Britské listy


pondělí 23. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Dopis z Čech:
  • O autoritářství, podřizování se moci a o cigaretách za návštěvu kostela (Fabiano Golgo) Podnikání bez skrupulí: Kouření, Česká republika a britští konzervativci
  • Ať žije strana rakoviny a amputací! Dopis ze středních Čech:
  • Krásná krajina, banální rádio (Jan Čulík) V Británii není radno lhát u soudu:
  • Bývalý místopředseda Konzervativní strany Jeffrey Archer odsouzen na čtyři roky do vězení za křivou přísahu Rasismus na pražském letišti:
  • Současná britská opatření v Ruzyni nijak nezavazují dopravce (Václav Pinkava)
  • Britští úředníci si neoprávněně osvojují právo určovat lidem příslušnost k etniku (International Romani Union)
  • Je nepřípustné rozdělovat cestující na základě rasového principu (Český helsinský výbor)
  • Jak zápolíme s rasismem (Jindra Vavruška)
  • Češi to Romům přejí a neuvědomují si, že i oni jsou prodáváni (Pavel Dvořák)
  • Banda nezkrotitelných cikánů v severních Čechách přinutila vystěhovat pokojné obyvatele - britská vláda jedná správně (Petr Pokorný) Informace, které se nedostaly na veřejnost:
  • Zkušenost z Ostrova: Jak tu policie střílela do lidí Naivně lidový pohled na Českou televizi:
  • Mezinárodní ocenění Adama Komerse (Petr Jánský) Zamyšlení:
  • Optimistické letní variace (Tomáš Pecina)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Zajímavá křesťanská praxe. Půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety, taková úmluva platí pro děti v dětském domově v Boskovicích na Moravě, píše v dnešních Britských listech Fabiano Golgo.

    Poznámka TP: ...zajímavá křesťanská, nicméně běžná katolická praxe.

  • V pořadu ČT1, který se jakýmsi nedopatřením jmenuje Naostro, exceloval opět Milan Šíma, který uspořádal oslavný medailonek bojovníkovi za lidská práva, senátoru Michaelu Žantovskému. Poněkud zahanbeně přiznávám, že jsem včera u televize řval smíchy. Děkuji ti za vynikající parodii politické publicistiky, Česká televize! (TP)

  • Tvrdý rasismus v České republice potvrzen? 57 procentům českých občanů podle průzkumu agentury Sofres Factum, který si objednala televize Nova, nevadí kontroly britských imigračních úředníků na pražském letišti. "Podle odborníků to znamená, že obyvatelé v České republice nepovažují Romy za plnohodnotné občany," uvedla v pátek televize Nova. Podle průzkumu agentury Sofres Factum není eliminace Romů z letecké přepravy v Ruzyni činem rasistickým podle 74 procent českého obyvatelstva. Nova neuvedla, jak velký byl vzorek dotazovaných občanů (to je povinnou součástí každé zprávy o průzkumu veřejného mínění na Západě). Průzkumy agentury Sofres Factum nebývají nejobjektivnější, tyto výsledky se však zdají relativně realistické.

  • Britská vláda jedná na pražském letišti protizákonně, napsal v pátek britský deník Independent. V článku "Čeští Romové vyloučeni z letů do Británie" píše Justin Huggler: "Britští činitelé na pražském letišti nemají pravomoc z právního hlediska zabránit komukoliv, aby nastoupil do letadla do Británie. Avšak mohou varovat leteckou společnost, že cestujícímu může být odmítnut vstup do Británie. To by mohlo stát letecké společnosti peníze, protože by musely odvézt cestujícího zpět do Prahy, a za těchto okolností letecké společnosti nepřijmou cestující do letadla." - Doporučujeme zejména držitelům britských či mezinárodních pasů, cestujících do Londýna, tedy v případech, kdy britské úřady cestujícího do země prostě musí vpustit, aby protizákonné britské imigrační kontroly v Ruzyni bojkotovali a odmítli jimi projít. (JČ)


  • Jsme znepokojeni, že britská vláda brání lidem zažádat v Británii o azyl a že je na pražském letišti diskriminuje, řekl v exkluzivním rozhovoru pro Britské listy Janu Čulíkovi Brendan Paddy, tiskový tajemník britské sekce londýnského ústředí Amnesty International, tedy sekce, která monitoruje, jak britská vláda porušuje lidská práva, viz zde.

    Nesmím na dovolenou do Británie, protože mám tmavou pleť?

    Píše Jana Hejkrlíková:

    Jak si mám přebrat to, co se děje v ČR vůči Romům?

    Ve kterém článku mezinárodní úmluvy o lidských právech se hovoří o tom, že snědí lidé nesmějí z Prahy odletět do Velké Británie? Na co to naše vláda přistoupila? Je vidět jak Anglie rychle pochopila, že v ČR se mohou lidská práva porušovat.

    Co to znamená pro mne ? Chceme strávit dovolenou ve Skotsku, kterou jsem si zaplatila a na kterou jsme s rodinou šetřili celý rok Mého muže s dcerou, protože nejsou snědí pustí a já budu muset zůstat tady, protože se někdo bude domnívat, že jsem Romka. Nikoho nebude zajímat, že řádně pracuji, platím daně neporušuji platné zákony.Mám to snad chápat tak, že stejná práva jako bílí lidé nemám? Bohužel, mám smůlu, protože prostě bílá nejsem! Mě velmi překvapuje, že takto diskriminačně postupuje V. Británie, která je členskou zemí EU.

    Je také vidět vnímá tato Vláda ČR občany České republiky, kteří nejsou bílí. Na jedné straně pan ministr zahraničí bojuje za české občany s EU aby měli volný prac. pohyb a na druhé straně přistoupí na dohodu zamezení odletu Romů do V. Británie.


    Reakce z Británie na páteční Čulíkův dopis v Independentu:

    Romové jsou v Británii drženi dlouhodobě ve vazbě

    Vážený pane doktore Čulíku,

    ráda bych vám poděkovala za váš dopis, otištěný v pátečním Independentu ohledně pohraničních kontrol pro české Romy.

    Jsem vedoucí organizace, která poskytuje záruky pro žadatele o azyl, kteří byli umístěni do vazby, a sdílím kancelář s organizací, která připravuje slyšení v rámci žádostí o propuštění na kauci pro vězněné žadatele o azyl. Romové jsou našimi častými klienty, pocházejí z celé řady východoevropských zemí.

    Zvlášť nepříjemná je úmyslná politika britské imigrační služby, v jejímž rámci uvrhnou do vazby otce rodiny, Roma, a matku s dětmi ubytují často daleko od vězení, čímž vyvolávají velké utrpení v etnické skupině, kde to je obyčejně otec, kdo jedná s nepřátelským vnějším světem... Nová vazební vězení prý budou od nynějška zlepšením, protože ministerstvo vnitra bude moci nyní věznit celou rodinu, žádající o azyl, např. v Tinsley House a za krátkou dobu i v Yarlswoodu v hrabství Bedfordshire.

    Ti z nás, kteří pracují v oblasti práva týkající se azylové problematiky vědí velmi dobře o relativně nové praxi umísťování imigračních úředníků už do samotných zemí, z nichž přicházejí žadatelé o azyl. Nesouhlasíme s tím. Dosud nikdo v Británii proti této praxi nevystoupil veřejně.

    Možná víte, že to je součástí celé řady nově zavedených imigračních opatření, jejichž účelem je "zvládat" přistěhovalce:

    Obdobně drakonická praxe, připomínající taktiky nacistických razií, se nyní vyskytuje i v Británii. Jsme svědky toho, jak v londýnském East Endu a v dalších místech policie dům od domu prohledává ulice a hledá lidi bez povolení k pobytu. Svévolně [tj. bez právního zdůvodnění, pozn. JČ] je pak zadržuje na policejních stanicích a v imigračních střediscích, kde se lidé s dočasným povolením k pobytu musejí hlásit, někteří denně, jiní každý týden, někteří měsíčně. Lidé jsou zadržováni, i když se chodí poslušně hlásit na úřady celé roky - a ještě NEVYČERPALI veškerá svá práva na odvolání.

    Z nynějších asi 1800 vězněných žadatelů o azyl byla většina zatčena hned při příchodu do země, přestože vláda veřejně prohlašuje, že se prý žadatelé o azyl umisťují do vězení jen "ve výjimečných případech, a to těsně před deportací". Pokud se nám podařilo zjistit, více než 100 osob zadržovaných ve vězení Walton Prison v Liverpoolu tam bylo přesunuto rovnou z přijímacího střediska pro žadatele o azyl v Oakingtonu v Cambridgi. Mezi těmi, kdo jsou vězněni v dlouhodobých vazebních střediscích, je velký počet Romů.

    Puck de Raadt

    administrátorka organizace Bail Circle


    Dear Dr.Culik,

    I write to let you know our appreciation of your letter re border exit controls for Czech Romanies:

    I run an outfit providing sureties for detained asylum seekers, and share an office with an organisation doing bail hearings for asylum detainees: Among our frequent clients are Romanys, from a number of E.European countries.

    Especially galling is the deliberate IS policy of detaining Rom heads of amily, whilst housing the wife and children, often far from the prison, causing much suffering in a group where often it is father who deals with the hostile world...... The new detention accomodation is said to be an improvement because the HO can now detain the whole family , eg. in Tinsley House, and shortly in Yarlswood Bedfordshire.

    Those of us in the asylum legal field are well aware , and unhappy about, of the relatively new postings of Immigration officals in countries generating asylum applicants: We have not had so far anyone from the public saying so publicly.

    You may be aware this is one of a range of newly introduced Immigration 'control' measures:

    There are equally draconian ones, reminiscent of Nazi ;'razzia' tactics, operating within the UK: We are seeing street-by-street searches for 'illegals', in the East End of London, i Portsmouth, in High Wycombe, in Norfolk,and arbitrary detention at police stations and IS offices where those on Temporary Admission must sign, anything from daily, weekly to monthly. Such detentions occur even when clients have reported dutifully for years on end......and are NOT at the end of appeal rights....

    It is also the case that among the current 1800 asylum detainees the majority has been detained at 'point of entry', unlike the government's insistence in public that detention is 'a last resort, and used only just prior to removal.' As far as can be ascertained all of Liverpool Walton's prison's +100 detainees have come straight from the reception/interviewing detention centre in Oakington, Cambridge. Among those sent from there to 'LTD' Long Term Detention, are significant numbers of Romanys.

    A useful information email service will keep you informed of such news: subscribe to 'John O''s newsletter by a note to: John O John O.

    I hope you find this helpful.

    Meanwhile, thank you for raising your voice! Yours sincerely

    Puck de Raadt

    Bail Circle administrator


  • Záznam středečního pořadu Zátiší pražského Radia 1, jíž se účastnili Majid Majed a Tomáš Pecina, jsme vystavili ve formátu Real Media: verze pro modem 28K, verze pro modem 56K. Přehrávač Real Media je ke stažení např. zde. (TP)

  • Zveřejnili jsme tři dosud nepřístupné dokumenty týkající se prodeje IPB: smlouvu o prodeji, státní zárukudohodu o kompenzaci záruky. (TP)

    Galerie Britských listů

  • Do fotogalerií jsme doplnili mnoho nových fotografií, mj. snímky, které Štěpán Kotrba pořídil ve spolupráci s Českým rozhlasem a které dokumentují jeho akci Africká odysea, narozeniny nosorožce v králodvorské ZOO a letecké záběry z východních Čech. (TP)


    Hlavně nenápadně!

  • Zpřístupnili jsme galerii portrétů 42 "podivných postav", které za poslední rok doprovázejí různé pražské demonstrace.

  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer a pro Mozillu, na netscapové verzi se intenzivně pracuje. (TP)

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s.
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Dopis z Čech:

    O autoritářství, podřizování se moci a o cigaretách za návštěvu kostela

    Fabiano Golgo

    Na Moravě je jaksi přirozené, že ředitel boskovického dětského domova zastává názor, že chodit v neděli na mši je správné. Nikoho na mši chodit nenutí, ale dověděl jsem se, že tam pro chovance dětského domova existuje dohoda: půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety.

    Tak tady v České republice máme Cigarety pro Krista... Nabízet ale cigarety za návštěvu v kostele, je zase tak typicky "česká" věc. Dětem v boskovickém dětském domově se nabízí to, co osobně chtějí, pokud budou předstírat, co chce moc.

    Jiří Szuta, který přežil 15 let šikanování od matky a od nevlastního otce a skončil v dětském domově poté, co ukradl z jednoho obchodu v Telči žvýkačku, měl prospěch z článků, publikovaných v Britských listech (i když by je někteří čtenáři rádi viděli jen ve Vlastě).

    Poté, co byl informován, že bylo vzneseno obvinění ohledně Jirkova zneužívání vychovatelem v předchozím nápravném ústavu, kde Jiří bydlel, a poté, co musel snést návštěvu policie (která případ vyřešila tímto "geniálním" způsobem: zeptala se chlapce, před vychovatele, zda byl sexuálně nebo fyzicky zneužíván... Chlapec to přirozeně popřel, bál se následků, jakmile by policie odešla), ředitel ústavu se rozhodl už víc neriskovat a povolil, aby byl převeden do soukromého ústavu v Boskovicích nedaleko Znojma.

    Protože Jirkův otec zemřel, dostává Jirka od státu sociální podporu. Platí těmito penězi za svůj nový ústav.

    Ředitel ústavu v Boskovicích je zajímavý člověk, přesný opak Makarenka: snaží se vštípit pocit seberespektu chlapcům a dívkám, které má na starosti. Nezdůrazňuje disciplínu, ale uplatňuje celou řadu zásad, podrobně promyšlených psychology. Jeho postup se velmi podobá seznamu zásad Linky bezpečí - což je vynikající iniciativa Naše děti, která pomáhá nezletilým dětem, které se staly obětí rodičovského týrání. Tady je to jejich desatero:

  • Dítě, které je nadměrně kritizováno, se naučí odsuzovat.
  • Dítě, které je bito, se naučí prát.
  • Dítě, které je vystavováno posměchu, se začne stydět.
  • Dítě, které je ponižováno, ztrácí sebedůvěru.
  • Dítě, které se setkává s tolerancí, se snáze naučí trpělivosti.
  • Dítě, které je chváleno, získá sebedůvěru.
  • Dítě, s nímž se hraje rovná hra, se naučí spravedlnosti.
  • Dítě, které je obklopeno přátelstvím, se naučí laskavosti.
  • Dítě, které prožívá pocit bezpečí, se naučí důvěřovat.
  • Dítě, které je milováno, je schopno lásky.

    Na základě těchto principů jedná s dětmi jako s jednotlivci, nikoliv jako se skupinou. On a jeho manželka věnují zvláštní pozornost specifickým potřebám každého dítěte. Neřídí jen skupiny, což by bylo zjednodušením. Všechno to vyžaduje mnoho přemýšlení a spoustu času.

    "Pohodová" výchova dětí vede k tyranii

    Všichni víme, že slovo "práce" není v českém prostředí zrovna slovo posvátné (tak, jak tomu je v anglosaských zemích). Jsem svědkem množství konfliktů mezi studenty a učiteli, dětmi a rodiči, civilisty a úřady a jeho zdrojem je česká národní touha po "pohodě": snaha najít méně náročný způsob, jak věci vyřešit.

    Rodiče sice nejsou "zaměstnáváni", aby se starali o své děti, ale jsou ve stejné situaci jako například učitelé. A pro rodiče i pro učitele je nejjednodušší vnutit dětem virtuální kód chování (česky řečeno: disciplínu), kterou prostě děti musejí dodržovat, aniž by k tomu měli sami cokoliv co říct, jako v totalitním systému.

    Rodiče často volí jen tu nejjednodušší cestu, aby je děti "otravovaly" co nejméně. Poskytují jim základní potřeby (potraviny, školy, místo, kde mohou spát, ale už se nedokážou obětovat tak, aby jim specificky poskytli to, co individuálně potřebují. Předpokládají, že to, co "je pro ně dobré", je založeno na všeobecně přijímaných pravidlech rodičovství v jejich soudobé společnosti.

    Tak vznikají umělá pravidla "v kolik hodin budeš chodit spát" a "kolik hodin se budeš dívat na televizi" a proti nim není odvolání. Dobrý rodič poslouchá, co by děti chtěli, a rozhodne pokaždé na základě konkrétních faktů. Ale většina rodičů už je daleko mimo to původní kouzlo začátku rodičovství, kdy si člověk všechno idealizuje. Jakmile začne neustálým brekotem nemluvně v noci rušit spánek otce, který "bude muset jít za pár hodin do práce", jeho pocity vůči dítěti se začínají hroutit.

    Rodičovský pud je silný většinou u matek, více než u otců, ale každodenní potřeby dítěte jsou velmi náročné a omezují jejich osobní svobodu. Často pak vznikají antipatie mezi otcem a jeho dětmi.

    Za předpokladu, většinou správného, že děti nejsou schopny samy rozhodovat, zmocní se rodiče všech rysů života jeho dítěte. To je zjevně nutné v prvních několika letech života dítěte, ale lidé mají tendenci prodlužovat ten proces, dokud děti žijí u rodičů.

    Jednou věcí je rozhodovat o určitém rysu života vašeho dítěte, který se týká jeho bezpečí, a je legitimní snažit se jim předat vaši morálku a vaše názory - tady se ale už člověk může dostat nebezpečně blízko k totalitě, neboť to, co se může zdát přirozené a v mysli rodičů dokonce obligátní, se může radikálně odlišovat od toho, jak se dítě dívá na skutečnost. Fyzické tresty jsou podobné, jako být zmlácen policií za to, že se člověk odváží vyjádřit názor odlišný od názoru státu.

    Dítě, tak jako civilní obyvatelstvo státu, jehož se zmocnil nějaký muž s armádou, je tak hozeno do reality, kterou si nevybralo.

    Děti ovšem potřebují určité vedení, určitou vládou, tak jako země. Jde o to mít demokratické rodiče (a učitele, vychovatele), tak jako toužíme po demokratické vládě.

    Jako antropolog studuji desítky českých rodin a jejich chování. Antropologický výzkum není jako sociologický výzkum, při němž se pomocí dotazníků a dat mapují určité rysy studované společnosti. Já musím pozorovat subjektivní rysy a využívat i psychologických nástrojů a historického kontextu. Je zapotřebí dlouhého pozorování. Proto mám grant na dobu deseti let. Poskytne mi to velké množství informací o českých zvyklostech, postojích a chování.

    Když zkoumám rodinné vztahy, existuje tu značná homogennost, což mou práci ulehčuje. Ale je smutné, jak zakořeněný je v českých domácnostech hierarchický a tyranský systém. Rodiče jsou jedinou autoritou, dítě nemá nikde odvolání, celá dospělá společnost to schvaluje. Ve škole je to taky tak, je to prostě rozšíření rodinných autoritářských norem.

    Moji čtyři čeští kolegové studenti na univerzitě ve Spojených státech byli známí tím, že mají vynikající znalosti z oblasti geografie, historie i vědy, takže jsme si my ostatní mysleli, že naši rodiče vyhodili peníze komínem, když nás posílali do soukromých škol, protože jsme ve srovnání s českými studenty znali velmi málo.

    Jediným problémem bylo, že čeští studenti neuměli hovořit s profesorem, dávat mu otázky a vstupovat s ním do interakce. Byli zvyklí na systém, kde se zařadíte do třídy, posloucháte učitele, aniž byste s ním vedli dialog. Vychovali je rodiče, kteří se jich nikdy nezeptali na vlastní názor a trestali je, jakmile se stalo něco, co neodpovídalo rodičovskému hodnotovému systému.

    Není tedy divu, že čeští studenti neumějí rozhodovat, ani pozvednout svůj hlas.

    Slyším velmi často (dokonce i od univerzitních studentů!), že nemají žádnou jinou možnost, než se učit nazpaměť obrovské množství zbytečných informací, a že na univerzitě je jejich úkolem držet pusu a dělat, co se jim nařídí.

    "Nebojujeme, dosáhneme toho, co chceme, přece po straně"

    Protože jsou pragmatismus, cynismus a oportunismus v Čechách dominantními národními rysy, mladí lidé v ČR dělají to, co i jejich rodiče dělali nejen doma a ve škole, ale i v ostatním životě. Jednají tak, jak se jim nařídí, aby byli v životě úspěšní. Jednají tak, jak se tu žilo za komunismu. A pak, když se nikdo u moci náhodou nedívá, dělají si po straně, co opravdu chtějí.

    Sabotáž je v Čechách národní zbraní, takže i mladí lidé využívají tradice nedostat se do konfliktu s mocí (rodičem, učitelem, šéfem, policií, vládou) - a to, co chtějí si prosadí "později", nenápadně, po straně, když je nikdo nekontroluje.

    Tento handicap, který pochází z tradičního způsobu výchovy mládeže, nutně zpomaluje český hospodářský a politický vývoj (v podnikání je nedostatek iniciativy naprosto ochromující).

    Přiznal se mi bývalý šéf reklamní agentury McCann Eriksonn, že bohužel málokdy najímají do vedení firmy Čechy, protože Češi projevují tendenci nerozhodovat, a jen se pořád snaží zjišťovat, co si asi myslí jejich nadřízený, a jednat pak podle toho.

    Usilují daleko víc o to, aby uspokojili šéfa, než o to, aby vykonávali svou práci dobře.

    "Půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety"

    Ale vraťme se k Jiřímu Szutovi. Jiří Szuta je nyní v dětském domově v Boskovicích. Původně jsem se domníval, že je to instituce, která je sponzorována anebo spojena s katolickou církví. Ale není tomu tak. Dětský domov jen používá budovu, která patřila, nebo možná stále patří katolické církvi. Je to přímo naproti katolickému kostelu a na Moravě je katolictví ještě pořád relativně silné.

    Tak je tam jaksi přirozené, že ředitel boskovického ústavu zastává názor, že chodit v neděli na mši je správné. Nikoho na mši chodit nenutí, ale dověděl jsem se, že tam existuje pro chovance dětského domova existuje dohoda: půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety.

    Je to dost rozporné, rozdávat Kristovým jménem cigarety. Když jsem bydlel v New Yorku, neustále se mě snažil přesvědčit, abych přijal jeho náboženství soused, který patřil k náboženské sektě jménem Židé pro Krista. Tak tady v České republice máme Cigarety pro Krista...

    Uvědomuji si ovšem, že je kouření nemoc, narkomanie, tak jako je někdo narkomanem užívajícím heroin, totéž platí o nikotinu. A jestliže jsou tito mladí lidé už nikotinovými narkomany, nikdo nemá právo je nutit přestat kouřit - je to droga, jejíž užívání schvaluje stát.

    Nabízet ale cigarety za návštěvu v kostele, je zase tak typicky "česká" věc. Dětem v boskovickém dětském domově se nabízí to, co osobně chtějí, pokud budou předstírat, co chce moc.


    Kouření, Česká republika a britští konzervativci

    Ať žije strana rakoviny a amputací!

    Shrnujeme komentář Catheriny Bennetové, který vyšel v deníku Guardian ve čtvrtek 19. července.

    Americká tabáková společnost Philip Morris, která nedávno vysvětila české vládě, že uspoří podstatné finanční částky na sociálním a starobním pojištění v důsledku "předčasné úmrtnosti" mezi kuřáky, asi pevně doufá, aby tento výsledek jejího výzkumu neplatil pro - kouřícího a kouření v rozvojových zemích podporujícího - nového předsedu britské Konzervativní strany Kennethe Clarka.

    Byla by to tragédie pro tabákový průmysl, kdyby - ve chvíli, kdy je tento průmysl snad v největším ohrožení ve své historii - měl přijít - jen proto, že jeho vlastní výrobky způsobují smrt - o čelného politického vedoucího představitele, který tabák miluje a je to asi první šéf britské opozice, který zároveň jezdí do rozvojových zemí (nedávno byl za tímto účelem ve Vietnamu, pozn. JČ) jako obchodní cestující pro tabákové firmy.

    Je nějaký způsob, jak by mohl být Clarke, náměstek předsedy správní rady podniku British American Tobacco, přesvědčen - tajně, samozřejmě - aby přestal kouřit, a tak se dožil vyššího věku? Jako člen téhož tabákového průmyslu možná Clarke sdílí přesvědčení firmy Philip Morris, že jeho předčasná smrt by představovala určitou finanční úlevu pro stát, avšak měl by zároveň uvážit, jak velkou škodu by jeho předčasný odchod způsobil tabákovému průmyslu, zejména akcionářům podniku British American Tobacco. Pokud bere vůbec vážně osud tabákového průmyslu, který na něho učinil takový dojem už začátkem vlády Margaret Thatcherové, kdy si oblíbil jeho "městské regenerační projekty", opravdu má Clarke povinnost alespoň vůči firmě BAT, když už ne vůči nikomu jinému, pokusit se dál žít.

    Co by pomohlo Clarkovi přestat kouřit? I když někteří lékaři považují tabák za tak silnou drogu, jako je heroin, internetové stránky podniku BAT tvrdí něco jiného. "Není nic tak silného na potěšení z kouření, co by mohlo zabránit dostatečně motivovanému kuřákovi, aby přestal kouřit," - tvrdí stránka optimisticky a dodává: "V tabákovém kouři není přítomno nic, co by likvidovalo schopnost lidí přestat kouřit, pokud mají řádnou motivaci."

    Takže Clarke vlastně potřebuje jen řádnou motivaci. Kde ji najde? V nebezpečí, že zákazníci firmy BAT předčasně umřou? Jako bývalý ministr zdravotnictví, který jistě navštěvoval nemocnice, plné chronicky nemocných kuřáků, terapie odstrašením asi na Clarka nebude už působit. Leda že, když byl ministrem zdravotnictví, ředitelé nemocnic mu taktně radši neukázovali, jak to vypadá na pokojích s pacienty, kteří mají rakovinu plic.

    Je možné, že Clarkovi nikdo neřekl, že kouření lidi usmrcuje? Konec konců pracuje v průmyslu, který popíral, ještě dlouhá desetiletí poté, co to bylo prokázáno, že existuje souvislost mezi rakovinou a kouřením. Asi je pravděpodobnější - jak už to u kuřáků bývá - že se Clarke prostě nedokáže přimět, aby tomu uvěřil.

    Pokud tomu tak je, hodně by to vysvětlilo. Vysvětlilo by to, proč v roce 1989 Clarke - jako jediný ministr v Evropské unii - bojoval proti nahrazení přeopatrného varování na krabičkách cigaretm že kouření "možná" ohrožuje zdraví" přesnějším varováním, že "tabák vážně poškozuje zdraví" a že "kouření zabíjí".

    Nedávno, když svědčil před parlamentním výborem, oslabil Clarke své přiznání, že je kouření "riziko", poznámkou, že osobně "dělal v životě daleko riskantnější věci, než je kouření." Pokud se nějací konzervativci nyní v posledním kole voleb šéfa Konzervativní strany chystají pro Clarka hlasovat, měli by se ho zeptat, jaké "daleko riskantnější věci" to byly. Je nyní snad součástí jeho melouchů vystupovat jako pomocník házeče nožů anebo jako lidská dělová koule? Jestliže je pravda, jak tvrdí Clarke, že jeho život je daleko víc ohrožován jeho jinými činnostmi, které hrozí ho usmrtit daleko pravděpodobněji než kouření, možná, že by Konzervativní strana takového člověka v ohrožení života neměla volit šéfem své strany.

    Ve skutečnosti samozřejmě Clarke nepochybuje, že je prokázáno, že kouření zkracuje život. Firma British American Tobacco to sice moc neinzeruje (nedávno její pobočka, Benson and Hedges, protestovala, že na kriketovém zápase, který sponzorovala, byla viditelně umístěna reklama společnosti poskytující pomoc obětem rakoviny, Macmillan Cancer Relief), ale už to nepopírá. Podnik BAT nyní přiznává, že: "Statistické studie uvádějí velmi silnou souvislost mezi kouřením a rakovinou plic, takže je rozumné připustit, že kouření je závažnou příčinou rakoviny plic." Pokračuje: "Někteří lidé odhadují, (i když se odhady silně různí) že asi 10 procent celoživotních těžkých kuřáků onemocní rakovinou plic a z těch, kdo onemocní rakovinou plic, je 90 procent kuřáků."

    Jak ovlivňují tato zdravotní rizika činnost firmy BAT a jejího hlavního obchodního cestujícího Kennethe Clarka? Nijak. Právě proto navštívil na počátku nynějších voleb nového šéfa Konzervativní strany tento bývalý ministr zdravotnictví Vietnam a tam vychvaloval výhody vysoce kvalitních hřebíků do rakve, které vyrábí jeho firma. Neboli, jak vysvětlil později: "Nerozdával jsem osobně cigarety sirotkům na ulicích. Jsou to stejně jen velmi drahé cigarety značky Craven A, které si mohou dovolit jen dospělí, bohatí podnikatelé."

    Abychom nebyli vůči Clarkovi neféroví, jeho činnost není tak neobvyklá, když si uvědomíte, jak dlouho jeho Konzervativní strana a tabákový průmysl už spolupracují: v roce 1992 se stala Thatcherová poradkyní podniku Philip Morris (který uspořádal večírek k jejím sedmdesátým narozeninám), bývalý konzervativní poslanec John Carlisle je nyní mluvčím Asociace výrobců tabáku, v roce 1988 dělala skupina poslanců Konzervativní strany reklamu výrobku Skoal Bandits, rakovinotvornému žvýkacímu tabáku. V roce 1990 se konzervativní poslanci stavěli proti direktivě Evropské unie zakazující reklamu tabákových výrobků a argumentovali, že "by to bylo pro nás nevýhodné, kdybychom měli zlikvidovat stav dobré vůle mezi vládou a tabákovým průmyslem tím, že bychom požadovali omezení prodeje tabákových výrobků zranitelným skupinám". Poslanec Stephen Dorrel tvrdil, se vší vážností, že zákaz reklamy na cigarety povede ke zvýšení jejich prodeje.

    Je jistě podivné, že tabákové společnosti se jaksi nemají k tomu, aby tuto jeho teorii vyzkoušely. V roce 1992 tabákový průmysl odměnil Konzervativní stranu tím, že jí půjčil své billboardy po dobu volební kampaně. Je dobře, že za vedení Williama Hagua Konzervativní strana tuto politiku ukončila. V roce 1999 zaútočil Gary Streeter na marketingové techniky tabákového průmyslu - a za to ho veřejně kritizovali Kenneth Clarke a John Carlisle. Vzhledem k tomu, že je Clarke dospělý, bohatý podnikatel, bezpochyby, stane-li se nyní šéfem Konzervativní strany, zlikviduje v ní veškeré streeterovské tendence a vrátí Konzervativní straně její tradiční roli jako strany rakoviny plic, emfyzema a amputací.

    Znovuobnovení nikotinové strany Konzervativců by nebylo tak deprimující, kdyby i nynější labouristická vláda nyní neustupovala ve věci reklamy na tabákové výrobky. Letos v lednu opakovali labourističtí ministři Yvette Cooper a Alan Milburn, že "Kouření zabíjí" a trvali na tom, že úplný zákaz reklamy na cigarety, který labouristé slibovali ve svém předvolebním manifestu v roce 1997, zachrání 3000 životů ročně. "Tam, kde selhala minulá vláda, to naše vláda nyní napraví," řekl Milburn. "Budeme jednat na ochranu dětí; budeme jednat proti kouření; budeme jednat na záchranu životů."

    Ale nejednali. A po letošních všeobecných volbách už to nebylo ani tak naléhavé, že by návrh tohoto zákona ani hrnut do programu prvního roku parlamentu.

    Dokud britská vláda nesplní svůj slib omezit reklamu na tabák, bude i nadále, jak vyplývá z výzkumu, v Británii umírat na kouření třináct lidí každou hodinu.

    Jistě, není to tak dobrá nabídka, jakou dostali od firmy Philip Morris nedávno Češi, ale i Clarkovi kolegové by museli přiznat, že je to dobrý začátek.


    Dopis ze středních Čech

    Krásná krajina, banální rádio

    Jan Čulík

    Mám nedaleko za Prahou, v jedné vesnici směrem na Beroun, letní byt. Vyrazil jsem odtamtud v neděli dopoledne na kole do Českého krasu. Je to podivné, vracet se uprostřed léta na místa, která člověk před mnoha lety, v době svého dospívání, důvěrně znal. Pokud jste mezitím skoro čtvrtstoletí pobývali většinou jinde, dojde k zajímavému jevu: návratem do důvěrně známých míst se jaksi automaticky vrátíte do doby svého dospívání - jako by ono čtvrt století neexistovalo. Tak jsem se díval na okolí Prahy zase očima teenagera - ale možná ne tak úplně.

    Ten pocit je tak silný, protože navzdory uplynulé době i politickým změnám (pád komunismu) zůstávají vesnice na západ od Prahy v podstatě úplně stejné, jaké byly v sedmdesátých či v osmdesátých letech. Setrvačnost existuje i nadále. Ve vesnicích je mnohdy stejný nepořádek, jaký tam býval vždycky, tu a tam je pečlivě restaurováno či omítnuto několik domů anebo si pár místních zbohatlíků postavilo několik výstavných vil.

    Ale krajina mě vždycky podmaní. Vyjel jsem v horký letní den na kole přes Rudnou po staré plzeňské silnici (skoro ani jedno auto na dohled), dojel jsem do Loděnice a odbočil jsem pak romantickou úzkou silničkou do "klášterní vesnice" pod vápencovými skalami, s jeskyní "poustevníka Ivana" - do Svatého Jana pod Skalou. Cestou jsem poslouchal, tak jak to dělávám při výletech na bicyklu v Británii, na miniaturním rádiu se sluchátky pod cyklistickou helmou rozhlasové vysílání nejrůznějších českých stanic.

    Příroda byla v Českém krasu nádherná. Kontrastovalo to s banalitou rozhlasového vysílání.

    Ještě na státní silnici na Beroun jsem vyslechl na Radiožurnálu neobjevný rozhovor jeho italské zpravodajky s jakýmsi římským biskupem, jemuž novinářka dávala stereotypní, otázky a biskup se v nezpochybňovaných odpovědích projevoval jako (téměř komunistický) ideolog toho nejdoktrinářštějšího druhu. Reportérka si zakázala některé otázky - aby biskupa neurazila, tak se ho neodvážila zeptat na jeho plat - tyto informace si však alespoň získala posléze z jiných zdrojů a do reportáže je přijala. Mám z takovýchto pořadů dojem, že někdo rozhodl, že se má zpracovat nějaké téma, a tak ho podřízený tedy zpracuje, odškrtne si, že to bylo uděláno, ale provede to co nejnudněji a nejformálněji.

    Jak jsem se vzdaloval Praze, vysílání na VKV bylo hůře slyšitelné a rozhlasový přijímač automaticky přeskakoval na jiné frekvence. Rádio přeskočilo na exkluzivní stanici Vltava - hráli tam pěknou klasickou hudbu, poslouchal jsem, dokud stanice nezmizela. Málem jsem sjel do protisměru, když uvedla hlasatelka na této intelektuální stanici asi kolem půl dvanácté dopoledne, že anglickou sólistkou v jakémsi Mozartově koncertu je Angličanka AnnE (vysloveno s "E" na konci) Sophie ...(příjmení jsem zapomněl). Jméno se samozřejmě vyslovuje "an", nikoliv "ane". Dosud jsem se domníval, že hlasatelé Českého rozhlasu mají aspoň základní povědomí o znalosti cizích jazyků a že to zejména platí o stanici Vltava. No, mýlil jsem se. (Disckjockey jakési komerční stanice pak vyslovoval jméno jedné z britských Spice Girls jako Gerri Halliwell, s "g" jako globus, když ona se jmenuje Džerry.)

    V lesnatých údolích kolem Svatého Jana už nebylo na FM slyšet nic, tak jsem byl nucen přeladit na střední vlny a našel jsem Rádio Praha. Vysílal se jakýsi žoviální, polozábavný rozhovor s nějakým hercem a jeho dvěma syny (pořad jsem začal poslouchat zrovna ve chvíli, když jeden z obou synů, filmový producent, se zařekl, že bude intenzivně usilovat aby získal Zlatého lva. Napadlo mě, že je to podivná pracovní motivace: umělec by přece svým dílem měl usilovat o poznání, insight, o osvětlení lidské existence z dosud neznámého úhlu pohledu, o magičnost, o numinozitu, o pravdu - nikoliv o získání ceny na jakémsi světském festivalu). A pak následovaly známé řeči o tom, jak je ta nová technika obtížná a nemožná a jak (strašná legrace!) otec rodiny ve snaze naučit se používat mobilní telefon posílá esemesky někomu úplně jinému než zamýšlí. A internet, tomu už vůbec nikdo z interviewovaných herců a producentů nerozuměl a byli na to hrdí. Hlavní osoba rozhovoru vzpomínala, jak seděla "s chirurgy a profesory" v jakési restauraci a "chirurgové a profesoři" chválili internet a hovořili o tom, jak to otevírá mysl a jak to zpřístupňuje informace. Náš herec si mezitím objednal kafe a přinesli mu ho s dvěma miniaturními papírovými pytlíky cukru. Na jednom bylo napsáno, který Číňan kdy vynalezl papír, a na druhém bylo uvedeno, kdy žil Celsius. Tak se známý herec zeptal "chirurgů a profesorů", kdy byl vynalezen papír a kdy žil Celsius. Ač měli přístup k internetu, nevěděli. Herec usoudil (vtip), že daleko lepší pro vzdělání než využívat internetu je často chodit do hospody.

    Řeknete mi, že zbytečně přeháním a jsem zbytečně přísný na to, co byl docela milý, nenáročný "pohodový" a žoviální pořad. Jenže odhalil několik věcí: zaprvé onu podivnou, zcela chybnou, středoevropskou představu o tom, co je vzdělání - že jsou to encyklopedické znalosti a la telefonní seznam. Vzdělání a moudrost je však něco jiného: je to schopnost najít si nové informace, uvažovat o nich a dospívat k samostatnému kritickému úsudku. To snad měli na mysli hercovi "profesoři a chirurgové" - že žoviálně vysmívaný internet pěstuje otevřenost mysli. A dále: jak chybné je interviewovat někoho jen proto, že si pan redaktor v rádiu či v televizi rozhodne, že je to celebrita. To, že někdo vystupuje v médiích, neznamená, že je automaticky pomazaný. Mělo by to být obráceně. Rádio by mělo investigativně zpracovávat témata a mělo by k nim interviewovat soubor lidí, o nichž si reportéři a researcheři předem zjistí, že budou schopni říci něco nového a podnětného.

    Mezitím jsem nádhernými, sluncem zalitými údolími dojel do vesnice Hostím. Bylo poledne a přilákala mě svou nově omítnutou budovou tamější hospoda U grobiána. "Teplá jídla po celý den" hlásal bílou křídou napsaný nápis na černé ceduli před hospodou. Připevnil jsem zámkem kolo na plot restaurace a rychle jsem vypnul další pořad na stanici Praha - ten jsem už tedy nemohl poslouchat. Byl o tom, že "dívky od deseti až do sedmdesáti let používají rtěnky, ale já jsem si dnes rtěnku náhodou nevzala", přiznala se reportérka. Banální řeči o rtěnkách jsem rychle vypnul a nedověděl jsem se tedy, zda pořad obsahoval informaci, kterou šíří britský antropolog Desmond Morris (nejnověji ve své knize a stejnojmenném televizním seriálu Manwatching), že užívání rtěnky napodobuje erotické vzrušení ženy a prokrvení jejích rtů během pohlavního aktu: vysílá to tedy mužům podvědomý signál, že je žena ochotna se jim sexuálně oddat. Myslím, že to v pořadu stanice Praha asi nebylo, a kdyby to ctihodné matrony, které pořad o rtěnkách připravily, věděly, byly by tím asi poněkud šokovány.

    Šel jsem se podívat, co mají v hostinci U grobiána tedy k jídlu. Restaurace byla docela příjemně zařízená, ale nebyl v ní nikdo. Když tedy měli "Teplá jídla po celý den", chtěl jsem pivo a jídelní lístek. Přišla odpověď: "Ale my ještě nevaříme." - "Od kolika tedy vaříte?" - Žádná odpověď. "Tak to byste si měli odstranit zvenku tu ceduli, je to zavádějící, vždyť nemáte ´Teplá jídla po celý den´". Žádná odpověď.

    Vedle výčepního pultu byla na zdi historicky vyhlížející tabulka: "Prodej utopenců zde." Zeptal jsem se: "Ty utopence asi nemáte, že to je jen historická relikvie?" - "Máte pravdu, nemáme."

    "Dobře, tak já si dám alespoň to pivko."

    "Jenže my máme jenom černé."

    "Dobře, tak já si dám černé." Dívka otočila pípou, ale tam, kde mělo být černé pivo, začalo téct světlé. Začala volat na kolegu: "Hele, vono to není černé, ale světlé!"

    Z trubek se vyvalilo větší množství pěny a asi tři čtvrtě půl litru piva, pak pípa prskla a přestala téct.

    "Dobře, tak já si vezmu alespoň tohle," spokojil jsem se.

    Cestou z Hostíma serpentinami do kopce na Beroun jsem poslouchal stanici Regina. Interviewovali tam zcela banálně jakousi zpěvačku.

    Poobědval jsem v Berouně na náměstí (středočeské vesnice a města jsou, jak se zdá, o víkendu vylidněny, skoro jako by byl nařízen výjimečný stav. Bylo mrtvo: v restauraci vedle mě popíjelo jen pár výrostků, vypadali sotva na patnáct - hulili jak komín) a jel jsem zpět směrem na Karlštejn, Hostím, Bubovice a dál do oblasti, kde mám chatu. Zase jsem poslouchal cestou do kopce lesem do Bubovic stanici Praha: tentokrát pořad "Kdo to byl", jehož brněnští autoři postupně charakterizovali tři různé panovnice (poslouchal jsem pozorněji hlavně až konec, třetí anonymní panovnicí byla britská královna Viktorie) a pak Radiožurnál a celou řadu dalších stanic.

    Český rozhlas má, zdá se, tři hlavní tematické okruhy. Prvním je aktuální zpravodajství, které se vyskytuje především na stanici Radiožurnál. Poskytuje základní informace o tom, co se děje doma a ve světě, ale většinou jen povrchním způsobem, který málokdy zvídavě a investigativně zajde pod povrch událostí. Příspěvky na Radiožurnálu jsou, zdá se mi, převážně "news-led" - jsou určovány tím, co se vyskytne ve zpravodajském servisu ČTK anebo tím, jaké zprávy vydá vláda.

    Rozhlas sám neurčuje politikům agendu. Nemá, zdá se, tým investigativních novinářů, kteří by sami přicházeli s nápaditými a podvratnými tématy, pro něž by jim dal šéfredaktor čas a peníze, aby je - třeba na prostoru několika týdnů - řádně prozkoumali a udělali z nich podnětný, nezávislý, třeba hodinový pořad. Tedy, aby nebylo mýlky, řádně strukturovaný hodinový pořad, osvětlující určité téma relativně do hloubky a z mnoha úhlů pohledu - náhražkou nemůže být bezbřehá hodinová "diskuse" s českými "intelektuály".

    Právě takovéto nezávislé, řádně strukturované analytické pořady mají být hlavní náplní veřejnoprávního vysílání - protože, zdá se, tento typ pořadů v ČRo neexistuje, myslím, že Český rozhlas neplní svou veřejnoprávní funkci.

    Zaujalo mě také, do jak velké míry flirtují příspěvky na Radiožurnálu s bulvární zábavností - novináři propadají tendenci prezentovat posluchačům nejrůznější bezvýznamné kuriozity. Je to zase spojeno se středoevropskou, rakousko-uherskou představou, že vzdělání, to jsou encyklopedické znalosti ze všech sfér lidského života, které člověk umí odříkávat jako telefonní seznam. Přirozeně, je to zástupná hloupost. Kuriozity naplňují v rozhlase vysílací čas, který by měl být využit pro něco daleko důležitějšího - pro řešení skutečných problémů obyčejných lidí.

    Druhé hlavní téma Českého rozhlasu: Protože chybí investigace společenských problémů, Český rozhlas se obrací zástupně do historie. Jeho redaktoři podnikají razie do encyklopedických publikací, z nich opisují historické informace a jistě docela zábavnou formou je prezentují veřejnosti - tak jako v onom pořadu brněnského rozhlasu na stanici Praha "Kdo to byl" o těch třech historických panovnicích. Uznejme, že určitou osvětovou hodnotu takovéto zábavně kulturní pořady snad mají - je ovšem dost silně oslabena, je-li pořad prezentován jako kvíz: jinými slovy, hovořím půl hodiny o panovnicích, ale posluchači neřeknu, které panovnice to vlastně byly. Jistě jen zlomek posluchačů začne taky listovat encyklopediemi a napíše do rádia, o koho vlastně šlo. Osvětový pořad by měl daleko větší efekt, kdyby byla tajenka na jeho závěr prozrazena. - Jenže prezentace kulturních kuriozit z historie je opět jen únik. Opakuji, že veřejnoprávní rozhlas je tady od toho, aby pomáhal lidem řešit dnešní, aktuální problémy a ne aby unikal pod záminkou zpřístupňování "kulturního dědictví" do historie.

    Třetím hlavním okruhem vysílání ČRo jsou neustále rozhovory s "celebritami". Protidemokraticky vytváří, zdá se mi, Český rozhlas dojem, že jenom proto, že jakýsi zpěvák či herec se vyskytuje na televizní obrazovce či ve filmu, z jeho úst se jistě pořinou v rozhlasovém studiu perly moudrosti. Jsou to nadlidi, celebrity, a musíme se jim klanět.

    Je to samozřejmě nesmysl a Český rozhlas tak vytváří zase jen virtuální realitu. Vzniká tak pozoruhodně konvenční, stereotypní vidění skutečnosti, obraz reality, který tomu, jak česká společnost žije, vůbec neodpovídá. Znovu opakuji, jak už jsem napsal výše: Rádio by mělo interviewovat jen lidi, o nichž si reportéři a researcheři předem zjistí, že budou schopni říci něco nového a podnětného. Kdo neumí víc než opakovat pohodové banality, měl by mlčet.

    Rozbíjení konvenčních stereotypů

    Fabiano Golgo v současnosti provádí v českých rodinách antropologický výzkum a hovoří s četnými českými babičkami. Ty staré paní jsou ve svých rodinách absolutně izolovány - nikdo s nimi nehovoří, nikdo je nevyslechne a nikdo na ně nemá čas. Jsou proto nesmírně vděčné, že za nimi přišel cizinec, který se jich ptá na jejich životní zkušenosti, zážitky a názory. Svědectví se od nich řine nezadržitelným proudem.

    Vzpomněl jsem si na Fabiana Golga, když jsem na stanici Praha zaslechl anonci na pořad o "Nejlepší babičku současnosti: pečou dnešní babičky pořád ještě svým vnukům tvarohové buchty, anebo s nimi hrají volejbal"? Posluchači, zejména vnuci, mají posílat Českému rozhlasu své typy na nejlepší babičku roku.

    Nevím, ale jaksi mám pocit, že skutečné informace, jaké objevuje v českých rodinách Fabiano Golgo, se v tom pořadu o babičkách asi neobjeví, jako se v pořadu o rtěnkách neobjevila informace, že rtěnka u žen pro chlapy napodobuje fyziologické vzrušení při pohlavním aktu.

    Taková informace, která roztříští pečlivě udržovaný, nemyslivý, ale pohodový rozhlasový diskurs, působí pak v pohodovém konvenčním diskursu šokující silou.

    Dobrý veřejnoprávní rozhlas by měl šokovat, podněcovat, vést k přemýšlení a přinášet nepříjemné i nepohodlné myšlenky.

    Cestou směrem k cíli jsem už to nemohl vydržet a přeladil jsem tedy na anglické vysílání BBC World Service, které ovšem existuje nyní v ČR na VKV jen ve značně zredukované formě. Vysílali zpravodajský pořad Newshour a v něm měli informace, které v českých rozhlasových stanicích nezaznamenal nikdo: že se konal v Zanzibaru v době summitu v Janově vzdorosummit nejchudších 49 zemí světa, které obvinily země skupiny G8, že pokrytecky požadují volný mezinárodní obchod jen tam, kde se jim to hodí kvůli prosazování vlastních zájmů - přitom tvrdě dotují vlastní zemědělskou výrobu, takže chudé země světa nemohou konkurovat. Proč jsem tyto informace neslyšel na Radiožurnálu? Možná jsem jen poslouchal nesprávný pořad.


    V Británii není radno lhát u soudu

    Bývalý místopředseda Konzervativní strany Jeffrey Archer odsouzen na čtyři roky do vězení za křivou přísahu

    Dramatický pád Jeffrey Archera, spisovatele populárních románů a bývalého čelného politika za Margaret Thatcherové a Johna Majora, dosáhl v pátek nejhlubšího bodu, napsal deník Guardian - ten den totiž Archer nastoupil svůj čtyřletý trest vězení za křivou přísahu. Jde prý o jeden z nejzávažnějších případů křivé přísahy v britské trestní historii.

    Archerovi bylo také nařízeno, aby uhradil náklady trestního stíhání ve výši 175 000 liber (9,6 milionů Kč). Také čelí soudnímu příkazu jménem bulvárního deníku The Star, který požaduje od Archera 2,2 milionu liber (121 milionů Kč) na uhrazení svých nákladů a formou odškodného za to, že ho Archer koncem osmdesátých let neprávem žaloval za pomluvu.

    Jiný britský bulvární list, News of the World, který otiskl původní zprávu o Archerovi a pak mu zaplatil odškodné ve výši 50 000 liber (2,75 milionů Kč) nyní požaduje zpět 300 000 liber (16,5 milionů liber).

    Byly také vzneseny požadavky, aby byl Archerovi odebrán jeho šlechtický titul, a tedy jeho členství v britské Horní sněmovně. Daňový úřad bude vyšetřovat obvinění, že se Archer vyhýbal placení daní.

    Porota pěti mužů a šesti žen dospěla po 23 hodinách jednání k jednomyslnému rozsudku, že je Archer vinen. Porota shledala Archera nevinným z menšího trestního činu "zabraňování řádnému průběhu spravedlnosti" a osvobodila Teda Francise, který se na lavici obžalovaných zodpovídal z obvinění z obdobného trestného činu spolu s Archerem.

    Prokurátor Archera obvinil, že Archer si získal od Francise falešné alibi ve snaze popřít tvrzení deníku Star, že zaplatil prostitutce Monice Coghlanové 70 liber za "zvrácený sex" a donutil svou osobní asistentku, Angelu Peppiattovou, aby zfalšovala záznam v jeho deníku, na nějž se pak spoléhal u soudu.

    Když soudce Archera odsuzoval, konstatoval, že "bylo neobyčejně nepravděpodobné", že by býval vyhrál proces o pomluvu, kdyby býval měl v roce 1987 soud k dispozici jeho skutečný deník. Obvinění vznesená proti Archerovi patřila podle soudce "k nejzávažnějším, s jakými jsem se kdy setkal. Poté, co jsem poslouchal důkazy po mnoho dní, zastávám názor, že tato obvinění představují snad nejzávažnější trestný čin křivé přísahy, s jakým jsem měl kdy zkušenost a jaký byl kdy v právní historii zaznamenán.

    Faktem je, že jste se v roce 1987 nepoctivě rozhodl zmanipulovat soudní spor který jste vedl proti deníku Star. Podvodně jste přísahal, že jsou předložené dokumenty pravé, a pak jste svědčil falešně u soudu." Soudce uvedl, že "kdyby v roce 1987 porota znala fakta, je velmi nepravděpodobné, že byste býval byl úspěšný."

    Soudce uvedl, že po svém soudním vítězství byl Archer nesmírně úspěšný, pokračoval ve své politické kariéře, byl povýšen do Horní sněmovny a plánoval kandidovat ve volbách na primátora Londýna.

    Poté, co byl odsouzen, Archer v tmavěšedivém obleku a černé vázance, poté, co mu minulý týden zemřela matka, byl přímo odveden do vězení.

    Archerův právní zástupce konstatoval, že je Archer rozsudkem "šokován a zklamán" a že se odvolá.

    Peter Hill, šéfredaktor deníku Daily Star, konstatoval, že je rozsudkem potěšen: "O lordu Archerovi bylo prokázáno, že je to lhář, podvodník a oportunista, člověk tak arogantní, že si myslel, že stojí nad zákonem. Nyní byl konečně po zásluze potrestán."

    Bývalý političtí spojenci Archera nepodpořili. Lady Thatcherová se odmítla vyjádřit k uvěznění jejího někdejšího nejoblíbenějšího politika Konzervativní strany, stejně jako William Hague, který před časem podpořil Archerovu kandidaturu na primátora Londýna a uvedl, že je Archer člověkem "vysoké morálky a integrity".

    John Major, premiér, který udělil Archerovi jeho šlechtický titul, uvedl: "Je mi opravdu hluboce, hluboce líto, jak to všechno dopadlo. Doufám, že v této těžké době si všichni připomenou také mnoho laskavých a velkomyslných věcí, které Jeffrey udělal."


    Současná britská opatření v Ruzyni nijak nezavazují dopravce

    Václav Pinkava

    Zatim se mi nepodarilo najit v platnem zneni britskeho zakona o imigrantech a azylantech nejake oduvodneni, proc by mela byt pokutovana aerolinka za prevoz cloveka, ktery byl "zaporne predodbaven" jako nekteri na Ruzyni, byt detasovanou imigracni kontrolou.

    Prvni sekce druhe casti zakona (te o povinnostech prepravce) se tyka clandestine travellers, velmi trefne shodou okolnosti jim rikame cerni pasazeri, ze. Pokud jde o skryte cestujici - i kdyby se takovy clovek vyhybal imigracnim opatrenim Spojeneho kralovstvi , byt provadenym na uzemi jineho statu, (II/32/10) - jak vyzyva v BL svepravne, aby bojkotovali ta opatreni, je to OK, nebot byt 'clandestine' je spolupodminkou (II/32/1/c/i), aby prepravce odnesl sankce. Odkaz je zde: http://www.legislation.hmso.gov.uk/acts/acts1999/90033--b.htm#32.

    Nicmene, nejsem pravnik.

    Co se tyce pasazeru neskrytych, britsky zakon mluvi o povinnosti prepravce zajistit, aby cestujici mel potrebnou dokumentaci kdyz dorazi ve Spojenem kralovstvi na misto.

    http://www.legislation.hmso.gov.uk/acts/acts1999/90033--b.htm#40 (II/40/1). Tato dokumentace je vyjmenovana - jde o pas nebo ekvivalentni dokument prokazujici totoznost a statni prislusnost (II/40/1/a) a k tomu visum, jen pokud je zapotrebi (II/40/1/b)

    Z toho vyplyva, ze soucasna britska opatreni na Ruzyni nijak nezavazuji dopravce, ani je neohrozuji sankcemi ! Odmitani 'nezadoucich' pasazeru nasim nadale nesoukromym dopravcem CSA nema tedy pravni ani komercni opodstatneni. Jde o projev dobrovolne spolucasti na nezakonnem omezovani svobody cestujicich, o projev institucionalisovane diskriminace. Je treba se zeptat CSA, proc takove omezovani ceskych cestujicich praktikuji, kdyz je stoji prinejmensim peripetie navic s vracenim penez za letenky, a neobsazena mista. Rano jsem do CSA volal a doporucil jim, at se pozorne podivaji na zneni toho zakona.

    Vseobecne vzato, potiz je, ze aby takovouto paralegalni natlakovou akci dotahli Briti zpet do nejakeho pravniho ramce, museli by skutecne zavest visovou povinnost, nebo se stahnout za vlastni hranice, resp na vyslanectvi. A kdo na to poukaze, bude vlastne tim, ktery 'donutil Britanii zavest vizovy rezim'. Pritom bych se vsadil, ze valna vetsina nasincu se spokoji s jakymkoliv pragmatickym paralegalnim opatrenim od spratelene velmoci, jen kdyz se to nedotkne jejich vlastnich kapes. A tak je tu prostor pro vydirani charakternejsich lidi, aby drzeli hubu. Jak za totality.

    Jak o nas rikal uz Adolf Hitler, Cech je cyklista, ktery se nahoru hrbi a dolu slape. A ja bych dodal, ze nema rad lidi, kteri svym charakternim jednanim delaji problemy jemu samotnemu.


    Britští úředníci si neoprávněně osvojují právo určovat lidem příslušnost k etniku

    International Romani Union protestuje proti britsko-české "Úmluvě o kontrolách českých občanů na území českého státu - letišti v Praze - Ruzyni"

    IRU vyjadřuje hluboké znepokojení nad existencí "Úmluvy" mezi britskou a českou stranou, o kontrolách českých občanů, prováděnou britskými konzulárními úředníky na území českého státu - letišti v Praze - Ruzyni ode dne 18.7.2001.

    I když zmíněná "Úmluva" hovoří o českých občanech, povinných podrobit se kontrolám britských úředníků, Romové jsou donuceni podrobit se "zvláštním kontrolám" v oddělené místnosti, určené jen pro Romy.

    IRU je rozhořčena tím, že britští úředníci si osvojují právo označovat příslušnost k etniku, národnosti. Toto právo přísluší v demokratických státech pouze občanům. IRU se ptá odpovědných britských míst, kdo jim dal oprávnění provádět selekci mezi českými občany? IRU se ptá, podle jakých znaků je tato selekce prováděna? Romové se domnívají, že rozlišení se provádí především podle barvy pleti a antropologických znaků.

    IRU se ptá, proč mezi cestujícími, které letecké společnosti odmítly přepravit do Anglie na základě doporučení britské strany a pod pohrůžkou pokuty, jsou pouze lidé "snědé pleti", jinak taktéž občané České republiky.

    IRU v postupu britských úřadů spatřuje projevy diskriminace, postihující příslušníky romské menšiny.

    IRU se domnívá, že bez souhlasu české strany by nemohla britská strana provádět na suverénním území České republiky imigrační kontrolu.

    IRU vyzývá českou stranu, tj. vládu i ministerstvo zahraničí, ale i přepravce, aby učinila takové kroky, které budou v souladu s čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který dává právo občanům opustit svou zemi. Je na české straně, aby svým občanům v aplikaci tohoto práva nebránila. Svoboda pohybu patří mezi základní atributy lidských práv v každém demokratickém státě. Nedostatky azylového zákona Velké Británie nelze řešit na úkor lidských práv svobodných českých občanů, postihujících je na vlastním území, kde působnost zákona cizího státu je nepřípustná.

    Emil Š č u k a

    předseda IRU


    Je nepřípustné rozdělovat cestující na základě rasového principu

    Předběžné vyjádření Českého helsinského výboru k postupu britských imigračních úředníků

    ČHV již od roku 1997 sleduje problematiku romské migrace. Současné opatření Spojeného království Velké Británie a Severního Irska spočívající v zavedení kontrol již na ruzyňském letišti není dle názoru ČHV v rozporu s žádnou mezinárodní smlouvou, neboť je výlučnou pravomocí každého státu určovat svou migrační politiku. Je však zarážející, že britská strana rozděluje přípustné a nepřípustné cestující na základě rasového principu, což je naprosto v rozporu nejen s mezinárodními úmluvami, ale např. i normami EU - např. směrnice rady 2000/43/EC ze dne 29. června 2000 provádějící zásadu rovného zacházení s osobami bez ohledu na rasový nebo etnický původ definuje přímou diskriminaci takto: “Bude se mít za to, že došlo k přímé diskriminaci tehdy, když bude s jednou osobou zacházeno méně příznivě než je, bylo nebo by bylo zacházeno s jinou osobou ve srovnatelné situaci z důvodu rasového nebo etnického původu.“

    Domníváme se, že celá tato situace počínaje rokem 1997 je důsledkem nedomyšlených pravidel procesu začleňování kandidátských zemí do EU, kdy na jedné straně byly tyto země shledány přijatelnými také z hlediska dodržování lidských práv a na druhé straně osobám z těchto zemí bylo zachováno právo azylu v zemích EU. Nadto se situace s naším vstupem opět změní, a to dvojím způsobem, jednak nebude možné omezovat pohyb občanů v rámci EU, ale zároveň nemohou občané EU žádat o azyl v ostatních členských zemí.

    PhDr. Hana Havelková , v.r. Mgr. Petra Tomášková, v.r.

    předsedkyně ČHV právnička OPA ČHV

    Za správnost

    Mgr. Jana Chržová, v.r.

    výkonná ředitelka ČHV


    Jak zápolíme s rasismem

    Jindra Vavruška

    Pane Golgo,

    v Praze jsem za posledních 10 let potkal jenom jednoho romského taxikáře, takže to s největší pravděpodobností byl on.

    V životě jsem potkal asi jen dva nebo tři opravdu poctivé taxikáře a on je jedním z nich. Spousta ostatních mě sice neokradla, ale když jsme se dali do řeči, jasně se vyjádřili, že cizince by jaksepatří "natáhli". Taky jsem nejdřív váhal, jestli mám vlézt do taxíku, který řídí Cikán, ale nakonec jsem nelitoval.

    Samozřejmě ne vždy má člověk s Romy takové štěstí, ale zjistil jsem ze zkušenosti, že pokud se úspěšně vyhnete "Romům", které sice neznáte (zvláště skupinkám, i rozptýleným), ale kteří sami o vás "projevují zájem", vyhnete se možným problémům.

    Jedinou mně známou výjimkou z tohoto pravidla je když Romové hlučně něco slaví a vy se je snažíte přemluvit, aby byli zticha (například proto, že bydlíte nad nimi a vaše roční děcko ve tři ráno nemůže spát). V takovém případě máte smůlu a normálním způsobem to asi nejde řešit. Všimněte si, že uvedené charakteristiky se nemusí vztahovat jen na Romy, nýbrž na jakoukoliv sociálně patologickou skupinu (rumunské kapsáře, české alkoholiky apod.).

    Pokud by se většina "bílých" lidí snažila chovat podle výše uvedeného zjednodušeného návodu, a pokud by dokázala potlačit při prvním kontaktu svoje apriorní obavy vůči "tmavým", mohlo by se stát, že (a) by "bílí" zjistili, že ne všichni "tmaví" jsou nebezpeční příživníci a (b) "tmaví" by se snad začali mezi "bílými" cítit o něco lépe.

    Myslím, že nemusíme předstírat, že se milujeme (v přiblblém stylu Studia Kamarád z osmdesátých let "kamarádi máme vás rádi"), stačí když si nebudeme znepříjemňovat vzájemnou komunikaci paušálním podezíráním.

    Ještě si vzpomínám na jednu nepříjemnou příhodu z roku 1992, která mě vlastně naučila se při styku s "nebílými" trochu kontrolovat. Tehdy jsem měl kolegu v zahraničí, se kterým jsem často řešil nějaké věci po telefonu. Byl to príma chlap a srandista. Když jsem ho poprvé potkal osobně, bohužel jsem se neubránil viditelnému překvapení, protože tenhle príma chlap s anglickým jménem a britským pasem pocházel z Mauritia a byl výrazně indický typ. Naštěstí to na naše vztahy nemělo vliv, ale i on si toho tehdy všiml (a taktně o tom nikdy nemluvil).

    Poznámka JČ: Jsou Romové "sociálně patologická skupina"? :)


    Češi to Romům přejí a neuvědomují si, že i oni jsou prodáváni

    Pavel Dvořák

    Pane Čulíku,

    praxe imigračních úředníků v Ruzyni je skutečně zjevně šokující a pochybná. Jaký statut mají vůbec tyto kontroly? Ovlivní nějak prokazatelně imigrační proceduru po příletu do Británie? Zatím patrně nikoliv. Stojí za povšimnutí, že jsou podepřeny dohodou mezi ministerstvem vnitra ČSSR a VB z roku 1975, jejímž cílem zrovna nebylo prosazování volného pohybu osob, kterou si současná česká vláda deklaruje za cíl v jednáních s EU. Asi se jaksi nejedná o všechny osoby.

    Je trapné , že britské úřady neodolaly pokušení prezentovat , co se naučily v koloniální éře a takto na očím všem v duchu doby před existencí pojmu rasová a etnická rovnost řešit své vnitřní problémy. Snad si ani neuvědomují, jak špatný signál toto vyšle již tak dosti zmatené české společnosti o přijatelnosti etnické segregace a zacházení s Romy jako s občany nerovnoprávné kategorie, jaké důsledky může mít v České republice takto představit nechutné praktiky britské imigrační policie jako model zacházení s národnostními menšinami v západní Evropě. Tento aspekt považuji za nejzávažnější a je mi upřimně líto, že xenofobním a protiromským náladám přišlo takovéto ospravedlnění zrovna z Anglie.

    Role České vlády je ovšem neobhajitelná, nenacházím slov abych ji zhodnotil. Že se prostě nestydí. Podle mého názoru je celá kauza důkazem, že Romové jsou v ČR plošně diskriminováni na základě etnické příslušnosti, že vláda tuto diskriminaci podporuje a tudíž že mají oprávněný nárok žádat o azyl v cizině.

    Česká společnost je navíc hluboce xenofobní, primitivní předsudky proti Romům, kteří si nečistí zuby, skutečné přesvědčení, že nejsou Čechům rovnoprávní a jsou dobrou cenou za udržení některých výsad pro českou většinu, to bohužel vyplývalo z většiny reakcí. Zatím jen velmi málo nadhledu a hodnocení z pohledu celé české společnosti a zájmů českého státu v kontextu začleňování do EU.

    Myslím, že to vlastně Češi Romům přejí a neuvědomují si, že i oni jsou zde prodáváni za cenu pokuty za vráceného pasažéra. Ano a, pardon, jsou tu ještě ušetřené quids za vízum, za které bude řada piv. Je to velmi, velmi smutné. Napsal jsem včera svůj názor britskému velvyslanci v Praze. Některé věci se prostě nedají ignorovat.


    Banda nezkrotitelných cikánů v severních Čechách přinutila vystěhovat pokojné obyvatele - britská vláda jedná správně

    Za komunismu byl klid od kriminality

    Petr Pokorný

    já se naopak stydím za to, že se hlásíte k češství. Špína, kterou ventilujete, si nezadá s tou, kterou prezentuje Petr Uhl. Podle vašich měřítek jsem i já rasista. Jsem rasista na skiny, jsem rasista na zloděje a jsem i rasista na cikány, kteří strkají ruce do mých kapes.

    Bohužel, na rozdíl od Vás, Uhla či Havla nemám možnost být pokrytec, abych se ve skrytu za zdí schovával před většinou cikánů- zdůrazňuji většinou, nikoliv před všemi - za vysokou zdí a hlásal o kráse bydlení v jejich sousedství.

    Otevřeně říkám, že lžete a pokrytecky i hlásáte evidentní lži!

    Přestože hrůzostrašný komunistický režim měl tisíc a jednu chybu, nedá se upřít relativní klid od kriminality. A pouze z jednoduché příčiny! Evidence osob byla důsledná, na rozdíl ode dneška, kdy Ukrajinská mafie si tady společně s jinými zakládá družbu ve velkém. A nic na tom nemění fakt,že to bylo hrubě zneužito!! Vám se možná zdá správné, že banda nezkrotitelných cikánů v severních Čechách přinutila v čele s Uhlem vystěhovat pokojné obyvatele. A přitom Uhl za to nebyl soudně vůbec obviněn, natož potrestán!

    A ještě podobný typ pisálků Vašeho ražení(i když k této akci Váš osobní postoj neznám), z protihlukové zdi udělal reklamu a vymyslel název ghetto. A slušný občan zapláče a navíc, dnes po tom neštěkne pes.

    Nejsem z těch, který se nechá masírovat politiky a hromadnými sdělovacími prostředky a jednoznačně podporuji Britskou vládu.

    Závěrem dvě připomínky. Chyba je ve štědrosti britské vlády a i některých jiných vlád.

    A věřte, že od části Romů vím, jak to mají těžké. Je mi jich líto a je třeba do jejich dětí třeba i násilně vnutit vzdělání přiměřené k jejich mentalitě a způsobům jejich života.

    Ale mentalitou se nedá nazývat zlodějna ani u bílých ani u černých! A nikdo z nich nemá právo mě obtěžovat hlukem, nepořádkem ani krádežemi v mém soukromém životě!!

    Takže Vás žádám: ukončete pokrytectví a otevřete třeba sejfy svým "přátelům", aby nás neokrádali!!!

    Já naprosto chápu strach britských občanů i jejich vlády a jednoznačně je podporuji i když koneckonců bych mohl být rád, že se odstěhují. A hlavně si vážím toho, že nepoužívají špinavou přetvářku, jako většina z nás, kteří si bůhvíproč říkáme slušní!

    Petr Pokorný je správce internetové stránky Pařát.

    Poznámka JČ: Co má tento zmatený rasistický výlev společného s tím, že na ruzyňském letišti britští imigrační úředníci bezdůvodně eliminují z letecké přepravy lidi snědé pleti?


    Jak čeští policisté střílejí do lidí

    Plné jméno i adresa autora příspěvku je redakci známa.

    Zkušenost z Ostrova ( okres Karlovy Vary ) - policisté při střelbě na auto zastřelili svého kolegu, má před policejní stanicí pomníček.

    Loni policisté dostali tip na Ukrajince, že prý vykradli místní supermarket. Ukrajinci bydleli v nájmu v Krušnohorské ulici, někteří z nich neměli v pořádku doklady a povolení k práci.

    Brzy ráno, když si dva z Ukrajinců vařili vodu, vpadlo do bytu policejní komand, jeden Ukrajinec se lekl, upadl na stěnu a opařil se. Policista po něm okamžitě vypálil.

    Nastal zmate, policisté vyběhli na chodbu a strhávali si kukly, aby zjistili, který z nich střílel, a na střílejícího kolegu pak křičeli, že Ukrajince snad zabil.

    Ale vše " dobře dopadlo " - postřelený Ukrajinec skončil v nemocnici (pak prý dodnes ochrnutý byl s ostatními spolubydlícími odsunut zpátky na Ukrajinu) a policista , který střílel skončil v nemocnici také - na psychiatrii, protože se zhroutil . Policie odmítla svědky z obyvatel okolních bytů a vyšetřování skončilo, ovšem jestli vůbec vůbec začalo.

    V novinách pak vyšla zpráva, že v Ostrově v Krušnohorské ulici došlo k přestřelce mezi skupinou Ukrajinců a policisty, jeden Ukrajinec a jeden policista jsou v nemocnici.

    S vloupáním do supermarketu neměli výše uvedení Ukrajinci nic společného, chtěli si u nás jen vydělat, aby zajistili rodinu

    Pane Čulíku, pokud použijete tento příběh, neuvádějte mé jméno, ani E mailovou adresu - nestojím o "pozornost" udatných policistů.


    Mezinárodní ocenění Adama Komerse

    Petr Jánský

    Vedoucí regionálního zpravodajství ČT Adam Komers získal cenu novinářské nadace Knight International Press Fellowship (jedna z největších a nejprestižnějších organizací v USA, která se zabývá problémy žurnalistiky) za své postoje během prosincové krize v ČT. Nominaci navrhla Rebeka Lipkinová (televize ABC), která několik měsíců působila v ČR.

    David Anable (president KIPF): "Pan Komers letos získal tuto cenu, protože vystoupil na obranu nezávislé a kvalitní žurnalistiky v ČT. Své kolegy vedl v boji proti zvyšující se politické kontrole nad televizí a snažil se zabránit, aby byla pohřbena její nezávislost."

    Adam Komers: "Já to chápu jako ocenění většiny zaměstnanců ČT, mých kolegyň a kolegů, dále celé řady významných českých osobností a také statisíců koncesionářů, kteří se proti politickému ovládnutí této instituce veřejné služby velmi nahlas postavili."

    Po Daniele Drtinové, která obdržela tuzemskou cenu K. H. Borovského, se tak dostalo i mezinárodní uznání jednomu z vedoucích představitelů krize v ČT. Panu Komersovi blahopřeju, radost však skrývám do doby, kdy bude jasné, zda mu cena u současného vedení ČT prospěje či uškodí.

    Poznámka JČ: :)

    Hloupost zahraničních novinářů neorientujících se v cizím prostředí opravdu nezná mezí. Navrhovatelka ceny si alespoň mohla připomenout ze školy (už to jistě ve svém naivním nadšení pro vzbouřence zapomněla!), že novináři nesmějí vystupovat na veřejnosti ve své věci, ale musejí i od svých zájmů udržovat profesionální odstup. (Rychle by ji z ABC vyrazili, kdyby udělala revoluci proti řediteli a začala vysílat pořady ve své věci! :)

    Hned po loňském televizním prosincovém vzbouření přesně definoval Andrew Stroehlein v týdeníku Central Europe Review zmatek a neprofesionalitu některých zahraničních pozorovatelů. Postavili se podle něho na stranu vzbouřenců

    1. protože nerozumějí česky a nebyli schopni se rozebrat ve složité situaci v České televizi.,

    2. z profesní zaujatosti (bojují-li "naši kolegové" za "svobodu slova", musíme je podpořit),

    3. z absolutní neznalosti kontextu (myslíte si, že člověk, který označil Komerse za "vynikajícího novináře" viděl někdy nějakou jeho práci z doby před vzbouřením na záchranu svých zaměstnání,

    4. z arogance vůči východní Evropě ("ti ubozí Východoevropané, na rozdíl od nás, zralých občanů Západu, musejí pořád bojovat za svobodu slova").

    Naštěstí je vzbouření v České televizi poraženo a většina špatných novinářů, kteří se vzbouřili ve věci svých sinekur (i těch, s "cenami", od naivních cizinců :)) či od zaujatých českých organizací :) bude muset odejít. Zda se novému vedení zpravodajství ČT skutečně podaří vytvořit neúplatné, kritické, profesionální samostatné zpravodajství a publicistiku, bez zásahů politiků, je ovšem otázka. Cena pro Komerse :) v tom nebude hrát příliš významnou roli.


    Optimistické letní variace

    Tomáš Pecina

    Probouzím se pozdě, je léto a venku skoro třicet stupňů. Otvírám oči. Můj pohled padá na kalendář - je 22. července 2006.

    Měl bych zapnout počítač a pustit se do práce, ale už řadu měsíců pochybuji o tom, že v této zemi má povolání novináře nějaký smysl. Aspoň že už nechodí policie tak často na namátkové domovní prohlídky! Vím sice, jak data ukrýt, aby je nenašli (šifrování je v této zemi již několik let zakázáno, ale umím zákaz obejít), jenže vždycky nejméně na týden zabavili počítač, aby znalec prověřil, zda neobsahuje protirežimní (oficiálním jazykem: protidemokratické) informace.

    Lidé už vlastně ani nemají na čtení novin náladu: v zemi je skoro 25 procent nezaměstnaných, životní úroveň klesá (oficiální čísla se sice nezveřejňují, ale málokdo pochybuje, že je tomu tak) a každý si hledí svého.

    Přemýšlím, kdy ta mizerie začala. Přelomový byl rok 2002. Parlamentní volby skončily patem a opakovaly se na podzim znovu. ODS, KSČM a ČSSD se dohodly na urychlené změně volebního zákona a prosadily desetiprocentní klauzuli s příslušným násobkem pro koalice. Ve sněmovně pak zůstaly právě jen tyto tři strany, které posléze uzavřely tzv. Trojdohodu, podle níž se měla trojice vzájemně podporovat a vládnout měla vždy ta ze stran, která získá nejvíc hlasů ve volbách. Ale ani to už neplatí, další volby se konaly většinovým systémem a strany šly do nich společně jako Duhová unie. Jak se dalo předpokládat, při pětiprocentní volební účasti získaly devadesát tři procent hlasů. Ano, země je apatická, kdo by se dnes zajímal o politiku...

    Volební program ODS, vítěze z roku 2002, se jmenoval Modrá cesta. Miroslav Macek, jeho hlavní autor, vyšel z principu "Co si zaplatíš, to budeš mít", a v programu navrhl radikální privatizaci školství, zdravotnictví a důchodového systému a zjednodušený daňový systém založený na rovné dani. Lidé mu nejprve tleskali (jaký komfort, ušetřit za zdravotní a sociální pojištění!), ale později se velmi podivovali, proč mají najednou platit za něco, na co celý život přispívali. Nakonec jim nezbylo než se s novým systémem smířit: budoucnost patří mladým a staří musejí něco obětovat pro národní prosperitu, vysvětloval tehdy Václav Klaus.

    Následovaly přesuny na mediální scéně. Veřejnoprávní televize a rozhlas šly zčásti do privatizace, zčásti byly jejich frekvence přiděleny novým stanicím podřízeným vládě. Dnes vysílá už jen nízkorozpočtová Česká státní televize, Nova 1, Nova 2, erotická SuperNova (bývalá regionální Galaxie, která zkrachovala) a Prima; veřejnoprávní rozhlasové stanice zanikly téměř úplně, zůstal malý zpravodajský Státní rozhlas a regionální, "hejtmanské" stanice.

    I noviny vypadají dnes jinak: všechny jsou barevné, bulvární a zpravidla zcela provládní. Vycházejí vlastně už jen tři deníky, Právo, Dnes a Super, ostatní padly, když vláda zavedla zvláštní daň z informací. Dnešní novináři vědí přesně, o čem a jak mají psát a co a jak točit, a tak vlastně za posledních několik let nebyly žádné mediální skandály. I můj případ tehdy v roce 2002 dopadl vcelku dobře: za pomluvu policie jsem dostal podmínku a na rok zákaz publikování. Dnes by mě nic takového nenapadlo, články o policii je ostatně i podle zákona nutno konzultovat předem s příslušným oddělením ministerstva vnitra; už nehrozí, že by novinář udělal takovou chybu jako já před lety... Vlastně ještě jeden malér mě potkal, to když jsem v roce 2004 neopatrně použil slovní spojení "participativní demokracie" - předvolali mě na policii, dali mi za článek pokutu a musel jsem podepsat poučení, ve kterém stálo, že demokracie je jen jedna, bez přívlastku.

    V zahraniční politice znamenal přelom rok 2003. Protievropská rétorika prezidenta Klause a ministra zahraničí Zahradila způsobily, že EU ohlásila definitivní ukončení rozhovorů o vstupu České republiky do Unie. To se ihned projevilo přijetím řady nových zákonů. Nový zákon např. uzavřel obchodní rejstřík a katastr nemovitostí, takže novináři - kdyby snad měli odvahu pokoušet se o to - se už nedostali k údajům o tom, co kdo vlastní. Další zákon posílil pravomoci policie, uzákonil odposlechy bez soudního příkazu a stanovil, že osoby, které v minulosti projevovaly protidemokratické názory, mohou být vzaty až na šedesát dnů do preventivní vazby. Velmi rychle se tak podařilo zlikvidovat levicovou "extremistickou" scénu: než trávit týdny ve vězení, kdykoli se konala akce, proti níž by snad chtěli demonstrovat, radikálové raději ukončili politickou činnost nebo odešli do emigrace.

    Zhruba ve stejné době západoevropské země zlomily nad Českou republikou hůl definitivně a aby čelily přívalu běženců, zavedly pro její občany vízovou povinnost. Romská otázka, která působila v 90. letech napětí ve vztazích mezi Evropou a Českou republikou, byla vyřešena zřízením "zvláštních obytných zón", uzavřených území, kam byly přesídlovány romské rodiny, které místní úřad označil za asociální. Opouštět je obyvatelé smějí jen krátkodobě, na propustku. Centra mnoha měst se tak zcela vylidnila, ale kriminalita poklesla na úroveň před rokem 1989. Uzavření hranic působilo příznivě i na obchod s drogami; ten v zemi prakticky zanikl.

    Přece jen zapínám počítač a prohlížím si ranní vydání novin. Opět tam ale není nic zajímavého, většinou jen medailony politiků, rozhovory s herci a pár článků z komunální politiky. O důležitých tématech se v novinách nepíše a televize o nich nevysílají, lidé jsou frustrovaní, chtějí se bavit a nestarají se o věci kolem sebe. Čtu komentář Jana Patočky určený mládeži. Pochybuji, že by našel adresáta: mladí se zpravidla pokoušejí dostat "ven" hned po střední škole (studium na privátních univerzitách si většina z nich nemůže dovolit) a stát tento exodus podporuje, aby se tak co nejrychleji zbavil potenciálních kritiků režimu. Kdo zůstal, ten většinou na Západě neuspěl a stává se mezi místními terčem posměchu. Nenadchne mě ani mentorský "Sloupek z Lán" od prezidenta Václava Klause.

    Otevírám Britské listy. Vycházejí pravidelně již desátým rokem, ale ani ony už nepíší nic zajímavého. Otupěly, ztratily motivaci a neumějí oslovit moderního čtenáře, který se nezajímá o složité souvislosti a vztahy mezi jevy ve společnosti.

    Mnu si oči. Jsem unavený, je mi čtyřicet, ale cítím se na šedesát. Má smysl psát články pro čtenáře, kteří nepřemýšlejí?

    Asi bych měl jít do penze...

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|