrovat mohli, ale co je nám po nějakých vašich zákonech, my máme své, islámské, a těmi se řídíme".

    Je vcelku jasné, že po takovém veřejném prohlášení oficiálního zástupce islámské obce jde každému myslícímu člověku mráz po zádech.

    Ano, dokud se muslimové budou vydělovat z ostatní občanské společnosti, dokud budou upřednostňovat zákony islámu před zákony státu, v němž žijí, do té doby budou obklopováni nedůvěrou, doprovázenou větší či menší mírou nepřátelství. Existuje pro ně jediná cesta: přeměnit se z muslimů na občany vyznávající islám, jako se v historicky dohledné době analogicky přetvořili křesťané. Jedinou alternativou tohoto procesu je čelný střet. V takovém případě budou buď vybiti a vyhnáni zastánci občanské společnosti (jak se to stalo např. při "islámské revoluci" v Iránu - a na území EU vzniknou islámské státy se všemi svými atributy jako v Afghánistánu, Iránu apod.), nebo bude vybito a vyhnáno alespoň "tvrdé jádro" muslimů, neschopných trvale žít v občanské společnosti euroatlantického typu.

    Osobně bych si čelný střet - a v podstatě občanskou válku - nepřál, ale pokud k němu dojde ještě za mého života, udělám vše pro druhou variantu jeho výsledku.

    Zbývá jen otázka, nakolik jsou šiřitelé různých usmiřovacích bludů a chroničtí ustupovači před totalitní náboženskou ideologií nebezpeční. Bohužel, jsou, protože jednoznačně snižují schopnost občanské společnosti se včas a dostatečně intenzívně bránit.

    Myslím, že právě tu, v Česku, máme s podobným přístupem k totalitním ideologiím autentickou zkušenost (přinejmenším od usmiřování Hitlera mnichovskou smlouvou po společné (s komunisty) budování poválečné republiky). Následky byly, a zákonitě musejí být, fatální. Někdo se směje, když v Kanadě vydali předpis pro školy, že pokud má škola ředitelku, musí mít tato pro jednání s představiteli místní muslimské komunity zástupce muže. Nicméně, je to zcela jednoznačně dobrý úmysl, dláždící tu příslovečnou cestu do pekla.

    Z tohoto hlediska považuji za naprosto korektní ty školské zástupce, kteří trvají na občanském oděvu u žáků a netrpí excesy ve smyslu šátků u muslimských dívek apod.
    Kdo se snaží sabotovat snahu občanské společnosti, aby zákony platily pro všechny, bez rozdílu vyznání, ten tu občanskou společnost bezprostředně ohrožuje, byť má často plná ústa frází o demokracii, toleranci a "politické korektnosti". V určitých situacích může být nebezpečnější než terorista ověšený granáty a láhvemi s nervovým plynem.

    Poznámka JČ: Pikantní je, že jsem přepis tohoto televizního pořadu BBC zveřejnil, pod titulem "Společnost, menšiny a rasismus: Zacházejí Britové s muslimy stejně špatně jako Češi s Romy?" abych objasnil, co je chybného na postoji mnohých Čechů vůči Romům - a pan Šimůnek zaujal vůči všem muslimům stejně rasistický, kolektivně šmahem nepřátelský postoj, jaký zaujímají mnozí Češi vůči Romům...:) Potíž totiž je, že nemůžeme jiným lidem násilně vnucovat vlastní hodnoty, smíření a koexistence lze dosáhnout pouze na základě dialogu. Ovšem, jistěže zákony musejí platit pro všechny, ale právě že zákony. A západní zákony islám nezakazují.

    Co se týče oficiálně v Íránu vyhlášeného trestu smrti vůči Salmanu Rushdiemu za jeho román Satanské verše, zaujalo mě, že když ten román na pokračování vysílalo právě do Íránu íránské vysílání BBC, byl o něj tam obrovský zájem, lidi si to nahrávali a opisovali. Poněkud to - aspoň pro mě - vypovídá, že asi muslimský svět nebude tak "zločinecky monolitní", jak ho líčí pan Šimůnek, ale úplně obyčejně lidský, jako kdekoliv jinde na světě. (Na olomouckém filmovém festivalu letos na jaře jsme dali cenu íránskému dokumentárnímu filmu o jedné zdravotní sestře z daleké venkovské vesnice, která se rozhodla kandidovat do komunálních voleb a jíž chodili přesvědčovat různí místní muži, ať to nedělá, že tím zostudí sebe i svou rodinu - přitom tito starci zcela záviseli na její zdravotní péči. Byl to film, který vypovídal o postavení žen v dnešním světě daleko výmluvněji a dojemněji než cokoliv, co jsem kdy viděl od českých filmových tvůrců.)

    Reakce Jana Šimůnka je, zdá se mi, "předosvícenská". Myslím tím toto: V sedmnáctém století se lidé v Evropě třicet let od roku 1618 do roku 1648 vraždili, protože byli přesvědčeni, že mají patent na rozum a na náboženskou víru i na vlastní systém hodnot, který byli rozhodnuti vnutit jiným lidem s odlišnou vírou a systémem hodnot. Teprve po třiceti letech tohoto vraždění si uvědomili, že tento přístup je nesmyslný a že jediným možným přístupem je tolerance a koexistence. Těžko mohu označit celou islámskou civilizaci za zločineckou..., navzdory tomu, že v některých svých projevech islám porušuje lidská práva a je, jako mnohé náboženské víry, bigotní... Je to stejně předosvícenský, nekompromisní postoj, jaký vládne mezi Čechy a Romy, mezi muslimy a Srby v Jugoslávii, mezi katolickými a protestantskými (přistěhovaleckými) Iry..., tedy "musí být po našem", přijměte naše hodnoty, nebo se s vámi nebudeme bavit. Ale ono to prostě nejde. "Vyvraždit podlidi" není alternativa, tuším... Prostě není řešení islám "zakázat", podobně jako není řešení zakazovat v ČR zákonem verbální projevy fašismu - to není slučitelné se svobodou projevu. - Muslimové se v ČR nemohli nechat registrovat, protože buddhismus a islám zůstávají v České republice neuznány jako náboženské skupiny, v důsledku diskriminačního zákona o církvích. I když byli muslimové uznáváni za první Československé republiky, tento statut jim byl odebrán v období komunistického útlaku a postkomunistické české vlády ho odmítly obnovit. O tom viz zde.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|